Říčany (včetně hradu)

Na jihovýchod od Prahy se nachází město Říčany. Nejstarší osídlení dokládají archeologické nálezy zbytků osad, střepů, pecí i hrobů i hroby prvních Slovanů. Nacházelo se na křižovatce dvou významných zemských cest: jižní – linecké solné stezky a východní, směřující do Moravy, Polska a Uher.
Ve 13. století věnoval Přemysl Otakar II. Říčany Pánům ze Všechrom. Ti zastávali v království vysoké úřady. Kolem roku 1270 byl vybudován honosný gotický hrad a s ním i celé předhradí. Na základě odborného průzkumu zříceniny lze soudit, že stavebníkem hradu byl Ondřej ze Všechrom, komoří království českého. Ondřejovi potomci se jmenovali páni ze Říčan. První písemná zmínka o Říčanech pochází z roku 1289. Z dochovaných materiálů lze soudit, že k dostavbě hradního komplexu došlo až za Ondřejova nástupce opět Ondřeje z Říčan.
Sídlil zde také Oldřich z Říčan, který byl v letech 1309 – 1325 nejvyšším zemským sudím. Po něm se zde pravděpodobně usadil jeho syn Ondřej, připomínaný k roku 1318. S jeho synem Oldřichem, o němž jsou zprávy k l. 1360 - 1372, vykonávali patronátní právo k místnímu kostelu ještě další členové tohoto rozvětveného rodu, a je tedy možné, že i oni měli určitá práva k majetku v Říčanech. Jedním z nich byl také Jimram, syn Diviše z Průhonic. Jemu připadly Říčany neznámou smlouvou někdy kolem roku 1372.
V děkanském kostele sv. Petra a Pavla na náměstí se nachází kaple, která byla podnožím jedné z věží gotického kostela. V této kapli jsou zachovány fresky přibližně z roku 1400. Středověkou slávu Říčan ukončily husitské války. Diviš z Průhonic se aktivně podílel na bojových akcích proti stoupencům utrakvismu, ohrožoval loupežemi pražskou silnici a poskytoval azyl katolickým kněžím. Od roku 1420 byl říčanský hrad obléhán. K tomuto roku je také hradní stavba poprvé zmíněna. Toto obléhání bylo pravděpodobně jedinou chvílí, kdy se sjednotila všechna tři křídla husitských vojsk. Říčanští uzavřeli s oblehateli 4. prosince 1420 dohodu, podle které měli otevřít brány hradu a nechat se odvést s nejnutnějším majetkem do Prahy. Při kapitulaci si však Diviš sjednal podmínky pouze s pražany. Táboři pak členy posádky při odchodu z hradu přepadli a několik kněžích na rozkaz Jana Žižky z Trocnova upálili. Po husitské revoluci se pravděpodobně Diviš vrátil do Říčan. Po husitských válkách mělo panství řadu majitelů. V letech 1452 – 1454 držel panství Zikmund Bolechovec z Pušperka a v roce 1465 Jiřík z Říčan a Pušperka. Roku 1470 zde sídlil Jan Beneda z Nečtin a Petr Popel z Vesce, poté následoval Mikuláš Popel, o němž je zpráva k roku 1483. Pravděpodobně po roce 1486 získali Říčany Mikuláš starší a Mikuláš mladší Trčkové z Lípy, kteří mu vrátili hospodářskou prosperitu. Brzy však panství postoupili Johance z Březovic. Ta roku 1491 převedla hrad s poplužním dvorem a okolní vsi zpět na svého muže Mikuláše staršího.
Po nich zdědili hrad jejich synové Zdeněk, Jan, Jindřich, Vilém a Mikuláš. Při prvním dělení rodového majetku získal Říčany kolem roku 1526, kdy se v jejich okolí dolovalo zlato, Mikuláš. Při druhém pak v roce 1533 jeho synovec Jan mladší. Roku 1544 upisoval Jan sídlící na Lichtenburce Říčany svému bratranci Vilémovi. Tehdy již byl hrad pustý. V roce 1551 koupil Říčany Ladislav Ostrovec z Kralovic. Po jeho smrti zdědil Říčany Jetřich, který je ještě více zadlužil a roku 1572 přenechal již polorozbořený hrad s okolním zbožím Jaroslavovi Smiřickému ze Smiřic.
Dalšími majiteli byli od roku 1551 Ostrovci z Královic a roku 1572 koupili Říčany Smiřičtí ze Smiřic. Jaroslav Smiřický po sedmi letech své sídlo přenesl do nového zámku v Uhříněvsi. Říčanům však roku 1575 vymohl od císaře Maxmiliána II. potvrzení městských práv, nový znak a pečeť. Po stavovském povstání opět mění celé panství majitele a hrad je již uváděn jako pustý.
Během třicetileté války byly Říčany téměř úplně zničeny. Již ve 2. polovině 17. století měšťané obnovili městskou radu s hejtmanem v čele a úřad dvanácti konšelů.
Roku 1869 se při stavbě železnice projevil význam starých zemských cest. Říčany se opět staly hospodářským centrem oblasti. Od roku 1896, je součástí Říčan i Oliveum – Olivovna. Založili ji manželé Olivovi jako „vychovatelnu pro mravně ohrožené děti“. První světová válka ji proměnila na ozdravovnu.
Během druhé světové války se z Olivovny stalo tuberkulosní sanatorium. Podivuhodně čisté životní prostředí umožnilo využití Olivovny jako dětské léčebny respiračních onemocnění. Dnes se zde nachází léčebna dětských respiračních chorob. Řadí se mezi nejstarší ústavy sloužící dětem a současně je prvním nestátním zdravotnickým zařízením v ČR.
Po roce 1960 byl zrušen říčanský okres, zůstalo město do dnešních dnů správním a kulturním střediskem pro široké okolí.
Zřícenina hradu se rozkládá na západním konci ostrohu nad stejnojmenným potokem. Hradní areál má tvar oválu. Původně byl zabezpečen mohutnou hradbou, nevysokým skalnatým srázem, ze tří stran důmyslně vybudovanou soustavou rybníků a z nejohroženější východní strany mohutným příkopem a valy. Říčanská věž chránící hrad od východu byla mohutná, čtyřhranná a pravděpodobně dvoupatrová stavba s 2,7 metru silnými stěnami. Při věži se zachovaly zbytky příčné zdi s brankou. Ta oddělovala vnitřní hrad od předhradí.
Ve vnitřním hradu bylo prostorné nádvoří a při vysoké obvodní zdi stály dva paláce z lomového kamene. Hlavní, raně gotický palác o dvou patrech obklopovala nižší palácová stavba. Přízemí tvořila jediná prostorná místnost. Ve druhém patře paláce, kam se vcházelo portálem z podstřeší sousedního objektu, bývala panská síň s krbem, zaklenutá křížovou klenbou. V místnosti byla raně gotická sdružená okna s kamennými sedátky v jejich výklencích. Obvodní zdivo objektu bylo ukončeno nad druhým patrem hradu cimbuřím.
Do dnešní doby se dochovalo západní nároží věže, část nižší palácové stavby a velká část zdiva hlavního paláce hradu s několika sdruženými okny, částí krbu a stropní klenby.