Červený Hrádek

Krátce před rokem 1415 byl rodem Kraa založen hrad Borek. Další z pánů václav z Moravěvsi a Kopist byl katolík a odpůrce revolty. Hrad byl proto roku 1421 dobyt husity a vypálen. Stal se na čas opěrným bodem husitů. Ve 20. letech byl hrad opravován a jeho fasáda byla natřena červeně. Tehdy získal své nové jméno – Červený Hrádek. Husité jej obléhali i v letech 1432 a 1433, kdy byl znovu dobyt. Hrad postupně obývali Konipasové, Ojíř z Očedělic a od roku 1472 glatzové ze Starého Dvora.
Lorenz Blaty v roce 1516 odkázal panství své dceři Anně. Ta byla provdaná za pána Chomutova Šebestiána z Veitmile, který byl v době šmalkaldské války nejvyšším polním maršálem Čech. V té době byl hrádek roku 1547 na čas dobyt Sasy, ale Šebestián ho získal za několik týdnu zpět. Jeho dědicové Červený Hrádek prodali Kryštofu z Kralovic. Ten se bohužel zajímal spíš o komerční zaměření panství a tak ho celé postupně rozprodával. Nechal si jen kamencovou huť a důl. Od roku 1576 patřil zbytek panství jeho nevlastnímu synovi Augustovi Gersdorfovi z Gersdorfu. Hrad potom koupil Bohuslav F. Hasištejnský z Lobkovic a postupně vykoupil i zbylé části panství. Byl však také majitelem blízkého Chomutova, hrad tedy dále s tímto městem sdílel stejné osudy. Bohuslavův syn Jáchym vyměnil rozsáhlý majetek se svým bratrancem Jiřím Popelem z Lobkovic a odešel na Mladoboleslavsko. S Popelem přišel tvrdý rekatolizační kurz. Za pomoci jezuitů, které do Chomutova povolal, jednal se svými poddanými velmi nekompromisně. Když se Chomutovští vzbouřili, potrestal je v prostorách hrádku popravou dvou vzbouřenců, vězněním mnoha dalších a také odepřením všech privilegií, které do té doby Chomutov měl. Vynutil si tak věrnost svých odpůrců. Roku 1594 se však Popelovo chování přestalo líbit císaři Rudolfu II. Popel byl poté uvězněn a zbaven celého majetku. Panství i poddaní si oddechli. Z rozhodnutí Královské komory bylo však celé panství po částech rozprodáváno. Roku 1605 koupil část panství s hradem, městečkem Jirkov, zámkem v Blatně a 24 vesnicemi Adam Hrzán z Harasova. Téhož roku tedy přestal hrad sdílet své osudy s Chomutovem.
Adam Hrzán byl velmi bohatý, ale také velmi šetrný. Stavovské povstání roku 1618 nechtěl podporovat, ale pod nátlakem tak učinil. Ačkoli již rok poté zemřel, byl z financování povstání obviněn. Jeho tři synové měli být za tentýž postoj potrestáni zbavením veškerého majetku. Ten nakonec zachránili za cenu obětování statku v Lanškrouně. Během následující třicetileté války byl hrádek mnohokrát obléhán, dobyt, vydrancován a dokonce dvakrát vypálen. Koncem 30. let zemřel Adamův dědic Jan. Jeho manželka se poté provdala za císařského plukovníka Morzina, jehož vojsko mělo ležení v Chomutově. Na krátký čas také získal hrádek Axellill z Leffstadu. Švédská královna žila v jistotě, že Švédové mají vítězství pevně v rukou, proto některá česká panství věnovala svým generálům. Na konci 40. let se vývoj války zvrátil v neprospěch Švédů a panství se vrátilo původním majitelům. V roce 1646 převzal panství syn Jana Hrzána Jan Adam. Získal však pouze neopravitelnou zříceninu. Přistoupil k renovaci a nakonec na částech původní stavby nechal zbudovat zcela nový objekt, zámek. Stavba trvala 20 let, probíhala v letech 1655 – 1675. Tehdy zámek získal svou barokní podobu. Není jisté, kdo byl navrhovatelem, ale podle některých prvků lze soudit, že se jednalo o Antonia della Portu a B. Matheyema. Autorem štuků byl Jan Spart. Po dostavbě zámku se ještě dlouhé roky pokračovalo v úpravě interiérů. V únoru 1681 zemřel Jan Adam. Panství poté převzal jeho syn Ferdinand Maxmilián. Financí měl nedostatek, přesto se pomalu v úpravách interiérů pokračovalo. V letech 1687 – 1688 dokonce působil na zámku sochař Jan Brokoff. Vytvořil zde soubor soch, 2 kašny, vázy na schodišti a další. Na zámku se dokonce narodil jeho syn Ferdinand Maxmilián, který se stal proslulým sochařem. Během roku 1696 a 1697 se na panství vystřídali tři bratři Hrtanové. Nejprve Ferdinand Maxmilián postoupil panství Arnoštu Karlovi. Ten brzy zemřel a panství připadlo Zikmundu Vilémovi, který nechal přistavět barokní schodiště na východním průčelí.
V roce 1707 koupil panství Ondřej z Lichtenštejna. Když zemřel, získala panství vdova po něm a později jeho dcera Dominika, která se provdala za Jana Adama z Auersperku. Roku 1742 zahájila Marie Terezie válku s polovinou Evropy, aby uhájila své dědictví. Zámek byl obsazen francouzskými dragoun,y saskou posádkou a nakonec i bavorskými jezdci. Ti byli poraženi uherskými husary. Během sedmileté války byl roku 1762 zámek obsazen Prusy, která panství za tři týdny vyplenili. Roku 1766 získal zámek dědic Jana Adama z Auersperku a zámek byl znovu opravován. V roce 1771 zde začali působit Rottenhani. Panství koupil Jan Alexandr, o 6 let později ho předal synovi Jindřichu Františkovi. Byl velmi podnikavý a velmi významný. Stal se zakladatelem mnoha manufaktur, zvelebil celé panství a hlavně zámek. Byla vybudována knihovna, rozšířena zámecká kaple, upraveno průčelí, rozšířena a upravena zámecká zahrada a založen anglický park.
Jeho mladší dcera Gabriela schopnosti a nadání otce zdědila. Provdala se za hraběte Buquoye a po smrti svého otce roku 1809 převzala panství. K poddaným měla vřelý vztah a jejich bídu mírnila sbírkami a vánočními dary. Podporovala umění, literaturu i hudbu. Jejich dcera Isabella, hraběna Trautmannsdorfová, převzala panství roku 1863. Později ji vystřídala její dcera Gabriela provdaná za prince Ludvíka Hohenlohe - Langenburg. Od roku 1892 spravoval panství jejich syn Gottfried Hohenlohe, který provedl další větší úpravy zámku. Gottfried měl 6 dědí. Zámek získal syn Max Egon a ostatní sourozenci s ním vedli dlouhé roky spor o dědictví, který nikdy nebyl ukončen.
Max byl přívržencem nacistů a sudetoněmecké strany. V srpnu 1938 umožnil předáku sudetských Němců Henleinovi a anglickému lordu Runcimanovi schůzku, která předznamenala Mnichovskou dohodu. Zámek se neslavně zapsal do dějin a roku 1945 byl rodu Hohenlohe zabaven. Hohenlohe - Langenburgové byli posledním šlechtickým rodem, který panství a zámek vlastnil. Krátce po znárodnění byl zámek přístupný. Pak zde vzniklo rekreační středisko mládeže, později tu sídlila správa domova invalidů zahraničního vojska, poté domov řeckých dětí, internát, učiliště hornických učňů, ubytovna studentů chemické průmyslovky a nakonec školící středisko Chemických závodů v Záluží u Mostu. O roku 1967 byl zámek využíván chomutovskou nemocnicí jako ozdravovna pro dospělé, jako léčebnu dlouhodobě nemocných a jako pracoviště rehabilitačního oddělení nemocnice. Od roku 1996 je zámek v majetku města Jirkova. Během několika let se stal centrem kulturního a společenského dění v Jirkově.
Zámek je čtyřkřídlý, uzavřený kolem vnitřního dvora, jednopatrový s mansardou. Na východní straně zámku se nachází dvouramenné schodiště, které se roku 1679 stalo tečkou za výstavbou zámku. V minulosti měl zámek třípatrovou věž. Kvůli špatnému stavu však byla při úpravách zámku roku 1790 snesena.
V přízemí hned vedle hlavního vchodu se nachází zámecká kaple z roku 1695. Roku 1787 byla rozšířena. Její výzdoba je velmi hodnotná. Za obdivování stojí především pozoruhodný a zachovalý Rytířský sál. Je umístěn centrálně v čele budovy. Najdeme ho v 1. patře zámku a sahá až do podstřeší. Je bohatě architektonicky členěn, vyzdoben štuky, mytologickými sochami a malbami bitevních výjevů. Je pozoruhodný a zachovalý.
Z původního vybavení zámku nic nezbylo. V letech 1945 – 1946 bylo Národní kulturní komisí sepsáno, označeno a rozvezeno na různá místa. Nebylo však zaznamenáno kam, vybavení se tedy velice těžko dohledává. Dostupné záznamy informují pouze o zámecké knihovně a obrazech. Ty jsou na zámcích v Krásném Dvoře a v Benešově nad Ploučnicí a také v Okresním muzeu v Chomutově.