2019-09-28 - 2019-10-20 - Tibet

Po celou dobu naší dovolené v Tibetu jsem si psala deník, který jsem po návratu postupně přepsala a zde vám přináším jeho elektronickou verzi. Některé části textu bez kontextu se samotným deníkem nebo fotkami nedávají příliš smysl, v takovém případě prosím následujte uvedené odkazy.

Prosím o shovívavost - jde o doslovný přepis autentických zápisků psaných přímo na místě včetně případných nepřesností, občas jsem opomenula i důležitá fakta, psala neobjektivně nebo se rozepisovala o (pro někoho) zbytečnostech. Při čtení deníku můžete narazit na dva typy textu:

  • Vše, co je psané běžným řezem písma, je původní můj vlastní text deníku.
  • Vše ostatní psané kurzívou, jsem doplňovala až po návratu - například další informace, různá upřesnění, opravy, odkazy na další stránky atd.

Obsah

Úvod, přípravy

Na rok 2018 jsme měli dost jasné plány – konečně se vypravit do té Austrálie, kterou jsme už tolikrát odložili kvůli něčemu „lepšímu“. Na otázky, kam že se to tedy příště chystáme, jsme odpovídali jednoznačně. Jenže ani tentokrát to neklapne…

Když jsme v roce 2013 cestovali Asií a navštívili Tibet a Nepál, věděli jsme, že se tam chceme vrátit. Na web jsem si tehdy napsala Tibet jako místo, kam se chci vrátit – s poznámkou „víc ho procestovat, projet Himálaj po Friendship Highway z Lhasy do Káthmándú, nějaký trek v Himálaji“. Příliš jsem ale nečekala, že by se mi to někdy podařilo, předpokládala jsem, že všechny takové cesty budou takové expedice, na které nebudeme mít nejen fyzičku, ani povahu. A nebo že takový zájezd vůbec nebude existovat.

Ale v srpnu 2017 jsme při náhodném prohlížení webů cestovních kanceláří narazili na zájezd CK Livingstone nazvaný „TIBET – NEPÁL – Kailás, království Guge i Everest“. Bylo to jasné v podstatě okamžitě…

Aby nedošlo k mýlce, on byl tedy popis zájezdu i tak dost expediční, takže nám to zamotalo hlavu hned na začátku a nějaká ta nejistota, že je to pro nás to pravé, nám vydržela ještě několik dalších měsíců, než nadešel čas zájezd zarezervovat, ale to teď ještě předbíhám…

Hned koncem srpna, vlastně rok předem, jsem si ale začala vytvářet podklady pro cestovní deník. Pak už jsme se snažili vydržet, až se na webu objeví podrobnější informace. Ale moje trpělivost potřebuje víc tréninku, takže jsem 19. září 2017 poslala do Livingstone dotaz. Odpověděli ani ne za dvě hodiny a poslali všechno, po čem moje netrpělivé já toužilo :-).

Jen o 10 dní později se na webu objevily termíny na rok 2018. Mimo termínu 4. – 26. 8. 2018, který zmiňovali v e-mailu, byl na webu i termín 29. 9. – 21. 10. 2018.

Na konci října Livingstone redesignoval webové stránky, spustili je 25. října 2017, ale na zájezd to nemělo vliv. Program zůstal stejný.

Časem jsme zjistili, že obdobný zájezd nabízí i CK Adventura, ale ten od Livingstone byl lepší. A přes zimu nás čekalo finální rozhodnutí, jestli pojedeme.

Březen 2018

Na konci března 2018 jsme odlétali do Japonska, což byl 1. díl našeho „roku velkých návratů“. Protože „first minute“ slevy nabízela cestovka při rezervaci 6 měsíců předem, bylo nutné ještě před odletem zájezd zarezervovat. Rezervaci jsem odeslala 19. března v 9:09 ráno.

Zanedlouho mi přišla reakce s upřesněním slev, na které máme nárok a také požadavkem na zaslání osobních údajů pro potřeby vyplnění smlouvy, neb p. Bártek, který to vyřizoval, očividně nečetl celou mou poznámku, že to budeme řešit v jejich kanceláři osobně. Tak jsem mu to musela napsat znovu… :-(

Protože CK Livingstone nemá v Praze klasickou kancelář/pobočku, ale fyzicky jsou v prostorách Student Agency jen jednou týdně, a to každou středu, pokračování proběhlo až za 2 dny. Zastavili jsme se tam odpoledne cestou z práce, vyzjistili pár posledních věcí (kufr si prý brát nemám :-)), paní nám dokonce říkala, že už je nás přihlášených 5 a nemusíme se tedy bát, že bychom nejeli. Vyplnili jsme tedy smlouvu – 2x, protože napoprvé v ní chyběly objednané poplatky za víza –, zaplatili zálohu 40.000 Kč na osobu. A je to…

Květen 2018

Protože z takových těch klasických cestovatelských očkování nám aktuálně chybí jen vzteklina, která se nám bude hodit i pro cestu do jihovýchodní Asie, a expiruje nám očkování proti břišnímu tyfu, poprosila jsem 11. května v očkovacím centru o návrh očkovacího scénáře. O několik dní později, 15. května, mi přišly potřebné informace.

Dlouhé roky mám super nízké trekové boty od Ecco. Jsou tak super, že je mám dokonce 2× a ty druhé nosím na golf. Ale bylo mi jasné, že do Tibetu úplně vyhovující nebudou a že by bylo lepší pořídit nějaké vysoké. Nejprve jsem něco málo zkusila v obchodech, ale vyloženě mi neseděly. Nakonec jsem se 14. května odhodlala objednat je u Sportisima – dva modely vždy ve dvou velikostech. Dorazily o 2 dny později a kupodivu oboje mi docela dobře padly. Po dlouhém zkoušení jsem si nechala MOAB MID GORE-TEX W a ty troje ostatní jsem vrátila.

Červen 2018

Objednávku na první dva termíny očkování proti vzteklině jsem poslala 4. června.

V sobotu 23. června jsme vyrazili do Krkonoš, abych si vyzkoušela své nové boty. Nabrala jsem si do batohu spoustu náplastí a do hlavy odhodlání, že jsou boty super. Byla jsem z nich zpočátku trochu v rozpacích, ale nakonec jsem to celé, cca 25 kilometrů, odchodila, aniž bych musela jakkoli zasahovat, natož třeba vyndávat tu náplast…

Cestou z Krkonoš jsme se zastavili v Mladé Boleslavi v Decathlonu. Nikdy jsme v něm nebyli, protože očekáváme, že kvalita odpovídá ceně a tedy bude mizerná, ale nakonec jsme tam zkusmo pořídili každý jedny horské sluneční brýle, které už byly v Praze beznadějně vyprodané, a také malý ručník z mikrovlákna, který se bude hodit na trek kolem Kailáse.

Jelikož jsme od CK neměli žádné informace o přípravách na odjezd a nechtěli očkování podstupovat zbytečně, objednávky termínů jsem 28. června zrušila, respektive posunula o něco dál. V mezičase jsem totiž zjistila, že očkování proti břišnímu tyfu nám ještě platí a bude tedy stačit jen vzteklina a i když to posuneme, pořád tam máme dostatečnou časovou rezervu před odjezdem.

Červenec 2018

Začátkem července jsme odjížděli na pár dní do Švýcarska, což byl 2. díl našeho „roku velkých návratů“. Protože jsme si ale postupně naplánovali i nějaké další kratší akce (Oslo, Lisabon) a potřebovali jsme vědět, zda budeme mít k dispozici pasy (což je na letišti pohodlnější) nebo poletíme jen s občankou, ještě před odjezdem do Švýcarska jsem se 3. července v CK zeptala, v jakých termínech budou pasy kvůli vyřízení víz potřebovat. A také se budeme potřebovat trochu dovybavit, takže dotaz, zda je náš odjezd jistý, byl součástí.

Odpověď mě tedy nepotěšila a neuspokojila. Že prý je nás přihlášených jen 5 (pořád) a vlastně se neví, jestli se pojede a že máme být trpěliví a dají co nejdřív vědět. No bezva… :-( Naděje umírá poslední, ale tohle nemůže dopadnout dobře. Nebo jo…?

S dalšími informacemi se ozvala telefonicky nějaká paní 12. července. Sdělila mi, že ti váhající, kteří měli zájezd zatím jen v rezervaci, se ještě nerozhodli, a že CK udělá finální rozhodnutí do 2 týdnů a jestli tedy můžeme vydržet. Nevím, co by se dělo, kdybych řekla, že už na verdikt čekat nebudeme, ale samozřejmě jsem jí to potvrdila. Už jsem moc nevěřila, že by to mohlo vyjít, ale tak zas proč by si někdo rezervoval zájezd, když by na něj nechtěl jet?

Jenže v mezičase Hanibal jako na potvoru přišel s velkou slevou na námi vybrané péřové spacáky. Doteď byly z 6.490 Kč zlevněné na 5.976 Kč, ale teď stály jen 4.999 Kč. Několik dní jsme váhali, ale protože rozhodnutí by mělo padnout během 14 denní možnosti bezdůvodného vrácení zboží a já mám navíc u Hanibalu možnost vrátit zboží až do 30 dnů, nakonec jsem oba spacáky i s nějakými záplatami a impregnací 13. července objednala.

O víkendu 14. a 15. července jsme měli v Praze návštěvu v podobě našich spolucestujících z Jižní Ameriky. Iva nám na cestu přivezla nějaké drobnosti v dárkové tašce, kterou sama ozdobila.

S definitivním verdiktem se ozval zase p. Bártek 25. července. Že prý má být část Tibetu začátkem října uzavřena a protože by se zájezd zřejmě nemohl uskutečnit podle programu, rozhodli se zájezd zrušit. O nedostatku přihlášených účastníků ani slovo, takže jim nevěřím. Čína to sice opravdu dělá, ale Miki o uzavření Tibetu hledal informace na internetu a nic nenašel. Nemluvě o tom, že jako alternativa nám byl nabídnut jiný zájezd (prý s podobným programem, což ale není vůbec pravda), který ovšem bude v Tibetu taky začátkem října… Hm…

Tak jsem tedy finálně zrušila objednaná očkování a začali jsme přemýšlet o nějaké náhradě. Nejlevnější letenky od Emirates do Melbourne už byly vyprodané, tak jsme zkusili sáhnout po dalším bodu našeho seznamu – jihovýchodní Asii.

Ještě jsem tedy vznesla dotaz, jestli neplánují náhradní o něco posunutý termín a kdy budou případně vypsané termíny na příští rok. Letos prý nic, až za rok, asi ve stejné termíny, prý to vypíší v srpnu…

Tak jsem si na webu nastavila takového „hlídacího psa“ na vypsání nového termínu zájezdu. A uvažovali jsme, jestli si máme nechat vrátit zálohu nebo to převést na termín v příštím roce, až to vypíší. Nakonec jsme se rozhodli pro druhou možnost – pokud nám přiznají všechny slevy včetně té za zrušení zájezdu.

Září 2018

V srpnu jsme to všechno nechali plavat a čekali na slíbené vypsání nových termínů během září. Nastavené hlídání nových termínů přes odkaz „Informovat o vypsání nového termínu“ nezafungovalo a na to, že jsou vypsané termíny na rok 2019, jsem přišla v podstatě náhodou v pátek 21. září.

Následující středu jsem se cestou z práce zastavila ve Student Agency na Karlově náměstí, kde má každou středu zástupce CK takovou improvizovanou kancelář. Dalo mi dost práce vůbec zjistit, která je to budova a kde v ní to je, ale nakonec jsem dorazila na správné místo :-). Přednesla jsem svůj požadavek, že bychom tedy jeli příští rok, ale paní moc nevěděla, co s tím, takže volala p. Bártkovi. Ten jí předal instrukce, a že prý tedy sepíšeme novou smlouvu. Při přípravě smlouvy jsem jí musela znovu vysvětlit, že jsme to fakt nebyli my, kdo od zájezdu odstoupil, ale že ho zrušila CK. Ani nevěděla, že se nejede… Ale také to komentovala tím, že se jelo naposled loni, že je ten zájezd náročnější, že je tam zima a že o to není moc zájem. Pak si musela ověřit telefonicky ještě jestli máme nárok na tu slevu 1.500 Kč za zrušení zájezdu, kupodivu prý ano a každý z nás, stejně tak si ověřovala výši víz, která jsou překvapivě levnější. A indická nechceme. Buď si je zařídíme sami, nebo nebudou potřeba, protože Indové ta pravidla pořád mění a pokud by šlo jen o tranzit, asi by nebyla žádná víza potřeba. Strávila jsem tam skoro hodinu, uf.

Listopad 2018

Situaci ohledně zájezdu jsem průběžně sledovala, i když jsem si od toho tedy nic neslibovala. Ale 19. listopadu jsem u našeho termínu objevila poznámku „Nyní lze doobsadit mužem“, která zažehla malou jiskřičku naděje…

Únor 2019

V termínu 21. – 24. 2. 2019 proběhnul v Holešovicích veletrh Holiday World. Nebyli jsme na něm, neb nebyl důvod, ale zřejmě byl příčinou malé naděje, kterou v nás vzbudilo sdělení, které se následující úterý 26. února objevilo na webu u našeho termínu: „Poslední 2 volná místa“. Doufejme, že je to pravda a že si to nikdo nerozmyslí!

Březen 2019

Ráno 1. března jsem zase mrkla na web a informace tam zveřejňované jsou jak aprílové počasí. Došlo totiž k aktualizaci sdělení na: „Poslední 3 volná místa“. To jsem zvědavá, jak tohle skončí…

Protože situace se mohla kdykoli změnit a já byla neskutečně zvědavá, jestli tentokrát opravdu odjedeme, tak jsem čas od času mrkla na web a 14. března jsem zjistila, že už zase zbývají jen poslední 2 volná místa a že jsou vypsaní průvodci k jednotlivým termínům.

Já si vždycky vyberu průvodce, který je mi sympatický, abych tím v podstatě zaručila, že ho mít nebudeme :-). Tentokrát jsem si přála Kamilu Hrubou, která učila 4 měsíce v Dharamsale a půl roku v nepálské vesnici kmene Tamangů, po zemětřesení v dubnu 2015 tu pomáhala se stavbou školy a pracovala na konzulátu České republiky v Káthmándú, aby poté začala průvodcovat. Líbilo se mi na ní, že na rozdíl od většiny průvodců v oblasti opravdu žila a to i na venkově. Navíc ve Váránasí studovala 5 měsíců jógu, od čehož jsem si slibovala, že nebude přehnaně temperamentní a bude mít pochopení i pro slabé chvilky svých klientů.

Na náš zájezd ale byla vypsána Dominika Kobzová. Na webu toho o ní moc nebylo, jen že je „neuvěřitelně společenská“, což si pro sebe překládám jako že je strašná extrovertka :-) A že miluje hory a sport. Jelikož jsem ale věděla, že v oblasti už provázela, není žádný nováček a klienti jí chválí, vlastně mi ani nijak extra nevadilo, že naší průvodkyní má být ona.

V pondělí 26. března se objevila upoutávka na zájezd i na Facebooku. Když jsem odkaz rozklikla, dozvěděla jsem se na webu, že už prý zbývá „Poslední 1 volné místo. Nyní lze doobsadit mužem.“. A následující den pak došlo k další aktualizaci: „Nyní lze doobsadit ženou i mužem.“.

Možná jsem zbytečně optimistická, ale přijde mi, že to začíná vypadat nadějně, tak jsem v předběžných informacích k zájezdu zjišťovala, co budeme případně potřebovat dokoupit. Expediční spacáky jsme odvážně zakoupili už loni, já k tomu navíc goretexové trekové boty, které musím ještě o něco lépe rozšlápnout. Čeká nás obstarání nepromokavého vaku na batoh, pláštěnek, nádob na vodu, desinfekce vody, nějakých trvanlivých potravin (hotová jídla na trek) a vitamínů, případně i ochranných návleků na nohy a pro mě možná nějakou lehkou péřovou bundu a palcové rukavice, protože je mi pořád zima.

Duben 2019

V dubnu se to vyvinulo – 14. dubna jsem si jela zalyžovat do Harrachova a Miki mi psal na WhatsApp zprávu, že prý teda asi jedem. Zájezd byl označený jako uzavřený…

Květen 2019

Přesně o měsíc později jsem na webu CK zjistila, že zmizela poznámka „Nyní lze doobsadit ženou“. A v pátek 17. května přišel z cestovky e-mail s prvními informacemi především k vízům. Dostali jsme PDF s instrukcemi a excelovskou tabulku s dotazy k čínským vízům.

V pokynech zase byly takové lahůdky, jako že prý nám cestovka upravuje storno podmínky. A taky kalkulace, kde bylo čínské vízum vyčísleno na částku skoro o půlku vyšší. Tak jsem vznesla opatrný dotaz na cestovku a kupodivu se dočkala menší úpravy kalkulace :-).

A tak jsem si s kolegou domluvila zástup na dobu mé nepřítomnosti a v e-outdoor.cz objednala dvě lahve Nalgene a péřovou bundu, kterou jsem měla vyhlédnutou. Péřovka mi byla větší, a navíc jsem jí chtěla nosit nejen jako vrchní, ale při velké zimě nebo vlhku pod lyžařskou bundu, tak mi paní doporučila, ať se zastavím i s tou vrchní bundou a zkusím to navrstvit. Nevzala jsem si nakonec ani ty 2 lahve, protože paní neměla na hotovost zpátky.

Zašla jsem tam znovu hned druhý den i se svou lyžařskou bundou, pod kterou se mi ta péřovka opravdu pořádně nevešla, což i paní sama uznala. A ohledně lahví mi den předem nasadila brouka do hlavy ohledně komplikovaného čištění, takže jsem nakonec vzala jen jednu a navíc se širokým hrdlem místo úzkého. Vyzkoušíme jí ve Švédsku a pak případně dokoupím druhou.

Pomalu jsem se pustila do vyplňování vízového formuláře a narazila tam na několik věcí, které mi nebyly úplně jasné. Hlavně dvě z nich. V létě mi končí občanský průkaz, současně s tím budu měnit trvalé bydliště, tak jsem nevěděla, které číslo OP do formuláře uvést. A v roce 2006 mi byl v USA odcizen pas a vízový formulář teď chce číslo toho pasu. Tak jsem se zeptala v CK.

V poslední době mi přijde, že se v politice děje hodně věcí, ke kterým bych měla co říct. V zájmu plánované cesty do Tibetu se ale držím zkrátka. Nejinak tomu bylo třeba 4. června 2019, kdy svět „oslavil“ 30. výročí násilného potlačení demonstrací na pekingském náměstí Nebeského klidu. Čína i po 30 letech dělá, že se tehdy vůbec nic nestalo a mladší generace Číňanů o incidentu vůbec neví… V Číně už jsem byla. V Tibetu taky. Nedělám si iluze…

Červen 2019

V květnu vyšlo nové vydání průvodce Tibet od Lonely Planet. Že má vyjít jsem věděla dlouho dopředu a naštěstí tak neobjednala vydání staré, ale netrpělivě vyhlížela to nové. Když vyšlo, nebylo ho v České republice v podstatě kde koupit, ale měli ho třeba na lonelyplanet.com. Zatímco český Lonely Planet prodával vydání z května 2015 za 563 Kč bez dopravy, tak já ho koupila za ekvivalent £19.21 (v přepočtu to bylo 576,10 Kč) a byla to nejen tištěná kniha včetně dopravy y Velké Británie, ale také elektronická verze.

Koncem června jsem objednávala v nějakém českém e-shopu a zjistila, že mi prohlížeč do polí předvyplnil údaje, které jsou chybné. Na základě toho jsem se dívala na objednávky, které mi zatím nedorazily, a zjistila, že mám chybně zasílací adresu na průvodce Lonely Planet. Hned jsem je kontaktovala, ale zákaznická podpora byla spíš ve stylu přednaučených frází, odkázala mě na FAQs a že prý pokud na to spěchám, tak mám objednat znovu a až se jim ta první zásilka vrátí, tak mi vrátí peníze. Takže jsem se obrátila na Českou poštu, která mě informovala o tom, že adresa zadaná v tom tvaru sice dodání zdrží, ale balíček dorazí.

Na samém konci června jsem zfinalizovala podklady pro získání čínských víz a v pátek 28. 6. jsme poslali naše pasy do cestovky, aby za nás mohli ta víza vyřídit. V ten samý den mi dorazila tiskárna HP Sprocket, kterou si beru na dovolenou s sebou :-).

Červenec 2019

Hned v pondělí 1. července ráno mi přišla z CK informace, že prý jim pasy v pořádku dorazily. Absurdita doby, to, co by mělo být standard, považujeme za zázrak a já fakt nechápu, jak to pošta za tak krátkou dobu stihla :-). Ještě týž den večer jsem poslala do CK mailem i vyplněné dotazníky k vízům a elektronické fotky. Následující den dorazila informace, že prý ty fotky nemáme na bílém podkladu, takže nám nezbylo nic jiného, než se nechat vyfotit u fotografky. Středu jsme stejně měli takovou „rozlítanou“, takže to nakonec nebyl až takový problém a cestovce jsme poslali novou verzi.

Taky jsem napsala do Lonely Planet, že jsem se informovala na poště ohledně doručení a že by zásilka i přes to chybné PSČ měla dorazit, ale že už uplynula lhůta, za kterou oni tvrdí, že to přijde. Navrhla jsem ještě nějakou dobu počkat a pak zásilku prohlásit za ztracenou. A začala jsem pomalu chápat, proč mnozí zahraniční prodejci do ČR nezasílají. No nic, opět přišly zpátky nic neříkající fráze a odkaz na FAQs. Nakonec jsem se doklikala až do obchodních podmínek, které samozřejmě nikdy nikdo nečetl :-), abych se dozvěděla, že za ztracenou zásilku nezodpovídají. Jsem zvědavá, jakou mezinárodní instituci to bude zajímat, protože já jsem neměla možnost volby, jiným způsobem to do ČR poslat nešlo, takže to nebylo moje rozhodnutí, a tudíž to nemůže být ani moje zodpovědnost. To je snad chyba LP, že nenabízí i jiný způsob dopravy, který by byl dohledatelný, a pokud by si zákazník přesto vybral zaslání „obyčejně“, tak by mohli říct, že je to na jeho riziko. Nakonec jsem se s tím obrátila na Evropské spotřebitelské centrum, tak jsem zvědavá, kam to povede.

Začátkem července (2. 7.) dorazila zásilka z Hanibalu. Obsahovala 4 jídla „Adventure menu“, ohřívací kapsle a „troubu“. Máme ho na 2 večeře na trek kolem hory Kailás. Zbylé jídlo pořídíme na místě.

V pondělí 8. července jsem ve firemní poštovní schránce našla svého Lonely Planet Tibet průvodce. Obálka dodrbaná, průvodce maličko taky, ale hlavně, že přišel. Hned jsem psala do ESC, že průvodce dorazil, ať ten můj dotaz stornují.

Když už jsem měla v ruce i tištěného průvodce, začala jsem se trochu připravovat. Protože kdo je připraven, není překvapen. A moje osobní zkušenost říká, že i když jedeme (nuceně) s cestovkou a budeme mít k dispozici českou průvodkyni i místního průvodce, vůbec to neznamená, že nám něco důležitého neunikne. Takže je potřeba si v předstihu zjistit, co je kde k vidění.

Srpen 2019

Ve středu 7. srpna pak přišel z cestovky e-mail s informačním dopisem. Jelikož do 19. srpna se měl zaplatit doplatek, tak jsem se v úterý 13. srpna pro jistotu dotázala, zda opravdu jedeme :-). A jelikož jsem v podstatě obratem dostala kladnou odpověď, mohli jsme se pustit do poslední fáze příprav.

Ještě týž den jsem tedy objednala potřebné pojištění přes naše členství v ČHS (Český horolezecký svaz), které, na rozdíl od klasických komerčních pojištění, kryje i nepojistitelné aktivity typu výstupů do vysokých nadmořských výšek. Stálo pouhých 320 Kč a kartičky jsme dostali okamžitě. Obratem jsem tedy požádala o zaslání potvrzení o pojištění v češtině i angličtině a o „návod“, jak postupovat v případě pojistné události, pokud nebudeme schopni kontaktovat asistenční službu. Na odpověď si asi trochu počkám…

Hned následující den jsem zadala příkaz k úhradě na doplatek zájezdu ve výši 102.740 Kč. Peníze odešly 15. srpna hned ráno.

Během 15. srpna mi taky přišla odpověď z ČHS. V prvním mailu potvrzení o pojištění, ve druhém pak přeposlaná odpověď z oddělení cestovního pojištění pojišťovny Uniqa, kde byly aspoň nějaké informace k tomu, jak se zachovat, pokud bychom potřebovali ošetření a nebyli v dosahu signálu.

Později mi přišlo taky potvrzení z Livingstonu, že jim od nás dorazil doplatek zájezdu. A jelikož už se zdálo, že tentokrát opravdu odjedeme, vyrazili jsme 19. srpna na očkování proti břišnímu tyfu, protože platnost toho stávajícího nám končila.

V sobotu 24. srpna jsme se zastavili v Decathlonu na Černém mostě, kde jsme pořídili pár drobností – především dalekohled, ale také láhev na vodu, pláštěnku na batoh, rychleschnoucí ručník. Měli i moc pěknou péřovou bundu za super cenu, ale v děsných barvách. Růžová, žlutá… Dokonce jsme kvůli ní jeli na Chodov, kde jí měli v XS v tmavě modré, což jsem vyhodnotila jako jedinou použitelnou barvu, ale když jsem si jí tam oblékla, tak mi došlo, že bych prostě modrou nosit nechtěla.

Protože s toaletami v Tibetu už mám své zkušenosti, většinou to skončilo tak, že jsem místo „do boudy“ šla radši „za boudu“, často aniž bych se vůbec namáhala zjišťovat, jak to vypadá uvnitř, zaměřila jsem se i na tuto oblast cestování. Ve vysokých nadmořských výškách je totiž nutné důsledně dodržovat pitný režim, aby nedošlo k dehydrataci, ale představa neustálého hledání místa, kde by bylo možné si odskočit, mě vůbec nelákala. Tím spíš, že v Tibetu prostě nic moc neroste, takže není možné si jen tak dřepnout za strom, keř… Po dlouhém váhání jsem si tedy z Velké Británie 28. srpna objednala Shewee. Cena £13.19 včetně prodlužovací trubičky, krabičky a poštovného. Slibovali doručení do 7 pracovních dní, takže snad stihne s předstihem dorazit…

Září 2019

Na začátku září zbývaly vlastně už jen poslední přípravy:

  • Ze sklepa jsme vyndali duffle bagy, abychom zjistili to, co jsem čekala, tedy že jsou fakt strašně velké a těžké, takže co teď s tím…,
  • ve Sportisimu jsem doobjednala různé energetické gely (a nové běžecké boty, na které byla 49% sleva :-), neb ty, které jsem kupovala na jaře, už mají zase naběháno asi 1.300 kilometrů),
  • v Mall.cz jsem objednala dezinfekční tablety do vody Lifesystems Chlorine Dioxide Tablets a nakonec neplánovaně i péřovou bundu, kterou měli v mojí velikosti poslední, takže byla zlevněná ze 4.290 Kč na 1.499 Kč a já doufám, že mi bude sedět, protože za ty peníze…,
  • isotomický nápoj Isostar Salted Sport Drink Tomato and Basil, který nakonec nedodali a vrátili mi peníze, protože už se neprodává a
  • 9. září jsme došli na přeočkování proti vzteklině a nechali si napsat recept na Diluran, který můžeme v poloviční dávce brát i jako prevenci vysokohorské nemoci, leč věřím, že to nebude potřeba, neb minule jsme v cca 5.400 metrech byli po aklimatizaci v pohodě. Zase jsem přemýšlela, jak obrovské zkušenosti ze světa někteří z lékařů center cestovní medicíny mají a jak v České republice sice publikují odborné články, ale jinak působí spíš jako zdravotní sestřičky v očkovacích centrech…

V úterý 10. září dorazilo moje Shewee! Zdánlivě zbytečná věc, ale věřím, že jestli to fakt funguje, tak to bude ty tři týdny můj neodlučitelný parťák :-). Neodolala jsem a hned večer Shewee vyzkoušela. A jsem naprosto nadšená!

Ve středu 11. září jsem si, asi při běhání, nějak hnula pravým ramenem, takže další dny jsem trpěla jak zvíře. Už se mi to v minulosti několikrát stalo, ale taková hrůza to nikdy nebyla. Takže jsem moc nedokázala ocenit, když mi ve čtvrtek přišel balíček z Mall.cz s dezinfekčními tabletami a hlavně péřovou bundou, kterou se mi nijak zvlášť nedařilo si kvůli tomu rameni vyzkoušet. A obdobná situace nastala v pátek s balíčkem ze Sportisima a s mými běžeckými botami, ke kterým jsem se nezvládla ani ohnout. Jejich zkoušení byla fuška a nakonec jsem je musela vrátit, protože byly moc úzké. V balíčku ale také dorazila spousta energetických gelů, které si vezmeme s sebou.

V pondělí 16. září jsme navštívili paní zubařku, která mi opravila vypadlou plombu a pro jistotu nám s sebou napsala balení Aulinu. Pak jsem to všechno šla do lékárny vyzvednout – Aulin, Diluran a Normix, vše za 714 Kč. Zkušenost praví, že když to budeme mít s sebou, tak to nebudeme potřebovat, takže toliko k té neskutečně natřískané lékárničce…

V úterý 17. září jsem s bolavým ramenem vyrazila k obvoďákovi, kde jsem podle jeho vyjádření nebyla 9 let :-). Byla jsem poslána na rentgen, kde něco našli, takže jsem dostala žádanku na magnetickou rezonanci, kam ale půjdu až po návratu koncem října. Léky zvesela nezabíraly ani na bolest ani na případný zánět, který se ale z odběrů krve neprokázal. Po dalším týdnu byla situace setrvalá, takže jsem z doktora vylámala recept na něco silnějšího proti bolesti, co bych si mohla vzít s sebou – Novalgin a Foxis. Oboje prý mám vyzkoušet ještě před odjezdem a pokud něco zabere, tak mi ještě pošle do mobilu elektronický recept na další balení.

V pondělí 23. září jsem se navrch probudila s nějakou rýmičkou. Kterou fakt nechápu, kde jsem chytla! Kdybych neměla nařízený klidový režim, respektive explicitně zakázané běhání, tak bych to šla vyběhat, takhle jsem se začala nalévat čajem. Začínám mít pocit, že se naše cesta do Tibetu někomu fakt hodně nelíbí, když na mě sesílá tohle…!

Během pondělka jsem taky měla pracovní schůzku a cestou jsem se stavila ve směnárně. Za 25.016 CZK jsem dostala 1.060 USD. Do 15 korun za dolar, které jsme platili v roce 2008 v USA, to má sakra daleko…

Jo a taky mi dorazily od Kláry pláštěnky. Chápejte – člověk, kterého znám (bohužel) jen z internetu, ale přesto mám pocit, že se známe snad věčnost, mi kdysi nabídnul půjčení pláštěnek pro naší cestu na Island. Ani moje jméno tehdy neznala! a protože se nám na cestu do Tibetu nechtělo kupovat pláštěnky vlastní, neb víme, že v dalších letech je nebudeme potřebovat, a pokud klapne vše jak má, tak ani v tom Tibetu, tak jsem jí drze poprosila, jestli by nám je nepůjčili. A že prý jasně, poslala je poštou 23. září, zaplatila za to 99 Kč a číslo účtu, na které bych jí mohla zaplatit aspoň to poštovné, mi samozřejmě nenapsala. To jí nedaruju! a pošta překvapila – pláštěnky přišly hned následující den.

V úterý večer jsem si v Zásilkovně vyzvedla korálky a hned večer vyrobila mála korálky, o kterých jsem prostě usoudila, že je musím mít s sebou a nespoléhat, že nějaké hezké pořídím na místě.

Ve středu 25. září přišel mail z CK, abychom jim poslali info o naší vysokohorské pojistce, neb tu jimi zprostředkovanou jsme odmítli, když máme možnost mít připojištění v rámci ČHS.

Cestovka nám to opatrně dávkuje, takže následující den přišlo připomenutí času srazu na letišti. Jen škoda, že když se o nás tak hezky starají, tak nám taky (doteď!) nedali vědět, jestli jsme dostali čínská víza. Předpokládám, že když si nás pozvali na letiště, tak jo, a že se nechystají nám tam jen vrátit prázdné pasy :-).

Doma jsem zase připravila několik věcí na obludnou hromadu toho, co potřebujeme s sebou. Už před časem jsem třeba zkompletovala lékárničku, která ale po mých návštěvách ordinace kyne dál! A na hromadě věcí k zabalení zatím není kousek oblečení a přesto už teď nevím, kam to všechno dáme. Kde je konec mému příručnímu kufříku na třítýdenní dovolenou! Tak jsem si to všechno aspoň hezky zdokumentovala za účelem konečně vyzkoušet instatiskárnu HP Sprocket. Fotky jsou takové rozmazané a barevně dost mimo, ale tiskárna je rychlá a ovládání jednoduché. Do deníčku to bude super!

Ve čtvrtek po práci nám definitivně došlo, že do zavazadel, která máme doma, se nám zabalit nepodaří, takže jsme zamířili do Decathlonu na Chodov, kde jsme nakonec koupili 2 velké 80 l (!) sportovní tašky a na ně extra pevný obal do letadla. Jen mi tedy asi budou dost výrazně chybět kolečka, ale zas takové tašky využijeme třeba v zimě na hory. Přibrala jsem i nafukovací polštářek, protože ten můj současný začal ucházet a moje rameno si bohužel žádá ho na spaní vypodložit. Celé to stálo 2.135 Kč.

V pátek 27. září dopoledne jsem ještě zavolala obvoďákovi, že tedy Novalgin nezabral, ale Foxis ano a jestli by mi tedy mohl napsat další balení. Nabízel mi 4 po 30 tabletách, což mě dost překvapilo, když v úterý se předepisování těch silných léků na bolest spíš bránil. Nakonec mi poslal do mobilu elektronický recept na 3 balení. Ještě mám dost z toho prvního, takže přes 100 tablet, což by mi vystačilo i kdybych brala celé 3 týdny plnou dávku 3 tablet denně. A to tedy v plánu nemám. Cestou z práce jsem si je vyzvedla v lékárně.

Ještě jsme si koupili s sebou 5 citronů, ať máme vitamíny, a zamířili jsme domů balit.

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-09-28 - Odlet z Prahy do Dubaje

Budíka jsem měla na 7:30, ale protože se mi zase blbě spalo (i přes Foxis!), tak jsem se vzbudila už v 6:30 a rovnou vstala.

Ráno jsem vyřídila několik e-mailů, objednala stromky na zahrádku a hlavně dobalila všechny zbylé věci. Úplně blbě jsem si smazala soubor s povídáním o Pátanu, takže jsem to celé psala znovu a dost mě to zdrželo. Všude jsem nakopírovala co bylo potřeba a před 12:00 jsme vyrazili.

U práce jsme nechali auto a tramvají a busem dojeli na letiště. Sraz byl ve 13:00, z busu jsme vystupovali ve 13:01. Průvodkyně Dominika ale naštěstí dorazila až po nás, takže si toho našeho zpoždění ani nikdo nevšiml.

Ve skupině jsme tradičně nejmladší. Sestava je zajímavá a jsem moc zvědavá, jak se kdo projeví. Průvodkyně je každopádně moc fajn.

Dostali jsme různé instrukce, jako dárek buff a hlavně (!) naše pasy. Z toho už jsem měla dost třas – vyrážet z domova na letiště bez pasu.

Pak jsme společně vyrazili na odbavení. Zatímco ostatní šli do fronty, my šli zabalit tašky do fólie. Moc lidí se mezitím do fronty nepostavilo, tak jsme byli jen kousek za skupinou. Moje taška vážila 17,3 kg, Mikiho 20,4 kg. Teď máme limit 30 kg, ale z Pekingu do Lhasy jenom 20.

Potom jsme pokračovali na imigrační a s Dominikou jsme se rozloučili s tím, že se nejpozději v 15:00 sejdeme na gatu. Omrkli jsme ceny v Duty Free a zamířili do Mastercard Lounge.

U vstupu stačilo ukázat mojí MC kreditku a naše palubní vstupenky. V salonku bylo docela dost lidí, ale podařilo se nám najít volný stůl s přímým výhledem na letištní plochu.

Strávili jsme tam asi hodinu. Během té doby jsem snědla 4 krevetové houstičky, hrst oliv a 3 malé donuty. Zapila jsem to 2 sklenicemi pomerančového džusu a jinak jsme čas trávili sledováním letištní plochy. Nějací chlápci si tam s autíčkem jezdil dokolečka, jinak se tam nic moc nedělo. Pozitivem je, že při téhle cestě snad konečně nebudu mít mezi jídly hlad :-).

Díky návštěvě salonku jsme dostali nálepku Fast Track, takže když jsme přišli na naší gate B8, zamířili jsme do této fronty, ale vůbec se nehýbala, takže jsme šli do normální.

Na gatu jsme moc dlouho nepobyli, brzy byl nástup. Měla jsem místo u okýnka na 82A, ale Miki až za mnou na 83B. Sedíme všichni pohromadě, tak se s ním ostatní chtěli vyměnit, ale on nechtěl. Moji společníci se zpočátku zdáli odměření, ale nakonec jsme si i popovídali.

Letadlo má registraci A6-EDT. Ze stojánky nás vystrkali v 15:53 a startovali jsme několik minut po plánovaném startu. Startovali jsme směrem na západ a Prahu obletěli úctyhodným obloukem.

Po startu jsme si povídali, chvíli jsem si četla a asi 1 h po startu přišly turbulence. Zcela nevhodně načasované, pití ještě nebylo rozdané :-). Časem na něj ale došlo a na jídlo taky. Zvolila jsem kuře s noky a špenátem, bylo to jen nepatrně pikantní a moc dobré. Bulgurový salát spíš bez chuti a děsně studený. Jako dezert pak takový dortík, chutnal mi docela jako štrůdl.

Pak jsem si četla, dopsala za tmy deník, neb nefungovala světla nad hlavou a nakonec jsem se vrátila ke čtení. Vyrušilo mě až podávání snacku – čokolády/popcornu a pití.

Asi hodinu před přistáním nám sebrali deky, takže nám některým začalo být chladno. Začali jsme si dělat legraci, že bychom ty deky měli sbalit, v Tibetu se budou hodit :-). Obecně panovala dobrá nálada. Dva čeští cestující tam neustále v kuchyňce otravovali českou letušku jako by byli v businessu. A Ind přes uličku měl objednané vegetariánské jídlo, ale utopil ho ve víně i v něčem tvrdém.

V Dubaji jsme přistáli asi o 15 minut dřív. Výstup z letadla dost trval, seděli jsme až vzadu. Po výstupu jsme společně prošli bezpečnostní kontrolou, kde jsem pípal a v tomtéž, co jsem měla na sobě v Praze. Poslal mě rentgenem podruhé a nic. Ticho. Tohle nechápu. Tekutiny z batohu nikdo nevyndával a Dominika pronesla i lahev s vodou…

Společně jsme došli až k naší gate A10, kde jsme skupinu opustili. Zašli jsme do Duty Free omrknout ceny a já chtěla prozkoumat malý flakonek s mým oblíbeným Chanelem, tentokrát ale v koncentrované verzi v podobě parfému. Neměli ho.

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-09-29 - Přelet z Dubaje do Pekingu, Peking

A tak jsme se v podstatě jen otočili na podpatku a vyjeli výtahem do 5. patra do salonku Marhaba. Na recepci zase stačila kreditka a palubní vstupenky. Jen jsem pozdravila „good evening“ a byla opravena na „good morning“. Čas letí, už je po půlnoci. Pak jen podpis vstupu a bylo to.

V salonku bylo dost lidí a několik rezervovaných stolů, takže si tam nebylo kam sednout. Na recepci nás na to sice upozornili, ale v reálu jsme tam zůstali stát s plným talířkem v ruce. Nakonec jsme si přisedli k nějakému asiatovi, radost z nás neměl…

Pojedla jsem 2 sendviče, něco zeleniny, vypila džus a vodu. Trochu času jsem strávila rychlou skicou a jinak jsme tam jen tak posedávali. Nakonec jsme si odskočili na toaletu a přesunuli se ke gate A10.

Už se nastupovalo, respektive v reálu jen postupovalo do dalších oddělených prostor. Tam už byli všichni ostatní.

Letadlo má registraci A6-EOQ. Povedlo se nám tam vyhandlovat místa, takže tentokrát sedíme vedle sebe. Ale mám místo B. Můj zadek není se sedačkou B kompatibilní :-).

Odlétali jsme s asi 20minutovým zpožděním. Po startu jsme si užili trochu divných zvuků a ani vzlet nebyl úplně plynulý, jako by byl problém s tahem motorů. No očividně nebyl, zamířili jsme směr Peking.

Asi hodinu po vzletu jsme dostali první jídlo, což byly nudle se zeleninou a takový kynutý dortík, který se tvářil, že mi z něj někdo minimálně jedno sousto uhlodnul. To jsou způsoby!

Pak jsem si vyndala masku na oči a špunty do uší, pořádně se zabalila do oblečení a kupodivu i přes bolavé rameno jsem usnula. Ani nevím, jak dlouho jsem spala, ale probudila jsem se docela odpočatá.

Chvíli jsem si četla a pak jsme dostali druhé jídlo. Všichni Číňani si dávali rýžovou kaši s krevetami, zázvorem a jarní cibulkou, tak jsme „museli“ taky :-). A bylo to vynikající! K tomu bylo obvyklé ovoce, jogurt, croissant.

Po jídle jsem si odskočila na toaletu, vyplnila příletovou kartičku a dopsala deník. V tu chvíli zbývalo do přistání 45 minut. Rameno bolí, ale nakonec ten let docela utekl.

Přistání bylo překvapivě hladké. Z letadla jsme zamířili na imigrační, kde jsme u automatů naskenovali pasy a otisky prstů a s nějakým lístečkem pokračovali do fronty. Ten lísteček mě zaujal, bylo na něm uvedeno, že je znovupoužitelný, tedy pro opakované použití na imigračním, ale podrobnosti tam k tomu napsané nebyly a při čekání ve frontě jsme to nevymysleli. Docela to utíkalo a chtěli po mně jen odsouhlasit číslo letu a pro kontrolu znovu naskenovat několik prstů.

Z imigračního jsme dojeli vláčkem do příletové haly, kde už kroužila zavazadla. Chvíli jsme na některá čekali, ale postupně dorazila všem.

Venku už na nás čekala Číňanka. Vyměnili jsme si tam peníze, my jen 50 USD, za které jsme dostali 264 CNY. Kurz nic moc, ale měnili jsme jen na večeři a případné pití. Domča pak ještě dlouho sháněla místní SIMku.

Pak jsme došli na parkoviště a naložili se do auta. Cesta do hotelu nám trvala asi půl hodiny. Přitom to vlastně měl být letištní hotel. Na druhou stranu v popisu zájezdu je doslova uvedeno „Krátké seznámení s hlavním městem.“, z čehož si někdo nezkušený může odvodit, že ho čeká nějaká, aspoň blesková, prohlídka města. Kdo je soudný nebo má zkušenosti, lehce si odvodí, že to nehrozí, ale je to jedna z věcí, kterou by CK měla v popisu zájezdu rozhodně opravit.

V hotelu jsme odevzdali naše pasy a postupně dostali čísla pokojů. My máme 511, což je sice 5. patro, ale s výhledem na docela rušnou ulici. Na pokoji nefunguje klimatizace, jak jsme se později dozvěděli, tak už je totiž podzim. Koho by zajímalo, že na pokoji máme 29 °C :-).

V 19:30 jsme se sešli na recepci v počtu 9+1 a zamířili jsme do vedlejší restaurace na pekingskou kachnu. Usadili nás v samostatném salonku, což nás ušetřilo od všudypřítomných kuřáků.

U stolu padl návrh se na kachnu tak trochu vykašlat a místo ní objednat několik různých jídel na točitý stůl a podělit se. Později už ta šance nebude a je super, že všichni souhlasili. Jen vybrat ta jídla byl trochu zdlouhavý proces. Ale všechno (!) to bylo naprosto famózní, takhle to u nás doma prostě nikdy chutnat nebude. Nejpálivější byly jakési nudle, ve kterých byly mimo jiného i celé pařáty i s blánami. Snědla jsem to dřív, než jsem vůbec zjistila, co to je :-). Upřímně – při cestování sním v podstatě cokoli a tohle bylo pro někoho možná nečekaně, dost dobré. Nakonec došlo i na tu kachnu, kde zřejmě došlo k nedorozumění při objednání a místo dvou misek s masem jsme dostali maso ze dvou kachen. Luboš si pak ještě vyžádal ten zbytek kachny, ze které to ořezali a spolu s Dominikou důsledně ohlodali kosti. Nemyslím si, že měli takový hlad nebo že by restaurace kachní skelet vyhodila, určitě ho použijí aspoň na vývar, ale byla sranda sledovat Lubošův přístup stylem „přece jim to tu nenecháme“ :-). Já měla k jídlu vodu, Miki pivo Yanjing.

Celé to debužírování vyšlo na necelých 1.200 ¥, bylo nás tam 10, takže orientačně 120 na osobu. Málo to není, ale jídlo bylo skvělé a stálo to za to. A jestli bylo něco úžasné, tak to byl po jídle zase ten pohled na stůl ve stavu, jak jsme ho opustili. Snad jen škoda, že prázdné mísy se průběžně odnášely, takže takový bordel, jako kdysi v Sianu, to tentokrát nebyl :-).

Asi ve 21:45 jsme zamířili na hotel. Bylo to hned vedle. S Mikim jsme ještě zaskočili naproti do supermarketu, ale spíš na čumendu, protože najedení jsme byli až moc, napití nějak taky, ráno dostaneme snídaňový balíček a do letadla stejně nic moc vzít nemůžeme.

Na pokoji bylo vedro, tak jsme ani nerozbalovali odbavená zavazadla, protože spát bude nejlépe jen ve spodním prádle. Třeba to napomůže mému tištěnému průvodci LP od toho, aby mi ho hned sebrali :-). Aspoň jsem si přemáchla tričko, které jsem měla na sobě, však ono v tom vedru do rána pohodlně uschne.

Chvíli po 22:00 šel Miki spát. Já ještě dopsala deník a něco po 22:30 jsem šla taky.

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-09-30 - Přelet z Pekingu do Lhasy, Lhasa, Jokhang, Barkhor

V noci jsem toho moc nenaspala, rameno mě díky Foxisu nijak moc nebolelo, ale bylo mi horko, kvůli otevřenému oknu byl v pokoji hluk i světlo.

Budíka jsme měli na 4:00, ale vzbudila jsem se asi ve 3:45 a pochopitelně už neusnula. Tak jsem „smazala“ z telefonu některé dokumenty, respektive přesunula jsem je do zabezpečené složky. Pak jsem si dala sprchu a pořešila problém s ucpaným záchodem. To si ale radši nechám pro sebe :-).

Ve 4:30 jsme se sešli na recepci, vrátili karty od pokojů, dostali zpět pasy a snídani – nějakou kaši v kelímku, 2 knedlíčky (s pudinkem a červenými fazolemi) a vajíčko.

Naložili jsme se do busu a něco po 5:00 už jsme vystupovali na letišti. U vstupu byla kontrola na výbušniny, kontrolovali nás všechny, ale společným papírkem, takže nás pouštěli po skupinkách, aby věděli, ve které skupině je případný problém a tu by pak asi prověřili jednotlivě.

V hale jsme došli na odbavení, nejdřív nám dali palubní vstupenku a pak jsme podle pořadí postupně odevzdávali zavazadla. Mikiho mělo přes těch povolených 20 kg, ale oba v součtu jsme měli 37 a to prošlo v pohodě.

Bezpečnostní kontrola byla taky důsledná, po rentgenu chtěli vyndat power banku a batoh rentgenovali znovu. Za kontrolou byla hned naše gate C23, ale do nástupu zbývala víc než hodina, tak jsme se šli projít. Letiště je docela rozlehlé. Našli jsme i výstavu obrazů, které byly tak nějak napůl zapuštěné do země, a malý parčík. Cestou jsme si odskočili, pojedla jsem knedlíčky a vrátili jsme se ke gate.

Nástup do letadla začal dřív. K letadlu nás odvezli autobusem. Registrace letadla je B-6035. Sedím na 30L, což je úplně poslední řada u okna. Když jsem se usadila, zrovna nakládali jednu z našich tašek. Prokazatelně jí rozbalili a zkontrolovali, tak jsem zvědavá, která to je a co můj tištěný průvodce. Nedá se s tím nic dělat a že mi ho seberou byl prostě risk. Spíš mi dost vadí, že na to neupozorňuje ani Lonely Planet ani cestovka.

Na startu za námi byla A380 Emirates. Při vzletu nebylo kvůli smogu v podstatě nic vidět. Zlepšilo se to až po nějaké době letu, ale venku byla stejně jen vyprahlá pustá krajina.

Po nějaké době nám rozdali pití a za chvíli i jídlo. Dokonce jsme dostali na výběr jestli kuře nebo mořské plody. Zvolila jsem to druhé. Bylo to trošku pikantní, ale jinak dobré. V krabičce jsme měli ještě bramborový salát a kompot. Po jídle jsem se pustila do psaní deníku a tím začaly i menší turbulence.

Jinak jsem se cestou často dívala z okna, na trase letu byly pěkné hory. Na vyžádání jsem na své místo pustila Ivu, která seděla ve stejné řadě v uličce. Z plánované chvilky byla fůra času a zpátky mě pustila až když se viditelnost zhoršila. Vynahradila jsem si to při přistání, když jsme sklesali pod mraky, to byly úžasné výhledy na okolní hory. Iva mi svým chováním začala vadit velmi rychle, první incident byl vlastně už na letišti v Pekingu při příletu, kdy jí Miki upozornil, že jí volají na imigrační přepážku a ona se na něj obořila jak kdyby jí řekl kdo ví co sprostého. I tenhle let mi dokázala zpříjemnit na 100 %, zula se, čímž zasmrděla kus letadla, a jako bonus si pak nohy začala opírat o sedadla řady před námi, a to včetně opěrek hlavy. Že tam sedí lidi? Nezájem. Ano, i jakási koexistence s takovými exempláři je součástí cestování...

Z letadla jsme vystoupili jako poslední a museli jsme počkat na druhý autobus, protože ten první byl dost plný. Lidi si fotili letadlo na letištní ploše a obsluze letiště to bylo jedno, tak jsem taky nějakou fotku udělala, i když takové strategické objekty, jako letiště, nádraží či mosty se fotit nesmí, protože Čína žije v utkvělé paranoie, že svět se jen třese na to jim to všechno zničit...

V příletové hale jsme si odskočili a poprvé pocítili sílu tibetských toalet. Na pásu jsme vyzvedli zavazadla, to rozbalené zavazadlo bylo Mikiho, druhé nechali bez povšimnutí, takže můj Lonely Planet Tibet doputoval až do cíle, doplnili vodu, přešili pas, který tam někdo sebral Viole a pak konečně po předložení permitu opustili letiště.

Venku na nás čekal náš průvodce Tsering. Naložili jsme se do mikrobusu a vyrazili směr Lhasa. Cesta utíkala pomaleji, než jsem si pamatovala. Viděli jsme ale první jaky. A taky obrovské množství cedulí vyvěšených v souvislosti se zítřejšími oslavami sedmdesáti let od vzniku současné podoby Číny. V Tibetu nás tedy uvítala čínská propaganda, rudé transparenty a pestrobarevné vlaječky, které se snad snaží napodobit ty modlitební...

Cestou na hotel jsme stavěli v Bank of China, kde jsme se pokusili vyměnit peníze. Stálo dost času zjistit vhodný postup a když už nás konečně poslali k takové obdobě bankomatu, který mění peníze a Domča to sama vyzkoušela, byla jsem na řadě já. Stačilo naskenovat pas a postupně tam nastrkat bankovky, ale došlo k nějaké chybě a ze 3 bankovek, které jsem stihla do přístroje vložit, mi to 2 vrátilo naráz a třetí „sežralo“. Museli jsme asi půl hodiny čekat na paní, která tu věc otevřela a vyšťourala z ní uvízlou bankovku. Pak jsem to tedy zkusila znovu a tentokrát se mi povedlo požadovaných 400 USD vyměnit. Pak tedy šli na řadu i ostatní. Prý se ta mašina ještě minimálně jednou otevírala.

Lhasou a dokonce i přímo okolo Potály jsme se propletli až k hotelu Snow Heaven. Stylem je dost podobný tomu, kde jsme bydleli před lety, ale je strašně zastrčený.

Na hotelu jsme měli necelou půlhodinu čas. Tak jsem z batohu vyndala zbytečnosti a nabrala pár věcí potřebných.

Památky: Čína/Tibet – Lhasa

V 16:00 jsme se sešli na recepci a vyrazili k chrámu Jokhang a poutnímu okruhu Barkhor. Bylo to docela daleko, asi 15 minut chůze. Cestou jsme se zastavili na rychlý oběd – nudle s masem za 5 ¥, k tomu čaj s mlékem nebo pro sraby vodu. Docela mě udivuje, kolik lidí něco nejí nebo nepije – na tomhle zájezdu nás totiž čeká kdeco. U cíle nás čekala bezpečnostní kontrola, ale nic kritického, jen naskenovali zavazadla.

Jinak se ale situace ve Lhase za těch několik let od naší minulé návštěvy na první pohled výrazně změnila. A rozhodně ne k lepšímu. Ulice jsou plné policistů, vojáků se zbraněmi, vojáci pochodující ulicemi mají na konci vždy jednoho, který nese hasicí přístroj, na střechách jsou patrné vojenské stanové přístřešky, v ulicích stojí obrněná vozidla. V kombinaci s množstvím rudých transparentů a vlajek, které musí být povinně všude vyvěšené, si lze ve Lhase jen těžko připadat jako v Tibetu.

Před Jokhangem jsme chvíli postáli a počkali, až nám budou prodány vstupenky.

Na hotelu jsme měli necelou půlhodinu čas. Tak jsem z batohu vyndala zbytečnosti a nabrala pár věcí potřebných.

Památky: Čína/Tibet – Jokhang

Pak jsme společně vstoupili dovnitř. Bylo mi mnohem lépe, než před lety, žádnou výškovou nemocí tentokrát netrpím, takže jsem si se zájmem vyslechla povídání o božstvech, rozpravách či mantrách. Sama jsem v mezičase odříkala jednu modlitbu a potom spoustu manter. Co mě naopak štve, že se mi uvnitř zase dýchalo hůř kvůli všudypřítomnému kouři ze svíček, a že si z toho zase nebudu nic pamatovat. Ještě že jsem si psala poznámky!

Nějakou dobu jsme se pak zdrželi ještě v patře, odkud byl pěkný výhled na dvůr, kde debatovali mniši, i na horní partie staveb, které dvůr obklopují. Ale na střechu, ze které býval tak krásný výhled na Potálu, už se bohužel nesmí :-(.

Prohlídka byla super a oceňuji hlavně zájem ostatních. Sešla se tu skupina, kterou to fakt zajímá, ne jak kdysi.

Zajímalo mě, jak to bylo před časem s tím požárem, médii proběhly děsivé záběry, tak jsem byla zvědavá, co se stalo a co se poškodilo, ale když se na to Domča zeptala Tseringa, tak odmítnul odpovědět. Že to má politický podtext mě tedy nenapadlo.

Tak jsme alespoň chvíli sledovali rozpravy mnichů. Klášter se mezitím úžasně vyprázdnil a my ho opouštěli skoro se soumrakem. Super, že to všechno tak vyšlo!

Z Jokhangu jsme vyrazili na poutní okruh Barkhor. Využila jsem ho k odříkání dalších manter – kde jinde, když ne tady! Nakonec jich mám za odpoledne 1.200 a Miki v Jokhangu přidal 100 svých. Mile mě překvapil :-).

Po menším rozchodu, který jsme využili k obhlédnutí suvenýrů, čímž jsem opravdu zjistila, že zde prodávané mály jsou jen nekvalitní plastové napodobeniny, a obejití okruhu Barkhor, jsme se zase sešli a vyrazili na večeři.

„Někdo“ vybral profláknutou Lhasa Kitchen. Dala jsem si jaka v omáčce s bramborami a rýží. Bylo to na mě dost pikantní. Miki zvolil taky jaka, spíš ale v jakémsi vývaru. A společně jsme si dali smažené momo, o které jsme se rozdělili s Pavlem který zas obětoval několik svých nesmažených. Každý jsme měl zázvorový čaj. Stálo to 107 ¥, platili jsme 110.

Pak jsme hromadně došli k hotelu. Cestou jsem sledovala obchody, jestli někde nemají požadované suvenýry, ale nic :-(. U hotelu jsme tedy za 15 ¥ koupili aspoň velký barel vody.

Na pokoji byla zima, topení tu opět nemají a klimatizace nefungovala, tak si nešlo přitopit. Horká sprcha na chvíli pomohla. Dopsala jsem deník a asi o půlnoci šla spát. Tady toho opět moc nenaspím…

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-10-01 - Lhasa, Drepung, Nechung, Gandän

Budíka jsem měla na 7:20 a probudil mě docela odpočatou. Rameno v noci bolelo méně a já byla vzhůru jen 1×.

Na 8:00 jsme šli na snídani. Výběr byl slušný, ale chuť moc nebyla. Něco jsme ale pojedli.

V 8:30 jsme sedli do busu a vyrazili směr Drepung. U kláštera jsme prošli vtipnou kontrolou. Věci jsme si nechali v autobuse, ale my se museli ukázat a projít rentgenem. Co jsme měli v autobuse, to nikdo nekontroloval. Pak jsme popojeli až na horní parkoviště.

Památky: Čína/Tibet – Drepung

Vstupenky stály 60 ¥ na osobu. Postupně jsme prochodili celý areál, průvodce nám dával dost podrobný výklad. Jen si myslím, že je úplně bez šance, že bych si to všechno zapamatovala. Prochodili jsme to tam dost důkladně a moc se mi tam líbilo. Díky své odlehlosti není Drepung tolik navštěvovaný turisty, takže jsme tam spíš překáželi věřícím.

Úplně se nám nepodařilo projít celou koru, protože její část byla uzavřena, jinak jsme ale viděli všechno. Nejen rezidenci 5. Dalajlamy, ale i pohřební stúpy Dalajlamů. Klášter je udržovaný, asi klasicky vyjma veřejných toalet :-).

V klášteře je uloženo velké množství súter, ale v místnostech se bohužel nesmí fotit. Ne vždycky úplně poslechnu a něco málo fotek si odnesu :-).

Zaujaly mě barevné kameny či sklíčka zapuštěná do země i jeden mnich, který na bubínek či dno misky sypal zrní. Tsering bohužel nebyl po ruce, tak jsem od něj podrobnosti nevyzvěděla.

Z mnoha míst Drepungu je krásný výhled na Lhasu a okolní hory. Jižní svah je dost slunečný, takže toho mniši využívají a pomocí zařízení podobného satelitu, které odráží sluneční paprsky do jednoho místa, si ohřívají vodu.

Z Drepungu jsme šli pěšky ke klášteru Nankchung (Nechung). Ten je mnohem menší. Cestou jsme minuli 2 obrovské zdi z kamenů „mani“ s mantrou Óm mani padme húm. Podél cesty rostly květiny i různé keříky, občas něco aromaticky zavonělo. Mezi tím vším jsem našla i jednu, která svými listy připomínala řebříček obecný, ale voněla nějak výrazněji a bohužel takhle na podzim už nekvetla, tak si nejsem jistá, jestli to byl on.

V Nankchungu údajně sídlí orákulum, což je mystik, věštec. Poměrně přesně předpověděl události, které se odehrály v uplynulých desítkách let. Současný Dalajlama opouštěl Tibet právě na doporučení orákula. Zdejší orákulum je státním orákulem Tibetu a je velkou autoritou.

Z Drepungu jsme zamířili na oběd do takové tradiční restaurace. Byla plná Tibeťanů, kteří z nás byli docela mimo.

Dala jsem si jačí kari s bramborem a rýží, k tomu čaj. Miki mě totéž a stálo to 44 ¥. Maso ale bylo typicky jačí, totiž totálně gumové :-).

Po obědě se ještě udělala zastávka v lékárně, Iva dostala tytéž cucavé věci, co já kdysi. Oni toho na výběr moc nemají…

Pak už jsme konečně zamířili ke Gandänu. Cesta docela utekla, dole se koupily vstupenky á 50 ¥ a pak nás čekalo 20 serpentýn na malou vyhlídku. Začalo se mi tam chtít na toaletu, změna výšky způsobuje i změnu tlaku v těle, ale vyhnal mě odtamtud jeden jak, který se rozeběhnul mým směrem.

Popojeli jsme na horní parkoviště, odkud jsme zamířili na prohlídku Gandänu. Já si dala zastávku na toaletě, kde byly jen 3 díry oddělené nízkou zídkou a exkrementy otvorem padaly o patro níž, které ale bylo nějaké částečně otevřené, takže zespodu foukal vítr a zas to hnal tím otvorem nahoru. Od použití Sheewee mě tu odradilo to, že na mě všichni viděli, ale i to, že mi skoro spadlo do díry :-). Nakonec jsem si jen počůrala nohavice, tradičně :-).

Památky: Čína/Tibet – Gandän

Z Gandänu jsme toho moc neviděli, protože hlavní místnost, kterou jsme měli možnost navštívit v roce 2013, je uzavřená kvůli rekonstrukci. Mrkli jsme do sousední starší a menší, ale tu asi taky renovace čeká. Navštívili jsme ale i místa, která jsme při minulé návštěvě vynechali. Třeba prostory a svatyně v horních patrech, kde se modlili mniši plazivou chůzí, což jsem v podání mnichů snad nikdy neviděla, a jeden mnich tu voskem zarchivoval mantry. A ze střechy byl zase krásný výhled. Tak jsme se vrátili skoro až na parkoviště a odtamtud zamířili na koru.

Čekal nás výstup do sedla o několik desítek výškových metrů a nebyla to žádná sláva. Navíc jsme v podstatě lezli po lešení, protože okolí bylo taky rozkopané.

V sedle jsme popošli trochu vzhůru na místo, odkud byl moc pěkný výhled, a pak se vrátili dolů do sedla a nastoupili na koru. Moc a mile mě překvapuje přístup lidí na tomto zájezdu. Zatímco já a Viola máme mala korálky, Věrka dneska darovala mnichovi v Drepungu zvonek, očividně z domova dovezený, Míla si na začátku kory zul boty a šel bos. Každý jsme tu z jiného důvodu a vnímáme to jinak, ale máme nějakou svou cestu a tedy i důvod, proč jsme tady.

Gandän kora je něco úžasného. Jsou z ní famózní výhledy do okolí – do údolí i na protější hory. Navíc jsme měli super počasí s oblačností, což dokreslovalo atmosféru. Navíc je úžasné, že tu všechno plyne nějak pomaleji a člověk je tu v podstatě sám. Jen s různými svatyňkami, modlitebními vlaječkami, mantrami, květy různých rostlin i zvířaty. Viděli jsme nějakou slípku i několik jaků.

Na konci kory jsme navštívili malou skalní poustevnu a pak smutně sledovali hromadu odpadků pod námi… Nikola zjistil, že nemá mikinu, tak ho nakonec Domča poslala jí najít. Míla šel s ním, stále bosky. Dominika s Lubošem šli podél serpentýn pěšky, my ostatní na ně čekali. V mezičase jsme si chtěli koupit modlitební praporky, ale nikdo u stánku nebyl. Nakonec jsem zašla do busu požádat o pomoc průvodce Tseringa, který kvůli tomu zburcoval skupinku policajtů na vjezdové bráně, ti se rozutekli s tím něco dělat, nakonec se podařilo prodavače sehnat. Vzali jsme dvoje vlaječky za 40 ¥. Chtěli jsme taky knížečku manter, ale byla dost zničená a Tsering to nevidí rád. Správně se totiž zavěšují na stromy, aby vlály ve větru, ale to zhoršuje životní prostředí.

Cestou do Lhasy nám Dominika dala takové slané sušenky, sáček skončil u mě a že prý je mám dojíst, když nikdo jiný nechce. Cestou padaly kroupy, ale rychle se to přehnalo.

Ve Lhase nás řidič vyhodil u Barkhoru, kam se mělo jít na jídlo. Museli jsme nechat v busu nůž i stativ, to by neprošlo kontrolou. Cestou jsme to vzali přes místní trh, kde nám Dominika koupila obdobu liči. Taky jsme viděli Velkou mešitu.

Nakonec jsme skončili jinde – ve Snowland Restaurant. S Mikim jsme si dali Yak Vermicilli Mushroom, což byla spíš polévka, ale se spoustou nudlí, dvěma druhy hub a troškou masa. Já měla zázvorový čaj a Miki masala. Nakonec to celé stálo 90 ¥. Jídlo se docela protáhlo, protože někteří si přiobjednávali.

Pak na nás vybalila Dominika překvápko, že prý pojedeme rikšou k Potále, abychom jí viděli nasvícenou. Moc mě to nenadchlo, když mám stativ v autobuse. Ale jeli jsme. Jízda za 20 ¥. Rikšák nám cestou dal každému do ruky minci s nějakými znaky. V cíli pak dal další Viole a Ivě, které dorazily před námi, a Tseringovi. Ten jí pak dal mě. Uvažovala jsem, co s ní a to se hned přihlásila Iva, že by si jí vzala. Tak já se snažím druhou někomu darovat a ona druhou potřebuje… Odmítla jsem jí s tím, že jí dostane někdo, kdo jí ještě nemá, na což reagovala, že to by zvládla taky. Jako cože?!? Za chvíli dorazili ostatní, mezi nimi i Vierka, pro kterou jsem se rozhodla jakožto poslední ženu zájezdu, tedy mimo Dominiky. Věrka měla takovou radost, že mě objala. A doufám, že Iva pukne vzteky.

Vystáli jsme frontu na bezpečnostní prohlídku a pak z různých míst fotili Potálu. Bohužel delší čas jsem z ruky neudržela a stativ je v autobuse, ale nakonec to byla krása aspoň na koukání. Jen škoda, že se to všechno nějak lépe neorganizuje.

Na „buzerplacu“ (oficiálně podle map Culture Palace, což je hloupost, nejde o palác, nýbrž o náměstí, česky tedy Kulturní náměstí) před Potálou byla „zpívající fontána“, tedy takový rozsáhlejší vodotrysk doplněný o hudební produkci. Spousta lidí, kteří si fotili fontánu, nějaký komunistický památník i krásně nasvícenou Potálu.

Zpátky jsme měli jet taxíkem, fuj. Naštěstí nebyli k sehnání, takže došlo zase na rikšu. Povedl se sehnat potřebný počet a za 20 ¥ nás dovezl k hotelu. Jen jsme cestou trochu prochladli.

Na hotelu jsme se domluvili na ráno a rozloučili se. Na pokoji jsme si dali horkou sprchu, Miki šel spát a já dopisovala deník. Do postele jsem se dostala asi až v 1:00.

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-10-02 - Lhasa, Norbulingka, Potála, Sera

Na dnešek v noci se mi moc dobře nespalo. Přitom včera to už bylo mnohem lepší. Jako bonus jsme asi o půlhodinku zaspali, ale měli jsme vše v podstatě připravené, takže stačila jen hygiena, obléknout a mohli jsme na snídani. Na to, že jsme vstávali v 8:18 jsme odjezd v 9:00 stihli v pohodě.

Dnes byla na programu Norbulingka, Potála a Sera. Jako první jsme jeli ráno obhlédnout Norbulingku.

Památky: Čína/Tibet – Norbulingka

U vstupu zas Dominika všem koupila vstupenky, ale nevím, kolik stály. Celý vstup byl naprosto neuvěřitelně „ozdobený“ vlaječkami k 70. výročí ČLR a rudými lampiony. Ty lampiony by snad na pohled mohly být i hezké, ale ten politický podtext je hnus. Proč tady? Protože právě odtud současný Dalajláma utekl do exilu? Pak jsme vyrazili na prohlídku. Nejprve jsme zašli do Kelsang Palace a potom do Dadan Mingjur, což je palác vybudovaný pro 14. Dalajlámu. V interiéru to vypadá i po letech pořád stejně, jako by Dalajláma právě odešel a zanechal tam řadu svých předmětů.

Prošli jsme se i zahradami, ve kterých stojí různé menší pavilony a také jeden moc hezký na ostrůvku ve vodě. Navštívili jsme i palác Truzing, který byl postaven za 8. Dalajlámy. V tom jsme minule nebyli.

Nakonec jsme se zastavili venku, kde právě probíhalo vystoupení zřejmě tibetské opery. Účinkující měli zajímavé masky, tančili, hudební doprovod jim dělali chlápci s bubny a činely. Chvíli jsme se tam zdrželi – dokud nebyl čas vyrazit dál.

Naše další cesta vedla do paláce Potála. Řidič nás vyhodil u parku Dzongyab Luklang, kde jsme prošli první bezpečnostní prohlídkou a došli k bočnímu vchodu, kde nás čekala druhá kontrola.

Věci jsem nechala v autobuse, brala jsem si vlastně jen foťák, takže nebyl s ničím problém. Překvapil mě přístup zdejší „obsluhy“. Číňani většinou jednají arogantně, nadřazeně, všude nás nahánějí jak dobytek, ale tady nám po kontrole každému ještě poděkovali. Jako všechno – je to o lidech...

Pak jsme si odskočili na toaletu, neb v Potále toalety nejsou, řekli pár věcí a udělali nějaké fotky. Potála podle mého názoru takhle zespodu nevypadá tak monumentálně. Sice je blízko, ale z podhledu není vidět celý její rozsah.

Památky: Čína/Tibet – Potála

Asi něco mezi 11:40 – 11:45 jsme ještě prošli další kontrolou a vyrazili po schodech vzhůru. Oproti minulé návštěvě to byla pohodová „jednohubka“, výšlap byl poměrně snadný. Ale naše okolí vypadalo, že přiletěli teprve dnes a aklimatizace vůbec neproběhla.

Na Potále je asi nejvtipnější pořizování fotografií. Palác je celý křivý, najít nějaké rovnoběžky je v podstatě nemožné. Něco je tak schválně, něco nepochybně omylem…

V Potále jsem si ani nemohla dělat zápisky, prý jsou zakázané i propisky, abychom jim, respektive spíš UNESCU, něco nepočmárali. Pochybuji, že takový zákaz vydali Číňani kvůli sobě, spíš to bude z nějakého nařízení shora.

Prohlídka nám zabrala jen 44 minut z vyhrazených 60. Interiér paláce je úžasný, zdobený – jsou tu uloženy i ostatky Dalajlamů. Vše je bohatě dekorované, nezřídka se používá zlato či brokát.

Uvnitř bylo dost narváno, zřejmě kvůli probíhajícím čínským svátkům. V některých místech byla vyloženě zácpa. Zas jsme díky tomu měli víc času si dané místo prohlédnout :-).

Překvapila mě délka prohlídkového okruhu. Přišel mi kratší a Dominika mi to potvrdila, že dřív byla zpřístupněná třeba stúpa 13. Dalajlamy, ale teď se místnost otevírá jen při oslavách Losangu.

Obecně jsme to ale letos vzali nějak rychleji, to před lety jsme se zastavovali i na vyhlídkách cestou dolů, ale tentokrát ne, takže jsem pořád musela skupinu dohánět, když jsem se chtěla podívat a něco si vyfotit. A že je na co se dívat a logicky tedy i co fotit! Lhasa je ze všech stran obklopená horami, které jí vysoce převyšují a na rozdíl od mnoha jiných míst v Tibetu je zelená, na což se moc hezky dívá.

Dole jsme taky nedostali rozchod třeba abychom omrkli koru okolo Potály nebo zdejší obchůdky. Místo toho jsme zase přes park Dzongyab Lukhang zamířili k autobusu a pak ke klášteru Sera. Tam jsme nejdřív zašli na oběd. Venku mě zaujaly dělené talíře plné různých chutí, ale uvnitř nám nabídli vlastně jen takový chudší bufet za 60 ¥. V ceně byl i čaj, ale Dominiku jsme při podávání instrukcí neslyšeli, takže jsme nevěděli, jaký čaj si můžeme vybrat a žádný jsme si neobjednali. Když pak obsluha čaje přinesla, prostě na nás nějaké zbyly – na mě zelený, na Mikiho s mlékem. Korunu tomu nasadili, když k vedlejšímu stolu přinesli jídla na objednávku a naši si vybírali kávu z jídelního lístku – doteď se všichni tvářili, že tu nic jiného, než bufet a čaj nemají…

Památky: Čína/Tibet – Sera

Když se konečně všichni posbírali, vyrazili jsme na obhlídku Sery. Areál je dost rozlehlý, tak jsem čekala, že nám to bude dost trvat. První zastávka byly 3 písečné mandaly, což je tedy neskutečné dílo. Tolik detailů!

Prošli jsme si některé budovy. V jedné byla děsná fronta na požehnání dětem, tak jsme celou dobu předbíhali a ti z fronty na nás zrovna nadšeně nehleděli… Když jsme došli k místu, kde se udělovalo požehnání, jen jsme nevěřícně zírali, jak tam snad jakýsi policista (!) vezme od lidí peníze, ty kamsi zahodí, posvátný katang hodí do plastové popelnice – fakt, nekecám, je to ta stejná, jaké používáme u nás – a s dětmi taky nezachází zrovna laskavě.

Nakonec jsme zašli na debatovací dvůr. Novinkou je, že se nesmí fotit, jen mobilem. Moc to nevadilo, debaty jsme viděli už včera. Aspoň jsem se víc dívala, na mobilu toho moc nemám. Ale debaty mi přišly přehnaně nahrané. Na toto téma je ostatně na internetu několik stížností. Ven jsem ale přišla poslední, protože jsem si vůbec nevšimla, že mě ostatní předešli.

Pak jsme došli k autobusu a ten nás dovezl k hotelu. Dominika nám cestou dala ochutnat bramborové chipsy, které se tu prodávají jako pouliční jídlo. Dělají je čerstvé, většinou dost kořeněné. Ve velkém bych to tedy nejedla…

Na pokoji jsme si odskočili a vyrazili sami na Barkhor. Prošli jsme trhem, kde prodávali všechno možné a asi jsme šli jinudy, než nás vodil Tsering. Trefili jsme se přesně.

U bezpečnostní kontroly po nás 2× chtěli pas, takže když nám ho první den zadržoval hotel, určitě bychom ven sami nemohli. Tolik k tomu oficiálně „volnému pohybu turistů“ po Lhase... V uličce před Barkhorem jsme za 10¥ koupili knížečku manter, které se na poutní koře věší na stromy. My je máme domů. Tahle konkrétní knížka totiž prý slouží jako kalendář.

Jednou jsme si obešli Barkhor, když už jsme tam byli. Oslovila nás tam nějaká Číňanka, krásnou plynulou angličtinou, a prý jestli si s námi může potrénovat angličtinu. No ne, no… Ale docela by mě zajímalo, kolik cizinců se nachytá, nic jim nedojde a jaké jsou pak následky…

Cestou zpět na hotel jsme našli supermarket, ve kterém jsem si koupila nudle k večeři, Miki pivo a Red Bulla a jinak spoustu věcí na zobání třeba na dlouhé přejezdy autobusem. Prodávali tam nějaké ovoce, pokud to tedy bylo ovoce. Z dálky to vypadalo jako banány, ale po bližším prozkoumání mě vůbec nenapadlo, co by to mohlo být, kůru to mělo jako citron. Měli u toho 3 papíry s nějakým popisem a fotku, jak to roste na konci větvičky. Doma jsem zjistila, že jsem se dost trefila. Říká se tomu „Buddhova ruka“ a je to odrůda citrusů z čeledi routovitých. Neobsahuje dužinu, v kuchyni má tedy jen omezené využití, pěstuje se jako okrasná a hlavně pro náboženské účely, protože slouží jako obětina.

Na pokoji jsem si umyla vlasy. Ve studené vodě, neb teplá netekla. Dali jsme si čaj, já si „uvařila“ ty nudle. Dobré tedy nebyly… Miki mezitím snědl své ovoce v želé, které si tak často kupoval v Japonsku, a nakonec jsme si rozdělali ještě malý salámek, který jsme si koupili na chuť.

Potom jsem dopsala deník. Celou dobu mi u toho byla dost zima. Příště si budu mýt vlasy až v Káthmándú, jinak nevím, Zmrzla bych!

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-10-03 - Lhasa, Kamba-la, Jamdrok Tso, Karo-la, Manla, Gyantse

Budíka jsme měli na 7:00. Zabalili jsme si věci a po návštěvě koupelny a obléknutí jsme šli na snídani. Po ní jsme si došli na pokoj pro věci, odskočili si na WC a na 8:30 šli na recepci.

Při vracení karty od pokoje nám tvrdili, že jsme vypili mimo vody i Colu a chtěli jí zaplatit, nakonec se to vyřešilo. To už je tak profláklá finta… Luboše pak obvinili, že si odnesl župan, tak jsme si z něj utahovali, že v Base Campu nebo u Kailáse se mu bude hodit. Věrka s Jozefem zas museli zaplatit 15¥ za jednorázový ručník.

Naše první zastávka byla u stúpy u Potaly, ze které byl krásný výhled, takže jsme pořídili spoustu fotek. Obdivovali jsme také několik zřejmě novomanželských párů, kteří se zde fotili, měli krásné oblečení, a pak jsme vyrazili na cestu po Friendship Highway.

Památky: Čína/Tibet – Friendship Highway

Ze Lhasy jsme zamířili stejnou cestou, jako na letiště, ale za řeknou Yarlung jsme uhnuli na západ. Podle mapy jsme mohli jet kratší cestou, ale jelikož řidiči tu jezdí bez navigace, dá se usuzovat, že tuto trasu Tenzin neznal, třeba je nová.

Kus cesty jsme jeli podél řeky, na kterou byly krásné výhledy. Fascinoval mě kontrast šedých pustých hor a podzimně zbarvených stromů na březích řeky. Cestou jsme viděli chrám Xiazhulin, který se tyčí na ostrohu nad řekou. Zastavili jsme i na vyhlídce, cestou snědli želatinové bonbóny.

Na jedné ze zastávek jsme byli nuceni si koupit vstupenky k jezeru Yamdrok. Pak nás čekal výjezd mnoha serpentýnami do sedla Khamba-la. Okolo silnice bylo obilí a seno svázané do otepí. Cestou jsme stavěli na několika vyhlídkách. Výhledy z nich byly úžasné, ale největší a nejhorší dojem ve mně zanechalo zdejší nakládání se zvířaty, která tu slouží pro pobavení turistů a když neposlechnou, následuje trest. Jaci, tibetští psi, malé kozy. Hrůza…Vždycky, když se mi jejich majitel postavil do cesty, aby mi nabídnul své/zvířecí služby, měla jsem sto chutí ho shodit ze skály.

Památky: Čína/Tibet – Jamdrok Tso

Mikimu nebylo moc dobře, takže výhled ze sedla Khamba-la si snad sice nějak užil, ale okolí jsem šla prozkoumat sama. Měla jsem už docela hlad, tak jsem snědla pytlíček chipsů. Jezero z průsmyku zdaleka není vidět celé. I tak mě ale naprosto uchvátilo svou tyrkysovou barvou. Obrovská tyrkysová plocha! Při obhlídce okolí jsem narazila na další krásné výhledy jiným směrem, než k jezeru, také na krásné květy nebo různé mohyly.

Postupně jsme sjeli dolů k jezeru. Zastavili jsme i na jedné vyhlídce, kde jsem nabrala vodu z jezera a udělala další fotky. Zanedlouho jsme se stavovali na oběd v městečku Nagarze. Miki zůstal v autobuse a celé to prospal. Prý je mu blbě od žaludku, tak jsem mu koupila Colu, která občas až zázračně pomáhá. K obědu jsem si dala nudle a Colu. Celé to stálo 50 ¥.

Mikimu se naštěstí udělalo trochu lépe. Colu vypil a snědl něco málo sušenek, které dostal od ostatních. Mně se bohužel žádné dietní v malém supermarketu v Nagarze koupit nepovedlo. Zamířili jsme do dalšího průsmyku Karo-la. U silnice se pásly ovce, takže zazněla hláška „to už je jak v Beskydech“. Okolí silnice bylo obklopené horami, ty nejvyšší jsou podle všeho s ledovcem a tedy celoročně pod sněhem.

Přes cestu nám přeběhlo stádo modrých ovcí (blue sheep). Prý se vědci nemohou shodnout, jestli je to opravdu ovce nebo spíš koza. Ve skutečnosti je to sudokopytník nahur modrý, který sice spadá do podčeledě kozy a ovce, ale rodově je to koza. Ve svahu ale byly moc pěkně maskované.

Do průsmyku Karo-la už nebylo moc velké stoupání. Je to jeden z nejvyšších průsmyků na trase Friendship Highway, jeden z mála přesahujících 5.000 metrů. Přesnou nadmořskou výšku sedla těžko zjišťovat, výšková měření v Tibetu jsou dost nepřesná a výškových údajů je ke každému místu dohledatelných většinou hned několik. Podél silnice byly krásné hory a v průsmyku úžasný ledovec. Platí tu pravidlo, že když se zastaví, tak se platí 50 ¥ na osobu poplatek za vstup do národního parku. A tak jsme se shodli, že zastavovat nepotřebujeme a řidič sedlem projel šnečím tempem. Tsering z toho měl velkou radost, protože peníze ze „vstupů“ jdou samozřejmě Číňanům.

Cestou z průsmyku jsme stavěli na vyhlídce, kde Luboš koupil „yak cheese“, tedy jačí sýr, který se nakonec ukázal být ovčí. Dala jsem mu 2 ¥, ostatní snad taky přispěli, platil 10 ¥, tak se s námi podělil. Ať už původem z jakéhokoli zvířete, sýr byl moc dobrý, z kategorie sýrů tvrdých, ale takový uleželý a suchý, ne šťavnatý tak, jak známe tvrdé sýry od nás.

A stavěli jsme i u přehrady Manla. Ve vzduchu poletovaly modlitební praporky papírky, ale koupit se je nepovedlo. Tak jsme si to tam okolo alespoň všechno hezky prohlédli a vyfotili. Jezero je prostě úžasné. Hlavně zase ta famózní tyrkysová barva, ve spojení s okolními horami a modlitebními praporky to bylo jak malované. V přehradním jezeře byl vidět dokonce i malý ostrůvek s nějakou zříceninou pevnosti, ale nikde se mi nepodařilo dohledat, co je to zač.

Před Gyantse nás čekal check-point, kde po nás mimo permitu chtěli i naše pasy. Před námi byla jiná skupina, tak to trvalo. Mikimu už bylo tou dobou lépe.

Zanedlouho už jsme vjeli do Gyantse. Cestou už byl vidět dzong (pevnost). Jeli jsme rovnou na hotel – Tibet Gyangse Yu Tuo. Interiéry hotelu jsou neskutečně bohatě zdobené. Na recepci nám dali jen jednu „double room“ s manželskou postelí a my máme radši „twin room“, protože na takovéhle dovolené se radši pořádně vyspíme. Věrka s Josefem ale taky nechtěli manželskou postel. Josef argumentoval tím, že jsme mladší. A to je jako důvod? Rozsoudila to Dominika, která obě karty od pokojů upustila na zem a jak je zvedla, náhodně nám je podala. A protože my máme smůlu, hru o pokoj jsme prohráli :-) a máme manželskou postel. Naštěstí alespoň king size, ale při Mikiho nemoci to prostě není ideální.

Ve 20:00 jsme se v menším počtu sešli na recepci. Chyběl Miki, Nikola, Viola a Věrka. Jeli jsme na večeři a nafotit dzong.

Noční dzong je krásně nasvícený, je nám ten výhled kazila obrazovka se záběry z předvčerejších oslav. Pak jsme jeli na večeři. Pod restaurací byl supermarket, ve kterém jsem nakoupila – vodu, Colu, Mikimu nějaké sušenky, něco do busu na zub a taky pařátek :-).

K večeři jsem si dala yak thukpa, což je v podstatě nudlová polévka se zeleninou a jačím masem, a Sprite, stálo to 40 ¥.

Poté už jsme jeli zpět na ubytování. Na pokoj mě musela pustit recepční, protože mi před odchodem na večeři odmítli dát druhou kartu od pokoje. Miki ale asi nespal. Stěžoval si, že je mu zase blbě a že má asi teplotu. Tak jsem mu uvařila do termosky spoustu čaje a dostal Coldrex. Těžko to ale léčit, když nevíme, co to je.

Dala jsem si horkou sprchu a dopsala deník. Spát jsem šla zase dost pozdě, až před 0:30. A budíka jsem si posunula ze 7:30 už na 7:00, protože Miki si bude muset dát ráno sprchu, snad se vypotí, a já budu muset nějak zabalit.

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-10-04 - Gyantse, Gopelwater Mill, Shigatse

Budíka jsme měli na 7:00, vše jsme připravili, zabalili a na 8:00 jsme šli na snídani. Z terasy před jídelnou byl krásný výhled na dzong nasvícený ranním sluncem. Mikimu už bylo lépe, takže něco málo taky snědl. Po snídani jsme si ještě odskočili na WC a sjeli na recepci.

Plánovaný odjezd v 9:00 se bohužel opozdil, protože Nikolovi bylo extra špatně, tak mu sháněli nějaké léky. Na krabici bylo napsáno zběsilé „gaoshanhong jingtiankoufuye“ a uvnitř bylo 10 ampulek s nějakou tekutinou. Prý jde o přírodní výtažek z rozchodnice (Rhodiola crenulata), který působí příznivě při výškové nemoci. Při pohledu na Nikolu mi ale přišlo, že na přírodní preparáty už je trochu pozdě… Během naší prohlídky města ale Nikola zůstal v autobuse.

Památky: Čína/Tibet – Gyantse

Naše první zastávka byl zdejší klášter Pelkor Chöde. Venku před vstupem prodávali na stánku kameny s mantrou Óm mani padme húm. Ten jsem nutně potřebovala. Viola se přidala, takže z původních 30 ¥ za kus jsme to společně usmlouvali na 60 ¥ za 3 kusy.

Potom jsme společně vyrazili na obhlídku kláštera. Uvnitř se tentokrát smělo fotit za poplatek, takže v hlavní síni jsem si zaplatila 20 ¥. Obvykle se ale fotit nesmí, a to z toho důvodu, že se bojí, aby to nebyl návod pro zloděje. V hlavní hale i přilehlé kapli jsem tedy udělala spoustu fotek. Obdivovala jsem krásnou zasklenou knihovnu s mantrami, voskové dekorace na oltáři, pozlacené sochy i obrovský malovaný buben.

Naše další kroky vedly do stúpy Kumbujm, která je v Gyantse tím pomyslným „must see“. Je v ní 66 malých kaplí. Vlezla jsem do každé, kterou jsme minuli. A za 10 ¥ se tu smělo i fotit, čehož jsem samozřejmě využila. Kaple ale byly dost podobné, jen v některých větších byly velké sochy. Výzdoba by navíc potřebovala opravit, kapličky jsou přeci jen více než běžné chrámy vystaveny povětrnostním vlivům. Vnitřek stúpy je slušné bludiště, vede tam tudy spletité strmé schodiště do vyšších pater. Do nejvyššího patra se nesmí, ale i tak byl ze stúpy krásný výhled na město.

Z kláštera jsme šli uličkami starého města, které bylo úplně vylidněné, směrem k pevnosti Dzong. Lidem se tam moc nechtělo lézt, trochu je navedla Dominika, která nakonec kvůli Nikolovi rozhodla, že dojdeme jen na vyhlídku na město a pojedeme co nejrychleji do Shigatse. Tvrdila nám, že v pevnosti nic není, což podle internetu není pravda. Nikoly je mi sice líto, ale hlavně mě překvapilo, že cestovka není na takovou situaci vůbec připravená a řeší to omezením programu pro nás ostatní. Přitom na zájezdu tohoto typu mi zdravotní problémy přijdou očekávatelné. Vždyť včera jsme překročili sedlo s výškou přes 5.000 m n. m.! Chápu, že zrovna v Tibetu nelze mít v záloze moc dalších variant, když každý cizinec potřebuje vízum i extra permit. A abych cestovce nekřivdila, návštěva dzongu nebyla v oficiálním programu, byl by to býval jen takový „bonus“. No škoda…

Na vyhlídku pod dzongem nás bez zaplacení vstupného nepustili, tak jsme se trochu nelegálně vyškrábali na takový kopec k vysílači. Byl z něj pěkný výhled na celé město s klášterem i stúpou Kumbujm a na opačné straně i na dzong.

Cestou do Shigatse jsme si udělali jednu zastávku u Gepelwater Mill, kde jsme omrkli, jak se mele obilí a ochutnali jsme pražené obilí a hrášek. Za fotku z mlýna chtěli 5 ¥. Tady se na turistech vydělává fakt na všem. Takže dostali 5 ¥ za nás oba a kupodivu ani necekli. Za dalších 10 ¥ jsme si koupili pytlík praženého obilí, chutná trochu jako burisony.

V Shigatse jsme v jednom hotelu vyzvedli kyslíkový přístroj a dojeli na oběd do restaurace Tashi, kde Nikolu rovnou napojili na kyslík. Naštěstí se vždycky najde někdo s lékařským vzděláním nebo alespoň zkušenostmi s výškovou nemocí. Nicméně Nikolovi už prý modraly rty a konečky prstů a vykašlával krev. Vzpomněla jsem si, že na Gandänu zmiňoval, že má výškový rekord, nikdy v takové výšce nebyl. A máme tu i jednoho, který směrem sem poprvé letěl letadlem. Vůbec je nechápu, já bych bez dřívější zkušenosti s aklimatizací na takový zájezd vůbec nejela. Díky předchozím zkušenostem už vím, jak mé tělo může reagovat a umím tomu efektivně předejít, letos jsem tu výškovou nemoc v podstatě vůbec nepocítila. Nebo, když už to nastane, vím, jak reagovat. A taky vím, že když se to zanedbá, může se z počátečního malého problému stát život ohrožující stav...

K obědu jsem si dala houby se zeleninou, radši něco lehčího, Miki měl vegetariánskou thukpu. Pití jsme si nedali, takže to celé stálo 65 ¥.

Pak jsme se hromadně přesunuli na hotel. Bydlíme v Shigatse Gesar Hotelu. Opět je proti očekáváním dost nadstandardní a pokoj až neskutečně zdobený. Prý jsme měli nějaký problém s vydáním permitu a jak nám ho vydali na poslední chvíli, tak už byly levnější hotely obsazené a jelikož místní cestovka nemůže jít se standardem dolů, musejí holt jít nahoru…

V 17:15 jsme se sešli na recepci a vyrazili na místní trh. Všichni tam smlouvali a nakupovali, mě extra bavilo se jen dívat. Ale až u posledního stánku jsem objevila papírky, které se na různých místech vyhazují do vzduchu a jak letí, tak by se měla vykonávat modlitba. Chtěla jsem jedny velké a dvoje malé. Velké a malé si vezmu domů, druhé malé do průsmyku Dolma-la spolu s modlitebními praporky. Dost děs bylo smlouvání, dědula, když se mu extra nelíbila částka, začal cenu zase zvyšovat. Na začátku chtěl 40 ¥, což je za tři hromádky papírků směšné. Nakonec jsme skončili skoro na mrtvém bodě, kdy už se mu nechtělo smlouvat, ale ve finále prodal za 8 ¥. Za 7 nechtěl ani za nic, tak by mě docela zajímalo, kolik platí místní.

Pak nás Tsering provedl různými uličkami, všem nám koupil pytel pečených kaštanů, a když ho přestalo bavit nám je nabízet, vrazil sáček do ruky mně. A tak jsem nabízela já. Dva spoluzájezdníci mě rovnou odmítli, že prý to nejedí. A jsme zase u toho – na cestách se jí všechno ;-).

Prošli jsme si další tržnici, dost podobnou typické vietnamské u nás. V jednom stánku si všichni nakoupili hřejivé bederní pásy. Nakonec jsme skončili v supermarketu a na ovocno-zeleninovém trhu. V supermarketu jsme vzali jen 2 balení sušenek a Miki si vzal 2 malá ochucená pití. Na ovocném trhu jsme nakonec nekoupili nic.

Cestou zpět na hotel se Dominika stavila v lékárně pro měřák okysličení krve. Všechny nás tipovala na dobře aklimatizované a že budeme mít mezi 85 a 82. Ona sama měla 95, Miki 91, já 96, což byl po Ivě druhý nejlepší výsledek – Iva měla 99. Docela masakr, na to, že je to tu jediná kuřačka. Nebo právě proto? Realita je taková, že kuřák prý má měření zkreslené a je nutné mu 5 až 10 % z naměřené hodnoty odečíst. Nejlepší byl tedy kdo? :-) Když měřili na obědě Nikolu, prý měl 45!

Na pokoji jsem si dala sprchu, umyla si vlasy a dopsala deník. Uvařili jsme si čaj ze zdejšího pytlíku a pořád v něm plavaly nějaké „chomáče“, z usazenin. Dojedla jsem svůj příděl řasy a snědla dnes koupené matcha sušenky.

Pro jistotu jsem dala dobít všechnu nutnou elektroniku, nafotila jsem si nové stránky deníku a zazálohovala jsem si fotky. Pak jsem si připravila věci na zítřek a šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-10-05 - Shigatse, Gyantso-la, New Tingri

Budíka jsme měli na 7:30, asi v 8:15 jsme snesli velké tašky na recepci a šli na snídani. Byla dost bohatá a v nabídce byly třeba i různé dortíky. Tomu se nedalo odolat :-). Tam jsme se dozvěděli, že budeme zase mít zpoždění, protože Nikola jede do nemocnice. Že to tak skončí mi bylo jasné už včera a to nejsem žádný odborník…

Památky: Čína/Tibet – Shigatse

Takže nás odvezli ke klášteru Tashi Lhunpo. Tsering nás odvedl ke vchodu, kde jsme si koupili vstupenky a přidal ke svému kamarádovi, který tu prováděl dvoučlennou skupinky – Američany. Sraz jsme měli domluvený na 12:00, takže jsme si klášter prošli nejprve s průvodcem a Amíky a pak trochu i sami. V klášteře bylo k vidění několik různých stúp a na mnoha místech také svastiky. Dnes je známe jako nechvalně proslulý nacistický symbol, ale v buddhismu je symbolem štěstí. V kapli Namgyel Lhakhang jsem zaznamenala fotku 9. Pančhenlamy Lozanga Thubtäna Čhökjho s jeho oblíbeným psem. V Serdung Sisum Namgyel je nejvýznamnější stúpa 10. Pančhenlamy, který byl posledním jasně identifikovaným. Ačkoli v 50. a 60. letech se nepodrobil nátlaku Číny a od roku 1964 byl vězněn a po propuštění pak roku 1989 za záhadných okolností zemřel. Roku 1995 byl nalezen 11. Pančhenlama, kterého ale Číňani odmítli uznat, dosadili svého kandidáta a ten původní za záhadných okolností zmizel a dodnes se neví ani jestli je ještě naživu… Ve vnitřních prostorách kláštera se smí fotit za poplatek, ale zcela absurdní byly požadované částky – 125 ¥ za běžný foťák a neuvěřitelných 1.800 ¥ za kameru. Přesto jsem něco málo „ulovila“, třeba právě fotku stúpy 10. Pančhenlamy.

Ve 12:00 jsme se ale dozvěděli, že sraz je posunut až na 13:00. Tak jsme se domluvili s Violou, Mílou a Lubošem, že obejdeme koru. Luboš šel nakonec napřed a šel velkou koru až k dzongu, my jen malou okolo kláštera. I tak ale byla úžasná, úplně bez turistů, plná Tibeťanů. Všude stovky modlitebních mlýnků a taky autentických malých chrámků a óm manter. A také psů, kteří se zde vyhřívali na sluníčku. Nebo je sem cosi přivedlo na poslední cestu – jednoho takového, který už svůj život vzdal, jsme také viděli. Z nejvyšší části kory byl úžasný výhled na celý klášterní komplex i na Shigatse. Na kamenech tam byly vytesány mantry nebo namalována božstva. A i výhledu na dzong jsme si užili.

Na konci kory jsme se prošli okolo obchůdků, ve kterých se prodávaly mnohé náboženské předměty. I ty modlitební papírky tu měli…

Když jsme se sešli před domluvenou restaurací, dozvěděli jsme se, že sraz je posunut na 14:00. Ostatní už seděli uvnitř v restauraci a byli po jídle. A strašně moc jim toho zbylo, takže prý to máme dojíst. Sedli jsme si k nim, dojedli polévku a další jídla a šli se trochu projít, protože odjezd se posunul na 14:30. Když jsme se tam sešli, dozvěděli jsme se, že až za 15 minut a pak znovu. Kdyby bývali hned ráno řekli, že se sejdeme ve tři, mohli jsme klidně jít až k dzongu a nějak smysluplně ten čas využít. Nemohli to vědět, ale dalo se to tušit, v těchhle zemích to tak prostě s časovými údaji chodí… Byla jsem dost naštvaná na takovou divnou organizaci a taky na sebe, že si tím nechám kazit náladu. Kdybych si bývala já blbá aspoň dala do batohu skicák, abych se zabavila, vždyť jsem mohla takový vývoj událostí tušit! Bus nakonec dorazil po 15:20 bez Dominiky. Tsering jen zjišťoval, jestli potřebujeme vyměnit peníze, ale nebyl schopen nám říct, kolik budeme ještě potřebovat. Tak jsme to nechali být, ono to nějak dopadne.

Řidič se šel najíst, Tsering za Dominikou. Když konečně všichni dorazili, nasedli jsme do busu a vyrazili na cestu.

Dominika nám cestou pověděla o Nikolovi. V nemocnici mu udělali všechna vyšetření, diagnóza je plicní edém, nečekaně. Připadám si jako chytrolín, ale včera jsem to říkala… Mohli mu ušetřit dost trápení a nám času. Prý mu dali kyslík, po kterém se mu dost ulevilo, a ještě vtipkoval, že „tady mají ten kyslík nějaký lepší“ :-). Nakonec ho hospitalizovali, ze Lhasy za ním vyrazil nový průvodce, ještě se mu musel vyřídit extra permit. Prý ho pustí v pondělí a s průvodcem se pak přesunou někam dolů a udělají mu individuální program.

Za Shigatse jsme stavěli na tankování, tak jsme si všichni odskočili na WC. Moje kabinka neměla dveře, ale čemu to vadí, na některých záchodech nejsou ani kabinky nebo přepážky. Tak na co dveře? :-)

Cestou jsme projížděli typickou měsíční krajinou, jedním menším průsmykem a podél cesty jsme pozorovali třeba i různé dopravní lanovky. Zastavili jsme na toaletu v místě, které je prý přesně 5.000 kilometrů od Šanghaje. A taky jsme projeli přes Gyantso-la, který má 5.248 m n. m. a ze kterého je super výhled na Himálaj. Bohužel jsme tu byli se soumrakem, takže už jsme nestihli výhledy na Mount Everest. Hřeben Himálaje byl ale i tak dechberoucí! Pak už zbývalo zdolat jen jeden checkpoint a dorazili jsme do Schegaru (Shogaru), takzvaného New Tingri.

První pokoj č. 108 měl rozbitý zámek na dveřích, tak jsme dostali 201.

Miki ještě došel za 20 ¥ koupit 5 l vody, já si dala sprchu, přebalili jsme tašky a dopsala jsem deník. Spát jsem šla chviličku před 23:00.

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-10-06 - Pang-la, Mount Everest, Rongbuk

Budíka jsme měli na vražedných 5:40. Něco po 6:00 jsme snesli věci na recepci a došli si na snídaně. Takhle ráno se mi vůbec jíst nechtělo, takže jsem to do sebe nacpala pod tlakem.

Vyrazili jsme směr klášter Rongbuk a Everest Base Camp. Za prvním checkpointem jsme začali stoupat spoustou serpentýn do sedla Pang-la. Chtěli jsme tam být s východem slunce, což se tak nějak i povedlo.

Jak jsme vyjeli do sedla, otevřel se nám po levé straně úžasný výhled na hřeben Himálaje, kterému dominoval Mount Everest. Byl úžasně nasvícený vycházejícím sluncem. V sedle byla spousta vlaječek. Obloha vymetená, takže jsme si užili úžasné výhledy a udělali jsme strašně moc fotek.

Památky: Čína/Tibet a Nepál – Mount Everest

Pak jsme ještě vylezli do kopce nad sedlo, kde byla druhá vyhlídka. Výstup byl docela náročný a zdlouhavý, ale výhled shora stál za to. Navíc nás to docela zahřálo, protože venku byla fakt zima, na kamenech i vlaječkách byla jinovatka. Naštěstí sluníčko začalo taky trochu hřát.

Když jsme se všichni dost vynadívali, vyfotili, tak jsme zapadli do tepla do autobusu a sjeli na nižší vyhlídku. Tam už se pomalu začalo zatahovat, ale zase to vytvořilo jinou atmosféru. Sjezd ze sedla byl také krásný, ze serpentýn byly pořád výhledy na Himálaj.

Časem jsme zastavili, aby Dominika vyřídila věci okolo Nikoly, my si mezitím odskočili a já chvíli fotila zdejší floru, a zanedlouho jsme dojeli na parkoviště, kde nás donutili přesedlat do „eko busu“. Viděli jsme i tankovací pistoli, tak jsme pochybovali o zmiňované ekologičnosti, ale mohlo to jezdit na plyn.

Asi za 20 minut jsme dojeli ke klášteru Rongbuk, kde jsme vystoupili a Tsering nás dovedl ke stanu č. 14. Všichni se tam nějak snažili poskládat na takové velké postele, kde leží jeden vedle druhého. Na nás už nezbylo místo, takže máme s Mikim vlastní „postel“ vedle. Žolíka má Viola, která vyfasovala samostatnou lavici.

Dali jsme si jasmínový čaj a protože nás nebralo jen tak sedět, začala jsem psát deník. Ochutnali jsme čínské bonbóny a zanedlouho přinesli oběd. Všichni jsme měli totéž, tedy smaženou rýži. Dojedla jsem rychle, odložila talíř a ohlásila „První“, což všechny pobavilo. Včetně Tenzina a Tseringa. Stejné jídlo mělo být pro urychlení, ale po obědě si všichni odhlasovali 45 minut pauzu. Na Everest se hnaly mraky, tak jsme šli s Mikim na vyhlídku nad Rongbuk. Když jsme se vrátili do stanu, neměli jsme si ani kam sednout, protože na našich místech se napříč rozvalovala Iva. Takže jsme jí „omylem“ vzbudili, vystřelila odtamtud rychlostí blesku, ale později nám to dala sežrat, že všichni usnuli a jí jsme vzbudili. Tak asi kdyby spala na svém místě, kam si dala spacák, tak by jí nikdo nebudil, že…?

Na 14:30 byl domluven společných odchod, ale všem dost trvalo, než se vyhrabali ze spacáků. Společně jsme zamířili do kláštera Rongbuk, údajně nejvýše položeného na zemi. V hlavní místnosti meditovali mniši, jeden bubnoval na buben. Miki si tam s pomocí Tseringa nechal posvětit kámen s mantrou, který jsme koupili u Pelkor Chöde v Gyantse. Prošli jsme všechny prostory, smělo se tam i fotit, čehož jsme rádi využili. Venku nám pak Dominika rozdala vstupenky a na nás zbyla jen jedna. Když zjišťovala, jestli někdo nemá 2, přihlásila se Iva, že prý přece máme mít každý 2. Ááá.

Památky: Čína/Tibet – Rongbuk

Z Rongbuku jsme vyrazili na menší procházku se snahou zahlédnout Base Camp. Do něj ale od loňska turisti nesmí, takže nás pustili jen kousek za Rongbuk. Cestovka se samozřejmě nenamáhala program zájezdu po zavedení tohoto opatření upravit, takže v programu se stále nachází informace, že základní tábor navštívíme. My jsme o tomto omezení věděli z internetu, protože jsme si předem zjišťovali různé informace, ale pro mnohé ostatní to bylo nepříjemné překvapení. V mezičase se ale vyčasilo, takže výhled byl famózní. Udělali jsme spoustu fotek, abychom neriskovali, že se zase zatáhne. Nakonec to ale dopadlo tak, že jsme tam všichni seděli na kamenech a dívali se na Everest. Strávili jsme tam spoustu času prostým sledováním Everestu. Pak jsme s Mikim sešli ještě ke druhému památníku, ostatní vyrazili zpátky.

U tábora byla cedule s nějakými informacemi v čínštině. Latinkou tam bylo jen „Panthera uncia“ a „Uncia uncia“ a fotka sněžného leoparda. Tak kde se schovává?!? Správně jde o irbise, irbise horského jinak také levharta sněžného. Reálně prý obývá plochu asi 1,7 milionu kilometrů čtverečních od Uzbekistánu až po Bhútán a na sever až po Mongolsko a Rusko, přičemž na této ploše žije něco mezi 4.000 a 6.500 jedinci. Pravda, minimálně třetina z nich žije na území Číny, respektive Tibetu, ale vidět ho by bylo neskutečné štěstí.

Chtěli jsme ostatní dohnat a jít s nimi koru, ale všimli jsme si cedule upozorňující na místní poštu. Málem bych na ní zapomněla! A to jsem o ní věděla už z domova a rozhodně jí chtěla navštívit. Hlava děravá… Tsering nám to potvrdil, takže jsme zamířili nejprve tam. Pošta měla otevřeno, jen pohledy neprodávali jednotlivě, ale jen v balíčku za 45 ¥. Je to tak drahé, protože v ceně je rovnou i poštovné pro všechny pohledy. Tak jsme si koupili jeden balíček, nechali si jeden pohledorazítkovat, pak jsme vyplnili adresu a pohled poslali. Nicméně ten do dne zveřejnění elektronické verze tohoto zápisku do naší domácí schránky nedorazil… :-(

Pak jsme vyrazili na koru. V její horní části jsme potkali Dominiku, která tam číhala na dobré světlo. Obešli jsme koru a pak ještě dlouho postávali nedaleko stanů a pozorovali Everest. Když mi začalo být chladno, šla jsem dopsat deník, ale Miki tam zůstal až do setmění.

Postupně jsme se ve stanu sešli všichni. Domluvili jsme se, že k večeři objednáme polévku a brambory. Pak jsme vyčkávali, až začne zapadat slunce, které krásně osvětluje Everest. Někteří z nás pak vyrazili na konec kory, odkud byl na Everest hezký výhled. Západ slunce byl rychlý, tak jsme udělali několik fotek, dlouho se dívali a pak vrátili do stanu.

Počkali jsme, až dostaneme večeři – každý polévku a podělili jsme se o brambory. Ještě jsem si odskočila na WC a převlékla se do spacího.

Spát jsme šli před 22:00 poté, co se někteří vystřídali ve čtení tibetských pohádek. Jsou to spíš takové bajky, takže se daly očekávat skoro až děsivé sny :-).

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-10-07 - Mout Everest a přejezd do Saga

Během noci jsem byla několikrát vzhůru. Zase mě bolelo rameno a chvílemi mi bylo trochu chladno, ale stačilo se pořádně zavrtat do spacáku. Potěšilo mě, že mi na spaní stačila jedna vrstva.

Na noc jsem měla ve spacáku hozené triko, abych ho neoblékala studené, takže jsem ho převlékla ještě než jsem ze spacáku vylezla. Pak jsem na sebe rychle naházela ostatní vrstvy včetně čepice a šály. Sbalila jsem spacák, do tašky k němu přidala další věci, vyčistila si zuby, použila aspoň trochu líčení, nalila si čaj a šla obhlížet a fotit Everest.

Ráno není moc hezky nasvícený, ale i tak to byla parádní podívaná. Venku jsem potkala Ivu, která byla zabalená do deky Emirates, kterou ukradla z letadla. To vysvětluje, proč jí kauza „župan“ ve Lhase nepřišla vtipná. A na téma ukradení deky z letadla s tím, že se přece v horách budou hodit, jsme hromadně vtipkovali už na letu z Prahy, Iva tam seděla ve stejné řadě jako já! Děs a hrůza, nulová sebereflexe a ještě se tam v tom veřejně producíruje. Tak hlavně že po nás s Mikim ve Lhase u Potály chtěla, bychom jí řekli, pokud nám na ní bude něco vadit. To by jeden nedělal nic jiného! :-)

V mezičase Miki vypil můj nalitý čaj, takže jsem si musela nalít další a čekat, než zase vychladne. Dala jsem si k němu kávové sušeny a považte, s nikým jsem se nerozdělila. Nevím, co je to tu za zvyk si něco koupit a všem nabízet. V balení jsem měla 12 sušenek, kolik by mi asi tak zbylo, kdyby si ode mě každý vzal? Přesně tři...

Poslední drobnosti jsem dala do tašky a všichni mezitím ze stanu odešli, takže Tsering pověřil Mikiho kontrolou stanu a odešel. Do busu jsme tedy nastupovali poslední, Tsering už si tam v pohodě seděl. Odjížděli jsme asi v 9:00.

Bus byl narvaný k prasknutí, takže tašku, kterou jsme nemohli dát do zavazadlového prostoru, jsem měla celou cestu na klíně. Spolu s batohem a taškou s jídlem. Cesta naštěstí trvala jen něco přes 20 minut, pak jsme přesedlali do našeho busu.

Zpátky jsme nejeli stejnou cestou, ale „zkratkou“. Měla být o hodinu rychlejší, ale byla celá nezpevněná, včetně serpentýn do průsmyku, tak to možná bylo časově delší. Cestou jsme si ale užili výhledů do krajiny a na hory, viděli jsme i nomády ještě s původními stany z jačí srsti.

Když jsme přijeli do New Tingri, došli jsme si na oběd do restaurace Am Do. Dali jsme si s Mikim momo knedlíčky napůl, takže jedny s jačím masem a druhé banánové. Vedle sedící Viola měla vegetariánské a když nám nabídla, nabídnul jí Miki na ochutnání banánový. Odmítla, ale z druhého konce stolu se ozvala Iva, že prý ona by ochutnala. Dělali jsme, že neslyšíme a přešli to mlčením. Myslím, že každému normálnímu člověku už by bylo dávno jasné, že lidem leze na nervy, a stáhnul by se do své ulity…

Mezičas, než jídlo přinesli, jsem vyplnila rychlou skicou Everestu se stúpou. Pavel mě časem chválil, že prý umím hezky kreslit. Jako díky, ale nevím, no… :-) Obě jídla stála 65 ¥, se spropitným 70.

Sedli jsme do busu a vyrazili směr Saga. Cestou jsme viděli hory Cho Oyu a Shisha Pangma. Zastavili jsme se u horkých pramenů, ale lákavé na koupání to nebylo. Několik lidí nakouklo dovnitř a vyděsilo koupající se dívky. Venku stačilo poodejít kousek stranou a všude se válely hromady odpadků. Taky jsme viděli několik stád divokých oslů, kteří jsou prý strašně vzácní. Správně jde o kianga východního, žije v nadmořské výšce přes 4.000 metrů a nijak výrazně vzácní nejsou, podle internetu nejsou ani žádným způsobem chránění. A zastavili jsme i velkého stáda jaků, které pasáček zrovna hnal z jedné strany silnice na druhou.

Do autobusu pořád svítilo, sluníčko, takže tam bylo horko a nedychatelno. Navíc mě začalo bolet břicho, protože velkou toaletu jsem odkládala až budou použitelné záchody. Udělali jsme si zastávku u jezera Pelku Tso. Luboš a Míla se šli do jezera vykoupat, bylo ledové i na ruce. Tak jsem využila čas a odskočila si, protože v přírodě je to mnohem lepší, než na těch zasviněných záchodech.

Přejeli jsme pes dva průsmyky, v tom prvním jsme si dali pauzu na focení. Za tím druhým pak skončila asfaltka. Nezpevněná cesta byla plná výmolů, takže jsme jeli doslova krokem.

Když jsme dojeli do Saga, zamířili jsme rovnou do hotelu. Ten je bohužel čínský, asi nám na poslední chvíli nešlo sehnat ubytování u Tibeťanů. Dostali jsme pokoj č. 8105, který byl hned u vchodu, tak jsme nemuseli věci tahat daleko. Mezi koupelnou a pokojem je velké okno. A na něm ze strany koupelny roleta, která se dá stáhnout. Je na ní obrázkový motiv rybiček, takže z pokoje to pak vypadá jako akvárium. Roleta je ostatně posun, v Shigatse jsme měli koupelnu postavenou z matného skla a toaleta byla hned u stěny, takže z pokoje byl krásný výhled…

Památky: Čína/Tibet – Saga

Za půl hodiny jsme společně vyrazili do supermarketu, což znamenalo projít snad celé město. Koupili jsme si nějaké ochucené pití, něco na snídani, jogurt, čokoládové tyčinky Snickers a za to celé jsme zaplatili 56 ¥. Ostatní pak šli na večeři, my se vrátili v doprovodu Violy a Míly na hotel.

Dali jsme si horkou sprchu, přebalili tašky, snědli každý jedny čínské nudle, marinovaný kuřecí pařát i zdejší jogurt. Pařát většinou lidi děsí, ale chutná to jako kořeněné maso, žádná tragédie, fakt. Za jedinou nevýhodu bych označila, že je toho strašně málo :-).

Ještě jsem dopsala deník a po 22:00 jsme šli spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-10-08 - Saga, přejezd do Darchenu, Darchen

Budíka jsme měli na 6:30, protože bylo potřeba zabalit spacáky, které jsme nechávali pes noc provětrat. Uvařili jsme si čaj na cestu a na 7:30 šli s věcmi k autobusu.

Tenzin s Tseringem si ještě v Saga odskočili na snídani, my se pustili do svých snídaní, které jsme si koupili včera.

Cestou jsme přejeli 4.797 m vysoké sedlo a pak jeli podle řeky Yarlung Zangbo. Potkali jsme i úžasné stádo jaků, které jsme si vyfotili. Projeli jsme další sedlo, které mělo 4.920 metrů. Jednou z dalších super zastávek byl výhled přes písečné duny pouště Payang na řeku.

Na oběd jsme zastavili v malém městečku Payang na cestě. Dali jsme si s Mikim napůl tofu s rýží a rajčatovou polévku s vajíčkem. Tofu bylo značně pikantní, dokonce natolik, že pro mě skoro nejedlé. Polévka byla dost vodová, ale chuťově docela dobrá. K tomu jsme měli čaj. Celé to stálo 73 ¥, platili jsme 75.

Za městem jsme hledali nějakou toaletu. Z prvního místa nás vyhnala policie, tak nás Tenzin dovezl až do nějakého lomu. Zdolali jsme další sedlo a projeli jsme přes dva checkpointy, na prvním chtěli jen permit. Zajímavým kontrastem k ozbrojeným uniformám tam byly křehké padající sněhové vločky. Na druhém checkpointu chtěli i pasy a řidič nám zakázal jít i na záchod.

Dnešní přejezd je dlouhý. Zdolali jsme i 5.211 metrů vysoké sedlo. Za zmínku asi stojí i silnice. Číňani sice silnice vyasfaltovali nebo je asfaltují, ale kvalita výsledku je katastrofální. V silnicích jsou všude výmoly. Přemostění přes malé potůčky se moc neřeší a když se rozvodní, nechává se voda téct přes silnici. Aby voda nenarušila asfalt, jsou v tom místě místo něj položené betonové bloky. Jejich napojením na asfalt se ale nikdo nezabýval, takže je potřeba to místo přejíždět krokem. Klidně několikrát během kilometru. Čas od času taky asfalt prostě skončí a několik desítek či stovek metrů je nezpevněných.

Čas jsme cestou trávili sledováním dění za okýnky a posloucháním audioknihy Návrat do Tibetu. Kdyby jen Číňani věděli, co jim tu provozujeme…

Cestou jsme znovu viděli divoké osly a taky černokrké jeřáby. Zastavili jsme na první vyhlídce na Kailás hned poté, co jsem ho já jako první zahlédla :-). Na vyhlídce naprosto strašně foukalo, takže na treku asi bude svinská zima…

V busu jsme zjistila, že Luboš má z Decathlonu chlupatý polštářek, který jsem chtěla, ale neměli ho. Tak jsem nenápadně sondovala, co by se stalo, kdyby došlo k reinkarnaci našich polštářků :-).

Cestou do Darchenu jsme ještě několikrát stavěli – na vyhlídkách i u benzínky. Před Darchenem byly dva checkpointy, asi aby neproklouzla ani myš.

Ubytovaní jsme v takovém ošuntělém a špinavém guesthousu, varná konvice bez přívodního kabelu a vodu nám přinesli v termosce. Elektřina funguje, hurá. Radost nás přešla poté, co jsme zjistili, že nějaký debil zohýbal koncovku u elektrické dečky z americké na pseudo-čínskou. Mikimu se povedlo to narvat do zásuvky silou, takže aspoň v posteli bylo teplo.

Jinak je tu zima jak na Sibiři. Těšila jsem se na teplou, i když asi dost pozdní večeři, ale když jsme se opakovaně sháněli po informaci o čase odchodu, tak byl pořád někdo na chodbě a pak najednou tam nikdo nebyl. Vydedukovali jsme tedy, že odešli bez nás. Bezva, že nám něco řekli. A to není poprvé, co se informace předávají jednotlivcům a ne celé skupině.

Takže jsme si dali teplou sprchu, naštěstí aspoň tekla teplá voda, dobalili jsme poslední drobnosti a nahřívali se v posteli na nahřívací dece. V posteli jsem taky dopsala deník a povečeřela z nouze něco ze svých zásob sušenek. Matcha sušenky od Franzzi. Měla jsem k nim teplý čaj a nejen, že sušenky byly vynikající, ale bylo mi tak nějak dobře :-).

Spát jsme šli asi ve 22:00, budíka mám na 5:45. Bude to kruté, ale bude to super. Musí!

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-10-09 - Mount Kailás kora

Budíka jsme nakonec měli na 5:35, abychom ještě stihli přebalit zavazadlo pro nosiče. Dle plánu jsme v 6:20 naložili nepotřebné věci do autobusu a v 6:30 jsme měli vyrážet. Viola ale zaspala, tak jsme vycházeli až po 7:00. Nosič vyrazí později a stojí 47 USD/den! Je to nějaká novinka platná od léta, doteď se platilo 20 USD na den. Čekání na odchod jsme trávili různě, Iva nám vlezla na pokoj s tím, jaký to prý máme hezký a napodruhé k nám přišla, jestli prý si u nás může někde sednout. Asi daň za to, že jsme měli pokoj hned u vchodu.

Památky: Čína/Tibet – Mount Kailás

Tenzin s Tseringem nás provedli Darchenem, pak se Tenzin odpojil. Naše skupinka se brzy roztrhala. Nějak se mi zamotala hlava, musela jsem se napít a ostatní mi mezitím utekli. Nakonec jsme na tom úplném chvostu skončili s Mikim a Violou. Zdržovaly nás i četné výhledy – na hory ve vycházejícím slunci, na hromadu mani kamenů s vlaječkami i na vrcholek Kailáse. Začala mi být strašná zima na ruce, trochu pomohla rozcvička spojená s focením a taky návštěva čajovny.

Čaj v čajovně nám koupil Tsering. Dali jsme si k tomu donesenou snídani a na další část cesty už se vyráželo maličko veseleji. Kousek od čajovny byla stúpa s krásným výhledem na Kailás i klášter Chogo ve skále.

Údolí řeky Lha Chu obklopují vysoké skály, na mnoha místech z nich padaly ledopády. Bylo polojasno, krásné mraky, ale velká zima. Kaluže i malé potůčky byly zamrzlé silnou vrstvou ledu.

Cesta se vlnila údolím, chvíli jsme stoupali, chvíli klesali, ale ve skutečnosti jsme postupně nabírali výškové metry. Vůbec se nám ale nešlo dobře, byla to chůze krok, sun krok, špatně se nám dýchalo, nohy neskutečně těžkly. Potkávali jsme spoustu věřících, někteří z nich koru absolvovali plazivou chůzí, ale i různá posvátná místa obložená vlaječkami a mani kameny a viděli jsme i sysla.

Nakonec jsme se s ostatními sešli v jedné čajovně, kde jsme popili čaj, občerstvili se z vlastních zásob, které spočívají hlavně ve věcech, které nemusíme kousat, já si odskočila a šlo se dál. Zdatní jedinci se nakonec začali propadat k nám „na chvost“ , asi to bylo náročné i pro ně. Často jsme zastavovali – na vydýchání, rozhlížení se i focení. Šla jsem tak pomalu, že už to snad ani pomaleji nešlo, Dominika ale říkala, že jsme byli rychlí, ke klášteru Dira-puk jsme dorazili asi v 15:00 a v minulosti prý s nejpomalejšími přicházela až v 18:00.

Před klášterem nás zdrželo několik syslů či co to bylo. Byli dost odvážní, přiblížili se v podstatě až do naší bezprostřední blízkost. A u kláštera jsme pak fotili stúpy, kterých jsou tu celé řady, i klášter samotný. Nadmořská výška se každému zobrazovala jinak, orientačně mezi 5.050 a 5.100 m n. m. Kailás nás tu krásně přivítal tím, že se nám ukázal celý, ale byla oblačnost a docela zima.

Zapadli jsme do klášterní ubytovny, u Věrky s Josefem identifikovali naše dvě postele a rovnou do nich zapadli. Připadala jsem si, jak kdybych vylezla na Everest. Když jsme se vzpamatovali, zjistili jsme, že chybí Iva a Dominika s Tseringem jí hledají. Zatímco já jsem odpočívala sbírala síly na zítřek, Miki si vzal můj malý mani kámen, který jsme pořídili v Gyantse a vyrazil s ním do kláštera, aby mi ho tam nechal vysvětit. Prý prolezl celý klášter až si připadal jako zloděj :-), až nakonec našel mnicha. Ten ho donutil odříkat mantry a kámen posvětil. Škoda, že jsem nesebrala energii tam jít taky, ale tady v té výšce si člověk rozmýšlí pomalu každý pohyb, aby šetřil síly. A já jich zítra budu potřebovat spoustu…

Ohřáli jsme si naše Adventure Menu a protože Věrka s Josefem usnuli, šli jsme najít nějaký pokoj, kde to žije. Tak jsme se najedli u Pavla, Míly a Luboše. Zastavil se tam za námi i Tsering, trochu vyzvídal, jestli o Ivě něco nevíme, jestli někomu neříkala, co má v plánu. Být to někdo jiný, tak možná, ale Iva zatím zvládá lidem spíš život otravovat, tak mi přijde, že se o ní nikdo extra nestará. Tsering nás pak všechny vzal do kláštera a zároveň tam hledal Ivu. Venku jsme si užili výhledy na Kailás, oblačnost se mezitím protrhala a bylo krásně. V klášteře jsme nepotkali nikoho, ani mnichy, ani Ivu. Když se konečně Dominice povedlo vyřešit problém s Nikolou, který ve Lhase odmítal poslouchat instrukce pojišťovny, stane se tohle…

Pak jsme zašli na čaj, což je jediné místo, kde se tu topí, a zapadli do spacáků. Dopsala jsem deník a vyhlíželi jsme západ slunce. Zase se docela zatáhlo. Kailás moc osvícený nebyl, navíc foukal studený vítr, ale i tak to rozhodně stálo za to. Zapadající slunce nádherně osvítilo hlavně okolní hory a úžasně se vybarvila i obloha.

Večer nebylo moc co dělat, všichni byli unavení a potřebovali si odpočinout před zítřkem, takže hned po západu slunce, vlastně ještě za světla, jsme šli spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-10-10 - Mount Kailás kora

Budíka jsme měli na 6:00. Nosiči se po svých zavazadlech sháněli už před 6:30, ale byli domluveni až na 6:50, protože jsme měli odcházet v 7:00.

Dominika nás informovala, že Iva se prý večer našla – v čajovně pod sedlem. Někde tam nahoře strávila s Tseringem noc, byla hloupost se vracet. Podle informací, které k nám pak v útržcích doputovaly, přešel Tsering s Ivou ještě večer sedlo a přenocovali v čajovně na opačné straně, v nižší nadmořské výšce. Jestli je to opravdu pravda, to nevím, ale jestli ano, tak se Iva parádně připravila o zážitek překonání sedla. Dominika to okomentovala, že jí můžeme dát najevo, že se zlobíme, ale nemáme si tím nechat kazit dovolenou. Možná to od ní nebylo úplně profesionální, rozhodně ale lidské a trefné.

Na cestu jsme měli energetický nápoj s rajčatovou příchutí, který je výtečný, ale už se bohužel nevyrábí. Byl rozmíchaný v teplé vodě, protože ta jediná je hygienicky nezávadná. K jídlu jsme měli jen energetické gely a energetické želé bonbóny. Prostě to, co není potřeba kousat a extra polykat.

Vyráželi jsme asi v 7:00. Bez Pavla, který se rozhodl to otočit, takže ve složení Luboš, Míla, Viola, Věrka s Josefem, my dva a samozřejmě Dominika. První úsek jsme šli ještě za tmy, takže s čelovkami a museli jsme se držet pohromadě, aby někdo nesešel z cesty. Bohužel ti rychlejší se museli přizpůsobit tempu pomalejších, takže našemu. Někde ve tmě před námi prý byli naši nosiči, kteří nám ukazovali cestu, když s námi nebyl Tsering. O jejich přítomnosti ale nevím.

Když se rozednilo, už nás Dominika nechala jít samostatně, že prý nemáme kam uhnout a sejdeme se v čajovně. Chytli jsme zrovna ranním sluncem osvícený Kailás, což byla prostě paráda. Takže jsme strávili hodně času rozhlížením po okolí a focením. Taky ale byla strašná zima. Když mi ukápla nudle od nosu (no jo, fuj) na brašnu s foťákem, byla do minuty zmrzlá. Měla jsem na sobě 5 vrstev oblečení, lyžařské kalhoty a podvlíkačky, dvoje rukavice, čepici, šálu. Ve vysoké nadmořské výšce jsme se ale pohybovali extrémně pomalu, takže pohyb nás vůbec nezahříval. Do čajovny jsem tedy dorazila tak vymrzlá, že jsem se nakonec klepala úplně celá. Dominika se o mě okamžitě začala starat – teplý čaj, posadit ke kamnům, něco sníst. Ale já se ne a ne zahřát. Ruce nakonec rozmrzaly, což doprovázela obvyklá nesnesitelná bolest. Tak jsem si u toho pobrečela a i zoufalstvím nad tím, že i když se zahřeju, sotva vylezu ven, bude to zase totéž, a měla bych se vrátit. A nakonec jsem na sebe byla naštvaná, že jsem si vůbec mohla myslet, že když nejsem úplně odolná fyzicky, tak psychicky určitě, že mám odhodlání, morálku a budu to všechno umět v hlavě zpracovat. Jak naivní...

Dominika ale žádnou variantu nepřipouštěla a slušný kus cesty nad čajovnou mi dělala doprovod. Šla jsem co noha nohu mine, takže to pro ní muselo být dost utrpení. Na hory je zvyklá.

Cestou jsme minuli několik míst, kde byly zřejmě výduchy teplého vzduchu. Jejich obvod byl namrzlý a námraza tvořila krásné krystalky. Nakonec jsme přeci jen dolezli do místa, kam už začalo svítit sluníčko. Hřálo jen nepatrně, ale i tak to bylo cítit, hlavně v našem černém oblečení. Pomaličku jsem začala zase rozmrzat.

Stoupání do průsmyku bylo utrpení. Udělali jsme jen několik kroků a museli zastavit. Předbíhala nás spousta domorodců, usmívali se, zdravili nás. Neměla jsem ani sílu jim odpovídat nebo se na ně usmát. Do průsmyku jsme nakonec dolezli. Po neskutečných 6 hodinách na cestě! Nahoře nebyla ani žádná cedule s označením nebo s výškou. Nějak se ani nedostavila nějaká euforie, nadšení, že jsme tam fakt vylezli.

Pustili jsme se do „odbavování povinností“. Nejprve jsme pověsili modlitební praporky, což se mi v tlustých rukavicích nedařilo, takže nakonec je uvázal Miki, pak jsem vypustila do vzduchu papírky. Nabrali jsme sníh a posbírali nějaké kameny. Moc jich nebylo, všechno bylo zmrzlé.

Když bylo všechno hotové i nafocené, pomalu jsme zamířili dolů. Výhledy ze sedla totiž nebyly žádné, takže dalekohled jsem vláčela zbytečně a nebyl dál důvod se tu zdržovat. Ještě jsme chvíli pozorovali domorodce a definitivně zamířili dolů. Vrchol je totiž vždycky jen půlka cesty…

Cestou jsme si užili hlavně výhledy na jezírko Gauri Kund. Bylo zamrzlé, takže bohužel nebyla moc vidět jeho ledovcová tyrkysová barva. Sestup byla dost hrůza, hodně strmý, prašný, takže i dost kluzký. Sestup nám nakonec trval skoro 2 hodiny. Přebrodili jsme potůčky, přešli i sněžné pole.

Hlavně dolní část byla dost strašná, jedna stezka se rozeběhla do mnoha malých pěšin, nebylo jasné, kudy nejpohodlněji jít, která cesta je nejkratší...

Dole v čajovně už nás očekával Tsering a Iva. Nastalo velké objímací vítání. Naprosto vřele a radostně mě objala Viola. V tu chvíli jsem to samou únavou nějak nedokázala ocenit, ale ve skutečnosti jsem byla nadšená, že někdo sdílí moji radost. Že jsme to zvládli a že to byl naprosto úžasný zážitek...jsem pak zapadla do čajovny, popila čaj, pod tlakem něco maličko snědla, odskočila si na WC a než ostatní snědli nudlovou polévku, usnula jsem na lavici.

Pak jsme víceméně hromadně vyrazili na druhou, lehčí, ale hodně dlouhou část cesty. Skupinka se nakonec roztrhala, ale drželi jsme se na dohled. U jedné čajovny nám Tsering rozdal různé oříšky, v pytlíku byl i dobrý bonbón White Rabbit.

Cesta vůbec neutíkala, prý je to 8 kilometrů, někdo tvrdil, že 12 kilometrů. S Mikim jsme si krátili čas hlášením, kdy narazíme na pohozené víčko od plechovky. Válí se jich tu všude stovky. Zlepšovákem životního prostředí byla i dvojice mužů, která u jedné čajovny pálila odpadky.

Cesta vedla údolím řeky Lham Chu, která byla na mnoha místech zamrzlá. Většinu cesty ale svítilo sluníčko, takže bylo docela teplo.

U kláštera Dzutulpuk nás přivítala Tsering i s některými nosiči. Dominika zkontrolovala pokoje, nosiči přinesli tašky. Já vybalila spacáky, udělala jen pár drobností a zalezla do spacáku, kde jsem dopsala deník. Miki ohřál jídlo z Adventure Menu a přinesl mi ho až do postele. Poté, co jsem ještě zazálohovala fotky jsem šla asi ve 21:00 spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-10-11 - Mount Kailás kora, Darchen, Menshi

Budíka jsme měli na 7:00, což se nakonec ukázalo trochu zbytečné, protože jsme měli vyrážet v 8:00, ale místo toho jsme šli do čajovny na teplý čaj. Až když se vrátila Iva, kdo jiný, která vyrazila napřed s nosiči, šli jsme společně na prohlídku kláštera Dzutulpuk. Jeden by čekal, že po včerejšku se Iva stáhne, bude „sekat latinu“ a bude se snažit být neviditelná, ale míra její drzosti asi nemá meze.

Do hlavní síně jsme neměli nosit batohy, zase byl jen jeden člověk, který neposlechl – pochopitelně Iva. Už mám té osoby plné zuby i tenhle deník. V klášteře jsme si koupili náramky na ruce po 10 ¥, který jsem použila jako přívěsek. S pomocí Tseringa jsme si je tam i vysvětili. Dokonce se tam smělo fotit, čehož jsme rádi využili.

Zpřístupněné prostory kláštera ovšem byly poměrně malé, vlastně jen hlavní síň, ale také neobvyklá přilehlá meditační jeskyně.

Z kláštera jsme pak po prohlídce vyrazili směr Darchen. Cesta byla zvlněná, bohužel vůbec ne jen z kopce, jak jsem doufala. Kupředu opět vyrazila Iva, my ostatní se drželi pohromadě, trhnul se jen Luboš, který to chtěl pojmout víc meditačně. Cestou jsme míjeli spousty zídek s mani kameny a nabízela se nám řada úžasných výhledů do údolí řeky Dzong Chu. Když jsme vyšli na planinu Barkha, otevřel se nám výhled na sedmitisícovku Gurla Mandhata. Ale v kopcích už jsem fakt nemohla, Darchen byl jak fata morgana a vůbec se nepřibližoval.

Když jsme do něj konečně dorazili, přivítalo nás typicky červené čínské městečko. Čínské vlajky kam se podíváš :-(. Konečně jsme taky zase viděli Kailás, který se nám dneska celý den neukázal. Došli jsme až k nějaké restauraci, kde nás přivítal Tenzin. Všichni jsme se tam objímali, já to tedy brala trochu s odstupem, tohle není zrovna můj šálek čaje. To plácnutí s Pavlem v restauraci bylo o dost lepší :-).

K obědu si Miki dal nějaký bůček se zeleninou, hranolkami a zapil to pivem. Já měla nějaké nudle, které mi museli udělat v podstatě na objednávku, protože neměli žádné teplé a přitom netučné jídlo, a k tomu Colu. Celé to stálo 133, Miki jim nechal 140. Definitivně jsme se rozloučili s nosiči, kteří ještě dostali od každého z nás 90 ¥ spropitné. Asi že těch skoro 50 USD na osobu a den nestačí nebo co. Už tu těch „povinných“ poplatků začíná být nějak moc. Dominika to sice obhajovala tím, že dělali práci navíc, že byli moc milí a že nás ráno ve tmě vedli do průsmyku Dolma-la, ale kdyby Tsering nemusel jít hledat ztracenou Ivu, nosiči by to vůbec dělat nemuseli. Proč tu finanční zodpovědnost přenesli na nás, to je mi fakt záhadou :-(.

Po obědě jsme se busem přesunuli k veřejným sprchám, kde se někteří za 25 ¥ osprchovali. Večer totiž prý zase máme nějaké společné ubytování podobné těm klášterní ubytovnám, takže bez teplé vody. Odmítla jsem tam jít, protože bych pak po sprše, tím spíš s mokrými vlasy, asi zmrzla. Miki, Luboš a Iva nešli taky, tak budeme smrdět společně. Pořád lepší, než tu z toho nastydnout. Možná kdybychom to věděli nějak předem, abychom si ještě před Kailásem připravili věci, ale takhle je navíc máme rozprostřené po třech zavazadlech. Než bych to vyndala, byli by ostatní po sprše.

Když se všichni osprchovali, vyrazili jsme na cestu. Udělali jsme si 2 zastávky s výhledem na Kailás. Na jedné z nich byla pyramida z modlitebních vlaječek, ani nebylo poznat, jestli je pod nimi dole vůbec nějaká stúpa.

Do místa našeho ubytování městečka Menshi jsme dorazili asi v 16:30: Oproti očekávání jsme dostali dvoulůžkový pokoj, takže jsme za zavřenými dveřmi spáchali hygienu pomocí vlhčených ubrousků, konečně si odskočili v klidu na WC, přebalili do svých tašek a já dopsala deník a pak si nakreslila skicu Kailáse.

V 19:30 jsme hromadně vyrazili na večeři do nedaleké restaurace. S Mikim jsme si dali polévku s tibetskými nudlemi a k pití „sweet tea“ – sladký čaj s mlékem. A na ochutnání jeden „chleba“, což je taková obdoba langoše. Dělá se jen z pšeničné mouky, vody, špetky cukru a smaží se na oleji. Večeře stála rovných 50 ¥.

Ve 21:00 jsme restauraci opustili a vrátili se na ubytování. Hřejivá dečka až tak moc (rychle) nehřála, tak jsem nakonec vyndala spacák.

Asi ve 22:30 se mi začalo chtít na záchod, tak jsem musela opustit vyhřátý spacák. Venku se na chodbu k pokojům dobývali 3 Číňani, tak jsem zase zalezla zpátky a počkala, až zmiznou. I pak jsem byla extrémně rychlá a zabednila nás na pokoji :-).

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-10-12 - Kjunklung, Sutlej, Gurungam, Zhidaburi, Tirthapuri, Zanda

V noci se mi moc dobře nespalo, takže ani budík nastavený na 7:50 mi v odpočinku moc nepomohl. Zabalili jsme věci, na 8:30 je narovnali do autobusu, potom šli společně na snídani do té restaurace, kde jsme byli na večeři. Luboš se tam s námi podělil o sušenky plněné měkčím těstem, ve kterém byly zapečené oříšky i různé želé. Sladké a dobré :-).

Zase jsem si dala sweet tea, ale jako druhý hrnek černý čaj, který měl Miki. Za 3 hrnky černého čaje a 1 sweet tea jsme platili 15 ¥.

Po snídani jsme vyrazili do oblasti bývalé říše Kjunklung Shangshung (Žamžung), která se rozprostírá v údolí řeky Satladž (anglicky Sutlej) a kde se nacházejí bönistické památky.

Jeli jsme po nové asfaltové silnici přes sedlo. Je tak nová, že ani není v mapách. Dřív se jezdilo údolím podle řeky Satladž. Cestou jsme viděli stádo antilop.

V cíli našeho putování jsme navštívili klášter, kde nám mnich musel vše odemknout, zaujaly mě hlavně velké a krásně zdobené a tvarované visací zámky třeba ve tvaru ryby nebo lví hlavy. Výhodou odlehlosti kláštera bylo, že se tu smělo fotit, a hlavně že tu byla k vidění řada náboženských artefaktů pěkně zblízka. Našli jsme i různé zajímavosti, jako například vnitřek modlitebního mlýnku, který je tvořen ze smotaných manter. Pak nás mnich doprovodil ke skalní jeskyni, kde prý meditovaly mnišky. Svítili jsme si tam mobily, nebo nikoho nenapadlo vzít si čelovku. Výmalba jeskyně byla krásná, bohužel není udržovaná a ve zdejším klimatu dost trpí, časem z ní nic nezůstane. K jeskyni jsme šli přes regulérní bažinu, takže bez úhony jakžtakž přežili jen ti s goretexovýma botama. Zlaté moje goretexové trekovky od Ecco, prošla jsem suchou nohou :-). V suchých částech byla naopak v podstatě vyprahlá zem, na které se povalovaly spousty krásně zbarvených kamenů. Zdejší město Kjunklung bývalo centrem bönistické říše Žamžung, ale dnes je to jen odlehlá malá a v podstatě vylidněná vesnička, ve které Číňani staví nové domy.

Zpátky jsme jeli po staré nezpevněné silničce údolím řeky Satladž, která byla donedávna jedinou přístupovou cestou. Cestou jsme se zastavili na vyhlídce do kaňonu. Pod námi byly 2 mosty, jeden z nich starý dřevěný ověšený modlitebními praporky, a různá pestrobarevná místa zbarvená od minerálů z horkých pramenů. Jízda kaňonem byla super, výhledy dramatické, voda tyrkysová a pochopitelně dost studená. Na konci údolí jsme viděli malé stádo, zřejmě šlo o ibexy.

Nakonec jsme se zastavili v bönistickém klášteře Gurungam. Na prohlídku jsme dostali mimo jiného i policejní doprovod. Asi aby hlídal, že nefotíme. Důležitá funkce. No, fotím(e) :-). V klášteře je socha Buddhy složená z nového těla a staré hlavy, která se dochovala po zničení původního nedalekého kláštera. Jinak je interiér podobný klášterům tibetského buddhismu, akorát se posvátné předměty obchází zprava. I Kailás obcházejí bönisté v protisměru hodinových ručiček.

Nakonec jsme ještě zajeli ke klášteru Zhidaburi, jinak také Guru Rinpočche. Muselo se tu zouvat a protože fujponožky jsou někde uklizené, dovnitř jsme nešli, i když nás mnich lákal. Okolo četných stúp v různé fázi rozkladu jsme sešli dolů k řece Satladž. Starý pán tam obtesával kameny a vyrýval do nich mantry óm mani padme húm. Ani jsme se nemuseli moc rozmýšlet a Dominika už nám jeden vyhlédnutý usmlouvávala. Nakonec jen ze 100 na 80, ale i to je super cena, vždyť chlápek to vytesává ručně! Luboš si tam v mezičase sám tesání vyzkoušel a my mezitím měli možnost o kameni trochu přemýšlet. Nakonec jsme vzali jiný, než ten původně vybraný. Miki od chlápka pochopil, že ten první ještě není hotový, já pochopila, že je na něm jiná mantra. A tak Miki čapnul nový kámen a šli jsme k busu, který parkoval u horkých pramenů Tirthapuri. Ostatní už si tam v horké vodě máchali nohy. Nijak zvlášť mě to nelákalo, neměla jsem ručník a navíc se v uměle vytvořené říčce na několika místech povalovaly odpadky.

Od horkých pramenů jsme jeli do naší domovské restaurace, kde jsme byli už na večeři a na snídani. Tentokrát jsme si dali rajčatovo-vajíčkovou polévku a yak kari. A k tomu zase dva ty langošové chleby. Stálo to 55 ¥, chtěli jsme jim nechat 60, ale vrátili nám přesně.

Ještě jsme skočili do takového improvizovaného supermarketu. Miki pro jogurt, já pro nějakou sladkost třeba k snídani. Oboje to stálo 21 ¥.

Poskládali jsme se do busu a vyrazili na cestu do Zandy. Iva se rozhodla mi dál zpříjemňovat život a mezi mojí sedačku a okno si asi tak 15 cm od mojí hlavy opřela nohy. Ještě že je vymáchala v těch termálech. To je fakt maximální bezohlednost. Dopoledne ze mě zas tahala info, co používám za parfém a jestli by se na něj mohla podívat. Proč jako?!? Dominika nám včera říkala, že si nemáme kazit dovolenou a já už jsem dávno rozhodnutá jí ignorovat, ale ona se mi furt cpe do života nějakými svými potřebami.

Cestou do Zandy jsme překonali sedlo Longa-la (5.166 m). Byl z něj krásný výhled na pestrobarevné hliněné hory a tyrkysové jezírko. Cestou jsem si vyžádala jednu zastávku na WC a dobře jsem udělala, cesta byla ještě daleká. Pomalu jsme se blížili k městu Zanda/Tholing. A se zmenšující se vzdáleností přibývalo různých kaňonů a atypicky tvarovaných hliněných útvarů. Asi 2× jsme zastavili na vyhlídce, chytli jsme skvělé světlo na focení. Na horizontu se tyčil hřeben Himálaje.

V Zandě ještě Tenzin natankoval, projeli jsme další checkpoint za občasného sledování měsíce, který by zítra měl být v úplňku, a dojeli na ubytování.

Dostali jsme pokoj č. 201, vyzvěděli, v kolik je ráno odjezd a zapadli konečně po 4 dnech do sprchy. V koupelně byl bojler, tak jsme radši šli do sprchy spolu, aby nedošla teplá voda. To se sice nestalo, ale nefungoval fén a rychlovarná konvice po zapojení do zásuvky jiskřila, tak jsme neměli další možnost, jak se zahřát.

Dopsala jsem tedy v posteli deník, povečeřela takové čokoládové dortíky, protože na jinou večeři už bylo pozdě, zazálohovala jsem fotky a dala nabít vše, co se v uplynulých dnech nedalo dobít. Mikimu byla zima, tak vyndal spacák, a mně taky nebylo moc teplo. Spát jsme šli asi ve 22:30. Já s tím, že se už konečně snad pořádně vyspím. Po kolikáté už vyslovuji toto zbožné přání?!?

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-10-13 - Tsaparang, Zanda, Tholing

Budíka jsme měli na 8:15. Po dlouhé době nebylo potřeba balit hlavní zavazadlo, ale i tak jsme si dali s ranními přípravami na čas a měli co dělat, abychom stihli hromadný odchod na snídani. Přitom ten byl až v 9:00!

K snídani jsme si dali černý čaj, do kterého jsme přihodili citron, a tibetskou nudlovou polévku na zahřátí. Bohužel vývar byl moc mastný, tak jsme pro jistotu jen vyjedli nudle. Čaj byl za 1 ¥, polévka za 8 ¥, takže jsme za oba platili 20 ¥.

Ještě jsme si skočili vedle do piti supermarketu, kde jsme koupili balík kapesníků a něco na zub, to vše za 25 ¥.

A pak už jsme sedli do busu a vyrazili do asi 20 km vzdáleného Tsaparangu, hlavního města dávného království Guge. Zříceniny bývalého města byly docela hezky vidět už ze silnice. Autobus jsme museli nechat dole na parkovišti a po zaplacení vstupného nás nahoru vyvezlo takové malé prosklené vozítko vzdáleně připomínající minibus.

Jsme tu obklopeni politicky nevyjasněnými oblastmi. Jen něco málo přes 40 km jihozápadním směrem je nevyjasněná hranice s indickým Uttarákhandem, 100 km západním a severozápadním směrem hranice s indickým Himáčalpradéšem a necelých 120 km severně je Kašmír.

Památky: Čína/Tibet – Tsaparang

V Tsaparangu jsme postupně mířili vzhůru a cestou procházeli různé kaple – Tara, Bílou, Červenou nebo Yamantaha (kaple ochránců). Zajímavostí byly hlavně fotky pořízené ve 30. letech, které dnes jsou vystavené v chrámech u míst, kde stojí nebo stály různé sochy. Z některých soch se po vpádu čínských vojsk nedochovalo vůbec nic a v chrámech jsou prázdné podstavce, některé sochy jsou vážně poškozené.

Výstup vzhůru do nejvyšší části byl sice ve vyšších částech zpestřen o výhledy dolů, možné prohlídky různých jeskyní a cesta vedla úzkým tunelem vytesaným ve skále, ale i tak moc neubíhala a výstup byl namáhavý. Po koře kolem Kailáse jsem nějaká extrémně unavená…

Nahoře nás bohužel do dochovaných staveb Zimního a letního paláce nikdo nepustil, tak jsme si užívali především výhledů dolů na pozůstatky města nebo do okolí do krajiny. Hloubka, která byla pod námi, byla dechberoucí, a míst na pozorování i focení byla spousta.

Pak jsme pomalu sestupovali dolů. Už jsme v podstatě vůbec nefotili a jen si užívali výhledů.

Měli jsme dost času, tak jsme vyrazili ještě na menší blízký kopeček, kde se nachází malý klášter a u něj několik stúp. Přímo u něj jsou prostory, které očividně využívá tibetská rodina k bydlení a na nádvoří před vstupem žijí – vaří, perou… Sestup z kopce byl výživný – buď po ujíždějících kamínkách nebo po ujíždějícím písku. Sestupy obecně nejsou můj šálek čaje, tenhle byl extra nepříjemný. A protože ostatní byli rychlejší, využili čas i na ochutnání rakytníku, který tu všude roste.

Z Tsaparangu jsme jeli zpět do Zandy, zaparkovali u hotelu a došli si do čínské restaurace na oběd. Zvolila jsem nějaké vepřové se zeleninou, a protože mě varovali, že toho moc není, vzala jsem i rýži. Miki si objednal polévku s nudlemi a čínské knedlíčky. Nakonec bylo bez šance, že bychom to snědli. I od ostatních stolů nechávali kolovat jídlo, které nemohli sníst. Skoro nedotčená zůstala vepřová střeva se zeleninou, která si nevědomky objednal Pavel. Já z toho měla 3 sousta, někteří jedno, většina ani neochutnala. Vnitřnosti sice moc nevyhledávám, ale nepřišlo mi to až tak strašné. Největší překážkou pro mě bylo, že to bylo fakt hodně pikantní.

Po krátké pauze na toaletu jsme v 16:30 vyrazili pěšky ke klášteru Tholing. Už samotná cesta byla s přecpaným břichem dost fuška.

Do chrámu se v minulosti vstup neplatil, ale chtěli po nás 50 ¥. A na vstupenkách mají natištěno dokonce 80.

Památky: Čína/Tibet – Zanda/Tholing

I v Tholingu je Bílý a Červený chrám. V tom druhém jmenovaném byla na zdech mezi výmalbou znázorněna Buddhova cesta k osvícení. Zaujalo mě hlavně to, že se prý zrodil z pravého ramene své matky, což v důsledku nenechalo v klidu ani ostatní, kteří poukazovali na to, že mě přece právě pravé rameno bolí. Oproti jiným chrámům je tu neobvyklá výzdoba, jak některé náboženské artefakty (stúpy, sochy), tak i stavební prvky (sloupy) jsou hliněné, nikoli kovové nebo dřevěné.

Podél řeky Satladž (anglicky Sutlej) jsme se prošli po hraně útesu, minuli dolní patro toalet, kudy se vyklízí obsah, což bylo dost výživné, došli skoro až do městečka a tam se většina odpojila. Dominika v doprovodu mě, Mikiho a Violy vyrazila po cestě dolů k řece. Prošli jsme se podél Satladže, ochutnali všude planě rostoucí rakytník, došli až k checkpointu, kde jsem se tvářili, že tam žádný není, a prošli okolo něj. Vydrápali jsme se zpět k Tholingu a prošli si část vnější kory. Pak se Dominika odpojila, že jde ještě fotit a jestli trefíme na hotel.

Na ubytování jsme si dali teplou sprchu, vypila jsem dózu magnezia, protože mě v noci chytala křeč do lýtka, a pustili jsme si z USB dokument o Guge. I když mi ještě před nedávnem bylo špatně z přejedení, zobala jsem u toho matcha věnečky. Po dokoukání dokumentu jsem se pustila do dopsání deníku.

Nakonec jsem si připravila několik věcí na ráno a nějak před 22:00 jsme šli spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-10-14 - Zanda, Menshi, Xiongbacun, Manasarovar

Budíka jsme dnes měli na 7:15, ale kvůli špuntům v uších jsem se probudila až na opakované zvonění někdy v 7:22. Venku nás uvítal úchvatný úplněk. Po ranní hygieně jsme zabalili věci a odnosili je dolů k autobusu. Trochu oříšek je náš mani kámen, protože je tak těžký, že by mohl něco rozbít.

Po naložení autobusu jsme šli hromadně na snídani. S Mikim jsme si dali jen černý čaj, do kterého jsme přihodili citron. Oba čaje stály 4 ¥, platili jsme 5. K čaji jsme si dali sušenky a Mikiho jogurt.

Po snídani jsme nasedli do autobusu a vyrazili na cestu ze západního Tibetu zpět. Pojedeme stejnou cestou, protože jiná tu prostě není. Výhledy jsou ale tak úžasné, že to ničemu nevadí.

Sotva jsme opustili Zandu, vnořili jsme se do údolí hliněného lesa. Z některých serpentýn byl nádherný výhled na hliněné útvary i zasněžený hřeben Himálaje na obzoru. Dominantou byl zajímavě tvarovaný Kamet (7.756 m). Cestou jsme zastavili na třech vyhlídkách a užili jsme si těch výhledů dosyta. Na poslední vyhlídce mě Miki fotil mým telefonem, který umí širokoúhlý záběr a Iva se postavila za něj a bedlivě sledovala, co má na displeji. Občas uvažuji, že pojala zájezd jako sociální experiment a dělá si po nocích poctivé poznámky, jak kdo na co reagujeme :-).

Cestou jsem snědla jakési zelené sladko-slané, zřejmě obilné kuličky. Kvůli výstavbě krajnice jsme museli asi 2× zastavit. Tenzin vždycky vypnul motor, takže audioknihu Návrat do Tibetu, resp. 7. kapitolu, jsme slyšeli pošesté, než někdo pustil další kapitolu. Trochu to poslouchání postrádá smysl, když jsme ještě ani jednu kapitolu neslyšeli komplet.

Zpáteční cesta ubíhala nějak rychleji, než cesta tam. Tenzin asi zapomněl používat brzdu, takže jsme nakonec museli asi 20 minut stát uprostřed krajiny. Cestou jsou totiž kamery, které hlídají nejen rychlost, ale i čas průjezdu. Na checkpointy se totiž musí přijíždět podle předem schváleného itineráře a v předem daných časech. Asi to nebude tak žhavé, nikdy to nikdo neřešil a přesně na čas jsme určitě nejezdili, ani to nejde. Nicméně nějaká pravidla v této záležitosti existují.

Na oběd jsme se zastavili v restauraci v Menshi, kde už jsme předtím byli 3×. K jídlu jsme si dali oba yak kari, které už jsme měli minule. Oni tu vlastně skoro nic jiného nemají… Jedno jídlo stojí 25 ¥, takže jsme zaplatili 50.

Za městem jsme si ještě odskočili na WC a pokračovali až do Darchenu. U Darchenu jsme minuli místo u stúpy, kde jsme se minule zastavovali na focení a odkud mám Kailás i naskicovaný. Tak jsem si to při průjezdu kolem vyfotila :-). Museli jsme zajet do města kvůli permitu k Manasarovaru. Takže jsme museli projet jedním checkpointem, vyřešit povolení a zase přes checkpoint přejet zpátky.

Cestou nám taky Dominika provedla poslední vyúčtování a rozdala nám „účtenky“. Doplatili jsme jí 880 ¥ a pořád nám skoro jednou tolik zbývá.

Zastavili jsme se na benzínce dotankovat a pak zamířili na ubytování k jezeru Manasarovar. Zase máme společné ubytování s Věrkou a Josefem. Pokoj opět jen beton a 4 postele, pod nimiž je šílený bordel. No co už, rozložili jsme se na postele a pak nějakou dobu řešili, čím pokoje zamknout. Použila jsem svůj zámeček z hlavního zavazadla, který jsem musela provléknout malým zámečkem, který už byl ve dveřích nacvaknutý, protože ne můj nebyl schopen obsáhnout škvíru, která mezi dveřmi a rámem zůstala. Nakonec si k nám dala věci i Dominika, Viola a Iva, protože neměly jak zamknout pokoj. Kluci to udělali stejně, jako my.

Památky: Čína/Tibet – Manasarovar

Když se vyřešilo zamknutí pokojů, vyrazili jsme na procházku podél jezera Manasarovar. Bydlíme v podstatě na jeho břehu, tak jsme u něj byli hned. Na obzoru se tyčila Gurla Mandhata (7.694 m). Vyzkoušeli jsme vodu (ledová), nabrali vzorek a při procházení po břehu jsme nabrali také strašně moc barevných kamínků. Pochopitelně jsme udělali i nějaké fotky. Jinak jsme nasávali atmosféru, Míla s Lubošem se v jezeře i vykoupali, Míla si tím prý splnil životní sen. My ostatní se tedy zaměřili jen na aktivity na břehu, našli jsme i různé zajímavé a voňavé rostliny. Jednu jsem si odnesla, je hodně aromatická. Druhá byla celá suchá, ale voněla po meduňce.

Po návratu k ubytování se ještě někteří vydali na nedaleký kopec s vyhlídkou na Chiu Gompa a Kailás. Jelikož ale nebyl čas západu slunce, aby byly výhledy nějak atypické, a protože tam půjdeme zítra, zamířili jsme radši na večeři. Nakonec se ukázalo, že jsme jít měli, protože druhý den se ukázalo, že už jdeme jen do kláštera, ale ne na vyhlídku. Škoda. To je holt to riziko cestování ve skupině s průvodcem. Ještě že už to (snad) nebudeme muset nikdy v budoucnu opakovat.

Horkou vodu i „sweet tea“ jsme dostali zadarmo. K jídlu jsem si dala grilovanou zeleninu s rýží, Pavel a Iva taky. Nebyla nic moc, docela bez chuti. Viola si dala rajčatovou polévku, Miki nic, nakonec to dojedl po mně. Každé jídlo stálo 20 ¥, tak mi všichni dali dvacku a já to zaplatila za všechny.

Pak přišli ostatní z vycházky na kopec a my odešli. Holky si od nás odnesly věci, já se převlékla do spacího a zalezla do spacáku, kde jsem dopsala deník.

Miki v mezičase domluvil s Tseringem snídani. A taky osvětlení v pokoji. Žárovku totiž máme, vypínač nikoli. Nakonec někdo spustil dieselagregát, který dělal slušný rámu a dodal nám trochu neekologické předražené elektřiny.

Zatímco jsem byla na WC, dorazila Věrka. Taky si odskočila a když se vrátila, dělaly jsme si legraci, jak tu klepeme kosu, spíme na pryčnách ve spacáku a dveře zevnitř „zamykáme“ přiložením cihly. Za ty peníze jsme mohli mít luxusní dovolenou na obří zaoceánské lodi, místo toho se tu pokoušíme imitovat zimní tábor :-). Na druhou stranu tyhle zážitky, atmosféra, příroda, to všechno je na někoho jiného nepřenositelné, to se tu musí zažít. A rozhodně to stojí za to, i když už se nám to dost krátí.

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-10-15 - Xiongbacun, Manasarovar, Chiu Gompa, Saga

Budíka jsme měli na 7:30. Stačilo si odskočit na WC, vyčistit zuby, sbalit spacák a obléknout se. Jelikož ale zrovna vycházelo slunce nad Manasarovarem, zašla jsem si cestou z WC na jeho břeh a nakonec měla co dělat, abych stihla naložení autobusu v 8:30.

K snídani jsme měli chleba podobný pita chlebu a k tomu smažené vajíčko. A černý čaj. To celé za 10 ¥. Miki si ale pak u Dominiky resp. Tseringa vyžádal tsampu. Do misky jsem dostala 3 lžíce tsampy, 1 lžíci cukru a trochu sýra. To celé se zalilo máslovým čajem. Po promíchání vznikla hustá kaše, Tibeťané si z ní dělají tsampové kuličky. Není to nijak vynikající, ale rozhodně to není špatné!

Po snídani jsme se vyškrábali na blízký kopec ke klášteru Chiu. Z kopečka byl krásný výhled na jezero Manasarovar a v dálce vykukoval i Kailás, který dnes vidíme naposled. Byla strašná zima, asi od vody. Klášter jsme prošli poměrně rychle protože je maličký. Ale smělo se v něm fotit, poplatek byl součástí vstupenky. Interiér klasický, ale na rozdíl od některých jiných míst zachovalý. Líbila se mi třeba krásná velká knihovna se sútrami nebo menší svatyně v nejvyšší části kláštera.

Když jsme si klášter prohlédli, sedli jsme do vymrzlého autobusu a vyrazili na cestu do Saga. Bohužel jsme se nešli podívat k nedaleké stúpě, od které by asi byl hezký výhled, ale ještě jsme si udělali krátkou zastávku na vyhlídce na Kailás a pak jsme si pustili Návrat do Tibetu. Zastávka byla taky u stúpy a asi s lepší výhledem, než od kláštera Chiu.

V jednu chvíli se se mnou zhoupla sedačka a cosi šramotilo nade mnou. Byla to (opět) Iva, která přenastavovala naší ventilaci. Začala mi být zima, protože z okna, na které to předtím foukalo, aby se okno nemlžilo, to nechala foukat na mě. Tak jsem to zas vrátila zpátky.

Zanedlouho jsme zastavili na oběd. Ve stručném jídelníčku v angličtině měli o poznání vyšší ceny. Vybrali jsme dvě masová jídla po 45 ¥, což byla volba z těch levnějších. Ty dražší jsou prý velké porce klidně pro 2 lidi, ale restaurace byla čínská a obsluha nesympatická, takže jim tu velikost porce nevěřím, spíš se snaží oškubat turisty. Rozlili nám granulovaný „čaj“ z konví, tak jsem radši pila svoje.

Nedlouho po obědě jsme stavěli na WC. Iva pospíchala ven a když se od Dominiky dozvěděla, že si stihne zapálit, jako buldozer zamířila zpátky, vrazila do Mikiho a ten se praštil do čela. A tak tu konečně máme něco jako konflikt, protože myslím, že doteď si Ivě nikdo netroufl něco říct, ale Miki jí docela sjel. A to bych ho označila spolu s Mílou a Věrkou za největší kliďase :-). Když jsem se vrátila do busu, pronesla jsem něco o nekompatibilitě mojí karmy s její, což vážně pobavilo Věrku :-). A netrvalo dlouho a do Ivy se pustil se do ní i Pavel – když se ohradila, ať neotvírají okno, tak jí vysvětlil, že je mu/jim vzadu horko a že ten její tabák jim taky nevoní. Brblala, že to nemůže cítit, až se do toho vložila Domča.

Cestou jsme potkali hejno supů. Několik jich na něčem hodovalo, ale vyrušili jsme je. Pak si drželi docela odstup, ale i tak jsme si užili jejich přítomnosti a pořídili nějaké fotky. Hlavně to byl ale naprosto úžasný zážitek, jak nám něco tak obrovského létalo nad hlavou.

V Saga jsme se ubytovali v jiném hotelu, než minule, ale bylo to blízko. Na pokoji jsme si jen odskočili na WC a zamířili do supermarketu. Koupili jsme nějaké sladké pití a taky nějaké sladkosti, protože mě v autobuse neustále honí mlsná.

Na pokoji jsme si dali důkladnou a dlouhou teplou sprchu, umyla a vyfénovala jsem si vlasy. Zazálohovala fotky a dobila všechna elektrická zařízení trpící nedostatkem energie. Nijak mi ty vymoženosti nechyběly a vlastně jsem si to na tom venkově užívala, člověk se nemusí o nic starat, nic plánovat, ale ten návrat do něčeho, čemu už snad můžeme říkat civilizace, přece jen není úplně k zahození :-).

Asi ve 21:30 jsme si s nakoupenými sladkostmi zalezli do postele a „slavili“. Dnes je to totiž přesně 20 (!) let od doby, kdy jsme spolu začali chodit. Kdo by to byl tehdy tušil, že spolu budeme tak dlouho a že 20. výročí budeme slavit v Tibetu. A tak jsme si dali jogurt, čokoládové bonbóny, které v rozporu s obalem byly všechny stejné, kdysi rozteklé a zase ztuhlé, Tiramisu dortíky a matcha sušenky. A s plným břichem jsme šli spát :-).

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-10-16 - Saga, Ma-la, Gyirong

Budík zvonil v 7:30. Na pokoji bylo dost chladno, později se ukázalo, že jsme měli celou noc otevřené okno, protože nejde zavřít. Po ranní hygieně a oblečení jsme uvařili spoustu čaje na cestu, dobalili pár drobností, odnesli tašky k autobusu a šli na snídani. Dostali jsme každý chleba, smažené vajíčko, jogurt a asi čtvrtku jablka. U stolu nás sedělo sedm mimo Míly, Ivy a Dominiky. U nás bylo dost veselo, zatímco vedle občas prohodila pár slov Domča s Mílou. Iva je od včerejšího Pavlova výpadku zticha. Když se Dominika ptala, kdo bude mít zájem o ranní let podél Himálaje, chtěl původně Pavel letět taky, ale když zjistil, že jediný další zájemce je Iva, nechal jí v tom samotnou.

Něco po 9:15 jsme vyrazili na cestu. Nejdřív po dlouhé nezpevněném úseku, kdy nám Dominika vyprávěla historky z jiných zájezdů či přechodů hranic. Když jsem se jí ptala, co bude dalším skupinám vyprávět o nás, tak se podívala na Ivu a prohlásila, že o ní, že v Himálaji předtím nikoho neztratila. Když jsme vjeli na asfalt, pustila nám nepálskou hudbu. Strašné odrhovačky to jsou.

Měli jsme jet okolo jezera Paiku-tso a Shishapangmy přes Nyalam a Zhangmu do nepálského Kodari, ale jeli jsme přes Dzongkhar do Gyirongu u nepálských hranic.

Projeli jsme přes průsmyk Ma-la 5.236 m, ze kterého byly vidět Manaslu a Anapurna a na opačné straně v dálce i Everest. Sjeli jsme z hor, projeli různá údolí a dali si 20 minut pauzu na jedné menší odstavné ploše u řeky Trisuli. Chtěli jsme jít na původní nepoškozený klášter Chakar, ale neměli jsme nezbytný permit.

Zastavili jsme se ale u jedné staré stúpy. Měla u sebe i malou svatyňku, ve které jsme se pokusili zapálit svíčky, ale nehořely, asi byly navlhlé či co. Pavel přišel s nápadem na pořízení společné fotky, tak jsem postavila foťák na stativ a dvě fotky jsme si udělali. Máme v plánu jí dát na rozloučenou Dominice, ale s tou jsme se dohodli, že jí použijeme i pro Tseringa a Tenzina.

Průjezdem údolím jsme se z vyprahlé Tibetské náhorní plošiny dostali do zeleného údolí plného stromů, za nimiž v pozadí vykukovaly zasněžené hory. Minuli jsme i úžasný vodopád nedaleko Gyirongu. Tam se mi dost hodil širokoúhlý foťák v telefonu. Už jsme blízko nepálských hranic, takže všude parkují odstavené a na cosi čekající pestrobarevné nepálské náklaďáky.

Brzy odpoledne jsme dojeli do Gyirongu. Jen jsme se ubytovali v hotelu, což v našem případě znamenalo 4. podlaží bez výtahu, respektive pokoj 401. Voda je na příděl, takže netekla. Jen jsme tedy odložili zavazadla a zase se sešli na recepci.

Společně jsme vyrazili do nedaleké nepálské restaurace. Dala jsem si vaječnou thukpu, jediné tak trochu tibetské jídlo, Miki už přešel na Nepál a zvolil dal bhat. Pavel objednal i zeleninový salát, který jsme napříč celým stolem sdíleli, ale já ujídala dost, tak jsme ho zaplatili. Luboš s Pavlem a Dominikou objednali rum Khukri, tak jsem ochutnala taky. Je to síla :-). Dominika pak objevila nádobky s thongou, což je taková obdoba burčáku z prosa. Prý čím víc se toho pije, tím lépe to chutná :-). Na chuť jsem tomu nepřišla, ale ucucávala jsem. Servíruje se to v takových plechových nádobách s brčkem, ve kterých je zkvašené proso. To se zalije horkou vodou a voda ochucená tím zkvašeným prosem se z toho pak upíjí.

Pavel k tomu nakonec objednal ještě „chicken chilli“. Posilněna svou thukpou a tím, že jsem přežila ochutnávku Khukri i Thongy jsem nakonec snědla, k údivu všech okolo, 2 kousky kuřete (tedy stejně jako ostatní) a asi 5 kousků pálivých papriček. Kouzlo spočívá v tom, že se pálivé sousto položí až ke kořeni jazyka. Za dal bhat, thukpu a salát jsme platili 88 ¥. Tou dobou už tam nebyla Iva, Viola a Věrka.

Zbylé osazenstvo pak doplnil Tsering s Tenzinem, se kterými jsme se podívali do obchodu se sportovním oblečením. Pak se zas odpojili a my pokračovali do malého kláštera, který jsme obešli a asi naposledy si něco málo pověděli k vyobrazením. Okolo nás se všude tyčily vysoké hory, v dálce byly zasněžené a krásně nasvícené vrcholky.

V malém obchůdku jsme koupili po 2 ¥ obálky, na jejichž zadní stranu nalepíme naší společnou fotku a doplníme jí o podpisy. Máme jednu pro Tseringa, jednu pro Tenzina, Luboš si vzal 3 pro sebe a Miki se mi tam nakonec pro jednu taky vrátil. Nalepila jsem si jí do deníčku jako poslední tibetský suvenýr.

Někteří asi ještě vyráželi na rumovou pařbu, my zapadli na pokoj. Dala jsem si teplou sprchu, voda konečně tekla. Koncepce byla tak super, že jsem při sprchování klidně mohla sedět na WC. Nebát se, že tu fotku objeví zítra na hranicích, tak si tam fakt sednu a řeknu Mikimu ať mě vyfotí :-).

Mikimu jsem zazálohovala fotky. Dopsala jsem deník a pak ho celý nafotila pro případ, že by s ním měli zítra na hranicích nějaký vážný problém. Tak ať mám alespoň elektronickou verzi. Kdo je připraven, není překvapen. Je to jako s pojištěním – když ho máte, nepotřebujete ho. Když ho nemáte, je to v … :-)

Nakonec jsem Mikimu přebalila zavazadlo, rozhodli jsme se do něj dát mani kámen. V Káthmándú to pak budeme muset vymyslet jinak. Zítra nás ale čeká přechod „územím nikoho“ pěšky a na to jsem extra zvědavá. Moje taška má ke 20 kg, přibylo v ní dost kamení :-), Mikiho bude mít s kamenem určitě hodně přes 30, i když on tvrdí, že kámen má do 20 kg, mně přijde o dost těžší. V Káthmándú ho budeme vážit, ať víme, co nás čeká a neplatíme za nadváhu.

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-10-17 - Gyirong, Rasuwagadhi, Langtang National Park, Káthmándú

Budíka jsme měli na 7:00, připraveni jsme byli asi v 7:40, tak jsme pomalu snesli věci na recepci a šli na snídani, která byla od 8:00. Byly palačinky a vajíčka s toastem. Něco po 8:30 už jsme byli připraveni na recepci, odjezd byl plánován na 8:40, nakonec jsme odjížděli asi v 8:50.

V autobuse měla Dominika ještě nějaké zařizování, takže mi svěřila opatrování obálek, na které jsem včera večer nalepila fotku a kterou všichni ráno u snídaně podepsali. Do obálek vložila spropitné pro Tseringa a Tenzina, byl toho pěkný balík… :-(

Jak jsme sjížděli serpentýnami dolů, zase přibývala vegetace, dokonce i spousta bambusu. Cestou jsme taky přibrali 2 Španěly a jejich průvodce, protože jejich řidič měl nějaký problém s autem.

U hranic jsme se rozloučili s Tseringem a Tenzinem předáním povinného spropitného. Dostali pěkný balík peněz, každý v přepočtu asi 500 USD, což je spíš výplata, než spropitné…

Hranice se měla otevírat v 9:30, ale podle průvodce Lonely Planet až v 10:00, což tak nějak odpovídalo skutečnosti, takže jsme asi čtvrt hodiny čekali.

Když nás pustili dovnitř, rovnou jsme naházeli věci do velkého rentgenu. Velkou tašku jsem tam dala na šířku, takže neměli šanci jí pořádně prosvítit. Na batoh na zádech i brašnu s foťákem jsem zapomněla a nikdo si ničeho nevšiml.

Po téhle „prohlídce“ zavazadel jsme se postavili do fronty k imigračnímu úředníkovi. Fronta moc nepostupovala, ale když jsem přišla na řadu, byl to fofr. Byli jsme seřazeni podle permitu, takže ostatní už na nás čekali za imigračním.

Když jsme byli komplet, hodili jsme tašky na záda a vrazili přes most do Nepálu. Uprostřed mostu nám ještě Číňan zkontroloval pas, aby ani myš neproklouzla. A to bylo z Číny vše. Žádná avizovaná šílená kontrol a zavazadel, zabavování věcí s tibetskou tematikou. Deník tedy bez problémů a o průvodci Lonely Planet se dá říct, že jsem ho maskovala zbytečně. Jak už to tak bývá, hranice, o které kolují nejhorší historky, je naprosto v pohodě. A ta, o které se domníváme, že už je pohodová, demokratická, se předvede. Zde Nepál…

Když si vzpomenu na ten kámen, co mi spadnul ze srdce po poslední čínské kontrole… A on to byl mani kámen…

Hned za mostem byla plechová bouda u malého domku, ve které se kontrolovala zavazadla. Oproti čínské straně pochopitelně ručně. Chlápek mi prohrabal velkou tašku, zpočátku důsledně, ale některé části tašky vůbec neviděl.

V Mikiho tašce našli mani kámen, což spustilo dobře půlhodinové dohadování, že nejde o žádný svatý kámen nebo historický předmět, ale nový výrobek koupený na trhu. Měli jsme fotky, vide, jak chlápek kámen vyrábí, dokonce Luboš měl na fotce přímo náš kámen. Dominika tvrdila, že to uhádá, ale všechno marné, mani kámen nám byl zabaven. Potvrzení jsme pochopitelně nedostali. Batůžky na zádech nikoho nezajímaly. Španěl, který s námi jel kus cesty, přišel o nějakou chlupatou čepici, prý 16 let starou.

Nahodili jsme tedy odlehčené tašky na ramena a záda a vyrazili k autobusu, který parkoval asi kilometr pod hranicí. Dominika nakonec sehnala džíp, který od nás velké tašky posbíral. Příchod z Číny byl paradoxně jak přechod do středověku. Zatímco v Číně bylo všechno ve zdánlivém pořádku, všude čisto, na nepálské straně nás přivítaly nezpevněné naprosto rozryté cesty, všude odpadky...

U malého domku, který se ukázal být imigračním, jsme odevzdali pasy, každý 30 USD na víza, nějaký „přeshraniční pomocník“ za nás elektronicky vyplnil formuláře a pak jsme čekali a čekali. Když jsme konečně dostali pasy s vízy, naložili jsme se do busu a vyrazili na cestu.

Ujeli jsme sotva pár set metrů a zase nás vyhnali ven. Mysleli jsme, že jde jen o kontrolu pasů, ale chtěli vyložit všechna zavazadla a zase je prohledávali. Tentokrát chlápek v mojí tašce našel pytlík se sesbíranými kamínky a pískem. A zase špatně, takže to celé rozbalili a zabavili. Dominika se sice opět snažila jim vysvětlit, že jde jen o kameny posbírané cestou, ale aniž by dokázali vysvětlit, proč kameny zabavili. Abychom dílo zkázy dané zvráceným osudem dokonali, požádali jsme o vrácení pytlíků a lahviček. Mé puntičkářsky roztříděné poklady se staly pouhým bezcenným kamením. Obyčejné kameny mi nikdy nikdo nezabavil. Štve mě, že jsme si kvůli změně programu nemohli včas zjistit, jak to tu chodí. U Kodari jsem si to zjišťovala a vše se zdálo být OK. Kdybych věděla, že je tu nějaký takový problém, mnohem lépe bych kameny uklidila a nikdy by je nenašli. Však se do některých míst tašky ani nepodívali. Kdosi nad námi nahoře místo nás uronil několik slz, protože při druhé kontrole začalo mírně pršet. První déšť za celou dobu naší cesty a zrovna tady!

Obdobně bylo s podivem, jak rychle se tam objevil ten, co o všem rozhodoval na první kontrole, a zabavil nám mani kámen. Na bundě měl nápis „army“, vojáka ani vzdáleně nepřipomínal. Když byla hotová i druhá kontrola, naložili nám do busu mani kámen i pytel, do kterého sesypali všechny ostatní věci a maník vyrazil na další cestu s námi.

Během několika vteřin tak dokázali s úspěchem zničit všechno pozitivní, co jsme si za uplynulé více než 2 týdny střádali. Zničili vzpomínky na krásná a svatá místa, na pocit, na zážitky. A to hned několika z nás. Každý se s tím vyrovnával po svém, ale v autobuse bylo hrobové ticho.

Asi za hodinu jsme zastavili na oběd. Miki si nedal vůbec nic, protože takové věci špatně snáší. I já neměla na nich chuť, ale měla jsem hald a cesta před námi byla ještě daleká. Dala jsem si vegetariánský dal bhaat za 480 RMS. Majitel restaurace nám vyměnil dolary, za 10 USD jsem dostala 1000 RMS a polovinu rovnou utratila za oběd.

Chlápek i se zabavenými věcmi s námi i po obědě pokračoval dál. Nálada byla pod bodem mrazu, takže jsme si ani pořádně nemohli užívat měnící se krajinu – strmé svahy porostlé tropickou bujnou vegetací, rododendrony. Úžasné skalní průrvy, kterými se prodíraly početné vodopády. Ale také desítky sesuvů půdy či celých skal, které značně komplikovaly průjezd už tak dost těžko sjízdnou nezpevněnou horskou silnicí. O silnici přes Kodari se říká, že je horší, než pověstná bolivijská Silnice smrti. A Dominika říkala, že tahle silnice je horší.

Když jsme konečně dojeli na druhý konec národního parku, zase nás nechali vystoupit. Pasy nakonec vidět nechtěli, ale z komunikace jsme vyrozuměli, že se budou řešit zabavené věci a budeme hodinu čekat. Věrka už to nevydržela a pár slz pustila, i když o chvíli později statečně tvrdila, že vše se děje z nějakého důvodu. Hodinu to nakonec netrvalo, vyžádali si jeden náhodný pas, se kterým se přihlásila Věrka, která už prý do Nepálu nikdy nepojede, zase to všechno naložili do busu a popojeli jsme o kus dál.

Tam to řidičův pomocník všechno vzal a vyžádal si jednoho člověka. Šla Dominika. O několik minut později se vrátili vítězoslavně zpět, že prý mimo Lubošova rohu z nějaké ovce mají vše. Autobusem zavládlo všeobecné veselí a já jsem definitivně začala brečet. Nejdřív to všechno zničí a o pár hodin později nám vše vrátí a my máme být rádi a dělat, že se nic nestalo?

Takže i celá další cesta byla přinejmenším z mé strany bez nálady a nadšení. Zkusila jsem využít čas a cestou z pytle vyndat to, co jsem s jistotou poznala, ale moc toho nebylo. Moc jsem si neužila ani úchvatné pohledy na západ slunce nebo do údolí. Brzy se krajina zahalila do roušky tmy a naopak bylo o to víc času přemýšlet nad tím, co se nám tímhle Osud pokusil sdělit. Poselství se mi dešifrovat nepovedlo a nepomohlo mi ani 500 óm manter.

Když jsme se po 20:00 konečně napojili na hlavní asfaltovou silnici, doufala jsem, že cesta bude ubíhat. Nestalo se tak. Místo toho jsme brzy zastavili na večeři. Jelikož cena byla neznámá a my měli jen 500 rupií, zůstala jsem o hladu. Miki mi pak sice dal sušenky, ale na ty jsem chuť neměla.

Cesta neubíhala ani potom, silnice je hlavní tah a byla beznadějně ucpaná, takže před Káthmándú jsme víc stáli, než jeli. Je to 130 km a včetně hraničních formalit a rychlých zastávek na jídlo a toaletu nám to trvalo 12 hodin. Google říká 6:44, Mapy.cz vtipných 2:29 :-). Když jsme konečně dorazili do centra, pochvalovala si Dominika, že nám zastavili blízko, což v reálu znamenalo dlouhý pochoďák úzkými uličkami Thamelu. Do hotelu jsem došla poslední a dost se divím, jakým zázrakem jsem tam vlastně dolezla.

Pokoj jsme dostali rychle, leč až ve 3. patře, takže jsme to všechno ještě vláčeli do patra. S velkou taškou mi pomáhala Dominika. A zase jsem si potvrdila, že jsme si normálně měli vzít kufry, jako to udělal Pavel. Ten jediný na to vyzrál, protože i když jsme projeli všemožné pustiny, asfalt byl skoro všude a zavazadlo rozhodně nebylo potřeba nosit. Pokoj je hlučný a plesnivý, nic jiného už jsem dneska ani nečekala :-).

Kupodivu aspoň tekla teplá voda, tak jsem si dala rychlou sprchu a ještě trochu dopsala deník.

Moc nevím co teď a co dál. Ráno máme sraz na snídani až v 9:00, takže než vyrazíme do města, bude spousta hodin a taky dost hodin, kdy je světlo, pryč. Navíc tím nestihneme za světla náš původně plánovaný program. No a druhou věcí je, že se mi vlastně zítra vůbec nikam nechce. Nechci vidět jediného prašivého Nepálce, nechci zaplatit ani rupii navíc za další naprosto zbytečné služby nebo za něco, co je v jiné zemi samozřejmé nebo co už je dávno zaplacené. Ze všeho nejvíc bych chtěla letenku do Dubaje na zítřek 9:30 a na celou tuhle dovolenou zapomenout. Nepálci totiž dnešním dnem dokázali znehodnotit celé předchozí dva týdny a přebít je „zážitky“ zcela novými. Jako by nic předtím vůbec nebylo, jako bych tam já nebyla. Zbyl tenhle deník, který zmrazil střípky zážitků stejně, jako fotoaparát zaznamenal fotky. Najednou je to ale všechno taková vzdálené a jako by se to ani nestalo. Člověk takovou cestu roky plánuje, těší se a doufá, že se mu jí jednou podaří zrealizovat. A když se ten sen konečně stane skutečností, mávnutím proutku je zase pryč. Těžko se mi teď odhaduje, jestli to vůbec někdy zvládnu nějak zpracovat…

Pod vlivem všech těch událostí, které se staly, jsem si vlastně vůbec nevzpomněla na pomyslnou třešinku na dortu, na kterou jsem se těšila – sundání kamuflážového čínského štítku z mého TIBETSKÉHO deníku. Udělala jsem to až večer na hotelovém pokoji a místo sladkého pocitu zadostiučinění jsem cítila hořkokyselou pachuť celého toho podivného paradoxu.

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-10-18 - Káthmándú, Bhaktapur

Spát jsme šli něco po půlnoci. Moc jsem nemohla usnout a už v 5:00 jsem byla zase vzhůru. Miki využil ranní čas k tomu, že se šel projít. Nakonec prý nachodil 6 kilometrů.

Během rána jsem se snažila vyřešit, co budeme dnes dělat. Miki to moc řešit nechtěl, ale blbou náladu značně vylepšil, když ze své tašky vytáhnul pytlík plný mnou roztříděných kamenů z okolí Everestu. Tak proto jsem včera nemohla najít ani popisné štítky! U Věrky s Jozefem pak vyzvedl pytel s kamením a prý najisto identifikoval kameny z Dolma-la. Moc mu nevěřím, ale pokud má pravdu, tak máme důležité kameny všechny.

Na 9:00 jsme se všichni sešli na recepci. Ivě ranní let zrušili kvůli počasí, takže jsme si jen nechali napsat hesla na wifi a vyrazili do víru Káthmándú.

Dominika nás vzala do pekárny se střešní terasou. Jelikož máme v Káthmándú horší hotel, Livingstone nám rozdíl v ceně a komfortu vyrovnává tím, že nám platí snídaně a zítra i večeři. Měli jsme limit 600 RMS na osobu a jelikož jsme si nedávali nápoj, měli jsme toho k jídlu fakt hodně. K snídani 2 čokoládové koblihy, další 3 větší sladké kousky a takovou hromádku oříšků v čokoládě. Dokonce i něco slaného ke svačině na později.

Památky: Nepál – Káthmándú

Po snídani jsme zamířili na Durbar Square. Cestou jsme se zastavili na trhu, kde měli zeleninu, koření, hinduitické předměty a mnoho dalšího. Dominika nás také vzala ke stánku, kde se prodává lassi. To je tradiční, spíš tedy indický nápoj vyrobený z jogurtu. Prý tu mají to nejlepší. A fakt bylo dobré, byly v něm i oříšky. Pak už jsme došli na hlavní náměstí.

Dominika nám tam po 1000 RMS koupila vstupenky a šli jsme rovnou k domu, ve kterém bydlí kumárí – jediná živoucí bohyně na světě. Objevuje se v okně buď v 11:00 nebo v 16:00, navíc ne vždy. Ale měli jsme štěstí. Nejdřív bylo zkontrolováno, že nikdo nemůžeme fotit, a pak se objevila v okně. Nalíčená, strnulý výraz, ne moc hezká. Stála tam maximálně minutu a byla fuč. Venku se pak prodávaly pohledy s její podobiznou – jeden za 20 RMS. Tak jsme si ho taky pořídili, dám si ho do deníku. V roce 2013 jsme totiž kumárí neviděli.

Poté jsme si pomalu prošli celé náměstí Durbar i Královský palác a Dominika nám k tomu dala výklad. Nepřekvapivě nás nejvíc zaujaly následky zemětřesení, které postihlo Nepál v roce 2015. Některé chrámy se úplně zřítily, některé jsou podepřené či oplocené. Místy probíhají rekonstrukční práce, něco ale ani nikdy obnoveno nebude. Největším překvapením byl stav právě Královského paláce. Zřítila se jeho devítipatrová věž, ze které byl roku 2013 krásný výhled na celé město, ale i přilehlý palác, kde bylo muzeum.

Zemětřesení ale mělo kupodivu i pozitivní dopady. Mnohé chrámy i jiné stavby jsou totiž zdobené neskutečně detailními dřevořezbami, což je místní umění. Bohužel řezbářů ubývalo. Zemětřesení ale natolik zvedlo poptávku po tomto řemesle, že opět přibývá těch, kteří se mu věnují.

Prohlídku jsme dokončili asi ve 12:00 a my se tedy s ostatními rozloučili a zamířili na Ratna Park Bus Station. Tam jsme od mnoha naháněčů vyzjistili, který bus jede do Bhaktapuru, nastoupili, zaplatili směšných 50 RMS (něco málo přes 10 Kč) za nás oba a během chviličky už se bus dal do pohybu.

Cesta trvala asi hodinu, často jsme stáli a naháněč vyvolával stanice, a taky jsme byli brzděni hustou dopravou. V Bhaktapuru jsme vystoupili v podstatě ideálně, za chviličku jsme byli u pokladny pro turisty. Zaplatili jsme 3.000 RMS za 2 vstupenky a vstoupili do historické části města.

Památky: Nepál – Bhaktapur

Šli jsme rovnou ke slavnému „Peacock Window“, které jsem při minulé návštěvě z nějakého důvodu neviděla. Šli jsme na jisto a když jsme dávali pozor, narazili jsme i na ukazatel. „Peacock Window“, tedy „Paví okno“ je jedna z mnoha detailních dřevořezeb. Je mi záhadou, proč je právě tahle dřevořezba tak strašně slavná, protože, nejen v Bhaktapuru, je podobných celá řada, ale úkol byl splněn, viděla jsem ho a do Bhaktapuru už se nikdy nemusím vracet :-).

Podle internetu jsou v Bhaktapuru paví okna dvě různá. Respektive mimo nich ještě řada dalších malých. Chtěli jsme najít obě dvě, což se ukázalo jako úkol extrémně jednoduchý. Obě okna jsou totiž ve stejné uličce a jen několik metrů od sebe.

Dominika nám doporučovala navštívit místní papírnu, která má vhod přímo naproti oknu. Lákal nás tam zřejmě majitel, tak jsme nakonec šli. Přidala se ještě jedna paní a nás tři pak chlápek provedl výrobnou papíru i několika místnostmi plnými vlastnoručních dřevořezeb. Došli jsme dokonce až na střechu domu, ze které zase byl pěkný výhled. Z výroby papíru jsme viděli proces i dílčí výrobky. Nejvíc mě zaujaly staré stroje, ty nejstarší rozhodně z 19. století. Nakonec jsem v obchůdku koupila malý zápisníček a modlitební vlaječky. Oboje stálo pouhých 450 RMS.

Od „Peacock window“ jsme šli rovnou na Durbar Square, protože to je snad skoro povinnost. Trochu jsme si to tam prošli a pořídili několik fotek, které budou sloužit jako porovnání stavu před zemětřesením a po něm.

Jelikož v papírně jsme se dost zdrželi a Bhaktapur známe, moc jsme se nezdržovali a pomalu přes Pottery Square (Hrnčířské náměstí) šli zpět na hlavní silnici.

Autobusy jezdily poměrně četně, jen vyvolávači nebylo nic rozumět. U jednoho busu nám pomohla paní, která tu čekala na svůj spoj.

Cesta opět docela utekla a asi v 16:30 už jsme zase byli zpátky v Káthmándú. Zamířili jsme rovnou na Durbar Square. Omylem jsme prošli okolo budky na prodej lístků, tak nás volali zpět a museli jsme z batohu vyndat dopolední vstupenky, které platí celý den.

Na Durbaru jsme zase prošli vše poškozené a udělali srovnávací fotky. Znovu jsme se podívali do Královského paláce, protože dopoledne nám neodtrhli kontrolní proužek. Zkoumali jsme různé praskliny a uvažovali, jestli se s tím vlastně vůbec dá něco dělat.

Na chvíli jsme si sedli na zídku pod chrámem a vyndali jsme svačinu, která nám zbyla od snídaně. Prohlédli jsme si strom Bhodi, v jehož kořenech jsou vtěsnané malé svatyňky a sochy. A zastavili jsme se ještě na jedno lassi :-). A pak už jsme zamířili Thamelem zpět do hotelu. Nikdo tam nikde nebyl, tak Miki poslal Dominice SMS s prosbou o info, v kolik bude sraz na večeři.

Já jsem mezitím trochu dopsala deník a v 19:00 jsme se sešli na recepci. Viola si vymkla kotník a Iva se rozhodla večeři vynechat.

Přišel průvodce Michal ze skupiny Bhútánců, se kterými jsme dnes šli na společnou večeři. Byli jen čtyři, ptali se na Tibet, ale jinak se moc neprojevovali.

Dala jsem si „Palak Butter Masala“ s rýží, bylo to dost pálivé, ale kupodivu bez nějaké chuti, takže nic moc, Miki zvolil hamburger. Pili jsme jen vodu. Já si nakonec dala dezert – čokoládové brownie se zmrzlinou. Byli jsme unavení, tak Miki došel zaplatit – stálo to 1.300 RMS.

Spolu s Vierkou a Josefem jsme došli na hotel, Miki jim odnesl tác s kameny, které nám zbyly po přebrání. Dali jsme si teplou sprchu, já dopsala deník a čekala, až mi uschnou vlasy. Spát jsem šla asi ve 23:30.

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-10-19 - Pátan, Pašupatináth, Boudhanáth

Budík byl nastaven na 6:45, ale Miki začal strašit dřív a vzbudil mě. V 7:30 jsme se sešli na recepci a vyrazili společně na snídani. Těšila jsem se, že tentokrát budeme mít stolek s výhledem, ale zabral ho Pavel a držel místo Lubošovi. Zaznamenávám u sebe posun v takových záležitostech. Nemám problém to hodit za hlavu.

Památky: Nepál – Lalitpur/Pátan

Po snídani jsme se vrátili do hotelu, kde nás v 8:30 vyzvedl mikrobus a zamířili jsme do Patánu. Cesta utekla rychle, dnes není pracovní den, tak je doprava o něco lepší. Bus nás vyklopil přímo u pokladny, takže nám Dominika koupila vstupenky a ukázala nám náměstí Durbar, kde se zrovna konala nějaká akce. Taky jsme si prošli královský palác, ale Dominika nás docela honila, že nemáme čas. Někteří totiž mají na odpoledne objednanou masáž, tak se kvůli nim musíme vrátit všichni. Nechápu… V královském paláci je i menší muzeum, jsou v něm především sošky – hinduistické i buddhistické. A na rozdíl o řady jiných míst jsou tu i ucházející popisky. A tak jsem moc neposlouchala, zdržovala a všude byla poslední :-).

Z Durbaru jsme se přesunuli k takzvanému Zlatému chrámu. Ten je sice buddhistický, ale pro požehnání si tam chodí především hinduisté. Internet říká, že zlatý není. No, z pravého zlata asi není, to by tu Nepálci nenechali, ale barevně to odpovídá. Je tu i taková ta typická hlavní hala. Celkově dost neobvyklá buddhistická enkláva v jinak převážně hinduistickém Nepálu.

Vrátili jsme se na Durbar, odkud mezitím zmizela ta akce, která tam předtím byla. Dali jsme si tam asi 10 minut rozchod a sešli se na místě, kde nás ráno minibus vyhodil.

Ostatní si tam dali k pití nějaký fresh z čerstvého ovoce a pak jsme došli na parkoviště, kde na nás čekal minibus.

Přesunuli jsme se k Pashupatináthu. Domča nám tam zase koupila vstupenky. Zase stály neskutečné peníze. Hned u vchodu měli spoustu pestrobarevných prášků, které se používají při svátku holi. Měli je tu už minule, tenkrát mě taky zaujaly :-).

Podél stánků jsme došli na spalovací gháty. Jedna hranice tam zrovna hořela, několik dalších bylo připravených. Za mostem v části pro bohatší se připravovala tři těla. Tradičně mi nebylo příjemné tam okukovat a dokonce fotit, ale nakonec jsem, jako minule, několik fotek udělala. Pak jsme se vyškrábali po schodech na malý kopec. Cestou všude žebrala spousta opic o kus žvance. Nahoře byla spousta různých svatyní.

U ghátů bylo jako obvykle i několik svatých mužů. Filip kdysi říkal, že jsou většinou falešní, ale podle Dominiky to není pravda, jen se snaží vytěžit ze své pozice maximum.

Ačkoli gháty jsou místo spíš negativní, roste u nich řada zajímavých rostlin a letitých stromů. V nejvyšším místě ghátů jsem objevila krásný rozložitý strom. A nedaleko také nějakou rostlinu, která měla ostny na listech.

Naše poslední společná cesta vedla na „Boudu“ , jak mnozí říkají zkráceně stúpě Boudhanáth. Cesta docela utekla, viděli jsme dokonce i golfové hřiště u letiště. Prý je jediné v Nepálu.

Řidič nás vysadil přímo u vstupu ke stúpě. Domča zas koupila vstupenky a prošla s námi dovnitř.

Stúpa je fakt obrovská, ale třeba loni v Thajsku jsme snad viděli i větší. Společně jsme jí jednou obešli, došli si i na vyhlídku. Ostatní pak zamířili na oběd do jedné z mnoha restaurací. Měli jsme hlad, ale ne chuť. Tak jsme se s ostatními rozloučili a šli si ještě 2× obejít stúpu. Omrkli jsme i její vnitřní část a obešli jí i uvnitř.

Za hodinu už naši dojedli, takže jsme se k nim zase připojili. Společně jsme pak zašli spolu s Guidem do prodejny různých thangk. Osobně se mi tam docela líbilo, naučila jsem se poznat méně kvalitní thangku. Čas plynul dost rychle, ale Pavel si nakonec koupil 2 větší, které mu museli vyndat z rámů, což docela trvalo a málem jsme přišli pozdě na místo srazu.

Mikrobusem jsme se vrátili skoro k hotelu. Mrkli jsme do jedné kavárny, kde si mnozí koupili balení kávy, a došli jsme k hotelu.

S Dominikou jsme pak zašli do protějšího hotelu, kde jsme zvážili náš mani kámen. Má 16,63 kg, tak jsme se rozhodli ho zabalit normálně mezi ostatní věci a neposílat ho samostatně.

S Mikim jsme pak vyrazili do Thamelu. Sháněla jsem mapu Tibetu, ideálně s co nejlepším měřítkem. Ceny byly sympatické, ale mapy ne moc použitelné. Zato jsme objevili zajímavou náboženskou knihu za 800 RMS a nakonec jsme si jí i koupili.

V supermarketu jsme za 100 RMS koupili sypaný masala čaj. Pokračovali jsme k našemu dávnému hotelu Nirvána. Našli jsme ho až napodruhé, protože navigoval Miki :-). Tak jsme si u něj aspoň koupili za 50 RMS dvě vody. Cestou zpět na hotel jsme potkali Vierku a Jozefa. Dali nám pohled, který koupili a na který Dominice napsali vzkaz. Od nás se očekávalo totéž, dolepit naší společnou fotku a pak předat pohled někomu dalšímu.

Došli jsme do směnárny a vyměnili 20 EUR, abychom mohli Dominice zaplatit za všechny vstupy.

Od směnárny jsme se vrátili do Thamelu a já sháněla přáníčko pro Vierku. Nakonec jsem našla docela hezká po 95 RMS, tak jsem si vzala jedno i pro sebe, dám si ho do deníku, ať si z toho Nepálu taky něco přivezu… Po zaplacení dluhu Dominice nám zbyde 75 RMS. To je dost dobré.

Na hotelu jsem se pustila do psaní deníku a na 19:00 jsme se sešli na recepci a hromadně šli na večeři.

Šla jsem s jistotou na chicken kormu, Dominika mi jí pořád slibovala, ale pohledem do jídelního lístku jsem rychle zjistila, že jí nemají. Vybírala jsem si až v době, kdy už všichni měli vybráno, protože jsem si vůbec nemohla vybrat. Měla jsem chuť na chicken kormu a na nic jiného. Zvolila jsem steak, což se neobešlo bez blbých poznámek průvodce Michala, který si jaksi předem zapomněl pohledem do jídelního lístku ověřit, že můj steak stojí dokonce méně, než některá jiná jídla. Chuťově byl super, ale do objednaného „rare“ měl hodně daleko. Aspoň že prezentace stála za to, zapálili to všechno naráz přímo přede mnou.

Asi ve 21:20 jsme se rozloučili, poděkovali Domče za večeři, kterou nám jako kompenzaci platil Livingstone. A tak jsme v doprovodu Vierky a Jozefa zamířili do hotelu.

Předtím, než jsme se rozešli na pokoje, jsem Vierce dala naše přáníčko. Měla radost a srdečně jsme se objaly.

Na pokoji jsem přebalila obě tašky. Kámen a lehké věci do jedné, vše ostatní do druhé. Pak jsem dopsala deník a spát jsem šla asi o půlnoci.

Šipka Zpět na „Obsah“

2019-10-20 - Přelet z Káthmándú do Dubaje, přílet z Dubaje do Prahy

Budíka jsem měla na 5:15, ale Miki začal rachotit dřív. Připravili jsme se, dobalili, Miki odnosil věci na recepci. Na recepci mě přivítala Vierka poděkováním a vřelým objetím. A taky slovy, že u nás je poselství Tibetu v dobrých rukou.

V 6:00 jsme si naložili věci do mikrobusu a vyrazili na letiště. Cesta takhle brzo ráno utekla rychle. U letiště jsme přendali vci na vozíky a rozloučili se s Dominikou. U vstupu byla první kontrola, ale zkontrolovali jen 2 lidi na začátku.

Hned za vstupem byla bezpečnostní kontrola v podobě velkých rentgenů. Na rentgenu se jim nelíbil kámen. Protože kontrola osob byla u žen rychlejší, byla jsem u zkontrolovaných zavazadel rychle. Chlápek označil Mikiho tašku, kterou chce vidět, pak ho ale něco vyrušilo a napodruhé ukázal na tu druhou. Takže první, ve které byl mani kámen, jsem hodila na vozík a když přišel Miki, dostal instrukce, ať s tím odjede. Samozřejmě mě zase neslyšel, takže nenápadní jsme asi nebyli. Podle instrukcí jsem vyndala svoje kameny v pytlíčku, jen si ověřil, že jsou z Tibetu. Když pochopil, že došlo k záměně tašek, ke které nepochybně dochází maximálně jednou za 10 let, tak si dohledal na rentgenu snímky, kontrolním dotazem si ověřil, že vezu trekové hole a když jsem mu to potvrdila, a zas mě nechal to zabalit. Ušetřili jsme si vysvětlování, ale stejně si myslím, že to někdo cestou rozbalí.

Po kontrole jsme šli zabalit tašky do fólie, ostatní zamířili do fronty. Když jsme byli asi v půlce balení druhé tašky, začal nás nahánět Pavel, že nás chtějí vidět na odbavení a že máme odevzdat zavazadla. Tak jsme trochu zrychlili, dobalili to a odevzdali u přepážky. Oboje vážilo 55,34 kg, jedna samostatná pak 26,78 kg – zřejmě to byla ta s kamenem.

Vyjeli jsme po eskalátorech, vyplnili odletové kartičky a vystáli frontu na imigrační. Moje fronta se pochopitelně zasekla. Za imigračním se pak vinuly 2 fronty – muži a ženy. Šlo o bezpečnostní kontrolu. Byly jsme hotové dříve, než chlapi. Iva dokonce pronesla velkou lahev vody – tak moc důkladné to bylo.

Pak už jsme byli v odletové části, kde je 5 gate. Naše zatím nebyla určená, tak si všichni koupili kávu a šli jsme si sednout. Každý jsme něco málo posnídal a Luboš od nás vybral poslední rupie a koupil za ně vodu a 2 kávy.

Ani to netrvalo moc dlouho a začalo se nastupovat do letadla. Chlápek, co se měl starat o Violu s vymknutým kotníkem se „staral“ o nás všechny, takže jsme nastupovali mezi prvními. Ani dopsat deník nebo dojít na záchod jsem si nestihla.

Startovali jsme s mírným zpožděním. Ačkoli jsme si v letadle různě přesedali, celkem 3× jsem měnila místo a nakonec seděla na 17E místo Mikiho a ten měl 17F, Iva skončila vedle mě, ačkoli původně měla 18B (a taky měla sedět vedle mě). Nějak je mi přáno :-). Přitom kdyby bývala zůstala sedět na svém původním místě, tak by seděli na trojsedačce jen ve dvou, takže na té výměně pěkně prodělala.

Během letu jsme dostali snídani. Zvolili jsme nevegatariánskou, což byla taková odlehčená english breakfast. K tomu byla houstička s trojúhelníčkem taveného sýra a krekry.

Po jídle jsem si chvíli četla, ale většinu letu jsem prospala. I když na prostřední sedačce to moc nešlo.

Po přistání jsme se odvezli busem k terminálu a přes „connections“ nasedli do dalšího busu, který nás pěkně povozil po letišti a nakonec vyklopil na terminálu 3. Ostatní byli pomalejší, takže prvním busem jsme jeli jen my a Iva, která se ná po vystoupení držela jako klíště, ale jinak dělala, že tam není. Když jsme šli po travelátoru, šla taky, když mimo, ona taky. Nemířili jsme ovšem rovnou ke gate C13, jak asi předpokládala, ale do Marhaba Lounge. Tu jsme nejdřív nemohli najít, tak jsme se ptali v jiné a Iva mezitím jako pejsek čekala venku. A když nás z lounge poslali vlastně zpátky, i ona se začala vracet a před Marhabou opět čekala. Tentokrát jsme ale zapadli dovnitř v rámci Lounge Key. Iva nás zvenku ostřížím zrakem sledovala přes sklo.

Usadili jsme se u barového pultíku s výhledem na letištní plochu, přímo před námi zrovna plnili jeden 777 velkými bednami. Dala jsem si nějaké sendviče, zákusky, hlavně výtečný čokoládovo-třešňový. K pití 2× 7up. Odskočila jsem si na WC, dopsala deník, ještě něco zobla a byl pomalu čas jít.

U gate jsme potkali Pavla, který tam opečovával Violu. Většina lidí už byla v letadle, tak jsme šli taky. Miki měl místo u okna, ze kterého se celý let nehnul, já měla své 32C vedle Vierky s Jozefem, ale jelikož byly volné čtyřsedačky uprostřed, Pavel a Iva si zabrali každý svou a my se rozesadili po dvou.

K obědu bylo na výběr hovězí nebo kuře. Letuška zrovna hovězí neměla, ale oznámila jsem jí, že počkám a za chvíli ho přinesla. Jako předkrm byl kroupový salát, jako dezert jogurt s oříšky. Zbytek klasika – houska, máslo, sýr, krekry, voda.

Deník jsem psát nemohla, zapomněla jsem si vzít k sobě čisté papíry. Tak jsem si chvíli četla a jinak se pokusila různě pospávat.

Asi dvě hodiny před přistáním jsme dostali popcorn, Kitkat a pití. Poté jsme se zase na sedačkách promíchali a já se dostala k oknu na 33A, což bylo místo Violy.

Přistáli jsme asi v 19:30, došli k imigračnímu a tam přes automatické brány k vyzvednutí zavazadel. Na klasickém imigračním byla dost děsná fronta.

U vyzvedávání zavazadel jsem si odskočila na WC a když jsem se vrátila, byli tam už všichni kromě Ivy. Tu už nikdo z nás neviděl. Však taky Pavel psal Dominice, že jsme tam všichni, jen jedu nevidíme. Její zavazadlo ale vyjelo jako druhé. A poměrně rychle i naše dvě těžké tašky. Ta druhá se ohlásila dost velkou ránou, kterou způsobil mani kámen.

Se všemi jsme se rozloučili a bezcelní prostor opustili. Miki vyrazil na bus a pro auto, já čekala na Violu. Dostala tašku zabalenou v igelitu, protože jí prasknul celý šev.

Když Miki dorazil, naložili jsme se do auta a zamířili s Violou na Florenc, odkud jí jede ve 22:00 autobus do Bratislavy.

Domů jsme dorazili po 21:30. Něco málo jsme vybalili, osprchovali se, já dopsala deník a šlo se spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

Závěr

21. 10. 2019: Hned po návratu jsem napsala Dominice, abych jí informovala, že mani kámen jsme nakonec dovezli a že jí moc děkujeme…

23. 10. 2019: Taky jsem zabalila pláštěnky, abych je mohla poslat zpátky Kláře. Přibalila jsem i peníze za poštovné, protože jí na poště pěkně oškubali, když je posílala ona mně, a taky pár drobností, které jsem přivezla z Nepálu – masala čaj a ručně vyrobený zápisník.

1. 11. 2019: Spočítala jsem všechny odříkané mantry, nakonec jich bylo jen 12.100 za celou dobu pobytu. Ale jsou tibetské, takže hodnotnější :-). A tak jsem je poslala do Mantrajány, ať je započítají do Milionu manter pro Dalajlamu.

2. 11. 2019: Nahlásila jsem na Mapy.cz chybku ve jméně náměstí ve Lhase. Snaha být užitečná byla trochu zbytečná. Odpověděli mi, že zahraničí přebírají z Open Street Map. A tam to vlastně můžu opravit sama. Jenže nevím, jak je to přesně správně, takže smůla :-).

7. 11. 2019: Zkontaktovala jsem Pavla, abych mu poslala jeho fotku, takže mě přidal na Dropbox, kam jsem pak postupně, jak jsem procházela fotky z jednotlivých dnů, nahrávala fotky, které by se mohly hodit i ostatním.

12. 11. 2019: Díky Pavlovi jsem získala e-mailový kontakt na Violu, takže jsem jí poslala jednu její fotku. A dozvěděla se, že nohu má zlomenou a dostala sádru :-(. To asi nikdo z nás nečekal… Zkusila jsem tedy znovu zkontaktovat Dominiku, aby o Viole věděla a jestli by nám poslala naší fotku z Dolma-la, ale byla zrovna v Etiopii. A po návratu už se neozvala, i když i Pavel tvrdil, že mu rozeslání kontaktů a fotek slíbila. Tak jsem holt objednala ve Fotolabu fotky bez téhle…

22. 11. 2019: Miki se po zveřejnění jednoho dne z deníku cítil nedoceněný, tak se ozval přes WhatsApp :-).

10. 12. 2019: Od přechodu nepálských hranic jsem nakonec docela „vychladla“. Kolem mani kamene jsem doma chodila po špičkách a čekala, až se „něco“ stane, až si na něj zvyknu a zas ho přijmu za náš. Během několika týdnů už jsem při pohledu na něj nerudla vzteky a přišlo mi, že na své provizorní místo prostě patří, což byl značný pokrok. Jak jsem ale postupně přepisovala ručně psaný cestovní deník do této elektronické podoby, musela jsem přepsat i ten prokletý 17. říjen. A zase jsem se tak strašně naštvala, že mi to stálo za to a sepsala jsem stížnost do Langtang National Park. Na internetu jsem našla e-mailový kontakt, který byl ale chybně, takže se mi podařilo zprávu odeslat asi až na 4. pokus. Byl by zázrak, kdyby se z Nepálu vůbec někdo ozval, ale já to díky tomu snad tak nějak začnu považovat za uzavřené.

Shrnutí

Tibet. Vzdálený. Exotický. Dechberoucí. Dýchne tam na vás zvláštní atmosféra, z našeho západního urychleného stylu života během minuty zvolníte. Chce to ale doširoka otevřené oči i mysl, abyste pobrali a zpracovali co vidíte. Co tam Čína provedla a provádí je nezpochybnitelné a udivuje mě, kolik je na téhle planetě i v naší republice lidí, kteří to celé popírají. Ve Lhase a okolí už pozůstatky toho řádění viditelné nejsou, ale na venkově, třeba v Tsaparangu, je to vidět v plné „kráse“. Podle některých se ale prý nic z těch hrůz nastalo a Čína se celou dobu snaží Tibetu pomáhat. Tak určitě.

Jestli jsou současná omezení někde patrná, tak hlavně ve Lhase, kde je největší koncentrace turistů, a přesto i největší koncentrace vojáků. Omezení a zákazy, permity, vojáci, obrněná vozidla. Jako turista z Evropy tu budete na rozdíl od Tibeťanů víceméně svobodní, ve Lhase se dokonce smíte pohybovat samostatně (OK, ověřili jsme, že bez pasu z hotelu nelez) a i v jiných městech, kde už se to úplně nesmí, jsme s sebou často Tseringa neměli. Jasně, měli jsme každou chvíli nějaký „strašně nenápadný“ dohled, ale nechali nás být, i když ne vždycky jsme se chovali ukázkově. Nešlo si ale nevšimnout, že i když navenek to máme jako turisti vnímat jinak, Tibeťané nejen žádné svobody nemají, ale situace se od naší minulé návštěvy v roce 2013 značně zhoršila. Mimochodem nejen Tenzin, který neuměl anglicky, ale ani Tsering, pochopitelně nemají cestovní pas a častokrát nám přišlo, že na checkpointech neukazují náš permit, ale ty svoje, protože oni se nesmějí volně pohybovat ani po Tibetu!

Přes to všechno, co se v Tibetu stalo a s tichým souhlasem světa stále děje, je nutné Číně připsat plus za infrastrukturu, kterou v Tibetu vybudovala. Tibeťané jsou zemědělci, často nomádi, ti by asfaltové silnice nikdy nepostavili, protože je nepotřebují. Čína ale vybudovala nejen obrovské nehezké čínské čtvrti nebo zmíněné silnice, ale i železnici, nemocnice a školy. Pravda, náplň učiva už tak pozitivní není… A to, co Čína kdysi při svém řádění zničila teď zase postupně opravuje, i když tedy především na místech, která navštěvují turisté. Dalajlama už dávno nepožaduje úplnou samostatnost Tibetu, ale „jen“ přiřknutí určitých práv a svobod. A i když pocitově s tím úplně nesouhlasím, protože by to mělo být tak, jak si přejí Tibeťané, rozum mi říká, že Dalajlamův přístup je správný…

Dost už ale bylo politiky. Té se sice v Tibetu vyhnout nedá, ale není to ten důvod, proč by někdo do Tibetu jel. Tím důvodem jsou památky, náboženství, kultura, příroda… V Tibetu se zastavil čas. Máte pocit, že jste se dostali do středověku a kolo bylo vynalezeno teprve nedávno. A tímhle tempem to v Tibetu i plyne.

Ač buddhismus pochází z Indie, dnes už centrem tohoto náboženství není, protože Indii ovládá hinduismus. Snad právě kvůli té síle víry, která je v Tibetu patrná, mi přijde Tibet jako ta pomyslná kolébka buddhismu. Náboženství je tu patrné na každém kroku. Je upřímné a nezvykle intenzivní. Zatímco v Japonsku naběhne věřící do chrámu, vhodí nějakou tu minci, věnuje minutku modlitbě a běží si dál po svém, v Tibetu věnuje buddhista modlitbám dlouhé hodiny, absolvuje i několikadenní kory, mnozí navíc plazivou chůzí!

Ruku v ruce se sílou víry jdou zdejší „památky“, které v rámci možností slouží stále svému účelu. Mám samozřejmě na mysli především kláštery, které my turisté navštěvujeme, abychom pochopili historii a náboženství, zatímco pro Tibeťany jde o opravdu významné svatostánky.

A opomenout nesmím ani přírodu, vysoké, divoké, mrazivé pásmo Himálaje, kde se tváří v tvář těm velikánům cítíte jako mravenec. Jsou dechberoucí, i když při pohledu z Tibetu kvůli vysoké nadmořské výšce Tibetské náhorní plošiny nijak monumentální. Osmitisícovky ale máte na dosah! V horách je to náročné hlavně fyzicky a chce to nejen kondici, ale i silnou hlavu. A taky respekt a pokoru.

V podhůří sice nic moc neroste, ale zvířat tam žije spousta. Sněžného levharta zvaného irbis, často pak také sněžný leopard, jsme sice neviděli, ale zato jsme viděli stáda kiangů východních (divoký osel), nahurů modrých (modrá ovce, která je rodově kozou), ibexů, ale i hejno supů. Užasné!

Celý ten „středověk“ a „divočina“ se pochopitelně přenáší i do infrastruktury. Silnice jsou sice asfaltové, ale rovné rozhodně ne. Hotely „po Tibetsku“ nemají vytápění, teplá voda je občas jen na příděl nebo na heslo, které je tajné :-). Ale s tím vším se počítá už před cestou, spraví to péřový spacák a zážitky to všechno přebijí!

Plusem bylo i to, že se sešla super parta. Ivu nepočítám, ta nebyla součástí :-). Ale ostatní byli úžasní. Viola, která měla v ruce málu skoro stejně často, jako já. Vierka s Jozefem, kteří, ač zřejmě křesťané, s otevřenou myslí a pochopením jeli poznávat jiné náboženství. Míla, který si splnil sen v podobě koupání v Manasarovaru. Luboš, který se nám občas „ztratil“, protože šel meditovat. A nakonec i Pavel, který na to všechno nahlížel s jakýmsi odstupem. Jen tu Ivu nechápu, proč tam vlastně jela…

Poněkud problémový by možná byl i Nikolaj, který se z důvodu plicního edému odpojil v Shigatse. Dominika s ním byla i poté v kontaktu, protože zprostředkovávala kontakt s pojišťovnou. Snažila se mu zajistit přesuny do nižších poloh, do Káthmándú a tam mu zajistit program. On ale neposlouchal pokyny její ani průvodce, který ho doprovázel. Ve Lhase odmítl jít do nemocnice, ačkoli bez lékařského potvrzení mu pojišťovna nechtěla proplatit další cestu. Nakonec ho transportovali do Káthmándú, odkud ho ale poslali zpět do ČR. Zřejmě to pro ně bylo levnější než mu platit pobyt tam a případná další lékařská ošetření, pokud by se jeho stav komplikoval. Nezbývá, než doufat, že mu tento zdravotní problém a následná ne moc dobrá rozhodnutí nezpůsobí dlouhodobé zdravotní komplikace.

Co vidím jako problém tohoto zájezdu je právě ten Nepál. Zakončit poklidnou meditační cestu Tibetem v hektickém Nepálu, který přebije všechny předchozí zážitky, mi nepřijde vhodné. A to ani za předpokladu, že bychom byli ušetřeni těch komplikací na hranicích.

Takže nakonec doma proběhl rozhovor:
„Co se Ti nejvíc líbilo v Nepálu?“
Dlouhé přemýšlení… „Bhaktapur“
„Hm, takže zase to, co jsme si zařídili sami.“

Velkou bolístkou je totiž cestovní kancelář. Jejich přístup je laxní, informace nepřesné až lživé. Program zájezdu, který mají uvedený na webu, se už několik let z různých důvodů absolvovat nedá, přesto se CK nenamáhá ani upravit program. Luboš se u Everestu dost divil, že se nedostaneme až do Base Campu určeného horolezcům, neb CK návštěvu v programu slibovala a on si pochopitelně aktuální informace na webu nehledal. Obdobně jejich „povinné spropitné“ pro průvodce a řidiče. Zatím rozmýšlím, jak přesně se k tomu postavit, ale rozhodně to ještě bude mít dohru…

Na samotný závěr tedy asi něco pozitivního. I když ve skutečnosti byla takhle dovolená zalitá sluncem, v přeneseném slova smyslu už se to úplně říct nedá. Ale Tibet je něco tak úžasného, že se něco málo rozhodně vyplatí snést. A ačkoli tahle naše dovolená byla možná na první pohled horší, než některé předchozí, považuji ji za jednu z nejlepších a doporučuji takovou výpravu každému, kdo má možnost a odvahu :-).

Statistiky
Významné průsmyky
  • Khamba-la – 4.852 nebo 4.794 m n. m.
  • Karo-la – 5.045 nebo 5.010 m n. m.
  • Gyantso-la – 5.260 nebo 5.257 nebo 5.248 nebo 5.220 m n. m. – nejvyšší bod na Friendship Highway
  • Pang-la – 5.206 nebo 5.205 nebo 5150 m n. m.
  • Dolma-la – 5.636 nebo 5.570 nebo 5.630 nebo 5.648 nebo 5.669 nebo 5.670 m n. m. – náš výškový rekord
  • Ma-la – 5.236 m n. m.
Pořídili jsme…
  • Milka 7.883 fotek a videí
  • Miki 4.673 fotek a videí
  • Celkem 12.556 fotek a videí

Šipka Zpět na „Obsah“