2005 - Pochod Praha - Prčice
Vstala jsem ve 4:15, protože již ve 4:46 nám jel autobus. Na Hlavním nádraží jsme koupili jízdenku a odjeli vlakem v 5:27. Letos jsme však vystupovali o něco dřív, jelikož jsme si vybrali novou 51 kilometrů dlouhou trasu se startem v Čerčanech. Do Čerčan přijel vlak přesně v 6:30. Hned u nádraží jsme zaplatili startovné, dostali jsme pravidla pochodu a mapky a vyrazili jsme na cestu.
Ráno byla hrozná zima, ačkoli jsem měla 3/4 kalhoty, vytáhla jsem k nim jako doplněk rukavice. Zima nás trochu popohnala, takže v Poříčí nad sázavou jsme byli za chviličku. Zde jsme se napojili na červenou turistickou značku a dále pokračovali proti proudu Konopišťského potoka. Značka nás vedla mírným stoupáním, pomalu jsme se zahřáli a měli jsme tedy i dost sil na prohlídku zdejších bývalých lomů. Brzy jsme přešli na druhý břeh Konopišťského potoka a asi po kilometru zase zpět. Pak následovala složitější pasáž, kdy jsme šli přímo podél vody a museli přelézat kameny a kořeny v břehu, což značně znemožnilo udržování nějakého většího tempa. Brzy jsme došli do chatové osady Racek, kde jsme prošli první kontrolou.
Trochu jsme se najedli a pokračovali jsme dále po červené, přešli jsme frekventovanou silnici vedoucí z Benešova do Týnce nad Sázavou a zanedlouho jsme již byli u Konopiště. Zde jsme se připojili na trasu vedoucí z Benešova a dále jsme již procházeli známými místy. U Konopišťského rybníka jsme trochu bloudili, protože pravděpodobně někdo strhnul šipku vlastního značení.
Pomalu se začínalo dělat opravdové vedro. Chvojen jsme však letos přešli bez problémů a dále pokračovali po paměti. To se brzy ukázalo jako velká chyba, neboť došlo ke změně trasy. Podle zvyku jsme zamířili na Tvoršovice, ale na silnici, kterou jsme křižovali a šli dále, jsme správně měli zahnout vlevo na Semovice. Jen jsme se divili, proč lidé zahýbají, ale jelikož za námi šel jistý pán, nelámali jsme si s tím hlavu. Svůj omyl jsme zjistili v místě, kde jsme dle znalostí měli zahnout na Semovice. Zdejší cesta byla zrušená kvůli výstavbě golfového hřiště, díky kterému však máme poměrně pěkné fotografie ne nepodobné defaultnímu wallpaperu Windows XP. Trochu jsme se seznámili s oním pánem, který nám byl v patách a začali jsme improvizovat.
Na správnou trasu jsme se napojili u Nesvačil a opět po paměti jsme spolu s ostatními pochodníky zamířili na Kobylí hlavu. Mezi Kobylí hlavou a Drachkovem probíhaly motocyklistické závody, takže jsme měli o "zábavu" postaráno. Všude byl hrozný hluk a prach, navíc jsme se pohybovali na téže cestě, jako závodníci, takže jsme koukali, kudy nejrychleji zmizet.
Náš spolupochodník se trochu zdržel, tak jsme pokračovali dále sami. Po nám již známé cestě jsme ve sluneční výhni došli až Libohošti, kde jsme se napojili na žlutou turistickou značku, která nás dovedla okolo Libohošťského rybníku, Kamenného rybníku a rybníku Zrcadlo až do Vrchotových Janovic.
Najedli jsme se, napili, ošetřili nohy, vyměnili ponožky a také jsme se zde opět setkali s naším chvilkovým spolupochodníkem, který nám po zbytek cesty dělal společnost. S velkou masou ostatních spolupochodníků, kteří se na trasu ve Vrchotových Janovicích připojili, jsme pokračovali na Velkou Lhotu a dále až ke třetí kontrole do Vojkova.
Sluníčko pálilo jak blázen, takže jsem se začínala obávat posledního úseku po silnici. Nějakou dobu jsme navíc opravdu postrádali něco k pití. Nakonec se stánky přeci jen objevily, takže jsme cestou kupovali hodně pití a také ošetřovali nohy, dneska to bylo obzvlášť potřeba. V Jesenici jsme se napojili na katastrofální poslední úsek v podobě asfaltové silnice. Ploužili jsme se jak šneci, už jsem toho měla opravdu po krk a k tomu to děsné vedro. Rozpálená silnice pálila do chodidel i přes boty, nohy se potily, dělaly se puchýře. Nakonec nás náš spolupochodník tak nějak přiměl zrychlit, což pravděpodobně nakonec mělo za následek to, že jsme opravdu dorazili do cíle.
Na závěr pro nás pořadatelé přichystali ještě okružní cestu kolem obce, takže než jsme došli na náměstí, ještě jsme se "trochu" prošli. V cíli jsme dostali poslední razítko, kovovou botičku (40. výročí pochodu) a Tatranku. Uctivě jsme poděkovali spolupochodníkovi za společnost, protože nebýt jeho, možná bychom nedošli vůbec. V cíli jsem si dala utopence a pití a došli jsme z prostoru cíle na náměstí. Koupila jsem si výroční turistickou známku a 3 pohledy, Miki přidal nějakého slona a pak jsme vystáli frontu na autobus do Heřmaniček a pomalu nám začalo docházet, jestli vůbec máme dost peněz na zpáteční jízdenku. Na nádraží bylo naprosto narváno, protože ve směru na Tábor spadla trolej a nejezdily vlaky. Naštěstí většina lidí brzy odjela a nám se podařilo koupit zpáteční lístek (a zbylo nám asi 20 korun :). Vlak přijel poměrně brzo a dveře nám zastavily přímo u nosu, takže jsme si naštěstí sedli, jelikož na trati byly pořád nějaké problémy a cesta do Prahy na Hlavní nádraží trvala přes 2 hodiny...
