2016-10 - Jižní Afrika (Jihoafrická republika, Zimbabwe, Botswana, Zambia, Svazijsko, Lesotho)

Po celou dobu naší dovolené v Jižní Africe jsem si psala deník, který jsem po návratu postupně přepsala a zde vám přináším jeho elektronickou verzi. Některé části textu bez kontextu se samotným deníkem nebo fotkami nedávají příliš smysl, v takovém případě prosím následujte uvedené odkazy.

Prosím o shovívavost - jde o doslovný přepis autentických zápisků psaných přímo na místě včetně případných nepřesností, občas jsem opomenula i důležitá fakta, psala neobjektivně nebo se rozepisovala o (pro někoho) zbytečnostech. Při čtení deníku můžete narazit na tři typy textu:

  • Vše, co je psané běžným řezem písma, je původní můj vlastní text deníku.
  • Odstavce, které jsou psané kurzívou a zároveň odsazené od levého okraje, jsem měla s sebou natištěné na štítcích, které jsem do deníku během cesty dolepovala.
  • Vše ostatní psané kurzívou, jsem doplňovala až po návratu - například další informace, různá upřesnění, opravy atd.).

Obsah

Úvod, přípravy

17. 6. 2015

Dovolená na Novém Zélandu je nejen naplánovaná, ale z větší části i zaplacená, takže v poslední době uvažujeme, kam pojedeme v zimě na lyže a kam vyrazíme příští rok. Už několikrát zazněl návrh na Jihoafrickou republiku, respektive obecně Jižní Afriku, ale nikde jsme nenašli zájezd, ve kterém by bylo všechno, co bychom chtěli vidět – v JAR Kapské město, stolovou horu, Mys Dobré naděje, Střelkový mys, Johannesburg, Pretorii a NP Kruger, pak v Zimbabwe Viktoriiny vodopády, v Botswaně NP Chobe a v Namibii Namib naukluft NP, tedy poušť Namib. Různé cestovní kanceláře nabízejí spoustu různých zájezdů, ale většinou v každém několik z výše uvedených míst chybí a je doplněno o pro nás ne až tak zajímavá místa. Dneska jsem se jen tak pro zajímavost znovu dívala na aktuální nabídku cestovních kanceláří Adventura, Eso, Livingstone a S.E.N. a překvapivě u poslední jmenované našla zajímavý zájezd, který vše výše uvedené, vyjma pouště Namib, stíhá za 17 dní, se slušným programem a za poměrně slušnou cenu. Takže uvidíme, jaká bude jejich nabídka, až se vrátíme z Nového Zélandu…

22. 9. 2015

Situace ohledně dovolené v roce 2016 se změnila někdy na přelomu srpna a září, když cestovní kancelář S.E.N. zveřejnila informaci o konání akce „Od pólu k pólu“, která garantuje nejnižší ceny zájezdů na rok 2016. Akce měla začít 21. 9. 2015, takže jsme se zájmem čekali, jaké nastaví ceny.

Nové termíny zveřejnili podle plánu 21. 9. 2015 a porovnáním se zbylými letošními zájezdy nás překvapilo, že jsou o den kratší – 1. – 17. 10. 2015 vs. 1. – 16. 10. 2016 a 5. – 21. 11. 2015 a 5. – 20. 11. 2016. Asi jiné letenky…? Katalogovou cenu zájezdu také navýšili a pro termín 5. – 20. 11. 2016 nastavili na 91.780 Kč (letos 86.580 Kč), přičemž sleva pro přihlášenou dvojici je 18.356 Kč, tedy 10 %, což je zajímavé. Pokrylo by to náklady na vyšší cenu zájezdu, pojištění i fakultativní výlety. Záhy jsme ale zjistili, že v listopadu je velké riziko, že na Viktoriiných vodopádech bude málo vody. Ne úplně dokonale jsme před pár lety zvolili termín pro safari v Keni a měli jsme tehdy štěstí, že to dovolenou nijak extra neovlivnilo, ale nechtěli jsme podobnou chybu opakovat.

Předchozí termín v nabídce byl 1. – 16. 10. 2016, ale rodiče v tom termínu nemohou hlídat Kellyho, protože v říjnu ještě bývají na chalupě. Přesto jsem se rozhodla se ujistit, že to tak plánují, a máma mi překvapivě odkývala, že prý už teď je tam zima a když to jinak nejde, tak budou ty dva týdny v říjnu v Praze. Tak snad nebude příští rok jako na potvoru začátkem října krásně… No a po návratu z dovolené pak pomůžeme chalupu i zahradu zazimovat...

Katalogová cena říjnového termínu je ještě vyšší – 95.160 Kč. To je zároveň požadovaná výše zálohy, která se má platit při podpisu smlouvy a která je 50 % z katalogové ceny. Sleva pro dvojici v tomto termínu je 19.032 Kč, náklady na pojištění (komplexní cestovní pojištění plus storno až do výše katalogové ceny zájezdu) vycházejí na 6.753 Kč. Zkontrolovala jsem program zájezdu, pročetla podmínky pojištění i všeobecné podmínky, ve kterých jsem, jak je mým zvykem, narazila na pasáže odporující Občanskému zákoníku. A jako obvykle máme jen dvě možnosti – zůstat doma nebo „držet hubu a krok“, podepsat a jet…

24. 6. 2015

Při čtení všeobecných podmínek jsem narazila na to, že jsou možné odlety z Prahy i z Vídně a protože o odlet z Vídně samozřejmě nemáme zájem, radši jsem se na to včera dotázala u CK.

Doporučovanou „nezávaznou rezervaci“ na webu cestovní kanceláře jsem vyplňovat nechtěla, protože odkaz „Rezervujte si online“ vede na formulář, v jehož záhlaví je „Smlouva o zájezdu“ a tu nemám v plánu uzavírat elektronicky. Takže jsem jen nezávaznou rezervaci na 24 hodin.

Do CK jsem pak už jen napsala, že se zítra zastavíme.

25. 6. 2015

Jelikož rezervace na zájezd nám platí jen do dnešního rána, vyrazili jsme přes poledne do cestovní kanceláře. Ujal se nás Slovák Richard Grom a zpočátku mi tedy připadal docela zmatený, naštěstí se časem srovnal :-).

Nejprve jsme požádali o pojistné podmínky kvůli limitům, prý mi je pošlou e-mailem. Pak jsme začali řešit předběžnou kalkulaci. Kromě zájezdu a termínu jsme nahlásili ještě požadované pojištění, a když jsme chtěli do kalkulace doplnit, že budeme v doplatku chtít uhradit i fakultativní safari v NP Kruger, tak jsme se dozvěděli, že příští rok je zájezd o jeden den kratší, že tento den byl z programu na četná přání klientů vyřazen. Jednak tedy nechápu, proč to tedy na webu neopraví a nabízejí plno termínů na příští rok s letošním programem a zajímalo by mě, kdy bych se o této „maličkosti“ dozvěděla, kdybych vše řešila online. A druhak tedy naprosto nerozumím lidem, že jim ten den přijde zbytečný – co jiného tvoří Afriku, než safari? Nejdřív mě to docela otrávilo, ale opět je jedinou možností zůstat doma, a nebo to akceptovat… :-( Takže jsme dostali předběžnou kalkulaci.

Během následného procesu vyplňování přihlášky a platby zálohy jsme dostali každý svůj Buff. Bude se hodit v zimě na běhání :-).

V kalkulaci je i Lesothské vízum, víza do Zimbabwe se řeší až na místě a jsou dvouvstupová kvůli odskoku na jeden den do Botswany. Plánujeme ještě obdobný odskok do Zambie, ale na to už jsem se tedy radši neptala, jestli to bude možné. Na víza si máme připravit 2 – 3 dvoustrany v pase, takže už asi budeme muset jet s novým pasem.

Poté, co jsme odkývali kalkulaci, jsme dostali kalkulaci oficiální vyčíslenou pro každého z nás jednotlivě. Pak jsme uhradili zálohu, což při platbě v hotovosti ve dvoutisícovkách znamenalo spoustu počítání, a dostali jsme příjmové pokladní doklady, které slouží jako potvrzení účasti na zájezdu.

Smlouva o zájezdu, které oni setrvale říkají Přihláška na zájezd, nám prý přijde e-mailem. Její tištěnou verzi s razítkem, kvůli které jsme tam vlastně jeli osobně, jsem si musela extra vyžádat. Ty cestovky to fakt mají na háku, s China Tours i Livingstone to bylo totéž… Richard navíc odběhnul nosit krabice s nějakými letáky, takže nám to tiskla jeho kolegyně Šárka Papežová, se kterou jsem si vyměnila několik e-mailů.

Ještě nám pak vytiskla pokyny k zájezdu na zájezd, který bude příští týden odjíždět, abychom měli orientační představu o výši kapesného atd.

18. 8. 2016

Dnes odpoledne nám dorazil e-mail z cestovky s pokyny k odletu, pojistnými podmínkami a pokyny pro získání Lesothského víza. A k tomu pochopitelně vyčíslení doplatku.

19. 8. 2016

Ráno jsem do cestovky odeslala mail s našimi naskenovanými pasy. Zbytek, tedy originál pasu, papíry na vízum do Lesotha, i peníze na úhradu doplatku tam doručíme osobně příští týden.

Během dne jsem vyplnila vízové formuláře a večer připravila pasové fotky, které bude potřeba nechat přidělat.

22. 8. 2016

Na 17:00 jsme byli objednaní na očkování proti břišnímu tyfu, tak jsme tam po práci vyrazili. Cestou domů jsme v automatu v drogerii vytiskli fotky k vízovým formulářům. Doma v poštovní schránce na nás čekala zásilka od cestovky s pokyny k zájezdu a kartičkami pojištění.

23. 8. 2016

Cestou z práce jsme zajeli do cestovky, kde jsme uhradili doplatek zájezdu a odevzdali vyplněné vízové formuláře a fotky, plus pasy. Jakmile budou víza hotová, dají nám vědět a pro pasy si budeme moct dojet.

Úplně dobrý pocit jsme z návštěvy neměli, že by nás tam rádi viděli se tedy říct nedá. Nezbývá než doufat, že průvodce bude lepší – naštěstí podle fotek vypadají všichni sympaticky. Dokonce jsem se ani nezeptala, jestli jsou jisté termíny v harmonogramu a můžeme si na volný den u Victoria Falls domluvit program – golf a večeři. Za trest jsem si odnesla 2 katalogy :-).

13. 9. 2016

Už nám zbývá pořídit jen pár věcí. Napsala jsem do Elephat Hills Hotelu, abych zjistila, jak je to u nich s hraním golfu. A objednala jsem repelenty a taky pásek se skrytou kapsou. Objednávku jsem hned následující den vyzvedla.

16. 9. 2016

Kvůli vyřizování pozůstalosti po babičce jsem se dostala do centra, tak jsem se rovnoui stavila ve směnárně pro zbylé dolary. Za 15.000 Kč, resp. za 14.980 Kč jsem dostala 619 USD, takže dohromady máme 1566 USD.

22. 9. 2016

Do odletu zbývá jen něco málo přes týden a my stále nemáme pasy s lesothskými vízy, tak jsem vznesla dotaz, prý budou příští týden…

29. 9. 2016

Dnes dorazily e-mailem pokyny a cestou z práce jsme vyzvedli pasy v CK. Rovnou jsem využila času, abych se informovala, jestli opravdu budeme mít 6. října volný program, jestli se to třeba nemůže změnit. Došly jsme k tomu, že pro změnu není důvod, takže si můžeme golf předběžně domluvit. Podrobnosti, například ohledně dopravy, dořešíme po příletu s průvodcem a pak dáme vědět na hřiště. Ještě jsem se omluvila za svou netrpělivost s pasy – s tím, že jsem puntičkář a do dovolenkového režimu se přepínám až na letišti. Paní to pobavilo a já měla z návštěvy konečně dobrý pocit :-).

Šipka Zpět na „Obsah“

1. 10. 2016 - Odlet z Prahy do Dubaje

Kelly ráno vstával v 6:00, tak jsem musela „vstát“ s ním a nakrmit ho. Dostal taky infúze a pak jsme se spolu vrátili do postele a do osmi podřimovali.

V e-mailu na mě čekala odpověď na můj včerejší golfový e-mail.

Připravila jsem pár věcí a na 10:00 jsme Kellyho odvezli „na prázdniny“ k našim. Cestou se bál, ale ve výtahu pochopil. Nakonec se nejvíc bál mě :-(.

Vrátili jsme se domů a já ještě dovezla k našim misky, na které jsem zapomněla. Doma Miki mezitím uklidil, já po návratu sesbírala prádlo, douklidila kuchyň a dobalila poslední drobnosti.

Na 13:00 jsme měli domluvený odvoz na letiště, ale započali jsme to asi desetiminutovým zpožděním.

Na letiště jsme dorazili včas a po návštěvě WC jsme nechali zabalit kufry do fólie a vystáli frontu na odbavení. Dostali jsme místa, která se Mikimu povedla naklikat přes mobil. Na webu se ale nezobrazovala, takže palubní vstupenky jsme si vytisknout nemohli. Mikiho kufr vážil 12,9 kg, můj 10,8 kg. Když odečtu hmotnost samotného kufru – co s sebou všichni vozí?!? :-)

Po odbavení si dal Miki ve Starbucks Pumpkin Spice Latte. Přesunuli jsme se na pasovou kontrolu, kde byla trochu fronta, a pak se prošli po letišti a vyfotili si letadlo – registrace A6-EEW.

Čas docela utíkal, takže jsme brzy zamířili k bráně B8, kde nás čekala security. Kontrole se nějak nelíbila moje řasenka, tak si jí v sáčku víc prohlížel, A po pár minutách už začali hlásit, aby se všichni přesunuli k bráně B8, tak jsme nastoupili, letadlo už bylo v podstatě plné. Usadila jsem se na místo u okýnka, trochu se „zabydlela“ a byl čas zamířit vzhůru.

Ubrousky jsme tentokrát nedostali nahřáté, ale jen obyčejné v sáčku. Vzlétali jsme směrem na západ a hned se stočili, tak byl po naší straně krásný výhled na Prahu i letiště. Brzy jsem se pustila do psaní deníku, čímž jsem vyplnila čas, než nám donesli jídlo.

K jídlu jsem si vybrala kuře s houbovou omáčkou, noky a zeleninou. Vyjma předkrmu v podobě bramborového salátu byl součástí jídla také dezert – pěna s malinami a čokoládovým posypem v podobě sušenek.

Zbylý čas letu jsem vyplnila čtením knížky a vyrušilo mě z toho jen podávání vanilkové zmrzliny. Díky čtení mi to fakt rychle uteklo.

Šipka Zpět na „Obsah“

2. 10. 2016 - Jihoafrická republika - přelet z Dubaje do Cape Town, Table Mountain

Po přistání následoval hromadný úprk lidí z letadla a většinu z nich od toho neodradí ani mnohaminutové čekání v uličce. Zamířili jsme rovnou na návazné lety, ale naše odletová brána ještě nebyla vypsána, takže po absolvování bezpečnostní prohlídky a návštěvě WC jsme se bezcílně toulali po terminálu. Tak trochu jsme tedy hledali i něco použitelného k jídlu. Všudypřítomné hamburgery mě nijak nenadchly, ale sendvič s vajíčky za 25 AED mi stačil.

Mise v McDonald’s, o kterou se pokusil Miki, byla neúspěšná, nic z požadovaného neměli, takže jsme se po šipkách – a tedy obří oklikou po celém terminálu (proboha proč?) přesunuli k bráně A1.

Tam jsme se usadili a odpočívali, já se zabavila zase knížkou. Asi ve 2:45 započal nástup do letadla, registrace A6-EGF. Odlet se trochu zdržel kvůli nějakým lidem, které, zřejmě kvůli horečce, nechali vyvézt z letadla. Pak museli odkontrolovat, že všechna zavazadla mají své majitele, docela to trvalo. Ani nevím, jak moc na čas jsme odlétali.

Na rozdíl od předchozího letu, zde jsme kromě polštářku, deky a sluchátek dostali i taštičku s maskou na oči, ponožkami, kartáčkem a špunty do uší. Let jsem zahájila konzumací čokoládky :-).

Čas jsem vyplnila čtením, vyrušila mě jen menší snídaně – slaná bulka plněná vajíčkem a rajčetem a muffin. Když jsem knížku dočetla, celé letadlo už spalo. Vrhla jsem sena dopsání deníku a něco málo po páté ranní se rozhodla zkusit si taky trochu zdřímnout. Celou cestu nad africkým kontinentem byly různé turbulence, tak jsem moc nevyspala.

K snídani jsem si dala vaječnou omeletu s různými přílohami a bylo to fakt dobré.

Závěr letu už mi vůbec neubíhal. Nad Kapským městem bylo hodně větrno, tak to s námi při přistání pěkně házelo, ale dosed byl pohodový.

Při výstupu z letadla jsem se snažila někde v letadle najít druhý model taštičky s věcmi k letu – byla totiž s motivem slonů. Bohužel jsem jí nikde neviděla, asi si jí všichni odnesli s sebou.

Po výstupu z letadla nás čekala imigrační, kde byla opravdu velká fronta. Ale na to, že bylo otevřeno jen několik přepážek, to docela ubývalo. Na nic se nás ani neptala – jen na dobu pobytu a vstup nám udělila do konce roku. Welcome to Africa!

Po imigračním jsme vyzvedli kufry, což se proměnilo v úprk k pásu, když jsme si všimli, že naše kufry se chystají zajet do zázemí a čeká je další kolo. Ještě jsem si odskočila a šli jsme ven. S davem skrz celnici označenou jako „nic k proclení“. Stála tam spousta zaměstnanců a vůbec si nás nevšímali, ale ten poslední v řadě na mě mávnul. Ptal se na důvod cesty, jestli vezu alkohol, cigarety, odkud letím, pak si něco poznamenal a popřál mi pěkný pobyt.

U východu stál náš průvodce Martin Hrnko, Miki už byl u něj. Než jsem stihla porovnat naše pasy kvůli poznámce od celníka, byli jsme komplet.

Seznámili jsme se s průvodcem druhé skupiny – Staňou Cigánkem a přesunuli se ke směnárně vyměnit peníze. Za 400 USD jsme dostali 5.030,60 ZAR.

Přesunuli jsme se k naší dodávce a vyrazili k dolní stanici lanovky na Stolovou horu. Cestou jsme viděli nějaké slumy a postáli v koloně. Průvodci odvezli zaparkovat auta, koupili nám vstupenky a vyrazili jsme na lanovku. Ta je otočná, tak jsme měli cestou pěkný výhled. Nahoře jsme obdrželi několik informací a dostali na 20 minut rozchod na nákup suvenýrů a občerstvení. Pořídili jsme si jenom 3 pohledy za 19,50 ZAR.

Památky: Jihoafrická republika - Table Mountain

Když jsme se zase sešli všichni pohromadě, vyrazili jsme na procházku po vrchu Stolové hory. Byly úžasné výhledy na oceán, Dvanáct apoštolů a hlavně na město. Viděli jsme nejbližšího příbuzného slona – damana – a taky leskoptev, což je druh špačka.

Bylo docela horko, obzvlášť, když jsme pak stáli frontu na lanovku dolů. Průvodci nám povídali různé zajímavosti a došli jsme i na africké chápání času – „Vy máte hodiny, my máme čas.“ :-)

Když jsme sjeli lanovkou dolů, došli průvodci pro auta a vyrazili jsme do čtvrti Bo-Kaap. Cestou jsme uvízli ve velké koloně, ale do čtvrti jsme to naštěstí stihli za světla, bylo by mi líto, kdyby ne, protože je úžasná.

Ze čtvrti Bo-Kaap už to bylo jen kousek k našemu hotelu. Na ubytování jsme půjčovali pasy, podepisovali nějaký papír a oni si nás fotili, aby zamezili zneužití klíče – mazec. Na pokoji jsme strávili necelou čtvrthodinu, během níž jsem si prostě musela dát sprchu. Sraz v 18:50 moc nevyšel, sešli jsme se asi v 18:55 a vyrazili do Waterfrontu do restaurace The Greek Fishemann, kde jsme si dali vynikající místní na udici lovenou rybu, mořské plody, „nealko“ nápoj Rock Shandy, který se Mikimu povedlo vylít, a jako dezert Feta Cheesecake Dodoni. Celé to stálo 618,20 ZAR včetně 10% spropitného, platili jsme 700 a vrátila nám jen 80, ostatním ale taky.

Na pokoji jsme dopsali deníky, trochu se zkulturnili, připravili na zítra a šli spát – Miki asi ve 23:15, já nějak před půlnocí.

Šipka Zpět na „Obsah“

3. 10. 2016 - Jihoafrická republika - Cape Point, Cape of Good Hope, Simon's Town, Groot Constantia a Cape Town

Budíka jsem měla na 6:30, ale Mikiho zvonil o 10 minut dřív. Připravili jsme se a v 7:00 vyrazili na snídani do nedaleké kavárny THe Kitchen Deli, kterou jsme měli od hotelu na voucher.

Po snídani jsme v 7:45 vyrazili do oblasti Sea Point a hlavně do Camps Bay, kde je krásná vyhlídka na skalní útvar 12 apoštolů. Prošli jsme se po pláži a pak po západním pobřeží pokračovali na jih. Cestou jsme stavěli třeba na vyhlídce na Dřevěnou zátoku nebo na Long Beach. Naším cílem byl národní park Table Mountain, konkrétně mysy Cape Point a Cape of Good Hope.

Památky: Jihoafrická republika – Cape of Good Hope

Po příjezdu vedla naše první cesta ke starému majáku, což nám na sluníčku a do kopce trochu dalo zabrat. Maják není nijak extra zajímavý a není od něj ani ten nejhezčí výhled. Ale viděli jsme od něj stezku vedoucí přímo na Cape Point, tak jsme se rozhodli se tam zkusit dostat. Cestu jsme po chvíli našli a rychle se přesunuli na vyhlídku, kterou jsme viděli od majáku. Nakonec jsme došli až na vyhlídku na mysu, ze které byl vidět nový maják. A dál už je jen Antarktida…

Cestou zpátky jsem si na vyhlídce udělala rychlou skicu výhledu, který byl bezkonkurenčně nejlepší.

Vrátili jsme se pod maják, prohlédli poslední otravné paviány a vyrazili zpět. Kromě paviánů bylo všude obrovské množství ještěrek, mezi nimi hlavně Černá zonure, také dost hmyzu a chlupaté housenky.

U parkoviště jsem zaběhla koupit pohledy, což mě kvůli nějakému rákosníkovi, který chtěl utratit 100 USD a neuměl anglicky, dost zdrželo.

Doběhla jsem za ostatními do občerstvení, vybrala si za 65 ZAR tuňákovou bagetu a vyzvednutí nechala na průvodcích, kteří mi jí dají do auta na později. Miki si nechal doporučit místní pití a dostal Spar-letta. Je to sladké a zelené :-).

A my vyrazili po chodníčku na Cape of Good Hope. Na mys byly počátku krásné výhledy, později byl moc pěkný pohled na Diazovu pláž a nakonec i zpět k Cape Point. Z několika míst byly dokonce vidět oba majáky.

Mezi další spatřená zvířata se cestou přidal daman, což je nejbližší příbuzný slona.

Na mysu je slavná cedule, která byla v obležení turistů, ale nakonec jsme se rozhodli vystát frontu a Stáňa nás tam všechny postupně vyfotil. Viděli jsme lachtany, včetně jednoho, kterého už dohnal koloběh života... V autě na mě opravdu čekala moje bageta – hned jsem se do ní pustila, abych bagetu záhy zahodila a fotila pštrosy, kteří se naparovali u pobřeží.

Cestou jsme dostali další várku výkladu, takže jsme se dozvěděli, že podle Búrů se podzemnici olejné česky říká burské oříšky. A při směně místní měny za 5 Kč vzniklo označení „stojí to bůra“. A ještě jedno - od Búrů je odvozeno i slovo burani.

Zanedlouho jsme dorazili do malebného městečka Simon’s Town, které je vyhledávané hlavně kvůli zdejší kolonii tučňáků.

Památky: Jihoafrická republika – Simon’s Town

Vstupné stálo 65 ZAR. Hned za vstupem byl první tučňák, ze kterého jsme byli úplně vyřízení. Jak jsme po chodníčku pokračovali dál, tučňáků postupně přibývalo a na konci nás na vyhlídce čekalo tučňáčí inferno – desítky a stovky tučňáků. Včetně mláďat nebo malých skupinek dovádějících ve vodě. Vyhrazený čas hodně rychle utekl a my byli poslední, naštěstí se ostatní zdrželi návštěvou WC. A já nakonec „zdržovala“ nákupem pohledu za 12 (!) ZAR. Ostatní mezitím šli na zmrzlinu. Ale stihla jsem je dojít a dát si zmrzlinu taky – mint & chocolate. Miki měl taky 1 kopeček a dohromady to stálo 50 ZAR.

Ze Simon’s Town jsme se přesunuli do vinařství Groot Constantia, které je nejstarším v zemi. Skoro všichni se zúčastnili ochutnávky vín extra kombinovaných s čokoládami – 5 druhů vín s pěti příslušnými čokoládami a se sklenicí na památku za 120 ZAR. Ta sklenička nás pobavila – jak jí povezeme domů. Miki si ochutnávku zaplatil, já jen ochutnávala od něj. Všichni si vína pochvalovali, ale mně se kyselost zdála neúnosná, fuj.

Odvezli jsme auta k hotelu, odnesli věci na pokoj a vyrazili na prohlídku města. Od hotelu jsme šli ulicí Straad, kde jsme se při výkladu stali centrem pozornosti žebrajícího kluka. Pečlivě lustroval, co kdo z nás hlídá a co ne.

Památky: Jihoafrická republika – Cape Town

Viděli jsme radnici, odkud Mandela pronesl svůj slavný proslov, pevnost Castle of Good Hope, došli jsme až k prezidentskému paláci, který se nesmí fotit, takže počas výkladu jsme se rozhlíželi po okolí a objevili u prezidentské zídky vypasené šváby, parlamentu a do zdejších zahrad. V těch jsme potkali různé ptáky, veverky, kočky, ale i potkana.

Od St George’s Cathedral to bylo k hotelu jen kousek. Sedli jsme do auta a přesunuli se do restaurace na večeři. Miki měl pivo, já jen vodu. Jako předkrm jsme si dali carpaccio se třemi druhy masa:

  • Antilopa skákavá – tužší maso, výrazný „ocas“
  • Krokodýl – trochu kuře, trochu ryba
  • Pštros – toho už známe, je křehký a chutná prostě jako maso

Jako hlavní jídlo jsme si každý dal steak z impaly a na ochutnání dohromady ještě calamari steak. Celé to stálo 668 ZAR platili jsme 670. Jídlo bylo famózní, ale hluk od hudebního představení neskutečný a nebylo slyšet ani vlastního slova, škoda.

Cestou z večeře nás průvodci vzali na Signal Hill, odkud byl nádherný výhled na město. Nahoře jsme dostali pod hvězdnou oblohou výklad o Jižním kříži a navigaci podle hvězd.

Odjeli jsme do hotelu a kluci šli na Long Street na pivo. Já dopsala deník a šla spát :-).

Šipka Zpět na „Obsah“

4. 10. 2016 - Jihoafrická republika - přelet z Cape Town do Johannesburgu, Johannesburg, Pretoria

Miki přišel asi v půl jedné, ještě jsme se připravili na zítřek, napsali e-mil se změnou data golfu a šli v 1:00 spát.

Budíka jsme měli na 6:00, připravili se, dobalili a na 7:00 šli na snídani. Po jídle jsme se rozloučili s druhou skupinou, naložili se do auta a vyrazili na letiště. Odbavili jsme se a dostali palubní vstupenky i na zítra. Mimo jiného se nás ptali, jestli vezeme něco křehkého, alkohol, výbušniny… Miki má v kufru sklenici z vinice, tak má kufr oblepený samolepkami, že jde o křehké zavazadlo a musel podepsat, že letecká společnost neodpovídá za rozbití.

Za bezpečnostní prohlídkou byly stánky, mezi nimiž i jeden se sloním šátkem ve „správných“ barvách a v dobré kvalitě. Měl stát 180 ZAR, na účtence mám 170, vrátila mi jen dvacku, něco řešila s kolegyní, a když jsem se vzdálila, přiběhla za mnou s desítkou.

Chvíli jsme poseděli, popovídali si a za chvíli byl nástup do letadla. Během čekání jsem z palubních vstupenek vyčetla jména spolucestujících.

V letadle jsme dostali snídani – dala jsem si houbovou palačinku. Druhá volba byla vajíčková omeleta. K tomu vodu. Výhledy nebyly nijak závratné, využila jsem tedy místa u okna k menšímu zdřímnutí.

Hned po přistání jsme si odskočili na WC a než jsem se odbavila, skoro všichni už měli svá zavazadla a čekalo tam na mě i to mé.

Přesunuli jsme se k autopůjčovně, kde Martin vyřídil půjčení auta a vyrazili jsme do hotelu. Pokoje už byly připravené, tak jsme si dali asi 45 minut na zabydlení. Udělala jsem si čaj, dopsala kousek deníku a na 14:00 jsme šli na recepci.

Památky: Jihoafrická republika – Johannesburg

Sedli jsme do auta, já mám dnes místo vepředu, a vyrazili na prohlídku Johannesburgu. Jeli jsme rovnou do centra k bývalému, nyní zavřenému, hotelu Carlton, nad nímž se tyčí nejvyšší budova v Africe. V 50. patře má vyhlídkovou plošinu, na kterou jsme za 1 ZAR/osobu vyjeli výtahem. Výhledy na město byly moc pěkné, shora to místy vypadalo skoro až malebně :-).

Dole pod budovou jsem si dala k svačině hot dog. Naše další cesta vedla do černošské chudinské čtvrti Soweto, která dříve bývala hodně nebezpečná, ale dnes tam stojí tisíce nových domků. Viděli jsme dům, kde vyrůstal Nelson Mandela a památník Hectora Pietersona.

Z Johannesburgu jsme poté vyrazili na cestu do nedaleké Pretorie. Byly dost zácpy, tak to moc neubývalo a všem se chtělo spát. Zastavili jsme na benzínce, kde si Martin koupil Red Bulla, někteří kávu, Miki své sladké pití a já klobásku Droewörs z hovězího, jehněčího a pštrosa. Ale nechala jsem si jí na později.

Pak jsme pokračovali do Pretorie, zbytek cesty už docela utekl. Město nás přivítalo záplavou nějakých fialových stromů (Jacaranda mimosifolia), které kvetly všude podél silnic.

Památky: Jihoafrická republika – Pretoria

Zamířili jsme na Church Square, kde se nachází socha Krugera a několik moc pěkných viktoriánských budov. Jen ten neuvěřitelný nepořádek to kazí.

Poté jsme se přesunuli ke Krugerovu domu a od něj dojeli až ke komplexu Union Buildings, u kterých stojí také monumentální socha Nelsona Mandely. Od budov a z přilehlého parku je krásný výhled na město. Pretoria je spíš podobná Kapskému městu, zatímco nedaleký Johannesburg z porovnání dost vybočuje.

Jelikož už byl čas na večeři, přesunuli jsme se do zarezervované restaurace Crawdaddy’s. Dala jsem si 500 g rump steak s grilovanou zeleninou. Porce to byla neuvěřitelná, chuť naprosto famózní a obojí mi připomnělo výtečné steaky z Buenos Aires. Měla jsem co dělat, abych to snědla, hlavně když to vychladlo, ale nakonec by se do mě býval ještě nějaký dezert vešel :-).

Účtenku jsme dostali společnou – náš je 2× rump steak, Cream Soda a voda. Platili jsme i se spropitným 320 ZAR.

Pak jsme se vydali na cestu zpět, která trvala asi hodinu. Na pokoji jsem si dala horkou a dlouhou sprchu, pořádně se napila, postupně dopsala deník a připravila se na zítřejší přesun.

Šipka Zpět na „Obsah“

5. 10. 2016 - Zimbabwe - přelet z Johannesburgu do Victoria Falls, Victoria Falls

Budíka jsme měli na 6:20, všechno jsme připravili a šli na snídani. Na 8:00 jsme měli domluvený odjezd na letiště. Cesta na letiště byla rychlá. Vrátili jsme auto a šli odevzdat zavazadla – vyjma Martina jsme už všichni měli palubní vstupenky ze včerejška.

Pak jsme se přesunuli na vedlejší terminál, kde jsme prošli bezpečnostní prohlídkou a imigračním. V bezcelní zóně jsme se trochu prošli a v obchodě Out of Africa jsme koupili sloní suvenýr do mé sbírky – rozhodovací minci za 25 ZAR.

Přesunuli jsme se k naší odletové bráně A28. Byla tam dost zima, ale už jsme tam zůstali. K letadlu jsme jeli autobusem a na start museli čekat ve frontě.

K jídlu bylo buď kuře, pro které jsme se rozhodli, nebo vegetariánská omeleta se zeleninou. A čokoládka.

Chvíli jsem psala deník, ale moc jsem toho nestihla, za chvíli se přistávalo. Při přistání byly dost turbulence. Z okénka jsme viděli nějakou páru, mysleli jsme, že jsou to vodopády, ale po otočce jsme viděli zase jinou, tak asi ne :-).

Z letadla jsme vystupovali mezi prvními a postavili se do fronty na imigrační. Ostatní se k nám potom pokusili přidat, ale fronta za námi s tím měla problém. Potom se k nám trousili po jednom a, i když to bylo trapné, dostali jsme se na imigrační pohromadě. Amíci už si dál nestěžovali.

Zaplatili jsme každý 45 USD, dostali jsme víza a účtenku a šli pro zavazadla. Ještě jsem si odskočila na WC, kde mě uklízečka přivítala „Welcome to my office“ a celou dobu si tam úžasně prozpěvovala.

Venku už na nás čekal řidič. Naložili jsme se a odjeli do Pamusha Lodge. Tam nás uvítali džusem, oříšky nebo popcornem a studeným ručníkem. Poskytli základní informace a přidělili pokoje – nám číslo 1.

Měli jsme asi 50 minut volno, sraz v 15:30, ale nemohli jsme najít klíč od pokoje, nakonec se ukázalo, že zůstal na recepci. Vyráželi jsme tedy o 5 minut později.

Za několik minut už jsme vystupovali na parkovišti u Viktoriiných vodopádů. Zaplatili jsme každý 30 USD vstup a vyrazili na prohlídku.

Památky: Zimbabwe/Zambia - Victoria Falls

U vstupu a pak na 1. vyhlídce u sochy Livingstona jsme dostali výklad a zbytek už si prošli samostatně. Některé vyhlídky nebyly nijak zvláštní, ale z jiných byl úžasný výhled. Hodně vody teklo hlavně Ďáblovým kataraktem a hlavní částí zimbabwské strany, na zambijské neteklo skoro nic, ale zase byly úžasné výhledy do kaňonu. Na několika místech byla duha, několikrát jsme dostali autentickou sprchu. I když vodní proud byl pěkný a vyschlý kaňon také, na Iguazú to nemá…

Došli jsme až na konec k mostu přes řeku a odtamtud se odebrali na cestu zpět. U východu jsme koupili pohled (1 USD) a figurku slona (5 USD) so sbírky.

Od vodopádů jsme vyrazili na večeři do restaurace Carnivore. K pití jsem měla jen vodu, Miki pivo Zambezi. Klíčové ale bylo jídlo, postupně jsme ochutnali řadu místních specialit:

  1. Mopane Worms – červi (housenky) mopane
    Butter Pumpkin – dýňová polévka
    Crocodile Burger – karbanátek z krokodýla v sýru
  2. Zebra
    Antilopa losí
  3. Giraffe – žirafa
  4. Warthog – prase bradavičnaté
    Antilopa vraní
  5. Wildebeest – pakůň
    Kudu

Naše útrata za 2 vody, 1 pivo a dvě menu byla 63 USD, se spropitným 70.

Z restaurace jsme šli na ubytování asi 2 km pěšky, nevíme, kdo to rozhodnul, ale dobrý nápad to nebyl. Sice byl krásný výhled na hvězdnou oblohu, ale bylo hrozné horko a s plným břichem nic moc.

Na ubytování jsem si dala studenou sprchu (teplá voda netekla), dopsala jsem deník a připravila všechno na ráno.

Šipka Zpět na „Obsah“

6. 10. 2016 - Botswana - Chobe NP

Budíka jsme měli na 6:00 a na 6:45 jsme šli na snídani. Na 7:15 byl domluvený odjezd, ale vyráželi jsme s malým zpožděním. Naše cesta vedla buší k botswanským hranicím. Cestou jsme hned u silnice viděli naší první žirafu. U zimbabwských hranic jsme si vystoupili a přesunuli se k okénku imigračního úředníka. Martin s ním vtipkoval, takže můj pas ani neviděl. Pak jsme sedli do safari jeepu, projeli dezinfekční jezírko a přesunuli se na hranice Botswany. Tam jsme u dalšího okénka vstoupili do Botswany. Venku jsme prošli přes dezinfekční hadr, sedli do auta a vyrazili do Chobe.

Dojeli jsme k Chobe Safari Lodge, kde jsme si odběhli na WC a pak na molu asi půl hodiny čekali na naší loď, protože jsme dorazili moc brzo. Byla to menší loďka pro 12 lidí, která má oproti velkým mnohem lepší manévrovatelnost.

Památky: Botswana - Chobe NP

Posedali jsme do lodi a vyrazili na asi 2,5 hodiny trvající plavbu po řece Chobe. Viděli jsme zajímavé stromy, jen různí lidé během dne nám dávali různé informace, takže něco byl eben, něco mahagon a něco týk.

Přijeli jsme ale hlavně za zvířaty, z nichž jsme toho viděli opravdu hodně. Především spoustu ptáků včetně nějakého orla a různých volavek, pak také antilopy, prase bradavičnaté, buvoly, hrochy, desítky slonů i několik krokodýlů. Naprosto úžasné!

Po návratu do lodge jsme si dali oběd, který byl v ceně safari. Po návalu masa jsem to pojala vegetariánsky a dala si salát, zeleninové kari, které bylo dost ostré, a rýži. A pak tedy ještě jeden salát zakapaný olivovým olejem. A pak mi někdo řekl, že je tam avokádová zmrzlina, ach!

Po WC jsme naběhli do suvenýrů na rychlý nákup – 3 pohledy, slona do sbírky a kovovou žirafku na poličku. Při platbě nefungoval terminál na platbu kartou a botswanské puly jsme neměli, tak bylo nutné restartovat terminál, vyndat baterku… Naštěstí náš řidič BJ měl zpoždění, jinak bychom byli beznadějně poslední. Navíc nám ještě chybělo nějaké potvrzení o zaplacení vstupu do národního parku, které měl řidič lodi předat řidiči auta.

Pak jsme konečně vyrazili. U vjezdu jsme zapůjčili hever nebožákům s píchlou pneumatikou a vyrazili na břeh řeky Chobe.

Viděli jsme především obrovské množství sonů včetně velikého stáda samic s mláďaty. Jinak strašnou spoustu antilop impal, které mají na zadku černé čáry ve tvaru M z loga McDonald’s, takže se jim někdy říká „antilopa mekdonald“ a podobně.

Jinak jsme viděli několik žiraf a zeber, kudu, prasata bradavičnatá, ve vodě hrochy a samozřejmě zase různé druhy ptáků – volavky, nějaké slípky…

Udělali jsme tam jen takové docela malé kolečko, ale strávili tím docela dost času, i když se to nezdálo a rychle to uteklo. Nakonec asi pocit nezklamal a safari nebylo ani 2 hodiny dlouhé, viděli jsme ale všechna zvířata, která snad v Chobe vidět lze, takže fajn.

Z parku jsme jeli k supermarketu, protože v Botswaně je levněji. My si koupili je něco k večeři (focaciu) a na zítřejší golf ke svačině. Poté už jsme jeli na hranice. Nejprve jsme u jednoho okénka opustili Botswanu a popojeli ke druhým hranicím. Tam byla kvůli placení víza trochu fronta a africký chaos. Ale docela to uteklo. Přesedli jsme do druhého auta a vyrazili zpět do Victoria Falls. Cestou jsme viděli ještě jednoho slona, vyfotili si dopravní značku a seznámili se s aktivitami, které můžeme zítra vyzkoušet.

Po příjezdu jsem si dala hned sprchu, ostatní mezitím řešili program na zítřek a my jsme s našimi plány docela vybočovali – někteří asi nepochopili, na co golf a proč ho měnit třeba za raft. No proč, když na vodě jsme nikdy nebyli, ale golf hrajeme… A že odpoledne chceme do Zambie a že prý tam nic není. Ano, vodopády jsou vyschlé, ale že by tam nebylo nic..? Nemluvě o tom, že Niagary jsme viděli z USA i Kanady, Iguacú z Argentiny i Brazílie, tak chceme logicky vidět i Viktoriiny vodopády ze Zimbabwe i Zambie.

Na pokoji jsem pojedla focaciu, dopsala deník a šla spát, konečně trochu doženu deficit…

Šipka Zpět na „Obsah“

7. 10. 2016 - Zimbabwe a Zambia - Elephant Hills Golf Course, Victoria Falls, plavba po Zambezi

Vstávali jsme v 6:00, všechno připravili a na 6:45 šli na rychlou snídani. Zastavil se tam Martin, tak jsme si popovídali a na 7:00 šli čekat na recepci na domluvený odvoz. Čekání jsme strávili ve společnosti Martina. Do 7:30, což byl čas našeho „startu“ nikdo nedorazil. Z recepce tam volali, ale nic moc se nevyřešilo, takže nám sehnali řidiče Michaela, který nás tam odvezl.

Tam se nás ujal nějaký golfový „kápo“, že prý nás čekali dříve – no to jsem se pobavila… Dostali jsme dva pomocníky/kedíky, kteří nás odvedli do obchodu, kde jsme si půjčili bagy s holemi – oba za 40 USD. Pak jsme se přesunuli na hotelovou recepci, kde jsme si popovídali s nějakým hráčem, ptal se, odkud jsme, jestli jsou u nás hřiště, jaké je nejlepší hřiště, tak jsem mu vysvětlila, že se u nás musí skládat zkouška a že včetně „public“ hřišť máme asi 150 hřišť a že nejlepší je asi Karlštejn, ale mohl by znát Albatross, kde se hraje European Lady Tour. Na recepci jsme zaplatili 80 USD za 2 green fee na 18 jamek, rozloučili se s pánem a přesunuli se na odpaliště 1. jamky, kde už na nás čekal caddy s holemi. Vyžádali jsme si, že nechceme kedíky, ale golf cart, za který jsme zaplatili 40 USD přímo golfovému kápovi. Jednoho pomocníka jsme ale s sebou stejně dostali.

Hned na 1. odpališti jsme se moc nepředvedli, mně vůbec neseděly hole. Trvalo mi několik jamek, než jsem pochopila, že sedmičkou železem hrát nemůžu, protože na rozdíl od ostatních želez, není dámská. Po zbytek hry jsem si vystačila s holemi č. 5, 9, S a putterem.

Někde okolo 5. jamky jsme si asi začali zvykat a začali hrát golf, od nějaké 14. jamky už mi to ale, asi z únavy a horka, zase nešlo.

Hřiště bylo zajímavé, některá odpaliště spíš jak čerstvě zorané pole, fairwaye naopak strašně vysušené a se spoustou holých míst, greeny jediné vypadaly docela pěkně.

Poprvé v našem golfu, a pochopitelně na dlouho naposled, jsme si „užili“ služeb cadieho. Zpočátku mi to před ním vůbec nešlo, ale pak jsem usoudila, že už ho víckrát neuvidím. Radil nám trochu s pravidly, podával hole, čistil hole a míčky a občas vyzkoušel i nějaký bonus – Mikimu násilně držel zavlažování, které bylo puštěné na jednom odpališti, aby to na něj nestříkalo a mohl hrát, kvůli mému míčku ve vodní překážce si zase sundal boty a vyhrnul kalhoty a pro míček došel. Moc spokojeně ale celou dobu nevypadal :-).

Hodně energie a času nám ušetřil golf cart, jízdu s ním jsem si moc užívala – jako posledně v Uruguayi. Akorát mu nefungovala brzda, tak to bylo občas vtipné :-).

Během hry jsme si užili dokonce i safari. Vzácně tu bývají vidět sloni, ve vodních překážkách krokodýli a často prasata bradavičnatá, ale my měli štěstí „jen“ na kudu a impaly. Míčkem odpáleným z odpaliště 18. jamky jsem jednu trefila přímo do boku, poskočila, jak se lekla a několik dalších skoků měla divných, muselo to chuděru dost bolet, ale nakonec odběhla se stádem.

Během hry jsme Martina poprosili o rezervaci večerní plavby, po hře ho naopak požádali, ať nám pošle zase z lodge shuttle. Mimochodem – řidič Michael dostal za každou cestu 5 USD za oba, dohromady tedy 10, zatímco přímo z hotelu chtěli nejprve 6 USD a později dokonce 8 USD, takže pro oba a obě cesty 24 nebo dokonce 32 USD, to se zbláznili. Nakonec je dobře, že ten jejich řidič nedorazil.

Na pokoji jsme si dali sprchu, oblékli se do suchého, přebalili batohy, doplnili tekutiny a nabrali i lahve s sebou a Michael nás za 5 USD odvezl na hranice.

Tam jsme ofiko opustili Zimbabwe a čekaly nás cca 2 km po rozpáleném asfaltu a sluníčku. Cestou nám pořád někdo nabízel odvoz nebo pití, ale zdolali jsme to po svých a Zambia nás přivítala klimatizací. Zaplatili jsme každý 20 USD a dostali víza do pasu.

Hned za hranicemi byl malý domeček, kde jsme vytušili, mimo jiného, prodej vstupenek. Zaplatili jsme každý 20 USD za vstup a po nějaké cestě došli na prostranství se spoustou obchůdků. Jen podle toho jsme identifikovali malou budku jako vstup k vodopádům.

Památky: Zimbabwe/Zambia - Victoria Falls

Rovnou jsme zamířili k hlavnímu vyhlídkovému okruhu po skalním hřbetu. Na okruhu je několik vyhlídek do hlubokého kaňonu, který je díky nízkému stavu vody naprosto úžasně vidět. Pokud by sem v tuto dobu někdo šel sledovat vodopády, byl by zklamaný, ale pokud někdo, třeba já :-), šel koukat do kaňonu, zklamaný být nemůže.

Některé vyhlídky jsou použitelné asi jen když je hodně vody, ale řada z nich nabízí úžasný výhled do kaňonu s burácejícími zimbabwskými vodopády v pozadí. Obzvláště na jedné vyhlídce jsme strávili spoustu času, protože se dalo nahlédnout do dalšího kaňonu a byla vidět divoká řeka Zambezi. Objevili jsme i vyhlídku na most mezi Zimbabwe a Zambií.

Nakonec jsme došli na začátek okruhu a k nejzazší vyhlídce, ze které byl vidět kaňon úplně z boku. Po chodníčku jsme došli až k vyschlé Zambezi.

Bylo neskutečné vedro, předpověď hlásila nějakých 38 °C. Došlo nám pití, takže hned po opuštění parku jsme si koupili jednu vodu a jednu fantu. Platila jsem bankovkou 10 USD, což se jí moc nelíbilo, a dostala zpátky 7 USD a 3 zambijské kwachy.

Hned vedle jsme se mrkli po suvenýrech. Jak já to nakupování a smlouvání na Africe nenávidím! Chtěl jsem slona a maník měl i balíček bankovek, mezi nimi i „dvacet bilionů dolarů“. Za slona chtěl 5 USD a za bankovku dalších 5. Chtěli jsme mu dát 5 za oboje, ale já prostě nesmlouvám, neumím, přijde mi to jak potupná hra kočky s myší, takže Miki to musí zvládnout sám. Zaplacených 8 USD za oboje se za úspěch považovat nedá vůbec, ale že jsme odtamtud vypadli rychle, to úspěch byl.

Šli jsme hned na hranice. V klimatizovaných prostorách, kde bylo úžasně, jsme dostali razítko a vylezli zase do té výhně. A čekala nás rozpálená cesta do Zimbabwe. Zas nám nabízeli odvoz a pití, zase neúspěšně.

V Zimbabwe jsem se postavila do fronty a Miki mezitím vyplňoval imigrační lejstro. Moc ho nechápu, rozhodně mi přišlo pohodlnější si to předvyplnit den předem, když tedy máme ty formuláře…

Ve frontě stál guide s pasy Amíků, kteří se neobtěžovali dodržet zákon a dostavit se osobně. Pak k němu přišel druhý s další hromadou amerických pasů a cpal se k okýnku. Na mé rozčilování reagoval, že klid, že stojí za námi, ale samozřejmě tam ty pasy do okénka nacpal před námi. Karma – to je za to předbíhání na letišti… Bylo mi takové vedro, že už mi to bylo skoro až jedno… Pak jsme prošli takovou kontrolní stodolou, kde se asi prohlížejí zavazadla, nám prohlédli jen pas a byli jsme zpět v Zimbabwe. Setřásli jsme různé prodejce a našli si stín kousek před hranicí.

Tam nás měli v 15:45 vyzvednout naši, ale měli asi 15 – 20 minut zpoždění. Okolo obřího asi 1.500 let starého baobabu jsme za vzájemného porovnávání zážitků dojeli okolo „našeho“ golfového hřiště k přístavišti, kde jsme se nalodili na naší soukromou loď obsluhovanou 4 lidmi a vyrazili jsme na plavbu po Zambezi. Začali jsme hromadným focením a pokračovali plavbou doplněnou o safari a večeři – mrkvovo-zázvorovou polévku, grilované maso, přílohy, zeleninu. I na dezert došlo. Cestou jsme viděli nějaké ptáky, spoustu hrochů, jednoho slona i slibovaný západ slunce.

Na lodgi jsme hupsli do bazénu, dopsali deník a šli spát. Nakonec mě přemohl hlad, tak jsem načnula banánové muffiny – vyrobené v Jihoafrické republice, koupené v Botswaně a snědené v Zimbawe :-).

A napadlo nás spočítat denní příjem tekutin: džus (300 ml), 2 lahve na golfu (á 0,5 l), 1 lahev na pokoji (0,5 l), 1 lahev u vodopádů (0,5 l), 1 lahev koupená v Zambii (0,5 l), 1 lahev na lodi (0,5 l), 2 lahve Spritu (á 0,5 l), půlka třetí lahve Spritu (0,25 l) a půlka lahve vody na pokoji (0,25 l). Dohromady cca 4,8 litru pro jednoho za dnešní den.

Šipka Zpět na „Obsah“

8. 10. 2016 - Zimbabwe a Jihoafrická republika - přelet z Victoria Falls do Johannesburgu, Pretoria

Budíka jsme tentokrát měli na 7:00. Spala jsem dlouho, ale pořád to nebylo dost :-). Došli jsme na snídani, chvíli odpočívali na pokoji, zabalili věci a kufry zabalili do folie. Já si ve volném čase nakreslila do skicáku baobab.

Zaplatili jsme naší útratu – 157 USD. Z toho bylo 150 USD za včerejší plavbu lodí, zbytek byl za 4 vody a 1 džus.

Asi v 10:00 jsme se přesunuli na recepci a postupně dorazili také ostatní, takže jsme v 10:30 vyrazili na letiště.

Hned jsme zamířili na odbavení (můj kufr 11,2 kg, Mikiho 14,7 kg) a poté na bezpečnostní prohlídku, kterou Martin označil jako přísnou. Prý máme vyndat elektroniku, tekutiny, zout se… Všechno jsem to udělala, ale nikdo to tam neorganizoval, rentgen chlápek ani moc nekontroloval. Ačkoli jsem byla oblečená jako při letu sem, pípala jsem a následná kontrola byla maximálně vtipná, tedy v podstatě žádná. Moc se netvářili na můj džus, kterého byly v lahvi asi 2 loky, tak jsem ho dopila a lahev jim tam nechala.

Ještě jsme prošli přes imigrační, kde jsme dostali výstupní razítko a přesunuli se do neveřejné části letiště. Trochu jsme se tam porozhlédli a usadili se v kavárně, kde jsme si dali k pití Mazoe, což je džus z citrusu Mazowe. Strávili jsme tam skoro celou dobu do odletu.

Nedlouho před odletem jsem se usadila u naší brány a četla si. Nástup do letadla byl oznamován jen ústně, křikem, žádný rozhlas…

Do letadla jsem nastupovala až když už tam skoro všichni seděli, Miki a Martin ještě po mně. Přípravy na odlet byly rychlé. Sotva nás vystrkali od terminálu, přidal kapitán plyn, na ranvej najel div ne smykem a rovnou přešel do startu.

Během startu byly dost turbulence, až se divím, že to asi všichni ustáli. Po vzletu začali rozvážet jídlo – z dvou druhů sendvičů (hovězí vs. vegetariánský) jsem zvolila hovězí. K pití vodu a džus a než to po nás uklidili, pomalu se šlo na přistání.

I během přistání byly docela turbulence, ale přistání bylo jak do peřin. Na letišti jsme se rozloučili se Zitou a Verou a dál pokračovali sami. Přesunuli jsme se na imigrační, kde už byla dost fronta, ale nakonec to docela uteklo. Kluci byli až za námi, tak jsme z pásu sesbírali všechna zavazadla, já si odskočila a Martin mezitím zarezervoval na večer restauraci.

Pak šel Martin vyzvednout naše auto, Dano zamířil do lékárny, Miki s cedulkou CK vyhlížel naše nové 2 účastníky, kteří se k nám mají připojit, a já hlídala věci.

Památky: Jihoafrická republika – Pretoria

Když se vše dořešilo, ještě jsme si vyměnili 150 USD na ZAR a zamířili na parkoviště. Naskládali jsme se do auta a vyrazili do restaurace Crawdaddy’s, kterou už dobře známe. Stavili jsme se v Pretorii u Union buildings, kde jsem si prohlídla zdejší fialově kvetoucí stromy, omrkli jsme výhled na město a popojeli do „naší” restaurace.

Tentokrát jsem si dala „jen“ 400 g sirloin steak a k tomu hranolky a k pití vodu. Steak mi ale až tak moc nechutnal, zpočátku yl krásně měkký, ale postupně jsem se dostala k prorostlým částem, které nešly užvýkat. Miki měl totéž a nestěžoval si. Celé to stálo 274 ZAR, platili jsme 300. Když jsme vyšli ven, pršelo, foukal silný vítr a začínala bouřka. Velký blesk a hrom nás zastihl chvíli po dosednutí do auta.

Přesunuli jsme se do Johannesburgu do nám známého hotelu. Dostali jsme pokoj, ve kterém byla minule Vera a Zita. Takže jsme se rozloučili a přesunuli se na pokoj.

Dala jsem si pořádnou sprchu, dopsala deník, trochu připravila věci na zítra, doplnila tekutiny a šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

9. 10. 2016 - Jihoafrická republika - Pilgrim's Rest, Blyde River Canyon

Budíka jsme měli na 7:00, nebylo potřeba nic moc připravovat, tak jsme asi v 7:30 vyrazili na snídani a hned po jídle se naložili do auta a vyrazili pryč z Johannesburgu.

Jeli jsme provincií Gauteng, dříve zvanou Transvaal na východ. Cestou jsme si udělali jednu malou zastávku na odpočívadle, kde se dalo občerstvit a kde byla vyhlídka na výběh s různými zvířaty. Měli tam být i nosorožci, ale nebyli vidět. Miki si tam tedy jen koupil další pití na ochutnání, vody máme spoustu od Martina.

Pak jsme jeli do malé osady Pilgrim’s Rest, kterou založili jako dočasnou zlatokopové a osada tu už zůstala.

Za 25 ZAR jsme si koupili sáček makadamových ořechů, trochu se prošli po městečku a zapadli do malé kavárny, kde jsem si dala za 45 ZAR palačinku plněnou čokoládovou pěnou a posypanou levandulovým cukrem a k tomu kopeček vanilkové zmrzliny a na ozdobu květ macešky. Miki si dal cider, celková útrata 70 ZAR, platili jsme 75.

Památky: Jihoafrická republika – Blyde River Canyon

Naše další cesta vedla do Blyde River Canyonu, nejprve na vyhlídku na Tři rondavely, pak na Bourke’s Luck Potholes, God’s Window a nakonec Pinnacle. Nejvíce se mi líbily asi potholes a nejméně Boží okno, protože nebyla moc dobrá viditelnost na daleké rozhledy. Celkově to ale bylo moc pěkné, jednotlivé přírodní úkazy se navzájem moc porovnávat nedají.

Přesunuli jsme se do městečka Hazyview, kde jsme se zastavili v restauraci Pioneer Butcher Grill na večeři. Dali jsme si steak z kudu a krokodýla a k tomu zeleninu a hranolky a v půlce jsme si to prohodili. Platili jsme i se spropitným 330 ZAR.

Dojeli jsme do Nabana Lodge, dostali klíč s banánem :-) od pokoje č. 4, dali sprchu, dopsali deník a šli spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

10. 10. 2016 - Jihoafrická republika - Kruger NP

Budíka jsme měli na 4:50, jen jsme se v rychlosti připravili a v 5:15 sedli do auta. Zamířili jsme k bráně Numbi, kterou jsme v 6:00, kdy se park otevírá, vstoupili do Krugeru.

Památky: Jihoafrická republika – Kruger National Park

Rovnou jsme se vydali hledat lvy, ale neviděli jsme vlastně vůbec žádná zvířata, nakonec byla jedním z prvních zvířat vzácná antilopa vraná, úplně první však zebry.

Mezi prvními zvířaty byl i kudu a slon. Z velké dálky jsme viděli nosorožce, hodně zblízka pak hyeny. Po různých antilopách včetně malé chocholatky schovávavé jsme konečně viděli také žirafy a buvoly.

Zvířata se pomalu začala opakovat, následovali další hodně vzdálení nosorožci a kudu s krásným parožím. Ale viděli jsme i pakoně, prasata bradavičnatá nebo ptáka, zřejmě toko žlutozobého. Perličkou byli psi hyenovití, další velká vzácnost. Novinkou byl ještě krokodýl.

Pak jsme zajeli do Skukuzy na krátkou přestávku a snídani, kterou nám platil Martin, protože na hotelu nám snídani nepřipravili. Dala jsem si sendvič s kuřetem a majonézou a snědla ho skoro dřív, než ostatní dorazili ke stolu. V obchodě se suvenýry jsem si vybrala 1 pohled a byl čas pokračovat dál.

Brzy přišel první kočičí úspěch – krásná lvice. A chvíli po ní i lev, ale z něj jsme toho moc neviděli.

Zaměřili jsme se tedy na leoparda a při jeho hledání našli třeba moc pěkné hrochy, další spousty slonů nebo ptáka s červenou hlavou, slovensky je to asi krkavčár malý, česky zoborožec kaferský. Viděli jsme i spoustu supů a jednu neskutečně flegmatickou žirafu, která by se snad nechala i pohladit.

Zajeli jsme do Lower Sabie na oběd – dali jsme si takové lehčí sendviče. Z terasy jsme nafotili stádo hrochů a přesunuli se do suvenýrů, kde jsme si vzali zebří konzervu za 50 ZAR, marula-jelly za 35 ZAR, preclíky a pekanové ořechy v čokoládě za 29 ZAR a na pití Roibos Ice Tea za 13 ZAR.

Poté jsme zase vyrazili na „lov“ leoparda, měla nám pomoci mapa dnešních výskytů, ale přijde mi na nic. Cestou jsme viděli zase různé antilopy, například springbok (antilopa skákavá) nebo buschbeck (lesoň), ale i vodárku, která má na zadku otlačené záchodové prkénko :-).

Další zvířata, jako jsou zebry nebo pakoně, se opět opakovala. A opakoval se i nosorožec, který byl ale tentokrát lépe vidět. Zastavili jsme se na vyhlídce Nkumbe a neviděli z ní ani zvíře.

Další zvířata už se opravdu jen opakovala. Úchvatní byli především sloni. Viděli jsme bohužel i jednoho mrtvého napůl sežraného – koloběh života.

A další žirafy, prasata, sloni, sloni a sloni včetně jednoho „pořádného chlapáka“.

To už jsme se vraceli zpět k bráně, protože ta se v 18:00 zavírá a my docela nestíhali. Cestou jsme totiž několikrát stavěli, třeba u psů hyenovitých. Fotili jsme západ slunce a snažili se dojet k bráně včas.

A kus před bránou – lev! Bylo tam moc aut a Martinovi se nechtělo se zdržovat, tak mám jen jednu fotku, ostatní třeba ani to. Docela mě to naštvalo, nebyl vidět kdo ví jak, ale byl tam. Jenže o 100 metrů dál druhý, nádherný, s krásnou hřívou a bylo na něj krásně vidět. Tak jsme přeci jen zastavili a nějakou dobu ho fotili a sledovali. Dokonce mám na videu natočené, jak řval.

To už jsme byli přímo u Phabeni Gate, kam jsme dorazili v 17:58. Z parku jsme plni úžasných dojmů jeli do Hazyview do restaurace, kde jsme byli včera – Pioneer Butcher Grill. Dali jsme si pštrosí steak a znovu krokodýlí, tentokrát bez omáčky, abychom ochutnali, jak doopravdy chutná. A k tomu zeleninu a hranolky v ceně a k pití Sprite a Mikimu pivo. Platili jsme včetně spropitného 350 ZAR.

Pak jsme ještě chtěli nakoupit na zítřejší přejezd, ale už měli všude zavřeno.

Na pokoji jsem si dala dlouhou teplou sprchu, dopsala deník a šla spát.

11. 10. 2016 - Jihoafrická republika a Svazijsko - Mbabane, Mlilwane, Mantenga

Budíka jsme měli na 6:45, připravili si věci a asi v 7:25 šli na snídani. Ostatní už tam byli, tak jsme si přisedli. Jídlo bylo možné si vybrat z jídelního lístku a připravovali ho čerstvé. Nijak extra plná jsem ale potom nebyla.

Na pokoji jsme si ještě vzali vodu, odnosili věci do auta a vyrazili do Svazijska. Cestou byly nádherné výhledy na okolní kopce i uměle vysázené lesy, které slouží dřevařskému průmyslu. Část cesty jsem vyplnila tím, že jsem si nafotila Martinovu „encyklopedii“, podle které rozeznává zvířata. Mám totiž trochu obavy, že bych doma zvířata na některých fotkách nezvládla identifikovat. Taky jsem cestou snědla preclíky a ořechy v čokoládě, které jsme koupili včera v Krugeru. Na Mikiho zbyly jen 2 ořechy, nemohla jsem si pomoct :-).

Na hranicích vše proběhlo hladce, na jihoafrické straně nechtěli nic, na svazijské neměli formuláře, tak nebylo třeba nic vyplňovat, jen Martina se ptali, kam jedeme.

Naší první zastávkou ve Svazijsku byla vyhlídka, ze které byl krásný pohled do krajiny. Venku ale bylo naprosto strašné vedro, předpověď hlásila 32 °C, teploměr v autě dokonce 37 °C. Další plánovaná aktivita mi tedy přišla jako největší hloupost. Projeli jsme městem Mbabane a dojeli do rezervace Mlilwane. Tam jsme se nejprve usadili v restauraci na občerstvení, my nejedli, bylo děsné vedro, dali jsme si jen pití – vodu a pivo.

Ve zdejší půjčovně jsme si pak půjčili kola a vydali se na cyklookruh rezervací. Byla jsem rozhodnutá nikam nejet, protože jezdit na kole v cca 35 °C mi přišlo jako blbost století. A že prý když se mi udělá blbě, dojedou pro mě autem. Samozřejmě mi bylo líto nejet, tak jsem se poměrně snadno nechala překecat. Ale tedy litovala jsem hned od začátku.

Nejdřív mi trvalo, než jsem se seznámila s kolem, přeci jen jsem na něm několik let neseděla, poté jsem ale přesto zaostávala. Občas kvůli focení, hlavně jsem ale nemohla, vedro bylo fakt hrozné. Kromě eukalyptových lesů jsme viděli i několik zvířat, hlavně impaly, několik zeber, dalších antilop a pakoně. Okruh měl asi 6 km, zabral nám necelou hodinu a v „cíli“ jsem fakt chvíli viděla dvojmo.

V autě jsem si převlékla tričko a jeli jsme do kulturní vesnice Mantenga.

Ve vesnici jsme se nejprve zúčastnili kulturního představení – mělo jít asi o nějaké bojové tance, ale přišli jsme trochu později a tedy neslyšeli úvod. Na konci byl moc pěkný sborový zpěv.

Poté nás provedli po vesnici, ukázali a vysvětlili systém obývání a seznámili nás s různými svými zvyklostmi. Martin nám to nepřekládal, takže jsem nepochopila úplně všechno. Ve vesnici jsme si za 10 ZAR koupili suvenýr na poličku.

Z vesnice jsme dojeli k supermarketu, kde si Miki koupil baterky do GPS, něco k pití a já něco na „zob“ do auta. Vrátili nám 7.50 emalangeni. Martinovi jsme zaplatili 260 ZAR/osobu celkem 520 ZAR. Za půjčení kol, vstup do vesnice a vstup do přírodní rezervace eDladleni na večeři.

Byl tam moc přátelský kocour britské modré, takže když na zavolání přiběhl ke mně (ostatních si nevšímal), porušila jsem všechna svá předsevzetí kvůli Kellymu i vzteklině, podrbala ho a on mi vyskočil na klín a lehnul si.

Restaurace prý byla typicky svazijská, takže jsme měli polentovou sadzu (bílý pap), rýži s arašídy, špenát, grilovanou zeleninu (papriku), skořicové batáty, arašídové kuře, jehněčí s hráškem a hovězí. K pití vodu a Miki pivo Sibebe.

Jídlo stálo 200 ZAR, voda 10 ZAR a pivo 15 ZAR, útrata tedy byla 425 ZAR. Na spropitném jsme k tomu zaplatili jen 33 ZAR, protože jsme neměli už nic menšího než 100 ZAR a oni neměli na rozměnění. Martin k tomu celkovému účtu přidával 20 ZAR ze svého, tak mu musíme půlku někdy dát.

Z restaurace už jsme jeli rovnou do hotelu Lugogo Sun. Museli jsme kus po dálnici, kde si odpoledne vysypala prkna z kamionu, což dálnici v tom směru ucpalo a uzavřelo a auta začala najíždět do protisměru do našich pruhů a švihala si to po krajnici v protisměru. Teď už byl jeden pruh otevřený, tak jsme projeli v pohodě.

V hotelu jsme dostali pokoj 306, rozloučili se s ostatními a zapadli na pokoj. Následovala zase sprcha, dopsání deníku a postel.

Šipka Zpět na „Obsah“

12. 10. 2016 - Svazijsko a Jihoafrická republika - Manzini, Vryheid, Battle of Blood River Monument

Budíka jsem měla na 7:30, ale probudila jsem se sama od sebe asi v 7:00. Připravili jsme všechny věci a šli na snídani. Když už jsem byla dost najedená, objevila jsem palačinky, takže jsem ve finále byla přecpaná :-).

V 9:00 jsme vše naložili do auta a z Mbabane vyrazili do nedalekého města Manzini. Jeli jsme rovnou ke zdejší známé tržnici.

Památky: Svazijsko - Manzini

Martin nás vyklopil u tržnice, dal nám půl hodiny rozchod a jel natankovat. Myse u ovoce a zeleniny dívali po avokádu, pak jsme mrkli na stánky s místními bylinkami a léky a nakonec mrkli do horního patra na suvenýry. Našla jsem tam hezkého malého slona, ale chtěl za něj 30 ZAR a když jsme se pokusili smlouvat, skoro nás až začal ignorovat. Slona ze Svazijska tedy do sbírky nemám. Pak jsem se vrátila k jedinému stánku, kde jsem našla avokádo a asi na třetí pokus jsme našli i prodavačku, tak jsem si za 10 ZAR jedno avokádo koupila. Ještě jsme udělali několik fotek a byl čas jít.

Zamířili jsme k hranicím s Jihoafrickou republikou. Cestou nás stavěla policie, ale rychlost jsme (snad) měli OK. Oni ovšem rychlost neměřili. Vyžádali si řidičák, maník odhláskoval „Slovakia“, trochu se podivil a pak požádal, ať Martin zatroubí. Následovala kontrola různých světel, ujasnění, že fakt má toto auto jen jednu zpátečku a byli jsme propuštěni.

Na hranicích vše proběhlo hladce, jen s Martinovým přeplněným pasem mají všichni pořád problém. Asi v 11:30 jsme tedy už potřetí vstoupili na území JARu.

Asi za hodinu jsme vstoupili do provincie Zululand, respektive Kwa-Zulu Natal. Pokračovali jsme do městečka Vryheid.

Nejprve jsme jeli do kavárny Klets Cafe & Deli, kterou nám doporučil Martin. K jídlu jsem si dala muffin se sýrem a cibulkou, ke kterému jsem dostala i strouhaný sýr, marmeládu a to vše na talíři politém sirupem a posypaném cukrem. Miki si na Martinovo doporučení dal quiche s kuřetem a k pití red capuccino, což je asi spíše čaj z rooibosu, ale připravovaný jako káva. Celé to bylo naprosto výborné.

Na placení měli všichni peníze přesně, vyjma nás, takže jsme si od ostatních vzali peníze, že to zaplatíme. Erika hned spustila, jestli si pak může vzít účet a protože to v podstatě oznámila, řekla jsem jí, že ne. Začala se dohadovat, že „sbírá účtenky“, tak jsem oznamovala, že já dělám deník. Pořád dělala, že jako její „sbírka účtenek“ je víc, tak jsem jí oznámila, že mi stačí půlka a myslela jsem to smrtelně vážně. Na mou stranu se přiklonil i Martin, ale vyřešil to Miki při placení, když si vyžádal kopii účtenky. Jak jsem si nechtěla stěžovat, teď už si té holky vůbec nevšímám. Všude je jí plno, pořád něco mele, všude musí být první a mít to nejlepší. Ale překvapivě mě neštve, jen z ní mám srandu :-).

Naše další cesta vedla do nedalekého liquer shopu, kde jsme si na domů vzali jednu menší lahev Amaruly, což je zdejší likér, pro taťku na ochutnání plechovku piva a pro Mikiho 3 další.

Z obchodu už jsme jeli rovnou k dalšímu cíli. Cestou jsme si užili mimo jiného 18 zpomalovacích retardérů na silnici u odbočky na Glencoe. Oni vůbec v Jižní Africe všude staví něco zpomalovacího, když to nejsou přímo retardéry, tak alespoň hluk vydávající příčné vyfrézované pruhy.

Posledních cca 25 km bylo po nezpevněné silnici. Nebyli jsme si úplně jistí cestou, Martin tam nikdy nebyl, protože to nestihli, ale my do cíle dorazili. Do areálu nás vpustili po zazvonění na zvonek. Martin chtěl jet rovnou k památníku, ale přesvědčila jsem ho, že by bylo lepší zaplatit nejdřív vstup. Každý jsme dostal informační letáček a šli jsme se podívat na krátký dokumentární film o zdejší bitvě.

Poté jsme se autem přesunuli k hlavnímu památníku – z kovu odlité celé vozové hradbě doplněné o makety tří děl a památník uprostřed hradby.

Martin trochu organizoval prohlídku, abychom si navzájem nelezli do záběrů. Došli jsme se podívat i na nedalekou Krvavou řeku, která je ale aktuálně celá vyschlá a na jejích březích se pasou krávy.

Od památníku jsme už jeli přímo na ubytování, ale bylo to přes 200 km. Cestou jsem se pustila do avokáda, které jsem si ráno koupila. Bez nože i lžičky to byla docela legrace, ale snědla jsem ho skoro celé.

Cesta moc neutíkala, ale užili jsme si alespoň pěkný západ slunce. Podle Martinova plánu jsme měli na ubytování dorazit až za tmy. Asi nás čeká výhled na hory přímo z pokoje a on nám to nechává jako překvapení.

Dle plánů jsme na ubytování dorazili za tmy, daleko po setmění. Dostali jsme pokoj 306, stejné číslo jsme měli i včera. Večeře už byla v plném proudu, ale velká a docela drahá na to, abychom si jen trochu něčeho zobli. Zapadli jsme tedy na pokoj, dali si sprchu, při které jsme vytopili půlku koupelny, když přetekla sprchová vanička, dopsali deníky a asi ve 23:00 šli spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

13. 10. 2016 - Jihoafrická republika - Royal Natal NP

Budíka jsem měla na 7:30, ale zase jsem se probudila o něco dřív. Připravili jsme si věci na výlet a zašli na snídani. Zas a znovu britská snídaně, ale dnes ty kalorie snad vychodíme :-).

Počasí po ránu nic moc, byla nízká oblačnost, takže okolní hory, které nám Martin nechával jako překvapení na ráno a kvůli kterým jsme včera schválně přijížděli až za tmy, nebyly vidět.

V 9:00 jsme sedli do auta a popojeli jen pár minut. Naším cílem byly Dračí hory, konkrétně jejich severní část, kterou tvoří národní park Royal Natal.

Památky: Jihoafrická republika - Drakensberg

Památky: Jihoafrická republika - Royal Natal National Park

U vjezdu nám všem Martin koupil za 40 ZAR vstupné do národního parku, večer mu to zas zaplatíme. Popojeli jsme jen kousek na parkoviště ke kempu Mahai, kde jsme vystoupili a pokračovali po svých.

Z parkoviště jsme podél řeky došli ke Kaskádám. Koupala se tam skupinka nahých holek a když nás zahlédly, pištěly tak, že na sebe upozornily, my bychom si jich snad ani nevšimli.

Marian se rozhodl v jezírku pod kaskádami vykoupat, my mezitím fotili. Převlečený zpět do suchého byl dost rychle, tak jsme brzy pokračovali.

Strmou stezkou jsme vystoupali k Vyhlídkové skále. Úžasné výhledy ale byly celou cestu a to i přes nízkou oblačnost, která se tedy trochu protrhávala. Všude kolem rostla protea, což je keř, prý v létě moc hezky kvete.

Na vyhlídce jsme poseděli, rozhlíželi se do kraje i na vodopády Gudu a popovídali si o Tibetu.

Když na skálu dorazili další turisté, vyrazili jsme k vodopádům Tiger Falls. Ty měly dost málo vody, tak to tam spíš jen tak kapalo. Od vodopádů už jsme se měli po okruhu začít vracet zpět, ale rozhodli jsme se využít příhodného počasí a pokračovali po vrstevnici k Tengele, což je zřejmě nějaké ubytování. Ke konci už jsme měli hezký výhled na slavný skalní útvar Amfiteátr.

Po silnici jsme sešli k další řece Tugela, která opravdu sbírá vodu ze slavných vodopádů Tugela Falls, které jsou druhými nejvyššími vodopády na světě. Vzala jsem si odtamtud kámen, který tvarem připomíná malé avokádo a je i nazelenalý.

Cestou jsme se stále ohlíželi dozadu na Amfiteátr, ale jeho nejvyšší vrcholky byly stále v mracích.

Nakonec jsme došli až k malé přehradě u kempu Mahai. V její hladině se zrcadlily okolní hory včetně Amfiteátru. Martin nám ukazoval, kudy za normálních okolností tečou Tugela Falls. Neviděli jsme ani kapku vody, ale taky jsme byli několik kilometrů daleko.

Udělali jsme velkou spoustu fotek a pak objevili na jednom stromě hnízda snovačů, tak jsme zas fotili ptáky.

Sedli jsme do auta a za několik minut už jsme zas byli v hotelu. V parku jsme viděli spoustu kempovacích laviček a stolečků, u nichž byl gril, tak Martina napadlo, že bychom si mohli na hotelu zjistit, zda je možné tam grilovat.

Rozprchli jsme se na pokoje, a když Martin zjistil co a jak, obešel pokoje a domluvili jsme se, že zajede do města na nákup a v 17:00 se sejdeme na recepci.

My se převlékli do plavek a vyrazili k hotelovému bazénu. Cestou jsme viděli krásný Amfiteátr bez mraků, přeci jen se to nakonec protrhalo, i strom se spoustou zelených i žlutých citronů. A taky jsme viděli odjíždět Martina, bylo mi ho líto, asi jsme měli jet s ním a pomoct mu.

U bazénu ani nebyla lehátka a na židlích se tam slunilo několik žen, jen jedna byla ve vodě. Důvod byl jasný, voda byla zatraceně studená. Vlezla jsem tam první, Miki nakonec taky a, řekla bych, bylo to VELMI :-) osvěžující. Vylezla jsem docela brzo, usadila se na sluníčku a četla si. Mezitím se objevilo několik dalších zájemců o koupání, což se vždy dočkalo velkého zájmu a pobavení ze strany „diváků“. Jen jeden z nich do vody opravdu vlezl…

Na pokoji jsme si dali teplou sprchu na zahřátí a pustili se do dopsání deníku.

V 17:00 jsme se sešli u recepce. Zaměstnanci hotelu už nám připravovali venkovní gril na terase vedle recepce. Martin dovezl dřevěné uhlí a jídlo, oni dodali nádobí a pár drobností, jako olej nebo něco na vyčištění grilu. Docela kolem nás kmitali. A tedy nevypadali, že by za to něco chtěli. Platilo se tedy jenom pití. První pivo měl Miki svoje, bylo to jedno z těch koupených včera v liquor shopu, druhé si pak objednal s ostatními. Mně samozřejmě nechutnalo :-). K jídlu Martin dovezl klobásky boerewors, Oliverovy vepřové steaky z krku (steaky z Olivera :-), naložená kuřecí stehna ve dvou různých marinádách a dvě balení rump steaků. A k tomu zeleninu, brambory a omáčky. Vypadalo to moc lákavě!

Martin to postupně všechno připravoval, ale čím dál tím víc se mu do toho míchala Erika. I když měl Martin různé poznámky a Marian jí rovnou říkal, ať toho nechá, že se na ní lidi dívají divně, jí asi nic divného nepřipadalo a postupně převzala veškerou iniciativu. Cokoli Martin udělal, bylo podle ní špatně, tak jí nakonec se slovy, že to s ní Marian bude mít těžké (a on že prý už má :-) nechal dělat po jejím.

Nebylo na tom moc co zkazit, tak jsme si na jednotlivých „chodech“ moc pochutnali, i když některé věci byli na mě až moc slané.

V restauraci jsme pak nahlásili svou útratu, já si na pokoj vyžádala ještě Sprite, takže 1 pivo a Sprite byly za 43 ZAR, se spropitným 50 ZAR. Asi ve 20:30 jsme naší grilovací/braai seanci rozpustili.

Byli jsme načichlí kouřem, tak jsme se osprchovali, umyli si vlasy, trochu zkusili vyvětrat zakouřené oblečení, dopsali deníky a docela brzy šli spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

14. 10. 2016 - Jihoafrická republika a Lesotho - Golden Gate NP, Clarens, Kome Caves, Maseru

Na 7:00 jsme měli budíka, všechno jsme připravili a šli na snídani. Po snídani jsme došli pro věci na pokoj a rovnou je naložili do auta. Odjezd byl v 8:30.

Naše cesta vedla do národního parku Golden Gate. Krajina je tam jak v americkém Utahu, jen o něco málo zelenější.

Parkem vede silnice, kterou jsme projeli, cestou jsme se zastavili asi na dvou vyhlídkách. Pohled do krajiny byl dechberoucí.

Pokračovali jsme do městečka Clarens do prodejny originálních lesothských dek. Obsluhuje tam stará paní, která nám několik dek ukázala, chudák je sotva nesla, a řekla nám k tomu pár slov. Deky jsou netkané, velké, těžké, dvoubarevné a se vzory, které schválil král. Používají se jako součást oděvu, ženy je nosí navrch světlejší barvou, muži tmavší.

Popojeli jsme do centra městečka a zaparkovali na náměstí. Nakoukli jsme do kavárny, ale moc nás to neoslovilo, tak jsme tam ostatní ponechali vlastnímu osudu. Mikimu se chtělo na záchod, tak jsme hledání WC kombinovali s prohlídkou městečka.

Clarens je plné různých uměleckých galerií, obchodů s ručně vyráběnými předměty a kavárniček. Našli jsme jednu pekárnu, ve které jsme utratili 123 ZAR za plechovku nápoje Appletiser, což je stoprocentní jablkový džus, Gourmet Popcorn, což je klasický popcorn s karamelem a belgickou čokoládou, balení fudge od Amaruly a jeden malý koláč quiche se zeleninou. Pak jsme obešli náměstí, udělali si zacházku ke zdejšímu kostelu a v další boční uličce našli organizátora zájezdů pro turisty, kde byly letáčky jediného afrického lyžařského střediska. Ostatní zrovna opouštěli kavárnu, tak jsme se k nim připojili a dovedli je do té pekárny. Miki si tam za 26 ZAR koupil sladké smažené spirálky koeksisters. S Danem jsme doobešli zbytek náměstí a u benzínky potkali Martina, který jel natankovat. Obcházel tam prodejce s makadamovými ořechy, tak jsme si od něj ve spojení s Martinem vzali 3 sáčky – on 1, my 2. Za pár minut byl sraz, tak už jsme rovnou sedli do auta. Miki rovnou načal plechovku Appletiseru.

Z městečka Clarens už to bylo jenom kousek na hranice s Lesothem. Oba hraniční přechody jsou velké a moderní.

Od hraničního přechodu Caledon’s Poort jsme zamířili na jihozápad směrem na Maseru. Cestou jsme potkávali spoustu dětí v nejrůznějších školních uniformách. Občas jsme zahlédli i někoho zabaleného v tradiční lesothské dece. A já se v tričku s krátkým rukávem málem upekla… :-) Výhledy do krajiny byly úchvatné, všude rozeklaná údolí a skalní stěny. Načnula jsem si k tomu popcorn koupený v Clarens. Uzobávala jsem ho při koukání z okýnka a bylo to to nejlepší kino.

Naším dílčím cílem byla jeskyně Kome. Zaplatili jsme vstup 43 ZAR na osobu, nafasovali každý hůl na případné vtíravé psy a vyrazili jsme k jeskyni. I když jsme šli z kopce, bylo pekelné horko.

Ve skutečnosti nejde o jeskyni, ale o skalní převis, pod kterým stojí domky, už asi šesté generace. Na skále jsou křovácké kresby a otisky stop dinosaurů.

Nakoukli jsme i do domku, ale snad za každou fotku tam někdo chtěl peníze, tak jsem rychle zmizla ven. Výstup od jeskyně zpět nad skálu díky zalezlému sluníčku a pofukujícímu větru vůbec nebyl tak hrozný, jako sestup.

Pak už jsme jeli rovnou do Maseru, hlavního města Lesotha. Příjezd byl docela velkolepý, od severu z hor. Ve městě prý nic není, takže naše cesta vedla rovnou do hotelu. Cestou jsme si udělali zastávku u budovy ve tvaru lesothského klobouku. Obsypali nás prodejci, a když odešli, dobelhala se k nám stařenka, od které jsme si za 5 ZAR koupili malý lesothský klobouček.

Památky: Lesotho - Maseru

Na hotelu jsme měli asi 1,5 hodiny čas, což jsem využila k dopsání deníku. A ani jsem to nestihla, nějak rychle to uteklo.

V 18:45 jsme se sešli na recepci, sedli do auta a dojeli, po několika zmatcích způsobených navigací, k restauraci No. 7, která je součástí organizace K4L a veškerý zisk dává na boj proti HIV/AIDS, kterým trpí asi 50% Lesothaňů.

K pití jsem si dala Sprite, Miki pivo. A k jídlu zdejší specialitu – burger „Blything“ s velkým kusem hovězího, slaninou, avokádem. Já ho měla na rozdíl od Mikiho bez pálivé salsy.

Útrata byla 234 LSD resp. ZAR a protože jsme neměli drobné a oni taky ne, platili jsme jen 250.

Pak jsme se přesunuli zpět na hotel, kde všichni zamířili k baru na pivo, Erika na víno. Já chtěla jít na pokoj, ale měli různé poznámky a nepovedlo se mi jich zbavit, takže jsem tam s nimi asi hodinu seděla. Erika odpadla dřív, než já :-).

Na pokoji jsem si dala sprchu, tekla jenom vlažná voda. Pak jsem dopisovala deník, trochu si připravila věci na zítra a šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

15. 10. 2016 - Lesotho a Jihoafrická republika - Maseru, přejezd do Johannesburgu, přelet z Johannesburgu do Dubaje

Budíka jsem měla na 7:15, ale Miki se vzbudil brzy a pořád s něčím šramotil, tak už jsem moc nespala. Asi v 8:15 jsme vyrazili na snídani, přisedli jsme si k Martinovi a Danovi. Pak už jsme jen vyzvedli věci na pokoji, naložili se do auta a v 9:00 vyrazili.

Martinovi jsem říkala o tom, že se v Maseru nachází katedrála, tak jsme jí společnými silami našli, je docela hezká.

Poté už jsme pokračovali rovnou na nedaleké hranice Lesotha a Jihoafrické republiky. Byla tam velká kolona, skoro vůbec se to nehýbalo. Martin podplatil policajta 400 randy, ten nás to nechal objet a zařídil nám do pasu výstupní razítka. Doprovodil nás až na jihoafrickou stranu, ale tam už nám pomoci nedokázal. Museli jsme tam zaparkovat, vystoupit z auta a postavit se do nekonečné fronty, která se linula snad přes celé parkovitě. Na sluníčku mi začínalo být blbě už během několika minut. Rychle jsem se namazala opalovacím mlékem a postupně ucucávala malou vodu, kteoru jsem si ráno na pokoji dala do batohu. Hranice jsme opustili asi až v 10:30. Při čekání padla věta: „Oni mají čas, my máme letenky“ :-)

Za 2,5 hodiny jsme stavěli na jídlo, které nám a Danovi platil Martin, protože jsme mu půjčili na úplatek pro policajta. Dala jsem si rybu se smaženými hranolkami u Fishaways. Miki ve vedlejší burgerárně Steers vybral nějaký hamburger, ke kterému měl v menu i hranolky a pití. Odskočili jsme si na WC, kde netekla voda, tak byly mimo provoz, ale pustili nás tam. Splachovala jsem po sobě vodou z kbelíku, kterou tam asi nějaký chudák dotáhnul.

Pak už jsme stavěli jen jednou asi 5 minut jen na kafe. Na letiště jsme dorazili asi v 15:30. Martin nás tam jen vysadil, rozloučili jsme se a on si jen po svém – vrátit auto a relaxovat do hotelu.

V odletové hale jsme se od ostatních oddělili, já si vzala čisté tričko a zabalili jsme kufry do fólie. Pak jsme se přesunuli k odbavení, abychom se kufrů zbavili. Můj má 13 kg, Mikiho 15. Dostali jsme palubní vstupenky na oba lety.

Rovnou jsme prošli bezpečnostní prohlídkou a hned za ní bylo imigrační. Tím jsme přišli o možnost najíst se ve Whimsy, které je pravděpodobně ve veřejné části letiště. Nějakou dobu jsme chodili po terminálu a koukali, jak utratit zbylých 53,50 ZAR. Suvenýry už máme, použitelné jídlo, které bychom mohli vézt domů, bylo drahé, navíc už jsme většinu koupili, rozhodla jsem se tedy pro tři malé klobásky z kudu, které jsem hned snědla.

Pak už jsme se přesunuli k bráně A11, kde jsme se usadili a pustili se do dopisování deníků. Nějak v 18:00 začali pouštět do letadla, asi v 18:15 došla řada i na naší zónu. Letadlo má registraci A6-EGN.

Sedím na 26E, což je uprostřed letadla jedno ze dvou prostředních ze čtveřice. V uličce na 26D sedí Miki, na 26 F a G dva tlustí chlápci, kteří utiskují sebe navzájem a ten sedící vedle mě tak trochu i mě. Pod sedačku přede mnou navíc nejde strčit batoh, tak ho mám pod nohama.

Ještě před startem jsme dostali vlhké ubrousky a jídelní lístky. Čekala jsem na kosmetickou taštičku s ponožkami, zubním kartáčkem, špunty do uší… a doufala, že teď na mě snad vyjde ta se slonem. Ale do startu, ani po něm jí nedonesli.

Startovali jsme na čas v 19:16. Brzy po startu přišly turbulence, ale nezabránili mi v dopsání deníku do tohoto místa :-).

V podstatě hned po dopsání deníku začali rozvážet jídlo. Na výběr byla ryba, kterou jsem ale už měla k obědu, dal si jí tedy jen Miki, já zvolila druhou verzi – kuře s pikantní omáčkou a rýží. Bylot o výborné, Emirates prostě umí, byť tedy na mě trochu moc pálivé.

Po jídle jsem si chvíli četla a zbytek letu už byl dost monotónní, protože jsem ho, v rámci možností mého blbého místa, prospala.

Šipka Zpět na „Obsah“

16. 10. 2016 - Přílet z Dubaje do Prahy

Jediným větším vyrušením byla snídaně – malý sendvič a čokoládové brownie, k tomu jsem si dala vodu a džus.

Zbytek letu jsem pospávala, ani nevím, v kolik jsme přistáli. Po přistání jsme se na WC trochu zkulturnili a přesunuli se do dlouhé fronty na bezpečnostní prohlídku, kterou jsme měli za pár minut za sebou. Ještě jsme zahlédli vedle ve frontě Eriku a Mariana, ale už jsme s nimi nemluvili. Dana jsme neviděli vůbec. A tak jsme se bez rozloučení odebrali k našim bránám B.

Povedlo se mi ukořistit vozík na zavazadla, tak jsme se prošli po terminálu a pak se usadili u brány A32. Nejdříve jsem si četla, ale časem jsem začala usínat, tak jsem se usadila a čas až do nástupu do letadla prospala. Když nás pustili do oddělené části u nástupu, dokonce tam bylo dost místa, abych si lehla.

Nástup do letadla byl dost rychlý a překvapivě plynulý. V letadle jsem udělala školáckou chybu a minula naší řadu. Miki šel bezmyšlenkovitě za mnou, tak jsme se jako blbci museli vracet, aj! :-)

Na letišti byl dost frmol, tak jsme na odlet nějakou dobu čekali, čas nám „zkracovalo“ asi roční dítko sedící přes uličku, které se pěkně vyřvalo. Maminka ho naštěstí brzy uklidnila a dost zkušeně zabavila, takže po startu usnulo.

Po startu bylo krásně vidět panorama Dubaje. Když město definitivně zůstalo někde za námi, pustila jsem se do dopisování deníku. Když byl deník dopsaný, začala jsem si číst. Asi hodinu po startu jsme dostali snídani.

Plánovala jsem využít svého extra super místa u okénka ke spaní, ale vůbec se mi nechtělo. Taky dobře, aspoň si nerozházím režim, i když se tedy divím, že mi dosavadní množství spánku stačilo. Místo spaní jsem si tedy začala číst a vydrželo mi to skoro celý let jen s pauzou na oběd.

K obědu jsem si dala lososa s omáčkou, zeleninou a rýží. Bylo mi to dost povědomé, snad z letu na Zéland nebo zpět. (Bylo to na letu z Dubaje do Sydney a jen s malou obměnou, loni byly místo dušené zeleniny dušené fazolky.) A stejně tak registrace letadla A6-EED – nesedím v něm podruhé? (Nesedím – loni na trase ze Sydney do Dubaje to bylo A6-EEF).

Asi 1,5 hodiny před přistáním jsme si odskočili na WC. Koza přede mnou ve frontě si pořád s někým psala a asi datlila i na záchodě. Telefon tam zapomněla a pak se na mě dobývala.

Čas do přistání jsem vyplnila zkonzumováním všeho, co jsem si nechávala „na horší časy“. Nad Českou republikou byla docela oblačnost a i Praha byla v jakémsi oparu. Přistávali jsme klasicky přes/okolo Čakovic, Letňan, Ďáblic, Čimic, Bohnic a Suchdola. Dosednutí nepatřilo k nejměkčím.

Z letadla jsme se dostali hodně brzy, díky čemuž na „smart gates“, tedy takových automatických imigračních úřednících v podstatě nebyly fronty. Udivilo mě ale, jak pomalu probíhá skenování pasu i porovnávání fotografie s aktuální podobou a tedy i odbavení jednoho cestujícího.

Odskočili jsme si na WC, počkali na kufry a zamířili domů. Z letiště jsme vyrazili ve 14:30, domů dorazili v 15:00.

Jen jsme se převlékli do čistého, abychom Kellymu nedonesli nějakou infekci, a zamířili pro něj k našim. Byli jsme dost unavení, tak jsme se nijak moc nezdržovali, popovídáme si jindy.

Doma jsem vybalila kufry. Je to k nevíře, ale sklenička z vinařství Groot Constantia tu šílenou cestu přežila bez úhony. Kufr oblepený jednou (!) samolepkou „křehké“ na tom asi moc podíl neměl.

Šipka Zpět na „Obsah“

Po návratu

Nedlouho po návratu z dovolené jsme snědli fudge od Amaruly i makadamové ořechy – jen malý vzorek od každého jsme nechali na ochutnání mámě. Taťka pak dostal plechovku piva. Miki své další pivo vypil, snědli jsme Zebra Patte. Ještě nám zbýval na ochutnání likér Amarula a Marula Jelly.

Závěr

Po každé dovolené svůj deník končím shrnutím, nejinak tomu bude i tentokrát.

Cesta do jižní Afriky, alespoň u mě, nepřekonala řadu jiných cest absolvovaných v minulosti. Z mého pohledu byla Asie, Jižní Amerika, Severní Amerika i Nový Zéland tak nějak lepší. V Africe mi chyběla vyloženě ikonická místa, která jsme na těch ostatních cestách viděli (Mt. Everest, Dlouhá zeď, Taj Mahal, Machu Picchu, Rio de Janeiro, New York City, Sydney a mnohá další). Ani těch vyloženě intenzivních zážitků nebylo tolik a především nepřišel vyloženě WOW-efekt – na několika místech světa se mi prostě stalo, že jsem zůstala úžasem stát s otevřenou pusou a slzami v očích, což tady nepřišlo. Snad i z toho důvodu nemám potřebu se, na rozdíl od jiných míst, do jižní Afriky vrátit. Ale vůbec to neznamená, že se mi na této dovolené nelíbilo.

Cestovní kancelář

Cestovní kanceláře China Tours i Livingstone hodnotím určitě lépe, než CK S.E.N., resp. její mateřskou CK BUBO. Ta je slovenská a na Slovensku poměrně kontroverzní především kvůli svému majiteli Ľuboši Fellnerovi, který se s ničím moc nepáře a jeho přístup je řadě lidí proti srsti. Co naplat, Cestovka mu ale asi šlape dobře.

A proč je tedy China Tours i Livingstone nakonec lepší, než S.E.N./BUBO… První problémy se vyskytly už při objednávce zájezdu. Zájezd jsme objednali přes internet a šli osobně zaplatit na pobočku. Vyžádali jsme si pojistné podmínky kvůli limitům storna, slíbili jejich zaslání poštou, ale podmínky nikdy nedorazily.

Na webových stránkách dlouho visel jiný zájezd, než jaký ve skutečnosti prodávali. Přišli jsme na to víceméně náhodou při nahlášení, že budeme chtít uhradit i fakultativní safari v NP Kruger, přičemž jsme se dozvěděli, že v našem termínu už tento den na programu zájezdu není. Kdybychom smlouvu řešili online a zájezd platili převodem, vůbec bychom se o tom nedozvěděli.

Smlouvu o zájezdu nenazývají smlouvou, nýbrž jen jakousi Přihláškou na zájezd, což bych dokonce tipla, že odporuje zákonu, nevím. Každopádně nám jí chtěli poslat e-mailem, takže tištěnou verzi s podpisem a razítkem jsem si musela extra vyžádat. Korunu tomu nasadil dovětek ve smlouvě, že se program řídí katalogem z roku 2015/2016, ve kterém byl samozřejmě zájezd popsán v původní podobě včetně fakultativního dne v Krugeru. Kdybychom bývali chtěli, asi bychom měli dost důvodů se po nich vozit.

Průvodce

Jméno průvodce cestovka do poslední chvíle tajila, a když jméno odtajnila, nedalo se o našem průvodci nic moc najít. Každopádně žádný z těch, které měli uvedené na webu jako průvodce pro jižní Afriku, to nebyl. Nicméně v Asii i Jižní Americe jsem měla z průvodců pocit dost podobný a všechno bylo nakonec super.

Martin mi nebyl nijak extra sympatický ani po osobním poznání, ale docela rychle jsem začala názor měnit. Přinejmenším se totiž vyzná v lidech a díky naší miniaturní skupince velmi rychle odhadnul, co kdo z nás očekává a zájezd nám prostě ušil na míru. Neměli jsme mezi sebou žádné závisláky na nikotinu, ale od počátku mi byl sympatický tím, že kuřáky netoleruje, zájezdy jim nepřizpůsobuje a že mu prostě vadí.

Svou základní práci, tedy průvodcování a řízení, dělal v rámci možností velmi dobře. S přihlédnutím k tomu, že často dělal tyhle dvě věci souběžně, tedy vykládal nám různé věci cestou v autě, což asi ovlivnilo jak jeho výklad, tak řízení, které ne vždy bylo 100% bezpečné. Na druhou stranu ale dělal mnohé nad rámec svých povinností, takže i moje závěrečné hodnocení 120 % nebyla žádná recese, ale odraz reality – na 100 % dělal své povinnosti, těch 20 % navíc je prostě za práci navíc. A ještě je to málo – když jsem v Maseru prohlásila, že nemá pravdu, že ve městě nic není, ale že tam prý je někde katedrála, po mém upřesnění jí našel v mapě a dovezl nás k ní.

V celkovém porovnání s ostatními průvodci ho hodnotím jako jednoho ze dvou nejlepších průvodců, jaké jsme kdy měli – spolu se Sylvií, která nás prováděla Čínou a Tibetem.

Spolucestující

Měli jsme obrovské štěstí na velikost, vlastně spíš malost skupinky. V prvním týdnu nás bylo 5, a když nás po prvním týdnu 2 opustili, stav dorovnala další dvojice. Dano, který s námi absolvoval celé 2 týdny, mi z nich všech přišel nejlepší – s širokým rozhledem, s nadhledem, zájmem o všechno, tolerancí…

Dámy z prvního týdne už mi tak moc nesedly, Zita se moc neprojevovala, ale Vera měla potřebu všechno široce komentovat a nakonec snad vždycky skončila u politiky. Ve druhém týdnu k nám přibyl Marian s Erikou, a zatímco Marian byl naprostý pohodář, s Erikou měli problém asi všichni. Konkrétně snad s jejím delším vedením a tomu naprosto neúměrným sebevědomím. No, zřejmě jsem nesedla ani já jí, takže jsem se se ní ve druhé půlce druhého týdne vůbec nebavila a nic mi nechybělo :-).

Doprava

Obrovským plusem je volba letecké společnosti Emirates, tím nám CK udělala opravdu radost. V letadlech mají dost místa a občerstvení po dobu letu je bezkonkurenční.

Místní přelety byly operovány Comairem, což je franšíza British Airways. Jejich letadla jsou asi ta, která BA v Evropě už vyřadila, nicméně o žádné trosky nejde a služby byly slušné.

Na zemi nám pro dopravu sloužily mikrobusy určené pro 7 lidí plus řidiče. Díky tomu, že nás bylo jen 5 plus řidič/průvodce, měli jsme v mikrobusu dost místa, takže i dost pohodlí. Díky mikrobusu byly přejezdy svižné, manipulace s mikrobusem je také mnohem snazší, než je tomu v případě autobusu. Snad jen do Krugerova národního parku by bylo vhodnější jiné auto – snad ani ne kvůli tomu autu samotnému, protože nám ráno moc dobře posloužilo topení a přes den naopak klimatizace, ale spíš kvůli rangerům, tedy oficiálním průvodcům, kteří ta klasická safari auta řídí.

Ubytování

Žádné ubytování nebylo vyloženě špatné, pominu-li typicky africké problémy typu netekoucí teplá voda. Naopak některé hotely byly přímo luxusní, všechny blízko do centra nebo k hlavnímu.

Stravování

Achillova pata organizovaných zájezdů je strava, protože lidé se rádi dívají na jiný svět ze své bubliny, ale už nemají moc rádi přímou interakci s daným místem, třeba v podobě jídla.

Snídaně jsme měli v hotelích a vlivem toho, že všechny procestované státy byly v minulosti pod vlivem Velké Británie, byly všechny snídaně stejné, britské.

Během dne jsme většinou pojedli je něco menšího, ale pokud jsme se stravovali třeba v kavárně, rozhodně je potřeba připsat plusové body Martinovi, který tato místa našel.

Naprostými orgiemi se pak staly večeře. Ano, mnozí turisté by asi od stolu utekli, ale my měli štěstí, že se v našich pidiskupinkách vyskytovali samí „odvážlivci“, takže nikdo neohrnoval nos, když padnul návrh, že si dáme steak z impaly, krokodýla, pštrosa, žirafy, zebry… Mám pocit, že jsme sežrali snad celé safari, což mi přišlo až trochu morbidní a nevhodné – jeden den ta zvířata sníst a druhý den se nad nimi rozplývat na safari.

Každopádně jižní Afrikou jsme se doslova prožrali a naprosto nejlépe to vystihuje Martinovo typické „Mňam“, které zaznělo snad pokaždé, když se do něčeho zakousnul…

Navštívená místa

Při putování Asií mě naprosto uchvátil Tibet a strašně zklamala Indie, v Jižní Americe to bylo o něco vyváženější, ale moc se mi líbilo v Bolívii a laxní jsem byla k tomu zbytku, tentokrát jsou pocity ještě vyváženější. Žádná země mě vyloženě neuchvátila ani nezklamala.

Když jsme do dotazníku pro cestovku měli vyplnit 5 míst, kde se nám líbilo nejvíc, měla jsem s tím velký problém. Nicméně když se neomezím na počet, určitě stojí za extra vypíchnutí Kapské město se Stolovou horou, Mys dobré naděje, Johannesburg i Pretoria, Victoriiny vodopády ze Zimbabwe i Zambie, golf v Zimbabwe, safari v Chobe i Krugeru, Blyde River Canyon i Royal Natal.

Největším „zklamáním“ pro mě bylo asi Lesotho. Čekala jsem stejné nadšení, jako v Tibetu nebo Bolívii, ale v porovnání s nadmořskou výškou, ve které jsme se pohybovali, nebyly zdejší hory nijak extra vysoké a dominantní, a bylo zde dost horko, žádné zasněžené vrcholky… Ale kdyby mi někdo nabídnul jet lyžovat do AfriSki, tak neodmítnu ;-).

Místní obyvatelé

Očekávala jsem chudobu a hladomor a viděla… no když ne vyloženě prosperitu, tak přinejmenším takový běžný život. A očekávala jsem také mnohem markantnější „hon na turistovy peníze“, ale překvapivě to v mnohých jiných zemích světa bylo horší.

Místní obyvatelstvo je povětšinou milé, usměvavé a turistů si až tak moc nevšímá, takže, až na prodejce suvenýrů na těch nejprofláknutějších místech (Viktoriiny vodopády), není potřeba domorodce odhánět. Zaměstnanci hotelů a restaurací jsou bez problémů úplně.

Bezpečnost

Ačkoli je celá jižní Afrika anglicky mluvící, vyrazili jsme s cestovní kanceláří. A to z jediného důvodu – bezpečnost. Ačkoli z dosavadního cestování mám zkušenosti, že nebezpečno je v různých místech hlavně proto, že si účty mezi sebou vyřizují místní, nejinak je tomu v jižní Africe. Ale přeci jen - Johannesburg je městem s nejvyšším počtem vražd na světě, a i když ty samozřejmě nejsou cíleny na turisty, těm hrozí maximálně ozbrojené přepadení, je dobré vědět, kterým částem nejen Johannesburgu, ale obecně jižní Afriky, je lepší se vyhnout už třeba jen kvůli tomu riziku okradení. A nezávislý turista takové informace nemá, na to je lepší mít s sebou někoho, kdo zdá zdejší poměry.

Turisti se prý v Johannesburgu bojí, často odmítají vystoupit z auta. Já z něj zpočátku měla respekt, ale když se rozkoukala a viděla mladé černošky v krátkých sukních s mobilem u ucha, neměla jsem dojem, že by mi venku hrozilo něco vážného. Akorát místo černošky jsem přírodní blondýna, to by mohlo situaci trochu ovlivnit… :-) V Sowetu jsme dokonce venku viděli skupinku bílých turistů u památníku Hectora Pietersona a tam mi až přišlo líto, že jsme se po městě také víc neprošli…

Nicméně nebyla žádná místa, kde bych se vyloženě bála, snad jen na pár místech s větší koncentrací lidí bylo třeba si dávat pozor na věci, ale takových míst máme hodně i v Praze…