Pardubice

Již roku 1295 se při soutoku Labe s Chrudimkou připomíná malá osada s klášterem a jednoduchá dřevěná tvrz. Roku 1318 ji vlastnil Půta z Pardubic. Jeho synové vyměnili pardubickou tvrz za hrad Visemburk. A tak se do Pardubic dostal Arnošt ze Staré a z Hostýně. Jeho syn Arnošt byl prvním pražským arcibiskupem a blízkým známým císaře Karla IV. Arnošt z Pardubic nechal tvrz přestavět na hrad s příkopy. Po jeho smrti byl majitelem hradu jeho bratr Vilém. Část příjmů panství patřila Vznatovi ze Skuhova, snad Vilémovu zeti, po jehož smrti roku 1384 přešly na krále Václava IV. V soudním sporu s panovníkem Vilém i jeho syn slavný básník Smil Flaška prohráli a o Pardubice přišli. Václav IV. daroval roku 1385 Pardubický hrad Janu Střelovi a Přibíkovi ze Skořetína, od nichž je získal králův dvořan Hanuš z Mühlheimu.
Následovalo rychlé střídání majitelů pardubického panství. Není známo, jak se na počátku husitských válek stali majiteli hradu Viktorin a Boček z Kunštátu. Roku 1427 však Pardubice vlastnil Jan Hlaváč z Ronova a Mitrova. Ten je roku 1435 prodal Diviši Bořkovi z Miletínka, pánu nedaleké Kunětické hory. Páni z Miletínka seděli na Kunětické hoře, čímž Pardubice na nějakou dobu ustoupily do pozadí. Po Divišově smrti přešly Pardubice na jeho bratra Vaňka a po něm na jeho syny Jiřího a Diviše. Za nich bylo panství velmi zadluženo a nakonec muselo být roku 1491 prodáno Vilému z Pernštejna za 3 250 kop grošů českých. Ten a jeho dědicové započali roku 1497 rozsáhlou přestavbu hradu ve výstavný goticko-renesanční zámek. Hrad byl přestavěn na palác s čtyřkřídlou dispozicí. Kolem paláce bylo vybudováno mohutné opevnění. Byly postaveny vysoké zemní valy s nárožními bastiony, které dosahovaly výšky prvního patra zámku a bylo zde možno umístit dělostřelectvo. Z vnější strany byly střílny pro ruční palné zbraně. Celý areál byl obehnaný širokými vodními příkopy, které bylo v případě nebezpečí možné velmi rychle naplnit vodou z řek.
Po požáru roku 1507 se pustil i do přestavby města, které tvořilo s hradem provázaný celek. Při dělení majetku roku 1507 mezi syny připadly české majetky mladšímu Vojtěchovi, který do Pardubic povolal italské umělce a pokračoval v přestavbách již v nastupujícím renesančním slohu. Vzniklo tak důstojné renesanční sídlo rodu Pernštejnů. Po bezdětném Vojtěchovi zdědil roku 1534 jeho statky starší bratr Jan zvaný Bohatý a i on pokračoval v přestavbě zámku a města znovu zničeného požárem roku 1538. Janův syn Jaroslav byl značně zadlužen. Proto byl nucen rozprodávat svůj majetek a roku 1560 koupil pardubický zámek arcivévoda Maxmilián. O čtyři roky později nastoupil na český i císařský trůn. Pardubické panství se tak stalo komorním majetkem. Zámek přestal být velmožským sídlem a další zásahy se omezily zejména na úpravy kanceláří a bytů úředníků. V letech 1574 – 1579 probíhaly za císařského stavitele Ulrica Aostalliho další renesanční úpravy, které scelily nejednotné nádvoří.
Za císaře Maxmiliána a taktéž i za Rudolfa II. se vzhled zámku nadále zlepšoval. Za třicetileté války odrazovalo mohutné pozdně gotické opevnění procházející vojska. Roku 1634 zde řádily švédské oddíly z dobytých Poděbrad a roku 1643 od Kolína přitáhnul generál Torstenson, který se o dva roky později vrátil. Silná posádka osazená do zámku po saském vpádu roku 1631 však dokázala všechny pokusy o dobytí odrazit. Přesto byl zámek značně poškozen. V té době bylo započato s výstavbou pivovaru a při jednom z válečných útoků byl zámek zasažen. Při tomto útoku shořely všechny sýpky. Úroda se tedy začala skladovat v zámeckých pokojích.
V 18. století byl zámek opraven v barokním slohu. Roku 1723 ožil stavebním ruchem v souvislosti s chystanou korunovací Karla VI. českým králem. Tehdy zde pracoval další císařský architekt zvučného jména František Maxmilián Kaňka. Upravoval především interiéry a roku 1726 velký Kaňkův sál v přízemi. Ve 2. polovině 18. století zde byly pokoje pensionovaných důstojníků. Ve velkých sálech byly sníženy stropy a příčkami byly rozděleny na menší místnosti a upraveny k bydlení rodin. Historická cena zámku byla zcela zanedbávána a zámek chátral. Roku 1775 ho zpustošili vzbouření sedláci. Na konci 18. století zde byl textilní sklad.
Roku 1856 začal být rozprodáván pardubický velkostatek. V roce 1881 koupil jeho zbytek i se zámkem nobilitovaný vídeňský průmyslník Richard svobodný pán Drasche z Wartinberka. Na konci 19. století zámek sloužil jako obuvnické dílny. Roku 1892 však umožnil Muzejnímu spolku v Pardubicích umístit na zámku své sbírky.
Roku 1920 Richard celý zámek prodal Muzejnímu spolku. Zámku se začala postupně navracet původní podoba. Od spolku převzal obě památky stát. Od 70. let 20. století probíhala rozsáhlá a vleklá rekonstrukce. Nabrala na obrátkách až po roce 1990, kdy se o zámek začalo starat Východočeské muzeum. Expozice je věnována sklu. Najdeme zde historii sklářské produkce, nejrůznější výrobky – vázy, misky, poháry, figurky... Další zajímavostí je sbírka zbraní, numismatická expozice, sbírka pohlednic, výstava gotických kachlí i mineralogická sbírka.
Pardubický zámek je vzácným dokladem přechodu mezi hradem a zámkem. Takto rozsáhlý objekt s vrcholem pozdně gotického opevňovacího systému nemá u nás obdobu. Zámek je čtyřkřídlý, převážně dvoupatrový. Bohatě zdobený vstupní renesanční portál pochází z roku 1529. Před ním je reliéfně zdobený most z roku 1541. Na průčelích zámku se nachází gotické a renesanční kamenické články a zbytky sgrafit. Zámek se může pochlubit množstvím často náročně provedených pozdně gotických a renesančních portálů. V nádvoří na východě najdeme přízemní pozdně gotické arkády. Oproti tomu na západě je renesanční arkáda z 2. poloviny 16. století. Klenby v přízemí zámku jsou z části pozdně gotické – zejména v severním křídle a v kapli. V 1. a 2. patře se nachází několik renesančních sálů s malbami a kazetovými stropy. Výjev ve Vojtěchově sále ze starozákonního biblického příběhu Samsona a Dalily je pravděpodobně z roku 1532 a jedná se tak o nejstarší známou renesanční nástěnnou malbu na území Čech. Dominantou a chloubou zámku je sedmipatrová věž a další, tzv. hodinová vížka v severním nároží.