Jílové u Prahy

Město Jílové u Prahy se rozkládá 3 kilometry od pravého břehu řeky Sázavy. Je obklopeno masivní pahorkatinou, která spolu s údolím řeky tvoří jedno z nejkrásnějších míst okolí Prahy.
Prvopočátky osídlení pochází asi z 1. poloviny 13. století, kdy zde vznikla hornická osada. První přímá dochovaná zpráva o Jílovém pochází ze 13. 9. 1331. Roku 1350 potvrdil Karel IV. Jílové jako královské město se všemi příslušnými právy a výsadami. Roku 1619 byla založena pamětní jílovská kronika. V roce 1851 byla zřízena v Jílovém pošta. Dne 1. 11. 1861 byla založena občanská záložna, roku 1864 byla otevřena lékárna a roku 1869 byla založena Čtenářská beseda Přemysl. V témže roce byla založena tělocvičná jednota Sokol a o dva roky později bylo zřízeno první osvětlení. Jednalo se o 6 petrolejových lamp. V roce 1876 zahájila svou činnost telegrafní stanice, o dva roky později byla založena Okresní učitelská jednota Komenský a velmi plodným byl také roku 1892. Tehdy byl založen zábavní spolek Motýl, Okrašlovací spolek a také Řemeslnicko-živnostenská beseda. Dne 1. 5. 1900 bylo dokončeno železniční spojení s Prahou. V roce 1920 byl postaven zdejším občanům, kteří padli v 1. světové válce, památník. V témže roce byla založena knihovna, o rok později byla zřízena telefonní linka do Prahy, v roce 1924 zahájil Karel Svědínek z Netvořic autobusové spojení do Praha – Jílové – Netvořice. V letech 1926 – 1928 byla vybudována sokolovna a roku 1936 byla dokončena stavba kostela církve československé husitské, tzv. Husova sboru.
Nejstarší budovou ve městě je kostel sv. Vojtěcha. Byl vystavěn na místě dřevěného kostelíka v 1. polovině 13. století a byl zasvěcen sv. Mikuláši. Už od 13. století u kostelíka stála fara a na ní byl prvním farářem Oldřich ze Sulzbachu. Záhy se stal kaplanem královny Elišky a písařem arcibiskupa. Dalším farářem byl Křišťán Prachatic, který se stal univerzitním učitelem a později rektorem Karlovy univerzity. V 15. a 16. století se zde změnilo náboženství na kališnické a faráři přijímali podobojí. Koncem 16. století se více než náboženství kališnické rozmohlo náboženství luteránské. Ke katastrofě došlo 30. května 1567 – tehdy zachvátil celé město oheň. Kostel byl poničen, ale opravy začaly téměř okamžitě. Brzy došly peníze, což dokazuje to, že výška kněžiště nebyla uzpůsobena výšce věže. Tím byl vzhled kostela velmi narušen. Skupina katolíků v čele se Štěpánem Beníkem z Petrsdorfu si vymohla povolení postavit v Jílovém katolický kostelík s klášterem. Ten byl založen až roku 1623, kdy už nemělo smysl ho stavět, protože většina obyvatelstva se opět obrátila ke katolictví. Kostelík byl zasvěcen Panně Marii Loretánské a obsazen řádem minoritů. V průběhu 17. a 18. století byl kostel několikrát opravován a barokizován. K jižnímu boku byla přistavěna kaple sv. Anny, v roce 1791 byla opravena věž, jenž byla zakončena zlatou bání. V 18. století byl ukončen proces rekatolizace a všichni se hlásili ke katolictví. Až roku 1857 byla upravena výška kněžiště kostela. Roku 1901 byla rozvedena elektrika, o několik let později bylo nutné opravit zdivo kostela, a tak byl kostel opraven zvenku i zevnitř. Velkou zajímavostí kostela je, že věž stojí mezi kněžištěm a lodí. Díky této architektonické zajímavosti a krásnému gotickému oltáři zde v roce 1983 natáčel režisér Miloš Forman několik scén pro film Amadeus. Od roku 1990 až do roku 1999 probíhaly v kostele další důkladné opravy – byla staticky zabezpečena věž, která svou vahou drtila zdivo ve své spodní části. V kostele je pět barokních oltářů a jeden moderní, který byl posvěcen 6. listopadu 1999. Nejzajímavějším kusem z vybavení kostela je gotický deskový oltář z roku 1485, který zakoupil již zmíněný Štěpán Beník z Petrsdorfu a byl přivezen z kostela sv. Václava v Praze na Zderaze. Za zmínku stojí cínová křtitelnice ze 16. století, barokní polychromovaná pieta z 18. století a zvony Klekáníček, Polední, Prostřední a Velký. Velký váží asi 700kg a jmenuje se Vojtěch.
Budova radnice zde stála už v době pozdně gotické na místě domů č. p. 20 a 21. Po požáru pozdější renesanční radnice v roce 1636 byli měšťané dlouho bez budovy městské samosprávy. Věžovou tvrz na náměstí, patrně rychtu založenou pražskými Velfovici ve 14. století, koupil v roce 1686 s ostatními budovami bývalého Beníkovského panství baron z Engelflussu. Odmítl však podepsat městu prohlášení, že se bude řídit městským právem a v případě prodeje budovy vyžadovat totéž od nového kupce. Po dlouhém sporu vykoupil celý majetek tehdejší primátor města Ignác Ferdinand Schönpflug a věž daroval obci na radnici. Ta byla v té době zříceninou bez střechy, došlo tedy k její úpravě a v roce 1708 bylo rozhodnuto dostavět horní patro jako radní síň. Toto usnesení se znovu opakovalo v roce 1712 a v roce 1724 stála již radnice v nynější podobě. Z této doby také pochází její průčelí. Po snížení terénu náměstí se původní sklep stal dnešním přízemím. V roce 1854 přistavěla obec k věži vedlejší budovu a v roce 1855 vězení.
Církev husitská se zařadila do rodiny církví v Československu 8. ledna 1920. Důvodem byla zhoršená situace pro reformisty a zážitek z Vánoc 1919, kdy byla v mnoha kostelích sloužena mše v českém jazyce, namísto jazyka latinského. 14. března 1920 se konal na náměstí v Jílovém tábor lidu a k církvi přestoupilo několik set přítomných a během několika dnů následovali další a z počtu místního obyvatelstva zůstala v katolické církvi jedna třetina. Bohoslužby se konaly nejprve krátkou dobu v kostele sv. Vojtěcha a později v domě Mince. V listopadu 1934 bylo rozhodnuto o stavbě kostela či sboru. S pracemi se započalo 1. července 1935. Nejdříve se vyhloubila studna, hluboká 26,7 metru. K vlastní stavbě sboru bylo přikročeno 19. září 1935. Již 28. června 1936 byl sbor posvěcen a slavnostně otevřen. Okolo kostela je pěkná zahrada a z věže úchvatný pohled do krajiny. Interiér kostela je velice jednoduchý, nejsou v něm cenné obrazy ani sochy. Kostel je světlý, otevřený všem, kdo hledají potěšení a povzbuzení, konají se zde koncerty.
K dalším památkám patří Kostel Božího těla. Je hřbitovní a byl postaven pro potřeby horníků, aby měli možnost vykonat bohoslužbu před vstupem do dolu. Božímu tělu byl zasvěcen již ve 14. století. V okrajové části města nazývané Lázně se nachází kaplička sv. Václava. U ní vytéká pramen, podle staré pověsti s léčebnými schopnostmi.
Budova, v níž sídlí zdejší Regionální muzeum, je ze stejného období jako radnice. Tento gotický dům nazývaný Mince sloužil do roku 1420 hornímu úřadu, kde královský hormistr vybíral od těžařů daně ve zlatě a vykupoval zlato pro potřeby panovníka. Odtud bylo také řízeno důlní podnikání v okolí Jílového. Po husitských válkách všal dolování zlata živořilo. Dům Mince ztratil původní význam a často měnil své majitele. V roce 1590 jej na krátkou dobu získal i dvorní alchymista Edward Kelley. Stálou připomínkou na jednoho z mnoha majitelů je freska na zdi obrácené do nádvoří. Vedle letopočtu 1744 je na ní vyobrazen také erb Ferdinanda von Krausenecka. V roce 1876 koupilo dům město a využívalo ho do roku 1958 pro potřeby základní školy. Muzeum bylo založeno 27. prosince 1891. Do základů položil jílovský občan Leopold Čihák 400 předmětů a několik stovek map a archiválií. V letech 1977 – 1983 proběhla generální rekonstrukce a dům získal dnešní podobu. Sbírky muzea se postupně rozšiřovaly o předměty z různých oborů včetně dokumentace k těžbě zlata v Čechách. Dnes má muzeum ve své evidenci přes 65.000 sbírkových předmětů, které nakonec našly své uložení právě v domě Mince. Muzeum se zaměřilo na bohatou historii dolování zlata a dějiny trampingu. Věnuje se vlastivědné práci a je současně specializovaným muzeem na těžbu zlata v České republice. Ve spolupráci s Geofondem ČR vytváří středisko hmotné dokumentace ložisek zlata v České republice. Tomuto zaměření odpovídají i stálé expozice: Zlato v České republice, Z historie regionu, Koutek přírody. Najdete zde dějiny těžby a zpracování zlata na našem území, popis hlavních primárních ložisek zlata v ČR, kompletní zpracování dějin těžby v jílovském zlatonosném revíru, ukázku hlavních nerostů a hornin jílovského revíru, ukázky geologických a důlních map a pracovních nástrojů, informace o Ostrovském klášteře u Davle, o slavném Posázavském pacifiku, o keltském osídlování a opidu Na závisti u Zbraslavi, o plavcích a řekách Sázavě a Vltavě a samozřejmě o městu Jílovém a zakladateli muzea Leopoldu Čihákovi. Dále je zde expozice vývoje trampingu od počátku ve 20. letech 20. století až do současnosti, expozice o přírodě s preparáty ptáků a drobných savců. V letních měsících si na nádvoří návštěvníci mohou vyzkoušet rýžování zlata ze zlatonosného písku řeky Sázavy. Amatérští geologové zde mají možnost najít si ukázky zdejších hornin a nerostů z materiálu z důlních hald.
A jak vlastně Jílové dostalo své jméno? Podle jílovité, mazlavé půdy, která výrazně ovlivňovala povrchové práce při těžbě zlata. V zápisech se objevuje také Jílová, Jílový. Němečtí těžaři jméno vyslovovali Eilau a tak vznikl název Eule. Tento výraz byl překládán do češtiny jako „sova“, ale se sovou město nemělo nic společného. V 19. století však právě toto vysvětlení bylo přesvědčivé, neboť jílovští radní tehdy nechali nad střechu radnice pověsit plechovou sovu jako symbol města. Poté, co zjistili svůj omyl, byla sova sejmuta a byla dána mezi sbírkové předměty jílovského muzea, kde je uložena dodnes. Ve 20. století bylo nutné název města rozšířit na Jílové u Prahy (Eule bei Prag), aby došlo k rozlišení s dalšími dvěma stejnými názvy obcí v Čechách. V současnosti má obec několik částí: Jílové u Prahy, Borek, Kabáty, Luka pod Medníkem, Radlík, Studené a Žampach.