Louňovice pod Blaníkem

Nejstarší dějiny dnešních Louňovic jsou úzce spojeny s osudy ženského premonstrátského kláštera. Ten byl založen v tehdy pusté krajině pod oběma Blaníky roku 1149. O jeho počátcích ve 12. století jsou dochovány písemné zprávy v Jarlochově kronice. Klášter, který sehrál důležitou úlohu v hospodářském a kulturním zvelebení Podblanicka, se záhy rozmohl. Ovládl během svého téměř třistaletého trvání řadu osad v okolí. Při samotném klášteře vznikla záhy osada – dnešní Louňovice.
Louňovický klášter zanikl roku 1420 na počátku husitských válek. K dobytí kláštera došlo patrně 23. srpna 1420 a Louňovice připadly Táboru. Ten je držel až do roku 1547, kdy o ně přišli Táborští konfiskací majetku Ferdinandem I. V polovině 16. století a v 17. století patřily Louňovice Skuhrovským. Bezdětný Karel Adam Lev z Říčan je v poslední vůli odkázal pražskému arcibiskupství, které vlastnilo louňovický statek a lesy až do roku 1924. V kraji, kterému se podle Blaníku říká Podblanicko, stojí mnoho dosud zachovalých sakrálních i světských staveb.
Louňovice se pyšní zámkem. Tato původně renesanční stavba z konce 16. století byla roku 1675 přestavěna raně barokně. V 80. letech 20. století byl zámek opraven. Jedná se o čtyřkřídlou budovu se zbytky sgrafit, která je orientovaná okolo obdélníkového nádvoří s vnitřní arkádovou chodbou dvou nádvorních průčelí. Nárožní válcové věže s kuželovými střechami byly sneseny do výše hlavní budovy. Hlavní vstupní portál z náměstí je s bosáží, nad ním se nachází arcibiskupský znak někdejších majitelů zámku. K zámku patřil bývalý pivovar a zahrada. Narodil se zde hudební skladatel Jan Dismas Zelenka. Ve výklenkové kapličce před zámkem se nachází maketa Velkého Blaníku, vytvořená sedlákem Kupsou z Ratají u Vlašimi. Uvnitř zámku se nachází expozice o dějinách Louňovicka a historii obou vrchů Blaníků. Národní muzeum v Praze zde zpřístupnilo expozici věnovanou archelogickým výzkumům ženského premonstrátského kláštera.
Nedaleko Louňovic se nachází bájemi opředená hora Blaník. Jedná se o horský masiv v Mladovožické pahorkatině. Skládá se z pěti částí, z nichž ta největší - Velký Blaník měří 638 metrů. Další části jsou například Malý Blaník, Krasovická (Kondracká) hůra a Křížovská hůra. Celý masiv je součástí CHKO Blaník. Na žulovém masívu Velkého Blaníku se nachází mohutné balvany, tzv. Rytířské skály. Na temeni je zbytek původního bukového porostu a kamenné moře se smíšeným porostem.
Historie Blaníku začíná již velmi dávno – hora byla osídlena již před začátkem našeho letopočtu. Prvními obyvateli byli již v dávné minulosti Keltové. Na Velkém Blaníku bylo zjištěno halštatsko-laténské hradiště. Na Malém Blaníku jsou stopy po hrádku, který je připomínaný k roku 1400. Nachází se zde také zřícenina starobylé barokní poutník kaple svaté Máří Magdaleny z roku 1753.
Masiv je spojen s legendou o blanických rytířích. Pověst o Blaníku praví, že až v Čechách bude nejhůř, vynoří se z Karlova mostu v Praze zázračný Brunclíkův meč, zaplane, obrátí se v tu stranu, kde leží hora Blaník, a trojím zamáváním přivolá na pomoc knížete Václava, který tam prý se svojí družinou spí, meč se potom snese k hladině Vltavy a se sykotem navždy zmizí. Tato Blanická pověst vznikla mezi prostým lidem v 15. století, kdy v zázračné porážce nepřátel u vesnice Býkovice a v návratu Kalicha viděli venkované cestu k znovuzískání svých ztracených práv a svobod. Historie Velkého Blaníku však začíná o mnoho dříve. Hora byla osídlena již před začátkem našeho letopočtu. Žili na něm lidé tzv. halštatskolaténské kultury. Na Blaníku po sobě zanechali pozůstatky svého opevnění v podobě mohutných kamenných valů.
Na vrcholu Velkého Blaníku je známá rozhledna, která byla postavena Klubem českých turistů v letech 1939 – 1941. Tato rozhledna díky své poloze poskytuje nádherný výhled do širokého okolí hory Blaník.