2015-03-20 - Kde je nejlepší lyžování?

20. 3. 2015

Mám moc ráda časopis Snow, protože jsou tam zajímavé články, v nichž se daná problematika probírá vždy ze všech možných stran bez toho, aby čtenářům byl vnucován autorův názor. V uplynulém týdnu jsem četla článek „Všude dobře, doma nejlíp?“ o tom, jak Češi nasbírali vlastní zkušenosti v zahraničí a nyní se vracejí na české hory, celé to bylo postavené na rozboru kolik stojí lyžování v zahraničí. V článku jsem se mimo jiného dočetla, že „jen blázen a zarputilec může tvrdit, že lyžování v zahraničí je obecně levnější než to naše, tuzemské“. Takže podle autora jsem holt blázen a zarputilec, protože tvrdím, že to tak je! A taky tvrdím, že jen blázen a zarputilec může dělat takové dogmatické závěry, protože jakékoli takové tvrzení je prostě čistě subjektivní…

Logicky jsem toho za svůj život nejvíce nalyžovala v České republice, to budou řádově stovky lyžařských dní, zpětně bych to dokázala spočítat jen hodně orientačně. V Itálii to bylo 24 dní, v Rakousku 17 dní, ve Švýcarsku 7 dní, ve Francii a v USA shodně 6 dní a vtipně ve Spojených arabských emirátech 1 den, reálně tedy asi 2 hodiny :-). Když jsem to teď tak spočítala, vlastně jsem zklamaná, myslela jsem si, že jsem toho v zahraničí nalyžovala mnohem víc, ale je fakt, že jsme začali do Alp jezdit z pohledu délky mého života teprve nedávno… :-) Na druhou stranu se ale málokdy vracíme na původní místo, takže z Alp znám určitě takových 40 lyžařských areálů. Není toho moc, ale abych si udělala o jednotlivých zemích představu, na to mi moje vlastní to stačí.

Moje priority

  1. To nejdůležitější je pro mě sníh. Nejlepší sníh je jednoznačně v USA, prašan je tam tak lehoučký… V areálech v době naší návštěvy nebyl na svazích žádný technický sníh, vlastně myslím, že v USA ani nebyla sněžná děla. Obecně pak je úžasný sníh v Evropě ve vyšších nadmořských výškách, kde je taktéž čistě přírodní, navíc v těch výškách nijak razantně nemrzne ani následně neumrzá, jezdí se na něm úžasně. Typické pro Švýcarsko či Francii, omezeně Itálie či Rakousko. Všechny evropské země využívají přinejmenším na sjezdech do údolí sníh technický, který k smrti nesnáším, protože vždy utvoří tvrdý až ledovatý základ, na kterém se mi ještě nikdy nepovedlo zatočit tam, kde jsem to měla v plánu, žádné „having fun, fun, fun“ se nekoná. V České republice se v posledních letech už ani na ničem jiné nelyžuje… :-( Před ledovou horou rozhodně preferuji jarní břečku, provozovatelé areálů to ovšem mají opačně...
  2. S velikostí areálu souvisí šířka a délka sjezdovek. Top je pro mě sjezdovka začínající v zemi ledu a sněhu vysoko nad hranicí lesa, takže je dostatečně široká, která se po čase zanoří do lesa a skončí hluboko v údolí. Modrá je dobrá, nepožaduji žádný extra sklon, takže příliš neřeším převýšení, na druhou stranu vyhledávám krásné výhledy a mám ráda skalnaté štíty hor, takže preferuji vyšší nadmořskou výšku.
    Spokojená bych byla i na tak 1 kilometr dlouhé modré, pokud by byla dostatečně široká. Sjezdovku nad hranicí lesa bychom logicky hledali marně nejen v české republice, ale občas i v zahraničí. Z důvodu nedostatečné šířky sjezdovek nemám ráda Ještěd, byť časově ho mám z domova skoro nejblíže. Nicméně i tam, kde stromy rostou, se dá vybudovat super areál, ráda mám třeba Pec pod Sněžkou.
  3. Při rozhodování o výběru lyžařského cíle hraje velkou roli zalidněnost. Nerada platím horentní sumy za stání ve frontě, takže pro cestu do hor se snažím vybírat vhodné termíny – s přihlédnutím k mému pětidennímu pracovnímu týdnu. Na české hory jezdíme v prosinci (ideálně mimo vánoční svátky) a v lednu, zpravidla v sobotu. Jakmile začnou jarní prázdniny, české hory přestávají existovat. Na delší pobyt do zahraničí jezdíme v době, kdy už většina Evropy má zimní/jarní prázdniny za sebou.
    Víc, než menší fronta u lanovky či vleku mě ovšem dokáže naštvat přeplněná sjezdovka. Tak typické pro české hory, kde byly postupně postaveny lanovky s větší přepravní kapacitou, ale bez rozšíření sjezdovek. Na úzké přeplněné sjezdovce se nedá bezpečně lyžovat, jeden aby se bál, že ho někdo srazí, po pár obloučcích je potřeba kvůli někomu brzdit. V Alpách jsou takové „sjezdovky“ taky, nicméně tam je na výběr tolik lyžařských terénů, že vyložené zácpy vznikají naprosto výjimečně. Bezkonkurenční prim v naprosté liduprázdnosti hrají Spojené státy, kde jedna lanovka obsluhuje klidně i 10 různých sjezdovek.
  4. Čtvrtá věc, která mě při výběru mého lyžařského cíle zajímá, je velikost areálu. Pokud bych měla k dispozici příhodnou sjezdovku, vystačila bych si celý den s jednou, nicméně za svůj život jsem nalyžovala možná i pár tisíc kilometrů a takovou sjezdovku jsem neobjevila. A proto mě naopak baví to, čemu někteří říkají „lyžařská turistika“ nebo „lyžařské safari“ – to znamená, že nemusím jet jednu sjezdovku 2×, pokud nechci. Občas samozřejmě chci, většinou ale ne. Malé areály prostě bohužel takové možnosti nenabízejí.
  5. S kvalitou sněhu jde ruku v ruce úprava sjezdovek. Preferuji sjezdovky urolbované a pro ranní manšestr jsem ochotná si ráno hodně přivstat. Nicméně na manšestru netrvám. Úžasně se dokážu vyřádit v jarních podmínkách, v naprosto rozměklém sněhu. K smrti nesnáším sjezdovku neupravenou nebo špatně upravenou, pokud je zmrzlá.
    Mnozí to tvrdí a mnozí to tvrzení vyvracejí – že naprosto bezkonkurenční úprava sjezdovek je v Itálii. Já jsem se, vyjma Itálie, ve všech ostatních zemích setkala se špatně navazujícími urolbovanými pruhy a dokonce zmrzlými hroudami. Nejednou jsem v ranním stínu nějakou nerovnost přehlédla a už se viděla na stromě, v lepším případě v ochranné síti, jednou jsem dokonce zmrzlou hroudou, která odlétla od mé vlastní hrany lyže, dostala do hlavy, naštěstí chráněné helmou.
    Stav sjezdovek se samozřejmě zhoršuje během dne a to tím víc, čím víc lidí po ní projede.

Co není moc podstatné…

Nijak extra mě nezajímají přepravní zařízení. Jasně, nejradši mám sedačku s bublinou, protože si nemusím sundávat lyže a ve špatném počasí se můžu schovat a na lanovku cestou dolů nesněží, ale jestli je rychlá nebo pomalá, pro dva nebo pro osm… Asi bych relativně v pohodě vydržela celý den lyžovat na vleku. Nemám moc ráda kabinky kvůli nutnosti sundávat lyže (které se navíc občas nevejdou do držáků) a už vůbec cokoli kyvadlového (visutá kabina, funicular – nárazově se tvoří velké fronty, pak se všichni naráz narvou dovnitř a nahoře všichni společně vyrazí na svah, takže buď musíte rychle ujet, nebo čekat, až odjedou).

Naprosto nepodstatné jsou pro mě doplňkové služby. Vůbec neřeším, zda je parkování zdarma nebo zpoplatněné, nezajímají mě obchody, půjčovny, servis, lyžařské školy, výukové prostory ani snowparky, après-ski, nijak zvlášť ani restaurace. Na druhou stranu tedy místní speciality v zahraničí ochutnávám ráda a v případě problému s vlastním vybavením samozřejmě ocením přítomnost obchodu, půjčovny či servisu, i když k tomu zatím nikdy nedošlo.

Pokud jedu lyžovat u nás, zajímá mě vzdálenost, respektive doba jízdy. Pokud jedu lyžovat do zahraničí, vzdálenost vůbec neřeším. Stejně tak různé dálniční poplatky.

A stejně tak – pokud jedu lyžovat u nás, zajímá mě nabídka skipasů a jejich cena. V českých areálech občas kupuji pouze dopolední permici a pokud stojí jen o pár korun méně, než celodenní, je to pro mě důvod tam nejet. Naopak v zahraničí cenu skipasů vůbec neřeším.

Kam (ne)jet?

  1. Za mě je nejlepší lyžování ve Spojených státech amerických. Je tam úžasný sníh, poměrně široké a dlouhé, liduprázdné a většinou pravidelně upravované sjezdovky, areály dost velké. K tomu bezkonkurenční služby – zdarma kapesníčky, různé nabídky nápojů (cider, káva), energetické tyčinky, na toaletách hygienické potřeby. Nevýhodou je jaksi především vzdálenost… Přepravní zařízení v USA taky nejsou z nejlepších.
  2. Pokud tedy budu vybírat pouze v Evropě, jednoznačně hlasuji pro Itálii, což je, ostatně, i vidět na počtu dní, které jsem tam strávila. Italové mají spoustu sjezdovek nad hranicí lesa, které jsou s přírodním sněhem, široké vždy dobře upravené, občas se dají najít i relativně prázdné, protože areály jsou velké. Přepravní zařízení většinou hodně moderní a rychlá, často ale kabinkové lanovky.
  3. Pokud ne do Itálie, pak určitě do Švýcarska. Porovnám-li ho s Francií, pak obě země mají dostatek sjezdovek nad hranicí lesa, oproti Itálii u nich ale pokulhává jejich úprava. Zalidněnost je dost podobná, přepravní zařízení nabízejí širokou škálu od těch nejmodernějších až po staré trosky, draho je v obou zemích, gastronomie taktéž výborná v obou.
  4. Do Francie je ze Švýcarska ještě o dost dál a ta jejich předražená dálniční mýta… Proto je Francie u mě až čtvrtá.
  5. Na páté místo se dostává Rakousko, ale v porovnání s Českou republikou už nijak výrazně. Areály jsou často hodně velké, nabízí znatelně širší a delší sjezdovky, díky tomu ne takovou zalidněnost, výhledy taky hezčí, lanovky převažují nad vleky.
  6. Česká republika prostě u mě končí poslední. Nechci českým horám křivdit, mají mnohem složitější výchozí pozici, spousta věcí prostě u nás možná není a je dle mého nefér české hory a Alpy vůbec porovnávat. Naše hory se nezvětší, sjezdovky nad hranicí lesa nikdy mít nebudeme a delší taky nebudou, i když širší by určitě být mohly, a přírodního sněhu se na nich asi taky nedočkáme. A právě ten absentující přírodní sníh a šíře sjezdovek je pro mě důvod, proč beru české hory na milost jen o víkendu na jeden den a mám-li možnost vycestovat do zahraničí, jedu hned, ať je to kamkoli.

A co za to?

Co autor onoho v úvodu zmíněného článku „Všude dobře, doma nejlíp?“ řešil ze všeho nejvíc, byla cena, byť od názvu článku jsem si slibovala porovnání více aspektů, než jen ceny. Pro mnohé je bohužel cena tím jediným ukazatelem a já jsem asi extrém, že jí neřeším v podstatě vůbec. Nezajímá mě totiž prostý součet nákladů tak, jak ho vyjádřil autor článku. Pak by asi někdo, kdo tvrdí, že je u nás dráž, opravdu „blázen a zarputilec“ byl.

Mě ovšem zajímá hodnota, kterou za vydané peníze dostanu. Náš největší lyžařský areál, do kterého už mimochodem nikdy nepojedu :-), má 26 kilometrů sjezdovek, bohužel ne kompletně propojených, nadmořská výška 702 – 1.235 m. n. m. Obvyklá cena celodenního skipasu je 750 Kč. Z mnou navštívených areálů v zahraničí je srovnatelný třeba italský Speikboden, který má 21 km sjezdovek, nadmořskou výšku 950 – 2.400 m. n. m., za 39,50 €, při dnešním kurzu 27,50 to vychází na 1.086,25 Kč. Rakouský Sillian pak 20 km, nadmořská výška 1.103 – 2.407 m. n. m., cena skipasu 43 € (tj. 1.182,5 Kč). Při dřívějších kurzech před zásahem ČNB to ale zdaleka tak velký cenový rozdíl nebyl. I když připočítám další vyšší náklady například na dopravu, ubytování či stravu, pořád za tu znatelně vyšší cenu dostávám jako protihodnotu něco mnohem hodnotnějšího. Nemluvě o tom, že areál, třeba takové La Plagne, které má 225 km sjezdovek, tedy řekněme třeba 10× tolik, co český Špindl, prostě klidně může stát v prostém součtu nákladů 10× tolik…

Závěrem…

Za prvé si myslím, že jakákoli snaha o porovnání lyžování u nás a v zahraničí je subjektivní a objektivní nikdy být nemůže. Aby bylo porovnání férové, nesměli bychom brát v potaz jen prosté ceny všeho, ale všechno, co tu cenu ovlivňuje a tvoří – a to dle mého nelze.

Za druhé české hory nemají a nikdy mít nebudou takové možnosti a podmínky, jaké jsou v Alpách, takže se porovnává neporovnatelné a vůči českým horám to prostě není fér.

V tomto článku jsem sepsala, co je důležité pro mě a podle čeho já si vybírám, kam jet lyžovat – důležité je pro mě splnění mých priorit a cenu u toho v podstatě neřeším. Z toho pak vyplývá, že jakákoli tvrzení a snahy o porovnání lyžování u nás a v zahraničí by měly vzít v potaz i to, že každý lyžař má o svém pobytu na horách jiné představy, má jiné priority, jiné možnosti a také je zvyklý na jinou životní úroveň. Co je pro někoho částka neakceptovatelná je pro druhého nepodstatná. Se čtyřletým dítětem asi nepojedu lyžovat na týden do Francie, že…?

Aktuálně to mám tak, že na jednodenní lyžování jezdím, až na výjimky, na české hory, na cokoli delšího pak do zahraničí – a v podstatě je mi jedno, kam v zahraničí to je, protože z mých 61 zahraničních lyžařských dní jsem 60× (vyjma Emirátů :-) byla spokojenější, než kdybych ten den strávila lyžováním u nás…