2004 - Pochod Praha - Prčice
Na start 34. ročníku Pochodu Praha - Prčice jsme vyrazili vyzbrojeni zkušenostmi z roku předchozího. Oproti loňskému roku jsme vstávali až o hodinu později, v 5:00. Do autobusu jsme nastupovali něco po 5:30 a na Hlavním nádraží jsme byli tak akorát. Fronta u pokladen na lístky však vůbec neubývala a kdyby nás nějací lidé nepustili před sebe, tak by nám vlak asi ujel.
V Benešově jsme byli krátce po 7:00. Přihlášky jsme letos měli vyplněné z domova, takže jsme je pouze odevzdali, zaplatili jsme startovné a dostali mapky. Poté jsme vyrazili na svou 44 kilometrů dlouhou pouť k cíli. Podle zvyku jsme zamířili ke Konopišti, minuli zámek, obešli rybník a vystoupali na Chvojen. Tentokrát jsme správně pokračovali na Tvoršovice a zanedlouho už jsme byli na první kontrole u Semby. Prvních 10 kilometrů jsme zdoali asi za 1,5 hodiny.
Pak jsme pokračovali dál na Nesvačily a spolu s připojivšími se pochodníky jsme začali stoupat na Kobylí hlavu. Prošli jsme obcí Drachkov a zamířili do Libohoště, kde jsme sešli ze silnice, minuli rybník a opět se vydrápali k jakémusi památníku. Pak jsme se napojili na žlutou turistickou značku, po které jsme šli až do Vrchotových Janovic. Nejen kvůli obtížnějšímu terénu, ale také kvůli únavě nám těchto dalších 12 kilometrů trvalo asi 2,5 hodiny.
Nechali jsme si potvrdit další průchod kontrolou, trochu jsme se najedli, napili, odpočinuli si a zamířili jsme dále k železniční stanici. I letos jsme dále pokračovali s velkým množstvím pochodníků, kteří se ve Vrchotových Janovicích scházejí z trasy z Benešova, z Bystřice, ale především z krátké trasy z Olbramovic. Výjimkou nebyly ani kočárky. Přes Velkou Lhotu a Bezmíř jsme došli až ke 3. kontrole do Vojkova. Už jsem byla fakt hodně unavená, puchýře i další bolístky jsem přestala počítat a snažila se dohrabat se k cíli.
Poslední úsek za 3. kontrolou však byl spíše utrpením. I letos bylo obrovské vedro a silnice z Jesenice byla strašně rozpálená, navíc na trase nebyl nikde ani stín. Do Prčice jsme tedy naprosto zmoženi dorazili asi v 16:30. Dostali jsme poslední razítko, fialovou botičku a sušenku. Stejně jako v loňském roce i letos nás v cíli zastihl déšť. Miki mi koupil malé srdíčko se slonem a zaplatili jsme si lístek na autobus k vlaku. Na nádraží jsme koupili jízdenku na vlak, počkali, až nějaký přijede a zamírili k domovu. V Praze jsem nemohla z vlaku ani vystoupit a soucitné pohledy lidí v metru bylo možno omluvit leda tak botičkou zavěšenou na batohu...
