2007 - Kudy chodil Karel IV.
Další ročník pochodu na Karlštejn jsme si pochopitelně nemohli nechat ujít. V letošním roce se k nám však měl připojit Mikiho kamarád a náš společník z pochodu na Okoř. Jeho přítelkyně by se však navíc měla přidat až někde na trase, bylo proto třeba najít nějaký kompromis. Zvolili jsme trasu v délce 30 kilometrů se startem v Radotíně.
Sraz jsme měli ráno v den pochodu, ale jelikož náš spolupochodník pravděpodobně jaksi zaspal a já si potřebovala ještě na nádraží koupit lístek, vyrazili jsme rovnou a sešli se až na nádraží. Nasedli jsme do příslušného vlaku a do mrazivého rána vystoupili v Radotíně, kde jsme zaplatili startovné, obdrželi mapu pochodu s okýnky na razítka a vyrazili.
Po červené jsme se vydrápali na Velký háj a Svatojakubskou cestou došli až na rozcestí se zelenou. Tam jsme si došli pro první razítko na Kulivou horu, vrátili se zpět a po zelené sešli do Černošic až k nádraží. Tam jsme získali další razítko.
Dále jsme pokračovali známou cestou po žluté ke Kazínu a odtud dále po modré k Jílovišti, kde jsme barvu změnili na zelenou. U lesa jsme získali další z razítek a sešli jsme místy velmi prudkým svahem po zelené až do Horních Mokropsů. Odtud jsme pokračovali podél železniční trati k nádraží do Dobřichovic.
V Dobřichovicích jsme obdrželi další z razítek a srazili se s posledním členem naší výpravy. Po zelené jsme pokračovali přes Dobřichovice a podél silnice došli až do obce Karlík. Tam jsme na nějakou dobu opustili trasu pochodu a došli k bývalému hradu Karlík. Vylezli jsme nahoru a jelikož výhled odtud nebyl naprosto žádný a ani z hradu samotného nebylo patrno vůbec nic, poseděli jsme a pojedli.
Poté jsme se napojili zpět na trasu pochodu a vydrápali se po červené do obce Mořinka pro poslední z razítek. Šly s námi davy lidí a pro nás, tak nějak zvyklé držet vyšší tempo, byly ty kočárky i děti docela utrpení. Pak jsme pokračovali dál až do Karlštejna. Z rozcestí se nám naskytl skvělý výhled na hrad. Sešli jsme k Berounce, přešli most a zdárně dorazili do cíle pro zasloužený diplom.
Vlak nám podle jízdního řádu měl každou minutou ujet, takže jsme nikam nepospíchali. Jako zázrakem jsme objevili nevyužitou lavičku, která však byla ve stínu a byla na ní zima. Kluci jí tedy otočili okolo stromu, ke kterému byla řetězem přivázaná, na sluníčko. Poseděli jsme, pojedli a když nastal vhodný čas, přemístili jsme se na nádraží, abychom se hromadně přesunuli do Prahy.
Pocit z tohoto pochodu mám však vesměs špatný. Jednak na trase jsou tři poměrně velké kopce - stoupání na Velký Háj, k Jílovišti a poté k Mořince. Co mi však přijde mnohem horší je to, že trasa v délce 30 km je na závěrečném úseku ze všech tras nejdelší a spolu s ní zde vede dokonce trasa v délce 10 km. Oproti tomu v trase, kterou jsme byli zvyklí chodit, tedy přes Červený kříž či Halouny, vede nejkratší trasa v délce 20 kilometrů. Je tedy logické, že v této trase chodí spíše zdatnější pochodníci a také je těchto pochodníků znatelně méně, zato v trase, kterou jsme zvolili tentokrát, se pohybuje nejen velké množství lidí, ale také velké množství méně zdatných pochodníků, kteří se však bohužel hodně pletou pod nohy. Osobně se domnívám, že na tuto trasu se již nevrátím.