2003 - Pochod Praha - Prčice
Vstali jsme ve 4:00 a už ve 4:40 jsme seděli v autobusu, který nás vezl na pražské Hlavní nádraží. tam jsme koupili jízdenky a vlakem v 5:28 zamířili do Benešova. Přijeli jsme asi půl hodiny před plánovaným startem. Ačkoli jsme tedy na start dorazili okolo 6:30, byli zde už připraveni. Vyplnili jsme tedy přihlášku k účasti na pochodu a zpalatili startovné. Poté jsme obdrželi pokyny na cestu - mapku s popisem trasy na jejíž zadní straně byl prostor pro razítka z kontrolních bodů.
Cesta nám zpočátku docela utíkala, brzy jsme opustili Benešov, bez úhony přešli jednu velmi frekventovanou silnici a prošli jsme zámeckým parkem kolem Konopiště až k rybníku. Ten jsme celý obešli a zamířili mírným stoupáním na Chvojen, kde jsme pochopitelně špatně zahnuli ke kostelíku (zasvěcení vědí :) a pak jsme pokračovali přes až k Bystřici u Benešova na 1. kontrolu.
V nohách jsme měli prvních 10 kilometrů a jelikož jsme se ani jeden z nás nikdy žádné podobné akce nezúčastnil, začínala být znát menší únava. Pokračovali jsme dál na Nesvačily, kde se k nám připojili pochodníci z Bystřice, a čekalo nás zde stoupání na Kobylí hlavu. Došli jsme až ke Drachkovu, kde mě začalo docela pobolívat levé koleno. Zamířili jsme dál na Libohošť, odbočili jsme ze silnice, minuli rybník a vydrápali se do krátkého a velmi do prudkého kopce až k nejmenovanému památníku. Odtud jsme po rovině pokračovali po žluté turistické značce přes Manělovice až do Vrchotových Janovic.
Tam jsme si nechali razítkem potvrdit průchod kontrolou, získala jsem i razítko do svého razítkovníčku a koupila jsem si do své sbírky turistických známek známku zámku (hezky se to rýmuje :). Něco málo jsme snědli a pokračovali jsme tentokrát už s davem k železniční stanici a odtud na velkou Lhotu. Mapu jsme přestali potřebovat, protože pás pochodníků byl vždy zdaleka viditelný a ztratit se bylo již nemožné. Z Velké Lhoty jsme přes Bezmiř pokračovali až do Vojkova, kde nás čekala 3. kontrola.
Objevily se první puchýře a na zahnání žízně jsme zde zakoupili dvě pití. Naše pochodnické tempo také kleslo, jelikož bolest mého kolena už nějakou dobu byla nesnesitelná a puchýře pálily. Pro někoho možná pravý čas to celé vzdát, ale my pokračovali dál. Čekala nás delší cesta krajinou přes Lavičky až do Jesenice. Zde přišla pravá krize, jelikož zbylých asi 7 kilometrů vedlo přes Bolechovice, kolem Vozerovic a přes Divišovice až do Prčice výhradně po silnici. Ta byla po celém slunečném dni tak rozpálená, že žár byl v botách vyloženě cítit a to nohám (ani puchýřům) nepřidávalo. Tuto poslední část jsme šli skoro 2 hodiny!
V Prčici jsem pocítila opravdovou úlevu. Dostali jsme poslední "cílové" razítko, získali jsme oranžovou botičku a sušenku Gerlašku. Ještě jsem se dobelhala koupit si výroční turistickou známku pochodu a do razítkovníčku jsem si nechala dát pár památních razítek.
Chvíli jsme odpočívali a pak jsme se postavili do děsné fronty na autobus, který nás měl odvést na nádraží k vlaku. Při čekání ve frontě se mi dělalo špatně od žaludku, protože jsme celý den nic moc nejedli ani nepili. Miki na tom nebyl o moc lépe. Naštěstí jsme se bez zhroucení, na jehož pokraji jsem se opravdu nacházela, dostali na nádraží, kde jsme koupili lístky na vlak a usadili se na peróně.
Vlak přijel asi s desetiminutovým zpožděním a všichni se do něj začali rychle cpát. Bohužel jsme byli mezi posledními, takže naděje, že si sedneme, byla mizivá. Pak se ale ozvalo hlášení, že poslední vagóny vlaku jsou volné. Sebrali jsme poslední špetku sil, opustili tlačenici u dveří a doběhli (!) na konec vlaku, kde jsme objevili dokonce prázdné kupé. Pak už nás jen čekala zdlouhavá cesta domů. A teprv později jsme měli poznat, co je to ta pravá bolest všeho. :)