2016-03 - Švýcarsko
Obsah
- Úvod, přípravy
- 6. 3. 2016 - Odjezd
- 7. 3. 2016 - Jungfrau, Grindelwald-Wengen
- 8. 3. 2016 - Jungfrau, Mürren-Schilthorn
- 9. 3. 2016 - Engelberg-Titlis a Luzern
- 10. 3. 2016 - Adelboden
- 11. 3. 2016 - Příjezd
Úvod, přípravy
20. 7. 2015
CK Víkend měla letos v zimě v nabídce lyžařský zájezd do Švýcarska, ubytování v moc pěkném luxusním hostelu v Interlakenu. Hostel je přímo u nádraží, ze kterého se dá v pohodě dojet vlakem do oblasti Jungfrau a autem pak kamkoli jinam – Adelboden, Gstaad, Sörenberg, Engelberg nebo nedaleký malý Meiringen.
Právě tato nabídka mě navedla k tomu, že vyrazíme do Švýcarska – Slovensko je na týden málo, Rakousko je zbytečně blízko, v Itálii už jsme byli mnohokrát, ve Francii letos, Slovinsko by bylo potřeba s něčím zkombinovat, eurové země s ohledem na kurz aktuálně nejsou moc dobrý nápad, takže prostě zbývá Švýcarsko, které je drahé a dražší pořád :-).
Hostel v Interlakenu jsem nějakou dobu sledovala, ale noc v pokoji s vlastní sociálkou a se snídaní tam vycházela na 125 CHF plus dalších 12 CHF za parkování, což při týdenním pobytu vycházelo na 959 CHF, v přepočtu skoro 25.000 Kč. Zvažovali jsme, že bychom tedy jeli třeba jen na 5 dní, ale i tak to vycházelo zbytečně draho. Hledala jsem tedy ubytování jinde v Interlakenu nebo na trase vlaku. Po dlouhém hledání se mi nakonec povedlo najít apartmán Beck ve Wilderswillu kousek od nádraží za 560 CHF na 7 nocí.
Spíš pro zajímavost jsem pak hledala ještě různě v okolí, abych zjistila, o kolik jsou tady v oblasti vyšší ceny, a docela mě překvapilo, že je to nejlevnější ubytování široko daleko. Při brouzdání jsem našla jen jedno další ubytování za stejné peníze – apartmán Ferreira v Iseltwaldu. Ten se mi svým umístěním moc zalíbil, ale jediným pro nás využitelným dopravním prostředkem by bylo auto, což mohl být v případě oblasti Jungfrau problém. Nakonec jsme ale zjistili možnosti parkování a, protože auto pro nás znamená svobodu, rozhodli se pro tento apartmán, neb se mi líbil víc, protože má zahradu, leží na břehu jezera a má krásný výhled na hory. A, narozdíl od apartmánu Beck, je možné rezervaci stornovat bez poplatku až do 30 dní před příjezdem, byť to tedy nemáme v plánu :-).
28. 1. 2016
Kelly má od října diagnostikované chronické selhání ledvin. Po počátečních beznadějných 3 měsících jsme na veterinární klinice Jaggy diagnózu rozšířili ještě o další zdravotní problémy, ale po čase se podařilo Kellyho úspěšně stabilizovat.
Ačkoli jsme plánovali, že v případě potřeby rezervaci ubytování ve Švýcarsku zrušíme, MVDr. Kadeřávková i rodiče se shodli, že to všichni zvládnou a můžeme odjet. Až do 4. února je možné zrušení či změny rezervace, takže jsme se nakonec rozhodli této možnosti využít a pobyt trošku zkrátit od 6. do 11. března to bude stačit ;-).
12. 2. 2016
Na webu Jungfrau.ch se dají koupit skipasy v předstihu s docela slušnou slevou – dvoudenní místo 143 CHF stojí jen 114 CHF na osobu. Protože za nižší cenu lze skipasy koupit jen asi 3 týdny předem, dnes nadešel ten den, kdy jsem si udělala jednu z narozeninových radostí a dva dvoudenní skipasy na 7. a 8. 3. 2016 koupila.
17. 2. 2016
Do e-mailu mi často chodí newslettery a jsou to ty jedny z mála, na které opravdu slyším, protože jsou přesně k tématu. Aktuálně se týkají především různých zimních aktivit, které je, mimo lyžování, možné ve Švýcarsku provozovat – bruslení, sáňkování, stravování…
V jednom z newsletterů mě zaujalo Fondue-Iglu nad Adelbodenem, kam se chystáme na jeden den na lyže. Původně jsem si říkala, že to zarezervuji a Mikimu to nechám jako překvapení, ale to bych to nebyla já, abych to vydržela. Nebyl z toho sice nadšený, ale zároveň nebyl proti, takže jsem to po kratším rozvažování zarezervovala…
18. 2. 2016
Dopoledne jsem byla na školení a cestou ze školení do kanceláře jsem se stavila ve směnárně a vyměnila franky za cca 15.000 Kč, respektive za 15.006 Kč jsem dostala 610 CHF.
2. 3. 2016
V pondělí 29. 2. 2016 jsme odvezli lyže do servisu a pro jistotu jsme si nechali i seřídit vázání.
Dnes jsme vyrazili lyže vyzvednout. Praskla nám žárovka v potkávacím světle. Mikimu se jí ani po 20 minutách nepovedlo vyměnit, protože je tam strašně málo místa a nevejde se mu tam ruka. Tak jsem nastoupila já a po dalších 20 minutách bylo hotovo.
Do Ski Evropská jsme dorazili docela pozdě, a protože pražské jarní prázdniny jsou v plném proudu, museli jsme vystát neskutečnou půlhodinovou frontu, protože spousta lidí šla do půjčovny. Až na poslední chvíli si nás obsluha zavolala, že nás odbaví přednostně, ale to už před námi byla jen jedna rodina.
Servis se seřízením stál 1.080 Kč, na seřízení vázání jsme, snad poprvé, dostali pořádná a v případě potřeby pro pojišťovnu použitelná potvrzení.
3. 3. 2016
Zkompletovala jsem podklady, které budeme potřebovat s sebou – mapky, otvírací doby atd.
Do iglú jsme poslali dotaz, jestli platí jednodenní skipas i pro večerní sjezd lanovkou do údolí a jestli je možné platit platební kartou.
V Grindelwaldu jsem našla půjčovnu sáněk a i tam jsem poslala dotaz, jestli stihneme plánovanou trasu absolvovat za světla a vrátit sáňky v otvírací době.
5. 3. 2016
Během dne jsme dořešili poslední věci, poslali na ubytování informaci o předpokládaném příjezdu a samozřejmě zabalili.
6. 3. 2016 - Odjezd
Budíka jsem měla na 6:30. Nakrmila jsem Kellyho, píchla mu infúzi a dobalila posledních pár drobností. Po 8:00 jsme Kellyho odvezli k rodičům, předali základní informace a vrátili se domů. Naložili jsme vše do auta a už v 9:06 vyrazili. Stavili jsme se v práci vynést odpadky, na které jsem v pátek zapomněla, a vytisknout pár věcí s sebou. Dojeli jsme do Šestky, kde jsem v Cash Pointu za 1.095 Kč koupila švýcarskou dálniční známku, a pak už jsme se definitivně vydali na cestu.
Asi v 10:00 jsme byli u Berouna. Na dálnici jsme posnídali perní a já se pustila do psaní deníku. Cesta díky deníku docela rychle utíkala. Na Rozvadově jsme u Mikiho oblíbené benzínky natankovali a zamířili na hranice. I přes uprchlickou krizi se žádná hraniční kontrola nekonala. Chvíli za německými hranicemi začala chumelenice mokrého sněhu a teplota klesla k 1 °C. Celou cestu se pak počasí neuvěřitelně střídalo – od chumelenice až po sluníčko, kdy i v tričku bylo horko. Cestou jsme skoro dojedli perník a zdolali i bagetu s vajíčkem a zeleninou. A k pití jsme měli Rivellu, kterou jsme si přivezli ze Švýcarska v září a kterou jsem v očekávání odjezdu načnula 2 dny před odjezdem.
Na švýcarských hranicích probíhala kontrola, spočívala tedy jen v zodpovězení několika dotazů – kam jedeme a jestli je auto naše. Odpověď, že je firemní, chtěl upřesnit, prolistoval nám pasy, které jsme si vzali místo občanských průkazů, protože obsahují víc údajů a přišly nám v souvislosti s imigranty spolehlivější, a nechal nás jet.
Švýcarsko – Země uprostřed Alp, která si sveřepě drží pověst drahého a luxusního klenotu. Její top střediska ovšem mají natolik unikátní genius loci, že by je měl – aspoň jednou za život – navštívit každý, kdo chce nahlédnout do lyžařského nebe…
Cesta utíkala dost rychle i díky nedávno dostavěné soustavě tunelů mezi Luzernem a údolím, v němž leží Interlaken. Na ubytování bychom dorazili moc brzo, jeli jsme tedy na nákup.
Koupili jsme nějaké pečivo a sýry k večeři, něco místního pití a taky něco málo na zub. Povedlo se nám rozměnit bankovku hodnoty 100 CHF, zbylé budou na ubytování. Tam jsme vyrazili hned z nákupu. Venku už bylo úplně bílo, jak celou dobu chumelilo. Na ubytování jsme dorazili asi za 10 minut.
Nijak extra jsme to nemuseli hledat, navigace byla naštěstí tentokrát přesná a na samém konci nám pomohly směrovky. Parkování jsme si našli sami, ale dorazili jsme moc brzy, tak nás ještě nikdo nečekal. Nakonec se nám ale povedlo doklepat pomocí stylového starého klepátka ve tvaru lví hlavy. Hned u nás byla paní domácí, uvítala nás, představila se, přičemž jméno jsem samozřejmě obratem zapomněla (asi Helen?), a ukázala nám pokoj. Ten je naprosto úžasný a tak skvěle vybavený, že by se v něm dalo trvale bydlet. Kromě dvou čokolád na uvítanou a hořící vonné svíčky je tu i kávovar Tchibo Caffissimo. K večeři jsme si dali sýr Gruyére s bagetkami, dopili Rivellu, načnuli novou rebarborovou a jako dezert pojedli koblížky Mini Berliner.
7. 3. 2016 - Jungfrau, Grindelwald-Wengen
- Autentický cestovní deník
- Fotogalerie k tomuto dni: "2016-03-07 - Švýcarsko, Jungfrau, Grindelwald-Wengen"
Budíka jsme měli na 6:00. Po úvodní hygieně jsme se oblékli, dali si snídani a já poslala e-mail mámě. Asi v 7:00 jsme vyrazili do Grindelwaldu. Cesta rychle utekla, je to jen 27 km, takže asi 30 minut cesty. Zaparkovali jsme na parkovišti Grindelwald Grund u kabinové lanovky Männlichen za 6 CHF na den.
Miki zašel na pokladnu, kde si za vytištěný voucher vyzvednul dvoudenní skipas. K autu se vrátil jen s tím jedním a trochu mě vyděsil, že nemáme voucher na druhý. Když jsem si i já vyzvedla svůj skipas, pořádně jsme se oblékli. Na parkovišti bylo -9 °C a předpověď slibovala v horních částech areálu až – 16 °C.
Pak jsme kabinkou vyjeli až na Männlichen. Cesta trvala asi půl hodiny, kabinka už je očividně dost stará. V mezistanici bylo vidět do „velína“ plného displejů a tlačítek, která naopak zřejmě pochází z doby výstavby. Ačkoli v Iseltwaldu bylo ráno pod mrakem, v Grindelwaldu i na Männlichen skoro jasno. Nahoře jsme tedy věnovali nějaký čas focení a trochu se tam svezli. Objevili jsme i místní „fotokoutek“, kde stačí pípnout skipas, postavit se před foťák a počkat na pořízení fotky. Vyzvednout se dá po přihlášení na webu jungfrau.ch.
Pak jsme se pomalu začali přesouvat na Kleine Scheidegg. To celé s cílem dostat se na start slavného závodu světového poháru Lauberhorn. Udělali jsme pár menších navigačních chybek, ale možná i díky nim narazili na zvláštní sedačkové lanovky – odpojitelnou šestku, na kterou se nastupuje bez turniketu průběžně, přičemž dolní stanicí v tutéž chvíli projíždějí asi 4 sedačky, nebo další odpojitelnou s bočním výstupem, který uhýbá až mimo osu lanovky a sedačky se pak zase do osy vrací. U dolní stanice sedačky Eigernordwand bylo -12 °C.
Po nějaké době se nám povedlo dorazit na start Laubernhornu. Ze startovní budky se dalo vyrazit na trasu obřího slalomu – zase to bylo spárované se skipasem. Pak jsme pokračovali po Laubernhornu dál a nepřestávali se divit, jak moc úzký občas je a jak moc zatočený. Na konci bylo ještě měření rychlosti, ale ani jsem se nestihla podívat, kolik jsem jela. Miki jel 100,2 km/h. Pak už jsme jen popojeli lanovkou a mezi domečky a kravíny s krávami dojeli k dolní stanici kabiny ve Wengenu.
Sjezd se nám líbil, tak jsme se rozhodli to kolečko dát ještě jednou. Na správné místo jsme už dorazili na jistotu a Laubernhorn tentokrát sjeli na jeden zátah – včetně úvodního slalomu i závěrečného měření rychlosti. Tentokrát jsem se podívala. Jela jsem 95,6 km/h, Miki 101 km/h. Po opětovném výjezdu na Männlichen z Wengenu jsme lyžovali chvíli pod vrcholem Männlichen a pak se přesunuli nad Kleine Scheidegg, kde už tou dobou byly sjezdovky na sluníčku. I tak nám ale chvílemi moc teplo nebylo a to nejenom na ruce, kterým nijak extra nepomohly moje nové expediční palčáky, ale trochu i na tělo – a to i přes 4 vrstvy a páteřák. Zkusili jsme si sjet i černou sjezdovku č. 27, která má v nejprudší části sklon 71 %. Černé jsou tam ale dvě paralelně vedle sebe a nebylo moc jasné, kterou jsme nakonec sjeli. Taky jsme chvíli jezdili na sedačce Wixi, kam jsme se přehoupli z Kleine Scheidegg. Opakovaně nás pobavila skupina sněžných děl namířených na Eiger. Miki říkal, že jsou v kině a prý kde mají pátno. No, promítá se přece na severní stěnu Eigeru, ne? :-)
Od horní stanice sedačky Wixi jsme zamířili do Grindelwaldu. Zvolili jsme modrou sjezdovku č. 22, která byla hlavně ve střední pasáži úžasná – široká a s proměnlivým sklonem. Nahoře byla docela úzká a plochá, dole zas křižovala silnici a bylo třeba sundat lyže.
V Grindelwaldu jsme došli na nádraží, odkud nám asi za 7 minut, ve 14:55, odjížděl vlak na Kleine Scheidegg. Užili jsme si parádní vyhlídkovou jízdu, líbila se nám víc, než před lety v létě. Severní strana Eigeru byla při pohledu z vlaku naprosto děsivá, jinak ale byl v okolí trati nádherný „winter wonderland“.
Na Kleine Scheidegg jsem zaběhla do suvenýrů a koupila tam 2 stejné pohledy za 2,40 CHF – jeden pro mě a druhý pro paní Mengerovou. Pak už jsme „zatroubili k ústupu“ a po červené č. 21 zamířili k dolní stanici kabinky Männlichen. Začátek sjezdovky byl naprosto plochý, naštěstí se pak rozšířila a nabrala pěkný sklon. Jen dojezd byl zase plochý, docela jarní a dokonce 3× křižoval silnici. Cestou měření rychlosti. Zase jsem jela 95,6 km/h, Miki 99,2 km/h.
Na parkovišti jsme odhodili přebytečné oblečení, všechno naskládali do auta, u automatu si vytiskli grafy našeho lyžování, vycucali Ricolu, kterou jsme dostali ráno na pokladně ke skipasům, a zamířili do Untersee, kde je prodejna COOP.
Jeli jsme vlastně jenom pro pečivo, ale měli tam spoustu od pohledu úžasných sýrů, tak jsme vzali už i domů. K tomu ještě pít a hned to stálo 47,35 CHF :-). Plus za parkovné 0,50 CHF.
Po příjezdu na ubytování jsme vše vynosili z auta, dala jsem si sprchu, k večeři jsme pojedli chleba a dva koupené sýry a dívali se u toho na bondovku „Ve službách jejího Veličenstva“, která se točila na Piz Glorii na Schilthornu, kam jedeme zítra. A snědli jsme jednu ze dvou čokolád, které jsme měli na pokoji k dispozici. Já mezitím taky dopsala deník.
8. 3. 2016 - Jungfrau, Mürren-Schilthorn
- Autentický cestovní deník
- Fotogalerie k tomuto dni: "2016-03-08 - Švýcarsko, Jungfrau, Mürren-Schilthorn"
Zase jsme vstávali v 6:00 a po obvyklých ranních přípravách vyrazili asi v 7:00 na cestu. Dnes tomu ovšem předcházelo vyhrabání auta, protože přes noc napadlo asi 10 cm sněhu. Reálně jsme tedy vyráželi v 7:08. Cesta dlouhá asi 26 km nám měla trvat přibližně půl hodiny.
Zaparkovali jsme na parkovišti Stechelberg a rychle se připravili, protože kabina vyrážela v 7:55. Nakonec jsme předtím stihli ještě WC, i když to bylo trochu na těsno.
První kabina nás vyvezla do Gimmelwaldu, kde na ní hned navazovala druhá do Mürrenu. Tam jsme přestoupili na třetí, nejdelší, která vede na Brig a nakonec na poslední, čtvrtý úsek vedoucí přímo na Schilthorn.
Na vrcholu jsme nejdříve šli na sjezdovku, ale i přes oblačnost bylo trochu vidět do okolí, tak jsme se vrátili.
Schilthorn je 2.973 metrů vysoká hora ležící v předhůří švýcarských Bernských Alp, tedy Berner Voralpen. Vrchol Schilthornu je nejsnadněji dostupný čtyřmi na sebe navazujícími lanovkami Stechelberg – Gimmelwald (postaveno 1965, rekonstruováno 1986 a 1995, m n. m., 867 – 1.363 m, převýšení 496 m, délka 1.188 m, doba jízdy 4 min.), Gimmelwald – Mürren (postaveno 1965, rekonstruováno 1986 a 1995, 1.363 – 1.638 m n. m., převýšení 275 m, délka 1.198 m, doba jízdy 4 min.), Mürren – Birg (postaveno 1965, rekonstruováno 1982 a 2003, 1.638 – 2.677 m n. m., převýšení 1.039 m, délka 2.780 m, doba jízdy 6,5 min.) a Birg – Schilthorn (postaveno 1967, rekonstruováno 1980, 1995 a 1997, 2.677 – 2.970 m n. m., převýšení 293 m, délka 1.766 m, doba jízdy 4,5 min.). Na vrcholu se nachází panoramatická otáčecí restaurace Piz Gloria. Lanovka i restaurace byla dokončena i díky příspěvku produkční společnosti bondovky Ve službách jejího Veličenstva, která se zde natáčela. Na svazích Schilthornu se každoročně v lednu koná veřejný sjezdový závod Inferno Downhill, který je s délkou 16 km nejdelším závodem světa. Nejrychlejším trvá jeho zdolání necelých 15 minut.
Horní stanice kabiny je součástí restaurace Piz Gloria. Ta je ovšem aktuálně v rekonstrukci, takže je třeba při návštěvě očekávat bojové podmínky. Dole u výstupu z kabiny se promítá ona slavná bondovka. O tři patra výš je velká vyhlídková plošina, ve filmu na ní přistává vrtulník. Byla sice otevřená, ale dostupná přes úplné staveniště. Venku byly chvílemi i mezi mraky krásné výhledy. Škoda oblačnosti, prý je odtud přímo úžasný výhled.
Při sjezdu ze Schilthornu jsme si užili nejen nejprudší sjezdovku oblasti se sklonem 75 %, ale i spoustu prašanu, který tady, na rozdíl od České republiky, nikoho ani nenapadne ráno rolbovat. U nás by zřejmě lyžaři nadávali jak špačci. V dolní části je tato černá sjezdovka neskutečně plochá. Ale navazuje na ní sympatická široká modrá, tu jsme si sjeli 2×.
Pak jsme zjistili, že je otevřená černá Kanonenrohr, tak jsme se na ní vypravili. Dojeli jsme až do Mürrenu k dolní stanici pozemní lanovky Allmendhubel a od její horní stanice jsme se přesunuli na hřeben Schiltgrat. Chtěli jsme tam počkat na lepší počasí, tak jsme tam chvíli zůstali. Nakonec jsme sjeli do Mürrenu a kabinou se vrátili na Birg a tu širokou modrou. Počasí nic moc, dokonce začalo dost hustě sněžit. Sedačka ale měla kryt, tak jsme chvíli vydrželi. Když už nám začala být fakt zima – což je s podivem, protože slibovaných asi -16 °C se díky oblačnosti nekonalo, vyrazili jsme na oběd. Využili jsme k němu restauraci na Birg, která na ceduli slibovala zajímavé denní menu.
Ukořistili jsme stůl u okna, kdyby náhodou došlo v oblasti výhledů k nějaké změně, ale bylo to pochopitelně hodně naivní :-).
Stůl nám připravil nějaký číšník a dal nám jídelní lístek, ale na objednání se nás ujala servírka Kateřina Joan. Když nás slyšela se dohadovat česky, rovnou nám oznámila, že si můžeme česky také objednat :-). Dali jsme si každý zelený čaj, já k jídlu raclette a Miki to inzerované denní menu – mrkvovou polévku a hovězí maso s rýží. K čaji jsme kromě curku dostali i místní čokoládky, - nechali jsme si je jako dezert :-).
Mikiho polévka s pečivem byla vynikající, taky mi dal trochu na zahřátí. Hovězí maso s rýží mi ochutnat nedal, ale vypadalo úžasně. Můj raclette byl naprosto famózní!Když jsme vylezli z restaurace, uvažovali jsme o výjezdu na Schilthorn. Než jsme stihli zjistit, za jak dlouho kabina odjíždí, začala na mě obsluha gestikulovat, jestli chceme nahoru. Zrovna byl totiž čas odjezdu. Ještě nám zpřístupnila turniket a hned se jelo.
Ze Schilthornu jsme se rozhodli absolvovat v upravené a zkrácené verzi Inferno Downhill, který se tu každoročně jezdí. Je to s délkou téměř 16 km nejdelší sjezd, navíc jako veřejnosti přístupný závod. Bohužel některé jeho části se mimo závod neupravují, nejsou otevřené a navíc je nesjízdný závěrečný sjezd do údolí do Lauterbrunnen. Museli jsme se tedy přiblížit dvěma lanovkami a nemohli to absolvovat v celku. Skončili jsme ve Winteregg a vyrazili na cestu zpět, kterou jsme si prodloužili tím, že jsme vždy u nějaké lanovky chvíli zůstali. I tak jsme se ale vrátili docela rychle a naším cílem byla poslední neprozkoumaná část areálu, kterou obsluhuje dlouhá kotva. Nachází se u ní měřený obří slalom, který jsme „museli“ vyzkoušet. Miki jel první a já po něm. V jedné červené bráně před cílem to bylo dost zmrzlé, kousla se mi tam hrana a otočilo mě to po zádech ze svahu. Viděla jsem se na zemi a docela i plánovala, že se svalím cíleně, ale padat do neznáma se mi nechtělo. Nakonec se mi povedlo to obráceným pluhem ubrzdit a tedy i ustát. Asi 2 branky jsem tím minula a zbytek už dojela. A přišla o dobrý čas. Podruhé už jsem jela moc opatrně, takže s časem 46:94 jsem těžce zaostala za Mikiho druhým pokusem 40:84. Kamera navíc umí rozpoznat neregulérní projetí branek, takže toto vtipné video, které se při slalomu pořizuje, bohužel nemám.
Ještě jsme chvilku lyžovali a asi v půl čtvrté to zabalili. Při poslední jízdě jsme objevili sjezdovku, po které od rána nikdo nejel! Odskočili jsme si na WC, vytiskli dnešní grafy lyžování, za 1 CHF koupili pohled a dvěma kabinkami sjeli z Mürrenu na parkoviště Stechelberg. Naložili jsme věci do auta, zaplatili 8 CHF za parkování a vyrazili.
Původně jsme se chtěli přesunout do Grindelwaldu za účelem sáňkování. Z Faulhornu totiž vede nejdelší sáňkařská dráha světa – měří 15 km! Jenže je potřeba od horní stanice kabinky First na Faulhorn dojít pěšky a trvá to asi 2 hodiny. Když započítáme čas nutný na cestu do Grindelwaldu, čas na půjčení sáněk, vyjetí na First, výstup na Faulhorn a sjetí dolů, měli bychom možná problém to stihnout za světla, hlavně při dnešní oblačnosti, a vrátit sáňky do 19:00. A končit s lyžováním dřív nám přišla škoda.
Zamířili jsme tedy přímo na ubytování, jen se zastávkou na tankování.
Miki si dal k večeři sýr s vlašskými ořechy, protože ten, který jsem vybrala, nechtěl. Přitom je naprosto úžasný, s lískovými ořechy, datlemi a meruňkami. Už jsem ho měla před lety v den svých 30. narozenin. Ten s vlašáky ochutnám zítra. Miki k tomu měl pivo.
Večer jsem zálohovala fotky a stahovala fotky a videa z webu jungfrau.ch. Našla jsem tam i video té mé jízdy obřáku pozadu, tak jsme se nad tím trochu zasmáli… :-)
9. 3. 2016 - Engelberg-Titlis a Luzern
- Autentický cestovní deník
- Fotogalerie k tomuto dni: "2016-03-09 - Švýcarsko, Engelberg-Titlis a Luzern"
Dnes jsme vstávali už v 5:45. Po obvyklých ranních přípravách bylo potřeba oškrábat auto, je to zvláštní, ale šlo to děsně ztuha. Taky přes noc trochu nasněžilo, ale ometat auto nebylo třeba.
Chvíli před 7:00 jsme vyrazili na cestu. Dnes nás čekalo cca 77 kilometrů a asi 1:15 cesty. V průsmyku to trochu klouzalo, ale Švýcarům to nevadí, jezdí na maximum povolené rychlosti. Cestou do Luzernu byl taky zavřený jeden tunel a museli jsme to objet. Do Engelbergu jsme dorazili asi v 8:10.
Venku byla slušná zima už v údolí. Příprava tedy byla rychlá, abychom nepromrzli, ale o to důkladnější.
Pak jsme si odskočili na WC a koupili skipasy – jeden dospělý za 62 CHF plus 5 CHF záloha na skipas.
K vrcholu jsme zamířili novou osmikabinkou, na kterou bylo třeba v ranním náporu vystát frontu. Ubíhala ale rychle, takže i tak to byla super možnost v porovnání s druhou alternativou – pozemní lanovkou, na ní navazující visutou kabinou a další visutou kabinou až na Stand. Dřív vedla vzhůru i divná soustava kabinek, ale teď se dá až na Stand dostat bez přestupu.
Na Standu jsme přestoupili na visutou kabinu Rotair. Je to už druhá verze kabin, původně byly modré a teď jsou v krásném švýcarském designu. Především je však kabina otočná, během cesty vzhůru se otočí o 360 °C.
Titlis je 3.238 metrů vysoká hora ležící ve švýcarských Urnských Alpách, tedy Urner Alpen, v kantonu Obwalden nad městem Engelberg. Vrchol hory je pokryt ledovcem Titlisgletscher. Vrchol hory byl poprvé zdolán roku 1739. Dnes je nejsnadněji dostupný čtyřmi na sebe navazujícími lanovkami Engelberg – Gerschnialp (1.262 m n. m.), Gerschnialp – Trübsee (1.796 m n. m.), Trübsee – Stand (2.428 m n. m.) a Stand – Klein Titlis (3.028 m n. m.). Na Klein Titlis vede otočná kabinová lanovka Titlis Rotair. Jde o první otočnou kabinu na světě, která navíc vede nad ledovcem. U její horní stanice se nachází ledovcová jeskyně a nejvyšší visutý most na světě zvaný Titlis Cliff Walk. Stojí v nadmořské výšce 3.020 metrů, 500 metrů nad zemí, je 100 metrů dlouhý a 1 metr široký.
Kabina Rotair poskytovala už cestou naprosto úžasné výhledy. Bylo téměř jasno a s rostoucí nadmořskou výškou vidět na desítky kilometrů. Už cestou jsme se pořádně zateplili, protože bylo vidět, že dost silně fouká a asi pěkně mrzne.
U výstupu z kabiny jsme odložili lyže a vyrazili na obhlídku. Už z prvních vyhlídek byl úplně úžasný výhled, ale došli jsme až na vrchol Klein Titlis, jehož vrchol je ve výšce 3.028 m n. m. Nahoře byl výhled ještě trochu lepší, protože panoramatický. Zas tam ale byl všude navátý sníh, ve kterém jsme se bořili po kolena a Mikimu se povedlo zapadnout až po pás :-). Chtěli jsme ještě na visutý most Cliff Walk, ale zdálo se, že je zavřený, protože cesta byla zavátá sněhem.
Vrátili jsme se pro lyže a cestou se bavili nad neuvěřitelnými oděvy zdejších pěších turistů z Asie – legíny s minisukněmi, kloboučky, šátečky, podpatky… A my vypadali jak astronauti, konkrétně ze mě byla vidět jenom špička nosu.
Okolo vleku Gletscherlift jsme dojeli k lanovce Ice Flyer, která vede nad ledovcem a asi je velkou atrakcí hlavně v létě, teď přes sníh bylo vidět jen několik malých částí a trhlin. V horní stanici je kamera, která osazenstvo lanovky fotí. A druhá je přímo na Cliff Walk, který byl ze strany od lanovky otevřený. Odložili jsme tedy lyže a šli se po visutém mostě projít. Stojí ve výšce 3.020 m n. m. a prý visí až 500 m nad zemí. Pro někoho to může být adrenalin, pro nás hlavně možnost spatřit další výhledy na okolní hory. Byl vidět i Eiger, Mnich a Jungfrau. Když jsme se dostatečně vynadívali, vyrazili jsme konečně lyžovat. Od Ice Flyer to ale bylo na sjezdovku do kopce, takže původní plán lyžovat zde jsme zavrhli. Rozhodli jsme se sjet až do Engelbergu, což je neuvěřitelných 2.000 m převýšení. Na trase jsme museli zdolat neupravovanou Rotegg a lanovkou Trübsee-Hopper. Ale bylo to super!
Pak jsme lyžovali na svazích pod Stand a ve 12:00 se vydali zpět na Titlis. Každý jsme tam za 2 CHF odložil lyže a šli jsme do samoobslužné restaurace na oběd. Čekala jsem, že bude narváno, ale byly dokonce volné stoly u oken. A čekala jsem vysokohorské ceny a ona pizza za 15 CHF. A moc dobrá! K tomu jsme si dali malou Rivellu a já jako dezert jednu kuličku Lindor – i při tom vědomí, že prý obsahuje palmový olej, což mi Miki nezapomněl připomenout. Ale tak když jsme tady…
Z titliské restaurace jsme vyrazili na další atrakci – do ledovcové jeskyně. Ta je opravdu ve zdejším ledovci, i když jde spíš o tunel. Je zajímavá, ale na prohlížení nezbývá moc prostoru. Podlaha je totiž souvislý led jak na kluzišti, což je v pleskáčích trochu „o hubu“.
Po výlezu z jeskyně jsem si ještě koupila 2 pohledy a šli jsme pro lyže. Na Stand jsme sjeli lanovkou, neupravovaná sjezdovka Rotegg byla plná prašanu, kterého bylo ráno tak po kolena, takže teď by asi pro nás byla nesjízdná. Přesunuli jsme se do vedlejší části areálu pod Jochstock, kde jsme nakonec odpočinkově zůstali na jediných titliských modrých sjezdovkách u lanovky Engstlenalp.
Asi v 15:00 už se u lanovky začínala tvořit menší fronta, a protože ve frontě můžeme stát i doma, rozhodli jsme se pro odjezd. Sjezd do Engelbergu nám beztak ještě nějaký čas zabral. Pak jsme se převlékli, došli na WC, vrátili skipasy a zaplatili 5 CHF za parkovné.
Cestou jsme snědli jedno Toblerone z trojbalení, které bylo v akci. Naše cesta vedla do Luzernu. Parkovali jsme přímo v centru v garážích Altstadt.Odtud jsme vylezli k opevnění Museggmauer, které jsme při minulé návštěvě vynechali a došli jsme až k památníku Löwendenkmal. Pak už byla na seznamu jen jediná věc – Kapellbrücke. Ten jsme minule pochopitelně nevynechali, ale je tak pěkný, i když už ne původní, že by byla škoda ho opomenout. Pak už jsme došli rovnou zpět ke garážím, kde jsme zaplatili 4,30 CHF za parkování a garáže opustili.
Luzern je hlavní město stejnojmenného švýcarského kantonu. Leží v centrálním Švýcarsku na severozápadním konci jezera Vierwaldstättersee, tedy Čtyřkantonálního jezera, doslovně Jezera čtyř lesních kantonů nazývaného Luzernské jezero. Zároveň leží na řece Reuss, která v tomto místě z Luzernského jezera vytéká. Město zaujímá rozlohu 24,15 kilometru čtverečních a leží v průměrné nadmořské výšce 436 metrů. Má necelých 60.000 obyvatel. V 6. století ovládl oblast germánský kmen Alemanů. Okolo roku 750 se oblast současného města nazývala Luceria. V této době také vznikl benediktinský klášter sv. Leodegarda. V 9. století se klášter sv. Leodegarda dostal pod správu alsaského opatství Murbach. Roku 1178 se klášter sv. Leodegarda vymanil zpod správy kláštera Murbach. Z tohoto roku také pochází první písemná zpráva o zdejší vsi, která měla dokonce svůj kostel Kapellkirche. Okolo roku 1220 byla otevřena cesta přes průsmyk sv. Gottharda a ves se díky čilému ruchu na obchodní stezce rychle rozrůstala. Na konci 13. století již bylo ze vsi město s asi třemi tisíci obyvatel a mnoha právy. Roku 1291 koupil město král Rudolf I. Habsburský, který chtěl získat vládu nad průsmykem. Jak vláda Habsburků sílila, snažil se Luzern osamostatnit a 7. listopadu 1332 uzavřel „Věčný spolek na obranu proti Habsburkům“ s kantony Schwyz, Unterwalden a Uri, které již tehdy byly členem. V témže roce byl postaven Kapellbrücke, tedy Kaplový či Kapličkový most, který se stal součástí městského opevnění. Součástí opevnění byla také Wasserturm, tedy Vodní či Vodárenská věž. Roku 1340 zničil město velký požár a okolo roku 1350 ho postihla morová epidemie. Přestože Luzern přišel o mnoho obyvatel, v následujících letech se připojily ke spolku další kantony a moc konfederace i Luzernu se posilovala. Po roce 1350 započala výstavba severního opevnění města nazvaného Museggmauer, tedy Museggské zdi a věží. Luzernští roku 1386 zvítězili v bitvě u Sempachu a ukončili nadvládu Habsburků. Luzern získal velké území a mnohá práva. Roku 1403 byla dokončena Museggská zeď, která sloužila k obraně i posílení síly města. Roku 1408 byl přes řeku Reuss postaven Spreuerbrücke, tedy Mlýnský most. Císař Zikmund roku 1415 udělil městu různá práva a město samo se snažilo posílit svůj vliv. Po roce 1520 přišla náboženská reformace, po níž Luzern zůstal katolickým městem. Přední postavení v konfederaci však zaujala města, která po reformaci přešla na evangelické náboženství, a Luzern ztratil svůj vliv. Jelikož však nebyl středem pozornosti, ubývaly nejen bitvy, ale také nákazy smrtelnými nemocemi a Luzern se rozrůstal. Roku 1606 byla postavena budova radnice. V letech 1819 – 1821 byl na památku sedmi set vojáků zabitých roku 1792 v Paříži zhotoven Löwendenkmal, tedy Lví památník. Ve 30. letech 19. století byla zbořena část městského opevnění i středověkého starého města a byla zahájena výstavba nových budov i promenád kolem jezera. Díky poloze Luzernu v podhůří a u jezera narůstal od roku 1840 počet návštěvníků města. Ve 2. polovině 19. století bylo v Luzernu a okolí otevřeno několik různých továren. V roce 1856 získal Luzern železniční spojení s Oltenem a Basilejí. Roku 1864 byla otevřena železnice do Zugu a Curychu a o rok později trať na jih do Alp. V 60. letech 20. století proběhla rozsáhlá rekonstrukce Kapličkového mostu. Současně byl most důkladně zdokumentován. Roku 1981 byla k Luzernu zavedena dálnice. Když 18. srpna 1993 zachvátil Kapličkový most požár, většina mostu lehla popelem. Díky dokumentaci ze 60. let však mohl být znovu postaven v původní podobě. Rekonstrukce byla dokončena již na jaře 1994.
Chvíli nám trvalo, než jsme se z centra vymotali. Mířili jsme ještě na nákup, potřebujeme k sýrům čerstvé pečivo. Dojeli jsme až do obchodního centra Pilatusmarkt. Tam jsme jen koupili pečivo, Miki si vzal jedno pivo a vrátili jsme se k autu. Garáže jsme opustili po zaplacení 1 CHF za parkovné.
Pak už jsme jeli rovnou do Iseltwaldu. Cesta docela utíkala, ale rychle se setmělo. Měli jsme trochu hlad, tak jsme snědli druhou čokoládu, kterou jsme měli na ubytování.
Vynosit všechno z auta nám tentokrát dost trvalo kvůli náhradnímu oblečení do Luzernu. Po sprše jsme si dali večeři – oříškový sýr, který Miki načnul včera, k tomu čerstvé pečivo a Miki si dal ještě pivo.
10. 3. 2016 - Adelboden
I dnes jsme měli budíka na 5:45, protože před námi byla asi 56 km dlouhá cesta trvající přibližně hodinu. Vypravení se nám tentokrát trvalo trochu déle, protože nám nepochopitelně zplesnivěl perník upečený k snídani a bylo tedy třeba si připravit něco jiného. K chlebu jsme si dali švýcarský salám a papriku.
Oproti původnímu plánu jsme vyráželi asi o 15 minut později, nějak okolo sedmé hodiny. Cesta docela utíkala, byly krásné výhledy na okolní hory, jen navigace si z nás zase jednou udělala legraci. Naštěstí už jí umíme docela dobře odhalit :-).
Do Adelbodenu jsme dorazili chvíli před 8. hodinou. Kabinová lanovka na Sillernbühl je ovšem v provozu od 8:00, takže jsme na naše zvyklosti fakt měli zpoždění. Dost jsme se ale urychlili – já běžela koupit skipasy (á 63 CHF plus 5 CHF záloha), Miki mezitím vyndal lyže a připravil se. Cestou od pokladen k autu jsem ještě v automatu zaplatila 5 CHF za parkování. U auta jsem se bleskově oblékla, obula přeskáče a za několik minut už jsme seděli v kabinkové lanovce mířící vzhůru. Výjezd byl dost zdlouhavý, kabinka už taky něco pamatuje.
Od horní stanice jsme se pomalu přesunuli na sedačku kombinovanou s kabinkou (4 sedačky na 1 kabinu), podél níž vede sympatická široká modrá. Chvíli jsme tam tedy zůstali a několikrát si to sjeli. Mikimu se líbil nedaleký vrcholek, tak jsme na něj zamířili. Na sedačkovou lanovku jsme se ale netrefili, museli jsme vyjet kabinkou Stand-Express z její mezistanice. Pak jsme popojeli na vedlejší sedačkovou lanovku, u níž jsme objevili naprosto úžasnou modrou sjezdovku č. 35. Byla neuvěřitelně široká, dlouhá, docela liduprázdná a zajímavě členitá. Pro mě asi nejlepší sjezdovka, jakou jsem kdy jela. Carving shora až dolů mě na ní neuvěřitelně bavil. Několik jízd jsme tam vydrželi, dokud se u lanovky nezačala tvořit fronta (tak na 2 minuty :-)) a hlavně dokud nám nezačala být dost velká zima. Přitom teploměr z ranních -9 °C uprostřed areálu vystoupal znatelně výš…
Přesunuli jsme se tedy pod Höchsthorn, který leží znatelně níže a kde jsme tušili teplo. Návštěvu této části jsme pochopitelně využili k vyzkoušení zdejší svěťákové černé sjezdovky, ale byl na ní umrzlý technický sníh, tak nám stačil jen jeden sjezd. Párkrát jsme si sjeli ještě souběžnou červenou, ale technický sníh nás i odtamtud brzy vyhnal.
Kabinkou jsme se vrátili na Sillerenbühl a zamířili do poslední neprozkoumané části areálu nad Aebi. I tady byly hlavní tratě pokryté technickým sněhem, zavelela jsem tedy k přesunu zpět na sedačku Bühlberg-Hahnenmoos a tu úžasnou modrou, na níž jsme vydrželi asi až do 15:40. I lidí už tam bylo maličko a sjezdovka baly i odpoledne v dobrém stavu. Jen spolucestující na sedačce si tu z nás často dělají sluhy – na lanovku nasedají s navlečenými hůlkami a tedy neobsluhují zábranu, protože jim v tom hůlky překážejí. Jsme potvory a několik jsme jich v tom nechali trochu vykoupat, bohužel se ale asi stejně nepoučí…
Když jsme lanovku opouštěli, ukazoval už teploměr místo plusových hodnot – u horní stanice jsme viděli až 5 °C – zase jenom nulu. Soustavou modrých sjezdovek 34, 48, 62, 61 a 69 jsme zamířili k autu. Hlavně 61 a 62 vedly snad častěji do kopce, v lepším případě po rovině. Návrat nám kvůli neustálému bruslení a šlapání do kopce trval neuvěřitelných 35 minut. A to Miki ještě chtěl lyžovat… Bleskově jsme nandali věci do auta, odskočili si na WC a vyrazili. Cesta je naštěstí krátká, jen asi 4 km, takže pár minut cesty.
Zaparkovali jsme u kabiny na Engstligenalp. Nenašli jsme žádnou informaci o platbě parkovného, tak jsme za okno vrátili cedulku z rána, ačkoli nikdo žádnou neměl.
Došli jsme na kabinu, která vyrážela za pár minut. Je to tedy už pěkná troska… Na Engstligenalp jsme udělali několik fotek a zamířili rovnou k iglú. Ve skutečnosti jde o soustavu několika iglú, jen k podávání jídla jich je určeno 8, k tomu něco jako bar, kuchyně a také uvítací iglú, kde jsme museli počkat, až budeme usazeni.
Posadili nás k jednomu ze čtyř stolů v Rosen Iglú. Byly v něm v ledových kvádrech zalité růže. Úplné ledové království! A to doslova, protože uvnitř byla nejen očekávaná zima, ale také nečekané vlhko. Takže k pití jsme si dali konvici čaje – 1 litr za 9 CHF. Fondue nebylo třeba objednávat, to je automatické, ani nic jiného k jídlu nemají. Pečivo nám doplňovali podle potřeby, ale ani jsme všechen sýr z caquelonu nesnědli, bylo toho fakt moc. A na mě i moc alkoholové, doma dělám úplně bez. A ani jsme k tomu nedostali žádnou nakládanou zeleninu, což nám třeba ve Wallisu dali. Ale jinak to bylo naprosto super a dost netradiční zážitek.
O zábavu se nám postaral někdo z nějakého sousedního iglú. Zjistil, že máme u nás jeden stůl neobsazený, tak si nejprve odnesl svíčku. Za chvíli se vrátil a od stolu odnesl deku. To už jsem za ním natahovala ruku s ošatkou pečiva a fakt – za chvíli byl zpátky a odnesl si košík s pečivem. Smáli jsme se tomu všichni, ale mně to tedy přišlo vtipné extrémně.
Na závěr jsme zaplatili 87 CHF – 2× 39 CHF za fondue a 9 CHF za čaj. A jelikož jsme odcházeli poslední, po vzoru toho exota jsem si z volného stolu vzala jídelní/nápojový lístek.
Pak jsme všechna iglú ještě prochodili. Z rezervace na 17:00 už tam skoro nikdo nebyl a ti na 19:00 ještě nedorazili. Každé iglú je v nějakém stylu, s různými vločkami, květinami, erby… Venku už se stmívalo, tak jsme ještě nafotili osvícené hory a zamířili na lanovku. Vzali jsme to kousek poklusem, abychom se zahřáli, ale v mých Moon Boots to moc nešlo.
Lanovka měla jet dolů v 19:00, ale odjela jen s jedním člověkem, nás ostatní nechali čekat na další. Odjížděli jsme až v 19:15. Jak jsem ale pak zjistila, bylo to tak správně, jen jsem si to špatně zapamatovala – v 19:00 byl výjezd nahoru.
Cestou dolů už byla úplná tma. Obsluha nám v kabině zhasla a my se mohli kochat ničím nerušeným výhledem na okolní hory.
U dolní stanice jsme vrátili skipasy a dostali za ně 10 CHF. Úplně vymrzlí jsme sedli do auta a vyrazili do Iseltwaldu, kam jsme přijeli asi ve 20:20.
Při našem příjezdu jsme v neděli dostali od naší paní domácí 2 jízdenky z Grindelwaldu na First. Moc šancí jsme tomu nedávali, ale uvažovali jsme, že by se teoreticky daly využít. Bohužel či bohudík, náš program byl tak vymakaný, že jsme na to prostor nenašli.
11. 3. 2016 - Adelboden
Před cestou jsme si trochu přispali, vstávali jsme až v 7:00. Všechny věci do rána uschnuly, tak jsme zabalili, nasnídali se a postupně vše naložili do auta. Venku byla i paní domácí, tak jsme se rovnou rozloučili a asi v 8:30 vyrazili.
Mířili jsme na Luzern a Zürich, tedy stejnou cestou, jakou jsme sem přijeli. Navigace nám 2× špatně ukázala sjezd na dálnici, tak jsme se jednou museli vracet, podruhé jsme její záměr odhalili včas. Cestou jsem dojedla chipsy, které jsem si koupila ke hraní Hry na hory, na kterou zase nedošlo.
Za Zürichem jsme se zastavili v nákupním centru Dietlikon, abychom nakoupili domů – hlavně sýry, několik čokolád a Rivellu. Chtěli jsme, už poněkolikáté, také pivo, ale neměli ho. Část nákupu jsme zaplatili zbylou hotovostí, zbytek kartou.
Hned v autě jsme si k chlebu načnuli jeden sýr, byl dost aromatický, tak jsme před hranicemi větrali auto :-). Jako „dezert“ jsem si dala panettone, která je sice italská, ale tahle byla čerstvá pečená přímo pro COOP.
Opět jsem „mírně“ otrávená z toho, co je k dispozici v českých obchodech. V těch švýcarských je na sýrech či salámech zpravidla uvedeno datum balení, spotřeby a nejzazšího možného prodeje, takže nehrozí, že by se prodávaly potraviny ještě v den spotřeby – jako u nás. V chipsech a čokoládách není palmový olej, ovoce a zelenina čerstvá, na pohled hezká a hlavně pestrá, třeba 4 druhy chřestu. A čerstvé bylinky jsou v takovém zavlažovacím „vodopádu“, aby vydržely čerstvé.
Od obchodu už jsme jeli rovnou na Schaffhausen, kde jsme překročili hranice do Německa a pokračovali na Stuttgart a Nürnberg. Cestou jsme chytli několik menších kolon na dálnici, výčet jmenovaných kolon v rádiu byl dost dlouhý, stejně jako některé čekací časy. Nás to ale nijak extra nezdrželo.
Krátce po 16. hodině jsme překročili česko-německé hranice. Ještě jsme dojeli na Mikiho oblíbenou rozvadovskou benzínku natankovat a zamířili jsme ku Praze.
Cestou jsme ještě vycucali druhé bonbóny Ricola, které jsme dostali 1. den při vyměňování voucherů za skipasy do oblasti Jungfrau.
Zastavili jsme se v práci, kde jsem si okopírovala účtenky tištěné na teplocitlivém papíe, protože vždycky vyblednou. A pak už jsme jeli domů.
Stavili jsme se u rodičů pro Kellyho a odevzdat 2 sýry a čokoládu Toblerone a zjistit, co je nového.
Doma jsem nejdřív zabydlela Kellyho, pak jsme vynosili věci z auta a bylo…