Dobronice

Roku 1222 sídlil v Dobronicích jakýsi Jan, který byl synem jistého Dobroně. Počátkem 14. století zde Rožmberkové nechali postavit jednoduchý hrad. Od roku 1322 byl jeho majitelem vladyka Diviš z Dobronic. V písemnostech jsou v té době Dobronice uváděny jako tvrz. Dalším majitelem byl od roku 1344 Vlček a Matěj z Dobronic. O dvacet let později Matěj zemřel a zanechal po sobě vdovu Zdeňku a syna Diviše. Ti se dohodli, že Diviš bude nadále ve službách Rožmberků a Zdeňka bude za Diviše spravovat panství. Roku 1373 se pánem panství stal Diviš sám.
Zdeňka však měla ještě tři další syny – Jana, Mikuláše a Petra. Ti jsou od roku 1407 uváděni jako patroni dobronického kostela a pravděpodobně krátce drželi také hrad. Diviš se však spřátelil s pány z Kraselova a protože byl bezdětný, odkázal jim panství. Tak se roku 1416 majitelem Dobronic stal Lipolt z Kraselova a v roce 1425 Jan a Vojtěch z Kraselova. Od roku 1437 vlastnil panství Jan mladší z Malovic. Ten však již roku 1443 prodal Dobronice Rynartovi od Dubu. Rynart na Dobronicích nesídlil a majetek za něj spravoval purkrabí Pikart z Údimi. Jelikož Rynart o Dobrnoce nejevil zájem, prodal je v roce 1455 svému sousedovi Oldřichu z Rožmberka. Za něj byla původní tvrz přestavěna a také bylo rozšířeno opevnění. Roku 1459 bylo dobronické panství prodáno Vítu ze Rzavého, který na hradě trávil své stáří. Po něm spravoval od roku 1469 panství Vít a Jindřich ze Rzavého.
V roce 1505 si hrad na polovinu rozdělil Jan Vít a Ondřej Vít ze Rzavého. Za nich byl hrad přestavěn v pozdně gotickém slohu a s „předním zámkem“ byl spojen pomocí dřevěného mostu. Poté se na Dobronicích rychleji vystřídali tři majitelé – roku 1519 Jiřík Vít ze Rzavého, roku 1520 Václav Tučap z Tučap a roku 1528 Volf z Hozlau. Každý z nich vždy vlastnil pouze polovinu. V roce 1543 získal celé Dobronice Jindřich Hozlauer z Hozlau. Za panování Hozlauerů se zde začalo vařit pivo a na Lužnici byl postaven mlýn. V roce 1560 zdědila panství vdova Markéta z Racištejna, ale panství za ní spravoval Oldřich Bechyně z Lažan. Od roku 1572 byly Dobronice majetkem Jana a Kryštofa Hozlauerů z Hozlau a roku 1586 je získal Kryštof Hozlauer z Hozlau.
Dalším majitelem se roku 1618 stal Jan Jiří Hozlauer z Hozlau. Hozlauerové se účastnili stavovského povstání a proto byli odsouzeni ke ztrátě dvou třetin majetku. Roku 1623 se zbytku majetku ujal Bohuslav Nester z Hozlau. Jemu však byla i poslední třetina zabavena královskou komorou pro neschopnost platit dluhy. Do roku 1636 vlastnila Dobronice královská komora a v tomto roce je prodala Ferdinandovi Pruggerovi z Greinburgu. Jeho dcera Anna pak roku 1691 prodala panství jezuitské koleji u sv. Klimenta.
Jezuité si z Dobronice vytvořili letní sídlo, které využívali až do roku 1727 a hrad udržovali v použitelném stavu. V této době však byl dostavěn nový zámek v Opařanech a Dobronice poté zůstaly opuštěné. Když byl roku 1773 rozpuštěn jezuitský řád, stal se hrad zdrojem stavebního materiálu pro široké okolí.
Zkáza hradu byla zastavena roku 1825. Tehdy se Dobronice staly majetkem Quidobaldiny Paarové. Od roku 1882 vlastnil zpustlé Dobronice Karel Jan z Paaru. V roce 1948 byly Dobronice Karlovi vyvlastněny. Roku 1992 se majitelem stala obec Dobronice u Bechyně a od roku 2002 je ve vlastnictví rodu Paaru – Panství Bechyně, a. s.
Nejstarší hrad patřil ke hradům tzv. bergfritové dispozice. Již od samého počátku byla jeho dispozice dvojdílná. V obdélné dispozici skály orientované ve směru sever-jih se zde nacházely dvě palácové budovy. V čele jádra hradu stál 21 metrů vysoký okrouhlý bergfrit, který tvořil vstupní bránu. Jeho průměr byl 9 metrů a vnitřní průměr 3 metry. V přízemí bylo zdivo silné asi 3 metry a na vrchu 1,5 metru. vede na něj celkem 114 schodů. Bergfrit byl přístupný portálem vysoko nad úrovní okolního terénu. Z hradebního ochozu k němu vedla dřevěná pavlač. Přízemí věže bylo přístupné otvorem v podlaze 1. patra. Nad tímto patrem se nacházely ještě další tři nižší plochostropá podlaží. Věž byla zakončena cimbuřím a vysokou stanovou střechou. Bergfrit částečně vystupoval z čelní hradby. Na tuto hradbu pravoúhle navazoval východní palác. Jeho čelní strana tvořila část hradby obrácené k řece. Tento palác byl trojprostorový, budova byla tedy rozdělena na tři přibližně čtvercové místnosti. Malý zadní palác na půdorysu lichoběžníku stál v nejchráněnější jižní poloze souběžně s čelní hradbou. Obrana hradu byla pouze pasivní a nebyla jí tedy věnována téměř žádná pozornost. Hrad samotný byl oddělen od předhradí pravděpodobně dvěma příkopy. Podobu předhradí však neznáme.
Při pozdně gotické přestavbě byly rozšířeny obytné a reprezentační prostory. Do východního paláce byla vložena roubená komora. Tento palác byl rozšířen směrem na sever o další trakt. Z něj se dochovaly valeně klenuté místnosti přízemí a prvního patra. Na severovýchodní nároží navazovala vysoká hradba, která uzavírala východní bok příkopu. Na valu mezi příkopy byla postavena další obytná budova nazvaná „přední zámek“. V přízemí se nacházely dvě místnosti. Do menší z místností byla vložena roubená komora. Jižní křídlo bylo rozšířeno směrem do nádvoří a podél západní hradby na něj navazovalo nové obytné křídlo. Budova byla honosná, nad valeně klenutým přízemím se nacházely místnosti zaklenuté sklípkovou klenbou. Obraně hradu nebyla věnována žádná pozornost, hrad byl chráněn pouze příkopem. Přístup do hradu byl po rovině od vesnice a také strmou cestou od mlýna a pivovaru z podhradí.