2017-06-30 - 2017-07-09 - Island

Obsah

Úvod, přípravy

Letošní červencové státní svátky připadly na středu a čtvrtek, což rozdrobí týden natolik, že to přímo vybízí k tomu, vzít si dovolenou a někam odjet.

Předně bylo potřeba vymyslet, kam vyrazit. Podmínkou bylo něco v použitelné vzdálenosti, ale zároveň aby tam nebylo „léto“, logicky tedy někam na sever. Moc možností nebylo. Na seznamu jsem měla jedinou destinaci – Island. Miki na žádný protinávrh nepřišel, i když se očividně snažil… :-)

Původní plán, vytvořený už v půlce ledna, byl vzít si jen 1 den dovolené na pátek a jet v úterý 4. července po práci a vrátit se v neděli 9. července. Jenže letenky nejsou nejlevnější, a když už tam budeme, musíme toho využít. Stejně tak itinerář se rozrostl natolik, že už nebylo jeho absolvování během těch několika málo dní reálné a škrtat by byla škoda, takže během dalších dvou měsíců doznal podstatné změny v tom, že odlet bude už v pátek 30. června odpoledne a návrat 9. července odpoledne. Deset dní, z toho osm dní na místě a stačí k tomu 3 dny dovolené…

Jelikož z principu odmítám létat s neustále stávkujícími leteckými společnostmi typu Lufthansa, pro zvolenou trasu nám moc možností nezbylo. Většina leteckých společností totiž na Island nelétá denně, takže se výběr značně zúžil. Na trasu z Prahy do Reykjavíku padla volba na Eurowings/Germanwings s mezipřistáním v Düsseldorfu. Letenky jsme kupovali 9. dubna. Přikoupili jsme dvě odbavená zavazadla a zaplatili 12.268 CZK.

A hned jsme koupili i letenky zpáteční. Ty už jsme mohli vzít od Wizzu, který létá přímé lety, bohužel až od července, takže jsme ho nemohli využít i pro cestu tam. Beztak by nám ale moc nevyhovoval čas příletu. Dvě letenky se zavazadly vyšly na 11.502,73 CZK.

Zákon schválnosti zapracoval. Tolik dní jsme nákup letenek odkládali, a když už jsme je měli zaplacené, hned následující den se na internetu objevily akce na letenky na Island. Vyšly by bývaly o něco levněji, ale kvůli nutnosti přikoupit odbavená zavazadla by to taky nebyla žádná sláva.

Pak jsem postupně zarezervovala tři ubytování – na začátku po příletu, na usušení po návštěvě Landmannalaugaru a na usušení a dobití baterií v půlce pobytu. Ubytování v Helle si hned strhli – 6.802,35 CZK za dvě noci.

Auto jsme nejdříve hledali v klasických půjčovnách, ale neměli nic pořádného, a pokud ano, bylo to neskutečně předražené. Na doporučení jsme tedy hledali na portálu CarRenters.is, kde nabízejí půjčení soukromí majitelé. Jelikož byla půlka dubna a my potřebovali auto, které toho dost zvládne, tedy žádné malé městské SUV, moc možností už nebylo. V nabídce jsme ale objevili i několik aut, ve kterých se dá spát, což nás, s ohledem na ceny i aktuální obsazenost ubytování na Islandu, dost zaujalo. Volba nakonec padla na Mitsubishi Pajero, které je přestavěné ze sedmimístného na dvoumístné a v zadní části má matrace na spaní. Moc se nám nechtělo, ale po prostudování pojistných podmínek jsem ho nakonec zarezervovala a CarRenters si strhnul 36.861,32 CZK. Majiteli auta ty peníze proplatí až poté, co auto vrátíme, to se mi docela líbí.

Řada přišla postupně i na nákup lístků na plavbu po ledovcové laguně (19.000 ISK, resp. 4.333,06 CZK) a na ostrov Grímsey (59.980 ISK, resp. 13.964,71 CZK). Během dubna jsme rozpracovali a doplnili itinerář a odletěli směr Japonsko. Dovolená utekla a po návratu bylo potřeba udělat řadu věcí, takže k doladění islandského itineráře jsem se dostala až ve druhé půlce června, naštěstí už ale nebylo moc co plánovat.

Pár dní před odletem jsme si rezervovali vstupenky do Blue Lagoon (16.000 ISK, resp. 3.716,95 CZK). Vůbec mě nenapadlo, že by bylo vhodné je rezervovat dopředu, Miki na to přišel v podstatě náhodou. Takže je máme až na večer, protože už byly všechny vyprodané – šmarja! Pár dní před odletem jsem potvrdila vyzvednutí auta a zabalili jsme…

A jedem…!

Šipka Zpět na „Obsah“

30. 6. 2017 - Island - Odlet z Prahy do Düsseldorfu

Ráno jsem vstávala v 5:30, dobalila posledních pár maličkostí a hodila věci do auta. Do práce jsem vyrazila po svých, jako obvykle, a Miki tam mezitím dojel autem.

Během dopoledne jsem vyřídila několik posledních věcí a ještě zajela domů pro pár zbytečností, které mi v tu chvíli přišly strašně důležité – pásky přes tašky nebo dolary “pro strýčka příhodu“.

Ve 14:00 mě kolega s věcmi hodil na letiště. Bez Mikiho, který jel domů pro svou MasterCard platební kartu, taktéž „pro strýčka příhodu“. U sebe měl jen Visu a hodí se mít karty od více karetních společností.

Já se chvíli potulovala po letišti a pak došla na osvědčené místo u Billy, kde se dá v koutku u výtahu schovat a zabalit zavazadla do fólie. Tyhle tašky to opravdu potřebují, samotné přepásání popruhem by je asi nespasilo :-). Chodila kolem mě spousta lidí včetně dvou policistů, kteří mi nabízeli, že mi s tím pomůžou, že prý mají to pomáhání v popisu práce :-).

Když jsem to dobalila, zrovna začínalo ve 14:55 odbavení. U přepážek jsem tedy čekala na Mikiho, který dorazil busem asi za půl hodiny.

U přepážky jsme odevzdali zavazadla, obě dohromady vážila 22,5 kg. Prý jestli letíme taky na ten... ten... Island :-). Prý „taky“, no potěš :-). Ale odbavená zavazadla prý letí až do Reykjavíku. Někde jsme četli, že prý ne, že je musíme v Düsseldorfu znovu odbavit, tak aspoň že tak...

Odskočili jsme si na toaletu a zašli do Billy pro svačinu na cestu – 3 bagety, rumové perníčky a pití za 195 Kč. Pak jsme prošli bezpečnostní prohlídkou. Při čekání na průchod rámem se dva sekuriťáci, chlápek s holkou, u pásu nudili, dělali kraviny, holce odletěla pracovní rukavice až ke mě. Tak jsem jí podala zpátky. Po chvíli se mě zeptala, jestli nemám v batohu nějakou elektroniku, tak jsem říkala, že jen nabíječky a kabely. A prý co tekutiny. Tak jsem ukázala kamsi dopředu, že už budou asi za rentgenem. Tak pak oba pokračovali ve vtipkování, že prý se vždycky zeptají pozdě a že jim to tam pak z rentgenu vrací :-). Za bezpečnostním rámem mě zastavila kontrola prý na výbušniny.

Trochu jsme se prošli, poslechli si mladíka, co tam krásně hrál na klavír, a došli k naší bráně D5. Nástup měl začít asi v 16:25, ale letadlo (registrace D-AKNN) přijelo na svou stojánku až v 16:47. Při čekání na nástup do letadla jsme poprvé zaregistrovali skupinu s průvodkyní, kteří také letí na Island.

A pak už se všechno vleklo. Nástup do letadla začal, ale letadlo asi nebylo připravené, tak lidi zůstali stát v nástupním tunelu. Když jsme se konečně dostali dál, nastoupili, sedli si, brzy se ukázalo, že nemáme souseda. Asi jediné pozitivum. Pak jsme stáli na stojánce, vystrkali nás, zase jsme stáli, auto „follow me“ nás navedlo bokem, kde jsme zaparkovali a dozvěděli se, že nám z jednoho motoru teče olej nebo kerosin. Tak nás museli prohlédnout. Verdikt byl, že prý se to občas stává a o nic nejde, fajn, můžeme letět.

Zkontrolovali nám zapnuté pásy a stáli jsme dál. Kontrolka připoutání zase zhasla, dveře se otevřely, nikdo nám nic neřekl... A pak už se v tom nějak ztrácím. Dlouhé hlášení, nechali nás vystoupit, busem odvezli do haly. Tam jsme dle instrukcí čekali, od té průvodkyně se dozvěděli, že prý čekají už od včerejška. Zas nám nikdo nic neřekl, jen prosakovaly nějaké informace, že pro nás přiletí letadlo z Frankfurtu, pak zas že si máme vyzvednout odbavená zavazadla a jít na nějakou přepážku pro vyřízení dalšího letu... V mezičase jen napsala do ubytování, že nedorazíme, odpověděli obratem. A psali jsme majiteli auta SMSku, ale ten se vůbec neozval, čert ví, jestli to číslo je vůbec platné.

Přes dva lidi jsme se dostali k informaci, že zavazadla budou na pásu 21. Tak jsem tam čekala na tašky a Miki šel mezitím k přepážce vyřídit nový let. Bylo před ním jen pár lidí, ale vůbec se to nehýbalo. Já na tašky čekala jen chvíli, i když personál letiště vyhrožoval, že to bude trvat. S věcmi jsem se pak přesunula do fronty za Mikim.

Při čekání jsme si tam povídali s řadou lidí, ale k přepážce se ne a ne dostat. Nakonec se podařilo, nacpala jsem jim tam palubní vstupenky i s informací, že nepotřebujeme let z Prahy, že se dostaneme po Německu vlakem nebo autem... Jenže lety přiděluje Lufthansa a ta trvá na tom, že máme letět z Prahy. Krom toho, že tedy z Prahy putuje požadavek do Lufthansy a té to strašně trvá, jeden klient třeba půl hodiny (!), tak si ještě vybírají, koho kam pošlou, tvrdí, že nemají návazné lety, byť internetové vyhledávače je najdou, i když samozřejmě za trochu jiné peníze, takže se jim nechce nám ty lety dávat… Mikiho nebavilo stát ve frontě, stěžoval si na bolest zad či co a šel si sednout a mě tam nechal napospas svému osudu.

Dlouhé čekání lidi znervózňovalo, atmosféra houstla. Průvodkyně předběhla celou frontu a nacpala do okénka palubní vstupenky „svých“ lidí, tak se tam do ní lidi zezadu pustili. Ona zas že prý jen chce pro své lidi hotel, že ona sama počká ve frontě. Tak tam začalo menší dohadování na téma, že i tak předbíhá a kdeže cože… Bývalo by asi stačilo, kdyby se těch lidí ve frontě zeptala. Ono se ale vůbec ukázalo, že mít tuhle průvodkyni může být dost za trest, sice pořád někam telefonovala, ale relevantní informace neměla, její organizační schopnosti se zdály být na nule, jen pořád tvrdila, že „toto je najhoršie letisko na svete“ a konkrétně mně několikrát opakovala, že se na Island nedostaneme, že je všechno plné, že oni se o to snaží už druhý den. Každému pak vykládala, jak trčí v Praze už druhý den a že se odtud nedostanou, tak jsem to asi zabila prohlášením, že se na to mají vykašlat a udělat si výlet po České republice, že u nás je taky krásně :-).

Ve frontě přede mnou byla třeba jedna paní, která chtěla letět do Ženevy. Našli jí let na ráno do Curychu a ona že nepoletí, že co tam bude dělat. Dohadovala se s nimi jakou dobu, až jsem sesbírala své znalosti angličtiny a vysvětlila jí, že když v Curychu sedne na vlak, bude za hodinu v Ženevě, že je to lepší, než trčet v Praze a čekat, až jí najdou přímý let nebo návazný spoj. Moc se jí do toho nechtělo, ale už se tak moc nevzpouzela a nakonec odešla kamsi telefonovat a víc o ní nevím.

Asi ve 21:30, kdy jsme měli nastupovat do letadla směr Reykjavík, nám totiž nabídli let do Düsseldorfu. Ten, který měl odlétat někdy po nás a který už měl být asi hodinu pryč… Obsluha na přepážce byla dost zmatená, když viděla datum 30. června, listovali v kalendáři, volali, přičemž jim bylo potvrzeno, že letadlo ještě stojí v Praze a že do něj můžeme nastoupit.

Návazný let z Düsseldorfu pro nás ale neměli, prý že po příletu máme najít transferovou přepážku a tam to vyřešit. Lidi kolem se tvářili, jako že je to to nejhorší, co nás mohlo potkat, a paní průvodkyně nám tvrdila, že zůstaneme viset v Düsseldorfu, že nám návazný let neseženou. Usoudila jsem, že v Düsseldorfu bude mít Eurowings pobočku, budeme u zdroje, takže pro nás budou moct něco udělat, ne jak tady v Praze, kde si musí všechno vyžádat z Německa, a (snad) tam nebude tolik lidí, tak jsem to odkývala. V nejhorším bude lepší trčet na letišti v Düsseldorfu než v Praze :-).

Než se nám vyrobily palubní vstupenky, gestikulovala jsem na Mikiho, ať okamžitě přijde. K imigračnímu a bezpečnostní prohlídce jsme to vzali poklusem. Na security to byla legrace s těmi všemi věcmi... A znovu ta kontrola na výbušniny či co. Když jsem se podivila, že dneska už podruhé, tak že prý namátková, hm...

Od bezpečnostní prohlídky jsme pak pokračovali v doprovodu dvou sekuriťáků, s novou palubní vstupenkou, a odbavenými zavazadly plnými zakázaných věcí až k bráně C3 k nástupu do letadla, které tu opravdu ještě stálo. A nejen stálo, ono se ještě ani nenastupovalo. A my mysleli, že je tak nějak připravené k odletu… Ve frontě jsem poznala pár lidí z našeho zrušeného letu, kteří ale asi v Düsseldorfu nepřestupovali, tak jim to přebookovali rovnou na odbavovací přepážce.

Nástup i předletové přípravy byla docela rychlovka. Na mém místě někdo seděl, jestli prý se můžeme vyměnit. Ráda – získala jsem tím místo do uličky, byť ty dvě pak celou cestu kecaly. Za chvíli už jsme byli v pohybu a nic atypického kupodivu nenastalo. Na začátku ranveje jsme ani nezastavili. Zasouvání podvozku byla hlučná komedie, jakou jsem nikdy dřív nezažila, naštěstí jsme to neotočili. Jaj, jsme ve vzduchu!

Let trval něco přes hodinu, ani nevím, kdy přesně jsme dosedli v Düsseldorfu. Nějak před půlnocí, tou dobou už jsme měli být na Islandu…

Šipka Zpět na „Obsah“

1. 7. 2017 - Island - Přelet z Düsseldorfu do Keflavíku, Þingvellir

Počkali jsme na zavazadla, za těchto okolností samozřejmě až do Reykjavíku neletí, a pak prolezli celé letiště ve snaze najít přepážku pro navazující lety. Neúspěšně. Takže jsme svou snahu zaměřili na najití čehokoli otevřeného, kohokoli kompetentního. Neúspěšně. Nakonec jsem se usadila u přepážky Eurowings/Germanwings u zásuvky a Miki dál pobíhal po letišti a v mezičase se zkoušel dovolat na hotlinu, která sice má být nonstop, ale nikdo ji nezvedal... Aspoň byla na letišti zdarma WiFi, tak jsme si mohli hledat potřebné informace.

Protože na letišti definitivně „chcípl pes“, už ani náhodní zaměstnanci se tam netrousili, asi v půl druhé jsme se uložili ke spánku na sedačkách. Lepším se, trochu jsem se prospala, asi dvě hodiny. Dřív bych na letišti neusnula ani pod práškama, ale naopak za pár dalších let asi budu usínat už ve frontě na odbavení :-).

Jak liduprázdné a setmělé bylo letiště v noci, tak neskutečný frmol nás probral kolem čtvrté. Obrovská spousta „koupáků“, na tabuli velké množství letů směr Španělsko, Řecko či Egypt. Němci razí na prázdniny…

Vyrazili jsme tedy na další průzkum. Mikimu někdo ze zaměstnanců řekl, že máme jít na „ticket handling“, že prý tam má někdo být od čtyř. Čas plynul, půl pátá, na přepážce nikdo. Tak jsem si odskočila a Miki mezitím našel nějaké české telefonní číslo na Eurowings, kam se mu, světě div se, povedlo dovolat, byť tedy komunikace probíhala v angličtině.

Dozvěděl se, že prý máme potvrzený přímý let s WOW Air z Düsseldorfu do Keflavíku ve 12:20 s příletem ve 14:40. Pořešili jsme pár věcí a dle pokynů z hotline se přesunuli zase k přepážce Eurowings. Tam už konečně někdo byl a pán byl moc milý. Vysvětlili jsme mu situaci, ověřil nám rezervaci v systému, jen nám to prý nemůže vytisknout, tak nám všechny informace napsal na lísteček, prý pak stačí dojít na odbavení a předložit pas. Tak uvidíme… A aniž bychom se museli ozývat, dal nám 2 vouchery na jídlo po 15 eurech a pokyny k žádosti o kompenzaci za zrušený let.

Chvíli jsme poseděli na sedačce, dobili telefon a podali hlášení majiteli auta. S ním je tedy komunikace těžká, zvládnul nás obvinit, že prý si vymýšlíme, že se díval a všechny lety létají, zřejmě koukal na lety na Island, že neletíme napřímo totiž asi nevěděl, když jsme mu přeposlali informace o zrušeném letu, které nám dorazily na mobil, ani se neomluvil. No zlatá klasická autopůjčovna. Ještě že aspoň to jeho telefonní číslo, které má na Carrenters vyplněné, je skutečné…

Časem nás dohnal hlad, tak jsme vyrazili použít jeden voucher. Připadala jsem si jak v nějaké počítačové hře, kde máte k dispozici dva strašně vzácné bonusy, které musíte co nejužitečněji použít :-). V různých kavárnách neměli moc výběr, snídaně sladké, na což jsme po celé noci nějak neměli chuť, a k pití jen kafe, což nepiju. Tak jsme skončili v McDonald's, kde jsme si ověřili možnost uplatnit voucher a naklikali si na dotykové obrazovce objednávku za necelých 15 eur. Bylo toho docela dost, omelety, McMuffiny, croissant, kafe, horká čokoláda, na žízeň Cola a nějaká limča a čokoládový shake. Trochu nám to asi popletli, dostali jsme dvě kafe místo čokolády, takže jsem nakonec zůstala jen o studeném pití.

Docela dlouho jsme tam seděli a pak se přesunuli zpět na sedačky se zásuvkou. Dali jsme nabíjet telefony a odpočívali, já jsem pospávala. Miki se zas různě coural, přinesl ze supermarketu dvě divná pití (2,88 EUR, 77,06 Kč). Jedno mělo být matcha, ale bylo to nějak bez matcha příchuti, druhé připomínalo polévkové koření :-). V mezičase se konečně na cedulích s odlety objevil i ten náš.

Časem Miki zjistil, že už odbavují náš let, tak jsme se šli zase zbavit zavazadel a hlavně zjistit, jestli tedy tu rezervaci fakt máme. Fronta moc neubývala, ale když jsme přišli na řadu a předložili pasy, chvíle napětí a systém vrátil to, co měl. Dostali jsme palubní vstupenky a už to zase začalo vypadat nadějně. Moje taška váží 11,9 kg, Mikiho 10,5 kg.

Odešli jsme do supermarketu vrátit zálohované PETky – proč to vlastně nejde u nás? Ano, na letišti jsou i bezdomovci, kteří probírají koše, protože řada turistů neví, že jsou lahve zálohované a vyhazují je, a pak s PETkami běží do supermarketu. Ale i díky bezdomovcům se pak k recyklaci dostane mnohem víc lahví a nikdo na tom netratí.

Jak čas pokročil, vyměnili jsme druhý patnáctieurový voucher za čtyři bagety/panini a přesunuli se na bezpečnostní kontrolu. Tady proběhla i v mém případně úplně hladce.

Omrkli jsme Duty Free, došli na toaletu a usadili se u brány B31. Možná zase trochu chaos, měli jsme odlétat z B22. Na cedulích s odlety navíc svítilo obrovské množství letů červeně se zpožděním v různých délkách. No jo, Eurowings a Air Berlin nemají po jednom letadle, obě stojí... v Praze…

Letadlo (registrace TF-SIS) přistálo až asi 35 minut před naším plánovaným odletem, okolo 11:45. Tou dobou už jsme měli nastupovat. Nástup byl ale nakonec docela rychlý a zpoždění na odletu o necelou půlhodinu, to se dá.

Na začátku letu byly menší turbulence. Když bylo jasné, že už snad konečně míříme správným směrem, dali jsme si k obědu panini a zbytek letu prospali, takže cesta docela rychle utekla. Vzhůru jsem byla až asi poslední půlhodinu před přistáním.

Z letadla jsme byli venku za chviličku. Prošli jsme celou halou, která nás uchvátila. Všude dřevěné podlahy, lavice, jako doplňkový materiál sklo, nádhera. Odskočili jsme si na toaletu a šli čekat na zavazadla. Přijela jako první a třetí. Teď se daří, to brzo... :-)

Imigrační kontrola žádná, vítejte na Islandu! Kdepak je asi ta česká skupina se slovenskou průvodkyní, která nám tvrdila, že v Düsseldorfu navěky uvízneme...? :-)

Tak to snad máme za sebou... Jednou to přijít muselo. Těžko hodnotit, jestli je dobře, že to je zrovna při cestě „jen“ na Island a ne někam dál…

Ve směnárně jsme jen tak pro jistotu vyměnili 50 EUR, dostali jsme za ně 5.583 ISK. Vylezli jsme ven, našli na parkovišti u příletů dobře identifikovatelné místo setkání a napsali pánovi, že čekáme. A čekali. Na zprávu odpověděl možná až za půl hodiny a že prý tu bude za 20 minut. Teď už fakt není kam spěchat, tak je to vlastně jedno.

Chlápek dorazil asi v 15:30, naložil nás do dodávky, k dřívější vzájemné komunikaci se nevracel, takže za nadávání na letecké společnosti jsme vyrazili směr Keflavík. Tam nás zavezl do své „půjčovny“ IcePol, kde měl Mitsubishi Pajera v různých fázích rozkladu mezi nimi i několik pěkných nových nebo novějších včetně našeho. Má najeto 175.173 km, tak schválně, kolik mu přidáme…

Dal nám nějaké informace a vyplnil jen jeden papír, jehož kopii si nechal a originál mi dal. Víc prý vzhledem k našemu kompletnímu pojištění není potřeba a doklady k autu se prý na Islandu vůbec nevedou, policie si všechno hledá podle registrační značky. Nakonec s ním ta komunikace byla v pohodě.

A tak jsme sedli do auta a vyrazili směr Reykjavík. Cesta moc neubývala, devadesátka je na široké silnici v takovém autě docela pomalá. Zastavili jsme v Bónusu, což je takový diskontní super-hypermarket. Nakoupili jsme nějaké jídlo a pití na pár dní, občas budeme dost mimo civilizaci, tak abychom tam neumřeli :-). Hlavně samozřejmě věci místní produkce na ochutnání, k jídlu toho nakonec v košíku moc nebylo :-). Nákup stál 8.185 ISK, banka si strhla 1.886,12 Kč.

Na cestě na ubytování jsme měli ještě časovou rezervu, tak jsme se rozhodli zajet do národního parku Þingvellir (Thingvellir). Jde o jedinou památku zapsanou na seznam světového dědictví UNESCO na Islandu. V dávných dobách, prý roku 930, tu vznikl islandský parlament Alþingi (Althing). Především je to ale místo, kde se setkávají desky utvářející severoamerický a evropský kontinent, což je primárně reprezentováno různými skalními průrvami a puklinami. Těžko ale určit, která část je ta americká a která evropská, škoda, že to nemají nějak označené…

Za parkování jsme platili 500 ISK (113,99 Kč) a prochodili jsme všechny možné chodníčky, obdivovali skalní útvary, výhledy i vodopád. Udělali jsme si i nějaké fotky u skalní trhliny, byť to asi nebude ten správný předěl mezi Amerikou a Evropou.

Pak jsme sedli do auta a vyrazili asi na hodinovou cestu do městečka Hella, kde máme v Café Arhus Hella zajištěné ubytování. Ubytování jsme našli hravě skoro po paměti a na recepci jen chtěli naše jméno, jinak vůbec nic. Dali nám klíč od chatky 7A, pár informací, kde chatku najdeme, a bylo. Takhle kdyby to šlo vždycky…

Do chatky jsme odnosili věci, já si dala sprchu a asi ve 22:00 jsem šla spát. Miki už tou dobou poklidně oddychoval :-).

Šipka Zpět na „Obsah“

2. 7. 2017 - Landmannalaugar, Hekla

Budíka jsme měli na 6:30 s tím, že v 7:00 bychom měli vyrazit. Nakonec jsme parkoviště u ubytování opouštěli asi v 7:10.

Prvně jsme zamířili na takové odpočívadlo, které jsme měli vytipované – měl by z něj být výhled na sopku Heklu. Bylo to asi 50 kilometrů a už cestou počasí nasvědčovalo tomu, že žádná sopka vidět nebude.

Cestou jsme míjeli spousty pastvin s desítkami a stovkami koňů a ovcí. Asi dva koně leželi na zemi na boku, nohy natažené před sebe, hlavu položenou... Myslela jsem, že takhle leží kůň jen pokud už má život za sebou...?

Viděli jsme i pár stodol obložených travními drny a občas byly i docela hezké výhledy do okolí. Na místě odpočívadla s výhledem na Heklu ale nebylo žádné odpočívadlo, natož aby byla Hekla vůbec vidět. Ani nemělo cenu zastavovat.

Čekalo nás dalších asi 75 kilometrů do Landmannalaugaru. První nezpevněný úsek nás potkal uprostřed asfaltu a odpovídal situaci, kdy přijde obr zlobr a ze silnice si vyřízne 5×5 metrů asfaltu. Brzy přišel delší nezpevněný, ale pohodový úsek, přes který nás navigace z nepochopitelného důvodu nechtěla vést a ukazovala dojezd skoro 4 hodiny, ale jakmile jsme přejeli nějaké „klíčové“ místo, už navigovala v pořádku a dojezd zkrátila asi na 1:30.

Po asfaltce jsme pak jeli ještě o kousek dál, po mostě přes nějakou řeku až k elektrárně, kde jsme si užili výhled do kaňonu řeky mezi jezery Krókslón a Hrauneyjalón. Zbytek cesty už byl nezpevněný. Místy to moc ani silnici nepřipomínalo, jaké díry a kameny tam byly, jinde zas byla silnice jeden velký „vlnitý plech“. A navigace na začátku dokonce ukazovala povolenou rychlost 90 km/h, Miki jel 80. Zdaleka ne všude se tak dalo jet, na většině cesty byla rychlost omezena na 50 km/h, což na některých úsecích tak nějak odpovídalo tomu, co se s naším autem dalo na silnici jet.

V Landmannalaugaru jsme zaparkovali na parkovišti před dvěma brody. Mířili jsme odtud „do hor“, tak nebyl důvod projíždět vodou ke kempu. Dění u brodů jsme ale chvíli pozorovali, brody vypadaly poměrně mělké, dokud do nich nevjel motorkář :-).

V autě jsme si nabrali potřebné věci do batohu a vyrazili ke kempu a odtamtud vzhůru po jedné ze stezek. Sotva jsme vylezli na první „vyhlídku“, začalo pršet. Tak jsme tam udělali několik fotek, já rovnou otestovala svou novou pláštěnku na foťák, pak jsme na sebe hodili pláštěnky my a pokračovali dál. Brzy zase pršet přestalo a vysvitlo sluníčko a tak to ostatně bylo celý den. O Islandu se totiž říká, že tu není žádné počasí, že prý jsou tu jen ukázky všeho :-).

Kromě rozličného počasí jsme měli možnost vidět i rozličnou krajinu – lávová pole, plochá údolí, travnaté louky, okolní kopce všech možných barev, občas se sněhem. Mířili jsme k jezeru Höfðavatn – doufala jsem, že z některé stezky na něj bude vidět. Z jedné stezky ale bránila výhledu jiná hora a ta „spolehlivější“ stezka na horu Háalda pak byla v dolní části v dlouhém úseku pod sněhem, a protože jsme neměli mačky, otočili jsme to.

Na cestě nás potkala řada menších brodů, které se nám podařilo zdolat suchou nohou. Cestou tam úplně, cestou zpátky už jsme byli méně opatrní, tak možná bylo v botách trochu vlhko, ale nic problematického.

Z rozcestí jsme pak pokračovali vzhůru k Brennisteinsalda. Došli jsme k termální oblasti, kde ze země vyvěraly různé páry. Výš do hor jsme už nepokračovali, počasí bylo proměnlivé a cesta přes hřeben hory Bláhnúkur hodně exponovaná. U pramenů jsme se stočili k lávovému poli a skrz něj, okolo říčky a soutěskou Grænagil, se vrátili do Landmannalaugaru.

U kempu jsme si odskočili na toaletu, omrkli termální koupací jezírko a pokračovali na parkoviště k autu. Nachodili jsme skoro 16 kilometrů a měli jsme toho docela dost, především od těžkých batohů.

Protože smáznout včerejší resty v podobě vynechané části programu by bylo časově moc náročné, cesta by podle všeho trvala přes 3 hodiny, rozhodli jsme se nějaký čas strávit ještě v okolí, tentokrát ale už v autě.

Na nejbližší odbočce jsme uhnuli na menší silničku F208, která se klikatila podél řeky Jökulgilskvísl. Cestou byla po dešti, který během dne přišel mockrát, spousta kaluží, které Miki s gustem projížděl plnou rychlostí. Z bílého auta jsme udělali žluto-oranžové :-).

Cestou jsme objeli jezero Kýlingavatn, užili si spoustu výhledů a zastavil nás až brod. Pokračovat nebylo potřeba a brodit zbytečně už vůbec ne, tak jsme si to tam prohlédli, otočili to a zamířili na ubytování.

Cestou nás potkaly kromě pořádného deště i malé kroupy, po nichž byla během pár vteřin celá krajina bílá. Občas ale zas svítilo sluníčko, dokonce byla vidět nějaká hora, která by měla být sopka Hekla.

Zpátky jsme pak pokračovali stejnou cestou, jakou jsme jeli ráno. Tentokrát jsme si dělali i nějaké zastávky. První na odbočce na silnici F225 Landmannaleið, která je sice kratší, ale obtížnější cestou do Landmannalaugaru. Brodům se na ní totiž vyhnout nedá.

Byly tam ale i nějaké cedule o sopečné činnosti, Hekle a dalších věcech, takže jsme záhy zjistili, že ta hora obklopená mraky, které se okolo ní ale nějak záhadně rozestupují, takže je vidět skoro celá, je opravdu Hekla. Venku pršelo, tak Miki odmítl vylézt z auta a udělal si drive-in vyhlídku. Já se rozhodla zmoknout, tak jsem vylezla a trochu to tam omrkla po svých.

O kousek dál jsme pak odbočili k malým vodopádům Tröllkonufoss, které byly vidět ze silnice. Nikoho okolo jedoucího asi nezajímají, ale byly pěkné.

U hlavní silnice jsme pak ještě natankovali – 28,26 litru za rovných 5.000 ISK (1.152,31 CZK), což nám tedy do nádrže moc nepřidalo, Ale získali jsme aspoň nějakou představu, byť nám přijde, že velikost nádrže moc neodpovídá tomu, co jsme natankovali.

Na ubytování jsme si dali sprchu, večeři a dopsali deníky. Asi ve 22:00 jsme šli spát, věci jsem se rozhodla zabalit až ráno – po té nevydařené cestě i dnešním výletu jsem nějaká unavená a ospalá.

Šipka Zpět na „Obsah“

3. 7. 2017 - Keldur, Seljalandsfoss, Eyjafjallajökull, Skógafoss, Skógar, Sólheimasandur Beach, Black Sand Beach

V noci mě probudila bolest v krku, dost mi to připomínalo můj dávný zánět hltanu, či co to tenkrát bylo – no potěš... Vzala jsem si Strepfen, při jehož cucání jsem usnula, takže jsem vždycky kousek vycucala a pak zas usnula, vydržel mi pomalu do rána.

Budíka jsem měla na 6:15 a ještě že tak, těch ranních příprav bylo nějak „hodně“, jak jsem byla kvůli nemoci unavená a zpomalená. Hned po probuzení jsem si vzala 2× Ibalgin Grip a pak zabalila věci. Aspoň mám vysvětlení, proč jsem byla tak unavená včera večer. Bude to důsledek přenocování na düsseldorfském letišti, kde jsem na lavičce spala ve třech vrstvách oblečení, s kapucí na hlavě, a stejně mi byla zima… :-(

Odnosili jsme věci do auta, kde se mi povedlo je pořádně ukotvit, tak snad teď už konečně nebudou putovat po celém „spacím“ prostoru.

Naše první zastávka byl starý statek Keldur. Bohužel se k němu na internetu nedalo najít moc informací, natož relevantních či oficiálních. Různě se psalo, že se tam prostě dá přijet a jen tak se projít, ale na místě jsme zjistili, že je součástí statku, který je normálně v provozu a že historické budovy jsou oplocené a mají otvírací dobu od 10:00. My tam byli asi v 7:30. Trochu jsme to tam tedy omrkli z volně přístupných cestiček a pokračovali dál.

Naše cesta vedla k vodopádu Seljalandsfoss, který je zřejmě příčinou toho, že jsme vůbec na Islandu. Kdysi jsem ho viděla v jednom z dílů reality show Amazing Race. Místa, která mě při sledování Amazing Race zaujala, jsem si vždycky vyhledala na internetu a čas od času si některé z nich uložila. A tehdy jsem mimo Seljalandsfossu narazila na to, že na Islandu je spousta dalších zajímavých míst, takže jsem si Island dala do svého seznamu míst k navštívení. A když jsme na jaře uvažovali, kterým směrem se během červencových svátků vypravíme, aby tam nebylo horko, byl v seznamu jediný, který tomuto požadavku odpovídal. A horko tu fakt není, obzvlášť u vodopádu byla sprostá zima :-).

Vodopád je atypický tím, že padá do volného prostoru, v podstatě doprostřed jezera, které pod ním je. Díky tomu se dá jezero obejít a tím vlastně i vodopád, pod kterým tedy jde projít. Jen je k tomu potřeba opravdu nepromokavé oblečení a pláštěnka, ne jak to pojali někteří a ve čtvrtině se zmáchaní vraceli :-). My jsme byli taky trochu mokří, voda je ledová, takže nám byla i zima, tak jsem zvědavá, jak se bude moje choroba vyvíjet dál.

Když jsme od vodopádu odjížděli, zrovna tam autobus vysypal skupinu turistů. Uf. Při výjezdu z parkoviště Miki jen tak mimochodem pronesl, že jsme v ledničce zapomněli jídlo. No jo, vůbec jsem si na něj nevzpomněla… Takže náš program byl jasný – vrátit se pro něj. Byť by tedy s ohledem na cenu pohonných hmot asi vyšlo levněji koupit to znovu.

Při odjezdu jsme chatičku nezamykali, ale při mém příchodu do chatky už tam byla uklízečka. Tak jsem jí vysvětlila, že jsme v lednici zapomněli jídlo, už ho měla z ledničky vyndané, tak jsme to jen přendaly do mého igelitového sáčku. Ptala se na potopu, kterou jsme měli v koupelně, tak jsem jí říkala, že je to asi od sprchy, ale jistí si nejsme, ale že to nebylo tak strašné, tak jsme to nehlásili.

Pokračovali jsme zase zpátky vodopádu Seljalandsfoss. Cestou nám přes cestu na poslední chvíli přeběhly ovce, které vyvrátily Mikiho tvrzení, že auto blbě brzdí. Zbyly po nás na silnici čáry od pneumatik a pěkný dým...

Zanedlouho už jsme stavěli u návštěvnického centra sopky Eyjafjallajökull, která si v roce 2010 vzala za rukojmí tisíce leteckých pasažérů, když vypustila tolik popela a prachu, že se nedalo létat. Bohužel ta část, ze které tehdy vycházel všechen ten zákeřný dým, byla v mracích. A od návštěvnického centra by to beztak bylo blbě vidět, lepší vyhlídka byla z malého parkoviště o kousek dál.

Mimochodem – Eyjafjallajökull je sice sopka, ale pokrytá ledovcem a islandské slovo „jökull“ znamená „ledovec“.

Mraky nás ale odradily a my pokračovali k dalšímu vodopádu Skógafoss. Mnozí ho prý považují za nejkrásnější na Islandu, mně se tedy víc líbil Seljalandsfoss. Podél vodopádu jsme vylezli po schůdkách až k jeho hraně, odkud ale na vodopád nebylo moc vidět, a pak podél řeky, peřejí a menších vodopádů o něco výš, odkud dokonce byl vidět ledovec Eyjafjallajökull.

Po sestupu dolů jsme vodopád omrkli ještě zespodu, což opět znamenalo vodní spršku, po výšlapu do kopce nám ale bylo teplo, tak to nevadilo tolik, jako ráno. Došli jsme k autu a popojeli o kousek dál ke Skógar Museum.

Zaplatili jsme 2.000 ISK na osobu za vstup (tedy 4.000 ISK, 921 CZK), prolezli vnitřní muzeum s exponáty z oblasti dopravy, komunikace nebo záchranářství. Byly tam třeba staré rolby nebo ukázky ze záchranných akcí v brodech utopených či ve sněhu zapadlých aut. Původně jsem sem nechtěla, ale protože vstupenka platí na celé muzeum, zavítali jsme i sem a ztráta času to určitě nebyla. Co mě na muzeu ale extra zaujalo, je způsob vystavování exponátů – nejen velké věci, ale často i hodně malé, jsou prostě volně položeny na poličce jen s popiskem. Žádná vitrína, zabezpečení proti krádeži, nic…

Pak jsme omrkli venkovní část, která funguje jako skanzen a je v ní několik domečků v islandském stylu – hospodářských, obytných, je zde škola i kostel. A opět – do domečků se smí vejít, celé je prochodit, projít všechny místnosti a ti drzejší snad i otevřít skříňky a zásuvky. Nikde žádní hlídači, vše jen volně položené, jako by tam opravdu někdo bydlel a jen si odskočil do kurníku pro čerstvá vajíčka…

Mezitím se udělalo hezky, tak jsme dnešek pojali jako „den návratů“ a vrátili se na vyhlídku na Eyjafjallajökull. A opravdu – byla vidět i ta část, která v roce 2010 „soptila“.

Pak jsme jeli k ledovci Sólheimajökull, který je asi jeden z nejlépe dostupných islandských ledovců. Je docela velký a hodně pokrytý sopečným popelem, takže dost vyniká jeho členitost, různé trhliny. Byla tam spousta skupin, které v doprovodu průvodců mířily na ledovec. Překvapivě jen část z nich byla kompletně vybavena helmou, sedákem, mačkami a cepínem, dobrá půlka skupin si nesla jenom mačky. Neumím si představit ledovec, který by byl tak bezpečný, že by to stačilo. A zrovna tenhle tedy vypadal, že trhlin má až až… Jaképak zproštění zodpovědnosti asi těm agenturám klienti musí podepsat...?

Od ledovce jsme popojeli na nedaleké parkoviště, odkud jsme vyrazili na cca 3,5 km dlouhou cestu na pláž Sólheimasandur. Leží na ní docela zachovalý vrak letadla US Navy Douglas Super DC-3, který se tu zřítil v listopadu roku 1973. Respektive asi spíš nouzově přistál, protože palubní personál údajně nehodu přežil. Přesné důvody zřícení ani přesné datum ale překvapivě nejsou známy. Moc možností vidět vraky letadel není, tak jsme chtěli využít příležitosti.

Na parkovišti se zdálo, že pláž je vzdálená tak kilometr, ale ve skutečnosti je to k letadlu od silnice 3,5 km. Dřív se smělo až k letadlu jet autem, ale lidi prý jezdili všude kolem a protože jde o soukromý pozemek, majitel cestu přehradil a nově je u silnice vybudované i dost velké parkoviště. Na pláž k letadlu se tedy musí pěšky. Cesta vede naprostou pustinou a skoro po rovině, takže vůbec, ale vůbec neubývá. Těch cca 7 km bylo naprosto nekonečných.

U letadla jsme ale měli štěstí, že tam zrovna bylo málo lidí, tak jsme si ho mohli v klidu prohlédnout a hlavně vyfotit, ale jinak se k němu po cestě valily neskutečné davy lidí.

Naší další zastávkou byla pláž Black Sand Beach u Víku. Je tvořena černým pískem a oproti původnímu předpokladu, že se po ní projdeme, se na ní asi nedá nějak rozumně dostat. Viděli jsme jí shora z vyhlídky, stejně jako několik zajímavých skalních útvarů tyčících se z moře.

Největším zážitkem pak určitě byli papuchálci. Nejprve jsme jich pár viděli z dálky, ale když jsme odcházeli, narazili jsme na jednoho, který byl jenom kousíček od nás.

Pak jsme ještě obešli několik vyhlídek a vyrazili do Víku, kde jsme se pro jistou rozhodli doplnit slané zásoby jídla a taky nakrmit Ujího. Toho jsme pojmenovali, jak už je naším dobrým zvykem, podle jeho registrační značky „UY 152“. Naše jídlo stálo 2.738 ISK (630,84 CZK), jeho 8.012,60 ISK, resp. 8.013 ISK (1.845,20 CZK) za 44,32 litru. Rozhodně lepší živit nás... :-) Miki se při tankování zase zakydal naftou, tak jsem musela od benzínky odjet já, abych mu mohla na nějakém klidném místě vyndat z tašky vlhčené ubrousky na otření. Jaj, řídila jsem Ujího, asi 20 metrů :-). Kdyby mi nebylo blbě, tak bych klidně pokračovala...

Pak už nás čekala „jen“ dvouhodinová cesta do kempu Skaftafell. Řada úseků byla po úplně rovné silnici. Cestou jsme potkali spoustu typů krajiny i počasí. Do kempu jsme dorazili asi v 19:30.

Na recepci jsme zaplatili 1.600 ISK za osobu plus 100 ISK za auto, dohromady 3.300 ISK (760,01 CZK), docela ranec za přístup k záchodu a studené vodě. Za všechno ostatní se platí navíc...

Miki si odskočil na toaletu, já mezitím přebudovala auto do spacího režimu. Když se vrátil, došla jsem si na toaletu taky a v autě se převlékla do spacího. Miki se mezitím ukládal ke spánku, tak jsem si ještě odskočila vyčistit zuby, a když jsem se vrátila, byl Miki vzhůru. Pustila jsem se do dopisování deníku, Miki se pustil do večeře. Popili jsme Maltextrakt, který smrdí jako pivo, chutná jako pivo, ale není to pivo.

Asi ve 21:00 jsme měli vše „hotové“. Vzala jsem si další porci léků, dost se napila, takže mi reálně hrozí noční cesta na záchod a šla spát. Jsem zvědavá, jak velká zima mi bude - mám na sobě tričko s dlouhým rukávem, legíny, ponožky a zatím mikinu, kterou asi sundám. V autě byly tři spacáky, já mám navíc svůj, takže si můžeme dát každý dva do sebe, kdyby byla zima.

Šipka Zpět na „Obsah“

4. 7. 2017 - Svartifoss, Skaftafellsjökull, Jökulsárlón, Diamond Beach, Höfn, Stuðlagil, Möðludalur

Podle itineráře jsme měli vyrážet v 6:00, ale nakonec jsem budíka měla až na 6:15. V noci jsem byla asi tisíckrát vzhůru, abych se vysmrkala, ale ráno mi snad i díky tomu bylo znatelně lépe. Nebýt smrkání, tak by i noc proběhla v pohodě, zima mi vůbec nebyla, do spacáku stačilo tričko s dlouhým rukávem a legíny.

Převlékla jsem se, došla si na toaletu, a když jsem se vrátila k autu, byl už Miki vzhůru. Pobalili jsme věci, trochu vyvětrali zadýchané a orosené auto a popojeli na nedaleké parkoviště pod „vodopádovou soutěsku“.

Po stezce jsme zamířili k vodopádu Svartifoss, který leží v národním parku Skaftafell, který je součástí národního parku Vatnajökull. Podél dolní strmé části stezky měly být čtyři vodopády, ale část stezky byla zavřená, takže jsme museli jít po silnici a v soutěsce viděli až horní vodopád Hundafoss. Od něj to bylo ještě asi kilometr k Svartifossu. Ten jsme si prohlédli ze vzdálenější vyhlídky, a protože nás úplně neuchvátil, až k němu jsme nešli.

Místo toho jsme se vrátili k autu, popojeli k nedalekému návštěvnickému centru a odtud vyrazili asi na 2 km dlouhou cestu k ledovci Skaftafellsjökull. Byl to snad první ledovec, u kterého nebyly žádné šílené zákazy a cedule, takže se dalo dojít až na břeh ledovcového jezera, které ale bylo v jedné části docela malé, takže jsme byli opravdu blízko u ledovce. Kus ledovcového jezera jsme obešli, a když jsme se dost vynadívali, vrátili jsme se k autu.

Čekala nás asi hodinová cesta k Jökulsárlón. Cestou jsme míjeli spousty dalších ledovcových splazů ledovce Vatnajökull. Nějaký byl snad v každém žlabu. Dorazil nás ten největší, který sestává z několika malých, ale vypadá jako jeden obrovský. A jak jsme záhy zjistili, jeho východní část končí právě ledovcovou lagunou Jökulsárlón.

K laguně jsme dorazili asi v 10:15, i když pražilo sluníčko, navlékli jsme dvoje kalhoty a nahoru čtyři vrstvy, protože na vodě u ledovce bude pořádná zima. Omrkli jsme lagunu a došli na takovou improvizovanou recepci, kde jsme po předložení rezervace na Zodiac Boat Tour dostali účtenku. Došli jsme si na toaletu a počkali na „seřadišti“, kde jsme za moment dostali kombinézu. S tím jsme úplně nepočítali, bohužel to nikde nebylo uvedeno, takže jsme nějaké vlastní vrstvy zase sundali, ale stejně mi pak bylo většinu času horko.

Kombinéza velikosti M, kterou jsem dostala, byla jako pytel. Nevím, proč mi dali tak obrovskou. Vyměnila jsem jí za S-ko a nebylo to o moc lepší. Hádám, že XS by mi zas bylo krátké... :-(

Bylo pekelné vedro a museli jsme si kombinézy zapnout, aby nám na ně mohli navléct ještě takové samonafukovací vesty. A když už jsem myslela, že se v těch všech vrstvách upeču, dostali jsme konečně pár instrukci a vyrazili k laguně.

Prošli jsme přes „minové“ pole, což je oblíbené místo racků, kteří se prý rádi pokoušejí trefit člověka. Obranou je kapuce :-).

U mola jsme nastoupili do gumových člunů a vyrazili na lagunu. Zpočátku zvolna, ale pak to byl fofr. V první chvíli, hlavně v zatáčkách, mi blesklo hlavou, že nemám šanci se udržet a že na to kašlu a pustím se rovnou. Tak napůl jsme stáli, napůl seděli, opřeni o boky člunu, kde jsme se mohli držet lan, která jsou tam protažená. A jsou docela volná, takže tam člověk stejně plápolá… Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem se v podstatě svezla na dno člunu. Dodatečně jsme zjistili, že jsme jeli i přes 60 km/h.

Laguna byla úžasná, voda tyrkysová, kry hned tří barev – bílé, tyrkysové a černé. Dopluli jsme až k čelu ledovce, jehož konce ani nebyly vidět. V ledovci byly atypicky černé čáry, což je prý popel z výbuchů různých sopek. Takže by si Islanďani mohli z čela ledovce udělat kalendář :-). Kromě ledovce a spousty ker jsme viděli i tři tuleně (seal). První a třetí byl ve vodě, druhého jsme chudáka vyrušili, ležel na kře, ale jak čluny kru rozhoupaly, sklouznul se do vody.

A pak už byl čas návratu, vzali jsme to tryskem. Prý jsme najezdili 16 kilometrů, to se v tom fofru vůbec nezdálo. Ty poklidné výlety obojživelnými loďkami musí stát za prd, kry daleko, k ledovci se nedostanou...

V autě jsme odložili přebytečné oblečení a došli k mostu, který překlenuje řeku, která spojuje lagunu s oceánem. Na most se asi pěšky nesmí, je to tam celé zahrazené, ale aspoň na kraj jsme to zkusili.

Vrátili jsme se k autu, došli si udělat ještě nějaké fotky k laguně a pak si ve stánku Heimahumar dali humří hotdog a humří polévku. Měli jsme v plánu za tímto občerstvením dojet do Höfnu, ale hlad byl teď a když byl stánek tady... Navíc obsluha, když zaregistrovala, že se spolu bavíme česky, na nás rovnou česky začala mluvit. Miki to tak moc nepobral, že nejdřív reagoval anglicky :-). Oboje to stálo 3.700 ISK (852 CZK) a i když to bylo naprosto vynikající, bylo toho málo.

Pak jsme popojeli autem na druhou stranu silnice k Diamond Beach, tedy Diamantové pláži. Její jméno je odvozeno od ker, které se z ledovcové laguny při odlivu dostávají do oceánu, a ten je pak vyvrhuje na pláž. Úchvatná podívaná!

Nakonec jsme přeci jen zamířili směr Höfn. Heimahumar u laguny totiž měl dost malou nabídku, tak jsme se chtěli podívat, jestli v Höfnu nebudou mít zbytek. Stánek ale nebyl tam, kde měl být a ani druhý doporučovaný (Marianna's Fish & Chips) na svém místě v přístavu nebyl. Pohonné hmoty tu byly drahé a ještě jsme měli dost, tak jsme pokračovali směr Egilsstaðir.

Silnice číslo 1 se vinula po pobřeží, udělali jsme si pár vyhlídkových zastávek. A užili si i nezpevněný úsek, který musel být pro ty turisty v těch městských autech z půjčoven noční můra. Všichni na tom jeli maximálně padesát, i když je povoleno, vlastně spíš omezeno, na osmdesát. A to my těch 80 můžeme s přehledem :-). Ještě že jsme sáhli po velkém autě, koukali jsme třeba na Jimnyho nebo Vitaru, ale je to prostě malé. A ta městská autíčka tu na silnicích vypadají jak malé hračky :-).

V Egilsstaðiru jsme se stočili na západ směr Mývatn. Časem jsme natankovali, abychom měli dost nafty na zítřejší cestu. Tentokrát to bylo 46,57 litrů za 10.802 ISK (2.278,74 CZK).

A domluvili jsme se, že zkusíme dojet k asi 20 km vzdálenému kaňonu Stuðlagil. Bohužel informaci o něm jsme měli jen z článku z letadla, tak jsme jeli „na blind“ a nevěděli co a jak. Ke kaňonu se dostat nedalo. Viděli jsme vodopád Stuðlafoss a našli jsme most vedoucí k farmě na východní straně kaňonu a jak jsme pak zjistili, musí se od něj 4 km pěšky. Jelikož bylo už po 19:00, bývali bychom to stejně nešli.

Pokračovali jsme tedy dál. Krajina se rázem změnila k nepoznání a ze zelených kopců byly najednou holé kamenité pláně. V dálce jsme viděli horu Herðubreið – šestou nejvyšší horu Islandu často přezdívanou „Královna islandských hor“.

Mířili jsme do kempu Möðludalur. Dorazili jsme tam asi v půl deváté, po čichu našli recepci a zaplatili 2.700 ISK za noc. Ceny kempů jsou tu, stejně jako ceny toho ostatního, dost masakr. Dát 2.700 ISK (621,75 CZK) za noc a mít přístup jen k záchodu a studené vodě... Ne nadarmo se chystáme spát i v přírodě, nebude v tom rozdíl...

Spát jsem šla chvíli po 22:00.

Šipka Zpět na „Obsah“

5. 7. 2017 - Askja, Holuhraun, Detifoss

Budíka jsem měla na 6:15, a i když dnešní noc byla, hlavně co do mé choroby, lepší, než ta minulá, nějak se mi ráno nechtělo vstávat. Nakonec jsem se převlékla a vyrazila do umývárny, kde jsem si jen odskočila na toaletu a u venkovního umyvadla s ledovou vodou si vyčistila zuby. Brrr.

Miki se mezitím taky vzbudil, tak jsme pofackovali těch pár nutností a v 7:11 vyrazili po silnici F905 k jihu směr Askja. Navigace ukazovala něco přes 90 kilometrů a dojezd za 4:30, Google tvrdil, že nám to bude trvat 1:59 – vyberte si :-).

Zpočátku cesta docela rychle utíkala, vlastně až k odbočce silnice F910 do Brú. Brzy jsme profrčeli svůj první maličký brod, takovou demo verzi a pokračovali dál po F905.

Pak přišly krátce po sobě dva hlavní brody této cesty, které byly jako ty větší vyznačené v mapě. Ty malé se do map neuvádí vůbec. Nebyly nijak extra velké, což se na začátek docela hodilo, měli jsme možnost se seznámit s chováním auta ve vodě.

Za druhým brodem jsme se napojili na F910, která úsek „naší“ F905 se dvěma brody objížděla oklikou, nikoli však proto, aby se brodům vyhnula, ale aby pocestné zavedla až k jezeru Hálslón a donutila je při tom najet mnohem víc kilometrů a překonat mnohem víc brodů. Na silnici F910 už bylo potřeba nechat zapnutý náhon na všechny 4 kola trvale, silnice se znatelně zhoršila a cesta utíkala jen pomalu. Zdolávali jsme hlínu, štěrk, písek, prach, lávu, kličkovali mezi kameny nejrůznějšího původu. A to jsme pořád ještě byli na silnici, která je určená pro, jak uvádějí informační cedule „dobrá auta 4×4“. Na klasických dopravních značkách je totiž jen omezení na náhon na 4×4, ale už nikdo neřeší, že 4×4 může mít i Oktávka, kterou jsme potkali cestou k Landmannalaugaru. Jenže zatímco tam se s ní projet tak nějak dalo, byť místy to muselo být dost výživné, tak tudy by tedy neprojela… Ale obě silnice jsou značené všechny stejně, F jako F…

Překlenuli jsme taky dvě řeky, naštěstí tak velké, že přes ně vedl most. Každý měl ale svou bránu, tak bylo potřeba vystoupit, bránu otevřít, projet, bránu zavřít, nastoupit... Mimo toho jsme samozřejmě dělali řadu zastávek na koukání i focení, pořád bylo co obdivovat. Okolí silnice byla v podstatě měsíční krajina, pustá, kamenitá, ale přesto každou chvíli jiná, což mě fascinovalo.

Za křižovatkou s F88 se silnice zase trochu zlepšila. Po čase jsme v dálce zahlédli auto. První živá bytost za celou cestu! Ukázalo se, že je to ranger, uvítal nás v národním parku, předal řadu informací o tom, co v okolí dělat, extra nás upozornil na jen tři roky staré lávové pole Holuhraun, které prý ještě stále sálá teplo a poučil nás o zákazu řízení mimo vyznačené cesty a požádal nás, abychom případného hříšníka, kterého někde uvidíme, vyfotili a spolu s udáním místa ho nahlásili rangerům, řidič dostane pokutu. To je něco pro mě, nabonzovat někoho, kdo dělá, co nemá :-).

Ke kempu Drekagil (Dreki) jsme dorazili asi v 9:40, takže asi za 2:30, to vůbec není špatný čas. Miki si tam odskočil. Zadarmo. Za použití záchodu totiž chtěli 500 ISK a to bych jim z principu spíš schválně očůrala boudu zvenku. Když někdo něco přežene, tak i takové poctivky, jako jsme my, spáchají velký podvod…

Pokračovali jsme zbylých 8 kilometrů na parkoviště pod Askjou. Silnice vedla lávovým polem, které zde zůstalo po erupci roku 1961, kdy Askja naposledy vybuchla.

Z parkoviště jsme museli dál asi 2 kilometry po svých. Většina cesty byla pod sněhem. Mačky na to sice potřeba nebyly, protože cesta vedla po rovině, ale trekové hůlky se dost hodily.

Zanedlouho jsme došli k hlavnímu kráteru, který vyplňuje obrovské jezero Öskjuvatn. Odhadem má minimálně 5×5 kilometrů. Na jeho severovýchodní straně, v podstatě přesně v místě, kde končí stezka od parkoviště, se nachází malý kráter Víti. Je naplněný geotermální vodou, má tyrkysovou barvu a v kombinaci s tmavou vodou Öskjuvatnu, v němž se odrážejí okolní zasněžené svahy a které je údajně s hloubkou 220 metrů druhým nejhlubším jezerem Islandu, tvoří neuvěřitelný kontrast.

Když jsme se dost vynadívali, vyrazili jsme zpátky k autu, abychom stihli případně ještě něco dalšího. Celé nám to trvalo asi 2 hodiny, v kráteru se toho bohužel moc dělat nedá, než se prostě jen dívat na ty úžasné scenérie a barvy...

Autem jsme se pak vrátili zpět ke kempu Drekagil a odtud na doporučení rangera pokračovali dál po F910. Sice je to stále F silnice, ale tady už byla označená jako „torleiði“, což jsou horské silnice, které obvykle nejsou sjízdné ani pro terénní auta 4×4, ale je potřeba na ně mít speciálně upravené auto se zvýšeným podvozkem, horní sání… a ani to není zárukou bezpečného průjezdu. Ale když ranger naše auto vyhodnotil jako vhodné a cestu doporučil, jeli jsme. Bude nás mít na svědomí :-).

Silnice se tedy od začátku snažila dostát svému jménu. Hned na začátku jsme potkali protijedoucí auto, pak už nikoho. Většina cesty vedla sopečným popelem tak jemným, sypkým a hlubokým, že v něm i tohle auto jelo občas vlastním směrem. Horší než hluboký sníh…

Po asi 20 kilometrech jsme zastavili u lávového proudu Holuhraun, které tu zůstalo po výbuchu sopky Bárðarbunga v letech 2014 – 2015. Sopka tu vytvořila druhé největší islandské lávové pole. V místě, kde se silnice F910 k lávovému poli výrazně přibližuje, je malé parkoviště a od něj vede značená stezka k lávovému poli i na něj.

Láva je tu překvapivě docela lehká a pórovitá, to jsem ještě neznala, ale klasicky krásně o sebe zvoní. A především ta nová je ostrá jako břitva, takže dokáže proříznout podrážky bot, o kůži zakopnuvšího člověka ani nemluvě. Ani přidržovat rukama se vzhledem k její konzistenci nedá, takže jsem po ní chodila čapími kroky s očima rentgenujícíma povrch pod sebou. Kvůli tomu ani nedokážu říct, jestli byla opravdu ještě někde teplá, sáhnout se na ní v podstatě vůbec nedá. A i pokud byla, tak asi spíš od sluníčka než že by ještě nevychladla.

Každopádně lávové pole je obrovské, bylo všude, kam jsme jen dohlédli. Plné různých děr, trhlin, až mě překvapovalo, že nás tudy opravdu vede oficiální stezka.

Ve 13:35 jsme sedli do auta a vyrazili zpět. Něco po 14:00 jsme byli zase zpátky u kempu Drekagil a odtud se vraceli po stejné cestě po F910. Na doporučení rangera jsme ale na první odbočce nepokračovali po naší příjezdové cestě, tedy po F910, nýbrž jsme zamířili přímo na sever po F88. Je na ní víc brodů a větších, ale podle rangera prý projedeme...

Cesta utíkala docela pomalu. Tentokrát jsme potkávali i auta v protisměru a dojeli jsme i auto jedoucí naším směrem, které nám nahnalo do auta spousty prachu, kterého jsme se už nezbavili. Cesta se klikatila až hrůza, takže k chatce Thorsteinsskáli pod horou Herðubreið jsme dorazili asi v 15:00. U chatky a hlavně za ní nás čekala řada brodů. Zpočátku jen malých, postupně se zvětšovaly, obzvláště ten předposlední byl výživný... Dlouhý, hluboký, silný proud…

Silnici F88 jsme opustili asi v 16:20, tedy po více než dvou hodinách jízdy. Což ale vůbec není špatné, naopak. Byť se cestou zdálo, že to vůbec neutíká...

Měli jsme toho za celý den dost, především řidič. Ačkoli jsme většinu dne seděli v autě, bylo to dost vyčerpávající. Obzvláště úseky lávovými poli, kde je potřeba dávat extra pozor na ty strašně ostré výčnělky. Oproti původnímu plánu jsme tedy nezamířili ke Krafle, nýbrž k vodopádu Detifoss, který jsme původně na seznamu vůbec neměli.

Vodopád je vysoký jen 44 metrů, takže poté, co jsme viděli vodopády Niagarské, Iguazú i Viktoriiny už nás jen tak něco nenadchne, ale Detifoss je prý s průtokem až 500 m³ nejmohutnějším vodopádem v Evropě. Leží na ledovcové řece Jökulsá á Fjöllum, která tu má dost mohutný proud.

Cesta od parkoviště k němu byla krátká, mně ale nebylo úplně dobře, u vodopádu navíc byla zima a ještě nás vodopád pořádně pokropil, takže k nedalekému menšímu vodopádu Selfoss už jsme nešli a zamířili k Mývatnu na ubytování.

Navigace tu trpí nějakým podstatným neduhem, vůbec nesedí dojezdové časy, udávané rychlosti, možná ani vzdálenosti. Jen ta silnice se vždycky jeví být ta správná. Takže z dojezdu asi hodina a čtvrt se nakonec vyklubala pouhá půlhodinka.

Cestou jsme minuli řadu odboček k termálním oblastem, které omrkneme až zítra. Viděli jsme i krásné tyrkysové Blue Lake.

Ubytování u Mývatnu jsem měli zajištěné uprostřed pobytu hlavně kvůli usušení mokrých věcí, které ovšem žádné nemáme, nějak nám překvapivě zapomíná pršet. Vogar Travel Service jsme našli hravě, za pokoj jsme zaplatili 14.598 ISK (125 EUR, 3.290,34 CZK). Budova je podle všeho úplně nová, snad proto se objevila na Booking.com teprve nedávno a já díky tomu mohla zrušit původní předražené ubytování a nahradit ho tímto.

Dala jsem si horkou sprchu a Miki mi po ní oznámil, že mu přišel e-mail o zrušení zítřejší plavby Arctic Circle Express na ostrov Grímsey kvůli předpovědi špatného počasí... :-( Máme my to ale smůlu – na Zélandu let na ledovec, tady plavbu za polární kruh... To mám asi za to, že jsem se dneska rozhodla trochu změnit program a přesunout ho na zítra, kde na to bylo víc času...

K večeři jsme si nouzově dali nudle. Už jsem potřebovala něco teplého, ale kdo by na dovolené vařil… A v okolí nic, kde by se dalo najíst rychle, nebylo. Vlastně byla tu pizzerie, ale já jsem nějak neměla energii někam chodit… Po jídle jsem nějakou dobu jen seděla a koukala do blba, zas mi nebylo dobře. Pak jsem nějak dopsala deník a asi ve 22:45 šla spát. Snad už mi konečně bude v noci lépe, abychom se mohli oba pořádně vyspat...

Šipka Zpět na „Obsah“

6. 7. 2017 - Island - Blue Lake, Krafla, Hverir, Hverfjall, Höfði, Skútustaðagígar, Goðafoss, Akureyri

V noci jsem se probudila asi v 1:30 a šla na toaletu. Venku bylo v podstatě světlo jen jako by bylo zataženo. V kempu někdo chodil a na verandě našeho ubytování postával nějaký cvok s kelímkem (asi) kafe a s cigaretou. To je života uprostřed noci...

Budík zvonil v 6:15, a i když moje choroba zase doznala nějakých změn, dobře mi pořád není. Už zase mě řezavě bolí v krku a nově mám kašel... :-(

Připravili jsme se, sbalili si věci, nanosili do auta a popojeli k recepci, jenže tam ve čtvrt na osm jaksi nikdo nebyl. Check-out je možný až do 11:00, tak jsme sedli do auta a zamířili ke Krafle.

Cestou jsme si udělali krátkou zastávku u Blue Lake. Kromě úžasné barvy jezera jsou tu i nějaké parní výduchy a vyvěrající horký pramen.

Dojeli jsme až na úplný konec silnice, která ke Krafle vede. Minuli jsme plácek u silnice, z nějž uprostřed ze země trčela… sprcha! Projeli jsme okolo termální řeky tyrkysové barvy, to jsem nikdy neviděla, a továrny Kröflustöð, která zdejší termální teplo zpracovává, a zaparkovali u kráteru. Od auta jsme došli asi 10 metrů na vyhlídku do kráteru, v němž je jezero. Foukal tam tak neskutečně silný vítr, že jsme stáli v roztodivných úhlech a i v zájmu bezpečí jsme se brzy vrátili do auta.

Vrátili jsme se kousek zpátky k termální oblasti Leirhnjúkur. Ta už byla méně exponovaná, tak tam tolik nefoukalo. Na parkovišti jsme se ale stejně pořádně zateplili a termální oblast pak pořádně prochodili. Byla tam nějaká jezírka, spousta výduchů páry ze země a všude kam až oko dohlédlo, byly nejrůznější projevy sopečné činnosti, hlavně lávová pole. Pěkné na koukání, i když už jsme to všechno předtím viděli jinde. Bohužel na vyvýšených místech taky dost foukalo, tak jsme nakonec byli i docela vymrzlí.

Přesto nám to nedalo a vrátili jsme se ke kráteru. Myslela jsem, že je to kráter Víti, ale podle mapky je za ním ještě jeden malý a to je Víti. Takže jsme větší kráter z půlky obešli až ke kráteru druhému. Naštěstí už se zdálo, že tolik nefouká, nebo nám to nepřišlo, vzali jsme to poklusem. Podle fotek mělo mít jezírko hezkou barvu, ale ve skutečnosti bylo to v hlavním kráteru hezčí.

Okolo továrny Kröflustöð jsme se vrátili na hlavní silnici a ještě se na chvíli zastavili v termální oblasti Hverir, jejíž návštěvu jsme původně také neměli v plánu. V té jsou hlavně docela velké výduchy horkých par a také bahenní jezírka.

Pak jsme se vrátili na ubytování. Miki si tam tedy ještě odskočil, já mezitím přeparkovala auto k recepci. Tam pak Miki vrátil karty od pokoje a já jsem nás dovezla na parkoviště pod sopkou Hverfjall. Řídilo se mi super, auto má dost silný posilovač, a kdyby se s tím lépe dalo rozjet a brzdit, ani by mi nepřišlo, že mám za sebou něco takového.

Od parkoviště jsme vystoupali na okraj kráteru sopky Hverfjall. Místy tam taky foukalo tak, že se v tom nedalo pořádně jít ani stát. Sopka je už asi 2.500 let vyhaslá, takže v jejím kráteru je jen kamení, i tak jde ale o zajímavý pohled. A navíc je z okraje kráteru výhled na jezero Mývatn, jeho různé ostrůvky a sopky.

Od sopky Hverfjall jsme popojeli jen kousek k Höfði, což vypadá jako poloostrov, ale na islandské poměry atypicky zalesněný. Mezi řadou květin, které jsou běžné i u nás, rostly například přesličky. A protože tu bylo jen málo lidí, viděli jsme zblízka i nějaké ptáky.

Poslední zastávkou u jezera Mývatn byl Skútustaðagígar. Na parkovišti jsme se zdrželi u zaparkovaného auta půjčeného od Hertzu, které bylo oblepené samolepkami „reported damage“ u každého škrábance na laku. Jooo, když si nezaplatíte pořádnou pojistku, zaplatíte pak za každý škrábaneček navíc…

U Skútustaðagígar jsou pseudokrátery, které vznikly nějakým únikem par či co. Krátery jen připomínají, jsou nizoučké a porostlé trávou.

U Mývatnu jsme vlastně neudělali jen jednu věc, kterou jsme měli na programu – ochutnat hverabrauð. Jde o žitný chleba, který je pečený geotermálním teplem a má se prodávat v kavárnách a restauracích. Na cedulích jsme ale upoutávky neviděli a že bychom objížděli jedno zařízení po druhém a hledali, kde ho mají…

Po těch přískocích v okolí Mývatnu byla příjemným zpestřením trochu delší cesta k vodopádu Goðafoss. Je pěkný, masivní, taková velká podkova, ale jinak moc ničím nevyniká. Nevedou k němu žádné pořádné zabezpečené chodníčky, skákali jsme tam po mokrých kamenech, žádná sláva…

Jeli jsme tedy do Akureyri. Přijížděli jsme po východním břehu fjordu, takže jsme městečko i jeho letiště postavené ve fjordu měli jako na dlani.

V Akureyri jsme prvně natankovali – 68,71 litrů za 11.179 ISK (2.527,33 CZK) – a pak doplnili i zásoby pro nás v přilehlém Bónusu – za 4.293 ISK (967,70 CZK). Co mě fascinuje, že i když na Islandu každou chvíli prší, skoro nic nemají zastřešené – benzínky, zastávky.... Venku chodí v kraťasech a městský bazén, který jsme míjeli, byl v 17°C a dešti narvaný k prasknutí!

V Akureyri jsme u přístavu dokonce viděli pobočku a loď společnosti, se kterou jsme měli za pár hodin vyrážet směr ostrov Grímsey na plavbu Arctic Circle Express. Počasí bohužel opravdu stálo za prd, tím spíš pak asi na otevřeném moři, takže je pochopitelné, že plavbu zrušili. Na druhou stranu ostrov je trvale obydlený a s pevninou ho spojuje jen trajekt asi 3× týdně. Obyvatelé jsou asi zvyklí, že se někdy i týdny v kuse nedostanou na pevninu…

Asi v 15:45 jsme Akureyri opustili a zamířili na jihozápad do oblasti Haukadalur geothermal area a k vodopádu Gullfoss. Primárně jsme chtěli použít silnici číslo 35, která v mapce byla značená jako úzká asfaltová. Reálně je ale v celém úseku nezpevněná, místy sice naprosto pohodová a lepší než řada českých asfaltek, ale v mnoha úsecích se to výživné Fko a dokonce s malými brody. V našem směru navíc vůbec nebyla značka, že je potřeba auto 4×4. Ta byla v protisměru, což jsme samozřejmě zjistili až na konci. Pak ovšem moc nechápeme tu řadu „městských“ autíček s náhonem na dvě kola, která jsme potkali.

Jak jsme se přiblížili k ledovci Langjökull a jeho ledovcovému jezeru Hvítárvatn, které zásobují hned dva ledovcové splazy Langjökullu, začali jsme hledat místo k přespání. Chtěli jsme něco schovaného, ale řada odboček, které ukazovala navigace, v reálu vůbec nebyla. Nakonec už jsem ze zoufalství měla zadané navigování na kemp mezi Gullfoss a Geysirem, ale jak jsme minuli vodopád Gullfoss, na který se chceme jet podívat až ráno, uviděla jsem doprava odbočku vedoucí kamsi vzhůru a asi za kopec. Projetá cesta bez zákazu nebo varování. Tak jsme se tam vrátili a do extra strmého kopce se vydrápali. Nahoře vedla cesta po rovině podle plotu, asi pastviny, vodorovně s hlavní silnici vedoucí dole. Především sem ale není odnikud vidět a uprostřed noci tudy snad nikdo nepojede...

K večeři jsme měli pečivo a k němu výborný místní rybí salát. Spát jsem šla asi ve 22:00.

Šipka Zpět na „Obsah“

7. 7. 2017 - Gullfoss, Haukadalur, Arnarstapi, Snæfellsjökull, Kirkjufell, Gerðuberg, Akranes

V noci bylo maximálně 7°C, což byla zatím nejnižší teplota, jakou jsme tu měli. Chvílemi mi bylo trochu chladněji, ale kdybych se přioblékla, zas by mi bylo horko.

Budíka jsem měla na 6:30, oblékla jsem se a venku spáchala základní hygienu. Jeden se nestačí divit, jak málo mu nakonec stačí ke štěstí :-).

Sjeli jsme ze svého náhorního kempu dolů na asfaltku a popojeli kousek na parkoviště k vodopádu Gullfoss. Podle všeho na parkovišti zůstávala nějaká auta přes noc a využívala zázemí zdejších (placených) toalet. Většinou se ale na parkovištích u atrakcí přes noc zůstávat nesmí.

Začalo pršet, tak jsme trochu posnídali a déšť skoro přešel. Šli jsme tedy vodopád omrknout. Řeka je tu široká a vodopád dvoupatrový, trochu cik cak. Vypadá moc pěkně a navíc u něj nikdo nebyl. Prošli jsme všechny pěšiny a vyhlídky a vrátili se k autu.

Popojeli jsme několik kilometrů k termální oblasti. Ta je docela malá, tak nám její prozkoumání nezabíralo moc času. Je tam řada výduchů páry ze země, několik gejzírů, z nichž nejznámější je Geysir, který dal oblasti jméno, ale tryská jen výjimečně třeba po zemětřeseních, nebo gejzír Strokkur, který má tryskat každých 8 – 10 minut, ale určitě tryskal častěji. Viděli jsme ho několikrát, ale tak dlouho jsme tam nebyli, protože termální oblast je dost malá. Nejúžasnější v celé oblasti je nádherné tyrkysové jezírko.

Jezdíme po Islandu jako cvoci. Včera jsme jeli nějakých 5 hodin, abychom dnes strávili celkem ani ne 2 hodiny u možná nejhlavnějších islandských atrakcí – vodopádu Gullfoss a termální oblasti Haukadalur. A teď nám navigace ukazuje dojezd 4:30 a cca 250 km jen abychom se zase napojili na původní itinerář. Zatracený zrušený let i plavba lodí... Nebýt toho všeho, byli bychom teď v oblasti severozápadních fjordů…

Mířili jsme na poloostrov Snæfellsnes do národního parku Snæfellsjökull. První zastávka měla být cestou u útesů Gerðuberg a další u Kirkjufell. Jenže u útesů nám navigace neoznámila odbočku k nim a na hlavní silnici nám sdělila, že jsme dojeli do místa určení a rovnou nás navigoval dál na místo, které zadával Miki předtím. Tohle se stalo už včera, když jsme hledali místo na spaní, asi zadávám něco blbě...

Takže jsme nakonec celé kolečko po poloostrově jeli obráceně, ono je to beztak jedno, a nejprve dojeli do městečka Arnarstapi, kde jsou krásné útesy a skalní útvar Gatklettur (skalní okno), různá skalní okna a díry. A taky spousta racků, jeden začal na Mikiho docela slušně útočit, scéna jak z hororu, tak jsem po něm dvakrát mrskla hrst štěrku a dal pokoj. Tady je vidět, kam vede neukázněnost turistů, kteří je určitě krmí a racci si pak krmení vynucují...

U jednoho pojízdného občerstvení jsme se zastavili na jídlo, já si dala „fish and chips“ a Miki „burger and chips“, oboje za 3.480 ISK (780,98 CZK).

Z městečka Arnarstapi jsme pokračovali na severní část ostrova. Jeli jsme po horské nezpevněné silnici, docela slušné Fko, jeden maličký brod i (již) vyfrézovaná sněhová pole. Potkali jsme tam řadu městských autíček. Jeden stařík v Hyundaii jedoucím v protisměru sjížděl dolů a strašně se rozčiloval, že jsme nezastavili a nepustili ho, že se vedle sebe přece nevejdeme. Ale vejdeme, jen je potřeba vyjet mimo vyjeté koleje do kamení v kraji a tam on se s tím svým vozítkem bojí... Obdobně naším směrem jela červená Toyota Yaris. Řidič s ní jel, jak když jí ukradl, což byl podle všeho jediný způsob, jak se s ní dostat do těch kluzkých štěrkových kopců. Každopádně do některých děr by se vešlo to jeho autíčko pomalu celé :-). Poprvé nás pustil při výjezdu, ale dojel nás, když jsme nahoře zastavili na vyhlídce. Když tam taky zastavili a z auta vystoupili, chlápek koukal na naše auto pohledem ve stylu „taky jsem si takové chtěl půjčit, ale ONA mi to nedovolila“. Kdyby jen chudák věděl, že jsem naše auto rezervovala já :-). Z vyhlídky odjeli před námi, tak nás brzy pouštěli podruhé. Když jsme pak viděli, co je čeká při sjezdu... V protisměru jsme navíc potkali nějakého Asiata v dalším obdobném vozítku, tak bych tipla, že se oba potkají u brodu :-).

Osobně moc nechápu, proč si lidi taková auta půjčují a proč jich je vlastně v půjčovnách k dispozici tolik. Podle všeho všichni jdou při půjčení auta výhradně po ceně, protože půjčení auta a jeho „krmení“ je tu dost drahé. Že jsou ale s těmi mrňavými autíčky nebezpeční nejen sobě, ale i ostatním, to už asi neřeší… Auto je prostě potřeba brát jako součást takové dovolené, třeba jako jednu z atrakcí Islandu. Miki si očividně užívá, že má na víc jak týden k dispozici pořádné auto, ani moc nebrblá, že málo řídím a že to hodně žere. Že neumím (spíš nechci) jezdit na spotřebu je jeho důvod, proč mě k řízení nepouští a já se do toho úplně nehrnu, protože i za jízdy často fotím, on by se jen rozhlížel a fotky by nebyly…

Pokračovali jsme podél severního pobřeží k hoře Kirkjufell. Při příjezdu z našeho směru byla docela pěkná, ale z blízka už moc ne. Je u ní i vodopád Kirkjufellsfoss, k tomu už jsme nešli, vodopády už nemůžeme pomalu ani vidět :-).

V přilehlém městečku Grundarfjörður jsme jen tak pro jistotu trochu natankovali – jen za 3.000 ISK (678,14 CZK).

Napodruhé už se nám podařilo úspěšně navigovat k útesům Gerðuberg. Jsou to zase takové pravidelné sloupy vyskládané vedle sebe. Celý útes je docela dlouhý, ale nízký. Nějakou dobu jsme se tam zdrželi, protože vlivem změn v programu jsme měli nějaký volný čas, tak jsme hledali, kam bychom se mohli podívat.

Cestou naším směrem nic zajímavého nebylo, snad jen – vodopád Skugafoss u městečka Borgarnes. Šmarja... Byl přímo u silnice, tak jsme se u něj tedy zastavili. Majitel soukromého pozemku, přes který jsme museli jít, zrovna odjížděl. Instruoval nás, že se klidně můžeme jít podívat, ale máme se držet mimo cesty. Na ceduli jsme pak našli informaci, že se naopak máme držet jen na cestách. Tak jak tedy...?

Během chvilky už jsme zase byli na cestě s cílem v městečku Akranes, kde stojí dva majáky. Přijeli jsme tam už po zavíračce, ale novější maják byl ještě otevřený. Dovnitř jsme jít nechtěli, takže jsme ho jen obešli a mezitím z něj vylezli poslední lidé. A než jsme se trochu prošli po kamenném vlnolamu ke staršímu majáku, tak ho zavřeli a postupně všichni odjeli.

Zůstala tu pěkně skrytá parkovací místa i otevřené a nezpoplatněné záchody, tak jsme se rozhodli zůstat přes noc. To jsme tedy ještě nevěděli, že se sem budou turisti i místní trousit a trousit. Někdo sem přijel, jen se otočil a zmizel, někdo zaparkoval a šel k majáku, někdo venčil psa nebo přijela uklízečka uklidit záchody. Nikdo z nich, ani z těch kompetentních, si nás ale nijak nevšímal, i když asi mnohým bylo jasné, že máme v plánu tu zůstat. Předpokládám, že kdyby byl problém, tak by nás upozornili nebo prostě vyhodili, nestalo se.

Večer tam pořád někdo coural, ale většinu jsme zaspali. Chvíli před půlnocí jsem se vzbudila a rozhodla se pořídit nějaké fotky bílé noci a současně si odskočit. Při té příležitosti jsem zjistila, že v mezičase někdo zamknul záchody, tak jsem to vzala oklikou kolem domečku zezadu :-).

Šipka Zpět na „Obsah“

8. 7. 2017 - Árbæjarsafn, Reykjavík, Bláa Lónið

Budíka jsem měla na 6:30, převlékla se, spáchala základní hygienu a asi v 7:00 jsme vyrazili na cestu do Reykjavíku.

Původně jsme měli jet až z poloostrova Snæfellsnes a ještě se stavovat u útesů Gerðuberg, cestu jsme si navíc zkrátili za 1.000 ISK (hotově) tunelem, takže do Reykjavíku jsme dorazili asi o 2 hodiny dříve.

Čas jsme strávili na parkovišti u skanzenu Árbæjarsafn. Miki si četl, já podřimovala. Ta moje choroba se mě pořád nechce pustit a už jsem z toho docela unavená :-(.

Když v 10:00 otevřeli, zaplatili jsme 3.200 ISK (hotově) za dvě vstupenky a vyrazili prozkoumat celý areál. Je tam spousta budov ve stylu skanzenu, takže znázorňují autentické vybavení, v každé budově je obrovské množství různých předmětů, ale některé stavby jsou koncipované spíš jako muzea, s vitrínami exponáty a popiskami. Nakonec jsme tam strávili skoro 3 hodiny a vůbec se nenudili.

Pak jsme se přesunuli do centra Reykjavíku ke garážím Ráðhús Reykjavíkur, abychom na sjezdu do nich zjistili to, co jsme předem tušili. Že se tam nevejdeme :-). Takže vycouvat a najít parkování na ulici. U univerzity se dokonce dá zaparkovat zdarma, tak jsme nakonec ještě ušetřili.

Od univerzity jsme šli k Ráðhús (radnici), kde jsme se v podstatě napojili na původní plánovanou trasu. Od radnice jsme pokračovali k Alþingishúsið (Alþingi, parlamentu), hlavnímu kostelu Dómkirkjan a náměstí Austurvöllur.

V suvenýrech jsme si za 880 ISK (hotově) koupili drobnost na suvenýrovou poličku a pokračovali k hotdogárně Pylsuhúsið, kde si Miki za 470 ISK (105,57 CZK) koupil vyhlášený islandský hotdog. Nic moc teda...

Došli jsme do přístavu, kde jsme omrkli jediných asi 10 metrů železničních kolejí a lokomotivu Minør, což je aktuálně asi jediný vlak, který na Islandu mají. Po nábřeží jsme okolo budovy Harpa, která slouží jako kulturní centrum, došli k soše vikingské lodi Sólfarið a odtud ke slavnému kostelů Hallgrímskirkja.

Kostel jsme omrkli zevnitř a za 900 ISK na osobu si koupili vstup do kostelní věže. Vystáli jsme frontu na lístky, rovnou jsem k nim za 180 ISK přidala jeden pohled. První a jediný pohled z Islandu, což je u mě docela neobvyklé. Celková útrata 1.900 ISK (426,31 CZK). Pak jsme vystáli další frontu, tentokrát na výtah. A poté zbývalo ještě kousek povylézt po schodech. Výhled byl pěkný, ale nebylo vidět nic moc extra.

Od kostela jsme pokračovali k baru Íslenski Barinn, který jsme měli vytipovaný. Dala jsem si grilovaného papuchálka, maso měl docela nevýrazné a bylo ho málo. Byla k němu nakládaná červená cibulka, salát, skyr a 3 borůvky. Jako celek dobré, množstevně nedostatečné.

Ale na zaplnění břicha jsem měla rebarborový koláč s vanilkovou zmrzlinou a šlehačkou. Rebarboru podle všeho nechávají přírodní, takže koláč byl docela kyselý. Ale bylo ho hodně, ani jsem to nezvládla dojíst.

Miki měl sobí (reindeer) hamburger s Camembertem, salátem, paprikou, džemem z lesních plodů a česnekovou majonézou a k tomu hranolky ze sladkých brambor (obdoba batátů). Burger vypadal úžasně, bohužel mi přišlo, že ty různé chutě chuť masa moc přebíjejí. Škoda.

K tomu všemu jsme měli ještě vodu k pití. Celé to stálo 7.260 ISK (1.642,35 CZK).

Z Íslenski Barinn jsme došli zpět k autu. Nezdá se to, ale nachodili jsme 8 kilometrů. Zamířili jsme k vytipované benzínce, ale cestou jsme minuli levnější, tak jsem nás k němu odnavigovala zpátky. Natankovali jsme 67,75 litrů za 11.022,9 ISK (2.493,59 CZK).

Z Reykjavíku jsme jeli do Grindavíku, kde jsme se za 3.000 ISK (673,27 CZK) ubytovali v kempu Tjaldsvædi Campsite. A hned jsme sedli do auta a vyrazili k slavné Bláa Lónið (Blue Lagoon). Už z dálky jsme viděli páru, a jak jsme se přiblížili, tak i nějakou termální řeku.

Dorazili jsme tam asi v 18:45. Vstupenky už jsme měli koupené, tak jsme jen u pokladny dostali náramky, které slouží pro uzamknutí skříněk i placení služeb v areálu.

A pak už nezbylo než se rozloučit a zamířit každý do své šatny. V dámských byla fronta snad na všechno, tak na mě Miki asi docela dlouho čekal. Škoda, že neřekl dopředu, mohl jít mezitím do vody...

V laguně byla spousta lidí, ale je dost členitá, tak se dala najít zákoutí vyloženě liduprázdná a klidná.

Našli jsme bahenní bar, kde se aplikují bahenní masky, i klasický bar, kde se dá přes náramek koupit občerstvení. Když jsme prolezli celou lagunu, došla jsem do šatny pro foťák, který jsme pak vzali do vody a udělali pár fotek. Foťák jsem odnesla do skříňky a pak jsme se ještě máčeli. Odcházeli jsme asi ve 21:25.

Než jsem se pořádně omyla ve sprše, osušila, převlékla a vyfénovala vlasy, bylo po desáté. Vrátili jsme se do kempu, kde jsme zaparkovali na parkovišti, ani jsme nehledali místo někde dál, a připravili se na spaní. Balit bohužel musím až ráno, potřebuji do tašky nacpat spacák…

Šipka Zpět na „Obsah“

9. 7. 2017 - Odlet z Keflavíku do Prahy

Budík, zmetek jeden, vyzváněl už v 5:15. Oblékla jsem se, spáchala hygienu a zabalila celou svoji tašku, což znamenalo všechno vyndat, dolů nacpat trekové hůlky, někam vtěsnat spacák a k tomu všechno ostatní. Nějak to všechno nabobtnalo nebo co :-). Ještě že jsem se v den odletu vrátila domů pro pásky přes zavazadla, možná by jinak cestu domů nepřežily.

Něco po 6:30 jsme vyrazili směr Keflavík. Cestou jsme ještě museli maličko natankovat, abychom auto opravdu vrátili s plnou nádrží. Vyšlo to na 1.838 ISK (412,41 CZK).

Pak už jsme dojeli do „půjčovny“. Vrácení jsme měli domluvené na 7:00, ale dorazili jsme asi o 5 minut později. Nikoho to nezajímalo a auto si taky nikdo nezkontroloval – odřeniny ani plnou nádrž. Jen jsme pár minut počkali, přendali si věci do druhého auta a byli odvezeni na letiště. Tak, Ují, měj se fajn…

Na letišti jsme zabalili tašky do fólií a postavili se do fronty na odbavení. Moc to neubývalo, ale zase jsme nikam nespěchali. Pak jsme se přesunuli do vnitra letiště, kde byla řada různých obchodů. A na rozdíl od řady jiných letišť tady měli spoustu stylových obchůdků, třeba ten s islandskými specialitami, v němž jsem za 690 ISK (154,75 CZK) koupila pytlík smaženek Kleinur. Překvapivě i suvenýry tu byly docela stylové, takových těch kýčovitých určitě méně, než jinde, což ovšem kupodivu neznamenalo, že bych si nějaký pořídila.

Nástup do letadla a odlet (registrace letadla HA-LWA) byly jen s menším zpožděním. Bohužel jsme neměli místa u okna, tak jsme ven neviděli, ale kluk, co seděl u okénka, se znal s jednou z letušek, takže po startu se zvedl a vrátil se až před přistáním.

Náš výhled z letadla se tím na chvíli zlepšil a viděli jsme díky tomu ostrov Heimaey, který jsme původně dokonce plánovali navštívit. V roce 1973 tam došlo k sopečnému výbuchu, který podstatně zvětšil plochu ostrova, zničil třetinu všech tamních domů a málem zahradil přístav, což by bývalo znamenalo, že by se evakuovaní obyvatelé (snad nikdo tehdy nepřišel o život!) na ostrov nevrátili, protože by uzavřením přístavu přišli o svou obživu.

Pak už se objevily mraky a širé pusté moře, tak nebylo na co se dívat. Zbytek letu jsem tedy strávila pojídáním všeho možného a pospáváním. Docela to uteklo, ani pořádně nevím, jak jsme se dostali k Praze.

Po přistání Miki vyrazil busem pro auto (24 CZK) a já mezitím počkala na zavazadla, naložila je na vozík a šla čekat někam k východu. Původně jsem vylezla ven, ale bylo tam horko, po Islandu dost nezvyk, a taky strašných kuřáků, po Islandu dost nezvyk. Tak jsem zase zalezla dovnitř do odletové haly, kam má Miki pak s autem lepší příjezd.

Ani jsem moc dlouho nečekala a už se hlásil, že prý už „drhne břichem o zem“, což v překladu mělo znamenat, že sedí v porovnání s Ujím v proklatě malém autě :-). Dorazil za chvíli, naházeli jsme věci do auta a vyrazili domů.

Tam jsme při vybalování zjistili, jak velkou službu udělá vyztužený kufr. Zatímco v kufru s námi absolvovala sklenička, kterou jsme dostali v Jihoafrické republice, řadu přeletů a dojela bez úhony až domů, v tašce nepřežily chipsy Pringels ve vyztužené tubě a praskla dokonce i plechovka Maltexpresu.

Šipka Zpět na „Obsah“

Závěr, shrnutí

Island... Co říci na závěr...

Miki tam vůbec nechtěl, akorát asi neměl na můj návrh protiargument. Mě zlákaly líbivé fotky a videa a nakonec asi i to, že islandská krása stojí ročně asi třem milionům turistů za to, aby sem vážili cestu. To přece musí stát za to, ne?!?

A víte co? Ne!

Předně – ne za ty peníze. Už jen letenka na Island vyjde, pokud se nečeká na nějaké extra akce, které jsou samy o sobě problém, pokud nemáte neomezené množství dovolené, na nějakých 6 až 7 tisíc. S nízkonákladovkou. Půjčení pořádného auta, se kterým projedete (skoro) všechno, je nutností, u nás 40 tisíc jen za půjčení, cink. Krmit to auto nebude stát málo, cink. Ubytování v kempu, kde máte přístup jen k záchodu a studené vodě, to ostatní se platí zvlášť, vyjde na noc i na tisícovku, cink. Pokud si kempování občas zpestříme přespáním v nějaké ubytovně, možnost usušit mokré oblečení se hodí, zřídkakdy s vlastní sociálkou, pod 100 EUR na noc to stát nebude. Jídlo je samotná kapitola a turisty, jak jsme vypozorovali, ve velkém zachraňují diskontní supermarkety Bónus. Dát si cokoli k jídlu byť jen ve stánku – obyčejný hot dog vyjde i na 150 CZK, čokoládová tyčinka nebo kafe na nějakých 75 CZK. Záchody zdarma jen v té největší pustině (Askja), ale pokud jsou záchody součástí nějakého většího zázemí, tak se platí a platí. Turista může hrát „zábavnou“ hru „Kdo najde nejdražší hajzlík“ – Miki je vítěz, pod Askjou v tábořišti Dreki za něj chtěli 500 ISK, což vycházelo na víc jak 100 CZK za jedno čurání! Tak neskutečný kontrast k Japonsku, kde je záchod na každém rohu zdarma a hlavně tak luxusní, že byste za něj ještě rádi zaplatili. Suma sumárum – byla jsem v řadě zemí, o kterých se u nás, nechápu proč, říká, že jsou drahé – Švýcarsko, Nový Zéland, Austrálie, Japonsko… Tohle mi ale vyrazilo dech…

Island navíc nemá nic navíc. Tedy nic, co by nešlo vidět i jinde a troufám si říct, že hezčí. Island má bonus asi jen v tom, že to má všechno tak nějak na jednom místě, blízko u sebe. Říká se, že Island je Nový Zéland Evropy. Kdo na Zélandu nebyl, musí pro něj být Island nádhera. Jenže kdo byl, brzy zjistí, že Zélandu chybí jen větší množství vodopádů, jinak že zélandské hory jsou vyšší, ledovců, jezer a sopek je tam spousta, termální oblasti jsou mnohem větší a barevnější a je tam ještě řada věcí navíc, především bohatá, exotická, pestrobarevná fauna a flóra – kea, kiwi, kokako, stromové kapradiny... Ááách. Ani to počasí není na Islandu stálejší a spolehlivější. A to bych řekla, že nám na obou místech dost vyšlo – párkrát sprchlo, nic silného, nic zdlouhavého, nic, co by jakkoli omezilo program.

I tak nějak celkově ta islandská infrastruktura pro turisty je trochu zoufalejší. Ačkoli Island údajně ročně navštíví 3 miliony turistů, vzhledem k podnebí a počasí tipuji, že velká většina z nich během července a srpna, ani na těch nejfrekventovanějších turistických cílech se Islanďani nenamáhali postavit nějaké chodníky, vybudovat zábradlí. Vezmeme-li v úvahu, po jakém povrchu se turisté často pohybují – mokré kameny, půda náchylná k erozi, na což upozorňují cedule na desítkách míst – hrozí toho opravdu spoustu. Takový povalový chodník není jen pro pohodlí turistů, to je pro jejich bezpečí a také pro ochranu přírody. O zábradlích, která jsou i nad strmými skalními útesy nahrazena provázkem nataženým mezi dvěma kolíky ani nemluvě. A turisti tím pádem lezou všude…

Na Islandu se mi tedy sice líbilo, to jako ne že ne, ale jednou stačilo…

Statistiky na závěr
Zdolali jsme autem…
  • Počáteční stav tachometru: 175.173 km
  • Konečný stav tachometru: 177.932 km
  • Rozdíl – najeto: 2.759 km
Nafotili jsme…
  • Milka 4.701 fotek a videí
  • Miki 610 fotek a videí
  • Celkem 5.311 fotek a videí
Utratili jsme…

O tom, jak je na Islandu draho, jsem už psala. Takže jaké byly náklady za 8 dní pobytu?

Celkem nás to stálo 113.457,78 CZK + 50 EUR

Z toho:

  • Letenky: 23.770,73 CZK
  • Auto – půjčení: 36.861,32 CZK
  • Auto – nafta: 11.387,72 CZK
  • Ubytování: 12.147,72 CZK
  • Jídlo: 7.137,58 CZK
  • Vstupy, parkování, suvenýry: 22.152,71 CZK + 50 EUR

V uvedených částkách je plavba lodí na Grímsey v hodnotě 13.964,71 CZK, kterou nám organizátor nakonec zrušil z důvodu špatného počasí. Kurzový rozdíl samozřejmě způsobil, že jsme zpět dostali částku jinou…

Považte ten rozdíl – 2 týdny na Novém Zélandu nás dva roky zpátky vyšly na 156.119,66 CZK. Nebo 2 týdny v Japonsku letos na 140.918 CZK. A tam jsme si extra dopřávali…!

Šipka Zpět na „Obsah“