Kamenný Přívoz

Nejstarší částí je osada Hostěradice. Původně to byl statek na stezce z Prahy do jižních částí země České a Rakous. K Hostěradicím patřil brod a později také velmi výnosný převoz. O výnosnosti převozu svědčí okolnost, že kníže Boleslav II. v posledním roce svého života roku 999 přiřkl výtěžek z převozu nově založenému Ostrovskému klášteru u Davle. V 11. století vznikla v místě převozu přes Sázavu osada zvaná Přívozec, nynější Kamenný Přívoz. Roku 1205 daroval majitel Hostěradic osadu Kamenný Přívoz Ostrovskému klášteru u Davle.
Klášter byl však v husitských válkách zbořen a panství se zmocnili Pražané, kteří zastavili obec Kamenný Přívoz pánům sídlícím v Lešanech. Císař Zikmund v roce 1436 tuto smlouvu potvrdil. Tímto se majiteli poplužního dvora v Hostěradicích s převozem i obcí Kamenný Přívoz s dvěma mlýny stali bratři Jeroným a Jan Buškovi z Čečelic. Za panování krále Vladislava roku 1476 však jejich potomek Jan Kobičan z Čečelic musel dát osadu Oujezdec (dnes Kamenný Újezdec) majiteli dvora Netvořic a dvůr Hostěradice s obcí Kamenný Přívoz byl připojeny k lešanskému dvoru.
V roce 1520 byly Hostěradice, obec Kamenný Přívoz a Oujezdec připojeny k týneckému panství, jehož majitelkou tehdy byla Lidmila (Ludmila) z Klinštejna. Ta roku 1563 tento majetek postoupila Janu Lobkovicovi z Točníku. Lobkovic v témže roce věnoval získané dědictví k ochraně kapitule sv. Víta na Hradčanech na udržování oltáře sv. Silvestra a to v chrámu sv. Víta.
Roku 1683 byly statek v Hostěradicích i obec Kamenný Přívoz připojen k panství lešenskému. Od té doby byly osudy a historie Kamenného Přívozu s lešenským panstvím společné.
V 19. století bylo hlavní obživou plavení dřeva po Sázavě, práce v požárských lomech a práce v jílových dolech při těžbě zlata. V Kamenném Přívozu bylo tehdy sedm plaveckých part. Voroplavba byla rozdělena na dva úseky – úsek z Čerčan do Prahy patřil „dolňákům“, tedy plavcům z Kamenného Přívozu, a úsek z Čerčan proti proudu „horňákům“. Důvod byl jasný – plavci znali dobře své úseky a mohli zajistit zdárné splutí vorů. Kupodivu se tato pravidla dodržovala a „dolňáci“ přebírali vory v Čerčanech. Za splavení jednoho pramene do Prahy dostal plavec 12 zlatých. Ještě roku 1880 se na Přívoze netopilo uhlím a chodilo se na dříví do lesa. Každý kus dřeva byl v domácnosti vítán, proto i plavci cestou házeli do vody dřevo a houžve. Roku 1888 se v domě č. p. 16 narodil spisovatel Jan Morávek, který ve svém díle zvěčnil těžký plavecký život. Normální plavectví opadlo po roce 1895, když byla postavena a otevřena železnice zvaná Posázavský pacifik. Trať včetně viaduktu byla postavena v letech 1897 – 1900 a pracovali na ní převážně italští dělníci se zkušenostmi z Alp. Železnice překonává Kocourské údolí na největším kamenném viaduktu ve střední Evropě – ten je vysoký 41,5 metru. Hluboké údolí zvané Kocour je zaříznuto do svahu na pravém břehu řeky od Kamenného Přívozu směrem na Studené. Na jeho svahu je tzv. Kocourské pásmo patřící do jílovské oblasti těžby zlata. Z té doby se zde zachovalo několik štol, nejznámější z nich je Štola sv. Josefa. Vytěžená ruda se zpracovávala v puchýrnách na břehu Sázavy v Žampachu, kde jsou ještě dnes vidět zbytky strouhy pro přívod poháněcí vody. Původně strouha vedla až z Kamenného Přívozu do Žampachu a měřila cca 1,2 kilometru.
Poslední plavec se na Sázavě se plavil v letech 1940 – 1941. Dostupný je také údaj o posledním žijícím plavci – ten zemřel roku 1960. V roce 1991 udělilo obci předsednictvo České národní rady právo užívat znak a prapor.
Obec se skládá ze čtyř částí – nejstarší části Hostěradice s osadou Rakousy, Kamenného Přívozu po obou stranách řeky, Kamenného Újezdce a Žampachu. V současnosti zde žije přibližně 1120 obyvatel. Nachází se zde přes 1100 chat a chalup pro rekreaci – tato zástavba je jedna z nejhustších zástaveb chatami v České republice.
K historickým zajímavostem patří soubor prehistorické a historické cesty zvané Plavecká a především areál kostela sv. Ludmily. Ten zahrnuje vlastní kostel s márnicí, historickou bránu s ohradní zdí a schodištěm. Kostel byl postaven roku 1681 a okolo něj byl zřízen hřbitov. Patronát nad tímto kostelíčkem měla od založení až do roku 1950 Kapitula u sv. Víta v Praze na Hradčanech. V roce 1907 byla postavena nová věžička, která byla věrnou kopií té původní. Veškeré vnitřní úpravy a malby probíhaly v desetiletých intevalech. Počátkem 80. let 20. století byla dána na kostelík nová krytina – břidla. O něco později byla provedena oprava staré vstupní brány, vyměněny dubová vrata a vyčištěno schodiště. Kostel se nachází na skalnaté stráni nad mlýnem podskalským a svojí věžičkou se zvoničkou dominuje celé obci.
Další památkou je dům č. p. 1. – tzv. Maškův mlýn. Růžičkovi byli drnomistři a byla zde také rasovna. Není známo kdy a který Růžička tu postavil mlýn. Tomuto místu se říká ,,Na Třískově“, což také značí, že se zde dříve vydělávaly kůže. V roce 1840 ho vlastnil Vojtěch Babánek, nejstarší syn ze mlýna pod skálou, který se do mlýna přiženil. Asi po třech letech prohandloval mlýn za mlýn pod skalou, který byl jeho rodným místem. Jenže jeho otec ho postoupil jediné své dceři Žofii, která se provdala za hospodářského správce Václava Kauckého, takže všech pět synů si muselo hledat živobytí jinde. Od Kauckého ho okolo roku 1872 koupil mlynářský stárek Vambera. Jeho dceru si vzal Prokop Mašek a po něm nastoupil jeho syn Prokop. Po Prokopově smrti se ujal majetku jeho syn Prokop. Ten se oženil s dcerou zdejšího učitele Aloise Mareše Darií. Narodil se jim syn Prokop a dcera Darie. V současnosti mlýn obývá ing. Prokop Mašek s manželkou.
V tzv. Janglově statku žil roku 1737 Václav Hroník. V tomto roce ho postoupil Jakubu Žbánkovi. Ten po 16 letech špatného hospodaření statek vyhandloval s Janem Novotným za chalupu. Jan Novotný po 27 letech pro stáří postoupil statek svému synovi Václavu Novotnému. Po smrti Václava Novotného převzal živnost jeho syn Josef Novotný, který ji koupil v roce 1819. Po krátkém čase, roku 1825, prodal živnost Františku Vrňákovi. Jeho jediná dcera Kateřina se provdala za Jana Skružného a po smrti Vrňáka se ujmuli hospodářství. Jan Skružný hospodářství rozšířil a statek pak předal svému synu Františku Skružnému, který ho zvelebil. Roku 1908 vyhořela stodola, kterou znovu o hodně větší postavil. Ve stáří postoupil celý statek nejstaršímu synovi Josefu Skružnému. Nebylo mu ani 28 let, když dostal zápal plic a souchotiny, kterým podlehl. Jeho manželka Růžena měla malou dcerku Boženku a sama se ujala vedení statku. V roce 1924 se sem přiženil Václav Jangl. Hospodařil zde jako řádný hospodář až do doby, kdy se v obci založilo JZD. Roku 1952 byl nuceně vystěhován k Rakovníku do uhelných dolů a statek si bez náhrady vzalo JZD.
Dům č. p. 22 je tzv. Podskalský mlýn. Mlýn nechali postavit páni z Lešan ve 2. polovině 17. století a násilím sem přivlekli mlynáře z Lešan. Jan Babánek měl pět synů a dceru Žofii. Tu provdal za Václava Kautského a ještě před rokem 1840 mu dal mlýn i s pozemky. Nejstarší syn Vojtěch se měla stát nástupcem ve mlýně, ale přiženil se do třískovského mlýna č. p. 1. V roce 1842 mlýn třískovský vyměnil se svým švagrem Kautským za tento svůj rodný mlýn. Tak přišel mlýn opět do majetku rodu Babánkových. Vojtěch Babánek ve stáří dal mlýn synu Antonínovi. Po jeho smrti se stal majitelem mlýna syn Vojtěch, který v roce 1912 postavil ve mlýně místo kol turbínu a společně s majitelem brusírny kamene V. Žďárským postavili na nádraží v Krhanicích elektrárnu. Z konzervatismu však zájem o odběr nebyl. Nepřihlásila se ani obec Kamenný Přívoz, ačkoli měla elektrárnu v místě. Jen hostinský Josef Hora již svítil v roce 1914. Roku 1917 prodal Vojtěch Babánek mlýn s pozemky L. G. Bondy z Prahy. Firma přikoupila pozemky pod tratí a chtěla postavit strojírenskou továrnu. Vojtěch Babánek zůstal ve mlýně jako nájemce do roku 1921. Poté si najmul mlýn Josef Wittmajer a po jeho smrti v roce 1930, převzal nájem mlýna Václav Borovička. Přestavěl mlýn a měl potom výrobní kapacitu 3 vagóny týdně. Ve 20. letech přešel mlýn do majetku Františka Janečka. Mlýn zůstal soukromým majetkem vdovy po Dr. Ing. Janečkovi v nájmu V. Borovičky. V roce 1951 byl mlýn zabrán podnikem „Pekárny a mlýny středočeské“ v Praze. Mlýn byl později zrušen a celých 37 let chátral a byl používán jako skladiště různých podniků. V roce 1988 ho koupil Miroslav Koch z Prahy. Zrekonstruoval stavení, postavil výrobnu polystyrenu, sklad a garáž. V původním mlýně zrekonstruoval krbový sál.