2023-11-01 - 2023-11-23 - Japonsko a Jižní Korea

Obsah

Úvod

Loni se nám povedlo koupit směšně levné letenky do USA, letos do Japonska. Narazila jsem na ně začátkem května a byly do Soulu. A stály směšných 796,98 EUR.

Myšlenka byla taková, že se pak koupí zpáteční letenka někam do Japonska, protože i tak by to bylo hodně levné. Turkish Airlines ale poměrně rychle změnilo let z Istanbulu do Soulu, což nám dalo možnost lety upravovat. A Miki zkusil zvolit jako cílové letiště Tokio a ono to prošlo…

Takže nakonec byla základní kostra itineráře jasná – poletí se do Tokia, procestuje se Japonsko a pak se nějak dostaneme do Soulu, ten omrkneme a poletíme domů. Ideální by to sice bylo v opačném pořadí, abychom nemuseli ty kufry pak tahat s sebou.

Měla jsem totiž v plánu si tentokrát přivézt to všechno, co se u nás nedá pořádně koupit – yukaty, odborné knihy, matcha… Zjistila jsem, že existuje japonský Amazon, který má sympatické ceny a umožňuje doručení do kombini. Rámcový itinerář jsem vytvořila už během května a června a pak během září a října jsme ho trochu upravili a doplnili.

Zdaleka nejhorší na tom všem byly pocity s tím spojené. Protože přinejmenším já jsem to tentokrát měla, jako bych jela domů. Měla jsem takové flashbacky z posledních návštěv, těšila jsem se na každou prkotinu, která mě napadla…

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-01 - Japonsko a Jižní Korea - Odlet z Prahy do Istanbulu

Budíka jsme měli na obvyklých 6:30, ale trvalo nám trochu déle se vypravit, takže jsme si ráno cestou do práce vychutnali i ucházející pražskou kolonu.

V práci mě čekal slušný zápřah. Asi nebylo úplně rozumné pořizovat letenky na úplný začátek měsíce, kdy musím udělat všechny měsíční zprávy a výkazy… Kamarádka navíc řeší závažný rodinný problém, tak jsem jí chtěla být aspoň na dálku trochu opora, když už tu teď nebudu...

V poledne jsem zjistila, že mám zpuchřelou podrážku na botách. Jsou to už druhé ne moc nošené boty, které se mi tímhle způsobem rozpadly. Ty první byly obyčejné za pár stovek, ale tohle byly goretexové od Ecco za „pěkných“ pár tisícovek a nemůžu říct, že by mě to nenaštvalo. Miki jel naštěstí odpoledne odvézt auto domů, protože u práce už ho kvůli zónám nechat nemůžeme. Tak mi z domova vzal goretexové běžecké boty. Paradoxně vlastně teď ani jiné použitelné boty nemám... Nejsou tedy tak pohodlné, ale snad moc pršet nebude a vystačím si s náhradními teniskami…

Tak akorát jsem dodělala poslední papíry a vše připravila na přesun na letiště. Miki s tátou dorazil tak akorát, dovezené boty jsem dala do kufru, všechno jsme posbírali a vyrazili k autu.

Na letiště řídil Miki, takže mě vysadil u Terminálu 2 a já zamířila do suvenýrů, abych zjistila, že zavírají v 15:00. Bylo půl čtvrté. Výroční knihu se tedy ani nad druhý pokus koupit nepodařilo. A tak jsem se vrátila k autu, kde Miki zatím vyndal kufry, rozloučili jsme se a zamířili do terminálu.

Nejdřív jsme okoukli instalaci portrétu Václava Havla na Terminálu 2. Jde o Havlův portrét, který je vytvořený z mnoha předmětů, které se nějak dotýkaly jeho života. Portrét je viditelný jen z určitého úhlu, dokonce je tam lupa. Z jiných úhlů to vypadá jen jako hromada věcí.

Spojovací chodbou jsme pak pokračovali okolo menší výstavy fotografií k Terminálu 1. Tam jsme zamířili do hotelu Courtyard by Marriott Prague Airport, kde se koná výstava starých uniforem ČSA pořádaná u příležitosti stého výročí ČSA. Je to zajímavá podívaná, některé novější z 90. let si matně pamatuji z provozu. Jen u výstavy bych asi ocenila víc informací, nejen rok, který ani někdy není jednoznačný, ale u dvou výrazně podobných uniforem třeba i informaci kdo je používal.

Na terminálu jsme pak zabalili kufry do folie a šli se postavit do fronty na odbavení. Zanedlouho jsme zjistili, že se stále ještě odbavuje let Turkish Airlines před námi, protože v Turecku nefunguje celý odbavovací systém a check-in agenti musí všechno vypisovat ručně.

Ani nevím, jak dlouho jsme v té frontě stáli, na řadu jsme se dostali až po 17:30. Opravdu naše jména hledali podle pasu v papírovém seznamu, palubní vstupenku nám vypsali ručně a zavazadlové lístky byly taky jedna velká improvizace. Zatímco palubní vstupenku máme jen do Istanbulu, kufry letí do Tokia. Trochu jim závidím a doufám, že tam stihneme dorazit s nimi :-). Mimochodem – můj kufr má 10,1 kg, Mikiho 10,5 kg. Jsem dost zvědavá na jejich hmotnost cestou zpátky, neb dva balíky z Amazonu už na mě čekají v hotelu a další tři dorazí zítra do Lawsonu.

Pak jsme se postavili ještě do fronty na ticketing, kde nám na palubní vstupenku dopsali čísla sedadel, která jsme naštěstí už měli přidělená.

Na imigračním jsme museli přes ruční kontrolu, neb ručně psané palubní vstupenky logicky nemají čárový kód pro průchod automatickými bránami. A protože jsme měli hlad, žízeň a potřebu návštěvy toalety, zamířili jsme do Mastercard Lounge. Na recepci jsme je těmi palubními vstupenkami docela pobavili.

Jídlo se od minulé návštěvy o něco zlepšilo, je vlastně stejné jako v Erste Premier Lounge, takže jsem si dala kuřecí řízečky a zeleninu a k tomu pomerančový džus. V 19:05, kdy jsme měli odlétat, jsme stále seděli v salonku…

Pak Mikimu přišla SMS, že byl zahájen nástup do letadla a než jsme se vůbec stihli zvednout, tak přišel „last call“. I když je to samozřejmě kardinální blbost, trochu jsme se proběhli přes celé letiště, protože naše gate A6 byla samozřejmě až na úplném konci prstu terminálu. A když jsme tam dorazili, sledovala nás pobavená obsluha na bezpečnostní kontrole.

Protože z úvodního „ty vole, on už tu nikdo není“ to bylo „ty vole, my jsme tady první“. Absolutně nechápu, co tím kdo zamýšlel, když vyvolával „last call“, ale na gate jsme pak seděli ještě skoro hodinu, než byl zahájen nástup do letadla.

V uličce na 18D už někdo seděl, tak jsme ho museli zvednout, abychom se mohli usadit na našich 18F a 18E. Soused je dost exot, vypadá, že si něco šlehnul, tričko má naruby… Ale spí. Pořád :-).

Ve 20:47 přišel pushback a asi za 10 minut už jsme byli ve vzduchu. Startovalo se na západ, tak jsme nic moc neviděli, ale stejně je tma jako v pytli :-). Po vzletu jsme si dopsali deníky a mezitím se začalo rozdávat občerstvení. Ty salonky jsou peklo, vůbec nemám hlad! :-)

K jídlu byl rajčatový salát, jako hlavní jídlo něco jako hovězí burger s bramborovou kaší a zeleninou a jako dezert pudink s nějakým ovocem. Bylo to jedlé, ale žádná hitparáda. K pití jsem si dala pomerančový džus, který chutnal přesně jako ty umělé přeslazené postmixy, na které si vzpomínám z hotelů all-inclusive.

Zbylý čas jsem využila k odpočinku a trochu jsem podřimovala. Před přistáním mě ale probraly krásné výhledy z okna, moc hezky jsme oblétali Istanbul a měli úžasný výhled na Bospor.

Přistáli jsme asi v 1:00. Venku z letadla jsme byli kupodivu dost rychle, ale přímo na connections nás nepustili, protože jsme neměli palubní vstupenky. Museli jsme to tedy vzít přes terminál, kde bylo potřeba najít transferovou přepážku…

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-02 - Japonsko - Přelet z Istanbulu do Tokya

Na transferové přepážce byla, s ohledem na okolnosti, obrovská spousta lidí. Samoodbavovací kiosky většinou nefungovaly. Taky jsem to jednou zkusila, když jsem viděla, že jeden člověk byl úspěšný. Bohužel mi kiosek vyhodil zprávu, že do odletu zbývá méně než hodina a odbavení už není možné. Samozřejmě kiosek počítal s původním časem odletu, reálně byl let zpožděný o 3 hodiny.

A samozřejmě těch zpožděných letů byla spousta, ale můžeme být rádi, že máme jen tříhodinové zpoždění, lety, které měly z Istanbulu odlétat mezi 19:00 a 22:00 byly zcela zrušeny…

Ve frontě jsme nakonec strávili skoro 3 hodiny. Pořád se tam někdo snažil předbíhat, čekající se to snažili nějak usměrňovat, zaměstnanci letiště moc ne. A bylo tam odporné vedro. U přepážky to ale šlo rychle, brzy jsme měli v ruce své palubní vstupenky. Fronta za námi čítala podle mého čekání takových 5 hodin…

Koukli jsme do Duty Free Shopu, na místní sladkosti, Lego a pak jsme vyjeli nahoru do patra k IGA Lounge. Vstup tentokrát zařizoval Miki na svou kartu. U vstupu jsou turnikety, přes které se po registraci prochází na čárový kód. A samotná lounge je obrovská, zdaleka jsme jí celou neprozkoumali. Po tom čekání ve frontě už jsme si jen chtěli někde sednout, něco sníst a napít se.

K jídlu jsem si ale dala jen zeleninu a pár kousků sýra, spíš jsem se snažila napít, k čemuž mi dobře posloužil Sprite. Čas docela utekl, ve 4:10 se objevila na tabulích informace, že budeme odlétat z D16, plánovaný odlet místo ve 2:40 byl až v 5:40. Asi ve 4:40 jsme se sebrali a zamířili ke gate.

Cesta to byla docela daleká, D16 je zase až úplně na konci prstu a istanbulské letiště má přece jen „trochu“ jinou velikost, než Praha. U gate už se tvořila fronta, ale lidí tam bylo spíš pomálu. Tak jsme si ještě odskočili na WC a pak se postavili do fronty.

V letadle jsme se usadili na svá místa 34H a 34J a čekali na souseda, který bude sedět u okna. U skoro 11hodinového letu, kdy se vzlétá i přistává v noci, mi vlastně ani nevadí sedět do uličky.

Nástup do letadla docela trval, ale jak už malá fronta nasvědčovala, letadlo zůstalo poloprázdné. Žádný soused si k nám nepřisednul. A když kapitán zahlásil „boarding completed“, ponechala jsem Mikimu jeho vlastní trojsedačku a sama si zabrala svojí o dvě řady dál. Všechno zlé je k něčemu dobré a když na hotel, mimochodem pěkně drahý, dorazíme minimálně o 3 hodiny později, zřejmě až po půlnoci, tak není od věci vyspat se pořádně v letadle. A vlastní trojsedačka k tomu dobře poslouží.

Po startu jsme dostali imigrační a celní kartičky. Čert vem, že jsme to celé vyplnili online předem… Taky jsme dostali menu s výběrem jídla a amenity kit s pantoflemi, ponožkami, maskou na oči, špunty do uší a tradiční „kosmetikou“. Z palubního personálu jsem vymámila ještě propisku, protože jak jsme měli vše vyplněné předem, ani mě nenapadlo si vzít vlastní.

Vyplnila jsem tedy tak nějak ty zpropadené formuláře a pustila se do dopsání deníku. V mezičase nám bohužel vyměnili rozdaná meníčka za jiná a zatímco v tom prvním byla spousta japonských věcí, na která jsem se vyloženě těšila, v tomhle ani ťuk. Holt máme catering z Turecka, no…

Během dopisování deníku rozdali jídlo, z nouze jsem zvolila hovězí kuličky s cizrnou a rýží. Jinak k tomu byl ještě zeleninový salát, hummus a dezert. Vyjma salátu jsem od každého něco nechala, ze salonku jsem byla trochu najedená a třeba přeslazený turecký dezert mě vůbec nenadchnul.

Pak jsem dopsala deník, mezitím ještě sesbírali tácy a dorazili se zeleným čajem, což bylo v celém menu zdaleka nejblíž k Japonsku, tak jsem si ho dala. A k tomu vodu na zapití léků. A když se vše uklidnilo, tak jsem se uložila ke spánku….

Nakonec jsem prospala skoro celý zbytek letu. Snažila jsem se pít a tím, že jsem měla celou řadu pro sebe, jsem mohla na WC, kde jsem nakonec byla za let třikrát.

Asi 2 hodiny před přistáním jsme dostali druhé jídlo – míchaná vajíčka, pečivo, nějaký jogurt.

Při přistání jsme míjeli Ósaku, ale jinak jsme nalétávali přes vodu. Stejně byla tma, ale na druhé straně by jinak byla vidět Fuji.

Přistáli jsme ve 22:47, plánovaný zpožděný přílet byl ve 22:45. Papírově jsme tedy měli zpoždění 3:02, v aplikaci to ale ukazovalo zpoždění dokonce 3:08. Budeme muset prozkoumat možnosti, ale mám poněkud obavy, že tohle Turky vyjde draho, neb si kvůli nim nestihnu dát k večeři sushi… :-)

Z letadla to byla na imigrační strašná dálka. Ale jako fakt strašná. Naštěstí byly všude travelátory, po kterých se ostatní ploužili, takže jsme spoustu lidí předešli. Na imigračním už přesto byla docela velká fronta, ale neuvěřitelně rychle to ubývalo. Nejdřív jsme prošli okolo takových kiosků, kde nám vzali otisky prstů a udělali fotku, pak jsme pokračovali k imigračnímu úředníkovi, kde stačilo naskenovat QR kód, který jsme měli díky formuláři vyplněnému z domova. A za odměnu jsme dostali do pasu tu krásnou samolepku s Fuji…

Kufry jsme získali během minutky, jen fronta na celnici byla docela dlouhá. Ale zase to docela rychle ubíhalo a stačilo naskenovat druhý QR kód k celní deklaraci.

Poslední metro nám ujelo, ale stihli jsme vlak ve 23:44. A to i s koupí jízdenek v automatu, které stály dohromady 1.080 JPY (hotově).

Vlak cestou nabral trochu zpoždění, takže z původní 18minutové jízdy byla trošku delší. Naštěstí navazující vlak ze Shinagawy na Tokyo Station měl 10 minut zpoždění, protože na nástupiště jsme doběhli v 0:07, což byl čas původního odjezdu. Hmmm, to je nějaké nové Japonsko, nebo co znamenají ty zpožděné vlaky…? :-)

Za pár minut jsme už byli na Tokyo Station, kde jsem si hned popletla východy a trochu jsme bloudili. Řekla bych, že mám skvělý orientační smysl, ale na Tokyo Station se v tom podzemí ztratím vlastně vždycky :-D.

Když jsme konečně našli správnou stranu nádraží, na povrchu už jsme najisto nabrali správný směr. Hotel je od nádraží asi kilometr daleko, takže nám to mělo trvat necelých 20 minut.

Cestou jsme se ale zastavili v 7-eleven, kde jsme si za 1.181 JPY (kartou) koupili každý jedno pití, něco k snídani a já sushi. Sice už je po půlnoci, ale počítám ho do včerejška. A den bez sushi tady prostě nebude existovat :-D.

Do hotelu už to byl jen kousek a když se nám díky jiným hotelovým hostům podařilo dostat dovnitř, na recepci jsme jen předložili pasy, zaplatili 400 JPY (kartou) pobytovou taxu a dostali karty od pokoje 612.

Nakonec Miki recepčního poprosil, že bych tam měla mít dva balíčky. Nejdřív přinesl první, pak našel i druhý. Stačilo podepsat, že jsem si je převzala. A konečně po dvou návštěvách Japonska máme každý dvou yukatu a obi! Přitom posledně jsme tu byli v ideálním období, yukata je letní oblečení, takže se prodává hlavně na jaře, ale stejně jsme je tehdy nikde nesehnali. Nákup na Amazonu byla jistota…

Na pokoji jsme si dali sprchu, rozvěsili jsme zmuchlané a navlhlé (neb propocené) oblečení, já si dala své sushi, které mě zase překvapilo tím, jak je dobré – na to, že je koupené uprostřed noci v supermarketu… Připravila jsem si věci na zítřek, dopsala deník a asi ve 2:00 šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-03 - Japonsko - Tokyo

Asi ve 3:30 jsem se probudila, protože se mi chtělo na WC. Miki byl tak nějak taky vzhůru a mně se pak nechtělo usnout. Nakonec mě v 6:00 ale přesto probudil budík.

Připravili jsme se a něco po 6:30 vyrazili na stanici metra Ginza, kterou máme nedaleko hotelu. Tam jsme naskenováním QR kódu získali dvě 48hodinové jízdenky na metro a rovnou jsme se přesunuli do stanice Tameike-sanno.

U této stanice se nachází svatyně Hie. Má otevřeno od 6:00, ale ani o hodinku později tam vlastně nikdo nebyl. Bohužel tedy ani nikdo, kdo by mi zapsal můj první goshuin. Trochu jsme to tam aspoň prochodili, prohlédli si hlavní svatyni a vrátili se na metro.

Popojeli jsme do zastávky Todaimae, kde se nachází rozlehlý univerzitní kampus a v něm socha Hachiko a profesora Ueno. Na rozdíl od sochy, která je na Shibuye, je tahle neznámá. A tedy hezčí…

Protože u Hie Shrine jsme strávili znatelně méně času a zahrady Rikugien otvírají až v 9:00, usoudili jsme, že zkusíme dojet na Ueno vyměnit JR pasy a získat první místenky. Cestu jsme zvládli bez problémů, ale na místě jsme zjistili, že příslušná přepážka je zavřená a zřejmě otevírá až v 10:00. A tak jsme po chvíli čekání na zázrak vyrazili právě k Rikugien Gardens.

Dojeli jsme metrem do stanice Komagome a došli kus k zahradám. Dorazili jsme tam před 9:45. Vstupné 600 JPY šlo platit kartou, čehož jsme využili.

Zahrady jsme si prošli, v jednom altánku jsme poseděli a posnídali a když jsme narazili na „tea house“, tak jsem si asi v 10:10 za 850 JPY (kartou) dala tradiční matcha čaj. Je podávaný se sladkostí a ta kombinace trpkého čaje se sladkým mě nepřestává fascinovat. Jen ta atmosféra tam není nijak úžasná, to třeba v Inuyamě jsem kdysi seděla na tatami a obsluhovala mě stará Japonka.

Zahrady jsou každopádně krásné a mimo důsledně udržované centrální části okolo hlavního jezera mají spoustu úžasných a divokých zákoutí v okrajových částech.

Nakonec jsme si odskočili na WC a vrátili se zase na Ueno. Postavili jsme se do stejné fronty, kde jsme docela dlouho čekali, ale když jsme konečně měli přijít na řadu, obsluha nás ignorovala. Nakonec odněkud přišel někdo jiný, kdo nás informoval, že jestli chceme vyměnit JR pasy, tak musíme do jiné fronty. A tak jsme čekali znovu. Nakonec jsme si všimli i cedulí, které nás ráno mohly „nakopnout“, jen jsme je jaksi přehlédli… Samotná výměna pak byla bezproblémová a dokonce jsme dostali místenky na první dva vlaky. Akorát jsme tím holt ztratili dost času, co se dá dělat…

Z Uena jsme popojeli do zastávky Asakusa, kde jsme zamířili k chrámu Sensoji. Zastavili jsme se ve Family Martu, kde jsme za 632 JPY (kartou) pořídili pití a něco málo k jídlu.

Při předchozích dvou návštěvách jsme tu byli velmi brzo ráno a v podstatě nikdo tu nebyl, i stánky byly většinou zavřené. Tentokrát jsme to chtěli zkusit víc „autenticky“, což znamenalo otevřené stánky a restaurace, ale taky davy lidí. Zkusili jsme sehnat „kuro neko monchichi“, Miki se ptal ve dvou stáncích, ten jeden byl dokonce ten, odkud ho mám z minula, ale bohužel ho nikde neměli.

Do chrámu jsme nakoukli, ale nebylo tam k hnutí. Na goshuin se stála tak dlouhá fronta, že bych se nedivila, kdyby to bylo na několik hodin. Takže ani goshuin ze Sensoji nemám…

Chrám jsme pak obešli, abychom se zastavili v Suzukien, kde mají matcha zmrzlinu sedmi různých úrovní, přičemž ta sedmá má nějaké ocenění jako nejsilnější světová matcha zmrzlina. No, ani tohle úplně nevyšlo, měli zavřeno, prý z důvodu rekonstrukce…

Miki si pak na chvíli sednul u chrámu, aby snědl zakoupené jídlo a já jsem si mezitím za 100 JPY (hotově) vylosovala věštbu. Nějaká Japonka mi tam pomáhala najít správnou schránku se znaky, které jsem si vytáhla. Věštba nebyla úplně dokonalá, ale docela dobrá a několik věcí opravdu sedělo, tak jsem si ji nechala.

Okolo stánků jsme se pak pomalu vraceli na metro. Cestou jsem si v jednom ze stánků koupila balení tří krabiček matcha mochi za 750 JPY (hotově) a kuro neko rolničku za 450 JPY (hotově).

Metrem jsme se přesunuli do stanice Suehirocho do oblasti Akihabary, kterou jsme si trošku prošli a nakoukli do různých obchodů i game center. V jednom „gača-gača“ automatu si Miki za 300 JPY (hotově) „vylosoval“ modýlek dveří od vlaku. Taková kravina a jakou to udělá radost :-D

Udělali jsme si zastávku ve Family Martu, kde jsem si pořídila sushi a matcha latte k obědu a Miki melonpan a nějakou kávu. Celé to stálo 875 JPY (kartou).

Metrem jsme se přesunuli do stanice Aozama Itchome, u které se nachází Honda Welcome Plaza, Mají tam vystavené třeba robota Akimo, ale i „kei car“, jedno jsme jim pořádně prozkoumali. Byla tam velmi sympatická ochranka, pán starší, ale mluvil anglicky. Jestli se něco od naší poslední návštěvy drasticky zlepšilo, tak je to úroveň angličtiny. Říká se, že prý je to důsledek olympiády. Uvidíme, jak to bude mimo Tokio…

Pěšky jsme pokračovali k Japan Olympic Museum, abychom na místě zjistili, že je zavřeno. Jen dnes. Asi protože je „Culture Day“, kdy mají být zdarma vstupy do muzeí. Asi aby nemuseli pouštět zdarma, tak radši zavřeli… Venku jsou aspoň olympijské kruhy a repliky tří pochodní ze starších japonských olympiád.

A pak už jsme mířili do poslední dnešní destinace, na Shibuyu. Chvíli jsme hledali, kudy vlézt do mrakodrapu Shibuya Scramble Square, v jehož 14 patře se nachází restaurace Saryo, kde mají mít takový „špagetový dort“. Byla tam fronta, tak jsme si vzali číslo a Miki se tam usadil, že počká, až přijde na řadu a já si mezitím sjela o čtyři patra níž do Tokyo Hands, kde jsem si koupila za 1.133 JPY (já kartou) tučňáčí kancelářské sponky a ozdoby na scrapbooking.

Pak jsem se vrátila nahoru, odskočila si na WC, omrkla černé kočky v jednom obchodě a následně zjistila, že Miki už ve frontě nečeká, že byl usazen. Tak jsem se k němu přidala. Od obsluhy jsme se dozvěděli, že ten matchový „dort“ mají jen v hlavní provozovně. A ta je tedy dost z ruky. Dala jsem si tedy „Saryo Set“, což je v podstatě zmrzlinový pohár a k němu studený matcha nápoj. Bylo to dost drahé, dohromady 1.760 JPY (kartou), ale stálo to za to a bylo to opravdu dobré.

Vylezli jsme ven, přešli přes slavný přechod na Shibuye a šli hledat 3D světelné obrazovky Shibuhachi a Panda. Ačkoli jsme věděli, kde jsou, obě jsme našli, nepromítalo se na nich to, co bychom chtěli vidět. Některé bývají jen jednou za hodinu, což jsme propásli.

Zastavili jsme se také v Loftu, kde jsem hledala samolepky korejského výrobce Suatelier. Vůbec jsme je nenašli.

Naše skončila návratem na metro a cestou ze Shubuyi do stanice Ginza. Tam jsme ještě zašli do Muji, kde mají neznačkové, ale údajně kvalitní oblečení. Mají a asi by se něco vybrat dalo, ale ceny nebyly až tak příznivé, takže nakonec jsem si vzala za 740 JPY (kartou) jen sáček matcha latte a jahod v matcha čokoládě.

Už bylo po 19:00, takže jsme venku víc jak 12 hodin. Byl čas na návrat. Vzali jsme to přes Lawson, kde mám od včerejška uložený balík z Amazonu. Miki si tam za 172 JPY (kartou) koupil jedno pití. Hledala jsem sushi k večeři, tak jsme okoukli ještě Family Mart, 7-eleven a druhý Family Mart, kde jsem konečně našla krabičku použitelného sushi. Přidala jsem jedno pití, matcha latte na snídani a po zaplacení 756 JPY (kartou) jsme už konečně zamířili do hotelu, kam jsme dorazili něco před 20:00.

Dole na recepci mají různé „amenity“ drobnosti, které nedávají na pokoj. Tak jsme si vzali pár drobností třeba včetně pytlíků s čajem, ale samozřejmě mají klasicky kosmetiku – holicí stroje, přípravek na holení, vatové tyčinky...

Na pokoji jsme si dali sprchu, já si dopsala deník, v mezičase snědla sushi k večeři, ověřila pár věcí, které se dneska úplně „nepovedly“ a připravila papíry na zítřek. Nakonec jsem zazálohovala fotky a asi ve 22:20 šla spát. Jsem velmi zvědavá, jak se mi po té dnešní náloži matchy bude spát, unavená jsem tedy dost…

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-04 - Japonsko - Tokyo

Probudila jsem se asi v půl jedné, odskočila si na WC a pak až asi do tří nemohla usnout. Nakonec se mi to naštěstí podařilo a probudila jsem se až těsně před 6:00. Budík byl dnes nastaven na 6:10.

Po ranních přípravách jsme vyrazili pěšky na bývalý rybí trh Tsukiji. Cestou jsme narazili na malý park, ve kterém byla stezka určená pro chůzi na boso a podle nákresů u toho bylo i rozsáhlé povídání o akupresurních bodech, ale jaksi japonsky, no…

Prochodili jsme to, co z trhu zbylo. Ten původní, na kterém rybáři prodávali své úlovky kuchařům a my smrtelníci jsme to mohli zpovzdálí sledovat, tu už spoustu let není. V současné době jsou tu jen poslední stánky, ve kterých se dají koupit čerstvé ryby. Nebo produkty z nich vyrobené, jako například sushi. V přilehlých uličkách jsou stánky s trochu netradičním street food, který tu pořád vychází z toho, že šlo o rybí trh. Ale mají i sladkosti, koření, zeleninu, keramiku nebo kuchyňské nádobí…

Miki si pořídil nějakou chobotnici na špízu za 500 JPY (hotově) a jikry z ježka za 500 JPY (hotově), já tuňákové sushi za 600 JPY (hotově), v obchodě s keramikou jsem koupila dvě podložky pod jídelní hůlky ve tvaru origami jeřába za 600 JPY (hotově) a nakonec jsme si dali dohromady jedno jahodové daifuku 300 JPY (hotově).

Z Tsukiji jsme pokračovali na stanici metra a popojeli jsme do zastávky Akabanebashi, odkud je to jen kousek k chrámu Zojo-ji. Přišli jsme tam sice trochu z neobvyklého směru, ale dostat k chrámu se dalo. Postupně jsme si prohlédli hlavní i vedlejší budovu, kde jsem si za 300 JPY nechala zapsat 1. goshuin, prošli jsme přilehlé zahrady a zase se vrátili na metro.

Popojeli jsme kousek do stanice Roppongi, kde se nachází budova Mori a v ní v 52. patře vyhlídková plošina Tokyo City View. Předem zaplacené vstupenky reprezentoval QR kód, který jsme na pokladně vyměnili za klasické vstupenky, se kterými už nás pustili přes turnikety dovnitř. Viditelnost byla podobná, jako včera, takže Fuji vidět nebyla. To by bylo až moc velké štěstí. Bohužel, celé to mělo hlavně tu nevýhodu, že nikde nebyly žádné popisky toho, co je vidět. Jedinou fotku s popiskami jsem našla v letáčku, jenže ten byl celý japonsky… Když nevím, na co se dívám, až tak moc mě to nebaví. I tu nejvyšší budovu Japonska musel Miki identifikovat sám…

Nezaujala mě ani nějaká umělecká výstava mangy, tohle jde úplně mimo mě. To až u suvenýrů jsme objevili několik vitrín s uměleckými díly vytvořenými z elektrosoučástek. Odskočili jsme si na WC a výtahem sjeli dolů.

Ještě jsme našli Mohri Garden. Je to poměrně malá zahrada, ale hezky upravená, s centrálním jezerem, do kterého přitéká voda přes vodopády. Některé stromy už se zbarvovaly do podzimních barev. Člověk by ani neřekl, že se tu taková zahrada schovává mezi mrakodrapy.

Metrem jsme se přesunuli do stanice Naka-meguro a odtamtud jsme pěšky zamířili ke Kyu Asakura House. Cestou jsme se zastavili ve Family Martu koupit něco málo k obědu. Vzali jsme onigiri, pití a sladké houbičky, to vše za 830 JPY (kartou). Jídlo jsme si vzali s sebou, že si s tím sedneme v zahradách u Kyu Asakusa House.

Vstupné do stálo 100 JPY na osobu (hotově). Jen jsme tam museli odložit batohy, že prý jsou moc velké, čímž padla varianta, že poobědváme v přilehlých zahradách. Stejně se to nesmí. Jen mě tedy překvapilo, kolik jsme pak potkávali jiných lidí s batohy rozhodně většími, než je ten můj. Na druhou stranu bylo vlastně docela příjemné nemuset ten batoh chvilku tahat…

Poté, co jsme prochodili zahradu, jsme si prohlédli i dům. Má spoustu místností, povětšinou jsou všude tatami. Z obytných místností je výhled do zahrady, nejvíc mě ale stejně zaujala malá japonská zahrada ve vnitřním atriu.

Když jsme Kyu Asakusa House opustili, sedli jsme si venku na obrubník a pojedli zakoupené onigiri a ochutnali houbičky. A pak jsme zamířili zpět na metro. Našim cílem bylo Shinjuku.

Nejdřív jsme zamířili k „billboardu“ 3D Calico Cat. Zpočátku se zdálo, že to dopadne stejně, jako včera, tedy že promítání nestihneme. Všude byla spousta lidí, takže cesta neubývala, navíc bylo horko a začínala jsem být dost unavená. Bývala bych v oblasti Shinjuku zvolila program jinak, abychom to obešli postupně, ale Miki měl očividně kočku jako prioritu. Ta naštěstí nebyla řešená tak neprakticky, jako předchozí dva billboardy, takže se střídala s různými reklamami a docela jsme si jí užili.

Zašli jsme do Family Martu, neb Miki chtěl ochutnat nějaké energeťáky. Nákup stál jen 406 JPY (kartou). Naproti přes ulici jsme okoukli Ikeu. Chtěla jsem katalog, ale neměli, očividně jsou papírové zrušené celosvětově, škoda. Miki tam za 100 JPY (kartou) koupil dvě zmrzliny a já v mezičase mrkla do dalšího patra. Trochu mě otrávily ceny, protože proutěný košík Risatorp stojí 799 JPY, což je něco málo přes 120 Kč a u nás se ještě nedávno prodával za 249 Kč :-(.

Přes ulici se nacházel v jednom výškovém domě second hand Ragtag, tak jsme se tam zašli podívat, ale při rychlé prohlídce mě nic nezaujalo. Japonky se oblékají trochu bláznivě, což je tedy asi dané hlavně tím, že se nebojí kombinovat trochu výstřednější kousky oblečení. Každý ten kousek sám o sobě je ale nositelný i u nás. Od second handů jsem si slibovala, že v nich najdu něco pěkného, čím bych si zpestřila šatník, ale bohužel…

Našli jsme pobočku The Matcha Tokyo, kde jsem si dala jejich oblíbený matcha nápoj s ledem a přibrali jsme k tomu pekanové ořechy v matcha čokoládě a matchové dorayaki. Přistupují k tomu jako k „menu“, takže jsme dostali 100 JPY slevu, ale i tak to stálo 1.576 JPY (kartou).

Dál už nebyl důvod se na Shinjuku zdržovat, takže jsme se přesunuli na nedalekou Shibuyu, kde jsme měli ze včerejška ještě nějaké resty. Nejdřív jsme ale zamířili k nějakému Starbucks. Navigoval Miki, takže jsme šli špatně, díky čemuž jsme potkali Family Mart, ve kterém měli krásný set nigiri sushi. Miki si koupil Famichiki, což je smažené kuře. Celé to stálo 1.026 JPY (kartou).

Pak už jsme našli správný směr. Starbucks jsem viděla z dálky, ale Miki zahnul o ulici dřív. Nemířili jsme totiž do Starbucks, ale k Nanaya Matcha, což je výrobce té prémiové sedmistupňové zmrzliny, kterou jsem si chtěla dát včera v Suzukien u Senso-ji. Ale ti jsou zřejmě jen přeprodejci.

Nadšená jsem nebyla, protože jsem měla obavy, že zase kvůli náloži matcha nebudu v noci spát. Ale dát jsem si samozřejmě „musela“ aspoň jeden kopeček té nejsilnější matcha zmrzliny. Vyšel na 630 JPY (kartou). A zmrzlina to tedy byla naprosto skvělá! Nijak hořká nebo trpká, ani přehnaně matchová. Na to, že má být kdo ví jak „silná“ mi přišla tak nějak „akorát“. Možná je to i složením, určitě je aspoň doslazovaná.

Víc už jsme se na Shibuye nezdržovali a rozhodli jsme se omrknout ještě Shimokitazawu. Miki se přehlédnul v itineráři, takže jsme dojeli až tam, ale jízdenka nám platí jen o stanici zpět, takže nás nepustil turniket. Nebylo jak tu jednu zastávku doplatit, takže ani nebylo jak stanici opustit. Podle itineráře jsme právě měli vystoupit o tu stanici dřív a zbytek dojít pěšky. To už se nám ale nechtělo, takže jsme se vrátili na nástupiště a zamířili zpět.

Jeli jsme až do stanice Otemachi, kde jsme přestoupili a popojeli na Kudanshita, kde se nachází Nippon Budokan. Kolébka juda, kde Japonce při olympijských hrách připravil o národní hrdost náš judista Lukáš Krpálek. Tou dobou už byla tma a nevědět, co je to za budovu, tak ji ani nepoznáme, nikde ani zmínka. Asi tu Lukáše nemají moc v lásce :-).

No a pak už zbývalo se metrem přesunout přes Nihombashi do Kyobashi, odkud jsme zamířili k hotelu. Stavili jsme se ve Family Martu pro večeři, ale nic moc nás neoslovilo. Zkusili jsme jiný Family Mart, ale byl ještě horší. Tak jsme se vrátili do toho prvního, který máme nedaleko hotelu. Nakonec jsem tam našla zastrčený i nigiri sushi set, k tomu jsme vzali onigiri, já nějaký salát, ve kterém byl lotos, mrkev nebo nějaké řasy, a taky něco málo na snídani na zítřek na cestu. Nákup stál tentokrát hodně – 2.334 JPY (kartou).

Z Family Martu jsme šli rovnou do hotelu, přišli jsme v podstatě přesně v 19:00. Dala jsem si sprchu a vlezla do postele, kde jsem postupně dopsala deník. Snědla jsem u toho sushi k večeři, salát, který byl překvapivě dobrý, a dojedli jsme houbičky.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-05 - Japonsko - Matsushima a Sendai

Probudila jsem se asi ve 2:30 a zase nemohla usnout, povedlo se mi to až někdy mezi 3:30 a 4:00. Zajímavé, takové problémy se spaním jsem při minulých návštěvách Japonska neměla. Nebo si jen nevzpomínám? Budíka jsme měli na 5:00, takže jsem toho reálně moc nenaspala…

Zabaleno jsme měli od včerejšího večera, takže jsme do kufrů přidali jen několik zbylých drobností a asi v 5:35 jsme pokoj opustili.

Na recepci jsme požádali o uložení kufrů, k čemuž chtěli naši rezervaci na zítřek, takže nám to vyřízení nějakou dobu trvalo, ale odevzdání kufrů bylo úspěšné a před 5:45 jsme hotel opustili.

Šli jsme rovnou na Tokyo Station, kde jsme ještě měli do odjezdu vlaku dost času, takže jsme se pustili do vytvoření rezervací na další šinkanseny. To nás zaměstnalo na dost dlouho, před každou rezervací bylo potřeba naskenovat JR Pass, zadat číslo pasu, vybrat datum, odjezdovou a příjezdovou stanici, čas, pak konkrétní vlak a z nabídky vagón a konkrétní sedadla… V některých vlacích už bylo jen pár posledních míst… Jde rezervovat jen týden dopředu, takže nám to díky tomuto omezení vyšlo tak akorát, abychom zarezervovali všechny vlaky na týden dopředu, posbírali si své věci a šli JR Pass poprvé použít.

Na Tokyo Station je atypické rozvržení nástupišť šinkansenů, které odtud jezdí do všech stran, takže je kromě směru k šinkansením nástupištím ještě potřeba si hlídat ta správná nástupiště. Na to naše jsme dorazili asi 7 minut před odjezdem vlaku. Naše Hayabusa už tam stála, neb na Tokyo Station její cesta začíná.

Máme místa ve 2. vagónu, takže jsme si došli na konec vlaku udělat pár fotek a pak už jsme zapluli do vlaku na naše místa.

V 6:32 se přesně podle jízdního řádu zavřely dveře a my vyrazili na naši hodinu a půl trvající cestu do Sendai. Je to vzdušnou čarou asi 300 kilometrů a tuhle vzdálenost jde vlakem překonat za tak krátkou dobu jen díky tomu, že šinkansen jede ve dvou dost dlouhých úsecích asi 320 kilometrů za hodinu. Je to neskutečný fofr! A když pak zpomalí na 270, tak se z toho najednou stává pěkný courák :-)

Cestou jsme posnídali, stejně jako většina Japonců sedících v našem okolí. Je to zajímavý zvyk, kdy si Japonci do šinkansenů berou jídlo, protože v jiných vlacích se jít nesmí. Miki zmiňoval, že mají často cestu šinkansenem jako takovou malou párty. To je taky zvláštní, protože ve vlacích je zvykem nemluvit nahlas a už vůbec není vhodné telefonovat. Dokonce jsem už před lety, a letos znovu, viděla upozornění, že si mají cestující dát pozor na rušivý zvuk klávesnice.

V 8:04 jsme přijeli do Sendai, kde jsme přestoupili na Senseki Line směr Ishinomaki a čekalo nás dalších 40 minut ve vlaku. Zážitek to byl tedy od toho šinkansenu dost odlišný… :-) Cestou jsme viděli rýžová pole, stromy s plody kaki a spoustu bambusových lesů.

Těsně před 9:00 jsme dorazili do zastávky Matsushimakaign, kde jsme vystoupili a podle pobřeží došli až k mostu Fuurabashi, který vede na ostrov Fukuura. Miki si cestou koupil v automatu karamelový mléčný čaj za 150 JPY (hotově).

Vstupné na most stojí 300 JPY na osobu (hotově), ale bez zaplacení se na ostrov Fukuura vlastně nedá dostat.

Během následující asi hodiny jsme si ostrov pořádně prochodili, prolezli jsme nejrůznější zákoutí a nějak před 10:30 jsme zamířili zpět. Znamenalo to přejít přes most, na kterém už bylo o dost víc lidí.

Miki si cestou v automatu za 100 JPY (hotově) koupil nějakou kávu a pak jsme zamířili k chrámu Zuiganji, který je na ostrově a přístupný po několika mostech. Mohlo by to být kouzelné místo, ale bylo tam dost lidí a atmosféra stála za prd. Stejně byl pomalu čas k ústupu.

Na jednom z parkovišť na nábřeží parkovalo několik pojízdných stánků, hrozně nám připomínaly oblíbené roulottes z Francouzské Polynésie. Objevili jsme tam česnekové grilované ústřice, které jsou pro zdejší oblast typické, tak jsme si za 850 JPY (hotově) jednu krabičku s pěti kousky dali.

Po jídle jsme pokračovali zpět na nádraží Matsushimakaigan, odkud nám v 10:51 jel vlak zpět do Sendai. Celý výlet do Mstsushimy byla jen taková „vycpávka“, protože Sendai mi přišlo nezajímavé a zdejší ostrovy naopak úžasné. Navíc i přes současná extrémní horka sem už pomalu přichází podzim, po horkém Tokyu tady byla ráno docela zima, takže i listy už se začínají zbarvovat do žluta, oranžova, červena… Pro Japonce je to srovnatelné se sakurami a jsou z nadšení z každého barevného stromu. A mně se tedy ty podzimní barvy líbí asi ještě víc, než ty sakury…

Asi v 11:30 jsme dorazili zpět do Sendai, vylezli jsme z vlakového nádraží, našli autobusové nádraží a tam Loople Bus, který odjížděl z nástupiště 16. Zrovna tam stál autobus, který se chystal k odjezdu. Přímo na nástupišti byl stánek na prodej jízdenek, takže jsme si za 1.260 JPY (hotově) koupili dvě celodenní jízdenky. Čekají nás jen 3 jízdy, ale přesto to vychází o něco levněji, než kdybychom platili jednotlivé jízdné.

Než nám pokladní vysvětlila, co a jak, autobus zavřel dveře. V podstat přesně ve chvíli, kdy jsme se otočili od pultíku, že tedy jdeme nastupovat. Když nás viděli, ještě nás nechali nastoupit. Naší první zastávkou byla až ta 6. v pořadí, což je oblast bývalého hradu Aoba.

Na místo jsme dorazili se zpožděním kvůli dopravní zácpě před vjezdem na parkoviště. Ono ale stejně není moc kam spěchat…

Celý areál jsme si prochodili. Užili jsme si výhledů na město, prohlédli jsme si malé muzeum, pozůstatky hradu, různé sochy a svatyni Miyagi Gokohu. Za 500 JPY (hotově) jsem si tam koupila 2. goshuin. Měli dva různé na výběr, ale nechtěli nám prodat oba nebo jsme se úplně nepochopili. Bohužel od COVIDu jen málokteré místo zapisuje goshuiny přímo do goshuincho, takže mi prodali jeden předem připravený… Nevadí, minule jsem si je taky do goshuincho dolepovala… Jen to asi bude chtít někde sehnat lepidlo, abych to mohla udělat rovnou…

Podívali jsme se do dvou obchodů se suvenýry, kde Miki objevil fazolové pití za 170 JPY (hotově) a já matchovou čokoládu za 281 JPY (hotově).

Nakonec jsme narazili na restauraci, kde měli tempuru. Objednávalo se přes automat a na obrázcích s názvem znaků měli jen některá jídla, naštěstí jsme objevili anglické menu, podle kterého jsme si vybrali lépe, než jen podle obrázku. Jedno jídlo jsme zvládli objednat sami, s druhým nám pomohla obsluha. Miki měl tempuru s nudlemi soba, já tempuru s rýží a misem. Každé to stálo 1.000 JPY, což je tedy s hradní přirážkou, ale zase to máme i s tím automatovým zážitkem :-). A čísla nám vyvolali anglicky, takže jsme si poznali i vlastní tácy s jídlem. Jídlo bylo dobré, jen v tom mém bylo ně mě moc rýže, tak to dojedl Miki.

Celé jsme to završili v jednom sousedím obchodě pořízením dango s fazolovou pastou za 300 JPY (hotově). A pak jsme se šli postavit do fronty na autobus. Ten přijel s několikaminutovým zpožděním, zřejmě opět kvůli frontě před parkovištěm, a i když fronta mezitím docela narostla, všichni jsme se do autobusu vešli.

Naší další zastávkou byla svatyně Osaki Hachimangu. Z autobusu jsme vylezli skoro poslední, tak jsme chviličku čekali, až lidi odejdou, a pak jsme zamířili vzhůru po schodech za nimi. Ke svatyni to nebylo to daleko a svatyně je na moc hezkém místě.

Ani tady se goshuiny nezapisovaly přímo do goshuincho, takže za 1.000 JPY (hotově) jsem dostala 5 už předepsaných, což je tedy 3. až 7. goshuin.

Maličko jsme se porozhlédli po okolí a Mikiho si tam odchytil samozvaný průvodce, který, jak mi zpovzdálí přišlo, v podstatě neuměl anglicky. Zbaběle jsem ho v tom nechala a radši jsem pokračovala v obhlídce svatyně, našla jsem díky tomu pár zajímavých zákoutí.

Průvodce Mikimu připomněl, že na celodenní jízdenku na Loople Bus můžeme dostat jako dárek pohlednici, ale potřebovali jsme stihnout autobus, takže už na vyzvednutí nebyl čas.

Autobus přijel zase se zpožděním. To, co u hradu nabere, už pak logicky nedožene. A zase byl docela plný. Autobusem jsme se přesunuli na Sendai Station, kde jsme vyrazili hledat Senzai Line.

Nástupiště jsme našli, jen vlak měl jet až za dlouho a fronta už tam byla docela velká. Vlak přijel asi 10 minut před plánovaným odjezdem a hned bylo možné nastoupit, takže jsme mohli těch 10 minut sedět ve vlaku.

Během dalších asi 10 minut jsme dojeli do stanice Kitayama. Ze zastávky jsme vyrazili pěšky asi na 10 minut trvající cestu k chrámu Rinnoji. Je u něj dechberoucí japonská zahrada. Vstupné stálo 300 JPY na osobu a platilo se hotově vhozením mincí do turniketu, pro účely rozměnění tu byl i automat na bankovky.

Jak nemám ty striktně střižené zahrady až tak v lásce, ale tahle byla plná různých divokých zákoutí, důmyslně maskovaných tůněk, vodopádů, mostů, lamp, sošek… Bylo zataženo a dorazili jsme asi hodinu před západem slunce, takže během té následující hodiny se dost setmělo a fotky budou stát za prd. Pro ilustraci mi ale budou stačit, jsem teď plná nápadů, co a jak chci zrealizovat na naší zahradě. Tahle zahrada totiž byla naprosto úžasná!

Od Rinnoji jsme pokračovali na zastávku Kita-Sendai, která je asi stejně daleko, ale není do kopce. Cestou začalo mrholit a bylo to docela intenzivní, tak jsem časem vytáhla i pláštěnku na batoh, ať nemám všechno mokré.

Na Kita-Sendai se nám nedařilo trefit na stanici vlaku, jak jsme svým omylem zjistili, jezdí odtud i metro, ze kterého se ale na vlak nedá dostat přímým spojením, takže jsme zase museli vylézt ven a vzít to po povrchu. I když to tak dlouho nevypadalo, vlak jsme nakonec stihli.

Na Sendai Station jsme byli za několik minut a zamířili jsme do budovy AER, kde se ve 31. patře nachází vyhlídkové plošiny, které jsou navíc přístupné zdarma. Nejdřív jsme měli problém se zorientovat, protože všechno bylo japonsky a když už jsme našli správný výtah, tak jsme se po vystoupení z výtahu drželi Japonců, kteří tam mířili taky. Ti nám ukázali vstup na západní stranu a my už pak sami našli tu opačnou, východní. Už byla dávno tma, takže na prohlížení památek to nebylo, ale přes to všechno to bylo právě s tím nočním osvětlením víc než zajímavé.

Z AER jsme viděli nějakou nákupní arkádu, tak jsme to zamířili omrknout. Byla tam spousta restaurací a taky game centra. V jednom z nich měli mého oblíbeného pokémoního plyšáka Wobbuffeta, tak jsme každý použil jednu minci v hodnotě 100 JPY (hotově), abychom si „odškrtli zážitek“ a potvrdili, že dostat ho ven by byla věda a bylo by to drahé… :-)

Cestou jsme potkali Family Mart, kde jsme za 1.877 JPY (kartou) nakoupili něco k večeři, ale neměli nic moc zajímavého k pití ani za zítřejší snídani a svačinu s sebou na zítřejší výlet, takže jsme šli ještě do nedalekého AEON.

AEON je přímo obchodní dům a z minulé návštěvy Kyota jsem si pamatovala, že v něm mají naprosto luxusní sushi. A taky že jo, našli jsme sashimi, dokonce ve slevě, a spoustu různých sushi za fajn ceny. A bohužel jsem našla taky různé matcha věci… Takže nákup nakonec stál 2.708 JPY (kartou) a nemůžu říct, že bychom na zítřek měli nějaké velké zásoby…

Z AEONu už jsme pokračovali rovnou do hotelu Sotetsu Fresa Inn. Na recepci nám na základě rezervace z Bookingu vytiskli QR kód a my si pak v samoobslužném kiosku naklikali co bylo potřeba. Jen při platbě kartou to po mně chtělo PIN, o kterém jsem byla přesvědčená, že ho neznám… Za jednu noc jsme platili 8.942 JPY (kartou).

Na recepci měli zase různé amenity drobnosti, tak jsme si maličko doplnili své skromné zásoby, protože jsme všechno nepotřebné nechali v Tokiu. A pak jsme se přesunuli výtahem do 9. patra. Pokoj je prostorný, každý máme vlastní postel, což by mohla být šance se konečně pořádně vyspat. Je tu i malý gaučík se stolečkem a obrovská televize. Jen v ní nic moc nedávají, minule tam běžely různé potrhlé soutěže a teď nic...

Když jsem si roztřídila letáčky a účtenky a povečeřela své sushi, tak jsme chvíli hráli Pokémony a já si pak dopsala deník. Miki mezitím usnul. Já jsem nakonec šla spát asi ve 23:00, takže vstávání zase bude kruté, hlavně pokud se opět vzbudím a nepůjde mi usnout…

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-06 - Japonsko - Hiraizumi a Sendai

V noci jsem se zase vzbudila, navíc jsem měla pocit, že na mě něco leze, ale nepřikládala jsem tomu velký význam. A naštěstí jsem nebyla vzhůru x hodin, tentokrát jsem usnula docela rychle.

V itineráři jsme měli budík na 5:50, což mi přišlo pozdě, když vlak odjíždí v 6:40. Nevím, proč jsem nastavila budík na 5:15, protože to bylo zase zbytečně moc brzo, optimum bylo tak na půli cesty. Bohužel když jsem šla večer spát, Miki už měl půlnoc, tak nebylo s kým se poradit.

Hotel jsme opustili asi v 6:00, na recepci jsme udělali self-check-out a zamířili na nádraží. Než jsme se tam trochu porozhlédli, byl už pomalu čas jít na nástupiště. Tam jsme si udělali pár fotek a nastoupili do vlaku směr Ichinoseki.

Cesta trvala asi půlhodinku a během té doby jsme asi třikrát stavěli. V Ichinoseki jsme se přesunuli na nástupiště klasického JR vlaku, odkud nám v 7:30 odjížděl vlak do Hiraizumi. Byla to klasická místní lokálka plná žáků a studentů v uniformách.

Do Hiraizumi to byly asi tři stanice, přičemž jedna z nich měla místo nádražní budovy něco jako psí boudu :-). Ani v Hiraizumi neměli turnikety a JR pass jsme museli ukázat obsluze.

Všude bylo zavřeno, tak jsme se nikde nezdržovali a zamířili městečkem pěšky rovnou k chrámu Chuson-ji. Na okraji městečka jsme míjeli spoustu zahrad, ve kterých na sstromech dozrávala kaki.

V kopcích nad Hiraizumi je chrámů celá řada. Z několika míst měly být hezké výhledy, ale přes stromy nebylo vidět nic. Navíc byla trochu mlha. Nevadilo mi to, jen to dotvářelo krásnou podzimní atmosféru. Všude byly červené japonské javory, chrámy se probouzely k životu, návštěvníků pomálu.

Postupně jsme ty chrámy a svatyně prochodili skoro všechny. V některých z nich dávali nebo zapisovali goshuin, takže jsem si rozšířila sbírku o ten z Hondo za 300 JPY, Benzaiten za 300 JPY, další z muzea a konečně poslední z hlavního chrámu Konjikido za 300 JPY. Jde o 8. až 11. goshuin.

V muzeu byly zajímavé artefakty, zaujaly mě hlavně sochy a sutry. V sousedním Konjikido se nachází zlatý chrám s krásnou výzdobou. Do obojího se platí kombinované vstupné 800 JPY na osobu (kartou).

Jsme hodně na severu, takže už se tu spousta stromů vybarvila do červena. Trochu chápu, co na tom ty Japonce tak fascinuje, v kombinaci s všudypřítomným mechem, chrámy, svatyněmi a kamennými prvky vzniká spousta krásných zákoutí.

Pak už jsme pokračovali po malé silničce a podél několika menších chrámů dál. Narazili jsme na „Nature Walk“, tedy zpevněný chodník v trase námi plánované cesty, takže jsme se po něm vydali. Na několika místech tedy nebyl moc udržovaný a na jedno vyhlídkové místo se nesmělo a druhé bylo zarostlé stromy. Stezka ale byla lemovaná barevnými stromy i divokými hortenziemi. Mimochodem – hortenzie je květina, které nemůžu přijít na jméno a vždycky se mi jako první vybaví japonské pojmenování ajisai.

Druhá polovina stezky vedla z poměrně strmého kopce, tak jsem byla docela ráda, že jsme to celé nešli v protisměru. Poslední úsek vedl podle něčeho podobného akvaduktu. Voda v něm sice nebyla, ale když je, tak zásobuje vodou chrám Motsu-ji, který leží o něco níž.

Sešli jsme tedy k chrámu Motsu-ji, kde jsme zaplatili 1.400 JPY za dva vstupy (hotově) a 500 JPY na 12. goshuin (hotově). Pak jsme si chrám prochodili. Moc zajímavostí v něm nebylo, ale na chvíli vysvitlo sluníčko a hezky osvítilo červené javory.

Tím jsme vlastně měli „hotovo“, viděli jsme všechno, co bylo v plánu. Výlet stál za to. Hiraizumi a okolí jsou totiž zapsány na seznam památek UNESCO, což je způsob, jak jsem toto místo objevila, a tak nějak je to záruka toho, že to dané místo bude zajímavé.

Bylo dost brzo, tak jsme se rozhodli přesunout do Sendai. Já jsem toho začínala mít dost, byla jsem unavená a docela mě rozbolelo v krku a nejradši bych se viděla v posteli. Ta je ale v tuhle chvíli pořádně daleko.

A tak jsme došli na nádraží a nejbližším vlakem se přesunuli do Ichinoseki. Miki tam vyměnil místenku za dřívější šinkansen a pak jsme asi hodinu seděli na nástupišti a sledovali rychlé Hayabusy, které Ichinoseki jen projíždí. Bohužel to nejlepší video natočené nemám. Foťák už má své nejlepší časy za sebou a tlačítko pro spuštění videa občas reaguje se zpožděním nebo vůbec, takže i když jsem viděla na displeji výřez oříznutý na poměr 16:9, video se nenahrálo a začalo nahrávat až ve chvíli, kdy jsem to jakože vypínala. Už jsem takhle o pár videí přišla, a i když se snažím si na to dávat pozor, občas to holt nevyjde…

Doufala jsem, že si v šinkansenu cestou z Ichinoseki do Sendai odpočinu, ale moc to nepomohlo. Zašli jsme do budovy AER na vyhlídku, kde jme byli včera až za tmy, ale po čase se mi nějak začala motat hlava, takže když Miki navrhnul, že půjdeme, docela jsem to přivítala.

Venku to bylo lepší, takže jsme pokračovali do AEONu pro sushi na cestu šinkansenem a k večeři a nějaké pití a snídani na zítřek. Chodit po obchodě mi tedy moc dobře nedělalo, hlava se mi motala čím dál víc, i když nevím proč, vypadá to jako obyčejné nachlazení ze včerejšího výletu do Matsushimy, kde jsme se docela zpotili a pak mě asi ofouklo. Pravda je, že by to chtělo léky a odpočinek, ne dnešní asi 7kilometrový pochoďák.

V AEONu už jsem neměla energii ani shánět lepidlo, které bych potřebovala na dolepení volně koupených goshuinů. Nákup stál kvůli několika sushi setům 3.800 JPY (kartou).

Venku to ale bylo naštěstí zase lepší, takže jsem zvládla rychlý průběh Family Martem, kde jsem si koupila ti to lepidlo v tyčince za 286 JPY (kartou já).

Do odjezdu vlaku ale zbývala asi hodina, kterou jsem hodlala strávit jen a pouze v sedě. Miki měl jinou představu, takže jsem se usadila u nádraží i s věcmi a on vyrazil samostatně na další průzkum.

Já jsem si v mezičase dolepila goshuiny do goshuincho. Miki se vrátil asi za půl hodiny s dalším nákupem :-). Posbírali jsme se a přesunuli na nástupiště, kde jsme počkali na náš šinkansen. Jen 6 minut před tím naším odjížděl ze stejného nástupiště jiný, tady se s tím fakt nemažou…

Ve vlaku jsem si dala jeden set sushi a zbytek cesty jsem při psaní deníku koukala z okna. Když jsme vyjížděli, už se šeřilo a cestou se úplně setmělo, tak toho zas tak moc vidět nebylo.

Na Tokyo Station jme dorazili přesně na čas, tedy v 18:04 a k Mikiho nenadšení jsme bohužel zamířili rovnou na hotel. Check-in jsem tak nějak zvládla já, pobytovou taxu jsme tentokrát překvapivě neplatili.

Na pokoji jsem konečně pojedla nějaké léky, dala si sprchu a čaj, pofackovala pár nezbytností a do hodiny od příjezdu vlaku jsem byla v posteli.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-07 - Japonsko - Tokyo Disney Sea

V noci jsem byla několikrát vzhůru, ale zdálo se, že léky zabraly. Aspoň něco…

Miki měl budíka na 6:15, tak jsme se připravili a pomalu vyrazili na nádraží. Vlak nám měl jet až v 7:25. Čas jsme měli dobrý, ale na nádraží jsme nemohli najít správné nástupiště, bylo to nějak divně značené.

Na nástupiště jsme tedy dorazili asi 2 minuty před plánovaným odjezdem vlaku, ale zjistili jsme, že ještě neodjely vlaky, které měly plánovaný odjezd před 7:00.

Nějakou dobu jsme čekali, protože nám nebylo moc jasné, jakým jiným vlakem bychom případně mohli jet. Mezitím odjel jeden jiný vlak naším směrem a do toho dalšího jsme vlezli, ale přišlo mi, že jede jinam, tak jsem to chtěla ověřit.

Časem z odjezdové tabule náš vlak úplně zmizel a šli jsme hledat jiný, který pojede směr Maihama. V nádražní hale jsme našli jiný vlak a usadili jsme se v něm. Docela rychle se zaplnil, tak jsme byli rádi, že sedíme. Cesta moc neutíkala a vlak občas přejížděl z koleje na kolej, což vždycky docela zajímavě zamíchalo osazenstvem vlaku, které se, i přes varovné hlášení, nedrželo.

Vystoupili jsme na Maihamě a šli hledat bankomat, protože jsme si zapomněli vzít hotovost a jízdenkové automaty karty nebraly. Bankomaty jsme našli, ale naše karty to nevzalo. Šli jsme se zeptat do infocentra, obsluha nám sdělila, že jedinou možností je banka, ale ta otvírá až v 10:00, ale že můžeme jít pěšky. A tak jsme šli…

Ono to možná bylo i rychlejší než stát frontu na monorail… Jen cestou začalo mrholit, co tedy zrovna hezký den neslibovalo…

Miki cestou zmínil, že málem zapomněl i pas, tak jsem podotkla, že já ho mám právě proto v tajné ledvince tedy vždy u sebe. Klíčová slova „vždy u sebe“ mě teprve nakopla – vždyť já to tak mám přece i s hotovostí!

Ke vstupu jsme došli pěšky a postavili se do jedné z front. Park otvírá až v 9:00. Docela se rozpršelo, tak jsme tam stáli v dešti a větru. Japonci měli různé pláštěnky a deštníky, jen se jim z nich často ve větru stával trychtýřek :-).

U vstupu byla bezpečnostní kontrola, tou jsme prošli poměrně snadno. Pak stačilo naskenovat QR kód na vstupence v aplikaci, která ale bez internetu moc nefunguje, takže jsme se u turniketu na chviličku zasekli…

Do parku jsme se dostali asi v 9:15. Dneska „naviguje“ Miki, protože být program na mně, asi bychom tu nebyli vůbec. Takže jako první jsme zamířili na „Journey to the Center of the Earth“, tedy „Cestu do středu země“.

Sedí se tam v takových autíčkách, která projíždějí podzemím, ve které jsou různé příšery, umělé houby a další instalace, to celé doplněné o páru, světelné efekty a chvíli i rychlejší jízdu, kde si autíčko zahraje na horskou dráhu. Efekty docela fajn, ale že by mě tahle atrakce nějak nadchla, to se říct nedá…

Hned vedle byla atrakce „20000 Leagues Under the Sea“ („20000 mil pod mořem“), takže jsme pokračovali tam. Nastupuje se do něčeho, co má připomínat ponorku a následně se „proplouvá“ vodní říší. Efekt ponorky ponořené do vody dělá dvojité sklo, mezi nimiž je nějaká tekutina a bublinky stoupající vzhůru. Nicméně i tahle atrakce mi přišla sice poměrně efektní, ale pro dospěláka docela nudná.

Měla jsem hlad, takže jsem se dívala ve stáncích po něčem k jídlu. Jako první mi padl do oka popcorn s matcha a bílou čokoládou za 400 JPY (kartou). Zatímco Miki sušil ponožku a botu z ranního deště, já jsem si vystála malou frontu na kelímek popcornu.

Následně jsme se postavili do fronty na atrakci „Indiana Jones Adventure: Temple of the Crystal Skull“. Ve frontě před námi stála Japonka s nádobou na popcorn ve tvaru vánočního stromečku. Obdobných nádob nosí lidi spoustu – ve tvaru Púova soudků na med nebo Popelčina dýňového kočáru.

Atrakce jsou zase autíčka a zase se projíždí v nějaké imitaci jeskyně či podzemí mezi různou „havětí“. Přišlo mi to dost podobné hlavně Cestě do středu země, ta ale nakonec byla asi ze všech tří atrakcí nejlepší.

A zase jsem měla hlad, však už taky bylo dávno po čase oběda. Takže asi ve 12:45 jsem pořídila 2 obdoby párku v rohlíku dohromady za 1.000 JPY (kartou).

Čtvrtá atrakce v pořadí konečně slibovala zábavu trochu jiného typu. Šlo o horskou dráhu „Raging Spirits“, která má, na Disneyland docela překvapivě, i looping. I okolí fronty je docela působivé, hlavně to není tak ponuré, jako u předchozích atrakcí. Samotná jízda trvá asi 1:45, v čemž je ale zahrnutý i výjezd nahoru. Víc než o nějaké přetížení, a tedy zážitek ze samotné jízdy tu asi jde o vizuální stránku, protože několikrát se projíždí oblastí s párou a světelným efekty. A ten looping je maličký. Nicméně jako celek je to fajn atrakce.

Na další atrakci jsme šli spíš proto, že se zdálo, že je malá fronta. Ale vůbec neubývala… Atrakce „Nemo and Friends SeaRider“ je v podstatě kino, takový velký „motion simulator“, takže se hýbe sedačka a efekt je dotvořen třeba stříkající vodou. Kdyby to celé nebylo výhradně v japonštině, byl by výsledný dojem asi mnohem lepší.

No a pak následovala moje oblíbená-neoblíbená atrakce „Tower of Terror“. Kulisy jsou stále stejné – starý nepoužívaný hotel, ve kterém je tak nějak porouchaný výtah. Jde o atrakci na principu volného pádu. Ten pocit, řekla bych, přímo nesnáším. Když jsme lezli via ferraty, vůbec mi nevadily výšky, exponovaná místa nebo slaňování. Ale když jsem se jednou v jednom lanovém parku měla zhoupnout na lanové houpačce tak, že se začínalo „pádem“ po zádech do volného prostoru, trvalo mi snad půl hodiny, než jsem se odhodlala. Na téhle atrakci tak nějak není cesty zpět, jak tam jednou vlezete, není úniku. Ale je to vlastně jediná atrakce v celém Tokyo Disney Sea, kde člověk zažije nějaký adrenalin. Navíc je to celé doplněné o super efekty, kdy se před vámi otevřou dveře výtahu a vy se vidíte v zrcadle a pak se ty odrazy změní v uchy. A shora je krásný a krátký :-) výhled na park. Když jsem to měla za sebou, byla jsem nakonec paradoxně spokojená. Nesnažte se mě pochopit, nechápu to ani já :-).

Zbývaly nám dvě klíčové atrakce, na které se ale obvykle stojí docela hrozné fronty. Bylo ale teprve asi 15:00, tak jsme vyrazili „nakupovat“. Znamenalo to sehnat nějaký malý suvenýr, nakonec jsme za 800 JPY koupili vlaječku s disneyovskými motivy.

A pak jsme znovu šli okolo stánku s „Little Green Dumplings“, což jsou v podstatě mochi plněné různými náplněmi. S očima, protože jsou na motivy mimozemšťanů z Toy Story. Dávají se po třech, každý z nich je plněný jinou náplní – čokoládovou, vanilkovou a jahodovou. Já to věděla, Miki ne, takže to pro něj bylo trochu překvapení. „Museli“ jsme si je dát, protože jsou trochu ikonické. Akorát tedy těch 6 kousků ve dvou vaničkách vyšlo na 800 JPY (kartou). Ale byly výborné a na rozdíl od klasických mochi nebyly vůbec lepivé.

Pak byl čas vyplnit nějak čas. Takže jsme zašli na „Sindbad’s Storybook Voyage“, kde se pluje na lodičce vnitřními prostory mezi různými pohyblivými scénami. Je to asi spíš pro děti, ale je tam tolik vjemů, že to v pohodě na těch několik minut zabaví i dospělého.

A potom jsme zkusili atrakci „Aquatopia“, což jsou naopak takové lodičky venkovní, jen pro dva a podle nějakého modelu se vybírá trasa pro každé plavidlo. Kus se „pluje“ pozpátku, občas se točí na místě… Je to blbost, zase spíš dětská atrakce, ale lidi odtamtud většinou lezli dost rozesmátí :-).

A pak už jsme zamířili k jedné z těch dvou zbývajících atrakcí. Cestou jsme si za 1.500 JPY (kartou) koupili dva „Mickey Ukiwah Bun“. Jsou to klasické plněné knedlíčky vařené v páře, jen po disneyovsku mají zvláštní tvary, v tomhle stánku to byla hlava Mickey Mouse.

V suvenýrech jsem si za 850 JPY (kartou) koupila látkový pytlíček s kresbami Mickey Mouise a jeho přátel. Vešly se mi tam různé drobnosti, které se mi přes den nahromadily a v budoucnu ho můžu používat jako obal na goshuincho.

Bylo už po 18:00, takže byl čas se postavit do fronty na atrakci „Toy Story Mania!“. Fronta se bohužel vůbec nezmenšila, pořád byla na víc jak hodinu, ale teď už není zbytí. Vystáli jsme to a rozhodně to stálo za to. Jezdí se ve vozíčkách po čtyřech, přičemž vždycky dva se dívají na stejnou stranu a v podstatě spolu soupeří, a střílí se na různé cíle, čímž se sbírají body. A celé je to ve 3D, takže efekt dokonalý. Miki i nějaký ten bod vyhrál, protože mi na začátku chviličku trvalo, než jsem se to naučila pořádně ovládat. Ke konci už jsem ho slušně dotahovala, protože jsem oproti němu měla větší úspěšnost zásahů. Příště už mu to nandám…! :-)

No a pak zbývala poslední atrakce – „Soaring: Fantastic Flight“. Byla na opačné straně parku, takže jsme se museli proplést mezi davy, které už se připravovaly na večerní show, která tu nahrazuje tradiční ohňostroj. Cestou a z fronty, do které jsme se postavili, jsme kus show taky viděli.

Tahle fronta tedy vůbec neubývala, občas jsme stáli i 10 minut na místě a ani jsme se nehnuli. To způsobují zřejmě nějaké „fast pasy“ nebo něco. Nicméně stojí to za to. Jde o velké kino, kde jsou sedačky zavěšené, takže se „prolétává“ nad tím nebo mezi tím promítaným. A záběry jsou takový sestřih různých míst z celého světa – města, safari…

Když jsme vylezli ven, atrakce už byly zavřené a byl čas pak opustit. Na monorail bych teď jít nechtěla ani kdybych měla po ruce nějaké drobné. Na nádraží jsme tedy šli pěšky. A pospíchali jsme, protože jsme trochu počítali, že se zavírací dobou se všichni vyvalí z parku naráz a všichni budou chtít odjet vlakem.

Na nástupiště jsme se dostali ještě poměrně brzy, takže ve frontě, která se tady v tom počtu lidí moc nedala udržovat, jsme stáli docela vepředu. Když přijel vlak, čekala nás „true Japan experience“. Vlak narvaný tak, že si to ani neumíte představit. Byli jsme jedni z posledních, komu se do vlaku povedlo narvat, všichni ostatní museli počkat na další.

Cesta na Tokyo Station kupodivu docela utekla, přišla mi mnohem rychlejší, než ráno. Možná jo, čert ví, kudy jsme jeli a kde jsme stavěli…

Dali jsme si zastávku ve Family Martu, kde jsme nakoupili za 1.522 JPY (kartou), ale k jídlu jsem si pak v hotelu dala sushi, které mi zbylo včera, protože jsem neměla hlad, jak mi nebylo dobře, pak onigiri a želé s ovocem.

Dneska mi naštěstí bylo o dost lépe, než včera, možná to bylo i tím, že bylo celý den docela teplo. Unavená jsem ale po celém dni byla slušně, však už taky byla spousta hodin.

Po večeři jsem se dohrabala ještě do sprchy, zazálohovala fotky, dopsala deník, který jsem měla rozepsaný z různých front na atrakce, připravila pár věcí na zítřek a něco po 23:30 jsem šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-08 - Japonsko - Yokohama a Ōfuna

Budíka jsme měli na 5:15 a po nezbytných ranních přípravách jsme vyrazili na Tokyo Station, odkud nám v 6:21 odjížděl šinkansen Hikari směr Shin-Yokohama. Měli jsme místa až v posledním 16. vagónu což byl sám o sobě zážitek, museli jsme přejít většinu nástupiště.

V Shin-Yokohamě jsme byli za 17 minut, takže jsem se cestou tak akorát stihla rychle nasnídat. Před příjezdem do Shin-Yokohamy byla z vlaku vidět Fuji. Byla docela dobrá viditelnost a troufám si tvrdit, že by dneska byla vidět i z Tokia. Bohužel v Yokohamě, kam jsme se pak přesunuli, všechna místa, která mě napadala, otevírala až v 10:00 a jak jsme později ověřili, tou dobou už byla viditelnost zase dost mizerná.

V Yokohamě jsme vystoupili ve stanici Sakuragichō a postupně jsme si prohlédli plachetnici Nippon Maru, která je pro Japonce významná, protože „odchovala“ spoustu nových námořníků, prošli jsme se okolo Landmark Tower a skrz čtvrť Minato Mirai 21.

Zamířili jsme k pobřeží směr park Yamashita. Cestou jsme konečně potkali Family Mart, kde si mohl pořídit snídani i Miki. A já nakonec taky – už druhou :-). Stálo to 971 JPY (kartou). Tak jsme si sedli do přilehlého Shinko Central Park, všechno jsme to snědli a prošli si malý park. Kvetla tam spousta květin. Japonci navíc k parkům i rostlinám přistupují jinak, takže (kupodivu) není zakázáno si dojít přes trávu až k záhonku. A suché rostliny v záhonech nestříhají, protože vědí, že trávy nebo hortenzie umí udělat spoustu parády i přes zimu. Když jsem se dost vynadívala, pokračovali jsme dál.

Došli jsme do Osanbashi Kokusai Kyakusen Terminal, což je osobní terminál zdejší lodní dopravy, na střeše je v podstatě park. A protože molo je dlouhé, místní si tam chodí zaběhat. Byl odtamtud hezký výhled na město.

Prošli jsme si park Yamashita, zastavili se u další lodi Hikawa Maru, která má teď v interiéru muzeum. Bylo ale moc brzo a muzeum bylo ještě zavřené.

Do otevření vyhlídky na Marine Tower zbývala skoro třičtvrtěhodina a viditelnost už byla k ničemu, takže jsme ušetřili 2.000 JPY, návštěvu vynechali a pěšky pokračovali do Motomachi.

Motomachi je nákupní ulice vedoucí paralelně s řekou Nakamura. V ulici jsou značkové butiky i obyčejné levné skoro pouliční stánky s jídlem. Spousta provozoven ale otevírala až v 10:00 nebo později. Stejně jsme nic kupovat nechtěli, výjimečně :-), tak to ani nevadilo.

Nakoukli jsme do malé komorní svatyně Itsukushima-jinja a pak pokračovali skrz ulici Motomachi až do zastávky vlaku Ishikawacho, odkud jsme se vlakem přesunuli do stanice Negishi.

V Negishi jsme našli správný autobus číslo 101 a Miki se šel rukama-nohama domluvit. Řidič na něj spustil zpátky plynulou angličtinou. Takže jsme se dozvěděli cenu i zastávku, kde máme vystoupit a že nám dá vědět… Jízdné stálo 220 JPY na osobu (hotově).

To je asi největší šok od naší poslední návštěvy, kdy anglicky nemluvil nikdo. Teď umí aspoň pár slov pokladní v supermarketech, řidiči autobusů, pokladní v chrámech…

Nakonec jsme tedy vystupovali bez přičinění řidiče ve stanici Sannotani, protože jsme si chtěli projít zdejší uličky vedoucí mezi rodinnými domky. Vypadalo to ale spíš na nějakou čtvrť vyšší třídy, domy byly opravené a zaparkovaný Lexus tam tak nějak i zapadnul, což by se mezi tradičními japonskými nestalo, tam by byl „jak pěst na oko“.

U zahrad Sankeien jsme museli za 900 JPY na osobu (hotově) koupit vstupenky. Pokladní byla starší paní, ale věci okolo placení jsme opět zvládli v angličtině. Proč se chudák Miki učí japonsky…? :-)

Zahrady jsou velké a slouží částečně také jako skanzen pro spoustu starých staveb, které sem byly převezeny zejména z Kjóta. Prochodit všechna zpřístupněná zákoutí nám trvalo asi hodinu a tři čtvrtě a na některých místech to bylo opravdu hezké. Pravdou je, že zahrada u Rinnoji v Sendai mě absolutně uchvátila, tahle byla spíš průměr.

Z vyhlídky Shofukaku byl vidět i vrcholek Fuji. Ale kdyby ji Miki cíleně nehledal podle nákresu, vůbec bych ji neviděla. Škoda, že se od rána viditelnost tak zkazila, ale u Fuji je to klasika, ne nadarmo se o ní říká, že je stydlivka. Když jsme na ní před lety lezli, taky bylo brzy ráno jasno, ale než jsme dosáhli vrcholu, byl zahalený v mracích a výhledy z vrcholku dolů byly dost omezené.

Prohlídku jsme završili v malé restauraci Sankeien Saryo, kde jsme si oba dali Sanke-wan soba, každé za 1.200 JPY. Nudle byly rozdělené ve třech mističkách s různými ingrediencemi – tempura, řasy a houby, takže jídlo bylo skvěle pestré. A opravdu moc dobré.

Miki pak ještě objednal dvakrát dango. Mělo 4 různé příchutě – dýni, kaštany, fazolky edamame. Tu čtvrtou jsem zdárně zapomněla :-).

Když jsme si zahrady pořádně prohlédli, tak jsme došli na autobusovou stanici Honmoku, kam nám za několik minut přijel znovu ten samý řidič s autobusem 101. Takže ani nebylo potřeba nic řešit, neb si nás samozřejmě pamatoval. Jen jsme vhodili pětistovku do automatu, abychom zaplatili 440 JPY za dvě jízdenky a bylo vyřízeno.

Původně byl náš další program výlet do prodejny kamenných výrobků a pak návrat do Shin-Yokohamy a zde návštěva Ramen Musea. Jizo sošky jsem si ale na jistotu nakoupila přes Amazon. Ty jsou jen maličké, chtěla jsem tři větší, asi 20 centimetrů vysoké, ale do obchodu se mi nechtělo. Japonci mají na všechno spoustu pravidel a těžko říct, kdo si vlastně smí něco takového koupit a jak se to kupuje. U náboženských předmětů bych spíš preferovala nějaký anonymní nákup.

Ani do muzea se nám nechtělo. Jsou v něm i restaurace, takže bylo v plánu si tam dát k večeři ramen, ale já jsem ještě dneska neměla svůj denní příděl sushi :-).

A tak jsme stáli na zastávce vlaku a přemýšleli, co s načatým odpolednem. Padnul návrh jet prvním vlakem, který přijede. Tak jo :-).

První vlak mířil do Ófuny. Tam už to známe, při minulých návštěvách jsme tam přestupovali, ale nikdy jsme tam nebyli. Je tam chrám s velkou sochou Kannon přímo nad nádražím, sochu jsme vždycky viděli z vlaku. A tak jsme dojeli několik zastávek do Ófuny a vylezli na kopec, kde jsme každý u vstupu zaplatili 300 JPY do kasičky. Prochodili jsme celý areál, je dost malý. Cedule nás namlsaly na výhled na Fuji, ale menší okruh po kopci za sochou byl bohužel zavřený. Viditelnost už ale stejně za nic nestála.

Socha Kannon je opravdu velká a oslňující. Dokonce se dá jít dovnitř do podstavce, vnitřek slouží jako další chrám.

Sešli jsme tedy k hlavní budově, kde u chrámu hoří oheň údajně pocházející z atomových požárů v Hirošimě. Někde jsou tam prý i kameny z Hirošimy a Nagasaki.

Zatímco jsem si odskočila, Miki šel vyřídit zapsání dalšího, už 13. goshuinu. Stál 300 JPY (hotově).

Pořád jsme ale měli čas a vedle na kopci byl v mapě další chrám. Stezka byla v rekonstrukci, všude tam byli řemeslníci, ale byla přístupná a řemeslníci si nás pěkně po japonsku vůbec nevšímali, tak jsme se pomalu vyškrábali nahoru. Chrám byl zavřený a přilehlý hřbitov, který se rozprostíral na úplném vrcholku kopce, byl obklopený zelení natolik, že nebylo nic moc vidět. Ani Ófuna, ani Fuji.

Slezli jsme tedy z kopce a došli k vlakové stanici do supermarketu Lumine Wing. V suterénu jsme našli supermarket, kde jsme nakonec nakoupili sushi a nějaké pití a snídaně na zítřek do šinkansenu. Sushi cenu nákupu dost navýšilo, ale byli jsme rádi, že byl tak velký výběr, to v běch malých konbini není. Nakonec to stálo 4.368 JPY (kartou).

A pak už jsme šli rovnou na nádraží, odkud nám za 4 minuty odjížděl vlak směr Tokio. Původně jsme se chtěli vracet z Yokohamy šinkansenem, ale z Ófuny bychom museli dvakrát přestupovat, zatímco tímhle vlakem jsme to měli přímo bez přestupu. Byl to navíc expres, takže spoustu zastávek projížděl a na Tokyo Station jsme byli asi za tři čtvrtě hodiny.

Ve vlaku jsem si docela odpočala, takže jsme se vydali na průzkum Tokyo Station. Prošli jsme co nás napadlo, ale brzy se choroba zase přihlásila o slovo a já jsem toho začala mít dost, tak jsme zamířili k hotelu.

Tam jsem si dala sprchu a zalezla do postele, kam jsem si s sebou vzala sushi k večeři i vše na dopsání deníku. Zazálohovala jsem fotky a když jsem si trochu odpočala, zkusila jsem přebalit kufr, abych toho ráno měla na řešení co nejméně.

V posteli mi bylo mnohem lépe, takže jsem tam zalezla zpátky a na Amazonu jsem si objednala ještě objednala jeden goshuincho s vyzvednutím v Lawsonu v Kjótu. Dostala jsem na něj 232 JPY slevu za všechny předchozí nákupy, takže s dopravou vyšel na 1.928 JPY (já kartou).

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-09 - Japonsko - Fuji Area

Budíka jsem měla na 5:40. Po ranních přípravách jsme vše dobalili, na recepci odevzdali karty od pokoje a vyrazili na Tokyo Station, odkud nám v 6:57 odjížděl šinkansen směr Mishima.

Odjezd byl samozřejmě na čas. Cesta trvala asi hodinku, během které jsme stihli snídani. Od Shin-Yokohamy byla zase vidět Fuji. Ne tak jasně jako včera, ale celá a docela hezky. Tak snad jí to vydrží co nejdéle.

Z Mishimy byla vidět horní část Fuji i z šinkansenového vlakového nástupiště, je to taková reklama na Japonsko :-).

Miki si odskočil na WC a pak jsme po paměti došli k autopůjčovně Toyota. Posledně tu bylo ráno dost mrtvo, tentokrát tu byla dokonce fronta. Odsýpalo to ale docela rychle. Minule jsme dostali „slevu za věrnost“, tentokrát „jen“ 5% slevu při platbě kartou. Půjčení stálo 18.678 JPY (kartou).

Obsluha anglicky neuměla, ale na klíčové informace mají vytištěné materiály a používají překladač v mobilu. Minule to všechno překládali tuším v počítači a tiskli nám to, abychom si to přečetli. Asi už jim sem chodí turisti častěji, že jsou lépe vybaveni, však jen my jsme tu potřetí :-)

Měli jsme objednané „kei car“, které jsme i dostali, jen moc moderní, málo hranaté, není to ono :-). Na parkovišti jsme auto zkontrolovali, naložili se a z půjčovny jsme vypadli asi v 8:25.

Naše první cesta vedla do supermarketu Maxvalu Mishima, ale na místě jsme zjistili, že otevírají až v 10:00. A tak jsme se rozhodli trochu změnit program, jet se podívat trochu blíž k Fuji a pak rovnou do Ōwakudani.

Cestou jsme potkali supermarket AEON a protože byl dost odlehlý a velký, využili jsme příležitosti k doplnění zásob. Měli sushi temaki, různé zajímavé pití a matcha sladkosti. Nakonec ten nákup stál 6.010 JPY (kartou). Byla v něm i vynikající prémiová matcha zmrzlina od Meiji, to se oblizoval i Miki :-).

V Ōwakudani jsme měli rezervovanou tour. Pamatovala jsem si, že začíná v 11:00, měli jsme tam být půl hodiny předem, cesta měla podle navigace trvat 16 minut, po dávných zkušenostech jsem počítala dvojnásobek. Takže od supermarketu jsme vyráželi asi v 9:55 a do Ōwakudani jsme dorazili, považte, asi v 10:45. Cestou jsem naštěstí svou paměť konfrontovala s poznámkami, které mi prozradily, že tour začíná v 11:30 a máme tam tedy být na 11:00.

Než jsme zaparkovali a udělali si několik fotek Fuji, která byla od parkoviště krásně vidět, tak bylo skoro 11:00. Šli jsme tedy najít nějaké místo, kde se přihlásíme. Byli jsme napnutí, jestli nás nechají tour absolvovat. Celý rezervační formulář byl totiž v japonštině. S tím jsem si poradila s pomocí překladače poměrně hravě. Ale v japonských instrukcích bylo uvedeno, že se smíme zúčastnit pouze pokud rozumíme japonsky. Tour se neplatila předem, tak jsem to nechala koňovi, že uvidíme na místě.

Našli jsme recepci kříženou s informacemi, kde jsme rovnou anglicky vysvětlili, že máme rezervaci na tour. Paní byla nejdřív trochu zmatená, ale když pochopila, co chceme, nehnula brvou, jen chtěla jméno. To jsem jí musela napsat, protože neuměla spelovat, já to neumím taky, tak jí chápu :-). Podle jména ale nemohla rezervaci najít, tak chtěla její číslo, které jsem jako na potvoru neměla uložené. Měli tam wi-fi zdarma, tak jsem začala procesit přihlášení, že se podívám do e-mailu, ale než jsem se stihla na internet přihlásit, pomohl jí kolega od vedlejší přepážky a povedlo se jim tu rezervaci najít podle jména.

Instrukce nám dali k přečtení v angličtině, základ prostě je, že kdyby se cokoli dělo, máme bleskově následovat průvodce v oranžových helmách. Zaplatili jsme 1.000 JPY za dva vstupy (kartou) a dostali 2 vstupenky.

Chvíli jsme hledali toalety, koukli jsme na jednu vyhlídku a šli na „meeting point“, kde jsme dostali helmy podle čísel na vstupenkách. Mojí 2-8 nemohli najít a nakonec zjistili, že jim ji vzal někdo jiný, takže nám museli helmy vyměnit.

V 11:30 jsme se shromáždili a vyrazili na asi 40 minut trvající procházku. Průvodci jsme nerozuměli ani slovo, ale ono to ani moc nevadilo.

Navštívili jsme skrýš, ve které se máme schovat v případě, že by došlo k nějakému problému. Prohlédli jsme si i sklad s vybavením a víc nebylo potřeba. Základní instrukce tam byly i anglicky.

Jak jsme pokračovali stezkou dál, viděli jsme místo, kde se v termální vodě vaří vejce, různé menší proudy a zbytky lesa. Výduchy byly dost v dálce, ale vlastně pořád lepší, než ta termální elektrárna, či co to je, u hlavní dolní veřejně přístupné části. Všechny stezky v okolí jsou totiž aktuálně kvůli údajné vulkanické aktivitě uzavřené…

V podstatě celou dobu by za dobré viditelnosti měla být vidět Fuji. A tím, že jsme vyjeli nahoru na kopec, tak by úhel pohledu mohl být zase trochu jiný. Za tu půlhodinku od našeho příjezdu na parkoviště se ale celá schovala do mraků. Vlastně to až tak moc nevadilo, protože kdyby byla vidět, asi bych neviděla moc ze samotného Ōwakudani.

Když naše výprava skončila a my vrátili helmy, za 400 JPY (kartou) jsme si koupili černou zmrzlinu, pak 4 černá vajíčka natvrdo (kuro tamago) za 500 JPY (kartou) a nakonec nějaké suvenýry za 8.080 JPY (hotově). Většinou šlo o sladkosti, které si vybral Miki, já tam tentokrát měla jen přívěsek Fuji mající funkci omamori za 610 JPY.

Pak jsme si venku sedli a snědli každý 2 vajíčka. Ještě byla teplá. Ale kdyby nebyla černá, nebylo by na nich nic extra. Čekala jsem, že budou mít nějakou speciální chuť třeba po síře, ale nic… Kousek skořápky jsme si vzali na památku a až doma jsem zjistila, že skořápka má normální barvu.

Pomalu jsme se vrátili na parkoviště, kde jsme si u auta dali k obědu temaki. Bylo jich hned 5, takže jsem to ani nezvládla celé sníst. A navíc mezi nimi bylo jedno plněné fermentovanými sójovými boby a to je tedy fuj, to jsem nedojedla. Chutná to trochu jako droždí, to ale dokážu jíst i syrové, tohle je navíc lepivé a smradlavé :-).

Sedli jsme do auta a zamířili k Hakone Shrine. Nejdřív jsme jen projeli kolem, abychom se vůbec zorientovali, kde zaparkovat. Pak jsme auto nechali na takovém maličkém parkovišti, které ale zřejmě patřilo k nějakému obchodu. Když jsme o chvíli později zjistili, že je několik volných míst na parkovišti přímo u svatyně, vrátil se Miki auto přeparkovat.

Já jsem si mezitím nechala zapsat 14. goshuin, ať nás to pak nezdržuje. A poté jsem se vrátila zpět na parkoviště, kde jsem zahlédla Mikiho a navedla jsem ho na jedno z volných míst, takže to nemusel hledat.

Prošli jsme si svatyni, je docela malá, ale moc hezky položená v lese. Je tam několik malých svatyněk, ale také kamenná studánka s proudem vody.

Pak jsme sešli na břeh k Heiwa no Torii, kde se stála příšerná fronta na fotku s torii. Udělala jsem si pár fotek bokem mimo frontu a pak jsme se trochu prošli podél břehu na obě strany, abychom se podívali, jestli odněkud není na torii lépe vidět. Nebylo.

Pak už jsme se vrátili na parkoviště a zamířili do hotelu Okada. Cestou jsem ještě našla supermarket, který byl ale zavřený. Naštěstí jsme o kousek dál spíš omylem narazili na Family Mart, kde jsme koupili 4 boxy se sushi k večeři, stálo to 2.464 JPY (hotově).

Když jsme vyjížděli z parkoviště, ještě jsem neměla pořádně nastavenou navigaci. Nevím, kam Miki tak spěchal, ale naštěstí jsem registrovala, že Miki už vyrazil a taky že se zařadil do pravého pruhu. Třikrát jsem mu zopakovala, že má jet vlevo, než vůbec nějak zareagoval. Řidiči protijedoucích aut z toho asi museli mít trochu šok, podmínky jsou tu v oblasti Hakone už tak dost stísněné, aby měl každý řidič spoustu svých starostí.

K hotelu vedla silnička přímo extrémní. Šířka na jedno auta, auta se míjí v křižovatkách, protože jinde se neobjedou. To celé bylo doplněné o strmá stoupání a prudké serpentýny.

V cíli navíc nikde nebyl název hotelu latinkou, takže dost dlouho trvalo, než jsme našli název ve znacích. A když už, tak jsme našli parkoviště, které bylo v podstatě na střeše hotelu. Brzy jsme zjistili, že ten hotel má asi 12 pater a někde dole jsme museli najít recepci.

Povedlo se, z recepce nás nevyhodili, takže jsme tu správně. Dostali jsme klíč od pokoje 207 a několik instrukcí. Z recepce jsme zamířili rovnou do pokoje na obhlídku. Soukromý onsen jsem si představovala trochu víc přírodní a s lepším výhledem do okolních lesů, ale špatný nebyl, to zase ne :-).

Vrátili jsme se do auta pro všechny věci s odtáhli to na pokoj. To byla sama o sobě v takhle velkém hotelu, kde navíc každé patro má jiný půdorys a výtahy ani nejezdí do všech pater, vyloženě mise.

Na pokoji jsem si rovnou napustila onsenovou vanu a po úvodní očistě jsem se do ní naložila. Užívala jsem si teplé vody, která očividně měla dobrý účinek na mé nachlazení, i výhledy ven do přírody.

Miki mě pak následoval. Roztřídila jsem si dnešní věci do deníku a v mezičase přišla pokojová služba připravit naše futony. Poté jsme si dali k večeři zakoupené sushi a já si po jídle ještě dopsala deník. Miki šel v mezičase vyzkoušet hotelový onsen a já si asi ve 20:30 jsem si dala druhé kolo toho našeho soukromého :-)

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-10 - Japonsko - Fuji Area

Budíka jsme měli na 6:00 a plán vyrazit v 6:30. Ale než jsme se vyhrabali z pokoje a sjeli na recepci vrátit klíče a pak zas vyjeli se všemi věcmi na parkoviště, tak bylo skoro 6:45.

Do navigace jsme nastavili Chureito Pagodu u svatyně Arakura Fuji Sengen Shrine ve Fujiyoshidě, protože ráno mělo být ještě docela hezky. Jen jsme zapomněli vypnout placené úseky, takže nás navigace navedla na „toll road“.

A navíc se nám při průjezdu bránou nenačetla karta, takže jsme tu bránu na dlouho zablokovali a musela nám s tím pomáhat obsluha. Paní sice neuměla slovo anglicky, ale my jsme pár klíčových slov pochytili, a nakonec se ukázalo, že karta je funkční, jen se prostě z nějakého důvodu nenačetla na bráně, takže nás pustili poté, co kartu zkontrolovali. Při čekání než se to vyřeší, jsme ale měli fajn výhled. Z mýtné brány byl totiž v podstatě ničím nerušený výhled na Fuji v celé její kráse… A pak už se začalo zatahovat, takže bychom ji jinak ani pořádně neviděli.

Nakonec ještě že jsme jeli po placené silnici, jinak bychom do cíle nedojeli nikdy. Plánovali jsme příjezd na 8:00, přičemž navigace ukazovala dojezd v 7:45. Nakonec jsme tam přijeli až v 8:15. To bude ta čtvrthodinka ztracená ráno.

Ráno ve svatyni a u pagody v podstatě nikdo nebyl, jen několik nadšenců. Když jsme se po známém strmém schodišti vydrápali na vyhlídkovou plošinu nad Chureito Pagodou, už se Fuji halila do mraků. Ty se občas trochu rozestoupily, takže jsme tam strávili jejím sledováním (a focením) docela hodně času, ale celá už se neukázala.

A nějaký čas jsme strávili taky snídaní. Včera jsem v supermarketu koupila buchtu ve tvaru Fuji a zdejší výhled bylo přesně to místo, kde bylo vhodné takovou snídani zkonzumovat.

Pak jsme si vylezli ještě o kousek výš, odkud by bylo na Fuji dobře vidět, ale ta už tou dobou dávno celá vidět nebyla. A tak jsme asi v 9:30 usoudili, že už můžeme jít. Tou dobou už navíc mrholilo…

Sešli jsme dolů ke svatyni Arakura Fuji Sengen Shrine, kde mi Miki koupil hotový goshuin, v pořadí je už 15. Stál 300 JPY (hotově). Nakonec jsem ale přidala ještě nový goshuincho za 2.000 JPY, který byl krásný a ve stejném stylu jako ten můj stávající, který mám z minulé návštěvy taky odtud. A koupila jsem si i omamori za 500 JPY, které má krásný motiv fuji a pagody.

Odskočili jsme si na toaletu, Miki si koupil v automatu za 140 JPY (hotově) nějaké pití, sedli jsme do auta a vyrazili směr Yamanashi Prefectural Maglev Exhibition.

Na místě pršelo a z parkoviště to bylo daleko. Nejdřív jsme omrkli suvenýry a takové návštěvnické centrum s vyhlídkovou plošinou. Miki si asi původně myslel, že je to to jediné, co je veřejnosti přístupné, ale zjistili jsme, že je tam i muzeum.

Miki si v autě zapomněl foťák, tak se pro něj vracel a já na něj čekala u muzea. Mezitím přijely dva autobusy, což mě naštvalo, že bude uvnitř moc lidí. Miki to ale trefil přesně – oni vědí víc, než my…

A tak jsme u vstupu zaplatili vstupné 420 JPY na osobu (hotově) a postupně si prošli expozici. V muzeu byl model vlaku a různé pohyblivé modely. A to hlavní – testovací jízdy. Jako jednotlivci a navíc cizinci jsme neměli šanci zjistit víc, než že dneska je testovací den, ale časy nikdo neřekne… Osazenstvo autobusů ale očividně jelo najisto…

V muzeu byla dokonce pro zájemce ukázka, jak ta technologie funguje. Vlak nejezdí po kolejích, ale díky magnetům se nad nimi vlastně vznáší. Ukázali nám to na čemsi, co bylo uložené v tekutém dusíku a po umístění na takovou malou kovovou kolejnici to levitovalo a umělo i samo objet připravenou trasu.

Průjezd Maglevu byl vždy předem ohlášen personálem muzea. Pokud zrovna někde probíhal výklad, byl přerušen, aby se návštěvníci mohli dívat na vlak. Maglev takhle projel několikrát, jezdil přibližně v desetiminutových intervalech a postupně navyšoval rychlost. Když projel rychlostí 400 km/h, zmizely informace z monitoru a znovu už se neobjevily, takže jsme nabyli dojmu, že to bylo vše. A jelikož už jsme viděli všechno, zamířili jsme znovu do suvenýrů.

Miki si tam ale nakonec nic nevybral, takže jsme pokračovali k autu. Tam ale Miki zaznamenal, že Maglev znovu projel, takže se sebral a ještě si šel najít venku místo, odkud na něj uvidí, až vlak pojede zpátky. Jelikož pršelo, já jsem už zůstala v autě.

A pak už jsme definitivně jeli pryč. Naší příští zastávkou byla Fujioshida Sengen Shrine, jinak také Kitaguchi Hongu Fuji Sengen Jinja na okraji města Fujiyoshida. Pršelo, ale nebylo to nic zásadního, co by vadilo. Cestou jsem se zájmem sledovala třeba pouliční lampy. Na každé z nich byla malá Fuji.

U svatyně jsme našli parkovací místo a vrátili se k oficiálnímu vstupu, abychom si svatyni prošli celou. Vstupní cesta ke svatyni je lemovaná desítkami japonských lamp a do svatyně vede obrovská torii.

Svého času bývala svatyně výchozím bodem, respektive jedním z výchozích bodů, pro výstup na Fuji. Oficiální začátek stezky se nachází napravo od hlavní svatyně, dřevěnou bránou torii. Ve svatyni už ale výstup skoro nikdo nezačíná, téměř všichni začínají až v polovině cesty v takzvané „5. stanici“.

V hlavním chrámu jsem si za 300 JPY (hotově) nechala zapsat 16. goshuin. Pak jsme si celou svatyni prochodili a došli až do zadní části svatyně, kde jsme našli nějaký malý chrám.

V areálu svatyně jsme objevili i krásně červeně zbarvený strom. Nakonec jsme vyzvedli goshuincho a za 500 JPY (hotově) koupili malou keramickou Fuji, která je trochu neobvyklou formou omamori.

Pak už jsme zamířili zpět do Mishimy. Na cestu jsme si dali dvakrát tolik času, co ukazovala navigace, a ještě jsme si naplánovali příjezd o půl hodiny dřív, než bylo plánované vrácení auta.

Vzali jsme to okolo jezera Yamanakako, kde jsme se zastavili u kamery, která je namířená na Fuji a kterou Miki už dlouhé roky sleduje.

Zdálo se, že máme pořád čas k dobru, ale rozhodli jsme se pokračovat do Mishimy. Navigace nám stejně vybrala takovou trochu vyhlídkovou trasu a kdyby bylo hezké počasí a vidět Fuji, nestihli bychom dneska žádný vlak. Dnes ale byla viditelnost chvílemi jen pár metrů, v kopcích byla mlha že byste nenašli ani Rákosníčka.

Kus před Mishimou jsme se ještě zastavili ve Family Martu pro jídlo do vlaku nebo na večer, ale nic neměli, tak jsme pokračovali dál. Ve druhém v pořadí už jsme byli úspěšní, nákup stál 1.544 JPY (kartou).

Do Mishimy už to bylo jen kousek. Před vrácením auta jsme se ještě stavili na benzínce, kde jsme dotankovali plnou nádrž – 1.421 JPY (kartou). K autopůjčovně to měly být jen 4 minuty cesty, takže jsme usoudili, že čtvrthodina nám na cestu bude bohatě stačit a volnou asi čtvrthodinku jsme využili k překopírování aspoň části záznamů z palubní kamery, kterou mělo auto nainstalovanou. Všechno jsme sice nestihli, ale dnes odpoledne už stejně nebylo hezké počasí, tak to až tak nevadilo. Škoda, že mě to nenapadlo včera, mohla jsem večer překopírovat včerejší záznamy. Čas během kopírování jsme aspoň využili k přípravě auta na opuštění.

V 17:15 jsme vyrazili do autopůjčovny. Z avizovaných 4 minut cesty nebyla čtvrthodina, ale skoro 25. Před autopůjčovnou navíc byla kolona aut na vrácení a náš šinkansen odjížděl za 11 minut.

A tak jsme přistoupili k předem připravenému plánu B, kdy já jsem si vzala své věci, kufr, sushi a vyrazila jsem na nádraží. A Miki zůstal ve frontě, aby vrátil auto, nechala jsem mu tam všechny důležité věci nutné pro cestu do Kjóta.

Já jsem poměrně s přehledem šinkansen stihla, Miki nikoli. Ale prý jen o kousek… Do půjčovny navíc přijel pozdě, ale zřejmě si byli vědomi kolony, která se venku tvoří, takže mu nic navíc neúčtovali a platil jen za ranní mýto 1.080 JPY (kartou). Za ty 2 dny jsme najezdili pouhých 249 kilometrů.

Ve vlacích je wifi, tak jsme cestou zůstali v kontaktu. Zatímco já měla původní spoj šinkansenem Hikari přímý až do Kjóta s dobou jízdy asi dvě hodiny, on vyrazil jen chvíli po mně, ale Kodamou, která stojí na každém patníku. Měl místenku do Nagoyi a nakonec vystoupil už v Shizuoce a dál pokračoval rychlejším Hikari.

Ve vlaku jsem snědla svoje sushi a dopsala jsem si kus deníku. Do Kjóta jsem dorazila přesně podle plánu v 19:37 a rovnou jsem zamířila do hotelu. Tam jsem při check-inu zjistila, že ubytování není zaplacené, takže jsem si musela nejdřív převést peníze z účtu na Revolut a zkonvertovat je, což mi pár minut zabralo. Napodruhé se mi ale už check-in podařil a z recepce jsem pokračovala do předposledního 10. patra do našeho pokoje 1041.

Miki dorazil na Kyoto Station ve 20:54. Na to, jakou měl cestu on, bylo to jeho zpoždění vlastně dost malé. Ve 21:05 jsme se potkali na recepci, odbavili poslední formality a zamířili na pokoj.

Večer v hotelu netekla studená voda, takže jsem se improvizovaně opláchla teplou. Stihla jsem to dřív, než vodu vypnuli úplně.

Dopsala jsem zbytek deníku a asi ve 22:30 byl čas jít spát. Ráno zase brzo vstáváme…

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-11 - Japonsko - Ōsaka

Budíka jsem dala na 5:35, abych si ráno stihla dát sprchu. Mikimu ranní přípravy trvaly déle, ale naši Haruku s odjezdem v 6:21 jsme v pohodě stihli.

V 7:07 už jsme byli v ósacké stanici Tennoji, kde jsme chvíli hledali přestup na tramvaj. Ta byla vyloženě technický „zázrak“, u nás bych řekla, že pamatuje císaře Rudolfa, tady holt některého z císařů předchozích dynastií :-). Do cíle nás ale dovezla. Jízdné se platilo hotově u řidiče a za oba to bylo 460 JPY. Tyhle přesuny autobusy a tramvajemi po městech jsou tu docela drahé…

Od tramvaje jsme došli k nedaleké svatyni Sumiyoshi Taisha. Přišli jsme z opačné strany, tak jsme nejdřív došli do takové malé odlehlé části. Chvíli jsme tam pozorovali kočky, které tam někdo chodí krmit, a pak jsme se přesunuli do hlavní části svatyně a postupně jsme si ji prochodili. Jde o jednu z nejstarších svatyní v Japonsku. Goshuin se mi získat nepodařilo, jak je pro nás obvyklé, byli jsme tam moc brzo. Ale lidí tam bylo dost, očividně se dnes koná nějaká akce.

Odskočili jsme si na WC a přesunuli se na blízkou stanici vlaku, kde jsme za 240 JPY na osobu koupili dvě jízdenky na vlak.

Dojeli jsme do zastávky Shin-Imamiya, kde jsme se stavili v 7-eleven bleskově doplnit zásoby. Já jsem si totiž na hotelu nechala jelení lůj a bez něj nedám ani ránu. Nákup stál 938 JPY (hotově).

Pěšky jsme pokračovali k nákupní ulici Shinsekai, kde ale byla zatím otevřená tak třetina stánků a obchodů. Chvíli jsme obdivovali aspoň věž Tsutenkaku, která se nad čtvrtí tyčí. Pak jsme zamířili k chrámu Shitennoji.

Jde o poměrně rozlehlý areál, který mě zaujal svou pětipatrovou pagodou a zahradami. K pagodě jsme ale nakonec nešli, usoudili jsme, že pagod už jsme viděli spoustu. Ale do zahrad jsme šli. Vstupné stálo 300 JPY na osobu (hotově) a rozhodně to stálo za to, zahrady jsou krásné, plné úchvatných zákoutí, v některých částech striktně střižené, jinde divoké. A ani lidí tam nebylo moc.

Pěšky jsme pokračovali do nákupní ulice Sennichimae Doguzasuji. Mají tam všechno možné do kuchyně. Moc obchodů tam není, ale to nevadilo. Ulici jsme prošli celou, ale jen jeden obchod měl super ceny, takže jsme vybrali 3 misky, které se dají použít na polévku nebo rýži, tři misky na sójovku a šestery hůlky. Celé to stálo 1.743 JPY (hotově). O kousek vedle byl improvizovaný stolek, kde jsme si mohli nákup zabalit, aby se nerozbil. Trochu jsme si prohlédli i výrobu umělých modelů jídla a hotové výrobky.

Pak už na nás čekaly trhy Kuromon Ichiba a Dotonbori. Jde v podstatě o ulice plné restaurací a stánků nabízejících pravý japonský street food. Postupně jsme si dali obanyaki za 130 JPY (hotově), okonomyiaki s příchutí „sea food“ za 1.000 JPY (hotově), 8 kousků takoyaki za 600 JPY, vyzkoušeli jsme ochutnávku sójové čaje, já si koupila menší set sushi za 1.000 JPY a Miki rybu z těsta naplněnou fazolovou pastou za 300 JPY.

Objevili jsme obchod Laox, kde měli spoustu matcha věcí a nabízeli vyřízení tax free prodej, což znamenalo, že když nakoupíme za víc jak 5.000 JPY, bude nákup osvobozen od daně. Tahle částka pro mě u matcha věcí absolutně nebyla problém. Jen napoprvé nám chybělo 21 JPY do limitu, tak jsem vyměnila jeden matcha čaj za jiný, dražší. Nákup pak stál 5.360 JPY – bez daně.

Když jsme si prochodili nákupní ulice a prohlédli klíčová místa, zamířili jsme na vlak a přesunuli jsme se k hradu Osakajo. Miki chtěl jít do hradu, ale byla tam hrozná fronta. Navíc ósacký hrad není původní, jde o repliku. Přilehlý park je tak rozlehlý, že jsme tam beztak strávili spoustu času a hradu si užili až až. A ještě jsme se v zahradách zapovídali se dvěma Japonci, které skoro nejvíc zajímalo proč jsme v Japonsku už potřetí :-).

Od hradu jsme se přesunuli do stanice Shin-Osaka, kde měl vymyšlený svůj program Miki. Nejdřív jsme si udělali rezervaci na šinkansen zpět do Kjóta a pak jsme dlouho hledali holo machine a bezdotykový turniket s rozpoznáváním obličeje. Nakonec se ukázalo, že Miki si popletl stanice a místo na Shin-Osace jsou v Osace. Rozhodl se tam nevracet a já jsem ho nakonec ujistila, že zítra přes Ósaku taky jedeme.

Pak jsme poměrně dlouho hledali nějaký malý bento box pro mě do šinkansenu, ať mám aspoň jednou autentický zážitek. Nic moc se mi nelíbilo, nakonec se ale povedlo za 710 JPY (kartou) pořídit sushi bento box a pití.

A rovnou jsme šli na nástupiště, protože náš šinkansen měl přijet za několik minut. Našli jsme na nástupišti pozici našeho vagónu a než jsme se rozkoukali, náš Hikari byl tu.

Cesta měla trvat jen 17 minut, takže to byl trochu fofr – sníst bento box, uklidit přebytečné věci do batohu a najít v mapě Lawson, kde mám k vyzvednutí balík.

Z nádraží jsme tedy šli do Lawsonu pro balíček s mým doobjednaným goshuinchō. Pak jsme se přemístili do supermarketu Lopla, kde jsme nakoupili něco k večeři a nějaké jídlo a pití na zítřek. Nákup stál 3.850 JPY (kartou).

Do hotelu to byl jen kousíček. U dveří pokoje na nás ve velké tašce čekaly čisté osušky a spolu s nimi také omluva za netekoucí vodu. Problém se prý pořád řeší a máme šetřit vodou. Tak jsem si dala docela dlouhou sprchu… :-) Pořád mě trápí choroba, tak jsem se potřebovala trochu zahřát. Dopsala jsem deník, zazálohovala fotky, připravila věci na zítřek a asi ve 22:00 jsem šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-12 - Japonsko - Yoshino

Budíka jsme měli zase na 5:35, ale tentokrát jsme na vlakové stanici šli trochu jinudy a narazili na uzavřený vchod, takže abychom Haruku vůbec stihli, museli jsme to švihnout přes šinkansení nástupiště. Ještě že máme ten JR pass, který takové věci umožňuje... Kdybychom ho nestihli, byla by to zrovna dneska dost čára přes rozpočet…

Když jsme dorazili na nástupiště, vlak už pomalu přijížděl, ani jsme nestihli dojít k našemu vagónu a museli jsme jít vnitřkem vlaku.

Z Kyota jsme tedy Harukou přejeli během třičtvrtěhodinky do ósacké stanice Tennoji, začátek byl stejný, jako včera. Z Tennoji jsme pokračovali asi půl hodiny do Oji, odtamtud skoro 40 minut do Yoshinoguchi a nakonec další víc jak půlhodinu do Yoshino.

Poslední úsek neprovozují Japan Rail, takže jsme museli jízdné zaplatit. Při přestupu jsme ale neprošli přes žádný turniket, neměli jsme tedy lístek. A v cílové stanici Yoshino obsluha neuměla slovo anglicky. Naštěstí nám nějaká Japonka nabídla dělat tlumočníka, abychom vůbec zjistili, jak a kde jízdné zaplatit. Ukázalo se, že přímo obsluze nádraží. Stálo to 460 JPY.

Došli jsme na zastávku autobusu, odkud jsme měli v plánu pokračovat dál, ale byly tam nějaké cedule, které jsme moc nepochopili. Zdálo se, že autobus by měl jet, ale měli jsme čas, tak jsme došli do informací, kde nám řekli, že ne, že musíme lanovkou. Moc se mi to nezdálo, na internetu i cedulích byly informace jiné, ale nezbylo než to tak udělat. Lanovka jezdí tuším jednou za hodinu a tolik času, abychom si ji nechali ujet a pak museli čekat na další, kdyby autobus nepřijel, jsme zase neměli.

Důvod, proč jsme se chtěli vyhnout lanovce, byl jasný. Lanovka totiž stála raketu, za dvě jednosměrné jízdenky jsme platili 900 JPY. V mezičase nám podle jízdního řádu ujel i autobus od horní stanice.

Lanovka je pravěká troska s prorezlými sloupy porostlými lišejníkem. Ne že bych se bála, ale nadšená jsem z toho tedy nebyla.

Autobusy tu naštěstí jezdí běžně mimo jízdní řád, takže chvíli poté, co jsme přijeli nahoru, nějaký bus přijel. Trasu měl správnou, takže jsme se díky tomu přesunuli k chrámu Chikurin-in. Jízdné stálo pro oba 400 JPY. Kdybychom bývali jeli autobusem už od dolní stanice lanovky, stálo by to podle internetu stejně, takže bychom těch 900 JPY za lanovku ušetřili :-( Nakonec jsme ale byli rádi, že jsme vůbec na místě, cesta to byla přece jen dost dlouhá…

Když jsme vystoupili z autobusu, ten pokračoval dál ve směru naší plánované chůze. Podle webu tam jet neměl, měl se někde otáčet a vracet zpátky, horní část se jezdí jen na jaře, když kvetou sakury. Tak zase ne… Ono je to ale jedno, protože v místě, kam chceme, stejně nestaví.

Místo další jízdy autobusem jsme se „pěkně“ prošli do kopce k vyhlídkové plošině Harayagura a svatyni Yoshino Mikumari Jinja. Stálo to ale za to, shora jsme z vyhlídky viděli dokonce Ósaku, až tak dobrá byla viditelnost. Chvíli jsme tam poseděli a posnídali.

Svatyně Yoshino Mikumari Jinja je maličká, prošli jsme ji za několik minut, ale hezká, skrytá v hlubokých lesích.

Pak jsme pokračovali k chrámu Nyoirinji. Cesta vedla lesem, částečně byla zpevněná různými kameny, moc pohodlně se po tom nechodilo. A tedy ani rychle, postupně jsme tedy oproti plánu nabírali docela skluz. Ale ze stezky byl z několika míst opravdu pěkný výhled, na jaře s kvetoucími sakurami to musí být dechberoucí. A tedy asi i s těmi davy lidí :-)

V chrámu Nyoirinji jsme byli sami. Zaplatili jsme každý 500 JPY za vstup a prochodili jsme si celý areál. Je tam spousta krásných zákoutí, jizo sošek – z těch jsem byla přímo nadšená, pagoda i malé muzeum. Nakonec Miki nechal ještě nechal za 300 JPY zapsat 17. goshuin a já jsem si v mezičase prohlédla přilehlé menší chrámky. Třeba jeden vyloženě kočičí…

Pak jsme pěšky došli k chrámu Chikurin-in. Trochu jsme se tam „zamotali“, protože hned vedle vstupu se nachází ryokan, odkud nás museli k chrámu nasměrovat. Podle internetu jsem čekala kdo ví co za chrám to nebude, ještě když je podle něj pojmenovaná i autobusová zastávka. Na chrám jsem měla vyhrazenou asi třičtvrtěhodinu času, ale místo toho jsme byli asi za 3 minuty venku, zajímavá tam byla jen přilehlá malá zahrada. U vstupu jsem si při odchodu všimla kasičky, kam jsme měli zaplatit každý 200 JPY za vstup. Přemýšlela jsem za co, za ty 3 minuty…? A tak jsme to nechali plavat, mají si to tam nějak pořádně označit…

Obdobně jsme nebyli úspěšní v nedalekém Sakuramotobo, kde chtěli za vstupné na osobu 1.000 JPY a my nějak nepobrali, za co tolik peněz. Chrám nechal postavit nějaký císař a měl by sloužit k uctívání nějaké hory

Místo návštěvy chrámů jsme si prošli kousek nákupní ulice a zalezli jme do restaurace Nishizawaya, kde jsme si oba dali soba set, Miki s hovězím, já s houbami. Součástí menu bylo i zdejší proslulé sushi v tomelovém listu. Každý set stál 1.200 JPY, což sice není málo, ale jídla bylo hodně.

Hned po objednání jídla nás přesunuli ke stolu u okna, abychom měli výhled ven. Trochu se zhoršovalo počasí, však taky předpověď slibovala déšť.

Jídlo bylo výborné, hlavně tedy soba nudle. Venku bylo poměrně chladno, takže vývar příjemně zahřál. Sushi v tomelovém listu nijak výtečné nebylo. Šlo o nigiri zřejmě s místním úhořem. Ale neměli jsme k tomu wasabi a sójovku, tak to bylo takové mdlé. A jako dezert bylo zřejmě místní kudzu.

Z oběda jsme zamířili do Yoshimizu Jinja. Tato svatyně stojí na kopečku, takže se nejdřív musí z hlavní silnice z prudkého kopce dolů a pak po schodech do protisvahu. Nejdřív jsem si nechala zapsat goshuin. Paní nám vysvětlila, že zapisují dva, takže jsme zaplatili 600 JPY za oba. Je to tedy goshuin číslo 18 a 19.

Pak jsme zaplatili 600 JPY za každého za vstupné. Uvnitř je malé muzeum a v okolí maličká, ale malebná zahrada. Po prohlídce svatyně jsme si ještě odskočili na toaletu.

Během naší návštěvy začalo poprchávat a než jsme došli k chrámu Kinpusenji, už docela slušně pršelo.

V Kinpusenji jsem si nechala zapsat další goshuin, už 20. Stál tradičních 300 JPY. Chrám je nejvýznamnějším chrámem celé oblasti Yoshino, která je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Prý jde o druhou největší dřevěnou stavbu v Japonsku. Uvnitř se nachází tři sochy, prý staré asi 1.300 let. Vidět sochy jsme ale nepotřebovali, tím spíš, když za vstup kvůli nim chtěli 800 JPY na osobu.

Chrám jsem si pořádně prohlédli zvenku, prochodili jsme si i okolí, došli jsme až k pagodě. Od chrámu už jsme pak zamířili rovnou na vlak.

dost pršelo. Naštěstí nepromokavé věci vydržely, ale stejně jsme ale dorazili úplně mokří. Závěrečný sestup po mírně bahnité a kamenité stezce byl docela nepříjemný.

V automatu u nádraží jsme si pořídili za 460 JPY dvě jízdenky a usadili se ve vlaku, který měl za několik minut odjíždět. Tím jsme se přesunuli zpět do Yoshinoguchi, kde jsme bohužel zjistili, že náš návazný vlak jezdí jen jednou za hodinu. Zřejmě to byl důvod, proč jsme podle původního plánu měli z Yoshino odjíždět až o půl hodiny později. Museli jsme tedy v Yoshinoguchi přes půl hodiny čekat v čekárně. I když byla uzavřená, my jsme byli trochu mokří a venku bylo nějakých 12°C, takže mi nebylo zrovna teplo.

Nakonec jsme tedy z Yoshinoguchi odjížděli vlakem podle původního itineráře a přišli jsme o časový náskok, který jsme měli. V Oji už nám navazoval vlak linky Yamatoji, kterým jsme měli původně jet jen do Tennoji, ale když jsme zjistili, že jede až do Ósaky, dost nám to usnadnilo práci.

V Ósace jsme našli Umekita Underground Gate, kde mají holo info machine a taky hands-free ticket gate s face recognition. Miki oboje včera omylem shledal v Shin-Ósace, takže teď byl spokojený. Oboje si trochu vyzkoušel, ale u obojího vypadal lehce zklamaně.

Byli jsme u nástupiště Haruky, kterou se dalo dojet rovnou do Kyota a jela za několik minut. Zjistili jsme, které vagóny jsou bez rezervace a měli v plánu dojet až do Kyota, ale když jsme viděli ten „dobytčák“, který turisti v těch vagónech bez rezervace vyrobili, vystoupili jsme v Shin-Ósace a běželi jsme si udělat místenky na šinkansen.

Ten jel už za 8 minut, takže jsme do Kyota dorazili skoro stejně, jako kdybychom jeli tou Harukou. Z nádraží jsme zamířili do AEON mallu, který už máme na nákup jídla, hlavně sushi setů, docela osvědčený, i když není úplně po ruce. Koupili jsme sushi, spoustu pití, nějaké snídaně a trochu matchy domů. Celé to stálo 5.533 JPY (kartou).

Pak už jsme šli rovnou do hotelu, kde na nás na pokoji na televizní obrazovce čekala zpráva, že máme „zavazadlo“ na recepci. To byl můj balíček z Amazonu s yukatou :-). Miki tedy vyrazil na recepci a já jsem si dala dlooouhou horkou sprchu na zahřátí. Myslím, že pokud tu mají problémy s vodou, tak jsem tímhle vypráskala všechnu vodu pro zbytek hotelu :-). Miki pak vyrazil do onsenu.

Po sprše jsem si dala sushi k večeři a jako dezert matchový cheesecake. Zazálohovala jsem fotky, dopsala deník a asi ve 23:30 šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-13 - Japonsko, Kyoto

Dnes jsme vstávali o maličko později, až v 6:15. Vlak nám totiž odjížděl až v 7:18. Z jednoho odlehlého nástupiště, které bychom normálně dlouho hledali, ale my už o něm víme z předchozích návštěv.

Asi o čtvrthodinky později už jsme vystupovali v Saga-Arashiyama. Jedinou vadou na kráse bylo, že cestou začalo pršet. A ne úplně málo. Takže jsem byla ráda nejen za goretexové boty a pláštěnku na batoh, ale i deštník. Podle předpovědi mělo pršet jen dopoledne, ale v Arashiyamě bylo počasí, že by psa nevyhnal.

Došli jsme na autobusovou zastávku, kde jsme zjistili, že odtud už autobus nejezdí a odjezd byl přemístěn někam jinam. Naštěstí jsme od příjezdu vlaku měli asi 25 minut čas, takže jsme prochodili celé okolí, až jsme nakonec ten klíčový bus číslo 62 našli. Miki už tou dobou nedoufal, protože volný čas jsme „prošustrovali“ a už bylo po čase odjezdu podle jízdního řádu, ale autobusy v Japonsku by snad ani jízdní řád mít nemusely, na čas odjíždějí jen z konečné zastávky…

Zanedlouho už nás autobus vyhazoval u chrámu Otagi Nenbutsu-ji. Byla to naše první jízda na jednodenní jízdenky, takže bylo potřeba je při výstupu prohnat automatem, aby se na ně vytisklo dnešní datum.

Vstup do chrámu stál 300 JPY na osobu (hotově) a za 500 JPY se rovnou u pokladny dal zaplatit goshuin (21.). Areál chrámu je plný jizo sošek, které jsou tu rozmístěné v úžasném prostředí po okolních svazích plných mechu a teď na podzim i barevně zbarvených momiji. Moc se mi tam líbilo a ani mi nevadilo, že tak prší, aspoň bylo v chrámu málo lidí.

U východu jsme vyzvedli goshuincho se zápisem a když jsme ho venku pod stříškou uklízeli do batohu, oslovila nás nějaká Japonka. Neuměla pořádně anglicky, tak se s Mikim domlouvala přes překladač. Po úvodních zdvořilostních otázkách ale začala nabízet čajový obřad nebo co. Tak jsme se s ní rozloučili, což dalo trochu zabrat. Podezřívám jednu průvodkyni, která se tvářila, že doprovází do chrámu malou skupinku turistů. Když jsme vystoupili z autobusu, před chrámem nás přátelsky zdravila, a pak se po chrámu různě poflakovala a sledovala nás, takže hádám, že si na nás zavolala „posilu“... Když už chtějí turisty na něco lákat, mohl by se dámy aspoň naučit tu angličtinu, to je jak kdybych já jim začala nabízet výlet do Krumlova v češtině, když vím, že vládnou jen japonštinou…

Pokračovali jsme ulicí Saga-Toriimoto Preserved Street, která je lemovaná spoustou tradičních domků. Díky vytrvalému dešti i relativně brzkému ránu byla navíc ulice úplně prázdná. I když už bylo skoro 9 hodin, obchody a restaurace byly bohužel zavřené, tak jsme nakukovali zvenku.

Asi v půlce ulice jsme uhnuli do chrámu Adashino Nenbutsu-ji. Vstupenky po 500 JPY na osobu jsme si koupili v automatu a hned vedle je odevzdali obsluze v okénku. Tak nevím, ale jeden z nich je tam zbytečný – buď automat, nebo paní, ne?

Chrám byl moc pěkný, měl spoustu částí, přitom ale vše bylo kompaktní a blízko u sebe. Součástí areálu je i starý hřbitov s kameny porostlými mechem. Zaujala nás i zdejší „bamboo grove“, docela velká a na rozdíl od nedalekého známého bambusového lesa Arashiyama tu vůbec nikdo nebyl.

Za 300 JPY jsem si ještě nechala zapsat goshuin (22.), což bylo trochu komplikované, protože všude bylo mokro. Po návštěvě toalety, kterou jsme využila i k tomu, abych se konečně v suchu nasnídala, jsme pokračovali dál.

Našim cílem byl chrám Daikaku-ji a přilehlé zahrady. Cestou se zdálo, že by snad mohlo přestat pršet, ale bohužel, zatím pršelo dál. Nejdřív jsme šli do zahrad. Jednak jsem doufala, že tam bude nějaký altánek nebo něco, kde se třeba půjde na chvíli schovat a užít si výhledu do zahrady ze sucha, a taky bylo v plánu pak přímo ze zahrady projít do samotného chrámu soustavou venkovních zastřešených chodeb.

Vstupné do zahrad stálo 300 JPY na osobu. A zahrada mě tedy moc nenadchla. Její centrální část tvoří velké jezero Osawa-no-ike. V něm je malý ostrůvek a naaranžovaný velký kámen, ale to je všechno. Nějaký ten most, sochy, momiji barvící se do podzimních barev… Miki se pořád snažil někde schovávat, že prý je celý mokrý… Že se neoblékl, co…? Co se dá dělat, zbylý program padá, jedeme se usušit…

Došli jsme tedy na zastávku autobusu a počkali na spoj jedoucí k nádraží Saga-Arashiyama. To je výhoda denní jízdenky, podle mého původního plánu bychom museli jít na nádraží pěšky.

Přestoupili jsme na vlak a dojeli na Kyoto Station. Dochází mi Paralen a dnešní počasí úspěšné léčbě moc nepomáhá, takže jsme se nejdřív zastavili v lékárně, kde mi Miki pořídil něco podobného. A pak jsme šli do hotelu s cílem se převléknout do suchého a navázat na původní program.

Okoukli jsme hotelovou prádelnu, kde měli i sušičky. A tak jsme zamířili na pokoj, abychom ze sebe to mokré svlékli a na třeba půlhodinku to hodili do sušičky. Jenže smůla, náš pokoj se zrovna uklízel. Vedle pokoje máme nápojový automat a mikrovlnku, kde jsme nějakou dobu postávali a bylo tam docela teplo, takže Miki nakonec prohlásil, že se zahřál a že než dojedeme do cíle, tak to i nějak uschne.

Vrátili jsme se na nádraží, kde jsme zapadli do metra a přesunuli se až na konečnou stanici Kokusaikainen. A tam jsme rovnou stihli autobus směr Ohara. Po několika zastávkách se nám dokonce podařilo si sednout, takže cesta příjemně uběhla.

V Ohaře jsme zamířili rovnou do chrámu Shorin-in. Vstupné stálo 700 JPY na osobu, což je dost, ale chrám je obrovský. Nejdřív jsme se zuli a pěkně v ponožkách si prochodili celou centrální budovu Kyakuden. V jedné z místností tam psali goshuin (23.), stál obvyklých 300 JPY. Jen jsem asi měla počkat na paní vedle, ta to zapisovala pečlivěji…

Kyakuden částečně obklopuje vnitřní zahradu, kde se dá posedět s matcha čajem. Tomu jsem nemohla odolat, hlavně když stál jen 600 JPY. Z posezení byl krásný výhled do zahrady, která nebyla moc upravovaná, i díky podzimu působila divoce. A mezi větvemi stromů prosvěcovalo sluníčko…

Pak jsme postupně prochodili přilehlé zahrady, kde se nacházely jak klasické prvky japonských zahrad, tak chrámy s různými sochami. U chrámu Konjiki-Fudo-do dokonce rozlévali jako ochutnávku nějaké nápoje. Bylo to jak vývar, a přitom trochu nasládlé. Překvapivě dobré! Ale od koupě toho, z čeho to dělají, mě odradila cena, za větší balení chtěli 1.300 JPY, a to menší o 500 JPY levnější mi přišlo, že obsahuje tak tři dávky.

Když jsme vše prochodili, areál chrámu jsme opustili a trochu si prošli ještě přilehlé uličky a cesty, které jsou lemované dalšími chrámy. Dneska už ale bylo chrámů dost, takže jsme vyrazili na autobus. Byla tam dost velká fronta, což slibovalo brzký příjezd autobusu, ale nakonec jsme na něj stejně poměrně dlouho čekali. A kupodivu, což mi hlava nebere, jsme si i přesto v autobuse sedli. Cesta tedy byla vlastně i docela příjemná, užili jsme si výhledů na okolní přírodu.

Původně bylo v plánu jet autobusem až do centra a pojmout to jak vyhlídkovou jízdu, ale i mimo špičku by to bylo na víc jak hodinu, takže jsme na konečné v Kokusaikaikanu přestoupili na metro a dojeli na Kyoto Station.

Na nádraží jsem znovu narazila na obchod Lindt, kde měli i matcha Lindor. U nás ho prodávali jen jednu sezónu a pak ho z prodeje zase stáhli, očividně u nás nebyl zájem. Tak jsem si vzala 20 kuliček domů, ceny švýcarské, stálo to 2.007 JPY. A jako ochutnávku jsme dostali klasický červený Lindor.

Miki si chtěl dát pozdní oběd v McDonalds, ale japonskou specialitu neměli, tak jsme se přesunuli do nedaleké restaurace Sukiya. Dala jsem si tam gyudon s miso polévkou a nakládanou zeleninou, ale maso je na mě prostě moc tlusté, ani jsem to nedojedla, jak jsem nechtěla riskovat, že mi bude špatně. Miso bylo dost mastné od masových kuliček a bez mořských řas. Vlastně nic moc jídlo. Ale stálo nějakých 660 JPY, což je famózní cena. Celkem jsme platili 1.200 JPY.

A pak už jsme šli na pokoj. Dali jsme sušit věci, Miki zamířil do onsenu, já do vany. Pak jsem zazálohovala fotky, dopsala deník a k druhé večeři jsem si dala sushi, přičemž jsem si vylila sójovku (šmarja!) do postele, takže jsem ještě musela přeprat povlečení. Jako dezertík před spaním jsem měla Kiri cheesecake, který si občas dává Naomi. Je dobrý, ale žádný zázrak.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-11-14 - Japonsko, Kyoto

Vstávali jsme až v 6:35. To je panečku dovolená, když budík na půl sedmou je za odměnu… :-) Asi v 7:15 jsme vyrazili na Kyoto Station, odkud nám v 7:40 jel vlak. Vystupovali jsme hned 2. zastávku – Inari.

Přímo u stanice je hlavní vchod do věhlasné svatyně Fushimi Inari Taisha. Byli jsme tu už dvakrát, vždycky jsme jeli prvním ranním vlakem a hlavně poprvé, v roce 2017, jsme tu byli úplně sami. O rok později už to tak dobře nevyšlo. A letos už jsme neměli o co přijít, takže nebyl důvod vstávat brzo.

Když jsme přicházeli, pomalu se otevíraly stánky. To jsme dřív zažili až při odchodu. Hned při první příležitosti jsem si pořídila goshuin. Bohužel ho už nezapisují do goshuincho, ale prodávají předepsaný na papíře. A přesto jim nebrání si za něj říct 500 JPY a ještě ho prodat s ohnutým rohem. Hned jsem si ho vlepila do goshuinchō, čímž jsem ohnutý roh tak nějak zamaskovala.

Pak jsme si trochu prochodili svatyni. Vlastně jen dolní část, kde jsou dlouhé řady torii. A kde byla taky spousta lidí. Otočili jsme to v místě, kde stezka začíná prudce stoupat do kopce. Na vrcholku Inari jsme byli už dvakrát, potřetí fakt netřeba.

Ještě jsem si za 300 JPY pořídila druhý goshuin u svatyně, kde se sbíhají slavné dvě řady torii. A pak už jsme pomalu zamířili pryč.

Obhlédli jsme několik stánků se suvenýry, ale nic moc zajímavého, co by se nám hodilo třeba do zahrady, neměli, takže jsme pokračovali k chrámu Tōfuku-ji.

V Tōfuku-ji je spousta míst, kam se dá jít a kde je něco k vidění, všude se ale platí nemalé vstupné – na ochoz brány, do hlavní budovy, kde je, jak už to v Japonsku bývá, nějaká významná socha hodná uctívání, a také do zahrad. Tam jsem měla namířeno já, protože jsem na internetu viděla spoustu fotek téhle krásné zahrady. A ano, za těch 500 JPY to stálo.

Zahrada je zenová a přišla mi neobvykle rozlehlá. Hlavní část s kameny mi trochu připomínala zahradu u chrámu Ryōan-ji. Měli jsme čas, ráda jsem si tu na chviličku sedla… Zadní část zahrad byla neobvykle zelená a netradičním šachovnicovým motivem.

Ještě jsem si za 500 JPY koupila goshuin, trochu jsme se porozhlédli po přístupné části chrámu a zamířili na vlakovou stanici. Cestou jsme narazili na prodejnu kamenných výrobků, tak jsme nakoukli dovnitř, ale čas pokročil a nebylo možné od prodavačky zkoušet zjistit cenu za jizo sošky, které měla v nabídce. Upřímně – ty nové sošky z krásného čistého kamene se mi prostě nelíbí, já se tradičně zamilovávám do těch sešlých, mechem porostlých…

Vlak v 10:24, kterým jsme měli jet nám ujel. Museli jsme totiž ještě koupit jízdenky, každou za 220 JPY (hotově) a taky projít podchodem na opačné nástupiště, takže i kdybychom běželi, nestihli bychom to. Naštěstí v 10:38 jel další.

Vystoupili jsme v zastávce Sanjo, odkud jsme za několik minut došli k čajovně Maikoya. Chvíli jsme čekali venku, ale pak jsem obsluze vecpala naši rezervaci a začaly se dít věci. Poslali mě naproti přes ulici do převlékárny, kde mě čekalo tolik úkonů, že jsem se nezastavila. Protože v Japonsku má všechno svůj řád a pevně daný postup…

Takže nejdřív zout boty. Převzít kabelku na pár drobností. Sundat bundu a pověsit na ramínko na vyhrazené místo. Nafasovat velkou tašku s číslem 33 na věci – batoh, oblečení… Vyměnit svoje ponožky za ty do pantoflí. Všechny zbytné věci naskládat do velké tašky. Vybrat si z kimon to, které se mi bude líbit. Nafasovat „spodní prádlo“ a odebrat se s ním do kabinky. Tam si sundat své oblečení a vzít si to přidělené. Tričko jsem si pod tím ale nechala, měla jsem obavy, že mi pak bude venku zima. Přendat nejdůležitější věci do přidělené kabelky. Nepotřebné věci naskládat do velké tašky a tašku umístit do police. Nechat si spodní vrstvu převázat tenkým páskem. Nechat si udělat základní účes. S pomocí si obléknout vybrané kimono, nechat si ho na sobě hezky srovnat a nechat převázat. Vybrat si obi a nechat si ho uvázat. Vybrat si květinovou ozdobu do vlasů. Vzít si poslední drobnosti do kabelky. Vybrat si pantofle vhodné velikosti a vyrazit ven. Ufff…

Moc jsem se nemohla zorientovat, poslali mě zpátky naproti do čajovny, ale Miki tam nikde nečekal. Nakonec mě poslali dovnitř, že prý čeká tam. Uvítal mě, kde se prý flákám. Kdyby věděl, že jsem poslední půlhodinu létala „jak hadr na holi“, asi by se divil :-).

Pak jsme měli možnost si užít čajový obřad. Nejdřív jsme byli poučeni o historii a pak jsme byli zasvěceni do tajů přípravy čaje. Podle instrukcí jsme snědli své sladkosti a když nám dolili misky vodou, měli jsme za úkol si matchu sami ušlehat. Mikimu to šlo hladce a brzy měl krásnou pěnu. Až byl pochválen :-). Mně to tak dobře nešlo, ale nakonec jsem té pěny dosáhla taky. Na to, že jsem to nedělala úplně poprvé, to byl dost smutný výkon…

Našlehaný čaj jsme si měli možnost vypít, takže jsme se nejdřív dozvěděli, jak ho správně pít. A když byl celý čajový obřad u konce, nadešel čas na procházku dvou malých přilehlých zahrad, ve kterých jsme si udělali řadu různých fotek.

A když už jsme moc neměli co dělat, zjistili jsme od obsluhy, jak se dostat do restaurace, kde máme objednaný kaiseki lunch. Oproti původním očekáváním to tedy byla docela dálka, podle původního nákresu to měly být asi 3 minuty chůze, to tedy tahle restaurace nebyla. Moje vybrané pantofle si asi v mezičase vzal někdo jiný, tyhle mi byly trochu větší, navíc jsou plastové, takže mi pořád klouzaly z nohy a měla jsem co dělat, abych se nepřerazila.

Když jsme dorazili do restaurace Tagoto, oficiálně nás uvítali, vyvezli výtahem a uvedli k přidělenému stolu. Následovalo sedmichodové menu, nad kterým přecházel zrak i chuťové buňky, všechno to bylo naprosto vynikající. Miki si to navíc zpestřil o točené pivo, za které pak zaplatil 770 JPY (kartou).

Když jsme byli po jídle, vyrazili jsme na cestu zpět do Maikoyi. Šli jsme docela po hlavních ulicích, Japonci si nás nevšímali, už jsou zvyklí, a turisti vlastně až tak moc taky ne. Jen jsem čekala, že těch lidí v kimonech budeme potkávat mnohem víc…

Když jsme dorazili do Maikoyi, každý jsme šel do své „šatny“, abychom se zase převlékli do civilu. Kimono mi bylo pohodlné, ačkoli všude kolem zaznívalo, že se v něm nedá dýchat a že bychom si teď měli oddychnout, když máme možnost ho sundat. Ale teda ty pantofle k tomu, to je očistec…

Trochu jsme si pak prochodili přilehlé uličky a na 15:00 šli do Samurai & Ninja Museum. Na recepci jsme zjistili, že máme rezervaci až na 15:30, ale asi měli volno a nechali nás jít se skupinou v 15:00.

Průvodce Kai nás postupně provedl menším muzeem a ke všemu nám dal výklad. Pak nás odvedl do 4. patra, kde jsme si všichni vyzkoušeli hod shurikenem. Z pěti tréninkových pokusů se mi povedlo ho zabodnout jen jednou. Celé to zakončila malá soutěž sestávající ze 3 bodovaných hodů. Vítěz měl 10 bodů, Miki 8. Já 0 :-).

Pak nás poslali na jiné místo, což znamenalo jít od muzea 30 metrů rovně, zahnout vpravo, jít 100 metrů, zahnout vlevo a tam byl vstup do další části, kde bylo možné si vyzkoušet samurajský kostým a udělat si nějaké fotky. Překvapilo mě, jak těžká je přilba. Celé to brnění muselo být strašně těžké a nepohodlné…

Z muzea jsme pak šli do čtvrti Gion. Cestou jsme narazili na obchod, kde měli ochutnávku čaje, včetně matcha „capuccina“, které bylo tak dobré, že jsme v obchodě nakonec utratili 2.288 JPY (kartou).

Na gejši bylo ještě brzo, jen okolo páté, gejši chodí až tak na 18:00. Takže tentokrát jsme žádnou neviděli. No, při předchozích dvou návštěvách jsme jich viděli desítky, takže se vůbec nic neděje :-).

A nakonec jsme jen tak „na blind“ vyrazili směr Kyoto Station k hotelu. Cestou jsme se zastavili v 7-eleven, protože jsem měla žízeň. Nákup stál 410 JPY (kartou) a Miki si tam odskočil na WC.

Mířili jsme do supermarketu Lopla, kde sice neměli nic moc k jídlu, ale měli zajímavé a levné matcha věci, takže jsme tam nechali 2.918 JPY (kartou). Ale jo, po dnešku už mám dojem, že matcha věci stačí, že toho mám dost :-) a můžeme domů.

Nakonec jsme se stavili ještě v supermarketu, kde jsme si koupili něco k večeři a na snídani na zítřek. Tentokrát stál nákup 2.128 JPY (kartou).

Do hotelu už to byl jen kousek. Na pokoji jsem si dala teplou sprchu, snědla večeři a završila to dezertem, zazálohovala fotky a dopsala deník. Spát jsem šla asi ve 22:00, budík bude zase nemilosrdný…

Šipka Zpět na „Obsah“