Hauenštejn
Jméno Hauenštejn (Hauenstein) vzniklo z tvarů Haue (motyka, sekera, palice) a stein (skála). V okolí hradu tedy probíhala těžba. Hrad vznikl v pásmu pohraničních opěrných bodů panovnické moci pravděpodobně jako královský ve 2. polovině 13. století – buď za Přemysla Otakara II. či jeho syna Václava II. Nelze vyloučit, že hrad založil jeho první známý držitel – loketský purkrabí Mikuláš Winkler. Ten držel hrad kolem roku 1320, ale brzy jej postoupil klášteru v Doksanech. Doksanský klášter přenechal hrad i s příslušenstvím 23. ledna 1336 českému králi Janu Lucemburskému. Hauenštejn pak patřil dvě desetiletí ke královskému majetku. Karel IV. uzavřel 17. října 1357 smlouvu s postoloprtským klášterem a získal mnohé vesnice, které pak k Hauenštejnu dlouhou dobu patřily. Karel IV. Hauenštejn brzy převedl do držení neznámého majitele. Majiteli asi byli bratři Oldřich a Erhart z Rugehensensteinu. Roku 1360 se majitelem hradu stal Dětřich z Portic. Hrad snad zčásti koupil a zčásti získal jako odúmrť, možná po bratrech Oldřichovi a Erhartovi. Z doby kolem roku 1380 se dochoval doklad hovořící o tom, že Václav IV. přenechal hrad „Hawensteyn“ s panstvím novému majiteli. Jméno obdarovaného se nezachovalo. Manství pak asi přešlo zpět do královských rukou. Hrad spravovali královští purkrabí, ale písemné prameny je prakticky nezmiňují.Královským majetkem zůstal Hauenštejn do roku 1420, kdy byl králem Zikmundem zastaven Štěpánovi z Kobersheimu, který seděl na hradě spolu s manželkou přes 10 let. Za husitských válek stál na Zikmundově straně, ale roku 1429 se svému chlebodárci zpronevěřil. Zikmundova moc však nebyla tak silná, a tak Štěpán v držení hradu zůstal a zanedlouho ho postoupil Vilémovi z Illburka. Roku 1437 Vilém z Illburka hrad postoupil Jindřichovi z Vejdy. Ten však patřil k odpůrcům tehdejšího správce Českého království Jiřího z Poděbrad a záhy po zvolení Jiříka českým králem o hrad přišel. Pak hrad neznámým způsobem získal Ondřej z Kaufunku. Následujícím majitelem se stal zřejmě před rokem 1463 opět neznámo přesně kdy a jak Hildebrant Satanéř z Drahovic a poté hrad držel dlouhá léta. Kolem roku 1470 nechal provést blíže neznámé úpravy hradu. Jeho synům Oldřichovi a Václavovi byl roku 1497 majetek udělen králem Vladislavem Jagellonským do dědičného manství. Hauenštejn získal Václav, kdežto Himlštejn příslušel Oldřichovi.
Mezi léty 1510 – 1514 bylo panství zastavováno. Jedním ze zástavních pánů byl Jindřich z Bildenfelsu, jiným Alexandr z Leisneku. Václav po sobě zanechal syna Jana a Ondřeje. Ti roku 1528 prodali panství Jindřichu Šlikovi. Jindřich však ještě téhož roku na následky zranění z bitvy u Moháče zemřel. Majetek přešel nejprve na jeho syna Kašpara a po jeho smrti na jeho syna Jindřicha. Kašpar Šlik byl nucen přijmout na manskou povinnost. Zrušení manského závazku dosáhli až roku 1574 jeho synové.
Hrad byl původně zřejmě dvoudílný, mohl mít dvě samostatná jádra. Malému, výše položenému dílu na skalnatém ostrohu dominovala volně stojící válcová věž. V 19. století bývala s oblibou nazývána Purkmistrovská. Těleso věže je vybudováno z lomového čedičového kamene v síle zdi v přízemí 2,2 metru na vápennou maltu s použitím karlovarského vřídlovce (náhražkou vápna). Používání takovéhoto pojiva je možné datovat zhruba od 13. století do konce 14. století. Z další zástavby se zachovala již jen obvodová zeď terasy, která je ve spodní části gotická. Obytný palác, který mohl na této terase za věží stávat, musel být pouze menších rozměrů. Dosud se jej nepodařilo lokalizovat, což platí i o původním vstupu do věže. Ve snížené poloze pod věží zaujal pozici obdélný palác, který je ve spodních partiích nesporně gotického původu. Odtud mohl být ze zvýšeného patra veden přístup do velké věže. V přízemí paláce, kde zřejmě mohla být situována kuchyně, se zachoval kamenný kvádr s bosou, druhotně využitý při barokně klasicistní úpravě špalety okna. Přístup do hradu vedl přes mohutný příkop vytesaný do skalního výchozu přímo pod věží. Nedávno obnaženou branou za příkopem se pak cesta zalamovala podél spodního paláce. Na tento větší palác navazovalo ustupující menší východní křídlo, z něhož se zachovaly v pouze dva mohutné, nad sebou umístěné sklepní prostory, klenuté valenou klenbou. Zdivo má jako pojivo použit vřídlovec, indikující stavbu minimálně do poloviny 14. století. Komunikace do obytných částí patra mohla být vedena po vysazené dřevěné pavlači s krytým venkovním schodištěm na straně nádvoří. Na severní straně dnešního nádvoří obtáčela skalní ostrožnu obvodová hradba. Kde se tehdy ještě malé a úzké nádvoří uzavíralo, není prozatím známo. Ve vzdálenosti 160 cm od paláce byla odhalena souvislá gotická zeď běžící rovnoběžně s palácem, jež mohla být pozůstatkem situování vstupu do tehdy menšího hradního areálu. Průkop napříč nádvořím prozradil původní terén, který byl u paláce o 175 cm nižší než dnes. V prostoru nádvoří vybíhal poměrně úzký skalní hřbet, jenž pokračoval dále směrem západním ke staršímu jádru hradu, kde ve zvýšené poloze stála věž a snad i nejstarší palác. Vstup do suterénních prostor spodního východního paláce musel tak být veden po mostíku, z něhož byly nalezeny krajní vyzděné pilířky. Později byla tato deprese či proláklina přímo u paláce postupně zasypávána, aby nakonec bylo nádvoří srovnáno do jedné úrovně a posléze i cele obestavěno provozními budovami.
Za Šliků byl hrad po požáru kolem roku 1600 renesančně přestavěn. Starý palác byl po požáru obnoven se zachováním starších klenutých prostorů. Spodní jihovýchodní palác byl zřetelně rozšířen renesanční přístavbou otevřenou směrem do nádvoří širokými arkádami. V přízemí byly situovány konírny, v patře pak obytné místnosti. Oba zachované sklepy byly pouze staticky zesíleny podélnými zdmi s velkými arkádami. Pod opadanou omítkou v patře se objevila vysoká, druhotně zazděná okna s bohatou profilací špalet tvořenou z cihelných tvarovek. Velké arkádové okno se otevíralo i na kratší západní straně objektu. Tehdy stál uvnitř hradeb pivovar a zřejmě i branská budova. Na zámek přiváděl vodu vodovod, jenž pokládal v letech 1628 – 1629 rourař z Ostrova. Šlikové drželi hrad do roku 1663, kdy ho František Arnošt Šlik prodal říšskému knížeti Juliu Jindřichovi. Nový majitel přikročil ke stavebním úpravám. Těsně u starého pivovaru nechal postavit v letech 1663 – 1666 novou sladovnu. Otevřený příkop pod věží byl překlenut kamenným mostkem a využíván jako pivovarský sklep. Hradní budovy byly nově upraveny. Věž byla zastřešena mohutnou cibulovou bání. Vstupní brána na nádvoří byla situovaná v samostatném objektu zastřešeném sedlovou střechou doplněnou na hřebeni malou zvoničkou s cibulovou stříškou. Přístup do hradu byl veden po dřevěném můstku nad příkopem. Podél skalního výchozu se do údolí táhlo navazující opevnění předhradí hradu. Sasko-lauenburští drželi hrad až do roku 1689, kdy jej zdědila Francizska Sibyla Augusta, provdaná za Viléma Ludvíka, markraběte bádenského. Hrad přešel na bádenská markrabata.
Po smrti posledního mužského člena rodu Augusta Georga roku 1771 se stala česká panství majetkem císařského domu Habsbursko-lotrinského.
Hauenštejn byl spravován jako komorní statek a od roku 1826 spadal do souboru tzv. státních statků. V rámci rozprodeje státních statků byl pak prodán 30. října 1837 Gabriele hraběnce z Buquoy - Longueval. Podoba hradu se do té doby prakticky nezměnila. V letech 1840 – 1850 proběhla první etapa přestavby. Věž, v té době již stržená na 8 m, byla zvýšena na dnešní výšku 15 m. Stavení u brány dostalo novogotickou podobu. Na nedalekém návrší byla koncem 40. let vybudována vznosná novogotická Zámecká kaple, vysvěcená v roce 1851. Kolem roku 1860 byl úřednický dům spojen s budovou sladovny s napojením starého jihozápadního paláce. Také byl přistavěn Rytířský sál. V letech 1878 – 1882 proběhla druhá fáze přestavby. Byla prováděná za Ferdinanda Buquoye a zcela změnila hrad na prostorný zámek ve stylu anglické novogotiky. Dříve nesourodé hradní objekty byly sceleny v jeden komplex. Rozsáhlá přestavba uzavřela stavební vývoj areálu a dala zámku jeho konečnou podobu. Okolí zámku bylo upraveno v romanticky laděný, přírodně krajinářský park.
Buquoyové drželi statek do roku 1945. Za 2. světové války byl hrad využíván jako středisko Hitlerjugend. Po válce byl Buquoyům hrad zabaven a převeden do rukou československého státu. V roce 1947 byl nově upraven a používán jako středisko a ubytovna Jáchymovských dolů. Areál ve slušném stavu i s částí původního mobiliárního fondu. Později byl zámek až do roku 1958 využíván jako dětský záchytný domov pro mladistvé. Pak byl pro neudržovaný stav, značnou vzdálenost od zásobovacích center a nákladnost vytápění uznán za nezpůsobilý. Hrad tak byl opuštěn. Během deseti až patnácti let se pak hrad a zámek Hauenštejn proměnil téměř v ruinu. Objekt byl předmětem mnoha jednání, která měla určit jeho využití a zabránit dalšímu poškozování. Ještě roku 1960 byl zámek v odpovídajícím stavu. Dílo zkázy však dovršil vandalismus. Během dalších dvou let byl objekt zpustošen. Stropy byly vlivem protékání promáčené, okna vylámaná a mobiliář rozkraden. Hrad měl napříště sloužit již jen jako zřícenina. Až v říjnu roku 1967 bylo provedeno zabezpečení areálu proti dalšímu poškozování a realizovalo nejnutnější opravy střechy. Stav stále umožňoval záchranu komplexu. Po roce 1966 se začalo měnit vnímání umělecko-historických hodnot areálu na základě nově nalezených detailů z gotické a renesanční etapy hradu a zámku. Zamýšlený experiment přeměny areálu v luxusní hotel nevyšel. Chátrání tak pokračovalo dál. V roce 1982 dokonce bylo zažádáno o ukončení památkové ochrany hradu a zámku Horní Hrad – jak se v poválečném období začal areál nazývat. Po demolici zámeckých objektů měla být zachována pouze věž. Po zdlouhavém řízení však Hauenštejn opět dostal šanci přežít. Po osamostatnění obce Krásný Les přešel Hauenštejn rokue 1992 pod její správu. Přihlásilo se i několik zájemců o koupi zámku, vesměs pro zřízení luxusní ubytovací kapacity hotelového či sanatoriového charakteru. To už však byla západočeská Hluboká, jak se zámku také přezdívalo, v tak žalostném stavu, že odhad nákladů na rekonstrukci a vybavení objektů byl odhadován na 250 miliónů Kčs. Ze všech záměrů tedy nakonec sešlo.
Roku 1999 se začala psát nová historie hradu. Tehdy opuštěně a majestátně vévodil údolí, obtékán dvěma potoky, zápasil se záplavou bujné zeleně, která jej většinu pohlcovala. A cedulka u hradní brány informovala o probíhajícím restitučním řízení a prodejní mnohamilionové ceně. Kupec, kterému hrad učaroval, se přece jen našel. Od té doby již dobrovolníci na hradě odvedli nepředstavitelný kus práce a díky finanční podpoře je hrad nadále obnovován. V zimě 2002 došlo ke zřícení asi 1/5 věže. Díky finanční podpoře i dobrovolníkům se podařilo vynosit z údolí zdivo a usadit ho zpět. Ještě dlouhou dobu potrvá, než se Hauenštějn bude pyšnit svou dávnou krásou, ale všem, kteří se na jeho obnově podílí, patří velký obdiv!
