2021-08-14 - 2021-08-31 - Panama a Kostarika

Obsah

Úvod

Nedlouho po našem návratu z Francouzské Polynésie jsem začala se zájmem sledovat koronavirové dění ve světě. Česká republika tou dobou byla, slušně řečeno, v háji. Zase. Počty hospitalizovaných i zemřelých narůstaly závratnou rychlostí a očkování bylo v nedohlednu. Však ještě na jaře 2021 mi vycházel optimistický termín očkování na jaro následujícího roku.

Jak se situace zhoršovala u nás, zhoršovala se vlastně i jinde ve světě. Destinací, které zůstaly otevřené, bylo pomálu. I ta vstřícná Francouzská Polynésie přitvrdila. Jednou z mála zemí, které zůstaly otevřené turistům, a to už od srpna 2020, byla Kostarika. Tedy, že by mě lákalo letět zrovna tam…

Jenže člověk míní a život mění. Ani na jaře 2021 se možnosti moc nerozšiřovaly a situace se nezlepšila ani s příchodem letních prázdnin, které přinesly možnost cestovat tak maximálně do „tradičních“ destinací. Prostě „k moři“.

S přáteli jsme se nakonec dohodli, že bychom do Kostariky jeli společně, jejich podmínkou ale byl česky mluvící průvodce. Poptala jsem takový zájezd u CK Livingstone, se kterými už jsme byli ve světě opakovaně a o kterých víme, že by nám to připravili i na míru. Jenže cena byla dost strašná – z logiky věci, bylo nutné zaplatit toho průvodce, ale nejen jeho čas, ale i ubytování atd. Koncem května jsem poslala poptávku i do ČambiTour, ale definitivní rozhodnutí nepadlo.

V mezičase jsem zkusila i další možnosti – CK Kudrna ale zájezd do Indonésie zrušil tamnímu lockdownu. CK Adventura měla poznávací Seychely dost předražené a zájezd do Tádžikistánu a Kyrgyzstánu uzavřeli dřív, než jsem vyhodnotila, jestli by to pro nás bylo zajímavé. A z CK SEN ani na druhý e-mail nikdo nereagoval. Ti tedy asi mají zákazníků dost…

Nakonec jsem se tedy 22. 7. domluvila s ČambiTour, že jim pošlu náš itinerář a že prý: „… my na to mrkneme, zda lze splnit, zda lze ještě kde bydlet apod. Pokud to splnit půjde, vybereme vratnou zálohu a vrhneme se na to!“ Bohužel to byl začátek konce, protože nejdřív jsme dostali zprostředkované info, že Kostarika ve spojení s Panamou nelze, respektive že jim to tak místní partner nesestaví. Pak mi nabídli jiné lety, než jsme měli vybrané, i když tedy na mou žádost nakonec ověřili, že jdou i ty námi vybrané. Tohle je jedna z věcí, které moc nerozumím, protože pokud já vidím ty letenky v systému k prodeji, tak by je přeci měli vidět i zprostředkovatelé.

Jenže pak bohužel nepřišla informace, jestli tedy lze naše požadavky splnit. Jsem metodik, držím se pravidel, čekala jsem tedy buď na zamítnutí, v lepším případě potvrzení a výzvu k zaplacení zálohy. Takže když mi 29. 7. v e-mailu rovnou přistála nabídka s itinerářem, byla jsem, mírně řečeno, zmatená.

A taky dost rozčarovaná. Cena 69.300 Kč za osobu byla bohužel neakceptovatelná, protože to byla částka jen za letenku, půjčení auta a ubytování. Hlavní problém byl navržený itinerář, který mi evokoval nějaký hotový balíček vytvořený místní cestovkou, protože úplně vynechával některá místa, která jsme v našem itineráři měli. Asi místní partner vyhodnotil, že to není stihnutelné, tohle nám ale ostatně vždy a všude říká spousta lidí, a přitom my tím, že vstáváme klidně v 5:00 a využíváme celý den, toho stíháme opravdu hodně a přitom nikdy nemáme pocit, že bychom něco ošidili.

Jako bonus nám bylo naceněno ubytování v dost luxusních lodgích a hotelích, žádné z ubytování nebylo pod 80 USD na noc. Vše navíc bylo se snídaní, ačkoli jsem poptávala: „hotýlky, penziony, hostely (vždy soukromý pokoj ideálně s vlastním sociálním zařízením), tradičně vše bez snídaně, protože rádi vyrážíme brzy ráno, na druhou stranu když někde zpomalíme, klidně si užijeme třeba na 1 den i luxusnější hotel, jen musí být čas si ho užít :-)“. Mít ubytování se snídaní, tak opravdu náš plánovaný itinerář nestihneme, to bychom se každý den vyhrabali nejdřív v 9:00 :-) a to je doba, kdy my už se vlastně z některých míst vracíme a v protisměru potkáváme překvapené turisty.

Loni jsme přesně takhle navštívili Tři vodopády na ostrově Raiatea. Pod tím nejvýše položeným byla krásná laguna, z internetu jsem věděla, že vhodná ke koupání. Jenže jsem si nějak zapomněla vzít plavky… Díky tomu, že jsme měli minimálně hodinu náskok před očekávanými prvními turisty to nebylo nic, co by mě od koupání odradilo :-).

Ve světle toho všeho jsme byli ze zaslané nabídky dost rozpačití a bylo hned jasné, že ji opravdu nevyužijeme… Jenže co teď. Připomínky jsem k tomu poslala a taky naše osobní údaje, aby nám aspoň zarezervovali ty námi požadované letenky. V těch jsme sice ještě v mezičase udělali drobnou změnu, ale nebylo to nic, co by mělo rezervaci a následné koupi letenek bránit.

Jenže rezervaci letenek nám v ČambiTour neudělali, do plánovaného odletu zbývalo asi 10 dní, cena letenek rostla a k zařízení toho zbývala ještě spousta. Z ČambiTour dorazil návrh možností, z nichž nejvhodněji se jevila možnost cestu odložit na podzim, získat tím víc času. Jenže my už jsme nějak nebyli přesvědčeni, že v tom celém chceme pokračovat a že se ta nabídka, kterou jsme dostali, dá vůbec přetransformovat v něco, co odpovídá našim představám.

V tom duchu jsem to taky do ČambiTour napsala, majitelka to vzala sportovně. Uvědomuji si, že je to stálo nějaký čas (ostatně – pomyslná „ztráta času“ byla vzájemná, ale je jasné, že u nich čas jsou peníze), přesto mi „odpustili“ platbu zálohy. Těžko říct, jestli to sami vyhodnotili tak, že naše požadavky tedy nelze splnit, nevím…

Nakonec to ale vzalo rychlejší spád, než jsme čekali a my se prostě rozhodli, že když už jsem nad tím strávila tolik času, tak prostě pojedeme. Sami.

Den, dva koukání na letenky, trocha šíbování s termíny kvůli výsledné ceně, až jsme letenky koupili. Obratem jsem zaplatila i pojištění – lékařské výlohy včetně COVIDu a taky storno. Moc se to neví, ale storno si lze pojistit i při cestě plánované na vlastní pěst, jen má trochu specifické podmínky a musí se kupovat v ten samý den jako cestovní služba. Letenky byly koupeny jako nezrušitelné, ale přebookovatelné – strašné slovo, prostě „změnitelné“ – takže předmětem případného storna by byla právě jejich cena. Paradoxem je, že po zakoupení letenek se v systému u posledního segmentu letu objevilo, že jsou nezrušitelné a nezměnitelné. Průběh rezervace, resp. koupě letenek mám uložený a je tam explicitně uvedeno něco jiného. Nehas, co tě nepálí, takže to budeme případně řešit až ve chvíli, kdy nás to pálit bude.

Nakonec jsem přece jen asi udělala chybu. Chtěla jsem být férová a ČambiTour jsem přiznala, že pojedeme sami v původně plánovaném termínu a jejich návrh na realizaci v podzimním termínu tím pádem padá. Majitelku to očividně naštvalo a v e-mailu mi obratem přistála faktura za jejich služby. Neměla bych problém fakturu zaplatit, pokud by bývala aspoň nabídka byla podle našeho zadání – však jsem taky s platbou zálohy od začátku počítala. Navíc – pokud by dodrželi postup a nabídku mi poslali až po zaplacení zálohy, tak by se to celé vyvíjelo jinak. Jelikož nám ale připravili a nacenili něco, co jsme nepoptali, neviděla jsem důvod za takovou službu platit. Chápala jsem, že se majitelka naštvala a měla pocit, že jsme je využili, možná ten jejich postup měl i svůj důvod (náš brzký termín odletu), ale platit za něco jen proto, aby z toho protistrana špatný pocit neměla, to mi nepřijde jako dostatečný důvod…

Cítila jsem se zaujatá, tak jsem se ptala dalších lidí, jak by postupovali. Převládal údiv, že chce někdo za nacenění zájezdu zaplatit a tím pádem i názor, že když to ani nebylo podle zadání, tak to platit nemám. Jednou jsem zaznamenala názor, že bychom s majitelkou měly najít kompromis a já bych zaplatila třeba polovinu. To jsem chtěla udělat, proto jsem taky chtěla, aby nám aspoň koupili letenky, že z nich budou mít provizi, jenže prý provize z letenek je moc malá…

Přiznám se bez mučení, že poslední e-mail od majitelky už jsem nečetla. Bylo mi jasné, že bych jí chtěla odpovědět, nějak to urovnat a zároveň tu zálohu neplatit, domluvit se na nějaké spolupráci v budoucnu, prostě něco udělat. Jenže mě – vlastně dodnes, a to už je září – nenapadla žádná cesta. Zatímco ona asi cítí křivdu, já spíš lítost. Mrzí mě, že jsme spolupráci ukončily tímto způsobem. Na sociálních sítích je sleduji už dlouhé roky, vím, že jednají férově, to už se dneska hlavně v cestovním ruchu opravdu nevidí. Původně jsem byla přesvědčená, že jejich služeb využijeme aspoň někdy v budoucnu, ale myslím, že majitelka už o nás nebude chtít nikdy slyšet a já nebudu mít odvahu se ozvat… Jedno je jisté – cokoli organizovaného už očividně není pro nás a v budoucnu bude mít smysl o něčem takovém uvažovat pouze v případě, že půjde o destinaci, kam si sami jet netroufneme nebo to nepůjde.

Konec stesků, vraťme se k naší cestě… Od okamžiku koupení letenek jsem měla 10 dní na to, abych torzo našeho itineráře rozpracovala do úrovně pro nás obvyklé. Jako bonus jsme v té době ještě odjížděli na víkend z Prahy a řešili věci okolo domu, které závisely na dalších lidech, takže se čas výrazně smrsknul. Díky tomu se ale ukázalo, v jak rekordním čase by vlastně šla cesta naplánovat. Jen nedostatky zjistíme až na místě, na opakované kontroly tentokrát nebyl čas :-).

Klíčové věci jsem naštěstí zařídit zvládla. Šlo logicky především o všechny příletové formality. Na ráno 12. srpna jsme byli objednaní na COVID testy. Miki si pak dojel do banky požádat o kreditní kartu, kterou mu ale logicky nestihnou vydat. Za 26.160 Kč koupil 1.200 USD a v Cestovatelském obchodě vyzvednul objednaný repelent a pláštěnky (729 Kč). Večer jsme pro jistotu něco málo zabalili.

V pátek už zbývalo jen doladit věci v práci, zkontrolovat vstupní formality do cílové destinace a dobalit. Spát jsme šli asi ve 21:00 a měli před sebou pouhých 5 hodin spánku…

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-08-14 - Panama a Kostarika, odlet

Budík na 2:00 byl hoden označení sebevražedný. Koho to sakra napadlo koupit letenky s odletem v 6 ráno :-)?!? Do kufru jsem přihodila už jen kosmetickou taštičku, kufr definitivně zamkla a byla připravena k odchodu. Miki se rozhodl vyčistit sprchový kout :-). Kvůli smradu čistícího přípravku se to ukázalo jako dost blbý nápad, takže zase pustit vodu, opláchnout to, zavřít vodu…

Do auta jsme tedy nasedali ve 2:53 s tím, že tramvaj od práce nám odjíždí za 20 minut. Ano, cesta mimo špičku trvá necelou čtvrthodinu, ale luxusní náskok jsme tedy neměli. Naštěstí nás opravdu cestou nic nezdrželo a tramvaj jsme stihli. Byla pěkně narvaná a cesta na Divokou Šárku byla všechno jiné, jen ne komfortní.

Na letiště jsme dorazili včas, tedy ve 3:49. Ale proč KLM požaduje, abychom přijeli 3 hodiny předem je mi záhadou. Odbavovací přepážky totiž byly ještě uzavřené, přitom do odletu zbývalo jen něco málo přes 2 hodiny.

Čas jsme tedy využili k zabalení kufrů. Mezitím byly odbavovací přepážky otevřeny a okamžitě se u nich vytvořila pěkně dlouhá fronta, tak jsme se do ní také postavili. Do odletu zbývaly asi 2 hodiny, přičemž hodinu z toho času jsme nakonec prostáli právě ve frontě.

Při odbavení se nás sice check-in agentka zeptala, kam letíme, ale kromě negativního COVID testu nám nic nekontrolovala. Přitom správně by nás neměla pustit na palubu, pokud si není jista, že nás cílová destinace přijme, takže měla zkontrolovat i panamský příjezdový formulář.

Než jsme prošli přes bezpečnostní kontrolu a našli správnou gate, byl už pomalu čas nástupu do letadla. Pěkně to tentokrát uteklo…

Letadlo KLM mělo registraci PH-BGH. A bylo plné do posledního místa, očividně COVID už minimálně teď v létě lidi doma nedrží… My měli místa 22A a 22B.

Startovali jsme s maličkým zpožděním, asi v 6:10. Počasí nám moc nepřálo, v podstatě od vzletu byla oblačnost a špatná viditelnost. Něco málo bylo vidět jen když se na chviličku mraky protrhaly. Přelet nad německé území jsme poznali podle větrných elektráren, Nizozemsko pak podle všudypřítomné vody.

K jídlu jsme cestou dostali banánový chlebíček, moc dobrý. Já si k němu dala pomerančový džus, Miki kávu.

Kapitán s námi při přistání v Amsterdamu pěkně třísknul o ranvej. Tak jsem si neodpustila kyselou poznámku, že největší leteckou katastrofu historie zavinil jeden z nejzkušenějších pilotů KLM :-).

Letiště Shiphol bylo smutné. Prochodili jsme ho, co to šlo, ale nic většího, než B777 jsme neviděli. Podle Flightradaru sice do Amsterdamu v tu dobu mířili Emirates, Etihad, Qatar nebo Kuwait, ale všichni jen B777 nebo Dreamlinerem… Víc než letadla mě zaujala třeba kabelka ve tvaru květu tulipánu. Co lidi nevymyslí…

Chvíli jsem taky řešila nezbytnou byrokracii – předně změnu hotelu v Panamá, protože ten původní, hotel Marbella, prostě NEMĚL STŘEŠNÍ BAZÉN, chápete :-). Z hotelu mi poslali formulář pro objednání dopravy z letiště, takže jsem ho vyplnila. Chtěli i podrobnosti jako je číslo letu, očekávala jsem tedy, že na nás bude na letišti čekat nějaký taxík. Nakonec jsem jméno hotelu doplnila i k rezervovaným výletům, snad nám tedy jejich organizátoři ještě nějak zpátky potvrdí čas vyzvednutí.

Když se konečně přiblížil čas vstupu do salonku, kam můžeme z nějakého podivného důvodu až 3 hodiny před odletem, pomalu jsme k němu zamířili. Pravda, přišli jsme brzy, asi v 9:35, vstup jsme měli mít až od 10:00, ale za pokus nic nedáš, že? Jenže nám bylo na recepci sděleno, že salonek je plný a máme přijít za hodinu. Miki se šel ještě projít po letišti, já se rozhodla posedět a dopsat deník.

Asi v 10:20 jsme to šli zkusit znovu, tentokrát už jsme byli úspěšní. Výběr jídel žádná sláva, měli mít nějaké hotové nabalíčkované jídlo, tak jsem očekávala nějaké sendviče, bagetky, ale místo toho byly snídaně klasicky bufetovým způsobem, COVID neCOVID. Když si vzpomenu, jak to řešili loni v salonku na Tahiti, vše za plexisklem, servírované na žádost, jaká tam byla omezení… Je pravda, že ani roušky se v Amsterdamu nijak důsledně nenosí, i personál to má dost „na háku“.

Jídlo jsme si každopádně užili, měli úžasné croissanty a čokoládové „šneky“. Brzy se taky uvolnila místa u okna, tak jsme se přesunuli a pozdní snídani si užili s výhledem na letištní plochu. Ale bohužel – nadále žádná velká letadla.

Po návštěvě toalety jsme se asi ve 12:10 odebrali směrem k naší gate. Byla až na úplném konci prstu E, takže jsme se „pěkně“ prošli. U gatu už seděla spousta lidí, ale ne taková spousta, jakou jsme čekali. Zrovna hlásili zahájení nástupu během 5 minut, tak jsme si radši ještě jednou odskočili, ať nemusíme v letadle zvedat spolucestujícího, a po návratu jsme se v podstatě plynule zařadili na konec vzniklé fronty.

Palubní vstupenky kontroloval personál z takových improvizovaných průhledných budek, které mi trochu připomínaly budky telefonní. Uznávám, některá opatření proti COVIDu jsou přinejmenším úsměvná.

Nástup do B777 registrace PH-BVW byl rychlý, ale celou naši uličku ucpala paní s dcerou, které nebyly schopné se se všemi svými věcmi do uličky vejít a zdolat každou řadu znamenalo omlátit kufrem a batohem vše okolo. Když jsme konečně dorazili až do té nejzadnější části letadla, zjistili jsme, že zatímco Miki má 60B ze svého online check-inu, já mám 59A.

Usadili jsme se na „svá místa“ a Miki šel sondovat k letušce, jestli si pak můžeme nějak přesednout. Prý že se to pak nějak vyřeší. OK, čekali jsme, čekali, brzy přišlo hlášení „boarding completed“ a časem i letuška, jestli prý jsme se svými místy spokojeni. Když nás ujistila, že nehodlají obsazovat zbylá místa v naší řadě, tak jsme ji pro změnu my ujistili, že jsme spokojeni úplně maximálně :-). Miki měl v 60. řadě volnou opravdu celou řadu všech 9 sedaček. Zato nějaký pán o pár řad před námi, kde seděla obsazená celá trojsedačka, se rozčiloval nad nedodržováním „social distancing“ a požadoval svého 1,5 metru :-). Letušky ho uklidnily, že po vzletu se to vyřeší a pak už o něm nevím, asi ho uklidily do zavazadlového prostoru :-).

Vzlétali jsme s asi 20minutovým zpožděním kvůli nějak zdržené nakládce zavazadel. Bohužel byla dost oblačnost, takže výhledy z okénka za moc nestály, ale mezi mraky jsme mohli – spíš vytušit, než pořádně zahlédnout – Londýn a Southhampton, přes vodu pak Dunkirk nebo Calais.

Brzy po vzletu jsme dostali ubrousky a lahev vody, časem pak i jídlo. Z „chicken or pasta“ jsem vybrala kuře, ale takovýhle prefabrikát jsem tedy dlouho nejedla. Salát i dezert byl spíš slabší průměr. Jak loni Air Tahiti Nui velmi (!) mile překvapily, tohle vlastně nepřekvapilo vůbec… Ke kuřeti s brambory a zeleninou byl ještě salát mango curry a jako dezert jablečný koláč.

Přes uličku jsem nafasovala alternativní spolucestující, která měla objednané vegetariánské jídlo a v podstatě celou dobu měla roušku pod bradou, vrcholem bylo její přetažení přes pusu a to jen když na ni významně hleděla letuška. Čekala bych, že sledování filmu v zábavním systému jí bude způsobovat nějakou špatnou auru :-), ale nikoli, visela na displeji celý let.

Poté, co jsem dopsala deník, jsem se zabalila do deky a rozhodla se plnohodnotně využít svou trojsedačku :-) Hezky jsem se na ni poskládala do polohy ležmo a asi na půl hodiny usnula. Paradoxně se mi ale vůbec spát nechtělo, takže jsem pak zkoukla filmy Yesterday, ten už jsem znala, tak to byla trochu sázka na jistotu, a také Running Against The Wind a It Chapter Two. Bohužel musím zkonstatovat, že kultovní To druhým dílem docela zazdili…

Miki během letu vyplnil celní prohlášení. Asi hodinu a půl před přistáním jsme dostali druhé jídlo. Tentokrát všichni stejné, tedy Panini Margherita. K tomu jako salát těstoviny a jako dezert mrkvový koláč.

Při příletu jsme si měli možnost z ptačí perspektivy prohlédnout skrz mraky Panamu. Viděli jsme ostrovy Bocas del Toro, některé z ostrůvků byly zastavěné do posledního metru. Viděli jsme meandry řeky Bayano a díky otočce nad Pacifikem, kterou jsme udělali před přistáním, jsme měli možnost vidět ostrov Taboga a měli jsme úžasný výhled na Panamský průplav i celé město. Super, už jsme viděli všechno a můžeme pokračovat dál :-).

Přistáli jsme s asi 20minutovým zpožděním a nějaké jsme ještě nabrali při výstupu ze zadní části letadla. Hned ve výstupním mostu nás sestřelilo příšerné vedro a vlhko. Tohle tedy bude výživné. Tím spíš, že roušky se tu nosí všude, i venku na ulicích.

Hned u výstupu z letadla nám kontrolovali pasy. Asi to měla být snaha nás roztřídit do front na imigrační, ale samozřejmě jsme byli poslání blbě a z první fronty jsme byli poslání jinam. Zase jsme si ale díky tomu trošku prošli letiště, zhodnotili jsme ho jako takovou špinavější Prahu :-).

Před imigračním bylo umístěných několik improvizovaných stolečků, kde nám zkontrolovali pasy, naskenovali QR kódy příjezdových formulářů, které jim v jejich čtečce krásně zezelenaly, což už jsme ale vyzkoušeli sami doma při zjišťování, co je v kódu zašifrováno, a zkontrolovali negativní COVID test. Tam se paní zasekla nejvíc, protože máme tři verze potvrzení téhož testu, na všech je totéž, ale pokaždé trochu jinak – něco je česky, něco anglicky, někde číslo pasu je, někde není... Paradoxně si vše potřebné vyčetla z české verze, v podstatě takové lékařské zprávy.

Pak následovalo klasické imigrační a klasické zmatky. Pas, číslo letu, jméno hotelu, vyfotit, naskenovat otisky. Všechno to trvalo a imigrační úřednici nebylo přes plexisklo rozumět. Pozitivem je snad jen skutečnost, že stejný problém řešili úplně všichni a pořvávali tam po sobě jak na tržišti.

Do třetice nás čekala ještě celní prohlídka, kde jen zkoukli naše vyplněné prohlášení, dotazem ověřili, že elektronika není nová, naskenovali zavazadla a byli jsme venku.

Měl tam na nás čekat odvoz z hotelu. Asi poprvé v životě. No, nebudu vás napínat něčím, co si bylo docela zjevné – nikdo tam nebyl. Chvilku jsme tam postávali, hledali, nakonec jsme skončili u klasických taxikářů, kde jeden zavolal přes WhatsApp do hotelu, předal nám recepční k telefonu, ale ta zas neuměla pořádně anglicky, takže se spojení nakonec záhadně přerušilo, recepční to podle všeho položila. Bože, to bude daň za ten střešní bazén :-).

S taxikářem jsme se nakonec dohodli na stejné ceně, jakou jsme měli platit za hotelový odvoz, ale ani tady není potřeba s odhalením zápletky čekat až na příjezd do hotelu, protože před hotelem byla samozřejmě cena o 5 USD vyšší než na letišti, takže 40 USD místo 35. Čekala jsem to, už když jsem ty taxikáře viděla na letišti, jak jsou jak kobylky, takže mě to ani nepřekvapilo a pořád je to o 10 USD levnější, než za kolik se mi dařilo najít jiné taxíky, takže jsme nad 5 USD mávli rukou, snad si je Héctor pořádně užije. Člověk si jen chtě nechtě uvědomí, jak krásné je cestování v zemích, kde domluvené platí a kde nemusíte být pořád ve střehu.

Trochu paradox je, že kdyby se býval choval korektně, mohl nás zítra vzít na Panama Viejo a ve středu zase zpátky na letiště. Jak se normálně taxíkům vyhýbáme jak čert kříži, po Ciudad de Panamá se turistům moc nedoporučuje pohybovat se samostatně, protože město je prošpikované chudinskými čtvrtěmi, které jsou hned v bezprostřední blízkosti památek. Usoudili jsme, že máme být rádi, že se nám podařilo vypadnout z Evropy a nebudeme to pokoušet, i když na všechna místa by se dalo dostat dopravou – metrem, autobusem… Pobyt v Panamě pokryjeme organizovanými výlety a zbytek případně taxíkem. Jen Héctor to nebude, seženeme někoho jiného.

Pro zajímavost – platba za taxíka v dolarech nebyla nijak atypická. Panama v podstatě nemá vlastní měnu vyjma nějakých mincí. Místní měna se nazývá panamská balboa (PAB) a dá se říct, že se nepoužívá. Zcela běžně se tu všechno platí v dolarech a americký dolar je uveden i jako oficiální měna… Trochu kuriozní je, že pokud by se panamská balboa použila, její kurz vůči dolaru je téměř 1:1, přesněji 1 USD se pohybuje okolo 0,99 PAB.

V hotelu o nás naštěstí aspoň věděli, takže si jen naskenovali pasy, podepsala jsem fakturu a zaplatila za 4 noci 147,43 USD (3209,09 CZK). Hotel má sice střešní bazén, což byl spolu s klimatizací a ledničkou jediný požadavek, ale jinak už má své nejlepší roky za sebou. Nadále u nás ale platí, že se do hotelu chodíme jen vyspat, takže už od pokoje očekáváme jen přítomnost postele a ideálně koupelny :-).

Na pokoj jsme odložili věci a vyrazili do nedalekého supermarketu Rey, který jsme trochu prochodili, a hlavně tam za 6,90 USD (150,20 CZK) nakoupili zásoby pití. Neb zítra přes den tady zemřu, je tu příšerné horko. A je paradox, že tu v tomhle doslova pekelném počasí lidi nosí roušky i venku na ulici a u nás je to problém i v klimatizovaných uzavřených prostorách.

Panama má už docela dlouho různé formy lockdownu, mimo jiného například něco jako noční zákaz vycházeni, který ale připadá na časy, kdy stejně venku nikdo normální není :-). Některé regiony ale třeba mají úplný zákaz vycházení. V neděli :-).

Po návratu na hotel jsme si dali sprchu, napsala jsem Tonymu, se kterým jedeme zítra na výlet, potvrdil mi čas vyzvednutí v hotelu, připravila jsem si věci a dopsala jsem si deník. Bylo krátce po 21:00 a i když už se mi pomalu začínalo chtít spát, rozum říkal ještě vydržet, jinak budeme tradičně strašit už od tří.

2021-08-15 - Panama, zdymadla Miraflores a Ciudad de Panamá

Trochu jsem to podcenila, nebyla jsem vzhůru od tří, ale až od čtyř. Naštěstí to, kupodivu, nebyla žádná hrůza, odskočila jsem si na WC, zalezla zpátky do postele a ještě trochu spala. Definitivně jsem se vzbudila asi v 5:30 a už jsem neusnula, i když budík byl nařízený až na 6:45.

Asi v 6:00 jsem si vzala plavky a vyrazila do bazénu. Bohužel nikde nevisí cedule s provozní dobou, takže jsem docela očekávaně narazila na zamčenou mříž. Vrátila jsem se na pokoj, chvíli brouzdala po internetu a když se probudil definitivně i Miki, pustili jsme si Cimrmana a výstavbu Panamského průplavu.

Posnídali jsme makový závin, který Miki odtáhnul přes půlku světa, protože včera ráno v Praze na něj nebyla chuť a pak už na něj nedošlo. Po základní hygieně jsme se oblékli a připravili, nic moc nebylo potřeba.

V 7:30 nás na hotelové recepci vyzvednul Tony a zamířili jsme k Miraflores Locks. Cestou nám vyprávěl o Panamě a protože jsme měli čas, zajeli jsme do Ciudad del Saber, které je předměstím Ciudad de Panamá. Jde o ucelený areál, v podstatě celý je přestavěný ze starých armádních budov. Dnes je to luxusní bydlení v blízkosti hlavního města.

Cestou ke zdymadlům jsme přejížděli přes most jedno rameno něčeho, co by se snad dalo nazvat řekou. Poklidně si tam plaval krokodýl :-).

U zdymadel Miraflores jsme byli v podstatě první. Tony nás doprovodil k návštěvnickému centru, nahlásil naši rezervaci, počkal, až nám změří teplotu a koupíme si vstupenky – obě stály 20 USD, i když to je obvyklá částka jen za jednu osobu. Asi sleva kvůli COVIDovému omezení provozu nebo co... A pak nás svěřil do rukou místním zaměstnancům a sám se vrátil do auta.

Prošli jsme takovou improvizovanou bezpečnostní prohlídkou, u které nás začal fotit nějaký fotograf a pak s námi absolvoval celou prohlídku. Po kontrole vstupenek jsme dostali takové malé koláčky s logem Panamského průplavu a dozvěděli jsme se, že se dnes slaví 107. výročí otevření průplavu. Proto asi i ten doprovod fotografa.

Pak jsme ve skupině s dalšími 6 lidmi absolvovali prohlídku zdejšího návštěvnického centra, které je tvořené muzeem. Měli jsme s sebou průvodce, kteří se po patrech střídali, ale čas na prohlídku byl vždy vymezen v podstatě jen jejich výkladem. Na druhou stranu v muzeu nejsou žádné dobové artefakty, je tam v podstatě jen vysvětleno, co a jak bylo postaveno a jak to funguje.

Nejvíc mě asi zaujal takový improvizovaný řídící pult. Nacházely se tu obrazovky podobné těm z letišť s vyobrazenými přílety a odlety. Tady ale bylo těch informací mnohem víc a většinu jsem jich i přes největší snahu nedokázala rozklíčovat. Že něco z toho možná bude název lodě, parametry lodě, jméno kapitána nebo čas v plutí do zdymadla, jsem si jen domýšlela.

Zajímavé byly i obrazovky s aplikací oficiálního průplavového úřadu, která zobrazovala mapy s polohou lodí. Trochu kuriozní bylo, že to celé běží na Windows XP, jejichž podpora byla ukončena v roce 2014. Tak jen tiše doufám, že tohle je neoficiální verze pro turisty a že v reálu to v nějaké „řídící věži“ běží na něčem podporovaném :-).

Horní patro návštěvnické budovy tvoří vyhlídková terasa, ze které jsou výhledy na všechny možné části kanálu. Paradoxně ani na tomto otevřeném prostranství jsme se nemohli pohybovat samostatně, ale vždy jen celá skupina, samozřejmě ale v rámci skupiny s příslušným bezpečným odstupem, takže jsem si připadala jak šachová figurka, kterou posunují z jedné COVIDové značky označující místo, kde mám stát, na druhé.

Přímo pod vyhlídkovou terasou byl starý kanál, zatímco na obzoru jsme viděli kanál nový, který je větší. Během našeho pobytu na terase propluly novější částí kanálu dvě lodě. Jsou to ohromné kolosy, každý má na palubě i v podpalubí stovky přepravních kontejnerů. Překvapilo mě, jak pomalu lodě plují. Proplutí celého kanálu prý lodím trvá 8 až 12 hodin, vlakem se ta vzdálenost dá zdolat za hodinu.

Nakonec nás ještě chtěli fotit u slavobrány na oslavu výročí, tak jsme se v rámci možností vypařili :-). V dolní části budovy nás pak pustili ven na vyhlídkovou terasu ve vyvýšeném přízemí, odkud se dalo vystoupat ještě o patro výš, takže jsme nějaký čas strávili i tam. Při vstupu na terasu jsme dostali malé panamské vlaječky, které jsou pro nás super jako panamský suvenýr, takže návštěvu obchodu se suvenýry jsme pojali jen jako průzkumnou akci.

Tony na nás čekal v autě a v mezičase si asi pěkně zdřímnul. Po domluvě nás odvezl na úpatí kopce Ancón, odkud jsme pak sami pokračovali na jeho vrchol. Cesta byla pekelná, ačkoli bylo ještě dopoledne, i ve stínu bylo hrozné horko a vlhko. Naštěstí nám tu hrůzu zpříjemnili aspoň dva tukani, naši první! A taky další ptáci, motýli a konečně i výhledy na město.

Shora moc dobrý výhled nebyl ale to, co vidět bylo, bylo moc pěkné. Na jednu stranu bylo mezi stromy vidět historické centrum města Casco Viejo, trochu bokem pak na všechny panamské mrakodrapy. Na opačnou stranu pak byl výhled na Panamský kanál, zdymadla Miraflores a Pedro Miguel a také překladiště plné kontejnerů. Trochu jsme si vrcholek obešli, omrkli sochu panamské poetičky Amelie Denis de Icaza, chvíli pozorovali různá zvířata – ptáky, motýly, pavouky – a pak pospíchali zpátky. Domluvené vyzvednutí v 10:30 jsme nestihli, náhradu v 10:45 už ano.

Pokračovali jsme na Calzada de Amador (Amador Causeway), což je uměle vytvořená hráz se silnicí, která spojuje několik ostrovů vzdálených jen kus od pevniny. Je to vlastně taková dlouhá promenáda. Celou cestu byl v každém směru jeden pruh silnice uzavřený pro auta a Tony nám vysvětlil, že se to tak dělá každou neděli na podporu rekreační cyklistiky. Zní mi to jako super nápad.

Dojeli jsme po Calzada de Amador až na ostrov Flamenco. Tam jsme se trochu porozhlédli, udělali si fotky u nápisu Panamá a pomalu jsme pokračovali do historického centra města. Směrem tam i zpět jsme jeli okolo budovy Biomuseo, které se zaměřuje na přírodní historii Panamy. Jde o stavbu, slušně řečeno, divokou :-). Jejím architektem byl Frank Gehry, který byl jedním ze spoluautorů návrhu pražského Tančícího domu.

Tony nás vzal přes místní slum, takže jsme měli možnost vidět, jak se žije jen pár kroků od historické památky UNESCO. Že tudy pojedeme jsem věděla dopředu z internetových recenzí, které mi občas přišly trochu vyděšené, zároveň ale všichni Tonyho chválili. Abychom to uvedli na pravou míru – ono se do historického centra v podstatě jinak, než přes slum, dostat nedá.

Celá čtvrť Huerta Sandoval je typicky středoamericky barevná a je na ní vidět snaha zjednat tu nové pořádky. Ulice jsou ale spíš vylidněné, lidé jen posedávají na prazích svých domů, a zrakům skrytá zákoutí vypovídají o realitě. Volné zdi jsou výmluvně pomalované a kromě klasických dětských motivů (Mickey Mouse) se tvůrci nevyhýbali ani těm politickým, takže jedna celá budova nese poselství o americké invazi na Panamu, ke které došlo 20. prosince 1989 pod názvem Operace Just Cause. Tehdejší panamský diktátor byl sesazen, zvolen nový prezident a Američané se zase stáhli. Některým obyvatelům Panamy ale tehdejší události dodnes leží v žaludku, malba nevypadá jako 30 let stará. Někdo přes ni nastříkal nápis „ni olvido ni perdón“ – „nezapomenout neodpustit“…

Při příjezdu o historické čtvrtě Casco Viejo jsme se zastavili u Iglesia de San José. Interiér kostela je krásný, ale konala se tam nějaká uzavřená akce, podle cedule oslava 15. narozenin jisté Cristal Alexandry, takže jsme tam nakoukli jen od vchodu, i když nás Tony posílal dál.

Jen šikmo přes ulici se nachází Iglesia de la Companía de Jesús. To už je ale jen zřícenina kostela, který doplatil na rozsáhlý požár. Zřícenin jsme ostatně cestou potkali obrovské množství, ale vždy šlo o staré domy, převážně koloniální. Z řady z nich zůstaly zachované jen obvodové zdi, uvnitř nich se místo místností nachází slušně vzrostlé náletové dřeviny…

Autem jsme dojeli až na Plaza de Francia, kde je francouzská ambasáda. Tony nás tam vysadil, abychom si tenhle cíp města prošli. Sám jel mezitím zaparkovat. Omrkli jsme náměstí se sochou prvního kandidáta na panamského prezidenta Pabla Arosemeny, památník Panamského kanálu (Monumento al Canal de Panamá) a užili jsme si výhledy z vyvýšené promenády Paseo de Las Bóvedas.

Když jsme se zase sešli, vyrazili jsme pěšky na procházku městem. Vzali jsme to postupně okolo nejvýznamnějších památek. První zastávka byla zřícenina kláštera – Convento de Santo Domingo. I on padl za oběť požárům, rovnou dvěma. Zachované zůstaly jen obvodové zdi, některé klenby a dá se říct, že i oblouk Arco Chato, který napomáhal akustice chóru. Po zemětřesení roku 2003 se sice zřítil, ale údajně byl znovu postaven z původního materiálu.

U stánku se suvenýry nám Tony ukázal několik tradičních panamských předmětů. Samozřejmě ručně vyráběných. Ceny byly v dolarech, přičemž částka odpovídá počtu hodin strávených výrobou. Snadné počty – dolar za hodinu… Ve světle těchto skutečností jsou všechny ceny pro turisty z úplně jiného světa.

Okolo národního divadla (Teatro Nacional), Iglesia San Francisco de Asís, který stojí na náměstí Plaza Simón Bolívar, a Palacio Bolívar (Ministerio de Relaciones Exteriores, Ministerstvo zahraničních věcí) jsme úzkými uličkami pokračovali k prezidentskému paláci (, Palacio de Las Garzas). Ten stojí na nejsevernějším okraji města v zapadlé uličce. Kvůli střeženému prostoru v jeho okolí se do jeho blízkosti vůbec nedá dostat. Už při pohledu z větší vzdálenosti je to ale v porovnání s jinými zdejšími stavbami jen chudý příbuzný.

Poslední zastávkou byla Catedral Basílica Metropolitana Santa María La Antigua na náměstí Plaza De La Independencia. Tony nám tam zase nechal čas na prohlídku katedrály a vyrazil pro auto. U vstupu nám zkontrolovali teplotu a vydezinfikovali ruce a pak už jsme si mohli interiér katedrály sami prohlédnout. Je jednoduchý, málo zdobený, přesto katedrála působí honosně. Na druhou stranu mě mírně vztekala nesymetričnost exteriéru i interiéru. Katedrála má dvě hlavní věže, které na první pohled vypadají stejně, ale nejsou. Takže jsem tam stála s hlavou zvrácenou vzad a hledala rozdíly… Obdobně v interiéru, kde byla mozaiková černo-bílá dlažba. Dlaždice se střídaly pravidelně, ještě že tak, ale vzor zřejmě nebyl vycentrovaný ke středu hlavní lodě nebo lavice nebyly postavené symetricky, nicméně výsledkem bylo, že hlavní katedrální ulička neměla tu dlažbu vycentrovanou. Z toho mi málem prdla cévka :-). Venku jsem ale objevila ještě jeden zajímavý detail – perleťovými škeblemi vykládanou střechu a fasádu v horní části věží.

Na náměstí před katedrálou jsem objevila sochu zakladatele republiky a prvního panamského prezidenta Manuela Amadora Guerrera.

Nakonec nám dal Tony na výběr, jestli chceme jít společně na oběd nebo odvézt do hotelu. Tak jsme se mu svěřili s naším plánem navštívit odpoledne Panamá Viejo a jestli nás nechce za úplatu doprovodit. Omluvil se kvůli dětem, ale nabídl, že nás tam aspoň odveze, a dal nám pár dobrých rad. Jako že nemáme pak nikam v okolí chodit, ale rovnou u vstupu si chytit taxíka zpátky do centra, protože celá památka je obehnaná slumem. O tom jsme věděli už předem, ale jelikož jde o památku zapsanou na seznam UNESCO, nechtěli jsme si ji nechat utéct.

U Panamá Viejo jsme dali Tonymu 20 USD jako spropitné a taky za odvoz. A u pokladny jsme se pak rovnou dozvěděli, že prý dnes je vstupné zdarma a pokud chceme, můžeme si jen zaplatit 1 USD za odvoz autobusem. Takže jsme rovnou ušetřili sympatických 30 USD. To potěší :-).

Na druhou stranu ale daní za odpuštění vstupného bylo množství lidí. V následujících dvou a půl hodinách jsme si to tam nějak prochodili, na hlavní atrakci, věž, která je pozůstatkem katedrály, jsme si dokonce vystáli frontu. Úcta k památce a historii veškerá žádná, lidi lezli po zdech jak opice. Naštěstí v okrajových částech celého areálu nebyla ani noha, tam jsem svůj vztek uklidnila procházku si užila.

Druhá fronta nás čekala na jídlo, kde se Mikimu s pomocí asi 3 španělských slovíček podařilo za 6 USD koupit jídlo – pět kusů kuřete, nějakou smaženou placku a něco jako batáty. Bylo to překvapivě moc dobré, porce kupodivu pro nás oba dostačující, a i cena dost vstřícná.

Nakonec nás čekala třetí fronta – do muzea. Dovnitř totiž pouštěli po menších skupinkách. Domorodci ale muzeem proběhli, jak kdyby měli omezený čas na jeho návštěvu, takže fronta docela postupovala. My ho tedy prolezli dokonale. I když je docela malé, strávili jsme tam přes půl hodiny. A z muzea už jsme zamířili mírnou oklikou k východu.

Před areálem jsme chvíli přemýšleli, kam se nejlépe postavit, přešli jsme na opačnou stranu ulice, že je to ve směru do centra, ale pak jsme si vzpomněli na Tonyho, který nám říkal, ať nikam nechodíme. Tak jsme se vrátili zpátky před vstup a nakonec přímo tam zastavili první taxík, který byl prázdný. K hotelu byl ochoten nás odvézt za 5 USD, to jsme vzali.

Cesta do hotelu utekla rychle a následné převlečení do plavek taky. Zamířili jsme ke střešnímu bazénu, ze kterého si domorodci udělali takový improvizovaný bar. Bazén byl na ochlazení akorát, jen domorodci mi lezli krkem a záhy nás také oslovil nějaký jihoafričan, který měl dost podivné názory na svět, všechno mu přišlo zvláštní, všemu se divil…

Když mi začala být zima, vylezla jsem ven a poté, co jsem udělala několik fotek a trochu oschla, jsem se vydala na pokoj. Miki v bazénu s tím exotem zůstal, moc nechápu, o čem a proč si povídali... Já si mezitím na pokoji dala sprchu a když konečně přišel i Miki, vyrazili jsme do supermarketu Rey.

Koupili jsme tam hlavně spoustu pití a taky pár sladkostí a něco málo k večeři. Po pozdně odpoledním jídle jsme totiž vůbec neměli hlad, takže z plánované večeře v nějaké blízké restauraci sešlo. Celý nákup stál 22,66 USD.

Na hotelu jsme snědli takovou obdobu hamburgeru plněného rybím salátem, plněné taštičky empanada a duhový dort. Doplnili jsme tekutiny, já dopsala deník a Miki mezitím mockrát usnul. Zkoušela jsem ho budit, jinak se zase ráno vzbudí brzy a bude tu strašit. Já jsem šla spát něco po 21:00, Miki už tou dobou v podstatě spal.

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-08-16 - Panama, zdymadla Agua Clara, pevnost San Lorenzo, zdymadla Gatún, Colón, Portobelo

Budík jsem dnes měla na 6:10 a bylo to tak akorát, protože jsem potřebovala ještě rozvěsit věci na sušení. Na 7:00 jsme šli na recepci, kde už na nás čekal náš řidič Edgar a průvodce Armando. Zase jsme jeli sami dva.

Kousek za městem jsme uvízli v dopravní zácpě, která byla způsobena objížďkou asfaltového úseku a taky dopravní nehodou, kterou v místě uzavírky způsobil řidič nějakého mikrobusu, který zřejmě přehlédl zábrany a naboural do jednoho betonového bloku.

K dálnici jsme pak jeli kus cesty po takové obdobě okresní silnice, která nás provedla zdejšími přírodními rezervacemi a po okraji národních parků Camino de Cruces a Soberanía. Bohužel, zvířata jsme neviděli žádná, ale příroda tam byla krásná. Pak už jsme najeli na dálnici a po ní pokračovali až k městu Colón.

Cestou ke zdymadlům jsme si udělali malou zastávku v místě, odkud bylo vidět na zdymadla i nedaleký most Puente Atlántico. Když jsme popojeli na parkoviště ke zdymadlům Agua Clara, zjistili jsme, že mají zavřeno. I když průvodce se snažil situaci vyřešit a nějak se s nimi domluvit, ke zdymadlům nás nepustili. Jak jsme zjistili, v pondělí mají oficiálně zavřeno – a to by snad cestovka pořádající výlet i průvodce měli vědět, ne…? Navíc i v ostatní dny je nutná nějaká předchozí rezervace, kterou ale pořádající cestovka neudělala.

Byli jsme z toho dost otrávení, ale co se dalo dělat. Aspoň jsme se šli podívat do přilehlého pralesa, kde jsme poprvé pořádně viděli krásné velké modré motýly a také našeho už třetího tukana. Bylo na něj hezky vidět a docela dlouho posedával na větvi, ale byl docela daleko. Takže jsme si ho spíš prohlíželi, než fotili.

U zdymadel jsme si pak ještě prohlédli vystavený starý nákladní vagón, který sem byl dovezen během francouzského období výstavby kanálu. U auta jsme dostali vychlazenou vodu a zamířili dál.

Od zdymadel jsme jeli k obrovskému mostu Puente Atlántico, přes který jsme přejeli na druhý břeh a po maličkých silničkách, očividně teprve nedávno zpevněných, protože v jednom místě asfaltování teprve probíhalo, jsme pokračovali k pevnosti San. Lorenzo. Cestou jsme projeli Fuerte Sherman, což je bývalá základna americké armády.

U pevnosti byli přesně 2 turisté, zřejmě Američani, se svým průvodcem. U vstupu nám změřili teplotu, vydezinfikovali ruce a pustili asi šestiminutový film o historii pevnosti. Pak jsme si pevnost v doprovodu průvodce prošli. Celá je v rekonstrukci, různá místa jsou pod lešením a dokonce plachtou, na některá místa se ani nedalo jít. Chvílemi mi přišlo, že spíš tu pevnost znovu staví, než rekonstruují :-). Víc než samotnou pevnost jsme si tedy užili výhled na řeku Chagres a taky Atlantik, do kterého se tu řeka vlévá.

Pozornost jsme věnovali i seznamování s místní florou a faunou. Viděli jsme ovocný strom Mombín žlutý (Spondias mombin), prý se mu občas říká prasečí švestka :-), ze zvířat velké mravence, různé ptáky, třeba kondory havranovité, a taky obrovské vosí hnízdo.

Průvodce s řidičem asi celou dobu přemýšleli, jak využít zbytek dne. Řidiče napadlo, že bychom mohli jet do městečka Portobelo, kde jsou další 2 španělské pevnosti, a i samotné městečko má koloniální architekturu a je moc hezké. Původně jsem do něj chtěla jet, ale bohužel řada výletů byla zrušená a asi nikdo nenabízel kombinaci zdymadel Agua Clara a právě Portobela.

Chlapi se fakt snažili, abychom si ten den užili, i přes ta zavřená zdymadla. Cestou z pevnosti nám tedy zastavili ve Fuerte Sherman, kde jsme, možná ne úplně legálně, došli mezi zchátralými stavbami na pobřeží. Bylo u něj několik částečně potopených lodí, které nás zaujaly. Stejně jako zdejší pláž – zřejmě Playita en Aeronaval San Cristobal –, která byla opravdu krásná. Škoda, že Panamci nechali areál po odchodu Američanů zchátrat, podle mého by jim turisti za tuhle pláž líbali ruce…

Pak jsme jeli znovu ke zdymadlům, tentokrát ale z jejich druhé strany, tedy ke zdymadlům Gatún. Na zdymadla bylo obstojně vidět aspoň z veřejně přístupné silnice a taky za vyhlídky u silnice, kde nám řidič na chvíli zastavil. Cestou jsme taky viděli našeho prvního lenochoda – placatého na silnici :-(.

A nakonec jsme cestou zpět zastavili uprostřed mostu Puente Atlántico. Vystoupit jsme sice nemohli, protože tam zrovna probíhala nějaká údržba, takže na zdymadla přes zábradlí nebylo moc dobře vidět, ale i tak to bylo zajímavé.

Přes město Colón jsme tedy zamířili do Portobela, které je vzdálené asi 35 kilometrů. Colón patří mezi města, kde rozhodně není bezpečno, ale z auta to tak strašně nevypadalo. Průvodce nám dokonce říkal, že z Colónu pochází a nelíčil ho nijak dramaticky. Naopak se naoko „rozčiloval“, že co v Colónu v jeho mládí stálo 30 centů, stálo pak po jeho příchodu do Panamá klidně 2 dolary.

Cestou jsme se zastavili na oběd v malé místní restauraci Los Cañones. Zase nám u vstupu změřili teplotu a vydezinfikovali ruce. Průvodce jsme poprosili o objednání něčeho místního, lhostejno co to bude :-). Vypadal docela potěšeně a objednal nám rybu, každému jinou. Bohužel nevím, co byla zač ta moje, ale Miki měl chňapala červeného. U nás by to byla „okrasná“ ryba do akvária nebo jezírka… K tomu jsme měli rýži s kokosovým mlékem a také smažené placky z plantainů, takzvaných zeleninových banánů.

Při čekání na jídlo jsme si trochu prošli přilehlou zahradu. Viděli jsme nějakou ještěrku, na pláži kraby, ve vodě nějakého úhoře či co to bylo. U cestičky pak krokodýla. Ten byl, naštěstí, jen dřevěný… :-)

Oběd jsme měli v ceně výletu, takže placení jsme neřešili. Pak jsme popojeli kousek do městečka Portobelo, kde jsme si prošli pozůstatky zdejší pevnosti Santiago. Zrovna se tam připravovala nějaká akce, byla tam postavená improvizovaná šibenice a vlivem toho tam všude byla spousta různých beden a vlastně i lidí…

Z pevnosti jsme pěšky došli do centra městečka. Ulice je lemovaná pestrobarevnými koloniálními domky, v parku jsou barevné lavičky… Prostě – bílá není barva :-). Objevili jsme sochu portorikánského hudebního skladatele Ismaela Rivery, který tu dlouho pobýval jako poutník Černého Krista a dokonce na toto téma napsal píseň El Nazareno.

Na náměstí v centru zrovna z bílých laviček dělali pestrobarevné :-). My přes náměstí zamířili k druhé portobelské pevnosti San Jerónimo. Ze všech tří navštívených pevností byla nejlepší – ani v rekonstrukci, ani se spoustou lidí. Ve skutečnosti tu nebyla ani noha, mimo těch našich :-). Podél obranné zdi byla naaranžovaná děla a z ostrohu byl pěkný výhled na zátoku. Ta byla doslova plná vraků lodí, napočítala jsem jich 7 a to byly jen ty, které byly z daného místa vidět.

Za zmínku asi stojí, že všechny navštívené pevnosti jsou jakožto obranný systém karibské strany Panamy od roku 1980 pod označením „Portobelo-San Lorenzo“ zapsány na seznam světového dědictví UNESCO. Od roku 2012 jsou ale zapsány na seznamu památek „v nebezpečí“ – údajně kvůli nekontrolovatelnému rozvoji měst, nedostatku údržby a z environmentálních důvodů. A je pravda, že třeba zrovna k téhle pevnosti zvenku domky místních opravdu těsně přiléhají…

Procházku jsme zakončili v místním Iglesia de San Felipe, tedy kostelu sv. Filipa. Nachází se zde dřevěná socha Cristo Negro – černého Krista. Průvodce nám tvrdil, že socha Krista se dívá na návštěvníka, ať se nachází v jakékoli části kostela. Tenhle trik už jsem zažila :-) a bohužel, tady opravdu nefungoval…

Před kostelem jsme obdivovali dva zaparkované El Diablo Rojo. Jsou to místní autobusy, většinou vyřazené ty známé americké žluté školní. Jsou často bláznivě pomalované a řidičův průhled se scvrknul na úzkou škvíru v čelním skle. El Diablo Rojo – Rudý ďábel…

Sotva jsme zapadli do auta, začalo pršet. Brzy pršelo opravdu vydatně a déšť ustal asi až v půlce cesty. Zpět do Panamá jsme jeli po dálnici, takže cesta rychleji utekla, je to asi 80 kilometrů. Jen v Panamá jsme zase skončili v dopravní zácpě, ale nebyla to žádná hrůza, pořád jsme byli tak nějak v pohybu.

Před hotelem jsme každému z našeho doprovodu dali 20 USD. Za snahu si to chlapi rozhodně zasloužili, i když tedy v žádném případě nejsem příznivcem dávání spropitného za služby, za které už zákazník zaplatil. Natož v takovéhle výši, což je „zvyk“, který tu vybudovali Američani a místní si na to rychle a samozřejmě i rádi zvykli.

Po příchodu na pokoj jsme si vzali plavky a rovnou se přesunuli do bazénu, kde dneska nikdo nebyl. Kvůli dešti se ale ochladilo a voda v bazénu taky nemá teplotu kávy, takže mi docela brzo začala být zima a vrátili jsme se na pokoj.

Po sprše jsem vyplnila příjezdové formuláře do Kostariky a dopsala deník za dnešní den. Nakonec jsem připravila všechny věci, které budeme potřebovat na zítřejší výlet.

Šipka Zpět na „Obsah“