SkiWelt Wilder Kaiser Brixental
Obsah
Hodnocení:
Když v Rakousku skončil lockdown, tak nějak jsem tušila, že ten vstřícný přístup nebude na dlouho. Hned následující víkend jsme se tedy rozhodli strávit v Rakousku. Volba padla na SkiWelt Wilder Kaiser Brixental, který už měl v našem termínu otevřenou velkou část sjezdovek a nabízel velmi příznivý dojezdový čas z Prahy.
Výsledné pocity z návštěvy areálu byly trochu rozporuplné, hodnotila bych jako ***+.
Sjezdovky:
Oblast lyžařsky propojuje hned 8 horských vesniček a jako bonus skibusem v rámci SuperSkiCard také nedaleký Kitzbühel. My měli skipas platný „jen“ pro SkiWelt, což bylo na víkend plně postačující.
Spousta sjezdovek jsou přejezdové cesty. S ohledem na rozlehlost areálu je to asi logické, ale v mapce to tak nevypadá...
Téměř polovina sjezdovek v celé oblasti je značena červeně. Často jsou ale na těchto sjezdovkách strmé úseky, občas i docela úzké, které už jsou podle mého spíš černé. Černých sjezdovek je jen několik a jde většinou pouze o kratší úseky, které v době naší návštěvy byly většinou ještě uzavřené.
Zbylou téměř polovinu sjezdovek tvoří ty modré. V lyžařské mapě to tak nevypadá, ale jde převážně o různé přejezdové cesty nebo vysněžené horské silnice. Kratší, ale plnohodnotná modrá sjezdovka je vlastně jen na Astbergu (102/102a), Zinsbergu, pod Hohe Salve (č. 25) a něco málo také v kotlině mezi Brandstadl, Eiberg a Hartkaiser. Začátečník abych do tohoto areálu rozhodně nebrala, protože dostat se na modrou sjezdovku vyžaduje zdolání i sjezdovek obtížnějších. Třeba ze Söllu či Itteru se bez sjetí červené sjezdovky vůbec nedá dostat dál do areálu.
Orientace v areálu je trochu složitější. V areálu jsou údajně dva okruhy SkiWelt Tour, ale v mapce a často ani na rozcestích není trasa značená, takže jsme se o projetí ani nepokoušeli. Do propracované Sella Rondy to má daleko...
Horší je ale i značení samotných sjezdovek, které se různě větví. Na cedulích podle tratí jsou kolikrát i tři různá čísla označující sjezdovku, takže předpokládám, že tento sdílený úsek je do kilometráže areálu také třikrát započítán. Barva se také mění dle libosti a i když v mapce je sjezdovka značena modře, v nějakém úseku klidně „převezme“ barvu od jiné, červené sjezdovky.
Sněhové podmínky:
Přírodního sněhu je pomálu, takže na sjezdovkách leží sníh spíš technický. Všechny prudší úseky jsou tvrdé až ledovaté a i s čerstvě servisovanými lyžemi pro nás byly těžko sjízdné. Už během dopoledne se začaly tvořit muldy z krupice, která vznikla seškrábáním vrchní vrstvy, takže bylo na výběr bruslení na ledu nebo boření v hlubokém sněhu. V neděli se navíc na červené sjezdovce z vrcholu Hohe Salve objevila spousta míst vydřených až na trávu. Ještě že nové lyže jsem nechala doma...
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
V provozu je celý areál, nejezdí pouze lanovky, které jsou nějakým způsobem duplicitní.
Naší „nástupní“ vesničkou byl Hopfgarten, ze kterého vedou vzhůru 2 na sebe navazující kabinkové lanovky, přičemž druhý úsek ráno při zahájení provozu nejezdil a ze tří okolních sedaček jedna nebyla v provozu vůbec, druhá ještě nevozila lidi a třetí, která byla jako jediná v provozu, je moc krátká na to, aby se s její pomocí dalo dostat dál...
Páteřní přepravní zařízení vyvážející lyžaře z údolí jsou v podstatě výhradně kabinkové lanovky. Je povinnost v nich mít nasazený respirátor, překvapivě to většina dodržovala.
V horních částech areálu jezdí převážně sedačkové lanovky. Většina z nich je rychlá, buď odpojitelná nebo s nástupním pásem. Jen v okrajových částech areálu jsou pomalé neodpojitelné sedačky. Našli jsme i takovou kuriozitu, jako byla dvousedačka s bublinou. Na sedačkách s bublinou je povinný respirátor, ale protože se díky počasí nemusela bublina sklápět, téměř nikdo to nedodržoval ani nekontroloval.
Zalidněnost:
Střední.
V podstatě u všech lanovek se téměř po celý den tvořila menší fronta. I to nejdelší čekání ale bylo pod 5 minut, takže nic dramatického.
Jelikož lanovky jezdily většinou poměrně vytížené, byly hodně zalidněné některé páteřní sjezdovky, hlavně v užších místech. Méně zkušeným rozhodně nepomáhali ani střelci jezdící v těch úsecích šusem...
Občerstvení a aprés-ski:
Po svazích jsou rozesety desítky od pohledu útulných restaurací. Jejich nabídky jsme ale během lyžování nevyužili. Až po lyžování jsme našli restauraci v Hopfgarten, kde ale vařili až od 17:30, tak jsme museli nějakou dobu čekat.
Restaurace jsou otevřené, ale vnitřní prostory přístupné jen s „Green Pasem“. QR kód nám skenovali u vstupu z české Tečky. Mimochodem - stejným způsobem nám kontrolovali QR kód i na ubytování, při nákupu skipasu chtěli potvrzení jen vidět. S ohledem na zpřísnění platné od 20. 12. předpokládám, že teď už je zase situace jiná...
Doprava do střediska a parkování:
Cesta po dálnici z Prahy byla bezproblémová, jen s několika omezeními rychlosti a pátečním provozem, povrch dálnice byl maximálně mokrý, většinou ani to ne. Silnička z Kufsteinu byla suchá, jen příjezd na ubytování byl místy trochu zledovatělý. Parkovali jsme zdarma u dolní stanice kabinkové lanovky v Hopfgarten. Parkoviště bylo vždy ráno zasněžené od nedalekého sněžného děla.
Shrnutí
+ plusy
- Krátká dojezdová vzdálenost z Prahy.
- Rozlehlý areál.
- Otevřeny všechny části areálu.
- Většinou rychlá a pohodlná přepravní zařízení.
- V uzavřených prostorách (i v kabinkách) většinou dodržování protikoronavirových opatření.
- mínusy
- Dražší skipas.
- V okrajových částech areálu starší přepravní zařízení.
- Spíše strmější sjezdovky a pocitově ne úplně odpovídající barevné označení.
- Tvrdý až ledovatý technický sníh, v neděli dokonce vydřená místa.
