2018-07-04 - 2018-07-08 - Švýcarsko

Obsah

Úvod, přípravy

Na začátku března už jsme měli dovolenou do Japonska naplánovanou, takže jsme začali uvažovat, co dalšího během roku podnikneme. Dovolené nemáme nazbyt, vlastně jí od doby, kdy nás opustil Kelly, máme spíš nedostatek. Takže otázkou bylo, jak využijeme 4 volné červencové dny tvořené dvěma svátky a víkendem.

Během zimy jsme čekali, že se třeba objeví nějaké zajímavé letenky. Bylo nám jedno kam. Jenže na daný termín nebylo vůbec nic. A tak jsem rozhodla, že tedy zůstaneme nohama na zemi a zrealizujeme další část toho, co jsme měli už před lety v plánu – vlakový výlet do Švýcarska.

A tak jsem začala tím, že jsem 19. března zarezervovala ubytování v Zermattu. Byla tam možnost ho bez sankcí zrušit, tak bylo lepší si ten pokoj držet.

A když jsme se pak vrátili z Japonska, tak jsem hned 13. dubna koupila jízdenky na Glacier Express právě do Zermattu.

V e-shopu českých drah jsem se moc neorientovala, hlavně tedy v tom, jak je to s kupé, lůžky, místenkami… Pořád mi to nutilo třílůžková kupé dělená podle pohlaví. Nakonec jsem se tím ale zvládla nějak prokousat a rezervovat pro nás společné dvoulůžkové kupé z Prahy do Švýcarska. Současně s tím jsem samozřejmě koupila jízdenky na vlak z Prahy až do Svatého Mořice. Takže 17. dubna byla pořešena i cesta tam.

No jo, ale jak zpátky? Vyhledávače mi pořád nutily autobus, to tedy ani zadarmo, vlaků si užijeme dost a strávit celou neděli ve vlaku se nám taky nechtělo, takže volba nakonec přeci jen padla na letadlo. Protože SWISS!

Nejlevnější letenky nám pochopitelně zmizely pod rukama, takže místo plánovaného odletu z Curychu do Prahy nás čeká nejprve cesta z Curychu do Ženevy a pak let z Ženevy do Curychu a odtud do Prahy, přičemž to vychází levněji, než ta samotná letenka přímo z Curychu do Prahy. A já si užiju víc SWISSu! :-)

Samotný nákup letenek se taky neobešel bez komplikací. Museli jsme je kupovat zvlášť, protože potřebujeme jedno odbavené zavazadlo, ale na jednu letenku nešlo nakombinovat dva tarify a vzít 2 nejlevnější letenky plus to zavazadlo bylo dražší, než koupit jednu letenku v nejlevnějším tarifu a jednu v tom vyšším, kde už zavazadlo je. A při platbě se to taky zadrhlo a jednu letenku se nepovedlo zaplatit, Miki musel volat do banky co jako s tím, výsledkem bylo, že jsem to celé musela rezervovat znovu. Ale nakonec i toto jsme 19. dubna zkompletovali.

Když už jsme měli letenky, bylo potřeba dořešit i zbytek dopravy po Švýcarsku. Miki postupně koupil jízdenky na vlak z Churu do Curychu (á 12,40 CHF) a z Curychu do Ženevy (á 26,40 CHF).

U druhých jmenovaných jízdenek špatně zadal mé datum narození, a když se to pokoušel řešit, tak zjistil, že jedinou možností je koupě nové jízdenky. Jenže systém mu povolil koupit jízdenky dříve, než měly jít do prodeje a ten konkrétní vlak prý vůbec nepojede nebo co, takže to komplet stornovali a on mohl koupit nové na jiný spoj.

Já jsem v mezičase vymýšlela program na volný den v Zermattu. Vyloženě se nabízelo lyžování, na které jsem se moc těšila, ale moc nám to nevycházelo časově, především tedy časy vyzvednutí lyží v půjčovně a jejich vrácení, a také se mi úplně nelíbila odhadovaná cena za půjčení výbavy plus skipas v sumě cca 267 CHF!

Alternativou byl spodní úsek via ferraty Schweifine, což by znamenalo vzít s sebou vybavení, nebo vysokohorský trek z Randy do Täsche, případně až do Zermattu. A nebo spousta takových menších aktivit – návštěva Zermatlantis (Matterhorn Museum), soutěsky „Gorner“ (tedy Gornerschlucht) nebo ledovcové zahrady „Dossen“ (Dossen Glacier Garden).

Obdobně vypršela možnost bez poplatku stornovat ubytování, takže mi v mezičase, konkrétně 19. června, z účtu odešlo 235 CHF za 2 noci ubytování, konkrétně 5.378,55 CZK.

Asi týden před odjezdem jsem se pustila do kontroly dokladů, protože mi pořád přišlo, že je něco špatně. Nakonec jsem velmi rychle přišla na to, v čem je problém – na Glacier Express máme koupené pouze místenky, protože jsme je pořizovali tak moc v předstihu, že jízdenky se ještě nedaly koupit – ty jdou pořídit asi 2 měsíce předem. Takže bylo potřeba ještě dokoupit jízdenky na cestu tam a zpátky. Pořizovali jsme je 28. června a vyšly na krásných 280 CHF :-). Zajímalo by mě, kolik lidí tohle musí řešit až ve vlaku…Ale nejlepší na tom celém není cena, ale skutečnost, že ta jízdenka za 70 CHF je celodenní, takže teď máme na některé trasy vlastně 2 jízdenky. Miki se chystá je na některém nádraží vrátit, to jsem tedy zvědavá…

Spočítali jsme, kolik přibližně budeme potřebovat hotovosti a v pátek 29. června jsem koupila symbolických 30 CHF.

A několik dní před odjezdem, konkrétně 1. července, se ozval Simon, aby nám předal instrukce, jak se dostat k apartmánu a udělat self check-in. Tak jsem mu odepsala, poděkovala a zeptala se, jak máme doplatit městskou taxu, která zatím není zaplacená, a jak případně udělat self check-out. Odpověděl obratem, taxa se strhne z karty a klíč prostě jen vrátíme tam, kde byl :-).

V mezičase jsme taky zavrhli lyžování – s ohledem na to, jaká je cena a že v té souvislosti nevíme, co za to dostaneme, tedy co bude reálně v provozu, a co sice oficiálně otevřené, ale ve skutečnosti uzavřené např. pro trénink. Toto rozhodnutí mi ale moc dlouho nevydrželo a za několik dní jsem usoudila, že bych přece jen lyžovat měla, copak si to můžu nechat ujít?! Miki vypadal, že jako ne, ale že prý se tam zabaví i jinak. Na trekové hole bude potřeba větší kufr, takže se do něj vejdou i přezkáče, tím se ušetří sympatických 17 CHF.

Když jsem si pak na webu půjčovny vybírala lyže, zjistila jsem, že ty, které by vyhovovaly Mikimu, by vyšly asi na 500 Kč (necelých 24 CHF), takže je otázka, jak to s tím jeho lyžováním vlastně bude… Plánovala jsem zkusit zabalit oboje přezkáče, helmy, lyžařské oblečení, trekové boty a hole a počkat, co z toho se do kufru nevejde :-), ale Miki to drama ukončil tím, že se definitivně rozhodl nelyžovat.

Večer jsem se pustila do přípravy jídla na cestu, protože na přestupech nemáme v podstatě žádný čas, abychom si koupili něco cestou. Třeba v Sargans máme na přestup jen 4 minuty, což bylo dost na hraně i v Japonsku a Švýcarům tedy až tak moc nevěřím, tím spíš, když ten vlak předtím projíždí půlku Evropy…

Miki v mezičase připravil věci, které je potřeba zabalit – moje přezkáče, helmu, trekové hole… Pak jsem připravila ten zbytek a zkusila to zabalit, ale je toho tedy nějak moc, to lyžařské oblečení je neskutečně neskladné, takže třeba trekové hole nakonec zůstávají doma. Beztak jsme stejně většinou chodili bez nich…

Kufr jsme spíš pro zajímavost převážili a má asi 17,5 kg, což je sice s přehledem ve SWISS limitu na odbavené zavazadlo, ale kdo se s tím bude celou tu dobu tahat… No, já bych věděla kdo ;-).

4. 7. 2018 - Odjezd z Prahy do Sargans

Ráno jsme se připravili, „dobalili“ pár drobností, například, na základě předpovědi počasí, jsme přibrali šálu :-), posbírali jsme všechno připravené jídlo a vyrazili do práce.

Během dne jsem v mezičase dořešila poslední „drobnosti“. Napsal Simon, že přes Booking nejde strhnout pobytová taxa z karty a jestli bychom to tedy mohli zaplatit v hotovosti. Takže jsem se s ním domluvila, jak to uděláme.

Taky jsem si zarezervovala lyže. Nakonec jsem si vzala z vyšší kategorie, a tedy dražší, ale Atomic Cloud ať si nechají, chci něco širšího pod vázáním. Takže bych měla mít K2 Luv Struck 80 a fakt doufám, že je budou mít a nedají mi místo nich něco jiného. Přihodila jsem si k tomu i pojištění na poškození/zničení a krádež, byť tedy u krádeže to pokrývá jen 75% škody. Celková částka nakonec byla 36,10 CHF.

A rovnou jsem si koupila i skipas, bude jednodušší na místě složit jen depozit 5 CHF a skipas vyzvednout, než až na místě řešit, který skipas potřebuji a třeba i odmítnutou platbu kartou, což už jsme taky zažili. Cena za skipas je skoro vražedná – 84 CHF. Každopádně takhle si dokonce zřejmě budu moct skipas vyzvednout už zítra po příjezdu a v pátek ráno naklusat rovnou k lanovce. Jen uvažuji, jak moc v předstihu tam mám být, ta první ranní jízda bude mít jen omezenou kapacitu a já odmítám akceptovat, že se tam nevejdu :-).

Asi v 16:00 jsme se začali sbírat, trochu jsme pokecali s kolegou a sedli do auta. Dojeli jsme na Dědinu, kde jsme ještě koupili nějaké další Tatranky pro Krizoně, Mikimu pití a hlavně folii na zabalení kufru na cestu zpět, protože Mikiho kufr, který je teď na pár dní vlastně můj, se začíná trochu rozpadat.

Pak jsme přeparkovali, došli na bus 119 a dojeli na Veleslavín na metro. Já to seběhla a sjela po schodech, Miki to vzal s kufrem výtahem. Neb eskalátory sice do této nyní důležité přestupní stanice dodělány byly, ale jezdí jenom nahoru.

V metru byla řada příznivců všeho možného – Rolling Stones (dnes mají v Letňanech koncert), Sokolů (Všesokolský slet), ale i Harleyů.

Na Hlavní nádraží jsme dorazili asi v 17:25. Náš vlak už sice byl na tabulích, ale bez nástupiště. Takže jsem se tam postavila se všemi věcmi a Miki šel prozkoumat nádraží. Vrátil se chvíli před tím, než se na cedulích objevilo 5 min zpoždění. Může mi někdo vysvětlit, kde sakra ten vlak nabral zpoždění, když vyjíždí z Holešovic?

Zanedlouho se na tabulích objevilo nástupiště FJ. Co je to sakra to „J“? Davy se daly do pohybu, tak jsme šli s nimi. Vylezli jsme na 5. nástupiště a trochu se tam rozprostřeli.

Čekali jsme tam dalších asi 10 minut, dokonce mi přišla SMS, že vlak má 10 minut zpoždění. Mám se ptát, kde sakra nabral 10 minut na té trase z Holešovic?

Když konečně přijel vlak, všichni se k němu nahrnuli, ale náš vagón tam nebyl. Pracovník ČD před lidmi zalezl do vlaku, na tabulích nic nebylo, lidi s visačkami ČD nic nevěděli…

Pak někdo zahlédnul k nástupišti přijíždět další vlak, tak se davy daly znovu do pohybu. Ono u tamtoho vlaku beztak nebylo o co stát, byl narvaný k prasknutí. U toho druhého vlaku už alespoň bylo info, kam to jede, hurá. Zbývalo najít náš vagón 374.

U dveří jsme byli zkontrolováni, odesláni do oddílu 9 a že prý pán za námi za chvíli přijde. Hurá!

Teda, po nedávném cestování Japonskem v podstatě výhradně pomocí vlaků je tohle totální tragikomedie. Ale poté, co člověk procestuje kus planety a vyhodnotí to jako nejhorší vlakový zážitek ever, to už by zasloužilo snad i metál!

Ale vlak i kupé jsou super. Luxusní, čisté. V kupé máme připravená 2 lůžka, kromě klasiky typu osvětlení (smích :-)) tu je třeba i zásuvka, ale hlavně malé umyvadlo s tekoucí vodou. A každý jsme dostal pantofle na přezutí i nějakou základní kosmetiku (kartáček, pasta…) a půllitrovou láhev vody. Průvodčí nám tu ukázal spoustu věcí, zeptal se, v kolik chceme před Sargans vzbudit a co si dáme k snídani – Miki kafe, já čaj.

Pak jsme se v kupé zavřeli, já se pustila do psaní deníku a dali jsme si k tomu masové kuličky. Miki jako surikata koukal z okna.

Udělali jsme „brief stop“ v Táboře, kam jsme si dovezli to zpoždění 10 min., byť tedy z Prahy jsme určitě vyráželi s větším.

Před 20:00 jsem si odskočila na WC a pak se na chvíli usadila u okna. V chodbičce dělaly bordel 3 děti, pravděpodobně cestující osamoceně, neb je neměl kdo zklidnit (ha ha, ono to není vtipné…), tak jsem je seřvala já. Očekávala jsem účinek v řádu vteřin, ale asi tu někde rodiče jsou, neb děcka už ani nepípla. Tak!

Trochu jsem se opláchla v umyvadýlku, vzala si věci na spaní, vyndala z kufru oblečení na zítřek a ještě si dopsala deník. Měla jsem hlad, tak jsem se ještě trochu najedla a uložila se k spánku.

Spát mi samozřejmě moc nešlo a to ani poté, co se Miki přesunul nahoru na palandu. Nakonec jsem tu noc tak nějak střídavě prospala, ale taky jsem třeba zvládala vyměňovat baterie v nabíječce, takže jsem byla vzhůru docela často.

Myslela jsem, že se prospím při čekání v Linci, ale pořád s námi posunovali. Navíc v tu dobu ani nefungovaly zásuvky. Tak jsem aspoň posvačila a pokračovala v parodii na spaní.

5. 7. 2018 - Ze Sargans do Sv. Mořice a Glacier Expressem ze Sv. Mořice do Zermattu

Když se začalo rozednívat, vyrazila jsem na WC a jelikož bylo brzo, vzala jsem si s sebou i ručník a dala si sprchu. Miki už byl vzhůru, tak jsme postupně spáchali hygienu, oblékli se, já trochu posnídala a dopsala deník.

Chvíli jsem poležela a asi v 6:50 nám zazvonil vlakový budík a dostali jsme snídani. Každý 2 kaiserky, máslo, džem, paštiku, džus a teplé pití – já černý čaj a Miki kafe.

Pak už byl pomalu čas se připravit na výstup. Ke dveřím jsme se postavili o několik minut dříve. Přijeli jsme na 4. kolej a naštěstí na čas. Od vlaku jsme to vzali poklusem a ještě že Miki předem zjistil, že budeme odjíždět z nástupiště č. 6, jinak bychom to nestihli.

Do vlaku jsme doběhli zadýchaní a zpocení a sotva jsme se trošku vydýchali, dal se vlak do pohybu.

Ze Sargans do Churu to bylo jen 20 minut, ale i tak jsme šli do horního patra. Výhledy byly super! Do Churu jsme také, jak jinak, dorazili na čas. Na přestup jsme měli 10 minut, ale ani to není moc, takže jsme šli rovnou k vlaku.

Už tam stál, tak jsme šli kus kolem něj až do posledního vagónu 2. třídy, abychom před sebou měli co nejdelší část vlaku kvůli Landwasser Viaduktu.

Usadili jsme se u okének na pravé straně vlaku, protože už dávno víme, že je to ta správná strana kvůli Landwasser Viaduktu. Máme místa 75 a 76, ale kvůli zavazadlům jsme zabrali celou čtyřku.

Hned na nádraží jsem se pustila do psaní deníku, abych pak cestou mohla co nejvíc koukat ven.

Brzy nás zkontroloval průvodčí, QR kód mu asi nešel načíst, ale zkouknul cílovou stanici Sv. Mořic a prohlásil, že je to OK.

A pak nás čekala dvouhodinová cesta z Churu do Sv. Mořice plná nejrůznějších stavebních divností Rhétské dráhy.

Ačkoli už jsme v minulosti tuto trasu 2× jeli, bavila nás znovu. Fotit se z vlaku moc nedá, ale výhledy jsou parádní!

Do Sv. Mořice jsme dorazili před 10:00 a měli asi 20 minut čas. U nádražní budovy nebylo nic k vidění, tak jsme zamířili k vlaku na 3. nástupiště. V podchodu nás ale zaujaly mozaikové obrazy. Takže jsme podchodem došli až na jeho konec. A tam, za silnicí, bylo jezero a šikmo přes něj byl vidět Sv. Mořic. Trochu jsme to tam omrkli a pak už definitivně došli k vlaku.

Udělali jsme si nějaké fotky, vyfotili se s ním a našli ten správný vagón – č. 34.

Nastoupili jsme a naše místa byla tentokrát po levé straně, což je, jelikož jedeme opačně, zase správně :-). A jak to bude v úseku za Churem už je asi i docela jedno.

Miki uložil kufr a usadili jsme se na našich místech č. 15 a 16. Vedle něj zůstalo místo volné, vedle mě se usadila japonská průvodkyně.

Na cestu jsme samozřejmě vyrazili přesně na čas. A já toto „opakování“ v mezičase využila pro další zápisky do deníku. A hlavně jsme si užívali výhledů, Miki tentokrát koukal mým směrem a já jeho, tak byly scenerie zase trochu jiné.

Cestou se začaly podávat obědy a samozřejmě nápoje. Z menu mě nic nezaujalo už doma, tak jsme využili naší připravenou sváču.

Zpět do Churu jsme dorazili asi ve 12:20. Turistům nástup strašně trval, tak jsme na odjezdu měli 2 minuty zpoždění. Nějaká paní doběhla na nástupiště na poslední chvíli, ale hledala svůj vagon a nakonec narazila na už zamčené dveře. Smůla…

V Churu nám otočili lokomotivu na druhou stranu a dali nám tu správnou červenou, pravděpodobně ozubnicovou.

Na naší čtyřsedačce seděl s námi nějaký dědula pravděpodobně s vnučkou. Seděl šikmo naproti mně a neustále na mě civěl. Ať jsem udělala cokoli, třeba když jsem vyndávala jídlo z tašky, tak zítra pod stůl, když jsem fotila, koukal na displej, co fotím…

Cesta tedy nijak výrazně neubývala, ale viděli jsme Rýnskou soutěsku přezdívanou Grand Canyon, Disentis, Oberalppass, Andermatt, Brig a logicky Zermatt.

Počasí bylo cestou proměnlivé, místy sluníčko, místy déšť, vysoké hory v mracích. Ale ve výhledech nám to nijak nebránilo a ze sucha vlaku to bylo naopak spíš zajímavé.

Do Zermattu jsme dorazili po úchvatné, ale trochu únavné cestě. Vlastně jsme cestou strávili téměř rovných 24 hodin!

V Zermattu jsme se rozprchli – Miki šel do kanceláře pro certifikáty potvrzující, že jsme absolvovali příslušnou jízdu Glacier Expressem, já do kanceláře Matterhorn Zermatt Bergbahnen pro skipas.

Zatímco Miki uspěl, já jsem kancelář nenašla. Došla jsem tedy do informací, kde jsem se dozvěděla jen to, že si ho mám vyzvednout ráno u lanovky, pokud se bude lyžovat. Dnes se totiž kvůli počasí nelyžovalo. Sakra!

Vyvstala tedy otázka, co dělat – skipas i lyže jsou zaplacené. Rozhodla jsem se lyže vyzvednout, protože jsem předpokládala, že peníze by mi nevrátili tak jako tak. Na místě se sice ukázalo, že ano, pokud bych přišla až ráno, ale otvírají až v 8:00, to už hodlám být na kopci.

Takže jsem z mokrého kufru vytáhla jednu botu a šla se s obsluhou domluvit na lyžích a seřízení vázání. Ty mnou vybrané lyže neměli, prý jsou moc staré :-). Řešili jsme délku a já mu vysvětlila, že hlavně trochu širší pod vázáním. Mám o něco delší a širší, než bych si představovala a nejsou dámské, ale jsou lehoučké a prý úplně nový model! Pán mi seřídil vázání, hůlky nabízel 115 cm, řekla jsem si o 120 cm a nakonec potvrdil, že jsou OK. Mezitím jsme si i trochu popovídali a pak už nic nechtěl, tak jsem šla.

Na ubytování jsem došla po paměti, stejně tak ke dveřím do domu i apartmánu. Ze sejfíku jsem taktéž po paměti vyndala klíč a bydlíme.

Apartmán je krásný. Prostorný, čistý, voňavý, vše perfektní a promyšlené. Plně vybavená kuchyň, luxusní mnohavrstvý toaleťák, v kuchyni i koupelně dokonce „spotřební“ věci typu čaj nebo v koupelně tampóny! Může to vypadat směšně, ale nic z toho není samozřejmost. Dokonce tu na nás čekal uvítací pohled a čokoláda!

Převlékla jsem se do nepromokavého a to mokré dala sušit. Venku už naštěstí skoro nepršelo, tak jsme Simonovi hodili do schránky obálku s 12 CHF za pobytovou taxu a vyrazili do Zermattu.

Omrkli jsme kostel i hřbitov horolezců, ale za ty roky se tu nic nezměnilo. Skrz Bahnhofstrasse jsme došli až k nádraží a tam našli COOP.

v něm byly doslova šílené a sortiment taky žádná sláva, tak jsme vzali jen několik nezbytností za 12,25 CHF. Procházkou k dolní stanici lanovky jsme se vrátili na ubytování.

Dala jsem si sprchu, zbylé toasty k večeři, trochu se napila a hlavně dopsala deník. Při sezení u stolu se se mnou z těch všech vlaků houpal celý svět!

Asi ve 22:00 jsem šla spát s vírou, že ráno bude to (skoro) azurro slibované předpovědí…

6. 7. 2018 - Matterhorn Ski Paradise a okolí Zermattu

Na ráno jsem si, já blbka, zapomněla zrušit svůj obvyklý běžecký budík, takže jsem byla vzbuzena v 5:30. Rovnou jsem koukla na počasí, ale nic nezjistila, tak jsem ještě šla spát a vstávala něco po 6:00. Předpovědi počasí byly na různých webech v podstatě opačné, protiřečící si. Schválně jsem to porovnávala s předpověďmi, které jsem si ukládala a tiskla 4. 7. ráno a v poledne.

Na internetu ani později nebyly pořádné informace, tak jsem se oblékla do lyžařského, do bundy šoupla energetickou tyčinku, včera večer načnuté Toblerone a 2 tousty a v doprovodu Mikiho, který mi nesl přezkáče, zamířila k dolní stanici lanovky.

U lanovky stála spousta tréninkových skupin a členů reprezentačních týmů, další přicházeli.

S potvrzením objednávky jsem tedy došla k okénku, kam mě včera posílali na informacích, byť podle mého vytištěného přehledu právě tam mi měli včera skipas vydat. Nevadí, teď byl naštěstí čas.

U pokladny mi sice skipas po zaplacení zálohy na kartu vydali, ale s tím, že se v 7:40 rozhodne, jestli bude lyžařský areál otevřený. A tak jsem se musela přidat k těm všem čekajícím. V mezičase jsem optimisticky nazula přezkáče. Čekání ubíhalo a asi v 7:45 vlekař zavelel, že můžeme. Tak jsem se rozloučila s Mikim, čapla lyže a hole a pádila do kabinky.

Obyčejní lyžaři jsme tam byli jen 3, jeden z nich se mnou nasednul do kabinky, spolu s postarším turistou. Kabinka Matterhorn Express nás z Zermattu (1.620 m n. m.) zavezla přes Furi, Schwarssee a Furgg na Trockener Steg (2.939 m n. m.).

Na Trockener Steg jsme přestoupili do visuté kabiny. Připadala jsem si tam jak omylem deportovaná na nějaké lyžařské závody, neb v kabině mimo reprezentantů vlastně nikdo další nebyl.

Však taky když jsme nahoře vystoupili, prošli tunelem skrz skálu k ledovci a sjeli na sjezdovky, byla jsem minimálně hodinu zdaleka nejhorší lyžař široko daleko.

Párkrát jsem si to tam sjela, ale nebyla jsem moc nadšená ze sněhu ani z lyží. Sníh byl umrzlý, ale hlavně strašně hrbolatý, s velkými nerovnostmi, obrovskými hroudami zmrzlého sněhu. A lyže na tom moc dobře nedržely, ustřelovaly, nešly mi zkrotit.

Po čase jsem se rozhodla sjet na Trockener Steg, abych omrkla sjezdovku a sníh. Tenhle sjezd jsem si užila, byl super. Bohužel sjezdovka končila v dolíku pod kabinou a bylo potřeba odtamtud dojít asi 200 m do kopce ke stanici kabiny. To v podstatě znemožnilo jezdit sjezdovku opakovaně. Navíc s tím pochoďákem tunelem na vrcholu…

Na Trockener Steg jsem si došla na WC, napila se tam údajně nepitné vody a došla ke kabině. U té už čekala spousta obyčejných lyžařů i asijských turistů.

Když jsem se vrátila na ledovec, byly už sjezdovky v mnohem lepším stavu, měkčí, ale hlavně bez těch strašných nerovností.

Zmizela taky většina trénujících i jejich slalomy. Od rána jsem tam viděla mimo Švýcarů taky Chorvaty, Kanaďany, Italy, nějakého Francouze i holku mluvící španělsky. Teď už zbyli jen Italové. Místo reprezentací ale dorazili rekreační lyžaři a s nimi přišla komedie, neb to asi byla nějaká velká skupina. Všichni mluvili anglicky a uměli trochu lyžovat, sice smýkaný oblouk a často v záklonu, ale docela najisto. Na vleku ale očividně nikdy nejeli, takže se pak celá fronta stala svědkem naprosto neskutečné grotesky, trénující reprezentanti se z toho lámali v pase a já měla co dělat, abych se nesmála nahlas.

Vznikla tím slušná fronta, takže pak se mnou jel na vleku asi italský trenér, který se mě většinu cesty snažil z vleku shodit. Nepovedlo se, tak asi ve 2/3 beze slova vlek opustil.

Po 12:00 už zbývali jen běžní lyžaři, profíci už regenerovali a obědvali. Stav sněhu se zase docela rychle změnil, asi vlivem teplot a sluníčka. V dolní části sjezdovky mi totiž začaly děsně drhnout lyže. Očividně jsem nebyla jediná s tímto problémem, navíc se to ještě trochu zhoršovalo, takže se svah rychle vylidnil. Taky jsem to začala plánovat, tak jsem schválně počítala lyžaře. Mojí předpředposlední jízdu jich byla na svahu 26 (+ já), během mé předposlední a poslední pak 11. Myslela jsem si, že se lyžuje až do 14:00 a že tedy odjíždím o hodinu dřív, ale jak jsem později zjistila, do 14:00 se lyžuje až od 20. srpna, ale přes léto jen do 13:00. A já mám poslední fotku ze sjezdovky z ledovce 12:56 a pak až ze 13:07 ze sjezdu na Trockener Steg. Takže extra „good job“, bývala bych možná stihla ještě jednu jízdu…

Sjela jsem na Trockener Steg, což byl v tom sněhu taky zážitek. Došla jsem si na WC, znovu popila nepitnou vodu a došla do expozice „Info Cube 3S Bahn“, která pojednává o nově stavěné lanovce.

Pak jsem sedla na kabinku a zamířila do Zermattu. Napsala jsem Mikimu SMSku, že jedu, ale musel tam na mě dost čekat, protože kabinka každou chvíli stála. Ale cesta dolů byla super, s krásnými výhledy. Jen ten Matterhorn se pořád schovával.

Dole jsem byla jediný lyžař, jinak samí turisti, hlavně z Asie. Jeden Japonec se mě dokonce ptal, jestli jsem byla lyžovat. Ne asi, když mám lyže :-). Přezula jsem se, Miki mezitím vrátil skipas a dostal 5 CHF a šli jsme na ubytování.

Tam jsem si dala rychlou sprchu, kousek snídaně, který jsme ráno dostali, ale já už byla pryč a zabalila jsem věci do batohu. A vyrazili jsme na nádraží.

V automatu jsme se pokusili koupit 2 zpáteční jízdenky do Randy, ale ukazovalo nám to strašlivou částku. A u okýnka nám to pán potvrdil. Takže jakože 56,80 CHF za 2 zpáteční jízdenky na 2 zastávky a dobu jízdy (2×) 16 minut! Díky, zůstáváme :-).

Došli jsme tedy k muzeu Zermattlantis, kde jsme zjistili, že se tam nesmí s batohem. OK…

Vedle stojící kostel byl otevřený, tak jsme se tedy šli podívat dovnitř. A co dál?

Miki už byl během dopoledne všude, kde to šlo. Nakonec mě tedy vzal k soutěsce Gornerschlucht, do které jsme sice nešli, ale z několika míst do ní bylo vidět. Krásná, ale za vstup 5 CHF fakt kraťoučká.

A nakonec bylo rozhodnuto pokračovat na Furi. Výšlap to byl děsný a přitom je to z Zermattu jen něco přes 200 výškových metrů…

Nahoře jsme zamířili k visutému mostu. Já si mezitím odskočila do „ledovcové zahrady“ Dossen. Pak jsme přešli přes cca 100 m dlouhý visutý most a vrátili se na Furi. Čokoláda od Simona dodávala energii :-).

Začali jsme se vracet do Zermattu. I když jsme po lehkém celoodpoledním deštíku museli vyndat pláštěnky, sestup krásně ubíhal a dole jsme byli v podstatě za chviličku. Šli jsme rovnou na ubytování. Dali si sprchu, k večeři sýr Gruyére s pečivem od snídaně, já dopila i Rivellu a dojedla svou čokoládu.

Miki večer koukal na televizi, já dopsala deník. Pak jsem mu tak nějak spravila botu, kterou si včera rozbil, a trochu se připravila na ranní balení. Bohužel zatím sušíme mokré a navlhlé, tak se musí balit až ráno. Miki už tou dobou zase spal, já se dostala do postele asi ve 22:30.

7. 7. 2018 - Glacier Expressem z Zermattu do Churu a odtud do Zürichu

Budíka jsem měla na 6:00, abych stihla zabalit. Po úvodní základní hygieně jsem se do toho pustila. Po letech jsem si připomněla, proč mi bývala na lyžích taková zima na nohy – přezkáče byly totiž uvnitř úplně mokré. Tak jsem je vycpala špinavým prádlem.

Po 7:00 ještě Miki vyndal ze schránky snídani, posbírali jsme poslední věci a vyrazili na nádraží.

A to dost v předstihu, protože venku bylo skoro jasno. A dle očekávání byl z mostu u kostela vidět Matterhorn. Jen údolím se nad Zermattem hnaly mraky, které dělaly takovou mlhavou clonu. Tak jsme si ho prohlédli, vyfotili a pokračovali téměř liduprázdnou Bahnhofstrasse k nádraží.

Cestou jsme potkali nějaké běžce dnešního maratonu na Gornergrat a u nádraží už stavěli koridor asi na start půlmaratonu.

Na nádraží jsme našli náš vlak, což nebyl problém, a vyfotili si ho. Pak jsme zapadli do vlaku, uložili kufr a usadili se na svá místa. Tentokrát sedíme na opačné straně, tak nás čekají trochu jiné výhledy.

Když jsme se usadili, dali jsme si snídani a já se pustila do dopsání deníku. To mi vydrželo až za Stalden-Saas, protože jsem samozřejmě radši koukala ven, než do papírů.

Cestou nám byly zkontrolovány jízdenky moc hodnou paní, která říkala, že má moc ráda Prahu, má vlastně na ČR i různé vazby a taky nám pověděla o St. Niklaus, kde jsme zrovna projížděli. A o kus dál nás upozorňovala na místo, kde bude za chvíli startovat ten maraton. Naprosto si neumím představit to byť jen ujít! Blázni.

Taky jsme dostali ty moc dobré sušenky Kambly, v Zermattu jich prodávali spoustu. Cesta oproti čtvrtku utíkala o dost rychleji. Měli jsme vedle sebe celou dobu obě místa volná, tak jsme mimo obdivování švýcarských krás mohli i docela dobře relaxovat.

Celou cestu svítilo sluníčko, bylo polojasno, takže výhledy byly super, ale zase o to víc odlesků v oknech. Celý první vagon ale zůstal prázdný, tak jsem asi 2× utekla tam. Beztak jsme tam museli chodit na WC, jelikož v našem vagonu nefungovalo.

Obzvláště za Andermattem úsek přes Oberalppass do Disentis byl úplně úžasný. Tahle strana vlaku je pro tuto část cesty určitě lepší. Viděli jsme jezero v průsmyku, sněhová pole, další čekající Glacier Express, ale samozřejmě i výhledy do údolí, nejprve na stranu Andermattu a pak do údolí Rýna.

O něco méně vhodná byla tahle strana pro Rýnskou soutěsku – Rheinschlucht, ale i na naší straně bylo na co koukat. A druhou stranu jsme viděli ve čtvrtek, že? :-)

Cestou jsme snědli všechny zásoby jídla. Pochopitelně už jsem zase měla hlad, takže když jsme se vymotali v Churu z nádraží do vestibulu, zamířila jsem rovnou pro jídlo. Miki objevil v rohu COOP, tak jsme tam zašli. Koupila jsem si tuňákový sendvič a měli spoustu japonských věcí – sushi, sashimi a onigiri. TO jsem neodolala a onigiri jsem si taky vzala.

Zatímco Miki šel opět prozkoumat nádraží, já se tam usadila a sendvič hned snědla. Stále jen 3,30 CHF a byl překvapivě dobrý.

Pak jsem nakoukla do informací, ale moc zajímavých letáčků tam neměli. Tak jsme se sebrali a došli na 7. nástupiště. Vlak už tam stál, nastoupili jsme a vylezli do jeho 2. patra. Usadili jsme se a já si zase trochu dopsala deník. Taky vám přijde, že ho píšu pořád? :-)

Že vlak odjížděl přesně už asi ani nemá cenu zmiňovat, že?

Do deníku jsem si cestou dolepila obaly od svačiny a pak koukala z okna. Oproti Glacier Expresssu cesta utíkala neskutečně rychle. Jen jsme si neprozřetelně sedli na stranu, kam svítí sluníčko, a když jsme chtěli koukat ven, nemohli jsme zatáhnout žaluzii. Miki byl samozřejmě protivný, protože mu bylo teplo a byl unavený. V takových chvílích jsou chlapi jako malé děti…

Do Zürichu jsme dorazili na čas v 15:48. Vyhrabali jsme se z vlaku do nádražní budovy a tam se pustili do hledání skříněk na zavazadla. Z internetu jsme věděli, že má stát 6 CHF, jenže to byla ta středně velká a do ní se kufr nevešel. Byla tedy nutná velká skříňka za 9 CHF. Jenže jen za 6 hodin. Dalších 6 hodin bylo za další 4 CHF. A 12 hodin by bývalo bylo málo. Jako 17 CHF za úschovu kufru je síla. Takže jsme si kufr vzali s sebou.

To nám dost podstatně změnilo plány, protože s kufrem se nedalo jít ani do centra, natož třeba na věž katedrály na vyhlídku. Tak jsme se rozhodli nejdřív nakoupit něco k pití a případně jídlu. Trochu zbytečně jsme to tam kolem nádraží obešli a vrátili se k nádraží do COOPu.

A pak už definitivně nebylo co dělat, tak jsme se vrátili na nádraží a našli spoj, kterým se dostaneme k Petrovi na domluvené ubytování. Vlak S16 jel za chviličku, jízdenku jsme měli, tak jsme sjeli na nástupiště a počkali na vlak.

Od vlaku to byla docela dálka, po sluníčku a do kopce. Ale našli jsme to hravě. Na zvonek nám otevřel Petrův bratranec Pavel. S Mikim na sebe pár vteřin koukali, než pochopili kdo je kdo. Pavle nás pozval dovnitř a než jsme si řekli co a jak, přišel i Petr.

Kluci to tam trochu poklidili, my odložili věci a počítali, že pojedeme ještě do centra. Nakonec jsme se ale zakecali a zůstali sedět.

S Mikim jsme si dali k večeři pečivo „1. Augustweg“ se sýrem Gruyére. Petr ale pak udělal raclette, čemuž nešlo odolat a taky jsme si trochu dali – s rösti a nakládanou zeleninou.

8. 7. 2018 - Zürich, Genéve a se SWISS do Prahy

Spát jsme šli krátce po půlnoci. Během noci vylezla zpod linky fretka, tak jsme jí zavřeli do klece. Občas ale dělala docela kravál, tak mě několikrát vzbudila. A budíka jsme měli na 5:00.

Rychlá ranní hygiena, čisté oblečení, pár věcí do kufru a v 5:30 jsme vyrazili na nádraží. Cestou jsme se docela zdržovali focením, ke konci už jsme se trochu loudali a stejně jsme dorazili na nádraží asi v 6:40.

Všude po Zürichu byl strašný bordel, u jezera všude spousta odpadků, nádraží pak bylo vysloveně tragédie, odpadky, kuřáci…

Došli jsme na naše 14. nástupiště a počkali na náš vlak. Nastoupili jsme do jeho posledního, resp. prvního vagónu. Přesně v 7:03 byl odjezd.

Dopsala jsem deník, zkontrolovali nám jízdenky, dali jsme si snídani. Cestou jsme taky dopili Rivellu.

Jeli jsme dost dlouho a kromě známých měst typu Solothurn nebo Biel jsme stavěli i v dost divných městečkách, pro mě úplně neznámých.

Hlavně tedy sotva jsme vjeli do francouzsky mluvící části Švýcarska, začal být ve vlaku strašný kravál. Především francouzština malých dětí div netříštila okna.

Po levé straně vlaku se nám střídala jezera, po pravé zase vinice a jižanské domky s kovanými zábradlíčky na balkonech a barevnými okenicemi.

Do Ženevy jsme přijeli asi o 3 minuty dříve. Vymotali jsme se z nádraží a zamířili rovnou k jezeru. Minule jsme tu totiž nechytli úplně dobré počasí a z Pont du Mont Blanc jsme vrcholek Mont Blancu viděli v pohodě. Ale překvapilo nás, že je z mostu vidět opravdu jen jeho špička. Omrkli a vyfotili jsme i to ostatní, ale nebylo moc co dalšího tam dělat, všechno jsme viděli minule.

Miki chtěl do COOPu omrknout pivo a nakonec jsme se rozhodli v něm utratit několik zbylých franků. Já jsem si koupila další Toblerone, Miki na hlad Skyr. Chvíli jsme tedy poseděli na nádraží, aby ho Miki mohl sníst, a pak jsme vyrazili na letiště.

Měli jsme strašnou spoustu času a neměli dopředu koupené jízdenky na vlak, tak jsme se rozhodli jít pěšky. Letiště je totiž asi jen 5 km od centra.

Cesta bohužel nebyl zrovna rovinatá ani ve stínu. Ale nebylo kam pospíchat, takže jsme šli pomaličku, ve stínu zastavovali a hlavně obdivovali okolí. Miki si tu cestu s (mým) kufrem musel užít ještě o něco víc. A kufr tedy definitivně dostal zabrat.

Na letišti jsme si prošli malou veřejnou část, došli se na toalety trochu „zkulturnit“, Miki si převlékl triko. Poté jsme do kufru nastrkali zbytečné věci a celý ho zabalili do folie. Tentokrát to fakt potřebuje, už se na několika místech páře, tak snad cestu domů ještě vydrží.

Došli jsme se postavit do fronty na odbavení, neb jsme ani jeden neudělali online Check-in a já navíc musela odbavit kufr. Fronta tam byla šílená a vůbec neubývala. Stejně, jako při odletu z Japonska. Čím „civilizovanější“ země, tím složitější systém.

Když jsme konečně přišli na řadu, šli jsme na přepážku spolu, i když kvůli kufru máme rezervace oddělené. Miki prosil o místo u okénka, ale už bylo jen na letu z Ženevy. Kufr se do limitu vešel, ale jejich váha ukazovala střídavě mezi 21 – 22 kg, přičemž doma vážil cca 17,5 kg a skoro nic v něm nepřibylo, jenom pár letáčků…

Zbylý čas jsme využili pro prozkoumání letiště. Ale je dost malé, nebylo tam moc co dělat. Nakonec jsme si šli na chvíli sednout ke gate.

Nástup proběhl docela hladce, ale lidi zase ucpávali uličku. Usadila jsem se 3 řady před koncem na svém 36D, Miki sedí ve stejné řadě, akorát tedy ukořistil to okno.

Při nstupování do letadla se do uličky ke kokpitu postavil pan kapitán Manfred a explicitně mě pomocí „Hello, welcome on board“ uvítal na palubě. Jej!

Vzlétali jsme se zpožděním několika málo minut. Ale kupodivu hned, bez čekání, na které jsme poslední dobou zvyklí. Let měl trvat jen asi 30 minut.

Seděla jsem sice v uličce, ale na pravé straně, takže mezi mraky byly trochu vidět krásné Bernské Alpy.

V ceně letenky jsem měla mít občerstvení, na rozdíl od Mikiho. Snad kvůli nedostatku času jsem dostala jenom malou lahvičku vody (rozlévané pití nebo dávat na výběr by nestihli) a jídlo vyřešili jedním čokoládovým bonbónem. Jooo, SWISS, takhle jsem si to nepředstavovala.

Po příletu jsme šli prozkoumat letiště. Je dost rozlehlé, tak nám to trvalo. Prošli jsme různé suvenýry a u stánku Lindt jsme dostali každý jeden Lindor.

V 16:40 zveřejnili naší odletovou gate A67. Tak jsme si tam šli sednout, ale volná místa jsme našli až o kus dál.

Pustila jsem se do deníku a čekali jsme, až přiletí naše letadlo. Dorazilo se zpožděním, takže i odlet byl opožděn. To teda ty vlaky Švýcaři zvládají o dost lépe…

Abychom se na letišti zabavili, nechali jsme si vytisknout v automatu přístupové kódy na Wi-fi, ale nakone jsem ho vůbec nepotřebovala.

Když se objevila na tabuli možnost nástupu do letadla, odskočila jsem si na WC. Boarding byl automatický, každý si jen naskenoval palubní vstupenku a šlo to kupodivu mnohem rychleji, než když to dělá obsluha.

Nástupní most a letadlo byly ucpané kvůli lidem, kteří zase museli rychle uložit svá zavazadla. Když jsem se tam konečně dostala, usedla jsem na své 15E. Vedlejší 15F zůstalo volné, takže když ohlásili „boarding completed“ a ulička se vyprázdnila, přesedla jsem si k okýnku. Za chvíli se ale objevila paní s letuškou, jestli prý bych si nevyměnila místo a vzápětí se objevila i paní, které patřilo to 15F. Přišla odkudsi zezadu. Asi chtěly ty 2 sedět spolu nebo ta první nechtěla sedět na svém 12A, což je u nouzového východu. Pravidla říkají, že tato místa může cestující odmítnout, pokud si netroufá na obsluhu nouzového východu. Mně to bylo jedno, po všech shlédnutých epizodách Leteckých katastrof vidím výhodu být brzy venku :-). Tak jsem se přesunula, jen batoh jsem musela dát nahoru, protože u nouzových východů pod sedačkou být nesmí. Ale brašnu s foťákem se mi povedlo schovat a nechat pod nohama. Ale psst :-).

Ještě před startem jsme dostali čokoládový bonbónek. Startovali jsme se zpožděním asi 40 minut, ale let měl trvat jen 1 h místo 1:20, která je uvedena na letenkách.

Po startu začali rozdávat jídlo. Kupodivu vůbec nerozlišovali, co si kdo zaplatil a na co má nárok, takže jsem dostala bagetku a pití (Colu), které jsem si zaplatila v ceně letenky, ale Miki dostal totéž, a to měl v letence jenom nápoje. No toto?! A jak k tomu přijdou ti s ještě dražší letenku? Nic než tu bagetku totiž nikomu nedávali.

Miki měl k pití kafe, prý si ho „musel“ dát, abych měla SWISS cukřík. Takhle se obětovat! :-) Jinak tedy opravdu všechno bylo s logem SWISS, ale druhý let z Curychu do Prahy byl operován Edelweiss. Upřímně řečeno mě to dost naštvalo, protože při nákupu letenek byly obal lety uvedeny jako operované SWISSem. Kdyby totiž ne, letenky bychom nekoupili. Letět se SWISS bylo totiž už dávno na mém „Švýcarském TO-DO listě“. A let ze Ženevy do Curychu to sice splnil a odškrtnul, ale nebylo to to, co bych si představovala. A zaplatila.

Každopádně při startu v Curychu bylo pěkně vidět letiště a trochu i město. Pak jsme prolétli skrz mraky a výhledy nahradila mraková peřina. Na tu se ale krásně dívá!

Let docela utekl, udělala jsem pár fotek, prolistovala magazín, prozkoumala aplikaci Edelweiss a byli jsme na zemi.

Prošli jsme terminál, vyzvedli kufr, který dorazil asi jako čtvrtý a omrkli jsme přestavěné odlety „schengenského“ terminálu.

Došli jsme na autobus, Miki si koupil jízdenku v automatu, já klasicky jako SMS. Bus přijel za pár minut. Dojeli jsme autobusem k autu, naložili se do něj a dojeli domů.

Tam jsem si dala sprchu, vybalila oblečení, jehož půlka je vyloženě toxická a stále alespoň vlhká, a zkopírovala jsem z foťáků fotky a hned je zazálohovala.

Pak jsem ještě dopsala deník a dojedla u toho Toblerone. Spát jsem nakonec šla asi ve 22:30.