2022-09-09 - 2022-09-28 - Indonésie

Obsah

Úvod

Letošní dovolenou jsem plánovala dost na poslední chvíli. Na jaře jsme odbavili bleskovou návštěvu USA a až po návratu jsme začali uvažovat nad tím, co tedy bude letos ta hlavní dovolená.

Ve virtuálním šuplíku nám sice leží spousta plánů, připravených itinerářů a seznam dlouhodobých plánů, který mám na webu, je také docela dlouhý. Jenže – čtyřicítka na krku, trochu přehodnocuji některé plány. Vybírám teď spíš destinace, ve kterých je potřeba nějaká fyzická zdatnost. Protože do těch „lážo-plážo“ můžu jet skoro kdykoli. A tak nakonec padla volba na Indonésii.

Letenky jsme kupovali každý svou vlastní. Emirates nám totiž po celou dobu COVIDu hrnuly před sebou nasbírané míle, které správně měly dávno vyexpirovat. Míle jsme měli ale každý na svém účtu, protože od počátku jsme neměli společný rodinný účet, ten jsme zakládali až později. Takže jsme se rozhodli teď míle vyčerpat, a to tak, že jsme si každý koupil vlastní letenku. Částečná platba mílemi znamenala, že jsme na každé letence ušetřili asi 3.000 Kč. A budeme doufat, že se nic nepokazí a nebudeme muset případné problémy řešit dvojmo :-).

Nějakou dobu jsem uvažovala, jestli cestu vůbec zvládneme sami, protože v Indonésii se turistům důrazně nedoporučuje půjčovat auto a kdo jsem já, abych odporovala. Zkusila jsem poptat aspoň nějaké agentury, že by nám zajistili část programu, výlety, ale Češi se tím odmítli zabývat a Indonésani fňukali, že budou chudáci řidiči unavení. Přitom mi nepřišlo, že by náš program byl nějak atypický – brzké ranní vstávání, odjezd klidně v 5:30, ale návrat okolo 17:00, takže jsme řidiče potřebovali na nějakých 12 hodin, přičemž čistý čas řízení byl jen zlomek té doby, jelikož když my budeme prozkoumávat památky, on si klidně může zdřímnout nebo dojít na jídlo…

Neustálé vytáčky a vysvětlování proč něco nejde mě otrávily hned v počátku. Takže jsem sedla a rozhodla se to prostě celé nějak naplánovat. Samo o sobě to byla docela dobrodružná aktivita. Normálně bychom koupili letenky, zajistili ubytování, půjčili auto a víc nemuseli zařizovat. Když si ale auto půjčovat nemáme, jak se dostaneme z letiště na ubytování? Když chceme jet na výlet, jak se tam dostaneme? Jediným štěstím je, že Indonésie je poměrně levná, takže i organizované výlety se daly sehnat za relativně přijatelné peníze. Jenže bylo potřeba to všechno zařídit, takže to, co by mi normálně trvalo dva dny, tím jsem se zkoušela prokousat od půlky července, a tak nějak hotovo bylo až na přelomu srpna a září. Tou dobou už jsem za sebou měla instalaci dávno smazaného WhatsAppu a mraky zpráv a e-mailů.

Ani zajištění ubytování, což bývá obvykle hračka, tady nebylo úplně jednoduché. V poslední době vznikla spousta ubytovacích zařízení, která dokonce ani nejsou na Google StreetView. Podle fotek vypadala úžasně a stála třeba 200 Kč na noc včetně snídaně. Pro oba. Jenže podle recenzí to je všechno postavené Patem a Matem a bydlet na pokoji, kde vám do postele kape voda z klimatizace umístěné nad postelí nebo voda ze sprchy vyteče z koupelny až k posteli, fakt nechcete.

Týden před odletem jsme běželi Prague Birell Grand Prix na 10 kilometrů. V mokrém tričku jsem pak po závodě prochladla a následujících pár dní marodila. Miki to samozřejmě chytil ode mě…

Nebyl čas ztrácet čas a v rozporu s obvyklým pravidlem, že lékům se snažím vyhnout, jsem střídala Paralen se Strepfenem.

Čtvrtek, 8. září 2022

Až se vás jednou bude někdo ptát, co jste dělali, když tento svět opustila noblesní dáma, která dovedla Británii do 21. století, Její Veličenstvo královna Alžběta II., co odpovíte? Já jsem balila svůj kufr do Indonésie. Bože, to je tak hloupé, že jsem si to musela zapsat…

Mikinu bylo dnes špatně, z práce jsme šli trochu dřív a on doma rovnou usnul. Když se probral, došel k tátovi vyměnit nějaké menší dolarové bankovky za stodolarovky, protože za ty je v Indonésii lepší kurz.

Oba jsme pak tak nějak zabalili, což byla tentokrát obzvlášť výzva. Čeká nás trek na sopku, kde je prý stezka vyloženě špatná a teploty klesají k nule, takže táhneme rukavice. A čeká nás koupání a šnorchlování na rozličných místech, takže táhneme masku, šnorchl a ploutve…

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-09 - Odlet z Prahy do Dubaje

Budík na 6:10 mi vyšel tak akorát, abych byla v 7:00 připravená. Mikimu to ale trvalo trochu déle, přeci jen pár věcí kvůli nemoci dodělával až dnes ráno.

V práci jsme pořešili posledních pár věcí, odevzdala jsem jednu nabídku do výběrového řízení, která se později ukázala být vítěznou, rozdala úkoly a po menším obědě jsme zabalili kufry do folie. Po zabalení prvního kufru mi došlo, že nemáme zámečky na kufry. Na tu jednu cestu to je jedno, ale pak je budeme je muset někde koupit.

Tramvají ve 12:18 jsme zamířili na letiště. Dorazili jsme tam asi ve 12:45 a i když informace o odbavení na cedulích zatím nebyla, zamířili jsme i po těch letech po paměti ke správným přepážkám. Už tam spousta lidí stála a k našemu štěstí se většina lidí z fronty online odbavených odebrala do fronty neodbavených. Tím jsme se dost posunuli kupředu a fronta i pak dost rychle utíkala.

U přepážky jsme odevzdali kufry, Mikiho měl 14,5, můj 13,2 kg. Limit u Emirates máme luxusních 25 kg, zpátky dokonce 30 kg, ale na místních přeletech jen 15 kg, což bude trochu výzva. Při odevzdávání zavazadel nám check-in agentka Jana zkontrolovala očkovací certifikát a nainstalovanou indonéskou aplikaci pro trasování. Očividně byla začátečnice, byla totiž dost důsledná.

Zašli jsme do Billy mrknout, jestli nemají zámečky, ale doplňkový prodej mají dost zredukovaný. A tak jsem prošli automatickou imigrační bránou a zapadli do Duty Free Shopu. Ceny parfémů vyskočily závratně. Obsluha nabízela pomoc, tak jsem se schválně zeptala na čistý parfém Chanelu a že prý ho nikdy neměli. A mám to zkusit v Dubaji, neb sortiment na světě se liší.

Zamířili jsme tedy do salonku Mastercard. Odbavení na recepci bylo rychlé, i když tedy obsluha tentokrát nijak extra příjemná nebyla. Jídlo v salonku sice stále není na „předcovidové“ úrovni, ale už je o dost lepší, než bylo právě za COVIDu. Můj oblíbený croissant s uzeným lososem sice pořád nemají, ale měli spoustu druhů pečiva a k němu domácí pomazánky. A taky pizzu, polévku, těstoviny, masové kuličky s bramborem a něco sladkého. Já zůstala u těch pomazánek, byly skvělé.

Povedlo se nám usadit se na místech s výhledem na letištní plochu, takže jsme volný čas trávili pozorováním dění venku.

Když zbývalo asi 20 minut do zahájení nástupu, odskočili jsme si na WC a vyrazili k bráně. Na tabulích už svítil „last call“, přitom nástup do letadla ještě ani nebyl zahájen.

U brány byla fronta na bezpečnostní kontrolu. Odskočila jsem si vyfotit letadlo a postavili jsme se do fronty. Ubývala rychle, jen se kontrole nelíbilo klubko kabelů a nabíječek, které jsem měla v batohu.

Prošli jsme kontrolou palubních vstupenek, v pítku jsme si do lahve nepustili vodu a po prohlídce a vyfocení amerického vojenského Boeingu C-17A Globemaster III jsme zamířili rovnou do našeho letadla. Má registraci A6-EBX.

Máme super místa 47J a 47K, což jsou dvousedačky v zadní části letadla, kde už se trup zužuje a nevešla by se trojsedačka. Díky tomu máme mezi sedačkou a oknem spoustu místa. Letadlo je nicméně víc jak 16,5 roku staré, a i když prošlo teď v létě změnou konfigurace, neznamenalo to výměnu sedaček.

Včasné hlášení „last call“ zřejmě způsobilo, že jsme byli nastoupeni včas, a tedy připraveni i na odlet na čas. Dle hlášení kapitána jsme měli i náklad naložený, ale v důsledku nějakých problémů s vyhrazeným slotem prý letiště na nějakou dobu preferovalo přílety a měli jsme nahlášený odlet až za 50 minut. Kapitán slíbil s tím něco udělat, což si představuji asi jako pravidelné dotazování věže stylem: „Hele, chlapi, my tu pořád stojíme.“ nebo „Nezapomněli jste na nás?“. Nevím, jakou taktiku kapitán zvolil, ale zpoždění na odletu byla nakonec „jen“ půlhodina.

Ob jedno letadlo před námi startoval ten americký vojenský Boeing. Bohužel jsme seděli na opačné straně letadla, takže přímo při rozjíždění na ranveji jsme ho neviděli.

Při startu bylo na kameře vidět, jak je ranvej křivá. Plynulého rozjezdu jsme se také nedočkali, připomínalo to spíš jízdu po D1. To je asi i daň za ta místa v zadní části letadla. Hned po startu jsme začali točit nalevo, takže jsme toho ani moc neviděli. A zanedlouho jsme vlétli do mraků a nebylo nic vidět…

Užili jsme si trochu turbulencí a časem se začalo rozdávat jídlo. Na výběr byl hovězí guláš s těstovinami a fazolkami, který jsem si dala já, a kuřecí v nějaké omáčce s bramborami a špenátem, které si dal Miki. K tomu obvyklý předkrm, tentokrát v podobě bulgurového salátu, k tomu houska, máslo, krekry, sýr, jako dezert kompot s krémem, sušenka a čokoládka. Ani jsem to nesnědla a část si nechala na horší časy.

Pak jsem si pustila Zápisník lásky. Mám ten film moc ráda pro tu trvanlivost jejich lásky. Ale je fakt, že v angličtině jsem si to až tak neužila. Konec filmu mi vyšel nedlouho před podáváním menšího občerstvení. Takže jsem se pak pustila do psaní deníku a v mezičase jsme dostali pití a popcorn. Miki popcorn odmítl a na tajňačku dostal čokoládovou tyčinku. Když jsem deník dopsala, zbývala do přistání asi 1:15.

Po přistání jsme atypicky nejeli k terminálu, ale z letadla nás vyhnali na letištní plochu a do autobusů a pak jsme minimálně čtvrt hodiny jezdili po letišti.

Prošli jsme bezpečnostní kontrolou na „connecting flights“ (navazující lety) a zamířili k bránám C, odkud budeme odlétat. Tam jsme ale zjistili, ze zdejší Marhaba Lounge je v rekonstrukci a museli jsme se vrátit stejnou cestou zpět k salonku u bran B.

Tam už nás naštěstí do druhé Marhaba Lounge pustili bez problémů, i když venku se tvořila malá fronta. U vstupu nás tedy jen upozornili, že je salonek „busy“ a asi nenajdeme místo. Trochu jsme to tam prolezli a stolek s křesílky si našli.

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-10 - Přelet z Dubaje do Jakarty a Jáva, Jakarta

Do salonku jsme si šli spíš odpočinout a napít se. Hlad jsme neměli, v letadle to bylo jak velkovýkrmna. Ve veřejné části letiště je ale vždycky hrozný frmol, v saloncích je větší klid. A taky to pití :-). Nakonec jsem si ale dala i nějaké sendviče a malé zákusky a dva jsem si pro zkrácení chvíle i naskicovala.

Asi ve 3:00 jsme vyrazili na dalekou cestu k bránám C. Když jsme přišli k naší C20, ještě se nenastupovalo, tak jsme si odskočili na WC a chvíli poseděli. Sedíme vepředu, takže jsme nastupovali mezi posledními. Letadlo má registraci A6-EPC a je 7 let staré. Oproti letu z Prahy docela rozdíl…

Naše místa budou super na výstup, ale samozřejmě mají podstatnou nevýhodu – přímo před námi sedí 2 malé děti. Sice Asiati, ty mívají děti vychované, ale stejně jsem brzy vyndala špunty do uší.

Hned po vzletu nám nařídili stáhnout sluneční clony, venku ale stejně nebylo vůbec nic vidět. Většinu letu jsem prospala, vzbudila mě brzká snídaně, jejíž součástí byla zapečená kapsa z listového těsta plněná malinami. Podruhé mě probudily turbulence nad Indií a potřetí oběd.

Na výběr bylo zase hovězí nebo kuřecí, zvolila jsem tedy kuře. Ještě že tak, hovězí bylo dost pikantní. Byl k tomu zase předkrm v podobě zeleninového salátu, houska, krekry, čokoláda. Ale hlavně – jako dezert tři plněné kuličky z odpalovaného těsta.

Ačkoli jsme letěli nad Sumatrou, nebyla vidět. Přiblížení k letišti v pak bylo ze severu nad vodou, a protože jsme seděli na pravé straně letadla, neviděli jsme při přistání ani Jakartu, ale jen nějaké spíš průmyslové předměstí.

Z letadla jsme opravdu byli venku bleskově. Hned po výstupu v chodbě po nás chtěli naskenovat tu jejich zdravotní aplikaci PeduliLindung, která nám ale samozřejmě nefungovala. Cedule nás tedy nasměrovaly na přepážku. Tam chtěli jen pas, boarding pass a doklad o očkování. Na palubní vstupenku jsme dostali razítko a pokračovali na přepážku „visa on arrival“. Po chvíli nám došlo, že nejdřív musíme víza zaplatit, takže jsme frontu opustili, došli na jinou přepážku, zaplatili 70 USD za 2 „visa on arrival“, dostali 2 potvrzení a vrátili se do původní fronty.

Imigrační úředník se nás jen ptal jak dlouho v Indonésii budeme a kam jedeme. Mikiho pas odbavil rychle, s mým byl nějaký problém, tak to trvalo, ale nakonec se zadařilo.

Pak jsme si ještě odskočili na WC a po další kontrole pasu prostor imigračního opustili. Trvalo to ani ne 25 minut od výstupu z letadla. Jenže pak jsme skoro hodinu čekali na kufry. Ten můj nějak dorazil, ale Mikiho ne a ne přijet.

Miki mě posílal ven, ať zkusím zařídit tu SIM kartu, ale znamenalo to projít celnicí a vylézt ven mezi rozzuřené davy. Průchod celnicí byl nakonec jen o jednom naskenovaném QR kódu, který ale nikdo neměl, takže formulář vyplňovali až na místě. My jsme vzorňasové, takže jsme ho měli připravený. Venku Miki brzy zjistil, že SIM karty jsou tu předražené. To bych bývala já asi nepoznala, i když drahé mi to přišlo…

Nakonec jsme našli jeden stánek, který měl odlišné ceny, ale zase se to tam vůbec nehýbalo, tak jsme šli na vlak.

V 17:26 jsme vyrazili takovým monorailem, dost pomalým, na vlakovou stanici. Tam jsme za 60.000 IDR (100,70 CZK) koupili dvě jízdenky na vlak. Jedna jízdenka má správně stát 70.000 IDR, ale asi jsme trefili jeden z těch levnějších vlaků nebo co.

Vlak jel asi za půl hodiny, tak jsme poseděli v čekárně. Když přijel, nejdřív nechali vystoupit ty, kteří přijeli, pak asi vlak uklidili a pustili nás. Usadili jsme se na dvojsedačce, která mi prostorem dost připomínala japonský šinkansen. V pohodě se nám pod nohy vešly i kufry.

Cesta trvala necelou hodinku, ale výhledy jsme si neužili, protože už byla tma. Domky chudého obyvatelstva nalepené na betonové oplocení železniční trati ale přesto byly snadno identifikovatelné.

Mezi posledními stanicemi jsme jeli pozpátku, protože vlak vyjížděl ze stanice stejným směrem, odkud přijel. Vystoupili jsme ve stanici BNI City, kde jsme museli znovu naskenovat jízdenky.

Bez internetu se mi nechtěla chytit GPS, takže z nádraží jsme vylezli „po čuchu“ severním východem, obešli blok ohrazeného prostoru u nádraží a přitom prošli i tím oploceným úsekem, což znamenalo prosmýknout se okolo závory. Zahnuli jsme vpravo a za chvíli už jsme byli u našeho ubytování Studio One.

Za noc jsme zaplatili kartou 275.000 IDR a zálohu na kartu 50.000 IDR v hotovosti, což nám prý zítra při check-outu vrátí. Dostali jsme pokoj 504, ale i když je od výtahu hezký výhled na Jakartu, z pokoje koukáme do zdi. No co, cílem je se tu stejně jen vyspat.

Z kufru jsem vyndala oblečení na převlečení, z Mikiho kufru malý batoh. Vzali jsme si jen pár věcí a vyrazili zase „po čuchu“ směr nákupní centrum Grand Indonesia. Směr jsme nabrali správný a došli tam, aniž bychom potřebovali mapu.

Domorodci si nás moc nevšímali, stejně tak zvířata – od koček až po potkany, o kterých nebylo pochyb, že se někde ve tmě schovávají. Cestou jsme potkávali nezakrytou kanalizaci nebo betonové zátarasy oddělené ostnatým drátem, takže jsme museli celou dobu dávat pozor, kam šlapeme.

V okolí Grand Indonesia to bylo nějaké rozkopané, dovnitř jsme šli po „obchozí trase“ přes garáže. Nejdřív jsme zamířili do směnárny, kde jsme chtěli vyměnit 1.200 USD, ale obsluha dala stranou tři bankovky, že dvě jsou přehnuté a jedna zašpiněná a nabídli nám za ty tři o dost horší kurz. Vyměnili jsme tedy jen 900 USD a dostali za ně 13.275.000 IDR. Jsme milionáři! Otázka je, na jak dlouho :-).

Pak jsme v mallu hledali stánek mobilního operátora, u kterého bychom mohli koupit SIM kartu, ale vůbec se nám ho nepodařilo najít. Nakonec jsme tedy zakotvili v Uji Matcha, což byl jediný povinný bod dnešního programu. Dala jsem si dlouho očekávaný palačinkový matcha dort „Arashiyama Matcha Millecrepes“ a k pití „Pure Uji Matcha Drink“. Dort bylo „nebe v hubě“, takovou dobrotu jsem si neuměla ani představit. Oproti tomu Matcha Drink jsem zvolila čistý, nedoslazovaný, a tedy i na mě to byla síla. A protože jejich nabídka byla neskutečně obsáhlá, doobjednali jsme ještě misku se zmrzlinou „Shiramata Matchalato Bowl“. Byly to dva kopečky výtečné matcha zmrzliny, k tomu rýžové kuličky, fazolová pasta a matcha želé. Celé to stálo 144.000 IDR (242,55 CZK).

Miki mě pak nechal v Uji Matcha to všechno dojíst a šel do supermarketu, kde ulovil spoustu sladkostí včetně matcha věcí, které se mi budou hodit jako snídaně. Ty sice máme často v ceně ubytování, ale otázka je, kde je budeme stíhat, neb zjistit dopředu od kolika se snídaně servíruj se jaksi nedá… K pití vzal jen dvě plechovky bylo mezi nimi i nějaké pivo. Celé to stálo 157.000 IDR (264,80 CZK).

Pak jsme se pokoušeli trefit ten východ přes garáže, což se nám povedlo až napotřetí. A zamířili jsme k hotelu. Jakarta je díky křivolakým úzkým uličkám zkouška orientačního smyslu pro pokročilé, ale bez mapy jsem to dala v pohodě až zpět k ubytování.

Na pokoji jsem si dala sprchu, připravila věci na zítřek, zazálohovala fotky, dopsala deník a před 23:00 místního času šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-11 - Jáva, Jakarta a přelet z Jakarty do Yogyakarty

Probudila jsem se krátce po půlnoci a pak dvě hodiny nemohla usnout. Když se mi to konečně povedlo, zvonil ve 4:30 budík.

Připravili jsme se a před 5:00 jsme pokoj opustili. Na recepci jsme si do lahvi doplnili pitnou vodu a vyrazili na vlak. Došli jsme tam asi v 5:00 a u okýnka za 60.000 IDR (101,07 CZK) koupili dvě jízdenky na vlak do stanice Juanda. Nahráli nám je na takové karty, část celé částky je za samotnou kartu, ze zbytku se pak strhává částka za samotné jízdné. Karta se dá samozřejmě dobít, akorát je jinak k ničemu, protože se nedá použít třeba na koupi jízdenky na vlak na letiště. Přitom Jakarta takovou multifunkční kartu má, akorát ta se tak trochu nedá sehnat…

Vlak přijel na čas v 5:20, i když jsem v 5:10 začala plašit, že má zpoždění. To jsem si jen špatně nastudovala svůj vlastní itinerář, v 5:10 jsme teprve měli kupovat jízdenky. Vlakem jsme popojeli dvě stanice do zastávky Manggarai a tam přestoupili na vlak směr Jakarta Kota. Jeli jsme další 3 stanice, cestou už se rozednívalo, tak bylo z vlaku vidět ranní na město.

Stanici Gambir jsme projeli, prý byla tak frekventovaná, že tam teď většina vlaků nestaví. A vystoupili jsme ve stanici Juanada. Mapa se mi pořád bez internetu nechce chytit, tak jsem zamířila po paměti směr mešita Istiqlal. Všude byla spousta lidí a zdálo se, že se v areálu koná nějaká akce. Když jsme došli ke vstupu, ostraha nás nechtěla pustit dál, ale my se neptali, tak nám nakonec odsouhlasili aspoň nějaké fotky z hlavní přístupové cesty. Mešita je obrovská, prý jde o největší mešitu v jihovýchodní Asii, která je určená až pro 120.000 věřících.

Hned přes ulici se nachází Gereja Katedral, oficiálně Gereja Santa Perawan Maria Diangkat ke Surga, anglicky The Church of Our Lady of the Assumption, prostě Katedrála Nanebevzetí Panny Marie. Je sídlem jakartského římskokatolického biskupa. Na to, že je to katedrála, nejde o nijak velkou ani honosnou stavbu. Interiér byl navíc nepřístupný, i když od 6:00 mělo být otevřeno. Miki dokonce zkusil vzít za klidu. Ostraha si nás nevšímala, tak jsme prolezli aspoň okolí. V zahradě byla taková improvizovaná modlitebna, sedělo tam několik lidí a modlilo se.

Nedaleko se u rušné křižovatky nacházel Pintu Barat Lapangan Banteng a ikonický nápis „Jakarta“.

Pokračovali jsme k protestantskému kostelu GPIB Immanuel. Vstup do zahrad zase hlídala ostraha, tak jsme opatrně vlezli dovnitř a on se nám pokusil vysvětlit, že do kostela nemůžeme. Tak jsme ho vysvobodili, naznačili, že se projdeme jen kolem v zahradě, a to ho uspokojilo a pustil nás. Na opačné straně ale byly pootevřené dveře, tak jsme přesto opatrně nakoukli dovnitř a zjistili, že je tam nějaká bohoslužba či co.

Popošli jsme kousek dál, kde stojí krásná koloniální budova Gedung Pancasila. Je součástí ministerstva zahraničních věcí, takže blíž než z ulice, jsme ji bohužel neměli možnost vidět.

Hlavní misí bylo dostat se na náměstí Monas. Je totiž celé oplocené a vede do něj vstup jen v několika místech, v podstatě asi jen v rozích. Uvnitř ale byla spousta lidí, tak jsem se odmítla vzdát. Nakonec jsme našli bránu v jihovýchodním rohu. Strážník se nás zeptal odkud jsme a když jsme řekli, že z České republiky, se širokým úsměvem nás pustil dál. Přemýšlela jsem, jestli na tu otázku existuje nějaká špatná odpověď, jestli třeba některé národy mají vstup zapovězený, protože strážník třeba ty dané země nemá rád :-).

Uprostřed náměstí stojí památník Monas. Je dokonce zpřístupněný, akorát až od 8:00 a my dorazili teprve okolo 7:00. Sluníčko už ale slušně pálilo a i ve stínu bylo pekelně. U památníku se chystala nějaká akce, vypadalo to jako cíl nějakého běžeckého či cyklistického závodu. Běžců i cyklistů v jednotných dresech byla všude spousta. A pro zpestření tam pochodovaly nějaké organizované skupinky v různých kostýmech, které si vždy něco prozpěvovaly. Jak nějaká přehlídka.

Severovýchodním rohem jsme Monas opustili a zamířili na západ k prezidentskému paláci. Dostat se k němu ale nedá. Myslela jsem, že bude vidět aspoň z dálky, od plotu, třeba jako Bílý dům, ale do prostoru před plot se vůbec nesmí. Aspoň jsme tedy celý blok domů obešli v těsné blízkosti, kam nás zábrany pustily, ale palác samotný jsme zřejmě vůbec neviděli. Nevadí, viděli jsme maximum toho, co zřejmě běžný smrtelník vidět může :-).

Podél západní strany Monasu jsme pokračovali na jih. Cestou jsme minuli Indonéské rádio, před kterým byla nastoupená spousta lidí, stáli v pozoru a zřejmě poslouchali státní hymnu. O kus dál stojí národní muzeum. Sídlí v krásné budově, ale i na jeho návštěvu bylo ještě brzy.

Různými uličkami jsme se propletli až k poslední zastávce, kterou byl supermarket Papaya Fresh Gallery. Abychom nevyšli ze cviku, bylo 8:00 a oni otevírají až v 9:00. Takže jsme popili vodu z vlastních zásob a vrátili se mezi davy lidí na hlavní ulici Jl. M.H. Thamrin.

Cestou jsme potkali stánek Telcomselu, kde jsme za 25.000 IDR (41,19 CZK) koupili SIM kartu se 7 GB dat. Dost rozdíl oproti nabídce na letišti, kde to stálo víc jak desetkrát tolik. Akorát musíme najít nějaké místo, kde zaregistrujeme IMEI telefonu, abychom mohli SIMku začít používat. Od stánku nás posílali do blízkého obchodního domu, ale tam byly obchody ještě zavřené.

S davem lidi jsme pokračovali na jih. Minuli jsme stanici metra, nákupní centrum Plaza Indonesia i sousední Grand Indonesia, kde jsme byli včera.

Zanedlouho jsme došli až k odbočce do naší ulice a tam brzy našli i hotel. Bylo teprve něco po 9:00. Snídaně, kterou máme zaplacenou, už se ale nepodávala. Časy podávání snídaně se tak nějak nikdo nenamáhal nám sdělit. Stejně jako heslo na wifi. Tak jsme se aspoň pořádně napili, dopustili si lahve a vyjeli výtahem do posledního, 7. patra. Okoukli jsme výhled na obě strany, na které to šlo, a po schodech sešli do našeho 5. patra.

Na pokoji jsme objevili velkou kaluž od kapající klimatizace. Spíš zázrakem nám to nikam nenateklo. Dala jsem si sprchu, připravila věci do batohu i do kufru, snědla něco málo k snídani, zazálohovala fotky a dopsala deník. Miki si v mezičase zdřímnul, vstával až v 10:15, protože si nenastavil budíka, že prý jsem ho měla vzbudit... Přípravy mu pak docela trvaly, museli jsme se ještě odhlásit z ubytování, za kartu nám vrátili zálohu 50.000 IDR.

Došli jsme na nádraží, Miki za 60.000 IDR (101,07 CZK) zase koupil dvě jízdenky a přesunuli jsme se na nástupiště. Vlak přijel asi za minutku, takže jsme to stihli tak akorát. Ve vlaku bohužel byla všechna obstojná místa obsazená.

Ze zastávky BNI City jsme jeli po směru jízdy, takže ze zastávky Duri jsme to až na letiště měli pozpátku. Sledovali jsme domky podle tratě, hromady odpadků, sušící se prádlo, železniční přejezdy se stovkami čekajících skútrů i políčka za městem.

Air Trainem jsme pak jeli na Terminál 3, kde Miki ve stánku Telcomselu zařídil aktivaci koupené SIM karty. Strašně jim to trvalo. Předem avizovali nějakých 15 minut a rozhodně to nebylo přehnané, spíš to trvalo ještě déle. Miki měl uvnitř klimatizaci, ale já se venku při hlídání kufrů málem roztekla… V mezičase se mi aspoň povedlo zjistit, že se pak musíme vrátit na Terminál 2.

Když Miki konečně získal funkční SIM kartu, vrátili jsme se na Air Train, jel hned za minutu. Přesunuli jsme se tedy na vnitrostátní Terminál 2. Tam jsme hned u vstupu dali zavazadla do rentgenů s pak konečně mohli kufry zabalit do fólie. Miki šel hledat naše odbavovací přepážky a já mezitím skoro stihla zabalit první kufr.

Když byly kufry zabalené, došli jsme na odbavení. Skoro nikdo tam nebyl, takže palubní vstupenky jsme měli rychle. Máme stejnou řadu, ale každý máme jedno středové místo. Důsledek absence internetu a tedy i online odbavení…

Pak jsme trochu prošli letiště, které připomínalo spíš nádraží. Poseděli jsme, snědli nějaké sušenky, vypili nadbytečnou vodu a po návštěvě toalety jsme šli na bezpečnostní kontrolu.

Na palubní vstupence jsme měli nástupní bránu D3, ale na obrazovkách byla D6. Obsluha nám potvrdila, že jsme tam správně. V době našeho odletu jsme ovšem pořád seděli u brány. Začalo se nastupovat až po 14:30, což byl náš plánovaný čas odletu. Až v 15:04 kapitán konečně zahlásil zavření dveří a cross-check. Na odletu jsme měli zpoždění asi 50 minut.

Startovali jsme na sever a po vzletu jsme točili vpravo. V podstatě jsme obkroužili Jakartu. Jelikož jsem seděla na prostřední sedačce, fotky nemám. Výhled byl přesto parádní, viděla jsem třeba starý přístav Sunda Kelapa.

Během letu jsme dostali malé občerstvení – nějaký plněný bochánek a vodu. Trochu jsem si četla v průvodci a pak už jsme přistávali. Let totiž trvá asi hodinu.

Letiště je úplně nové. Otevřeli ho před COVIDem a zanedlouho kvůli COVIDu zase zavřeli, takže je v provozu sotva několik měsíců. Infrastruktura je ale tragická. Travelátory nefungují, chodby zejí prázdnotou, chybí lavičky i odpadkové koše. Je to obrovské bludiště chodeb, v kterém jsme nepotkali jediného zaměstnance.

Výdej zavazadel byl z pásu číslo 3 a nejvíc mě zaujaly dvě live kamery z třídírny zavazadel, na kterých bylo vidět, jak přijel vozík se zavazadly, jak zřízenci obsah vykládali na pás a jakou dobu pak trvalo, než zavazadla dorazila k nám. Někde při odbavení se asi začala rozbalovat folie, ve které jsme měli zabalené kufry, takže mi na její konec nalepili roztomilou samolepku :-).

Vlak nám ujel o 4 minuty, ale než jsme různými nadchody došli k nádraží, než jsme koupili jízdenky, stejně bychom ho nestihli… Mimochodem, dvě jízdenky stály 40.000 IDR (65,90 CZK) a jediná nevýhoda byla, že nešlo platit kartou. Uháněla nás ale spousta taxikářů, kteří tvrdili, jak je vlak drahý nebo že jede až v sedm večer. Nechci jim do toho kecat, ale tou dobou budeme už na ubytování a za zlomek, minimálně pětinu, jejich ceny.

Na nádraží do Yogyakarty jsme dorazili na čas v 18:29. Zaměstnanci nás ale nechtěli pustit z nádraží jiným východem, než tím jedním vybraným, takže byl problém se z nádraží vůbec dostat. Celý vlak se totiž pokoušel o totéž. Cestu nám to zbytečně protáhlo, navíc u východu neprobíhala ani žádná kontrola jízdenek, takže to celé bylo indonésky zbytečné cvičení.

K rezervovanému guesthousu jsme došli bez problémů. Je to neskutečně zapadlé ubytování, přístupová cesta je úzká tmavá ulička. Ale je tu čisto a relativní klid. Platili jsme hotově 526.500 IDR (867,38 CZK). Napoprvé jsme dostali pokoj s manželskou postelí, ale pán si to včas uvědomil a pokoje nám ještě vyměnil.

Jen jsem si vzala menší batoh, dala do něj pár věcí a šli jsme k nedalekému nákupnímu centru Malioboro Mall. Chtěli jsme koupit zámečky na kufry, Miki chtěl cibetkovou kávu a v samotném supermarketu jsme chtěli koupit něco k pití a jídlu. Moc úspěšní jsme nebyli a navíc v supermarketu se nám povedlo zaplatit až třetí kartou. Nákup stál 92.600 IDR (158,38 CZK).

Venku jsme se pak u jednoho ze stánků stavili na večeři. Já jsem si dala Magelangan a Miki Nasi Goreng Ayam. Oboje to dohromady stálo 30.000 IDR (49,42 CZK) a ještě jsme si popovídali s domorodci. Ti nám hned uvolňovali plastové židličky, abychom se měli kam posadit. Měli to s výhledem na turistickou restauraci na střeše domu na opačné straně ulice. Kolikpak tam asi stojí jedno jídlo?

Pak jsme naší úzkou uličkou došli ke guesthousu, na pokoji si dali sprchu, já si zas dopsala deník a zazálohovala fotky. Miki zkusil zjistit, co je za problém s platební kartou a jak je to s ranním odjezdem na výlet a asi ve 21:15 jsme šli spát…

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-12 - Jáva, Yogyakarta, Prambanan, Candi Plaosan, Taman Tebing Breksi

Dnešek byla extrémní divočina. Vstávali jsme ve 3:00, abychom ve 3:30 stáli u silnice u hotelu Malioboro Prime Hotel, tedy na místě, které jsme včera nahlásili agentovi jako místo k vyzvednutí. V domluvený čas 3:30 se ale nikdo neukázal a nepřijel ani během následující hodiny. Psali jsme mu zprávu přes WhatsApp, zkoušeli mu volat a nikdo telefon nezvedal. V mezičase už jsem si psala s Dannym z Ijen Landscape Tours, který slíbil, že nám zkusí zajistit náhradního řidiče.

Po hodině jsme se vrátili na ubytování. Výlet byl rezervovaný a placený přes portál Viator, což bylo docela štěstí, protože Miki rovnou požádal o refund z důvodu, že se nikdo neukázal. A pak zalezl do postele, že jde znovu spát, já jsem zjišťovala možnosti, protože Borobuduru se odmítám vzdát, je to památka UNESCO, jedna z nejvýznamnějších v Indonésii.

Oslovila jsem nějaké agentury, ale řidiče se podařilo sehnat až díky Dannymu. Poslal nám kontakt a že se s ním máme domluvit. A tak jsme se předběžně domluvili na 11:00, čímž se nám uvolnilo dopoledne. Rozhodli jsme se tedy dnešní programy prohodit a dopoledne si projít Yogyakartu. Mimochodem – správně česky je to Jogdžakarta, ale to mi fakt nejde napsat ani vyslovit.

Po ulici Il. Malioboro, kde jsme byli včera v obchodním domě, jsme pokračovali na jih. Nakoukli jsme na tržnici Beringharjo, která ale otevírala oficiálně až skoro za 2 hodiny. Nějaké stánky už byly otevřené, takže ale ještě byla zavřená. Představu jsme si ale udělat dokázali, za provozu to musí být masakr. Spíš mě překvapilo, že jde o budovu a uvnitř jsou zřejmě hlavně stánky s oblečením. Jde totiž o nejstarší trh v yogyakartském Kratonu a obchoduje se tu nepřetržitě od roku 1758, tak jsem čekala spíš zeleninu a tak...

Okolo bývalé koloniální pevnosti Benteng Vredeburg, ve které dnes sídlí muzeum indonéského boje za nezávislost, jsme došli až na křižovatku ulic Jl. Malioboro a Jl. KH. Ahmad Dahlan. Chvíli jsme tam pozorovali dění u památníku v areálu muzea Benteng Vredeburg, okoukli jsme zdejší prezidentský palác Gedung Agung, který stojí na opačné straně ulice, a chvíli pozorovali rušnou křižovatku.

Pokračovali jsme ke Keratonu, což je palácový komplex a sídlo vládnoucího sultána z Yogyakarty. Otevírá se ale až v 8:30, takže jsme měli asi hodinu čas. Ještě jsme tedy chodili po okolí, omrkli stánky v okolních uličkách, potkali nějaké potkany a oklikou jsme se vrátili k prezidentskému paláci, kde jsme posvačili ovoce – salaku (snake fruit) a mangostan.

Když se zdálo, že je vhodný čas, vyrazili jsme zase ke Keratonu. Cestou jsme potkali dva bílé turisty, asi zrovna přijeli. On měl krosnu, ona velký kufr. A on vypadal dost otráveně, že jí musí s kufrem pořád pomáhat. Já jsem sice tým kufr, ale ten můj má rozměr příručního zavazadla, takže si s ním poradím sama. Nechat někoho, ať se tahá s mými věcmi, to by mě musela „hanba fackovat“.

Spletitými uličkami jsme podle cedulí prošli ke Keratonu. Nějaký „rikšák“ nás cestou navigoval. Když jsme došli na náměstíčko před vstupem, dozvěděli jsme se, že Keraton je dnes zavřený. Stejně jako Borobudur. Prý máme jít do královské zahrady Taman Sari a přijít zítra. No, tou dobou už budeme jaksi z Yogyakarty pryč...

Následně se k nám přitočil onen rikšák, že prý nás k Taman Sari odveze, což jsme pochopitelně odmítli. Tak proto se tak snažil být nápomocný… Nebyla to nijak hrozná cesta, byli jsme tam za chvíli a ještě se u toho hezky prošli. Dokonce jsme tam dorazili tak brzy, že bylo ještě oficiálně zavřeno.

Prošli jsme si přilehlý trh, kde si Miki koupil trs banánů „Pisang Ambon“ za 15.000 IDR (24,71 CZK). Součástí tržnice byl i takzvaný „wet market“. To je v podstatě prodej masa s jeho zpracováním přímo na místě. Předpokládám, že na nějakém takovém tržišti Číňani „vyrobili“ COVID :-)…

Ještě jsme si na chvíli sedli, napsali řidičovi, aby věděl, že s ním počítáme, a pokračovali jsme do Taman Sari. Nejdřív jsme došli k podzemní mešitě Masjid Bawahtanah, která je ale dlouhodobě uzavřená. Dokonce jsme našli vstup, o kterém se na internetu píše, že prý bez domorodců se najít nedá. Tak jsme si to tam aspoň obešli okolo a dovnitř nakoukli okny.

Díky průvodci, který zde prováděl skupinku čtyř turistů, jsme se ale nakonec do podzemí dostali, i když do jiné části. Dokonce nás nechal projít částí, která byla v době našeho příchodu uzamčená zámkem.

Bludištěm úzkých uliček jsme došli až ke vstupu do Taman Sari. Zaplatili jsme vstupné, dvě vstupenky byly za 30.000 IDR a další 3.000 IDR bylo za moje focení (celkem 54,37 CZK). Miki se rozhodl nefotit. V mezičase nám napsal řidič, že je u Taman Sari a když se dozvěděl, že jsme zrovna vlezli dovnitř, psal nám, že prý žádné obavy, že počká.

A tak jsme si celou zahradu prošli. Prostor je docela malý, sestává z jakési „předzahrádky“ a několika budov, z nichž jedna rozděluje zdejší lázeňský komplex na dvě části. Díky obsluze jsme se dokonce dostali až do druhého patra, kam lidi běžně nechodili, protože přístupové schody byly schované a strmé. A když jsme se dostatečně vynadívali, vyrazili jsme ven.

Tam jsme se podle fotky bleskově našli s řidičem Rohmadem. Ten nám bohužel potvrdil informaci, která k nám probublala v Keratonu, tedy že Borobudur je dnes zavřený. Navrhnul navštívit Prambanan. Ten jsme měli na programu na zítřek, ale pokud dnešní návštěvou získáme zítra víc času, tak nemá cenu otálet a odsouhlasili jsme navržený program.

Cestou k Prambananu jsme si trochu popovídali, dozvěděli jsme se třeba, že ženy po porodu jsou s dětmi doma většinou jen 3 měsíce, že angličtina se učí spíš sporadicky nebo že se zde ve školách platí školné.

Rohmad nás vysadil u hlavního vstupu do Prambananu s tím, že tam na nás někde počká. U vstupu nám zkontrolovali batohy, protože dovnitř se nesmí vnášet jídlo. Kontrola byla tak důkladná, že si jídla nikdo nevšiml a Mikimu prošel i ten koupený trs banánů. Ptejte se, proč ho táhl s sebou…

V hlavní vstupní budovy nás nasměrovali k pokladnám pro turisty. Zatímco domorodci mají normální okýnka přístupná zvenku a platí za osobu 100.000 IDR, nás nahnali do klimatizované budovy na opačné straně, tam nám prodali dvě vstupenky po 25 USD, za obě jsme platili 725.000 IDR (1.201,39 CZK) a dokonce nám na vstupenku vytiskli naši aktuální fotku, kterou na místě pořídili.

Postupně jsme si prošli celý areál – jak samotný Prambanan, tak přilehlé chrámy Candi Lumbung, Candi Bubrah a Candi Sewu. Prambanan byl samozřejmě nejhonosnější a také nejrozlehlejší. Výhodou Candi Sewu zase bylo, že takhle daleko už skoro nikdo nedošel, takže tam bylo minimum lidí.

Prošli jsme si muzeum, ve kterém se platil extra poplatek 25.000 IDR za focení, což jsem zaplatit odmítla, i když je to asi 40 Kč. V muzeu navíc nebyl jediný popisek v angličtině, takže jsme ho prošli dost rychle. Od památky zařazené na seznam UNESCO bych tedy očekávala něco jiného… A ještě za ty peníze, které jsme platili za vstupné…

U výběhu jelenů jsme pozorovali zvířata. Snad se nám to jen zdálo, že trpí hladem. Vyloženě pohublá nebyla. Ale jeden jelen se mohl utlouct po květech stromu, které jsem mu k výběhu kopla, a on se k nim dostal skrz mříže. Nebo kasuáři, z nichž jeden žral své exkrementy. Pochopila bych to v takové zemi, jako je Indonésie, v nějakém zapadlém místě, ale rozhodně ne v areálu památky zařazené na seznam UNESCO…

Řidiče jsme na parkovišti našli snadno podle registrační značky auta, kterou jsem stihla při vystupování přečíst a nadiktovat Mikimu. Rohmad navrhnul jet k dalšímu nedalekému chrámu, kterým byl Candi Plaosan. Taky jsem ho měla na svém seznamu. Překvapilo mě dražší vstupné, obě vstupenky stály 100.000 IDR (164,74 CZK), přitom areál je docela malý. Nakonec jsme tam ale strávili poměrně dost času.

Rohmadův další tip byl Candi Sambisari, který se ale zařadil k dalším dnes zavřeným. Byla to škoda, protože to vypadalo na „tajný tip“. O chrámu jsem totiž nikdy neslyšela a zpoza plotu vypadal zajímavě. Je umístěn asi 6 metrů pod úrovní okolního terénu, takže prý byl dlouho zasypaný popelem z nedaleké sopky Merapi, díky čemuž je abnormálně zachovalý.

Zastavili jsme se v supermarketu Indomaret pro pití. Původně jen pro vodu, ale měli i zajímavé a hlavně studené ochucené, takže jsme toho vzali víc a stálo to 36.000 IDR (59,31 CZK).

Pořád jsem čekala, že Rohmad navrhne zajet na Ratu Boko. Když už to „konečně“ vypadalo, že míří tím směrem, zajel k Taman Tebing Breksi. Jde o vápencový skalní útvar, ze kterého je krásný výhled na sopku Merapi. Ta sice byla v podstatě celá v mracích, ale výhledů jsme si i tak dost užili. A pak jsme si trochu prochodili i okolí a přilehlé zahrady s různými vodními plochami. Vstupné sem stálo 40.000 IDR pro oba a dalších 5.000 IDR za parkování (dohromady 74,14 CZK).

Pak jsme zkusili popojet kousek výš k nedalekému malému chrámu Candi Ijo, ale i ten byl zavřený. Domluvili jsme se, že se vrátíme do Yogyakarty, bylo už po 15:00.

Rohmad nás cestou poučoval o jídle, takže jsme se dozvěděli o tradičních jídlech. Nakonec jsme tedy zajeli na pozdní oběd do jím doporučené restaurace „Mie Ayam & Bakso Idolaku Pak Tikno“. Miki si na Rohmadovo doporučení dal Mie Ayam Bakso, Rohmad si dal totéž a mně zvolil Bakso Komplit. K pití jsme měli všichni totéž – Es Dawet. Každé jídlo stálo 17.000 IDR, pití pak 4.000 IDR, dohromady tedy za všechny 63.000 IDR. Rohmad to za nás zaplatil, asi si to přičte k dnešním službám :-)

Pak už jsme jeli zpět do hotelu, nezdálo se to, ale bylo už po 16:00. Rohmad nás vyhodil přímo u průchodu k našemu ubytování. Za dnešek si vzal 500.000 IDR (823,72 CZK). V ceně byla všechna doprava, parkování, oběd a jeho pseudoprůvodcování, které vlastně jako řidič ani nemá v popisu práce.

Na ubytování jsem si dala sprchu, hodila na sebe jiné oblečení a šli jsme zase do Malioboro Mall do supermarketu. Tam jsme nakoupili především nejrůznější pití, něco málo matchového a taky dvě zmrzliny. Miki durianovou a já matchovou. Nákup stál 158.500 IDR (260,66 CZK).

Se zmrzlinou jsme si sedli venku na lavičku. Po chvíli nás začal otravovat nějaký naháněč. Nejdřív nám nutil nějaký balet či co, na to jsem mu řekla, že vstáváme ve tři, a tudíž teď jdeme do postele a ne na balet. Pak nám nutil výlet na Bromo a Kawah Ijen a vůbec nechápal, že mu říkáme, že už máme takový výlet dávno zařízený. Pochopil to až po třetím dost důrazném a nevybíravém oznámení a řekla bych, že spíš z intonace než ze slov samotných. Až pak nám konečně dal pokoj.

Po dojedení zmrzliny, ta moje, mimochodem, nebyla v podstatě vůbec matchová, jsme se vrátili na ubytování. Dali jsme si sprchu, já zase zazálohovala fotky, dopsala deník a připravila se na zítřejší přejezd.

A jak to dopadlo s Borobudurem? Během dne se s Dannym, se kterým zítra pokračujeme v putování Jávou, podařil domluvit improvizovaný itinerář. Takže ráno ve 3:30 si dáme repete a vyrážíme s Rohmadem na Borobudur. S sebou bereme všechny věci, protože asi v 9:00 bychom měli být zpět v Yogyakartě, Rohmad nás odveze někam k Prambananu, kde se přeskládáme do druhého auta k jinému řidiči, který díky tomu bude mít víc času si před cestou odpočinout, a vyrazíme směr Bromo. Sice stejně přijdeme o menší chrámy Bukit Rhema/Gereja Ayam, který jsem opravdu chtěla vidět, Candi Pawon a Candi Mendut, ale nemůžeme mít všechno, buďme rádi, že se snad Borobudur napodruhé podaří.

Na ubytování jsme se také po té spoustě dnešních špatných zpráv dozvěděli dvě pozitivní novinky. Jednak Viator schválil naši žádost o refund, takže na tom nezrealizovaném výletu tratíme maximálně kurzový rozdíl, což nás snad nezruinuje.

No a ze zcela jiného soudku – od referentky ze stavebního úřadu jsem se dověděla, že sousedka žádné odvolání proti vydanému rozhodnutí nepodala a že tedy rozhodnutí o našem stavebním povolení nabylo dne 8. září 2022 právní moci. Ani v nejmenším jsem s tím nepočítala, myslela jsem, že budeme další rok až dva řešit odvolání, takže nemáme ani stavební firmu. Ale máme papíry, a to je nejdůležitější…

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-13 - Jáva, Borobudur a přejezd do NP Bromo Tengger Semeru

Budík zvonil ve 2:50, budu z toho mít smrt :-). Připravili jsme se, dobalili a asi ve 3:25 sešli na recepci. Jen jsme odevzdali klíč a s věcmi došli k Malioboro Prime Hotel.

Rohmad psal, jestli jsme vzhůru, tak jsem mu to potvrdila a napsala mu, že čekáme tam, co nás včera vysadil. Měl závratné asi 3 minuty zpoždění, ale hlavní bylo, že přijel :-).

Naložili jsme se do auta a vyrazili směr Borobudur. Cesta trvala necelou hoodnu. Dojeli jsme na parkoviště Punthuk Setumbu, kde jsme zaplatili 50.000 IDR na osobu (dohromady 164,87 CZK) vstup a odtud jsme vystoupali nahoru na vyhlídku.

Zpočátku mi nebylo úplně jasné, jakým směrem by měl Borobudur vlastně být. Nakonec výjimečně pomohl Miki a usadili jsme se na dvou barových stoličkách. Byl tam dokonce stoleček, na který jsem si mohla postavit stativ.

Zkusila jsem si udělat nějaké noční fotky stejně jako fotky chrámu Bukit Rhema – Gereja Ayam, u kterého jsme se poměrně nečekaně ocitli. Původně jsem totiž čekala, že na východ slunce pojedeme jinam, což možná způsobilo i mé počáteční zmatky v orientaci. Obvyklá a taky dražší verze je hotel Manohara, který stojí v podstatě přímo v areálu Borobuduru a těží ze své pozice tak, že za 35 USD pouští do areálu už od 4:30, zatímco běžná otevírací doba je od 6:00. To celé se děje nejen s vědomím, ale i souhlasem borobudurských úředníků. Běžné vstupné stojí „jen“ 25 USD, takže rozdíl je zřejmě výpalné pro hotel.

Opatrně se začalo rozednívat asi tři čtvrtě hodiny před východem slunce, který byl dnes v 5:33. Na vyhlídce jsme seděli víc jak hodinu. Ačkoli se v mezičase rozednilo, ale mraky v údolí se válely pořád. Až pak, krátce po 6:00 z mraků vykoukla stúpa. Podle Rohmada dnes Borobudur neotevírá v 6:00, ale až v 6:30. Chvíli jsme tam tedy ještě pobyli, ale nezdálo se, že by se měla viditelnost nějak výrazně zlepšit, takže jsme brzy vyrazili zpět na parkoviště. Když kvůli nám všichni zúčastnění upravili program, tak ať aspoň zbytečně nezdržujeme…

Sestup k parkovišti byl mokrý, takže stezka trochu klouzala. A v mezičase ožily přilehlé stánky, kde nám pořád někdo něco nabízel. Dole pod kopcem jsme rádi zapadli do auta.

Během asi čtvrthodiny jsme se přesunuli přímo do areálu Borobuduru. Vjezdem jsme projížděli v 6:31, takže akorát na čas, pokud je pravda, že dnes areál otevírá v 6:30.

Před námi už tam byly dvě dvojice turistů a vypadaly dost otráveně až vztekle. Tak jsme čekali, co na nás kdo vybalí. Jedni si koupili vstupenky, druzí odešli s poznámkou, že je to „ridiculous“, tedy směšné. U pokladny jsme se dozvěděli, že se v areálu koná nějaká akce při příležitosti konání summitu G20 a že můžeme jen na konec přístupové cesty 25 metrů od památky, ale jinam ne. A že případně můžeme přijet zítra. Zítra, zítra, kolikrát jsme to jen včera slyšeli…

Miki je kliďas, asi by to taky otočil. Ale když už jsme se sem konečně dostali, chtěla jsem tu pitomou stúpu aspoň vidět. Ale dotazy typu proč tu akci neudělali včera, když měli zavřeno, proč nám nedají vstupné se slevou nebo proč o tom nemají nic na webu, jsem si neodpustila. Té paní, která to turistům oznamovala, dnešní den opravdu nezávidím, tak jsem jí to řekla, že jí čeká opravdu špatný den. Omlouvala se nám, přitom za to nemůže. Ale od spousty turistů to dnes nepochybně schytá. Byli jsme v ten den teprve třetí. O hodinu později už bude sepisovat výpověď...

No nic, slušně vzteklí jsme zaplatili strašných 725.000 IDR (1.194,81 CZK) a po kontrole zavazadel, při které hledali dron, asi abychom neviděli něco, za co jsme si dnes nezaplatili, jsme byli vpuštěni do areálu.

Šli jsme rovnou k chrámu, díky čemuž jsme předešli tu první dvojici a na hlavní cestě ke stúpě jsme byli první, a tedy chvilku sami. Dokonce jsme si stihli udělat společnou fotku. Nějakou dobu jsme tam pobyli a snažili se prohlédnout si aspoň to, co bylo z našeho místa vidět. Dvojice, která nakonec přišla po nás, udělala několik fotek a zase odešla.

Protože nám ale vůbec nebyl jasný důvod uzavření areálu, žádná akce se aktuálně nekonala a vzhledem k tomu, že výstavba různých stanů a podií teprve probíhala, bylo dost jasné, že se ani v brzké době konat nebude. A tak jsme nasadili výraz „zkuste nás zastavit“ a sebejistě se rozhodli prošmejdit všechny prostory, do kterých jsme se byli schopni dostat. Jiní turisté v tu chvíli v celém areálu očividně nebyli. Hlídači, zahradníci nebo pořadatelé té akce si nás v podstatě nevšímali, takže jsme se prostě ztratili. Sice jsme se tím nedostali na žádné místo, ze kterého by bylo na stúpu lépe vidět, ale docela slušně jsme jim to tam i přes zákaz prolezli.

Došli jsme až pod vrcholek Bukit Dagi. Inteligentně jsme si odvodili, že by z něj mohlo být na stúpu vidět, takže Miki prozkoumal internet a vyhodnotili jsme, že přes vysoké stromy shora nemůže být nic vidět. Nechtěli jsme naše řidiče zdržovat, tak jsme se rozhodli toto zjištění neověřovat. Bohužel až doma jsem zjistila, že na vrcholu je vyhlídka a že ty stromy jsou borovice a palmy s vysokými kmeny, takže bychom asi bývali shora opravdu něco viděli. Samozřejmě mě to trochu mrzí, na druhou stranu v danou chvíli jsme pro průzkum areálu udělali maximum, zpětně s dostupnými informacemi se samozřejmě mnohem snadněji hodnotí, že se člověk rozhodl špatně.

Šipky směřující k východu nás dovedly k uzavřené výstupní bráně, takže jsme se museli vracet až ke vstupu, kterým jsme do areálu vešli. A obejít to pak venkem, protože Rohmad na nás čekal na parkovišti B u toho správného východu, kterým jsme za normálních okolností měli vylézt ven...

Sedli jsme do auta, Rohmad u výjezdu zaplatil parkovné a popojeli jsme k nedalekému chrámu Candi Pawon. Jeli jsme tam kvůli kavárně Pawon Luwak Coffee, která ale ještě měla zavřeno. Chrám Candi Pawon jsem ale původně měla na svém itineráři, takže jsme ho obešli dokola, což trvalo asi 30 vteřin :-). Když jsme si ho dostatečně prohlédli, vrátili se ke kavárně.

Pawon Coffe Luwak je kavárna nabízející cibetkovou kávu. Venku jsme viděli různé typy zrn – od exkrementů až po vyčištěná zrna. V zadní zahradě jsme viděli dokonce spící cibetku. Mají ji tu jako mazlíčka, jinak se tu ale cibetky nechovají. Narozdíl od mnoha jiných kaváren, kde zvířata chovají v zajetí a vykrmují je, tady chodí exkrementy sbírat do nedalekého pralesa.

Miki si pak objednal šálek kávy arabica za 25.000 IDR. Byla málo hořká, nijak extra výrazná, příjemně jemná. Jelikož ale kávu nepiju, nepoznala bych oproti jakékoli jiné kávě žádný rozdíl. Nakonec jsme k tomu za, i na zdejší poměry, dost hrozných 400.000 IDR přidali i sáček pražených zrn s sebou (oboje 425.000 IDR, 700,16 CZK). U nás se sice dá cibetková káva bez problémů koupit, ale za stejné peníze je jí poloviční množství a jak jsem zjistila, je v podstatě nemožné zjistit původ kávových zrn, a tedy životní podmínky cibetek.

Pak už jsme definitivně sedli do auta a vyrazili zpět směr Yogyakarta. Rohmad se domluvil s Dannym na místě přesednutí z jednoho auta do druhého auta. Naplánovali to tak, abychom mohli rovnou z bankomatu vybrat peníze. Bankomaty tam byly tři, takže jsme je vyzkoušeli všechny. Nejdřív se Mikimu podařilo vybrat 2.000.000 IDR v jednom bankomatu. Druhý mi psal nějakou chybu, ze třetího se mi ale podařilo vybrat 2.500.000 IDR. Takže máme zásobu hotovosti na další dny. Rohmad s Dannym mezitím přeskládali věci z auta do auta.

A pak už jsme vyrazili na cestu. Nejdřív městečky a vesnicemi, kde byla hustá doprava a moc jsme se neposouvali, ale u Surakarty jsme najeli na placenou dálnici a cesta začala pěkně ubíhat. Dálnice tu prý stojí asi 4 roky a ještě není dokončená v celé délce. A překvapivě ani není v kdo ví jakém skvělém stavu. Ale cesta z Yogyakarty k Bromu teď trvá asi 7 hodin, dřív to prý bylo 12 hodin.

Cestou jsme si udělali nějaké logistické zastávky. Na té první jsme si odskočili, Miki Dannymu zaplatil domluvených 8.000.000 IDR (13.179,54 CZK) a Danny natankoval. Na druhé jsme se zastavili na odpočívadle, kde byly kromě benzínky i stánky a benzinkový supermarket. Tam jsme za 111.500 IDR (183,69 CZK) vzali zase něco k pití, místní varianty chipsů a konečně taky dva zámečky na kufry.

Potřetí jsme stavěli na odpočívadle za Surabayou, spíš u takového přízemního mallu. Byla tam spousta obchodů a restauraci. Spolu s Dannym jsme zapadli do Bakso Kota Cak Man Malang Sejak 1980. Co si dal on, to neumím identifikovat. My jsme si dali několik smažených plněných věcí, zalili nám to polévkou a posypali sušenou zeleninou. Za obě porce jsme zaplatili 48.000 IDR (79,08 CZK).

Pak už jsme pokračovali nonstop až do cíle. Jakmile jsme uhnuli z hlavní silnice, začali jsme stoupat do hornatého vnitrozemí. Okolí bylo zelené, porostlé různou vegetací, místy byly krásné výhledy do údolí i na okolní vrcholky.

Na ubytování jsme dorazili asi v 16:00. Danny nám pomohl vyložit věci z auta a zařídil nám pokoj. Zdejší zaměstnanec nás pak měl k pokoji odvést, asi kdybychom netrefili sami. A tentokrát možná na první dobrou opravdu netrefili, takové bludiště jsem nezažila. Na druhou stranu – stačilo by doplnit směrovky… Kufry i přes jeho odpor odnesl Miki, takže ani tenhle klučina za navigaci ke správným dveřím nic nedostal.

Na pokoji jsem se převlékla do teplého oblečení, neb výjezdem vzhůru nám klesla teplota o dobrých 10 °C a to ještě nezapadlo slunce. V podstatě od hladiny moře jsme se dnes přemístili do výšky cca 2.200 metrů nad mořem.

V 16:30 jsme se sešli s Dannym na recepci a vyrazili na nedalekou vyhlídku na západ slunce. Už když jsme tam přicházeli, byla vidět ikonická sopka Batok. Danny se nás zeptal, která ze sopek je Bromo a i když jsem to věděla, neb jsem to doma samozřejmě četla, nechala jsem se nachytat na vlastních úvahách.

Z vyhlídky jsme si udělali spoustu fotek, nějaká videa, taky pár selfíček, protože co kdyby zítra byly mraky… Připomíná mi to kauzu z Keni, kde se ráno na snídani průvodce ptal lidí, jestli si cestou na snídani vyfotili Kilimandžáro a když řekli, že ne, tak je poslal ven, protože se prý může stát, že cestou ze snídaně už žádné Kilimandžáro vidět nebude…

Na vyhlídce jsme potkali dva postarší Čechy, kteří řešili, kde přesně bude slunce zapadat. Chtěla jsem být nápomocná, ale kompas mám připnutý na druhém batohu. Podivili se, že konečně potkali Čechy, prý po Indonésii cestují už dva týdny a my jsme první, které potkali.

Dannymu asi časem začala být zima, nějak si na tričko nic nevzal a žabky nepřezul, takže se s námi rozloučil. My tam ještě chvíli seděli a když se obloha začala odbarvovat, vyrazili jsme na ubytování. Dannyho jsme ovšem potkali u stánku, kterak se cpe kuřecími špízy a rýží. Samozřejmě jsme nemohli odolat a dali si taky. Jen kvůli pozdnímu obědu jsme neměli tolik hlad, takže jsme si dali každý jen 10 špízů bez rýže. Byl to mix všemožného masa včetně kůží, zalité nějakou omáčkou, zřejmě z vnitřností. Na to, že já takové věci nikdy nejedla musím zkonstatovat, že špatné to rozhodně nebylo. Jen když jsme u Dannyho sondovali, co máme zaplatit, tak nám oznámil, že je to zaplacené.

Takže jsme mu poděkovali, prodavači taky, a rozloučili jsme se s tím, že se uvidíme zítra. Vrátili jsme se na pokoj, kde jsem začala tím, že jsem se převlékla do pyžama, ať si ho zahřeju. Na to, že jsme se ještě před dvěma hodinami koupali ve vlastním nálevu, je tu tedy obstojná zima. Pak jsem si připravila všechny věci, které budu potřebovat na zítřek. Od trekových bot přes bundu až po rukavice. Stejně mám špatný pocit, že ráno zmrznu. Miki dokonce vyhrabal koupací tričko, které má dlouhý rukáv. To zní jako plán… :-)

Pak jsem tradičně zazálohovala fotky, dopsala deník a šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-14 - Jáva, NP Bromo Tengger Semeru a přejezd do Belambangan Biosphere Reserve

Další kruté vstávání. Budík znovu na 2:50, rychlá příprava spočívala především v oblečení si všeho aspoň trochu teplého, Miki použil i pyžamo :-). Je to dost atypické ve zdejším tropickém podnebí. Ve 3:00 nás přišel vzbudit náš řidič.

Asi ve 3:25 jsme vylezli před hostel, řidič tam na nás celou dobu čekal.

Nasedli jsme do červeného džípu s registrační značkou N1032NE. To je náhodou moc důležitý údaj, řidič nás dokonce vybízel, ať si značku vyfotíme. Těch džípů totiž budou dnes stovky a kdo má mezi nimi hledat ten správný…

Z vesničky Cemoro Lawang jsme sjeli na dno kráteru Tengger a za tmy přejeli přes takzvané Písečné moře (Sandsea) až k úzké asfaltce vedoucí na vrchol Genung Penanjakan. Silnička se klikatila, některé úseky a serpentiny mi přišly autem neodolatelné. No, vyjeli jsme to, stejně jako všichni ostatní.

Pod vrchol jsme dorazili asi ve 4:10. Chvíli jsme řešili, ke které vyhlídce chceme dojet, ale řidič sice anglicky informace poskytnout uměl, ale nerozuměl, takže vysvětlovat mu, že chceme na Penanjakan i King Kong Hill nemělo valný smysl.

Pro východ slunce jsme jako hlavní vyhlídku zvolili Penanjakan, ale řidič pro nás vybral takový „předvrchol“, který hlavnímu vrcholu při výhledu trochu stojí v cestě. Zdá se, že by odtud měl být lepší výhled, už jen proto, že je to o něco blíž.

Řidič nám vysvětlil, že můžeme počkat v autě, že nahoře bude velká zima, ale my se rozhodli vyrazit. Tak nás doprovodil na vyhlídku, asi abychom se neztratili nebo někam nespadli. Cesta byla částečně osvětlená, na zbytek jsem měla čelovku. Řidič nás pak zanechal na vyhlídce a odešel. Nějakou dobu jsme tam pak byli úplně sami.

Do východu slunce zbývalo hodně času, ještě asi hodina a čtvrt, ale protože byl před několika dny úplněk a byla jasná obloha, panorama vulkanického komplexu Tengger bylo vidět po celou dobu.

Časem se obloha na východě začala zbavovat do oranžova a sluneční paprsky vytvářely zajímavé úkazy. Na sluníčko jsme se výjimečně těšili. I když můj teploměr ukazoval 14 °C, asi „trochu kecal“. Navíc foukal takový vítr, že nám byla zima i v pěti vrstvách a v rukavicích. Miki si na obranu proti větru obléknul i pláštěnku.

Po východu slunce v 5:30 jsme začali trochu rozmrzat. Scenérie před námi se vlivem slunce dost měnila, tak jsme tam postávali docela dlouho, až tam s námi zase zůstalo jen několik lidí. Ze tmy a šera jsme se přes růžové nasvícení jarními paprsky dostali až do plného nasvícení sluncem.

Nakonec jsme se rozhodli nejít na vrchol, ale naopak sejít trochu níž na druhou vyhlídku King Kong Hill. Museli jsme to vzít po silnici. První džípy už byly pryč a další odjížděly.

Cesta na King Kong Hill byla lemovaná prodejci a stánky. My ale šli v protisměru, než všichni ostatní, což prodejci moc nepobírali.

Užili jsme si výhled z jedné vyhlídky a Miki vypadal, že už by šel, ať řidič nečeká. Já jsem naopak tušila, že z další vyhlídku by mohl být výhled „za roh“, takže jsem zavelela tam jít. A opravdu byl vidět další velký kus Písečného moře.

Na poslední vyhlídce jsme strávili hodně času, protože jsem čekala na další erupci popela, který chrlí Gunung Semeru. Intervaly se daly poznat podle vzdálenosti tmavých obláčků, které se povalovaly po obloze, mělo by to být plus mínus 20 minut. Bývala bych tam na erupci počkala, už musela přijít každou vteřinou, ale Miki se vydal na cestu zpět k autu.

Prodejci už to balili, stánky se zavíraly. Při výstupu po silnici jsme samozřejmě na obloze viděli nový obláček popela. Miki mi ho ještě ukazoval, trochu nevím, co čekal…

Řidič se divil, že jsme přišli z druhé strany, než kam jsme ráno odešli, tak mu to Miki vysvětloval. Teď už od nás nebude čekat nic obvyklého :-).

Naložili jme se do džípu a po několika ujetých metrech se řidič zeptal, jestli někdo nechceme dopředu. A tak jsem si tam přes středovou područku přelezla. Cestou jsme se zasekli v zácpě kvůli nějakému porouchanému džípu. Ten náš to nebyl, ačkoli ráno nešel nastartovat :-).

Když jsme sjeli dolů na Písečné moře, které tvoří dno komplexu Tengger, řidič se nabídl, že nám zastaví. To jsme pochopitelně neodmítli a on byl navíc nakolik uvědomělý, že nám zastavil úplně stranou od ostatních aut.

Když jsme se tam dost vynadívali, zase jsme nasedli a popojeli na takové parkoviště pod planinou u sopky Batok. Tam nás řidič vysadil a dál jsme pokračovali po svých k úpatí sopky Bromo.

Planina je široká, osluněná a mírně stoupá k úpatí sopky. Své služby tam nabízejí majitelé koňů, na kterých vás mohou vyvézt až pod závěrečný strmý úsek. Toho jsme pochopitelně nevyužili i když už začínám mít pocit, že i k takovému masňáctví jednou dojdu, ta lenost je tak silná… :-)

Na úpatí přechází planina v rozeklaná údolíčka vytvarovaná, co já vím, možná erupcí, možná erozí… Jedním z nich jsme stoupali vzhůru. Jen už jsme se museli o prostor dělit s koňmi a bylo tam dost prašno, takže jsme pak šli trochu bokem vlastně po takovém malém hřebeni.

Na sluníčku bylo samozřejmě dost horko, tak jsem nakonec sundala 3 vrstvy oblečení a nechala si jen dvě trička. Závěrečné schody byly fuška, ale také příslib, že to máme za sebou. Mimochodem – schodů je 244, nikoli 253, jak uvádí Lonely Planet :-).

Nahoře dost foukalo, takže kromě dusivého zápachu síry nás mořil ještě zvířený prach. Popošli jsme ale po hraně kráteru, čímž jsme se vyhnuli davům lidí a byli jsme po větru, takže ubylo i ostatních problémů. Nakonec jsme se vyhrabali až na nejvyšší bod na východní straně sopky. Skoro nikdo tam nebyl a nakonec jsme tam docela dlouho byli úplně sami.

Čas odjezdu se blížil. Od auta jsme vyráželi v 7:00 a zpět jsme dle instrukcí měli být v 8:30. To jsme úplně nestíhali, ale řidiče naše zpoždění nezajímalo. Našli jsme ho, jak podřimuje v autě.

Nakonec jsme zamířili na ubytování, kam jsme dorazili před 9:00. Turisti už tam byli, většinou dokonce už i po snídani. Potkali jsme se tam s Dannym, který nás poslal na jídlo a že se pak sejdeme na recepci, až budeme připraveni.

K snídani toho na nás moc nezbylo, nikdo jídlo nedoplňoval. Posbírali jsme tedy nějaké zbytky a nějak se najedli. Džus jsem si musela natočit do hrnečku, protože skleničky taky došly…

Na pokoji jsme se částečně převlékli, zabalili věci do kufrů a došli na recepci, kde už čekal Dany. Naložili jsme se do auta a vyrazili.

Cesta z národního parku do nižších poloh byla ještě docela pohodová, ale když jsme se pak napojili na „hlavní“ silnici, moc to neubývalo, většina silnice byla beznaděje zasekaná. Asi ve 12:30 jsme zastavili u benzínky. Danny potřeboval oraz, občerstvení a natankovat, my jsme si došli do supermarketu, kde jsme za 110.000 IDR (181,22 CZK) nakoupili různé neidentifikovatelné barevné věci, převážně asi sladkosti. Uvidíme, co to vlastně bude :-).

Venku jsme se posadili do stínu na zídku a hned jednu věc načali. Podle Dannyho, který nás tam po chvíli objevil a přisednul si, je to místní tradiční kokosová sladkost. Je to v podstatě sušený kokos tří různých příchutí. A taky barev. Tak jsme se pobavili, jak by se to kvůli barvivům určitě v Evropě nesmělo prodávat.

Pak jsme sedli do auta, dotankovali a pokračovali dál. Cestou zmizely plantáže cukrové třtiny a objevily se plantáže tabáku. Pomalu jsme zase začali trochu stoupat do hor. Nakonec jsme dojeli do městečka Bondowoso, kde jsme zakotvili v Ijen View Hotel & Resort.

Danny nám pomohl vyndat věci z auta a vypomohl při ubytování. Dostali jsme možnost si nadiktovat snídaňový balíček, oba jsme si vybrali smažená vejce, já džus a Miki kávu. Pak nás Danny odvedl na pokoj a rozloučili jsme se s tím, že se uvidíme o půlnoci.

My jsme trochu obhlédli bazén, na pokoji na sebe navlékli plavky a rovnou šli bazén vyzkoušet. Byl teplý, ale stejně mi časem začala být zima…

Na pokoji jsme si pak dali sprchu, dopsala jsem deník, napsala našemu zítřejšímu balijskému řidiči a připravila vše na zítřek, ať v noci nemusíme nic moc řešit. Něco před 18:30 jsme šli spát. Zas je docela výhoda tohle vstávání, když je to hned po příletu, kdy jsme se ještě nevypřádali s časovým posunem, a navíc několik dní po sobě, takže si pomalu zvykáme. A logicky jsme trochu unavení, takže nemáme problém usnout brzo. Sice se mi vůbec spát nechtělo, ale usnula jsem okamžitě.

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-15 - Jáva a Bali, Belambangan Biosphere Reserve (Kawah Ijen), přejezd na Bali, Pura Taman Ayun a Ubud

Budík nastavený na 23:30 fakticky pořád patří do předchozího dne. Ale tuhle noc už se spát nebude. Oblékli jsme se, pobrali svoje věci a o půlnoci se sešli s Dannym na recepci.

Miki udělal check-out, Danny nám pomohl naložit kufry do auta, naše snídaně už byla naložená. Asi v 0:04 jsme vyrazili na téměř dvouhodinovou cestu.

Jakmile jsme opustili Bondowoso, najeli jsme na úzkou silničku lemovanou po obou stranách několik metrů vysokou vegetací. Vysadit mě tu z auta, tak spustím hnědý poplach. Jinak se ale od naší silnice 3. třídy lišila jen namalovanou středovou čarou.

Uprostřed území nikoho jsme projeli vesničku Sempol. Domorodci jsou asi odpůrci aut nebo co. Jinak si totiž ty „ležící policajty“ každých 10 metrů vysvětlit neumím. Za Sempolem jsme projeli nějakou závoru, za jejíž zvednutí Danny zaplatil výpalné v neznámé výši.

Zastavili jsme na ploše, které by se při troše štěstí dalo říkat parkoviště. Do otevření brány národního parku ve 2:00 zbývalo asi 20 minut času, takže jsme se přesunuli do stánku, takové improvizované kavárny, která mi hrozně připomínala Tibet, kde jsme si dali teplé pití – já čaj a Miki kávu. Když jsme dopili a sháněli se po placení tak že to prý nemáme řešit…

Pak jsme ještě v autě vyzvedli Mikiho zapomenutý svetr, rozloučili se s Dannym a s průvodcem vyrazili vzhůru. Průvodce na bráně ukázal naše vstupenky a byli jsme vpuštěni dál. Stoupali jsme s davem lidí, bylo to doslova jak na Václaváku.

Průvodce s Mikim vystřelili jak rakety, což jsem odmítla akceptovat, takže jsem se vlekla svým tempem. Nakonec jim nezbylo nic jiného, než se mi přizpůsobit. Zpočátku byla cesta mírná, ale brzy začala strmě stoupat. Ačkoli jsem měla dojem, že pořád zastavuji, průběžně jsme postupně jednotlivé skupinky předcházeli. Na konci se cesta zase zmírnila a už to byla pohoda. Celkově moc nechápu, co to psali lidi na internetu za nesmysly, že je výstup moc náročný a kdeže cože. Jako za hubičku to samozřejmě není, ale s jinými výstupy, které už máme historicky za sebou, se to nedá srovnat…

Ze hřebene už jsme trochu viděli Modrý oheň, zdejší slavný „Blue Fire“. Pomalu jsme začali sestupovat do kráteru. Cesta místy rozhodně cestu nepřipomínala. Vůbec jsem nechápala, jak se tam pohybují mezi těmi kameny horníci, kteří na dně kráteru těží síru. Prý toho naráz nesou až 90 kg a jsou placeni právě od kilogramu – dostávají 1.200 IDR za kilo, tedy asi 1,90 CZK.

Od jednoho z horníků jsme si koupili kytičku vyřezanou ze síry. Ani nevím, jestli se to smí dovážet, ale byla to spíš taková dobročinnost. Stála 30.000 IDR (49,42 CZK). Tak snad se nám na letišti neprodraží…

Dole v kráteru jsme nasadili respirátory. Na ty jsme teď možná po pandemii docela zvyklí, ale tohle jsou fakt masky s filtrem. A s nimi jsme se pak přesunuli ke slavnému „Blue Fire“, tedy „Modrému ohni“. Jde o síru, která zde hoří. A díky chemické reakci opravdu modrým plamenem. Některé sirné plyny kondenzují v kapalnou síru, stékají po svahu dolů a dále hoří, což vytváří úžasné tekoucí efekty.

Z hořících plynů také vzniká síra, která se zde těží. Těžařská společnost na průduch dokonce nainstalovala trubky, které svádějí sirné plyny dolů. Když se plyny ochladí, zkondenzují v kapalnou síru, která z trubek vyteče a ztuhne. Po vychladnutí ji horníci rozbijí a vynesou z kráteru.

Výjimečně jsme měli štěstí na počasí a viděli co jsme chtěli. I oheň prý často vyhasne, ačkoli horníci mu prý v hoření pomáhají, neb z turistů taky mají peníze…

Pak jsme si sedli do přístřešku, protože jsme se rozhodli počkat na východ slunce, respektive na rozednění, abychom viděli kráter za světla. Mezitím začalo mrholit. Domorodci uvnitř kouřili, tak jsem šla ven a nakonec už tam zůstala, navlékla pláštěnku a po domluvě s průvodcem jsem se vrátila k Modrému ohni.

Tentokrát jsem ale drze vyšplhala po svahu výš, takže jsem byla blíž. Pozorovala jsem oheň, zkusila udělat nějaké fotky a videa a sledovala jsem horníka, který těžil síru a nakládal si ji do košů, aby ji později vynesl z kráteru.

Pomalu se začalo rozednívat, tak jsem si užívala i výhledy na kráterové jezero. Počasí se postupně zhoršovalo až do našeho obvyklého stavu. Kdo čte moje cestovní deníky pravidelně, ten ví, že kdykoli se pokusíme kráterové jezírko vidět, tak jsou mraky a/nebo prší. Průvodci jsme o tom říkali už při výstupu a chválili ho, že jeho přítomnost asi kletbu prolomila. Tak nikoli :-). Vypadal z toho počasí trochu otrávený, ale my si náladu zkazit nenechali, my jsme na tenhle stav zvyklí.

Jezírko navíc bylo i přes ten nečas docela dobře vidět, takže jsem si to fakt užila. Jezero má zelenomodrou, respektive tyrkysovou barvu, jelikož je plné kyseliny chlorovodíkové (HCl). Jezero vzniklo smícháním plynného chlorovodíku, který tryskal ze sopky, a vody a je největším chlorovodíkovým jezerem na světě. Jeho pH je pouze 0,5 a umí způsobit poleptání, takže k jezeru jsme se přibližovali s respektem.

Ony ani samotné sirné páry nejsou žádná hitparáda a ty plynové masky jsme neměli pro nic za nic. Osobně bych k nim přidala ještě nějaké neprodyšné brýle, třeba potápěčskou masku. Plyn je totiž silně dráždivý, ani ty plynové masky to nedokázaly úplně odfiltrovat. A samozřejmě způsobuje slzení očí. Nedá se tomu úplně vyhnout, protože v kráteru se točí vítr a páry tak každou chvíli stoupají jiným směrem. Takže turisti neustále pokašlávají, otírají si oči a když se otočí vítr, průvodci na ně jen pokřikují „don’t panic“. V podstatě to chce zůstat stát, zavřít oči a jen opatrně dýchat.

A když jsem měla pocit, že už jsem viděla všechno, zaveleli jsme k návratu. Jestli jsme dolů dorazili mezi prvními, nahoru jsme vyráželi naopak mezi posledními. Dobrá práce! A chudák průvodce :-).

Během výstupu jsem opakovaně zastavovala a kochala se výhledem, protože na jezírko překvapivě bylo i přes déšť pořád vidět. Při výstupu jsme taky občas míjeli horníky. Upřímně řečeno, i s tím nákladem stoupali vzhůru stejně rychle, jako já…

Nahoře hodně foukalo, takže pršelo v podstatě vodorovně, pláštěnka se nadzvedávala a hned jsem mokré celé kalhoty. Pak jsme ale zahájili sestup, kde už zase „jen“ normálně pršelo. Z cesty se místy stal bahenní tobogán, místy řeka. Ale kde to šlo, snažili jsme se jít rychle. Průvodce si čas od času s někým povídal a asi ani nezaznamenal, že jsme mu utekli. Byli jsme asi v půlce, ale už jsme se rozhodli to dojít a případně řešit s Dannym. Tak hlavně že jsme cestou vtipkovali, aby se nám neztratil…

Dolů jsme dorazili absolutně mokří. Danny byl v autě, takže jsem se rovnou pustila do převlékání do suchého. Průvodce se časem objevil, tak jsme mu vrátili respirátory, čelovku a baterku a dali mu 50.000 IDR (82,37 CZK) spropitného. V autě jsme si pak dali snídani, kterou nám připravili v noci v hotelu, a po 7:00 vyrazili na cestu.

Byla nám docela zima, díky čemuž jsme zjistili na zdejší poměry logickou, přesto ale překvapivou věc – místní auta mají klimatizaci, ale nikoli topení.

Nějak okolo 8:15 jsme dorazili do přístavu. Danny nám šel koupit jízdenky a my jsme mezitím přebalili kufry, abychom nějak převezli na Bali všechny věci. A taky jsme se potřebovali přezout do suchých bot. Pak jsme Dannymu dali 300.000 IDR (494,23 CZK) spropitného. Je to hodně, nebo málo? Otravovala jsem ho s věcmi, které nebyly jeho povinností a bez něj bychom neměli Rohmada, a tedy ani program v okolí Yogyakarty.

Danny nás pak provedl terminálem až k turniketům, kde jsme naskenovali QR kódy a definitivně se rozloučili.

Byli jsme posláni na molo 4, kde už probíhalo naloďování. Molo bylo dřevěné, shnilé, nic jiného jsem necekala :-). Do moře jsme se nepropadli a zdárně stanuli na trajektu, kde jsme byli posláni do části pro pasažéry, což znamenalo dvě patra po úzkých kovových schodech připomínajících spíš žebřík.

Bylo domluveno, že náš řidič Gede na nás bude čekat v přístavu u výstupu z haly. Když jsme vylezli na horní palubu a usadili se tam, napsala jsem mu podle naší domluvy, že už jsme na lodi. Potvrdil mi, že už na nás čeká.

Při odjezdu trajektu jsem sledovala zdejší „atrakci“. Mladí kluci skáčou z lodě či mola do vody a osazenstvo trajektu jim pak hází mince, pro které oni se potápějí. Že jsou přitom v blízkosti lodi, a tedy i lodních šroubů, tady nikdo neřeší.

Přejezd trajektem trval hroznou dobu. Přístavy totiž mají nedostatek mol, takže každý trajekt musí vždy počkat, až mu ten předchozí uvolní místo. Polovinu doby „plavby“ jsme tedy strávili vyčkáváním na místě.

Z trajektu jsme vystupovali mezi posledními, protože jsme museli po schodech snést kufry. Před námi šla skupinka čtyř holek, které tradičně baťůžkářsky táhly krosny a sportovní tašky. Rychlejší, než my, tedy rozhodně nebyly, spíš naopak. A jako bonus ucpaly schodiště, protože ta jejich zavazadla byla oproti našim kufrům obrovská a neforemná.

V příjezdové hale nám zkontrolovali očkovací certifikáty a pustili nás ven. Tam už na nás čekal Gede. Chtěl přijet s autem, ale bylo to asi 10 metrů, to jsme fakt mohli ujít :-). Není to poprvé, takže přemýšlím, co sem jezdí za lidi, že jsou řidiči zvyklí jim přistavovat auto až pod nos…

Naložili jsme se, každý jsme dostal lahev vody a vyrazili jsme. Cestou jsme si povídali o všem možném a časem zase začalo pršet. Byl to tedy pořádně intenzivní tropický slejvák, který ne a ne přestat. Měli jsme plánovanou zastávku v chrámu Bunut Bolong a museli jsme ji zrušit. Gede nám ale nabídnul alternativy, z nichž jsme si nakonec vybrali jiný chrám Taman Ayum.

Vstupné pro oba stálo 60.000 IDR (98,85 CZK). Dovnitř nás pustili bez nutnosti si půjčovat sarong, tak uvidíme, jak to bude v následujících dnech…

Chrám by krásný, hlavně v něm bylo minimum lidí. Asi v půlce prohlídky nás ovšem zastihl další tropický slejvák. Přežili jsme ho pod přístřeškem, kde bylo aspoň trochu sucho. Když se hlavní déšť přehnal, prošli jsme za mrholení zbytek chrámu.

Gede nám k nabídnul, jestli nechceme na oběd, což jsme mu odkývali. Vzal nás na tradiční balijské jídlo Babi Guling, což jsou různé části mladého prasátka. Za tři porce a jedno pivo jsme platili 95.000 IDR (156,51 CZK). Účet jsme zaplatili my, čímž jsme se zbavili „povinnosti“ platit spropitné.

Do Ubudu jsme dorazili asi v 15:30. Na silnicích byla zácpa, tak trvalo, než jsme se procpali až k ubytování. Tam nás Gede vyložil, my mu zaplatili smluvených 60 USD (1.425,17 CZK) a rozloučili jsme se. Mimochodem – těch 60 USD mi původně přišlo na indonéské poměry jako příšerná částka. Jenže na jedné straně vah stojí naše původně plánovaná možnost jet autobusem, který bude sice extrémně levný, ale budeme muset čekat, až se bus naplní a odveze nás je na hlavní nádraží do Denpasaru, kde pak budeme muset řešit, jak se dostat do Ubudu. A na druhé straně vah pak stálo auto s řidičem, fakticky vlastně námi nenáviděný taxík. Jenže řidič musel ráno vyrazit z Denpasaru, aby byl v Gilimanuku včas a pak jel zase stejnou cestu s námi zpět. Zabil tou akcí celý den a když započítám náklady, přemýšlím, co z té částky komu zbyde…

Na ubytování Khrisna House byla jen manželka majitele, která neuměla pořádně anglicky. Když jsme dorazili, asi hned volala manželovi a zřejmě na základě jeho instrukcí nám dala na výběr pokoj. Měli jsme objednaný „Double Room se dvěma oddělenými postelemi“, takže vlastně klasický Twin Room, ale ona nám začala aktivně nabízet pokoj v přízemi, který byl ale Double Room s manželskou postelí. Má terasu, která je volně přístupná, takže se na ní nedá nic nechat sušit, ale taky má díky tomu v podstatě přímý přístup k bazénu a my můžeme sedět venku na vlastní terase a nemusíme využívat erární bazénová lehátka.

Dali jsme sušit promáčené věci, vzali si pár věcí a vyrazili prozkoumat Ubud. Naše první kroky vedly do Puri Saren Agung, který je známý spíš jako Ubud Palace. Vstupné bylo zdarma, což je na indonéské poměry docela zázrak. A v Ubud Palace se nachází několik krásných zákoutí.

Pak jsme hledali Pura Taman Saraswati. Myslela jsem, že je přístupný z boční ulice, takže jsme tam zahnuli. Nacházel se tam Ubud Market, tak jsme se vykašlali na chrám, stejně měl zavírat až za hodinu, a prošli se trhem. Prodávali různé tradiční oblečení a doplňky – kabelky, šátky, náramky…

Když jsme se stejnou cestou vrátili zpět, našli jsme konečně i Pura Taman Saraswati. Vstup se ani zde neplatil, tak jsme se šli podívat. Hlavní část tvoří chrámu rozlehlá lotosová zahrada.

Nakonec jsme se vrátili na Ubud Market, kde nám jedna prodejkyně nabízela sarong za 25. Miki odvodil, že 25 tisíc rupií, já čekala spíš 25 dolarů. I když se nám nechtělo, smlouvání přímo nesnáším, šli jsme se tam ještě jednou podívat. Sarongy bychom totiž docela potřebovali, protože do hinduistických chrámů jsou povinné a někde se jejich půjčování stalo tak trochu pastí na peněženky turistů.

Za ty nejkrásnější sarongy chtějí asi 250.000 IDR, jaká je skutečná prodejní cena pro místní, to netuším. My jsme se nakonec dobrali k tomu, že nám nabídla ty nejlevnější. Chtěla za něj 150.000 IDR a aniž bychom během celého smlouvání nabídli jakoukoli jinou cenu, postupně se sama usmlouvala na 50.000 IDR. Tak jí nakonec Miki nabídnul 80.000 IDR za dva a po její proti nabídce na 95.000 IDR jsme skončili na 90.000 IDR (148,27 CZK). Upřímně, za ty peníze se u nás nedá koupit ani stejně velký kus látky. Nicméně čekala bych cenu ještě nižší, ale prodejkyni už se fakt nechtělo. Každopádně máme dva sarongy, takže pokud do nějakého chrámu nebudou stačit naše běžné kalhoty, můžeme přes ně uvázat sarong a nemusíme se s nikým dohadovat.

Cestou do Khrisna House jsme se ještě zastavili v supermarketu pro snídani. Máme tu sice snídaně zaplacené, ale zjistili jsme, že snídaně se podává až od 8:00 a my na všechny výlety odjíždíme v 7:30. S manželkou majitele nebylo možné se kvůli jazykové bariéře domluvit, jestli by nám připravili nějaké balíčky. Dokonce jsme jí ani neplatili za pokoj. Každopádně zatím jsme stihli ze všech zaplacených snídaní jen jednu, tu u Broma :-(.

V supermarketu jsme si tedy koupili snídani a dvě chlazená ochucená pití. Celé to stálo 30.900 IDR (50,91 CZK). A pak už jsme šli na ubytování. Díky pozdnímu obědu jsme neměli hlad, takže jsem si jen dala „k večeři“ Lapis Legit. Je to taková nadýchaná buchta poskládaná z mnoha vrstev těsta.

Dali jsme si sprchu, sušili jsme všechno mokré oblečení, já jsem si zazálohovala fotky, dopsala deník a šli jsme brzy spát. Konečně nám po tom všem vražedném ranním vstávání začíná fáze dovolené, kdy budeme vstávat v nějakou normální dobu.

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-16 - Bali, Gunung Kawi Sebatu, Gunung Kawi, Uma Ceking, Kintamani, Pura Besakih, Monumen Puputan Klungkung, Kerta Gosa, Pura Goa Gajah, Pura Tirta Empul a Ubud

Budíka jsme měli na 6:45, takže jsem vstávala po nějakých 11 hodinách. Konečně jsem se od příletu vyspala. Na 7:30 jsme měli domluveného řidiče. Když jsme vylezli z pokoje, už tam na nás čekal. Jmenuje se Putu a hned na začátku jsme si potvrdili itinerář, přičemž on navrhnul změnu pořadí, kterou jsme mu odsouhlasili s tím, že bychom jen rádi ráno jeli do chrámu Gunung Kawi, který jsem já osobně vyhodnotila jako nejhezčí, a tedy ho chci navštívit brzy, aby tam bylo málo lidí a abych na něm měla tolik času, kolik budu chtít.

Nejprve jsme jeli k chrámu Gunung Kawi Sebatu, který je jednou ze dvou částí chrámu Gunung Kawi. Byl krásný hlavně díky tomu, že byl úplně prázdný. Ale je to škoda, že sem nikdo nejezdí. Mimochodem – ani já jsem nevěděla, že Gunung Kawi má dvě části.

Vstupné stálo pro oba 60.000 IDR (98,85 CZK), což je na zdejší poměry málo. Jen účtenku ani vstupenky jsme vůbec nedostali. Výše vstupného je zřejmě daná i tím, že sem nejezdí turisté. V chrámu byl božský klid a Putu šel s námi a dal nám výklad. Pravda, občas trochu vyrušoval, ale dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí.

Pak jsme se autem přesunuli k části Gunung Kawi, kterou jsem znala z fotek a kterou jsem tak moc chtěla vidět. Vstupné stálo pro oba 100.000 IDR (164,74 CZK). Od hlavního vstupu bylo potřeba sejít po spoustě schodů k malé říčce, na jejíchž dvou březích jsou do skály vytesané svatyně. Když jsme přišli, bylo tam málo lidí a prohlídku místa jsem si moc užila. Dokonce jsme si zvládli udělat nějakou společnou fotku.

Výstup po schodech zpět byl výživný. A to bylo vlastně pořád ještě ráno… Cestou skoro nebyl stín, stály tam jen stánky se suvenýry. Nutno podotknut, že hezkými suvenýry. Třeba lucernami vyřezanými z kokosových ořechů.

Pak nám Putu zařadil na program rýžové terasy. Původně jsme měli na programu Tegalalang, v agentuře mi je vyměnili za méně komerční Bukit Jambul. Putu nás nakonec vzal na Uma Ceking. Osobně mi to bylo úplně jedno, my jsme se jako bývalí agronomové :-) prostě jen chtěli projít mezi tradičními políčky rýže.

Komerční to bylo taky, na začátku nám nabízeli balíček zahrnující vstup, nějaké houpačky a další atrakce. Každý „instagramer“ si totiž prostě musí z Bali přivést fotku, jak se houpe na houpačce nad rýžovými políčky, jinak očividně vůbec na Bali nebyl. My jsme si zaplatili jen vstupné, takže jsme dostali žluté náramky pro póvl. I tak to pro oba stálo 100.000 IDR (164,74 CZK).

Měli jsme štěstí, že tam v tu dobu ještě bylo málo lidí, takže jsme si to tam mohli projít v klidu a udělat si i nějaké hezké fotky. Brzdila nás jen skupinka rusky mluvících turistů, kteří se sem očividně přijeli fotit právě pro efekt na Instagram.

Jak jsem se pořád rozhlížela po okolí, jednou jsem šlápla trochu stranou a povolil pode mnou okraj políčka, takže jsem šlápla do bahna a nabrala si do boty. Dřív by mi to otrávilo celý den, teď jsem nad tím mávla rukou. Však to časem uschne :-).

Z rýžových teras jsme pokračovali k vyhlídce na sopku Batur a stejnojmenné jezero. Za vjezd do městečka se platilo výpalné, pro nás oba 100.000 IDR (164,74 CZK). To mě tedy trochu vzteklo, jako bychom ty peníze snad tiskli. Na druhou stranu Putu platí za parkovné všude, snad i tam, kde jen přibrzdí.

Nejdřív nám zastavil u restaurace Batur Sari, která má několik teras a je z nich krásný výhled. Poslal nás dovnitř, že se máme podívat, tak jsme šli, ale obsluha nám samozřejmě okamžitě začala nabízet stůl. A tak jsme nakonec jen udělali několik fotek z jedné vyhlídku a vypadli odtamtud.

Putu nakonec našel další dvě vyhlídky. Z jedné byl vidět jen vrcholek sopky, ale ze druhé bylo vidět všechno. Jen to bylo normálně ve městě, takže ve výhledu trochu bránily dráty.

Bohužel na téhle vyhlídce se vyhrotily mé občasné problémy s foťákem, který při vypnutí definitivně odmítnul zasunout objektiv.

Chvíli jsem se tedy snažila to vyřešit, protože v minulosti se to vždy nějak povedlo, ale tentokrát nezabralo nic. V mezičase nás tam otravovala nějaká prodejkyně, ale ani nevím, co nabízela, jak jsem ji ignorovala.

Vrátili jsme se k autu, že tedy budeme pokračovat dál. Miki se obětoval a dal mi svůj foťák, on bude fotit mobilem nebo si pak vezme outdoorový kompakt, který máme na ubytování.

Když jsem si zkoušela jeho foťák nastavit pro své potřeby a chtěla jsem zkontrolovat nastavení času, zeptala jsem se Mikiho, kolik je hodin. Když mi odpověděl, nějak se mi to nezdálo a čas jsem zkontrolovala s telefonem, ve kterém máme indonéskou SIM kartu. A opravdu, na telefonu bylo o hodinu víc. Tak jsme zkontrolovali oba zbylé telefony a zjistili, že čas na nich nesedí. A když se Miki obrátil na Putua, ten nám potvrdil, že jsme ráno přišli o hodinu později. Tak to je mazec… Místní telefon si podle přihlášení do sítě dokázal automaticky zaktualizovat čas, ale telefony na roamingu to nezvládly. Přitom jsem včera kvůli tomu svůj telefon dokonce restartovala, abych ho donutila si ze sítě dotáhnout data. Nechtěla jsem čas měnit manuálně, abych to nemusela při příští změně času zase přenastavovat. Jenže po restartu už jsem to nezkontrolovala. Takže odteď už jsme snad ve správném časovém pásmu… Jen mě to naštvalo, protože jsme ráno ztratili hodinku času, kterou jsme mohli využít, než se udělá horko a než na památky dorazí turisti.

Okolo sopky Anung jsme pokračovali k chrámu Besakih. Měli jsme štěstí, okolo sopky v podstatě nebyl ani mráček, takže jsme si mohli užít výhledů.

Z návštěvy chrámu jsem oproti tomu moc radost neměla, spíš obavy. Chrám je totiž plný turistických pastí, které se dějí s vědomím i pomocí místních. Na internetu jsou příspěvky spousty lidí, kteří popisovali nejrůznější situace. Pro turisty je například určené pouze spodní parkoviště, ze kterého je nutné projít k chrámu uličkou lemovanou obchůdky se suvenýry s údajně extrémně dotěrnými prodejci. Přímo na pokladně, kde se kupují vstupenky, prý některým turistům po zaplacení vstupného odmítli vstupenky vydat, dokud nezaplatí další „donation“, tedy „dobrovolný“ příspěvek. A prý mají nějakou knihu, ve které si evidují výši příspěvků předchozích turistů a částky jsou to naprosto absurdní, takže je zřejmé, že se tím snaží z turistů vytáhnout peníze. Když to někdo odmítl zaplatit, nechtěli mu dát do ruky zakoupené vstupenky. Součástí ceny vstupného je také zapůjčení sarongu a k dispozici má být zdarma průvodce. Že za půjčení sarongu chtějí další výpalné, asi netřeba zmiňovat. Stejně jako průvodci samozřejmě po prohlídce chtějí spropitné a v podstatě s žádnou výší nejsou spokojeni. A konečně – po chrámu se pohybují strážci, kteří tvrdí, že turisté někam nesmí, což je sice pravda, ale oni zároveň nabízejí, že za výpalné už se tam smí. Na tyhle pasti upozorňuje dost nevybíravě i průvodce Lonely Planet. Tomu všemu jsme se snažili předejít, ale co přesně nás čeká, to jsme tušit nemohli.

Nicméně i místní řidiči o situaci vědí a očividně se snaží turistům pomoct, někteří vozí pro turisty v autě sarongy nebo jim pomáhají s koupí vstupenek. Putu zaparkoval na horním parkovišti, kde správně parkovat nemáme. Ušetřil nás tím od „suvenýrové uličky“. Došel s námi k pokladně a dohlédnul na koupi lístků a s prodejcem prohodil pár slov. Když jsem platila požadovaných 120.000 IDR (197,69 CZK) bankovkami v hodnotě 150.000 IDR, bylo mi korektně vráceno 30.000 IDR a podány dvě vstupenky. Putu se tam sice s námi rozloučil, i když jsme si mysleli, že půjde dál s námi, ale nakonec to moc nevadilo. Sarongy jsme měli vlastní a nabídku průvodce jsme odmítli s tím, že máme vlastního. A místní průvodce nás v rozporu se všemi informacemi z internetu nepronásledoval a do ničeho nenutil. V samotném chrámu už po nás pak kupodivu také nikdo nic nechtěl, takže jsme si ho prošli úplně bez problémů a dost jsme si ho užili, je opravdu krásný. Však je to taky největší balijský chrám. Takže takhle – kdo je připraven, není překvapen.

Pura Beskih je nejvýznamnější balijská památka. Jde o největší hinduistický chrámový komplex na Bali. Často se mu přezdívá „Matka všech chrámů“. Jeho rozlehlost ale není moc patrná, takže mě až tak moc neuchvátil.

Cesta k další zastávce byla delší. Pokračovali jsme totiž ke Kerta Gosa, takže jsme museli sjet z hor. U chrámu jsme platili tradičních 100.000 IDR (164,74 CZK) za dvě vstupenky. Prošli jsme si Monumen Puputan Klungkung, ve kterém je vysvětlena historie Indonésie, a pak jsme se prošli na opačné straně po samotném chrámu. Jde o krásný palácový komplex. Pod střechami budov jsou zajímavé malby, které znázorňují indonéskou historii.

Spoučástí areálu je dokonce malé muzeum s různými indonéskými předměty – rituálními, náboženskými…

Ne moc daleko se pak nacházel další chrám Pura Goa Gajah. Vstupné stálo opět 100.000 IDR (164,74 CZK). Je netradiční hlavně svou svatyní umístěnou v jeskyni. Tam se nachází výklenky vytesané ve skále, v nichž jsou umístěny různé sochy. Mezi nimi Ganéša i falické symboly.

V okolí se pak v pralese nachází další části chrámu, tak jsme si to tam pořádně prochodili. Našli jsme vodopád, různé mosty přes potůčky, velký strom s odhalenými kořeny i různá mechová zákoutí.

U východu jsme pak mlčky prošli okolo české rodinky, paní tam předčítala něco o tom, že chrám byl v roce 1994 zapsán na seznam UNESCO. O tomhle mlčely všechny moje zdroje, takže jsem si to později ověřila. Něco málo na toto téma jsem na internetu našla, ale na oficiálním webu o tom není žádná zmínka. V roce 1994 na seznam UNESCO nepřibyla žádná indonéská památka.

Naší poslední zastávkou byl chrám Tirta Empul, česky Chrám vodního očištění. Jde o posvátný pramen obklopený chrámem. Posvátná voda je svedena do několika výpustí, které ústí do bazénků a slouží k očištění těla i duše.

Proč jsme sem jeli až na konci dne, to je mi záhadou, protože Gunung Kawi, kde jsme byli ráno, je odtud jen kousek. Po silnici je to necelých 5 kilometrů. Dokonce jsme jeli částečně stejnou cestou a viděli odbočku. Mohli jsme si ušetřit spoustu času…

Vstupné už nepřekvapilo, stálo 100.000 IDR (164,74 CZK). Vypadá to na slušnou díru do rozpočtu, se kterou jsme nepočítali. Aktuální ceny vstupného se totiž předem moc najít nedaly, v průvodci Lonely Planet jsou neaktuální a zcela neodpovídající realitě, a tedy příliš nízké. Chrám jsme si každopádně prochodili, ale vyjma centrální části s očistným bazénem nás zaujal už jen nějaký další bazén, ve kterém ze dna vyvěrala voda.

Pak už jsme jeli zpět do Ubudu. Putu to vzal po nějakých maličkých silničkách, asi aby se vyhnul ucpané hlavní silnici. K ubytování jsme dorazili oproti itineráři skoro přesně s tím hodinovým zpožděním, které jsme ráno nevědomky nabrali.

Zaplatili jsme mu domluvených 600.000 IDR a Miki mu v tom fofru dal dalších 50.000 IDR za hodinu navíc (dohromady 1.070384 CZK), ačkoli jsme se předtím domlouvali, že uvidíme, jestli si o ně Putu řekne. A dalších 50.000 IDR (82,37 CZK) dostal jako spropitné. Takže jsme rovnou o dalších 700.000 IDR lehčí, což je tedy masakr.

Na pokoji jsme jen odložili věci a odebrali jsme se hledat večeři. Ve vyhlédnuté měli obsazeno, dokonce se u vstupu čekala fronta, takže jsme pokračovali dál. Nakonec jsme našli Waroeng Adji Ubud, kde měli k dispozici dokonce i jídelní lístek s cenami. A protože ty byly docela přijatelné, zapadli jsme tam.

Já jsem si dala Ayam Gorang Lada Hitam a Miki měl Ayam Goren Mentega. Moje bylo v menu s rýží a pitím za 35.000 IDR, Mikiho stálo 25.000 IDR, ale rýže byla za dalších 5.000 IDR a k pití si dal avokádový džus za dalších 20.000 IDR. Celková útrata tedy byla 85.000 IDR (140,03 CZK).

Byli jsme nedaleko jednoho velkého supermarketu, takže jsme tam rovnou zašli. Koupili jsme nějaké pití, sladkosti, další cibetkovou kávu a taky 5 trsů banánů, každý jiný. Máme banány Ambon, Kepok, Mas, Raja a Susu. Ještě měli Cavendish, ale to jsou ty, které se prodávají i u nás. Nákup nakonec stál 308.582 IDR (512,50 CZK) a naštěstí se dalo platit kartou.

Vrátili jsme se na ubytování a udělali si banánovou ochutnávku. Já snědla i koupené matcha mochi. Dopsala jsem deník a zazálohovala fotky. Po dnešních problémech s foťákem jsem pro jistotu udělala zálohu i Mikiho paměťové karty. A najednou bylo 23:00…

Šipka Zpět na „Obsah“