2024-11-24 - 2024-12-13 - Laos a Kambodža

Obsah

Úvod

Zahájení rekonstrukce budoucího bydlení letos způsobilo, že nebyla nálada ani čas plánovat nějakou dovolenou. Nebylo tedy zbytí a po letech jsme se rozhodli využít služeb cestovní kanceláře. Beztak jsme měli v šuplíku nějaké zájezdy do zemí, jejichž návštěva po vlastní ose by byla logisticky příliš náročná, zejména z důvodu komplikované dopravy v destinaci. Když uvážím, že by to bylo buď s cestovkou nebo vůbec, tak je asi holt na místě jednou za pár let vzít tu cestovku na milost…

Volba padla na Laos a Kambodžu. Protože Angkor Wat, že…? :-)

Když budou spolucestující nesnesitelní, tak se vždycky můžeme odpojit a využívat jen cestovkou zařízené ubytování a dopravu.

Program zájezdu se mi ale úplně nelíbil, hlavně mi v něm chyběl kambodžský Phnom Penh takže jsme se rozhodli si zájezd prodloužit a cestovku požádali o koupi letenek na jiný termín.

Podepsanou smlouvu jsem do cestovky poslala 10. 6. 2024, zálohu jsme zaplatili 14. 6. 2024 a doplatek 14. 10. 2024.

Asi 2 týdny před odletem jsem se cestovce připomněla, že nemáme odletové pokyny. Když už je konečně poslali, t tu hromadnou verzi pro skupinu. O několik hodin později ale doposlali i upravenou verzi pro nás, a nakonec jsem z nich vyrazila i letenky, protože prý máme vlastní rezervační kód. Šlo mi o rezervační kód kvůli online odbavení pro let zpátky, ale když už jsme ty podklady měli, tak se stejně ukázalo, že je to „skupinová rezervace“ a online odbavení si udělat nemůžeme… Vlastně jsem nic jiného nečekala. Znamená to, že při návratu budeme muset být na letišti dřív. Na druhou stranu na letence už máme místa přidělená, takže žádný „boj o sedačku u okna“ se konat nebude, protože pro všechny lety vždy máme okno a sedadlo vedle.

A přibližně ty 2 týdny předem jsem začala házet do zavazadel nově pořízených v Decathlonu různé věci, na které jsem doma postupně narážela a které budou potřeba s sebou. Naštěstí se ukázalo, že nebude potřeba nic dokupovat.

Díky tomuhle „předbalení“ jsem vlastně měla zabaleno už pár dní před odletem, takže zbývalo jen přidat pár věcí, které jsem používala do poslední chvíle. Nová zavazadla zůstala tak nějak poloprázdná, v extrému bychom se asi zabalili jen do jednoho. Extrém by to byl proto, že mají velikost příručního zavazadla a že jedeme na 3 týdny…

V pátek Miki vyzkoušel online check-in a kupodivu ho to pustilo a umožnilo mu to změnit místa v letadle. Na letu z Prahy do Dubaje nám to nabízelo jen jednotky volných míst, takže jsme to nechali tak, jak to bylo. Ale na letu z Dubaje do Bangkoku se nám v A380 povedlo posadit víc dopředu, před motory, takže máme jistotu většího ticha i lepšího výhledu ven.

V sobotu jsme ještě zazimovali zahradu a doma ozdobili stromeček a udělali vánoční výzdobu, ať se vrátíme rovnou do vánoční nálady. A je to, jedeme!

2024-11-24 - Odlet z Prahy do Dubaje

Probudila jsem se asi v 6:30. Zdá se to být brzo, ale spala jsem nějakých 8 hodin. Když jsem vstala, dala jsem si sprchu a k snídani nám udělala palačinky. Pak jsem si postupně ještě z telefonu zazálohovala fotky, zalila kytky, což je v mém podání záležitost tak na 6 konví vody a tedy možná půlhodinku, všude jsem nastavila topení a taky objednala Mikimu vánoční dárek, což znamenalo se nejdřív domluvit s chudákem taťkou, jestli ho zvládne vyzvednout. Celé jsme to završili návštěvou toalety a vypnutím vody.

Asi v 10:15 jsme vypadli z domova, protože nám v 10:25 jel autobus. SMS jízdenku jsme si koupili akorát včas na plánovaný odjezd, ale to bylo tak všechno, co proběhlo podle plánu. Autobus už u nás z konečné vyrážel se zpožděním, tramvaj, kterou jsme měli jet, nám očividně ujela a pak už se s námi to zpoždění jen vezlo. Praha je celá rozkopaná, u letiště taky uzavírka… Na letiště jsme měli podle jízdního řádu dorazit v 11:33, ale u Terminálu 1 jsme z autobusu vystupovali v 10:48.

Na letišti jsme měli sraz ve spojovací chodbě, tak jsem tam rovnou zamířila. Jenže to neměla být spojovací chodba mezi terminály, ale spojovací chodba mezi přílety a odlety na terminálu 1. Nevadí, měli jsme ještě pár minut čas. Na místo jsme dorazili asi 11:57.

Posedávaly tam skupinky lidí, kteří vypadali, že jsou „naši“. Nicméně jistá jsem si tím nebyla, všichni s sebou táhli kufry velikosti toho lodního. Co sakra vezou do destinace, kde bude rozhodně 25+ °C?

Průvodce tam ale očividně nikde nebyl a ani následující čtvrthodinu se neobjevil. V mezičase jsme si oba odskočili na WC a já nakonec začala balit ty naše pseudokufry do fólie.

Když jsem balila ten první, průvodce konečně dorazil. S omluvou, že je to všechno rozkopané a že jde pozdě. Myslím, že my všichni jsme absolvovali skoro stejnou cestu, aspoň ten závěrečný úsek, ale byli jsme tam včas, takže plusové body na úvod tím rozhodně nezískal…

No nic, Miki šel převzít naše letenky a ze společné cesty na odbavení a ke gate nás rovnou omluvil. Očekávám, že oficiálně se se skupinou potkáme až v Bangkoku.

Dobalili jsme kufry, lepicí pásku na uchycení konce jsem samozřejmě zapomněla vyndat z kufru. U kiosku jsme si vytiskli palubní vstupenky a postavili se do fronty na odevzdání odbavených zavazadel. Mikiho má 8,4 kg, můj 9,5 kg.

Bez kufrů a s novými palubními vstupenkami jsme prošli přes automatické brány a v Duty Free to vzali zkratkou, protože pražské ceny, jak víme, jsou všechno, jen ne nízké…

Po paměti jsme došli k salonku Mastercard, kde jsme zjistili, že salonek je v rekonstrukci. A podle šipek jsme došli k jeho náhradě, což je takový malý krcálek s omezeným prostorem i nabídkou, nicméně když máme vstup zdarma, na oběd to bylo fajn a ty jejich kuřecí řízečky jsou prostě mňam.

Když se na cedulích objevila informace, že byl zahájen nástup do letadla, zamířili jsme ke gate. Chtěla jsem si tam odskočit na WC, ale na dámských byl nějaký problém nebo se tam uklízelo, takže jsem se musela celým prstem terminálu zase vracet na začátek.

Pak jsme prošli přes kontrolu palubních vstupenek a přes bezpečnostní kontrolu. Je to k nevíře, ale nic po mně nikdo nechtěl. Marně přemýšlím, kdy jsem na Ruzyni prošla bez dodatečné kontroly Následovala další kontrola palubních vstupenek a nakonec jsme si konečně mohli sednout. Nástup do letadla samozřejmě ještě neprobíhal. Trochu mi to připomnělo, jak jsme asi před dvěma lety dobíhali ke gate na „last call“ abychom na místě zjistili, že se v pohodě nastupuje a že nástup je tak v půlce.

Poté, co zavolali k nástupu first class, všechny členy věrnostních programů a cestující požadující asistenci, došla řada i na plebs a naši skupinu D. Odskočila jsem si na WC a zamířili jsme do letadla – Boeing 777-300ER, registrace A6-EGK.

Sedíme až vzadu na 41A a 41B. Projít tam celým letadlem byl časově docela náročný výlet. Letadlo je dost plné, takže jsme do uličky dostali i spolucestujícího. Zpočátku vypadal, že se bude roztahovat, ale když už se definitivně usadil, bylo to v klidu. Nicméně já vedle něj neseděla, tak Miki, to možná viděl jinak…

Znatelně méně v klidu byl nějaký Čech o 2 řady za námi, který tam začal organizovat své spolucestující, protože prý nechce sedět vedle cizince. Tak to by asi měl zůstat doma nebo maximálně létat se Smartwings, ne? Co je tohle za lidi…? Některé letušky byly Češky nebo Slovenky a docela obdivuji jejich nadhled a profesionalitu, já bych mohla mít za sebou tisíce hodin školení, ale stejně bych jim něco řekla...

Následoval sled obvyklých událostí – ukončení boardingu, přivítání na palubě i v češtině, bezpečnostní instrukce před odletem… A ve 14:50 konečně i odlet.

Startovali jsme směrem na západ, viditelnost byla spíš mizerná, ale obletěli jsme Prahu a pak na naší straně viděli z okénka Karlštejn.

Dostali jsme menu, na výběr bylo hovězí nebo těstoviny. V zábavním systému jsem se pokusila najít nějaký vánoční film, který neznám a který má anglické titulky. Měla jsem nějak posunutý kurzor, takže trefit se na tlačítka byla otázka štěstí.

Nakonec jsem se doklikala k filmu Merry Textmas. Co k tomu říct? Asi že nacpat tolik nelogičností do 88 minut vyžaduje notnou dávku umění :-). Miki se ale díval taky a až tak vyděšeně nevypadal :-).

Nad Balkánem jsme přelétali přes zasněžené hory zrůžovělé zapadajícím sluncem. Víc než na film jsem tedy chvílemi koukala ven. A vyplatilo se, viděli jsme díky tomu i průlet letadla Turkish v nějaké nižší letové hladině, ale oproti tomu, co jsem viděla kdy dřív, bylo tohle letadlo opravdu blízko. A tím, že jsme se míjeli a sečetly se naše rychlosti, byla to otázka jen několika vteřin. Takže velmi zajímavá, ale pochopitelně i velmi rychlá podívaná.

K jídlu jsem si dala raviolli a k pití rajčatový džus. Miki zvolil hovězí, mangový džus a singapurské pivo Tiger. Jídlo bylo dobré, na letadlo spíš nadprůměrně, ale Mikiho bylo rozhodně lepší. Byl k němu kuskusový salát, bagetka s máslem a sýrem, pudink jako dezert, krekry a malá čokoládka.

Trochu nám to zpestřily turbulence, takže docela dlouho trvalo, než nám odnesli tácy. Pak jsme aspoň dokoukali ten film. Jednu hvězdičku bych mu dát mohla :-).

Nakonec jsem se pustila do napsání deníku, z čehož mě vyrušil jen snack před přistáním. Dostali jsme vanilkovou zmrzlinu a k pití jsme si dali Pepsi. Pak jsem definitivně dopsala deník a do přistání zbývala hodinka času…

V Dubaji jsme přistáli ve 23:14.

2024-11-25 - Přelet z Dubaje přes Bangkok do Vientiane

Po výstupu z letadla jsme jen počkali na průvodce, abychom se nahlásili, že jsme dorazili do mezistanice, a zase jsme se rozloučili a zamířili hledat salonek Ahlan.

Trochu jsme bloudili a když už jsme salonek konečně našli, tak byl v rekonstrukci. Cedule nás odkázala na provizorní prostory v DXB hotelu. Ten jsme taky nemohli najít, ale nakonec se podařilo.

Vyjeli jsme kamsi nahoru a na recepci nahlásili dva vstupy na Lounge Key. Poprvé jsem použila kartu Raiffeisenbank, respektive po domluvě jsem recepční ukázala jen QR kód z aplikace.

Provizorní prostory fungují jako restaurace, takže jsme dostali nápojový lístek s možností výběru pití. Ale jídlo bylo samoobslužnou formou. Vzala jsem si toho jen maličko, ale zkusila jsem od každého trochu, měli různé maso se zeleninou – jehněčí, kuře i rybu. Zkusila jsem i menší předkrmy, salát a nějaké dezerty.

Seděli jsme tam asi 2 hodiny, na závěr jsme si odskočili na WC a vyrazili se trochu projít po letišti.

Duty Free bylo drahé, tak jsme ještě chvíli polehávali na lehátkách a pak se vydali hledat naši gate. Nebylo to na B, jak bylo avizováno, ale C17, což znamenalo docela procházku po terminálu.

Nástup byl zahájen jen krátce po našem příchodu, ale měli jsme skupinu B, což dávalo tušit, že si počkáme. Nejdřív volali business class, pak postupně skupiny C, D, E, F a pak přišel last call :-). Skupina B asi neexistuje :-).

Užili jsme si už nástup. V našem A380 znamená, že sice sedíme v economy, ale na horní palubě, kde jsou místa tak pro 80 lidí. Nástup byl tedy poklidný, plynulý…

Nahoře je boží ticho a hlavně jsme pro sebe měli dvousedačku se spoustou místa a obrovským úložným prostorem pod oknem – podobným, jako má business class.

Brzy po startu jsme dostali snack, na výběr byl popcorn nebo čokoláda, tak jsme si vybrali čokoládu. A k tomu džus – já pomerančový, Miki mangový.

A pak jsme se uložili ke spánku a spala jsem vlastně až do snídaně. Při snídani jsem sice byla jak praštěná palicí a vydrželo mi to až do přistání, ale jinak jsem byla odpočatá.

K snídani jsme si dali vajíčka, ke kterým byly klobásky, houby v rajčatové omáčce a smetanový špenát.

Při přistání jsme si užili výhledů na Bangkok. Jen tedy centrum bylo hodně daleko, takže jsme viděli panorama mrakodrapů v dálce, ale nic konkrétního jsme z letadla neviděli.

Díky horní palubě, kde je o dost méně míst už jen kvůli tomu, že většinu zabírá business class, jsme byli venku rychle. Průvodce už tam čekal a je mi záhadou, jak se dostal ven tak rychle. Tak jsme se přidali a čekali na ostatní. Když jsme byli komplet, zamířili jsme na imigrační. Cestou jsme přibrzdili u WC, většina z nás by si bývala došla, ale na dámách byla fronta a udělala se rychle i na pánech, takže všichni usoudili, že to vydržíme. Možná ta skupina nebude tak hrozná…

Na imigračním sice byla fronta, ale docela ubývala. Jen nám sejmuli otisky, udělali fotku a dostali jsme razítko. Pak nás čekalo vyzvednutí zavazadel.

Tam se mi potvrdilo, že všichni s sebou mají obří kufry, každý měl přibližně to, co my jsme měli oba dohromady. Mám pocit, že mám i dost zbytečností, tak by mě fakt zajímalo, co s sebou vezou… Jo, řeším to víc, než je zdrávo, protože mi to fakt hlava nebere…

Odskočili jsme si na WC a společně opustili neveřejnou část letiště. Venku jsme se usadili na lavičkách, postupně si došli vyčistit zuby, já si dopsala deník a Miki se šel trošku projít, poslala jsem ho do 7-Eleven na průzkum přítomnosti japonského zboží.

Když se ke skupině připojil průvodce, Miki mu vysvětlil, že už se dávno odbavuje. Nechalo ho to v klidu, ale že prý jestli chceme, tak můžeme jít sami. A tak jsme šli. Protože lepší sedět v salonku než ve veřejné části letiště.

U samoobslužných kiosků nám to ukázalo, že máme skupinovou rezervaci s dalšími dvěma lidmi ze skupiny a že máme přiřazena středová místa ve dvou řadách za sebou. A navíc to nešlo změnit. A tak jsme se šli porozhlédnout po letišti, abychom zjistili, kde všude odbavuje Thai Airways a nakonec jsme se postavili do fronty na odbavení. Ta moc nepostupovala a na jejím konci jsme se u přepážky stejně dozvěděli, že s tím nejde nic dělat. To nechápu… Už jen ty skupinové rezervace jsou pro mě důvod, proč nelétat s cestovkami.

A tak jsme dostali palubní vstupenky, zbavili se kufrů a pokračovali do neveřejné části letiště. Nejdřív jsme museli naskenovat palubní vstupenky, pak nás to pustilo na bezpečnostní kontrolu. Tam mi box s mým batohem zajel do prostoru pro podrobnější kontrolu.

Když se konečně box dostal na řadu na manuální kontrolu, tak pracovnice letiště jen na obrazovce odklikla, že je vše OK a box s věcmi mi podala mimo vyhrazený prostor… Nepochybně užitečná kontrola.

Následovala imigrační kontrola, která spočívala jen v naskenování pasu v automatické bráně. Tohle jinak funguje asi jen v rámci Evropské unie…

Poté už jsme si mohli konečně trochu projít letiště a zamířili jsme do salonku Miracle Lounge. Byl malý a ne moc dobře vybavený, ani neměl vlastní toalety. Ale na Raiffeisen kartu nás pustili bez problémů a jídlo měli famózní. Měli tři druhy knedlíčků s pandánem, tarem a smetanou a taky listové závitky plněné kokosem.

Cílem jinak bylo se v salonku hlavně napít, což jsem splnila na maximum. Když jsme ze salonku odešli, ještě jsme si odskočili na WC a pak už zamířili na gate C17.

Na chvíli jsme se tam posadili, ale brzy byl zahájen nástup a postupoval velmi rychle. Po kontrole boarding pasů jsme dostali příletové kartičky. A pak nás čekal samotný nástup do letadla, které jsme museli projít až dozadu, neb já jsem měla místo přidělené ve 3. řadě od konce.

V uličce seděl nějaký mladý kluk, kterého jsem musela zvednout. U okna v mé i Mikiho řadě už seděli naši a zuřivě vyplňovali příletové kartičky.

Nakonec sami došli k tomu, že si vyměníme místa, takže jsme znovu poprosili kluka v uličce, jestli by nás pustil, že bychom si vyměnili místa.

I když mi nepřišlo, že by se něco výrazně zdrželo, na startu jsme měli 30 minut zpoždění. Po startu přišel naprosto bleskový servis ze strany letušek. Dostali jsme teplé jídlo – kuřecí maso s rýží a k tomu dezert a vodu. Důvod rychlého servisu byl zřejmý – celý let včetně startu a přistání trvá 50 minut, takže stihnout servis s teplým jídlem je na medaili.

Bohužel zpoždění způsobilo, že se mi chtělo čím dál víc na toaletu, takže jsme bohužel museli kluka v uličce zvednout ještě potřetí.

Ve Vientiane jsme zajímavě nalétávali přes nějaké kopce. Bohužel byla dávno tma, takže i když jsem nafasovala místo u okna, moc jsem toho neviděla.

Výstup z letadla byl zdlouhavý, když jsme tedy seděli až vzadu. Venku na nás 4 sedící vzadu nikdo nečekal, takže jsme pokračovali dál na imigrační, kde jsme zbytek skupiny objevili. Průvodce nás trochu obvinil, že si myslel, že jsme šli napřed a že to nemáme bez jeho vědomí dělat, tak jsem ho ujistila, že bez ohlášení se od skupiny opravdu neodpojujeme. Že jsme mu nechyběli my dva, to bych ještě pochopila, ale že mu kromě nás nechyběli ani další dva členové skupiny…?

Na „visa on arrival“ byla obstojná fronta, která ani pořádně neubývala. Čas jsme si zkrátili vyplňováním dalšího formuláře, žádosti o vízum, který jsme si vzali na začátku fronty. A taky neustálým dohadováním s Číňany, kteří se intenzivně snažili předbíhat.

Když jsme se konečně dostali na řadu, odevzdali jsme pas, žádost o víza a fotku. U vedlejšího okénka jsme každý zaplatil 40 USD poplatek za víza. A nakonec u třetího jsme odevzdali příletový formulář, vyfotili nás a dostali jsme zpátky pas s vízem a odletovým formulářem. Hurá, vítejme v Laosu!

Pak jsme se konečně všichni sešli u výdeje zavazadel a mohli vypadnout ven. U zavazadel jsme byli beznadějně poslední.

Venku už na nás čekal místní průvodce. Hned jsme si vyměnili peníze. Doporučeno bylo 100 USD na osobu, což nám přišlo moc, takže jsme se rozhodli vzít za 100 USD dohromady. Dostali jsme za ně asi 2,1 milionu kipů (LAK).

Lidi si ještě vyřídili místní SIM kartu, tu já ani nechci, neb netoužím být na příjmu i o dovolené. A pak už jsme se konečně naložili do dvou mikrobusů a zamířili k hotelu.

Dostali jsme pokoj 7701, jde o apartmán v 7. patře. Jen jsme tam odložili věci a šli omrknout minimarket naproti hotelu. Nic nás nezaujalo, tak jsme se vrátili na pokoj, dali si sprchu, maličko přebalili kufry, připravili věci na zítra, dopsala jsem si několik poznámek do deníku a před 23:30 jsem šla spát. Dle očekávání jsem i přes únavu nemohla nějakou dobu usnout.

2024-11-26 - Přejezd z Vientiane do Luang Prabang, Kuang Si, Luang Prabang

Probudila jsem se asi ve 2:30 a nějakou dobu nemohla usnout, ale nakonec se mi to podařilo a probudil mě až budík v 5:10. Tenhle jet-lag snad nebude tak strašný, jak jsem se bála…

Před 6:00 jsme zamířili na recepci, kde jsme si rozebrali připravené sendviče k snídani a v 6:00 byl odjezd na nádraží. Cesta měla trvat prý asi třičtvrtěhodinu, ale byli jsme tam ani ne za půl hodinky. Žádný čas jsme tím ale samozřejmě nezískali, protože na nádraží stejně bylo potřeba počkat na odjezd našeho vlaku.

Čas se dal zřejmě získat už včera tím, že bychom letěli z Bangkoku přímo do Luang Prabang a ne do Vientiane. Cestovka tvrdí, že „vzhledem k aktuálně komplikovanému spojení do Laosu musíme absolvovat z Bangkoku nejdříve let do hl. města Vientiane“. Není mi úplně jasné, o jakém komplikovaném spojení je řeč, protože jen na letiště do Luang Prabang létají denně z Bangkoku tři lety, jeden z nich i z hlavního letiště. Ale tak budiž, no…

Venku před nádražím jsme snědli sendviče, protože místní průvodce tvrdil, že nám je jinak seberou. A vodu taky. Hned u vstupu totiž byla kromě kontroly jízdenek taky kontrola zavazadel. Asi se nebudu ptát, proč nám to neřekl dřív, abychom posnídali třeba cestou… Každopádně vodu jsme pronesli, ale problém byl s natlakovanými, a tedy hořlavými spreji.

Lidem přede mnou sebrali laky na vlasy, opalovací mléka i repelenty. Mého kufříku si nikdo nevšímal, takže jsem ho po projetí rentgenem čapla a zmizela s ním v davu. Zůstal v něm nepovšimnutý lak na vlasy a repelenty, které jsou hořlavé. Naštěstí se nakonec aspoň podařilo domluvit, že všechny zabavené věci si k sobě vezme místní průvodce a vrátí nám je, až se za pár dní do Vientiane vrátíme.

Pak jsme čekali na zahájení nástupu do vlaku. Ostatní si v mezičase šli koupit kávu, takže pak trochu zdržovali, protože se do zahájení nástupu nestihli vrátit. A když byl nástup konečně zahájen, začal nám průvodce Petr vykládat o vlaku.

Jako fajn, ale bývalo by bylo lepší, kdyby se zajímal, z jakého nástupiště vlak odjíždí, to se dalo v pohodě vyčíst z informačních tabulí, ale on se na to musel jít zeptat… A pak u vlaku řešil, že někteří z nás sedí ve vagónu 1 a někteří ve vagónu 2. Takže jsme se rozdělili do vagonů a on nás tam pak obešel a nadiktoval místa, která máme rezervovaná.

Vlak odjížděl v 7:30 a kupodivu jsme opravdu vyjeli přesně na čas. Přece jen to provozují Číňani a ti asi nemají s organizací problém. Na druhou stranu jde o LCR, tedy logo Laos-China Railway, ale ve všech hlášeních je to obráceně jako China-Laos Railway. Číňani asi vystrkují drápky :-).

Poměrně nudné hospodářsky obstarávané oblasti brzy vystřídaly kopce, skalní masivy a krásné výhledy. V mezistanici ve Vang Vieng nastoupila spousta Číňanů, takže z komorní jízdy se stala hlučná party. Ohleduplnost a slušnost jsou podle mého slova, která čínština snad ani nemá…

Ve vlaku jsme si za 40.000 LAK koupili klobásu na tyčce, byla taková průměrná, ale posypaná nějakým chilli a to nám to trochu zpestřilo. Hlavně když se mi pak povedlo zbytek z pytlíku omylem vysypat všude kolem.

Vlak končil v Luang Prabang, kde jsme tedy všichni vystoupili. Dostat se z nástupiště úzkým vchodem bylo časově náročné, ale venku už na nás čekal nový průvodce, který nás odvedl na parkoviště k mikrobusům. Na výtah vedoucí dolů na parkoviště se stála fronta, takže jsme automaticky zamířili ke schodům. Část skupiny na chvostu, která vláčela ty své obří kufry, z toho asi moc radost neměla…

Na parkovišti jsme se naložili do mikrobusů a zamířili do hotelu Jasmine. Tam jsme odložili velká zavazadla, dostali povolení dojíst zbytky hotelové snídaně a dozvěděli se finální podobu dnešního programu. Z kufrů jsme tedy vyndali plavky, ručníky a pantofle a zase jsme se naložili do mikrobusů.

Posun času, nedostatek tekutin, malá, respektive pozdní snídaně asi způsobily, že když jsem neviděla na silnici před námi, začalo se mi dělat divně od žaludku. Naštěstí cesta trvala jen necelou hodinku, tak jsme vystupovali dřív, než začalo být potřeba to řešit.

Na místě jsme si každý za 60.000 LAK koupili vstupenku k vodopádům Kuang Si, respektive jízdenku na elektroauto k vodopádům. Průvodce od nás pak zase vstupenky vybral, že to zprocesí hromadně. A že prý nám je vrátí, o což jsme si ale museli později v pozdním odpoledni sami říct. A že místní platí třetinu ceny asi netřeba zmiňovat…

Posadili nás na elektroauta, která podle hluku, smradu i dýmu z výfuku rozhodně nebyla elektroauta. Je to jen způsob, jak z turistů vyrazit víc peněz za údajně nutný ekologický transport.

Autíčka nás dovezla o kus výš k hlavnímu vstupu. Nejdřív jsme se šli podívat na zdejší chov medvědů ušatých, jinak také himálajských (Ursus thibetanus), narazili jsme tam i na pavouky nebo vážky, ale průvodce nás hnal dál nahoru, že prý brzy dorazí Číňani, tak ať si užijeme vodopády v klidu. A tak jsme postupně došli k zázemí, kde jsou i toalety. Tam jsme nechali většinu věcí místnímu průvodci, která je hlídal a my pokračovali s průvodcem Petrem k hlavnímu vodopádu.

Pod vodopádem jsme dostali instrukce, jaké jsou možnosti, a nakonec jsme se domluvili na srazu až za 2 hodiny. A že jsme je využili!

Nejdřív jsme si vyfotili vodopád zespodu a užili jsme si výhledů na něj. Pak jsme zamířili podél jedné strany vodopádu nahoru. Bohužel jsme neměli žádnou vodu, protože věci jsme nechali místnímu průvodci a na výšlap nahoru nás nikdo předem neupozornil. Asi bude potřeba si promyslet, jak moc budeme v budoucnu následovat různé instrukce, pro mě to třeba znamená odteď mít batoh vždy u sebe.

Nad vodopády jsou různé cestičky, tak jsme to tam omrkli. Výhledy z horní části vodopádu ale moc nebyly. Když jsme si to tam prohlédli, zamířili jsme druhou stranou po schodech dolů.

Znovu jsme si udělali fotky vodopádu zespodu, protože je odtamtud rozhodně nejhezčí a taky tam v tu chvíli nikdo nebyl. Vodopád je netradiční, neteče v žádném velkém prameni ani z velké výšky, ale v mnoha různých pramenech přes různé skály, což vytváří zajímavé efekty. Voda v jezírkách pod vodopádem je tyrkysová a všude tam poletují vážky a barevní motýli.

Asi v polovině času jsme zamířili zpět k místnímu průvodci, převlékli jsme se do plavek a vlezli do jednoho z jezírek pod vodopádem. Voda tam byla nečekaně studená, ale trochu jsme si tam zaplavali a pak se zase převlékli do suchého. Bylo to super osvěžení, protože teploty jsou tu odporně vysoké a vlhkost taky.

Byli jsme poslední, takže průvodce pak s námi pokračoval zpět dolů. Ještě jsme se stavili u medvědů a pak už jsme došli na parkoviště, kde nás vyzvedly naše mikrobusy. Najednou už nebylo nutné jet tím údajně ekologickým vozítkem zpět na parkoviště…

Zamířili jsme zpět do Luang Prabang. Cestou jsme si udělali zastávku na sloní farmě, naštěstí a kupodivu se nikdo nechtěl projet, takže nás nechali si jen prohlédnout slony a pokračovali jsme dál.

V Luang Prabang jsme se zastavili v chrámu Phra That Khong Santi Chedi. I průvodce byl překvapen, že má vlastně 6 pater a že se volně může až do toho úplně posledního ve špičce. I v tom horním patře byl malý oltářík. Různými okýnky byl zajímavý výhled do kraje, ale taky bylo nahoře pod střechou hrozné horko.

Pak už jsme jeli na hotel, kde jsme dostali přidělené pokoje a demokraticky jsme si odhlasovali, že odchod za čtvrt hodiny, tedy v 16:00 nám vyhovuje. Tohle vypadá na docela zvláštní skupinu, lidi zatím rozhodují přesně tak, jak mi vyhovuje.

Pěšky jsme zamířili na vrchol Phou Si. Po první várce schodů jsme si prošli přilehlé prostory se svatyněmi, jedna je dokonce v jeskyni ve skále. Pak jsme museli zaplatit vstupné 30.000 LAK na osobu a mohli jsme pokračovat vzhůru.

Míjeli jsme spoustu soch Buddhů, průvodce Petr nás dokonce upozorňoval na chyby v jeho zobrazení, třeba že ten ležící nemá ruku pod hlavou, ale před.

Nahoře bylo hrozných lidí. Doslova inferno Číňanů, ale vlastně i dalších influencerů čekajících na západ slunce. Výhledy navíc nebyly nijak úžasné, přes stromy toho zas tak moc vidět nebylo. Průvodce Petr nám brzy dovolil pokračovat dolů, ať se tam s těmi lidmi netísníme.

Všude létali komáři, takže jsme se s Mikim při nejbližší příležitosti nastříkali repelentem. Se skupinou jsme se pak sešli dole pod schody u hlavní ulice. Chyběli jen 2, kteří se rozhodli zůstat nahoře na ten západ…

Průvodce nám představil možnosti a dohodli jsme se, že se projdeme hlavní ulicí, ze které se večer stává živá tržnice plná stánků se vším možným a že pak zkusíme zajít na večeři na břeh Mekongu.

Volba padla na restauraci Mekhong Sunset View Restaurant, kde se nám podařilo usadit u jednoho velkého stolu s výhledem na Mekong. Vzali jsme to s Mikim jako takovou seznamovací večeři, trochu sváteční, na březích Mekongu, měli jsme při jídle přímý výhled. A tak jsme tolerovali i znatelně vyšší ceny. Dali jsme si Mekhong Fish Salad za 150.000 LAK, Papaya Salad za 60.000 LAK, já avokádový shake za 45.000 LAK a Miki pivo za 35.000 LAK. Dohromady za 290.000 LAK, což je víc jak 300 CZK. Za tolik bychom doma jídlo i s pitím nepořídili, ale taky víme, že v Laosu se dá plnohodnotně najíst mnohem levněji, klidně velký talíř nudlí v přepočtu do 30 Kč. Projednou mi to nevadí, ale mám docela obavy, že restaurace tohoto typu budou běžné i v dalších dnech… :-(

Vybraným jídlem jsme si ale vlastně odškrtli dvě tradiční laoská jídla. Nicméně nenadchla a neurazila. A hlavně toho za ty peníze bylo docela málo, asi jsme si k tomu měli dát ještě nějakou další rýži…

Z restaurace jsme ještě pokračovali společně, ale brzy jsme se rozdělili a my zamířili k hotelu. Cestou jsme si nakonec trochu zašli, protože jsme hledali supermarket. Našli jsme jeden opravdu velký, kde jsme dokonce potkali dva další lidi z naší skupiny. Nakonec jsme tam za 191.000 LAK koupili různé pití a nezdravé pochutiny na zahnání večerního hladu.

Ze supermarketu jsme definitivně pokračovali na hotel, kde jsme se převlékli do plavek a šli do bazénu. Ten byl podobně ledový jako jezírka pod vodopádem! Už tam seděli 4 naši, ale jen jeden z nich byl ve vodě.

Statečně jsme tam vlezli, ale nebyl důvod se tam nějak extra zdržovat, takže jsme si na pokoji dali sprchu, vyprali nějaké propocené prádlo, což bude hlavní úskalí našich malých kufříků, ještě něco popili a pojedli a já si dopsala deník a zazálohovala fotky. Spát jsem šla asi ve 23:45.

2024-11-27 - Luang Prabang, Pak Ou, Xanghay, Xianglek

Probudila jsem se asi ve 3:30 a zase nemohla usnout. Nakonec se mi to ale podařilo a probudil mě až budík v 6:45. Na 7:00 jsme šli na snídani. Byla stejná jako ta včerejší, která na nás „zbyla“, jen to nebylo tak přebrané.

Po snídani jsme se vrátili na pokoj, posbírali si věci s sebou a na 8:00 šli na recepci, kde jsme se naložili do mikrobusů a ty nás odvezly k chrámu Wat Xieng Thong. Vstupné stálo 30.000 LAK na osobu.

Když jsme tam dorazili, nikdo tam nebyl, takže jsme si mohli užít chvíli klidu. Asi v půlce naší návštěvy se ale objevila první skupina Číňanů. Sice se drželi pohromadě, ale poklidná atmosféra byla pryč. Pomalu jsme se tedy začali srocovat u východu. Ti dva, se kterými jsme se včera potkali v supermarketu, při čekání začali jíst mandarinky a přivedli nás na myšlenku zkusit si koupit nějaké ovoce.

Od chrámu jsme sešli k řece Mekong, kde jsme se nalodili na jednu z lodí. Usadili jsme se venku, protože do vnitřních prostor se zouvalo a všude bylo mokro a taky ne úplně čisto.

Vypluli jsme po Mekongu směrem na severovýchod. Cestou jsme předjeli nějaké jiné lodě, ale zase jsme kotvili na tankování, což byl sám o osobě zážitek. Čerpací stanice je totiž loď dost podobná té naší. Prostě se k ní přirazí, natáhne hadice a je to.

Zdržení nakonec nebylo velké a ani moc nevadilo, protože jsme ty ostatní lodě stejně zase dohnali. Plavba totiž trvala skoro 2 hodiny. Na druhou stranu řešit provozní věci v době pronájmu mi přijde přinejmenším neprofesionální

Když jsme k jeskyním Pak Ou (Tham Ting) dopluli, nikdo tam nebyl. Do jeskyní se platí vstup 30.000 LAK na osobu, takže jsem bleskově naběhla k okénku, koupila vstupenky a mohli jsme pokračovat dál.

Jeskyně sestávají ze dvou částí, dolní jeskyně je prostorově menší, mělčí a nasvícená i denním světlem. Sochy Buddhů jsou v ní rozmístěné důmyslně v různých zákoutích, která jeskyně přirozeně vytváří.

K horní jeskyni jsme museli vystoupat po strmém a dlouhém schodišti, na které místy velmi intenzivně pražilo slunce. Když jsme tam dorazili, první „naše“ dvojice už odcházela a zkoušeli nás zadýchané potěšit, že to stojí za to. Ale jak se tam tak rychle dostali a jak si to stihli tak rychle prohlédnout?

Horní jeskyně je mnohem hlubší, takže využívá umělého osvětlení a není v ní tolik skrytých zákoutí. Zato jsou tam v různých výklencích přímo celé oltáře. Takže ano, stálo to za to, ale ta spodní se mi líbila víc.

Když jsme si všichni všechno prošli a prohlédli, sešli jsme se zase na molu, nalodili se vyrazili po proudu řeky zpět do Luang Prabang.

Průvodce Petr nám domluvil ještě návštěvu dvou míst, první byla vesnička Xanghay, taková hodně turistická, plná stánků a na laoské poměry dost vlezlých prodejců. Prodávali tam lahve alkoholu s různými hady, škorpiony, stonožkami, vosami… Nějakou pálenku a víno jsme tam ochutnali, pálenka chutnala jako čistý líh, to víno bylo docela dobré, ale nakonec jsme nikdo nic nekoupil. On taky ten alkohol s naloženými zvířaty se samozřejmě dovážet nesmí. Když jsem kdysi chodila na Českou inspekci životního prostředí, vždycky jsem tam u vstupu „obdivovala“ jejich rozsáhlou vitrínu plnou zabavených a tedy zakázaných předmětů – kabelek z krokodýlů, výrobků ze slonoviny nebo právě takovýchto lahví alkoholu.

Ve vesničce jsme míjeli i jeden malý chrám, tak se Petr ptal, jestli tam chceme. Nikdo se k tomu neměl, tak jsem prohlásila, že chrámů není nikdy dost :-). Ostatní nevypadali moc nadšeně, ale nakonec asi nelitovali, protože jsme tam strávili opravdu hodně času, chrám byl krásný! A samozřejmě jsme tam byli sami, takže jsme si užili i atmosféru.

Pak už zbývalo se jen nalodit a pokračovat dál. Příští zastávkou byla vesnička Xianglek, která leží jen na opačném břehu řeky Nam Khan než Luang Prabang. Navštívili jsme tam malé obchůdky s ukázkou výroby ručního papíru a hedvábí. V papírně se nakupovalo ve velkém, lidi si brali hlavně lampiony, které asi půjde použít jako lucernu. My jsme si tam za 1 USD koupili záložku do knihy. Je na ručně vyrobeném papíře a s ručně malovanými obrázky mnichů.

Hned vedle byla prodejna hedvábných šátků, kde jsme se mohli seznámit s celým procesem – od požírání moruše bourcem, přes kokon a vlákno až po hotový výrobek. Pro ilustraci tam měli vysazenou i tu moruši. Červí trus se používá na čaj, takže si Miki za 10.000 LAK koupil jeden malý sáček. Taková čajová obdoba cibetkové kávy. Do hrnečku se dává půl lžičky, zalije se horkou vodou a nechá vylouhovat. To jsem tedy zvědavá…

Pak už zbývalo doplout kousek zpět do Luang Prabang. Na lodi bylo už docela mrtvo, všichni se zdáli být unavení. Mě ale bavilo pozorovat břehy Mekongu a život kolem něj. Třeba domky se zahrádkami vybudovanými na terasách přímo na strmých svazích řeky. Nebo zpracování kamenů a štěrku. A taky rybolov přímo na řece, bez něj by to nešlo. Asi by se dalo říct, že voda je tu nositelem života, skutečnost je vlastně i přesně opačná. Řeka je tak znečištěná, že to možná přináší i spoustu problémů. To, co z dálky vypadalo jako kláda se totiž při bližším prohlédnutí ukázalo být mrtvým prasetem unášeným proudem řeky…

Když jsme se vylodili v Luang Prabang, shodli jsme se, že máme hlad. Jenže průvodce se taky dotázal, jestli máme zájem navštívit královský palác, ve kterém je teď muzeum, tak jsme mu to odkývali. A Královský palác zavírá v 16:00, takže jsme měli asi hodinu a půl čas a to by na jídlo nevystačilo.

Cestou ke Královskému paláci místní průvodce koupil sušený bambus. A podělil se s námi. Bambus mě překvapil, byly to výborné chipsy! A průvodce se jich potřeboval zbavit, že prý by mu je v královském paláci sebrali. Takže jsem mu jich snědla docela dost, neb jsem se pořád držela poblíž :-).

Vstup do paláce stál 60.000 LAK na osobu. Nejdřív jsme koukli do jednoho chrámu na sochu Buddhy, který se nesmí fotit, takže mám jen fotku z dálky zvenku, a pak jsme dali věci do uzamykatelných skříněk, neb do samotného paláce, který slouží jako muzeum, se s nimi nesmí. Museli jsme tam tedy nechat všechno.

Aby se pak u vstupu do paláce ukázalo, že potřebujeme vstupenky, které někteří z nás, včetně mě, nechali v těch odložených zavazadlech... Prostory paláce jsme si prošli, jsou tam označené různé místnosti s popisem, k jakému účelu původně sloužily a všude jsou vystavené různé předměty – nádobí, zbraně, obrazy a fotografie…

Když jsme si po prohlídce vyzvedli věci, pomalu jsme zamířili k východu z královského paláce. Trochu nás zdržely jen stromy, na kterých rostly plody podobné pomelu. Později jsem zjistila, že to je kujeta hruboplodá.

U východu z paláce zaznělo, že by se zase mohlo jít na jídlo k řece. Když jsem si vzpomněla na ty ceny, nahlásila jsem Petrovi, že opouštíme skupinu.

Zamířili jsme na trh až jsme nakonec u jednoho stánku potkali tam našeho místního průvodce. Ten nám představil svou manželku a pak s ní odjel na motorce. My si tam koupili tři různé kousky masa, zaplatili za ně 65.000 LAK a sedli si ke stolu, abychom ho snědli. I když jeden kousek byl hodně pikantní a jeden hodně tuhý, chuťově to bylo moc dobré.

Pak jsme měli dost času, tak jsme se rozhodli kopec se stúpou obejít z druhé strany. Došli jsme tak až k supermarketu D&T, kde jsme byli už včera. Koupili jsme spoustu ochuceného pití a různé pochutiny třeba na zítřek do autobusu. Nákup jsme chtěli platit kartou, ale ani druhý pokus Mikimu neprošel, tak jsme to zaplatili hotově. Stálo to 335.500 LAK.

S nákupem jsme šli do hotelu, abychom tam nechali i další věci. Chvíli jsme pobyli v klimatizovaném pokoji, abychom se zchladili, a asi v 17:45 jsme vyrazili zpět na trh. V uličce, kterou nám odpoledne doporučil průvodce Petr, jsem si dala polévku s rýžovými nudlemi, masem a zeleninou. Stála 35.000 LAK a byla výborná! Nedali mi tam nic pikantního, a navíc toho bylo hodně. Tohle byla večeře chuťově i cenově podle mých představ!

Na hlavním tržišti si Miki dal mango sticky rice taky za 35.000 LAK a pak už jsme zamířili zpět na ubytování.

V hotelu jsme se převlékli do plavek a zase vlezli do toho ledového bazénu... Díky tomu pak ale spíš studená sprcha ničemu nevadila. Nakonec se ale ukázalo, že to někdo vyřešil a teplá už od včerejška teče.

Pak jsem se pustila do dopsání deníku, u čehož jsem pojídala různé zakoupené sladkosti. A nakonec jsem se rozhodla ještě přebalit svůj kufr, abych neměla na vrchu věci, které nebudu další 2 týdny potřebovat…

2024-11-28 - Přejezd z Luang Prabang do Vang Vieng

Probudila jsem se asi v 5:00, protože se mi chtělo na WC, ale obratem jsem zase usnula a probudil mě až budík v 6:30.

Zabalili jsme a na 7:00 šli na snídani. Nabídka byla stejná jako včera, což mi ale nevadilo, protože jídlo bylo dobré a už jsem věděla, co si mám dát. Spoustu jarních závitků a plnou misku manga a papáje :-).

Bohužel se při snídani rozklíčovalo, odkud ti dva spolucestující měli včera ty mandarinky. Nikoli ze supermarketu, kde jsme je předevčírem potkali, nýbrž od snídaně. A horší je to o to, že zdaleka nebyli jediní a ovoce si dnes od snídaně odnášely minimálně 4 dvojice. Pokud jsem se nepřehlédla, tak do každého páru dva banány a dvě mandarinky… Kdo by to počítal, ale to máme minimálně 8 ukradených banánů a 8 ukradených mandarinek. Skvělá vizitka pro Čechy, fakt! A pro ty zloděje taky – zaplatí desítky tisíc za dovolenou a pak kradou ovoce u snídaně…

V 8:00 jsme se naložili do malého autobusu, který je pro 18 lidí plus dva vepředu plus řidič. Zavazadla do kufru nacpali tak tak, ani se jim nedivím. Měla tam přijít i naše látková taška s pitím, ale už se nevešla, takže skončila v autobuse pod sedačkou místního průvodce.

Vyrazili jsme na cestu do Vang Viengu. Zpočátku se silnice vlnila spíš takovým údolím, které bylo lemované nižšími kulatými kopečky. Protože ale silnice byla v dost zuboženém stavu, po čase jsme z ní odbočili a jeli jsme po menší boční silnici. Asi je to dál, ale hlavně zpočátku byla silnice v dobrém stavu, asfaltová a cesta pěkně ubíhala.

Asi v 10:00 jsme si udělali zastávku, odskočili jsme si tam na WC, které ostatní ženy považovaly asi za docela dobrodružné – turecká WC bez splachování, všude mokro. Cílem bylo si odskočit a nenamočit kalhoty :-). Za mě sice ne pohodlné, ale jinak normální a pohodové toalety. Oproti některým tibetským byly vyloženě luxusní.

Zbytek skupiny si dal na odpočívadle i kávu. Asi tím místní obsluhu trochu zaskočili, paní nevěděla, jak udělat tolik káv a trochu improvizovala, z čehož měla naštěstí skupina jen legraci. Nakonec se našel i sáček s cukrem, takže ten odporný hnusný patok šlo aspoň dochutit…

A taky tam měli k prodeji různé koření, zřejmě vlastní výpěstky. Identifikovala jsem semínka kopru, další byl koriandr a čínské zelí.

Časem jsme dojeli na hlavní vyhlídku, kterou jsme měli na trase. Bohužel byla nízká oblačnost, takže se přes průsmyk valily mraky. No, nízká… Jak se ukázalo, pohybovali jsme se ve výšce nad 1.800 metrů nad mořem.

Bylo rozhodnuto nějakou dobu počkat, jestli se oblačnost neprotrhá. Mraky se po okolí opravdu převalovaly a občas byla vidět i modrá obloha. Postupně jsme to tam obešli, vylezli na střechu zdejší kavárny a padnul návrh zkusit vylézt na kopec, jestli shora nebude výhled na opačnou stranu. Bohužel jsme stihli jen přejít přes rozbahněnou silnici a celé okolí skončilo v jednom velkém mraku, takže bylo jasné, že nemá smysl kamkoli chodit. A tak jsme se vrátili zpátky, ještě tam nějakou dobu postávali, povídali si o cestování a když nic nenasvědčovalo tomu, že by mohlo být něco vidět, tak jsme zamířili zpět k busu. Ten v té mlze nebyl přes parkoviště ani vidět!

Chvíli jsme diskutovali o cestování a další cestu průvodce Petr využil k tomu, že nám povídal o buddhismu. Vyprávěl o jeho vzniku i různých odvětvích moc hezky, jakoby lidsky, srozumitelně. Některé věci mi trochu víc začaly dávat smysl.

Bohužel na cestě jsme se nevyhnuli ani extrémním úsekům. Zřejmě v důsledku nějakých dešťů byla určitá část silnice extrémně rozbahněná a kvůli velkým náklaďákům taky dost rozježděná. Mířili jsme dolů, ale cesta nahoru musela být jen stěží sjízdná.

Cestou jsme viděli minimálně dva náklaďáky se spálenými brzdami a jeden zapadlý na bok v příkopě.

Když to nejhorší pominulo, udělali jsme si zastávku, kde si někteří z nás dali instantní nudle za 30.000 LAK. Zvolila jsem červené s krevetami. Obsluha nám je hned zalila horkou vodou. A bohužel nám do nich rovnou dala celý obsah všech sáčků, které uvnitř balení bývají, takže moje nudle na mě byly až moc pálivé a vyjedla jsem jen nudle, vývar jsem vypít nemohla.

Pak už byla silnice sice rozbitá, ale tak nějak sjízdná. Čas jsme využili k povídání o laoském školství, zdravotnictví, svatbách, pohřbívání a dalším…

Nakonec jsme si udělali zastávku na místním tržišti, které bylo obklopené vysokými skalami. Nakonec nás víc zaujalo tržiště než skály, protože prodávali různé divné věci. Opět měli alkohol s naloženou havětí, dokonce s vosami. Tu nám dali i ochutnat.

Měli v klecích živé kraby, různé koření, kila chilli papriček… A taky grilovanou veverku. Tu bychom si s Mikim dali, ale na ochutnání toho bylo hrozně moc. Jenže se k nám přidal spolucestující Jirka a průvodce Petr a cenu 120.000 LAK jsme si rozdělili na čtvrtiny, takže my jsme zaplatili jen polovinu, tedy 60.000 LAK.

Většina skupiny byla tržištěm dost zaujatá, zkoumali jsme, co prodávají, ptali se průvodce… Taky to ale přineslo zřejmě první konflikt v podobě stížnosti na délku cesty. A zrovna od těch dvou, které jsme potkali v supermarketu a kteří ráno kradli ovoce od snídaně. Takže jak si obstarat jídlo očividně vědí a na cestu se mohli vybavit.

Do Vang Viengu jsme přijeli něco po 16:00. Vezli nás k hotelu, ale ten byl na opačném břehu řeky a byl z parkoviště dostupný jen po lávce pro pěší. Takže kufry jsme nechali v autobuse, že prý nám je někdo přiveze, a k hotelu vyrazili pěšky.

Na recepci jsme si rozebrali karty od pokojů a domluvili se, že se sejdeme za čtvrt hodiny. Většina skupiny odjela prvním výtahem, my s Mikim pak jeli sami druhým a nahoře jsme vystupovali nastejno s ostatními. Nerozumně jsme šli od výtahu za nimi, ale špatně zahnuli a pak jsme se museli vracet. Máme pokoj 606.

Pokoj je obrovský, koupelna taky, ale není moc dobře vybavený. Nemáme toaletní papír, v koupelně je jen jeden věšák na ručníky, na tyči jen 3 ramínka a skoro nulové úložné a odkládací prostory, jen stůl pod televizí.

Po té čtvrthodince jsme se postupně sešli na recepci, kde jsme řešili připojení na wifi. Petr mezitím naháněl místního průvodce kvůli našim kufrům. Nedovolal se mu, tak jsme všichni vyrazili na jídlo. Spíš než oběd z toho dávno byla večeře. Bylo asi 17:00.

Oni měli ti dva pravdu, že cesta trvala dlouho. Na druhou stranu v takovéhle zemi opravdu nejde čekat, že když se řekne 4 hodiny, že to budou opravdu 4 hodiny. Já jsem zvyklá počítat v extrémech až s dvojnásobkem. Co by bývali dělali, kdybychom tam nahoře v tom bahně uvízli v bahně? Nebo kdyby jiná auta zablokovala silnici?

Z prvních dvou restaurací nás vlastně vyhodili, že nás nezvládnou obsloužit a máme jít jinam. To by se nám asi v Evropě nestalo, tam by po zákaznících skočili a až časem by se ukázalo, že nestíhají vařit. Jenže to už bychom měli objednáno a těžko bychom odešli…

Měli jsme s sebou tu koupenou veverku, takže při usazování jsem to zorganizovala tak, abychom seděli s Jirkou a Petrem blízko u sebe.

Postupně jsme si objednali. Já jsem si dala Chicken Glass Noodle Soup za 40.000 LAK a Miki znovu Papaya Salad taky za 40.000 LAK. Konečně sympatické ceny…

I když i tady na začátku vypadali z našeho počtu vyděšeně, jídlo přinášeli na stoly dost rychle. Před jídlem i po něm jsme si povídali o cestování.

Moje polévka byla dost bez chuti a moje snaha ji dochutit způsobila, že byla na mé poměry příliš pálivá. Tak jsem vyjedla nudle a zeleninu, dost se u toho zapotila a vývar jsem bohužel musela nechat.

Spolucestující Jirka pak ještě připomněl veverku a místní průvodce nám domluvil, že nám ji v kuchyni ohřejí. Přinesli ji dokonce naporcovanou, takže jsme si jí rozebrali. A kupodivu jsme jí i snědli.

Během večeře se ještě potvrzoval zítřejší program. Náš první cíl otvírá v 8:00, takže odjezd máme plánovaný na 7:45. A snídani doporučenou na 6:30, protože pak se tam prý navalí Číňani a nedá se ani nabrat jídlo.

Ti dva stěžovatelé už byli tou dobou dávno pryč. A z našeho zbytku se 9 lidí přihlásilo, že mají zájem o let balónem zítra odpoledne, takže šli s průvodcem Petrem let zajistit a zaplatit. A my jsme se před restaurací rozloučili, popřáli jim dobrou noc a šli jsme do hotelu.

Tam jsme se rozhodli odpočívat. Dala jsem si sprchu, zazálohovala fotky, dopsala jsem deník, připravila si věci na zítra…