Annín

Obec Annín leží asi 6 kilometrů jižně od Sušice na samé hranici Chráněné krajinné oblasti Šumava. Nachází se na pravém břehu řeky Otavy v nad mořské výšce 596 metrů. Nad obcí se tyčí vrch Mouřenec s výškou 617 metrů. Na tomto vrhu byl na přelomu 12. a 13. století postaven románský kostel sv. Mořice. Jedná se o jeden z nejstarších kostelů v kraji. Po staletí sloužil německým osadníkům jako farní kostel. Roku 1992 byl zrekonstruován. Z Mouřence je také krásný výhled na okolí, především na hrad Kašperk.
Již v polovině 18. století byla v Anníně založena první sklářská huť. Roku 1755 vyhasnula a dalších 40 let se zde nic nedělo. Dne 6. února 1796 podal purkmistr Kašperských Hor Augustin Miller žádost, aby zde mohl vybudovat skelnou huť a naproti ní brusírnu a řezačské a malířské dílny. Dne 15. září téhož roku mu byla povolena rekonstrukce vyhaslé sklárny. Když byla otevřena, začalo zde pracovat 24 dělníků. Jejich hlavní náplní byla výroba křišťálového skla, perel a pateříků, což jsou skleněné korále k růžencům.
Roku 1803 koupil sklárnu Jakub Wimmer. Nechal zastavit chod patetikové pece a sklárnu na 5 let pronajal Janu Václavu Fürlingerovi. Poté bylo hlavním sortimentem duté a zelené tabulkové sklo. Dalším nájemcem byl skelmistr Pavel Meyer, který se zasloužil o znovuobjeveni technologie takzvaného rubínového skla. V Annínské sklárně bylo poprvé na území Rakouska-Uherka vyrobeno toto rubínové sklo s využitím zlata. Pavel Meyer za tento objev dokonce obdržel od císaře Františka II. Zlatou medaili. Pod jeho vedením se sklárna rychle rozvíjela. Hlavním sortimentem byl zvláštní druh anglického skla, obyčejné sklenice a okenní sklo. V roce 1817 se sklárna dostala do odbytových potíží a následně byla na 20 let uzavřena. Roku 1837 najal huť Jan Lötz, který nechal vybudovat novou brusírnu a sídlo pro nájemce sklárny. Pokračoval ve výrobě dutého zušlechtěného křišťálu. Po dalších dvanácti letech se nájemcem sklárny stal Samuel Bloch a po něm bratři Blochové. Ti přerušili tradici umělecké výroby a začali vyrábět zrcadlové sklo na židovská zrcátka. Roku 1863 se sklárna dostala do rukou Josefa Eduarda Schmida. Za něj se firma rychle rozvíjela. Dominantním sortimentem sklárny bylo prvotřídné křišťálové sklo. Toto sklo bylo velmi úspěšné na mezinárodních veletrzích. Eduard Schmid zvýšil počet pracovních příležitostí ve sklárně, postavil několik obytných domů pro zaměstnance a železniční most spojující Annín se silnicí na Kašperské Hory. Také zprovoznil turistický hotel v Anníně a nechal instalovat telefonní síť. V neposlední řadě vybudoval vlastní hydroelektrárnu, jejíž výkon zajišťoval elektrické osvětlení ve sklárně i v obci.
Když roku 1910 Eduard Schmid zemřel, převzal sklárnu jeho zeť František Novotný. Ten jako první v tehdejším Rakousko-Uhersku aplikoval technologii chemického leštění křišťálového skla. Roku 1934 se sklárny ujal jeho zeť ing. Karel Schell. V témže roce se zde vůbec poprvé na území bývalého Československa začal používat k tavení skla elektrický proud. Byl tak vyřešen nedostatek palivového dříví. Po 2. světové válce byla do sklárny dosazena takzvaná národní správa. Prvním národním správcem se stal Jaroslav Koucký. Jeho nástupcem byl pan Konrád, který pokračoval v technologii elektrického tavení skla. Tuto technologii vylepšil výstavbou nové pece. Roku 1948 však nechal tuto pec rozebrat a odešel do zahraničí. Po znárodnění byla sklárna v Anníně začleněna do Šumavských skláren národního podniku Lenora. Roku 1951 byly Šumavské sklárny začleněny do národního podniku Český křišťál Chlum u Třeboně. Roku 1965 byl provoz v Anníně přičleněn k monopolnímu uskupení výrobců olovnatého křišťálu Sklárny Bohemia se sídlem v Poděbradech. Kvalita zpracování i náročnost sortimentu teh-dy řadily sklárny v Anní-ně mezi špičkové podniky vyrábějící olovnatý křiš-ťál se v tehdejším Česko-slovensku. Dne 1. září 1993 stal provoz a.s. Sklárny Bohemia Poděb-rady majetkem ing. Jiřího Rückla.
Sklářskou historií však nejrůznější prvenství Annína nekončí. V této malebné obci byl založen první autokempink na území tehdejší ČSSR. Byl vybudován na pravém břehu Otavy a funguje dodnes.