Pardubice

Nejstarší stopy pobytu člověka zde můžeme sledovat od mladšího paleolitu tedy již od 40.000 př. n. l.. V době tzv. stěhování národů byl zdejší kraj liduprázdný. Poté přišli Slované, kteří zdejší kraj začali obydlovat od 8. a 9. století. Osídlení se rozvíjelo zejména od 2. poloviny 12. století v době vrcholící středověké kolonizace. Blízkost hradišť v Hradci Králové a Chrudimi rozvoji osídlení velmi pomáhala.
První historická zmínka o Pardubicích dokazuje existenci kláštera cyriaků. Ten byl založen po roce 1255. V listině papeže Bonifáce VIII. z 15. prosince 1295 se dokládá existence kláštera. Ve 13. století se zde nacházela vodní tvrz. Držitelem území tehdy byl Kojata z Mostu.
Jako nejstarší držitel tvrze a snad i zakladatel je na přelomu 13. a 14. století uváděn Půta z Dubé. Jeho synové vyměnili v polovině 20. let 14. století Pardubice za hrad Vízmburk s Arnoštem z Hostýně. Ten byl prvním známým předkem pánů z Pardubic. V letech 1332 – 1340 přeměnil Pardubice na město. Páni z Pardubic ovlivnili rozvoj městečka, které od nich převzalo do znaku i jejich erb. Díky němu a jeho synovi také roku 1340 povýšil Jan Lucemburský Pardubice na město. Páni z Pardubic ztratili Pardubice roku 1391 ve sporu s králem Václavem IV. Majitelem se stal Hanuš z Milheimu.
Po smrti Hanuše z Milheimu roku 1405 se stali majiteli Pardubic páni z Kunštátu a Poděbrad. Na počátku husitských válek tu často pobýval Viktorin Boček z Kunštátu, otec krále Jiřího z Poděbrad. Po Viktorinově smrti roku 1427 se Pardubic zmocnil moravský šlechtic Hynek Hlaváč z Mitrova. Od něj je koncem husitských válek koupil Diviš Bořek z Miletínka. Zabral rozsáhlý majetek a na Kunětické hoře začal stavět hrad. Pardubice spojil s majetkem klášterů. Jeho potomci toto panství neudrželi. Vlastníkem kunětickohorského panství se stali synové krále Jiřího z Poděbrad. Nakonec panství roku 1491 prodali Vilémovi z Pernštejna. Ten koupil i panství pardubické od Divišových dědiců. 8. září 1498 dal král Vladislava II. městu 1. privilegium – na jarmark.
Zásluhou Viléma z Pernštejna byl vybudován rybniční systém Pardubicka. Po jeho smrti roku 1521 zdědil majetek v Čechách mladší syn Vojtěch. Po smrti Vojtěcha roku 1534 ho získal jeho starší bratr Jan z Pernštejna. Na sklonku svého života se dostal do finančních potíží, způsobených neuváženou úvěrovou politikou. Při dělení majetku připadly Pardubice nejstaršímu Janovu synu Jaroslavovi. Ten je však musel z důvodů zadlužení roku 1560 prodat panovníkovi. Součástí komorního majetku zůstaly až do sklonku feudalismu. Od konce 15. století probíhala přestavba. Město a zámek byly koncipovány jako jeden celek, propojený obranným systémem. Dochovalo se opevnění zámku – čtyřúhelníkový sypaný val s rohovými rondely, obklopený vodními příkopy.
Z pozdně gotické architektury představují unikátní památku evropského významu malované niky domovních štítů. Pocházejí z doby obnovy města po obrovském požáru z roku 1507. Ve městě se renesance prosadila až při rekonstrukci po dalším požáru z roku 1538. Byl stejně ničivý, jako předchozí – z města zbylo jen 7 domů. Především bylo použito zdobené terakotové okenní ostění a portály. Pozdně gotická jádra měšťanských domů byla zvýšena o druhé patro. Podoba Pardubic v roce 1602 je zachycena na kresbě J. Willenberga.
Roku 1710 byl založen kostelíček Sedmibolestné Panny Marie na Výstrkově. V roce 1760 byla vystavěna první radnice.
Pardubicko pocítilo potřebu dopravních spojů. Zásadní význam měla stavba železniční trati Olomouc – Praha, která byla zahájena roku 1843. První vlak projel Pardubicemi 20. srpna 1845. Po vystavění dalších tratí se staly Pardubice železniční křižovatkou. 4. srpna 1849 se Pardubice staly krajským městem a v letech 1850 – 1855 byly sídlem jedné z krajských vlád. Na Pardubicku vznikaly četné podniky. Slibný rozvoj regionu byl v 70. letech ochromen následky hospodářské krize. V posledních desetiletích 19. století byly položeny základy sportovní tradice Pardubic. 5. listopadu 1874 se jel 1. ročník Velké pardubické steeplechase. V posledních dvou desetiletích 19. století se zde úspěšně rozvíjela průmyslová výroba. Roku 1892 byla postavena nová radnice.
Na počátku 20. století byly Pardubice průmyslovým městem. Město se měnilo, protože hospodářský rozvoj ovlivnil jeho výstavbu. Vznikaly nové obytné čtvrtě a veřejné budovy. S Pardubicemi jsou spojeny i počátky letectví – v dubnu 1910 zde vzlétl Ing. Jan Kašpar. Válečný konflikt roku 1914 přerostl v 1. světovou válku a rozvrátil hospodářství celé monarchie. V Pardubicích byla roku 1915 postavena největší vojenská záložní nemocnice Rakousko-Uherska na ploše 800.000 m2, tzv. karanténa. V ní se léčilo na jeden milión raněných a nemocných vojáků. Demonstrace dostávaly od roku 1917 politický charakter. V Pardubicích 7. června 1918 maďarská hlídka zastřelila tři občany. Další události následovaly 14. října. Byla vyhlášena generální stávka, při které byla i v Pardubicích proklamována samostatná republika. Vznik československého státu přivítali pardubičtí občané v odpoledních hodinách 28. října 1918. Poté upevnily Pardubice své postavení východočeského centra. K tradiční výrobě mlýnských strojů, kávovinových náhražek, rafinérie minerálních olejů i k rodící se tradici výroby perníku, přibývala další odvětví, která získávala významné postavení. Vznikla elektrárna, rozšířila se síť bankovních služeb a Pardubice se staly sídlem poštovního a telegrafního ředitelství pro východní Čechy. Město zůstalo „sídlem“ velké vojenské posádky a důležitým železničním uzlem. Pardubice se staly jedním ze správních center německé okupační správy i jedním z významných ohnisek odboje. Od roku 1941 zde operovala z Anglie vysazená parašutistická skupina připravující atentát na R. Heydricha. Po vyzrazení postříleli fašisté na popravišti zřízeném „Na zámečku“ obyvatele Ležáků, kde byla ukryta vysílačka „Libuše“, spolupracovníky parašutistů a další. Roku 1944 se staly Pardubice cílem tří náletů anglo-amerického letectva - 21. července, 24. srpna a 28. prosince. Měly vyřadit místní rafinérii minerálních olejů a letiště. Počátkem května 1945 se na Pardubicko rozšířila vlna povstání. 8. května předal velitel německé posádky zprávu Pardubic do rukou národního výboru, 10. května sem vstoupily oddíly sovětské armády a partyzánů.
Náměstí má obdélníkový tvar, domy jsou vystavěny v renesančním stylu. Výjimku tvoří jen budova radnice. Nejstarší radnice stávala na severozápadním rohu Pernštýnského náměstí. Dalším objektem, který sloužil jako městská radnice, byl dům na rohu náměstí a Pernštýnské ulice. Roku 1759 město zakoupilo dům, který stával v místech dnešní radnice. Ten byl nejprve přestavěn. Na konci 19. století přestala prostorově vyhovovat, proto se hledalo nové místo pro radnici. Nakonec však byla radnice roku 1892 rozebrána kámen po kameni a spolu s ní zbourány i 3 okolní domy. Od roku 1895 zde stojí nová radnice tak, jak ji známe dnes.
Náměstí vévodí Zelená brána, která je dominantou Pardubic. Mistr Paul, stavitel pana Vieléma z Pernštejna, ji nechal postavit roku 1507 asi v poloviční výšce. Po požáru roku 1538 byla dříve nazývaná „Brána ku Praze jdoucí“ mistrem Jiříkem z Olomouce vystavěna až do výšky 59 metrů. Nad gotickou branou, která vede do Bartolomějské uličky jsou dnes vidět tři výjevy pozdní gotiky. Znázorňují panoše, šaška a šlechtičnu. Jsou ze 16. století a v době baroka byly zazděny a objeveny až při rekonstrukci roku 1909. Další dominantou náměstí je Morový sloup. Roku 1680 Pardubice zachvátil. Jen zde tehdy zemřelo 5.000 lidí. Roku 1695 byl tedy postaven morový sloup. Je 6 metrů vysoký. Na jeho vrcholu se nachází Panna Marie stojící na srpku měsíce. Od roku 1777 doplňuje sloup rokoková balustráda se čtyřmi světci a korunními znaky.