2018-03-28 - 2018-04-08 - Japonsko

Obsah

Úvod, přípravy

Léto 2017

Z naší první cesty po Japonsku jsme byli uchváceni, Japonsko jsem si zamilovala. A protože jsme se na tom s Mikim shodli, velmi rychle jsme se rozhodli, že se tam chceme vrátit. Měli jsme v plánu využít k tomu Velikonoce 2018, které tentokrát připadají na dobu, kdy pokvetou sakury. A také na dobu, kdy se ještě bude v Japonských Alpách lyžovat, což je kratochvíle, kterou bych ráda vyzkoušela.

Když jsme se na tom shodli, pořídila jsem si do mobilu aplikace na výuku japonské abecedy – hiragany a katakany. A začala se učit. Myslela jsem, že za těch asi 10 měsíců se mi podaří naučit se takové základy, kdy budu schopná si přečíst nějaké znaky, jednoduché nápisy, a že se mi podaří naučit se několik základních frází. A tím celým jsem chtěla překvapit Mikiho až přímo v Japonsku. Asi stárnu, vůbec mi to nelezlo do hlavy. A tak jsem se asi po týdnu mého intenzivního snažení začala tak rozčilovat až se Miki podivoval, co se děje. Na mou odpověď: „Já jsem ti to nechtěla říkat, ale snažím se tu učit japonsky.“ mi odpověděl: „Já taky.“

A tak jsme se společně zasmáli a nějakou dobu se trochu snažili učit spolu. Já jsem dokonce pořídila učebnice. Ale nešlo nám to ani společně, takže jsme to časem zase vzdali.

V létě jsme měli setkání s přáteli, se kterými jsme procestovali Jižní Ameriku. Povyprávěli jsme jim o Japonsku a nabídli, že je o Velikonocích vezmeme s sebou…

Podzim 2017

Během podzimu jsme sledovali, jak postupně vzrůstá napětí mezi Severní Koreou a dalšími státy – Jižní Koreou, USA a samozřejmě Japonskem, na které během času zamířilo několik severokorejských balistických raket.

Dlouho jsme váhali, moc se mi za této bezpečnostní situace do Japonska nechtělo, ale ze žádné debaty nevzešlo definitivní ano nebo ne.

Jsme zvyklí letenky pořizovat přibližně půl roku předem, což připadalo na konec září. Tato lhůta ovšem minula bez povšimnutí. A pak v říjnu, když jsem s Mikiho zeptala, co tedy jako s tím Japonskem, jen prohlásil, že už je pozdě, a bylo vymalováno…

Prosinec 2017

Čas utekl, vymysleli jsme dovolenou na rok 2018 a pak 16. prosince spolu s vánočním přáníčkem od I+J přišla jedna věta: „PS: do Japonska se rádi přidáme, pokud již není pozdě.“ A bylo vymalováno podruhé…

Pak už šlo všechno ráz naráz, o tři čtyři dny později už jsme byli domluveni, že za námi přijedou na návštěvu mezi Vánoci a Silvestrem.

A 26. prosince jsme se u nás sešli, abychom si popovídali o tom, jakou má kdo představu a jestli se nějak shodneme a rozhodneme. Bylo to jednoduché a docela rychlé, protože nám s Mikim prostě jen stačí v Japonsku jakkoli být a je nám jedno, že řadu míst navštívíme podruhé.

Takže verdikt byl jasný, rovnou jsme sestavili orientační itinerář, abychom si ujasnili, která místa chceme navštívit, a pokusili jsme se koupit letenky. Bohužel jsme ztroskotali na platbě, protože za 4 zpáteční letenky s Emirates to byl slušný obnos, který zrovna nikdo neměl k dispozici.

Tak jsme si alespoň dali pozdní společný oběd, kdy jsem asi poprvé v životě vařila pro někoho „cizího“ a jelikož jsme mezitím pořád řešili itinerář a letenky, samozřejmě jsem rozvařila rýži :-).

Že se nám „bohužel“ nepodařilo koupit letenky, bylo nakonec štěstí, protože díky tomu jsme měli víc prostoru na přemýšlení a rozhodli se letět o den dříve a taky místo z Ósaky, kde prostě není nic k vidění, se vracet z tokijské Hanedy. Miki si odškrtne další letiště a I. tím získá další možnost vidět Fuji.

Letenky jsme koupili 27. prosince a zdařilo se to až po mé osobní návštěvě banky a zvýšení limitů pro platbu... Čtyři zpáteční stály 82.777 Kč.

Leden 2018

Základní itinerář jsme měli hotový během několika dní. I. a J. jsou vynikající spolucestující, s jakýmkoli, i sebevíc potrhlým nápadem bez výhrad souhlasili. Takže nás snad čeká lyžování na úpatí hory Fuji (Fudži) i návštěva divadla v Kjótu.

Byli jsme tedy rádi, když vznesli i nějaké své přání, konkrétně návštěvu ostrova Miyajima (Mijadžima) a hradu Himeji (Himedži). První jmenovaný už v seznamu byl, to jsme nemohli vynechat, hrad jsme do itineráře horko těžko vtěsnali, v té nejpesimističtější variantě ho uvidíme jen zvenku…

V polovině ledna jsem měla cestu na jednání do centra Prahy, takže jsem se rovnou zastavila v JTB pro vouchery na JR Passy (jeden vyšel na 5.678 Kč) a hned naproti vyměnila 340.000 JPY za 64.600 CZK.

Únor 2018

Jak už bývá dobrým zvykem, s nějakým ubytováním je vždycky problém. Tentokrát to bylo ubytování v Kjótu, které je na Bookingu nové a tak to všechno dělá trochu jinak. Ubytování sice lze až do týdne před příjezdem stornovat, většina ubytování si pak ověřuje platnost karty nebo si strhává nějakou menší částku, ale oni si to strhli celé už teď. Dotazovala jsem se na to s tím, že nedali nic vědět, očividně neměli tušení, jak na můj dotaz reagovat, takže se obrátili přímo na Booking, který mi vysvětlil, že to mají v podmínkách a strhnout si to mohou, ale prostě ignorovali, že sice mohou, ale ubytování to obvykle nedělají. A ubytování pak nenapadlo nic jiného, než nám ty peníze zase vrátit, přičemž rozdíl v částkách je vlivem poplatků a kurzu asi 500 Kč. Cestování je radost :-).

Další malý zádrhel přišel 13. února, kdy dorazil e-mail, že nám posunuli čas odletu zpět z Dubaje do Prahy, původně jsme měli odlétat v 9:05, nový čas odletu je 8:35, takže na přestup budeme mít jen 1:50. Ale ostatní lety nám Emirates nechalo, takže případné nestíhání letu je na jejich zodpovědnost a u Emirates by o nás mělo být královsky postaráno :-).

Březen 2018

Z původního plánu trochu doladit itinerář během pobytu v Itálii sešlo kvůli našim nemocem a tedy nulové energii kromě lyžování provozovat ještě něco dalšího :-). Miki se do toho pustil v podstatě až po návratu. Změna jízdních řádů přinesla nutnost menších úprav itineráře, ale nic dramatického. A jako bonus tedy Miki zjistil, že už je po rekonstrukci zpřístupněná Tokyo Tower, takže rovnou koupil 4 vstupenky.

Týden předem…

Miki postupně doladil itinerář, já ho průběžně trochu kontrolovala a taky jsem připravila k tisku různé podklady, které s sebou budeme potřebovat.

V neděli před odletem jsme začali balit, což spočívali v tom, že jsme dali na hromadu nějaké věci, které si s sebou povezeme. Velkou část ale bude stejně možné přidat v úterý večer nebo až ve středu ráno, takže definitivně jsme to zatím do kufrů nedávali.

Během neděle balila i I. a plánovala, jak nás cestou na letiště vyzvednou. Takže večer zavolala a pěknou půlhodinku jsme si pokecaly :-).

Mimo jiného zmínila, že se jí moc nechce do muzea, tak hledá alternativy a že by ráda v Tokiu viděla jeden mrakodrap. Tak jsem jí vysvětlila, že do muzea musí, jinak za celý pobyt v Japonsku neuvidí jediného samuraje. A musí tuplem, protože jinak bychom se jim s tím průvodcem překládali zbytečně, ale to pro ně bude až tokijské překvápko :-). Ale poslala mi k tomu mrakodrapu info, tak jsme si ho našli a zjistili, že u něj tak jako tak vlastně budeme :-).

Den předem…

Ráno jsem I. poslala info o tom, co všechno dobrého bychom měli během letu dostat k jídlu. Tak snad nedojde k nějaké změně, už mám vybráno :-).

Odpoledne jsem si prošla připravené podklady a připravila itinerář k tisku. Z práce jsme se bohužel dostali docela pozdě.

Domů jsme dorazili asi až v 17:15. Rovnou jsme se pustili do dobalení věcí, které nebylo možné zabalit už v neděli. Kromě balení bylo potřeba se zbavit i špinavého nádobí, uklidit čisté prádlo, zalít kytky...

Spát jsme šli asi ve 21:30.

28. 3. 2018 - Odlet z Prahy do Dubaje

Budíka jsem měla na 6:00, Miki už byl tou dobou vzhůru. Připravili jsme se, do kufrů šoupli poslední drogerii, doma povypínali některé spotřebiče, vypli vodu a vyrazili do práce. Miki mě vysadil u práce s oběma kufry a vyrazil zaparkovat.

Dopoledne jsem v práci dořešila posledních pár věcí a Miki ještě na 9:30 vyrazil na jednání k zákazníkovi. Vrátil se asi v 11:30, přesně tak, aby mi oznámil, že venku je nějaký „sushi delivery“. Pán už mi volal, tak jsem zaplatila 900 Kč a dostala 4 krabičky sushi. Hned jsme se na něj vrhli.

Ve 12:25 mi přišla zpráva od I. že jsou před Letenským tunelem, o chvíli později psala, že jsou v zácpě. Ve 12:45 volala, že už se blíží, takže jsme sbalili věci, rozloučili se s kolegy a vyběhli ven, kde už na nás čekalo „krásné auto“ – což je průpovídka z loňského léta, kdy během našeho setkání I. nebyla z jejich nového auta příliš nadšená, ale my se shodli, že je moc pěkné a J. to rád slyšel, tak jsme mu to během víkendu moc rádi a často opakovali :-).

U auta jsme se přivítali, naházeli kufry do auta a vyrazili. Mířili jsme na GO parking, kde měl J. udělanou rezervaci. Museli jsme trošku hledat, ale nakonec se povedlo, projeli jsme přes závoru a dle pokynů dojeli až do oddělení G6. Ještě než jsme vůbec stihli vyndat kufry z auta, už u nás byla dodávka, takže jsme zkontrolovali, že máme všechno, naložili se do dodávky a s jednou zastávkou ještě pro další 2 lidi byli během pár minutek odvezeni na letiště.

Tam jsme šli rovnou na odbavení. Fronta tam byla kratičká a ubíhala rychle, takže jsme během chvilky stáli u odbavovací přepážky. Postupně jsme tam položili všechny čtyři pasy, první vzala paní do ruky ten Mikiho a položila nám otázku, která nás tři zaskočila, ne tak Mikiho :-). Prý že „Musíte být pohromadě nebo se můžete rozdělit? Jeden z vás asi bude mít nárok na business.“ Zatímco my všichni jsme zaváhali a podívali se po sobě, Miki okamžitě zběsile kýval, čímž za nás ostatní rozhodnul. Tak nám nezbylo, než si z toho po zbytek odbavení dělat legraci. Snad tedy jen pro úplnost zmíním, že jak můj, tak Mikiho kufr měly shodně 10,1 kg.

Pak jsme došli k Bille, abych si pořídila „proviant“ na dubajské letiště, kde mám vždycky strašný hlad, ale kde mi nikdy nepadlo do oka nic, co by mě zaujalo. Takže to řeším bagetou, sáčkem sýrových sušenek a Miki velkým pitím. Nákup stál 120,70 Kč.

Chvíli jsme u Billy poseděli a pak se vrátili do našeho terminálu a prošli přes automatické brány na kontrolu palubních vstupenek a pasů. Přes duty free shop, kde jsme „zkontrolovali“ ceny a všichni se ovoněli, jsme pokračovali až k bráně A6. Před ní jsme se usadili, a zatímco Miki s J. vyrazili na procházku po letišti, my s I. jsme se tam usadily i s věcmi, chvíli si povídaly a pak se I. pustila do obvolávání své rozvětvené rodiny.

Když nadešel čas, zvedli jsme se a vystáli frontu na bezpečnostní prohlídku. Opět jsem měla na sobě totéž, co vždycky, ale tentokrát jsem nepípala. To jsem zvědavá, co bude v Dubaji... A přesto jsem si musela sundat šátek, který byl podroben prohmatání, a dostala jsem vynadáno, že příště si ho mám sundat. Bože!

Hned za prohlídkou jsme se postavili do fronty na kontrolu palubních vstupenek. Miki se hrnul dopředu, aby už měl jistotu, jak to celé dopadne. Paní mu vzala palubní vstupenku, naskenovala, roztrhla jí a podala mu novou se slovy, že pro něj má jinou. Business, místo 12B.

Hned za ním jsem stála ve frontě já. Tam už to proběhlo beze slov a přitom s mým o to větším šokem, neb paní na odbavení říkala, že „jeden z nás“... Moje palubka byla taktéž roztržena vejpůl a do pasu mi byla vložena nová, 26B. Hned jsem koukala na stoleček, jestli tam náhodou nemají ještě další 2 pro I. a J., ale bohužel... :-( Tak jsem jen udělala pár kroků stranou, abych to rozdýchala. Na jednu stranu je to člověku strašně hloupé, že koupí 4 letenky a jen 2 z té skupiny dostanou upgrade, na druhou stranu jsme na tohle čekali mnoho let, Miki si kvůli tomu na cesty cíleně bral košili, aby případně „zapadnul“. No, odmítnout to nešlo. Tedy – i kdyby šlo, asi bychom si to nikdy neodpustili, kdybychom odmítli... A zřejmě bychom byli historicky první a navěky poslední. Ale pořád jsem doufala, že aspoň I. a J. budou mít vedle sebe ta naše místa volná, byť je to asi blbost, protože kdyby Emirates ta místa nepotřebovali pro někoho jiného, asi těžko by nám dávali upgrade...

Pak už ani nebyl moc čas nad tím nějak rozjímat. I. si odskočila na toaletu, my ostatní si vyfotili letadlo (registrace A6-EEA) a byl čas nastupovat, většina cestujících už byla uvnitř.

Poslední kontrola palubních vstupenek a byli jsme nasměrováni do nástupního tunelu k předním dveřím. Tam nás uvítal steward pokusem přečíst z palubní vstupenky naše jména a poslal nás po schodech na horní palubu. Opakovaná kontrola palubních vstupenek a nasměrování do příslušné uličky. Miki byl na svém 12B za chviličku, já to na své 26B měla ještě kus cesty.

Došla jsem ke svému místu a co teď? Kam se tady dávají věci? A čím se zapíná světlo? A na co jsou tyhle čudlíky? A jak vyprostím z té poličky to pití? A kde jsou moje milované ponožky?

A aby toho nebylo málo, následovala další palba otázek od palubního personálu. Menu? Chcete vinný lístek? Chcete ubrousek? Chcete něco k pití? Dobrý den, já jsem Soňa (na jmenovce Sonia) a po dobu dnešního letu se o Vás budu starat. Těší mě, děkuji. Mě také, co si dáte jako předkrm? Jaké byste si přála hlavní jídlo? A dáte si k tomu nějaké pití? Víno? Červené? Bílé? Propána...

Někde v mezičase jsem si došla na toaletu, abych tam zjistila, že místo zásobníku na papírové utěrky je tam zásobník na malé froté ručníčky. A že ten parfém, který mají dole v turistické v takové uzamčené ohrádce a neznačkový je tady značkový a v klidu jen tak volně stojící.

Na obhlídku vyrazil i Miki, takže došel až ke mně a co prý si tu sedím u toho báááru. Tak jsme šli bar omrknout a místo pití jim tam ujídali malé cukrovinky.

Pomalu se blížil čas podávání jídla, takže jsme se vrátili na své sedačky. Dostali jsme na stoleček ubrus, prokristapána, a pak tác s předkrmem. Na výběr byly tři možnosti, zvolila jsem antipasti – mozzarellu a bresaolu s rajčaty. K tomu byl na tácku salát a pečivo s máslem. Maličká keramická slánka a pepřenka, malá lahvička s balzamikovým olivovým olejem.

Jako hlavní jídlo jsem zvolila lososa s koprovou omáčkou a bramborem, přičemž jsem byla tak plná, že brambory jsem vlastně jen ochutnala. Co já budu dělat s dezertem?

Tou dobou jsme byli nad Černým mořem a Tureckem a přišly menší turbulence, které mi pěkně zamíchaly pomerančovým džusem :-). Mimochodem – džusem, ve kterém plavala i čtvrtka plátku pomeranče...

Chvíli poté, co jsem dojedla, už to tu bylo. Mohu to odnést? A dáte si nějaký dezert? No copak si ho můžu nedat? Takže jsem zvolila „donauwelle“, takový piškot s čokoládou a třešňovým přelivem. A navrch přede mě postavili krabičku s čokoládovými pralinkami. Sotva jsem do sebe nacpala dezert, tak že prý jestli chci matraci na spaní. Ááá!!!

Průběžně jsem během letu dopisovala deník, ale vlastně na to ani nebyl moc čas, pořád se něco dělo. A než jsem všechno snědla, něco málo popila a deník dopsala do tohoto místa, zbývalo do přistání 2:28. Tak jsem alespoň omrkla další nabídky businessu, například jsem trochu pročetla časopis Golf Digest, který tam byl k dispozici.

Rozhodla jsem se, že zkusím spát, ale bohužel z toho poměrně brzy sešlo, vůbec se mi nechtělo. Během zbylé části letu nám ještě stihli nabídnout zmrzlinu a taky chodil po letadle fotograf s Polaroidem, takže mám svou „business fotku“ :-). Postupně jsem doplnila tekutiny z dostupných zdrojů, odskočila si na WC a pak už jen v poloze ležmo očekávala přistání.

29. 3. 2018 - Přelet z Dubaje do Tokia

Do letadla (A6-EUE) jsme nastupovali v podstatě mezi posledními. Nedlouho po nástupu jsme dostali obligátní taštičky s ponožkami, maskou na oči, zubním kartáčkem a špunty do uší. Taštičky jsou v šesti barvách a jejich vzor byl vytvořen při příležitosti konání Expo 2020.

Dost dlouho jsme jezdili po letišti, z několika míst byl vidět i Burj Khalifa, ale byl v nějakém mlžném oparu. Když jsme konečně dojeli na správný konec ranveje, tak už jsme naštěstí nečekali a startovali hned za jinou A380.

Po vzletu byl Burj Khalifa vidět o něco lépe. Hned jsme se stočili na východ a letěli podél pobřeží.

Nějakou dobu po startu nám nechali zhasnuto, pak rozdali jídelní lístky a postupně začali rozdávat i příletové kartičky, akorát s tím skončili hned u první nebo druhé řady.

Já jsem si v mezičase zase dopsala deník, a jelikož se všichni postupně ukládali k spánku, rozhodla jsem se to zkusit taky.

Zanedlouho nás probrali snídaní. Dala jsem si vajíčka s fazolkami a houbami. Chutnalo to všechno tak nějak nevýrazně.

Po snídani celé letadlo postupně usnulo, překvapivě včetně mě. Sice jsem byla mockrát vzhůru a snažila se najít nějakou polohu, ale postupně jsem pospávala vlastně několik hodin. Definitivně jsem se rozhodla zůstat vzhůru, když zbývalo 3:30 do přistání.

Trochu jsme si pak povídali, nakukovali z okýnka, nakonec jsme dostali i jídlo. Zvolila jsem grilované kuře s bramborovou kaší a zeleninou. Jako předkrm k tomu byly nudle somen s jarní cibulkou, které se zalévají sójovku. Někomu to může připadat děsivé, ale byly fakt dobré. A jako dezert byl sago pudink s kokosovým mlékem a mangovým přelivem.

Obsluha je tedy tragická, trvalo šíleně dlouho, než nám sesbírali tácy a o příletové kartičky si Miki asi hodinu před přistáním musel říct. Nakonec se stejně ukázalo, že na palubě ty lístky prý vůbec nemají a je tedy potřeba si je někde najít až po příletu.

Před příletem jsme se snažili zahlédnout Fujisan, ale všude byly jen mraky, mraky, mraky. Kolik pokusů je potřeba na spatření Fuji z letadla? :-)

Po přistání jsme nějakou dobu pojížděli po letišti, až jsme tu A380 zaparkovali vedle takového malého letadýlka. Při výstupu jsme museli počkat, až vystoupí first a business, až pak přišla řada na nás. Chodba na imigrační byla snad ještě delší, než loni, ale díky tomu jsme řadu lidí předešli. A pak zas předešli oni nás, zatímco my jsme sháněli a poté vyplňovali příletové karty.

Imigrační mělo takovou předsunutou kontrolu, kde se snímaly otisky a dělala fotka. Na imigračním to pak ale I. s J. dělali stejně znovu, nám už ne, asi to mají z loňska.

Po imigračním jsme ještě vyplnili celní deklaraci, odskočili si na toaletu a vyzvedli kufry. Vystáli krátkou frontu na celní kontrolu a pak už jsme byli definitivně v Japonsku. Yes!

Zamířili jsme do kanceláře JR, kde jsme vystáli strašnou frontu na JR Passy. Tak strašnou, že Miki v mezičase stihnul obstarat i karty PASMO pro cestování po Tokiu. Nám holkám tam nabil každé 3.000 JPY, klukům pak 4.000 JPY, protože se tou kartou dá platit i třeba pití v automatech. Výměna voucherů za JR Passy docela trvala, ale hurá, máme je.

Pak jsem konečně předala I. s J. jejich jeny, které byly doteď zahrabané mezi našimi doklady. Miki rovnou vyzkoušel svou PASMO kartu v automatu a koupil si pití.

Pak jsme vylezli před letiště a našli správnou autobusovou zastávku. Postavili se do ukázkové fronty a bus přijel za pár minut. Každý kufr označili páskou, od níž nám dali útržek. V busu jsme koupili jízdenky (á 1.000 JPY) a usadili se na skoro poslední volná místa. Ještě jsme zastavili u dvou zastávek na letišti a vyrazili na cestu na Tokyo Station.

Dojeli jsme tam asi za 1:15, vystoupili, převzdali svá zavazadla, zorientovali se a vy-razili na asi 600 m dlouhou cestu k hotelu Abest Ginza Kyobashi.

V hotelu jsme se ubytovali, každý zaplatili 77.140 JPY za 4 noci, odvedli I. s J. na jejich pokoj 501 a vše jim ukázali.

Pak jsme se přesunuli na náš pokoj 701 i my, jen jsme vyházeli zbytečnosti z batohů, vzali nákupní tašku a vyrazili zpět na 501ku, kde jsme si vyzvedli zbylou část výpravy a vyrazili do nedalekého supermarketu Hanamasa. Supermarket FamilyMart, který jsme loni měli přímo u hotelu, je totiž zavřený...

Bohužel v Hanamase neměli sushi, bubble tea ani pro mě nic dobrého k pití, jen tedy měli několik druhů matcha zmrzliny, což mě dost lákalo, ale po tom letu, jak trefně poznamenala I. to nebyl ideální nápad. Takže jsme pořídili jen pár maličkostí za 1.373 JPY.

A cestou zpátky na hotel jsme se zastavili ve FamilyMartu, kde už měli vše potřebné, tak jsem si to brala ve velkém – 3 krabičky sushi, 4 bubble tea, něco k snídani... Tentokrát stál nákup 3.147 JPY.

Po návratu na pokoj jsem si dala sprchu, vyprala svůj svetr a Mikiho košili, které dostaly cestou zabrat, povečeřeli jsme sushi, já dopsala deník a šlo se spát :-).

30. 3. 2018 - Tōkyō

Jak se snažím vyhýbat chemii, ale večer jsem si už podle osvědčeného postupu vzala na spaní Ibalgin, který mi většinou zaručí, že se i po časovém posunu použitelně vyspím. Jenže cestování mě pomalu učí spát i v dopravních prostředcích, a už ne jen cestou z dovolené, ale i cestou tam. A jelikož v letadle jsem toho naspala docela dost, asi mi to rozhodilo můj „ibalginový dýchánek“ :-).

Vstávali jsme v 6:30. Po ranních přípravách jsem si vzala do batohu něco k snídani a ke svačině, mimo jiné také matcha KitKat.

V 7:10 jsme se sešli s I. a J. na recepci a došli na nedaleké metro, stanici Takaracho. První metro nám ujelo před nosem, tak jsme počkali na další a během několika minut jsme už vystupovali na Asakuse.

Nákupní uličkou, která byla zatím zavřená, jsme došli k buddhistickému chrámu Sensō-ji (浅草寺, Senso-ji, Sensó-dži). Byli jsme tu o něco později, než loni, takže tu bylo i o něco víc lidí.

Vylosovali jsme si věštbu – já, abych názorně předvedla, jak na to, pak mě následovala I. i J., Miki pak překládal naše věštby.

Prošli jsme přilehlé zahrady, Miki si v automatu za 100 JPY koupil kafe. Já jsem také trochu posnídala – melounovou koblihu.

A pak jsme v jednom bočním chrámku Yōgōdō (Jógódó) našli i goshuin. Měli naštěstí i památníčky, takové zápisníčky zvané goshuinchō, které se pro goshuin používají a většinou mniši odmítají zapsat goshuin do něčeho jiného. Měli dvě velikosti, menší stál 1.300 JPY a přišel mi praktičtější, skladnější. Ze vzorů jsem si vybírat nemohla, tak mi nezbylo mi nic jiného, než si ho vzít. Rovnou jsem si samozřejmě nechala goshuin zapsat. Nabízeli dva různé druhy goshuinu a já si nemohla vybrat, který chci, hlavně asi že jsem v té rychlosti nebyla schopná si dočíst anglický popisek obou zápisů, takže jsem poprosila o oba (1 + 2). Každý zápis byl za 300 JPY. Dělám to nejen abych měla nějaký suvenýr, ale především proto, že jen sledovat ten zápis tuší a kaligrafickým štětcem, jaký je to obřad, to je sám o sobě zážitek. Mezi hotové zápisy mnich vložil list papíru, aby se zápis neobtisknul na protější stránku, a po zaplacení 1.900 JPY jsem mohla jít.

Od chrámu Sensō-ji jsme se pak vraceli opět nákupní uličkou, která už začínala být lemovaná postupně otevíranými obchůdky. V jednom z nich jsem objevila mončičáky a navíc jednoho oblečeného v kostýmu černé kočky. Toho jsem tam nemohla nechat, i když je to úplná zbytečnost. Měl stát 3.020 JPY. Prodavačky si Mikiho, který to chtěl zařídit a poprvé použít svou japonštinu, dlouho nevšímaly, tak už jsem si od něj vzala zpátky peníze, že jdeme, když se rozhodl, naběhl tam a vyrušil je z vy-balování obchůdku. Platil rovné 3.000 JPY.

Nadešel čas, tak jsme vyrazili metrem do stanice Ueno a prošli jsme se parkem, ve kterém je sakurami lemovaná celá ulice. Sakury už bohužel odkvétají, ale květů jsou na stromech pořád spousty a stromy jsou stále úžasně růžové. Tak snad to ještě několik dní vydrží... :-)

Na konci sakurové uličky jsme v podstatě doslova narazili na obrovskou frontu do Ueno ZOO. Nedávno se totiž v ZOO narodila malá panda, která teď způsobuje doslova inferno. Odvedli jsme I. s J. k Tōkyō Kokuritsu Hakubutsukan (東京国立博物館, Tokyo National Museum), kde jsme jim v automatu obstarali vstupenky a konečně jim předali toho do češtiny přeloženého průvodce „Highlights of Japanese Art“.

Sami jsme pak vyrazili do Ueno ZOO. Podle návodu jsme se trochu prošli a došli jsme až k bočnímu vchodu Benten, který doporučovali na cedulích každému, kdo nechce vidět pandu. Což je mimochodem taky blbost, protože pandu prý může vidět jen ten, kdo má speciální vstupenky a ty se snad dokonce nějak losovaly či co...

U bočního vchodu nikdo nebyl, zaplatili jsme tedy v automatu každý 600 JPY za vstup a vyrazili na obhlídku.

U bočního vchodu byla situována africká zvířata, tak jsme to vzali rychleji a po obhlédnutí žiraf, nosorožců a hrochů jsme se přesunuli k zavěšenému monorailu. Opět jsme každý zaplatil 150 JPY za jízdenku a přesunuli jsme se do druhé, horní a větší, části ZOO.

Tam byla konečně možnost vidět i nějaká japonská zvířata – hlavně ptáky a taky japonské makaky. Viděli jsme také velkou pandu, ty ostatní, hlavně mládě, jsou pak asi v pavilonu a vede tam neskutečná fronta vyznačená páskami.

Viděli jsme ale i 4 indické slony, jejichž chov až pomalu hraničil s týráním, neb jim předělávají venkovní výběh a sloni jsou trvale zavření ve stísněném pavilonu.

Viděli jsme všechno potřebné a už byl pomalu čas ZOO opustit, tak jsme došli na domluvené místo u Starbucks. Byli jsme tam o něco dříve a nakonec jsme se taky o něco dříve sešli s I. a J. Měli pro nás na naše přání i 2 brožurky „Highlights of Japanese Art“, kterou jsme jim překládali do češtiny. Jednu si schovám v originále a druhou si pak doma taky přeložím do češtiny. Prý jí získali tak, že tam někomu tu naší přeloženou ukázali a dotyčný se zajímal, kde to vzali. Už jsme uvažovali o tom, jestli bychom ten překlad muzeu nenabídli, aby to vyvěsili alespoň na webové stránky. Uvidíme…

Společně jsme pak došli na vlakovou stanici Ueno a odtud jeli vlakem do zastávky Hamamatsuchō. Cestou jsme viděli naše letošní první šinkanseny.

Od vlakové stanice jsme mířili k buddhistickému chrámu Zōjō-ji (増上寺, Zojo-ji, Zódžó-dži). Není nijak velký a nebylo potřeba ho zkoumat nějak důsledně. Tentokrát jsem si mohla udělat i několik fotek, aniž by mě tam nějaký turista začal, nutno připomenout, že neoprávněně, napomínat, že během obřadu se fotit nesmí.

Jen jsem si nechala za 300 JPY zapsat třetí (3) goshuin. Sice jsem dostala číslo, jako že si mám počkat, ale zápis byl hotový za chviličku. Jako obvykle stál 300 JPY.

Pomalu jsme pokračovali dál k Tōkyō Tower (東京タワー, Tokijská věž). Měli jsme už zaplacené vstupenky na horní vyhlídkovou plošinu, takže nás nasměrovali, dali audiosystém a postupně jsme se s nějakým přestupem dostali až nahoru.

V mezipatře nám nabídli zdarma focení, které jsme odmítli, a také kelímky s chlazenými nápoji. Byla jsem dost unavená, možná právě z nedostatku tekutin, tak jsem si pití nedala.

Pak jsme vyjeli až na horní vyhlídkovou plošinu. Tam jsme si to pořádně prohlédli, výhledy byly úžasné, počasí krásné. Fuji ale bohužel potvora opět vidět nebyla, je moc daleko. Pak jsme se postupně přesouvali níž, omrkli jsme tedy i nižší patro a při odchodu Miki pořídil takové dezerty zvané Tokyo Banana za 483 JPY.

Došli jsme opět na vlak, cestou jsem konečně snědla snídani – melounovou koblihu.

Dojeli až do stanice na Shinjuku. Prohlédli jsme si tam mrakodrap Mode Gakuen Cocoon Tower a pak se přesunuli k Tōkyō Tochō (Metropolitan Government Building, Tokijský úřad městské správy).

Dole pod věžemi jsme ochutnali Tokyo Banana. Je to křehký a docela dobrý dezert (nečekaně) s banánovou příchutí.

Vstup na vyhlídkovou plošinu je zdarma a fronta rychle ubývala, tak jsme zkusili, jaký bude výhled. Ve frontě jsme si povídali s Japonkou, která byla před 17 lety v Praze, protože se jí do Švýcarska vdala dcera. Pořád si chtěla povídat, takže ostatní se nahoře rozprchli a povídání zbylo na mě. Nakonec jsem to tam v rychlosti zvládla proběhnout i já, ale nebylo odtamtud vidět nic moc navíc.

Venku před Tōkyō Tochō měl Miki problém se zoientovat, chtěl jít na opačnou stranu, naštěstí jsem se nespolehla na jeho instrukce, protože se mi to nezdálo, vyhodnotila jsem to, jeho rozhodnutí anulovala a šli jsme správně, jen tedy na úplně opačnou stranu, než měl v plánu on :-).

Cesta byla docela daleká, ale nakonec jsme došli k parku, který obklopuje šintoistickou svatyni Meiji Jingū (Meidži Džingú). Tentokrát jsme tam dorazili dříve, než loni, takže hlavní svatyně byla ještě otevřená.

Trochu jsme si areál svatyně prohlédli a Miki mi kvůli úspoře času mezitím došel pro čtvrtý (4) goshuin. Stál prý 500 JPY.

My s I. jsme pak při čekání napsaly dle přiložených instrukcí přání na lístečky, ty vložily do obálky a vhodily je do sběrné krabice. Jen úplně nevím, co s nimi pak mniši dělají.

Mikimu to docela trvalo a pak nám chvíli trvalo, než jsme se našli, protože jsme se předem nedomluvili. Nakonec se zadařilo, takže mám další goshuin a mohli jsme pokračovat dál.

Z Meiji Jingū jsme nám už známou cestou pokračovali na křižovatku Shibuya (Šibuja). Vzali jsme to okolo obchodu Tokyu Hands, kde jsme si všichni odskočili na toaletu a já jen v rychlosti omrkla nové washi pásky, jestli náhodou nemají pásku kuro neko (černá kočka) od mt. Neměli a ani letos mě nic neoslovilo, žádnou jinou pásku jsem si nevybrala, tak jsme šli dál.

Prošli jsme Spain Slope (Španělskou uličku) a ulici Center Gai a došli až na Shibuyu.

Křižovatku jsme pěkně s davem přešli na druhou stranu a došli k soše psa Hachikō. Zfetované kočky u něj tentokrát nebyly, ale zase tam bylo mnohem víc lidí. Moc jsme se tam nezdržovali.

Pak už jsme šli do restaurace Kujiraya, kde jsme si dali všichni velrybí menu Isana. Pro dva stojí 8.640 JPY, celý účet pak byl na částku 20.206 JPY. Platili to I. s J. protože Miki včera dobíjel karty PASMO a bylo to 7.000 na pár. A taky tedy že I. měla dneska narozeniny, tak nás chtěla pozvat, což nám přijde dost hloupé, když pro ní nemáme ani nějaký malý dárek.

Menu bylo stejné, jako loni. Začínalo se jakýmsi předkrmem – vařenou velrybí ploutví (ocasem) s kaviárem. Následovalo naprosto famózní sashimi z velryby a poté jiná tepelná úprava – smažená velryba v těstíčku. Pak jsme dostali talíř velrybího masa připraveného ke grilování a k tomu talíř se zeleninou. Zelenina byla důsledně napočítaná tak, aby třeba na každého z nás vyšel jeden žampion nebo dva kousky cibule, ale masa mi přišlo, že bylo tak stejně, jako jsme měli loni jen pro nás dva.

Celé menu jsme zakončili rýžovou polévkou s velrybím masem, která mě konečně zasytila. Chuťově to bylo opět celé naprosto famózní, jen to množství masa na grilování mě zklamalo. Na druhou stranu letos už jsem ani neměla výčitky, že si pochutnávám na velrybě.

Z restaurace jsme se pak vrátili na Shibuyu, kterou jsme omrkli v noci, se všemi neony. Našli jsme nadchod nad silnicí, odkud bylo na křižovatku vidět – a vůbec nechápu, proč jsme ho nenašli loni. Tak jsme tam chvíli pozorovali cvrkot na křižovatce a došli na JR Yamanote Line, kterou jsme dojeli až na Tokyo Station. Vlak byl pěkně nacpaný, ale nakonec se nám všem povedlo si posedat a cesta docela utekla, dopsala jsem si deník.

Na nádraží jsme chtěli zařídit místenky na šinkanseny, ale neměli jsme s sebou JR Passy. Tak jsme šli do supermarketu Hanamasa, kde jsem si pořídila dvě balení nudlí soba a udon po 300 JPY. Cestou na hotel jsem proběhla dva Family Marty kvůli pořízení nějaké snídaně a něčeho k pití, ale téměř ve 21:00 už nebylo z čeho vybírat.

Tak jsme šli na hotel, cestou jsme ještě dobili PASMO karty – kluci měli dost, protože si tam dávali víc kvůli platbě pití automatech, my s I. dobily po 500 JPY. Miki si vytisknul přehled dosavadní útraty z PASMO karty.

Na hotelu jsme si rozdělili poslední instrukce na zítřek a rozloučili se. Na pokoji jsem si dala sprchu, dopsala deník za většinu dne (uf!) a taky pojedla cukrovinky, které jsem včera pořídila. Spát jsem šla asi až ve 23:20, vstávání bude kruté.

31. 3. 2018 - Tōkyō a Kamakura

Budíka jsme měli na 6:00, připravili jsme se a na 6:30 šli na recepci. S I. a J. jsme se potkali ve výtahu cestou dolů.

Z hotelu jsme vyrazili pěšky na trh Tsukiji Shijō (築地市場, Cukidži. Cestou jsme omrkli divadlo Kabukiza a trh si pak různými uličkami trochu prochodili. Miki si tam za 100 JPY koupil Ramune, za 300 JPY malé sušené kraby a dali jsme si „rychlé občerstvení“ na tyčce – já tygří krevety, Miki úhoře (každý á 200 JPY).

Pak jsme se pěšky přesunuli na stanici Shimbashi, odkud jsme zamířili vlakem do Kamakury. Přestupovali jsme v Ōfuně a po dalších dvou zastávkách dojeli až na kamakurské nádraží.

Z nádraží jsme šli ulicí Komachi-dori, která je z obou stran lemovaná kvetoucími sakurami, až ke svatyni Tsurugaoka Hachiman-gū (Curugaoka Hačiman-gú). V dolní části je na ostrůvku malá svatyně Hataage Benzaiten, kde jsem si za 300 JPY nechala zapsat pátý (5) goshuin.

Pak jsme došli pod samotnou svatyni Tsurugaoka Hachiman-gū, kde sem si nechala za 300 JPY zapsat šestý (6) goshuin. Vylezli jsme po schodech nahoru ke svatyni, odkud bohužel na sakury na Komachi-dori nebylo moc vidět. Přitom loni to tu hlídač vychvaloval do nebes a líčil nám to, jako že jsme přišli o osmý div světa.

Uvnitř svatyně jsme si za 200 JPY na osobu zaplatili vstup do takového pěkného malého muzea, v podstatě pokladnice. Expozice byla tak akorát, že v ní bylo všechno, ale v počtu jednoho, dvou kusů – soška, paraván, svitek, kimono... Návštěvník si tak prohlédne všechno, co Japonci považují za „poklad“, ale ne v množství desítek kusů.

Podél hlavní silnice jsme pokračovali k chrámu Kenchō-ji (Kenčó-dži). Vstupné stálo 500 JPY na osobu. Bylo tam o dost víc lidí, než loni, kdy jsme do chrámu vstoupili s otevřením. Došli jsme až k budově Hojo s tatami, kde jsme asi tak 2 minuty meditovali, neb kluci to déle nevydrželi :-).

Pak jsme si odskočili na toaletu a já si došla pro goshuin (7) za 300 JPY, zatímco I. mezitím obešla jednu zákazovou ceduli a okoukla tam prý zahrady a hřbitov.

Pokračovali jsme po Daibutsu Hiking Course. Cestou jsme zvenku omrkli chrám Jochi-ji a navštívili svatyni Kuzuharaoka. U svatyně se stála fronta i na motlitbu. Goshuin (8) byl klasicky za 300 JPY.

Byla tam skupina lidí, přes něž nebylo vidět na dost podstatnou ceduli hlásající, že je odtud vidět hora Fuji. Normálně bych to přešla, ještě že Miki si toho všimnul. Tolik lidí tam totiž logicky bylo z toho důvodu, že opravdu vidět byla!

Když jsme se vynadívali, pokračovali jsme do nedaleké svatyně Zeniarai Benzaiten. Tam bohužel goshuin neměli, jen už předepsaný na lístečkách, který stál taky 300 JPY. Škoda, ale vzala jsem alespoň tenhle, protože chrám je úžasný a nemít goshuin vůbec by mě mrzelo, když už jsem se rozhodla goshuiny sbírat.

Trek byl docela dlouhý, přišel mi delší, než loni, ale to bylo tím, že jsme šli opravdu tu správnou trasu a tedy jeho celou délku, ne jako loni, kdy jsme se netrefili na úplný začátek a napojili se na něj až později, takže jsme část vzdálenosti procházeli městem. Závěrečný sestup byl nepříjemně strmý, takže na druhou stranu možná zase dobře, že jsme si to loni ušetřili.

Došli jsme až k chrámu Kōtoku-in, v jehož prostorách je Daibutsu (鎌倉大仏, Daibucu, Great Buddha).

Zaplatili jsme vstup 200 JPY na osobu a vstoupili do areálu, kde byly oproti loňsku vyloženě davy. I. s J. šli i do Buddhy, nám to stačilo loni :-). Stála se tam fronta, která ale docela ubývala. Já jsem si mezitím za 300 JPY nechala zapsat devátý (9) goshuin. Pak jsme si došli na toaletu a šli pryč.

Venku jsme se zastavili v suvenýrech, kde jsme si loni koupili sadu jídelních hůlek. Vzala jsem další dvě balení po 500 JPY, abych následně zjistila, že ty sady mají i rozdělené a mám tedy možnost koupit i stejné hůlky ve větším počtu. Nejprve jsem objevila tři stejné páry, takže jsem zaplatila dalších 300 JPY, a pak v další poličce našla tytéž ještě 2×, takže jsem je za 200 JPY vzala taky. A nakonec jsem měla stejně pocit, že jich mám málo :-). Jako dobrý nápad to asi přišlo i I., která vzala pro všechny ve svém okolí rovnou 23 párů za 2.300 JPY :-).

Došli jsme k vlakové zastávce Hase a pokračovali dál až na pláž Yuigahama. U vstupu na pláž prali v kádích řasy a sušili je jako prádlo. Sice jsme si tam nabrali písek a objevila jsem i pěkný vymletý kámen, ale na pláži byl dost bordel, takže jsem byla nakonec ráda, když jsme zase vypadli, dost mě to zklamalo.

A tak jsme se vrátili na stanici Hase a starým, k prasknutí nacpaným vlakem, jsme dojeli do stanice Enoshima. Tam si I. koupila na odreagování kafe a pak jsme pokračovali kousek pěšky do zastávky Shonanenoshima, kde jsme si každý za 310 JPY koupil jízdenku na zavěšený monorail. Na to, že jsme jím včera jeli poprvé v životě, byl ten druhý pokus docela rychlý.

Cestou byly trochu výhledy do okolí, ale nejzajímavější byla velká socha Kannon, která byla vidět při příjezdu do Ōfuny.

Na konečné Ofuna jsme přestoupili na vlak směr Tokyo. Taky byl plnější, ale postupně se uvolnily sedačky a všichni jsme si posedali.

Z Tokyo Station jsme vyrazili rovnou ke Kōkyo (Imperial Palace), respektive do přilehlých zahrad Kōkyo Higashi-gyoen (Imperial Palace East Gardens, Východní zahrady císařského paláce). U vchodu jsme ale zjistili, že odtamtud proudí obrovské množství lidí a dovnitř nikoho nepouštějí, byť mají zavítat až za hodinu. Bohužel se nám nepovedlo zjistit, z jakého důvodu, ale vypadalo to na nějakou organizovanou akci. Docela mě to naštvalo, protože při plánování programu jsme na nic takového nenarazili :-(.

Tak jsme se alespoň prošli okolo, hlavně na Imperial Place (Císařské náměstí), omrkli hradby a obranné věže. Následně jsme se přesunuli do metra, kde jsme našli kancelář a vrátili tam PASMO karty. Mně tam zbylo 208 JPY, Mikimu 348 JPY, I. vrátili také 208 JPY a J. dostal 708 JPY. Miki v kanceláři vrácení karet a tedy peněz vykomunikoval, jen to pak budeme muset ostatním vyúčtovat.

Pak jsme chvíli řešili, jak to uděláme s jídlem. J. zítra slaví narozeniny, tak nás chtěli někam (zase!) pozvat, ale na večeři jsme neměli hlad. Miki navíc chtěl prozkoumat Ginzu, ale I. s J. vypadali dost unaveně, tak jsem čekala, že budou chtít na hotel. Ale nevzdali se a procházet se Ginzou šli s námi. Navigovala jsem já a podařilo se mi pěkně pospojovat všechny body, které měl Miki vyznačené v mapce – vyjma Godzilly, která byla tak odlehlá, že jsem ani netušila, že je to ještě součást Ginzy a že tam máme jít. I. vypadala z obchůzky nadšená, tak to snad bylo i k něčemu dobré :-).

Cestou jsme si za 2.885 JPY nakoupili ve FamilyMartu něco k jídlu, ale I. s J. tam nenašli „nesladkou“ bagetu, takže jsme stejně ještě zašli do Hanamasy. Já počkala venku, Miki tam za 190 JPY koupil jen pití a něco sladkého na snídani, co bylo v akci.

Na pokoji jsem si dala sprchu, něco málo pojedla, dopsala deník a připravila se na další den. Asi ve 22:00 jsem šla spát.

1. 4. 2018 - Nikkō

Budíka jsme měli na 5:15 a v 5:45 jsme se měli sejít na recepci. Trochu nás zdržel japonský prcek, který nám byl asi po pás, měl dospělácké pantofle a cestou ze 7. patra si nás přivolal do 6. a sjel s námi do 5.

Od hotelu jsme vyrazili na nádraží, kde jsme si nechali orazítkoval/aktivovat JR Pass. Našli jsme turnikety k šinkansenům a došli na nástupiště 23, že kterého měl odjíždět nás Yamabiko 201. Už tam stál, tak jsme si ho vyfotili a nastoupili do něj.

První asi půlhodinu jel docela pomalu, nakonec se přeci jen trochu rozjel, ale dosáhli jsme jen 225 km/h. Vystoupili jsme Utsonomiya a zůstali na nástupišti okukovat šinkanseny. Dvě Hayabusy mezitím projely stanicí v plné rychlosti, jedna byla až za naším Yamabiko, který v tu dobu ještě stál ve stanici, ale ta druhá když už byl náš šinkansen pryč. Masakr, strašná rychlost...

Pak jsme si odskočili na toaletu, omrkli suvenýry a došli na nástupiště číslo 5, odkud za pár minut odjížděl vlak do Nikkō.

Asi za 45 minut už jsme vystupovali v Nikkō. Za 2.000 JPY na osobu jsme koupili jíz-denku na au-tobus na celý den a v podstatě hned jel autobus. Měli tam moc krásná papírová pouzdra na autobusové jízdenky, bohužel, naše jízdenka se do nich nevešla :-(.

Vystoupili jsme za chvíli u mostu Shinkyō (神橋). I. uklidila jízdenku tak důkladně, že jí při výstupu nemohla najít, tak jsme tam chvíli zdržovali, ale nakonec se podařilo jí najít. Pak jsme omrkli most, ani tentokrát jsme na něj nešli a ani tentokrát nás vzhledem k tomu, že stojí u rušné silnice, nijak moc nenadchnul.

Pokračovali jsme k Rinnō-ji, který je stále v „hangáru“, tedy v rekonstrukci. Uvnitř jsme byli loni a I. s J. tam nechtěli, takže jsme šli rovnou do chrámu Tōshō-gū (東照宮, Tóšó-gú).

Vstupné stálo 1.300 JPY, což je tedy docela ranec, a uvnitř se navíc platí zvlášť ještě za vstup do muzea/pokladnice. Tlačila se na nás zezadu velká organizovaná skupina, takže jsme pospíchali, abychom byli před nimi. Postupně jsme viděli vše, co bylo „nutné“, tedy co je pro tento chrám typické – dřevořezbu opic „neslyším zlo, nevidím zlo, nemluvím zlo“, dřevořezbu slona od umělce, který údajně nikdy slona neviděl, bránu tak krásnou, že má jeden sloup schválně postavený vzhůru nohama, aby nenahněvala svou krásou bohy a samozřejmě dřevořezbu Nemuri-neko (Spící kočka).

Došli jsme až do nejvýše položené části chrámu k hrobce šóguna Iejasu. Loni jsem si tam kupovala takový amulet – kuličku s rolničkou a kočkou v tmavě modré až černé barvě, tak jsem si ho za 800 JPY vzala znovu, tentokrát v bílé barvě. Potřetí už do chrámu nejde, neb třetí, poslední varianta, je růžová :-).

Omrkli jsme důležité části chrámu a cestou dolů si to pak všechno víc prohlédli. U hlavní svatyně jsem si nechala zapsat goshuin. Byla tam dost fronta, tak že prý za 15 minut. Šli jsme mezitím do svatyně, ale pro goshuin (10) jsem i tak přišla moc brzo. Pak jsem hlídala, kdy už to bude a vyzvedla si ho hned, jak byl hotový. Stál 400 JPY.

Sešli jsme zpátky k Rinnō-ji, kde jsme se podívali na naší první sakuru, se kterou jsme se loni fotili. Vlastně ještě ani nezačíná pučet.

I když jsme do chrámu Rinnō-ji nešli, neb jsme tam tedy byli loni a I. s J. tam nechtěli, tak jsem si goshuin (11) nechala za 300 JPY zapsat.

Pak jsme došli k restauraci, ve které jsme byli loni, na brzký oběd. Dala jsem si celé soba menu za 2.000 JPY, Miki teplý udon za 1.000 JPY.

A protože loni se mi moc líbilo na Kanmangafuchi Abyss, byla jsem přesvědčená, že I. bude nadšená taky. Bylo to tam oproti loňsku dost jiné. Ještě žádná zeleň, zato koryto řeky se spoustou vody z tajícího sněhu.

Obhlédli jsme řeku, Buddhy a hřbitov, který jsme loni náhodou objevili a o kterém jsem byla přesvědčená, že se bude I. moc líbit, a vrátili se do Nikkō, kde jsme chvíli počkali na bus k jezeru Chūzenji.

Busem jsme dojeli do stanice Akechidaira. Cesta byla plná serpentýn. Z Akechidairy jezdí taková krátká kabinková lanovka, od jejíž horní stanice jsme měli jít asi dvouhodinový trek. Jízdenky na lanovku ale prodávali jen zpáteční. Že prý sestup je zdlouhavý a je tam sníh. Osobně si ale myslím, že to s tím sněhem na stezce nebude taková katastrofa, Japonci jsou dost paranoidní a jsou schopni cestu zavřít jen proto, že je tam někde neodtátých pár centimetrů sněhu. Stejně tak sestup nám hlásili, že je na 3 hodiny, my po našich zkušenostech počítali se dvěma. Jedna slečna nám pomáhala to vykomunikovat, byť to hlavní nám pán na pokladně sdělil sám anglicky. Lístky jsme tedy nekoupili, stály docela dost na to, abychom jen vyjeli nahoru a dolů.

Počkali jsme na další bus a dojeli k jezeru Chūzenjiko (中禅寺湖, Lake Chuzenji). Trochu jsme se prošli po břehu, ale sezóna očividně ještě pořádně nezačala. Jedinou možností byly různé šlapací labutě a další „havěť“, které ale svým stavem nebudily zrovna důvěru.

Nezbylo nám, než omrknout jedinou zdejší větší „atrakci“ – Kegon no taki (華厳の滝, Kegon Waterfall). Zatímco hory kolem jezera jsem čekala vyšší a s víc sněhem, vodopád docela odpovídal mé představě. Byl docela dobře vidět z vyhlídkové plošiny, takže jízdenku na výtah, který jezdí k jezeru v jeho dolní části, už jsme si nekupovali.

Čas byl dost příznivý, takže jsme to zabalili a vyrazili na autobus, který měl jet ve 14:35. Bohužel, ačkoli jsme měli jízdní řád, oni ho na jaře aktualizují a na webu asi visel loňský a zrovna ten náš čas odjezdu se lišil, bus odjížděl ve 14:30 a tedy nám ujel doslova před nosem.

Počkali jsme na další a pak si užili sjezd mnoha serpentýnami zpět do Nikko. Výhledy na okolní hory, tedy spíše kopce, moc nebyly, ale byly pod námi vidět ty úžasné serpentýny. Autobusem jsme dojeli až k zastávce JR.

Vlak jel až za nějakou dobu, takže jsme tam postávali a posedávali, s Mikim jsme si koupili v automatu dýňové pití (130 JPY), kukuřičné pití s kukuřičnými zrny (130 JPY) a Miki si kupoval ještě něco dalšího pro sebe.

Něco před 16:00 jsme se usadili do vlaku, který přesně v 16:00 vyrazil směr Utsonomiya. Cestou jsem pozorovala okolní rýžová políčka, cedrové a bambusové lesíky i venkovské domky. Vlak byl plný turistů, takže nebylo potřeba úplně dodržovat etiketu, tak jsme si s I. většinu cesty povídaly.

V Utsonomiyi jsme byli proti plánu dost brzo. Místenky jsme měli až na šinkansen Nasuno v 18:20, takže jsme si je u okýnka vyměnili za dřívější. Dostali jsme taktéž Nasuno, akorát odjíždějící už v 17:03, což bylo doslova za několik minut, konkrétně asi za 10. Došli jsme tedy na nástupiště, do času odjezdu zbývalo 8 minut a v mezičase v 17:56 z našeho nástupiště odjížděl ještě jeden šinkansen.

Nasuno je podle všeho operováno Hayabusou, což Miki tak nějak věděl a očividně byl moc spokojený, jen nám to neřekl. I. asi naše nadšení moc nechápe, ale nám ostatním, tedy i mně a J. se to podle všeho taky moc líbilo :-).

Za necelou hodinku jsme byli zpět v Tokiu. Trochu jsme omrkli na nádraží možnost koupit suvenýry, protože Miki se sháněl po kočce na poličku, a pak jsme vyrazili k soše Godzilly, kterou jsme při včerejší procházce Ginzou vynechali. Našli jsme jí hravě a u ní rychlé občerstvení Freshness Burger, ve kterém měli i točené pivo.

A protože má J. dneska narozeniny, byli jsme pozváni na rychlé oslavné pivo, já tedy na nealko – dala jsem si citronovo-brusinkovou limonádu, kterou měli i na sezónních letácích a označovali jí jako „sakura“. Oni teď mají Japonci všechno, co je trochu do růžova, jako „sakura“, byť jinak to třeba mají v nabídce celoročně :-).

Z Freshness Burgeru jsme přes Ginzu došli zpátky do ho-telu. Tam jsem si dala sprchu a dopsala deník. Měla jsem hlad a nějak jsme po dobu, co jsme hlad neměli, na jídlo nemysleli, takže jsme nic nekoupili.

Miki si tedy dal sprchu a vyrazil do FamilyMartu koupit něco k jídlu. Takhle večer už toho moc neměli, ale nakonec přinesl dvě krabičky sushi, byť musel každou koupit v jiném FamilyMarty. Jedna krabička stála 306 JPY, druhá 398 JPY.

Když jsem se najedla, trochu jsem přerovnala kufry na zítřejší přesun a pak spočítala a do pomyslných obálek označených lístečky rozdělila zbývající peníze, neb letos to (konečně) vypadá, té nám peníze budou spíš chybět, než přebývat. Spát jsme šli asi ve 22:00.

2. 4. 2018 - Fujisan

Budíka jsme měli na 5:30, připravili se a v 6:30 se i s kufry sešli na recepci. Došli jsme na nádraží a oproti včerejšku už bez problémů našli vstup k šinkansenům a naše nástupiště.

Byli jsme tam asi o 25 minut dříve. No, v případě šinkansenů lépe o půl hodiny dříve než o 5 vteřin později :-). Nemluvě o tom, že sledováním šinkansenů se dá strávit obrovské množství času a v pohodě nás to tedy zabavilo.

Náš šinkansen v Tokiu začínal, takže ho tam přistavili v předstihu. Usadili jsme se tedy do něj a počkali na odjezd v 6:56. Odjížděli jsme, jak jinak, zcela přesně. Cestu jsme využili k tomu, abychom trochu posnídali. A za 55 minut už jsme vstupovali Mishimě. Už od nádraží byla vidět Fuji.

Došli jsme do půjčovny Toyoty. Byli jsme tam něco málo před 8:00, kdy měli otevírat, ale už měli otevřeno. Tak jsme jim tam šoupli papír s rezervací a vtipnou komunikací i přes Google překladač nějak vyřídili všechny papíry. Dokonce se nás ptal, jestli jsme si půjčovali auto loni, a když jsme mu to potvrdili, tak jsme dostali nějakou slevu. Platili jsme 22.194 JPY.

Pak jsme auto obešli, abychom vyznačili různé oděrky a škrábance, byla tam spousta takových maličkostí, takže ve finále měl chudák Japonec to autíčko v papírech, do které se závady zaznamenávají, počmárané úplně celé :-). Asi v 8:15 jsme se naložili do auta a vydali se na cestu.

Jelikož se mělo zhoršit počasí, jeli jsme rovnou do Arakury (Arakuraymy), konkrétně do Arakurayama Sengen Park. Tam jsme zaparkovali a vylezli do kopce k Chureito pagodě. Už ze schodů byla Fuji pěkně vidět. Pagoda sama o sobě je moc pěkná, vypadá zrekonstruovaně. A za/nad ní se nachází vyhlídka, ze které je vidět Fuji s pagodou a sakurami tak, jak je to na všech známých fotkách. Sakury bohužel teprve pučí, jsme tu tak o 3 dny dříve. Udělala jsem spoustu fotek a pak tam dlouho stála a jen se dívala. I. s J. už byli dávno pryč a seděli dole u pagody na lavičce, Miki tam pak šel za nimi a všichni čekali na mě. Někam naběhnout, udělat spoustu fotek a hned zas běžet už dávno není můj styl, takže jsem trochu zdržovala, ale to měli smůlu :-), protože ono tu nic důležitějšího není.

Když jsme sestoupili dolů, trochu jsem se ještě zdržela u tamního chrámu Arakura Fuji Sengen Jinja, kde jsem si za 300 JPY nechala zapsat svůj dvanáctý (12) goshuin. Měli tam i moc krásné další zápisníčky (go-shuinchō), jeden s motivem Fuji se sakurami. Sice za 2.000 JPY, ale nemohla jsem ho tam nechat, protože letos jsem byla nucena vzít goshuinchō, který měli v prvním námi navštíveném chrámu, tedy v tokijském Sensō-ji, ale příště už chci používat nějaký, který se mi líbí. A tak si ho musím pořídit v předstihu. Jen jsem tedy měla trochu problém paní vysvětlit, že zapsat goshuin chci jen do toho „starého“ a že tenhle chci prázdný. Když už jsem začala na pomoc volat Mikiho, nakonec pochopila :-).

Od Chureito pagody jsme zamířili na silnici Fuji Subaru Line 5th Station. Cestou jsme vypili Starbucks Matcha Tea Latte, což byl naprosto famózní matcha čaj.

Fuji Subaru Line 5th Station vede do Kawaguchiko 5th Station (jinak také Yoshidaguchi 5th Station nebo Fuji Subaru Line 5th Station). Je placená, za vjezd jsme platili 2.060 JPY. Cesta byla sice horská, zvlněná, ale suchá, bez sněhu. Přesto nás už dole u mýtnice upozorňovali, že je otevřeno jen do 4. stanice. Tak jsme tam vyjeli a před parkovištěm jsme museli stát v koloně, protože jsme se na parkoviště nevešli.

A nahoře byly šílené davy, inferno. A navíc vrcholek Fuji odtamtud nebyl ani moc dobře vidět. Každopádně skrz davy jsem se procpala i na vyhlídkovou plošinu, kdy už tam jsem, je potřeba to vydržet. A od jisté doby mi počasí nebo lidi dovolenou nezkazí :-). Navíc výš už se letos na Fuji nedostaneme, ostatní silnice jsou zavřené úplně. Ještě jsem si na papír šoupla razítko, které měli venku u stolečku. Nejdřív jsem to zkoušela do notýsku, který je ale moc maličký, takže jsem obětovala jeden papír s tabulkou na naše „rozměry“ pro potřeby půjčení lyží. Nějaká Francouzka se tam po mě dožadovala, že chce taky papír, tak jsem se jí trochu vysmála :-). Miki mezitím nabral nějaké kamínky.

Pak jsme tedy sjeli dolů a zamířili na nějaké vyhlídky. Jako první jsme stavěli na vyhlídce přes jezero Yamanaka. Bohužel se začínalo zatahovat, takže už Fuji nebyla vidět celá. I tak se mi tam ale líbilo.

Pokračovali jsme dál, cestou jsme se zastavili v supermarketu 7-eleven, kde jsme si nakoupili jídlo na teď, večeři i něco na zítra. Nákup stál 4.002 JPY. A odtamtud jsme vyjeli na vyhlídku Panorama Dai, kde jsme chvíli poseděli a pojedli sushi, které jsme si koupili. Fuji by normálně odtamtud byla vidět krásně, ale bohužel se zatahovalo čím dál víc.

Seděli tam vedle nás nějací Japonci, kteří se s námi chtěli přátelit, dostali jsme od nich 4 mandarinky, tak si I. vzpomněla, že mají ještě dvě Fidorky a dali jim je na oplátku s J. komentářem „čeko čoko“.

Já jsem tam pojedla sushi a jako dezert jsem si dala matcha zmrzlinu od Häagen-Dazs. V Japonsku tato značka nabízí různé zajímavé, pro nás možná exotické příchutě. Není ale na čase začít Čechy zvykat? Je škoda, že jí neprodávají i u nás...

Když jsme dojedli, tak jsme jim ještě jednou poděkovali a vyrazili jsme na další cestu.

Mířili jsme do lyžařského areálu Snow Town Yeti. Minuli jsme odbočku do Gotemba 5th Station, která byla přesně dle očekávání zavřená, protože Japonci jsou neskutečně paranoidní a jedna vločka sněhu už je pro ně stres. Tak hlavně že jsme si v půjčovně připláceli za zimní pneumatiky a ještě kvůli nim budeme mít vyšší spotřebu. Chjo…

Dojeli jsme tedy k placené silnici Fujisan Skyline, kde jsme zaplatili 510 JPY za vjezd, ačkoli jsme jeli jen do areálu, který odtud už byl vidět. A ještě se nás na to obsluha ptala, tak jsme mysleli, že nás pustí bez placení, ale to bychom chtěli moc. V automatu zůstala účtenka po předchozím návštěvníkovi, takže máme hned dvě :-).

Zajeli jsme na parkoviště, vyndali z auta věci na lyžování a vyrazili k pokladnám. Tam se tedy I. definitivně rozhodla, že lyžovat nebude, protože sníh už byl hodně jarní, a s J. si tedy oba jen zaplatili vstup po 500 JPY.

My chtěli skipas na večerní lyžování, nabízejí ho jako „night skiing“ za 2.000 JPY, je platný od 15:30, ale protože jsme tam byli už před 15:00, nechtěli nám ho prodat. V areálu už se totiž skipas nekontroluje, takže zaplacením vstupu je to vše vyřešeno a tudíž nás nemohou dovnitř pustit dřív. Nezbylo nám tedy nic jiného, než si vzít běžný vstup za 2.500 JPY, přičemž jsme se dozvěděli, že mezi 16:00 a 17:00 je areál zavřený z důvodu údržby sjezdovky. Včetně půjčení vybavení to vyšlo na 13.600 JPY.

Zaběhli jsme do půjčovny, dostali přezkáče, Miki moc pěkné, protože jeho velikost asi neměli mezi těmi obyčejnými, já tedy pravěké se zadním nástupem a s jednou přezkou. I když jsem brala v podstatě o číslo menší, byly mi i tak moc velké, jak na délku, tak na šířku. A velikost bot byla vlastně to jediné, co obsluhu zajímalo. Číslo nám zapsali na kartičky, které jsme dostali u pokladny.

Obdobně lyže už měly to nejlepší dávno za sebou. Délku lyží jsem ke svým 170 cm dostala 147 cm, přičemž normálně mám délku 160 cm. Měla jsem to spíš jak větší ploutve a ne jak lyže :-).

Nejen naše výška, ale ani hmotnost kvůli seřízení vázání nikoho nezajímala, vázání se prostě neseřizuje. Takže Mikiho tabulka, kterou tak svědomitě připravil, byla úplně zbytečná…

Venku jsme si ještě vzali hůlky a došli k lanovce na začátek sjezdovky, kde jsme skočili do vázání, a já ve vteřině zjistila, že ploutve jsou přesně to správné označení. Lyže byly v Číně vyrobené, lehoučké a kraťoučké, takže se na nich vůbec, ale jako vůbec, nedalo třeba bruslit.

Sníh navíc v horní části sjezdovky u výstupu z lanovky v podstatě tekl, však už taky v neděli bude areál končit sezónu, takže to nejelo samo o sobě, o servisu tu asi taky moc neslyšeli, což se ukázalo hlavně cestou dolů. Mít svoje vlastní lyže, tak si tu docela dobře zajezdím, ale na těchto jsem měla pocit, že spíš levituji nad sněhem než jedu po něm :-). Sjezdovka byla nahoře docela plochá.

Nakonec to byla hlavně sranda, je nutné to brát spíš jako recesi, nikoli jako lyžování. A snad právě proto mě to bavilo moc. Vlastně to bylo naprosto super :-). Lanovka od Nippon Cable vyrobená sice firmou Doppelmayr, ale pomalá, neodpojitelná bez nástupního pásu, stihli jsme to sjet jen asi 7×, ale vzhledem ke stavu vybavení i sjezdovky to stačilo.

Z některých částí sjezdovky i lanovky byla vidět hora Fuji. Fotila jsem hlavně cestou na lanovce, abych neztrácela čas. Zdokumentovala jsem okolí, areál, samozřejmě horu Fuji, která byla chvíli v mracích a občas vykoukla v celé své kráse, ale samozřejmě i sebe a Mikiho. I. s J. na nás celou tu dobu čekali a čas si krátili tím, že nás fotili. Jinak tam různě postávali a posedávali, asi se dost nudili, bylo mi to kvůli nim hloupé.

V 16:00 zavřeli sjezdovku, pustili sněžná děla a na sjezdovku vjeli rolbami. Moc nevím, čeho chtějí dosáhnout, ten jarní firn se stejně urolbovat nedá a vyrábět v tomhle počasí a pár dní před koncem sezóny nový sníh je hloupost. Tím skončilo naše lyžování.

Ještě jsme se vyfotili, postupně vrátili všechno vybavení a mrkli do obchůdku se suvenýry, kde jsme si za 590 JPY koupili malý přívěšek a Miki jedno pití.

Pak jsme po zbytku placené silnice Fujisan Skyline sjeli dolů a mířili do Gotemby. Moc jsem nepochopila, proč je tato silnice extra zpoplatněná a označovaná za nějakou vyhlídkovou, protože z ní žádné extra výhledy nejsou. Vlastně žádné, natož extra :-).

Cestou I. objevila upoutávku na Fuji Safari Park, takže jsme se tam na její přání jeli podívat, ale už měli zavřeno. Tak to I. s J. alespoň omrkli, my zatím počkali v autě, protože tam nebylo kde zaparkovat.

Pak už jsme jeli na ubytování, protože máme rezervaci do japonského typu ubytování a to je potřeba si užít. U hotelu jsme z auta vyložili věci, dostali mapku s trasou na parkoviště, kam jsme ještě trochu trefili po paměti z loňska. I. s J. počkali s věcmi na hotelu, my dojeli zaparkovat.

Z parkoviště je to k hotelu minutka chůze. V hotelu jsme se ubytovali, což byla vzhledem k menší jazykové bariéře opět trošku komedie, ale podařilo se. Za oba pokoje jsme platili 13.000 JPY.

Na pokoji jsme tedy I. s J. vysvětlili, jak to funguje v tradičním japonském ubytování, a ještě domluvili, jaký tedy bude program zítra. I. totiž vyslovila přání navštívit ten Fuji Safari Park, tak bylo potřeba to nějak zkombinovat, protože nám se nechce v Japonsku dívat na africká zvířata, ale radši na něco lokálního, a taky jsme měli v plánu konečně navštívit termální oblast Ówakudani, kterou všichni doporučují a kam jezdí snad všechny cestovky, ale my jí loni nestihli. Hlavně ale bylo potřeba, abychom stihli vrátit auto a dojet nějak včas do Himeji. Nakonec jsme se dohodli, že se sejdeme ráno v 7:00 na recepci, vyrazíme na nějakou vyhlídku a pak pojedeme na safari, přičemž já počkám venku a konečně využiju svůj skicák :-). A Miki je buď vezme na safari autem, nebo pojedou těmi jejich připravenými autíčky. I. sice říkala, že to tak nechce, abychom někde čekali, ale jednak oni dneska čekali na nás, když my jsme lyžovali, a druhak já se na svůj skicák vyloženě těším :-).

Miki vyrazil do onsenu, který tu v hotelu mají, já mezitím dala sušit vlhké oblečení z lyžování, povečeřela a dopsala deník. Pak před spaním jsme ještě řešili, jaké bude zítra počasí a tedy viditelnost a v kolik se rozednívá. Nakonec jsme se domluvili vstát o něco dřív a dojet si na vyhlídky, kde jsme byli dneska už za ne moc dobré viditelnosti a kam už I. říkala, že se zítra nechce vracet. A místo toho pak i s I. a J. zítra vyrazit někam jinam – našli jsme nějaké vyhlídky pod termální oblastí Ówakudani, do níž se dá bohužel dostat až od 9:00 a tedy to zítra nestihneme, jinak bychom už nestihli ten Safari Park. Stejně jako Mt. Shirane jí už podruhé odkládáme na příště.

Bylo už docela pozdě, tak už jsme I. s J. náš ranní program nesdělovali a šli spát, uvidíme ráno. Já tedy ještě před spaním pobalila těch pár drobností, které jsme dnes vybalili, abychom ráno ušetřili čas. Spát jsem šla asi ve 21:30, Miki už tou dobou spal.

3. 4. 2018 - Fujisan a Himeji

Vstávali jsme v 5:00, ale pohled z okna zrovna nenapovídal, že by bylo krásné počasí na pozorování Fuji. Z pokoje ji nevidíme, tak jsme zkoušeli zjistit stav a nakonec jsme se rozhodli jet situaci omrknout. Vyráželi jsme v 5:40 a Mikimu jsem říkala, že je pozdě, ale usoudili jsme, že to zkusíme.

Zamířili jsme na vyhlídku Panorama Dai, kde jsme byli včera. Bohužel navigace ukazuje dost nesmyslné časy dojezdů, na všech okreskách mají zřejmě 90 km/h, takže reálný čas dojezdu byl přibližně dvojnásobný oproti výpočtu navigace. Na Panorama Dai jsme tedy dojet nestihli, otočili jsme to dřív. Ale jak jsme Fuji objížděli, tak na některých místech byla viditelnost znatelně lepší a Fuji byla vidět celá. Výhledy cestou byly nádherné, i když tedy bohužel jen ze silnice.

Na hotel jsme se vrátili za hodinu od odjezdu, asi v 6:40. Naházeli jsme poslední věcí do kufru, Miki si ještě udělal čaj, a zamířili jsme na recepci, kde už čekala I. s J. Vrátili jsme klíče, dostali účet, došli k autu a naložili se.

Po krátké domluvě jsme vyrazili do Hakone. Chtěli jsme omrknout tamní Onshi Hakone Park, ve kterém prý kvetou sakury, a přes ulici vedle je krásná cedrová alej. Bohužel vjezd na parkoviště se platil, bylo to přes 800 JPY, co se nám dávat nechtělo, tak jsme zkusili zaparkovat u protější restaurace, odkud nás pro změnu vyhnala paní s tím, že je ještě zavřeno.

Popojeli jsme kousek k Old Tokaido and Hakone Checkpoint, tedy jakési celnici, která kontrolovala obchodní stezku mezi Kyotem a Edem (dnešním Tokiem).

Pak už byl tak akorát čas jet do Fuji Safari Parku, abychom to stihli. Navigace byla opět přehnaně optimistická, dorazili jsme tam asi až v 9:30. Chtěla jsem tam podle plánu někde počkat se svým skicákem, že na safari nepojedu. I když Miki to vysvětloval opakovaně, chlápek na pokladně nám prostě naúčtoval 4 vstupy (resp. 3 plus 1 senior), tak jsem neměla moc na výběr :-(. Vstupné pro nás všechny stálo 10.100 JPY (3× 2.700 JPY a 1× 2.000 JPY).

Poté, co jsem viděla Ueno ZOO mě navíc safari dle očekávání naprosto zklamalo. Zvířata často byla v každém oddíle nikoli na volno, ale oddělená od sebe ve vlastních výbězích obehnaných elektronickým ohradníkem. Zvířata tam měla kolem plotů vyšlapané cestičky stejně, jako je to v klasických ZOO, ale třeba sloni měli celý výběh vybetonovaný. Když jsme opustili safari, šli se ostatní podívat ještě na malá zvířata, ale na to už jsem neměla nervy, bylo mi těch zvířat líto.

Zůstala jsem v autě, trochu se najedla a prostudovala rezervace na šinkanseny. Když ostatní přišli, vyrazili jsme na cestu do Mishimy. Cesta nám zase trvala mnohem déle. Cestou jsme za 2.800 JPY natankovali (19,86 litru) a pak se kvůli úspoře času rozdělili, protože pokud by se někde něco protáhlo, mohl by nám vlak ujet. Miki nás tedy vysadil u nádraží s věcmi a já šla zařídit místenky, zatímco Miki jel vrátit auto.

V kanceláři byla obrazovka prokazatelně s odjezdy vlaků, na které byl náš i příští Hikari červeně. U přepážky jsem požádala o rezervaci vlaků z Mishimy do Himeji a od paní za přepážkou se dozvěděla, že je vlak plný, což jsem tak nějak podle těch cedulí čekala. Zeptala jsem se, jestli má vlak vagóny bez rezervace a prý ano, tak se tam nějak vecpeme... Dostala jsem alespoň zpáteční místenky z Himeji do Kyota.

Pak jsem tam nechala I. s J. stát a šla naproti Mikimu, abychom šli co nejdříve na nástupiště a stáli co nejvíc na začátku fronty, abychom se nám podařilo si ve vagónech bez rezervace sednout. Na nástupišti jsme se rozdělili do dvou vagónů, já „dostala“ na starost J., Miki pak I., abychom zvýšili pravděpodobnost, že si sedneme, protože jsme měli jet skoro 4 hodiny. Na nástupišti jsme byli asi 25 minut předem a pozorovali šinkanseny, které projížděly stanici v plné rychlosti po vzdálenější koleji.

V 11:48 přijel náš Hikari, vystupující lidí uvolnili nějaká místa, tak jsme s J. seděli přes uličku a od příští stanice už jsme měli místa vedle sebe. J. mě pustil k oknu, tak jsem se cestou kochala krajinou. Postupně jsme prosvištěli Nagoyu, Kyoto i Osaku. Cestou jsem posvačila a dopsala deník.

Ve 14:42 jsme vystoupili v Himeji a sešli se tam se zbytkem naší „skupiny“. Uložili jsme kufry do skříněk (700 + 500 JPY), mrkli na rezervace místenek, kde bylo narváno, a zamířili k hradu Himeji-jō (姫路城, Himedži).

Hrad jsme si pořádně prohlédli zvenku, všude tam kvetly sakury, tak to bylo až kýčovité. I. s J. se rozhodli, že dojdou k hradu blíž. Nechtělo se mi tam jen stát a čekat, tak jsem nakonec vyrazila za nimi a pod sakurou zůstal jen Miki. Bylo pekelné horko, takže jsem si v automatu koupila kornout matcha zmrzliny.

Zahlédla jsem tam I., gestikulovala, že jdou kamsi nahoru. Chvíli jsem tam čekala, a když nešli, vrátila jsem se ke vchodu/východu za Mikim. I. s J. tam ale nebyli, tak jsme je šli hledat, jestli nečekají tam, kde mě naposledy viděli. Nebyli ani tam, šli jsme tedy znovu ke vchodu/východu a tam je našli.

Zamířili jsme do zahrad Kōko-en (好古園, Kokoen), kde jsme každý zaplatil 300 JPY za vstup, a pak jsme strávili hodinku procházkou po zahradách. Byly víc rozkvetlé, než loni, ale bylo tam také o něco víc lidí.

Pak jsme zamířili k nádraží. Cestou jsme se chtěli zastavit v supermarketu, který jsme loni měli naproti hotelu, ale když jsme k němu přišli, zjistili jsme, že je zavřený. Jeden by nevěřil, co všechno se může za nějakých 10 měsíců změnit…

Tak jsme se cestou na nádraží stavili v 7-eleven, kde jsme koupili jen něco málo na cestu do Kyota za 1.133 JPY. A na nádraží jsme pak s Mikim vyseděli asi půlhodinovou frontu, abychom si nechali vystavit všechny chybějící místenky. Časově to akorát vyšlo, abychom pak došli na nástupiště, nechali odjet jedno Nozomi a nastoupili do našeho Hikari.

Cesta do Kyota docela utekla, využila jsem jí k tomu, abych něco málo snědla, a když se setmělo, tak jsem dopsala deník. Na nádraží jsme pak po nějaké době hledání našli okénko, u kterého Miki koupil každému dvě celodenní jízdenky na kjótské autobusy, všech 8 jich stálo 4.800 JPY.

A pak jsme tam nechali J. s kufry sedět a my ostatní šli do velkého supermarketu, který je kousek od nádraží, abychom tam nakoupili něco na zítřek. Nakonec jsme toho zase vzali docela dost, tentokrát i pití a měli spoustu pěkného sushi, resp. nigiri, které jsme letos ještě nikde neviděli. A také jsem tam objevila spoustu produktů s matcha čajem, třeba pudink nebo matcha capuccino, takže jsem vzala i toto. Celé to tedy nakonec stálo 5.147 JPY.

Vrátili jsme se na nádraží k J., došli na příslušné nástupiště a popojeli jednu zastávku vlakem do stanice Tōfukuji, odkud jsme došli pěšky k našemu hotelu Apartment Hotel Kamo Riverside Kyonoya. Na recepci se nás ani na nic neptali, slečna nám rovnou ukázala vstupní kód ke dveřím, dala klíčky od pokoje a na náš dotaz, jestli můžeme zaplatit, nám řekla, že si to ráno strhli. No bezva, takže nám zase zbude spousta hotovosti :-(. Hlavně že už si to strhli jednou, pak jsem jim psala, že chceme platit hotově, tak nám to vrátili, a teď znovu…

Pak nám celý pokoj ukázala. Je to plně vybavený byt se dvěma ložnicemi, kuchyní či koupelnou, ve které je třeba i pračka. Máme ho společný, protože v době, kdy jsem ubytování v Kjótu rezervovala, bylo všechno přibližně za trojnásobek ceny toho, co stálo toto ubytování. A to i tento pokoj je docela drahý. Povedlo se mi ho zarezervovat vlastně jen díky tomu, že ubytování bylo na Bookingu nově registrované, ještě tam neměli ani nahrané fotky pokojů.

Postupně jsme si všichni dali sprchu, někteří něco pojedli, popili, domluvili jsme zítřejší program a asi ve 22:00 šli spát.

4. 4. 2018 - Miyajima a Hiroshima

Budíka jsme měli na 4:30 a po rychlé hygieně jsme asi v 5:10 vyrazili na nádraží. Cesta nám trvala necelou čtvrthodinku. Některé vchody na nádraží byly uzavřené, tak nám trvalo docela dlouho se dostat dovnitř a pak najít nástupiště.

Vlak už tam stál, a za pár minut jsme odjížděli. Je to trochu k nevíře, ale i tenhle obyčejný vlak tu běžně udělá rychlost 120 km/h… Cestou jsem trochu posnídala a taky jsme prošli kontrolou místenek. Za půl hodiny už jsme vystupovali v Shin-Osace, abychom během 9 minut zvládli přestup na šinkansen.

Přijel, když jsme mířili k našemu vagónu. Je to Sakura, takže má sedačky jenom 2+2, zato je ale starší a už trochu opotřebovaný. Odjezd byl v 6:25 na čas a cesta utekla.

Velká část cesty vede skrz tunely, takže bohužel není moc na co z okna koukat a tedy jsme trochu pospávali. V tunelech se ale zase jezdí rychle, takže jsme v jednu chvíli zaznamenali rychlost 301 km/h. Konečně ta trojka na začátku, loni jsme se nedočkali :-). Nicméně po výjezdu z dalšího tunelu GPSka ukazovala 320 km/h, což už byla hloupost, takže Miki maximální naměřenou rychlost vymazal a začali jsme zase od nuly :-).

Po výstupu v Hirošimě jsme přestoupili na vlak do Miyajimaguchi, kde jsme si trochu popoběhli (chudák I. a J.!) a stihli trajekt v 8:40. Za dalších asi 10 minut už jsme byli na ostrově Miyajima.

Po pobřeží jsme došli ke svatyni Itsukushima-jinja (厳島神社, Icukušima-džindža) s „plovoucí“ brá-nou torii. Zaplatili jsme vstup 300 JPY na osobu a ve svatyni se za pár drobných JPY pomodlili.

Oproti loňsku bylo ve svatyni méně lidí – konečně někde. Měli jsme možnost tam vidět novomanžele a taky se nám podařilo se v pohodě vyfotit s bránou o-torii, aniž by byla všude spousta lidí. A já si za 300 JPY nechala zapsat třináctý (13) goshuin. Dostala jsem k němu zajímavý letáček o svatyni. To je ostatně příjemný bonus těchto kaligrafických zápisů, že vložený papír, který brání obtisknutí, občas nese i nějaké zajímavé informace, nebo že spolu se zápisníčkem pak dostanu zpátky i nějaký ten letáček, který běžně k dostání není.

Když jsme ze svatyně odešli, mrkli jsme na pláž a chtěli si dát svačinu, ale otravoval tam jelínek, který pak za mnou chodil a loudil.

Šli jsme tedy k vedlejšímu chrámu Daiganji, kde jsme se porozhlédli a já si zase nechala za 300 JPY zapsat čtrnáctý (14) goshuin. Mnich nám prostřednictvím anglického textu na papírku vysvětlil, že musíme nejdříve „navštívit chrám“, aby mi mohl goshuin zapsat. To jsme samozřejmě měli stejně v plánu, ale vyrazila jsem tedy rovnou, pak se pro goshuin vrátila a pak jsme si to dali všichni ještě jednou společně.

Chrám Daigan-ji (Daigan-dži) stojí tak trochu ve stínu sousední Itsukushima-jinja, ale jde o jeden ze tří nejslavnějších japonských chrámů zasvěcených bohyni Benzaiten, která je buddhistickou bohyní původně pocházející z hinduismu a je ztotožňována s bohyní Saraswati. Zajímavé je, že Benzaiten má jak buddhistické, tak i šintoistické prvky, takže pes aby se v tom rozdělení chrámů a svatyní vyznal :-).

A pak už jsme šli k dolní stanici lanovky na Misen. Cestou jsme si v malém občerstvení koupili vstupenky za 1.000 JPY na osobu. Paní měla v angličtině naučené povídání o tom, ze které sestupové trasy je vidět na torii.

Výstup k lanovce byla sama o sobě docela fuška. To je taky nápad, postavit lanovku ze třetiny kopce a ještě ani ne navrchol :-). U lanovky byla fronta na pár minut. Lanovka je pořád stejná troska, ale podle všeho vyměnili kabinky, nacpali nás tam všechny čtyři a ještě další dva bílé s námi. V mezistanici jsme čekali jen chvilku a hned jeli dál visutou kabinkou.

U horní stanice jsme se porozhlédli z vyhlídek, viditelnost opět za moc nestála, přišla mi stejná, jako loni. Tak si někteří odskočili na toaletu a pustili se do sestupu a následného výstupu na Misen. Šlo to docela rychle, i když to byla docela fuška. Z loňska jsem si to ale pamatovala horší, asi dnes nebylo takové horko.

U svatyně Kiezu-no-Reikado (Lover's Sanctuary) ve které hoří oheň, který tu údajně zapálil v 9. století Kóbó Daiši, jsem si chtěla nechat zapsat goshuin. Bohužel tam nikdo nebyl, tak jsem musela využít už hotové a požadované 300 JPY jsem dala do pokladničky k tomu určené.

Pak jsme vystoupali až nahoru na Misen (弥山) a vylezli na vyhlídku. Viditelnost byla bohužel docela mizerná. Moc jsme se tedy nezdržovali a pomalu zahájili sestup. Prošli jsme kolem několika svatyní, bránou a minuli cedule o jedovatých hadech (zmijích, vipers). Sestup byl pro mě náročný na kolena i chodidla, ale byli jsme dole docela rychle.

Zašli jsme do chrámu Daishō-in (Daišó-in), že kterého se loni ozývaly bubny, ale asi tam bylo zavřeno. Letos jsme se do chrámu dostali. Překvapil mě svou rozlehlostí, obrovskými zahradami plnými sošek Buddhů, přičemž některé sošky byly vyloženě roztomilé a hlavně většinou do detailu propracované, i několika samostatnými svatostánky. Postupně jsme si to tam prochodili, docela nám to trvalo.

Miki mi tam v mezičase za 300 JPY nechal zapsat patnáctý (15) goshuin. Byl „ve frontě“, takže dostal číslo a hotový zápis vyzvednul, když jsme z chrámu odcházeli. A dostal k tomu tentokrát celý sáček s různými letáčky!

Pak jsme došli ke svatyni Itsukushima-jinja, kterou jsme obešli zezadu a ve stánku si tam koupili porci grilovaných ústřic – 2 kusy za 500 JPY.

Vystoupali jsme po schodech k pětipatrové pagodě a pak zamířili do uličky Hirabbityama-miji, respektive Omotesando Shopping Street. Je plná obchodů se suvenýry, ale hlavně s jídlem. I. s J. asi moc nebavila, tak se trhli a vyrazili pro suvenýry k chrámu Daigan-ji, kde je kupovali ráno, ale my jsme snědli, na co jsme přišli :-).

Koupila jsem si tam krabici 8 kusů momiji (670 JPY), smažené obalované momiji plněné sýrem (180 JPY) a listovou rolku plněnou matcha krémem (250 JPY). A pak jsem objevila matcha obchod, kde jsem utratila 1.970 JPY za různé sladkosti, včetně velmi intenzivní a naprosto výtečné matcha zmrzliny.

S I. a J. jsme se sešli ve 14:45 u trajektu. Všichni vypadali spokojeně, tak jsme trajektem ve 14:55 ostrov opustili. Od trajektu jsme pospíchali na nádraží, abychom se postavili do fronty a zkusili si ve vlaku sednout. Přišli jsme tam ovšem ve 15:12, přičemž vlak měl jet za minutu z nástupiště na druhé straně. A tak jsme si popoběhli, chudáci I. a J., ale vlak jsme stihli a dokonce si sedli.

Vrátili jsme se do Hirošimy, vystoupili jsme na zastávce Shin-Hakushima a zamířili k hlavním památkám. Cestou jsme pořídili trochu jídla a pití v 7-eleven (1.010 JPY) a pak šli k Hiroshima-jō, tedy replice hirošimského hradu. Cestou jsme opět minuli přípravu nějakého koncertu či jiné kulturní akce, takže tam zase, jako loni, byl strašný kravál.

A pak už jsme šli rovnou k A-Bomb Dome (Hiroshima Peace Memorial), který jsme ohlédli z různých stran. Zastavil nás tam pán, ptal se, odkud jsme a aby nám ukázal, že o České republice něco ví, kromě známých míst zmínil i známou osobnost. Žádného Havla, Jágra, Čecha, ale Ester Ledeckou!

Pokračovali jsme do Peace Parku (Parku míru). Trochu jsme ho obhlédli, chvíli poseděli na lavičce, kde jsem si složila pokusného origami jeřába a chtěla to naučit i ostatní. J. i I. mě s tím poslali do háje, tak situaci zachránil aspoň Miki, a nestříhala jsem se s těmi papíry zbytečně. Každý jsme složil jen jednoho, Mikimu to moc nešlo a ještě jsem to zkomplikovala já, když jsem trochu popletla postup, resp. vynechala jeden krok, ale nakonec se zadařilo a výslední jeřábi ani nebyli moc chromí :-). Rovnou jsme je nechali v krabici u památníku „Children's Peace Monument“.

Poté jsme prochodili zbytek parku a prohlédli si památník „Hiroshima National Peace Memorial Hall for the Atomic Bomb Victims“, který byl otevřený i uvnitř. Došli jsme ke stromu, který přečkal výbuch bomby, a až letos jsme si všimli, že je „uvnitř“ ještě ohořelý.

A také jsme došli k hypocentru, které není v parku nebo u A-Bomb Dome, jak si mnozí myslí, ale v nedaleké ulici. Odtamtud už pak zbývalo jen dojít na nádraží.

Cestou na nádraží jsme se zastavili v obchodě, trochu nakoupili i na zítra (2.034 JPY) a asi v 18:50 došli na nádraží. Tam jsme chvíli počkali a v 19:22 Hirošimu opustili šinkansenem Sakura.

Cestou jsem si dala první večeři, dopsala deník a ve 20:48 už jsme vystupovali v Osace. Dojeli jsme dalším šinkansen, na který jsme neměli rezervaci, protože v něm byly jen vozy bez rezervace a „green“ (tj. první třída) do Kyota a došli na ubytování.

Tam jsem si dala sprchu, jídlo, připravila věci na ráno a ve 22:30 šla spát.

5. 4. 2018 - Kyoto

Vstávali jsme zase ve 4:30 a v 5:10 vyrazili na nádraží. Miki byl unavený a tedy dost nepříjemný, I. s J. si zapomněli lístky na autobus, tak se pro ně J. vracel.

Vlak v 5:35 jsme ale stihli v pohodě a popojeli jednu stanici do zastávky Inari, kde jsme vystoupili a s námi tedy strašná spousta dalších lidí. To mě hodně překvapilo a taky štvalo, protože loni jsme tam z toho prvního vlaku vystupovali jen ve čtyřech.

Nechali jsme lidi poodejít a pak jsme prošli Fushimi Inari-taisha (伏見稲荷大社, Fušimi Inari-taiša). Na spoustě míst byli fotografové pokoušející se ulovit svou fotku bez lidí. Většina jich byla dost ohleduplná, skupinka se vždy zastavila naráz na jednom místě, všichni vyfotili a pak šli zase hromadně dál. Ne tak nějaká kráva, kterou Miki požádal, jestli by mohla počkat, až si to vyfotíme a ona odvětila, že prý si máme na své fotky počkat. Tak však jsme čekali, teď už i na to, až někde zakopne o schod a rozbije si nos :-).

Pomalu jsme stoupali vzhůru, lidí postupně ubývalo. Při sestupu jsme usedli na lavičky, z nichž byl výhled na Kjóto, a trochu posnídali. Při snídani jsme pozorovali cvrkot kolem a zjistili, že každý, kdo přijde zdola, dojde ke stojanu s mapou, chvíli se zkouší zorientovat a pak zamíří proti směru hodinových ručiček, tedy v opačném směru, než je vyznačeno v mapě. I. to nakonec nedalo a ke stojanu s mapou postavila druhý, který do té doby stál nepovšimnutě nedaleko. A ono to fakt zafungovalo, podle druhé mapky se lidé orientovali mnohem lépe a začali chodit správným směrem :-).

Z vyhlídky byly dokonce vidět mrakodrapy v Osace. Dolů jsme šli skoro stejnou cestou, jako loni. K hlavní svatyni jsme se vrátili asi v 8:15. V 8:30 otvírali goshuin, už tam byli přede mnou čtyři lidi, tak jsem se postavila do fronty a chvíli počkala. Byl to můj šestnáctý (16) goshuin, opět stál 300 JPY.

Pak jsme vlakem dojeli zpět na Tōfukuji a odtud došli k chrámu Kijomizu-dera. Procházeli jsme přes velkou plochu, která na mapě vypadala jako park, ve skutečnosti to ale byl opravdu rozlehlý hřbitov.

Vstup do hlavní svatyně stál 400 JPY na osobu. V hlavní budově byla obvyklá vyvýšená část, kam se chodí bez bot. Nějaká Indka tam chodila v botách, tak jsem jí ukázala na nohy, na řádku bot a ona se, překvapivě, šla zout. Podle mého to ale věděla, jen to ignorovala.

Součástí areálu je menší svatyně Jishu-jinja (Džišu-džindža), která je zasvěcená bohu lásky a volbě partnera Okuninušinovi-Mikotovi. Jsou zde dva kameny vzdálené od sebe 18 metrů a pověst říká, že kdo dokáže přejít od jednoho kamene ke druhému se zavřenýma očima, najde svou lásku. Pokud při tom bude potřebovat pomoc, bude potřebovat pomoc i při hledání své lásky. I. s J. odbočku ke chrámku a kamenům přešli, byť I. se o těch kamenech zmiňovala a asi je chtěla vidět, tak jsme je poslali zpátky.

Nechala jsem si také zapsat goshuin, už sedmnáctý (17). Stál obvyklých 300 JPY. Pak jsme si prochodili i přilehlé zahrady a chviličku poseděli v čajovně, kam jsme na přání I. zašli, aby si mohla dát zelený čaj. Nevypadala z něj zrovna nadšeně :-). Mně zdejší zelený čaj taky nechutná, u nás se dělá mnohem méně hořký, ale jestli něco ráda fakt mám, tak je to matcha. Tenhle byl ale od pohledu klasický zelený a navíc nečekám, že matcha by I. chutnal víc.

Autobusem jsme se poté posunuli dál k Tetsugaku-no-Michi (Philosopher´s Path, Stezka filozofie). Cestou na její začátek jsem si za 1.000 JPY koupila budoucí japonský javor (momiji) – jde o malou mističku osetou semínky, ze kterých by měl do dvou týdnů vzejít malý stromek. Obdivovala jsem ho už loni, letos jsem neodolala. Jsem zvědavá, jak ho dostanu domů... No a i co bude potom, jestli vůbec vyroste...

Prošli jsme celou stezku filozofie. Byla lemovaná sakurami, které ale už odkvétaly. Prolezli jsme pár obchůdků se záměrem koupit mističky na sójovou omáčku i černou nádobku (například hrneček s pokličkou) na kočičí dušičku. Bohužel jsme nebyli úspěšní, stejně jako I., která hledala nějakou kavárnu. Nakonec jsme skončili v malé restauraci na oběd.

Dala jsem si kuřecí nudle, I. také, kluci měli nudle hovězí. Každé stály 680 JPY a I. se rozhodla, že nás (zase!) zvou, čímž už mě fakt rozzlobila, že nás nenechá si nic zaplatit, až se do toho vložil i J. Člověk se pak zbytečně cítí jako dlužník a já fakt nemám ráda, když mi někdo něco organizuje. Nemluvě o tom, jak to pak budeme všechno vyúčtovávat, když nám to poslední ubytování strhli z platební karty... :-( Ale pochopila jsem, že nemá cenu to vysvětlovat.

Po jídle vedly naše kroky do Ginkaku-ji (銀閣寺, Ginkaku-dži, Silver Pavilion, Stříbrný pavilon).

Miki mi hned po vstupu, který byl za 500 JPY na osobu, nechal zapsat goshuin (18), což bylo dost prozíravé, protože tam byla docela fronta a pak bych tam musela dlouho čekat. Opět stál 300 JPY a dostala jsem k němu krásný návod, co který zápis zna-mená.

S prohlídkou jsme byli jsme rychle hotoví, takže jsme s větším předstihem vyrazili do divadla Miyako Odori in Shunjuza. Venku jsme zalezli do jednoho supermarketu, kde I. koupila nějaké čaje. Pak už jsme šli do divadla.

Miki tam vyměnil voucher za 4 vstupenky, odskočili jsme si na toaletu a šli se postavit do fronty na čajový ceremoniál. Nejdřív nás usadili v takové improvizované čekárně a pak nás nahnali za zástěny. Vyšla na nás místa až v poslední řadě. Před námi bylo asi 5 nebo kolik dalších řad, všechny na stejné úrovni a gejša konající obřad i další dvě maiko jen na naprosto nedostatečně vyvýšeném místě, takže jsme na ní zezadu vůbec neviděli. Já z ní viděla jen vršek vlasů, žádnou hlavu, natož třeba celý čajový obřad.

Dostali jsme koláček, kterému jsme nevěnovali pozornost, a protože jsme chtěli čajový obřad vidět, tak jsme si stoupli. Po chvíli na nás začali gestikulovat, že si máme sednout a sníst koláček. Rozdali čaj, takže jsme to do sebe nasoukali a čaj vypili a bylo po všem.

Nemluvě tedy o tom, že se všude píše, že čajový obřad je příležitost pro fotografy, ale fotit se tam nesmí. Chtěla jsem si vyfotit, co jsem ze svého místa viděla, abych to mohla dát do recenze, ale to nebylo žádoucí, hned jsem byla napomenuta, že se tam fotit nesmí, takže nemám ani tuhle fotku. Přitom už během opouštění místnosti tam byla řada lidí, kteří si navzájem na mobilech ukazovali fotky, které pořídili, a jen slepý by to neviděl.

Takhle vzteklá jsem tedy v Japonsku ještě nebyla a jsem opravdu zvědavá, jak pořadatel zareaguje po návratu na naší žádost o vrácení peněz... :-(

Pak jsme omrkli takovou výstavu o gejšách, kde byly jejich makety a rozhovory s nimi. Podala jsem I. s J. menší výklad o jejich životě nebo o tom, jak poznat geiko od maiko. Omrkli jsme suvenýry, ale žádné nás neoslovily. Za 700 JPY jsme si ale koupili program. V předsálí jsme viděli čekat 2 gejši právě na čajový obřad, byť tedy trochu s pochybnostmi, že jde o opravdové gejši, že ty by se přece takhle veřejně neukazovaly, ale tak zas pokud jsou zaplacené jako doprovod...

Zamířili jsme do sálu, kam jsme se usadili asi v 15:45. Představení mělo začínat v 16:10. Miki si vzpomněl, že u vchodu mají anglického audioprůvodce, kterého půjčují za 500 JPY a s vratnou zálohou 1.000 JPY. V sále seděly kromě těch dvou gejš, které byly už v předsálí, ještě 3 další, opět nám to ale přišlo podivné, že by se na představení gejš šlo podívat 5 gejš...

Narozdíl od loňska bylo představení méně hrané s mnohem větším počtem gejš, napočítala jsem jich celkem 30, z toho 7 geiko, ostatní byly maiko. Bylo jich tolik, že jsem si během představení dokonce začala psát poznámky :-).

Pro mě trochu nudné až nepříjemné zpěvy, jinak ale hudba a hlavně tance gejš naprosto úžasné. Představení jako celek bylo rozhodně lepší než to loňské.

Při odchodu jsme pak ještě pozorovali gejši, které byly v hledišti, a šli jsme na bus, kterým jsme jeli do Gionu, kde jsme chtěli omrknout ještě gejši přímo v ulicích, kterak míří do čajoven. Bohužel autobus se strašně vlekl, byla dost zácpa, takže jsme do Gionu dorazili až v 17:55, přičemž gejši chodí do čajoven zpravidla na 18:00.

První gejšu jsme uviděli chviličku po vystoupení z autobusu na přechodu pro chodce, ale jinak jsme stihli vidět asi jen tři další. Ale na to, jak pozdě jsme dorazili, je dnešní „gejšovské skóre“ hodně slušné.

Pak jsme tedy bočními uličkami zamířili k chrámu Shōren-in Monzeki, kde by měla být nasvícená zahrada. I. chtěla na stezku k řece, která ale byla ještě víc z ruky, tak jsme jí zařadili na program až na zítřek, jinak bychom si teď dost zašli a do chrámu Shōren-in Monzeki to pak už nestihli. I. si ale stejně brzy vyžádala, že by si šla lehnout, takže jsme to museli otočit na ubytování.

Došli jsme tedy na zastávku autobusu a dojeli až k hotelu. Cestou jsme se s Mikim snažili vymyslet, jak to zítra udělat, abychom ten zbytek dnešního programu stihli, ale moc možností nebylo. Přeci jen člověk při jakékoli změně takhle za chodu pracuje jen s těmi znalostmi, které v tu chvíli má, což je dost problém.

U hotelu jsme se ještě stavili na nákup v Lawson 100, kde jsme vzali něco k večeři a zítřejší snídani celkem za 1.404 JPY. Na ubytování jsme si dali večeři a program nastínili I. s J. Představa, že by se vraceli autobusem na ubytování sami, se jim nelíbila, takže jsme museli vymyslet, jak je na ubytování dopravit a jak se pak zase vrátit zpátky do Gionu. Nakonec jsme to trochu přeplánovali, domluvili a uvidíme zítra, jaká bude realita.

Pak následovala sprcha, dopsání deníku a asi ve 22:00 jsem šla spát. Ostatní už byli tou dobou v postelích a zřejmě měli hlubokou půlnoc :-).

6. 4. 2018 - Kyoto

Budíka jsme tentokrát měli až na 6:00, v 6:45 jsme odešli z ubytování a šli na JR autobus k hlavnímu nádraží.

Autobus přijel na čas v 7:15 a odvezl nás k Ryōan-ji (龍安寺, Rjóan-dži). Cestou jsme s Mikim snědli matcha pudink a matcha želé, které jsme si koupili na Miyajimě.

K hlavnímu vchodu s námi nikdo nešel, jen u pokladny stáli asi 3 lidi. Za 500 JPY na osobu jsme koupili vstupenky. Ke vstupence jsme dostali letáček – loni byl modrý, letos červený, ale jinak jsou úplně stejné :-).

Se vstupenkami jsme šli hned do hlavní budovy obdivovat zdejší zenovou zahradu. Bylo to naprosto úžasné, v podstatě nikdo tam nebyl, vyjma asi tří dalších lidí a vlastně se všemi se dalo byť jen posunky domluvit a na focení se vystřídat, takže ve výsledku byl, myslím, každý spokojený. Škoda, že to takhle pohodově nejde vždycky, však je jasné, za jakým cílem se tam všichni sešli takhle brzo ráno :-).

Díky tomu klidu jsme tam pak mohli chvíli i nerušeně posedět. Paráda! Když začalo lidí přibývat, obešli jsme čajovou místnost zezadu a obhlédli studánku. Zkoušeli jsme sehnat goshuin, ale paní mluvila jen japonsky. A japonská cedule hlásila, že je zavřeno, to jsme z ní vyluštit zvládli, ale bohužel tam nebylo, v kolik otvírají. Miki šel s ostatními do zahrad, já čekala do 8:30, jestli neotevřou. Bohužel se tak nestalo, tak jsem šla za nimi a chvíli před 9:00 se tam Miki vrátil. Nějak se mu povedlo u vstupu vysvětlit, že už tam byl a že měli zavřeno, takže ho tam pustili. Opravdu tam byli od 9:00, tak se mu povedlo za 300 JPY devatenáctý (19) goshuin získat.

Museli jsme na Mikiho chvíli čekat, takže nám autobus ujel před nosem, ale další jel za chvíli. Busem jsme se přesunuli ke Kinkaku-ji (金閣寺, Kinkaku-dži, Golden Pavilion, Zlatý pavilon). Byly to asi 4 zastávky, což mi vůbec nepřišlo, protože loni jsme to šli pěšky.

Vstup stál 500 JPY na osobu. Tady už byly mraky lidí, spousta organizovaných skupin. Ale zas ty anglicky mluvící jsme mohli využít pro poslech výkladu, takže jsme zjistili, co všechno jsme minule neviděli, když jsme areálem procházeli vlastně jako první a dav za námi nás tlačil dopředu. Tentokrát jsme si tedy například prohlédli 400 let starou bonsaj. Pavilon jsme obešli a prošli zahradami.

Zase jsem si v zahradách zkusila hodit 5 JPY do takové mističky u Buddhy. Mince se odrazila a dokutálela zpátky na cestičku, tak jí Miki zvednul, že prý mi Buddha dopřál druhý pokus. A protože už jsem měla v ruce, jak ta mince létá, byl druhý pokus úspěšný, mince skončila v mističce.

U východu jsem si za 300 JPY nechala zapsat „výroční“ dvacátý (20) goshuin. Když jsme chrám opouštěli, začínalo trochu pršet.

Venku jsem si za 450 JPY koupila matcha zmrzlinu, kterou jsem měla už loni a která byla výborná. A Miki si koupil melounové pití.

Poté jsme našli zastávku, tedy Miki našel, já totiž nehledala a šla bych najisto, takže jsme tam s I. a J. počkali, až se ujistí i on :-). Ani mnou zvolená zastávka se mi nezdála, tedy směr jízdy busů, ale nasedli jsme a zanedlouho nás řidič vyhodil na autobusovém nádraží. Neb jsme jeli na opačnou stranu. Hledali jsme tedy jinou variantu a to trochu ve zmatku, takže jsme jeli blbě i podruhé. Napotřetí už to ale naštěstí vyšlo a vystoupili jsme u Kyoto Gosho (Kyoto Imperial Palace, Kjótského císařského paláce). Holt dělat unáhlená rozhodnutí se nevyplácí a ještě že máme tu celodenní jízdenku na bus, jinak by to bylo drahé…

K císařskému paláci jsme došli skrz zahrady, prošli vizuální bezpečnostní prohlídkou a pak prochodili celý areál. Prohlédli jsme si řadu staveb i různé zahrady. Trochu se rozpršelo, takže jsme většinu prohlídky absolvovali v dešti.

Celý areál včetně staveb je hodně podobný buddhistickým chrámům. Brány k budovám jsou stejné, jen bez strážců Óm, stavby mají stejné střechy a zahrady jsou také v klasickém japonském stylu.

Pak jsme areál císařského paláce opustili, prošli zbytek zahrad a zamířili k řece Kamo. Cestou jsme si koupili ve Family Martu něco k jídlu a rovnou to tam snědli.

Nejprve jsme šli po nábřežní promenádě podél řeky Kamo, kde docela foukalo, což v kombinaci s deštěm nebylo moc příjemné a trochu jsme tam zmokli. Potom jsme zahnuli do uličky Ponto-chō, kam se pro změnu deštníky moc nevešli, ale každý ho „odmítal“ odložit, takže jsme tam občas chodili bokem. Loni jsme uličku prošli hned několikrát a ani ne proto, že bychom chtěli, protože v ní nic moc není, jen restaurace a čajovny, boční uličky jsou tmavé a nijak lákavé a výhled na řeku je právě z těch restaurací a čajoven, ale z uličky nikoli.

Všude tam ale visely plakáty s upoutávkami na divadelní představení, na kterém jsme byli včera, a taky jsme tam našli letáčky, takže jsem si ho samozřejmě vzala :-).

Odtamtud jsme pokračovali na tržiště Nishiki Market, které je označováno za jedno z nejlepších japonských tržišť. Prodává se tu všechno možné od živých či syrových ryb přes ovoce a zeleninu, sladkosti, koření, různé občerstvení až po nádobí či jídelní hůlky. Bohužel tam bylo velké množství lidí, což celkový dojem trochu zkazilo a navíc způsobilo, že se nám tam I. v davu ztratila. J. jí naštěstí včas navedl po telefonu a v pohodě jsme se našli na konci trhu. Jen to asi našim spolucestujícím způsobilo trochu šok.

Tímto jsme měli program na dnešek hotový. Byli jsme s dnešním programem asi o hodinu rychlejší, než byl předpoklad. I. chtěla večer dost času na balení na cestu domů, takže se zdálo, že ani nevadí, že je tak brzo a rozhodli se s J. pro návrat na ubytování. Došli jsme tedy na bus a odvezli je oba do hotelu.

Na ubytování jsme odhodili pár přebytečných věcí, bohužel mě třeba nenapadlo si převléknout džíny za funkční kalhoty, přitom mě tedy mohlo napadnout, že v tomhle počasí toho budu tak do hodiny litovat, a vyrazili zpět do víru deštivého velkoměsta sami.

Pěšky jsme došli k AEON mallu, kde jsme v supermarketu za 2.010 JPY nakoupili různé věci, především s sebou domů. Pak jsme zašli do Uniqla podívat se na yukaty, ale bohužel, když se Miki (japonsky!) zeptal, dozvěděli jsme se, že je nemají. Koukla jsem do kreativního obchůdku, který ale byl především galanterií, odskočili jsme si na toaletu a vyrazili na autobusové nádraží ke Kyoto Station.

Vzali jsme to po povrchu, což bylo delší, ale snad rychlejší, než procházet přes vlakovou stanici. Díky tomu jsme mohli okouknout i náš loňský hotel. U nádraží jsme našli správnou autobusovou zastávku a postavili se do dlouhé fronty, která se tvoří u nástupních dveří. Když autobus přijel, v pohodě jsme se do něj všichni vešli a my si zabrali místo k stání v zadní části autobusu.

Bohužel byly docela zácpy, tak se to moc nehýbalo, cesta se vlekla a brzy mě dost začaly bolet nohy. Na nástupišti i v busu jsme radili dalším turistům, jak mají jet a kde vystoupit, všichni vypadali neskutečně zmateně. Přitom je tu všechno tak dokonale označené!

My jsme vystoupili v Gionu asi v 17:30 a šli jsme rovnou do uličky Hanamikoji Dori. První gejšu jsme viděli během chviličky a pak během zbývajících asi 25 minut ještě několik dalších, včetně skupinky hned čtyř, které mířily do slavné čajovny Ichiriki Ochaya (Ichiriki-tei).

Docela hodně pršelo, všichni se krčili pod deštníky a řada turistů mířila na představení do Gion Corner. Takže gejš, které cupitaly po ulici schované pod paraplíčkem si vůbec nikdo nevšímal, byla to jen jedna z dalších mnoha žen v kimonu a s deštníkem. Viděli jsme jich spoustu, minimálně 9, a navíc asi já i jednu, která zrovna vcházela do čajovny a už z ní byla vidět jen zadní část kimona.

Pak jsme usoudili, že už jsme gejš viděli dost (v součtu se včerejšími 30 v divadle a asi 3 večer v Gionu) a zamířili jsme k chrámu Shōren-in Monzeki. Cesta byla dost dlouhá a vůbec neutíkala. Hodně pršelo a postupně nás přepadl hlad, tak jsme si museli dát trochu pauzu, zapadli jsme u nějaké autobusové stanice do takové chodbičky, ve které byly nápojové automaty, a trochu se tam posilnili.

U chrámu jsme zaplatili 800 JPY na osobu za vstup a byli vpuštěni dovnitř. Zouvání do hlavní budovy byla v tom dešti docela legrace, překážel mi deštník, překážely mokré boty, překážely i kapky vody, které byly všude možně, takže ve snaze nenamočit si ponožky jsem tam poskakovala jak raněná laň :-).

Prošli jsme si hlavní síň a užili si výhledy na nasvícenou zahradu (tzv. illumination) z terasy. U východu mi Miki pořídil dva již hotové goshuiny po 300 JPY, protože takhle večer už samozřejmě goshuin nikdo nezapisoval.

Nakonec jsme zamířili do zahrad, které byly také různě nasvícené. Bohužel pršelo čím dál víc, místy i dost foukalo, takže mi brzy začalo být chladno. V batohu jsem měla svetr, ale jelikož odolávání proti dešti už tak trochu vzdaly i moje goretexové boty, o batohu ani nemluvě, svetr byl mokrý. Používala jsem ho už jen na ochránění ostatních věcí od namočení.

Takže jsme zahrady prošli, došli na autobusovou zastávku, popojeli jednu stanici a přestoupili na autobus 202, který už nás dovezl až na ubytování. Dorazili jsme dříve, než jsme plánovali, už asi ve 20:00. I. s J. nás uvítali, jak kdybychom se neviděli několik let, a ne hodin :-), a hned nás začali sušit. A pak se, podle nás zcela zbytečně, zavřeli v pokoji, abychom měli prostor si zabalit.

To bylo samo o sobě dost vtipné, protože máme k balení takové super věci, jako jsou 4 talířky z čajového obřadu z divadla (neb I. se jejich dvou vzdala v náš prospěch), budoucí javorovou bonsaj a strašné množství křehkých matcha věcí. Bohužel si asi budeme muset ráno trošku přivstat, protože musíme počkat, až do rána uschne to všechno promáčené. Pokud to tedy uschne. Třeba do bot jsme nechali v koupelně foukat přímotop…

Spát jsme šli asi ve 23:00.

7. 4. 2018 - Inuyama, Nagoya a přelet z Tokia do Dubaje

Budíka jsem měla na 5:45. Připravila jsem se a do kufrů dobalila věci, které jsme přes noc sušili. Uschlo skoro všechno vyjma mých bot a Mikiho batohu. Zkontrolovali jsme pokoj a v 6:45 vyrazili na nádraží.

Na nádraží jsme koukli do obchůdku se suvenýry a za 540 JPY koupili krabičku zeleného čaje v malé pixle, kterou, možná jen provizorně, použijeme na kočičí dušičku.

Pak jsme došli na nástupiště 12 a počkali na náš šinkansen Hikari.

Po příjezdu do Nagoye jsme uložili kufry do skříněk (600 JPY) a došli na vlak Meitetsu Line. Byl trochu problém se zorientovat v jízdenkách a určit spoj, kterým máme jet, ale nakonec jsme zdárně koupili jízdenky (600 JPY na osobu) a sedli do vlaku.

Po výstupu z vlaku v zastávce Inuyama-Yūen jsme došli na nábřeží a podél řeky až pod hrad Inuyama-jō (犬山城, Inuyama-džó). Byl tam průvod festivalu Inuyama, což je pravidelný každoroční festival svatyně Haritsuna, který se koná už od roku 1635. Tak jsme tam chviličku postáli a pak vystoupali k hradu. Hlavní atrakcí festivalu jsou takové veliké, tedy hlavně vysoké, dřevěné alegorické vozy s obrovskými dřevěnými koly. Každý z vozů tlačila banda urostlých chlapíků.

U hradu jsme zaplatili vstup 550 JPY na osobu a prohlédli si hrad zvenku a pak i zevnitř, což znamenalo prolézt po strmých schodech všechna patra. Hrad má v nejvyšším patře ochoz, že kterého byla vidět až Nagoya. Oproti třeba Himeji je naprosto prťavý, ale třeba právě spolu s Himeji je to jeden z posledních 12 původních hradů.

Pak jsme slezli z hradu, což tedy vzhledem k těm dřevěným schodům, které se spíš podobají žebříkům, bylo dost trefné označení.

Cestou od hradu jsme se zastavili ve svatyni Sankoinari. Svatyně je poměrně malá a ničím moc zajímavá, ale asi naše letošní poslední :-). Nechala jsem si tam za 500 JPY zapsat svůj poslední goshuin, respektive jsem za tu cenu dostala hned dva (21 + 22). Dostala jsem k tomu takový poskládaný letáček. Až je mi líto, že nevím, co je na něm napsáno :-).

Festival Inuyama pod hradem stále pokračoval, a protože teď už nebylo kam pospíchat, nějakou dobu jsme tam zůstali. Zatímco I. s J. si užívali atmosféry slavnosti, mně tam Miki za pár set jenů koupil nějaké grilované maso na tyčce a pak mě nechal ho tam konzumovat a sám šel obhlédnout, jak jinak, nápojové automaty. Osobně mě průvod moc nezaujal, byl takový loudavý, chlapi protlačili kolem jeden velký vůz, pak tam různě postávali a dlouho se nic nedělo.

Když jsme si každý užil dost toho svého, zamířili jsme do zahrad Urakuen (有楽苑). Vstupné stálo dost šílených 1.000 JPY na osobu, což se asi ostatním moc platit nechtělo, protože v jiných zahradách už jsme byli a nezdálo se, že by tady bylo něco extra.

Nicméně zahrady byly rozlehlé, plné krásných zákoutí a bylo tam málo lidí. Bohužel se tam konala svatba, takže všichni ostatní tam zůstali stát a pozorovali obřad. Já takové okukování nemám ráda, samotné by mi to vadilo, tak jsem šla dál, prolezla všechna zákoutí zahrad.

Došla jsem až k Jo-an, což je jedna z nejslavnějších japonských čajoven a je označená jako národní poklad. Původně byla postavena roku 1618 čajovým mistrem Odou Urakuem (Urakusaiem), který byl mladším bratrem a žákem nejslavnějšího japonského čajového mistra Ody Nobunagy. Čajovna byla součástí chrámového komplexu v Kjótu a stála v těsném sousedství studovny Shodenin Shoin. Roku 1936 se stavby staly národním pokladem a v roce 1972 byla čajovna a studovna přestěhována sem do zahrad Urakuen. Čajovna je jednou z pouhých tří čajoven na seznamu japonských národních pokladů.

U čajovny byl průvodce, který podával krátký výklad, ale zrovna jsem se tam sešla se samými Japonci, takže anglicky jsme prohodili jen pár slov. Počítala jsem s tím, že anglický výklad dostaneme, až se tam sejdeme všichni čtyři, takže jsem se nenápadně vytratila. U východu ze zahrad jsem zjistila, že mě ostatní mezitím někde předešli a už tam na mě čekají.

Kvůli svatbě ale ostatní nepochodili vše, takže se rozhodli omrknout ten zbytek. Explicitně jsem je poslala právě do čajovny, a protože vyrazili na okruh po směru hodinových ručiček, šla jsem jim naproti v protisměru s tím, že se potkáme v té čajovně. Znovu jsem tam prohodila pár slov s průvodcem a čekání na ostatní jsem si zkrátila objednáním čaje za 600 JPY. Když jsem dojedla a dopila, uplynulo už dost času a ostatní nikde, tak jsem šla znovu k východu, kde zase čekali. Zvládli tu odbočku k čajovně přejít 2× a ještě mi tvrdit, že tam byli :-).

Tak jsem je tam zavedla, moc se jim tedy nechtělo a asi se jim tam ani moc nelíbilo. Společnou fotku u čajovny Jo-an, kterou nám průvodce nabízel, jsme s díky odmítli. A výklad v angličtině jsme také moc nedostali. Ale od průvodce jsme se alespoň dozvěděli, že kameny ovázané provazem symbolizují práh, za který se nemá šlapat.

Pak už jsme tedy došli zpět na nádraží, za 600 JPY na osobu koupili jízdenky a první vlak označený jako „local“ nechali ujet, abychom o 3 minuty později nastoupili do toho označeného „rapid“, který dost zastávek projíždí.

V Nagoye jsme došli na linku Aonami Line. Neodolala jsem, a jelikož je poslední den a poslední šance, koupila jsem si cestou za 1.370 JPY ten správný nádražní bento box. Za 350 JPY na osobu jsme pak koupili jízdenky a dojeli na konečnou.

Tam jsme udělali rychlý nákup v supermarketu na zahnání aktuálního hladu a žízně a došli jsme do „SCMAGLEV and Railway Parku“. Miki tam bleskově zhltnul zakoupené sushi a my mezitím koupili v automatu vstupenky. Stály 1.000 JPY na osobu, tedy stejně, jako do zahrad Urakuen.

Postupně jsme si to tam prochodili, prohlédli vlaky, prostudovali různé technologie. Mezi exponáty vyčnívají tři vlaky, které stojí v samostatné hale. Jsou významné tím, že ustanovily rychlostní rekordy. Je jimi parní lokomotiva Class C62, která roku 1954 stanovila rekord 129 km/h, šinkansen 300X, který je v roce 1996 rychlostí 443 km/h a konečně Maglev MLX01-01, jehož rychlostní rekord 581 km/h z roku 2003 byl pak ještě postupně navyšován až na současných neskutečných 603 km/h.

V muzeu je představena i řada technologií, například jak se liší výhybky šinkansenů od běžných vlaků. Nejvíc mě zaujalo video s paralelní simulací, které zrychleně ukazuje 24 hodin na železnici.

Měli tam třeba i možnost si „zakoupit“ jízdenku v automatu, což prostě obnášelo na automatu zvolit cílovou stanici a vlak, a pak prohnat jízdenku turniketem. Na rozdíl od kjótského muzea ale jízdenkový automat byl komplet v japonštině, takže to byl docela vtip se tím proklikat, a pro nás čtyři hned 4×, a turniket neměl z boku plexisklo, jako ten v Kjótu, takže nebylo vidět, co se v turniketu s jízdenkou děje. O to větší legrace je, že Miki, který to moc neřešil, pro sebe na automatu naklikal šinkansen Hikari 519 a já, která chtěla něco extra, ideálně Nozomi, na který náš pravý JR Pass neplatí, jsem opravdu správně navolila Nozomi 111 :-).

Železniční muzeum v Kjótu mě bavilo víc, některé ukázky technologií jsou tam víc interaktivní, ale tady mi zase přišlo, že je méně lidí a třeba právě ta hala se třemi rychlými vlaky historie je vyloženě komorní.

Část času jsem využila pro snědení bento boxu. Bylo v něm tolik různých věcí a tolik chutí! Byl naprosto výtečný, tohle mi bude doma moc chybět… ;-(

V suvenýrech jsme si nic nevybrali, tak jsme poslední mince utráceli za jízdenky zpět (350 JPY na osobu). A v 17:00 jsme sedli na vlak a vyrazili zpět do Nagoye.

Po příjezdu jsme vyzvedli kufry ze skříněk a šli si sednout do čekárny. Jeli jsme o jeden vlak dřív, než jsme měli v itineráři, tak jsme měli na nádraží trochu čas. Využila jsem ho k tomu, že jsem se převlékla hned a nenechávala to až na letiště, což se později ukázalo jako docela prozíravé. Když zbývalo do odjezdu asi 20 minut, šli jsme si stoupnout na nástupiště a ještě naposledy sledovat šinkanseny.

A pak přijel náš Hikari, nastoupili jsme a bylo na čase užít si poslední jízdu. Jeli jsme dlouho, ale stavěli jsme asi jen 3×, takže jsme si to na závěr docela užili.

Vystoupili jsme v Shinagawě a chtěli koupit něco k jídlu a pití, ať mám něco na čekání na letišti v Tokiu a hlavně v Dubaji. Nádraží bylo velké, ale jako na potvoru tam žádný supermarket nebyl. Tak jsme vylezli až ven a prošli jednu boční ulici, ani tam nic nebylo. Ale v obchodním domě u nádraží byl označený supermarket v suterénu, tak jsme tam nakoukli a fakt. Vzali jsme jen něco málo, poslední nákup stál 2.616 JPY. I. s J. zatím čekali na nádraží, tak jsme pro J. vzali alespoň něco k pití.

Pak jsme přestoupili na vlak. Bohužel v itineráři jsme měli chybku, naštěstí tedy první a jedinou za celou dobu, takže jsme nejprve jeli jednu zastávku opačným směrem, tam přestoupili a pak už jeli správně tři stanice na Hamamatschuchō.

Ve stanici Hamamatschuchō jsme přestoupili na monorail, který přijel během minutky, a dojeli s ním na letiště. Po výstupu jsme si ještě monorail nafotili a pak udělali jen pár kroků a stáli v odletové hale.

Tentokrát jsme byli na letišti v dostatečném předstihu, takže jsme nastrkali do kufrů zbylé drobnosti a kufry zabalili do fólií. Poté stačilo dojít k odbavovacím přepážkám, kde ale byla šílená fronta. Dokonce tak šílená, že jsme v ní stáli přes hodinu, zatímco I. s J., kteří narozdíl od nás šli na online odbavení, byli už dávno hotoví. Vůbec to nepostupovalo, a když jsme se dostali tak blízko, že už jsme viděli na přepážky, začali jsme chápat důvod.

Paní vždy pro novou „skupinu“ vyběhla zpoza přepážky, pozdravila, vzala si pasy, případně další papíry, přepočítala příruční zavazadla, občas si vyžádala, aby si lidi dali menší příruční zavazadlo do většího, že smějí mít jen jedno, vypsala číslo letu na visačku, kterou jsme si museli příruční zavazadlo označit, požádala o postavení odbavených zavazadel na pás, některé lidi požádala, ať z kufrů vyndají některé věci, zkontrolovala pasy, vytiskla lístky na kufry, které ale na kufr jen zlehka připlácla, až později přiběhnul chlápek, který to nalepil správně na ucho kufru, přidal k tomu visačku Emirates, do které nalepil útržek lístku z kufru a teprve poté kufry poslal pryč.

Když jsme přišli na řadu, byli jsme naštěstí většiny těch procedur ušetřeni a přímo na přepážce jsme byli vyřízeni oproti ostatním dost rychle. Oba kufry dohromady vážily 31,6 kg, ztloustly nám tedy o 11,4 kg :-). Jooo, nudle, talířky, bonsaj, matcha, matcha, matcha… :-)

Miki si pak šel sehnat figurku maneki neko, což ovšem jen tak vágně zagestikuloval, zatímco jsem I. s J. instruovala, ať už na nás nečekají a jdou dál, a zmizel. Čekala jsem, že bude někde poblíž, ale ve skutečnosti jsem tam zůstala sama. Vyrazila jsem na průzkum okolí s tím, že bych asi měla Mikiho najít, když mám u sebe jeho pas a palubní vstupenku :-).

Když jsme se konečně našli, měl svou maneki neko, a na oplátku dostal trochu vynadáno, že snad na mě mohl těch pár vteřin počkat, než předám I. s J. potřebné instrukce. Pak jsme chvíli poseděli u volného stolečku a snědli naprosto výborné sushi, které jsme si koupili v Shinagawě v supermarketu, a dopili poslední pití. Reálně není nic horšího, než když je poslední jídlo a pití fakt dobré, to se člověku domů vůbec nechce, když ví, co všechno restaurace u nás vydávají za sushi…

Pak jsme prošli přes bezpečnostní prohlídku, navazující imigrační a trochu se prošli po letišti. Bylo dost velké a čas kupodivu docela pokročil, takže jsme došli k odletové bráně a v podstatě se rovnou postavili do fronty na nástup do letadla.

I. s J. jsme zahlédli, takže jsme byli v klidu, že jsou na správném místě ve správný čas. Akorát se jim asi podařilo přijít včas a zabrat místa k sezení a všude bylo tolik lidí, že bychom se k nim museli v podstatě prodírat, tak jsme je nechali bez dozoru :-).

8. 4. 2018 - Přelet z Tokia do Dubaje, přílet z Dubaje do Prahy

Nástup do letadla (registrace A6-EGA) byl tentokrát docela hladký, bez výrazného množství lidí, kteří si především potřebují uklidit svá zavazadla, místo aby uvolnili uličku. Usadili jsme se na svá místa a čekali na odlet. Jelikož zpáteční letenky máme v tom nejlevnějším tarifu, máme nejen menší hmotnostní limit na zavazadla, ale také přidělená místa v letadle. Nejsem si jistá, jestli jsme vůbec měli možnost to nějak ovlivnit, ale jelikož J. kvůli své noze preferuje místo do uličky tak, aby si tam mohl levou nohu natáhnout, a toto místo na něj rovnou vyšlo, radši jsme na to nesahali a vzali ta místa, která jsme dostali přidělená. Osobně jsem si ani moc nestěžovala, protože mi Emirates „vylosovali“ místo u okénka, Mikimu to asi bylo jedno, ale jelikož jsme dostali 4 místa vedle sebe v jedné řadě, tak I. seděla v téže řadě, ale přes uličku, z čehož asi moc nadšená nebyla.

Startovali jsme s několikaminutovým zpožděním oproti plánu. Brzy po vzletu se začalo rozdávat pití a pak i jídlo. K večeři jsem si dala „hambagu“, tedy japonské hovězí se sezamovou rýží a karamelizovanou cibulkou, jinak byl i zbytek menu převážně japonský. A dostali jsme dokonce i zelený čaj, který samozřejmě s tím, který jsem měla před několika hodinami v čajovně, neměl nic společného :-), ale dobrý byl, ne že ne. I ten mi bude chybět…

Vzhůru jsem vydržela až do Soulu a poté, co jsme si ho shora pěkně prohlédli, jsem se uložila k spánku. Místo u okénka mi přináší možnost se tak nějak vyspat. Sice jsem se různě probouzela a měnila polohy, ale zvládla jsem spát skoro 2 hodiny v kuse, a když jsem se probudila definitivně, zbývaly do přistání asi jen 3 hodiny.

K snídani jsem si dala nudle udon s kuřetem a zeleninou, jinak v menu bylo třeba různé ovoce nebo jogurt. A opět, naposledy, zelený čaj.

Po příletu jsme opět byli nasměrováni na bezpečnostní kontrolu, jejíž význam vůbec nechápu. Jediné, co jsem udělala, bylo sundání pásku, jinak jsem měla v batohu kosmetiku i pití z letadla, a nikoho to nezajímalo, chlápek u monitoru v podstatě pospával a dva u průchozích rentgenů si povídali a pípání procházejících je moc nezajímalo.

Během letu jsem vůbec nebyla na toaletě, takže po přistání jsme k ní všichni rovnou zamířili. Všechny ale byly šíleně daleko, a když jsme tam došli, narazili jsme na šílené fronty. Jelikož Emirates nám posunuli odlet do Prahy na 8:35 (z původních 9:05), tak jsme měli na celý přestup jen 1:50. Času jsme měli spoustu, ale zase nebylo dobré ho strávit ve frontě na toalety na příletovém terminálu, takže nám nezbylo nic jiného, než zahájit přesun na odletový terminál A. Cestou jsme naštěstí narazili na prázdné toalety, tak jsme je využili.

Po přesunu k bránám A jsme si trochu prošli terminál a trochu času strávili v duty free shopu, kde měli zrovna docela výraznou slevu na Mikiho oblíbený Ralph Lauren. Bohužel ale jen na toaletní vodu, nikoli parfém, takže jsme jim ho tam nechali. A pak už byl čas se přesunout k našemu východu, který už byl otevřený. Čas na přestup nám vyšel vlastně tak akorát s trochou rezervy. Přes 2 kontroly nás pustili do vyhrazené čekací části, kde jsme pak ještě chvíli poseděli, než nás pustili do letadla (registrace A6-EOP.

Máme bohužel místa B a C, takže žádné okénko na spaní se tentokrát nekoná. A jelikož I. s J. byli odbaveni online a my se odbavovali až na letišti, navíc kvůli tomu našemu letu v business třídě nám rezervaci rozdělili na dvě samostatné, sedíme teď odděleně, odhadem několik řad od sebe.

Na start jsme čekali docela dlouho, protože před námi bylo několik letadel. Ale byla dobrá viditelnost, takže při startu bylo vidět panorama Dubaje včetně Burj Khalify. Po startu několika lidem rozdali jídlo (dětské, vegetariánské), ale jinak se nic nedělo, tak jsem se pustila do dopisování deníku a hlad jsem zahnala vlastním jídlem koupeným v Shinagawě.

Jídlo v podobě sendviče jsme dostali, když zbývalo necelých 5 hodin do přistání, přičemž v jídelním lístku psali, že to bude po vzletu. Pak se rozlévalo pití, požádala jsem o pomerančový džus a čaj a dostala vodu s tím, že prý džus přinese. Pak se steward vrátil s tím, že pomerančový už není – jakože opravdu na začátku letu? – a jestli prý chci ananasový, jablečný nebo rajčatový. Tak jsem požádala o mangový :-). Vtipkovat se mu očividně nechtělo, takže jsem nakonec zůstala jen o vodě. V poslední době se to děje čím dál častěji a už mě to moc nebaví... :-(

Po sendviči jsem dopsala zbytek deníku a pak se rozhodla odpočívat a třeba si i zdřímnout. V podstatě jsem tedy podřimovala po celý zbytek letu. S Mikim jsme si pustili animovaný Disneyho film „The Aristocats“, Miki si dal dost práce s tím, aby načasoval svůj film s mým, abychom se dívali současně na totéž, ale já stejně většinu prodřímala.

V mezičase nás vyrušilo jen jídlo. Z nabídky jsem zvolila kuře s rajčatovou omáčkou a bramborami. Byl k tomu výborný Quita salát a famózní čokoládový dezert.

Po přistání jsme se dostali z letadla docela brzo, tak jsme na I. s J. nečekali a rozhodli se co nejdřív projít přes imigrační a pak odchytit kufry. V mezičase jsem si odskočila na toaletu, a když jsem přišla, už i I. s. J. postávali opodál. Kufry dorazily všechny a krátce po sobě, jen I. z nich odpadla fólie, do které se je pokusila zabalit.

Na celnici se tvářili dost nepřístupně až naštvaně, ale nikdo nic nechtěl. Tak jsme došli na odjezdové místo aut Go Parkingu, zrovna tam jedno stálo, naložili jsme se a byli odvezeni k autu.

Naložili jsme se do auta a J. nás odvezl k práci, kde Miki vyzvednul klíče, doběhnul pro auto, přeložili jsme kufry z jednoho auta do druhého a rozloučili se s tím, že si brzy předáme společné fotky a v červenci se uvidíme v Praze. Zatímco my jsme byli za 20 minut doma, I. s J. to brali přes chalupu a přitom jen domů to mají nějaké 2 hodiny cesty, takže mi jich bylo docela líto, protože sama jsem toho měla dost.

Doma jsme postupně vybalili, bonsaj i talířky přežily bez úhony, stejně tak všechny matcha věci, které mají maximálně nepatrně zmáčknuté krabičky. Vyprala jsem pár věcí, ať se nám to tu nehromadí a atypicky brzo jsem šla spát.

Závěr

Letošní závěr může být krátký, protože platí vše, co jsem závěrem shrnula už v loňském roce. Bezmezné nadšení přetrvává, byť letos se vyskytlo i několik drobnějších zádrhelů, které trochu „narušily“ celkový dojem – čajový obřad před divadelním představením, znatelně větší koncentrace turistů na většině (opět) navštívených památek nebo změny v naplánovaném itineráři. I letos se nám tedy nepodařilo u Fuji navštívit termální oblast Ōwakudani nebo návštěvu večerně nasvíceného chrámu Shōren-in Monzeki jsme museli trochu „vyimprovizovat“ a bohužel jsme tam dost zmokli. Alespoň máme něco na seznam zas na příště.

To větší množství turistů jsme vzhledem k „sakurové sezóně“ mohli čekat, ale hodně mě překvapilo, že třeba i na Fushimi Inari Taisha, kam jsme jeli prvním (!) vlakem, bylo hned ráno neskutečné množství lidí. Loni jsme tam spolu s dalším párem (asi) Američanů vystupovali z vlaku úplně sami!

Ale zase – viděli jsme sakury. Viděli jsme tolik sakur, že už nikdy v životě nepotřebuji žádnou sakuru vidět. Jsou krásné, ale tu zvláštní euforii, která se kolem nich strhává, ve mně nevyvolávají.

Loni mě nejvíc mrzelo, že jsem už před odletem nevěděla, co je goshuin a o jeho existenci jsem se dozvěděla až během pobytu v Japonsku. Jelikož letos jsme v podstatě následovali naši loňskou cestu, navštívili jsme velké množství míst podruhé. Ale letos… už jsem byla připravena!

Společnost I. a J. vnesla do našeho cestování úplně nové poznatky. Zahráli jsme si na průvodce. Příprava pro 4 byla v podstatě totožná, jak příprava pro 2, jen náročnější v tom, že bylo potřeba sehnat vhodné ubytování pro 4 (tzn. ideálně 2 pokoje) nebo že vstupenky do divadla byly potřeba v témže počtu a v té době už byly beznadějně rozebrané a zbývala u sebe už poslední čtveřice, kterou jsme prostě museli vzít. I přímo v Japonsku to pak bylo samozřejmě jiné, protože jsme se nemohli rozhodovat sami za sebe, je potřeba uspokojovat různé potřeby většího počtu lidí a větší skupinka je pochopitelně i méně variabilní, například je třeba v davu větší riziko, že se někdo ztratí. A jelikož je potřeba stále kontrolovat, že je skupinka úplná, občas se někde někdo zasekne, je potřeba na něj počkat a třeba přestupy mezi vlaky jsou pomalejší. Nicméně náš program to vůbec neovlivnilo, stihli jsme všechno, co bylo potřeba, čas od času i někde popoběhli, takže I. s J. nás museli proklínat... Nemluvě o tom, že z Japonska nejlépe znají naše záda :-). Celkově to pro nás znamenalo jen to, že jsme museli být víc ve střehu, takže to bylo o něco víc vyčerpávající a vracela jsem se znatelně unavenější, než loni.

Statistiky
Nafotili jsme…
  • Milka 6.011 fotek a videí
  • Miki 3.807 fotek a videí
  • Celkem 9.818 fotek a videí
Utratili jsme…

Výhodou letošní cesty do Japonska bylo, že jsme některé náklady, především auto, dělili čtyřmi, namísto dvěma. Celkem nás celé Japonsko stálo 116.124,68 Kč.

Z toho:

  • Letenky: 41.388 Kč
  • JR Pass: 11.356 Kč
  • Hotovost s sebou – ubytování + jídlo + vstupy + zbylá doprava (auto, metro, autobusy): 20.900 Kč, za které jsme dostali 110.000 JPY, k tomu jsme měli 120.000 JPY z loňska, z celkových 340.000 JPY nám ale 60.751 JPY zbylo.
  • Zaplaceno kartou – jídlo + auto + lyžování pod Fuji + ubytování Kyoto: 28.971,91 Kč.

Odkazy