Hořice v Podkrkonoší

Hořice leží na úpatí Hořického pískovcového chlumu. Ten tvoří předěl mezi podhůřím Krkonoš na severu a Polabím na jihu.
Osídlení Hořicka je doloženo archeologickými nálezy již ze starší doby kamenné. První písemná zmínka přichází roku 1143 a najdeme ji v zakládací listině Strahovského kláštera. V roce 1365 jsou Hořice doloženy jako městečko. Do historie se Hořice zapsaly 20. dubna 1423. Tehdy na vrchu Gothard nad městem porazil Jan Žižka z Trocnova s vojskem oddíly opoziční kališnické šlechty vedené Čeňkem z Vartenberka. Dávná husitská tradice ovlivňovala myšlení obyvatelstva po celá staletí. Hospodářský vzestup nastal ve 2. polovině 16. století za vlády Smiřických. Ti darovali městečku četná privilegia.
Po Bílé hoře připojuje panství ke svým statkům vévoda Albrecht z Valdštejna. Po jeho smrti daroval císař Ferdinand II. Hořice florentinskému hraběti Jakubu Strozziovi za zásluhy v bojích s Turky. Dráhu vojenskou a diplomatickou si zvolil i jeho syn Petr. V roce 1657 byl v bojích s Turky těžce zraněn. Uvědomil si těžké postavení vojáků a válečných invalidů. Odkázal výnosy hořického panství na založení vojenské invalidní nadace. Správcem se stal pražský arcibiskup. Invalidovna však nebyla postavena v Hořicích, ale z rozhodnutí císaře Karla VI. v Praze – Karlíně. V Hořicích to bylo po staletí pociťováno jako křivda a vhodná situace k nápravě se naskytla teprve po vzniku Československé republiky.
3. července roku 1866 byla jihovýchodně od města svedena jedna z největších bitev 19. století Je známá jako bitva na Chlumu či bitva u Sadové. Rozhodla o výsledku prusko-rakouské války. V Hořicích byl tehdy umístěn pruský štáb a po bitvě se město změnilo v jeden velký lazaret. V letech 1930 – 1934 byla v Hořicích postavena invalidovna sloužící vojenským vysloužilcům z 1. světové války.
Hořice jsou však především střediskem průmyslovým. Na starší tradice domácké výroby navazuje textilní průmyslVe městě se začíná rozvíjet od konce 50. let 19. století. Postupně zde vzniklo celkem šest textilních závodů. Po 2. světové válce byly některé závody sloučeny do národního podniku Mileta, jenž se stal monopolním výrobcem kapesníků. Ve městě je i průmysl strojírenský a kamenický. Ten také navazuje na dávnou tradici, jejíž počátky jsou doloženy již v období vrcholného středověku. Hořický chlum je tvořený mohutnými ložisky kvalitního pískovce. Ten je vhodný pro práce stavební i nejjemnější sochařské a se stal zdrojem obživy zdejšího obyvatelstva. V Hořicích žilo mnoho generací kameníků, u nichž se dědilo povolání z otce na syna a vychovávalo tvrdé chlapy a skutečné mistry svého řemesla. Hořické lomy dodávaly kámen na stavbu tvrzí, kostelů, ale i na Karlův most, Katedrálu sv. Víta či Staroměstskou radnici. Rozmach kamenictví přišel s barokem, kdy se začalo v hojnější míře využívat pískovce i jako materiálu sochařského. V kraji najdeme pozůstatky po žácích předního barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Největší rozmach kamenictví však nastal ve 2. polovině 19. století. V okolí Hořic se lámalo na 80 místech a kámen putoval i stavbu Národního divadla, Národního muzea či Rudolfina. Tehdy také vznikla ve městě odborná škola na zpracování kamene. Byla první v celé monarchii – založená roku 1884. Stala se ústavem vysoké odborné úrovně a vychovala za více než sto let své existence tisíce žáků v oboru sochařském i kamenickém.
Historickým centrem města je náměstí Jiřího z Poděbrad. Svůj současný vzhled získalo po velkém požáru v roce 1846. Pozoruhodná je budova radnice. Byla postavena roku 1872 v novogotickém slohu. Spolu se sousedním domem, tzv. Městským, tvoří sídlo městského úřadu s informační kanceláří. Za povšimnutí stojí také budova městského muzea s pískovcovou fasádou v novorenesančním slohu. Muzeum najdeme na západní straně náměstí.
Dominantou města je děkanský chrám Narození Panny Marie. Byl postavený v letech 1841 – 1848 podle plánů K. I. Dientzenhofera. V roce 1820 byli v kostele oddáni rodiče Bedřicha Smetany. Okolí chrámu zdobí několik zajímavých plastik. Jedná se vesměs o díla Braunových žáků. V posledních letech prošel kostel rekonstrukcí.
V Riegrově ulici severně od náměstí se nachází jednopatrová budova zámku s erbem rodu Strozziů nad vchodem. Na nádvoří se dochovaly zbytky původní kamenné tvrze ze 14. století.
Hořice byly sídlem početné židovské komunity. Tuto skutečnost dokládá původní synagoga z 2. poloviny 18. století. Další židovskou památkou je krásný starý židovský hřbitov.
Východně od náměstí se nachází vrch Gothard. Se svou nadmořskou výškou 353 metrů není rozhodně dominantou, ale kdysi to bylo posvátné místo. Ve 12. století zde byl strahovskými premonstráty založen kostelík sv. Gotharda. Okolo něj vznikl starý hřbitov. Do dnešní podoby byl kostel přestavěn v 18. století. Na starém hřbitově je řada pomníků vojáků, kteří padli v bitvě u Sadové v roce 1866. K nejzajímavějším dílům hořického sochařství patří portál k Novému hřbitovu. Portál v letech 1892 – 1905 vytvořila hořická sochařskokamenická škola podle návrhu Antonína Cechnera a Bohuslava Moravce. Je zdobený plastikami Mořice Černila a Quida Kociána. Mohutná novorenesanční stavba z hořického pískovce náleží mezi nejkrásnější na světě. Na blízkém tvrzišti se nachází první pomník Jana Žižky z Trocnova. Jedná se o dílo Pavla Jiříčka. Pomník stojí na místě, odkud slepý vojevůdce v roce 1423 řídil vítěznou bitvu.
Hořice jsou často nazývány „městem kamenné krásy“ či „českými Athénami“. Plastiky zdobí náměstí i ulice. Nejvíce jich však najdeme na Gothardě. Díla jsou ukázkou uměleckých směrů od baroka po současnost. V roce 1903 byly na úpatí vrchu zřízeny Smetanovy sady, kde najdeme plastik vskutku mnoho. Na úbočí Gothardu má své sídlo slavná hořická Galerie plastik. Byla založena roku 1908 se stálou expozicí českého sochařství z 1. poloviny 20. století. V jejím sousedství se nacházejí sbírky galerie současného světového sochařství v přírodě, díla účastníků hořických sochařských symposií. Unikátem je rovněž tzv. Riegrův obelisk. Jedná se o pískovcový monolit vysoký 12,4 metru.
Na Hořickém chlumu nad městem je postaven monumentální pískovcový památník obětem 1. světové války. Jedná se o tzv. Masarykovu věž samostatnosti. Její průčelí zdobí šest pískovcových reliéfů, díla M. Vávry a K. Lenharta. Námětem reliéfů je 1. odboj a vznik samostatného Československého státu. Věž je vysoká 25 metrů a v současné době slouží nejen jako památník obětem 1., 2. a 3. odboje, ale také jako turistická rozhledna a astro-nomická observatoř.