2006 - Pochod Praha - Prčice
Budík zvonil ve 4:15 a ve 4:46 jel autobus. Dojeli jsme na Hlavní nádraží, kde jsme koupili jízdenku a vlakem v 5:27 odjeli. V Čerčanech jsem si koupila 2 turistické známky a Miki mezitím zařídil zaplacení startu a převzetí mapy pochodu.
Na startu jsme se potkali s naším loňským spolupochodníkem, ale i když jsme prohodili pár slov a nějakou dobu šli za sebou, časem se naše cesty rozdělily. Zejména proto, že se nám podařilo po několika kilometrech omylem sejít z cesty a asi 2 km si zajít. První konrolou jsme tedy oproti loňsku procházeli se zpožděním. Kousek za 1. kontrolou jsme trochu posnídali a ošetřili nohy. Pak jsme pokračovali kolem Konopišťského rybníka až na Chvojen. Tam jsme, si zblízka prohlédli stádečko koní a o kus dál jsme, narozdíl od loňska, správně zahnuli na silnici vlevo. Prošli jsme kolem Semovic a po nějaké době jsme minuli kontorlu u Semby, která je určená pro pochodníky z Benešova.
Před Bystřicí u Benešova jsme uhnuli na Nesvačily a cestou si prohlíželi letadla na zdejším malém letišti. Spolu s pochodníky jdoucími z Bystřice jsme pokračovali přes Kobylí hlavu na Drachkov. Tam nás překvapila absence cedule "Občané pozor, jdete do Prčic!", což Miki okomentoval nevybíravými slovy. :) Následovala nepříjemná cesta po rozpálené silnici až k Libohošti, kde jsme minuli první rybník, vylezli kopec k památníku a okolo dalších rybníků jsme došli až do Vrchotových Janovic.
Zde jsme si nechali potrvrdit průchod, najedli jsme se, napili, ošetřili nohy a zanedlouho jsme pokračovali dál. Minuli jsme nádraží a zahnuli směrem na Velkou Lhotu, odkud jsme pokračovali přes Bezmíř do Vojkova ke 3. kontole. Obdrželi jsme razítko a trochu si odpočinuli. Stejně jako v předchozích letech, i letos bylo obrovské vedro. Ošetřili jsme všechna problematická místa na nohách a pokračovali dál až do Jesenice. Cesta byla značně únavná, ale to pravé utrpení nás teprve čekalo. Jenže po příchodu do Jesenice jsme zjistili (kdybychom si přečetli popis trasy, tak jsme to věděli od rána), že cesta nepokračuje obvyklou trasou po asfaltové silnici na Bolechovice, Vozerovice a Divišovice, ale že trasa vede proti proudu malého potůčku až do Prčice.
Ke konci jsme ještě docela slušně zmokli, takže jsem měla všechno navlhlé a začala mi být zima. Také jsem byla opravdu hrozně unavená. V cíli jsme však jako odměnu dostali poslední razítko, botičku a Tatranku.
Moc jsme se nerozhlíželi a rovnou šli na autobus, který oproti loňsku opět podražil. Zaplatili jsme si lístky a dojeli do Heřmaniček, kde jsme koupili jízdenku na vlak a počkali si, až nějaký přijede. Pak jsme se usadili ve vlaku a našimi spolucestujícími v kupé se stala mladá rodina s neuvěřitelně nevychovaným dítětem, které nejen že nebylo unavené, ale pořád někam lezlo, křičelo atd. Chlapeček si několikrát otřel boty do mých kalhot, když nejrůznějšími způsoby lezl po sedačkách, a také se snažil vylézt na stoleček pod oknem, ačkoli obě místa u okna byla obsazená a na stolečku ležely věci. Rodiče ho očividně nezvládali, což mě vytáčelo mnohem víc, než počínání toho dítěte samotného a opravdu nechápu, jak se nám podařilo zpáteční cestu přetrpět.
