Jimlín - Nový hrad

Jimlín je malá obec vzdálená asi 6 kilometrů od Loun. Název vesnice pochází ze staročeského vlastního jména Jimla, které vzniklo z německého Imram. Nejstarší zmínka o obci pochází z roku 1267. Tehdy je zde uváděn Chotěboř z Jimlína. V současnosti se obec dělá na 2 části – Starý Jimlín a Nový Jimlín (tzv. Jimlínek). Jimlínek vznikl po zprovoznění železnice roku 1904 takříkajíc na rovném poli. Obec má vlastní obecní úřad, pod který spadá také přilehlá obec Zeměchy.
V místech dnešních domů čp. 1 a 38 stávala stará tvrz jimlínských vladyků. V polovině 15. století již nebyla vhodná k obývání. Její tehdejší majitel Albrecht z Kolovrat a Bezdružic požádal krále Jiříka z Poděbrad o souhlas ke stavbě nového hradu. Dne 2. května 1465 mu byl udělen souhlas postavit nedaleko Jimlína, v místech, kde se říkalo Na valech, hrad s věžemi, hradbami a příkopy. Tento hrad je jedním z mála hradů v Čechách, o které se ví, kdy přesně byl postaven. Roku 1474 se Albrecht se svými třemi syny do nového sídla nastěhoval. Roku 1488 Albrecht, který se začal psát Novohradský z Kolovrat, zemřel. O majetek se rozdělili jeho synové Jan, který se psal také Felix, Petr a Purkart. V poslední čtvrtině 15. století zahájili práce na vybudování velkých rybníků. Na stavbě se podíleli poddaní, na kterých byla vyžadována mimořádná robota. Neutěšené poměry těchto sedláků zavdaly příčiny k rebeliím proti Kolovratům. Sedláci se vzbouřili roku 1490 a také roku 1524. Obě povstání byla krutě potlačena.
Z jihozápadní a severozápadní strany obepínal hrad Veliký rybník. Sloužil také jako obranné zařízení. V 16. století se však dvakrát protrhl a voda pobořila i mnoho domů na Žateckém a Pražském předměstí v Lounech. Roku 1552 připadlo celé panství Janu Novohradskému a asi roku 1556 jeho synu Volfu. Roku 1573 koupil celé panství Jan starší z Lobkovic a ihned ho prodal Václavu z Liběchova. Ten pak na hradě provedl některé úpravy. Jednu z největších úprav prováděl roku 1581 lounský kameník Vincent Strašryba. Dílo se mu však nezdařilo, část budov se zřítila a spor o škodu řešil lounský soud. Roku 1588 se do Nového Hradu nastěhoval nástupce Fraňka Šebestián z Vřesovic. Po něm všechno zdědil jeho nejstarší syn Vilém. Když zemřel, asi roku 1597, připadl Nový Hrad jeho bratrům Volfovi z Vřesovic na Doubravské hoře a Janu Illburkovi z Vřesovic.
Volf starší z Vřesovic zastával funkci výběrčího daní a v době stavovského povstání byl také zdejším hejtmanem. 1. listopadu 1620 proti němu povstali sedláci z okolních vesnic. Přepadli hrad a zmocnili se zásob vína. To převezli do Loun a pod vlivem alkoholu se pustili do boje s valdštejnovou jízdou, která tábořila před městem. Jižně od města, Na balasích, svedli nerovný boj a asi 200 jich zahynulo. Volf starší z Vřesovic se povstání nezúčastníl, ale podporoval ho. Soud vynesl rozsudek, že bude připraven o třetinu majetku, ale majetek mu byl zkonfiskován celý. Roku 1623 koupil Nový Hrad Volf Illburk z Vřesovic. Sídlil tu ale jen tři dny. Když k Novému Hradu přijelo několik císařských rejtarů, Volf Illburk strach vyskočil z okna do hradního příkopu a utekl do Loun. Poté byl hrad vydrancován. Roku 1630 Wolf prodal Nový Hrad Janu z Aldringenu. Při saském vpádu do Čech však přišel exulant Jan Illburk Kyšperský z Vřesovic a Nový Hrad obsadil. Nikdy zde však nebydlel, usadil se v Lounech. Když sasové kraj vyklidili, vrátil se s nimi do Saska. V roce 1634 zemřel Jan z Aldringenu a odkázal Nový Hrad Strahovskému klášteru. Ten ho však spravoval s velkými potížemi. Hrad trpěl častým ubytováním císařských vojsk. Roku 1647 se v Lounech usadili Švédové a služebnictvo ze zámku uteklo. Císařští rejtaři hrad obsadili a proti Švédům ubránili. Když však zámek po několika dnech opouštěli, vzali s sebou poslední zbytky hradního inventáře. Roku 1651 bylo celé novohradské panství prodáno braniborskému markraběti Kristiánovi Vilémovi a jeho manželce barboře Eusebii. Ti dali zpustošenou stavbu opravit. Po Vilémově smrti roku 1665 se na zámku vystřídalo mnoho majitelů. Nejprve zámek získal braniborský markrabě Bedřich Vilém. Roku 1670 ho od koupil Gustav Adolf z Varensbachu a po něm ho roku 1691 zdědila Anna Marie Claudie Končina.
V roce 1715 koupila panství Barbora z Löweneggu, rozená de Tondeur. Udělala z Nového hradu společenské středisko pro celé okolí. Její manžel však zkontaktoval císaře Karla VI. a z jeho vůle byla celá společnost rozehnána. Dědicem se stal syn Leopold z Löweneggu. Po jeho smrti roku 1766 připadl majetek vdově Marii, rozené de Echeveria. Ta v roce 1767 zámek prodala knížeti Josefu ze Schwarzenberka.
Potomci Josefa ze Schwarzenberka drželi Nový Hrad až do pozemkové reformy v roce 1924. Ve roce 1940 se v podzámčí „tísnilo“ 967 obyvatel – příčinou byl příchod uprchlíků z území zabraných Německou říší.V minulosti sloužil například jako ubytovna pro česáče chmele. O navrácení v restituci usilovala Alžběta Petzoldová z rodu Schwarzenberků, ale soud její žádosti nevyhověl. Zámek získal okresní úřad a s objektem měl od počátku problémy. Stát do oprav zámku během 30 let investoval asi 20 milionů korun. Od roku 2002 byl zámek částečně zpřístupněn veřejnosti formou improvizovaných prohlídek.
Vrátíme-li se k původní stavbě z roku 1465, musíme zkonstatovat, že stavba byla pojata velkoryse. Celý hradní areál se dělil na tři nádvoří.
První, které se nacházelo za hlavní branou, bylo určeno pro hospodářství. Nacházely se zde obydlí pro čeleď, kůlny a chlévy. Toto nádvoří bylo od druhého a třetího oddělené příkopem a valem. Na prvním nádvoří je dosud původní kašna, která pochází z 15. století. Voda je do ní vedena na základě spojitých nádob dřevěným potrubím od obce Hořan.
Do druhého nádvoří se vcházelo branou, u které stála vysoká čtvercová věž. Roku 1788 byla věž přestavěna a dostala nový tvar střechy. Tehdy byly také odstraněny šindelové střechy a nahrazeny taškami.
U brány do třetího nádvoří se nacházela věž, která sloužila jako vězení. Dodnes jsou pod ní zazděné kobky.
Třetí nádvoří lemovaly budovy po třech stranách. Severní křídlo na třetím nádvoří je jednopatrové, původně renesanční. Má obdélníková okna a fasádu členěnou lisenovými rámci. Východní křídlo sahá svým vznikem až do pozdně gotického období objektu. Později bylo upravované ve slohu renesančním i barokním. Gotické období připomíná sklepní zdivo a také gotické portálky a arkýř s oknem v jedné z místností. V přízemí má polokruhovité zakončení arkády a celá fasáda je zdobena lisenami. Místnosti v patře mají trámové stropy s malbami. Jižní křídlo je také pozdně gotické. Má dvě patra a mohutné zdi. Tento bývalý gotický palác byl do dnešní doby upraven za Gustava Adolfa z Varrenbachu okolo roku 1680. Svědčí o tom jeho erb a také výzdoba místností s malbami výjevů z řecké mytologie. V prvním patře této budovy se nachází tabulové stropy. Jsou pomalované rostlinnými a ptačími motivy, které pocházejí z 2. poloviny 16. století. V některých místnostech jsou stále velmi dobře zachovalé. V západní části budov se nachází klenuté sály, které jsou zdobené prostou štukou a nástropními freskami neznámých autorů z poloviny 18. století. Na jižní průčelí navazuje někdejší kaple sv. Josefa. Je barokní, valeně klenutá a členěná pilastry.
K jedné z místních pověstí patří tzv. Mámení v aleji. V kaštanové aleji u dvora se zjevuje přízrak muže se svítilnou na hlavě. Doprovází lidi domů, kde pak vždy mizí. Někdy se tu zjevoval též veliký ohnivý sud nebo ohnivý pes.
O půlnoci jsou na zámku slyšet na chodbách tiché kroky, otevírání a bouchání dveří, řinčení a jiný hřmot. Světla touto dobou sama od sebe zhasínají. V této chvíli se zjevuje na zadním dvoře, na dlouhé chodbě a u brány Bílá paní.