Hořovice

Archeologické nálezy dokládají osídlení na dnešním území města již od 10. století. Koncentrace osídlení však podstatně vzrostla na přelomu 12. a 13. století, v souvislosti se vznikem hospodářského dvorce, později gotické tvrze, na místě dnešního tzv. starého zámku. Při dvorci stála ves s hrazeným kostelem. Podle tohoto sídla a vsi Hořovice se začal nazývat rod pánů z Hořovic. Poprvé se s uvedeným přídomkem objevují bratři Neostup a Gebhart (Habart) roku 1233.
Městem se Hořovice staly roku 1322, tedy o 20 let později než Beroun. Mimo hradby se tehdy ocitl hrad i kostel. Tato skutečnost je i příčinou pozdějšího rozdělení sídelního celku na město Hořovice a obec Velká Víska.
Ke starému hořovickému zámku se váží jména slavných šlechtických rodin, které zde svého času pobývaly nebo tuto nemovitost vlastnily. V nejstarší historii šlo zejména o pány ze Žirotína na přelomu 13. a 14. století, vlastníkem Hořovic přibližně do roku 1390 byl však sám král Václav IV., který později nedaleko nechal vystavět hrad Točník. Od těchto rodů bývá odvozován i erb města - polovina orlice Žirotínská a tři břevna - stříbrné, modré a stříbrné - v barvách Lucemburků. Hořovice jsou také uváděny jako jedno ze tří možných rodišť českého krále Jiřího z Poděbrad.
V dnešní stavbě starého zámku lze analyzovat prvky pozdně gotického hradu, na který byla tvrz přestavěna koncem 15. století. První a na zcela průkazné zmínky o opevnění jsou však již z dob husitských válek, respektive obléhání Hořovic sirotky z let 1422 - 1430.
Z dalších slavných majitelů hořovického panství jmenujme alespoň pány z Říčan. V roce 1618 Jan Litvín z tohoto rodu osobně defenestroval z oken Pražského hradu Jaroslava Bořitu z Martinic. Nebylo tedy divu, že po Bílé Hoře získali Hořovice jako konfiskát právě Martinicové. V roce 1639 byl hrad vypálen Švédy a po roce 1648 opraven ve stylu barokním. V roce 1685 se dcera posledního z hořovických Martiniců - Terezie Františka - provdala za Jana Františka hraběte z Vrbna a o pět let později na něj převedla svůj veškerý majetek po otci.
Vrbnové se tedy stali majiteli Hořovic a počátkem 18. století se rozhodli pro stavbu nového zámku v barokním stylu. Po vystavění nového zámku ztratil starý zámek definitivně funkci šlechtického sídla a sloužil jako obydlí úředníků a hospodářské zázemí.
Rod pánů z Vrbna se v Hořovicích udržel do poloviny 19. století a výrazně se zasloužil především o rozvoj železářství v celém regionu. Nejvýraznější osobností rodu byl hrabě Rudolf. V roce 1852 koupil panství za částku 2,5 milionu zlatých hessenský kurfiřt Friedrich Wilhelm von Hanau, původně jen proto, aby jeho manželka Gertruda mohla být povýšena do knížecího stavu. Paradoxně se toto panství stalo jediným, které rodu zůstalo k užívání po prohrané pruskorakouské válce v roce 1866.
Smrtí Jindřicha von Hanau v roce 1917 hořovická větev rodu zanikla a zámek připadl státu. Roku 1919 byla k Hořovicím znovu administrativně připojena Velká Víska. V roce 1922 úspěšně uplatnil svůj dědický nárok na panství kurfiřtův pravnuk Jindřich, hrabě ze Schaumburgu a jeho rodina zůstala na Hořovicích do konce 2. světové války. Tehdy byl zámek na základě Benešových dekretů zkonfiskován státem a v jeho majetku se nachází dodnes. Je sídlem Vojenských lesů.
Hořovice jsou výrobním, správním i kulturním centrem oblasti, která leží na přirozeném rozhraní Křivoklátských lesů, Českého krasu a pohoří Brdy. Tento kraj charakterizuje nedotčená příroda i množství historických památek.
Hořovice jsou začleněny do "Die Burgenstrasse" - tzv. Hradní stezky. Na této trase, dlouhé 975 km, která začíná v Mannheimu a končí v Praze, se nachází 70 hradů a zámků.
Město Hořovice se může pochlubit pěkným kostelem Nejsvětější Trojice, nádhernou radnicí a městským úřadem.