2017-05-05 - 2017-05-21 - Japonsko

Obsah

Úvod, přípravy

2015

Už v únoru roku 2015 jsem si začala dávat dohromady rámcové možnosti pro dovolenou v Japonsku. Původní myšlenka byla, že pojedeme na vlastní pěst. Nicméně obavy z jazykové bariéry zmiňované v mnohých cestopisech byly značné, tak jsme od této varianty spíše upustili s tím, že uvidíme, až to bude aktuální.

2016

I tak jsme si ale chtěli cestu rámcově naplánovat, kdybychom se v budoucnu přeci jen rozhodli jet sami. V dubnu 2016 jsem v plánování pokračovala a vytvořila i první verzi itineráře. Díky Kellyho relativně dobrému zdravotnímu stavu jsem ani neměla výčitky. Zpět k variantě japonské cesty na vlastní pěst nás vrátil Dano, který s námi absolvoval dva týdny v jižní Africe a Japonsko už měl za sebou.

Kelly sice nebyl zdravý, ale celý rok 2016 se jeho zdravotní stav nezhoršoval. Jak už ale zaznělo v březnovém deníku švýcarském, na rok 2017 jsme kvůli nutné péči o Kellyho v podstatě nic neplánovali. Nenaplánované plány nám ovšem Kelly změnil 21. prosince 2016, když nás navždy opustil…

Leden 2017

Ačkoli jsem vždy tvrdila, že až umře, to první, co udělám, bude nákup letenky, okolnosti spíše způsobily, že se mi nechtělo vůbec nic, natož něco plánovat a kupovat letenku. Jelikož jsem se ale potřebovala o Vánocích nějak zabavit, došlo nakonec i na plánování dovolené roku 2017…

K hlavnímu plánování jsme využili silvestrovské odpoledne a večer, kdy jsme můj prvotní rámcový itinerář trochu zredukovali, zkonkretizovali a v následujícím týdnu už jen dolaďovali. Již tou dobou byl čas na nákup letenek, protože hlavní termíny byly jasné a s harmonogramem „uvnitř“ bylo možné hýbat i po nákupu letenek.

Kvůli velké obsazenosti hotelů v Tokiu jsem také hned zarezervovala tamní ubytování, protože je možné ho v podstatě až do příjezdu bez poplatku zrušit a určitě bylo lepší si držet pokoj v docházkové vzdálenosti od hlavní stanice Tokyo Station.

Letenky

V podstatě jednoznačná volba padla opět na leteckou společnost Emirates, protože jediné, na co si na palubě jejich letadel mohu stěžovat, jsou spolucestující. U řady leteckých společností se dají letenky pořídit znatelně levněji, než u Emirates, ale kdo by třeba s tou věčně stávkující Air France nebo Lufthansou létal, že…?

V Tokiu se nachází dvě mezinárodní letiště – Narita a Haneda. Obecně je kvůli lepší dostupnosti a rychlejším imigračním procedurám doporučováno spíše využití Hanedy, ale pro tento let je v Dubaji pauza 8:10 a do Tokia letadlo přilétá až ve 22:45, zatímco u letu na letiště Narita je pauza v Dubaji jen 2:50 a letadlo do Tokia přilétá v 17:35, takže bychom se snad mohli dostat na hotel v nějakém rozumném čase.

Původně jsme plánovali pořídit zpáteční letenku do Tokia, ale Miki si vyškemral odlet z ósackého letiště Kansai. Finální itinerář tedy je následující:

Fri, May 5, 3:55p; PRG Prague, Czech Republic Fri, May 5, 11:50p; DXB Dubai, United Arab Emirates
Sat, May 6, 2:40a; DXB Dubai, United Arab Emirates Sat, May 6, 5:35p; NRT Tokyo, Japan
Sat, May 20, 11:45p; KIX Osaka, Japan Sun, May 21, 5:15a; DXB Dubai, United Arab Emirates
Sun, May 21, 9:05a; DXB Dubai, United Arab Emirates Sun, May 21, 13:30p; PRG Prague, Czech Republic

Uvedené zpáteční letenky se Mikimu díky uplatnění 9.063 mílí z letu do jižní Afriky povedlo koupit za 38.099,08 Kč.

Ubytování

Podrobný itinerář ve smyslu nezbytných přesunů mezi městy jsme doladili poměrně rychle, a protože po celém Japonsku všechna ubytování umožňovala zrušení rezervace bez poplatků, během 5. ledna jsem tedy postupně zarezervovala ubytování ve městech Nikkō, Nagano, Kyoto, Himeji a Hiroshima. Všude jsem rovnou uváděla případný požadavek, že si u nich ráno odložíme zavazadla a ubytovat se přijdeme až večer.

Zbylo mi k dořešení jen ubytování u hory Fuji, na kterou bychom se rádi pokusili vystoupat, nicméně jelikož tam budeme hodně mimo obvyklou sezónu, je nutné podrobně zjistit nejen možnosti a rizika výstupu, ale také možnosti dostat se na začátek výstupových tras, protože mimo sezónu tam nejezdí použitelná doprava. Až podle toho, zda a případně jak se nám to podaří naplánovat, vybereme nějaké ubytování.

Z ryokanu v Nikkō mi hned 6. ledna přišla odpověď, že si u nich samozřejmě můžeme zavazadla uložit, z ostatních ubytování se nikdo neozval.

Jediný problém se objevil 10. ledna, když mi přišla z Hiroshimy informace, že moje platební karta nemohla být zpracována. Rezervovala jsem ubytování, které je možné zrušit bez poplatku až do 16. května a které nevyžaduje platbu předem, tak mě překvapilo, že se vůbec nějaký problém objevil. Hned jsem se pokusila hotel kontaktovat a podle pokynů na Bookingu zaktualizovat údaje, ale červená hláška tam zůstala a z hotelu nikdo neodpověděl.

Únor a březen 2017

Během února a března jsme jen dolaďovali menší detaily, upřesňovali časy, dohledávali přesná vlaková spojení, konkretizovali, co chceme na kterých místech vidět…

Na několik pokusů jsme naplánovali pobyt u Fuji. Požadavkem bylo, aby v docházkové vzdálenosti od vlakového nádraží bylo vhodné ubytování i autopůjčovna s dobrou otevírací dobou. Každý pokus na tom selhal, neúspěšně jsem prozkoumala okolí snad všech vlakových stanic v okolí celé hory Fuji.

Duben 2017

Až na konci pomyslného seznamu vhodných výchozích míst pro návštěvu Fuji jsem měla Gotembu, kde jsem nakonec překvapivě našla ubytování kousek od nádraží a autopůjčovnu v podstatě přímo naproti nádraží. Miki to zkouknul a 6. dubna jsem ubytování zarezervovala. Tím máme zamluvená všechna potřebná ubytování.

Téhož dne odpoledne jsem jela do pražského centra na jednání. Cestou tam jsem to vzala přes Vyšehrad, kde jsem si nechala za 50 Kč vyrobit mezinárodní řidičský průkaz.

Zatímco asi ve všech námi v minulosti navštívených zemích je turista ten, koho je potřeba pořádně oškubat a tedy mu ceny napálit násobně větší, než mají domorodci (některé země ten systém dotáhly k naprosté dokonalosti!), v Japonsku je to všechno zvráceně obráceně. Turisté mají řadu věcí za nižší cenu, včetně vlakové jízdenky Japan Rail Pass, zkráceně JR Pass. Je k dispozici na 7, 14 nebo 21 dní a jeho cena je v porovnání s jednotlivými jízdenkami zřejmě nižší, navíc je to pohodlnější, není potřeba neustále kupovat jízdenky. Jen blázen by se po Japonsku pohyboval jinak, než vlakem. My máme ještě to štěstí, že nám postačí jen 14 denní JR Pass, byť budeme v Japonsku déle. Cestou z jednání jsem se tedy zastavila v Kaprově ulici v české pobočce JTB (Japan Travel Bureau), kde jsem za 21.852 Kč pořídila dva čtrnáctidenní JR Passy.

O následujícím víkendu 8. a 9. dubna jsme ještě doladili zbytek. Chybělo především zarezervovat auto, u čehož jsme ztroskotali na tom, že některé weby uvádějí, že je pro řízení auta v Japonsku potřeba nějaký japonský překlad nebo snad dokonce japonský řidičák. Na webu ministerstva zahraničních věcí je uvedeno, že stačí klasický český řidičák doplněný o ten mezinárodní, tak jsme napsali na japonské velvyslanectví, jestli nám mohou pravdivost tohoto tvrzení potvrdit.

Odpověď na e-mail jsme obdrželi 11. dubna. Prý nám bude postačovat řidičský průkaz vydaný v souladu s Úmluvou o silničním provozu uzavřenou v Ženevě roku 1949, což je u nás vydávaný mezinárodní řidičský průkaz vydávaný na jeden rok, tedy ten, který jsem si nechala před týdnem vyrobit. Miki pak zamluvil auto.

Předposlední víkend před odjezdem jsem využila k doplnění posledních věcí do itineráře. Kontrolovala jsem si na Booking.com, zda náhodou u nějakého ubytování nemáme v ceně snídani a při té příležitosti jsem náhodně narazila na to, že hotel v Naře je za 12.100 JPY namísto 14.000 JPY, na které máme rezervaci. Zarezervovala jsem tedy pokoj znovu a starou rezervaci zrušila. Tak schválně, na čem se mi to vrátí…

Při té příležitosti jsem také provedla update platební karty u hotelu v Hiroshimě, kde mi setrvale už kolik měsíců svítí hláška, že moje platební karta je neplatná. Přitom všechna ostatní ubytování jí v pohodě akceptovala. Hláška po updatu zmizela a, jelikož hotel update karty zamítl, zase se objevila. Co s tím, to fakt netuším, asi jim napsat…

V pondělí 24. dubna jsem na doporučení uvedená v různých diskuzích požádala náš hotel v Kyotu o rezervaci vstupenek na Kamogawa Odori. Hotel mě odmítl, že až do našeho přihlášení v hotelu pro nás nemohou žádné rezervace provádět. Žádné řešení nenabídli, jen mě upozornili, že od dnešního dne je možné si vstupenky koupit online.

Web pro rezervaci vstupenek je samozřejmě jen v japonštině, ale nějak se mi povedlo se tím proklikat, abych následně zjistila, že vstupenky na námi potřebný den už jsou asi vyprodané. Psala jsem tedy přes Facebook do divadla, jestli ty vstupenky opravdu nejsou, komunikace taková anglicko-japonská, ale dozvěděla jsem se, že lístky na 16:10 opravdu nejsou, že se v ten den koná festival Aoi Matsuri, tak jde o poměrně frekventovaný den. No bezva…

Po nějaké době zírání do itineráře jsem vykoukala možnost program trochu zpřeházet, takže jsem se rozhodla koupit alespoň ty vstupenky, které zbyly – na 12:30. Proklikávání výhradně japonským webem a vyplňování japonského formuláře byl zážitek, a když se mi konečně povedlo vyplnit všechna pole tak, že zmizely všechny červené hlášky, a nechalo mě to zadat údaje k platební kartě, dozvěděla jsem se, že pro platbu je nutné mít platební kartu vydanou v Japonsku. Ach, jak nečekané!

V různých postupech, jak vstupenky koupit, byla ještě možnost kontaktovat nějakou místní agenturu nebo různé pobočky, mezi nimi i JTB. Další dohadování v Japonštině už by asi bylo nad mé síly, tak jsem napsala do pražské pobočky JTB, zda by pro nás mohli lístky zajistit a kolik by to stálo.

Paní se mi ozvala ještě tentýž den, že to zjistí a dá vědět, ale až do druhého dne se neozvala, musela jsem se připomenout. Potvrdila mi, že vstupenky ještě jsou k dispozici, což jsem samozřejmě věděla už z webu, a že jejich doručení do hotelu by stálo 1.500 Kč. Tuhle částku bych čekala tak v JPY, ale jelikož všechny použitelné možnosti pořízení vstupenek už byly vyčerpány, nezbylo nám, než to akceptovat. Po mém potvrzení mi tedy poslala zálohovou fakturu, kterou jsem obratem zaplatila, naštěstí šly peníze mezi týmiž bankami, takže mohla vstupenky hned zarezervovat.

Toho 25. dubna jsem napsala také do směnárny Exchange, že budu potřebovat vyměnit japonské jeny za 100.000 Kč. Odpověď mailem mi dorazila ani ne do minuty!

Následující den, tedy 26. dubna, mi přišlo info, že naše vstupenky jsou předběžně potvrzené a v den následující pak i zpráva, že jsou definitivě zajištěné a budou nám doručeny do tokijského hotelu.

Jednání jsem tento čtvrtek neměla, ale zato jsem měla běžecký trénink, kterým si nahrazuji tréninky, které zmeškám během dovolené. Cestou na trénink jsem to tedy vzala přes Staroměstskou a zastavila se v Exchange. Na řadu jsem šla hned a po pozdravu požádala, že „bych potřebovala japonské jeny za sto tisíc korun“. Odpovědí mi bylo: „Ještě jednou, prosím?“ Paní vypadala, že někoho, kdo mění peníze, vidí prvně v životě. Pak jsme si tedy ujasnily, co chci a že už mám na jeny rezervaci, takže jí je kolega odněkud přinesl. Za 99.904 Kč jsem dostala 446.000 JPY. VIP kartičku, kterou má Miki, jsem nedostala, jen si mě podle občanky, která se tak jako tak musí u větších výměn předkládat, zapsali do evidence.

Miki se 27. dubna zastavil na magistrátu a nechal si taky udělat mezinárodní řidičák.

Do hotelu v Hiroshimě jsem zatím nepsala a vlastně mě ani nepřekvapilo, když mi 28. dubna v poledne dorazil e-mail z Bookingu, že rezervace ubytování byla zrušena. To ale neznamená, že mě to nevytočilo do běla – ta rezervace tam visela kolik měsíců, pořád jsem se snažila jim vnutit svojí platební kartu, možností, kdy to stornovat měli tisíce. A oni to zruší týden před naším odletem, 20 dní před check-inem v hotelu. Samozřejmě jsem hned hledala náhradu, to použitelné bylo obsazené nebo drahé. Takže v docházkové vzdálenosti od nádraží na nás nakonec zbyl ryokan s vlastní koupelnou (doufejme), nekuřácký (doufejme), ve kterém prý personál neumí anglicky. Dobrodrůžo :-)

Týden předem…

Miki během posledního víkendu ladil itinerář. Narazili jsme tam ještě na několik drobností v Kjótu, které jsme se rozhodli změnit – navštívit Arashiyamu a Fushimi Inari Taishu brzy ráno, jedno v jeden a druhé ve druhý den, a prohodit návštěvu železničního muzea a stezky filozofů.

V pondělí 1. května jsme tak trochu zabalili. Zatím jen ty hlavní věci, které určitě nebudeme potřebovat a které i v Japonsku bude dobré mít na dně kufru – trekové hole, mačky, pláštěnky, náhradní boty… Na to jsme narovnali nějaké oblečení, ale bude potřeba to doplnit a přerovnat, až budeme moct zabalit všechno.

Úterý, středa a čtvrtek byly běžně pracovní. V úterý jsem si střihla poslední předodjezdový ranní běžecký trénink, ve středu a ve čtvrtek si šla zaběhat večer. Ještě jsme dokoupili tužkové baterie, budou se hodit například do klávesnice, pomocí které si budu psát v telefonu deník, nebo notýsek na poznámky.

Také jsme doladili poslední nejasnosti v itineráři a vyřešili poslední drobnosti – například tokijský hotel si vyžádal náš přibližný čas příjezdu, tak jsem jim ho poslala a vysvětlila, že vzhledem k cestě přes půlku zeměkoule jim to ale nemůžu slíbit :-).

Ve čtvrtek po práci jsem si vyzvedla opravený řetízek, zaběhla k doktorovi pro recept na prášky a v lékárně k nim přidala ještě balení náplastí na puchýře a žádost o radu, jestli si vzít Diluran na výškovou nemoc při výstup na Fuji preventivně nebo až v případě problémů, a za jak dlouho asi začíná účinkovat.

Po příchodu domů jsem si šla zaběhat a po návratu domů pak dobalila svoje i Mikiho zbývající věci. Pojedla pár věcí, které zbyly v ledničce a dopila načatý rajčatový džus - mňam! Zalila jsem kytky, Miki vyluxoval a opravil mi nefungující klávesnici, bez které bych asi deník na mobilu psát nemohla. Jak prosté, stačilo vyměnit baterky :-). Asi ve 22:00 jsme šli spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

5. 5. 2017 - Odlet z Prahy do Dubaje

Venku celou noc pršelo a když jsem se nad ránem vzbudila, že se mi chce na záchod, už jsem neusnula. Asi v 5:45 jsem tedy vstala a postupně připravila sebe i těch několik zbývajících věcí. O hodinku později jsme vyzvedli Mikiho tátu a bráchu, odvezli je na letiště a dojeli do práce. Kvůli kolonám to docela trvalo, dorazili jsme tam až v osm.

V práci jsem dodělala poslední věci, rozeslala poslední instrukce. Trochu jsem si ještě popovídala s kolegyní Janou, které jsem svěřila do péče své nizozemské tulipány, připravila k tisku itinerář, vytiskla ho a doladila i itinerář cesty vlaky a vytiskla jmenovky na kufry.

K obědu jsem nám objednala japonský oběd - polévku miso (40 Kč), dvě balení kitahotaka (18 kousků - 3 kusy po šesti příchutích, 410 Kč), spring roll avokádo (6 ks, 99 Kč) a mochi (2 ks, 80 Kč). Bylo to vynikající, takže se už moc těším na srovnání s originálem. Celková útrata – 689 Kč.

Něco po 13:30 jsme se posbírali a kolega Šimon nás odvezl na letiště. Tam jsme chtěli nechat zabalit kufry, ale od podzimu neskutečně podražili a zabalení jednoho kufru teď stojí 200 Kč. To považuji za špatný vtip a už z principu bych jim takovou částku za kus igelitu nedala, takže jsme se rozhodli podívat se do Billy, jestli nemají potravinové fólie. Jsme zvyklí tak balit kufry v destinacích, kde nic jako balení kufrů neznají, takže jsme se rozhodli si zahrát na socky a prostě jsme je tak zabalili i tady. Miki v Bille koupil dvě fólie za 39,80 Kč a společnými silami jsme je ve vedlejší uličce zabalili.

Vrátili jsme se zpátky k přepážkám, kde jsme se zbavili kufrů (vážily 13,3 a 11,7 kg) a dostali palubní vstupenky na oba lety. Ještě jsem vyřídila jeden pracovní telefonát, prošli jsme přes pasovou kontrolu v podobě automatických bran. Ta na pas mě nechtěla pustit, tak jsem musela k vedlejší, kterou předtím použil Miki.

Letiště je přestavěné, takže za pasovkou je rovnou duty free obchod, který nás dovedl k bránám A. V pozadí za terminálem vykukoval ocas našeho letadla. Tak jsme se tam prošli, já vyřídila poslední pracovní záležitosti a pomalu jsme došli k bránám B, kde, tuším že na své obvyklé stojánce, stála naše A380, registrace A6-EOK.

Ještě jsme si odskočili a postavili se do krátké fronty na bezpečnostní prohlídku. Byla docela rychlá a nijak extra důkladná, byť tedy sáček s tekutinami procházel mimo rentgenu i vizuální kontrolou. Ještě závěrečná kontrola palubních vstupenek a byli jsme posláni rovnou do nástupního chobotu.

Když jsme se usadili na našich místech 46J a 46K, zbývala do odletu asi půlhodina. Věci jsme nastrkali pod sedačky před námi a čekali, zda a jakého budeme mít souseda. Přišla slečna, podle všeho Češka s velmi dobrou americkou angličtinou, normálně bych řekla, že celá Bridget Jonesová. Jedna z prvních věcí, které udělala, bylo, že si pustila film Deník Bridget Jonesové :-). Měla naprosto zběsilá sluchátka z nějakého „umělého zlata“ a zdobené barevnými kamínky, dokonce jeden člen palubního personálu se u ní zastavil a chválil jí je, ale znělo mi to dost ironicky :-).

Ze stojánky nás vystrkalo auto z letiště Leoše Janáčka v Ostravě, kdepak se tu asi vzalo :-). A po letišti jsme pojížděli za autem „follow me“, protože se trochu neobvykle startovalo z opačného směru. Bylo zataženo, takže hned po startu jsme se dostali do mraků. Těmi jsme proletěli docela rychle a nahoře už bylo krásně slunečno, nicméně kvůli mrakům žádný výhled. Dopsala jsem deník a vyšlo mi to tak akorát, že začali rozvážet pití.

Dostali jsme dobroučké keksíky a k nim jsem si dala, jako obvykle, vodu a pomerančový džus. A Miki svůj zamilovaný mangový, pak ho s obvyklými gurmánskými gesty vychutnával :-). Asi jsem od Kellyho za těch skoro 20 let dobře okoukala loudění u stolu, tak jsem od Mikiho dostala 4 keksíky navíc :-). A pak jsem se pustila do čtení, mám v telefonu několik knížek...

Moc jsem toho přečíst nestihla, začalo se rozvážet jídlo. Od vzletu jsem párkrát zahlédla letušku Evu, která mi byla povědomá, ale v naší uličce obsluhovala Lenka. S česky mluvícími cestujícími sedícími dvě řady před námi si dlouho povídala, protože pán měl očividně v systému naklikané nějaké dietní jídlo, ačkoli dietu nařízenou nemá. Od jídla přešli k dalším tématům a asi by pokračovali dál, kdyby je nevyrušila jiná letuška.

Nás oslovila rovnou česky dotazem, zda si dáme kuře nebo hovězí. Bylo moc fajn objednat si „kuře“ a ne obvyklé „čikn“ :-). Jako předkrm byl zeleninový salát s kuličkou mozarelly, jako hlavní jídlo kuřecí plátek s žampionovou omáčkou, gnocchi, fazolkami a mrkví, k tomu bagetka, kterou jsem si namazala máslem a přikusovala cheddar, a nepojmenovatelný dezert - pěna, maliny a asi sušenky. K pití jsem si objednala pomerančový džus a vodu. Pomerančový nebyl, zvolila jsem tedy Mikiho oblíbený mangový. A vodu jsem nedostala.

Po jídle jsem se zase pustila do čtení. V 19:18 našeho času nám zhasli a na stropě se objevila obvyklá emirátí hvězdná obloha. Až do zahájení klesání jsem si četla, poslední půlhodinu jen tupě koukala po okolí. Moje sousedka za dobu letu stihla všechny tři díly Bridget Jonesové :-).

S naší klesající výškou drasticky rostla teplota. V 6.000 stop bylo 20 °C, v 5.000 stop 24 °C a na zemi po přistání rovnou 35 °C. Místní čas: 23:40. Fuj.

Ani nás nedovezli k terminálu, zastavili jsme na letištní ploše. Dost dlouho trvalo, než vůbec začali pouštět z letadla a nejdříve pustili shora první třídu. Venku na nás čekalo strašné vedro a dusno a autobus, který tentokrát kupodivu nebyl tak strašně klimatizovaný. Na cestu busem jsme vyrazili brzy po nastoupení, ale po letišti jsme jezdili snad čtvrt hodiny.

Hned po vystoupení z busu nás čekala taková lehčí bezpečnostní kontrola. Vlastně ani nic nechtěli - třeba vyndat tekutiny. I když jsem na sobě měla totéž, co v Praze, při průchodu rámem jsem pípala, tak mě chlápek poslal zpátky a napodruhé to bylo OK. Nechápu...

Šipka Zpět na „Obsah“

6. 5. 2017 - Přelet z Dubaje do Tokya, Tokyo

Od kontroly jsme pokračovali po šipkách výtahem až k obvyklým branám označeným písmenem B. Nástup do letadla měl začít asi za 45 minut (už?), tak jsme si odskočili, trochu se prošli a já si za 25 AED koupila sendvič. Za chůze terminálem jsem ho snědla a u naší brány B31 jsme se jen bezvládně zřítili do volných sedaček. V Dubaji je půl druhé, ale doma teprve půl dvanácté a přitom už toho máme docela dost. To nám to pěkně začíná :-).

Brzy nás pustili dál, kde jsme čekali už přímo na nástup do letadla (registrace A6-EUE). Byla tam strašná zima, přitom jsme od předchozí sedačky popošli v podstatě jen o pár metrů. Tentokrát nás volali obráceně – nejdřív first a business class, kteří mohou ale samozřejmě nastupovat kdykoli :-), pak zóny C, D a E a až nakonec naši F.

V letadle už v naší řadě na místě v uličce seděl nějaký Japonec v roušce. Pustil nás na naše dvě místa, kde jsme se usadili, já tentokrát u okýnka. Brzy po startu jsme dostali jídelní lístky i taštičku, takovou tu emirátí obvyklou KPZku s klapkami na oči, ponožkami, zubním kartáčkem a pastou. Ale zase (!) nám chybí samolepky říkající, že nás mají vzbudit na jídlo, to asi budeme muset zůstat vzhůru :-).

Měla jsem v plánu si číst, ale nakonec jsem se cítila docela unavená a rozhodla se jen tak sedět, zavřít oči... Nakonec se, podle času, který se záhadně posunul, zdálo, že jsem dokonce usnula :-).

Ve 4:00 dubajského času, což odpovídalo 5:00 času nad místem, kde jsme se zrovna nacházeli, jsme dostali večeři. Přišlo mi to jako dobrý vtip. Volba byla mezi kuřetem („čikn“ :-), v „japonské angličtině“ spíše „šikin“, a okounem („fish“). Ryba vypadala víc japonsky, tak jsme si dali jí. Byly to osmažené kousky ryby v sladkokyselé omáčce a s rýží. Některé kousky byly dost cítit po rybě, ale jako celek to bylo dobré.

Jakmile letuška odnesla tácek, zase jsem se docela pohodlně usadila, tentokrát už se záměrem zkusit spát, což se mi nikdy při letu z domova do cílové destinace nedaří. Tentokrát jsem fakt usnula a s různými probuzeními a změnami poloh nakonec prospala rozhodně víc, jak půlku letu. Učím se :-).

Po probuzení jsme si odskočili na toaletu, vyčistili si tam rovnou zuby a poté, co jsme se zase usadili na svých místech, se pustili do dopisování deníku. Když do přistání zbývalo něco přes dvě hodiny, začali rozvážet snídani - tentokrát to bylo „fish“ or „eggs“ – ryba nebo vajíčka. I čas podávání snídaně mě pobavil, v Tokiu bylo tou dobou po 15. hodině, tak hlavně že nás Emirates umí načasovat na novou destinaci :-).

K odpolední snídani jsem si zase dala rybu, tentokrát to byl losos a moc dobrý, s rýží a zeleninou, k tomu taky croissant, jogurt, ovoce. Akorát letušce strašně dlouho trvalo, než nám odnesla tácky, zacláněly nám na stolečku přes hodinu. Když je letuška konečně odnesla, vyplnili jsme příletové kartičky a celní prohlášení.

Pomalu jsme se blížili k Japonsku. Trasa letu byla trochu udivující. Už jsme zvyklí, že cestou do Dubaje se oblétá Sýrie a Irák a létá se nad Íránem podél jeho východní hranice , ale cestou z Dubaje do Tokia jsme se naopak Íránu vyhýbali (letěli jsme nad Pákistánem), stejně tak Afghánistánu, Himálaji a Severní Koreji a i jinak jsme dělali řadu zajímavých manévrů.

Celou cestu bylo docela hezky ale nad Japonským mořem se zatáhlo a oblačnost vydržela až nad pevninu. Fuji bychom tedy asi stejně neviděli, i kdybychom letěli podle původního plánu, ale těžko říct, jak vysoko mraky byly. Každopádně vzhledem k aktuální trajektorii letu byla Fuji na opačné straně...

Po přistání jsme zase nějakou dobu pojížděli po letišti než jsme dorazili na tu správnou stojánku. A stejně tak v letadle nás nechali docela dlouho čekat. Z letadla jsme vystupovali mezi prvními, hned za first a business.

Cesta na imigrační byla dlouhá, ale jelikož letadlo bylo plné Japonců, ve frontě pro „nejaponce“ nebyl před námi vůbec nikdo. U první přepážky nám vzali otisky a udělali fotku. U druhé zkoukli pas a dali vstupní samolepku. Pak jsme došli k pásu pro zavazadla, ale bylo tam tolik lidí i kufrů, že to bylo opravdu na dlouho. Tak jsem si mezitím odskočila. Když jsem se vrátila, Miki už měl jeden kufr a druhý dorazil za chvíli.

Pokračovali jsme přes celnici, kde pána zajímaly spíš naše pasy, než celní prohlášení. Venku nám chvíli trvalo, než jsme našli kancelář JR. Zkoušeli jsme se zeptat, ale dvě slečny neuměly rozpoznat ani logo japonských drah, natož přečíst něco v latince. Udaly nám směr, tipla bych, že spíš odhadem, kancelář jsme našli po čuchu :-).

Pán na přepážce nám po předložení voucherů a pasů vystavil JR pasy, prodal dvě jednosměrné jízdenky na Narita Express na Tokyo Station (6.440 JPY) a vystavil nám rezervace na tři šinkanseny, kterými pojedeme v dalších dnech.

Z kanceláře to bylo na vlak pár kroků, jen přes turniket a po eskalátorech dolů. Na nástupišti jsme si na chvíli sedli a psali deník a pár minut před příjezdem vlaku se přesunuli na místo vyznačené na jízdence i nástupišti.

Vlak, mimochodem moc krásný, přijel za chvíli, dveře byly přímo u označení. Turisti do vlaku nastupovali jako housata, už se těším, až jich někde bude méně a bude to pěkně po Japonsku odsýpat :-).

Ve vlaku jsme se usadili na místa vyznačená na jízdence, kufry se nám krásně vešly pod nohy, spousta místa. Vlak odjel na čas v 18:52. Venku už byla tma tmoucí, tak jsem cestou dopsala deník a druhou půlku cesty koukala do tmy.

Na Tokyo Station jsme dorazili na čas, ale dost dlouho nám trvalo, než jsme se z nádraží vymotali. Vylezli jsme do podzemního patra, odkud jsme se stejně netrefili na ten správný východ. Venku ale byla orientace jednodušší, tak jsme to vzali po povrchu. K hotelu APA Hotel Ginza Kyobashi to byl asi kilometr cesty.

V hotelu už nás očekávala obálka s voucherem na divadelní představení v Kyotu, což recepční řešila ještě o něco dříve, než náš pokoj :-). Okopírovala si naše pasy, Miki vyplnil nějaký lístek a dostal kartu od pokoje, kterou měl nacpat do vedle stojícího automatu a platební kartou v té samé mašině zaplatit požadovaných 30.000 JPY. Tohle je asi ten zmiňovaný japonský technologický pokrok :-).

Dali jsme si na pokoj 811 věci, vyndali z batohů zbytečnosti a vrátili se k nedalekému supermarketu FamilyMart, ve kterém jsme si za 1.598 JPY koupili dva malé boxíky se sushi a tempurou k večeři, něco na snídani a malou sváču na zítřek a Miki pití - něco sladkého a jedno pivo.

Na pokoji jsme otestovali japonský multifunkční záchod :-), dali si sprchu, pojedli večeři, připravili věci na zítra a asi ve 22:30 šli spát. Moc mi nešlo usnout.

Šipka Zpět na „Obsah“

7. 5. 2017 - Tokyo

Něco po 0:30 jsem se vzbudila, protože se mi chtělo na záchod. A pak jsem nemohla usnout, převalovala jsem se asi hodinu, cítila, jak mi děsně buší srdce. Nakonec jsem si po vzoru Nového Zélandu vzala Ibalgin a asi za půl hodiny jsem usnula.

Budík ve 4:30 byl krutý. Připravili jsme se a něco po 5:00 vyrazili na zastávku metra Kyobashi. Za 400 JPY (á 200 JPY) jsme si koupili jízdenky do zastávky Asakusa. Platební terminál bral i bankovky, tak jsme rovnou rozměnili desetitisícovku.

Památky: Japonsko - Tokyo

Metro přijelo za pár minut a za další chvilku už jsme vystupovali na Asakuse. Východ z metra byl dobře značený a i venku jsme se rychle zorientovali, takže za chvíli jsme už procházeli bránou Hozo-mon u chrámu Sensō-ji (浅草 寺, Sensó-dži).

Byla tam spousta lidí se psy oblečenými do všeho možného a pár lidí, kteří čekali, až se za několik minut otevře chrám. Venku jsem si za 100 JPY koupila věštbu. Dalo nám zabrat najít ke znakům, které jsem si vylosovala na tyčince, ten správný šuplík, ale povedlo se. A věštba se mi líbila, tak jsem si ji nechala. Pokud je špatná, tak se přiváže na takové stojánky a mniši je pak spálí, aby se nenaplnily.

Udělali jsme vstupní rituál omytí rukou a vypláchnutí úst, jeden pán nám tam pak ukazoval, jak po sobě umýt naběračku. V chrámu začínala bohoslužba, tak jsme se chvíli dívali, poslouchali a v mezičase přispěli několik yenů.

Prošli jsme se po okolí a zahradě a mezitím posnídali – malé záviny s melounovou náplní a něco jako melounovou koblihu. Chystali jsme se ke Sky Tree, ale začalo mrholit a od chrámu bylo vidět, že je celá horní půlka věže v mracích. Sedli jsme tedy na metro (á 170 JPY) a dojeli na Ueno. Tam jsme přestoupili na vlak, takže jsme museli poprvé projít okolo turniketů a obsluhy a dostali jsme do JR Passu razítko.

Vlakem jsme dojeli na Tokyo Station, kde jsme vystoupili směr Kōkyo (皇居, Imperial Palace, Císařský palác). Chvíli jsme obdivovali budovu hlavního nádraží a pak zamířili k paláci.

Prošli jsme se okolo, obdivovali příkopy, strážní věže i rozlehlost přilehlého náměstí, ale zahrady otevíraly až v devět. Bylo teprve půl osmé. Alespoň jsme posvačili naše první rýžové onigiri.

Když jsme to tam dost okoukali, vrátili jsme se vlakem na Ueno. Zašli jsme do supermarketu 7-eleven, kde jsme za 792 JPY nakoupili něco k jídlu. Jako hlavní jsme měli smažené krevety s rýží, které nám paní na pokladně ohřála. Zamířili jsme do parku Ueno a hned cestou jsme snědli knedlíček mochi. V parku jsme se usadili na zídku, pozorovali okolní šrumec a snědli krevety s rýží i matcha palačinky a popili jasmínový čaj.

Pomalu se blížila devátá hodina, tak jsme pokračovali do National Museum of Nature and Science, tedy Národního přírodovědného muzea. Dorazili jsme tam asi 10 minut před devátou, tak tam byla trochu fronta čekající na otevření. Otvírali přesně v devět. Zaplatili jsme vstup (620 JPY na osobu) a rovnou zamířili do části „Japan Gallery“ do 2. patra, kde je v oddělení „Japanese People and Nature“ výstava „The Organisms Bred by the Japanese“ a v jedné z vitrín vycpaný slavný pes Hachikō (Hačikó). Nikdo u něj nebyl, zato my tam byli dlouho :-). Chudák ani nebyl pořádně popsaný, je uvedený jen jako pes plemene akita, vše v japonštině, popisek v angličtině ani slovem. Pro informace v angličtině je nutné využít jejich interaktivní systém, kde jsou popsané hlavní exponáty muzea, ale kolik návštěvníků se tím prokliká... :-(

Pak jsme prochodili zbytek japonské části muzea, kde byla spousta místních zvířat, rostlin, hornin... Muzeum není moc velké a popisky jsou v podstatě výhradně v japonštině, takže už asi po hodině jsme měli japonskou část muzea prochozenou a tedy jsme zamířili k východu. V obchodě se suvenýry u východu jsem objevila první washi pásky. Jedna z nich byla s obrázky Hachikō, tak jsem si jí za 324 JPY koupila.

Přešli jsme jen o kousek vedle do Tokyo National Museum, tedy Tokijského národního muzea. Vstup 620 JPY na osobu jsme zaplatili v automatu a zamířili rovnou do krásné hlavní budovy Honkan (Main Gallery, Hlavní galerie), kde je ve druhém patře řada japonských expozic – poklady z chrámů, samurajská brnění a meče, kimona, svitky. Některé exempláře byly označené cedulkou, že se nesmí fotografovat, jde totiž o exponáty soukromých majitelů, kteří k tomu nedali souhlas. Zákaz jsem důsledně dodržovala, přesto mě v jedné místnosti napomenula zaměstnankyně, že vystavené kimono se nesmí fotit. Až po důkladném prozkoumání jsem objevila maličkou ikonku na popisce :-(.

Udělalo se docela hezky, teplotně tedy až moc, fuj, tak jsme se rozhodli zkusit ráno vynechanou Sky Tree. Z Uena tam jezdí okružní autobus, který jsme chtěli použít ráno v protisměru, což sice nevyšlo, ale díky tomu jsme věděli, kde staví i v tomto směru. Přijel za pár minut, jízdné bylo 220 JPY na osobu, platilo se řidiči do takové mašinky, která přebytek vrátila, nebylo potřeba platit přesnou částku.

Cesta ke Sky Tree utekla. Cestou jsme viděli nějaké průvody i menší chrámy vtěsnané mezi domy. Autobus nás vyhodil v garážích pod věží. Stačilo vyjet eskalátorem do 4. patra a tam vystát rychle ubývající frontu na vstupenky.

Zaplatili jsme 4.120 JPY za dvě vstupenky na Tembo Deck a po kontrole zavazadel a vystání menší fronty u výtahu vyjeli na plošinu ve výšce 350 metrů. Byly tam davy lidí a výhled tedy nic moc, město bylo stále v oparu a o výhledu na Fuji jsme si mohli nechat jen zdát, ale rozhodně to bylo lepší, než kdybychom bývali šli ráno, kdy byla půlka věže v mracích.

Obešli jsme celé patro a na tom nejlepším místě se pak zastavili ještě jednou. Poté jsme se postupně posouvali níž. Nejdříve o jedno patro, kde už ale výhled skoro nebyl, zato tam byly suvenýry, poté ještě o jedno patro, kde je částečně prosklená podlaha. Miki že zdržel focením v prostředním patře a pak jsme se nemohli najít. Proběhla jsem obě patra a nikde ho neviděla, tak jsem si koupila pohled za 155 JPY. Každý pohled ve stojanu byl v samostatném celofánovém sáčku s čárovým kódem, u pokladny mi pohled v sáčku dali do malé igelitové taštičky, kterou nahoře přelepili lepicí páskou, aby z tašky nevypadl. Normálně prodejní obřad… :-O

Pak jsem šla na Mikiho čekat do dolního patra, kdyby mě hledal, ale nakonec jsem mu musela poslat „lokalizační SMS“. Došel až k „exitovému“ výtahu, kde bych ho v těch davech lidí neviděla, ani kdybych tam došla, ale sám vždycky prosazoval, že se vrací na místo, kde se lidi naposledy viděli, tak mě vůbec nenapadlo tam jít, hlavně když ta chodba je v podstatě slepá a končí ve výtahu směrem dolů. To bych ho tam mohla hledat hodiny :-(. Kvůli hledání nám ujel autobus zpět na Ueno a na ten další jsme pak museli asi 10 minut čekat.

Na Uenu jsme během přestupu snědli výborné mocchi plněné něčím jako vanilkový pudink. Z Uena jsme pokračovali vlakem na Tokyo Station a vrátili se k Císařskému paláci, abychom si prošli jeho Kōkyo Higashi-gyoen (皇居東御苑, Imperial Palace East Gardens, Východní zahrady císařského paláce), které byly ráno zavřené.

U vstupu byla kontrola zavazadel, nijak extra důkladná. Vstup do zahrad je zdarma, ale dostali jsme takové kartičky, které máme zase při odchodu vrátit. Udělali jsme si tam malý okruh a našli pár hezkých zákoutí, například jezírko s mostem a vyhlídkovým altánkem nebo bambusový lesík.

Vrátili jsme se na Tokyo Station, u níž seděla řada umělců, kteří malovali a kreslili budovu hlavního nádraží. My jsme pokračovali vlakem do stanice Hamamatschucho, odkud jsme došli k chrámu Zōjō-ji (増上寺, Zódžó-dži). Cestou jsme obdivovali nejen brány patřící k chrámu, které byly zakomponované mezi domy a ulicemi, ale také jedny z prvních plastových modelů jídel vystavených před restauracemi.

Chrám jsme si prohlédli jen od vchodu, zrovna v něm končil pohřeb. Fotila jsem tam misky s vonným pískem, které jsou u vchodu do chrámu a nějaký postarší běloch, který se tvářil, že mu to tam celé patří, do mě dost neurvale strčil, že se během obřadů v chrámu nesmí fotit. Jednak nechápu, co je mu do toho, od takové kontroly jsou všude různí hlídači, druhak jsem vnitřek chrámu nefotila, což by si býval mohl všimnout, kdyby se kromě faktu, že fotím, ráčil zajímat také o směr, kterým je můj foťák namířen.

Vedle chrámu jsme objevili stovky sošek malých dětí, které mají čepičky, některé bryndáčky a pár jich je i různě oblečených – buď na památku zemřelých dětí, nebo na ochranu těch živých.

Od chrámu jsme pokračovali k Tokyo Tower (東京タワー, Tokijská věž). Oslovily nás u ní tři Japonky, které dělaly nějaký průzkum. Ptaly se nás, odkud jsme a po sdělení, že z České republiky, nás hned upozornily na nedaleko postávající ho Čecha, kterého zpovídaly před námi. Postavil se opodál a začal si nás fotit, nechápu.

Holky se nás ptaly, jestli víme, na co jsou tam všude pověšené ryby, takže jsme se díky nim dozvěděli, že je to něco jako náš den dětí. A zajímalo je, jestli nějakým takovým způsobem takový den slavíme, Miki jim odpověděl, že ne, ale asi jsme měli víc upřesnit, že den dětí máme, ale neslavíme ho nijak konkrétně.

Zalezli jsme pod věž a v jejím druhém patře navštívili MOS Burger, což je japonský řetězec rychlého občerstvení. Za 780 JPY jsme si dali každý jeden burger – Miki rýžový a já s osmaženým krevetím mletým. Bylo to úplně čerstvé a tedy dost horké, tak jsme burgery vzali do ruky a vyrazili na cestu k nádraží. Burgery jsme snědli cestou a ten můj krevetový byl vynikající!

Od věže jsme se vrátili na vlak a popojeli do zastávky Harajuku, kde jsme vystoupili a vyrazili na obhlídku chrámu Meiji Jingū (明治神宮, Meidži-džingú). Má obrovské zahrady, takže k samotnému chrámu jsme dorazili až v 16:30, kdy se zpoplatněná část zavírá. Počítali jsme s tím, když jsme se rozhodli vrátit ke Sky Tree. Ale nepřišlo mi, že bychom o něco přišli, navíc chrámů ještě navštívíme spoustu. Venku u chrámu byly zase další možnosti, jak vyřknout a zajistit si splnění svých přání, už jsme těch možností viděli snad desítky a to jsme na japonském území sotva pár desítek hodin :-).

Od chrámu jsme pokračovali ulicí Koen Dori, u které se konala „duhová pride parade“. Radši jsme šli, protože mi sice takové akce nevadí, ale nějak nevím, jak se u toho tvářit. Cestou jsme viděli chlápka, který ve speciálním zvířecím kočárku vezl snad 10 koček. Některé z nich tedy vypadaly, že už toho mají chuděrky dost, nějaká paní je hladila a zkoušela probrat z letargie, ale ony prostě visely přes okraj kočárku dolů a skoro vůbec nereagovaly :-(.

Došli jsme až na veleznámou křižovatku Shibuya (渋谷, Šibuja). Přešli jsme přes křižovatku a vlastně hned uviděli sochu Hachikō (Hačikó) v obležení desítek lidí, květin a překvapivě asi i dvou koček, které musely být taktéž asi zfetované, jak byly flegmatické.

Pak jsme se pokoušeli trefit na nadchod nad jednou silnicí, ze kterého musí být super výhled na chaos na křižovatce. Povedlo se nám to jen částečně a až po hrozně dlouhé době, všude bylo šílené množství lidí. Jenže bez lidí by to právě na Shibuye bylo tuctové :-).

Když jsme se dost vynadívali, vyrazili jsme prozkoumat okolí. Prošli jsme ulicí Center Gai, která je významnou nákupní ulicí, kde se schází tokijská mládež, a skrz úzkou uličku Spain Slope.

Mířili jsme k prodejně Tokyu Hands. Je to obchod s různými hobby potřebami, do kterého jsem se chtěla mrknout na washi pásky, rýžový nebo origami papír atd. Prošli jsme postupně všechna oddělení, kde by něco takového mohlo být a i když jsem vyloženě nečekala, že budou mít washi pásek celé patro, našli jsme jich spíše jednotky kusů, vždy jen pár kousků v ošatce, roztroušené v různých odděleních po celém mnohapatrovém obchodním domě a ve větším množství vlastně až na poslední chvíli. I tak ale v počtu na Japonsko dost malém, s divnými a ne kvalitně zpracovanými motivy. K washi pásce z muzea jsem tedy žádnou další nepřidala.

Z obchodu jsme pak šli rovnou zpět k Shibuye do restaurace Kujiraya. Všechny její cedule byly v japonštině, jen upozornění, že jsou velrybí restaurace, bylo anglicky. Vlezli jsme dovnitř a obsluha nás hned upozorňovala, že servírují velryby. Zdá se, že s tím má opravdu hodně lidí velký problém, až se divím, že na recepci restaurace nesedí spíš ochranka...

Restaurace s pokrmy z velryb, stejně jako samotný jejich lov, jsou dost kontroverzní téma. Japonsko, spolu s Islandem a Norskem, nerespektuje Mezinárodní úmluvu pro regulaci lovu velryb, takže je zde konzumace velrybího masa jakože „legální“, byť tedy Japonsko tvrdí, že loví velryby pro vědecké účely, zatímco ve skutečnosti asi všechno maso skončí v žaludcích návštěvníků restaurací. Částečně kontroverzní téma je to i pro mě samotnou, jelikož si uvědomuji míru ohrožení některých druhů velryb a těžko se mi smiřuje s tím, že konzumací velrybího masa se stávám součástí toho kolosu. Na druhou stranu statistiky tvrdí, že velryby se ocitly na pokraji vyhynutí především proto, že byl primárně využíván jejich tuk, respektive olej, který se používal jako palivo do lamp, nikoli kvůli lovu na maso. Chabá útěcha a tak trochu výmluva, ale zabití zvířete kvůli obživě mi přijde smysluplnější, byť by se bez konzumace velrybího masa lidstvo samozřejmě dokázalo obejít. Takže si budu protiřečit a za to, že tyhle dvě věci napíši do jedné věty, asi přijdu do pekla, ale, za prvé, snad se brzy mezinárodním organizacím podaří docílit, aby zákaz lovu začaly respektovat i ty zbývající země, a za druhé, já v tuto chvíli využívám možnosti, neb na cestách jsem ochotná sníst cokoli, co mi neutíká z talíře...

Dali jsme si menu Isana, které je pro dva. Sestává z vařeného velrybího ocasu (zajímavá konzistence i chuť), velrybího sashimi (kousky masa neobvykle silné, chuť masa výrazná, ale nedokážu ho k ničemu přirovnat), smaženého velrybího masa (jako by to bylo obalené ve škrobu, hodně mastné bez výrazné chuti), barbeque naloženého masa (asi nějaká omáčka a sezamová semínka, maso křehké a moc dobré, grilovali jsme si sami na plynovém grilu zabudovaném ve stolu) a zeleniny, rýžové polévky s velrybím masem (sami jsme si obsah misky zalévali vývarem, který sám o sobě nebyl nic moc, ale spolu s obsahem misky paráda) a (nevelrybí) zmrzliny. U té jsme se zajímali, co je to zač, protože to chutnalo po citronu, ale číšník nám to nedokázal přeložit. Zapojily se do toho paní od dvou dalších stolů a pokusily se nám to vysvětlit, ale hlavní složkou zmrzliny je podle všeho nějaké ovoce, jehož název nám uváděly v japonštině a nedokázaly jsme ho tedy identifikovat :-). Mimochodem – náš číšník byl neuvěřitelně sympatický, věčně vytlemený, bezprostřední a přitom strašně úslužný, jak kdyby mu fakt dělalo radost celý život obsluhovat hosty. Spolu s pitím (Coca-Cola a saké) jsme platili 9.676 JPY.

Z restaurace jsme zamířili na křižovatku Shibuya. Venku se ochladilo a začalo trochu pršet. Ormkli jsme křižovatku v noci i sochu Hačikó, u které už za tmy vlastně nikdo nebyl. Pak jsme použili „Hachikō Entrance“, kterým jsme vlezli na nádraží Shibuya a povedlo se nám doběhnout vlak, čímž jsme ušetřili asi tři minuty, než by přijel další :-).

Ze Shibuyy vyrážel vlak docela plný, ale brzy se vyprázdnil, tak jsme si i sedli a trochu dopsali deníky. Z Tokyo Station jsme došli k hotelu, u kterého jsme ve FamilyMartu nakoupili za 871 JPY něco k jídlu na zítra.

Na pokoji jsme si dali sprchu, Miki omrknul programy v televizi, oba jsme dopsali deníky a po přípravě věcí na zítra šli asi ve 23:30 spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

8. 5. 2017 - Tokyo a Kamakura

Budíka jsme měli na 6:00 a něco po 6:30 jsme vyrazili směr Tsukiji Shijō (築地市場, Cukidži). Prošli jsme mezi spoustou mrakodrapů a došli až k tržišti. Prochodili jsme přilehlé uličky, ve kterých se prodávají především ryby a výrobky z nich, ale i ovoce a zelenina, koření či kuchyňské potřeby. Miki si za 200 JPY koupil mečouna na tyčce, já krabičku sushi za 216 JPY.

Brzy nás bezcílné bloudění přestalo bavit, tak jsme vyrazili na zastávku Shimbashi. Proti nám se valily stovky tučňáků – čti pracujících oblečených v obleku. Jak jsme se blížili k nádraží, byly jich tisíce, ve vlakové stanici to byl jeden souvislý obrovský lidský had. Vlaky jezdí co pár minut, ale ten, který zrovna odjížděl, byl narvaný k prasknutí. Uf.

Došli jsme skoro až na označený konec vlaku, kde nebyly vagóny až tak strašně narvané a vcucnuli jsme se do dalšího vlaku. Byl plný lidí v „uniformách“ – muži v oblecích, ženy v kostýmkách, civilista kromě nás asi ani jeden. Naštěstí během příštích dvou zastávek se vlak trochu vyprázdnil, tak jsme si i sedli. Jen jsme si neohlídali cílovou stanic, vlak končil v Ofuně, kde jsme tedy museli přestupovat. Naše cílová stanice byla Kita-Kamakura.

Památky: Japonsko - Kamakura

Od nádraží jsme došli k chrámu Kenchō-ji (建長寺, Kenčó-dži) – nejstarší japonský zenový chrám a klášter. Nikde nikdo nebyl, otevřeli teprve asi před půl hodinou. Zaplatili jsme vstup 500 JPY na osobu a prozkoumali chrám. Bylo tam pár lidí, boží klid, ách...

U tatami jsme se museli zout, ale všude bylo tak dokonale čisto, že naše „fujponožky“, které si pro chůzi bez bot nosíme v zahraničí s sebou, nebyly vůbec potřeba. Měli tam v angličtině návody, jak si při meditaci sednout, jak založit ruce. Tak jsem to zkusili a chvíli poseděli. V chrámu ale něco chystali a já si připadala docela nepatřičně, tak jsme brzy odešli. Po prohlídce areálu jsme vylezli na parkoviště a než jsem vyndala snídani/svačinu, dorazily dva autobusy, ze kterých vyskákaly tlupy bílých. Rychle pryč!

Pokračovali jsme k chrámu Tsurugaoka Hachiman-gū (鶴岡八幡宮, Curugaoka Hačiman-gú), do kterého jsme vylezli bočním vchodem a tedy vlastně hned k tomu nejdůležitějšímu a nejvýše postavenému.

Cestou jsme si dali snídani/svačinu – nadýchaný koláček, který na první pohled vypadá jako kobliha, a palačinky, tentokrát ne matcha :-).

Když jsem fotila zbytek areálu od horního chrámu, pán z ostrahy mě upozorňoval na lepší místo a chvíli si s námi povídal. A to už určitě patřil k té starší generaci. Nějak tu předem očekávanou jazykovou bariéru zatím nepociťujeme. Jasně, plno lidí umí jen základy, ale když jeden neví, hned jsou v okolí další Japonci, kteří sami od sebe hned pomáhají.

Prošli jsme areálem, prozkoumali různá jeho zákoutí, objevili i ostrůvek uprostřed jezírka přístupný po mostě. Došli jsme až k dolní bráně torii, u které byl obrovský klenutý most, bohužel opět nepřístupný.

Od torii jsme pokračovali prosluněnou uličkou, která vede prostředkem velké silnice. Podle pána z ostrahy byla ještě před několika dny lemovaná kvetoucími sakurami. Dnes už není po květech ani památky, nezůstaly ani okvětní lístky na zemi. Ono to asi bude víc, než jen pár dní…

Skrz centrum Kamakury (鎌倉) a okolo nádraží jsme pokračovali k chrámu Kōtoku-in (Kótokuin), v jehož prostorách stojí Daibutsu (鎌倉大仏, Daibucu, Great Buddha, Velký Buddha). Cestou jsme obdivovali okolní kopce, domky s rýžovými okny i na chodníku nastříkanou ceduli „tsunami evacuation route“.

Vstupné bylo jen 200 JPY na osobu. Buddha byl obrovský, monumentální, tak jsme si ho pořádně prohlédli, vyfotili, omrkli zevnitř (vstup do vnitřku sochy za 20 JPY na osobu) a já i nakreslila. No, obličeje mi vůbec nejdou, takže je to ostuda, ale vedle stojící „socha kytky“ se mi kreslila docela dobře :-). Ale byly to jen takové rychlé několikaminutové skicy, nechtěla jsem tam strávit půl dne. Miki mezitím posvačil onigiri.

U východu z chrámu jsme se zastavili v suvenýrech. V prvních jsem si za 80 JPY koupila pohled, zase byl v samostatném sáčku. Ve druhých jsme si pořídili malou černou kočku maneki-neko se zvednutou levou packou (400 JPY) a také krabičku s pěti páry jídelních hůlek (500 JPY). Moje původní představa tedy byla, že si pořídím nějaké kvalitní hůlky, třeba bambusové, ručně vyráběné, vyřezávané… Jenže jak je poznat, kam pro ně jít…

Při nakupování jsem se úplně zapomněla, protože na plánovaný „trek“ jsme měli jít jinudy, ale ze suvenýrů jsme automaticky pokračovali stejnou cestou, jako jsme přišli. Miki si cestou koupil v automatu Fantu za 150 JPY. Na křižovatce se silničkou do Kamakury jsme se trefili na boční napojení na Daibucu Hiking Trail. Stezka vedla strmě vzhůru, ale po vystoupání největšího kopce už docela po vrstevnici.

Cestou jsme si udělali zacházku k chrámu Zeniarai Benzaiten. První torii stála u skály, ve které byl tunel. Prošli jsme jím a za ním následovalo několik dalších torii a prostranství obklopené řadou malých chrámů. V jedné jeskyni bylo několik malých oltářů, tekoucí pramen vody, ve kterém všichni doslova prali peníze, u stropu zavěšené řetězy ze složených papírových jeřábů. Díky naprosto atypickému prostředí to bylo naprosto úžasné místo, idylické, uklidňující.

Vrátili jsme se na stezku a pokračovali až na nádraží Kita-Kamakura. Cestou jsme se jen zastavili v chrámku Kuzuharaoka Jinja, ostatní chrámy po cestě jsme nechali být, to bychom neodešli nikdy :-). Cesta byla, hlavně ke konci, lemovaná bambusovými lesy, tak jsem uvažovala, proč je tak extra les Arashyiama v Kyotu, když ve skutečnosti tu bambusy rostou divoce úplně všude. Na konci stezky jsme se zdrželi u krásného vstupu do chrámu Jochi-ji, kde byl malý kamenný klenutý most a schody mířící vzhůru a ztrácející se v lese. Seděli tu nějací umělci a kreslili/malovali si tohle malebné zákoutí.

U nádraží Kita-Kamakura jsme ještě objevili malý parčík s jezírkem a kamenným klenutým mostem, který byl sice podepřený lešením, ale překvapivě se přes něj smělo chodit, zatím byly vždycky všechny klenuté mosty přehrazené.

Na nádraží jsme na vlak čekali asi 2 minuty a už se vezli zpátky do Tokya. Cestou jsme ve vlaku v rychlosti posvačili (zákaz nikde není, ale nikdo ve vlacích nic nekonzumuje, tak bych spíš řekla, že se to ze slušnosti nedělá), trochu dopsali deníky a rozhlíželi se po okolí, hlavně v Yokohamě, kterou jsme projížděli.

Dojeli jsme na Shimbashi, kde začínala část programu, o kterém Miki nevěděl. Že nám asi zbyde dost času, jsem zjistila pár dní před odletem a naplánovala malé kolečko po Tokyu, pokud bychom opravdu měli čas. No a protože Mikimu by se to mohlo líbit až tak, že by to rozplánoval a pokračoval až k letišti Haneda :-) a my se do hotelu dostali kdo ví kdy v noci, ani jsem mu to dopředu neříkala :-).

Na Shimbashi jsme přestoupili na vlak do stanice Daiba. Není v JR Passu, tak jsme si museli koupit jízdenky (á 320 JPY). Vlak jezdí bez řidiče, takže se dá sedět úplně vepředu se super výhledem ven. Sice tam bylo obsazeno, ale i „na stojáka“ to stálo za to. Mimo výhledu jsem se cestou bavila také nad cedulkou, která je u těch předních míst nalepená – „Enjoy your ride, but please give up your seat at the final stop“, tedy něco jako „Užijte si jízdu, ale na konci se svého místa vzdejte“. Tak si říkám, co se tam asi musí dít, když tam tohle visí :-).

Vlak projíždí mezi mrakodrapy a především vykružuje 270° zatáčku, pomocí které zdolává převýšení, aby mohl dál pokračovat pod mostem Rainbow Bridge.

Vystoupili jsme na Daibě, od níž je to jen pár kroků k soše Odaiba Statue of Liberty, tedy tokijské soše svobody. Byl od ní docela hezký výhled i na Rainbow Bridge. Nakoukli jsme do přilehlého nákupního centra, jestli v něm není nějaký velký supermarket, kde by mohli mít větší výběr pití pro Mikiho, ale neuspěli jsme. Ne, že by se mi zrovna chtělo courat po obchodu…

Pokračovali jsme tedy pěšky na stanici Tokyo Teleport, odkud jsme metrem přejeli jednu zastávku do stanice Tennozu Isle. Jedna jízdenka byla za 210 JPY. Jídlo, suvenýry i mnoho jiných věcí běžné se potřeby mi tu přijde skoro až levných, ale jak jde o dopravu, tak snad neexistuje horní cenová hranice, tolik v Praze nestojí ani přestupní jízdenka na 1,5 hodiny, co tady jízda jednu stanici.

Na Tennozu Isle jsme po menších komplikacích, kdy jsme se nemohli trefit na nástupiště tak, abychom měli komu ukázat naše JR Passy – prvně jsme došli k turniketům, pro které je potřeba „automatická“ jízdenka – jsme stanuli na zastávce monorailu, který jezdí mezi Hamamatsuchem a letištěm Haneda.

Brzy jeden přijel, tak jsme se svezli jednu stanici na Hamamatsucho a odtud na Tokyo Station. Tam jsme si chtěli hlavně vyřídit rezervace na potřebné vlaky, tak jsme hledali kancelář JR. U jedné přepážky vydávali jen jízdenky na aktuální den, poslali nás jinam. Tam jsme po nějaké době obdrželi vše potřebné, dokonce jsme si kopili i jízdenky na šinkansen Nozomi!

Když byly formality vyřízené, stavili jsme se v McDonald´s na večeři. Miki si dal Ginger Pork burger v menu s hranolkami a pitím, já jen krevetový burger Ebi Filet-O... Celé to stálo 1.010 JPY.

Po jídle už zbývalo jen dojít do hotelu – s obvyklou zastávkou ve Family Martu, kde jsme za celkových 1.462 koupili jeden knedlíček (spíš knedlík), něco k snídani a na zub a pití.

Na pokoji jsem si dala pořádnou sprchu, snědli jsme knedlík, dopsali deníky, připravili věci na zítřejší první přesun a ještě maličko večerně posvačili mochi.

Šipka Zpět na „Obsah“

9. 5. 2017 - Nikkō

Asi ve 4:30 jsem šla na záchod a pak už moc nemohla usnout. Jednak už bylo venku světlo, druhak už jsem koukala, že bych chtěla vyrazit ven :-). Budíka jsme měli na 5:30, připravili se, naházeli do kufru těch několik věcí, na recepci vrátili karty od pokoje a vyrazili na nádraží.

Byli jsme tam hrozně brzo, takže jsme stihli omrknout a vyfotit šinkansen Hayabusa. Může být něco spokojenějšího, než Miki, který jí viděl? Když odjel, přesunuli jsme se na naše nástupiště, ze kterého bude odjíždět nás šinkansen Yamabiko. Do odjezdu zbývalo hrozně moc času, ale sledováním šinkansenů to rychle uteklo. Během okukování okolí jsme posnídali melounové záviny.

Asi 7:00 vjel náš šinkansen do stanice, tak jsme na-stoupili a usadili se. Naše místa jsou hned v první řadě, tak máme o něco menší okénko, ale po malém sklopení sedaček je ven vidět parádně.

V 7:11:20 se ozval zvuk pro zavírání dveří, v 7:12:00 se dveře zavřely a během několika vteřin jsme byli v pohybu.

Nejprve jsme stavěli v Uenu a Omiya, mezi nimi jel vlak docela pomalu, ale jak jsme opustili Tokio, zrychlil na nějakých 225 km/h. Maximální dosažená rychlost byla 227 km/h. Cestou jsme trochu posnídali – odporný čaj, co chutnal jak vylouhované vajgly, nechápu, že po tomhle se Japonci dožívají tak vysokého věku :-), a pečivo - trojúhelník s čokoládou a takový nadýchaný chlebíček.

Cestou jsme také trochu psali deník a hlavně koukali z okna, cesta ubíhala extra rychle, stačilo napsat jednu větu a venku byl jiný svět. V 8:03, přesně na čas, jsme vystoupili v Utsonomia. Přesunuli jsme se na nástupiště 5, ze kterého nám v 8:23 jel vlak směr Nikkō. Přijel asi o 10 minut dřív, vysypal lidi, nastoupili jsme a čekali na odjezd.

Odjížděli jsme na čas a sotva jsme vyjeli z Utsunomiya, objevila se spousta rýžových políček. Cesta venkovem trvala necelou hodinku a v 9:11 už jsme vystoupili v Nikkō (日光市, Nikkó). Pěšky jsme došli na nedalekou vlakovou zastávku Tōbu-nikkō, odkud měl být autobus k našemu ubytování levnější.

Autobus jel za pár minut. Nastupovalo se zadními dveřmi, kde jsme si vzali lísteček. Jeli jsme jen jednu zastávku, protože autobus „World-Heritage Bus“ spojuje významná místa města a má tedy dost nepraktickou trasu, v námi potřebné zastávce Shinkyō stavěl až po okružní jízdě, která by se dost prodražila, takže jsme pak radši kousek došli. Zastávky jsou na znamení, takže jsme zmáčkli knoflík, jízdné se platí u řidiče – do takového boxíku se hodí jízdenka a mince. Musí to být přesný obnos, takže je tam u toho také automat na rozměnění. Podle všeho se asi musí za každý lístek platit zvlášť, což jsme neudělali, tak to řidič přepočítával ručně a vrátil nám 10 JPY. Jednoho stála jízda 260 JPY.

Došli jsme kousek k našemu ryokanu Nikko Tokinoyuu. Paní na recepci byla moc milá, ale anglicky uměla jen pár slov. Podle vytištěné rezervace nám dala účtenku, kterou jsme hotově zaplatili - 16.500 JPY za noc. Pak nám ještě připevnila na kufr číslo, dala druhé s sebou, ukázala v mapce, kudy k chrámům, máme to k nim opravdu jen kousíček, a radši jsme šli :-).

Památky: Japonsko - Nikkō

Ryokan stojí v podstatě kousek od slavného mostu Shinkyō, který jsme omrkli, ale docela mě zklamal. Stojí přímo u dost frekventované křižovatky a přístupný je jen po zaplacení vstupného.

Za chvíli už jsme byli u chrámu Rinnō-ji (輪王寺, Rinnó-dži). Zaplatili jsme si kombinovanou vstupenku do Sanbutsu-dō a Taizu-in ya 900 JPY na osobu. Hlavní budova Sanbutsu-dō je aktuálně v rekonstrukci, což znamená, že je nad ní postaven v podstatě obrovský plechový „hangár“. Není tedy vidět zvenku, ale zase je v ní postavená řada chodníčků, pomocí kterých se dá dostat až k oltáři, který je normálně samozřejmě vidět jen z dálky, schodiště až do asi 5. patra, ze kterého je vidět část střechy a z horního ochozu je výhled na zbytek areálu. Trochu neobvyklá návštěva chrámu, ale rozhodně zajímavá.

Když jsme chrám obešli zezadu k Daigoma-dō, objevila jsem tam krásné zákoutí v zahradě a také dva stromy nápadně podobné sakurám. Pořádně jsme si je prohlédli a vyfotili, ale nemohli jsme tomu uvěřit, teď už jsou sakury v podstatě všude odkvetlé, je možné je pozorovat vlastně jen úplně na severu Japonska, možná v Sapporu, kam jsme kvůli nim původně chtěli jet, ale pak jsme to zavrhli. Miki u jedné prodavačky ověřil, že prý jsou to fakt sakury! Takže to vyvolalo další kolo prohlížení i focení. Z jednoho utrženého květu, který jsem si chtěla vylisovat, mi ale nakonec zbyly jen okvětní lístky, květ rychle opadal.

Od Rinnō-ji jsme pokračovali k Taizu-in. Cestou jsme snědli poslední část snídaně – takovou „koblihu“, která jako kobliha jen vypadá, ve skutečnosti je to nadýchané těsto, trochu to chutnalo po kokoskách.

V Taizu-in byla nějaká škola a strašná spousta dětí, které celkový dojem dost rušily. Nicméně areál je nádherný, obklopený velkou zahradou s desítkami kamenných luceren.

Pokračovali jsme do Tōshō-gū (東照宮, Tóšó-gú). Tam jsem se těšila, taky vstupné stálo 1.300 JPY na osobu. Fronta se ale stála už na vstupenky, takže v areálu bylo opravdu hodně lidí. Naštěstí se mezi jednotlivými stavbami v areálu chodí po cestičkách, takže stačí odvrátit pohled stranou a lidi tam nejsou.

V areálu jsme viděli vše podstatné – stáje s dřevořezbami opic „neslyším zlo, nevidím zlo, nemluvím zlo“, které znázorňují základní zásady tendai buddhismu, dřevořezbu slona od umělce, který údajně slona nikdy neviděl, posvátného koně ve stáji, bránu tak krásnou, že má jeden sloup schválně postavený vzhůru nohama, aby její krása nenahněvala bohy, i slavnou dřevořezbu spící kočky – Nemuri-neko.

Po schodišti jsme vystoupali až k mauzoleu Ieyasu, kde měli různé chrámové předměty s motivem kočky Nemuri-neko. Za 800 JPY jsem si koupila přívěsek kuličky, v níž je rolnička a je u toho připnutá kočka – pro štěstí a prý mi má splnit přání, to jsem zvědavá, jak se mu to podaří...

Za 100 JPY jsem si z krabice „vylosovala“ jedno „psaníčko“ s věšt-bou. Narozdíl od tokijského Sensōji tu žádné překlady do angličtiny nemají, takže jsem usoudila, že předpověď je dobrá a já si jí nechám :-).

U vstupu do chrámu jsme ještě obdivovali pětipatrovou pagodu, bohužel vstupné 500 JPY, které chtěli, nebylo dovnitř, ale jen kolem ní, na což nás milá paní u pokladny upozornila, tak jsme nikam nešli. Kolik lidí to asi zaplatí – tím spíš poté, co dostanou od pokladní varování...?

U Tōshō-gū jsme se zastavili v malé restauraci Kishino na jídlo. Dala jsem si Yuba Zaru Udon – studené nudle podávané se sójovkou, řasou a cibulkou a přiloženou houbou a dvěma takovými houbovitými hmotami, možná z vajíčka, těžko říct. Miki měl Yuba Soba, což je nudlová polévka. Každé to stálo 1.000 JPY.

Z restaurace jsme pokračovali ke Kanman-ga-fuchi Abyss. Jde o kamenné sochy Buddhů postavené v dlouhé řadě podle cesty, která vede podél řeky Daiya. Cestou jsme obdivovali okna z rýžového papíru. Už přístupová cesta k sochám byla moc pěkná a byl tam klid. Viděli jsme sytě růžové sakury, které podle všeho nebyly, na rozdíl od těch u chrámu Rinnō-ji, těsně před odkvětem, i vyvrácenou sakuru, která tak bezpochyby leží už kolik let, a přesto kvete…

Sochy byly naprosto úžasné, to místo má nádhernou atmosféru. Každá socha měla svou čepičku, bryndáček, v rukách mince. Některým sochám chyběla hlava nebo už byly povětrnostními podmínkami natolik poškozené, že z nich moc nezbylo, o to ale bylo úžasnější. A co bylo nejlepší, potkali jsme pouze jednotky lidí, žádné davy. To byl po tom návalu v Tōshō-gū přímo balzám na nervy.

Objevili jsme také malý vodopád, cosi jako přehradu a různé vodní kanály, malou svatyni Nukazuka Inari a došli k mostu Dainichi. Cestou jsme ovšem narazili i na varování před paviány, no super.

Největším překvapením byl objev hřbitova v lese, náhrobky porostlé mechem, místo s úžasnou atmosférou. Zpátky jsme to znovu vzali okolo soch Buddhů a tentokrát jsme se tam na chvíli usadili a já si jen tak v rychlosti pět sošek nakreslila do skicáku. Japoncům se mé počínání líbilo :-).

Brzy jsme došli zpět do města, kde jsme se zastavili ve Family Martu pro večeři. Byl o něco větší, než ty dosud navštívené, takže měli o něco větší výběr – super set 12 kusů nigiri, k tomu jsme vzali další, který jsme měli hned první večer po příletu, objevili jsme i další knedlíčky. Pobrali jsme něco k pití i ke snídani a vyrazili na nedaleké ubytování.

Venku nás zastavil nějaký kluk s páskou, že máme tři minuty počkat. Tak jsme si sedli a čekali. Za chvíli projela kolem kolona policejních aut a motorek a nějakých černých „skorolimuzín“ a mohli jsme jít. Když se v Japonsku řekne 3 minuty, budou to tři minuty, ne jako v řadě jiných zemí…

Dnes se jdeme ubytovat extra brzo, dorazili jsme už v 15:30. To proto, že dalším dnešním zážitkem je ubytování samotné…

Na recepci byla mladá slečna a nějaký chlápek, angličtina tentokrát nebyla problém. Vysvětlili nám, kde máme pokoj, že je nekuřácký a v japonském stylu, dali heslo na wifi, sdělili, že kufry máme na pokoji, poinformovali o zdejších lázních (onsenu) a nechali nás napospas svému osudu.

Mikimu se nedařilo odemknout naprosto nejaponský zámek, ale nakonec se povedlo. Vpravo za dveřmi bylo umyvadlo, v čele vchod na záchod a vlevo vyvýšená část, na kterou se vstupuje bez bot, takže jsou u ní pantofle, které pro změnu slouží výhradně pro návštěvu toalety. Vyvýšená část byla nejprve s parketami, kde byl doprava vchod do sprchy a doleva skříň s dalšími futony (pokoj může být až čtyřlůžkový). A pak už následovala hlavní místnost a tatami na podlaze. U její levé stěny byla skříň, která ukrývala také set s osuškami a yukatami, police se setem na uvaření čaje, stolek s televizí a lampička. U pravé stěny stály vyrovnané dva futony. A uprostřed místnosti stál nízký stolek se dvěma „židličkami“ – opěrátky, na kterých volně leží polštářky. V čele místnosti proti vstupu byl pak skrz dveře s výplní z rýžového papíru vstup na verandu se stolečkem a dvěma křesílky.

A tak jsem si dala sprchu a podle návodu, který na pokoji máme, jsem se zabalila do své yukaty velikosti M. Sko by mi tedy nevadilo, pokud by bylo stejně dlouhé :-). Miki měl L.

Miki mezitím podle dalšího návodu uvařil tradiční japonský zelený čaj (green tea). Já vybalila koupený knedlíček i sushi.

No a pak jsme si prostě jen užívali pokoje, pořádně ho prozkoumali a snažili se v něm „správně existovat“. Samozřejmě jsme udělali i spoustu fotek a čas strašně letěl…

Miki si pustil díl Simpsonů v Tokiu, a když jsem se rozhodla, že si musím zopakovat, jak se skládá origami jeřáb, tak se do toho pustil taky. Na jednom exempláři jsem ho to „naučila“, měl ho trochu „unaveného“ :-).

Nakonec jsme si udělali i druhý druh čaje, který jsme měli k dispozici – pražený zelený (roasted green tea). A pojedli moje oblíbené mochi.

Miki měl pak ještě hlad, tak si šel na recepci do automatu koupit nudle (190 JPY) a já jsem si otevřela Tapioca Milk Tea. Miki objevil v automatu i pití Suntory Pop (140 JPY) a na-konec mu to nedalo a ještě si pro něj došel.

Asi ve 20:50 jsem si připravila svůj futon, jelikož povlečení už bylo připravené, vlastně bylo potřeba to jen všechno rozložit. I na to jsme měli na pokoji návod v angličtině :-). Mikiho futon jsem nechala, ať si připíše další japonský zážitek :-). Asi ve 21:30 jsem šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

10. 5. 2017 - Nagano a Matsumoto

Budíka jsem měla na 5:20, ale vzbudila jsem se v pět. Pomalu jsme se připravili, tentokrát dokonce trochu posnídali bagetu plněnou nějakým krémem, který připomínal šlehačku. Na stole v pokoji jsem nechala jednoho origami jeřába, kterého jsem včera složila.

V 5:58 jsme odevzdali na recepci klíč neskutečně úslužnému a překvapivě anglicky mluvícímu staršímu pánovi a vyrazili na nádraží. Tentokrát pěšky, protože je to celé z kopce. Venku mrholilo.

Nádraží v Nikkō jsme si včera moc neprohlíželi, čekal nás jiný program, ale teď jsme ho omrkli. Je krásnou imitací starých nádraží. Nebo že by bylo původní?

Vlak směr Utsonomiya odjížděl v 6:46. Z Nikkō vyrazil poloprázdný, takže jsme si pohodlně sedli, ale cestou se zaplnil k prasknutí a naše kufry zabíraly dost drahocenného místa. Tvářila jsem se, že v tom vlaku vůbec nejsem, ale Japonci vypadali, že to, že se sedíme a ještě překážíme s kufry, je jim úplně ukradené.

V Utsonomiya jsme přestoupili na šinkansen, i výstup z vlaku a přesun do vestibulu byl v těch davech zážitek :-).

Náš vlak odjížděl asi za 15 minut, část času jsme strávili v tlačenici, zbytek Miki focením Hayabusy, která v nástupišti zrovna stála. Byla nasazená na Yamabiko v protisměru, čehož si asi nevšiml a já ho radši neupozorňovala, kňučel by jak malé štěně :-). Byl tím vlakem tak zaujatý, že mu div mu neujel náš šinkansen – Hayabusa nasazená na Yamabiko. Může být něco spokojenějšího, než Miki, který s ní jel? Kdybyste viděli jeho výraz, to bylo k nezaplacení! :-D

Miki mi neustále tvrdí, že Hayabusa není zahrnuta v JR Passu a nenechá si to vymluvit, i když ve všech výlukách je uvedeno jen Nozomi a Mizuho. Nehádám se s ním, zas tak moc jistá si samozřejmě nejsem. Na druhou stranu, pokud to tak je, ještě že to neví, jinak bychom z Hayabusy za celé dva týdny nevylezli :-)

Usadili jsme se na svých místech, která jsou v poslední řadě a dají se za ně uložit kufry. Mezi sedačkami jsou ale takové rozestupy, že to vůbec není potřeba, kufry se v pohodě vejdou před nohy a stále zbývá místa asi jako v běžném (ne A380 :-) letadle. Sedačky jsou navíc hrozně pohodlné, v Hayabuse obzvlášť. A asi ve všech šinkansenech se dají sklopit a sklopení vůbec neomezuje lidi sedící v následující řadě, takže člověk ani nemusí mít výčitky.

Během pár minut jsme jeli 270 km/h, maximální dosažená rychlost byla 274 km/h. Byl to takový fofr, že i rýžová políčka byla rozmazaná :-). Jeli jsme bohužel jen 28 minut, neskutečně rychle to uteklo, včera taky. Stihla jsem jen posnídat melounovou koblihu a šáteček a celou cestu koukat z okénka.

Vystupovali jsme v Omiya, kde jsme měli na přestup jen 8 minut. Přesto z naší koleje v tom mezičase stihnul odjet ještě jiný šinkansen. Náš šinkansen dorazil pěkně na čas. Nakoukla jsem dovnitř okénkem a zjistila, že je lepší nastoupit druhými dveřmi, abychom nemuseli procházet skrz celý vagón.

Cesta utekla rychle, i když místy nebylo na co se z okna dívat, dokonce byla v jednom místě taková mlha, že nebylo vidět vůbec nic. Kus před Naganem se ale mraky trochu zvedly a ani nepršelo. Cestou jsme ještě trochu posnídali melounovou koblihu a melounový trojhránek.

Památky: Japonsko - Nagano

V 9:30 jsme vystoupili v Naganu. V uzamykatelné skříňce jsme za 600 JPY odložili kufry. Autobus k soustavě chrámů Togakushi Jinja (戸隠神社) jezdí jednou za hodinu vždy v půl, takže nám asi o 10 minut ujel, ale šli jsme se radši podívat na zastávku. Chvíli nám trvalo, než jsme tu správnou našli a tam jsme si to potvrdili. Čekat 45 minut na bus nám přišlo jako hloupost, tak jsme si našli jízdní řád k Biggu Hatto (ビッグハット, Big Hat) a dojeli busem nejdřív tam.

Bus přijel za chvilku, při nástupu jsme si vzali lístek a pak pozorovali, kde máme vystoupit. Jízdné pro jednoho stálo 200 JPY. Autobus nás vyklopil přímo u stadionu, který moc jako stadion nevypadá, ale nebylo pochyb, všude jsou olympijské kruhy a nápisy.

Když tam člověk tak stojí a dívá se na místo, kde čeští hokejisté získali zlatou olympijskou medaili, napadá ho spousta bláznivin. Třeba že Jaromír Jágr tu tenkrát tu placku získal taky a přitom pořád ještě hraje. A že je škoda, že už ne v reprezentaci, protože v těchto dnech zrovna probíhá mistrovství světa a čistě teoreticky by mohl zrovna někde dávat nějaký vítězný gól… Což jsem si hned vyvrátila, neb v Evropě je noc a žádný hokejový zápas se určitě nehraje. Ale i tak... :-)

Trochu jsme se u haly prošli, prohlédli si jí, vyfotili a přesunuli se zase na autobusovou zastávku v opačném směru. I od ní byl na halu docela pěkný výhled.

Bus přijel za chvilku a během několika minut nás dovezl zpět na nádraží. Zase jsme tam nebyli v moc dobrém čase, začali jsme uvažovat, že návštěvu Togakushi vynecháme. U vstupu nás zastavil nějaký pastor, jestli prý bychom mu nevěnovali minutu času. Odmítla bych ho, že spěcháme na vlak, ale Miki mu to odkrýval. Chlápek se chtěl hromadně pomodlit, pak tvrdil, že prý Bůh je v nás a požádal o požehnání pro nás, pozval nás do kostela, což jsme odmítli pod záminkou nedostatku času. Kdyby jen věděl, že si vybral zaryté ateisty... Chlápek sice milý, ale ztráta času. Moc jsem nepochopila, o co mu šlo, asi z lidí čerpá energii :-).

Sedli jsme na vlak, konkrétně na tu nejpomalejší lokálku. Výhledy cestou za moc nestály, tak jsme alespoň posvačili arašídové tousty.

Popojeli jsme do stanice Shinonoi, odkud jsme vyrazili na pěší pochod k olympijskému stadionu. Jsou to asi 3 kilometry a moc to neubývalo. Cestou nás pouštěla spousta aut buď na přechodu, nebo třeba když vyjížděli z parkoviště. A to i desítky metrů v předstihu, kdyby jeli, stihli by to do našeho příchodu i víckrát.

Stadion vypadá jako velký květ. Těžko říct, jestli je přístupný. Především u něj ale stojí olympijská pochodeň. Ta má na podstavci plakety, mezi nimi i tu se všemi olympijskými medailisty – naší bronzovou a stříbrnou Kateřinou Neumannovou a především a hlavně – zlatými hokejisty. Matně si vzpomínám, ale nemůžu tomu uvěřit, že jsme z Nagana neměli žádnou další medaili… No jo, Martině Sáblíkové bylo tehdy 11, ještě o trochu méně, než mně :-).

Prošli jsme se přilehlým parkem a pěšky se vrátili na nádraží, cestou jsme obdivovali, jak Japonci parkují na parkovacích místech nejen rovně, ale hlavně v podstatě dokonale uprostřed. Nachodili jsme 6,5 km.

Vlakem jsme se vrátili na Nagano Station. Cestou jsme se definitivně rozhodli chrámy Togakushi vynechat, už bylo dost pozdě jet někam autobusem, který jezdí jednou za hodinu, respektive nahradit chrámem Zenkō-ji, ve kterém se údajně nachází první socha Buddhy na japonském území.

Chvíli jsme se zkoušeli zorientovat v jízdním řádu a pak jsme sedli na bus a za 150 JPY na osobu dojeli k chrámu. Miki návštěvu zahájil nákupem pití v automatu na hlavní třídě. U chrámu překvapivě nebylo moc lidí. Došli jsme až do hlavní budovy, za přístup k oltáři i na další místa se platilo značné vstupné. Informace o nejstarším Buddhovi nikde nebyla, tak jsme nechtěli kupovat zajíce v pytli. V hlavní budově nějaká socha, kterou všichni hladili na různých, zřejmě jejich bolavých, místech, byla, ale jestli šlo zrovna to tu nejstarší Buddhovu sochu v Japonsku se nám na místě zjistit nepovedlo.

Prošli jsme se okolní zahradou, omrkli několikapatrovou pagodu i různá zákoutí a došli na autobusovou zastávku. Za chvíli přijel bus, který nás zase za 150 JPY na osobu odvezl k nádraží.

U nádraží jsme si došli do Family Martu pro něco k jídlu. Měli spoustu moc pěkných setů, tak jsme si jich šest vzali – na teď i na večeři. K tomu dvě rýžové svačinky a Miki nějaké pití. Kvůli sushi setům to bylo tentokrát docela drahé – 3.315 JPY.

Cestou na nádraží jsme zase byli zastavení, tentokrát policií. Jednoho to v první chvíli vyděsí, ale dělali tam nějaký průzkum i s kamerou. Policajt neuměl slovo anglicky, jen to, co chtěl, nakecal do tabletu, který mu to přeložil a on nám dal anglický překlad přečíst. Prý kam jedeme a jak. Jak asi – vlakem, když jdeme na nádraží. A k čemu policie – aby jim vůbec někdo zastavil? A co kdyby někomu kvůli nim ujel vlak, na který má rezervaci nebo kterým musel jet, aby stihl něco důležitého? Musím říct, že mě vytočili do vývrtky, protože po někom něco chtít, zdržovat ho, neumět s ním komunikovat a kvůli jazykové bariéře s ním jednat neurvale, to jsem v Japonsku nečekala…

Vyjeli jsme po eskalátorech do vestibulu a tam byl další. Poslali jsme ho někam, že už jsme odpovídali, anglicky vůbec nerozuměl a nechápal, že už jsme s někým mluvili... Tohle teda nechápu. Proč se neptají lidí, kteří někde postávají, posedávají, čekají na vlak? Proč lidí, kteří někam jdou, očividně nikoli bez cíle?

Ze skříňky jsme vyzvedli kufry a rychle prošli turnikety, tam snad žádný průzkum nebude. Brzy jsme zjistili, že vlak nám kvůli těm blbcům ujel o pár minut a další jede až za hodinu. Návštěvu hradu tedy v otvírací době nestihneme :-(.

Vlak už stál na nástupišti, i když měl odjíždět asi za 40 minut. Miki si u strojvůdce ověřil, že jede do Matsumota, nasedli jsme do vozu bez rezervace a pustili se do svých bento boxů. Nikde nikdo nebyl, tak to nevadilo. Miki pak ještě odnesl odpadky na nástupiště do koše a čekali jsme na odjezd. Vlak se začal plnit asi 10 minut před odjezdem.

Vlak odjel na čas v 16:00. Cesta vedla po svazích zdejších kopců a nabízela různé výhledy do údolí. Vystupovali jsme v Matsumoto (松本市, Macumoto), kde máme zajištěné ubytování v Hotel New Station. Byl zajišťovaný na poslední chvíli, když jsme se rozhodli nespat v Naganu, ale v Matsumotu. Je starší, nejlepší roky už má za sebou, ale zase je pokoj částečně v japonském stylu s vyvýšenou ložnicí, čajovým setem, yukatami. V hotelu je i veřejná lázeň.

Ke všemu jsme na recepci dostali instrukce - včetně toho, že ženské lázně jsou automaticky zamykané, takže jsem k nim dostala klíč.

Památky: Japonsko - Matsumoto

Na pokoji jsme jen odložili věci a vyrazili se k hradu Matsumoto-jō (松本城, Macumoto-džó) alespoň podívat, když už je zavřený, ale ještě je světlo.

Došli jsme tam za chvíli a vidět ho na vlastní oči je opravdu dechberoucí, i když člověk japonské hrady zná z různých zdrojů. Z dálky vypadal o něco větší, ale jak jsme se přibližovali, byl naopak hezčí.

Obešli jsme ho ze všech přístupných stran, prohlédli i vyfotili. A trochu zmokli, ale byla to jen malá přeháňka. Pak jsme se usadili na lavičku a já jsem si chvíli kreslila do skicáku. Bohužel ze všech laviček bránil výhledu nějaký strom, a i když jsem si vybrala to nejlepší možné místo, stejně jsem měla kus hradu za stromem, tak to jen podtrhlo mou neschopnost hrad nakreslit – jak jsem ho neviděla v tom celkovém kontextu, ale musela se pro ten zbytek vždycky vyklonit do strany a v hlavě si upravit úhel, mám ten hrad nějaký křivý. Na něco se vymluvit musím :-).

Od hradu jsme se vraceli k hotelu. Cestou jsme objevili svatyni Yohashira-jinja, tak jsme její zahrady za šera a už za umělého osvětlení trochu prochodili.

Pak jsme nakoukli do jednoho supermarketu, který neznáme, ale přišel nám drahý, takže jsme pokračovali k 7eleven, který máme u hotelu. Za 2.074 JPY jsme si tam na zítřejší výlet nakoupili snídani i svačinu.

Na pokoji jsme na sebe hodili yukaty a povečeřeli sushi. Pak jsem si ještě dala jogurtový nápoj s kousky broskví, který je balený stejně, jako bubble tea. Nakonec nám Miki ještě udělal dobrý čaj :-).

Něco před devátou jsme si připravili věci na zítřek a šli spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

11. 5. 2017 - Tatejama-Kurobe Alpen Route

Budíka jsem měla na 5:00, ale zase jsem se probudila asi o 5 minut dřív. Připravili jsme se a vyrazili na nedaleké nádraží, odkud nám v 5:58 odjížděl vlak do Shinano-ōmachi, kde začíná 90 km dlouhá Tatejama-Kurobe Alpen Route – soustava nejrůznějších dopravních prostředků vedoucí skrz Chūbu Sangaku Kokuritsu Kōen (中部山岳国立公園, Chūbu-Sangaku National Park, Národní park Čúbu-Sangaku).

Cesta trvala hodinu, vedla japonským venkovem mezi rýžovými políčky. Využili jsme jí ke snídani – mimo jiné v podobě zelených, asi macha, koblih plněných zřejmě fazolkovou pastou. V 7:00 jsme vystoupili z vlaku. Venku před nádražím jsme za 5.000 JPY v boudičce koupili dvě zpáteční jízdenky na bus do Ogizawa. Autobus odjížděl na čas v 7:10, takže jsme se v něm tak akorát stihli usadit.

Cestou prosvěcovalo sluníčko, ale pršelo a pohled k vrcholkům hor jasně naznačoval, že v horách žádné sluníčko nesvítí. Míjeli jsme řadu rýžových políček, a jak jsme stoupali do hor, byly kolem lesy a otevíraly se i výhledy do údolí, na jehož dně teče řeka.

Památky: Japonsko - Chūbu Sangaku Kokuritsu Kōen

V Ogizawě jsme za 18.100 JPY koupili dvě zpáteční jízdenky na Murodo a postavili se do docela děsivé fronty na první dopravní prostředek – trolejbus do stanice Kurobe Dam. Nějakou dobu jsme museli počkat, ale vešli jsme se v pohodě i s tou velkou spoustou dalších lidí do prvních odjíždějících trolejbusů. Prý jsou to jediné trolejbusy v Japonsku.

V trolejbusu jsme seděli asi uprostřed, a jelikož celá trasa vede tu tunelem, který je navíc pro dopravní prostředek dost těsný, nebylo tam co dělat jiného, než si dát svačinu. Byla to nějaká smažená placka, trochu chutnala jako bramborová s nějakou zeleninou, ale těžko říct.

Z trolejbusu jsme vystoupili u Kurobe Dam. Kurobe Dam je nejvyšší japonská přehrada. Pořád pršelo, místy déšť přecházel v takové krupičky. Dost foukal vítr, tak pršelo i vzhůru. V plánu bylo co nejrychleji se dostat do nejzazšího bodu cesty a jednotlivá místa na trase si v závislosti na zbývajícím čase prohlížet až cestou zpátky, tak jsme se moc nezdržovali a přešli po hrázi na opačný břeh do stanice Kurobeko.

Kurobeko je dolní stanice pozemní lanovky, která zřejmě pamatuje císaře pána. V evropských Alpách bych aspoň věřila v nějaké pravidelné kontroly a údržbu, ale v japonských Alpách jsem to radši chtěla mít co nejdřív za sebou. Při nástupu bylo dost patrné, že turisti nejsou Japonci, bylo to docela inferno. Úzkými dveřmi jsem nastupovala současně s nějakou Asiatkou, což byl docela problém. Vzhledem k tomu, že mě ovšem zcela nejaponsky chtěla předběhnout a já nemám důvod být na neurvalé turisty japonsky zdvořilá, tak jsem se tam narvala a nebohou ženu, která mi byla maximálně po ramena, trochu slisovala :-). Přitom dovnitř jsme se v pohodě vešli všichni a ještě tam byla fůra místa, nechápu, o co těm lidem šlo. A taky moc nerozumím, kam se tedy ztratili všichni ti lidé z trolejbusů, vystoupit nás muselo určitě mnohem víc…

Z Kurobeko jsme pozemní lanovkou popojeli na Kurobe-daira. Další úsek mezi Kurobe-daira a Daikanbo obstarává visutá kabina. Podle všeho byla z roku 2012, ale srovnatelná tak se stejnými kabinami z 80. let v Evropě. Z kabiny byl výhled na okolní hory, ale pršelo, takže byla i dost oblačnost. Kabina nás vyvezla na Daikanbo, vršek už byl v mracích.

Co mě naprosto dostalo – když kabina vjíždí do stanice, má kolem prostoru, do kterého se má vejít, takový gumový mantinel, aby se neomlátila o zeď, pokud by jí třeba rozhoupal vítr. Ne tak ovšem v Japonsku, tady má kabinka jen takové kovové trubky u svého dolního obvodu, a to je vše. Omlácenou zeď jsem neviděla, ale jestli k tomu čas od času dojde, musí to být pořádná šlupka!

Poslední úsek cesty na Murodo byl opět trolejbusem. Prý má nějaké parametry odpovídající vlaku, takže je Murodo označováno za nejvýše položenou vlakovou stanici v Japonsku. Přitom je to stejný trolejbus, jako ten dole, o kterém zase tvrdí, že je jediný v Japonsku.

Co mě taktéž zarazilo, byla (ne)návaznost spojů. Každý dopravní prostředek je jiný, jede jinak dlouho a má jinou přepravní kapacitu. Jeden by řekl, že se to dá zohlednit, propočítat tak, aby se lidé nikde nehromadili a případně dlouho nečekali, ale nikoli. Obdobně pak že když vystoupíte z jednoho přepravního prostředku a rovnou půjdete k dalšímu, nebudete na něj čekat půl hodiny, ale pět minut. Prostě jako na sebe navazují lanovky v Alpách evropských...

Na Murodo, které leží ve výšce 2.450 metrů, bylo hnusně, že by psa ven nevyhnal. My sestoupili o patro níž a vylezli ven. Slavný Snow Corridor, tolik známý z internetu, měl podle cedulí v nejvyšším místě výšku 19 metrů. Bohužel, z neznámého důvodu byl nepřístupný, což hlásaly už cedule cestou vzhůru. Všude se to ale tvářilo, jako že otevření je „odloženo“, nikoli že bude Snow Corridor uzavřený celý den.

Venku na Murodo byla přístupná jen cedule u jakési provizorně vysekané „jeskyně“, u které jsem vyfotila skupinku čtyř lidí a paní pak na oplátku vyfotila nás.

Vyrazili jsme tedy na průzkum Murodó s tím, že se třeba ke Snow Corridoru dostaneme tajně jinudy. V suvenýrech jsem si koupila pohled (100 JPY) a knížečku s fotkami a volnými stránkami na razítka (550 JPY), kterých je všude plno. Postupně jsem si tedy do knížečky otiskla všechna razítka a šli jsme na průzkum.

V nejvyšším patře budovy jsme našli napodobeninu nějaké svatyně a o patro níž se dalo jít ven. Dost tam foukalo a klouzalo to, tak jsme nasadili mačky, vyndali trekové hůlky a proti větru si vzali pláštěnky. Výstup na Mt. Murodo, respektive Mt. Tateyama v tomhle počasí nepřipadal v úvahu.

Zvažovali jsme ale možnost vyrazit na krátký trek k jezírku Mikuriga-ike, které leží v 15 metrů hlubokém sopečném kráteru. Cesty se dalo držet snadno, ale značení bylo jen v Japonštině, tak jsme šli tak trochu podle odhadu, a byla minimální viditelnost, což taktéž znemožňovalo orientaci. To už tak nějak u těch našich treků bývá. Neviděli jsme okolní hory a údolí, ale ani jezírko. Došli jsme k lázním, které jsou údajně nejvýše položenými v Japonsku. Leží u vulkanické oblasti, takže byla všude cítit síra, ale vidět nebylo nikde nic.

Jediná navazující stezka, kterou jsme našli, vedla špatným směrem, zbytek asi nebyl prošlápnutý nebo jsme si nevšimli. A protože bylo hnusně, mrholilo, my se nechtěli ztratit ani nastydnout, vyrazili jsme zpátky. Mikimu se ve větru roztrhala pláštěnka, ale vzhledem k tomu, jak s ní neustále zachází a bojuje, ho podezřívám, že to spíš udělal on. Takže byl na zpáteční cestu zabalení jen v jejích zbytcích. Cestou jsme potkali pár nadšenců, většinou ve vysokohorském vybavení, ale i pár odvážlivců v teniskách a džínách, ti podle mého museli umrznout někde na půli cesty k lázním...

Stejně jsme byli mokří, já hlavně na rukách. Hned uvnitř jsem ze sebe promáčené rukavice sundala, prsty pravé ruky jsem měla do fialova. Jak rozmrzaly, bolest šílená, tekly mi krokodýlí slzy. Stává se mi to často, ale tohle jsem ještě nezažila. Logicky to muselo mít dohru – zasažené prsty mi otekly a byly necitlivé.

Asi bych to nechala být, respektive řešila podle dalšího vývoje, ale Miki hned běžel na informace, jestli tam mají zdravotníka. Pán z informací nás odvedl kamsi do zázemí označeného „priváte“. Měli tam takovou improvizovanou ošetřovnu, ale dotyčná paní nebyla doktorka či zdravotnice, maximálně zdravotní sestra a i o tom podle jejího přístupu pochybuji.

Posadila mě ke kamínkům, asi jí nikdo neřekl, že rychlé zahřívání omrzlin je špatně. Tak jsem se v rámci možnosti držela trošku dál od nich. Postupně mi změřila okysličení prstů (86 - prý OK), tep (120 na kdovíco - taky normál), teplotu (36,7 - OK). Prý jestli mě bolí hlava, je mi blbě od žaludku a podle dotazů jednoznačně směřovala k výškové nemoci. Těžko jí vysvětlit, že mám minimálně několik desítek zkušeností s nadmořskou výškou vyšší, než má Murodo, včetně v pohodě zvládnuté zkušenosti ve výšce 5.400 metrů, když se s ní nedalo pořádně domluvit, anglicky uměla jen pár slovíček.

Na druhou stranu se fakt snažila a byla moc milá, odněkud vytáhla vlněné rukavice, prý její, že si je mám vzít, byla jsem tak v šoku, že jsem ani nezvládla nějak adekvátně reagovat. Ty tedy také byly to jediné užitečné, co mi fakt pomohlo, protože byly suché. Navíc jsem dostala gumové rukavice, abych si je přetáhla přes ně, aby mi nenavlhly a ještě by izolovaly. A konečně – dostala jsem i roušku, že prý je pod ní tepleji. Paní si jen vyplnila nějaký formulář – jméno, adresu, nějaké ty zdravotní údaje, ale totožnost si neověřovala, nic jsem neplatila tak uvidíme, jestli mi nějakými komunikačními kanály přijde účet...

Vylezli jsme do horního patra k chrámu, že se tam trochu ohřejeme, ale dlouho jsme tam nevydrželi. Pořád jsme uvažovali, jak docílit toho, abychom viděli Snow Corridor. Cedule s informací, že je uzavřený, byly pořád na svých místech. Stejně jako vtipná předpověď, že prý v 15:00 vyleze sluníčko :-). Zlepšení počasí nic nenasvědčovalo, nemělo cenu čekat na zázrak. Protože ale Snow Corridor je vyfrézovaná silnice na náhorní plošině, po které projíždí autobus z Muroda do Bijodaira, napadlo mě, že bychom mohli sněhovou stěnu vidět alespoň z autobusu. A tak jsme si koupili za 2.820 JPY (1.410 JPY pro jednoho) zpáteční jízdenku autobusem tím směrem, z Muroda do Midagahary.

Na autobus jsme čekali jen chvíli, brzy jsme nastupovali. A jelikož přední místa byla obsazená a stejně toho z nich nikdy není moc vidět, sedli jsme si rovnou až úplně dozadu na pětku a dívali se celou cestu zpátky. Zadní okno autobusu bylo sice mokré, což trochu bránilo focení, ale na výhled to stačilo. Fotek mám spoustu, ale nebylo to na úkor vlastního výhledu. Fotila jsem naslepo – přiložila jsem foťák ke sklu a pak už jen mačkala spoušť, aniž bych si ho nějak víc všímala. Koukala jsem poctivě celou cestu, div jsem si hlavu neukroutila :-).

Výhled na sněhové stěny byl úžasný v podstatě celou cestu až do Midagahary, kde jsme vystoupili. Trochu jsme se tam prošli, ale nebylo tam co dělat, stezky byly zavřené, tak se nedalo využít ani toho, že tam neprší ani nesněží. Tak jsme se chviličku ohřáli v čekárně a zaregistrovali se na cestu zpátky. Místo pro nás bylo hned v příštím busu.

Opět jsme si sedli úplně dozadu, autobus měl dokonce suché okno, tak byl výhled ještě lepší. Celou cestu jsem to praktikovala stejně, jako cestou tam. Řidič zpátečního autobusu nám dokonce na chvíli zastavil u nejvyššího místa sněhové zdi. Sice byla mlha, respektive mraky, ale na tu malou vzdálenost byly sněhové stěny krásně vidět a byla to naprostá paráda.

Když jsme byli zpět na Murodo, vylezli jsme znovu do horního patra k chrámu, že si tam dáme svačinu. Nikdo tam nebyl, ale jíst se tam zřejmě nesmělo, výmluvná cedule v angličtině nebo alespoň piktogram chyběly, ale překladač tvrdil, že je to na ceduli napsané v japonštině. Tak jsme posvačili venku na chodbě před chrámem. Tohle jídlo chtělo největší odvahu, šlo o hotdog plněný nudlemi. Teoreticky to může mít spoustu chutí. Zní to strašně, vypadá to strašně, ale jíst se to dá... Nudle nebyly nijak extra ochucené, takže se to v kombinaci s houskou dalo.

Pak už fakt nebylo co dělat, tak jsme vyrazili zpátky – nejdřív trolejbusem do Daikanbo. V trolejbusu se mi podařilo si sednout úplně dopředu, tak jsem měla pěkný výhled do tunelu.

Z Daikanbo jsme pokračovali rovnou do Kurobedaira. Tam už jsme nebyli v mracích, tak jsme vylezli ven na vyhlídku. Museli jsme projít skrz suvenýry, ve kterých měli k dispozici v krabičkách ochutnávku prodávaného zboží, v tomto případě rozinek, které byly dobré, nebyla z nich cítit žádná chemie, nebyly přesušené.

Podařilo se nám najít cestu po schodech na střechu lanovky, odkud byl o něco lepší výhled. Čekala jsem nějaké výhledy alespoň na přehradu Kurobe Dam, ale docela mě to zklamalo, vyhlídková plošina je dost nešťastně umístěná a i ta trocha výhledu byla cloněna stromy.

Pak jsme sjeli pozemní lanovkou do Kurobeko a přešli přes hráz na druhou stranu Kurobe Dam. Cestou jsme okukovali přehradu i okolní hory. Chtěli jsme na vyhlídkovou plošinu, ze které má být výhled na hráz, ale dostat se tam nedalo, přístup byl zavřený. Chvíli jsme si tam hráli s fotoautomatem, ale fotky nebyly až tak dokonalé a samozřejmě bylo potřeba si je někde vyzvednout/koupit.

U hlavní budovy měla být cesta na další vyhlídku na hráz, ale taktéž byla uzavřená. To mě docela naštvalo, dneska je tu všechno zavřené :-(.

Šli jsme se tedy postavit do fronty na trolejbus, kterým jsme dojeli do Ogizawy. Cestou jsme si zase dali sváču, takovou smaženou placku v housce.

Celkově to docela uteklo, měli jsme, zřejmě kvůli počasí, štěstí na malé fronty a docela rychlé přesuny, na webu byl tento den uvedený jako s extrémní návštěvností a že prý můžeme stát fronty až 90 minut na každý (!) dopravní prostředek. Čekali jsme vždy maximálně 15 minut a to jen proto, že Japoncům nic neříká slovo „návaznost“. Vždy jsme ale nastupovali hned do toho příštího spoje, který přijel – bez ohledu na to, co za přepravu to bylo. Miki si dělal legraci, že teď budeme tu hodinu a půl čekat v Ogizawě na autobus do Shinano-ōmachi, ale když jsme vystoupili z trolejbusu, už tam stál, takže jsme jen nastoupili a za pár minut vyrazili.

V údolí bylo krásně, polojasno, teplo. Kousek před Shinano-ōmachi jsme viděli kvést sakury. V Shinano-ōmachi jsme měli asi 30 minut čas, takže jsme si odskočili, ve stanici nalepili samolepku do mapy, která má ukazovat, odkud pocházejí jednotliví návštěvníci, a pak se usadili do vlaku, který už stál ve stanici. Svítilo tam sluníčko, tak jsme se nahřívali a dopisovali deník.

Vlak zase vyrazil na čas a cesta docela utekla. Kromě běžné kontroly JR Passu při vstupu na nástupiště nás kontroloval průvodčí i za jízdy, ukázat mu JR Pass úplně stačilo. Když průvodčí (ale i stewardka v šinkansenu) opouští vagón, otočí se směřem k lidem, případně sundá čepici, pokloní se a teprve pak odejde. Obdobně ráno prodavačka lístků na autobus do Ogizawy vylezla z budky a poklonila se řidiči autobusu, když jsme odjížděli. Pro Evropana to vypadá jako póza, ale oni to berou vážně a myslí upřímně.

Na nádraží v Matsumotu jsme se zastavili v kanceláři JR a nechali si na zítřejší vlak do Nagoyi vystavit místenku, protože naposledy, když jsme jeli brzy ráno bez rezervace, byl vlak dost narvaný a protože vagónů bez rezervace je řazeno málo (minule byly jen 2, s rezervací jich bylo 5), tak bychom se taky nemuseli pořádně vejít nebo bychom stáli. A máme jet přes 2 hodiny, tak bude lepší to mít k sezení...

Po výlezu z nádraží jsme zašli do protějšího nákupního centra, kde Miki tušil velký supermarket. A velký supermarket znamenal velký, ale fakt velký nákup. Měli neskutečné sety sushi za úžasné ceny, spousty knedlíčků, závitků, mochi, zajímavé pití. Sushi sety v jednom chladícím boxu si fotila i nějaká Japonka, ale nekoupila si je. To já tam lákala Mikiho, ať si to prohlédne, že si to musíme koupit. Nechtěl tam jít, protože to znamenalo projít bez placení kolem pokladen, což v Evropě znamená, že kradete nákup, ale tady je to normální, když viděl, že ostatní to tak taky dělají, šel.

Zaujal nás prodej rýže v mnohakilových pytlích i desítky druhů různých sušených mořských řas. Mimo jiného jsme okoukli i ceny melounu, o kterém Miki prohlašoval, že prý ho tu mají hodně drahý. Takže jako jo, jeden přiměřeně velký vodní meloun stál 2.980 JPY bez daně, 3.218 JPY s daní. Aktuální kurz jenu byl 21,30 CZK za 100 JPY, takže meloun vycházel na 685 CZK, to je masakr. Takže meloun jsme si nekoupili :-), i tak nás ale nákup vyšel na 5.093 JPY.

Ráno jsme na dveře hotelového pokoje dali magnetku, že nechceme uklidit. Přišlo nám to zbytečné. Při příchodu do hotelu nás na pokojových dveřích čekala igelitka, v níž byly čisté yukaty, osušky a nové zubní kartáčky. Všude jinde ve světě, když si nenecháte uklidit, nemáte ani čisté osušky, ale tady to dotáhli k dokonalosti.

Na pokoji jsme si dali sprchu a hned se do toho všeho jídla pustili. Co vydrží, zůstává na zítra ke snídani a svačině, přesun vlakem bude dlouhý. A co vydrží ještě déle, bude muset Miki přemístit ve svém kufru. Ale co nevydrží, to je potřeba sníst – a že toho bylo :-). Kromě setů nigiri taky plněné knedlíčky a taštičky a mistička zeleniny.

Po večeři jsme koukali na televizi, byl tam nějaký zábavný pořad s různými bláznivými sportovními aktivitami, a psali jsme u toho deníky. Ucucávala jsem u toho kokosový bubble tea – naprosto boží!

Něco po 21:30 jsem trochu přebalila Mikiho kufr, ze kterého jsme na dnešek museli vyndat trekové hůlky i mačky, které jsou obvykle až na dně kufru, a když bylo vše tak nějak připraveno, šli jsme asi ve 22:30 spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

12. 5. 2017 - Nara

Budíka jsme měli na 5:50. Zabalili jsme zbylé věci, připravili se a dali si macha tea z prášku. V 6:50 jsme odevzdali klíč od pokoje na recepci, dostali účet a za nějaké tři minutky už jsme stáli na nástupišti a čekali na vlak do Nagoyi.

Anglické hlášení o přijíždějícím vlaku bylo zautomatizované a se-skládané do vět z jednotlivých slov. Konečně nesedíme ve vagónu úplně vepředu nebo vzadu, tak jsme museli kufry zvednout nahoru na poličku, ale zase máme z vlaku pěkný výhled. Bohužel asi měla pěkný výhled i turistka sedící za námi, pořád fotila, ale zvuk pro ostření nebo závěrky si vypnout neuměla. Když nefotila, tak něco usrkávala nebo mlaskala a s něčím šustila. Člověk si na tu japonskou ohleduplnost rychle zvykne, po včerejším výletu do hor jsou ty rozdíly mezi Japonci a cizinci ještě víc patrné. Nakonec usnula, ale úplný klid nebyl, začala chrápat :-).

Cestou jsme projížděli údolími podél řeky, přes kterou vedly krásné mosty. Všude kolem byly kopečky, celé zelené, občas v pozadí vykoukla i hora se zasněženým vrcholkem. A všude byly bambusové lesy. Čas jsme využili k tomu, že jsme posnídali palačinky a já měla Bubble Tea. Ten mi bude tak moc chybět…

Nagoya nás přivítala horkem. Vylezli jsme na chvíli ven, abychom omrkli mrakodrapy v okolí nádraží, obzvlášť jeden kulatý byl dost zajímavý. Pak jsme se vrátili na nádraží a došli na nástupiště našeho šinkansenu. Byli jsme tam asi o 20 minut dřív, jeden šinkansen na naší koleji stál a ještě jeden tam v mezičase při-jel.

Odjezd v 10:09 šinkansenem Hikari do Kyota. Zase to byl fofr, velkou část cesty jsme jeli nějakých 270 km/h, maximální rychlost asi 277 km/h. Cesta rychle utekla, Miki si odskočil omrknout WC v šinkansenu a už jsme vystupovali v Kyotu.

Tam jsme měli na přestup něco přes čtvrt hodiny, tak jsme nikam nespěchali. Když jsme došli k nástupištím, zjistili jsme, že je 10:49 a že v ten čas odjíždí vlak do Nary, který ještě stál ve stanici. Tak jsme ho doběhli, první vagón byl narvaný k prasknutí, ale dál už se do něj dalo vecpat. A hned tu další zastávku se trošku vyprázdnil, tak jsem si dokonce sedla. Akorát má asi víc zastávek, tak bude pomalejší, ale lepší sedět ve vlaku než ve stanici.

Ve stanici Uji jsme stáli nějak dlouho. Paní vedle mě se rozhlédla, vystoupila a postavila se na nástupiště k vedlejší koleji. Podle cedule náš vlak „local“ čekal asi 5 minut, měl odjezd v 11:23, zatímco z vedlejší koleje měl v 11:21 odjíždět „rapid“, kterým jsme měli původně jet. Tak jsme taky vystoupili, „rapid“ přijel během minutky a už jsme jeli znatelně rychleji. Nějak nás nenapadlo, že lokálka prošustruje ten čas, o který jsme vyráželi dřív, už v první polovině trasy. Čekala jsem, že tam dorazí tak nějak stejně... Ale pořád bylo lepší se pomalu posunovat k Naře a mít možnost se rozhlížet po okolí, než čumákovat na nádraží v Kyotu.

V Naře (奈良市) jsme hned zapadli do hotelu Super Hotel Lohas JR Nara Eki, který stojí v podstatě na nádraží. Zaujímá horních 6 pater „mrakodrapu“ a je už od pohledu nějak moc luxusní. Je taky fakt, že nebyl zrovna levný, ale Nara je dost frekventovaná a oblíbená, takže jsem asi v docházkové vzdálenosti od nádraží nic lepšího nenašla.

Na recepci jsme jen požádali o uložení zavazadel do úschovy a z hotelu zase zmizeli. Prošli jsme snad hlavní nákupní ulicí v Naře lemovanou restauracemi, obchody se suvenýry i běžným zbožím. Zastavili jsme se i u malého chrámku, do kterého zrovna spořádaně po schodech pěkně středem kráčela kočka. A omrkli jsme i jezírko Sarusawa-ike, u kterého se vyhřívaly želvy.

Památky: Japonsko - Nara

Naším cílem byl chrám Kōfuku-ji (興福寺, Kófuku-dži), kde se nachází pětipatrová pagoda – bohužel nepřístupná. Hlavní budova je navíc v rekonstrukci, tak jsme to tam jen omrkli, Miki si odskočil, já se trochu víc prošla a pokračovali dál k tomu hlavnímu, tedy k chrámu Tōdai-ji (東大寺, Tódai-dži).

Cestou od Kōfuku-ji k Tōdai-ji jsme potkali první malé jeleny. Ti jsou tu posvátní a všichni je krmí sušenkami, které se tu za 150 JPY prodávají. Ačkoli jsou všude cedule, že umí být i nebezpeční, bylo mi jich spíš líto. Motají se mezi lidmi, škemrají o jídlo, a když nedostanou „své“ sušenky, sežerou klidně kapesník nebo mapu :-(.

Přístupová cesta k Tōdai-ji byla lemovaná stánky a zaplněná stovkami a snad tisíci turistů, především ale obrovskými skupinami školou povinných dětí. Tohle je asi to pravé Japonsko... Mezi lidmi se motali jelínci a celkově tu o nějaké úctě nebo respektu k chrámu nemůže být řeč.

Před budovou Daibutsuden jsme si za 500 JPY na osobu koupili vstupenky do chrámu k soše Velkého Buddhy. Ten byl opravdu úžasný a obrovský, pěkně jsme si ho prohlédli, prozkoumali rozdíl v barvě jeho těla a hlavy, o kterou prý v minulosti přišel při zemětřesení. Prohlédli i vyfotili jsme si ho ze všech možných stran. Má za sebou takový „vějíř“ na kterém jsou malé sošky Buddhů a prý jsou v různých velikostech tak, aby při pohledu ze země vypadaly všechny stejně velké. Prozkoumali jsme i ostatní sochy uvnitř Daibutsuden i samotnou stavbu, ve které se vše nachází. Ta je totiž dřevěná a opravdu obrovská, prý jde o jednu z největších dřevěných staveb světa. To jsme slyšeli už o tolika budovách…

Vzadu za sochou Velkého Buddhy jsme se po krátkém váhání postavili do fronty mezi desítky malých dětí. Fronta končila u sloupu, který má u podlahy díru o velikosti 50 cm, což odpovídá šířce nosní dírky sochy Velkého Buddhy. Pověst praví, že kdo se dírou bez cizí pomoci dokáže protáhnout, dosáhne v životě osvícení. Vážnost tohoto místa to zase znevažuje, ale v mém případě bude opravdu potřeba velká pomoc shůry, tak jsem se musela protáhnout :-). Čin všech okolo i můj degradoval Miki, který se, nechápu jak, tou pididírou taky procpal.

U východu jsem si ještě za 50 JPY koupila pohled a za dalších 50 JPY svíčku pro Kellyho, kterou jsme u Buddhy zapálili.

Pak jsme chrám opustili a hned venku se usadili ve stínu na lavičku, zkontrolovali, že v okolí není žádný nenažraný a agresivní jelínek a dali si svačinu – rýžovou kouli, mangové želé i smažené minidonuty v nějaké průhledné polevě. Jestli nám nebude blbě… No nebude, zdejší stravu snáším(e) dobře, asi že je tak dobrá :-).

Po svačině jsme pokračovali dál parkem Nara-kōen (奈良公園, Nara-kóen) a cestou jsme si prochodili areály několika dalších chrámů – Nigatsu-dō, Sangatsu-dō (Hokke-dō) a Kasuga Taisha. A mezi nimi i několik malých, pro nás bezejmenných, ale moc pěkných – často tak zastrčených, že byly úplně bez lidí, v jednom z nich jsme také objevili novomanželský pár. Nevěsta vypadala smutně a ženich doslova vyděšeně. A skoro všude byli jeleni.

Došli jsme až k chrámu Kasuga Taisha. Přístupová cesta byla lemovaná snad stovkami kamenných luceren. Omrkli jsme volně přístupnou část chrámu a chvilku obdivovali umění kaligrafa, který lidem do deníčků tvořil goshuin. Jde o speciální deníčky s nádhernými látkovými deskami s různými motivy, které mají vnitřní listy seskládané do harmoniky, takže se vlastně dají rozložit. Kaligraf vždy doprostřed další čisté stránky v deníčku napíše japonskými znaky jméno chrámu, někam připíše aktuální datum a případně další informace. A přes to celé často ještě nějaká červená razítka. Nicméně toto se místo od místa mění, na různá místa na stránce se píší různé údaje, takže je to hodně pestré, byť pro cizince japonštiny neznalého to může vypadat všechno stejně. Jestli je mi něco opravdu líto, tak že jsem o tomhle nevěděla před příletem do Japonska, že jsem si v prvním navštíveném chrámu nepořídila deníček, a že jsem si do něj v každém navštíveném chrámu nenechala udělat zápis. Ani ne jako suvenýr, ale že je to prostě strašně krásné a autentické. Bohužel – první chrám, jímž byl tokijský Sensō-ji, který jsme v Japonsku navštívili se otevíral teprve několik minut po našem příchodu a myslím, že ani když jsme odcházeli, ještě tam nebyl nikdo, kdo by mi případně deníček prodal a první zápis do něj povedl…

Od chrámu Kasuga Taisha jsme se pomalu vraceli. Omrkli jsme zase nějaké malé chrámky cestou, velký, asi památný strom, i jelínky uprostřed velké louky, kteří, na rozdíl od těch u chrámů a cest vypadali docela spokojeně a pásli se na trávníku.

Koukali jsme po panence kokeshi (kokeši), kterou bychom si mohli přivést domů, ale nikde žádnou hezkou neměli. A hledali jsme něco k jídlu, chtěli jsme někam zajít třeba na nudle, ale nic nás neoslovilo, všude nabízeli různé smažené, takže jsme zase skončili v supermarketu. Ono to ale vlastně vůbec nevadí, protože tam zase měli řadu naprosto úžasných věcí. Za nákup jsme utratili 2.668 JPY. K večeři jsme si vzali dva bento boxy, rýži s omáčkou, zeleninou a krevetami, různé pití a sváču na zítra.

Ze supermarketu jsme šli rovnou do hotelu. Na recepci, která je ve 4. patře, jsme zaplatili 12.100 JPY za noc, dostali své kufry a neuvěřitelnou řadu instrukcí ke všemu možnému. Já navíc dostala malý dárek – organzový sáček, ve kterém je sedm pytlíčků různých „organic aroma rosa“ – sůl do koupele, krémy, oleje... Celé to tam bylo trochu chaotické, postupně se u nás vystřídali asi 4 lidi, někteří z nich asi neuměli zrovna dobře anglicky, tak nás předali někomu dalšímu, sotva jsme položili dotaz, zda si můžeme ráno na recepci nechat uložená zavazadla. Poslední zaměstnankyně hotelu nás dokonce doprovodila až k výtahu a když se za námi zavíraly dveře, tak se poklonila.

Někdo si nás přivolal o nějaké to patro výš a snažil se nás tam z výtahu výmluvnými gesty vyhnat, ale my zavřeli dveře a zamířili až do posledního 10. patra do pokoje 1042.

Výhled z výšky je fajn, ale nic extra vidět není. Dala jsem si tedy sprchu a pak se postupně pustila do večeře – do rýže s omáčkou i obou bentoboxů, poctivě jsem z toho všeho snědla půlku, ale Miki se na to moc netvářil :-). Jako dezert jsem si dala kuličky na tyčce – jsou podobné mochi, ale jedny byly v karamelu a druhé v pastě z červených fazolí a oproti klasickým mochi byly dost lepivé. Na moje oblíbené vanilkové mochi to tedy nemělo, ale špatné to není.

Šipka Zpět na „Obsah“

13. 5. 2017 - Iga Ueno, Nara a Kyoto

Budíka jsme měli na 5:40, zase jsem se probudila asi 3 minutky předtím. Venku dost pršelo, tak jsme oblékli nepromokavé oblečení, připravili se, zabalili kufry a před 6:30 šli i s věcmi na recepci. Na chodbě jsme studovali nouzový únikový plán, podle kterého jsme měli tak o třetinu větší pokoj, než jsou pokoje ostatní.

Na recepci už byla předlouhá fronta lidí čekajících na snídani. Přesně v 6:30 začali pouštět na snídani a otevřeli recepci. Poprosili jsme o uložení kufrů do odpoledne a šli na snídani. Mimo „běžných“ věcí typu pečivo, vajíčka nebo párky, jogurt a cornflakes nebo zeleninu měli třeba i automat na polévku miso.

Asi v 7:00 jsme odešli. Museli jsme projít kolem recepce, kde se za nás zavěsila recepční, doprovodila nás k výtahu, rozloučila se, a když jsme do výtahu nastoupili, hluboce se poklonila a zůstala tak, dokud se dveře výtahu nezavřely. A ony se nezavřely, protože jsme z ní byli tak konsternovaní, že jsem sice zmáčkla tlačítko patra, kam chceme, ale už ne tlačítko zavírání dveří. Došlo nám to po pár vteřinách, tak jsem to hned napravila, ale i tak jsme tam stáli věčnost a měli co dělat, abychom se nesmáli, a myslím, že recepční na tom nebyla jinak :-).

Přešli jsme 10 metrů na nádraží, kde jsme nasedli do vlaku směr Kamo. Cesta byla krátká a rychlá. V Kamu jsme přestoupili na vlak do Iga Ueno (伊賀上野). Byl to dvouvagonový starší motoráček, který nás provezl údolími plnými bujné vegetace. O bok vlaku nám pořád drhly nějaké větvičky.

V Iga Ueno jsme přestoupili na místní vlak do Uenoshi. Přestupem nás provedly obrázky ninjů, kteří nám ukazovali cestu přestupu. Bohužel jsme neměli moc času, tak jsme se tam nemohli zdržovat. Na vlak do Uenoshi neplatí JR Pass, tak jsme pánovi ve vlaku zaplatili 260 JPY na osobu. A dostali jsme od něj roztomilou dětskou mapku Iga Ueno, která je ovšem bohužel celá japonsky.

Obrázky ninjů nás provázely na každém kroku. Byly na vlaku, na uzamykatelných skříňkách na zavazadla, před nádražím, všude…

Památky: Japonsko - Iga Ueno

Od nádraží jsme šli nejdříve ke hradu Iga Ueno-jō. Prošli jsme zahradou okolo několika malých a ještě menších svatyní, k jedné z nich vedla docela dlouhá řada bran torii. Celou dobu pršelo.

U hradu jsme byli o pár minut dřív, tak jsme došli na vyhlídku, ale kvůli dešti nebylo nic moc vidět. Udělali jsme tedy pár fotek hradu a šli na jeho obhlídku. Vstupné stálo 500 JPY na osobu. Po hradu se chodí bez bot, takže jsem si u vstupu do hradu potřebovala uvolnit ruce a někam dát svůj mokrý skládací deštník, protože držáky na deštníky, které mají v Japonsku snad úplně všude, jaksi s těmi skládacími nepočítají. U vchodu ale byl nějaký hlídač, který na mě hned začal agresivně gestikulovat, že se mám zout, jako bych mu snad mířila dovnitř v botách nebo co… Naprosto vybočoval z japonské slušnosti a tak mě rozhodil z mé japonské pohody, že jsem po něm hodila hodně, ale opravdu hodně nevraživý pohled. Dál jsem ho ignorovala, tak nevím, jestli si mě ještě nějak všímal. Deštník jsem srolovala, zastrčila do boční kapsy batohu, mokré boty odložila do skříňky k tomu určené a vešli jsme do hradu.

Hradní věž má tři patra, jsou v nich vystavené různé exponáty, ale jediný anglický popisek v celém hradu je pokyn právě k tomu zutí bot a informace, které schody vedou nahoru a které dolů :-). V hradu ale byly různé zbraně, zbroje, masky, nádobí, svitky, vějíře. Z hradu ven moc výhled nebyl, okolní stromy byly docela vysoké. V posledním patře byl naprosto úžasný strop s různými tušovými malbami. Byl tam i rozsáhlý popisek jednotlivých motivů, bohužel zase jen japonsky.

Od hradu jsme pokračovali k Iga-ryū Ninja Hakubutsukan (伊賀流忍者博物館), tedy do ninja muzea. Nejdřív nás provedli vzorovým domem, ve kterém nás seznámili s různými skrýšemi. Průvodce mluvil jen japonsky, ale z takového držáku na zdi vždycky vytáhnul anglický popisek, který postačoval k tomu, abychom pochopili, o co šlo. Omrkli jsme tak otočné dveře, které nám průvodce názorně předvedl, během zlomku vteřiny byl pryč. Zajímalo by mě, jak dlouho to zmizení za nimi musel trénovat… Prohlédli jsme si tajnou skrýš, tajný žebřík, malá dvířka, jejichž západky se dají otevřít jen listem papíru, skrýš na věci v podlaze, skrýš na zbraně pod podlahovým prknem.

Za domem následovalo muzeum s řadou různých exponátů. Popisky byly naštěstí v angličtině, super. Plno převleků, zbraní, neskutečné množství vychytávek na všechno možné. Prošli jsme ho ale docela rychle a pokračovali do jeho druhé, menší části. V té byl i suvenýrový obchod. Doufali jsme i v nějakou knihu v angličtině s popisem různých vymožeností, ale v tomto směru suvenýry zklamaly.

V 10:30 jsme se postavili do fronty na Ninja show, která začíná v 11:00. Po evropsku jsme si chtěli zabrat dobrá místa Během asi čtvrt hodiny jsem dopsala deník a pár minut poté nás začali pouštět dovnitř. Vstupné na show se platilo zvlášť – 400 JPY na osobu.

Posadili jsme se doprostřed první řady – chudáci děti :-). Na druhou stranu hlediště bylo plné nejaponců, kteří byli mezi sebou docela neurvalí, tak proč na ně brát extra ohledy. Výhled jsme tedy měli parádní ;-). Show začala přesně v 11:00. Ukázali nám názorně použití různých zbraní. Podíleli se na tom 4 ninjové a bylo to celé opravdu jako show, dost poutavé a zábavné, až bych to od Japonců nečekala. Docela rychle to uteklo, show netrvala ani půl hodiny.

Po představení jsme šli ještě na chvíli do muzea. Prozkoumali jsme tam v klidu všechny exponáty, přečetli popisky. Zkusila jsem si tam nástavce na chůzi v bažině, nechápu, jak se s tím dalo pohybovat :-).

Pak jsme se vydali na nádraží, už skoro nepršelo. Vlak měl jet za 9 minut v 11:45, tak jsme to vzali trochu poklusem. Na stanici nám obsluha pomohla koupit dvě jízdenky po 260 JPY. Do vlaku jsme to taky vzali poklusem, dveře se zavřely chvíli poté, co jsme dosedli.

Cestou jsme pojedli takovou zelenou buchtu politou asi cukrovou polevou a poslední vanilkové mochi koupené ještě v Tokiu. Dojeli jsme do stanice Iga Ueno, kde jsme přestoupili na motoráček zpět do Kamu. Jízdenky nikdo nekontroloval, ani nebylo je komu vnutit.

V Kamu jsme jen přešli do vlaku stojícího na druhé straně téhož nástupiště a počkali na jeho odjezd ve 12:45. Vlakem jsme dojeli až do stanice Horyuji. Cestou jsme snědli rýžovou kouli s vajíčkem.

Od nádraží jsme k chrámu Horyū-ji (Hórjú-dži) museli asi 2 km pěšky. Vstupné do chrámu stálo 1500 JPY na osobu, ale zase zahrnovalo tři různé části. V té hlavní a největší (Saiin Garan) je i pětipatrová pagoda, tentokrát se aspoň dalo nakouknout dovnitř, ale dovnitř se zase nesmí.

Novinkou dneška jsou nerudní japonští hlídači. Po ranním hlídači u hradu jsem narazila na dalšího u vchodu do chrámu. Uklízela jsem do batohu letáček, který jsme dostali spolu se vstupenkami, aby mi nezmoknul, a chlápek už se sápal po vstupenkách a hnal mě dovnitř. Nechápu.

Omrkli jsme i muzeum Daihōzōin s řadou různých soch, nádobí a dalších předmětů, a poněkud opodál stojící chrám Tōin Garan, k němuž přiléhá další chrám Chūgū-ji. Ten měl krásnou zahradu, ale vstupné se do něj platí zvlášť, což by sice nevadilo, ale po prohlídce Horyū-ji už návštěva dalšího chrámu nebyla potřeba. Navíc – pospícháme do Kyota! :-)

Vrátili jsme se pěšky na vlakovou stanici Horyuji a odtud dojeli do Nary. Došli jsme do hotelu pro uschované kufry, k žádnému faux pas tentokrát nedošlo :-), a za 5 minut už jsme byli zpátky na nádraží a čekali na náš vlak směr Kyoto (京都市, Kjóto) v 15:53.

Cestou jsme snědli druhou rýžovou kouli, tentokrát se zeleninou a nějakými miniaturními rybičkami, a taky broskvové želé. Další věc, která mi bude doma chybět.

Nádraží v Kyotu je obrovské a bylo plné lidí, tak byl trochu problém se z něj vymotat správným směrem i pak venku najít správnou cestu. O jeden blok jsme si zašli, tak jsme k hotelu APA Hotel Kyoto Ekimae přišli z druhé strany.

Na recepci jsme zase předložili pasy k okopírování, zaplatili 47.000 JPY a dostali klíč od pokoje. Recepční se ptal, jestli chceme rezervovat vstupenky do divadla, asi si při mé žádosti poznamenali, že je budeme chtít. Jenže kdybychom to nechali až na teď, žádné lístky by na nás už určitě nezbyly. Takže jsem mu poděkovala s tím, že už vstupenky máme.

Hodili jsme kufry na pokoj. Stihla jsem jen z únikového plánu na chodbě zaregistrovat, že máme zase největší pokoj a že na pokoji máme každý svou yukatu a taky origami jeřába.

A fofrovali jsme zpět na nádraží. Chytli jsme vlak do Tofukuji, který odjížděl asi za dvě minuty. V Tofukuji jsme si po 150 JPY koupili jízdenky na soukromou linku a dojeli do stanice Gion-Shijo. Dorazili jsme tam asi v 17:40, měli jsme co dělat, abychom se do ulice Hanami-koji dostali nějak včas.

Od stanice vlaku jsme to do Hanami-koji vzali velmi svižnou chůzí, jak jen to davy lidí na hlavní třídě Shijo Dori dovolovaly. A v Hanami-koji začalo něco, co jsem pojmenovala, po vzoru afrického safari („game“), jako „gejša game“, tedy hon na gejši. V ulici Hanami-koji se nachází vyhlášený podnik Ichiriki Chaya, jeden z nejstarších v Kyotu. Stála před ním spousta turistů, ale my se drželi pravidla, že nemáme stát na místě. Další z pravidel je, že gejši většinou jezdí do podniků taxíkem, takže jsme nakukovali do taxíků. A naše první gejša opravdu seděla v něm. Ulice byla plná lidí, taxík musel jet krokem, tak jsme to vzali za ním poklusem. Boční ulice jsou jednosměrné, tak nás taxikář trochu protáhnul po okolí, navíc byly prázdné, tak tam mohl jet mnohem rychleji, ale když už jsem to vzdávala, taxík zastavil, takže jsme jí viděli vylézat z taxíku, procházet ulicí a zacházet do podniku. Byť jsme tím tedy porušili další „pravidlo“, že za gejšami se nemá běhat, že je to neuctivé. Když ona byla první, červenám se…

A pak jsme chodili uličkami a povedlo se nám vidět ještě rovných 10 dalších gejš. Některé tak správně jen vystoupily z taxíku, přeběhly dva metry a zmizely uvnitř podniku, ale několik jich normálně procházelo po ulici Hanami-koji jako by se snad přímo vystavovaly. Viděli jsme i dvě gejši, které zašly do podniku Ichiriki Chaya.. Jako jediné měly ty vysoké dřevěné boty okobo. Obě ale zřejmě byly maiko, tedy učednice. Ty, na rozdíl od geiko, což je teprve opravdová gejša, nosí víc přirozeně učesané vlasy, v nich více ozdob, jsou maličko jinak nalíčené, což ale na pohled nepoznám, nosí barevný límec pod kimonem, pás obi mají delší a nosí vysoké dřevěné boty okobo.

Základem úspěchu „gejša game“ je znát několik „pravidel“ – vědět, kam jít (v Kyotu ulice Hanami-koji a její boční uličky), kdy tam jít (gejši chodí do podniků na 18:00, nejčastěji v sobotu), že jezdí taxíkem, ze kterého často jen rychle přeběhnou do podniku, nezůstávat stát na místě, no a pak takové ty věci týkající se kontaktu s gejšou – neběhat za ní, nefotit jí, pokud má mužský doprovod, nesahat na ní. Občas je těžké se v té euforii ze spatření gejši udržet. Jsou jako přízrak, šance vidět ji je jen několik vteřin. Kdo chce fotku, nesmí vůbec vypínat foťák. Jsou jako z jiného, magického světa, to jejich kimono, líčení, pohyby, všechno je ostatním lidem tak nějak odcizuje.

První gejšu jsme viděli v 17:45, poslední v 17:57, celé se to tedy odehrálo během pouhých 12 minut. Když udeřila 18. hodina, nechali jsme gejši gejšami a šli se projít čtvrtí Gion. Došli jsme až k divadlu Gion Corner, ve kterém se konají představení gejš. V jedné z bočních ulic Hanami-koji jsme potkali skupinku Američanů, kterým zrovna průvodce vysvětloval, jak se pozná kavárna, do které chodí gejši, tak jsme zbrzdili a odposlechli, že podle tří znaků na dřevěné tabulce visící u dveří.

Když jsme trošku prochodili Gion, omrkli jsme obchody se suvenýry na ulici Shijo Dori, protože nám přišlo jako dobrý nápad koupit si figurku kokeshi, která vlastně představuje gejšu, zrovna tady. Žádnou hezkou jsme ale neobjevili a ty, které měli, budu ochotná vzít na milost až za týden. Zastavili jsme se i na mostu přes řeku Kamo a omrkli čtvrť Ponto-chō – nejprve z mostu a poté i jednu úzkou uličku podél břehu řeky.

Zašli jsme k restauraci Fukushin, kde se podává ryba fugu. Jenže jsme se potřebovali dostat brzo do postele, ráno brzy vstáváme, po celém dni jsme nebyli zrovna ve stavu vhodném pro návštěvu restaurace, a ani restaurace se nám svým vzezřením úplně nezdála, což zrovna v případě fugu nevěstí nic dobrého, tak jsme zašli (zase) pro nějaké bento boxy.

Po nákupu jsme tedy došli zpět na stanici Gion-Shijo, koupili lístky po 150 JPY a měli namířeno do stanice Tofukuji. Nastoupili jsme ale do vlaku rapid, nikoli local, čehož jsme si nevšimli. I tak by mě ale nenapadlo, že bude vlak projíždět přestupní stanicí. Nejbližší zastávka byla Tambabashi, kde se nám povedlo přejít na druhou stranu, aniž bychom museli projít turnikety, tak nás to stálo jen čas a žádné jeny. Hodilo by se to obráceně – připlatit si, ale ušetřit čas :-). Zbytek cesty přes Tofukuji a na nádraží v Kyotu už byl bez komplikací.

Došli jsme do hotelu, dali si sprchu a večeři. Ochutnala jsem i mochi, které byly zabalené v nějakém listu. Připravili jsme si věci na zítra a asi ve 21:45 šli spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

14. 5. 2017 - Kyoto

Budík zvonil ve 4:45. Venku bylo zataženo, mlhavo a ještě šero. Přípravy nám nějak trvaly, tak jsme to na nádraží museli vzít poklusem a i tam jsme při hledání správného nástupiště pobíhali. Měli jsme odjíždět z nástupiště 32, ale na nádraží bylo nástupišť jenom 11 a občas se objevila šipka k nějakým vyšším číslům, která ale na dalším rohu nebyla, bylo potřeba se na křižovatkách rozhodovat intuitivně a samozřejmě jsme občas špatně zahnuli, tak jsme se museli vracet. Vlak se nám ale nějakým zázrakem podařilo stihnout, odjezd asi minutu po našem nástupu. Mířili jsme do Arashiyamy (嵐山, Arašijama).

Dojeli jsme vlakem do stanice Saga-Arashiyama a odtud pokračovali pěšky do bambusového lesa Sagano. Čekala jsem ho menší, takže mě docela mile překvapil. O něco horší už to bylo s množstvím lidí, nikdy bych nevěřila, kolik jich tam před 6 ráno může být! Nejen místní (běžci), ale zřejmě i turisti. Různě se trousili, ale daly se mezi nimi najít mezery na focení i poklidné rozjímání. Na rozdíl od řady jiných bambusových lesů byl krásně vzrostlý, nijak moc hustý a opravdu monumentální. Některé „kmeny“ byly obrovské a mířily až do nebes. Prošli jsme les až na křižovatku za chrámem Tenryu-ji a pak se vrátili stejnou cestou na nádraží.

Miki si odskočil a v 7:09 jsme odjeli vlakem do stanice Emmachi. Tam jsme počkali na bus. Na zastávce byl zvláštní ukazatel, který znázorňoval, ve které z předchozích zastávek na trase se autobus nachází. Jako první použitelný přijel za několik minut bus č. 204. Bylo to jen pár zastávek, ale v Kyotu se platí jednotné jízdné, takže nás to stálo 230 JPY na osobu. Vystoupili jsme v zastávce Kinkakuji Michi (Kinkakuji Temple).

K chrámu Kinkaku-ji (金閣寺, Kinkaku-dži, Golden Pavilion, tedy Zlatý pavilon) to bylo jen kousíček, ale u vstupu do zahrady byla cedule se zákazem vstupu.

Sedli jsme si tedy na nedalekou lavičku a trochu posnídali – mochi a rýžové trojúhelníčky. Pak jsem si všimla, že cedule u vstupu do zahrad zmizela, tak jsme šli omrknout park.

Miki si v automatu koupil za 100 JPY mix melounové Fanty s mléčným Calpisem, mělo to divnou zeleno-tyrkysovou barvu a rozhodně ne melounovou chuť :-).

Něco před 8:30 se ke vstupní bráně postavil první turista, tak jsme si šli stoupnout za něj. Dopsali jsme pár vět do deníku a během 15 minut už bylo zaplněné celé prostranství před bránou. Včetně školních výprav. Vždyť je neděle!?!

Asi v 8:45 začali dovnitř pouštět nějaké fotografy se jmenovkami od JTB. Pro nás ostatní otevřeli bránu do chrámu přesně v 9:00 s úderem zvonu. Lidi dovnitř šli docela ukázkově, jen ten chlápek před námi to vzal k pokladnám poklusem. A stejně u chrámu první nebyl, byli tam ti fotografové. Nemluvě o tom, že tím získal tak 3 vteřiny náskok.

U pokladny jsme si koupili vstupenky (á 440 JPY), takhle krásnou vstupenku jsem asi nikdy neviděla, veliká a vyvedená v japonských znacích jako svitek.

Areál byl hlavně ze začátku plný hlídačů, kteří nás přesně směřovali, kam máme pokračovat. Ráno to ještě bylo docela v pohodě, hlavně když jsme tam opravdu byli mezi úplně prvními, ale během dne prý ochranka usměrňuje lidi tak, že v podstatě kachním krokem bez možnosti nějakého zastavení procupitají celým areálem a pokud něco neviděli, asi si to musí dát s novou vstupenkou podruhé. Právě s tímto vědomím jsme tam šli takhle brzo.

My jsme měli dost času na hlavní vyhlídce na chrám přes jezírko i na okružní cestě kolem jezírka a z druhé strany chrámu. Lidí tam byly mraky od samého počátku, hlavně ty školní výpravy, jednotlivci by se bývali mnohem lépe rozptýlili.

Chrám je honosný, jeho zlatou barvu ještě umocňuje slunce a krásně se odráží v přilehlém jezírku. Je obklopen pěknou zahradou pokrytou mechem, plnou stromů, keřů, s dalším jezírkem i několika kamennými památkami – malou pagodou na ostrůvku uprostřed jezírka i soškami Buddhů, kteří mezi sebou mají díru, do které se mají házet mince. U jednoho jsem zkusila tři „jedníky“, hned tím prvním jsem se trefila, těmi dalšími už ne. Mince jsou hliníkové, lehoučké, hází se s nimi docela blbě :-).

U východu z chrámového areálu jsme omrkli suvenýry, ve kterých měli i několik washipásek, nikoli však tematických. Tak jsem si vzala jen pohled. Zas mi ho zabalili do samostatného sáčku, akorát ho vtipně přelepili na opačné straně, takže pohled ze sáčku stejně mohl vypadnout. Když jsme vylezli z chrámu, za 530 JPY jsem si koupila 130 g pečených kaštanů. Miki ještě došel pro matcha zmrzlinu, která stála 350 JPY. Byla zajímavá, vynikající a v dobrém křupavém kornoutku.

Vydali jsme se na asi 2 km dlouhou cestu k chrámu Ryōanji (Ryoan-ji, Rjóandži). Cestou jsem snědla kaštany. Oproti těm, které znám, byly drobivější, méně chutnaly po kaštanech a byly sladší. Naše mi chutnají víc.

V Ryōanji naštěstí nebylo tolik lidí. Za vstup jsme zaplatili 500 JPY na osobu a byli vpuštěni do rozlehlé zahrady obklopující jezírko. Našli jsme i malý chrámek na ostrově, kam vedl krásný kamenný klenutý most, tak jsme se rozhodli tam potom vrátit.

Došli jsme až k hlavní zdejší „atrakci“, kterou je zenová zahrada. Je v ní 15 náhodně rozmístěných kamenů, některé v uskupeních obložené mechem, jiné samostatně, to celé obsypané hrubým pískem. Kameny prý z žádného místa nejsou vidět všechny, minimálně jeden je vždy v zákrytu. Docela dlouho jsme tam seděli a dívali se. Snad se tomu ani nedá říkat zahrada, je to hodně atypické, ale nádherné. Nicméně zenový efekt to na mě rozhodně nemá, jak je něco asymetrického, pořád to odvádí mojí pozornost.

Moc se nám líbila i zahrada, která obklopuje ostatní strany chrámu, byly tam krásné stromy, zem pokrytá mechem a také zenový pramen Tsukubai.

Pak jsme se vrátili na ostrůvek s malým chrámem. Byla tam lavička, tak jsme se usadili a já jsem si chvíli skicovala bránu torii a dvě kamenné lampy. Pořád tam někdo chodil, já se v tom moc neumím soustředit. Takže jsem rychle tak nějak dokreslila a vyrazili jsme pryč.

Ještě jsme prochodili všechny možné uličky a zákoutí zahrady a našli několik krásných zákoutí třeba s divnými stromy. U východu jsme si odskočili na záchod, kde snad měli rýžový toaletní papír, nebo co to bylo :-), a došli na zastávku soukromého vlaku Ryoanji.

Ze stanice Ryonaji jsme dojeli za jednotné jízdné 220 JPY na osobu do Satsuesho-Mae, kde jsme kousek přešli na zastávku Uzumasa. Ta už patří pod JR.

Vlakem jsme se svezli do stanice Tambaguchi. Bylo horko a měli jsme hlad, tak jsme kousíček od zastávky zapadli do supermarketu. Koupili jsme si k obědu každý jeden bento box, k tomu tři různé smažené, před ochutnáním blíže neidentifikovatelné věci. A konečně taky zmrzlinu Häagen Dazs s příchutí matcha čaje a nějaké pití. Pokladní si s námi povídala anglicky, ptala se, odkud jsme. To u nás pokladní většinou neumějí cizím jazykem pomalu ani slovo, takže mě to docela překvapuje. Celý nákup stál 1.758 JPY.

Hned za pokladnami se ve velkých supermarketech nacházejí pulty určené k přerovnání zboží. Pokladní při markování přendává zboží z košíku jedné barvy do košíku druhé barvy a s tím druhým košíkem pak zákazník přejde k pultíku, kde si zboží přendá do tašek. V malých supermarketech dávají pokladní nákup do tašek rovnou.

Stejně tak je v supermarketech možné si jídlo (nechat) ohřát. V malých se nás vždycky ptají, zda to chceme ohřát, tady byly za pokladnami stolky s židličkami, malé umyvadlo na umytí rukou a vedle mikrovlnka.

Začali jsme zmrzlinou, aby se neroztekla. Byla výborná! Pak jsme se pustili do svých bento boxů. Ten Mikiho byl pestřejší, ale můj prý chutnější. Po bento boxech jsme se pustili do tří smažených kousků. Ten poslední, což byla nadýchaná zelenina, hodně mastná, jsme nedojedli.

Po jídle jsme došli asi 2 kilometry ke Kyoto Railway Museum. Cestou mi nebylo moc dobře, je otázka, jestli z horka, které panovalo, nebo z toho smaženého jídla. U muzea jsem si musela dokonce na chvíli sednout ve stínu.

K muzeu jsme dorazili asi ve 14:15. U vstupu se nás ptali, odkud jsme, a každý jsme dostal plastové desky na dokumenty s motivem vlaků. Za 1.200 JPY na osobu jsme si v automatu koupili vstupenky. Byly na nich obrázky vlaků, na jednom šinkansen a na druhém parní lokomotiva. Můžete 2× hádat, kterou vstupenku mi Miki nechal :-).

Po kontrole vstupenek jsme se ponořili do historie vlakové dopravy na území Japonska. Postupně jsme si prohlédli všechny vlaky včetně, mimo jiného, prvního šinkansenu z roku 1964. O kousek vedle stála parní lokomotiva z roku 1948. Co udělá rozdíl 18 let aneb jak šinkansen předběhl svou dobu... Vlaky byly ve venkovní expozici, ale pod střechou, takže tam byl stín a trochu pofukovalo a brzy se mi udělalo lépe. Další vlaky a hlavně všechny expozice už byly v budově.

Mimo vlaků se v muzeu nachází i řada expozic a interaktivních vychytávek. Je tu třeba možnost „koupit“ si v automatu jízdenku na vlak a nechat jí prohnat turniketem, který má odhalený bok, takže je z boku vidět, co se uvnitř s jízdenkou děje. Tak nás to fascinovalo, že jsme museli jít dvakrát. Miki jel podruhé na dětskou jízdenku :-).

Z muzea je dokonce trochu výhled na Kjótské nádraží a hlavně na okolo projíždějící vlaky včetně šinkansenů. Jinak je vidět třeba věž Tokyo Tower nebo pětipatrová pagoda.

Muzeum jsme zvládli prochodit úplně celé, osobně jsem toho tedy měla po celém dni docela dost. Jedna z posledních věcí, kterou jsme si prohlédli, bylo kolejiště, po kterém jezdily vláčky, které bylo možné ovládat z panelů. Nakonec jsme si každý našel jeden šinkansen a vystáli jsme si frontu – mezi dětmi samozřejmě.

Asi v 16:45 jsme se rozhodli zmizet, muzeum beztak asi za tři čtvrtě hodiny zavíralo. U vchodu jsme to vzali přes suvenýry, ve kterých nás zaujaly jen tři věci – jídelní hůlky se zakončením ve tvaru čumáků šinkansenů, washipásky s motivy šinkansenů a kniha o šinkansenech „Shinkansen – The Half Century“. Stála 4.630 JPY, tedy docela dost, takže jsme jí vrátili do regálu a prochodili zbytek obchodů. Ještě jsem se k ní vrátila, abych si jí prohlédla a nakonec skončila v nákupní tašce.. Včetně daně stála rovných 5.000 JPY, čehož jsem si naštěstí u regálu nevšimla, jinak bych jí možná nevzala :-). Ale mám z ní radost, už se těším, až jí celou prostuduju.

Od muzea jsme pak zamířili nejkratší možnou cestou k hotelu. Pořád bylo dost vedro, hlavně na sluníčku, a už jsme toho měli po celém dni fakt dost, však jsme vstávali ve 4:45, to je nějakých 12 a půl hodiny na nohách...

U hotelu jsme se ještě zastavili v supermarketu pro něco malého k večeři. Možná z jídla, z horka nebo nedostatku pití nám dneska nebylo úplně dobře, takže jsme si koupili jen něco malého – hlavně pití, k jídlu jen misku želé s ovocem. Nákup stál 1.054 JPY.

Z obchodu jsme došli kousíček do hotelu. Dali jsme si sprchu a pustili se do dopsání deníku. Pustili jsme si k tomu televizi a mimo dalších reportáží o atypické vlně veder jsme zjistili, že Severokorejci tu po nás střílí balistické střely. Bezva.

Večer jsme spočítali, že už jsme nachodili minimálně 125 km (22 + 20 + 13 + 17 + 10 + 11 + 16 + 16). Povětšinou po městech, takže tvrdém podkladu. Kdo by se divil, že mě tak strašně bolí nohy... Spát jsme šli asi ve 21:30.

Šipka Zpět na „Obsah“

15. 5. 2017 - Kyoto

Vzbudila jsem se něco po 4:00 a šla na záchod, pak jsem ještě na chvíli usnula. Budík jsem po včerejší zkušenosti nařídila o pět minut dřív, na 4:40.

Na nádraží jsme dorazili asi v 5:25, vlak nám jel v 5:32. V itineráři jsme ale měli špatně napsaný stejný vlak, jako včera, tak jsme museli na nádraží ten správný hledat.

Vystoupili jsme 2. zastávku Inari spolu se dvěma Američany. U turniketů nebyl nikdo, kdo by nám zkontroloval JR Passy, tak jsme museli použít tlačítko pro volání obsluhy, která nás vyzvala, ať je ukážeme na kameru a pak nás pustila.

Zamířili jsme do šintoistické svatyně Fushimi Inari-taisha (伏見稲荷大社, Fušimi Inari-taiša). Američani nám díky zdržení trochu poodešli, za což jsem byla vděčná, protože pán měl červené tričko a modrý batoh, fakt jsme nevstávali ve 4:40, abych měla takové rušivé elementy na fotkách :-). Jen párkrát jsem musela čekat, až zmizí někam za roh, abych je neměla na fotkách. Kromě nich tam ale nikdo nebyl, všude liduprázdno. A když jsme u první řady torii vytáhli stativ, utekli nám nadobro.

Dvě řady Senbon Torii mi doslova učarovaly svou pravidelností, linií ubíhající kamsi do dálky, atypickým vzhledem i barvou. Torii samotná je pro Evropana docela exotická, natož v takovém množství.

U Senbon Torii jsem do jedné kamenné lucerny za Kellyho umístila malou čajovou červenou jahodovou svíčku. Nevíme, jestli se to smí, tak jsme se trefovali do chvil, kdy nikdo v okolí nebyl. Kamenná lucerna shořet nemůže, tak snad to nebyl až takový „přestupek“…

Pomalu jsme procházeli pod stovkami, tisíci a desetitisíci bran torii a okolo tisíců chrámů. Prý je jich tu 35.000, což je 1/3 všech šintoistických svatyní v Japonsku. Postupně jsme došli až na vrchol Inariyama (Mount Inari). Cestou bylo trochu vidět na Kjóto, ale město bylo v oparu, tak nebyla nijak velká viditelnost. Cestou jsme potkali spoustu koček, některé žalostně mňoukaly, jiné měly u kraje cesty nasypanou malou hromádku granulí. A taky stonožku, málem jsem na ní šlápla, tak mě v první chvíli trochu vyděsila.

Čekala jsem, že z vrcholu Inari bude vidět na město, ale stojí tam svatyně a její okolí je porostlé stromy, přes které není vidět vůbec nic. Ani jsme se tam tedy nezdržovali a plynule pokračovali dál, dolů.

Při sestupu jsme se v „6. stanici“, odkud byl výhled na Kjóto, usadili na lavičku a dali si snídani/svačinu – nadýchanou koblihu s cukrovou polevou, mochi a výborný bubble tea.

V 5. stanici byl první tak nějak otevřený obchod se suvenýry. Paní sice vypadala, že ještě otevřeno nemá, ale když jsme jí vlezli dovnitř, nevyhodila nás. Tak jsme si koupili za 1.000 JPY malou torii.

Cestou dolů jsme míjeli řadu chrámů. V jednom z nich byly stovky figurek lišek, u další třeba netradiční bambusové brány torii. Cesta nás zavedla mezi domky, v jedné z uliček jsme v betonu objevili otisk kočičí tlapky. A o kus níž obdivovali malý chrám Hachirei, který má po obvodu sochy – znamení zvěrokruhu.

Když jsme sešli dolů, otočili jsme se u jezírka zpět k Senbon Torii, abychom druhou řadou zase prošli dolů. Bylo chvíli před devátou hodinou a byly tam neskutečné davy lidí. Čas odejít..

U dolních chrámů jsme omrkli suvenýry. Malou torii, kterou jsme si koupili, tam prodávali za 850 JPY. To bych bývala čekala spíš opačně, že čím výš, tím méně turistů tam dojde a tudíž tím nižší cena. Jelikož torii už jsme měli, koupili jsme si v suvenýrech jen tři pohledy za 330 JPY, dva z nich máme v plánu poslat. Dívali jsme se i po Kokeši, ale zase jsme si nevybrali.

Došli jsme tedy na vlakovou stanici. Našli jsme tam super letáčky s mapkou svatyně, ale hlavně s návodem, jak se ve svatyni chovat a modlit.

Ze stanice Inari jsme dojeli do Tofukuji. Tam jsme přestoupili na soukromou linku a za 150 JPY na osobu se přesunuli do stanice Gion-Shijo. Měli jsme spoustu času, tak jsme prošli nějaké uličky ve čtvrti Ponto-chō (先斗町, Ponto-čó) a pomalu došli k divadlu.

U divadla jsme si ověřili, že výdej vstupenek, respektive výměna voucherů za vstupenky, začíná až v 11:30, měli jsme asi 2 hodiny čas. Pokračovali jsme tedy procházkou po čtvrti Ponto-chō. Došli jsme až k restauraci Fukushin, která měla ještě zavřeno, takže polední fugu-menu jsme si dát nemohli, a odskočili si na záchod do obchodního domu, kde jsem objevila oddělení s kreativními potřebami. Měli i washi pásky, tak jsem se tam chvíli zdržela, ale jen jsem si udělala nějaké fotky, ke koupení jsem tam nic neobjevila, vlastně skoro všechno už jsem někde předtím viděla.

Pak jsme zase procházeli různými uličkami a pomalu jsme se přesunuli k divadlu Ponto-chō Kaburen-jō (Ponto-čó Kaburen-džó). Dorazili jsme tam asi v 11:15 a chvíli po našem příchodu jsme viděli jednu geišu, jak míří do divadla.

Před 11:30 lidí postupně přibývalo, tak se u okénka začala tvořit malá fronta. Pěkně dopředu se postavily dvě předbíhačky a tvářily se, že už tam půl hodiny stojí. V 11:30 začali měnit vouchery za vstupenky na představení. Vstupenky už měli naobálkované, tak bylo jedno, kolikátí ve frontě stojíme. To jsme ovšem nemohli předem vědět, takže jsme radši dorazili co nejdříve, kdyby náhodou...

Hned po vyzvednutí vstupenek nás pustili dovnitř na „green tea“, tedy čajový obřad s gejšou maiko. Vyvezli nás výtahem do 2. patra divadla a nahnali do místnosti, kde byly podélné stolečky a židličky. Usadili jsme se ve 2. řadě na kraji, ty dvě předbíhačky seděly samozřejmě v 1. řadě uprostřed.

Obsluha nám každému dala mochi na talířku s prostíráním. Do prostírání se pak talířek zabalil, zůstal nám jako suvenýr. Pak jsme v poměrně velké misce dostali čaj. Podle všeho matcha. Byl nějaký našlehaný a přišel mi hustý. A navíc tedy neskutečně hořký. Až jsem se bála, že se mi udělá špatně, když ho vypiju.

V rohu místnosti seděla gejša, která nám ukazovala, jak se připravuje čaj. Pořád tam ale někdo žvanil, balil talířky do šustivého prostírání, žvýkali jsme mochi, popíjeli čaj a dalo strašnou práci se na gejšu soustředit, sledovat její pohyby, každý její detail. Měla jsem navíc co dělat, abych při tom soustředění v podstatě poslepu, protože jsem z gejši odmítla spustit zrak, snědla svůj mochi a vypila svůj čaj

V 11:31 jsme dostali vstupenku, v 11:34 už jsme seděli u stolu s mochi na stole a v 11:43 už jsme byli venku. Devět minut a bylo po všem, už nás hnali pryč, za námi už čekala další skupina.

Přesunuli jsme se do místnosti, kde stály dvě gejši a bylo možné si je vyfotit. Jinak se v divadle fotit nesmí – ani při představení, ani při čajovém obřadu. Při představení mi to přijde logické, ale při čajovém obřadu nikoli, takže mě tam na to upozorňovala obsluha.

Nějaký pán nám u gejš nabídnul, že nás s gejšami vyfotí. Nejprve se mu nedařilo ovládat můj foťák, netuším, co měl za problém, napodruhé se nám zas nedařilo se ke gejšám propracovat, pořád se s nimi někdo fotil, a i když jsme se snažili stát něco jako frontu, vždycky nás někdo předběhl. Chudák pán – pro dobrotu na žebrotu. A já jsem navíc asi nevděčná, protože pán nám udělal tři fotky a všechny jsou nepoužitelné – vyfocené moc zblízka, Miki nemá ani na jedné fotce rameno, přitom na druhé straně vedle gejši je místo ještě na jednoho člověka, takže ani nebude možné fotky nějak upravit...

Pak jsme se přesunuli do místnosti, kde byl prostor k sezení a hlavně možnost koupit suvenýry nebo občerstvení. Tam jsme čekali asi další půlhodinu, omrkli jsme suvenýry a zašli se podívat i na balkń, ze kterého byl výhled na řeku Kamo.

Pak jsme se přesunuli do sálu. Dostali jsme místa asi v 6. řadě úplně v kraji. Na první pohled se zdálo, že jsou docela špatná, a byť samozřejmě mohla být mnohem horší, víc vzadu, tak jsem z nich byla docela otrávená. Na druhý pohled jsem si ale všimla, že sedačky z boku sálu, jakési lóže, jsou jen po pravé straně, ale na naší levé, je něco, co vypadá jako malé jeviště a opona.

A opravdu. Během představení bylo malé jeviště po naší levici dost využíváno a to až tak, že tam 6 gejš tančilo s vějíři. Hned vedle nás, v podstatě pár centimetrů od Mikiho. Tomu pak taky jedna z gejš hodila látku svázanou do uzlíku. A paní přede mnou, která chytila další, se otočila dozadu a dala druhou mně. Tu Mikiho přímo od gejši jsme nechali zavázanou tak, jak byla. Tu mojí jsme rozvázali, abychom si prohlédli, co je uvnitř.

Ve vychutnání si představení nám docela dost bránila jazyková bariéra, kromě hudebních či tanečních vystoupení jsou tam i hrané scény, které určitě tvoří přes polovinu celého představení. Největší zážitek logicky byly gejši, kvůli kterým jsme tam šli. Na jevišti se ukázaly jen 2×, ale i tak to byl zážitek.

Představení trvalo asi 1:15, přičemž první půlhodina mezi 12:30, kdy představení začalo, a cca 13:00, kdy byla přestávka, bylo výhradně hrané. Ve druhé části mezi cca 13:15 a 13:45 byla kromě hraných vstupů hlavně úžasná živá hudba, která doprovázela celou druhou půlku představení, a byla tam obě vystoupení gejš.

Celkově bych tomu celému dala tak 3 hvězdičky z pěti. Představení není špatné, to vůbec, ale lístky se nedají koupit bez japonské platební karty, takže jsme museli vyžít zprostředkovatele a slušně si připlatit, místa přiděluje výhradně divadlo, byť naše místa se nakonec ukázala jako velmi dobrá, nikdy bych si je nevybrala, čaj s maiko je komerční a velmi rychlá záležitost a většina času představení je vyplněná „vatou“ – přinejmenším zahraniční diváci chodí na gejši, ale ty jsou na pódiu jen pár minut. Jako mínus bych zmínila i tu jazykovou bariéru, která se ale, pokud by divadlo chtělo, dala docela odstranit – třeba když jsme naposledy byli v Praze na muzikálu Dracula, byly pod stropem titulky v angličtině pro česky nemluvící diváky. Není to žádná sláva, ale lepší, než nic…

Po skončení představení jsme si za 600 JPY koupili program. Je v něm popis představení, fotky gejš, hudebního doprovodu i herců a částečně je i v angličtině.

Od divadla jsme pokračovali na druhý břeh řeky Kamo, odkud jsme autobusem za 230 JPY na osobu dojeli ke chrámu Ginkaku-ji (銀閣寺, Ginkaku-dži, Silver Pavilion, Stříbrný pavilon). Na přístupové cestě k chrámu byly restaurace se slušnými cenami, tak jsme do jedné z nich vlezli. Posadili nás k normálnímu stolu, ale požádali jsme o přesednutí na tatami k nízkému stolku s polštářky. Oba jsme si dali nudle, Miki měl teplé s vajíčkem (500 JPY), já studené (700 JPY).

Za vstup do chrámu Ginkaku-ji jsme zaplatili 500 JPY na osobu a zase dostali nádherné vstupenky. Hned za pokladnou nás uchvátila zdejší zenová zahrada. Všude byl krásně uhrabaný písek, proužky písku symetrické, to já ráda :-). Spousta kamenů, kolem nich nasypaný písek, spousta keřů, stromů, mezi nimi obrovské zelené koberce mechu, vodopády, potůčky, jezírka... A velká písečná Fuji.

Zahrada byla nádherná celá, na rozdíl od samotného chrámu. Japonci ho prý považují za krásnější, než je známý Zlatý pavilon, snad proto, že na postříbření Stříbrného pavilonu nezbyly peníze, takže pavilon je v podstatě přírodní.

Cestou z chrámu jsme si za 350 JPY koupili čerstvý matcha tea. Zvolili jsme neslazený a byla to tedy hořká síla :-). Já jen ucucávala, ale Mikimu to snad chutná, tak ho vypil.

Od chrámu jsme pokračovali po Tetsugaku-no-Michi (哲学の道, Tecugaku-no-miči, Philosopher's Path, Cesta filozofie). Jde o chodníček vedoucí podél říčního kanálu plného ryb, některé byly dost velké. Okolí stezky je lemované restauracemi i různými obchody a dokonce galeriemi. Cestou jsme viděli spoustu koček různě se rozvalujících podél stezky a minuli jsme řadu různých chrámů.

Stezka nás odvedla až k chrámu Nanzen-ji (南禅寺, Nanzen-dži), který už byl sice zavřený, ale zahrada byla otevřená. U chrámu jsme objevili dokonce akvadukt.

Od chrámu jsme došli na nedalekou zastávku. Cestou jsme objevili koleje v nebývale širokém rozchodu, abychom záhy zjistili, že sloužily pro přepravu lodí.

Na stanici Keage jsme zapadli do metra. JR Passy tu neplatí, takže jsme si za 260 JPY na osobu koupili lístky až do Kyoto Station. Asi jsme vypadali zmateně, protože se nás nějaký Japonec ptal, kam máme namířeno, a rozhodl se nám ukázat cestu. Většinu trasy pak jel s námi a hlavně Miki si s ním pěkně popovídal. Pán Českou republiku zná, nemohl si vzpomenout na jméno řeky Vltavy, pletl si jí se Smetanou, ale když jsme mu vysvětlili, že Smetana byl skladatel, který složil skladbu Vltava, dokonce nám jí dokázal zanotovat... To já jí tedy poznám, když jí slyším, ale že bych tohle zvládla, uf…

Do Kyoto Station jsme dorazili ještě za světla. Do rány mi tam padla mapka okolí stanice, ve které mě trkla pagoda, kterou jsme včera viděli z železničního muzea. Nezdálo se to být tak daleko, tak jsme tam zamířili. Nakonec to byl pěkný kus cesty a areál chrámu už byl samozřejmě zavřený, ale pagodu jsme ještě stihli za soumraku omrknout zvenku.

Cestou od pagody k hotelu jsme se zastavili pro večeři – já si vzala dvě krabičky sushi, Miki velkou bednu nudlí. K tomu tři balení ovocného želé, něco k pití a na zítra k snídani. Celý nákup stál 1.917 JPY.

Na hotel jsme dorazili se setměním asi v 19:00. Je to docela makačka ráno odcházet pomalu s rozbřeskem a večer se vracet často po setmění, dny jsou tu docela dlouhé.

Na pokoji jsem si dala sprchu, snědla sushi k večeři a dopsala deník. Miki si udělal ten kotel nudlí. Měli jsme u toho puštěnou televizi a byly v ní záběry z festivalu Aoi Matsuri, který se dnes v Kjótu konal. Prý jde o jednu z největších slavností, která se v Kjótu koná. Docela jsem se bála, že se to projeví na zaplněnosti MHD nebo památek, protože vstupenky do divadla kvůli tomu byly bleskově vyprodané, ale naštěstí jsme to nijak nepocítili.

Večer jsem ještě všechno připravila na zítra a asi ve 22:00 šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

16. 5. 2017 - Himeji

Zásadně se tu budím ještě před budíkem. Ten byl nastavený na 5:50, ale já se probudila už v 5:00 a, i když jsem znovu usnula, byla jsem během té hodinky do zazvonění budíku několikrát vzhůru.

Většinu věcí jsme měli připravenou od večera, takže ranní přípravy byly rychlé. Check-out se tu moc neřeší, ráno stojí u výtahu box, do kterého se jen vhodí klíč nebo karta a hotovo.

Na nádraží jsme dorazili asi v 6:55, omrkli nádražní budovu a došli na naše nástupiště číslo 13. Vlak jel v 7:20, mezitím jsme posnídali mandlovou kapsu a matcha rolku. Prohlédli a vyfotili jsme si několik šinkansenů, které v mezičase přijely na protější kolej.

V 7:20 jsme nastoupili do vlaku, opět jsme na poslední chvíli přecházeli ke druhým dveřím, abychom nemuseli procházet s kufry celým vnitřkem vagónu. Usadili jsme se na našich místech 17D a E a než jsme dosedli, už jsme jeli. A než jsme se rozkoukali a vyndali další část snídaně, něco jako koblihu se zapečenou čokoládou, už jsme jeli 180 km/h. Před příjezdem do Shin-Osaky jsme stihli maximum 282 km/h. Velká část cesty, vlastně celý konec, byl veden tunelem.

Vystoupili jsme v Himeji (姫路, Himedži) a z nádraží rovnou zamířili do hotelu APA Hotel Himeji-Eki-Kita. V hotelu jsme jen odložili kufry a vrátili se na nádraží. Tam jsme objevili vyhlídkovou plošinu, ze které byl skrz dlouhou ulici pěkný výhled na hrad. U nádraží jsme našli kancelář, v níž se prodávají kombinované jízdenky na autobus a lanovku na horu Shoshazan (Mount Shosha). Podařilo se nám je koupit, jeden stál 1.300 JPY. Když jsme z kanceláře vylezli, autobus už stál připravený ve stanici a odjížděl za pár minut.

Cesta autobusem docela utekla. Projížděli jsme předměstím Himeji, tak bylo pořád na co koukat. Občas jsme se ocitli v různých úzkých uličkách, kde musel autobus zastavit a pustit protijedoucí auto. V jiných zemích to často funguje opačně, auta dávají přednost autobusu.

Autobus nás vyklopil pod dálničním mostem u dolní stanice kabinové lanovky, spolu s námi tam vystoupili ještě tři další turisté se stejnými jízdenkami.

Došli jsme k lanovce Mount Shosha Ropeway (書写山ロープウェイ). Jde o visutou kabinu z roku 1992. Návaznost na autobus byla výborná, takže už za několik minut jsme mířili vzhůru.

U výstupu z lanovky stály dvě velké nádoby a v nich desítky bambusových holí k zapůjčení zdarma. U horní stanice je také budova, podle všeho už má svou největší slávu dávno za sebou. Přijde mi, že hora bývala v minulosti dost navštěvovaná, ale dnes už tam turisté jezdí spíše sporadicky, takže megalomanská stavba je při současné návštěvnosti nevyužitá a chátrá. Každopádně se dá vyjít na její střechu a odtud pozorovat město. Viditelnost za moc nestála, ale bylo vidět až na pobřeží Tichého oceánu. Na druhou stranu hrad Himeji-jō vidět nebyl.

Kousek od horní stanice lanovky se platí vstupné do chrámu – 500 JPY na osobu. K mojí vstupence paní pokladní přidala ještě origami jeřába. Jak jsem později zjistila nikomu jinému ho nedávala...

Po lesní cestě jsme se vydali k centrální části chrámu Engyō-ji (Engyoji). Hned na jejím začátku stála zvonová věž, u které jsme vypili zelený gelík Qoo z hroznového vína. Cesta byla lemovaná spoustou soch a přibližně uprostřed měla vyhlídku, ze které byl naprosto nepatrně vidět i hrad Himeji-jō. K chrámu se vstupuje bránou Niomon.

Budovy chrámu jsou roztroušené na velké ploše po celém vrcholku hory a spojují je lesní cesty. Použitelné směrovky nikde nejsou, takže jsme se pohybovali spíš intuitivně a cesty nás dovedly k těm hlavním stavbám – podél chrámu Juryoin a chrámu Jyumiyo-in lesem okolo dalších soch až k malému chrámku Sanjusanshodo a hlavní budově Maniden.

Hlavní stavbu jsme omrkli i zevnitř a pak pokračovali lesem dál ke komplexu budov Dai-ko-do, Jiki-do, Jogyo-do a hrobky Hondů. Tam jsme na lavičce chvíli poseděli, posvačili zeleninové závitky a pak si prohlédli Jiki-do zevnitř. Je tam něco jako učebna a zbytek stavby slouží jako muzeum s řadou různých soch.

Ostatní stavby chrámu jsme cíleně nevyhledávali, takže jen co nám cestou „cvrnklo do nosu“ – most Yuya-bashi, různé malé chrámky roztroušené po lese nebo stovky maličkých soch vyrovnaných jedna vedle druhé.

Pomalu jsme se vrátili zpět k horní stanici lanovky, podle jízdního řádu odjížděla za chvilku. Přední okno kabiny se dalo stáhnout dolů, a protože v lanovce skoro nikdo nebyl, tak jsme toho využili, trochu vystrčili hlavy a jízdu si užili s větrem ve vlasech a s ptáky o závod. Takhle úžasně to musí vypadat, když má někdo křídla... Obsluze lanovky jsme byli ukradení, ale v Evropě by tohle asi z bezpečnostních důvodů neprošlo :-).

Navazující autobus přijel za několik minut a cestou se docela zaplnil. Vystoupili jsme u vstupu do zahrad Koko-en, což bylo také kousek od vstupu do hradu Himeji-jō (姫路城, Himedži-džó).

K hradu jsme šli přes most, na kterém se vzájemně fotily dvě slečny v kimonech. Hned za vstupní bránou byla obrovská spousta koček.

Na velkou louku pod hradem se nesmí, což zajišťuje, že ve výhledu na hrad nezaclání stovky lidí. Hrad jsme si tedy prohlédli od kraje louky, vyfotili ho a pak si odskočili, díky čemuž jsem se konečně zbavila odpadků nashromážděných za půl dne. To je jedna z drobných nevýhod Japonska, že v podstatě nikde nejsou odpadkové koše a odpadky s sebou taháme dlouhé hodiny. Přesunuli jsme se k pokladně, kde jsme zaplatili 1.040 JPY na osobu za vstup do hradu i přilehlých zahrad Koko-en.

Hrad jsme prolezli, jak se dalo, nevynechali jsme jedinou odbočku někam stranou. Díky tomu jsme objevili zajímavá zákoutí hradních zahrad i „Dlouhou chodbu“ hradbami, z níž byl krásný výhled na hrad i na město. V místnostech přiléhajících k chodbě byly různé expozice.

V samotném hradu jsme měli možnost projít postupně všech 6 pater, což především znamenalo lezení po schodech spíše připomínajících žebříky. Z hlavní hradní věže výhled do okolí nebyl, ale interiér, ač strohý a v podstatě bez exponátů, nám úplně stačil. Jednou ze zajímavostí v interiéru jsou dva obrovské pilíře, které se údajně skládají z jediného kusu a procházejí celým hradem.

Když jsme prohlídku dokončili, měli jsme toho překvapivě docela dost. Tak jsme si za 100 JPY koupili pohled hradu, hlad zahnali ovocným želé z batohu a žízeň zbytky různých nápojů.

Pomalu jsme se přesunuli k zahradám Koko-en. Cestou jsem si za 205 JPY koupila na rychlé zahnání hladu takové sladké, asi rýžové, křupky.

Pak jsme si ještě prochodili zahrady Koko-en. Jsou členěné do 13 menších částí, přičemž každá z nich představuje samostatnou zahradu a je jiná, než ty ostatní. Je tam zahrada bambusová nebo borovicová. Jednoznačně nejkrásnější byla dvanáctá nazvaná „The garden with a hill and pond“. Dojem z návštěvy zahrad kazili jen hlídači, kteří se občas snažili nás někam směrovat, přitom všude jsou směrovky a u vstupu jsme dostali mapu.

Ze zahrad jsme zamířili k hotelu. Cestou jsme se chtěli někde najíst, ale nenašli žádnou restauraci, jejíž nabídka by nás oslovila. Vlastně jsme překvapivě ani neměli takový hlad. V supermarketech se nám taky nic nelíbilo, zkusili jsme dva různé.

Nakonec jsme nakoupili ve větším supermarketu Marché, který máme přímo přes ulici od hotelu a který má větší nabídku. K večeři tři krabičky sushi, nějaké pití a něco k zítřejší snídani. Celý nákup stál 2.812 JPY.

Pak jsme jen došli do hotelu, převzali si uskladněné kufry, zaplatili 9.500 JPY na jednu noc a přesunuli se na pokoj 903. Kromě yukaty na nás zase čekali origami jeřábi. Bylo asi 17:00.

Dala jsem si dlouhou relaxační sprchu, pak k večeři sushi a dopsala jsem deník. Upíjela jsem u toho pití, co chutná jako jar na nádobí :-), takže jsem to pak musela zapít nápojem s kousky kiwi.

Šipka Zpět na „Obsah“

17. 5. 2017 - Miyajima a Hiroshima

Budík zvonil v 5:45. Ranní přípravy byly obvyklé a zabraly i běžné množství času. Check-out z hotelu jsme zase vyřešili vhozením karty do sběrného boxu u výtahu a došli na nádraží. Náš vlak jel asi za 15 minut, tak jsme šli rovnou na nástupiště. Žádný šinkansen se ale za celou dobu čekání neobjevil.

Vlak odjížděl dle jízdního řádu v 6:56. Ani jsme se nerozkoukali a už máme zase rychlostní rekord, tentokrát 292 km/h. Docela velká část cesty vedla tunelem, tak jsme neměli moc možnost se rozhlížet po okolí. Cestou jsme tedy alespoň posnídali koblihy plněné fazolovou pastou nebo koblihu se zapečenými čokoládovými perličkami. Jedna z mála věcí, kterou jsme cestou měli možnost cestou vidět, byl hrad ve Fukuyamě, který stojí hned u šinkanseního nádraží.

Na nádraží v Hiroshimě (広島市, Hirošima) jsme za 700 JPY uložili kufry do skříňky a přesunuli se na 1. nástupiště, ze kterého nám za pár minut jel vlak do Miyajimaguchi. Byla to lokálka, tak jsme jeli asi půl hodiny.

Po výstupu nás směrovky navedly rovnou do přístavu, kde na nás zuřivě mávala obsluha, že máme přidat. Tak jsme přístavem doslova proběhli a na poslední chvíli se nalodili na trajekt.

Z lodi byl vidět ostrov Miyajimaguchi včetně plovoucí ō-torii (ó-torii) přímo před námi, na levoboku v dáli pak Hiroshima, která ale byla v oparu.

Po vylodění na ostrově Miyajima (宮島, Mijadžima) jsme rovnou dostali mapku a instrukce, že si máme dát pozor na zdejší jelínky, prý žerou i papír. Narazili jsme na ně hned, co jsme opustili přístav. Nebylo možné si ani uklidit věci do batohu, protože sotva jsme se zastavili, zamířili k nám. Byla tam i řada takových, kteří pokojně leželi na trávě. Když jsme se u jednoho z nich zastavili, abychom si ho prohlédli a vyfotili, namáhavě se zvednul a po třech nohách zamířil k nám. Bylo mi ho tak líto :-(, automaticky jsem předpokládala, že to má kvůli lidem, kteří jelínkům často docela ubližují – využívají toho, že jelínci od lidí očekávají žrádlo a jsou krotcí. Jak krásně by mu bylo někde v lese, místo betonové pobřežní kolonády plné lidí…

Po pobřeží jsme zamířili k ō-torii. Zastavili jsme se na pláži u vody, nabrali písek a prošli se po dně blíže k ō-torii. Trvale tam teče malá říčka, kterou lze překlenout přeskákáním přes kameny. Dostali jsme se tedy na druhý břeh suchou nohou.

Na písčitém dně před bránou ō-torii jsme se pak fotili, což znamenalo rozdělat stativ. Vybrali jsme si jeden maličký ostrůvek, na který jsme se postavili a než nás foťák po 10 vteřinách na samospoušť vyfotil, už jsme stáli ve vodě.

Na kamenech se fotila skupinka kluků, každý stál na jednom kameni. Jak postupovala voda, trochu u nich stoupala panika, a když se dofotili, ten, co stál úplně na kraji, se odmítl hnout, tak klukům trochu nateklo do bot :-). Byli jsme tam sotva pár minut, podle časů fotek přesně 6, a kameny mezitím zmizely pod vodou. Nevěřila bych, jak rychle může příliv postupovat.

Od ō-torii jsme pokračovali na protější nábřeží. Na pláži jsme omrkli mušle, na nábřeží si odskočili na záchod a okolo svatyně Itsukushima-jinja pokračovali k dolní stanici lanovky na horu Misen (弥山).

Jízdenky jsme koupili za 1.000 JPY na osobu u takového detašovaného stánku asi 10 minut chůze od dolní stanice. Městečkem jezdí bezplatný shuttle k dolní stanici, takže jsme dostali možnost ho využít, nebo jít asi 10 minut pěšky. Cedule hlásala, že když poběžíme, bude to jen 7 minut :-). Nakonec jsme to za těch 10 minut stihli i s nakouknutím do parku Momiji-dani-kōen (Momidži-dani-kóen, Park Javorového údolí), na jehož konci jsem nedaleko lanovky objevila krásný most, tak jsme přešli přes něj na druhý břeh, já slezla k říčce a po kamenech přeskákala zase zpátky. Miki to vzal po mostě.

Lanovka byla neuvěřitelná troska vypadající, že je stará tak 40 let, ale bylo jí „jen“ 23. Odpojitelná kabinka, dvířka otevírací ven, zvenku na petlici, kterou obsluha uzavřela po našem nástupu. Když jsme nastupovali, foukal dovnitř kabinky otevřeným okénkem vzduch z klimatizace, jejíž hadice byla namířená na milimetry přesně do okénka. Totéž, když jsme čekali na odjezd kabinky z dolní stanice.

Na jízdu lanovkami jsem zvyklá, beru jí za něco samozřejmého, i tak mě ale často baví, už jen kvůli těm výhledům, co z lanovek často bývají. Ale tady jsem si tedy jízdu moc neužívala a doslova se těšila, až budeme z té trosky venku. Cestu jsme tedy využili k dopití načatých nápojů, abychom se trochu zabavili :-).

Na první úsek lanovky navazuje druhý. Tentokrát jde o visutá kabina s kapacitou tak 80 osob za hodinu. Jjezdí 4× do hodiny a neumím si představit, že by se do ní vešlo víc, než 20 lidí, což je úžasná přepravní kapacita na 21. století. Lanovka byla podle štítku jen 5 let stará, tomu se mi vůbec nechce věřit, vypadala taky tak na těch 40 let...

Protože lanovka nám ujela před nosem, museli jsme na tu další počkat. Čas jsme využili ke svačině.

Od horní stanice kabiny byl pěkný výhled v podstatě na všechny strany. Zdrželi jsme se tedy chvíli na vyhlídce, kde byly dokonce popisky s informacemi o jednotlivých ostrovech v okolí.

Návštěvu chrámů na vrcholu hory je ale potřeba si zasloužit. Od horní stanice kabinky je to ještě docela slušný výšlap do kopce. Cestou jsme minuli odbočku na stezku vedoucí zpět do Itsukushimy a potkali jsme spoustu turistů, většinou sice šli z kopce proti nám, ale všichni v pokročilejším věku a zvesela nás zdravili.

V jednom z chrámů údajně meditoval Kóbó Daiši po svém návratu z Číny v 9. století a zapálil zde oheň, který tu hoří dodnes. Z návštěvy malého chrámku jsme byli tak vyuzení, že jsme to cítili ještě za několik hodin. Zdejší věčný oheň byl použit také pro zapálení věčného ohně v památníku v Hiroshimě.

Okolo chrámů Honda, Reikan-dō a Sanki-dō jsme pokračovali na nejvyšší bod. Proplížili jsme se po úzkých stezkách mezi velkými balvany a stanuli na vrcholové plošině, v jejímž středu stála poměrně moderní stavba, která slouží jako zázemí i rozhledna. Vylezli jsme tedy na horní plošinu a strávili zde nějaký čas rozhlížením se po okolí. Přes okolní stromy ale nebylo do některých směrů skoro vůbec vidět. Od horní stanice lanovky byl ale výhled lepší...

Pak jsme se vydali na sestup stezkou Daishoin Course. V horní části jsme ještě minuli chrám Dainichi-dō nebo odbočky k malým chrámkům a svatyním. A pak už nás čekal jen betonovo-kamenný chodníček lemovaný výstražnými cedulemi o výskytu smrtelně jedovatých hadů mamushi (viper). Ááá, výskyt takové havěti v přírodě mě zrovna netěší, proto se mi tak moc líbilo na Novém Zélandu, kde nic jedovatého ve volné přírodě nežije. Miki mi ale sehnal kytku, která hady odpuzuje, tak mi nebezpečí nehrozilo. #legrace.

Měli jsme docela hlad, tak jsme sestup využili ke svačině. Dojedli jsme včera v Himeji koupené sladké krekry i před mnoha dny koupenou sušenou oliheň, která se dá pozřít pouze v případě, která asi zrovna nastala :-).

Postupně jsme sestoupali k přehradě na malé říčce a asi v půlce sestupu jsme narazili na vyhlídkovou plošinu Satomichaya, odkud bylo hezky vidět i na plovoucí bránu ō-torii. Podél vodopádů Shiraito, které ale měly málo vody, jsme došli až k šintoistickému chrámu Daishō-in (Daišó-in). Z dálky z něj bylo slyšet bubnování, jak jsme později zjistili, zřejmě to byly bubny svatební. I když je označován za nejvýznamnější chrám ostrova, nešli jsme tam, což byla možná škoda, čas jsme měli, ale mířili jsme do profláknuté svatyně Itsukushima-jinja (厳島神社, Icukušima-džindža).

K pokladně chrámu, kde jsme vystáli malou frontu a zaplatili 500 JPY na osobu za vstup, jsme dorazili ve 13:13. Podle dříve dohledaných informací měl příliv kulminovat ve 13:23 a opravdu, víc vody už se nikde neobjevilo. I tak byl ale příliv z těch menších, ten předchozí v 1:50 v noci na dnešek dosahoval 3,11 metru, přičemž tenhle jen 2,63, takže některé části zátoky zůstaly i při přílivu bez vody.

Prochodili jsme si všechny části svatyně. Ta je celá postavená na kůlech v zátoce, protože neurození poutníci nesměli vstoupit na ostrov. Z jednoho hezkého místa jsme zkoušeli vyfotit ō-torii bez lidí i lodí, což byl trochu oříšek, ale nakonec se ho podařilo rozlousknout. S vodou všude okolo vypadala ō-torii mnohem monumentálnější a tedy také nedosažitelnější.

Ze svatyně jsme pokračovali k pětipatrové pagodě, která stojí u chrámu Senjokaku. Cestou jsem si v jednom obchůdku koupila za 600 JPY malou kokeshi, kterou jsem vzala z nouze na milost, v minulosti už jsme jí mockrát viděli, a za 110 JPY pohled.

Omrkli jsme zvenku pagodu a pak už pokračovali do přístavu. Vzali jsme to nákupní ulicí, o které někteří lidé v cestopisech píší, že nemá cenu kupovat suvenýry jinde po Japonsku, že tady jsou všechny na jednom místě. Nelze říct, že by to nebyla pravda...

My jsme si ale koupili jen něco k jídlu, protože nás dohnal hlad – dva knedlíčky plněné masem (á 450 JPY), dva koláčky momiji (á 100 JPY) a dvě známky na pohledy (á 70 JPY). Zdejší specialitou jsou grilované ústřice, ale chuť jsme na ně neměli.

Trajekt jsme viděli odjíždět, ale asi za 15 minut jel další, tak jsme skoro vůbec nečekali. Lodí jsme se přesunuli zpět na pevninu, tentokrát jsme se v lodi usadili na lavičky uvnitř. Z Miyajimaguchi jsme pokračovali vlakem do stanice Shin-Hakushima. Na výstupu nebyla obsluha, tak jsme zase museli použít dorozumívací zařízení. Za námi stál „ve frontě“ další bílý, tak, když to Miki vykomunikoval, mávla jsem na něj, ať jde s námi. A tak jsme získali polskou společnost na cestu až k hradu Hiroshima-jō (Hirošima-džó). Tam jsme se rozloučili.

Hrad jsme omrkli jen z venku a mimo původní plán jsme pokračovali omrknout A-Bomb Dome. Fungoval trochu jako magnet a nechtělo se nám čekat až do zítra. Obešli jsme ho ze všech stran, prohlédli i vyfotili. Snad díky většímu množství lidí nebyla ta atmosféra tak tíživá, ale dobře se na to tedy nedívá. A udivují mě zástupy Američanů. Uvědomuji si, že ti současní za nic nemohou a že i tehdy v tom byli civilisté nevinně, ale já bych se asi nejezdila cíleně dívat na něco, co mí předci zničili a pozabíjeli při tom desetitisíce lidí...

A-Bomb Dome byl původně Průmyslovým výstavním palácem, který byl postaven českým architektem Janem Letzlem. Po válce měl být zbourán, ale nakonec bylo rozhodnuto, že zůstane zachován jako památník. Jde ho obejít kolem dokola, ale je v uctivé vzdálenosti obehnán plotem. Uvnitř je spousta sutin, ale je vidět, že jich většina byla odklizena. Kromě částí obvodových zdí se zachovalo kovové točité schodiště, které bylo zřejmě žárem dost pokřiveno, a také kopule.

Od dómu jsme po mostě ve tvaru T přešli do Peace Park (Parku míru). Z nábřeží bylo na dóm dobře vidět, dokonce tu byla dobová fotka pořízená zřejmě na stejném místě, takže se dalo dobře porovnat, která část stavby se zachovala.

A pak jsme se vydali na cestu k nádraží. Vzali jsme to skrz kryté nákupní pasáže a hledali něco k jídlu. Zastavili jsme se tedy ve Family Martu (2.899 JPY), kde jsme nakoupili zásoby sushi k večeři, a v Mos Burgeru (740 JPY), kde jsme si oba objednali jejich tradiční hamburger na zahnání aktuálního hladu. Vzali jsme si ho s sebou, abychom nemuseli na místě čekat, až vychladne.

Nádraží je rozlehlé, všude samé nadchody a podchody, chvíli nám trvalo, než jsme se trefili k bránám k šinkansenům, u kterých jsme si ráno uložili do skříněk kufry. Kufry jsme vyzvedli a vyrazili k ubytování. Popletla jsem si sever a jih, taková školácká chyba, tak jsme museli koleje podejít po povrchu, a trochu jsme se nachodili.

I tak to byl ale kousek, Ryokan Tanada jsme našli bez problémů. Tvrzení, že tam nikdo nemluví anglicky, bylo učiněno za dost. Naštěstí jsme neudělali žádný prohřešek proti tradičním japonským pravidlům a na zbytek stačil vytištěný papír z booking.com. Snad to bylo jen jazykovou bariérou, ale přišlo mi, že je skoro obtěžujeme. Dostali jsme pokoj 503, kam nás poslali výtahem.

Budova je pětipatrová, takže máme pokoj v posledním patře. Celé je to dost sešlé, hlavně zevnitř, všechno takové ošuntělé, i když možná čisté, těžko říct, tak od pohledu to vypadá špinavé a všechno je cítit po všem možném. Pokoj byl v dost podobném duchu, koberec v předsíni měl těžko identifikovatelnou barvu, stěny špinavé, nábytek dost opotřebovaný, na svém futonu Miki našel cizí vlas. Záchod i koupelna tradiční japonské, koupelna mě ale překvapila tím, že tu vůbec je, při rezervaci jsem moc nevěřila, že v takové špeluňce fakt budeme mít vlastní sprchu. Díky koupelně to vlastně div nepředčilo má očekávání, která jsem měla podle recenzí dost malá.

Na pokoji jsme se tedy v rámci možností zabydleli a dali si sprchu. K večeři jsme pojedli sushi, já si dala kokosový bubble tea. Dopsali jsme deníky a asi ve 21:00 šli spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

18. 5. 2017 - Hiroshima

Budíka jsme měli na 5:45 a něco před 6:30 opustili pokoj. Dlužno dodat, že opravdu rádi. Na chodbě to i v 5. patře smrdělo směsicí čehosi smaženého a cigaretového kouře. Na recepci se Mikimu povedlo odevzdat klíč od pokoje nějaké staré paní a mohli jsme vyrazit.

Došli jsme na nádraží, kde jsme do skříňky u vstupu k šinkansenům za 700 JPY uložili kufry. Jelikož A-Bomb Dome jsme si hodně prohlédli včera, měli jsme čas, tak jsme se zastavili v Mister Donut, kde jsme si dali snídani – 4 donuty za 495 JPY.

Pak jsme zase vyšli ven z nádraží a došli na tramvajovou zastávku. Chvilku nám trvalo, než jsme se zorientovali, že máme jet tramvají č. 2 nebo 6. Miki mezitím poslal pohled kamarádovi.

První odjížděla 5, ale za ní, jsem o tom přesvědčená, přijížděla do zastávky dvojka nebo šestka. Tak jsme do tramvaje nastoupili, byla to taková jednovagonová troska. Od nádraží odjížděla nacpaná k prasknutí.

Miki po pár zastávkách zjistil, že jedeme blbě na jih místo na západ. V mapce naštěstí vykoukal, kde vystoupit, respektive přestoupit. Jízda tramvají stála 160 JPY na osobu, platilo se při výstupu u řidiče. Miki někde vyčetl, že se dá při placení požádat o přestupní jízdenku, která platí i v dalším spoji, kde pak není potřeba platit, takže řidiče, že budeme přestupovat a dostali jsme přestupní jízdenku. Ani tahle chyba nás, kromě času, nestála nic navíc.

Druhá tramvaj už byla novější a vezla nás správným směrem. Do původně plánované zastávky jsme ale stejně nedorazili, byť tam tramvaj mířila. Tramvaje jsou tu neskutečně pomalé, vůbec nemělo cenu v ní zůstávat a bylo rychlejší a vzhledem k množství přepravovaných lidí i pohodlnější zbytek cesty dojít.

Z tramvaje jsme tedy vystoupili jen kousek od Peace Memorial Park (Parku míru). Ten jsme pak prochodili křížem krážem, prohlédli si všechna významná místa, která v parku jsou. Začali jsme u Chinese Parasol Trees Exposed to the Atomic Bomb (stromy, které byly vystaveny následkům bomby). Pokračovali jsme až na „vyhlídku“ na Atomic Bomb Dome, kde jsme se rozhodli udělat si nějaké společné fotky s dómem. V mezičase se ozvala nějaká zvonkohra, bylo totiž 8:15, což byl čas, kdy byla na Hiroshimu svržena atomová bomba.

Pokračovali jsme k Peace Bell (Zvon míru), Atomic Bomb Memorial Mound (kopec na památku atomové bomby), Monument to Korean Victims and Survivors (Památník korejským obětem a přeživším) a Children's Peace Monument (Dětský památník míru). Ten je pověstný velkým množstvím origami jeřábů od lidí, taky jsem tam jednoho přidala.

Došli jsme až do centrální části parku k Flame of Peace (Ohni míru), Pond of Peace (Jezírku míru) a Cenotaph for the Atomic Bomb Victims (Kenotaf na památku obětí atomové bomby).

Pak už jsme šli rovnou k Peace Memorial Museum, které bylo už asi čtvrt hodiny otevřené. V muzeu jsme zaplatili vstupné 200 JPY na osobu a hlídači nás nasměrovali k expozici. Hlídač nad eskalátory Mikimu asi říkal, že se tam nesmí fotit, ale buď to platí jen pro focení s bleskem, nebo to všichni porušovali. A nikdo to nehlídal, nikdo nikoho neupozorňoval, tak jsem si nakonec taky pár fotek udělala.

V první místnosti byly nějaké fotky z Hiroshimy před výbuchem. Včetně fotky Industrial Promotion Hall, tedy Průmyslového výstavního sálu, který je dnes známý jako A-Bomb Dome (Hiroshima Peace Memorial). V další místnosti pak byly fotky města po výbuchu a simulace, jak vypadalo město před výbuchem a co se dělo při něm.

Následovala expozice popisující historické události války, vývoj nukleárních zbraní, důsledky použití atomové zbraně i aktivity politiků snažících se zabránit jejich používání.

V mezipatře je expozice o historii Hiroshimy a v přízemí řada autentických exponátů, které přežily výbuch – nejčastěji oblečení, které na sobě měly oběti výbuchu.

V suvenýrech jsem si koupila pohled (100 JPY) a i malé balení origami papírů, které konečně byly za rozumnou cenu (200 JPY).

Pak jsme ještě zašli do Hiroshima National Peace Memorial Hall for the Atomic Bomb Victims, tedy Památníku míru na uctění obětí atomových bomb, v jehož suterénu je Hall of Remembrance, tedy jakási místnost k uctění památky. Dolů se sestupuje spirálovou chodbou, na jejímž konci je rozlehlá hala s památníkem uprostřed. Po jejím obvodu jsou významné body Hiroshimy. Na rozdíl od muzea tu skoro nikdo nebyl.

Ještě jsme si prošli kousek parku k A-Bomb Dome a usadili se na jedné z laviček, kde jsme si dali roládu a něco jako broskvový toust. Asi už po desáté jsme si prohlédli A-Bomb Dome a přesunuli se na tramvajovou zastávku Gembaku-Dome-Mae.

Tramvají jsme dojeli k hlavnímu nádraží, tentokrát už bez zmatků. Dorazili jsme tam asi půl hodiny před odjezdem vlaku. U nádraží jsme si v 7eleven za 1.670 JPY nakoupili pití a jídlo na cestu a ze skříňky vyzvedli kufry. Přesunuli jsme se na nástupiště a počkali na náš šinkansen Nozomi 22, na který jsme si koupili lístky extra s cílem pokořit hranici 300 km/h, protože Nozomi není součástí JR Passu.

Už zase jsem měla hlad, tak jsem se hned po nástupu do vlaku pustila do jídla – taštičky plněné masem a zeleninou a jako dezertík melounové minizáviny.

Vlak cestou skoro nikde nestavěl. Ve Fukuyamě byl zase z vlaku vidět hrad, ale v Kyotu nebo v Osace jsme neviděli nic zajímavého. Rychlost mě taky trochu zklamala, dosáhli jsme hned na začátku maximální rychlosti 299 km/h a to bylo vše. Jako jo, pozemní rekord to je :-), ale počítala jsem, že to bude přes 300 km/h, respektive s trojkou na začátku, takhle mám pocit, že jsme ty předražené jízdenky kupovali docela zbytečně.

Ostatně – všichni všude píší, že Nozomi je nejrychlejší, ale i kdyby byl, oproti jiným šinkansenům to není o tolik. Navíc šinkansen Tōhoku, který jezdí z Tokia přes Fukušimu dál na sever, dosahuje rychlosti až 320 km/h a v plánu je navýšení na 360 km/h do roku 2020.

Z vlaku jsme vystoupili v Nagoyi. Na přestup jsme měli 6 minut, ale vlak měl přijet jen z druhé strany téhož nástupiště, takže stačilo přejít na místo správného vagónu. Sotva jsme tam došli, přijel náš šinkansen Kodama. Tentokrát pro nás nebyla místa k sezení vedle sebe, takže sedíme na trojsedačce v uličce za sebou.

Chviličku před Shin-Fuji na nás asi na minutu vykouknul zasněžený vrcholek hory Fuji-san (富士山, Mount Fuji, Fuji). Nebyl pořádně čas si ho prohlédnout, natož vyfotit, o což jsem se sice pokusila, ale zaostřit na vzdálenou horu přes půl vagónu a z okénka se mi na ten jeden pokus fakt nepovedlo. Doufejme, že to při našem štěstí na počasí nebylo to jediné, co z ní uvidíme... :-)

Z šinkansenu jsme vystoupili v Myshimě a přestoupili jsme na vlak do Gotemby. Na přestupu nebyla jiná možnost, než kufry ze schodiště snést v ruce. To je tu docela obvyklé, občas mám pocit, že to s tou vyspělostí Japonska vůbec není tak horké, jak to od nás že středu Evropy vypadá. V televizi nám ukazují japonské roboty, počítače nebo šinkanseny, ale že spousta městské dopravy a všechny lanovky jsou letité pomalé trosky, platba jízdného probíhá u řidiče, a tedy se vystupuje jen jedněmi dveřmi, JR Pass kontroluje obsluha ručně, protože k němu nedávají žádnou čipovou kartu, která by se dala použít v turniketech, nebo že se vlastně nikde nedá platit platební kartou, o tom už se nikde nemluví…

Vlakem jsme z Myshimy přejeli jednu stanici do Numazu, kde jsme 19 minut čekali ve vlaku, než pojede dál. Čas jsme využili na svačinu – rýžové krekry, sushi v dlouhé rolce nebo kulaté onigiri s vajíčkem. A konečně došlo i na ochutnání Kit Katu se zeleným čajem, který jsme si v Hiroshimě koupili.

Vlakem jsme dojeli do stanice Gotemba. Cestou bylo trochu vidět úpatí Fuji, ale víc se nám neukázala. Od nádraží jsme došli k hotelu Select Inn Fujisan Gotemba, kde jsme se ubytovali. Dorazili jsme tam asi v 17:15. Na recepci uměli jen pár základních frází k rekapitulaci objednaného pokoje, okopírování pasů a platbě (za 2 noci jsme platili 14.000 JPY). Jelikož jsme měli objednané bezplatné parkování na auto, pořád po nás chtěli registrační značku nebo klíč a nedokázali pochopit, že auto ještě nemáme, že pro něj do půjčovny teprve půjdeme. Až když jsem Mikiho výrazně pokročilou angličtinu nahradila svou málo pokročilou angličtinou, pochopili :-).

Dostali jsme pokoj 503, světlý a čistý, úplný balzám na nervy po tom zasviněném ryokanu. U okna jsme zjistili, že navíc máme super výhled na Fuji – pokud by tedy potvora nebyla v mracích :-). V jednu chvíli se mraky začaly trochu zvedat, ale dlouho to nevydrželo. Každopádně co minutu jsme sledovali vývoj, aby nám náhodou něco neuteklo. Asi v 18:15 se mraky trochu protrhaly a dal se tušit i zasněžený vrcholek. Během 10 minut byl zase v mracích.

V 18:45 jsme vyrazili do Toyota Rent-a-car. Dorazili jsme tam v 18:58, auto jsme měli domluvené na 19:00. Okopírovali si Mikiho doklady, nechali ho dovyplnit nějaký formulář a předali nám instrukce – co dělat při nehodě, jak používat mýtné brány, co natankovat. Pak jsme obešli auto, vyznačili dva škrábance, obdrželi pár dalších pokynů a byli ponecháni napospas svému osudu.

Miki jen dojel na nedaleké parkoviště, kde jsme zaparkovali dle instrukcí, které jsme dostali v hotelu. Z parkoviště jsme došli do nedalekého supermarketu, kde jsme nakoupili něco k jídlu a pití na zítřek. Mimo jiného jsme si vzali jednu Colu. Miki ale ve vedlejší uličce objevil mezi sladkostmi krabičku, v níž byl i malý šinkansen a prohlížení a vybírání ho tak zaujalo, že tam nechal Colu stát. Na to jsem přišla až při placení hlavního nákupu, který stál 1.701 JPY. Miki se pak ještě pro Colu vrátil, samozřejmě jí našel stát u regálu, stála 149 JPY.

Došli jsme do hotelu, na recepci nahlásili registrační značku auta, konečně byli spokojení. Na pokoji si dali sprchu, připravili věci s sebou a já jsem si nafotila obaly toho všeho, abych je zítra nemusela nosit s sebou, a všechny doklady, které jsme k autu dostali. Něco po 21:00 šli spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

19. 5. 2017 - Fuji-san

Budíka jsem měla na 4:45, ale zase jsem se probudila o pár minut dřív. Hned jsem běžela k oknu a... byla tam! Naprosto úžasná Fuji osvícená růžovým vycházejícím sluncem a bez jediného mráčku!

Tak jsme se připravili a něco po 5:15 vyrazili k autu a odtamtud chvíli před 5:30 na parkoviště do Fujinomiya 5th station, tedy Páté stanice Fudžinomija. Sluníčko mezitím povylezlo trochu výš a sníh na vrcholku už mě zářivě bílou barvu. Byla docela hezky vidět z Gotemby, i když přes různé dráty, ale jak jsme vyjeli z města, byly všude stromy a hora se nám schovávala.

Miki hned ze začátku málem odbočil do protisměru, ale po mém upozornění se zase rychle přeorientoval na jízdu vlevo a pak už to šlo v pohodě. Cesta nám trvala asi tři čtvrtě hodiny, do Páté stanice vedla řada serpentýn a i když jsme si cíleně kvůli výjezdu nahoru půjčili silnější auto, vlekli jsme se za někým pomalým.

Fujinomiya 5th station leží ve výšce okolo 2.400 m n. m., různé zdroje ale uvádějí i různé výšky – 2.380 m n. m. nebo 2.420 m n. m. Po zaparkování jsme posnídali koblihy plněné fazolovou pastou a asi v 6:20 vyrazili na cestu k vrcholu hory Fuji-san (富士山, Mount Fuji, Fuji).

Výstupová cesta u parkoviště byla zahrazená plotem a s výstražnou cedulí, tak jsme koukali, kudy to obejít. Nevypadalo to moc nadějně, tak jsme se vrátili k plotu a objevili mezeru mezi plotem a zídkou, kterou se dalo protáhnout. V 6:30 jsme vyrazili vzhůru

Výstup byl jak „Václavák“, pořád jsme měli někoho na dohled. Byla mezi nimi i řada lyžařů. V jednu chvíli jsem viděla naráz hned 12 dalších lidí – 8 pod námi a 4 nad námi. Slušná bilance, na to, že je stezka uzavřená…

Zpočátku jsme stoupali lávovým prachem, postupně přibyla lávová struska a nakonec začal přibývat i sníh. Nejdřív ve stinných místech, pak už byla sněhová vrstva souvislá. Cestou jsme minuli několik výškových stanic, které byly samozřejmě uzavřené, stejně nějaké brány torii, které podle všeho patří k chrámu stojícímu na vrcholu.

Zatímco ráno bylo úplně jasno, hned na začátku našeho výstupu se přihnaly mraky, a jak jsme stoupali, stoupaly mraky s námi, takže jsme celou dobu byli buď nad nimi, nebo těsně na jejich horním okraji. I tak ale celou dobu svítilo sluníčko, takže jsme většinu doby stoupali jen v tričku s krátkým rukávem. Sluníčko hřálo až moc, ale vzduch byl asi chladný – když si Miki na jedné ze zastávek sundal batoh, začaly se mu na zpocených zádech objevovat ledové krystalky.

Pravděpodobnost, že se nám podaří dosáhnout vrcholu, jsem ráno ohodnotila tak na 25 – 30 %. Úspěchu napomohlo nejen počasí, ale právě i ty zmiňované davy dalších lidí, kteří se na cestu vydali. Kdybychom se o výstup pokoušeli sami, asi bychom v některých místech váhali, zda to neotočit.

Vrcholu, tedy konkrétně svatyně Fujisanhongusengen, která stojí na konci Fujinomiya Trailu, jsme dosáhli ve 12:15. Pak jsme se přesunuli ještě na nejvyšší bod, odkud už ale nebylo vidět nic moc navíc.

V průvodcích se uvádí, že výstup trvá 4 – 6 hodin. Počítali jsme tak těch 5, ale trvalo nám to 5:45 hodin. Velká část trasy v horní části byla ještě pod sněhem, tak bylo potřeba stoupat na mačkách a dávat pozor, takže se výstup oproti očekávání docela vlekl. Na druhou stranu jsme ale byli téměř pořád v pohybu – vyjma rychlých občerstvovacích zastávek v některých stanicích a několikavteřinových zastávek na focení nebo vydýchání cestou, které tedy s narůstající výškou přibývaly. Přeci jen – nejvyšší vrchol leží ve výšce 3.776 m n. m., což sice není žádná výška, jsme na ní zvyklí, ale včera jsme se pohybovali na mořském pobřeží, takže výškový rozdíl během pár hodin byl právě těch 3.776 metrů.

Na vrcholu byla zima. Zatracená zima – hlavně jak jsme byli zpocení z výstupu. V předpovědi počasí byla uvedena teplota -4 °C a vítr 10 km/h, což v součtu mělo dát pocitovou teplotu -8 °C. Asi to docela odpovídalo. Ale v batohu jsme měli každý další 2 vrstvy oblečení, a i když by se užily při nějakém delším pobytu na vrcholu, nakonec nebyly potřeba.

Předpověď také slibovala jasno, což odpovídalo pro vrchol, nikoli však pro jeho vnější obvod, kolem kterého se válely mraky a trochu bránily výhledu. I tak by nebylo moc vidět, celá nížina byla od rána v nějakém oparu. Viditelnost na vrcholu ale byla parádní a to nám stačilo.

Na vrcholu jsme strávili něco přes půl hodiny. Čas jsme využili k prohlídce toho mála, co nebylo zasypané sněhem. Což bylo v podstatě všechno – chrám byl zasypaný až po střechu a po poštovní schránce, na kterou jsem si dělala zálusk, nebude ani stopy ještě tak ten měsíc a půl :-).

Naše pohledy směřovaly tedy hlavně do kráteru hory a v menší míře do jejího okolí, pokud bylo zrovna co ke sledování. Po nezbytném pořízení fotek jsme zaveleli k návratu.

Původně jsme chtěli obejít dokola kráter, stezka má asi 3 – 4 kilometry, ale jednak podle všeho nebyla přístupná, celý vrchol byl pod sněhem, a druhak nás přeci jen trochu tlačil čas, výstup nám trval o 45 minut déle, než jsme plánovali. A to jsme měli před sebou sestup, který je pro mě vždycky tím horším, takže jsem počítala, že tam nabereme ztrátu ještě větší. A taky že ano, další víc než hodinu.

Sestupovat jsme začali ve 13:10. Velkou část jsme sestupovali po sněhovém poli, což umožňovalo sestupovat přímo, zatímco případná paralelní stezka se klikatila v serpentinách kombinací sněhu a lávové strusky. Sestup přesto vůbec neubíhal, strašně se vlekl, stíny se už snad pomalu protahovaly. Mikiho to nebavilo už vůbec, tak se po čase přestával soustředit a snažil se být rychle dole. A i když jsme na začátku sestupu vtipkovali nad tím, kterak každý při sestupu postupně ztrácí pozornost, nekouká, kam šlape, tak pod Sedmou stanicí na sněhovém poli, které bylo poslední kluzkou překážkou v bezpečné cestě dolů, uklouznul a pár metrů se svezl po boku. Naštěstí se mu během vteřinky povedlo se postavit na mačkách a tím zastavit, ale o mě se pokoušely mrákoty.

Bohužel i v částech, kde se nesestupovalo po kluzkém sněhovém poli na mačkách, ale po obyčejné stezce, to dost klouzalo. Všechny cesty mají jako podklad lávový prach, strusku a kameny, což ještě bylo kvůli tajícímu sněhu mokré, takže místy dost kluzké. Při výstupu to vůbec nevadilo, ale na rychlost sestupu to mělo vliv obrovský.

Na parkoviště jsme se vrátili asi v 17:05, což bylo o cca 2,5 hodiny později, než jsme plánovali. Sestup mám tedy trval skoro 4 hodiny a byl opravdu nekonečný. Ale hlavně, že jsme přes všechny nástrahy dorazili ve zdraví a že den se tak vydařil, konečně nám na nějakém treku vyšlo počasí. Až jsme se přismahli, i když jsme byli namazaní. Miki tedy docela dost, protože si namazal jen obličej, ale má spálený krk, uši a hřbety rukou. Hlavně ten krk svítí rudě tak moc, že jsem mu začala říkat „kečupíčku“. Moc se mu to nelíbí :-). Já mám trochu červeno jen pod nosem, špičku nosu a trošku hřbety rukou. Ty jsem tedy namazané neměla, ale u toho nosu spíš uvažuju, že to mám odřené, protože jsem docela často smrkala.

Kvůli zpoždění, které jsme nabrali, už nezbyl čas na návštěvu případných dalších míst. V plánu bylo jezero Yamanako a vyhlídka Panorama Dai na Fuji nebo termální oblast Ówakudani, ze které je také vidět na Fuji. A pro případ špatného počasí jsme měli v záloze ještě různé svatyně nebo jeskyně. Tak příště :-).

Na parkovišti jsme si ještě nafotili půjčené auto a se zajížďkou, při které jsme se snažili najít nějakou pěknou vyhlídku na celou Fuji, jsme se pomalu vraceli do Gotemby. Vyhlídku, kde bychom mohli zaparkovat a udělat si společnou fotku, jsme nenašli, ale pár fotek hory přeci jen máme.

V Gotembě jsme plánovali ještě dotankovat nádrž, ale první benzínku Miki minul, že až u další, a druhá byla zavřená. Chvíli jsme ještě hledali tu, která měla být hned vedle půjčovny, ale žádný průjezd mezi domy jsme nenašli, tak jsme zajeli rovnou zpět do půjčovny s tím, že se uvidí.

Nakonec se vidělo, protože podle pokynů, které jsme včera v půjčovně dostali, jsme měli předložit účtenku z tankování. A tu jsme neměli, takže bylo potřeba doplatit za ujeté kilometry. Měli jsme sice ještě čas jet někam natankovat, ale byli jsme unavení a měli hlad. V půjčovně si řekli o doplatek necelých 700 JPY, přičemž jsme najezdili asi 86 km – auto jsme půjčovali s najetými 24.735 kilometry a vraceli ho se 24.821 kilometry. Bylo to bez starostí a v danou chvíli lepší volba než někde shánět benzínku.

Miki to v kanceláři zaplatil já mezitím pobalila věci, které jsme stihli poházet po autě, a vyrazili jsme do hotelu. Tam jsme se osprchovali, převlékli a plánovali vyrazit na večeři.

Když už jsem na sobě měla bundu i boty, ještě jsem Mikiho upozornila, ať vezme peněženku. Platil totiž za benzín v půjčovně a pak už mi jí nevrátil. Následovalo asi hodinové hledání, během kterého se dokonce vrátil do půjčovny, ale ani tam peněženka nebyla. Bylo jasné, že už na jídlo nepůjdeme, tak jsem si znovu zalezla do sprchy, která tentokrát měla být dlouze relaxační a umyla jsem si vlasy. Miki asi mezitím přerovnal pokoj a někam odešel. Záhy se ukázalo, že byl na recepci, kvůli jazykové bariéře se musel vrátit na pokoj pro telefon, aby ho použil jako překladač, ale oni tam peněženku opravdu měli. Když si po příchodu do hotelu na chodbě vyndával z batohu klíč od pokoje, položil peněženku na podlahu vedle dveří a tam jí nechal ležet. Jak se mu tohle může povést...? Ale protože v Japonsku se nekrade, někdo jí odevzdal na recepci.

Bylo čtvrt na devět, z večeře definitivně sešlo. Připravila jsem věci na zítřejší odlet domů. Spát jsem šla ve 22:00, Miki o trochu dřív.

Šipka Zpět na „Obsah“

20. 5. 2017 - Ōsaka, přelet z Ōsaky do Dubaje

Budíka jsem měla na 5:00, kdyby náhodou byla hezky vidět Fuji, že bychom vyrazili ven hledat třeba nějakou použitelnou vyhlídku. Zase jsem se probudila dřív, asi ve 4:40. Fuji byla celá v mracích, takže jsem budíka posunula o hodinu a šla ještě spát.

Vstala jsem v 6:00, připravila se, dobalila Mikiho kufr a asi v 6:50 jsme odešli z pokoje. Na recepci jsme vrátili klíč a dostali účtenku, z uctivé vzdálenosti obešli před hotelem vyčkávající k odvozu připravený taxík a během chviličky došli na nádraží.

Byli jsme tam brzo, tak jsem si skočila do obchodu pro něco k jídlu, sjeli jsme výtahem na nástupiště, a protože počasí se zlepšilo a oblačnost kolem hory protrhala, došli na konec nástupiště, odkud byla vidět Fuji. Pak jsme při čekání na vlak posnídali tousty s matcha a s čokoládovou náplní.

V 7:25 přijel vlak mířící do Shizuoky, ve kterém jsme se usadili a asi za hodinu a půl dojeli s mnoha zastávkami do Shizuoky. Celou první polovinu cesty byla z vlaku vidět Fuji, málem jsme si při otáčení se k okénku, ke kterému jsme seděli zády, ukroutili krky :-). Konečně máme nějaké ty fotky, o které jsme se snažili včera po sestupu z Fuji. Byť samozřejmě fotku společnou nemáme.

Ve Shizuoce jsme měli na přestup jen 8 minut a vlak přijel o trochu později, takže když jsme vykoukli na nástupiště, náš šinkansen už tam stál. Zapadli jsme do prvních dveří, což byl tuším vagón č. 8 a do našeho vagónu č. 15 to prošli vnitřkem. Vlak ale stál ve stanici dost dlouho, bývali bychom to stihli i po nástupišti a mnohem pohodlněji. Vlak se začal rozjíždět, až když jsme byli ve 13. vagónu a to nám samozřejmě přesun vnitřkem vlaku trval mnohem déle.

Cestou jsme snědli pytlík matcha krekrů.

Šinkansenem jsme dojeli do stanice Shin-Ōsaka, kde jsme přestoupili na vlak JR na Ōsaka Station. Tam nám chvíli trvalo, než jsme se zorientovali a našli správný východ a skříňky. Do jedné z nich jsme zase za 700 JPY uložili kufry.

Venku jsme omrkli vodní fontánu, která pouští vodu ze stropu v intervalech tak, aby padající voda vždy vytvořila nějaký tvar nebo nápis.

Chvíli jsme hledali fastfood Yoshinoya. V nákupním centru nebyl. Zato tam byla lékárna, tak jsem chtěla pořídit nějaký Panthenol na spáleniny z Fuji, ale všude byly davy, na výtahy se stála fronta, tak jsme radši šli. Yoshinoyu jsme našli zapadlou pod železničním mostem. Jídelní lístek byl jen v japonštině, obsluha mluvila jen japonsky, ale stačilo jim to v obrázkovém menu ukázat. Zvolila jsem menu, abych měla větší šanci, že tam bude něco jedlého, protože jídla ostatních okolo mě úplně nenadchla. V menu jsem měla polévku miso, ta byla super, k tomu neškodnou rýži a pak nějaké maso, které mi spíš připomínalo na plátky nakrájenou slaninu. Chuťově to překvapivě nebyla žádná sláva, ani jsem to nedojela. Miki měl misku s rýží, hovězím, zeleninou a syrovým vajíčkem a pochvaloval si to. Obě jídla dohromady stála 1.500 JPY, ale platili jsme každý zvlášť u pokladny svých 750 JPY.

Dlouhou podzemní pasáží jsme došli do stanice Kitashinchi a odtud popojeli vlakem do zastávky Osakajokitazume. Tam vedly naše kroky rovnou do supermarketu Discount Center, kde jsme si každý koupil pití. Byl to nějaký diskont, všechno dost levné, nákup stál dohromady jen 190 JPY.

Pak jsme se pomalu ploužili k hradu Ōsaka-jō. Jestli mi bylo od rána blbě, možná jsem si včera na Fuji uhnala menší úpal, navíc v Ósace taky bylo přímo pekelné vedro, tak po obědě mi bylo extra blbě. Bylo mi čím dál hůř, tak jsem se snažila hodně pít, chodit stínem a v parku u hradu jsme si odskočili, chvíli poseděli na lavičce a odpočívali. Zkusila jsem si vzít Ibalgin Grip, pomáhá i na bolest, nakonec to asi docela zabralo.

Do hradu jsme nešli, už jsme zevnitř viděli dva, ale zahradami bylo možné se dostat až k němu, takže jsme ho omrkli zvenku, vypadal zase trochu jinak, než ty předchozí. Byl v podstatě úplně bílý jen s menšími zlatými doplňky.

V parku byly dvě andulky vlnkované, které se tam pošťuchovaly. Andulky, pokud vím, pocházejí z Austrálie a netuším, jestli volně žijí i jinde, ale tady bych je tedy nečekala. Tak jestli někomu neulétly… Mimo jiného jsme u hradu objevili park s jeřábem a také stánky se suvenýry, v nichž prodávali set yukaty, pásku a pantoflí za pár set jenů. Akorát ten materiál se mi moc nelíbil a pantofle bych asi rovnou vyhodila. Tak příště… ;-)

Zahradami a parkem jsme zamířili na vlak. Všude byla spousta lidí, v tom strašném vedru dokonce i běžců, v parku u vlakové stanice se konal asi hudební festival, tak jsme koukali, kudy bychom se těm davům a kraválu vyhnuli.

Vlakem jsme pokračovali do zastávky Kyobashi, kde jsme zamířili rovnou do mrakodrapu Abeno Harukas (あべのハルカス). Vyjeli jsme výtahem do 16. patra. Prosklenou výtahovou šachtou se občas plnou rychlostí prohnal výtah do některého z horních pater. Byla tu venkovní zahrada, pokladny a už odtud hezký výhled. Vstupenky jsme měli koupené už z domova, takže nás poslali k expresní pokladně a od ní za chviličku rovnou k výtahu.

Na výtah do 60. patra se stála fronta. Byli jsme první v řadě do dalšího výtahu, tak jsme od paní uvaděčky dostali informace v angličtině a ostatním je pak sdělila hromadně japonsky. Výtahem, který má prosklený strop s výhledem do temné šachty osvícené jako letištní přistávací dráha, jsme vyjeli nahoru do 60. patra.

Postupně jsme obešli celé patro, rozhlíželi se do všech možných stran. Tyhle výhledy shora na velkoměsta mi připadají, jak kdybyste někomu koukali dalekohledem do obýváku, dají se najít různá zákoutí, detaily a ty dlouze pozorovat. Strávili jsme tam dost casu, byla docela slušná viditelnost a bylo pořád na co koukat. A to i dovnitř, kde bylo uprostřed mrakodrapu atrium s restaurací a pódiem, na němž probíhalo vystoupen.

Když jsme se dost vynadívali, odskočili jsme si a zamířili výtahem dolů a dál vlakem do stanice Ōsaka. Podle šipek jsme šli na Umeda Sky Building (梅田スカイビル), ale směrovky nás dovedly na povrch a k mrakodrapům se nedalo pořádně dostat, museli jsme obejít obrovské staveniště.

Pod Umeda Sky Building jsme objevili pěkný parčík Naka-Shizen No Mori s „obráceným vodopádem“, což byla soustava trysek stříkajících vodu vzhůru. V jednom vodním toku jsem dokonce objevila zmáchanou washi pásku.

Mimo parčíku byla přímo pod mrakodrapem nějaká hawajská akce. Výtahem a po eskalátorech jsme se dostali až k pokladnám, kde jsme zaplatili vstup 1.000 JPY na osobu a pokračovali stále výš. A pak po eskalátoru, který spojuje tunelem obě věže mrakodrapu.

Z klasického patra toho kvůli baru a restauraci, které přiléhají až k oknům, nebylo moc vidět. A vlastně asi z nejvyšší venkovní vyhlídky nazvané „floating garden“, kde zase omezuje výhled plot.

U východu jsem si za 200 JPY koupila dva pohledy a mrakodrap jsme opustili. Šli jsme s davem, který nás odvedl do podchodu, tak jsme tentokrát nemuseli staveniště obcházet. Na opačné straně jsme vylezli poněkud bokem, takže není divu, že jsme prve vstup do podchodu nenašli.

Pěšky jsme po povrchu pokračovali k poslednímu bodu našeho japonského programu – do restaurace „Fuguya Yumefuku Ohatsutenjin“. Během odpoledne se mi udělalo docela dobře, s příchodem podvečera se i nepatrně ochladilo. Mohli jsme si tedy užít ochutnávku slavné ryby fugu.

U vchodu jsme se museli zout a boty nám obsluha zavřela do malé skříňky. Nalevo od vchodu a zároveň naproti skříňkám bylo akvárium, ve kterém plavaly dvě fugu. Napravo od vchodu byla recepce a pokladna. Úzkými chodbičkami nás obsluha dovedla do místnosti s tatami a usadila k nízkému stolečku s úměrně nízkými židličkami.

Stůl byl krásně prostřený s papírovým prostíráním, hůlkami a keramickou podložkou pod ně ve tvaru fugu. Každý jsme si dal menu Kukai Course, já k pití vodu, Miki pivo Sapporo. Na začátku jsme dostali sójovku a tofu a pak už přišla řada na fugu.

Menu začínalo sashimi z fugu a následovala fugu s rýžovými nudlemi. Oboje bylo skvělé, fugu opravdu nemá žádnou výraznou chuť, takže sashimi bylo prostě jemné a jazyku se rozpadající, ale to s nudlemi přímo vynikající.

Poté jsme dostali sushi (nigiri) s plátky fugu, pod nimiž byl lístek čerstvého koření, který mu dodal výraznou chuť. Následovala polévka z fugu, v níž, asi pro umocnění zážitku, plavala ploutev. Já měla asi nějakou břišní nebo hřbetní, Miki ocasní. Dalším chodem byla smažená fugu obalená ve dvou různých těstíčkách, taky výborných.

To bylo asi jen na rozjezd, ale někde tady mohlo menu klidně skončit :-). Pak před nás postavili gril a přinesli fugu naloženou ve třech různých marinádách. Maso jsme si na grilu udělali sami.

Gril nám potom vyměnili za hrnec asi s vodou a přinesli obrovskou mísu se zeleninou a asi hůře zpracovatelnými částmi fugu. Předali nám instrukce – nejprve jsme měli dát do vody velké kusy masa a houby a nechat přivést k varu, pak postupně do vývaru přidat vše ostatní – menší kousky fugu, zeleninu, houby, nudle, tofu... Uvařené maso bylo potřeba obrat z kostí. Bylo dobré, trochu chutnalo po zeleninovém vývaru. Vyjedli jsme ale v podstatě jen fugu, z toho ostatního jen část.

Uvažovali jsme, co asi s vývarem dělají. Přišla obsluha a z vývaru vybrala to, co v něm zbylo. V troše vývaru pak rozmíchala předpřipravenou rýži, celé to zase vyklopila zpět do vývaru a přimíchala k tomu dvě vejce. Část nám rozdělila do misek, bylo to moc dobré, občas si polévku s vajíčkem doma dělám, ale zbytek už jsme nesnědli.

Pak už naštěstí následoval jen dezert – dostali jsme na výběr zmrzlinu nebo pudink, oba jsme zvolili zmrzlinu. Ještě jsme popili výborný neslazený a přitom vůbec ne hořký čaj a požádali jsme o účet. To jsme byli odesláni pokladně.

U vchodu už jsme měli připravené boty. U pokladny jsem zaplatila 13.500 JPY, dostali jsme každý na cestu krásně zabalený bonbón, vyfotila jsem obě nebohé fugu v akváriu, které číšník označil za „survivors“ („přeživší“) :-), obuli jsme se a po desítce poděkování jsme byli vypuštěni do setmělých ulic Ōsaky.

Zamířili jsme rovnou na nádraží Ōsaka Station. Byl to kousek, ale chvíli nám trvalo se zorientovat na nádraží a najít skříňky, ve kterých máme uložené kufry. Podle itineráře jsme měli odjíždět vlakem ve 20:10 s tím, že na letišti budeme 2:45 před odletem, tedy s třičtvrtěhodinovou rezervou třeba na převlečení nebo zabalení kufrů do fólie. Bylo chvíli před 21:00, takže náskok jsme prošustrovali návštěvou restaurace, dorazíme tam tedy obvyklé dvě hodiny před odletem, které ale vždycky i tak dávají dost prostoru.

Jak jsme zjistili od obsluhy, na letiště Ōsaka Kansai jedou jen první čtyři vagóny každého vlaku. Když jsme dorazili na nástupiště, už tam náš vlak stál připravený k odjezdu a ke správným vagónům jsme dojít nestihli, dveře se začaly zavírat, když jsme byli na úrovni 5. vagónu, přičemž 4. byl jen pro ženy. Asi jsme měli nastoupit do „špatného“ vagónu a v některé další stanici se přesunout víc dopředu, ale všude byly davy lidí, my se potřebovali ve vlaku postavit s kufry na nějaké vhodné místo, abychom nepřekáželi a mohli během hodinové cesty přehodit pár věcí z batohu do kufru a obráceně.

Na letiště jsme tedy odjeli až vlakem ve 21:09. Vlak se postupně vyprazdňoval, kousek před letištěm ho rozpojili a na Kansai Airport poslali jen první 4 vagóny. Po mostě jsme přejeli na uměle zbudovaný ostrov, na kterém letiště leží. Dorazili tam asi ve 22:15, tedy hodinu a půl před odletem letadla.

Chvíli nám trvalo, než jsme se vymotali z nádraží na mezinárodní odlety. Miki se tvářil, že máme čas a ještě si cestou fotil letiště, ale mně se to najednou nějak nezdálo. Když jsme přišli k odbavovacím přepážkám, nikdo tam nebyl. Šla jsem vyndat pár věcí z kufru a Miki se mezitím šel zeptat, za jak dlouho se zavírají přepážky. A záhy na mě začal zuřivě gestikuloval, ať jako rychle jdu. Jakože cože, přepážky se mají zavírat 45 minut před odletem, tedy ve 23:00 a ještě nebylo ani půl.

Miki tedy vzal můj kufr a šel na odbavení, já rychle zamkla i ten druhý, přepásala ho popruhem a mazala za ním k přepážce. Zabalit kufry do folie už nestihneme, i když to tedy nechápu.

Kufry nám „trochu“ ztěžkly, na přepážce se vážily oba pohromadě, jejich hmotnost se nechtěla moc ustálit, ale váha ukazovala, že dohromady váží nějakých 33 – 34 kg.

Po odbavení jsme ještě našli poštovní schránku pro pohled, který jsem včera vynesla na Fuji, abych zjistila, že tam není schránka, nýbrž pošta, která je samozřejmě mimo sezónu zavřená. Ona i kdyby/pokud tam byla schránka, tak by byla pod sněhem, tak jsem s sebou nahoru pohled nesla jen pro tu náhodu, víc by mě štvalo, kdyby tam schránka byla a pohled by byl v hotelu.

Letmo jsme omrkli letiště a mimo jiného na tabuli odletů zjistili, že náš odlet ve 23:45 je uvedený jako „will 23:35“, tedy že je v plánu odlet 23:35, to jsem nikdy neviděla.

Po zkonzumování posledních japonských dobrot, které jsme měli v batohu, následovala bezproblémová bezpečnostní prohlídka, poté imigrační a návštěva záchodu, kde jsem si oblékla čisté tričko, to jsem naštěstí z kufru vyndat stihla. A naopak do něj dát věci, které se do letadla brát nesmí, nemají nebo by mi jen překážely. Čas docela utíkal, takže poté jsme jen bleskově omrknuli obchody, zda nemají něco použitelného. Máme totiž jen suvenýry pro sebe koupené na různých místech, ale ne něco k pití nebo jídlu. Kupovat to v předstihu a tahat Japonskem tam a zpět byla blbost, měli jsme na ty přesuny pocitově docela těžké kufry i bez toho a dá se to koupit všude. Měli jsme v plánu nakoupit to v Ōsace, ale nakonec nezbyl čas... Ten jsme asi prošustrovali, když jsem se ve vedru s motající se hlavou a nějakou nevolností ploužila městem a okolo hradu.

V obchodech na letišti neměli nic použitelného, co by mělo nějakou větší trvanlivost. Což byl ostatně hlavní problém, že mělo všechno trvanlivost měsíc, maximálně dva. Moc obchodů tam navíc nebylo a brzy už se nastupovalo do letadla, tak jsme nákup nechali nákupem, docela dost se toho dá sehnat i u nás a za tím ostatním se budeme muset jednou do Japonska vrátit :-). Počkali jsme, až se do letadla tam nacpou všichni pospíchači a šli jsme taky.

Usadili jsme se na svých místech a za chvíli už nás vystrkovali ze stojánky. Bylo 23:35, to fakt nechápu. Startovali jsme vlastně hned, na letišti mimo nás snad nikdo nebyl.

Šipka Zpět na „Obsah“

21. 5. 2017 - Přílet z Dubaje do Prahy

Chtělo se mi spát, ale vydržela jsem do večeře. Na výběr už zase bylo „beef or chicken“, zvolila jsem hovězí, ke kterému byly nudle soba, ale maso mi bohužel blízce připomínalo oběd, tak jsem to nechala nechtěla jsem riskovat, že se mi zase udělá blbě. Kuře tentokrát vypadalo lépe, než moje volba. Asi to bylo nejhorší jídlo, jaké jsem kdy od Emirátů měla. Navíc jsem ještě byla plná fugu a na těžce popůlnoční večeři toho jídla bylo dost.

Po jídle jsem usnula ještě dřív, než odnesli tácy. Když nás tácu letuška zbavila, uvelebila jsem se a spala asi 4 hodiny v kuse.

Když jsem se probudila, zbývaly do přistání necelé čtyři hodiny. Znovu jsem usnula, a když zbývaly už jen tři hodiny do přistání, probudily mě turbulence. I posádka dostala nařízeno si sednout, nic víc z toho ale nebylo :-).

Hodinu a něco před přistáním jsme dostali snídani, zvolila jsem kuře s rýží, rýže byla trochu jako rýžová kaše a bez chuti, kuře taky ochucené jen hodně decentně. Máslo, ovoce i jogurt byly zmrzlé víc než leckterá zmrzlina, někteří pasažéři to vraceli, letušky vyměňovaly... Tohle se fakt nepovedlo.

V Dubaji jsme přistáli asi ve 4:50, venku bylo odporných 29 °C. V hale nás rovnou zase čekala bezpečnostní prohlídka, při které jsem na sobě měla totéž, co v Ōsace a pípala jak protržená. Druhotná kontrola samozřejmě nic nenašla, ani nemohla, takže další věc, kterou fakt nechápu.

Dopravili jsme se do správné části odletové haly k branám A a omrkli pár obchůdků. Nic tam neměli, tak jsem si šla sednout k bráně A13, kde jsem dopsala deník za předchozí den a posnídala onigiri s vajíčkovou omeletou. Miki se radši někde coural, tak jsem mu držela místo. Na chvíli se objevil a zase beze slova zmizel a jak se sedačky plnily, tu jeho jsem neudržela. Hodinu před odletem se beztak neukázal. Zato dorazily nějaké sportovní týmy Brazílie a Indie.

Něco po osmé se Miki objevil, tak jsme si ještě odskočili, a když jsme se vrátili, byl už nástup do letadla (registrace A6-EEY) v plném proudu. Nějakou dobu jsme ještě museli čekat, než přišla řada na naše oddělení.

V letadle už na naší trojce seděl v uličce mladý Čech, tak jsme ho museli zvednout. Usadili jsme se na svých místech a ještě víc pocítili ten rozdíl mezi letadly. V A380 je tolik místa, že se sedadlo u okýnka nedá pořádně použít na spaní, protože je okno tak daleko od sedačky, že nevzniká žádná mezera, do které by bylo možné zaklesnout třeba polštářek.

Na start jsme docela dlouho čekali, na letišti byl jako obvykle dost šrumec. Ve vzduchu na nás čekala snídaně – sýry se zeleninou, croissant s máslem a jahodovým džemem a miska ovoce. Koukám, kolik Čechů u Emirates pracuje, náš steward je Čech. Rovnou nás pozdravil „Dobré ráno“.

Cestou byly dost mraky, tak nebylo nic moc vidět. Až nad Tureckem vykukovaly z mraků zasněžené vrcholky hor, které leží na severu země u pobřeží Černého moře.

K obědu jsem si dala jehněčí s rozmarýnovou omáčkou, rýží a grilovanou zeleninou. K tomu byl jako obvykle předkrm, tentokrát bramborový salát, dále pečivo se sýrem a máslem a samozřejmě dezert. Miki si místo jehněčího dával kuře, o které byl velký zájem, takže ho nestíhali ohřívat a přinesli mu ho až dodatečně.

Během letu jsme pospávali, případně koukali „do blba“. Nechtělo se mi ani dopisovat deník. Přesto let docela utekl. Přistání bylo hladké, do crosswindu, přistávací dráhu jsme opustili hned prvním výjezdem a za chviličku už stáli na stojánce.

Z letadla jsme díky našim místům vystupovali mezi prvními a rovnou zamířili na imigrační. Prošli jsme automatickými bránami, u kterých nikdo nebyl. Pak jsme si odskočili a čekali na kufry. Počty čekajících se postupně snižovaly, už to vypadalo, že snad kvůli našemu pozdnímu příjezdu na letiště kufry zůstaly v Ōsace. Čekání nám zpestřoval nějaký český magor, který začal být dost nervózní už po pěti minutách, agresivní, když spadl jeden z kufrů z pásu a on se rozhodl, že ho zvedne zpátky, tak s ním třísknul, jeden by se bál, aby nějakou neschytal taky. Takoví blbci mi tedy fakt nechyběli…

Kufrů jsme se dočkali asi po hodině od příletu letadla. Takhle dlouho jsme snad nikdy nečekali. Na druhou stranu je fakt, že vyložit A380 taky nebude hračka…

Mikiho brácha nás pak hodil do práce, kde jsme se přeložili do našeho auta a zamířili domů.

Šipka Zpět na „Obsah“

Závěr, shrnutí

Miluju Švýcarsko, ale je… moc blízko :-). Miluju Tibet, ale turista se tam nesmí pohybovat samostatně a nedomluví se. Miluju Bolívii, ale turista musí být víc „splachovací“, než jsem já, aby se domů vrátil s ryze pozitivními pocity. A miluju Japonsko. Nemá žádná „ale“…

Tak předně – seznam toho, co musíme vidět nebo zažít, i „kdyby čert na koze jezdil“, jsme postupně odškrtali úplně celý, to se nám při cestování pokaždé nestává:

  • Fugu
  • Fuji-san
  • Gejša – v ulicích Kyota a v divadle
  • Hiroshima, A-Bomb Dome
  • Kyoto, Arashiyama
  • Kyoto, Fushimi Inari Taisha
  • Kyoto, Kinkaku-ji (Zlatý pavilon)
  • Miyajima, Itsukushima Shrine
  • Murodo, Snow Corridor
  • Nagano, hokejový stadion
  • Nindža - v Iga Ueno
  • Samuraj – muzeum v Tokiu
  • Sushi
  • Šinkanzen

Japonsko nám připravilo řadu překvapivých momentů, až na drobnosti to ale byla překvapení milá, což se mi při cestování stává opravdu zřídka.

Jedna z věcí, které mi v Japonsku maximálně vyhovovaly, byly květnové časy východu a západu slunce. Ráno jsme kolikrát vstávali opravdu hodně časně, přesto ale vždy do světla. Na ubytování jsme se ale „museli“ vracet dříve kvůli brzkému soumraku, takže zbyl čas na večeři, odpočinek, deník i televizi a mohli jsme jít brzo spát. Skvělé využití dne!

Přitom je v Japonsku bezpečno, se soumrakem nás nic nehnalo zpátky do hotelu, jako tomu často bývá v jiných částech světa. To spíš únava po celém dni, než strach z tmavých uliček. Za celou dobu se nás NIKDO nesnažil nijak podvést, obrat o peníze, naúčtovat víc, nabídnout nezištnou pomoc a pak si jí nechat zaplatit. Přinejmenším příjemná změna po těch dříve navštívených afrických, jihoamerických i asijských zemích. Japonsko je dostatečně exotické, plné nejrůznějších chrámů a svatyní, s pro nás neobvyklým náboženstvím, a přitom z takto exotických zemí jediné civilizované, kde se turista nemusí bát o své peníze, majetek nebo život.

Co turistu, který už něco procestoval, musí rozhodně překvapit, jsou ceny. Zatímco všude, kde jsem kdy byla, včetně zemí jako Austrálie či USA, se zahraničního turistu snaží oškubat, v Japonsku jdou cestou zcela opačnou – nejen že ceny pro turisty jsou stejné, jako pro místní, a nikoli vyšší. Některé věci, jako třeba zmiňovaný JR Pass jsou dokonce levnější.

Na druhou stranu, když už zmiňuji JR Pass – ten nemá čipovou kartu, takže se při každém průchodu turniketem musí ukazovat obsluze. Je to nepraktické, zdržuje to. Ono to s tou vyspělostí Japonska není takové, jak nám média v Evropě předhazují – skoro nikde se nedá platit platební kartou, v horách jezdí staré lanovky, ve městech staré tramvaje… Vedle rychlých a supermoderních šinkansenů jezdí po Japonsku i méně rychlé šinkanseny.

Celkový dojem z návštěvy Japonska zásadně utváří sami Japonci. Tak předně – jsou neskutečně úslužní, což asi ví každý, kdo o Japonsku někdy slyšel. Uklání se při pozdravu i poděkování, věci podávají oběma rukama.

V dopravních prostředcích je obecně příjemně. Z nástupišť do vlaků zaznívají různé signalizační tóny (v Japonsku různě pípá snad všechno, někdy je to trochu k zbláznění) a občas se ve vlaku najde někdo, komu zdejší zvyklost nedovoluje použít kapesník, ale obecně je tam ticho. Nikomu nezvoní mobil, nikdo cestou netelefonuje, hlasitě se nevybavuje, nikomu nevyřvává do sluchátek hudba slyšitelná až na druhém konci vagónu, děti jsou zticha. Co mě fascinovalo – žádné dětské žvatlání, natož pláč. Pláč tak pronikavý, že jsem ho zaznamenala, jsem slyšela jednou. Slovy: JEDNOU. A navíc to nebylo ve vlaku.

Kromě hluku ve vlacích, a nejen v nich, chybí i smrad – pot i parfémy. Prostě necítíte nic. Zřídkakdy ve vlaku někdo jedl, to je obvyklé spíš při dlouhých přejezdech šinkansenem, ale ani jídlo nemělo pronikavou vůni.

Až na naprosté výjimky vás nikde nebude obtěžovat ani cigaretový kouř. Kuřáci musí využívat k tomu určená místa, různé kuřárny, oddělené koutky. Většinou nejsou vůbec cítit, takže největší problém jsou neukáznění kuřáci, kteří porušují zákazy, takoví jsou bohužel všude. Zákrok policisty proti jednomu takovému jsme ale měli z první ruky a zažít bych to nechtěla…

Až na výjimky vás nebudou obtěžovat ani psi. Viděli jsme jich jen několik vždy časně ráno, kdy je majitelé chodí venčit. Byli zpravidla na vodítku, někteří v kočárku, a navlečení v různých oblečkách. Na volně pobíhajícího a „nikomu nepatřícího“ psa v parku opravdu nenarazíte, vzájemná ohleduplnost je patrná úplně všude…

Internet tvrdí, kterak se Japonci oblékají extravagantně. Není to pravda. Pokud jedou ráno do práce, mají na sobě muži typickou „uniformu“ – oblek a černou tašku. Ženy pak nejčastěji kostýmek nebo sukni s halenkou. Pro ženy je obecně i v „civilu“ typické časté nošení sukní, různé vrstvení oblečení a velmi často vysoké boty, kterými Japonky kompenzují svůj malý vzrůst. Na druhou stranu muži i ženy často nosí příliš velké boty, muži v nich chodí jak s ploutvemi, ženám se zase zouvají, takže lodičky na podpatku mají jako pantofle. I když ženy mají širší možnosti, než muži, moc se od sebe neodlišují. A nenapomáhá tomu ani účes, který je často nudný, rovný, s ofinou. Na druhou stranu ale v kombinaci s decentním líčením, jemnými gesty a chováním, které ukazují na jistou rozvážnost, stud či trpělivost jsou Japonky trošku tajemné bytosti. Japonce jsem ani o víkendu při volnočasové aktivitě neviděla v kraťasech, ženy v minisukních, sukně je vždy alespoň ke kolenům. Žádná tílka, pantofle, žádné skoro nahé puberťačky jako u nás. Zdaleka nejhůř oblečení jsme byli široko daleko my. Samotnou kapitolou asi budou výlety do hor – zatímco Čech vyrazí i v parném létě do supermarketu v goretexových trekových botách, v horách jsem viděla spoustu lidí v plátěných keckách – a to i ve výšce kolem 2.500 m n. m., kam se v květnu, prosím pěkně, jezdí za sněhem. Na druhou stranu se domnívám, že to byli zahraniční turisté, zřejmě Čínani.

Samostatnou kapitolou Japonska je jídlo. Vše dobré s výraznou chutí, nic mdlého nebo dokonce nechutného. A pro mě další plus – na rozdíl od jiných asijských zemí jsem v Japonsku nenarazila na nic pálivého. V restauracích mě navíc překvapila i rychlost obsluhy, dojít si na oběd neznamená počítat s hodinou času.

V řadě jiných odvětví, než je gastronomie, jsem ale pozorovala velkou přezaměstnanost. Nadbytek nevytížených strážců v chrámu nebo muzeu se ještě dá pochopit, ale aby u výjezdu z parkoviště od supermarketu postávali tři zřízenci a dirigovali auta vyjíždějící z parkoviště, jestli mohou nebo nemohou najet na hlavní silnici, případně jestli mají pustit nějakého chodce, to je extrém. Nemluvě o tom, že tyto dopravní situace jsou samozřejmě ošetřeny pravidly silničního provozu… A řidiči pravidla očividně umí, jako chodce nás všude pouštěli dost v předstihu.

A jak je to s tou angličtinou? Ta byla důvodem, proč jsme dlouho váhali, jestli jet sami nebo s cestovkou. Cestopisy byly plné protichůdných informací – že Japonci anglicky vůbec neumí a pokud ano, není jim rozumět, a naopak že všechny nápisy jsou v angličtině a alespoň základy umí skoro všichni. Nakonec jsme se nenechali odradit a vyrazili. Byli jsme ve velkých městech i odlehlých malých městečkách, na velkých nádražích i zastávkách s jednou kolejí. Všude byly přinejmenším nápisy v latince/angličtině. A v podstatě všude někdo mluvil anglicky. A když něco nevěděl nebo nerozuměl, vždycky ve vteřině přispěchal na pomoc někdo, kdo náš rozhovor zaslechl a nabídl svou angličtinu.

Kromě angličtiny turistu navíc potěší, že jsou úplně všude toalety – zdarma a většinou čisté. Naopak do batohu je potřeba hodit igelitový sáček na odpadky, protože odpadkové koše jsou v podstatě jen na těch záchodech, jinde opravdu zřídka, takže odpadky si s sebou člověk tahá klidně celý den.

Takže – co mě nakonec mrzí nejvíc? Že jsem před odletem nevěděla, co je to goshuin. S velkým nadšením bych si bývala pořídila zápisníček, do kterého bych sbírala tyto kaligrafické záznamy o návštěvě chrámů…

Celkový dojem z Japonska? Bezmezné nadšení!

Statistiky
Nafotili jsme…
  • Milka 9.425 fotek a videí
  • Miki 2.961 fotek a videí
  • Celkem 12.386 fotek a videí
Utratili jsme…

Plánovaný rozpočet byl něco přes 150.000 Kč, což se s ohledem na to, že Japonsko je prý drahá země, zdálo být docela málo. Stejně jako kdekoli jinde v zahraničí, to poslední, co bychom bývali dělali, bylo šetření. Přesto se nám povedlo utratit rekordně málo. Celkem nás celé Japonsko stálo 140.918 Kč.

Z toho:

  • Zaplaceno doma – letenky + JR Pass: 59.951 Kč.
  • Hotovost s sebou – ubytování + jídlo + vstupy + zbylá doprava (auto, metro, autobusy): 99.904 Kč za které jsme dostali 446.000 JPY, ale z toho nám 123.728 JPY v hodnotě 27.715 Kč zbylo.
  • Zaplaceno kartou – jídlo v Dubaji + Narita Express + 1× ubytování + 1× vstup: 8.778 Kč.

Šipka Zpět na „Obsah“