2021-12-11 - 2021-12-14 - Jordánsko

Obsah

Úvod

V září a říjnu začaly prosakovat informace, že USA umožní vstup na své území očkovaným, a Mikiho napadlo, že bychom toho mohli využít, takže jsem začala sledovat letenky. Ve chvíli, kdy už bylo jasné, že k otevření hranic dojde 8. listopadu, se začaly objevovat letenky poměrně levné. Na dříve obvyklou nízkou cenu sice ceny neklesaly, ale pod nějakých 12.000 Kč se zpáteční letenka dala pořídit… Jenže my chtěli letět až na přelomu listopadu a prosince a rozhodně jsme nechtěli letenky za takové peníze kupovat měsíc předem, protože COVID u nás zase začínal řádit, restrikce mohly kdykoli opět přijít a u cesty, která měla být jen takovým příjemným doplněním letošní hlavní dovolené, se nám nechtělo riskovat, že bude opět potřeba řešit s leteckou společností refund. Takže jsme akční letenky nekoupili. A pak už byly jen a jen dražší...

Když jsem 18. listopadu ráno mrkla na Facebook v očekávání, jaké hrůzy se ještě v předešlý sváteční večer stihly stát, vyskočila na mě nabídka extrémně levných letenek do jordánského Ammánu s odletem 20. a návratem 23. listopadu. Zpáteční letenka za směšných 518 Kč na osobu. Jenže na 23. už jsme měli domluvenou rok odkládanou výměnu vodoměru a takhle narychlo bychom asi nestihli vyřídit všechny povinné příjezdové formality.

Během dopoledne mi to ale nedalo a podívala jsem se na web Ryanairu znovu. A objevila jsem odlet 11. a návrat 14. prosince za těch zmíněných 518 Kč. Tři minuty přemýšlení a pak 10 minut klikání, na jejichž konci jsme měli v e-mailu rezervaci…

Běžná cena zpáteční letenky do Ammánu je okolo 2.000 Kč, takže sleva byla přibližně 75 %. I když bych tou dobou byla radši v Rakousku na lyžích a vánočních trzích, tohle nešlo nekoupit. Záhy beztak přišlo Rakousko s lockdownem… Navíc koupit dopředu letenky za tisícovku není taková hrůza jako kupovat letenky za několik (desítek) tisíc.

V následujících dnech jsem tedy vytvořila orientační itinerář, což spočívalo hlavně v definování toho, co chceme a můžeme stihnout vidět za dva celé dny, které budeme mít k dispozici.

Vytipovala jsem místa, trasu, hotely. Rezervovat cokoli nemělo cenu, protože s podzimní vlnou COVIDu přišla také mutace omikron, takže smysl dávalo jedině počkat na negativní COVID testy, které musíme před odletem mít.

Ve čtvrtek 9. prosince ráno na 8:00 jsme jeli na Bulovku na PCR testy. A pak jsme čekali na výsledky. A čekali… Zatímco v létě přišel výsledek asi po 5 hodinách, nějak po 13:00, tentokrát jsme se v den odběru vůbec nedočkali.

V pátek 10. prosince ráno jsem se preventivně pustila do ověřování toho, co nám ještě zbývá zařídit. Bylo toho hodně – příjezdové formuláře pro cestu tam i zpět, Jordan Pass, který zahrnuje víza a různé vstupy, rezervace auta, rezervace ubytování a samozřejmě – ten negativní PCR test. Už jsem ostřílený COVIDový cestovatel :-), takže jsem si zkušeně ověřila, jestli se nezměnily podmínky pro vstup do Jordánska. A co byste řekli? Měl ho tam…

Na náznaky problému jsem narazila při kontrole příjezdového formuláře. Podrobnosti tam ale nebyly, víc informací jsem našla až na webu Velvyslanectví České republiky v Ammánu, kde jsem se dozvěděla, že výjimka z testování po příletu pro očkované byla od 8. 12. zrušena. Tedy že nově je po příletu do Jordánska PCR test povinný pro všechny. A k tomu navíc to vše, co platilo už předtím – příjezdový formulář, negativní PCR test z domova a cestovní pojištění kryjící COVID. Tohle všechno jsem ochotná absolvovat, ale test po příletu, to fakt ne. Jednak kvůli ceně 28 JOD, což odpovídá necelým 40 USD. Aneb – testy dražší než letenky. Také kvůli nutnosti počkat na výsledek v prostorách letiště, čímž bychom přišli prý o 2-6 hodin času. Především ale kvůli riziku pozitivního výsledku. V takovém případě by následovala 14denní karanténa v Jordánsku a do toho nejdu, už jen z toho důvodu, že některým zemím moc nevěřím, že v těch odběrech nemají „bordel“ a že třeba nemůže dojít k záměně mého testu za cizí.

Když po 11:00 konečně dorazily negativní výsledky z Bulovky, rozhodli jsme se zkusit příjezdový formulář vyplnit. Sice v něm bylo uvedeno, že bez zaplacení těch 28 JOD za test to nejde odeslat a nedostaneme QR kód, ale vyplnili jsme a žádnou platbu to po nás po odeslání nechtělo. Rovnou se zobrazil QR kód s tím, že dojde k manuální kontrole našich přiložených certifikátů a poté nám bude zaslán nový QR kód. Ten přišel během několika minut. A jelikož kontrola celého formuláře i certifikátů probíhá v Jordánsku ručně, tak jsme z toho usoudili, že už po nás nic dalšího chtít nebudou. V e-mailu byly instrukce, co si máme připravit na imigrační, a o dalším PCR testu tam nebylo ani slovo.

A tak jsme postupně zarezervovali auto, ubytování a koupili 2 Jordan Passy – za 143,96 JOD (4.579,67 CZK). Cestou z práce jsem si v Alze vyzvedla selfie tyčku, protože jsme odmítli Ryanairu zaplatit za odbavené nebo větší příruční zavazadlo – trochu paradox při znalosti Jordánských cen – a riskovat, že mi na bezpečnostní kontrole seberou můj milovaný stativ, jsem nehodlala. Takže selfie tyčka za 159 Kč to jistí, když mi jí seberou, tak je mi to fuk. Podle recenzí se rozpadne při prvním použití :-), ale rozbalení doma přežila, tak uvidíme…

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-12-11 - Odlet

Budíka jsem měla na 4:50 a vypravit se zvládla za svou obvyklou půlhodinu. Nebylo kam spěchat, takže asi v 5:30 jsme vyrazili do práce, vytiskli itinerář a pokračovali na Dědinu, kde jsme zaparkovali a prvním ranním autobusem 119 se přesunuli na letiště. Když tři zastávky stojí 31 Kč, kdo by se divil, že lidi jezdí po Praze autem…

Letiště bylo vánočně vyzdobené, ale zrovna odlety na Terminálu 1 ne. Rovnou jsme prošli imigračním, v Duty Free Shopu zkontrolovali ceny oblíbených parfémů, omuchlali obrovského Krtka a prošli se po letišti, čímž jsme „zabili“ čas do otevření salonku v 6:00. Abychom na místě zjistili, že mají otevřeno od 5:30 :-). Dali jsme si vydatnou snídani, odskočili si na toaletu a v 6:30 zamířili ke gate.

Brána B10, u vstupu k bezpečnostní kontrole nám naskenovali palubní vstupenky a následovala samotná kontrola. Slečna se očividně zrovna pod dozorem učila v praxi, takže dlouho zkoumala mojí novou selfie tyčku :-), objevila zapomenutý dezinfekční gel v boční kapse batohu, prozkoumala taštičku s kabely i s tekutinami. No, za pár týdnů už to takhle poctivě určitě dělat nebude :-).

Když jsem balila věci zpět do batohu, začali hlásit last call, takže zase trošku stresík, ale v průběžném hlášení pokračovali minimálně další čtvrthodinu. Gate navíc byla hned za bezpečnostní kontrolou, kde nám nejdřív zkontrolovali příjezdové formuláře a negativní COVID testy a pak samozřejmě palubní vstupenky a pas. Při čekání na nástup jsme si natočili do lahví vodu a něco po 7:00 nastoupili do přistaveného busu, který nás po delším čekání na opozdilce odvezl k letadlu, registrace SP-RSA.

Systém Ryanairu mi přidělil středové místo 9E, obě okolní ale zůstala neobsazená, takže jsem se přesunula k oknu na 9F.

Startovali jsme s menším zpožděním a hned po vzletu jsme vlétli do oblačnosti. Po jejím opuštění se mi naskytl tradiční krásný výhled na mraky osvícené ranním sluncem.

Miki se už od včerejška rozčiloval, že má zase středové sedadlo, ale na svém 12B nakonec zůstal. Nejdřív že prý se přesune po vzletu, ale když si ani po hodině nepřesedl, zabral místo vedle mě v uličce tlouštík z řady přede mnou. Seděli tam ve čtyřech i s malým dítětem na klíně, to muselo být peklo. Kvůli dítěti ale neustále někam coural, takže hýbal se sedačkou a usnout se mi nepovedlo. No co, mít u Ryanairu místo u okna a volné i místo vedlejší je luxus, který jsem si i tak užila.

Jen bohužel byla skoro celou dobu oblačnost, začalo se to protrhávat až asi hodinu a čtvrt před přistáním, ale i nadále se občas objevovala oblačnost, přes kterou nebylo vidět. Nad Izraelem i Jordánskem byl opar a nebyla tedy moc dobrá viditelnost. Na pobřeží jsem viděla Tel Aviv a jeho mrakodrapy. Později pak Mrtvé moře.

Během letu jsem posvačila slané tyčinky a vodu natočenou na letišti :-). No, cestování v businessu Emirates mělo trochu jinou úroveň :-).

Přistáli jsme docela na čas a venku z letadla jsme byli za chviličku. Jen pak následovalo byrokratické kolečko. Hned po vystoupení z letadla nás roztřídili na očkované a neočkované. Naskenovali nám příjezdové formuláře, které jim potvrdily, že jsme očkovaní, tak nám nalepili na pas samolepku. Neočkovaní šli na PCR test.

My pokračovali do další fronty pro získání víz. Měli jsme je zaplacené v rámci Jordan Passu, akorát nám je museli dát do pasu. Naštěstí jsme byli ve frontě hodně vepředu, protože to postupovalo docela pomalu a fronta za námi povážlivě narůstala.

A s obdrženým vízem, ručně arabsky vyplněným, jsme pokračovali na imigrační, kde se nás tradičně ptali na věci, které mají uvedené třeba v pasu. Oblíbený je dotaz na národnost. Naštěstí to všechno byla jen formalita, jen to tradičně arabsky docela trvalo.

S razítkem v pase jsme konečně pokračovali k výdeji zavazadel, kde si Miki odskočil. A protože zavazadla nemáme, šli jsme rovnou ven. Hned u východu byly přepážky autopůjčoven, kde jsme našli „naše“ Alamo a postavili se do fronty.

Po čase jsem se pro změnu vydala hledat toaletu já a Miki se mezitím dostal k přepážce. Jenže obsluha musela někam odběhnout, takže u vedlejší přepážky dřív odbavili ty, co byli za námi. Nakonec jsme půjčením auta zabili tři čtvrtě hodiny, to je snad náš rekord. Auto stálo 79,97 JOD (2.557,15 CZK).

Venku jsme ještě zkontrolovali palivo a škrábance. Uvnitř bylo auto krásně uklizené, na zemi byl na koberečcích položen papír deklarující úklid, na sedačkách byl igelit a volant byl zabalený do potravinové fólie. Po rozbalení jsme mohli vyrazit.

Navigace se mi nechtěla chytit, tak jsem navigovala podle mapy. První zastávkou byl nedaleký benzínkový supermarket Lumi Market, kde nejdřív Miki ověřil, že berou karty, a pak jsme nakoupili pití na většinu pobytu a něco málo k jídlu na zítřejší „výlet“. Stálo to 8,20 JOD (262,21 CZK).

A pak už jsme jeli na ubytování. Jelikož jsme ale auto dostali jen s půlkou nádrže, museli jsme ještě natankovat. U první benzínky nebrali karty, ale u té další už ano. Dotankování na plnou nádrž, což znamenalo 19,16 litru a odpovídalo asi 3/4 nádrže, stálo 16,20 JOD (517,74 CZK).

Cesta byla poměrně pohodová, provoz byl malý a nic nepředvídatelného naštěstí nikdo na silnici nedělal. Otravné byly jen všudypřítomné zpomalovací retardéry, které byly v každém trochu obydleném místě. Cestou jsme si užili hlavně výhledů do pouště i západu slunce.

Do cíle jsme dorazili se setměním a „základnu“ Wadi Musa jsme si prohlédli z vyhlídky. Hotel se nám nepodařilo najít, neměl žádný vývěsní štít, takže jsme si nuceně projezdili okolí, a dokonce projeli jednu jednosměrku, která nebyla označená značkou a když na nás několikáté auto zatroubilo, všimla jsem si, že všichni jedou a parkují obráceně.

Nakonec jsme se vrátili na původní místo, protože i po zadání GPS souřadnic to mělo být tam. Hotel jsme nakonec našli naproti přes ulici, Miki se tam došel zeptat s rezervací a trefa, máme kde bydlet.

Platební terminál měl vybitou baterku, tak to majitel dal nejdřív dobít. Nabídnul nám obstarání večeře, samozřejmě lokální a tradiční, tak jsme souhlasili. Miki pak vyrazil do bankomatu a vybral 90 JOD (3.004,12 CZK), což mi přišlo až moc. Tankovat už možná vůbec nebudeme, vstupy máme v Jordan Passu, zbývá zaplatit 3 ubytování, 3 večeře, nějaký malý suvenýr a případně menší jídlo během dne.

Zatímco byl Miki pryč, přinesli nám na pokoj večeři – dvě velké porce rýže, což mohla být maqluba, a pečené kuře, brambory a cibuli, což jsem identifikovala jako sayadieh. K tomu 3 omáčky, 2 jogurty, 2 vody a 2 Pepsi. A stůl a druhou židli. Luxus, hlavně že nikam nemusíme, asi bychom kvůli vzdálenosti museli autem a všude řešit parkování…

Majitel i jeho manželka byli mile překvapeni, že mám uvázaný hidžáb. Musím trénovat, nějak jsem vyšla ze cviku – a oba vypadali, že je to potěšilo a opakovaně mě chválili.

Jídlo bylo výborné a bylo toho tolik, že nám spousta zbyla. Prý si to máme dát k snídani :-). Hotovosti jsme měli dost, za ubytování jsme tedy zaplatili hotově 23 JOD (podle rezervace to mělo být 22,68 JOD) a za jídlo s pitím dalších 17 JOD (dle slov majitele to mělo být 20 JOD, ale neměl zpátky. Každopádně celkem 40 JOD, což odpovídá 1.335,16 CZK.

Snaha si přitopit klimatizací způsobila jen studený průvan, na 32 stupňů to tedy netopilo, tak jsme klimatizaci vypnuli a zalezli do postelí. Dopsala jsem deník, snědla svůj jogurt a asi ve 21:00 šla spát. Ráno bude (zase) kruté.

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-12-12 - Petra

Neděle. V Jordánsku pracovní den, začátek nového týdne. Vstali jsme v 5:15 a v 5:40 už vyráželi k hlavnímu vchodu. Napoprvé jsme se trefili na uzavřenou silnici, tak jsme to museli objet přes město.

Zaparkovali jsme na jednom z volně přístupných parkovišť a okolo muzea došli k návštěvnickému centru. V pokladně jsme po předložení Jordan Passu dostali vstupenky, se kterými jsme došli až ke vstupní bráně. A tam jsme byli vpuštěni do areálu.

Petra.

Byli jsme první a na dlouho jediní návštěvníci. Za občasného vyrušování místními jsme došli okolo prvních hrobek až ke vstupu do soutěsky Al Siq. Je 1,2 kilometru dlouhá a asi 200 metrů vysoká. Místy široká jen tak, že se dá obou stěn dotknout rozpaženýma rukama. Je to krásné místo a nejlepší samozřejmě bylo, že tam kromě nás nikdo nebyl. Nikdo!

Až před Al-Khazneh, takzvanou Pokladnicí, nám místní začali nabízet služby průvodce a že nás vezmou nahoru na vyhlídku. Cestopisy říkaly, že bez průvodce cestu nenajdeme. Tak schválně…

Al-Khazneh je něco neuvěřitelného. Stojí přesně proti soutěsce, takže první náznaky jsou vidět už v předstihu. Ale v celé své kráse je naprosto dechberoucí. Strávili jsme tam spoustu času nejen odháněním samozvaných průvodců a focením, ale hlavně prohlížením. Společnost nám tam bohužel dělali i různí psi, očividně loudili něco k jídlu.

Když konečně dorazila další dvojice, ještě jsme chvíli pobyli, naposledy se rozhlédli a pokračovali dál. Procházeli jsme Street of Facades, která je lemovaná hrobkami. Do první přístupné jsme i nakoukli za využití baterky v powerbance.

Trochu jsme se zdrželi také prohlídkou římského divadla, které je prý pro 8.500 diváků. Dál s námi pokračovali tři psi. Neustále se honili, doráželi na sebe a nedalo se jich zbavit. Když jsme zastavili, zastavili taky. Když jsme někam zahnuli, zahnuli taky. Prochodili s námi celý Great Temple, kde už mi dost lezli krkem.

Okoukli jsme ještě Qasral al-Bint, kde už psi začínali odpadávat s jazykem „na vestě“ a když jsme zamířili na Ad-Deir Trail, postupně jsme je setřásli. Konečně.

Výstupová cesta byla lemovaná obchůdky se suvenýry a místy dotěrnými prodavačkami. Většina cesty byla tvořená schody vytesanými do skály a ohoblovanými od kopyt oslů, kteří nahoru vyváží líné turisty. Výstup nebyl procházka růžovou zahradou a někdo by možná nečekal, že v půlce prosince bude v Petře docela slušné horko. Rozhodně na tričko s krátkým rukávem. Vůbec nechápu, jak sem někdo může jet v létě…

Zatímco Al-Khazneh je vidět ze soutěsky, Ad-Deir (Klášter) nikoli. Je pěkně schovaný za rohem a je potřeba dojít až na roh, který uzavírá prostranství před ním. Naproti v kavárně už seděli 3 turisti, někde nás předběhli nebo se nechali dovézt autem až k zadnímu vstupu. Popíjeli tam čaj nebo kávu a nikdo jiný tam nebyl, celé prostranství před Ad-Deir tedy bylo prázdné a jen naše. Zase jsme pořídili nějaké fotky, vše si pořádně prohlédli a na doporučení turisty, který přišel chvíli po nás, jsme zamířili na kopec s vyhlídkou.

Zase schody, stezka skoro neznatelná, ale trefili jsme se napoprvé. A shora byl krásný výhled nejen na Ad-Deir, ale i do údolí na ostatní různé strany. Pořídili jsme nějaké fotky, užili si dosyta výhledů a jelikož jsme tam konečně neměli žádný zvířecí doprovod, mohli jsme se napít a hlavně nasnídat.

Po sestupu z kopce jsme také zašli do kavárny. Vybrali jsme si tam jeden suvenýr za 1 JOD (33,38 CZK), což je předražené, protože „dole“ mají za stejnou cenu hned tři kusy. No jo, ale co se třemi, že…? Miky si za 2 JOD (66,76 CZK) objednal tradiční kávu. Poseděli jsme s výhledem na Ad-Deir a jelikož tam měli WiFi, poslala jsem mámě aktuální fotku. Chudák ani nevěděla, že nejsme doma. Nevěděli jsme, jak to dopadne, v pátek se zdálo, že to spíš nedopadne, tak jsem o naší cestě ani nikomu neříkala.

Pak jsme slezli od Ad-Deir dolů a prochodili protější stranu Colonnaded Street. Omrkli jsme Winged-Lion Temple i Byzantský kostel s krásnou dochovanou dlažbou.

Došli jsme pod Royal Tombs, odkud jsme vyrazili vzhůru po Al-Khubtha Trail. Bylo dost teplo a schody byly nekonečné. Jedni dolů jdoucí nás povzbuzovali, že je to už jen 10 minut. Z nejvyššího místa ale bylo zase potřeba trochu sejít dolů a stezka už v podstatě nebyla značená. Zvládli jsme se jí držet a na konci jsme narazili na stánek, spíš takovou kavárnu, která zabírala nejlepší místo na okraji skály. Uvnitř byli tři turisti, tak jsme tam vlezli taky a udělali si několik fotek. Výhledů jsme si ale užili jen trochu, protože když nám obsluha začala nabízet pití, utekli jsme. Odmítám dát vydělat někomu, kdo si z vypočítavosti zabere nejlepší vyhlídkové místo a pak se snaží turisty zkasírovat.

Docela pěknou vyhlídku jsme našli cestou zpět, tak jsme se odtamtud v klidu pokochali, udělali pár fotek a vyrazili na cestu zpět. Sestup už byla docela pohoda, oproti obávám to ani neklouzalo. Původně jsme tenhle trail jít neměli, ale výhled na Al-Khazneh mě lákal. Nakonec to ale bylo na úkor původně plánovaného High Place of Sacrifice Trail, protože třetí výstup už by byl vyloženě „na krev“.

Zatroubili jsme tedy k úplnému ústupu, ona nás beztak ještě čekala slušná cesta zpět skrz Al Siq. Nejhezčí úsek Petry jsme si díky tomu prošli znovu – okolo divadla, Street of Facades a hlavně Al-Khazneh, kde jsme se ještě trochu zdrželi a zas nás otravovali guidové, že nás odvedou na vyhlídku. Jo hoši, my už tam byli. Sami.

Skrz Al Siq jsme prošli ven a došli k hlavní bráně. Celá cesta zpátky byla do kopce a už jsem toho měla docela dost. Ještě jsme si odskočili na WC, rychle prošli zdejší nevelké muzeum a vrátili se k autu. Celé nám to od auta k autu trvalo na minutu přesně 8 hodin a nachodili jsme 18,8 km.

Pak jsme zamířili do Al Karak. Cesta měla trvat asi 2:10, ale zamýšlenou rychlostí se jet nedalo a trvalo nám to asi 3 hodiny. Hotel jsme tentokrát našli okamžitě. Zaparkovali přímo u něj, na recepci dostali vše potřebné a ubytovali se. Hotel stál 20,86 JOD (667,61 CZK).

Dali jsme si sprchu a vyrazili jsme na večeři. Cestou jsem zjistila, že jsem zapomněla na pokoji peníze, tak jsme se vrátili na hotel. Miki se poradil na recepci kam jít a já mezitím došla pro peníze.

Doporučili nám restauraci Amasina, kde nás usadili a ujala se nás nějaká slečna, přes kterou jsme si objednali grilované maso, chleba a mangovo-jahodový shake. Obsluha byla pomalá, ale jídlo skvělé. A celé to stálo jen 12,50 JOD. Na konci nám ještě nabídli čaj zdarma, což jsem odmítla a Miki přijal. Takže jsme přes čtvrt hodiny čekali na čaj... Dostali jsme rovnou dva, každý svůj. A pak jsme čekali, než čaje vychladnou…

Slečna nám doporučila nedalekou cukrárnu, ve které měli kanafeh, takže tam Miki za 1 JOD (33,38 CZK) jeden vykomunikoval. Byl teplý, tak jsme trochu snědli cestou, a zbytek si vzali na pokoj.

Zbývalo jen dopsat deník a asi ve 22:20 jsem šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-12-13 - Mrtvé moře a Ammán

Budíka jsme měli na 5:30, ale nikam jsme nespěchali, takže jsme odjížděli až v 6:15. Chtěli jsme najít nějakou vyhlídku na hrad Al Karak z nějakého protějšího kopce, ale všechno bylo něčím nevyhovující. Tak jsme aspoň vyjeli ke hradu, že se podíváme ke vstupu. Nahoře hlídkovala policie, seděli tam v teple nastartovaného auta, zatroubili na nás a gestikulovali, že je zavřeno. To si fakt mysleli, že se hodláme dobývat do hradu v 6:30?!?

Hrad jsme dle plánu omrkli zvenku, došla jsem až k zamčené vstupní bráně. Z mostu, který k ní vedl, byl krásný výhled do údolí.

A pak jsme sedli do auta a vyrazili k Mrtvému moři. Kerak leží asi v 930 metrech, zatímco Mrtvé moře je -430 metrů. Sjížděli jsme tak vlastně z dost vysokých hor a krajina se hodně měnila. Z vyprahlé pouště pomalu přešla v relativně úrodnou půdu v okolí moře. Bohužel výhledů jsme si moc neužili, byla mizerná viditelnost.

Silnice vedla po pobřeží Mrtvého moře, ale v obstojné výšce, takže se u vody nedalo zastavit. Zastávky jsem měla vytipované jen dvě. Ta první byla použitelná opravdu jen jako vyhlídka. Na skále nad ní se tyčil skalní útvar – solná socha manželky proroka Lota.

Druhá zastávka byla větší a dalo se odtamtud po stezce sejít k vodě. Nakonec jsme toho využili a díky tomu mohli zblízka obdivovat úchvatnou tyrkysovost vody, solné usazeniny a ochutnat vodu, která je tak slaná, až je hořká. Pamatovali jsme si to správně… Zastávka byla asi na půl hodiny a dali jsme si tu také snídani.

Po pobřeží jsme pokračovali dál, okolo luxusních hotelů a pod dohledem ochranky a policie. Dojeli jsme až na okraj Ammánu, kde jsem našla Carrefour. U vstupu nám poprvé zkontrolovali očkovací certifikát. Na to, že podle informace z webu Velvyslanectví („Počínaje druhou polovinou října 2021 začíná být kontrolován vstup (ne)očkovaných osob do nákupních center, restaurací a hotelů; je zaveden vstup do veřejných míst pouze pro osoby očkované proti COVID-19.“) nás měli stejným způsobem zkontrolovat už mockrát předtím, je 1. kontrola až 3. den pobytu docela výsměch. A snad i proto, že nás předtím nekontrolovali, jsme chvíli nechápali, co po nás ochranka u vstupu vlastně chce.

Miki chtěl pivo, ale alkohol neměli, tak jsme vzali jen nějaké nealko pití a malou pozdní snídani – koláčky ghreybeh s pistáciemi. Chutnaly jako vanilkové rohlíčky. Nákup stál 3,75 JOD (125,51 CZK).

Pokračovali jsme rovnou do centra Ammánu k Jebel Al-Qala, což je místní citadela. Zaparkovali na zdejším parkovišti a po předložení Jordan Passu byli vpuštěni dovnitř. Hned se nám tam vnucoval průvodce, ale odmítli jsme ho a areálem pokračovali sami svým tempem. Prochodili jsme to tam obstojně, prolezli i různá zastrčená zákoutí a prohlédli jsme si i zdejší archeologické muzeum.

Velkým bonusem citadely je její logická poloha na kopci, a protože její zdi tvar kopce v podstatě kopírují, je z ní parádní výhled na všechny strany.

Pak si Miki odskočil na WC, dokončili jsme prohlídku a sjeli jsme pod kopec k hotelu, byl to jen kousíček. Recepční hned vyběhl ven a když zjistil, že u něj máme rezervaci, začal nás navigovat na parkoviště. Na recepci jsme pak vše vyřešili a za pokoj zaplatili v hotovosti 19 JOD (647,25 CZK).

Recepční nás odvedl na pokoj a nabídnul nám heslo k wifi. Čekala jsem, že nám ho nadiktuje nebo dá na papírku, ale vzal si naše mobily a psal ho přímo tam. Já jsem mu ale zapnula zobrazování znaků, takže vím, že jeho megatajné heslo je 111qaz222 :-).

Pak jsme si jen trochu přebalili batohy a vyrazili. K římskému amfiteátru to bylo asi 200 metrů. Museli jsme přejít čtyřproudovku a v pokladně získat na Jordan Pass razítko.

U vstupu nás zastavil policista a po úvodním vyděšení jsme zjistili, že si chce jen povídat. Klasika odkud jsme, co tam děláme, na jak dlouho… Prý je tu atypicky hodně Čechů. A divil se nad cenou našich letenek. Dal nám tip na křížek v podlaze jeviště, kde je prý nejlepší akustika, ale nepodařilo se nám ho najít.

Vylezli jsme až nahoru, chvíli tam poseděli a prošli jsme boční strany. Obhlédli jsme přilehlé divadlo Odeon svrchu a chvíli sledovali průvodce, který přivedl skupinku turistů a samozřejmě jim ukázal křížek na podlaze.

Pak jsme si prošli dvě malá muzea v divadelním zázemí – Jordan Museum of Popular Traditions a Folklore Museum. Byla zajímavá, a opravdu malá, takže jsme se nestihli nudit a výjimečně nás trochu mrzelo, že nejsou větší.

Ze sousedního divadla Odeon nás jeden průvodce skoro vyhodil, že nemáme vstupenku. No – máme, že jo… Pak dal své skupině výklad, tak jsme „za trest“ poslouchali a informace, které své skupince předal, jsme si pak ověřili na jevišti v praxi.

Od divadel jsme pokračovali uličkami starého centra. Došli jsme k Nymfeu, které v 15:00 zavíralo, takže nás průvodce brzy vyhodil. Okolo Velké Husseiniho mešity jsme došli k trhu Bukhariyeh a skrz něj různými uličkami až do Rainbow Street.

Prošli jsme jí až na konec, tam chvíli poseděli v parku a vyrazili zpět. Žádná restaurace nás cestou nezaujala, tak jsme skoro na začátku ulice zapadli do vytipované Salam Kanaan Gallery, která funguje i jako restaurace a bar. Dostali jsme jídelní lístek a vybrali z něj koftu (masové placky v rajčatové omáčce s chlebem), qallaeh (mleté maso v omáčce), falafel (smažená kulička zřejmě z cizrny) a makdous (plněné lilky). Všechno to bylo dobré, něco přímo vynikající. Po jídle jsme si dali desert – baklavu (baklawah). Včetně vody to celé stálo 16,80 JOD (534,21 CZK). Levné to zrovna nebylo, ale holt jsme chtěli ochutnávat a potřebovali platit kartou, tak jsme vlezli spíš do turistické restaurace.

Různými uličkami, schodišti a průchody jsme se vraceli do hotelu. Při večerním brouzdání uličkami jsme narazili třeba na zlatý souk nebo obchody prodávající nějaké vonné tinktury.

Od hotelu jsme ještě zašli k římskému divadlu, které je za tmy hezky nasvícené. Přímo uchvacující to nebylo, ale líbilo se mi tam. Jen podle internetu mělo být otevřené až do 20:00, ale už po 18:00 bylo zavřeno.

Nakonec jsme se vrátili do hotelu a chvíli s recepčním řešili, v kolik budeme potřebovat odjet. Slíbil domluvit s těmi, co parkují za námi, že přeparkují. To jsem zvědavá ráno…

Na pokoji byla zima, ale vydržíme to. Dala jsem si horkou sprchu, která mě zahřála, neb teplá voda opravdu tekla. Zalezla jsem do postele, kde jsem dopsala deník. Spát jsem šla už před 21:00.

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-12-14 - Ammán a přílet

Měla jsem obavy, že mi v noci bude zima, ale jakmile jsem se večer zahřála, bylo mi až do rána dost teplo.

Budíka jsme měli na 6:30. Bylo jen potřeba navštívit koupelnu, převléknout se a zabalit. Hlavně na balení jsem si vyhrazovala víc času, protože do batohu se mi to všechno vejde jen s malou rezervou. Připraveni jsme byli už v 7:15, tak jsme se chvíli poflakovali po pokoji a před 7:30 vyrazili k autu. Hotel smrděl cigaretami, ačkoli je nekuřácký. Dole na recepci byl nějaký chlápek v družném rozhovoru s recepčním a poklidně si u toho vypaloval zobák. Prosvištěla jsem tam tudy s grimasou, která musela být patrná i přes roušku. Oba pak vyšli ven a recepční projevoval jakousi snahu o navigování Mikiho při vyjíždění z parkovacího místa a ten, místo aby se řídil mými instrukcemi, poslouchal od každého z nás něco a sloupku se kvůli tomu nakonec se vyhýbal dost natěsno.

Od hotelu jsme jeli k mešitě krále Abdalláha I. Doprava nebyla tak hrozná aspoň co se zácpy týká, ale jinak je to dost anarchie a přesně odpovídá text uvedený na webu Velvyslanectví ČR v Ammánu: „Silniční pravidla jsou orientační, dopravní značení doporučující a čáry na silnicích spíše vodící než dělící; není výjimkou setkat se s vozidlem neosvětleným či jedoucím v protisměru, chodci vskakujícími do vozovky a stády ovcí, koz a velbloudů blokujících silnice. Při změně směru jízdy vozu se jen málokdy lze setkat s upozorněním na změnu směru jízdy.“.

Kus od mešity jsme na druhý pokus našli parkovací místo a došli k mešitě asi 400 metrů. Trochu jsme ji obešli a někdo nás nasměroval k turistickému vchodu, kde se nás ujala slečna, provedla nás obchodem se suvenýry a vyzvala mě k obléknutí hábitu. Šátek už jsem měla uvázaný a byl bez připomínek.

Pak jsme zaplatili 4 JOD (133,52 CZK) za vstup, protože jsem mešitu nenašla mezi památkami zahrnutými v Jordan Passu. Tak snad jsem se nepřehlédla… Došli jsme k hlavní části mešity, sundali boty a vlezli dovnitř. Bylo tam několik mužů, doplňovali automat s pitím a jeden se přišel modlit. Trochu jsme to tam omrkli, ale jak jsou mešity dekorované zvnějšku, tak uvnitř jsou dost chudé – vyjma výklenku směřujícího k Mekce. Byl tam extrémně měkký koberec a vysoká kopule. A taky krásně čisto – jak uvnitř, tak venku.

Venku byla oddělená modlitebna pro ženy. Maličká, temná, s tvrdým kobercem. Seděla tam nějaká žena, četla si korán a tvářila se, že jí vyrušuju. Ostentativně mě sjela pohledem a zkontrolovala, že jsem se zula. Tak jsem se jen rozhlédla a zas vycouvala ven.

Pak jsme mešitu obešli zvenku a zamířili k východu. Vrátila jsem hábit, poděkovali jsme a vrátili se zpět k autu.

Naše další cesta vedla k benzínce, kde se Miki dotázal na platbu kartou a po kladné odpovědi vysvětloval obsluze, že nechceme plnou nádrž, ale jen něco nad půlku. A když konečně společně zvládli natankovat potřebné množství, řešil s nimi platbu. Dal jim zbylé 5,75 JOD, ale chlápek mu z neznámého důvodu 0,50 JOD vrátil, takže hotově jsme platili jen 5,25 JOD (175,24 CZK) a zbytek 9,20 JOD (292,67 CZK) namarkoval na terminálu pro platbu kartou.

Od benzínky už jsme jeli rovnou na letiště. Ve městě byl provoz, ale žádná klasická zácpa. Na letišti jsme jeli rovnou na „car return“, kde chlápek zkontroloval auto, zapsal kilometry a nechal nás zaparkovat. Tam na nás nastoupil další chlápek, který hodlal dělat totéž, do toho telefonoval, chtěl COVID certifikát, asi očkovací, nechápu… Nakonec nás propustil, vyhodili jsme odpadky a došli na přepážku Alamo, kde jsme s prvním chlápkem dořešili papíry a byli propuštěni.

Do dalšího prostoru letiště nás pustili až po ukázání pasu. Zavazadla musela do rentgenu, ale chlápek celou dobu koukal na nás místo na monitor. Pak jsme dopili pití, došli si na WC a pokračovali na imigrační. U vstupu nám naskenovali boarding pass, ve frontě zkontrolovali pas, u přepážky znovu naskenovali boarding pass, zkontrolovali pas a dali razítko. Uf.

Následovala bezpečnostní kontrola, kde jsem z batohu v tom fofru zapomněla vyndat tekutiny a dezinfekci. Ostatní se zouvali, na to jsem taky zapomněla. Rám zase pípal, nechápu, nemám u sebe nic… Poslali mě zpátky sundat pásek s plastovou (!) sponou, pípalo to zase. Boty jsem nakonec nesundávala vůbec. Následovala letmá kontrola, přes kterou bych pronesla pod oblečením i mačetu :-).

Na opačné straně rámu akorát hystericky pobíhal chlápek a pořád na každého skoro až křičel jakou elektroniku chce vidět. Během pár sekund to zopakoval tolikrát, že spíš připomínal zaseknutou gramofonovou desku. Jeden by čekal, že půjde o kontrolu elektroniky – funkčnost nebo obsah. Nikoli. Jen všechny displeje „opatlal“ papírkem na kontrolu výbušnin a dřív, než mu to mohl přístroj vyhodnotit, nás všechny jeho kolega propustil. Vůbec jsem nepochopila, o co šlo. Proč kontrolují zrovna elektroniku, když třeba zrovna foťák jde často z ruky do ruky, třeba pokud někoho požádáte, aby vás u nějaké památky vyfotil… Račte si z toho vzít ponaučení, že fotit jedině selfiečka :-).

Pak jsme prozkoumali situaci okolo naší gate, času nástupu do letadla a možnosti salónků. Zapadli jsme hned do Royal Jordanian, který je v celém horním patře, na jakémsi ochozu okolo haly. Jsou tam různé „stánky“, každý s trochu jinou nabídkou. Dala jsem si takový koláč dost podobný pizze, jeden s kořením a další 4 sýrové. K tomu colu. Pak Miki přinesl kafe se šlehačkou, topingem a vánoční sušenkou.

Nakonec jsme se přesunuli do opačného konce salonku, kam vedla ulička lemovaná vánočními stromečky a kde byl bufet hlavně s lokálním jídlem. Dala jsem si tuňákový toust, sýrové kuličky s chlebem a další colu. A pak už byl čas jít…

Čekali jsme tradiční Ryanair-pochoďák k nejvzdálenější gate, ale byl to k ní ze salonku jen kousek. Zatím nastupovala priority, tak jsme ještě navštívili WC, já napsala jeden pracovní e-mail a prošli jsme kontrolou. Foťák jsem ani nedávala do batohu, počet zavazadel nikdo nekontroloval.

Za kontrolou se stálo v nástupním mostu, naše letadlo tu totiž ještě nebylo. Museli jsme počkat, až dorazí, všichni vystoupí a vevnitř ho zkontrolují a uklidí. Byl to ale dost fofr, není čas ztrácet čas, zanedlouho jsme nastupovali. Vlastně jsem si jen stihla stáhnout hodnocení svého odevzdaného úkolu, že si to přečtu cestou, a chytit pár Pokémonů.

V letadle jsem se usadila na svou 27D, Miki 29D. Moje sedačka byla rozebírací a Mikiho sousedka si hodlala přesednout, takže když byl ukončen nástup, ona si přesedla na 28D a já k oknu na 29F. Ammán byl při vzletu vidět v oparu, tak jsme se na tajňačku přesunuli na 29A a 29B, odkud bylo vidět Mrtvé moře a Jeruzalém. Tel Aviv už jsem zas sledovala ze svého místa 29F, zatímco Miki už na opačné straně zůstal. Proč si pro sebe nezabrat celou trojsedačku, když to jde, že…? :-)

Nad Středozemním mořem byla oblačnost a vydrželo to skoro celou cestu. Tak jsem si přečetla hodnocení svého úkolu, dopsala deník a dala si oběd v podobě tuňákového sendviče (ehm) a vody. Pak jsem se rozhodla nějakou dobu odpočívat a vyvalila jsem se na sedačkách :-). Spát se mi ale nechtělo, v noci jsem toho naspala docela dost, takže jsem jen tak odpočívala a občas vykukovala z okénka.

Oblačnost se protrhla jen nad částí Maďarska a Slovenska, ale třeba Tatry vidět nebyly. U nás už zase byla oblačnost hustá jak mléko a hodně nízká. Když kapitán před Prahou hlásil posádce, že si mají sednout kvůli přistání za 10 minut, byly mraky ještě pořád hluboko pod námi.

Po přistání jsme byli venku za chviličku, autobusem v příletové hale taky a schody nás „vyplivly“ přímo u imigračního. Tam nám „zkontrolovali“ příjezdové formuláře, což je od minula sice posun kupředu, nicméně s jejich skenováním se nikdo nenamáhal. A u automatických bran se tvořila fronta, protože lidi nesledovali instrukce na displeji.

Venku z letiště jsme ale byli rychle a stihli jsme autobus v 15:17. Zbývalo tedy dojet autobusem k autu, autem domů a koupit cestou něco k večeři…

Šipka Zpět na „Obsah“

Závěr

Doprava

Letenky s Ryanairem ani místa v letadle asi nemá moc smysl komentovat. Obojí bylo dílem spíše štěstí, než nějakého umu, natož že by šlo o standard.

Vyřídit půjčení auta u Alama na letišti byla zdlouhavá a otravná záležitost. Proč třeba nabízejí pojištění, když už v rezervaci bylo pojištění, které jsme požadovali, naklikané. Stačilo převzít údaje z rezervace…

Auto každopádně bylo uvnitř dokonale uklizené, najeto mělo pouhých 4.351 kilometrů a za celou cestu s ním nebyl problém. Snad vyjma ukazatele paliva, který klesal nerovnoměrně, takže byl trochu problém s plánováním tankování. Zatímco první den večer to vypadalo, že budeme auto vracet s plnější nádrží, než jsme ho dostali, poslední den jsme nakonec museli ještě dotankovávat. Vraceli jsme ho asi se 4.900 km. Poslední fotku tachometru máme s hodnotou 4.893 a na letiště nám v tu chvíli zbývalo asi 7 kilometrů. Najezdili jsme tedy asi 549 kilometrů.

Počasí

Vivat prosinec! Jasně, má to své potenciální nevýhody. Může se stát, že bude pršet nebo dokonce sněžit. A když v Petře prší opravdu hodně, valí se voda skalními průrvami až na dno soutěsky Siq, do Petry se tak nedá od hlavního vchodu vůbec dostat a v takových případech je Petra uzavřena. Jenže nám se nic takového, naštěstí, nestalo.

Ráno a večer bylo chladno, na tenčí svetr a bundu, užila jsem i šátek, aby mi netáhlo za krk. Přes den ale bylo teplo na tričko s krátkým rukávem a v Petře při výšlapech vzhůru mi chvílemi přišlo, že je teplo snad až moc.

Podle růžových turistů usuzuji, že zdejší slunce pálí i v prosinci. Já to nepokoušela a ráno se poctivě namazala.

Lidé a bezpečnost

Místní nemluví anglicky. Bez problémů je to v hotelích a na vstupech do památek, o dost horší je to v restauracích a naprostá beznaděj je to kdekoli jinde. Zatímco v Kostarice vypomohlo pár španělských slovíček, tady jen ruce a nohy…

Ženám se nedoporučuje se po Jordánsku pohybovat samostatně, ale nepřijde mi, že by k tomu byl důvod. Potkali jsme řadu žen v nikábu, v Ammánu pak naopak několik žen bez šátku, obecně se ale nosí hidžáb. Ženy většinou oblékají abáju, jen v Ammánu je můžeme potkat i v západním oblečení. Obecně mi ale nepřišlo, na rozdíl od řady jiných muslimských zemí, že by zde ženy byly tak výrazně utlačovány, takže jsem za náš krátký pobyt neodhalila důvod, proč by zde pro samostatně cestující ženu nemělo být bezpečno. Asi dvakrát se mě kdosi pokoušel oslovit a když jsem ho pěkně od plic česky poslala kamsi, dal pokoj. Chápu to tak, že ne prostě znamená ne. A jakmile jsem si uvázala šátek a nejlépe ještě cupitala dva kroky za Mikim, ztratili o mě všichni zájem.

V Petře byli otravní samozvaní průvodci. Když vám za hodinu nabídne své služby 10 lidí, je to na hlavu. Když vám své služby během půl hodiny nabídne jeden a tentýž člověk desetkrát, je to na odstřel. Nechápu, proč se takové praktiky v prostorách památky UNESCO trpí.

Pro Ammán jsou typické kapesní krádeže. Ačkoli jsme se ale z Rainbow Street na hotel vraceli za hluboké tmy a prošli i uličkami a schodišti, kterými bych na pražském Žižkově dobrovolně neprošla, tady jsem si nepřipadala v nebezpečí. Mohla to být otázka štěstí a samozřejmě taky „odměna“ za naši ostražitost, ale také to mohlo být tím, že jsme venku v podstatě nikoho nepotkali.

Příroda

Jestli jsme si letos v Kostarice užili prales, tady jsme si užili tak maximálně poušť. Obdiv zaslouží těch několik vytrvalých rostlin, které v pouštní Petře dokáží přežít. Zvíře jsme vyjma nějakých ptáků neviděli žádné.

Jídlo

Taková víceméně typická arabská kuchyně – plackový chléb, maso – včetně u nás ne úplně obvyklého jehněčího a skopového – a různá zelenina. Na závěr extrémně přeslazené dezerty. Já jsem ale spokojená, všechno to bylo moc dobré a porce byly zpravidla tak velké, že jsem měla problém to sníst. Jídlo by byl pro mě určitě hlavní důvod se do Jordánska vrátit.

Finance a náklady

Myslíte si, že když koupíte zpáteční letenku za 518 korun, že celý výlet pořídíte extrémně low-cost? Omyl…

Do Jordánska potřebujete víza, ta běžně stojí 40 JOD. Pokud chcete do Petry, připočtěte dalších 50 JOD. Mimochodem – pokud byste navíc přijeli třeba z Izraele jen na jeden den na otočku, zaplatíte rovnou 90 JOD! Naštěstí existuje Jordan Pass, který z těch 90 JOD (40 JOD víza + 50 JOD vstup) udělá „jen“ 70 JOD a ještě v ceně bude mít vstupy na další památky. Jen je potřeba počítat s nekřesťanskými poplatky, které v našem případě odpovídaly 3,96 JOD.

Mimochodem – zahraniční turista samozřejmě platí zcela odlišné vstupné, než domorodci – hrad Karak 2 JOD vs. 0,25 JOD, Ammánská citadela 3 JOD vs. 0,25 JOD nebo Ammánské římské divadlo 2 JOD vs. 0,25 JOD. To ale nic není proti Petře. Zatímco turista zaplatí za běžný jednodenní vstup do Petry 50 JOD, domorodec těžko uvěřitelný 1 JOD…

Doprava – letenky + auto 3.632,80 CZK
Jordan Pass (víza + vstupy do památek) + vstup do mešity 4.713,19 CZK
Ubytování 2.082,58 CZK CZK
Jídlo 1.881,24 CZK CZK
Ostatní (suvenýr + zbylá hotovost) 50,07 CZK CZK
Celkem 12.359,88 CZK CZK
Pořídili jsme…

A jen pro úplnost ještě tradiční foto-statistika:

  • Milka 2.389 fotek a videí
  • Miki 450 fotek a videí
  • Celkem 2.839 fotek a videí

Šipka Zpět na „Obsah“