2007 - Pochod Praha - Prčice
V letošním roce jsme se rozhodli v rámci Pochodu Praha - Prčice obhlédnout část trasy z Prahy. Třeba na ní také jednou dojde...
Budík na 4:30 nebyl žádnou zvláštností, autobus odjíždějící krátce po páté hodině ranní také ne. Chviličku po půl šesté už jsme byli na Hlavním nádraží, kde nás čekala šílená fronta u pokladny. Naštěstí to docela ubývalo, takže původní očekávání, že nám to ujede, se nevyplnilo. Od pokladny jsme odcházeli asi 4 minuty před odjezdem vlaku, takže jsme si trochu popoběhli ke 4. nástupišti, kde na nás čekal vláček motoráček, jaký známe z filmu Slunce, seno,... Ačkoli vypadal nacpaně už když jsme k němu přicházeli, podařilo se nám usednout. To jsme nakonec hodně ocenili, protože vlak odjížděl v 5:53, ale do cílové stanice jsme dorazili až před 7:45.
S davem jsme šli ke kulturnímu domu. Dav jsme rychlou chůzí předešli, takže nebylo nutné stát velkou frontu na startu. Po zaplacení startovného a rychlému podpisu, kterým jsme potvrdili, že budeme dodržovat pravidla pochodu, jsme vyrazili na trasu dlouhou 42 kilometrů.
Našli jsme zelenou značku, vystoupali mírný kopeček a začali sestupovat k Janovickému potoku. Přešli jsme lávku, sešli ze zelené značky, lesem došli k silnici a po té až do Chářovic. Ty jsme prošli a na konci obce jsme po panelové a poté polní cestě došli až k silnici, kde jsme se napojili na zelenou značku, po které jsme pokračovali přes Chrášťany, do Černíkovic a dále na rozcestí značek u Neštěnic. Zde jsme turistickou značku změnili na červenou. Po pravé ruce jsme měli Neštěnickou horu a kostel ve Chvojínku, po levé ruce fotogenické pole obilí. Po červené jsme došli až k bývalému hostinci Roháč a dále jsme pokračovali po silnici na náměstí do Neveklova, kde jsme dostali první razítko.
Poseděli jsme, ztenčili zásoby v batohu a ošetřili nohy. Pak jsme pokračovali dále po červené značce okolo kostela k Zárybnici, přes Hůrku a okolo Zádolí až do Strážovic. Na konci obce jsme opustili červenou značku a pokračovali dále po silnici k vepřínu. Splést jsme se nemohli, vepříci byli znatelně cítit předem. V zatáčce u vepřínu jsme sešli ze silnice a začali stoupat na Kaplansý vrch. Následovala chvilka odpočinku za účelem doplnění tekutin a pak jsme pokračovali do obce Suchdol. Za obcí jsme sešli na lesní cestu, která však byla zarostlá vysokou trávou, kopřivami i ostružiním. Opatrně jsme našlapovali ve vyšlapené cestičce. Dle očekávání jsme nakonec objevili lepší cestu, na kterou jsme se napojili. Pouze trasíři nás chtěli trošku potrápit. :) Po cestě jsme pokračovali až do Luhů, odkud nás značení zavedlo okolo Obecní Cihelny až k nádraží v Kosově Hoře. Od nádraží to byl již jen kousek na náměstí pro další razítko.
Na náměstí jsme opět odpočívali, ošetřili příslušné končetiny a zakoupili pití. Pak jsme pokračovali dál, podešli jsme frekventovanou silnici a polní cestou jsme pokračovali do Dohnalovy Lhoty. Tam jsme se napojili na červenou značku, kterou jsme sledovali až do chvíle, kdy jsme narazili na ohradu. Jelikož nikdo nevěděl, zda jí obejít spodem nebo vrchem, rozhodla skutečnost, že na vrchu kopce se nacházeli pochodníci z trasy z Čerčan (a dalších na ní se napojivších tras). Vylezli jsme tedy do kopce a hned zakoupili studené pití. Pak jsme spolu s davem očividně odpočatých nebo naopak již společensky unavených pochodníků pokračovali do Mezného a odtud polní cestou na Jesenici. Již cestou jsme zakopávali o pochodníky, kteří očividně nemusí nikam pospíchat. Poté, co jsme v Jesenici sešli na polní cestu podél Sedleckého potoka, se nám ostatní pochodníci začali motat pod nohy mnohem více, jistý pivař s kelímkem tohoto moku v ruce dokonce poměrně nevybíravě obtěžoval ostatní pochodníky. V některých úzkých místech bylo navíc nutné jít jako housátka za sebou a o nějakém udržování tempa nemohla být vůbec žádná řeč. Poslední úsek nám tedy trval značně dlouho i proto, že jsme prostě nemohli jít takovým tempem, jaké by nám vyhovovalo. Přesto jsme se okolo 17:00 dostali do cíle v Prčici, kde jsme si vyzvedli botičky a tatranky.
V informacích měli prodávat výroční turistickou známku pochodu, ale když jsme si pro ní došli, byla tam cedule, že zde je neprodávají. Museli jsme tedy přejít davem celé náměstí k informačnímu stánku, abychom se dozvěděli (nečekaně), že došly. Neboť pochopitelně byli tací, kteří jich do své sbírky potřebují několik. Usadili jsme se tedy na trávník a odpočívali. Pak jsme obhlédli náměstí, koupili pití a nakonec došli k autobusu.
Autobus nás odvezl na nádraží, kde stál vlak ve směru na Prahu. Jelikož jsme předpokládali, že nám ujede, nikam jsme se nahnali, protože asi za 10 minut měl jet jiný. Vystáli jsme tedy frontu na lístek a když jsme zjistili, že vlak tam stále stojí a že opravdu jede do Prahy, bylo rozhodnuto využít jeho služeb. Miki chtěl nastoupit hned, ale nakonec jsme asi ob tři vagóny popoběhli a dál procházeli ještě vlakem, dokud jsme nenašli dvě místečka k sezení. Nakonec se ukázalo, že zrovna tento vlak je ten, kterým jsme původně chtěli odjet...
Po návratu domů se naskytla možnost zhodnotit uplynulých pět ročníků pochodu do Prčice. Předně jsem pojala pocit, ač ve skrytu duše doufám v opak, že velké procento "turistů" jsou primitivové. Po shlédnutí návštěvní knihy na oficiálním webu pochodu je každému čtenáři ihned jasné, že krom hlouposti disponují tito občané také leností. Nepochopím, za jakého důvodu nejsou schopni se proklikat webem k informacím, které jsou vždy včas dostupné, ale nic jiného než ta hloupost a lenost mě opravdu nenapadá.
Ruku v ruce s leností, kdy je jim na škodu udělat pár nepatrných pohybů ukazováčkem ruky, aby získali potřebné informace, jde také lenost jejich nohou. Prčice byl od svého vzniku pochod dálkový - první trasa na prvním ročníku měřila 65 kilometrů. V dalších letech dosáhla dokonce 74 kilometrů. Snad kvůli masovému rozšíření pochodu, které bylo nepochybně v dobách minulého režimu "nezbytné", začaly postupně vznikat trasy (z 1 trasy roku 1969 na 20 tras o 10 let později), jejichž délka mi připadá opravdu směšná.
Pochod má být sportovním výkonem a jako takový je určen pro lidi, kteří v ten den chtějí něčeho dosáhnout. Každý by si měl vybírat takovou trasu, která přesně odpovídá jeho možnostem. Ne trasu, po jejímž absolvování ho budou "trochu bolet nohy". Po prozkoumání statistik si však můžeme všimnout, že lidí, kteří se nebojí bolesti a vybrali si jednu ze sedmi nejdelších tras pochodu (35 km a více) bylo v letošním roce 1.510. Oproti tomu na některou ze sedmi nejkratších tras (26 km - 31 km) vyrazilo 14.541 lidí!!! Oproti tomu zcela akceptuji trasu pro vozíčkáře, která je nepochybně úměrná jejich schopnostem, ale zároveň nerozumím počtu 3.354 pochodníků na dětské trase z Votic. Při tomto čísle by mě opravdu zajímalo složení pochodníků, neboť velice silně pochybuji, že tato masa lidí splnila podmínky zúčastnit se této trasy. A nebudu ani příliš komentovat skutečnost, že Prčice jsou pochod, nikoli pojezd, tudíž zcela nerozumím zařazení cyklotras do programu pochodu. Jejich délka navíc zcela neodpovídá výkonu, který musí vyvinout někteří pochodníci na dlouhých trasách.
Když se krátce po vzniku pochodu do Prčice někdo zmínil, že tento pochod šel, nepochybně vyvolal mezi ostatními vlnu vzrušení a údiv. Když dnes někdo řekne, že absoloval tento pochod, vybaví si posluchači "Votice". Dle mého názoru by tento pochod měl být určen pro velmi zdatné pochodníky, kteří jsou opravdu schopni dostát definici dálkového pochodu: "Je to takový pochod, jehož trasa v délce 50 – 100 km je absolvována za 24 hodin." Veškeré kratší trasy bych s klidným svědomím zrušila a nechala ty tisíce lidí, ať si nadávají. Pochopitelně takto drastické omezení asi není možno a je nutné myslet i na pochodníky začínající - tedy na ty, kteří jsou ochotni zdolat vzdálenost, řekněme, delší než 35 kilometrů. Kratší trasy bych v tomto případě však opravdu zrušila.
Pro handicapované občany bych zřídila jejich vlastní pochod, děti bych nechala, ať dorostou do delších tras. To je totiž stejné, jako byste ze školky chtěli postoupit rovnou na univerzitu. Ujít trasu do 30 km zvládne i malé dítě, což mám osobně ověřené díky mnohaleté práci s dětmi. Mnohé děti jsou navíc i po absolvování pochodu skutečně neuvěřitelně živé, což mi připomíná jistého malého chlapečka, který s námi spolu s rodiči sdílel kupé ve vlaku při cestě zpět do Prahy. Chlapeček rozhodně nebyl unaven a neusnul, ale celou dobu se dožadoval jídla či pozorosti, volný čas vyplňoval skákáním na sedadlech v botech (a mimo jiné okolo sedícím kvalitně umazal oblečení), za každou cenu se snažil dostat se k oknu, ačkoli obě místa u okna byla obsazena, a pokoušel se vylézt na malý stoleček pod oknem, v čemž mu nakonec pomohl otec...
Proč si však krátké trasy vybírají krom zdravotně postižených nebo rodičů s dětmi ty tisíce pochodníků, si vysvětlit nedovedu. Většinou mě fascinuje jejich ležérní tempo a kelímek v ruce. V pozdějším odpoledni už nevědí, kde mají kterou končetinu a nevybíravě obtěžují ostatní pochodníky, kteří se třeba snaží držet tempo. To je však často nemožné i kvůli tomu obrovskému množství lidí, kteří spolehlivě zaberou i nejširší úsek v celé šíři a nejsou schopni jít nějak pohromadě a utvořit "rychlejší pruh" pro ostatní. V případě těchto pochodníků musím říci, že bych je nechala, ať si za cíl svých alkoholových či rodinných procházek vyberou některý z desítek pochodů, který se u nás každoročně koná, a Prčice bych pojala jako "promoce na vysoké škole" pro tu hrstku vyvolených. Zajímalo by mě, co by pořadatelé ztratili, pokud by tras byla třetina, jejich délka nad 40 km a pochodníků řekněme 4.000...
Případné méně vnímavýmé návštěvníky tohoto webu, kteří by snad měli potřebu rýpat, bych ráda upozornila, že jsem v nedávné minulosti podobné akce nevyhledávala. Když jsme se však před pěti lety poprvé rozhodli, že si dojdeme do Prčice pro výroční turistickou známku pochodu, bylo okamžitě rozhodnuto, že to nebude zadarmo. Jelikož k výše popsané skupině lidí jsme se za žádnou cenu nechtěli přidat, vyrazili jsme na náš první pochod na trasu z Benešova dlouhou 44 kilometrů, což byla svého času druhá nejdelší trasa (po té pražské). Bez výrazné předchozí přípravy, bez kvalitní výbavy, bez zkušeností a aniž bychom tušili, co nás vlastně všechno čeká. Rozumní lidé okolo nás si klepali na čelo, ale my do cíle této trasy opravdu dorazili... O rok později jsme si trasu zopakovali a rok poté se objevila 51 km dlouhá trasa z Čerčan, kterou jsme dva roky po sobě využili. Letos jsme klesli na 42 km z Týnce, abychom si okoukli část trasy z Prahy...