2015-11 - 2015-12 - Nový Zéland

Obsah

Úvod, přípravy

Ačkoli dovolenou v Jižní Americe jsme se snažili naplánovat na podzimní měsíce, aby se rodiče kvůli hlídání Kellyho nemuseli nějak omezovat, nakonec se ukázalo, že první půlka října nebyla z jejich pohledu dobrá volba. Cestovatelských plánů máme spoustu, ale po návratu z Jižní Ameriky se ukázalo, že pro další dovolené musíme volit co nejvíce zimní termín. A protože v zimě lyžujeme a nechceme tento čas „ztratit“ cestováním po teplých krajích, jako ideální pro cestu do dalekých krajin se jeví listopad a prosinec. Zároveň je jasné, že pokud jde o poznávání, je vhodné v tuto dobu vycestovat na jižní polokouli, kde je v tu dobu jaro. A protože z Jižní Ameriky jsme se právě vrátili, do Afriky se nám zas až tak moc nechce a o Austrálii už teď víme, že je časově hodně náročná, takže jsme zvolili Nový Zéland.

Bezprostředně po návratu z Jižní Ameriky, už 26. října, jsem začala plánovat. S využitím různých průvodců, cestovatelských portálů, cestopisů a diskuzí jsem vytipovala zajímavá místa a seskládala je do předběžné trasy. Ta se postupem času měnila, jak se některá místa přidávala nebo ubírala. Nicméně účelem zatím bylo jen zhruba odhadnout nezbytný počet dní strávených na místě.

Letenky se dají koupit rok dopředu, takže v únoru jsem začala hledat. Představa byla parádní a našla jsem i lety, které jí dokonale naplnily – ráno dostatek času, v 11:00 odlet do Londýna, tam 3:25 na přestup a v 15:30 odlet do Los Angeles, kde je po 11:30 letu jen dvouhodinové technické mezipřistání a bez změny letadla se pak dalších 13 hodin pokračuje rovnou do Aucklandu s příletem v 7:00, takže je k dispozici dostatek času na půjčení auta, prohlídku města a jeho pozdně večerní opuštění. Let zpátky se taky zdál být jasný – ráno v 5:40 odlet z Christchurche do Aucklandu a odtud v 9:55 do Soulu, přílet v 5:50, uložení kufrů do úschovy a přesun do města, nocleh, druhý den prohlídka města a po setmění přesun zpět na letiště, odkud pět minut před půlnocí letí letadlo do Prahy s mezipřistáním v Istanbulu. To celé se mi ale vinou kombinování různých leteckých společností a jejich aliancí nepodařilo v různých systémech vyhledat a systémy donutit, aby to celé sestavily do zpáteční letenky, některé lety mi v navazujících vůbec nenabízely, byť jednotlivě je v evidenci měly… Prostě systémy na prd :-). Samozřejmě jsem to mohla naklikat jednotlivě, což jsem taky zkusila, ale po zjištění koncové ceny jsem si smíchy poprskala displej :-).

Postupně jsem tedy slevila z požadovaného mezipřistání/stopoveru v Soulu, následně z požadavku obletět zeměkouli ve směru z východu na západ, což je pro nás ten lepší časový posun, ze kterého se nemusíme další 2 týdny vzpamatovávat, a nakonec i z požadavku nemít mezipřistání v Austrálii, což by mě logicky lákalo k prohlídce města a při budoucí cílené návštěvě by mě štvalo, že už jsem tam byla. Ale co, v New Yorku už jsem taky byla mockrát a pořád je tam na co koukat… :-)

Nakonec, po ustoupení ze svých, dle rezervačních systémů očividně nesmyslných, požadavků jsem tedy našla letenky, které tak nějak odpovídaly požadavkům.

Fri, Nov 20, 3:50p
PRG Prague, Czech Republic
Sat, Nov 21, 12:55a
DXB Dubai, United Arab Emirates
Qantas Airways
Sat, Nov 21, 10:15a
DXB Dubai, United Arab Emirates
Sun, Nov 22, 7:00
SYD Sydney, NSW, Australia
Qantas Airways
Sun, Nov 22, 8:45a
SYD Sydney, NSW, Australia
Sun, Nov 22, 2:00p
AKL Auckland, New Zealand
Qantas Airways
Sun, Nov 29, 8:35p
CHC Christchurch, New Zealand
Sun, Nov 29, 9:55p
AKL Auckland, New Zealand
Air New Zealand
Mon, Dec 7, 6:10a
AKL Auckland, New Zealand
Mon, Dec 7, 7:45a
SYD Sydney, NSW, Australia
Qantas Airways
Mon, Dec 7, 9:45p
SYD Sydney, NSW, Australia
Tue, Dec 8, 5:15a
DXB Dubai, United Arab Emirates
Qantas Airways
Tue, Dec 8, 8:55a
DXB Dubai, United Arab Emirates
Tue, Dec 8, 12:35
PRG Prague, Czech Republic
Qantas Airways

Bohužel rezervační systémy stále trvaly na svém a jako zpáteční tato kombinace vyhledat nešla, byť tentokrát jsem si hlídala letecké společnosti a jejich aliance. Finálně jsem se tedy rozhodla požádat o pomoc někoho, kdo má možnost se v tom debilním rezervačním systému proklikat k víc letům a podrobnostem…

Průběžně jsem také dolaďovala program, potřebujeme ho co nejpodrobnější kvůli budoucímu nákupu letenek, rezervaci ubytování, jízdenek, vstupenek… Nejvýznamnější změnou, kterou program od své první verze z října 2014 doznal, bylo zařazení Northlandu a NP Abel Tasman do programu a naopak vynechání nejjižnějšího cípu jižního ostrova a Kaikoury.

Do karet nám hrají dlouhé letní dny, na přelomu listopadu a prosince by se mělo ráno rozednívat okolo šesté a večer stmívat po osmé, což je víc než vyhovující. Na druhou stranu to svádí ke snaze využít celý takto dlouhý den, takže program je hodně nabitý a to se v něm ještě nepočítá s hledáním parkování v cílových místech a s nákupy jídla včetně zásob pro dny mimo civilizaci. Uvidíme…

3. 3. 2015

Dnes jsem v podstatě zfinalizovala program, proklikala jsem všechny weby, které mi Google vyhodil na heslo „Nový Zéland“ na prvních asi pěti stránkách výsledků vyhledávání, takže si troufám říct, že mi nic neuniklo :-).

Narazila jsem i na zkušenosti lidí se zamítnutím vstupu, občas se ty problémy objevují v Dubaji na mezipřistání nebo na letištích v jihovýchodní Asii, ráda bych se tedy Dubaji vyhnula a částečně se vrátila k původní variantě:

Fri, Nov 20, 11:00a
PRG Prague, Czech Republic
Fri, Nov 20, 12:05p
LHR London, ENG, United Kingdom
British Airways
Fri, Nov 20, 3:30p
LHR London, ENG, United Kingdom
Fri, Nov 20, 7:00p
LAX Los Angeles, CA
Air New Zealand
Fri, Nov 20, 9:00p
LAX Los Angeles, CA
Sun, Nov 22, 7:00a
AKL Auckland, New Zealand
Air New Zealand
Sun, Dec 6, 8:35p
CHC Christchurch, New Zealand
Sun, Dec 6, 9:55p
AKL Auckland, New Zealand
Air New Zealand
Mon, Dec 7, 6:10a
AKL Auckland, New Zealand
Mon, Dec 7, 7:45a
SYD Sydney, NSW, Australia
Qantas Airways
Mon, Dec 7, 9:45p
SYD Sydney, NSW, Australia
Tue, Dec 8, 5:15a
DXB Dubai, United Arab Emirates
Qantas Airways
Tue, Dec 8, 8:55a
DXB Dubai, United Arab Emirates
Tue, Dec 8, 12:35p
PRG Prague, Czech Republic
Qantas Airways

Během válení se u krbu v Bubble house ve Francii to příští týden doladíme, prodiskutujeme a pokud Kelly i naši vzájemné hlídání zvládnou :), po návratu z hor se pokusíme koupit letenky.

4. 3. 2015

Dnes jsem se pokusila své informace o letenkách posunout někam dál a poslala jsem předběžné dotazy ve snaze najít lidi, kteří budou schopni nám naklikat zpáteční letenku z těch letenek, které jsme si vybrali.

V cestopisech jsem narazila na doporučení cestovní agentury Ing. Oldřich Thér, takže jsem pánovi poslala dvě námi vybrané varianty letenek s tím, že bychom rádi znali cenu těch variant a ještě s dotazem, jak je to teď s těmi problémy se vstupem. Odpověď přišla poměrně rychle, nicméně dvě vzorové naceněné letenky nebyly ty námi vybrané lety, chybně tam byl místní přelet a cena letenky s Emirates vycházela o cca 1.000 Kč levněji než při bookování přes Kayak, což je částka směšná, když rozptyl letenek od různých společností jsou i desetitisíce.

20. 4. 2015

Usoudili jsme, že už je čas ty letenky uzavřít. Nevím, proč nás to nenapadlo dřív a sháněli jsme zpáteční letenku do Aucklandu s tím, že z Christchurch tam přeletíme místním spojem, ale naštěstí nás napadlo se podívat, jestli by se nedalo z Christchurche do Sydney letět přímo. Dalo.

Definitivně jsme se tedy rozhodli pro následující lety:

Fri, Nov 20, 3:50p
PRG Prague, Czech Republic
Sat, Nov 21, 12:55a
DXB Dubai, United Arab Emirates
Emirates
Sat, Nov 21, 10:15a
DXB Dubai, United Arab Emirates
Sun, Nov 22, 7:00a
SYD Sydney, NSW, Australia
Emirates
Sun, Nov 22, 8:45a
SYD Sydney, NSW, Australia
Sun, Nov 22, 2:00p
AKL Auckland, New Zealand
Emirates
Sun, Dec 6, 7:00a
CHC Christchurch, New Zealand
Sun, Dec 6, 8:30a
SYD Sydney, NSW, Australia
Qantas
Sun, Dec 6, 9:45p
SYD Sydney, NSW, Australia
Mon, Dec 7, 5:15a
DXB Dubai, United Arab Emirates
Emirates
Mon, Dec 7, 8:55a
DXB Dubai, United Arab Emirates
Mon, Dec 7, 12:35p
PRG Prague, Czech Republic
Emirates

Ušetří nám to pár hodin času, o které můžeme třeba přijet co Christchurche dřív nebo které tam můžeme využít.

22. 4. 2015

Původně nešly tyhle (nebo jim hodně podobné) spoje naklikat na jednu letenku, nicméně když jsem to tentokrát zkusila znovu, letenku mi systém našel. Postupně jsem vyzkoušela různé systémy a získala tak různé ceny od různých prodejců.

Znovu jsem také oslovila Ing. Théra a nově také agenturu CK True Travel, jestli by nám mohli nacenit tuhle požadovanou letenku. Pan Thér mi nacenil několik variant, ale tu požadovanou ne. Nabízel letenku s mezipřistáním v Brisbane s přistáním o půl hodiny později, než byla ta naše požadovaná (že prý nás ta půlhodina nespasí) nebo cestou zpátky s přespáním v Sydney. Nakonec jsme se dobrali v podstatě až k té námi požadované, ale když jsem pak panu Thérovi napsala, za kolik jsem to našla v rezervačním systému a že zájem máme, jen pokud jí sežene levněji, už se neozval...

Z CK True Travel se ozvali až druhý den (23. 4.), ale pocit jsem z toho měla rozhodně lepší. Předně nacenili tu námi poptávanou letenku, byť se tedy s cenou nedostali pod tu, kterou jsem sama našla. Nabídli ale i levnější alternativy a podle požadavků poslali nabídku i na auta, která vypadá velmi zajímavě.

Letenku jsme se nakonec rozhodli koupit sami, protože v mezičase se mi (po mnoha měsících hledání letenek) konečně povedlo si trochu „ochočit“ systémy a dostala jsem se až k SuperLetuška.cz, která používá k vyhledávání systém Galileo, zatímco Letuška.cz využívá systém Amadeus. Galileo mi nabídnul víc voleb a především zdaleka nejlepší cenu.

23. 4. 2015

Ráno jsme se nebyli schopni dohodnout, jestli půjdeme přímo do Letušky a zkusíme to zařídit tam, nebo to budeme objednávat online a platit kartou přes internet, takže jsme si peníze k sobě nevzali.

Až během dne jsme usoudili, že na pobočce nám nic lepšího nenabídnou a že to tedy pořešíme online. Bylo tedy potřeba vložit hotovost na účet, což jsem se pokusila udělat po příchodu domů pomocí nejbližšího vkladového bankomatu, ale bankomat mě přivítal informací, že je mimo provoz.

24. 4. 2015

Ráno cestou do práce jsme se stavili u dalšího vkladového bankomatu na Miladě Horákové, kde vkladový bankomat fungoval, takže jsem vložila peníze na účet. Než jsem dorazila do práce, už tam byly připsané.

Postupně jsme se tedy proklikali rezervačním systémem, vyplnili potřebné údaje a zvolili si dokonce i místa v letadle – to jsem ještě neviděla, že by to šlo už při rezervaci.

Navýšila jsem limit na platební kartě a provedla platbu, která neproběhla. V internetovém bankovnictví jsem pak zjistila, že tam mám nastavený zvlášť limit pro platby kartou přes internet jen na 2500. I po neproběhnuté platbě bylo naštěstí pořád možné se proklikat k jejímu opětovnému zadání, takže jsem navýšila i druhý tenhle limit a podruhé už platba proběhla bez problémů.

V podstatě hotový máme i itinerář, kde je potřeba jen doladit nějaké drobnosti. Díky pozdějšímu odletu nám tam vybyl asi půlden času, takže do Christchurche můžeme přijet později a cestou se ještě někde zastavit, případně celý itinerář posunout tak nějak, abychom tím vyřešili časový pres v Queenstownu.

30. 4. 2015

S CK True Travel jsme chtěli pořešit půjčení auta, ale úplně jsem se paní Halaszové zapomněla ozvat, takže se to o několik dní opozdilo. Nakonec jsme se domluvily, že se 6. května sejdeme osobně, protože řešit naše požadavky po e-mailu by asi bylo komplikované.

4. 5. 2015

Pokud má cestující letenku koupenou přímo přes Emirates, dávají při mezipřistání dlouhém 8 – 24 hodin nocleh a stravu. Když jsem to před časem googlila, našla jsem info, že se letenka musí koupit přímo přes jejich web, aby na to byl nárok. A cena letenky byla neúměrně dražší, že jsme usoudili, že to nemá cenu. Ale Michal se dneska nějakým způsobem proklikal až k tomu formuláři a pokoj zamluvil.

5. 5. 2015

Usoudila jsem, že před domlouváním auta je vhodné ještě popřemýšlet nad itinerářem. Myslím, že je nesmysl ztrácet půl dne času plavbou ze Severního ostrova na Jižní, byť přinejmenším příjezd k Jižnímu ostrovu je asi krásný. Hlavně když jsem zjistila, že na noční loď, která odplouvá už ve 2:30, je možné se nalodit už večer a jsou tam za 40 NZD k dispozici kajuty na spaní. Jenže když jsem pak hledala další informace, zjistila jsem, že trajekt v nějaké dny nejezdí. Pak přicházel v úvahu předchozí trajekt, který odplouvá ve 20:45, ten ale asi zas bere jen pasažéry s auty, protože je primárně nákladní a některé půjčovny nedovolují převážet auto mezi ostrovy a funguje to tak, že se ve Wellingtonu auto vrátí a v Pictonu vyzvedne jiné. Aktuálně se lístky na trajekt na listopad koupit nedají a v tabulkách s časy plaveb na webu je trochu chaos. Třeba budou v CK True Travel vědět víc…

6. 5. 2015

Ráno jsem si vytiskla nějaké podklady a na 10:00 jsme vyrazili do CK True Travel. Tramvaje si jezdily, jak se jim zachtělo, takže jsme přijeli později a ještě jsme to nemohli najít, mají tam jen malou cedulku a uvnitř jednu spíš takovou „zasedačku“, do které se vstupuje přes velkou prodejnu Letušky.

Paní Halaszová je moc sympatická a ochotná. Hned se vrhla na náš itinerář, trochu se zděsila, že to nemůžeme stihnout, ale brzy pochopila, že jsme na takový režim zvyklí, navíc jsme jí vysvětlili, že počítáme s tím, že případně některé věci vynecháme. Takže nám doporučila, co případně vynechat (v itineráři označila hvězdičkou) a naopak nám tam dopsala místa, která bychom vynechat neměli. Stejně budeme ještě upravovat itinerář, takže to můžeme trochu přeházet a připravit si alternativy.

Pak jsme pořešili auto. Nezpevněných cest se prý bát nemusíme a o výlukách v pojistných podmínkách se nezmínila. Auto si budeme převážet ze Severního ostrova na Jižní, nebude se měnit, to je taky pohoda, že nebudeme vláčet věci v ruce.

Nakonec jsme místo Forda Focuse vybrali jen Toyotu Yaris. V ceně nijak extra rozdíl není, asi jen 8 NZD na den, ale ta Toyota bude pohodlnější na ježdění a parkování, bude mít menší spotřebu a nám určitě stačí…

Když se k autu nakliká pojištění s nulovou spolu-účastí, druhý řidič je zdarma, auto na trajektu je v ceně, platí se jen 2× 69 NZD za dva lidi, vychází to celkově na $1113.

Trajekt je možný ten, který odplouvá 29. 11. 2015 ve 2:30, v té celkové ceně není akorát kajuta, která by měla stát $40.

Nadiktovali jsme paní Halaszové potřebné údaje, pošle nám zálohovou fakturu, abychom uhradili 15% zálohu, pak dostaneme všechny potřebné podklady a zbytek částky doplatíme na místě.

7. 5. 2015

Paní Halaszová mi v noci posílala e-mail s fakturou na úhradu zálohy ve výši 15%. K jejímu e-mailu jsem se dostala až během dopoledne. Auto je v půjčovně rezervované, ale lístky na trajekt prý ještě nejsou k dispozici, tak je půjčovna nemůže zajistit, tak doufám, že na ten náš vybraný trajekt budou…

Na faktuře jsem našla chybku, místo Toyoty Yaris nám tam napsali Toyotu Corolla. Normálně bych to neřešila, ale Apex má Corollu v nabídce taky a za stejnou cenu, jenže starší, se zbytečně vysokým objemem motoru a hlavně s manuální převodovkou. A tu nechceme :-). Ale v rezervaci auta to měli u Apexu správně, takže to byla jen formalita.

Spíš jsme řešili čas a místo vracení auta. Nevím proč, ale paní Halaszová nám tam dala vrácení ve 13:15, to se nám zrovna moc nehodí a vracení na letišti asi taky ne. I když zatím itinerář pro poslední den hotový nemáme a aktuálně počítám se dvěma možnostmi

  • buď ještě 4. 12. večer zamíříme někam, kde pak strávíme 5. 12. dopoledne, pak odjedeme do Christchurch, kde navštívíme Orana Wildlife Park, zajedeme na ubytování do hotelu u letiště, kde necháme věci a odvezeme se do centra,
  • nebo přijedeme do Christchurch už 4.12. večer, na ubytování necháme věci, ráno zajedeme někam v okolí, pak navštívíme Orana Wildlife Park a odvezeme se do centra.

V obou případech pak v centru vrátíme auto, projdeme si centrum města a botanickou zahradu a nějak se vrátíme do hotelu, odkud druhý den ráno můžeme jít na letiště i pěšky.

Pokud budeme auto vracet na letišti, budeme tam muset jet po návštěvě Orana Wildlife Park a do centra by nás pak odvezli buď oni, nebo bychom se tam museli nějak dostat sami. Problém by to asi nebyl, jen by nás to trochu zdrželo, tak se na tu variantu musíme připravit.

Paní Halaszové jsem ještě napsala e-mail s oběma připomínkami. Fakturu mi poslala novou, opravenou. Čas odevzdání auta prý upraví, až bude s půjčovnou řešit ten trajekt, a navíc je možné se na změnách domluvit ještě v půjčovně při převzetí auta. Případně jim napíšeme pár týdnů před příletem e-mail, jestli by to mohli upravit.

11. 5. 2015

Auto je rezervované, záloha zaplacená. Papíry od CK True Travel zatím nemáme kvůli lístkům na trajekt, které ještě nejdou koupit. Nevidím důvod, proč by měl být s trajektem problém, takže s tím počítáme, i když pochybuji, že za nás vykomunikují ještě tu kajutu, to už pak asi budeme muset sami…

Každopádně nastal čas to celé doplánovat a začít řešit různé rezervace, které nejsou na trajektu závislé. Během dneška jsem tedy vytipovala možná ubytování v jednotlivých místech. Z původně plánovaných motelů jsme „slevili“ na hostely – zdaleka nejen kvůli ceně. Všechny vybrané hostely mají dobré hodnocení, pokoje vypadají spíš jak ve slušném hotelu či penzionu a jsou vždy s vlastním sociálním zařízením. Výhodou je ovšem hlavně další vybavení hostelů, ve kterých jsou kuchyňky, prádelny, sušárny. Neplánujeme nic z toho využívat, ale pokud během dne promokneme, může se sušička hodit…

Nakonec jsem vymyslela i program na poslední půlden, pro který jsme neměli využití. Noc ze 4. na 5. 12. strávíme v Arthur's Pass, kde si pátého dopoledne dáme menší trek a pak teprve pojedeme do Christchurch.

V itineráři jsem také označila položky „must see“, čímž jsem vyselektovala takové „vycpávky“, které je možné v krajním případě vynechat, pokud se nám někde jinde bude líbit víc nebo pokud prostě nebudeme stíhat.

14. 5. 2015

Postupně jsem den po dni začala finalizovat itinerář, abychom mohli začít řešit rezervace. Mimo ubytování, u kterého je potřeba vždy ještě prostudovat podmínky platby, check-in a check-out atd. mi přišla nejdůležitější doprava z National Park na začátek Tongariro Alpine Crossing. V podmínkách nebylo úplně jasně uvedené, kdy se doprava platí, takže jsem se na to rovnou dotázala. Prý až ráno při odjezdu. Takže jsem dneska ten ranní shuttle zarezervovala. Chtějí, abychom jim den předem zavolali a potvrdili místa a získali informace o počasí, ale to vyřešíme tím, že jim nějak před odletem pošleme mail, ve kterém potvrdíme místa a sdělíme jim, že se u nich den předem zastavíme osobně.

18. 5. 2015

Postupně procházím itinerář, což znamená, že znovu zvažuji časovou náročnost, kontroluji zadané časy přejezdů, doplňuji informace, ceny, odkazy, u měst sestavuji prohlídkové okruhy a postupně tisknu různé mapky a letáčky, které třídím do desek po jednotlivých dnech.

Paní Halaszovou jsem dnes požádala o potvrzení, že jim dorazila naše platba zálohy za auto.

20. 5. 2015

Dnes jsem dofinalizovala itinerář a paní Halaszová mi potvrdila, že dorazila platba naší zálohy a poslala nám voucher na auto s informacemi, jak postupovat po příletu.

21. 5. 2015

Dnes mi paní Halaszová psala, že se trajekt povedlo zařídit na námi požadovaný termín i s kajutou a jako bonus mi poslala i potvrzení s rezervačním číslem. Jestli jsem si chvílemi říkala, že se to vleče a měli jsme si to zařídit sami, tak teď už jsem v klidu, když mám své papíry komplet :-).

25. 5. 2015

Itinerář je zfinalizován s tím, že když bude na místě časový problém, prostě se nějaká méně důležitá věc cestou vynechá, aby se čas ušetřil. Takže jsem dnes zarezervovala první dvě ubytování, hostely od BBH v National Park a Punakaiki.

29. 5. 2015

V uplynulých dnech jsem postupně rezervovala další ubytování – hostel Bamber House v Aucklandu, Astray v Rotoruře, Hikurangi ve Whanganui, Ivory Towers ve Fox Glarier a přes booking.com hotel v Balclutha.

12. 6. 2015

V posledních dnech zajímavě klesá kurz novozélandského dolaru, takže se postupně pokouším prokousat rezervacemi ubytování. Nyní již máme rezervovaný hostel v Te Anau, motel v Arthur’s Pass, hotel v Christchurch u letiště a ubytování ve Twizelu. Tam bych tedy radši jiné, ale těm nefungují webové stránky, takže prozatím to máme takto.

18. 6. 2015

Včera jsem rezervovala ubytování na první noc u Kaihu a zbývá už jen dořešit ubytování ve Waihi.

Od Franz Josef Glacier Guides jsem zjistila pár informací a dnes jsem se díky dobrému kurzu definitivně rozhoupala rezervovat helikoptérové výlety na ledovec. V internetovém bankovnictví jsem si zvýšila limit na platební kartě a proklikala se rezervací, nicméně ani na druhý pokus se mi nepodařilo provést platbu kartou. Na pomoc přispěchal Miki s tou svojí a platba proběhla bez problému. Když jsem pak zase snižovala limit na kartě, zjistila jsem, že ten vyšší limit platil jen pro výběry z bankomatu a pro platby u obchodníků, ale ne pro platbu kartou online, tam zůstal původní nižší limit. Už se mi to v minulosti jednou stalo a nechápu, proč mě teď nenapadlo to zkontrolovat, ale trvám na tom, že je to v tom bankovnictví špatně označené, chybí tam nějaké použitelné popisky a na změnu limitu je tam jen jedno políčko, jak má klient tušit, které limity se tím změní…

1. 8. 2015

Dnes jsme vyrazili do Krkonoš na tréninkový trek z Pece pod Sněžkou na Sněžku a po hřebeni až přes Luční horu zpět do Pece, což je převýšením i délkou o trochu více, než kolik má plánovaný novozélandský Tongariro Alpine Crossing.

Cestou domů jsme se zastavili v Trutnově. Včera večer jsme si objednali 2000 novozélandských dolarů k vyzvednutí v tamní směnárně. Nečekali jsme, že to vůbec zvládnou, ale povedlo se jim pro nás připravit 1000 NZD, takže máme alespoň něco.

5. 8. 2015

Před několika dny, 2. srpna, mi dorazila zpráva z hostelu v Aucklandu, že prý od 1. října už nebudou členy BBH, takže musí zrušit naší rezervaci a že pokud máme o ubytování u nich zájem, máme to rezervovat přes jejich web nebo jim poslat e-mail.

Na webu jim chyběly „Terms & Conditions“, takže se nedalo zjistit, jaká jsou pravidla pro storno, a taky cena byla o pár dolarů vyšší. Našla jsem je ale na portálu Hostelworld.com, kde podmínky uvedené byly a cena byla také lepší, byť tedy bylo potřeba zaplatit pár dolarů zálohu, která je v případě zrušení nevratná.

17. 8. 2015

Přes víkend jsme porovnali různé možné plavby po Milford Sound a vypadla nám z toho jako nejlepší plavba Milford Sound Encounter Nature Cruise od Southern Discoveries odplouvající v 9:45 ráno. Při objednávce online byla zlevněná z 89 NZD o 10%, takže jsem jí dnes rovnou objednala.

28. 8. 2015

Dneska jsme zarezervovali poslední chybějící ubytování. Původně jsme hledali nějaké jiné, protože Palm Hotel Waihi nám přišel zbytečně drahý, ale v okolí jsme nic použitelného nenašli a nakonec nám přišlo lepší vzít ubytování na místě, odkud to budeme mít blízko.

12. 9. 2015

Dnes mi dorazila zpráva z dalšího hostelu, tentokrát z Ashtray z Rotoruře. Že prý ani oni už nebudou členy BBH, takže musí zrušit naší rezervaci a že pokud máme o ubytování u nich zájem, máme to rezervovat přes jejich web, takže jsem to musela zarezervovat znovu. Rovnou jsem to musela zaplatit kartou. Těch 80 NZD vyšlo na -1.231,34 CZK, což je úžasných 15,39 CZK za NZD. Setrvale to klesá, kéž by to chtělo ještě pár týdnů vydržet… :-)

24. 9. 2015

Během dneška mi dorazily čtyři e-maily ohledně změny ceny BBH hostelů. Při rezervaci jsme na možnou změnu byli upozorněni, takže jsme s tím počítali, ale u dvou to bylo dražší o 10 NZD, u třetího o 8 NZD a čtvrtý je naopak o 2 NZD levnější :-).

5. 10. 2015

Dnes mi dorazil další e-mail z hostelu ve Whanganui, tentokrát s informací o zrušení rezervace z důvodu, že už nebudou členy BBH. Ještě že jsme si nezaplatili za tu slevovou kartičku BBH, už jí v podstatě nemáme kde použít, přímo u BBH nám zbyly jen 4.

Hostel ve Whanganui jsme opět zarezervovali napřímo.

2. 11. 2015

Ráno na 7:30 jsme šli oba na předodjezdovou kontrolu k zubařce. Mně objevila a opravila kaz, Míša vyváznul bez zákroku. Šel pak ale ještě na kožní, kde se si to vynahradil :-).

Cestou z práce jsme zajeli nejdříve do Jungmannovy do obchodu s mapami a průvodci, kde jsme koupili autoatlas, abychom se nemuseli úplně spoléhat na navigaci. Dopravní inspektorát už v Jungmannově nesídlí, museli jsme na Vyšehrad. Tam nám každému po předložení formuláře a fotky a po zaplacení 50 Kč vystavili mezinárodní řidičský průkaz.

4. 11. 2015

Miki dnes porovnal různá cestovní pojištění a vybral pojištění Excelent od Axa Assistance. Našel k tomu i slevové kupóny na dost výraznou slevu, takže pojištění za oba vyšlo jen na 1.555 Kč. Rovnou uzavřel pojistnou smlouvu a zaplatil to.

6. 11. 2015

Dnes mi přišel e-mail z knihovny o splněné rezervaci na průvodce Lonely Planet, takže jsem těsně před 16. hodinou naběhla na naší pobočku, abych si průvodce vyzvedla. Původně jsem ho chtěla jen nastudovat, případně naskenovat či nafotit, ale když se mi ho podaří během příštího týdne prodloužit, budu ho moct vrátit až po návratu.

8. 11. 2015

O víkendu jsem zfinalizovala itinerář – ověřila souřadnice parkování, časy, ceny i různé poznámky, dohledala chybějící informace i mapky. Zbývá dopracovat poslední den v Sydney, který měl na starosti Miki, ale moc se k tomu nemá

11. 11. 2015

Během dneška jsem doplánovala Sydney, takže itinerář už je celý hotový a čeká ho jenom závěrečná kontrola.

Na internetu jsem dnes nastudovala problematiku turistických víz do Austrálie, která jsem doteď neřešila, protože jsem očekávala, že Sydney řeší Miki. Zjistila jsem, že pro naše potřeby je nezbytné australské vízum, takže jsme přes webový formulář požádali o víza eVisitor. Ve formuláři překvapivě nechtěli skoro nic vyplnit, ačkoli klasické newebové formuláře mají několik stránek a ptají se na nedávno navštívené země, kontakt se zvířaty, prodělané nemoci… Tady nic takového. Tak snad nám ta víza dají :-).

15. 11. 2015

Miki v mezičase začal plašit, že mají na vyřízení víz 30 dní, že 60% Čechů australská víza nedostane, že pokud nebudeme mít víza, nepustí nás při cestě zpátky v Christchurch do letadla (protože bez víz je možné být na australském letišti maximálně 8 hodin a my tam máme být 14 hodin) a že když při vstupu na Zéland imigrační úředník uvidí, že australská víza nemáme, nemusí nás pustit na Zéland, který bychom potom nemohli opustit…

Napsal tedy e-mail na londýnskou centrálu s dotazem, jak máme postupovat, ale dřív, než mu stihli odpovědět, mu víza v noci z pátku na sobotu přidělili. Mně pak ze soboty na neděli. Nevím, že jsem si po těch letech ještě nezvykla, že Miki všechno řeší na poslední chvíli a že je lepší se na něj nespoléhat :-).

18. 11. 2015

Včera jsme doma uklidili, neb návraty do nepořádku nesnáším, a ozdobili vánoční stromeček, protože jsme si zvykli ho zdobit začátkem adventu, protože nám přijde smysluplnější mít ho po dobu očekávání Vánoc, než ho pak mít do konce ledna, kdy už o Vánocích nikdo neví. Vrátíme se tedy do předvánoční atmosféry – ostatně od návratu bude do Štědrého dne zbývat jen něco přes 2 týdny.

K dnešnímu dni už snad máme vše potřebné. Zbývá vytisknout poslední verzi itineráře, nakopírovat všechny potřebné dokumenty na notebook a flashku, dobalit pár posledních maličkostí, Kellyho, který překvapivě chudák ještě nic netuší, přesunout k našim, kteří musí dostat potřebné instrukce a vydat se na dalekou cestu. Jak trefně říká Miki: „Zéland je daleko. Je tak daleko, až je skoro úplně nejvíc nejdál :-)“

19. 11. 2015

Po práci jsem připravila všechno na přesun Kellyho k našim. Bál se, ale už u jejich vchodových dveří zjistil, kam má namířeno a začal být zvědavý. U rodičů se rychle rozkoukal, pobyl mezi námi a zalezl si, až když jsem mu vnutila trochu kapsičky s jeho pravidelnou dávnou léků. Byl to boj mu vnutit alespoň toto, granule ani vodu nechtěl.

U našich jsme pobyli docela dlouho, domů jsme přišli později. Ničemu to ale moc nevadí, spát můžeme v letadle :-). Dobalili jsme poslední maličkosti, odškrtali poslední úkoly a spát šli asi v půl dvanácté. V noci jsem toho moc nenaspala, trochu mě stresoval Kelly, jak to zvládnou.

Šipka Zpět na „Obsah“

20. 11. 2015 - Odlet z Prahy do Dubaje

Ráno jsme vstávali o půl hodiny dříve, než normálně, abychom do kufru nastrkali poslední drogerii a na vrch placaté větší věci jako je osuška nebo menší deka pro případ, že by byla fakt zima nebo někdo onemocněl.

Zlikvidovali jsme odpadky, odpojili některé spotřebiče, vypnuli vodu, snad jsme na nic nezapomněli… Odnosili věci do auta a asi v 7:30 vyrazili do práce. U vjezdu do Blanky jsem si vzpomněla, že jsem zapomněla doma svojí Open Card a že bych si tedy musela pro cestu na letiště i z letiště koupit lístek. Jelikož od začátku léta a díky zprovoznění Blanky jezdíme už nějakých 5 měsíců autem, celou dobu roční kupón na Open Card nevyužívám a představa, že bych měla platit další peníze za dopravu, kterou už mám dávno předplacenou, se mi moc nelíbila. Mikimu se asi moc nechtělo, ale nakonec to sám od sebe otočil. Cestou domů jsem ještě zjistila, že se mi páře ucho na brašně k foťáku, takže doma jsem kromě Open Card vzala ještě špulku nitě s jehlou.

Do práce jsme nakonec dorazili asi v 8:15. Během dopoledne jsme dodělali poslední pracovní věci, několikrát vytiskli poslední verzi itineráře a zabalili kufry do fólie. Zrovna když jsem chtěla volat mámě, mi začal zvonit telefon. Hlásila, že Kelly s nimi odmítá spát v posteli, ale že si asi v noci nebo ráno vzal sám od sebe pár granulí, a že ráno Kellymu vnutila lžičku kapsičky a že si pak vzal i trochu sám. A po chvíli volala podruhé, že prý byla v kuchyni, Kelly tam přišel, vzal si pár granulí, napil se a zas odešel. Tak snad to nějak zvládnou, je mi jich líto všech… Každopádně Kelly aktuálně asi žere lépe, než za poslední měsíc a půl…

Na letiště jsme měli odjíždět ve 13:00, ale docela jsme nestíhali, vyráželi jsme asi o čtvrt hodiny později. Ničemu to ale nevadilo, místa v letadle jsme měli vybraná už z nákupu letenky, že bychom každý seděl jinde tedy nehrozilo.

Po příjezdu na letiště už bylo odbavení v plném proudu, postavili jsme se tedy do fronty. Ubíhala pomalu a za námi moc nepřibývala, ale asi ve 14:10 jsme se dostali k odbavovací přepážce. Vytištěnou letenku nechtěli, stačily pasy, ačkoli jsme letenky kupovali na staré, takže neseděla čísla pasů, pokud někde v systému byla uložená. Místa jsme dostali ta, která jsme si vybrali už při koupi letenky, kufry byly odeslány rovnou do Aucklandu a po menších komplikacích jsme dostali i vouchery na Dubai Connect, tedy na ubytování v hotelu v Dubaji.

Přesunuli jsme se k pasové kontrole, kde fronty moc nepoustupovaly. Přeběhnutím do vedlejší jsme si pomohli asi o minutu :-). Úředníkovi očividně nějak pomalu fungoval systém či co, ale u mě to byla rychlovka, za pár vteřin jsem byla pryč. Miki už stál s nosem nalepeným na sklo a vyhlížel letadla, nicméně jediné viditelné letadlo byla nějaká stará ruská troska :-). Došli jsme k bráně, dopili pití a vystáli krátkou frontu na bezpečnostní prohlídku. Z batohu jsem vyndala zvlášť oba turistické průvodce, notebook, taštičku se změtí různých kabelů a igelitový sáček s tekutinami. Žádné kapsy, žádný pásek, rámem jsem tedy konečně prošla bez problémů. Vtipnější pak bylo naskládat ty věci zase zpátky do batohu, ale při čekání na nástup do letadla jsem na to měla dost času. Během čekání na nástup jsme vyfotili naše letadlo (registrace A6-ENH) a pozorovali startující a přistávající letadla.

V letadle (Boeing 777-300ER) sedíme až v zadní části na místech 46A a 46B, kde se letadlo zužuje a tedy jsou tam v kraji místo tří sedaček vedle sebe jen dvě. Z tohoto důvodu jsme nastupovali mezi prvními. Čas jsem po celou dobu na letišti a v letadle moc nesledovala, takže nevím, jak moc na čas jsme nastupovali nebo vzlétali.

Po usazení na místo jsme prozkoumali vybavení – přibližně 12” dotykový displej, rozhodně větší, než jaký má můj notebook Asus Eee :-). K tomu zástrčka na USB a klasická zásuvka na 110V. Ještě před startem jsme dostali teplé vlhké ubrousky na utření, což je luxus, který známe jen z letu Praha-Zanzibar-Mombasa-Praha.

Takže – Let’s the fun begin!

Při startu jsme sledovali kamery, které jsou umístěné na letadle, takže je vlastně možné sledovat totéž, co vidí piloti z kabiny. Ihned po startu jsme vlétli do nízké oblačnosti, kvůli které nebylo nic moc vidět. Až na pobřeží Černého moře byly různé turbulence, některé už docela velké, kvůli kterým neustále oddalovali podávání jídla. Měla jsem v plánu se najíst a vyndat si notebook, abych dopsala deník a pak si buď číst některou z knížek, které jsem si na něj uložila, nebo zkouknout nějaký film či další díly Amazing Race. Jenže na jídlo došlo, až když už za námi byla polovina letu.

Jak jsem tak čekala, až bude jídlo, krátila jsem si čas posloucháním hudby a pozorováním okolí. Před námi seděl zřejmě korejský pár a pozorovat pána mě na nějakou chvíli zabavilo. Na hlavě měl takový 5 – 7 cm dlouhý sestřih a očividně hodně dbal na vzhled, protože co pět minut si vlasy prohrábnul, načechral, uhladil, urovnal a hned znovu, tohle kolečko zopakoval třeba 5× a pak si na ten fešný účes nasadil sluchátka, kterými si pokaždé na hlavě vybudoval malé „číro“. A za 5 minut se to celé opakovalo :-).

Jídlo rozváželi zepředu a trochu chaoticky, takže skončili asi dvě řady před námi. Pak přijeli zezadu a obsloužili všechny řady za námi. Pak se nás konečně zeptali, co si dáme k jídlu a přinesli ho. To už ve vedlejší uličce tácky sbírali a rozdávali druhou dávku pití.

K jídlu jsme si dali lososa s těstovinami a špenátem, druhou volbou bylo kuře. K tomu byla jako předkrm bresaola s waldorfským salátem, malý snack (slané keksy, sýr Kiri a rajčatový dip, dýňová houska s máslem a jako dezert vanilkový krém s meruňkovým přelivem a malá čokoládka. A kovové příbory, ty jsme poprvé a naposledy měli v té pseudo-business třídě od Travel Service při cestě do Keni :-). Čím dál víc to hlídám, takže mě na druhou stranu dost překvapilo, v čem všem byl palmový olej. Pití k nám vůbec nedorazilo a museli jsme si o něj říct, až když nám odnášeli tácky a nabízeli čaj nebo kávu. Miki ukořistil jihoafrické víno, já kromě čaje i vodu a džus.

Když nám to všechno konečně odnosili, pustila jsem se do dopsání deníku. Během psaní jsme dostali pití (jablečný džus), tentokrát regulérně už i my :-), a vanilkovou zmrzlinu. Na nějakou dobu nám zhasli a na stropě se objevily tečky různých velikostí, některé z nich dokonce mírně poblikávající, které představovaly hvězdnou oblohu.

Když Miki hlásil, že by šel na WC a že ho bolí zadek, prohlásila jsem, že tu hodinu to vydrží :-). Načež jsme zjistili, že jemu systém ukazuje čas do cíle 2:10 a mně 0:57 :-). Mikiho řada očividně letí jinam :-).

Víc, než dopsat deník do tohoto místa jsem do okamžiku, kdy bylo potřeba vypnout elektronická zařízení pro přistání, nestihla :-).

Před přistáním nám postupně sesbírali deky i sluchátka. Při té aktivitě jsem zaregistrovala dění přes uličku, kdy pán, zřejmě Emiráťan, sedící přes uličku o řadu za námi podal mezi sedačkami Češce sedící přes uličku od nás napůl složenou palubní vstupenku, na níž bylo napsáno telefonní číslo. Jen se na něj otočila a ukazovala mu zásnubní/snubní prstýnek.

Vypadalo to, že přiletíme v předstihu, ale před Dubají jsme kvůli špičce nějakou dobu kroužili, takže nakonec jsme asi přistáli docela na čas.

Přistání nebylo úplně měkké. Ani chobot tu pro nás neměli připravený. Jelikož v Praze jsme ke svým místům přišli zepředu, po zastavení letadla se všichni zvedli a postavili do uličky, že tím směrem budeme vystupovat. Jenže nám přistavili schůdky k zadnímu východu, ke kterému jsme to měli kousíček. A zatímco zadní část letadla už byla vystoupená, tamti stále stáli v uličce :-).

Venku bylo „krásných“ 27 °C. Zalezli jsme do autobusu, který záhy nastartoval a začal chrlit strašnou zimu. K terminálu jsme jeli pěkně dlouho. V hale jsme sjeli pomocí eskalátorů o dvě patra níž, našli přepážku Emirates, kde nám řekli, že máme projít pasovou kontrolou a jít k východu 1.

Na pasovce byl takový mladší kluk, ptal se, jak se mám a jak dlouho budu v Dubaji. Cestou k východu jsme míjeli snad desítky lidí s cedulkami s názvy hotelů a se jmény. Lituji těch, kteří se tam musí hledat… Za chvíli jsme už byli u správného východu, kde byla přepážka. Na chvíli jsme se posadili a během pár minut nás chlápek vyzval, ať jdeme s ním.

Odvedl nás k mikrobusu, bylo nás asi 15. Z letiště k hotelu to bylo docela daleko, ale cestou byl vidět Burj Khalifa a nádherný půlměsíc, z nějž byla vidět jen horní polovina.

V Arabian Park Hotelu nás nasměrovali přímo k přepážce určené na check-in. Stačilo přeložit vouchery, pasy, jednu palubní vstupenku na zítřejší let a sdělili nám, že ráno v 7:45 odjíždíme na letiště, v 7:15 nás vzbudí, abychom si mohli dát snídani, a dostali jsme kartu od pokoje 415.

Na pokoji byla zima. Chtěla jsem napsat „pekelná zima“, ale v pekle taková zima nebývá :-). Klimatizace nastavená na 15 °C. Rychlá sprcha mě zahřála jen na chvíli, uvařila jsem si tedy čaj.

Pak jsem dopsala deník a asi ve 2:15 místního času šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

21. 11. 2015 - Přelet z Dubaje do Sydney

Budíka jsme měli na 7:00. V noci jsem byla několikrát vzhůru, protože na pokoji byla strašná zima, spala jsem dokonce přikrytá osuškou. Na 7:15 jsme měli domluvené buzení, nejprve volal nějaký budící automat a po chvíli ještě někdo z recepce. Po rychlé hygieně a zabalení těch pár věcí, co s sebou máme, jsme asi v 7:20 vyrazili na snídani. Dala jsem si míchaná vajíčka, salám, nějakou zeleninu, k tomu toust a dvě sklenice pomerančového džusu.

Na 7:45 jsme měli domluvený odvoz na letiště, ale jak už to v těchto zemích bývá, dlouho žádný mikrobus nepřijížděl, a když konečně jeden dorazil, sdělili nám, že máme počkat na další. Čas jsme trávili focením Burj Khalify, který byl od hotelu vidět.

Mikrobus dorazil asi v 7:55 a zamířili jsme na letiště. Cestou byl zas vidět Burj Khalifa, ale fotit se nedal, vždycky byl nějak nevhodně umístěný. Na letišti jsme od mikrobusu šli rovnou do odletové haly, protože už jsme měli palubní vstupenky na navazující let. Ani tam nebylo co zařizovat, rovnou jsme prošli přes pasovou kontrolu a na ní navazující bezpečnostní prohlídku. V bezcelní zóně jsme měli asi 45 minut čas, tak jsme se trochu prošli, ale jinak tam nebylo co dělat.

Když jsme přišli k východu do letadla, už se procházelo kontrolou. Za ní následovala další, očividně improvizovaná, ruční prohlídka zavazadel zaměřená na tekutiny. Zřejmě je zajímal větší objem tekutin a nedovolili vzít si na palubu ani pití koupené v bezcelní zóně. Nic takového jsme ale neměli, takže kontrola byla rychlá.

Pak jsme chvíli čekali na nástup do letadla (registrace A6-EDC). Jako první opět volali naší skupinu, takže jsme nastupovali brzy. Dost dlouho byly otevřené dveře do pilotní kabiny, takže máme i nějaké fotky. Kromě deky, polštářku a sluchátek jsme tentokrát dostali i malou taštičku s ponožkami, klapkami na oči a zubním kartáčkem s pastou. Odlet trochu zdrželo nakládání nějakého nákladu. Před startem nám zase rozdali vlhké teplé ubrousky, tentokrát je ale do odletu stihli i sesbírat.

Startovat jsme měli v 10:15, ale reálný čas startu byl 10:42. Systém hlásil, že do cílové destinace zbývá 7.613 mil. Na start jsme si pustili záběry z kamery umístěné na ocase, ale nebylo toho moc vidět kvůli sluníčku svítícímu z boku. Dívali jsme se radši z okna, výhled byl parádní na celé panorama Dubaje, Dubai Creek, Burj Khalifu i Burj Al Arab. A to celé z několika stran. I přes zákaz používání elektronických zařízení jsem pořídila spoustu fotek.

Brzy po startu nám rozdali menu s podávaným občerstvením a brzy poté začali s jeho rozvážkou. Tentokrát jsme přišli na řadu tak, jak jsme měli, příděl probíhal pěkně spravedlivě po řadách. Zvolila jsem opět lososa, který byl tentokrát s koprovou omáčkou, rýží a fazolkami. Jako předkrm bramborovo-jablkový salát s plátkem uzeného krocana, houska s máslem, malý snack sestávající opět z krekrů, sýru Kiri a pálivého dipu a dezertu v podobě čokoládové pěny s nějakým pomerančovým krémem a zase té malé čokoládky. K pití jsem si dala vodu a pomerančový džus, čaj jsem tentokrát vynechala. Sotva odnesli tácky, dopsala jsem deník do tohoto místa :-).

Během letu jsme dostali další občerstvení – pizzu margheritu a pití. Zvolila jsem pomerančový džus, který už asi nebyl, a dostala jsem jablečný.

Když do přistání zbývalo asi 5:10, ozvalo se takové to klasické hlášení známé ze všech leteckých katastrofických filmů – „Není mezi cestujícími nějaký lékař?“ Zdá se, že šlo jen o nějaký průjem či co.

Pak jsem se pokoušela trochu spát, povedly se mi v součtu tak maximálně tři hodiny, ale trochu jsem ztrácela pojem o čase. Stejně jako vlivem dlouhého letu a přeletu mnoha časových pásem vůbec nemám představu, kdy začala neděle :-). Během noci jsme někdy přelétali okolo Uluru, ale venku byla tma, takže skála nebyla vidět.

Šipka Zpět na „Obsah“

22. 11. 2015 - Přílet ze Sydney do Aucklandu

K snídani jsme měli na výběr mezi omeletou a vajíčky. Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, protože na letu ze Sydney do Aucklandu je snídaně podobná. Nakonec jsem se rozhodla pro omeletu, ke které měly být rösti. A omeleta na mě nevyzbyla, takže jsem dostala vajíčka... Navíc mi na tácku chyběly krekry, které všichni ostatní měli. A pomerančový džus jsem taky nedostala, opět jen jablečný... :-(

Když do přistání zbývalo asi 45 minut, postupně jsem si naskládala věci do batohu. Pak už to docela uteklo, i když z okýnka se moc koukat nedalo, byly všude mraky. Až před přistáním jsme skrz ně proletěli a otevřel se nám výhled na útesy na pobřeží a předměstí Sydney. Ale centrum města bylo daleko, takže nebyla vidět ani televizní věž, natož cokoli jiného.

Po přistání jsme museli chvíli čekat a, ačkoli jsme měli zůstat sedět a připoutáni, jedna cestující začala probíhat celou uličkou a hledat své zavazadlo a naprosto ignorovala, respektive odporovala žádostem, aby si šla sednout. Letušky byly bezradné a cestující jen nechápavě kroutili hlavami a smáli se jí. Letadlo jsme museli opustit a vzít si všechny věci. U výstupu jsme ukořistili průvodce po Sydney a zašli na záchody. Na dámských skoro nikdo nebyl, ale bylo to tam maličké a záchody tam byly jen dva a každá se tam potřebovala nějak zkulturnit, aby nedělala ostudu. Já nevím, jak to všichni dělají, že po takovém letu vypadají jako lidi. Já připomínám opičku, která navíc proběhla křovím :-).

Pak jsme zahnuli za roh a vystáli si frontu na bezpečnostní prohlídku. Nikdo po mně nic nechtěl a prošla jsem úplně v pohodě, ale Miki musel do toho velkého rentgenu, který tak nemám ráda, a ještě mu ručně kontrolovali batoh. A celá tahle procedura jen proto, abychom došli k východu 57 a znovu nastoupili do téhož letadla a usadili se na tatáž místa.

Před startem jsme zase dostali ty teplé vlhké ubrousky, tentokrát se z nich dokonce kouřilo :-). Startovat jsme měli v 8:45, ale měli jsme asi 15 minut zpoždění. Pilot ovšem hlásil, že my, co cestujeme z Evropy, jsme už určitě unavení, a že se tedy pokusí doletět do Aucklandu co nejrychleji, přibližně za 2:30. Podle letenek by let měl trvat 3:15, tak uvidíme...

Při pojíždění po letišti a najíždění na runway bylo vidět panorama Sydney s dominantní televizní věží. Při startu ovšem bylo na opačné straně a brzy jsme vlétli do mraků, takže už nám k pěknému výhledu na město nepomohla ani brzká otočka na východ směr Nový Zéland.

Brzy po startu jsme dostali menu, stejné jako na letu z Dubaje, ve kterém už menu na tento let bylo, a novozélandské příletové kartičky, které jsme hned vyplnili. Než nám připravili jídlo, stihla jsem zase dopsat deník :-).

K jídlu jsem si tentokrát dala zeleninovou frittatu, což byla kostka tepelně upravené zeleniny, která držela pohromadě díky vajíčku. Celé to chutnalo jako lečo. K tomu byly fazolky, žampiony a kuřecí klobása s tymiánem. A klasicky pečivo s máslem a džemem a nějaké ovoce.

Do přistání pak už moc času nezbývalo, let téhle délky je po tom absolvovaném opravdu jen „přískok“. Trefně to popsal Miki: „ Ještě chvíli a do kolonky "trvalý pobyt" bych napsal "49B"“. Zabavily nás výhledy z okna na úchvatnou zelenou krajinu a tyrkysovou vodu. Přistáli jsme ve 13:35, tedy 25 minut před plánovaným příletem, ale docela trvalo, než nás vypustili z letadla.

Pak jsme zamířili na imigrační, kde byla pěkná fronta, kterou bylo potřeba vystát. Když si ale představím, jaké hororové scénáře z imigračního se na internetu nachází, tak naprosto nechápu, co tam ty lidi museli dělat, že měli z imigračního takové zážitky. Miki šel první a jediná otázka imigrační úřednice byla, jestli letí sám, a kyž řekl, že ne, přizvala si mě k okýnku taky. Jinak se nás nikdo na nic neptal, jen jsme dostali razítko a pokračovali dál k vyzvednutí zavazadel. Na ta jsme museli docela dlouho čekat, takže nás pak čekala ještě další fronta na biosecurity. Tam jsme očekávali, že bude někdo řešit míru zabahněnosti našich bot nebo obsah cestovní lékárničky, což jsme měli poctivě vyplněno v příletových kartičkách, ale informace jsme na chlápka vyklopili v podstatě sami a on mávnul, že máme jít. Pak už stačilo jen nechat projet všechny věci rentgenem, za nímž mně očichal náhodně okolo procházející pes-kontrolor.

Venku jsem v podstatě na jisto zamířila na informace, odkud jsme se pokusili zavolat do autopůjčovny, aby pro nás přijeli, ale dovolat se odtamtud nešlo, tak nás poslali k veřejnému telefonu za rohem. Číslo je „osmistovkové“, takže zde zdarma. Sdělili nám, kde máme počkat a přijeli asi za 10 minut. V informacích jsme si alespoň vzali nějaké letáčky a mapky. Venku jsem si při čekání na odvoz sedla na lavičku a vedle hopkal nějaký pták, což bylo první novozélandské zvíře, které jsem viděla, tak jsem měla potřebu na něj Mikiho upozornit: „Hele vrabčák, akorát lítá vlevo.“

Brzy přijel zaměstnanec půjčovny s mikrobusem a ještě s jednou klientkou nás odvezl do autopůjčovny. Tam jsme s jednou milou slečnou vyřešili vrácení auta v centru Christchurche místo na letišti a taky až v 16:00 místo ve 13:15. Pak jsme se ujistili ohledně trajektu, lístků i kajuty, naplněnosti nádrže, vyřešili pár formalit a zodpověděli dotazník, zda máme zkušenosti s jízdou vlevo atd. Tak jsem napsala, že samozřejmě, ten kilometr na Maltě se přece taky počítá :-). Uhradila jsem 1.034,05 NZD a dostali jsme klíčky.

Nedostali jsme ovšem novou Toyotu Yaris, nýbrž poměrně starého Nissana Note, registrační značka HEM965. Neměl dekl přes kufr, což by při našich cestách byl dost podstatný problém, takže jsme je požádali, ať to vyřeší a jeden klučina to vyřešil tím, že nám auto vyměnil za Nissana Tiidu, registrační značka JKW350. Auto od pohledu vypadalo lépe a nověji, i kufr mělo na naše potřeby naprosto luxusní, když jsme počítali s tím kufříkem Yarise. Počáteční stav tachometru: 49.640 km.

Od půjčovny jsme vyrazili do nedalekého obchodu PAK'nSAVE Mangere. Jde o diskont, takže některé požadované položky neměli, ale podařilo se nám tam nakoupit zásoby jídla na pár dní. Celý nákup stál 123,83 NZD. Dostali jsme slevu na benzín, takže jsme hned vedle dotankovali plnou nádrž, protože Tiida, na rozdíl od Note, byla jen s půlkou nádrže. Benzín stál 26,30 NZD.

A pak jsme zadali cíl Kauri Coast Top 10 Holiday Park a vyrazili na sever na cestu dlouhou přes 220 kilometrů. Navigace nás protáhla po hlavních tazích Aucklandu, z mostu přes záliv jsme viděli krásné panorama města. Na cestě nás potkal jeden placený úsek silnice, zřejmě jen tunel. Platbu musíme do 5 dnů uhradit na některé z benzínek BP.

Cesta překvapivě docela ubíhala, ale Miki byl dost unavený a já překvapivě v pohodě, takže když jsme sjeli na volnější silnici – čti: jedno auto za hodinu :-) – sedla jsem za volant já. Pro mě ještě větší nezvyk, než pro Mikiho – ten kdysi na Maltě řídil celý den, doma před odjezdem hrál počítačové hry, v nichž tréninkově jezdil vlevo, dělal si i novozélandské testy, koukal na videa a je zvyklý jezdit s automatickou převodovkou. Po prvních pár minutách nejistoty jsem nakonec v pohodě dojela až k ubytování.

Cestou už jsme měli možnost pozorovat místní floru – různé stromy, palmy, stromové kapradiny, klasické kapradiny, přesličky... A taky jsme viděli první dvě super dopravní značky – kachničky a kiwiho :-).

Ubytování na místě zařizoval Miki, já mezitím okukovala okolí. Z lesa přicházely zajímavé zvuky, jak jsme se dozvěděli, jde zřejmě o kiwiho. Dostali jsme bungalov č. 14, tak mě Miki navigoval, kam mám zajet a kde je potřeba zaparkovat, to bylo tedy při zdejších stísněných podmínkách zajímavé, docela se divím, že jsem to auto rovnou někde neodřela :-). Bungalov kromě vlastní koupelny má taky vybavenou kuchyňku, takže jsme si v mikrovlnce udělali jídlo, dali sprchu, dopsali deník a chystali se spát. Zatímco Miki už spal, já jsem deník ještě dopisovala, zálohovala fotky a připravila jídlo na zítřek.

Šipka Zpět na „Obsah“

23. 11. 2015 - Northland, Auckland

V noci jsem toho moc nenaspala. Šla jsem spát asi v půl dvanácté a už asi ve dvě jsem byla vzhůru a pak do rána ještě mockrát. Vztekaly mě především vytrvale tikající hodiny, takže jsem spala s hlavou pod polštářem a neustále se probouzela. Na zbytek měl očividně vliv časový posun. Na ránem jsem měla puls jak kdybych uběhla 5 km, ale když jsem si po strašné době koukání do zdi vzala Ibalgin, usnula jsem asi na 1,5 hodiny a probudil mě až budík nastavený na 5:45.

Ráno jsme se připravili, zabalili svých pár věcí a dali si snídani. Miki zkoušel ochutnat pomazánku Marmite, což mi přišlo jako Maggi v mazací podobě, blééé :-). Naskládali jsme věci do auta a vyrazili na prohlídku regionu Northland, konkrétně do nedalekého Trounson Kauri Parku. Řídila jsem já a cestou málem přejela neuvěřitelné množství malých zajíčků, kteří přebíhali z jedné strany silnice na druhou. Naštěstí vždycky odběhli do příkopu a bylo možné se jim vyhnout.

Pak jsme vyrazili na prohlídku Trounson Kauri Parku. U vstupu byly kartáče na očištění bot a dezinfekce, protože stromy kauri jsou hodně ohrožené, takže jsme se očistili a vyrazili na trek dlouhý 40 minut. Uviděli jsme během něj svůj první strom kauri zvaný také damaroň a pak samozřejmě ještě desítky dalších kauri stromů. Stromy jsou mohutné, mají obrovské vysoké kmeny s korunou kdesi v mracích. Kromě dominantních kauri byla v prostoru lesa také řada různých kapradin a přesliček. A stromy i zem byly porostlé nejrůznějšími mechy a lišejníky, nevěřila bych, že tolik druhů vůbec existuje.

Když jsme svůj okruh, který nám zabral oněch 40 minut, dokončili, vyrazili jsme k autu. U parkoviště byla kachna s mláďaty, ale docela úspěšně s nimi utekla, než jsme jí stihli vyfotit.

Z Trounson Kauri Parku jsme vyrazili víc na sever do Waipoua Kauri Forest. Cesta byla plná kopců a zatáček a Miki cestou chtěl: „Hlídej mi levou stranu.“ A já, asi z únavy, mu povídám: „Nemůžu, mám oči navrch hlavy a vidím jenom strop.“ :-)

Ve Waipoua Kauri Forest jsme zamířili nejprve k 2.000 let starému „Pánu lesa“, tedy stromu „Tane Mahuta“. Jde o nejvyšší známý kauri strom, jehož větve začínají růst až ve výšce 18 metrů. Jeho celková výška je přes 51 metrů! Americká sekvoj General Sherman je ještě o 30 metrů vyšší, ale jelikož stojí v lese mezi dalšími sekvojemi, nepřišel mi pohled na tento strom tak ohromující, jako pohled na Tane Mahuta. Ten ve svém blízkém okolí nemá žádný další kauri strom, rozhodně ne žádný velký, takže pohled na něj je opravdu působivý, tím spíš ze druhé, vzdálenější vyhlídkové plošiny..

Pak jsme popojeli asi o kilometr dál, kde jsme si prohlédli uskupení Four Sisters, tedy „Čtyři sestry“. Jde o čtyři štíhlé damaroně rostoucí velmi blízko u sebe. Přijde mi ale, že od rána už jsme takových viděli několik :-). Od nich jsme pak došli až ke stromu „Te Matua Ngahere“, tedy „Praotci lesa“. Ten je druhým největším novozélandským kauri stromem. Je nižší než Tane Mahuta, měří jen necelých 30 metrů, ale má mohutnější kmen a je tedy „tlustší“. Dokonce je prý nejtlustším kauri stromem na světě. Oproti Tane Mahuta mi přišel větší a tak nějak víc neobvyklý, jako by na své místo nepatřil. Ač sci-fi/fantasy nemám ráda, napadlo mě přirovnání ke stromu z Avataru.

Z Waipoua Kauri Forest jsme se vrátili do Matakohe, kterým jsme projížděli už včera, za účelem návštěvy Kauri Muzea. Vstupné díky kupónku na 10% slevu stálo 45 NZD. V muzeu jsme si prohlédli různé druhy kauri stromů, jejich zpracování, využití pryskyřice, výrobky a další exponáty včetně malého skanzenu. Před odchodem jsme se stavili v obchodu se suvenýry. Trochu jsme se tam porozhlédli a nakonec jsme si za 24 NZD vybrali malou figurku ptáka kiwi vyřezanou ze dřeva stromu kauri.

V sousedství muzea stojí kostel se hřbitovem, kam jsme se také podívali, ale hřbitov je maličký a kotel byl asi zavřený. Tedy alespoň jeho přední vchod a ten zadní, kam nás posílala cedulka, vypadal, že tam žerou malé děti, tak jsme šli pryč.

Z Matakohe jsme zamířili rovnou do Aucklandu. Včera bylo cestou z mostu vidět krásné panorama města, tak jsem v mapě našla poloostrov s vyhlídkovou plošinou Stokes Point a cestou jsme se tam zastavili. Je to přímo pod mostem Auckland Harbour Bridge. Výhled je odtamtud moc pěkný, je vidět celé panorama Aucklandu. Zastavili jsme se u BP také pro benzín, který stál 62,51 NZD. Chtěli jsme zaplatit za dva placené úseky silnice, ale z nám neznámého důvodu to na této benzínce nešlo, bylo nám doporučeno to udělat online.

Pak už jsme zamířili rovnou do Aucklandu. Oblast, kde dnes stojí, byla v dávné minulosti vlivem válek a epidemií vylidněná, takže roku 1840 byla vybrána pro výstavbu hlavního města Nového Zélandu. Tím se však nakonec roku 1865 stal Wellington.

Dojeli jsme do vytipovaných garáží a vyrazili ke Sky Tower. Televizní a vyhlídková věž Sky Tower byla stavěna od roku 1994 a slavnostně otevřena 3. března 1997. Je nejvyšší stavbou na Novém Zélandu a údajně i na jižní polokouli, její výška je 328 metrů. Ve výšce 182 až 191 metrů má krytou vyhlídkovou plošinu a otočnou restauraci, ve výšce 220 metrů pak otevřenou vyhlídkovou plošinu.

Vstupné stálo pro oba 52 NZD a to jen díky domu, že jsme měli kupón na 2 NZD slevu, normálně stojí jedna vstupenka 28 NZD. Na věž vede výtah, ze kterého je v horní půlce pěkný výhled. A ten byl i přímo z věže – od zoologické zahrady přes Waitemātā Harbour, mrakodrapy, Albert Park až k radnici a sopkám Mount Wellington nebo Mount Eden. Už cestou k věži a pak z věže znovu nás zaujala křižovatka, kde v jednu chvíli mají všechna auta červenou a chodci naopak zelenou. A především – kde mají možnost chodit nejen ve čtyřech obvyklých směrech, ale i diagonálně.

Ve výšinách jsem setřela dva losy „Santa’s Surprise”, které jsme dostali ke vstupence. Prý jsme okamžitou výhru nezískali a můžeme se zúčastnit losování… :-)

Po opuštění Sky Tower jsem si v obchodě se suvenýry za 1 NZD koupila pohled Aucklandu a s pobavením jsme odmítli paradoxně předraženou naší fotku.

Ze Sky Tower jsme vyrazili ke katedrále St. Patrick’s Cathedral a podívali jsme se i dovnitř. Pak jsme pokračovali na sever k zálivu, kde jsme to stočili do oblasti mrakodrapů, aby si Miki mohl prohlédnout Vero Centre. Výšlapem do kopce jsme se přesunuli do viktoriánského Albert Parku. Ten jsme trochu prošli a prohlédli si budovu univerzity s hodinovou věží. Na závěr jsme po okraji Albert Parku došli až k hlavní ulici, ze které byla vidět radnice. Zamířili jsme k ní, prohlédli si ji a objevili českou vlajku.

Po prohlídce města stačilo zapadnout na jídlo do Carl’s Junior, kde jsme si každý dal jeden hamburger Super Star with Cheese celkem za 19 NZD. Po jídle jsme došli do garáží, zaplatili 9 NZD za parkování a zamířili k Bamber House.

Navigace nás k hostelu dovedla přesně. Přihlásili jsme se, zaplatili 79,20 NZD za dva lidi a nechali si ukázat hlavní části hostelu včetně našeho pokoje. Z auta jsme tam odnosili všechny věci a Miki šel na nějaké místo chytat wifi, aby zaplatil za tu placenou silnici.

Pak jsem si dala sprchu a dopsala deník. Miki při psaní toho svého usnul, takže jsem trochu připravila věci na zítra a usoudila, že radši půjdu spát a ráno vstanu dřív a všechno připravím.

Šipka Zpět na „Obsah“

24. 11. 2015 - Auckland, Auckland ZOO, Coromandel, Waihi

Na dnešek jsem se konečně vyspala, od usnutí asi do půl páté jsem spala v kuse a pak až do budíku taky. Budík byl nastavený na 6:20. Ráno jsme si dali snídani, připravili sebe i svojí svačinu, odnosili věci do auta a na verandě hostelu odeslali aktualizované deníky. Trochu to zdrželo náš odjezd, ale nijak výrazně jsme nespěchali.

Pak jsme vyrazili na Mount Eden, což je jedna z vyhaslých sopek. Nahoru vede úzká silnička, chodí po ní i spousta chodců, kteří vypadali dost překvapeně, že vidí auto, ale na vrcholu je docela velké parkoviště, zdaleka jsme tam nebyli jediní. Shora je z ní krásný panoramatický výhled na město. Celý kráter jsme si obešli dokola, díky čemuž jsme měli možnost vidět ze sopky na všechny světové strany.

Z Mount Eden jsme vyrazili ke kostelům Cathedral of the Holy Trinity a Cathedral Church of St Mary. Zatímco první jmenovaný je moderní pseudogotický a jeho výstavba započala roku 1959 a byla dokončena až na konci 80. let 20. století, Cathedral Church of St Mary je z roku 1886. Jde o jeden z největších dřevěných kostelů na světě, který stál původně na opačné straně silnice a na své současné místo byl jako jeden kus přemístěn roku 1984. Cathedral of the Holy Trinity byl otevřený, tak jsme nakoukli i dovnitř, ale Cathedral Church of St Mary byl bohužel zavřený. Je to škoda, od dveří vypadal jeho interiér moc pěkně a navíc se tam mají nacházet fotky ze stěhování kostela.

Jelikož jsme za parkování u kostelů platili 3 NZD na hodinu, neb na kratší dobu to zaplatit nešlo, zašli jsme si ještě do vyhlášeného parku Auckland Domain, v němž stojí Auckland War Memorial Museum, tedy aucklandské válečné muzeum. Tematicky nás muzeum nezajímá, ale nachází se v krásné budově na ještě krásnějším místě s výhledem na město, tak jsme se šli podívat.

Vlivem hustší dopravy jsme měli asi 15 minut zpoždění, s nímž jsme vyrazili do Auckland ZOO. Parkovné je tu zdarma, za vstup jsme zaplatili 56 NZD. Oproti mapce, kterou jsme měli, byly v ZOO nějaké změny, takže jsme se drželi mapky, kterou jsme dostali na pokladně. Našli jsme si kolečko, které nás provedlo úplně celou zoologickou zahradou asi za 2,5 hodiny.

Od vstupu jsme to vzali okolo afrických zvířat (včetně nosorožce) ke slonům. Venku byl jen jeden a ještě napůl schovaný a nic moc se tam nedělo. Zajímavý byl pohled do pavilonu slonů, který je návštěvníkům nepřístupný, ale má prosklenou celou stěnu, takže je vidět do sloních stájí. Trochu jsme se zdrželi ještě u geparda, který měl svou snídani přímo u skla, takže na něj byl pěkný výhled. Po chvíli jsme ho ovšem začali štvát a začal bušit tlapou do zdi a cenit zuby. Okolo hrochů jsme došli až do oblasti novozélandské fauny, tedy k tomu nejdůležitějšímu, kvůli čemu jsme do ZOO šli.

Jako první jsme zamířili do odlehlého pavilonu ptáka kiwi. Hned v prvním výběhu byli dva a neměli na práci nic lepšího, než tam uspěchaně pobíhat a lovit svým dlouhým zobákem cosi v zemi. Kiwi je noční pták, takže v pavilonu je temno a strávila jsem strašného času tím, že jsem se pokoušela udělat fotku, na které alespoň půjde poznat, že je to kiwi. Spoustu času jsem taky strávila tím, že jsem ho prostě pozorovala, protože je hrozně roztomilý. Velikostí asi jako slepice, nohy má krátké a tlusté, připomínají mi dinosaura, a s dlouhým zobákem. Veškerý čas trávil tím, že celý zobák zabořil do země a tam hledal potravu.

Od kiwiho jsme se vrátili na začátek novozélandské sekce a postupně prošli tři ptačí voliéry plné novozélandského ptactva. Viděli jsme nelétavou slípku takahe, papouška kākāriki, menšího ptáčka korimako, tolik známého a pro Zéland typického papouška kea, ptáka tui, holuba kūkuka nebo papouška kākā. V teráriu jsme viděli spoustu Aucklandských zelených gekonů a ještěra tuatara a pak jsme se vrátili k ptákům kiwi, protože se může stát, že už je nikde jinde neuvidíme.

Další zastávkou byla novozélandská vodní zvířata, viděli jsme kekeno. S názvoslovím a překlady původních názvů (např. z angličtiny) má čeština docela problém. „Seal“ se totiž překládá buď jako lachtan nebo jako tuleň, přičemž ve skutečnosti je to lachtan, pro kterého se ovšem v angličtině používá také výraz „sea lion“. Označení tuleň ovšem používají i různé „důvěryhodné“ zdroje včetně obou našich předražených průvodců Lonely Planet a Rough Guide. Díky poučnému článku, který pro portál Hedvábná stezka napsali zakladatelé a spolumajitelé CK True Travel, která nám zprostředkovala půjčení auta, však víme, že ve skutečnosti na Zélandu žije jen Lachtan forsterův (Arctocephalus forsteri, New Zealand Fur Seal, maorsky kekeno), omezeně Lachtan novozélandský (Phocarctos hookeri, New Zealand Sea Lion) a zcela vzácně pak Tuleň leopardí (Hydrurgaleptonyx, Leopard Seal). Ve vedlejším výběhu jsme viděli pro Zéland typického Malého modrého tučňáka (Litte Blue Penguin) a také vodního ptáka pārekareka.

Okolo orangutanů, jejichž výběh byl obehnaný výstražnými cedulemi o problematice palmového oleje a s jeho výrobou spojené likvidace přirozeného prostředí orangutanů, lemurů, tamarínů i tarantule jsme došli k výběhům s dalšími opicemi a na prostranství se starým pavilonem slonů. Okolo něj jsme zamířili na náměstíčko, v jehož středu stojí altánek Band Rotunda. Obešli jsme ho dokola a podívali se do australské části ZOO. Viděli jsme tasmánského čertíka, který spal ve svém pelechu, i australské papoušky. Okolo tygrů a vyder se přesunuli k východu. Po návštěvě WC jsme ZOO opustili a v suvenýrech po dlouhém vybírání zvolili do mé sloní sbírky sloní magnet, který, když nic jiného, pochází z Nového Zélandu. Stál 7 NZD, což je znatelně méně než všechny ostatní, byť také mnohem hezčí, suvenýry se slony.

ZOO byla naše poslední zastávka v Aucklandu, který nijak extra nenadchnul, rozhodně však nezklamal. Sedli jsme do auta a vyrazili na poloostrov Coromandel. Cesta byla poměrně zdlouhavá, zpočátku trochu fádní, ale na poloostrově vedla zase zdejším pralesem. Na Coromandelu jsme zamířili na parkoviště, podle kterého vede Coastal Track. Parkoviště bylo nacpané k prasknutí a najít místo bylo docela štěstí, které jsme ovšem měli.

Bylo horko, takže oproti původnímu plánu jsme vzali plavky a osušku a vyrazili na cestu ke skalnímu útvaru Cathedral Cove, která nám údajně měla trvat 45 minut, zřejmě jedním směrem. Nakonec nám to celé zabralo jen něco málo přes 1,5 hodiny a to včetně převlečení se do plavek, koupání, focení a převlečení se z plavek. Počasí bylo vyloženě letní, ale voda v Pacifiku ledová a vítr studený. Díky tomu ale rychle utekl nejen zpáteční výšlap po schodech a stezce na vrchol útesu, ale i cesta po hřebeni zpět k autu. Cestou byly krásné výhledy na tyrkysový oceán, okolní ostrůvky a občas i na vysoké útesy pod námi.

Od Cathedral Cove jsme zamířili přímo do Waihi, kde máme ubytování. Cestou jsme míjeli odbočku na Hot Water Beach, na níž se nacházejí termální prameny, které při odlivu vyvěrají přímo na pláži. Je možné si tu nad takovým vývěrem vybudovat vlastní jezírko, která se naplní termální vodou. Pláž je velkou atrakcí a v sezóně tam bývá opravdu hodně lidí, takže mě to až tak nelákalo. Na pláži je navíc potřeba být asi hodinu před nebo hodinu po odlivu, který byl v 11:41, takže jsme návštěvu vynechali.

Miki už okoukal ježdění od Novozélanďanů, takže cesta pěkně ubíhala. Tentokrát nevedla pralesem, ale nějakým asi smrkovým lesem, ve kterém byly velké polomy. Silnice jsou tu docela úzké, hodně kopcovité a hlavně klikaté. Naše navigace odhaduje čas dojezdu dost reálně, nicméně oproti našemu itineráři jsou časy přejezdů delší. Naštěstí máme dost velkoryse pojatý zbytek itineráře, takže nás zatím nic nehoní. Cestou jsme dojedli první novozélandskou sladkost – Pascall Pineapple Lumps. Jsou to takové tužší želatinové bonbóny s ananasovou příchutí obalené v čokoládě. Nedá se to kousat, ale když se cucají, jsou super :-).

Ve Waihi jsme se neocitli dříve oproti itineráři, ale nijak pozdě. Waihi je zlatokopecké městečko proslulé nálezem zlata roku 1878. Zlatá horečka tu vypukla roku 1894. Roku 1952 byla sice těžba ve zdejším dolu Martha zastavena, ale na konci 80. let znovu obnovena a těží se dodnes. Měli jsme dost času zastavit se na prohlídku budovy na čerpání vody Cornish Pumphouse a na vyhlídce, která od ní je přímo do dolu Martha. Kousek vedle stojí maketa těžební věže Poppet Head, u které jsme se také zastavili, a přesunuli se k návštěvnickému centru. U něj stojí různé v dolech používané dopravní prostředky, především tedy historické, třeba důlní vozíky, ale také obrovské nákladní auto, které údajně uveze 90 tun, v nichž jsou průměrně 2 čajové lžičky zlata a 20 čajových lžiček stříbra.

Cestou od dolu jsme za 35 NZD natankovali a dojeli k Palm Motel Waihi, kde jsme měli přes Booking rezervované ubytování. Check-in byla rychlovka, zadrhli jsme se jen u placení. Domnívali jsme se, že budeme platit na místě, ale paní se divila, že prý je to zaplacené. Jak jsem pak zjistila z lístku, strhli si to přes mou platební kartu až dnes dopoledne, takže nemám šanci o tom vědět.

Po ubytování jsme si dali sprchu, večeři, dopsali deník a připravili si věci a jídlo na zítřek, ať nás nic nezdržuje.

Šipka Zpět na „Obsah“

25. 11. 2015 - Karangahake Gorge, Hobbiton, Rotorua

Ráno jsme vstávali v 6:00. Vše podstatné bylo připraveno z večera, ráno tedy stačilo připravit sebe, udělat si čaj, zabalit pár vyndaných věcí, naskládat je do auta a vyrazit. Odjeli jsme v 6:49, tedy skoro podle plánu, který byl na 6:45. Cestou jsme viděli kamion „zaparkovaný“ na boku v příkopě.

Za pár kilometrů a minut jsme přijeli k soutěsce Karangahake Gorge, kde roku 1875 vypukla zlatá horečka. Po visutém mostě jsme zdolali řeku Ohinemuria a po druhém Waitawheta Gorge. Po schodech jsme vystoupali nahoru a skrz pozůstatky různých budov až ke kolejím, po jejichž trase jsme došli až do starých důlních tunelů, z nichž byl krásný výhled do soutěsky. A v tunelech pochopitelně tma jako v pytli, což jsem řešila čelovkou, ale Miki si od včerejšího večera nebyl schopen bezpečně připravit svojí baterku, tak si tam svítil mobilem. Z tunelů jsme pak sestoupali zpět do soutěsky, kterou jsme překonali pomocí visutého mostu a po její opačné straně se vraceli zpět k parkovišti. Ještě jsme k němu ale nešli a pokračovali po proudu řeky Ohinemuri až k mostu, který ústí do starého, možná 2 kilometry dlouhého železničního tunelu, který ústí u dalšího mostu přes Ohinemuri, odkud je to po proudu řeky necelý kilometr k parkovišti. Trochu nám sprchlo, ale nestálo to ani za vyndání něčeho proti dešti. Náš první deštík na Novém Zélandu :-). Pak se ale vyčasilo, vylezlo sluníčko a i přes déšť to byla úžasná vycházka. Jediný problém byla nesrovnalost s itinerářem, který počítal, že procházka soutěskou je dlouhá 2,5 kilometru, reálně se zdá, že to bylo skoro 3× tolik. Bohužel dopředu se to na internetu moc dohledat nedalo a podle mapy se mi to změřit nepovedlo, protože jsem nevěděla, kudy přesně stezka vede, takže to bylo překvapení až na místě. Itinerář ale počítal, že ty 2,5 km půjdeme 1,5 hodiny, mám pobyt na místech v itineráři většinou docela předimenzovaný, takže časově jsme se i přes tu nesrovnalost v kilometrech nijak extra nezdrželi.

Z Karangahake Gorge jsme vyrazili směr Matamata. Cestou jsme projeli městečko Paeroa, kde se vyrábí limonáda L&P, kterou už jsme ochutnali. Původně jsme si jí chtěli koupit právě tady, ale nebylo to třeba. U Matamaty jsme odbočili k Hobbitonu, kde se točil Pán prstenů a Hobit. Nechtěli jsme přímo do areálu, který je údajně továrnou na turisty, dokonce jsme cestou zahlédli ceduli „tourist farm“, což nás ve smyslu „farma na turismus“ docela pobavilo. Spíš jsme měli doporučeno projet se po okolí, kde prý je krajina stejná, jako přímo v Hobbitonu. Krajina tam byla krásná, zelené kopečky jsou až roztomilé a poseté tisícovkami ovcí, ale ve skutečnosti se zdejší krajina nijak výrazně neliší od krajiny v částech Nového Zélandu, které jsme zatím měli možnost vidět, takže nás komerčnost tohoto místa docela brzy přestala bavit, otočili jsme to a vyrazili do Rotoruy.

Nepřestává mě fascinovat počet mrtvých zvířat u silnice, zdejší fauna je očividně hojná a počet přejetých zvířat opravdu velký. Jde především o různé lasičky a zajíce, prostě chlupaté savce. V uplynulých dnech, jednou v oblasti Northland a podruhé na poloostrově Coromandel, jsme dokonce svou jízdou vyrušili dravce, který si přímo na silnici na jedné „mrtvolce“ pochutnával.

Sice ne jako Hobbiton, ale i Rotorua je hodně turistická a komerční. Nicméně je tu alespoň k vidění něco, co jinde na Zélandu v takové míře není – rozlehlé termální oblasti. Při příjezdu do Rotoruy se autem rozvinul smrádek, který Miki definoval jako praženou kukuřici a já jako hnůj. Obávám se, že jsem byla blíž, protože vzápětí mi došlo, že je to síra ze zdejších pramenů. Zpočátku se mi z toho dělalo špatně od žaludku, ale odhadem tak po hodině už jsem nic atypického necítila.

Podél silnice bylo plno cedulí, které nás lákaly na nejrůznější adrenalinové či maorské aktivity. Častým lákadlem byl například zorbing, který právě v Rotoruře vzniknul.

V Rotoruře jsme jeli rovnou do Whakarewarewa – The Living Maori Village. I přes 10% slevu jsme za dva vstupy platili krutých 118,80 NZD. Máme vstupenky „Geothermal Hangi Experience“, které mají v ceně vyjma vstupu s komentovanou prohlídkou také kulturní představení a maorskou specialitu zvanou hangi.

Do začátku kulturního představení jsme měli trochu čas, tak jsme nejprve zamířili k „mud pools“, tedy bahenním jezírkům. Byly trochu zastrčené, takže jsme je nejprve nemohli najít a místo toho si trochu prošli okolí po stezce okolo rozlehlých jezer s teplou až horkou vodou. Některá jezírka byla neskutečně hluboká a s naprosto průzračnou vodou. Samotné bahenní sopky jsme našli o chvíli později u anglikánského kostela Te Arawa Church a byly úžasné, bublající bahno je skoro až roztomilé :-). Některé vytvářely jen takové bubliny, jiné bahno „plivaly“ i vysoko do výšky. Bavilo mě zkoušet vyfotit sopku s nějakým takovým úkazem.

Pak jsme šli na 11:15 na kulturní představení. Přišli jsme asi jen 5 minut před začátkem, ale v podstatě nikdo tam nebyl, takže jsme si zabrali první řadu uprostřed. Při úvodním přestavení nás Maorka seznámila se základními fakty a učila nás i nějaká slovíčka a výslovnost, což bylo docela vtipné. Obzvlášť když ten anglicky mluvící dav zvyklý na neznělé „r“ zkoušel vyslovit Whakarewareva, tedy Fa-ka-ré-va-ré-va a to pěkně „po česku“, s „r“ ostrým jako břitva :-).

Představení bylo fajn, nijak komerční či násilné, spíš vtipné a uvolněné. Měli jsme možnost vidět třeba klasické maorské uvítání, vyslechnout zamilovanou píseň, shlédnout tanec poi i pro Maory tolik typickou a pro mě osobně neskutečně přitažlivou haku. Bohužel muži nebyli úplně dokonalí Maoři jak bych si je přestavovala, takže od nich haka nebyla až tak strašidelná, to ragbyový tým All Blacks u toho v televizi vypadal děsivěji :-). Ale i tak to byl neuvěřitelný zážitek, vidět to naživo je jiné než v té televizi.

Do tance poi chtěli zapojit i divačky, půjčovali koule na provázku, které jsou k němu potřeba, učili s nimi manipulovat. Na rozdíl od USA, kde je ovšem v podstatě povinnost se na vyzvání takové aktivity účastnit, což byla vždy věc, která mi opravdu hodně vadila, že musíte dělat něco, co nechcete a ještě u toho vypadat, že jste strašně „happy“, tady to nikdo neřešil. Maorka mi nabídla kouli, zavrtěla jsem hlavou, omluvila se, ona se usmála a šla dál.

Po kulturním představení, které trvalo 30 minut, jsme se měli ve 12:00 připojit k hodinové komentované prohlídce. Místo toho jsme ale na obhlídku vyrazili sami na vlastní pěst a rovnou z prostoru kulturního přestavení takovou zadní pěšinou vylezli na kopec nad vesnicí, z nějž byl pěkný výhled na gejzír Pohutu v sousední termální oblasti, jezírka, maorskou vesnici, Rotoruu i Rotorurské jezero v pozadí. Cestou nás zkropil jemný deštík, který nepadal z nebe, nýbrž podle typického zápachu jsme identifikovali, že ho sem donesl vítr od gejzíru Pohutu. Nějakou zadní cestou jsme pak sestoupali zpátky do vesnice

Vesnici jsme si prošli, nakoukli i do druhého zdejšího kostela – katolického, v suvenýrech za 1,5 NZD koupili 2 pohledy a došli na vyhlídku na gejzír Pohutu, což znamená „Velký šplouchanec“ :-). Trochu tryskal, což nás nepatrně vyvedlo z míry, jestli je to opravdu on, protože má tryskat přibližně jednou za hodinu a dost vysoko. Pak jsme došli do zdejší hlavní, nicméně dost maličké termální oblasti, kde je několik termálních bazénků, v nichž se mimo jiného vaří pro tuto oblast typická kukuřice. Po této prohlídce jsme došli ještě jednou do suvenýrů, kde jsem si za 13,50 NZD koupila malou maorskou figurku „Prvního muže“ Tiki. K nákupu jsme dostali, asi omylem dvě, starší brožurky o Rotoruře.

A na závěr jsme asi ve 13 hodin zapadli do restaurace Ned’s Café, kde pro nás už měli připravený stůl k obědu. Za 2 NZD jsem si koupila plechovku Coca Coly na chuť, jinak jsme všechno měli v ceně vstupenky – samotné hangi, dezert i nápoje. Vše je připravované v horké vodě či páře ze zdejších termálních pramenů, takže to má specifickou sirnatou chuť. Hangi sestávalo z velkého kusu hovězího masa, které na mě bylo moc tučné, ale dobré, dvou kuřecích stehen, z nichž tedy síra čpěla na dálku , ale maso bylo křehké a dobré, jedné přírodní brambory, ke které jsem si dala přiložené máslo, jedné nějaké pečené brambory kumara, která chutnala jako pečené kaštany, nádivky, přelivu, respektive nějaké omáčky, mrkve a zelí. Dezert byl měkký perník přelitý vanilkovým pudinkem whaka dělaným v páře, k tomu ovoce a šlehačka – moc dobré. V ceně byla velká láhev vody a čaj nebo káva, čehož Miki využil, aby si po několika dnech dal kafe. Pak jsme oblast Whakarewarewa opustili, strávili jsme tam přibližně 3 hodiny.

Jelikož Miki byl ze svého nedostatečně odškrtaného nákupního seznamu pěkně nevrlý, vyrazili jsme z Whakarewarewa na menší nákup do obchodu Countdown. Povedlo se mu tam nakoupit některé pití, které postrádal k ochutnání, takže jsme pak s klidem mohli vyrazit do Te Puia, protože když byl spokojený, už mu nevadilo, že je vstupné předražené. Cestou jsme pozorovali, že minimálně polovina zdejších ubytovacích zařízení je plně obsazená.

I s 10% slevou, na kterou jsme měli kupón z jednoho turistického časopisu, jsme platili za oba 91,80 NZD. A na rozdíl od Whakarewarewa v ceně kromě průvodcované prohlídky nebylo nic a přitom za dost podobnou cenu. Což je tedy ten důvod, proč tam Miki původně nechtěl a dalo mi dnes dost práce ho, samozřejmě hrozně „nenápadně“ :-), přesvědčit, že to nemůžeme vynechat :-). Za kulturní představení se tu připlácí, navíc v době našeho příjezdu už bylo na daný den obsazené, ale stejně jsme o něj už neměli zájem.

Od vstupu jsme vyrazili ke Kiwi House, kde jsme ovšem neviděli jediného kiwiho. Ještě že jsme u nich včera v Auckland ZOO strávili tolik času. Z Kiwi House jsme pokračovali okolo bahenního jezera Ngā mōkai-a-Koko mud pool až ke gejzíru Pohutu. Pořád jsme nebyli schopni se zorientovat, protože druhým gejzírem tu měl být Prince of Wales Feathers, který ovšem nebyl vidět. Pramen gejzíru Pohutu ovšem vyvěrá ze dvou míst, takže ten menší je asi Prince of Wales Feathers a ten druhý Pohutu, který umí tryskat až do výšky 30 metrů. Chvíli jsme se pohybovali v okolí, než Pohutu začal tryskat. A že mu to vydrželo dost dlouho! Prošli jsme si různé odbočky v horní části a vyrazili dál okolo různých bahenních jezírek a sopek až k jezeru Waikaukau. Od něj pak ještě k Ngāraratuata Cooking Pool a zpět ke vstupní části. Tam jsme si prošli různé maorské budovy jako setkávací dům, řezbářskou či tkací školu.

Dost času při plánování jsem strávila výběrem, zda navštívit Whakarewarewa nebo Te Puia a i když, řekněme, že většina, doporučovala Whakarewarewa jako tu autentičtější, měla jsem pocit, že vynecháním Te Puia o něco významného přijdu, čímž jsem dnes argumentovala i Mikimu, a Te Puia jsem po celou dobu v itineráři udržovala jako „bylo by dobré vidět“. Po důkladné prohlídce obou musím nyní zkonstatovat, že rozhodnout se jen pro jednu oblast by v našem případě byla hloupost, protože každá je jiná. Kdo chce víc maorské kultury a autentičnosti, měl by navštívit Whakarewarewa, kde je ovšem minimum termálních úkazů, jen několik bublajících jezírek, jedno bahenní jezírko, žádný gejzír. To v Te Puia je gejzírů hned několik a bahenních jezírek nepočítaně, takže kdo naopak preferuje přírodní úkazy, měl by určitě zvolit Te Puia.

Z Te Puia jsme se jeli ubytovat do rezervovaného Astray Motel and Backpackers. Dostali jsme pidipokojík ve 2. patře, kam jsme vůbec měli problém se nějak poskládat, zavazadla se tu strkají pod postel, která je vysoko jak bidýlko. Ještě že jsme nenafasovali palandu, to by pak mohl být pokoj ještě o velikost postele menší :-).

I přes ranní menší deštík bylo dnes celý den zase nesnesitelné horko, takže jsem si dala rychlou sprchu, a vyrazili jsme do města. Nejprve jsme zamířili do Kuirau Parku, o kterém se porůznu tvrdí, že jsou tu pěkné termální úkazy dostupné zdarma. Zpočátku nám přišlo, že nic moc, ale jak jsme objevovali další a další ohrazené prostory s různými úkazy, bylo toho v parku až moc. Různých termálních jezírek, stoupající páry i bahenních sopek je tu docela dost, ale termální úkazy nejsou tak výrazné, jako v Te Puia, takže za plnohodnotnou náhradu bych je určitě nepovažovala, když už tu člověk je, určitě stojí za to si připlatit. Nicméně i tak jsme v parku strávili mnohem víc času, než bylo v plánu, ale nikam jsme nespěchali.

Pak jsme došli ke kostelu St Faith’s Anglican Church, který ale (už) byl zavřený, takže jsme po pobřeží jezera Rotorua zamířili do parku a došli až do zahrad Government Gardens k honosné původně lázeňské budově z roku 1908, v níž sídlí zdejší muzeum historie a umění. U ní se nachází krásná růžová zahrada. Pak jsme došli rovnou do motelu. Celý okruh měl asi 6 kilometrů, a když připočítáme, co jsme nachodili v Karangahake Gorge (cca 6 km), ve Whakarewarewa (cca 3 km) a v Te Puia (cca 4 km) jsme dnes ušli asi 19 kilometrů. Na pokoji jsem si znovu dala sprchu, nahodila pyžamo, k večeři připravila v mikrovlnce houbové rizoto, dopsala deník a připravila věci na zítra.

V soutěsce, okolí Hobbitonu, v termálních oblastech i přímo v Rotoruře bylo pořád co fotit, Takže jen za dnešek mám 1.481 fotek – až mám pocit, že jsem snad musela dneska koukat na svět jen skrz hledáček foťáku. Naštěstí opak je pravdou, to jen počet fotek výrazně navýšily kontinuální sekvence ve snaze zachytit třeba bahenní sopku v nějaké zajímavé „poloze“ :-).

Šipka Zpět na „Obsah“

26. 11. 2015 - Wai-O-Tapu, přejezd do NP Tongariro

Vstávali jsme v 6:30, tedy asi o 15 minut dříve oproti původnímu plánu, abychom se nemuseli honit a měli dost času vše připravit a vyrazit včas. Je zajímavé, že tu spím o něco méně, než doma, když chodím do práce, a i když dny jsou náročné, ráno bývám odpočatá a s časovým posunem jsem se vyrovnala během maximálně dvou dnů, čemuž se divím dvojnásob, protože po návratu z USA, což je let ze západu na východ, tedy stejným směrem, jako byl ten na Zéland, jsem vždycky byla týden až dva naprosto nepoužitelná.

Ráno jsme opustili Rotoruu a vyrazili na jih do termální oblasti Wai-O-Tapu, celým jménem Wai-O-Tapu Thermal Wonderland. Otevírají v 8:30, dorazili jsme tam asi 20 minut před otvírací dobou. Cestou jsem posnídala, Miki až po příjezdu na parkoviště. Pak jsme šli ke vstupu, kde jsme chvíli čekali, než otevřou. U pokladny jsme ten den byli první. Pokladní se často ptají, zřejmě kvůli sledování své návštěvnosti, z jaké země jsme a když jsme nahlásili „Czech Republic“, stiskla paní na pokladně tlačítko s nápisem „Czech Republic“. Tak jsem se podivila, že nás tam přímo mají a ona nás dostala tím, že nám kromě mapky v angličtině podala i český překlad s tím, že Čechů k nim jezdí dost. Vstupné stálo díky kupónu na 10% slevu místo původních 65 NZD jen 58,50 NZD.

Vyrazili jsme na obhlídku, na kterou jsme měli vyhrazených 75 minut. V hlavní termální oblasti je řada bahenních sopek a jezírek – Devil’s Ink Pots (Ďáblovy kalamáře), Artist’s Palette (Umělcova paleta), Opal Pool (Opálové jezírko), Primrose Terrace (Petrklíčové terasy), Champagne Pool (Šampaňské jezírko) nebo Devil’s Bath (Ďáblova koupel). Nejpestřejší a nejkrásnější je zde určitě pestrobarevná Artist’s Palette, ale jestli nás něco dostalo, tak to bylo to úplně poslední na celém okruhu – Devil’s Bath. Jde o jezírko, které má naprosto neuvěřitelnou barvu, něco mezi zeleným a žlutým zvýrazňovačem. Fotil se u něj klučina v zářivě zeleno-žlutém tričku a Miki si dělal legraci, že hodit ho do jezírka, nic z něj nebude vidět.

V 10:00 jsme opustili hlavní termální oblast a přesunuli se o pár kilometrů dál ke gejzíru Lady Knox Geyser. Gejzír je často označován za novozélandské „must see“, tedy to, co je potřeba nutně vidět, takže jsme ho měli na programu, ale když jsem se pak dozvěděla, že netryská sám od sebe, z „must see“ jsem ho vyškrtla a nechala ho na seznamu, jen pokud bude čas a stihneme to.

Gejzír zde původně vůbec nebyl, na jeho místě se nacházelo jen termální jezírko, v němž trestanci, kteří sázeli zdejší lesy, prali prádlo, protože neměli teplou vodu. Když jednomu z nich do něj spadlo mýdlo, zjistili, že to způsobuje chemickou reakci a vzniká gejzír. Dnes se tedy návštěvníci termální oblasti Wai-O-Tapu každý den v 10:15 scházejí na tomto místě a zaměstnanec parku po krátkém slovním úvodu do gejzíru ze sáčku nasype nějaké mýdlové vločky či co to je. Z gejzíru začne asi po minutě vytékat bublinková voda, za 2 – 3 minutky začne šplouchat do výšky a postupně tryská výš a výš, maxima dosahuje tak 5 minut po vsypání toho mýdla do kráteru, a po chvíli se proud vody zmenší a gejzír utichne. Celé divadlo včetně úvodních řečí tak na 10 minut.

Od gejzíru jsme odešli mezi prvními a autem odjížděli z parkoviště jako čtvrtí, protože u něj pochopitelně byli téměř všichni, kteří ten den termální oblast chtěli navštívit, tak jsme se chtěli vyhnout koloně na odjezdu.

Z Wai-O-Tapu jsme zamířili na jih k peřejím Aratiatia Rapids. Nad nimi je přehrada, po jejímž postavení zdejší řeka v podstatě vyschla a po vlně odporu, která se pak zvedla, byla zavedena pravidelná upouštění přehrady. Děje se tak denně v 10, 12, 14 a v létě ještě v 16 hodin. Jeli jsme to spíše jen omrknout, dorazili jsme tam asi v 11:00, takže po vodě ani památky. Vypadalo to tam ale slibně, tak jsme se rozhodli se tam na 12. hodinu vrátit.

Jeli jsme tedy o kousek dál k vodopádu Huka Falls na řece Waikato. Jeho průtok je až 400 tun vody za sekundu. Voda se hodně divoce valí úzkým kaňonem a má nádhernou tyrkysovou barvu.

Od vodopádů jsme se vrátili k Aratiatia Rapids a došli na nedalekou vyhlídkovou plošinu, kde jsme počkali na vypouštění vody ve 12:00. Vypouštění oznámily postupně 4 sirény, přičemž po té čtvrté se do koryta začala valit voda. Ačkoli vody bylo neskutečné množství, trvalo několik dlouhých minut, než postupně zalila všechna zákoutí kaňonu a dotekla až do dolní klidnější části.

Pak jsme přejeli do menší termální oblasti Craters of the Moon, která se sice nepyšní žádnými gejzíry ani pestrobarevnými jezírky, ale zase docela pěkně připomíná právě tu měsíční krajinu, byť tedy zarostlou vegetací. Na spoustě míst stoupá ze země pára, našli jsme i nějaké bublající bahenní sopky. A vyškrábali jsme se na kopec, ze kterého byl pěkný výhled nejen na termální oblast Craters of the Moon, ale především do dálky, až k jezeru Taupo.

Následně jsme se vrátili po druhé i k Huka Falls, tentokrát ovšem na vyhlídku, na níž jsme viděli odbočku, když jsme se k nim jeli podívat prvně. Z vyhlídky byly vodopády vidět z jiného úhlu a přes prales.

Okolo jezera Taupo jsme pak zamířili na jih do Turangi. Cestou jsme zastavili na jedné vyhlídce na jezero. V turangi jsme za 45,40 NZD natankovali, abychom byli připraveni na zítřejší přejezd, a pokračovali jsme do národního parku Tongariro. Cestou jsme opět stavěli na nějakých vyhlídkách a zastavili na Bruce Road, kde měla být značka s ptákem kiwi, ale místo ní tam byl jen přeškrtnutý pes.

Pokračovali jsme do Discovery Lodge, u které jsme měli zamluvenou ranní dopravu na start treku Tongarriro Alpine Crossing. Místo potvrzení času odjezdu a zaplacení 70 NZD za dopravu tam a zpět jsme se ovšem dozvěděli, že zítra má být špatné počasí, déšť, velký vítr a tudíž žádný shuttle na začátek treku nejede. V první chvíli mi ani nedošlo, že to myslí vážně, a že jako na ten trek, který pro mě měl být asi tím největším zélandským zážitkem, nejdeme.

Jeli jsme na druhé vytipované místo, kde už značka s ptákem kiwi byla a dokonce s dominantní sopkou Ngauruhoe. Pořídili jsme odtamtud spoustu fotek a rozhodli se jet k asi 20 kilometrů vzdálenému vrakovišti Horopito Motors. Cestou jsem vymyslela, že na zítřek žádný alternativní program hledat nebudeme a zkusíme se zařídit po svém. Zastavili jsme se u železničního mostu Makatote Viaduct, který je s výškou 79 metrů třetím nejvyšším železničním mostem na Novém Zélandu.

A pak jsme dojeli k Horopito Motors. Jde o největší vrakoviště na Novém Zélandu a kromě nových se zde nachází i auta z let 1920 – 1980 a několik aut z období před 1. světovou válkou. Sice ještě měli otevřeno a vstupné mají jen dobrovolné, ale jelikož Horopito Motors je často označováno jako muzeum, dovnitř se nám moc nechtělo. Docela hodně toho bylo, vidět ze silnice, takže jsme si s tím vystačili.

Počasí se vybralo a byl vidět vrcholek sopky Ngauruhoe a víc, než jen úpatí, sopky Ruapehu, takže jsme se vrátili zpátky ke značce s ptákem kiwi a pořídili další sérii fotek. Potkali jsme se tam s dvojicí mladých Čechů, kteří zřejmě na Zélandu pracují a různě po něm cestují. Měli auto přestavěné na lůžkovou úpravu, aby v něm mohli přespávat. Potvrzovali, že Zélanďanům počasí často nevychází, že výstup nahoru je náročný a že jim při jednom přenocování na území parku ukradli auto zaparkované na parkovišti na konci silnice. Dnes byli na treku a prý toho moc neviděli, počasí za moc nestálo a pěkné je až teď. Jak jsme tam tak porůznu fotili, unikla mi informace, že podle nich, pokud máme zajištěné ubytování, bychom mohli zkusit trek ještě dnes, ale vraceli bychom se za tmy. Těžko říct, jestli bychom to vůbec zvažovali, pokud bych se o té možnosti dozvěděla na místě, s odstupem času si samozřejmě chvílemi říkám, že možná ano, ale jak se tak znám, přišlo by mi to moc riskantní.

Nakonec jsme popojeli do National Park, kde jsme měli zajištěný dvoulůžkový pokoj v National Park Backpackers. Miki šel řešit přihlášení, já zatím připravila věci v autě na odnošení do pokoje. V autě nesmí nic zůstat, protože na začátku treku se auta hodně vykrádají, takže abychom nepřišli o věci. Ty necháme na ubytování, zaplatili jsme si za tím účelem druhou noc, což stojí 78 NZD, zatímco ta doprava na začátek a z konce treku by stála 70 NZD. A musíme doufat, že nám tam nikdo nerozbije okénko nebo v horším případě neukradne celé auto.

Na pokoji si pak Miki vypral nějaké prádlo, dopsali jsme deníky a především si připravili věci na zítra. Počítáme s pocitovou teplotou pod bodem mrazu, což by po těch vedrech posledních dní, se kterými jsme naopak před odjezdem nepočítali vůbec, mohlo být docela příjemné :-). Jsme vybaveni na zimu i déšť, máme mapy a soudnost, takže zítra zkusíme někam dojít. Když budeme mít štěstí, podaří se nám dostat k Red Crater a dál k Emerald Lakes a Blue Lake, když budeme mít smůlu, otočíme to podle situace někdy dřív.

Protože jsme se na trek připravovali v předstihu, měli jsme z domova sepsaný seznam věcí, které máme vzít s sebou. Ani s ohledem na předpokládané počasí jsme nemohli udělat nic navíc, balili jsme tedy přesně podle seznamu.

Šipka Zpět na „Obsah“

27. 11. 2015 - NP Tongariro, State Highway 43

Vstávali jsme v 5:00, asi v 5:30 vyrazili a před 6:00 dojeli na parkoviště Mangatepopo do výšky 1.100 m n. m. Všechny věci jsme nechali na ubytování a vyrazili jen s věcmi, které jsme brali na trek. V autě nezůstalo nic a bylo to zvenku dobře vidět, takže nám nezbylo než doufat, že si to někdo nebude zkoušet ověřit nebo nezmizí rovnou celé auto.

I přes nepříznivé ranní počasí i předpověď jsme dle plánu vyrazili na trek Tongariro Alpine Crossing. Říká se o něm, že jde o nejhezčí jednodenní trasu na Novém Zélandu, nemohli jsme si jí tedy nechat ujít. V 5:57 jsme vyrazili na cestu.

Byla nízká oblačnost, ale nepršelo a ani vítr nefoukal tak silný, jak nám vyhrožovali. Šlo se docela pohodlně, nad námi se honily mraky a chvílemi bylo vidět dost po okolí. Brzy jsme vystoupali na úroveň Mangatepopo Hut a po různých chodníčkách a s vyhlídkami na lávová pole k Soda Springs do výšky 1.360 metrů. Krajina byla zajímavá, trochu měsíční, hlavně ve vyšších polohách lávová pole. A kromě zvuků přírody hrobové ticho.

K vodopádu Soda Springs jsme nešli a vyrazili rovnou do příkrého stoupání. Postupně jsme zašli do mraků, čímž se znatelně zhoršilo počasí a začalo jemně mrholit. Výstup do sedla Mangatepopo mezi sopkami Mt Tongariro a Mt Ngauruhoe byl sice trochu únavný, ale díky překvapivě dobré stezce docela ubíhal. Čekali jsme prašnou, v tomto případě tedy spíše blátivou, cestu, ale byly tam zpevněné chodníčky a schody.

V sedle jsme ovšem museli natáhnout pláštěnky, protože mrholení přešlo v déšť. Slibovaný panoramatický výhled a bezprostřední blízkost sopek jsme si ovšem pochopitelně neužili, viditelnost byla jen na několik desítek metrů. Vítr ovšem nijak silný nefoukal, jen občas trochu silnější nárazově, takže jsme pokračovali dál k South Crater, který leží ve výšce 1.659 metrů. Kráter jsme pochopitelně neviděli a byli jsme rádi, že jsme se dokázali držet cesty. Už jsme začínali být docela mokří a mírný vánek se nárazově střídal s poměrně silným větrem. Začali jsme stoupat k Red Crater k nejvyššímu bodu celého treku, který leží ve výšce 1.886 metrů. Když se stezka z úbočí stočila na hřeben, v místě, odkud běžně bývá panoramatický výhled, jsme viděli stále jen na několik desítek metrů. Už jsme měli mokré vše, co nezakrývala pláštěnka, a bylo jasné, že pokračovat po hřebenu v silném větru může být nebezpečné. K dosažení nejvyššího bodu treku, který leží u Red Crater ve výšce 1886 metrů, a ze kterého už by za normálních okolností byl výhled nejen do kráteru, ale hlavně na pověstná Emerald Lakes, nám zbývalo vystoupat a ujít už jen kousek, odhadem asi 300 metrů. A k jezírkům by to odtamtud bylo už jen asi 15 minut z kopečka, k dalšímu kráteru Central Crater, jezírku Blue Lake a výhledu na jezera pod sopkami taktéž jen kousek...

Spolu s národním parkem Aoraki/Mt Cook a výhledy na nejvyšší novozélandskou horu byl právě tento trek pro mě vrcholem dovolené. Skalnaté zasněžené hory i zelené kopečky, byť jiné, jsou vlastně k vidění i v Evropě, prales mi přišel fascinující, ale sopečná krajina s jezírky naprosto jedinečná. Bohužel nečekám, že bych ještě někdy měla vůbec možnost zkusit tento trek absolvovat, takže o to víc mi to bylo a je líto. Na trek jsem se připravovala a těšila minimálně půl roku a podle fotek by za pěkného počasí byl určitě nezapomenutelný.

Začali jsme tedy klesat, cesta mi chvílemi přišla hodně zdlouhavá, protože počasí dost vysilovalo a Mikimu byla zima, tak pospíchal, aby se zahřál. Mě za sebou nechával samotnou, což se mi z bezpečnostního hlediska moc nelíbilo, ale zrychlovat jsem už nechtěla, abych někde neuklouzla. Sestup až k Soda Springs byl ve větru a dešti, počasí bylo znatelně horší, než při výstupu. A ani pod Soda Springs se výrazně nelepšilo. O kus níž jsme potkali samotného chlápka, který stoupal proti nám. Prohodili jsme s ním pár slov o tom, jak to nahoře vypadá, ale zdál se být dobře vybavený a odhodlaný trasu zdolat. Otázka pak zůstává, co měl šanci vidět. Při následném sestupu jsme pak potkávali dvojice, které taktéž stoupaly vzhůru proti nám, někteří vypadali docela vyděšeně, když nás viděli :-). U páté dvojice a tedy jedenácti lidí, kteří se pokoušeli o zdolání treku, jsem přestala počítat. Dvojice v kraťasech a fešných kloboučkách, případně v bavlněných teplákách a zářivých teniskách nás pobavily, skupina 20 – 25, byť dobře vybavených, turistů ovšem šokovala. Nečekali jsme, že by v takovém počasí na trek vůbec někdo vyrážel.

Na parkoviště zpět k autu jsme dorazili po asi 16 kilometrech, jejichž zdolání nám trvalo pouze 3:45. Nepochybně díky tomu, že nebylo horko, za pěkného počasí by nám to asi trvalo déle. Už jen proto, že bychom asi dost fotili. Auto jsme našli na částečně naplněném parkovišti a naštěstí v původním stavu.

Takže jsme hupsli do auta a vyrazili zpět na ubytování, kde jsme si dali horkou sprchu, do igelitek naházeli vlhké věci a vyrazili na další cestu.

Zamířili jsme na sever, kde jsme zahnuli na State Highway 43, které se říká Forgotten World Highway, tedy Zapomenutá silnice. Zpočátku se vinula na Zéland poměrně obyčejnou krajinou, ale časem se objevil prales a cestu nám zpestřila řada jednosměrných mostů, sesuvy půdy omezující provoz na silnici do jednoho pruhu a asi 20 km dlouhý nezpevněný úsek. Párkrát jsme cestou zastavili, například u mostu v rezervaci Tangarakau, kde se v pralese nachází hrob zeměměřiče Joshuy Morgana, u slavného jednosměrného tunelu Moki nebo na vyhlídkách na novozélandské zelené kopečky. Některé vyhlídky byly naprosto úžasné, kam se hrabe Hobbiton! Ke konci začalo docela slušně pršet. Cesta do Stratfordu nám trvala o 40 minut déle, než původně ukazovala navigace, což už v případě naší navigace je docela zvláštnost, i na Zélandu se často do času dojezdu trefuje. Něco z toho byly zastávky, něco pak pomalejší jízda.

Kousek před Stratfordem, zřejmě v obci Toho, jsme viděli starou vybydlenou benzínku s nápisem Benzinka. Ze Stratfordu měla být vidět další novozélandská sopka – Mt Taranaki zvaná také Mt Edmont. Zaujala mě především tím, že území národního parku kopíruje obrys sopky, takže v mapě to vypadá, jako by někdo do kráteru zabodnul kružítko a obkreslil kolem sopky kružnici. Z města nebylo vidět ani její úpatí, její kousek se vynořil až cestou na jih do města Hawera, kde jsme si oproti plánu udělali menší zajížďku, abychom sopku případně lépe viděli. Kousek se nám jí opravdu ukázal, v celé kráse to musí být paráda.

Pak už jsme jeli rovnou do Wanganui/Whanganui, kde jsme měli zajištěné ubytování. Ve městě jsme přejížděli přes řeku Whanganui, která je největší novozélandskou řekou.

Měli jsme v rezervaci uvedeno, že si strhnou zálohu 50 %, ale tvrdili nám, že to nedělají, takže jsme platili celou cenu. Informace o stržené platbě jsem nikde nedohledala, tak snad jsme je nepřeplatili.

Byli jsme poučeni, že místní supermoderní a supercitlivý protipožární systém reaguje i na páru ze sprchy a tedy máme zavírat dveře do koupelny a koupelnu pořádně odvětrat. V případě planého poplachu se platí pokuta a přijde mi absurdní, že pokutu za jejich hloupě seřízený systém má platit návštěvník.

Na pokoji jsem natáhla šňůru a rozvěsila všechno vlhké a mokré prádlo, aby to pořádně uschlo. Miki mezitím zajel pro benzín – 56,99 NZD. Vyprala jsem pár kousků na treku zašpiněného oblečení, opláchla boty a v kuchyňce jsme si dali večeři. Miki se tam zapovídal s nějakým zřejmě zdejším zaměstnancem. Po sprše už zbývalo jen klasicky dopsat deník a připravit se na zítřek.

Šipka Zpět na „Obsah“

28. 11. 2015 - Pukaha Mount Bruce, Wellington

Vstávali jsme v 6:00, což bylo dřív, než jsme plánovali, ale chtěli jsme na místo dorazit co nejdříve, nejlépe s otvírací dobou. Vypakovali jsme se poměrně rychle, ačkoli bylo potřeba uklidit prádlo, které jsme přes noc sušili. Nijak extra to tu neschne, dnes ráno navíc pršelo.

Ještě ve Wanganui/Whanganui jsme se zastavili na břehu stejnojmenné řeky Whanganui, která je třetí nejdelší novozélandskou řekou (290 km), a pak pokračovali do prvního dnešního cíle. Cestou skoro celou dobu, tedy asi 2 hodiny, pršelo. Přes noc vůbec neuschnuly boty, které jsme včera promáčeli, tak jsem si je strčila pod nohy a zapnuli jsme vytápění na nohy a docela jsme je prosušili.

Kousek před cílem se začalo počasí vylepšovat, oblačnost se zvedla, protrhaly se mraky, vylezlo sluníčko a postupně se objevily dvě duhy, jedna z nich byla nakonec vidět celá. A v dálce byly vidět hory pohoří Tararua Range.

K přírodní rezervaci Pukaha Mount Bruce jsme dorazili krátce po otevření. Zaplatili jsme 40 NZD za vstup a jako první šli do jakéhosi místního návštěvnického centra, které bylo z části věnované vyhynulým zvířatům. Měli tam nějaká vycpaná a v jedné vitrínce jednoho z vyhynulých ptáků promítali, takže to vypadalo, jako by tam opravdu byl. Mám trochu obavy, že jednou takhle budou vypadat zoologické zahrady…

Měli tam také jakýsi umělý strom, do jehož duté vnitřní části bylo možné vstoupit, baterkou si posvítit na některé ze zvířátek na jeho vnitřních stěnách a na displeji si přečíst informace o daném zvířeti. Udělané to měli pěkně, ale už jsem chtěla jít dál.

Příští zastávkou byl totiž „Kiwi House“, v němž jsou dva výběhy a v jednom z nich bílý kiwi. Nejde o albína, ale o hnědého kiwiho, jehož oba rodiče měli nějaký divný gen, takže výsledná holčička Manukura je bílá. Oproti klasickému hnědému kiwi je v temném výběhu mnohem lépe vidět a taky se o dost lépe fotila – ačkoli všechny fotky jsou červené kvůli červenému osvětlení. Je hrozně roztomilá, takže jsme u ní vydrželi hodně dlouho a měli jsme možnost i vidět, jak zběsile a legračně poskakuje podél zdi.

Od Manukury jsme pokračovali do zbytku parku, ve kterém jsou především voliéry s různými novozélandskými ptáky. Z nich nás nejvíce zaujal kokako, který se uvedl tím, že nám sdělil, že je „kokako“. I u něj jsme byli dost dlouho a několikrát se nám podařilo z něj slovo „kokako“ znovu vymámit. Jinak byl dost aktivní, takže vyfotit se ho moc nedalo, ale natočit jeho „kokako“ se nám povedlo.

Některé z voliér jsou součástí „Bush Walk“, tedy procházky buší, respektive pralesem, který je tu opravdu pěkný a bujný. Na závěr jsme se ještě vrátili k bílému kiwimu a nějakou dobu tam pobyli.

Z Pukahy jsme přes Masterton a Featherston zamířili do Wellingtonu. Ve městech probíhaly různé trhy a akce, které už vypadaly jako vánoční. Cestou začalo hodně foukat, což bylo nejvíc patrné hlavně při přejezdu hor, respektive lesa Pakuratahi.

Do Wellingtonu jsme dorazili asi v jednu hodinu. Ve městě foukal silný vítr a všude byla cítit úžasná směsice vůní oběda :-). Jako první jsme zamířili na 196 metrů vysoký vrchol hory Mount Victoria, ze které je výhled na město a záliv. Nebyl ovšem tak pěkný, jako výhled z Mout Eden na Auckland, navíc tam pěkně foukalo.

Pak jsme pokrčovali do Mc Donald’s na jídlo. Mikimu se povedlo v křižovatce, která byla překvapivě docela přehledná, částečně najet do protisměru, naštěstí se ještě dalo si přejet. Dali jsme si The Almighty Angus 1/2 lb, což je 100% NZ Angus Burger, který je vyrobený z místních surovin a s dvěma plátky hovězího masa, a Georgie Pie Steak Mince ‘N’Cheese, což je kapsička z listového těsta plněná mletým masem a sýrem.

Popojeli jsme k hlavnímu novozélandskému muzeu Te Papa Tongarewa, o něž se říká, že je nejlepším muzeem Nového Zélandu. Plánovali jsme v něm zůstat až do zavírací doby, tedy do 18:00. Mikimu se ovšem omylem podařilo zaplatit jen 2 hodiny parkování, takže bylo nutné se pak k autu vrátit. Ničemu to moc nevadilo, protože samotné muzeum je zdarma a platí se jen za parkování.

V muzeu jsou expozice o historii, životě Maorů, umění, sopečné činnosti a zemětřeseních, fauně a floře. Nejvíc mě zaujala asi expozice o zemětřesení, kde je dokonce simulátor. Ve videu, které nám pustili, byly vidět důsledky zemětřesení, které bylo 50× silnější, než v simulátoru. Muzeum je na mě ovšem moc interaktivní, se spoustou informací a omezeným množstvím věrohodných původních exponátů. Některé vyloženě vychvalované expozice, jako je například ta týkající se bitvy u Galipoli, mě vyloženě nudily. Když bylo potřeba vyřešit parkování, už jsem nějak neměla potřebu se do muzea vracet.

Přeparkovali jsme na vedlejší parkoviště, kde by snad mělo být parkování zdarma, a vyrazili na obhlídku Wellingtonu. Ten je hlavním městem Nového Zélandu. Oblast dnešního zálivu byla osídlena od asi 1000 let př. n. l. různými kmeny. Roku 1642 oblast zkoumal Abel Tasman a roku 1773 Thomas Cook, ale ani jeden se do zálivu kvůli silnému větru nedostal. První Evropané sem přišli až roku 1840 a založili tu město. To se díky přístavu rychle rozrůstalo a roku 1865 se Wellington stal hlavním městem Nového Zélandu.

Naše první kroky vedly k cedulce Shoreline, která označuje místo, kde se před jedním z minulých zemětřesení nacházelo pobřeží. Cedulek je po městě spousta, některé dost daleko od současného pobřeží, nicméně doma v předstihu se mi nepodařilo přesné umístění žádné další najít. Zastavili jsme se ještě v obchodě v muzeu, kde jsem si za 6 NZD koupila 4 pohledy.

Po pobřeží, kde docela foukalo, jsme pak došli do oblasti Parliamentary District. Prošli jsme okolo Old Government Building, tedy staré vládní budovy, která vypadá jako kamenná, ale je celá ze dřeva. Pokračovali jsme přes ulici ke komplexu tří budov parlamentu, který tvoří moderní kancelářská budova Beehive, tedy „Včelí úl“, centrální neoklasicistní Parliament House z počátku 20. Století a viktoriánsko-gotická knihovna Parliament Library.

Odtud to bylo kousek ke katedrále St Paul’s Cathedral na rohu ulic Hill Stret a Molesworth Street. Katedrála byla postavena v 60. letech 20. století a podobně, jako všechny české stavby z tohoto období, je značně nevzhledná. A prakticky hned za rohem v ulici Mulgrave Street stojí Old St Paul’s Cathedral postavený ve stylu anglické gotiky a vysvěcený roku 1866. Oproti katedrále je vyloženě krásný.

Miki si odskočil na nádraží, znovu jsme prošli okolo Old Government Building, kterou jsme si tentokrát prohlédli z čela, a pokračovali do ulice Lambton Quay. Jde zřejmě o nejhlavnější zdejší ulici, v jejímž prostředku je dolní stanice zdejší lanovky. Našli jsme tu i další cedulku Shoreline, která už je od pobřeží pěkně daleko...

Pak už jsme se vraceli k autu a zdrželi jsme se jen v oblasti Civic Square, kde jsme si odskočili k Town Hall (radnici). Má se tu nacházet i galerie nebo knihovna, ale ostatní budovy byly dost moderní, takže jsme nezjišťovali, která je která.

Zajeli jsme do obchodu New World na nákup pro další zásoby na Jižní ostrov. Nákup stál 64,94 NZD, ale neměli vše potřebné, takže jsme se přesunuli ještě do oblasti Kilbirnie, kde Miki skočil do Pak’n Save pro zbytek. Já zatím zůstala v autě a nově zakoupeným vteřinovým lepidlem se pokoušela přilepit různě se odlepující části mých v podstatě nových tenisek, které jsem si přivezla v roce 2008 z USA a doma je měla celou dobu a za účelem jejich prošlápnutí před cestou na Zéland jsem je začala nosit až letos v létě. Už doma se začaly rozlepovat, ale po slepení vypadaly použitelně. Nejsou... Miki za 6,98 NZD koupil nějaké pečivo a pití a ještě jsme se stavili u benzínky na dotankování, což stálo 37,62 NZD.

A pak už jsme jeli do přístavu, kde jsme zaparkovali na parkovišti u trajektu BlueBridge a čekali na odbavení a možné nalodění. Mezitím jsme dopsali deník.

Nalodění mělo být možné asi od 23:30, čehož jsme chtěli využít, abychom měli možnost se co nejdéle prospat, ale na loď jsme se dostali až po půlnoci a do postele v kajutě asi v 1:00. Kajuta je mnohem větší, než náš motelový pokoj v Rotoruře. Má dvě lůžka a vlastní koupelnu.

Šipka Zpět na „Obsah“

29. 11. 2015 - Trajekt, Abel Tasman National Park, Buller Gorge

V noci mě ze spaní něco probudilo, myslela jsem, že vyplouváme, ale při pohledu z okénka jsem zjistila, že už se v podstatě chystáme opustit záliv a vyplout na volné moře. Bylo asi půl čtvrté ráno.

Párkrát za noc jsem se pak ještě probudila, ale vždycky jsem hned usnula. Nepodařilo se mi identifikovat, kvůli čemu jsem se vždycky vzbudila, protože trajekt se pohyboval v podstatě neslyšně a především nebyl patrný jakýkoli pohyb.

Definitivně mě probudil budíček určený pro celou loď asi v 5:30 s tím, že za 20 minut přistáváme. Z okénka byl krásný výhled na fjordy v okolí Pictonu, které zrovna osvětlovalo vycházející slunce. Po rychlých přípravách jsme počkali na přistání a sotva nás pustili na palubu s auty, přesunuli jsme se tam. Loď se nám podařilo opustit až v 6:20.

Rovnou jsme zamířili k první zastávce do Motueky. Z Pictonu jsme jeli nejprve na jih na Blenheim, před kterým jsme uhnuli na západ a po chvíli zamířili zase zpátky na sever na pobřeží. Tato cesta je mnohem delší, než jízda po pobřeží, ale na rozdíl od klikatící se pobřežní silničky mnohem rychlejší. Vnitrozemím jsme dojeli až na pobřeží zátoky Tasman Bay do města Nelson. Tam nás zbrzdila uzavírka silnice a objížďka nás zavedla do horní části města, odkud byl krásný výhled na zátoku, tak jsme si tam na malé vyhlídce na chvíli zastavili. Po pobřeží jsme pak přes Richmond dojeli až do Motueky.

V Motuece kousek od pláže Motueka Beach leží vrak lodi Jamie Seddon. Loď byla postavena roku 1903 v Londýně pro vojenské účely. Později ji koupila firma Talley’s Fishing Company, která z ní udělala svou rybářskou loď. Potopila se roku 1950 a vrak dnes leží asi 2 kilometry severně od pobočky rybářské společnosti. Od břehu je jen kousek a, jelikož byl zrovna odliv, dalo by se k vraku v nějakých holínkách v pohodě dojít. Nám tedy stačil výhled ze břehu :-).

Se zastávkami na vyhlídkách se nám podařilo do parku dorazit asi v 10:00. Rovnou jsme zamířili do zátoky Boat Bay, nejprve po asfaltu a poté po 10 km dlouhé nezpevněné silnici. Naštěstí byla v rámci možností v docela přijatelném stavu a to včetně stoupání i sjezdu ze sedla Pigeon Saddle, takže se nám povedlo tam dojet v 10:40. Hned jsme šli na pláž, kde jsme se prošli, sbírali nějaké mušle, fotili… A došli jsme do místa, kde se do moře vlévá nějaká řeka. Ačkoli se na tomto místě nachází velký kemp určený mimo jiné i pro ty, kteří v parku absolvují populární několikadenní Coast Track, bylo tam málo lidí.

Po svačině jsme vyrazili na cestu zpět a zamířili k vodopádům Wainui Falls. Od malého parkoviště to bylo asi 2 kilometry podél řeky Wainui. Cesta vedla pěkným pralesem a po lávkách a mostech. Vodopád byl poměrně impozantní, sice asi s nijak oslnivým průtokem, ale poměrně vysoký.

NP Abel Tasman je pojmenován po holandském objeviteli Abelu Tasmanovi, který roku 1642 jako první Evropan spatřil Nový Zéland. Cestou na další místo jsme se tedy zastavili u jeho památníku, od kterého byl krásný výhled na oceán i pobřeží. A zdržela nás také dopravní značka s tučňákem, i když na tučňáky nebyla správná doba, takže jsme je neviděli.

Pak jsme jeli rovnou do Grove Scenic Reserve. Nebylo to nijak extra značené, ale našli jsme to na první pokus. Stezka tu byla krátká, ale moc pěkná. Okružně vedla skrz skalní soutěsku obrostlou pralesem s jednou odbočkou k vyhlídce na pobřeží.

Pak už byl čas vyrazit na cestu. Část trasy z parku do Richmondu, kde jsme tankovali (25,78 litru za 50,01 NZD) jsem řídila já a Miki v podstatě ihned po usednutí na místo spolujezdce usnul. Očividně mu to ale stačilo, protože od benzínky a pak až do cíle zase řídil, za dnešek určitě nějakých 8 hodin a 550 kilometrů. Jižní ostrov je podstatně roztahanější, přejezdy mnohem delší a čeká nás jich docela hodně. Teprve teď se ukáže, jestli budeme itinerář stíhat.

Měli jsme trochu času, tak jsme se cestou zastavili u soutěsky Buller Gorge, kterou jsem měla původně v itineráři zařazenou, ale kvůli nedostatku času jsem jí zase vyškrtla. Nachází se tu přírodní rezervace, do které se lze dostat po nejdelším lanovém mostě na Novém Zélandu, který překlenuje řeku Buller. Vstupné stálo 10 NZD na osobu, užili jsme si především přechod přes visutý most, ale z rezervace jsme z časových důvodů zvládli projít asi jen polovinu. I tak to ale bylo zajímavé a prales zase trochu jiný, i když pochybuji, že jinde lesy nějak udržují, tady mi přišel takový divočejší. Asi to bylo hlavně tím, že až na výjimky skrz rezervaci nevedly žádné uměle vybudované a extra široké dřevěné chodníčky, jako je tomu jinde, ale jen úzké, místy bahnité, vyšlapané pěšinky.

Na závěr cesty byly nádherné výhledy na pobřeží národního parku Paparoa. Docela foukal vítr a Tasmanské moře bylo rozbouřené, ale výhledy dechberoucí.

Na ubytování jsme odrazili asi v 19:20 a dostali zaplacenou „Sunset Cottage“. Ačkoli teplo vypadá jinak, koupání v Tasmanském moři jsme museli alespoň vyzkoušet. Rovnou jsme se tedy převlékli do plavek a vyrazili na pláž. Venku byla zima, moře bylo ledové, ale odhodlání velké a „povinných“ 10 temp jsme zvládli udělat.

Pak jsme si dali horkou sprchu, večeři, já dopsala deník a Miki mezitím usnul. Rozhodla jsem se tedy jít také spát a přípravu svačiny a dalších věcí nechat až na ráno.

Šipka Zpět na „Obsah“

30. 11. 2015 - Paparoa National Park, Westland National Park

Vstávali jsme v 6:00 a po nezbytných přípravách jsme asi v 7:15 vyrazili na prohlídku Pancake Roocks. Jde o zvětralé vápencové skalní útvary, které dostaly své pojmenování podle tvaru, který připomíná hromadu na sebe naskládaných palačinek/lívanců. Na úpatí skal se nacházejí jeskyně, takzvané Blowholes, z nichž při přílivu mohutně tryská voda. Jelikož příliv v tento den připadá na pro nás dost nevhodné časy, rozhodli jsme se vzít za vděk i něčím mezi přílivem a odlivem. Voda z jeskyní tryskala i tak, Palačinkové skály byly nasvícené ranním sluncem a hlavně – byli jsme tam sami. Ačkoli ještě mlhavé, bylo to překrásné ráno…

Všude v okolí rostl zdejší typický rákos flax, který hojně využívali Maoři. Dá se různě splétat, takže z něj vyráběli z něj oblečení nebo nádoby.

Pak jsme popojeli jen několik set metrů asi tak na půl cesty mezi naším ubytováním a Palačinkovými skálami a navštívili Punakaiki Cavern. Jde o dost rozlehlou a volně přístupnou jeskyni, ve které se mají nacházet stalagtity a také „glow worm“, tedy svítící červi, někde jsou překládání jako svatojánské mušky, ale podle fotek jde o červy, kteří ve tmě svítí. Na Zélandu jsou dost populární a do jeskyní, ve kterých se vyskytují, se pořádají snad stovky organizovaných prohlídek denně. Organizované výpravy za červy mě moc nelákají, navíc povětšinou jsou tyto akce spojené s různými adrenalinovými aktivitami, které by se mi sice líbily, ale neletěla jsem na druhý konec světa, abych jimi ztrácela čas. Bohužel v této jeskyni červi nebyli, přinejmenším jsme je neviděli. Ještě bude možnost je někde vidět, ale už jen organizovaně, takže s největší pravděpodobností Zéland opustíme, aniž bychom je viděli

Ještě jsme popojeli o kus dál k začátku Truman Track. Přímo u parkoviště byla nádherná křišťálová studánka, obklopená pralesem a kapradím. Tak jsme si trochu zarecitovali… Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les, tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes.

Truman Track vede na malou pláž obklopenou vápencovými skalami. Stezka vede pralesem ve stínu palem nikau, stromů rata, červených borovic rimu, černých borovic matai i mezi zdejším rákosem flax. Podél stezky byly pasti na predátory – různé dravé savce jako lasičky, kteří ohrožují například ptáky kiwi. Na pláži prý přebývá kolonie tučňáků modrých, ale neviděli jsme je ani žádné známky toho, že by zde byli – stopy v písku nebo trus na skalách.

Po návratu k autu jsme vyrazili na dlouhou cestu do národního parku Westland. Cestou jsme se zastavili jen v Greymouth, abychom natankovali. Bylo toho 20,9 litru za 40,73 NZD. Cestou jsme i pak užívali výhledů na zasněžené hory a snažili se odhalit, co z toho je Aoraki/Mout Cook, pokud je vidět.

Westland pokrývá západní část Alp a na jeho území leží dva známé ledovce – Franz Josef Glacier a Fox Glacier. Nejprve jsme zamířili do vesničky Franz Josef Glacier, kam jsme dojeli krátce po 12. hodině. Měli jsme rezervaci na 12:45 na „ice explorer“. Jde o přelet vrtulníkem na ledovec, přistání na ledovci a asi 3 hodiny strávené na ledovci v doprovodu průvodce. Včera jsem se v e-mailu dočetla, že kvůli předpovědi špatných povětrnostních podmínek je velká pravděpodobnost, že akce bude zrušena. Žádná nabídka alternativ, třeba že máme přijet ráno dřív než se zkazí počasí nebo něco. Když jsme dorazili k „Franz Josef Glacier Guides“, u kterých jsme měli rezervaci, bez mrknutí oka se z toho stal fakt. Venku bylo pomalu azuro, vlastně ideální počasí, padla jen zmínka o tom, že se ze severu blíží nějaká fronta a hlavně že už dva týdny nelétají, protože na ledovci je potřeba udělat nějaké úpravy. Asi vysekat chodníčky a schody, natahat lana, aby Japončíci měli pohodlný přístup k „blue ice“...

Osobně jsem toto chtěla podniknout z toho důvodu, že oproti Alpám je zde minimální nadmořská výška, tudíž nehrozí žádné zdravotní problémy třeba kvůli aklimatizaci (ačkoli loni jsem si ověřila, že do cca 4.000 m n. m. bývám v pohodě a po kratší aklimatizaci zvládám i výšky nad 5.000 m n. m.), rozhodně nehrozí ani nadměrná únava z vyšší nadmořské výšky. Počítala jsem, že by zde mohlo být i stálejší počasí, dostat se tu na ledovec i pěšky je hodně snadné a v neposlední řadě by nám vyhovoval také anglicky mluvící průvodce. Nakonec ale možná dobře, že to zrušili. Zaplacených 630 NZD nám vrátí v plné výši. Nicméně moc nechápu jejich logiku – dělat úpravy na ledovci na začátku turistické sezóny a nesnažit se zákazníkovi nabídnout plnohodnotnou alternativu. Přicházejí tak o tisíce dolarů denně… V podstatě jedinou možností, kterou nám nabídli, byl turistický výlet s průvodcem, to mi jako adekvátní alternativa pro někoho, kdo chtěl letět vrtulníkem na ledovec, nepřijde...

Na výlet jsme tedy vyrazili sami. Nejprve na Franz Josef Glacier Valley Walk, který nás měl zavést pod ledovec kousek od něj. Na parkovišti byla cedule, že trasu nedoporučují kvůli povodním, ale chtěli jsme se podívat, jak to tam vypadá. Místo toho jsme na konci cesty lesem, odkud je potřeba pokračovat po dně ledovcového údolí, narazili na zábranu, kus za ní se valil rozdivočelý proud říčky a dál se jít nedalo. Otázkou zůstává, proč na ceduli u parkoviště byly tak zavádějící až lživé informace, že cestu nedoporučují, když je stezka ve skutečnosti uzavřená. Ledovec odtud vidět byl, ale podle cedule ze vzdálenosti 2,5 kilometru...

Tak jsme to otočili a po treku Sentinel Rock Walk jsme se alespoň vyškrábali na skálu, ze které je výhled na ledovec i ledovcové údolí.

Vrátili jsme se k parkovišti a zahnuli k dalšímu treku – Douglas Walk. Po něm jsme došli k jezírku Peter’s Pool, v němž se zrcadlí okolní hory a ledovcové údolí. Došli jsme až k lanovému mostu, kde jsme to museli otočit, protože cesta není okružní a nevede na parkoviště. Mimochodem – všechny dřevěné chodníčky a lanové mosty jsou na Zélandu pokryté plastovým nebo kovovým pletivem, aby povrch za mokra neklouzal.

Po návratu na parkoviště jsme se přesunuli asi o 30 kilometrů dál k Fox Glacier. Rozhodli jsme se kvůli zrušenému letu vrtulníkem absolvovat část zítřejšího programu a na zítřejší dlouhý přejezd si nechat víc času. Počasí se opravdu trochu zhoršilo, ze severu se přihnaly mraky a zahalily vrcholky hor, nicméně vyhlídkové vrtulníky a letadla stále létaly.

Nejprve jsme zamířili k jezeru Lake Matheson, okolo nějž vede okružní trek. Z různých cestiček a vyhlídek je odtud vidět nejvyšší hora Aoraki/Mount Cook, která se spolu s horou Mount Tasman/Horokōau zrcadlí v jezeře, pokud je klidná hladina. Zpočátku byly všechny vysoké hory v mracích, ale když jsme byli na odvrácené straně jezera od parkoviště, na zdejší nejhlavnější vyhlídce zvané „View of Views“, tedy „Výhled výhledů“, nakonec se to trochu protrhalo. Nejprve byl moc dobře vidět Mt Tasman, který je při pohledu odtud dominantnější, brzy z mraků vykouknul i samotný Mt Cook.

Porůznu se nám ukazovat po celý zbytek vycházky, úplně nejlépe byl vidět, když jsme byli na vyhlídce na Reflection Island. Tam jsme tedy udělali další várku fotek včetně těch společných. Až jsme čekali, že se foťák nebo my skácí z mola do jezera :-). Na zábradlí u schodů tu byla cedulka s krásným citátem od Lindy Hogan: „There is a way that nature speaks, that land speaks. Most of the time we are simply not patient enough, quiet enough, to pay attention to the story.“ (Existuje způsob, jak mluví příroda, jak mluví země. Většinu času prostě nejsme dost trpěliví, dost tiší, abychom věnovali příběhu pozornost.)

Po návratu na parkoviště jsem si koupila 3 pohledy, skládačku kiwiho a pro Jacoba malý dárek. To vše celkem za 23,60 NZD.

Popojeli jsme na ubytování, abychom později nemuseli složitě shánět klíče. Uhradili jsme 5 NZD jako zálohu na klíč, domluvili se na ranním odjezdu a vrácení klíče a zálohy a vyrazili na další vycházku. Nejprve jsme neplánovaně zajeli na vyhlídku, odkud by se dalo pokračovat na trek Chalet Lookout Walk, který byl ale také zavřený.

Takže jsme zajeli na ten plánovaný – Fox Glacier Valley Walk. Ledovcovým údolím se valila spousta lidí a v menších strouhách také ledovcová říčka. Trek, který jsme plánovali jít, byl tentokrát, pro jistotu, zavřený. Místo toho jsme tedy museli přeskákat malou říčku po kamenech a dojít až do místa, odkud byl na ledovec docela pěkný výhled. Ačkoli stezku na vyhlídku, kam jsme měli namířeno, jsme viděli a od pohledu tam žádný problém nebyl, dál se odtud opět jít nedalo, prý z důvodu podvodně a pádu kamení. První zmínku jsme o tom našli opět až na tomto místě, na parkovišti nebo na začátku samotného treku po této informaci nebylo památky. Nevím, jestli uzavírky všech treků jsou novozélandská prevence před stádoidním a hloupoučkým chováním „Japončíků“, ale Evropan-turista je zpravidla zvyklý se v horách pohybovat a zdejší nížinné podmínky s trochou kamení a vody v kapalném i pevném stavu by ho tedy nerozházely… Nebyla jsem zdaleka jediná, komu se to nelíbilo, byla tam skupinka, která hovořila jazykem dost blízkým češtině – moc jsme je neslyšeli, tak je možné, že to čeština opravdu byla. Když se fotili u cedule s oznámením, že stezka je uzavřená, dávali na fotkách dost jasně najevo své rozhořčení mezinárodně známými gesty… :-)

Pochopila bych uzavření treku z bezpečnostních důvodů, ale ten novozélandský laxní přístup v podobě očividného odkládání oprav či řešení problémů, dost omezeného informování turistů, obzvlášť na začátku nové sezóny, tedy nechápu. Ale pokud si zaplatíte průvodce, tak se pochopitelně dál smí… Docela je podezřívám, že to právě z toho důvodu takhle dělají, jinak by si toho průvodce nezaplatil nikdo…

Přejeli jsme zpět na ubytování, kde jsme odnosili věci na pokoj, bleskově přeprali dvě trička a došli si na večeři. Chvíli jsme vybírali vhodnou restauraci, až jsme nakonec zapadli do Café Neve. Dala jsem si „fish and chips“, tedy zdejší poměrně tradiční a oblíbenou rybu s hranolkami. A k tomu místní černorybízový džus. Miki si dal burger a k tomu pivo. Celé to stálo 57,50, zbytek do 60 NZD jsme nechali jako spropitné, které se tu prý běžně nedává, tak jsme to šoupli do pokladničky u pokladny.

Na pokoji už jsem si jen dala sprchu, dopsala deník a před 22. hodinou šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

1. 12. 2015 - Mount Aspiring National Park, Queenstown, Te Anau

Zase jsme vstávali v 6:00, před sedmou nanosili věci do auta a čekali na nějakého zaměstnance, kterému jsme měli vrátit klíč od pokoje a on nám měl vrátit 5 NZD zálohu za klíč. Až do 7:20 se ovšem nikdo neukázal, takže jsme klíč dali na pokoj se vzkazem, že nám mají peníze vrátit na kartu, přes kterou byla provedena platba za ubytování. Jsem zvědavá, jestli ty peníze ještě někdy uvidíme.

Nějak před 7:30 jsme tedy vyrazili na jih do národního parku Mount Aspiring. Část cesty vedla podél pobřeží, kde jsme objevili pěknou vyhlídku na Tasmanské moře. Hlavní část vyhlídkové terasy ovšem byla, jak už je zdejším zvykem, uzavřená. U poslední benzínky v Haastu jsme za 20 NZD dotankovali, protože zřejmě až do Wanaky není žádná benzínka.

Park Mount Aqspiring byl založen roku 1964 a jeho dominantou je 3.030 metrů vysoká Mt Aspiring. Severní částí parku prochází silnice, po které jsme přes park projeli. Cestou jsme si udělali několik zastávek, ta první byla Pleasant Flat, kde je kraťoučká procházka buší podél divoké říčky.

Pak jsme popojeli jen o 4 km dál k Thunder Creek Falls. Zde se kousíček od silnice nachází krásný vysoký vodopád, který se přímo zde vlévá do tyrkysové řeky. Na skok jsme zastavili také v průsmyku Haast Pass, který překvapil svou nadmořskou výškou – pouhých 563 m n. m.

Podle doporučení na jedné z cedulí jsme si udělali procházku k Blue Pools (Modrým jezírkům), kterou jsme původně v plánu neměli. Stezka vedla buší k řece Makarora, kterou překlenoval lanový most. Blue Pools ve skutečnosti nejsou jezírka, nýbrž jakési maličké zálivy poměrně divoké řeky Blue River, která se tu do řeky Makarora vlévá. Voda byla krásně tyrkysová.

Poslední zastávkou byl krátký trek Makaroa Bush, který zase vedl buší. Podél stezky byly ukázky zpracování dřeva, třeba ponechaná pila v pokáceném kmeni. Zdržel nás hlavně pták tui, který krásně zpíval.

Národní park Mount Aspiring mě původně nijak zvlášť nezaujal, ale byla jsem upozorněna, že si to myslí mnozí a že se mýlí. Nemůžu říct, že by mě, na rozdíl od jiných míst, nějak zvlášť uchvátil, ale pár pěkných míst jsme našli a vynechat ho by byla škoda.

Pak už jsme jeli rovnou do Queenstown. Projeli jsme po břehu jezera Wanaka a zastavili na vyhlídce u jezera Hawea. Konečně jsme také ochutnali dva druhy novozélandského kiwi – zelené a zlaté. Zelené je kyselejší a dost podobné tomu prodávanému u nás (které asi může být dovezené ze Zélandu), to zlaté je ale opravdu spíš žluté/zlaté a mnohem sladší.

Navigace nás protáhla kratší cestou po silnici Crown Range Road. Z jejího posledního úseku byly krásné výhledy do údolí a na Queenstown. Tímhle úsekem až do města jsem řídila já. Parkovali jsme rovnou u Skyline Gondoly, kde jsme zabrali asi předposlední místo.

Vystáli jsme frontu k pokladně, za 64 NZD jsme koupili dvě zpáteční jízdenky na kabinkovou lanovku a vystáli další frontu na lanovku. Jedna z kabinek byla černá a s nápisem All Blacks, ale nevyšla na nás. Kabinka totiž byla pro čtyři lidi, ale pokud nešlo o rodinu nebo skupinu, jezdili v ní všichni po dvou. Chlápek obsluhující lanovku navíc místo organizování nástupu fotil lidi v kabinkách, aby pak po sjezdu mohli návštěvníkům nabídnout hotové fotky k prodeji. Tohle bylo snad to nejnesmyslnější místo, na jakém se pořizovala fotka, nejčastější je to samozřejmě na atrakcích v zábavních parcích a pak dost často na různých výškových/vyhlídkových stavbách. Ale v kabince lanovky...?!? Navíc – hlavně že měli všude cedule, že pro urychlení se má kabinka plně obsadit...

Kabinka vede na vrchol Bob’s Peak. Z kabinky i shora byl ovšem krásný výhled na město, jezero Wakatipu i okolní hory, z nichž některé ještě mají zasněžené vrcholky. V přístavu Queenstown Bay jsme viděli kotvící parník TSS Earnslaw, který je dodnes v provozu. Jeho odplutí jsme taky mohli pozorovat, v důsledku čehož jsme ho pak už neviděli při prohlídce města. Původně jsme se chtěli svézt Luge, což je jakási bobová dráha, ale nakonec nás to na místě až tak nezaujalo, tak jsme to nechali plavat.

Ještě jsme se zastavili v obchodě se suvenýry pro nějaké pohledy, nakonec jsme vzali tři, k jednomu z nich za 2 NZD i poštovní známku na poslání Pavlovi.

Když jsme chtěli sjet lanovkou dolů, čekala se na kabinky zase dlouhá fronta, protože opět všichni jezdili po dvou. A ještě mě ve frontě jedna osoba předběhla a zařadila se ke skupince těsně před námi. Ačkoli u nástupu byly na zemi čtyři značky pro čtyři lidi, a i když to všichni viděli a ještě se tomu smáli, ze čtveřice před námi nastupovali do kabinky 2 ženy a druzí dva čekali na další kabinku. Chtěla jsem jim ukázat, ať jako nastupují, že je přece kabinka pro čtyři, ale dívali se směrem k další kabince, tak jsme do té, co kolem nás projížděla, prostě naskočili k těm dvěma ženským. U horní stanice lanovky pochopitelně obsluha byla také, sice nefotila, ale nástup neorganizovala, vlastně by mě zajímalo, co má za náplň práce…

Queenstown byl vyhlášený v dobách těžby zlata a dnes má jen necelých 13.000 obyvatel. I tak je hodně známý, je totiž významným centrem adrenalinových aktivit, severně od města se nachází úzký Skippers Canyon využívaný k různým adrenalinovým aktivitám. Nachází se u něj i zřejmě jediná novozélandská via ferrata. V kaňonu Kawarau se dokonce nachází most, který sloužil jako první trvalé stanoviště pro komerční bungee jumping. Adrenalinu si ale užíváme dost i normálně, není tedy třeba zde takovými aktivitami ztrácet drahocenný čas, navíc přizabít se je lepší blíže domovu :-). Vynechali jsme i původně plánovaný Kiwi Wildlife park, který je neúměrně předražený, a od kabinky jsme zamířili rovnou do centra města.

K parníku TSS Earnslaw jsme nemuseli, protože v přístavu nekotvil, prošli jsme se tedy podél přístavu a zátoky, kousek po pláži až do parku, u nějž na rohu ulic Marine Parade a Earl Street stojí William’s Cottage. Je to nejstarší původní stavba v Queenstownu, pochází z roku 1864. Kousek od ní stojí anglikánský kostel St Peter’s.

Zastavili jsme se na poště, za účelem poslání pohledu, měli tam na tabuli křídou nakresleného moc roztomilého kiwiho, tak jsem ho Pavlovi obkreslila na pohled. Miki pak ještě z telefonní budky zavolal na ubytování, že zřejmě přijedeme pozdě a jestli by nám mohli dát kód ke schránce, ze které si vyzvedneme klíče.

Pak jsme u Starbucks bezmyšlenkovitě zahnuli do ulice Mall Street, která vypadala moc pěkně. Obešli jsme tedy blok a vrátili se zpátky. U parku Village Green Park v Ballarat Street stál krásný stromeček. A na rohu Ballarat St a Stanley St jsme si prohlédli budovu soudu a staré knihovny.

Celé centrum Queenstownu je pěkně ospalé, a kdyby v něm nebyli turisti, nebylo by tam živáčka. Trochu živější je pouze pobřeží jezera Wakatipu, respektive zátoka Queenstown Bay, ale to očividně zas jen díky turistům.

Poté jsme zamířili rovnou k Fergburger, což je vyhlášená hamburgerová restaurace. Každý jsme si dal Double Ferg, Miki s čedarem a já se švýcarským sýrem. Dostali jsme účtenku s číslem 94 a postavili se bokem mezi davy čekajících. Příprava našeho hamburgeru měla trvat 15 až 20 minut. Povedlo se nám usadit se ke stolečku na místa po dvou odcházejících, takže čekání docela uteklo. Burgery byly veliké a těžké. Zpočátku byl hodně dobrý, ale jak jsem začínala být plná, už mi tak dokonalý nepřišel. Hlavně jsem měla v masu, respektive jen v některých soustech, moc pepře, takže jsem ho nedokázala dojíst. Miki se toho zbytečku ujal a prý ten jeho tak opepřený nebyl… :-(

Od Fergburgeru jsme došli k autu a zamířili ven z města. Na jeho okraji jsme za 50 NZD dotankovali 24,89 litru a podél jezera Wakatipu jeli na jih k Lumsdenu a odtud na západ do Te Anau. Cestou začalo pršet a v Te Anau lilo jako z konve. Ještě jsme za 20 NZD dotankovali 9,95 litru, ať máme na zítřejší cestu zásobu, a jeli se ubytovat.

Nějak se jim při rezervaci popletly pokoje, takže jsme nedostali dvoulůžkový pokoj, ale „dorm“, což je v podstatě ubytovna, tahle jen pro čtyři, ale má všechno, co potřebujeme, včetně vlastní koupelny a kuchyňky, dokonce bych řekla, že kuchyňka by bývala u toho dvoulůžáku nebyla, takže fajn :-).

Asi ve čtvrt na devět přestalo pršet, postupně vylezlo sluníčko, objevila se duha a nad jezerem Te Anau byl západ slunce. Tak jsem se z pyžama zase převlékla a vyrazila na malou vycházku za účelem pořízení nějakých duhových fotek. Nakonec jsem došla až k jezeru, kde slunce prosvěcující mezi mraky vytvořilo parádní atmosféru. Miki mezitím na pokoji dopisoval deník. V tuto chvíli má Miki na paměťové kartě jen 2.063 souborů, tedy fotek a videí, já ale 7.228 :-).

Šipka Zpět na „Obsah“

2. 12. 2015 - Fiordland National Park

Budíka jsme měli na 5:45, abychom v 6:30 mohli vyrazit po Milford Road na sever k Milford Sound, což je nejsevernější fjord v národním parku Fiordland. První zastávku jsme si udělali u Mirror Lakes, což jsou jezírka, v nichž se nádherně zrcadlí okolní hory. Počasí na tuto „atrakci“ bylo úžasné, svahy nasvícené vycházejícím sluncem, vrcholky hor zasněžené, částečně v mracích...

Cestou začalo pršet, ale zřejmě to bylo způsobeno jen stoupáním do vyšší nadmořské výšky a do mraků. Nutným zpestřením na trase byl Homer Tunnel, který je jednosměrný a řízený pomocí semaforů. Čekání u něj může být ve špičkách hodně dlouhé, ale my do něj měli možnost najet plynule. Tunel je dost široký i na dvě auta, ale na autobusy by asi byl v krajích moc nízký. Ve směru k Milford Sound je skloněný dolů. Jestli cestou byly výhledy na okolní hory dechberoucí, těžko popsat výjezd z tunelu na širokou dolů skloněnou planinu obklopenou vysokými strmými skalami, z nichž stékaly dolů desítky vysokých vodopádů.

Jelikož jsme se u tunelu nezdrželi, měli jsme ještě asi půl hodiny čas a zastavili jsme se u The Chasm. Jde o krátkou procházku pralesem k divoké řece a vodopádu. Samo o sobě je to dost úchvatné, divoká voda si tu vytvarovala mezi skalami pomalu pekelné koryto, největším zpestřením ovšem byli papoušci kea. Jeden z nich hned po našem příjezdu začal oždibovat anténu sousedního auta. Měli jsme z toho legraci, ale majiteli auta se to moc nelíbilo. Papoušci jsou mohutní a velcí, mají sice maskovací, ale pěkné zbarvení s červenými pery pod křídly, která jsou vidět jen za letu. Když jsme si papoušky dostatečně vyfotili, vyrazili jsme do pralesa a k vodopádu.

Když jsme se vrátili, bylo kromě nás na parkovišti jen jedno další auto, které právě přijelo. Už z dálky jsem zaregistrovala dva papoušky kea na střeše našeho auta, jeden z nich tam cosi zuřivě doloval. Když jsme přišli blíž, zjistili jsme, že je to gumová lišta, kterou se na střeše ucpává lišta pro upevnění zahrádky. Než jsme došli až k autu, už ležela celá lišta na zemi :-). Střídavě jsme se pokoušeli lištu vrátit zpátky, fotit papouška a sebe s papouškem a zabránit papouškovi v oždibování čehokoli. Moc se mu to nelíbilo a trochu na nás útočil. Nakonec jsme to tak napůl vzdali a rozhodli se odjet, což se také neobešlo bez odhánění papouška a kontrolování, že odjíždíme se vším, s čím jsme přijeli :-). Jsou to pěkné potvůrky, ale je s nimi hrozná sranda. Hlavně když to jimi ničené auto není vaše, ale z půjčovny :-).

Po příjezdu k Milford Soundu jsme zaparkovali na velkém parkovišti a pěšky došli k terminálu a přístavu. Tam jsme odevzdali voucher, dostali dva „boarding pasy“, odskočili si a chvíli čekali na molu na nástup na loď. Na lodi jsme se usadili na horní otevřené palubě v zadní části lodi, ale nakonec jsme stejně celou cestu prostáli u zábradlí.

Vyplouvali jsme na čas, nejprve si prohlédli Bowen Falls a pak zamířili k jižnímu břehu fjordu, podél kterého jsme pak pluli k Tasmanskému moři. Ve skutečnosti nejde o „fjord“, nýbrž o „sound“ – rozdíl je v tom, že údolí fjordu je vytvořeno ledovcem, zatímco sound řekou, oba pak po stoupnutí hladiny oceánu zaplavila voda. Čeština pro takové jevy asi vlastní název nemá...

Cestou jsme viděli obrovskou spoustu menších i větších, většinou hodně vysokých vodopádů, „stromovou lavinu“, několik „seals“ (lachtanů) a dokonce delfíny. Občas jsme se za nějakým účelem přiblížili úplně ke břehu, třeba abychom si mohli do lahve nachytat vodu z vodopádu :-). Připlutí k Tasmanskému moři signalizoval silný vítr a na venkovní palubě byla docela zima. Na moři pak byly nijak extra velké, ale dost houpavé vlny, které si hrstka statečných užila na přídi. Super horská dráha v ceně :-).

Zpátky jsme pluli podél severního břehu, zase viděli různé vodopády, spoustu lachtanů, pod vodopádem Stirling Falls jsme se nechali trochu zkropit vodou. Šťastlivci viděli dokonce jednoho tučňáka, toho jsem bohužel jako na potvoru prošvihla v těch několika málo minutách, kdy jsem se pokoušela vypít horký čaj na zahřátí.

Po připlutí jsme zamířili na krátký Milford Foreshore Walk skrz zdejší prales. Byl odtud hezký výhled na sound a viděli jsme takové zdejší „slepice“, byly i na parkovišti, ptáka tui a na parkovišti byl dokonce i kea.

Vyrazili jsme na cestu zpátky. Oproti ránu byl o něco větší provoz, a radost z předjetých „pomalíků“ velká, přesto jsme neodolali zastávce ještě před Homer tunelem a pomalíci nás zas předjeli :-).

U Homer tunelu zase byli papoušci kea, poskakovali kolem aut. Na vjezd do tunelu jsme museli asi 6 minut čekat. Pak jsme se většinu cesty vlekli za pomalými auty, ale naštěstí jsme stavěli poměrně brzy – na parkovišti The Divide, odkud jsme vyrazili na trek na Key Summit.

Měl trvat 3 hodiny, někde se uvádělo dokonce 3:30, informace o vzdálenosti a převýšení nebyla dohledatelná. Povětšinou se docela prudce stoupalo vzhůru, takže jsme bohužel časem vešli do mraků a z okolních hor, jak už je dobrým zvykem našich novozélandských treků směřujících vzhůru, nic neviděli. Trek samotný ale vedl pěkným pralesem a na vrcholku byla zajímavá příroda, jezírka, pabukové lesy, zajímavé rostliny a měly tam být i masožravky, které jsme ale neviděli. Cestou dolů jsme trochu zmokli, naštěstí to začalo brzy usychat. Celý trek jsme zvládli asi za 2:10.

V autě jsme si dali rychlou sváču a vyrazili na dlouhou cestu do městečka Balclutha, kde máme zajištěné ubytování. Nejprve jsme museli projet po silnici Milford Road zpět až do Te Anau a pak i část cesty do Queenstown, z níž jsme se asi v polovině oddělili a zamířili na východ. Kus cesty před námi jeli nějací cvoci v karavanu Happy Campers, kteří měli foťák na „selfie tyčce“, vysunuli ho z okýnka a zvládli si natočit za jízdy podvozek i střechu… Podél cesty byla v ohradách kromě ovcí a krav i spousta nějakých srnek. Během cesty jsem dopsala deník.

Balclutha je větší, než jsem čekala. A vypadá to tu jako na divokém západě. Nejprve jsme natankovali – kupodivu jen 29,91 litru za 58 NZD, což je o dost méně, než jsme na cestu z Te Anau do Milfourd Sound, zpět do Te Anau a pak až do Balcluthy čekali. K hotelu to bylo jen kousek a byl dost nepřehlédnutelný kvůli své odporné zelené barvě, která nás z různých míst strašila už dávno v předstihu.

Recepci jsme nemohli najít, až Miki zjistil, že tyhle věci se tu řeší na baru, v takovém klasickém „saloonu“ ošperkovaném výherními automaty :-). Během zařizování tam na mě civěl nějaký obtloustlý tatík, očividně s pár pivy na kontě. Když jsem ho zaregistrovala a podívala se na něj, pozdravil mě, na což jsem nereagovala, odvrátila se zpátky a on civěl dál. Fakt jak v nějakém „saloonu“ :-). A jelikož jsem vypadala jak zmoklá slepice právě proběhnuvší křovím, ani mi to nemohlo lichotit :-). Slečna ovšem byla milá, předala nám klíče, ukázala pokoj, který je nepochybně jeden z nejhorších, jaké jsem kdy viděla :-), ale zaplatili jsme za něj jen 60 NZD, což je po kajutě na trajektu za 40 NZD nejlevnější ubytování.

Miki pak po náročném dni šel do „saloonu“ na točené pivko za 6 NZD, já mezitím přemáchla trička a pak si dala sprchu. Miki pak ještě skočil do mikrovlnky ohřát rizoto, a protože ráno brzy vstáváme, jen jsem dopsala kousek deníku a asi ve 21:30 šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

3. 12. 2015 - Surat Bay, Otago Penninsula, Dunedin, Moeraki Boulders

Ráno jsme vstávali v 5:15, abychom v 6:00 mohli vyrazit. Naším brzkým ranním cílem byla pláž v Surat Bay, na které bývají k vidění lachtani, lvouni a tuleni, některé zdroje uvádějí i tučňáky. Při příchodu jsme viděli 4 lachtany hrát si ve vodě, na pláži žádný nebyl a tučňáci už vůbec ne. Trochu jsme se po pláži prošli, abychom zjistili, jestli jsou v písku alespoň stopy tučňáků, což by napovídalo jejich přítomnosti, ale nic jsme nenašli.

Když jsme se z pláže vraceli, lachtani už na původním místě nebyli, ale o kus dál byl jeden ve vodě. Zatímco jsme ho fotili, vylezl na pláž, takže jsme ho fotili dál a zkoušeli se vyfotit i s ním při udržování doporučené vzdálenosti. Když mě Miki fotil, lachtan se rozeběhl směrem k nám, takže jsem před ním začala zdrhat. Došel až k místu, kde pěšinka od parkoviště ústí na pláž, takže nám odříznul cestu zpátky a začal se tam rozvalovat. Po chvíli focení jsme ho obešli travnatým porostem mezi písečnými dunami a vrátili se k autu.

Pak jsme jeli na poloostrov Otago. Navigace nás chtěla protáhnout městem, ačkoli až na pobřeží vedla dálnice, nechápu. Cesta po pobřežní silnici na poloostrově se trochu vlekla kvůli nějakému „japončíkovi“, který jel na padesátce 30 km/h a na osmdesátce těch 50. Naštěstí se ho Mikimu podařilo předjet.

Dojeli jsme až na konec poloostrova, kde se má nacházet jediná kolonie albatrosů královských, kteří mají rozpětí křídel až 3,5 metru. Už v předstihu jsem ale z internetu věděla, že tam nejsou, tak jsme to jeli zkontrolovat jen pro jistotu. Nebyli tam. A tučňáci taky ne. Viděli jsme asi milion racků, spoustu nějakých kachen a lachtanů.

Cestou zpátky jsme chtěli jet po hřebeni ostrova, ale na použitelnou silničku se nám podařilo trefit až napotřetí. Poprvé jsme ujeli kus cesty a narazili na uzavírku, kvůli čemuž jsme se nemohli jet podívat na Lime Kilns, což by měly být malé vápenky, tak jsem to chtěla prozkoumat, protože na internetu jsem o tom nedokázala dohledat použitelné informace. Napodruhé nás špatně navedl rozcestník na křižovatce. Zastávka u údajně jediného novozélandského zámku Larnach Castle se také nevydařila. Má v něm být nějaká restaurace, tak jsem čekala, že bude volně přístupný, ale hned u vjezdu je závora a budka s ostrahou už jen cena za vstup do zahrad 15 NZD byla k smíchu, takže jsme to tam provokativně u brány otočili a jeli si po svém.

Postupně se přihnaly mraky od Tichého oceánu, a když jsme z hřebene ostrova začali sjíždět dolů do města Dunedin, začalo pršet. Zaarkovali jsme u supermarketu Countdown, kde je 90 minut pro zákazníky zdarma. Nejprve jsme vyrazili do centra města, jehož oblast byla původně osídlena již v roce 1100. První Evropané sem dorazili počátkem 19. století. Roku 1848 byla většina původních obyvatel vyhlazena při epidemii spalniček. Rozvoj města pak souvisel především s nálezem zlata v okolí.

Nejprve jsme šli k nádraží a největší zdejší zajímavosti – k proslulé nádražní budově Old Train Station z roku 1906. Je postavena z krémového vápence z Oamaru. Mrkli jsme i dovnitř a na nástupiště. Hlavní hala je původní a zdobená keramickými dlaždičkami, které byly kdysi vyrobeny přímo na zakázku pro New Zealand Rail.

Pak jsme pokračovali ke kostelu First Church of Otago z roku 1873. Ve své době byl největším presbyteriánským kostelem v celé oblasti Otago. Jeho dominantou je 54 metrů vysoká věž. Kostel byl otevřený, uvnitř starý a decentně zdobený s krásným dřevěným stropem a nádhernými vykládanými okny. Skoro nikdo tam nebyl, jen malá skupinka se svým průvodem. Nějaký starý pán tam naprosto úžasně hrál na varhany. Čas se na chvíli posadit a vydechnout...

Pak jsme šli do centra města, které tvoří takzvaný Octagon, což jsou dva soustředné osmiúhelníky, jejichž výstavba byla navržena roku 1846 zeměměřičem Charlesem Kettlem. Prostor mezi nimi je zastavěný, najdeme zde například neogotickou St Paul’s Cathedral z roku 1919 postavenou ze smetanového vápence. I ta byla otevřená a i tam hrály varhany, ale v modernější a rozlehlejší stavbě měly divný dunivý zvuk a vůbec to neznělo melodicky. Hlavní loď je ale dominantní, vysoká 65 metrů a zřejmě původní, boční okna jsou vykládaná, ale oltář je moderní.

Na jihovýchodě ke katedrále přiléhá budova Municipal Chambers, tedy jakési radnice. Pochází z roku 1880 a je také postavena ze světlého vápence, který je doplněný o kameny sopečného původu z nedalekého lomu. Je rozlehlá a její dominantou je hodinová věž. Tou dobou už docela slušně pršelo, takže po prohlédnutí a vyfocení největších zajímavostí jsme se vrátili k autu.

Ještě jsme zašli do Countdown, když už jsme jim tedy okupovali parkoviště, že tam tedy taky nakoupíme. Šli jsme hlavně pro pečivo, ale objevili ještě nějaké věci na ochutnání – především zmrzlinu příchutě Hokey Pokey, která je typická pro Nový Zéland. Koupili jsme krabičku se čtyřmi kornoutky, které jsme museli hned sníst. Kromě zmrzliny měli i dort Pavlova a pár dalších maličkostí. A taky látkové nákupní tašky za dolar hodně podobné těm, co jsme si kdysi dovezli z USA a dones je rádi používáme na nákup, takže jsme tři tašky vzali.

Popojeli jsme ještě k nedaleké budově univerzity, která byla založena již roku 1869 a je tak nejstarší univerzitou na Novém Zélandu. Hlavní správní budova je krásná sama o sobě, postavená z kombinace tmavého a světlého kamene a dominuje jí neogotická věž.

Pak jsme zajeli na severní předměstí Dunedinu, kde se nachází ulice Baldwin Street, je označována za nejstrmější na světě. Jsou v ní různá dopravní omezení, například zákaz otáčení, takže jsme zaparkovali na hlavní ulici, která je na ní kolmá. Do Baldwin Street jsme šli pěšky, Miki tedy zpočátku běžel, ale moc dlouho mu to nevydrželo. Vydrápat se až nahoru byl pořádný sportovní výkon, šla jsem po šikmé ploše, ale na opačné straně ulice byly schody, což bylo asi logičtější. Hlavně to tedy na mokru ukrutně klouzalo. V horní části ulice je zídka s krásnou malbou a u ní lavička, která je do malby zakomponovaná, a pítko.

Z Dunedinu jsme dojeli ke skalním útvarům Moeraki Boulders. Jde o kulaté kameny, některé o průměru až 2 metry. Mají tak dokonalý tvar, že vypadají, jak kdyby byly z vesmíru. Myslela jsem, že jich je jen několik, ale ve skutečnosti jsou jich desítky. Jeden velký je puklý a dá se vlézt do něj, asi dva velké jsou rozpadlé a je možné pozorovat jednotlivé vrstvy vnitřní struktury. Docela pršelo, tak jsme tam pěkně zmokli, ale i když jde jen o kus kamene, Moeraki Boulders jsou úžasné a v tom dešti to mělo neuvěřitelnou atmosféru.

Cestou do Oamaru jsme se v autě sušili. V Oamaru jsme jeli na Bushy Beach, kde žije kolonie žlutookých tučňáků. V této době mají mladé, na lov odcházejí oba rodiče a vracejí se z něj v průběhu celého dne, zatímco pokud mláďata nemají, bývá možné je pozorovat především brzy ráno a pozdě večer, vždy po rozednění a před soumrakem. Na místo jsme dorazili asi v 15:15, tou dobou už se tučňáci měli začít z lovu vracet na pláž. Stačilo by nám bývalo vidět jednoho jediného, ale neukázal se ani ten... V Oamaru se nachází ještě Blue Penguin Colony, tedy hnízdiště tučňáků modrých. Nicméně to už je dost organizované, platí se tam vstupné, nesmí se tam fotit... Tučňáky v ZOO vidět nepotřebujeme...

Projeli jsme Oamaru, ve kterém jsme viděli spoustu krásných starých kamenných budov. Z Oamaru jsme zamířili do Twizelu. Cestou jsme si udělali jen malou zastávku u Takiroa Rock Art Shelter, což jsou maorské malby pod skalním převisem. Čekala jsem, že Maoři byli vyspělí a malby budou stát za to, ale zaujaly mě asi dvě, na nichž šlo poznat, o co jde. Zbytek mi přišel jak kresba tříletého dítěte. U maleb naštěstí byly cedule, na kterých byly kresby překreslené a porovnáním se daly najít stejné tvary na skále a z cedule vyčíst, co že to má být. Na spoustě cedulí byly i obrázky označené jako „removed“, tedy odstraněné, které už na skále nebyly. Nakonec mě paradoxně nejvíc zaujala „objížďka“ původního chodníčku, který byl z části zasypaný obrovskými balvany utrženými z převisu.

Tou dobou už nejen nepršelo, ale pomalu vylézalo sluníčko. Ještě jsme se cestou dosušovali, já dopsala deník a fotila okolní krajinu, jezera, přehrady, kopečky, kopce, hory, ke konci i ty zasněžené. Do Twizelu jsme dorazili asi v 18:15. Na recepci jsme zaplatili 90 NZD za ubytování, dostali klíč a návod, jak se dostat k našemu pokoji, areál je neskutečně rozlehlý, stojí v něm asi 8 dlouhých domů a v každém z nich je asi 16 pokojů.

Pokoj je moc pěkný, voňavý a slunný, protože otočený na západ, takže jsem hned dala sušit mokré věci. Miki mezitím dojel natankovat – 29,39 litru za 57 NZD. K účtence dostal sáček se sběratelskou hračkou, už ty hrůzy dorazily až sem :-). Pak jsem si dala rychlou sprchu a šli jsme si do kuchyňky udělat k večeři těstoviny. Jako dezert jsme si pak dali každý čtvrtku dortu Pavlova s novozélandským ovocem – zeleným a zlatým kiwi a nektarinkou. Dort samotný je jedna veliká sněhová pusinka. Pak zase stačilo dopsat deník a připravit se na další den. Spát jsem šla opět asi ve 21:30.

Šipka Zpět na „Obsah“

4. 12. 2015 - Aoraki/Mt. Cook National Park, Arthur's Pass National Park

Dnešní budík byl v 5:45 a v 6:30 jsme vyrazili do národního parku Aoraki/Mt Cook. Ten zaujímá rozlohu asi 700 kilometrů čtverečních a na jeho území leží několik ledovců a více než 20 hor s výškou přesahující 3.000 m n. m. včetně Mt. Cook, nejvyšší hory Nového Zélandu. Ta byla vidět ze silnice hned za Twizelem, snadno jsme jí poznali, protože je právě z této silnice vyfocena na našem autoatlasu.

Po 10 kilometrech jsme dojeli k jezeru Pukaki, podle nějž jsme pak jeli 55 kilometrů na sever. Odevšad byly krásné výhledy na pás hor s dominantním Mount Cookem. Na vyhlídce Peter’s Lookout jsme si udělali plánovanou zastávku na focení.

Okolo vesnice Mt Cook Village jsme jen projeli a dojeli na parkoviště u kempu na samém konci silnice. Dál už to jde jen pěšky. Odtud jsme vyrazili na Hooker Valley Track. Jde o stezku dlouhou asi 6 kilometrů, třemi lanovými mosty překlenující divokou řeku Hooker River a končící u jezera Hooker Glacier do nějž ústí stejnojmenný ledovec.

Už cestou se otevíraly pohledy na okolní hory pokryté sněhem a se spoustou ledovců zbarvených až do tyrkysova a do různých údolí včetně údolí Hooker, na jehož konci se tyčí samotný Aoraki/Mt Cook (3.754 m n. m.). Ten byl vidět přibližně od poloviny stezky.

Na samém konci stezky jsme vylezli na vyhlídku na menší ledovcovou morénu, za níž se nacházelo jezero. Výhledy byly úžasné, takže jsme nejdřív fotili všechno a na všechny strany a pak se usadili na lavičku a posvačili s výhledem na hory.

Na hladině ledovcového jezera plavaly malé ledové kry a na opačné straně přímo do něj stékal ledovec Hooker Glacier. I když byl špinavý od suti, byly na něm krásně patrné ledovcové trhliny a odhalený led měl krásnou tyrkysovou barvu.

Když jsme dojídali, začala se hladina ledovcového jezera dost dramaticky měnit. Přišlo mi to až děsivé, nakonec se ukázalo, že to byl asi sílící vítr, který postupně čeřil hladinu, a ta pak zdánlivě měnila barvu a vypadala, jako by se po ní něco rozlévalo.

Docela se ochladilo, tak jsme navlékli tři vrstvy a ještě seběhli z morény dolů na břeh jezera. Udělala jsem pár fotek a rukou vyzkoušela teplotu vody. Málem mi umrzla, takže jsem ke třem vrstvám oblečení ještě navlékla rukavice. A vyrazili jsme na cestu zpátky. Když jsme byli tak v půlce zpáteční cesty, už se proti nám valily doslova davy. Oblečení některých turistů mě uvádělo v úžas, největší šok jsem zaznamenala při pohledu na holčinu v botách na podpatku, legínách, sukni a kloboučku. Po kamenité stezce cupitala jak retardovaná modelka :-) a byla úchvatným kontrastem k turistům v pohorkách.

Po návratu na parkoviště jsme popojeli do vesnice Mt Cook Village, kde jsme po chvíli hledání našli sochu Edmunda Hillaryho. Ten sice až do svých 16 let nikdy neviděl hory a sníh, ale jakmile je na školním výletě spatřil, učarovaly mu. Ve zdejších horách pak začínal s horolezectvím a trénoval zde na svůj výstup na Mount Everest. Socha hledí směrem k vrcholku Mt Cook.

Pak jsme se vydali na „zakázanou cestu“. Rozhodli jsme se zkusit projet nezpevněnou cestu, která dokonce nějakými brody zdolává říčky tekoucí od ledovce Tasman Glacier. V autoatlase je psáno, že „Rental Vehicles Prohibited“, tedy že auta z půjčovny zakázána a v papírech z půjčovny máme tuto silnici také uvedenou jako zakázanou. Nicméně co bylo a platilo, už není a neplatí. Silnice je asfaltová a přes říčky vedou mosty. Silnice i většina mostů vypadá dost nově, ale zas ne tak nově, aby vydavatel atlasu (máme vydání 2015!) nebo autopůjčovna nezaregistrovali, že došlo k takové změně. Je vtipné, že oficiálně na tuto asfaltku nesmíme, ale třeba jen v národním parku Abel Tasman jsme po nezpevněných silnicích najezdili určitě přes 20 km.

Na konci Tasman Road je parkoviště, odkud vede strmá stezka na vrchol ledovcové morény, ze které je výhled na ledovec Tasman Glacier. Cestou nahoru jsme si udělali zacházku k Blue Lakes, tedy Modrým jezírkům, která ovšem nejsou modrá, nýbrž zelená. Jezírka jsou modrá, jen pokud do nich přitéká voda z roztátého ledovce a usadí se špína, kterou s sebou voda přinese. Dokud se nečistoty neusadí, je voda šedá nebo hnědá. Do Blue Lakes však už voda z ledovce neteče, takže je v nich jen voda dešťová a jezírka jsou zelená.

Vyhlídka na ledovec je z větší dálky, než na Hooker Glacier, protože ledovcové jezero je větší a moréna od konce ledovce vzdálenější. Mnohem širší je i ledovec (dosahuje šířky až 3 kilometry a tloušťky až 600 metrů), zároveň je ale celý černý od špíny z okolních svahů a to ještě více, než Hooker Glacier, takže z něj není tolik vidět. Z vyhlídky je ovšem vidět i vrcholek Mount Cooku, ploché ledovcové údolí se strmými okolními svahy i modrá a neskutečně tyrkysová jezírka na dně údolí, do kterých ledovcová voda dotekla, a nečistoty se usadily… Obzvlášť jedno z nich bylo naprosto úchvatné, protože na něj bylo dobře vidět, bylo dost velké a mělo neuvěřitelnou barvu.

Když jsme se dostatečně vynadívali, seběhli jsme dolů a vyrazili na více než 400 km dlouhou cestu. Nejprve jsme se museli vrátit podél jezera Pukaki, protože silnice do národního parku je slepá. Ráno jezero vypadalo úplně normálně, ale cestou zpátky, zřejmě vlivem výše postaveného slunce, mělo také tyrkysovou barvu, protože do něj přitéká voda z ledovce. Dali jsme si malou zastávku na vyhlídce u hráze na jeho jižním břehu, a pak jsme zamířili na severovýchod k jezeru Tekapo. Cestou byly pořád vidět hory včetně Mt Cooku, takže jsme si užívali výhledů.

Ochutnali jsme tyčinku Whittaker’s s příchutí L&P, já jsem postupně dojedla různé načaté chipsy a sušenky. U jezera Tekapo jsme taky na chvíli zastavili, protože také mělo moc pěknou barvu. Břeh byl vyprahlý, kvetly tam nějaké květiny, potulovaly se kachny a v dálce byly vidět pusté hory.

Cestou jsem dopsala deník, takže mi to docela utíkalo. Postupně jsme se přiblížili k pobřeží oceánu a podle něj jeli na severovýchod přes Ashburton a Rakaiu. U městečka Rakaia jsme přejeli přes nejdelší novozélandský most a pokračovali až kousek před Christchurch, kde jsme zase uhnuli do hor.

Zastavili jsme se ve Springfieldu, kde mají maketu donutu z filmu The Simpson’s Movie. Hned vedle byla benzínka, která tvrdila, že na dalších 82 kilometrů je to poslední možnost natankovat. I tak jsme chtěli mít rezervu, takže Miki zajel za 20 NZD dotankovat a já jsem mezitím odskočila koblihu vyfotit. Pak už nás čekala jen cesta po horské silničce až do vesničky Arthur’s Pass.

Díky rezervaci jsme neměli s ubytováním problém, ale jinak bylo všude napsáno, že je obsazeno. Pán na recepci byl moc milý, ptal se, odkud jsme, jak jsme na Zélandu dlouho, co máme v plánu, pak nám zjistil na zítřek počasí a poradil další možnosti, pokud by počasí nevyšlo. Zaplatila jsem 125 NZD a dostali jsme bungalov, který má obývák s kuchyňským koutem, ložnici a koupelnu.

Jen jsme vyházeli věci z auta a popojeli do centra městečka. Trochu poprchávalo a byla pořádná zima, teploměr ukazoval nějakých 13 °C, ale foukal vítr a městečko už bylo ve stínu, takže mi to přišlo, jak kdyby bylo na nule. První osada v Arthur’s Pass byla založena na počátku 20. století a sloužila jako základna při stavbě železnice a zdejšího tunelu. Prošli jsme se po části stezky Arthur’s Pass Historic Walk okolo několika historických staveb – kaple, prvního obchodu a z dálky jsme si prohlédli 8,5 km dlouhý železniční tunel. Nádraží samotné bylo různě oplocené, a protože ani samotná stezka nebyla vyjma informačních tabulek nijak extra značená, k nádražním budovám jsme nešli. Zasekli jsme se na parkovišti u nádraží, kde byli dva papoušci kea a (zase) oždibovali tam zaparkovaná auta. Chvíli jsme je fotili, a když popolétli opodál, vrátili jsme se k autu a do motelu.

Šipka Zpět na „Obsah“

5. 12. 2015 - Arthur's Pass National Park, Christchurch

Budíka jsme měli až na 6:30 a vyrazili jsme asi v 7:15. Zamířili jsme na parkoviště Temple Basin Car Park, odkud nás čekal další trek. A protože byl opět směrem nahoru, bylo takovému výstupu opět adekvátní počasí. Tentokrát sice nepršelo ani nefoukal silný vítr, ale byla dost zima, což nám při výstupu nevadilo, a hlavně se nad námi honily mraky. Výstup byl strmý, nejprve po široké kamenité cestě, která se postupně zužovala a z kamínků se stávaly kameny a balvany, v některých místech by to v Rakousku zajistili ocelovým lanem a nazvali klettersteigem alébrž via ferratou :-). Podle tabule jsme zdolali 500 výškových metrů, psali tam ale také vzdálenost 1,2 kilometru, což mi přijde jako hloupost, takže těžko říct, které údaje odpovídají skutečnosti.

Výhled byl pěkný už při výstupu, i když kvůli mrakům nebyly vidět úplně všechny vrcholky protějších hor, takže nebyl dokonalý. Na druhou stranu mraky vytvářely dost zajímavé scenérie, když se povalovaly pod námi v údolí.

Na konci treku na nás čekala základna lyžařského areálu Temple Basin Skifield v podobě různých budov, které jsou ale nyní mimo zimní sezónu pochopitelně zavřené. Rozjímali jsme, jak se asi do lyžařského areálu dostávají lyžaři. Je to neuvěřitelné, ale přímo na webu píší: „It’s unique in that there is no access road to the top. Instead you leave your car at the bottom and make your way up on foot. A 40-50 minute walk from the car park is needed to reach the ski area lodges, not a bad thing as the views are worth savouring.“ Tedy něco ve smyslu, že jsou jedineční v tom, že nemají přístupovou silnici, ale že je možné nechat auto na dolním parkovišti a vyrazit pěšky, že to trvá asi 40 – 50 minut a díky výhledům to není špatné. Děsilo mě, že by se tohle mělo chodit s lyžařskou výbavou, měla jsem co dělat vydrápat se tam normálně. Pak jsem zjistila, že je tu v zimě v provozu lanovka, která nahoru věci vyveze, ale cestu, kterou jsme šli, je nutné v zimě opravdu zvládnout po svých, fůůů... S ohledem na terén přístupové cesty, který byl na hranici schůdnosti už teď, vůbec existenci lyžařského areálu na tomto místě nechápu.

Výhled shora nebyl odlišný od výhledů, které jsme měli cestou. Alespoň jsme to tam prochodili, nakoukli do lyžařských chat, prozkoumali zdejší vleky, přebrodili nějaké potůčky a dali si svačinu. Bylo to tam ve stínu, nad úrovní mraků a trochu foukalo, takže nám docela brzy začala být zima.

Sestup byl výživný, jestli nahoru jsme si připadali jako kamzíci, dolů to bylo jak tobogán, na některých místech to dost klouzalo. Miki šel zase napřed a já fotila a pak pospíchala za ním, v horním nejhorším úseku jsem si při slézání velkých kamenů dávala pozor, ale dole už moc ne a na mokrých kamínkách jsem si sedla na zadek. Miki na mě čekal v autě. Zajímalo mě, po jaké době by mu začalo být divné, že jsem ještě nepřišla, prý že tak po půl hodině...

Pak jsme ještě zajeli na vyhlídku na Otira Viaduct, kde jsme si prohlédli viadukt překlenující údolí, kamiony jedoucí po něm snad 10 km/h a také dva papoušky kea. A pak už jsme zamířili do Christchurch. Cestou jsme naposledy pozorovali zdejší krajinu, včetně různé importované a invazivní flory. Třeba takový vlčí bob (jinak také vlčinec či lupina) tu roste skoro všude a na kopečkách spousta žlutých keříků, to by mohl být janovec…

Check-in v hotelu byl možný až od 14:00, takže jsme měli asi 2 hodiny čas. Rozhodli jsme se do programu znovu zařadit dříve vyškrtnutý program – Orana Wildlife Park. K návštěvě nás přesvědčilo krmení kiwiho ve 13:30.

Vstupné stálo 69 NZD. Zvířata tam mají spíš světová, hodně afrických, novozélandských jen málo. Nejprve jsme šli do rozlehlejší části ke gorilám, které měly být odpoledne asi na hodinu zavřené a pak oklikou okolo vodních buvolů, nosorožců a jaků až ke „kiwi house“. Tam jsme dorazili asi o 15 minut dříve a čas jsme vyplnili pozorováním dvou hnědých kiwi, kteří se pořád něco lovili v zemi a chvílemi se i trochu hašteřili. Krmení začalo na čas, chovatel přinesl dvě misky, oba si z nich tu a tam zobli, ale nijak extra je to tedy nezajímalo a radši se vrátili ke šťourání v zemi. Každopádně jsme tam vydrželi až do konce komentovaného krmení a ještě o trochu déle.

Pak jsme prochodili zbytek ZOO, viděli jsme další papoušky kea, kteří měli výběh plný dětských plastových balónků, na některých z nich už bylo těžko poznat, že to býval balónek, jak byly „unavené“, nějaké další novozélandské ptáky a pak spoustu dalších zvířat včetně australského tasmánského čertíka. Ti přes den spí, takže jsme ho viděli třeba v Aucklandu chrnět v pelíšku, ale tenhle jeden se zrovna rozhodl, že si musí odskočit, takže vyšel ven, popošel opodál, udělal svou potřebu a zase se vrátil do pelíšku. „Pánbůh nadělil každému podle svého uvážení, Kelišová“, ale zvíře je to fakt ošklivé :-).

Z Orana Wildlife Parku jsme jeli do hotelu, dostali jsme pokoj 1212. Odnosili jsme tam všechny věci z „Džejka“ (přezdívku mu dal hned na začátku Miki podle registrační značky – JKW350) a pořádně jsme ho prohlédli, jestli jsme tam něco nezapomněli. Pak jsme do něj sedli naposledy a odvezli ho do půjčovny. Cestou jsme ještě za 25 NZD natankovali (13,03 litru), abychom ho vrátili s domluvenou půlkou nádrže. V půjčovně nikdo nic nekontroloval, v podstatě se jen zeptali, jestli jsme neměli nějaké problémy, jestli něco potřebujeme a šli jsme si po svém. Konečný stav tachometru byl 54.918, nejezdili jsme tedy 5.278 km.

Od půjčovny jsme došli o centra. V podstatě ihned nás praštila do očí spousta vybydlených a ohrazených budov, což je důsledek série zemětřesení, která proběhla v letech 2010 – 2012. V sobotu 4. září 2010 zasáhlo Christchurch zemětřesení o síle 7,1 stupně Richterovy stupnice. Zemětřesení z úterý 22. února 2011 bylo sice jen o síle 6,3 stupně, ale bylo ničivější. Zřítila se věž katedrály a budova CTV, v níž zahynula většina z celkových 185 obětí. Ke dvěma otřesům o síle 5,6 a 6,3 stupně došlo 13. června 2011 a k dalším dvěma o síle 5,8 a 6,0 došlo 23. prosince 2011. Hned 2. ledna 2012 proběhly další otřesy o síle 5,1, 4,2 a 5,5 stupně. V období od 4. září 2010 do 3. září 2014 proběhlo 4.558 otřesů o síle více než 3,0 stupně.

Hned první stavbou, která nás zaujala svým „stádiem rozkladu“ byla původně nádherná Cathedral of the Blessed Sacrament známá také jako Christchurchská bazilika, dříve sídlo zdejšího biskupa. Neocitli jsme se u ní cíleně, ale byla cestou z půjčovny a hned v úvodu zaujala ohrazením, které stálo v uctivé vzdálenosti od stavby, a cedulí s fotkou původního stavu. Byla uzavřena po prvním zemětřesení roku 2010. Po zemětřesení v únoru 2011 se zřítily obě věže a byl vážně poškozen klenutý dóm, který musel být později stržen. A od té doby bazilika čeká na svůj další osud, vypadalo to děsivě…

První Evropané se na území Christchurch usadili roku 1843 a roku 1850 sem dorazilo několik lodí se stovkami osadníků. Naše první kroky zpola rozestavěným městem vedly nejprve na hlavní náměstí Cathedral Square, kde stojí neogotická katedrála. Její stavba byla zahájena v 60. letech 19. století a dokončena roku 1904. V současné době je v důsledku zemětřesení taktéž v polozříceném stavu, ohrazená a nepřístupná.

Od katedrály jsme došli do New Regent St. Jde o úzkou ulici, skrz kterou projíždí místní historická tramvaj. Ulice je lemovaná barevnými domy s ozdobnými balkony a okny. Aktuálně je to asi to nejhezčí, co je v Christchurch k vidění.

Pokračovali jsme na nedaleké náměstí Victoria Square ležící na břehu říčky Avon. Nachází se zde moderní betonová Town Hall, v současné době taktéž oplocená a tedy viditelná jen z patřičné vzdálenosti. Okolo hodinové věže Victoria Clock Tower jsme přes náměstí Cranmer Square došli až do botanické zahrady. Cestou jsme viděli desítky ohrazených domů, které měly popraskané zdi nebo propadlou střechu. Většinou to byly stavby zděné, kamenné, často zřejmě staršího data a některé moc pěkné. Ty dřevěné, zdá se, po zemětřesení zůstaly častěji v použitelném stavu. Polovina města jsou jen prašná prostranství na místech, kde zřejmě dříve stály různé budovy.

V informacích jsme vystáli frontu, protože jsme neměli úplně jasno v cestě autobusem zpět k hotelu. Rovnou jsem si tam za 1 NZD koupila pohled. V Botanic Garden jsme pak zamířili rovnou do novozélandské části a pak do růžové zahrady. Zbytek, například evropské květiny, nám nepřišel důležitý. Když jsme botanickou zahradu opouštěli, objevila jsem tři záhonky, kde měli mezi begóniemi vysázenou zelenou petrželku. Nemohla jsem tomu uvěřit, tak jsem kus ochutnala. No co, byl hlad… :-)

Z botanické zahrady jsme došli na autobusové nádraží, autobus č. 29 přijel asi za 5 minut. U řidiče jsme za 7 NZD koupili dvě jízdenky na poslední zastávku před letištěm, což by měla být ta u našeho hotelu. Letiště samotné je pak zpoplatněné navíc dalšími 4,5 NZD na osobu. Cesta utekla hodně rychle. Zastávky jsou na znamení, tak jsme jich spoustu projeli. Naštěstí jsme se dobře zorientovali a vystoupili, kde bylo potřeba.

Od busu jsme zašli do Burgerfuel, kde jsme si každý dal jeden hamburger – já Ford Freakout a Miki měl C N Cheese. Ještě jsme si k tomu dali jedny hranolky, celé to stálo 26,9 NZD. V mém burgeru mělo být avokádo, kvůli čemuž jsem si burger dávala, ale jeho chuť bohužel přebila slanina a další ingredience.

Venku se začalo zatahovat a poprchávat, tak jsme sbalili zbytek hranolků a přes ulici přeběhli do hotelu. Dala jsem si rychlou sprchu, po níž jsem se zabalila do místního měkkoučkého županu. Dopsala jsem deník a vrhla se na balení. Spát jsme šli nakonec docela pozdě, protože vtěsnání všech věcí do kufrů byl nakonec trochu problém, a čekalo nás jen asi 5 hodin spánku.

Šipka Zpět na „Obsah“

6. 12. 2015 - Odlet z Christchurche do Sydney, Sydney, přelet ze Sydney do Dubaje

Zemětřesení nás v noci neprobudilo, tak asi žádné nebylo, podařilo se to až budíku ve 3:45. Ve 4:00 pak ještě budili z recepce. Postupně jsme se připravili a dobalili posledních pár maličkostí, kufry nám pěkně nakynuly. Před pátou jsme dorazili na recepci. Nejprve jsme se odhlásili, takže jsme vrátili kartu od pokoje a měli zaplatit za ubytování 171 NZD. Mojí platební kartu terminál z neznámého důvodu odmítnul, takže musel platit Miki. Na letiště nás odvezl hotelový shuttel během několika minut, letiště jsme měli v podstatě přes ulici, akorát on to musel kvůli jednosměrkám dost objíždět :-). Pěšky by to bývalo snad bylo rychlejší. Venku ale byla nejen tma, ale také zima a pršelo.

Shuttle nás vysadil u příletů, takže k odletům jsme museli dojít. Na letišti už byla vánoční výzdoba, hlavně takové jednoduché stromečky, které měly tvar letadel ve větvích a k tomu letadýlkové ozdoby. Zabalili jsme kufry do fólie a hned se postavili do fronty na odbavení. Ve frontě jsme v mezičase vyplnili novozélandské odletové kartičky. U přepážky byla moc milá paní, kufry nám poslala až do Prahy, ptala se, jak dlouho máme pauzu v Austrálii a jestli máme víza, že prý spousta lidí neví, že je musí mít. Pak ovšem odběhla k vedlejší přepážce i s našimi pasy. Naštěstí po návratu potvrdila, že je vše v pořádku a jen nám olepila oba kufry visačkami – Mikiho váží 25 kg, ten můj 20,7 kg.

Bezpečnostní kontrolou jsme prošli bez zádrhelu, na imigračním se taktéž problém neobjevil. Při čekání jsme si prohlíželi vánoční stromečky ozdobené novozélandskou kapradinou silver fern. Do letadla jsme nastupovali brzy a startovali jsme taky bez prodlevy. Brzy po vzletu jsme vlétli do mraků a nebylo skoro nic vidět, což až tak nevadilo, protože jsme stejně neměli místo u okénka :-). Během letu byly jen vidět Alpy, jak vystupují mezi mraky, pak nad Tasmánským mořem už nic. Cestou jsme vyplnili australské příletové kartičky. Snídani jsme si oba dali britskou, já rovnou i s bílým čajem.

Při přistání jsme viděli jen pobřeží a okolí letiště, přistávali jsme z jihu. O zem s námi trochu třískli, asi že letíme s tím klokanem (Qantas), tak je potřeba si zahopsat :-). Přistáli jsme asi v 8:12, tedy dost v předstihu, ale dost dlouho jsme po přistání museli čekat, než letadlo nám před námi uvolní naše místo.

Po výstupu z letadla jsme si odskočili, natočili si do lahve vodu a šli na imigrační. Naprosto nečekaně tam nebyla žádná fronta a šli jsme rovnou k přepážce. Úřednice se jen ptala, jak že to máme s tím jedním dnem v Sydney, tak jsme jí vysvětlili, že se chceme podívat do města, reagovala tím, že má být hezky, slunečno, tak jsem jí odpověděla, že u nás je sníh a ona reagovala, že je to tedy náš poslední slunečný den, našoupala nám razítka do pasu a rozloučila se s námi.

Za imigračním následovala biosecurity podobná té na Novém Zélandu. V příletové kartičce jsme měli vyplněno, že máme boty, které mohou být od bláta a že jsme byli v uplynulých 30 dnech ve volné přírodě, přijde mi, že je při cestě ze Zélandu vyloučeno to tak nevyplnit :-). Byli jsme odesláni na karanténu, fronta postupovala hrozně rychle, v podstatě jsme jen pomalým krokem došli k přepážce, ke které nás poslali a chlápek, když viděl, že máme jen batoh, nadhodil, že tedy asi máme ty boty a jestli jsou čisté a když jsme zkusmo otočili podrážku, mávnul na nás, že máme jít a dál se s námi nebavil. Miki tak ani nestihl zmínit, že má sušenky a ještě k tomu tajně pronesl zbytek oříškové müsli tyčinky!

Chvíli jsme hledali zastávku vlaku. U přepážky jsme si vyžádali dvě Opal Card, na které jsme nabili po dvaceti australských dolarech. Po zkušenosti z hotelu v Christchurch jsem zkusila platit kartou a jak jsem byla nedočkavá, kartu jsem vytáhla moc brzo a transakce se musela opakovat. Jsem já to… Napodruhé vše proběhlo v pořádku. Tipla bych, že v hotelu v Christchurch byl problém v tom, že po mně nechtěli zadat PIN ani nic, to se mojí kartě, se kterou se podle mého nastavení nesmí skoro nic, asi nelíbilo... :-)

Vlak přijel za pár minut a zamířili jsme na zastávku Circular Quay. Ve vlaku nebylo volné místo k sezení, ale sedačky mají překlápěcí zádovou opěrku, asi že na konečných stanicích se vlak neotáčí, tak aby se celá jedna trasa nejezdila proti směru jízdy. Nějací lidé si k sobě zavolali děti a sedačku nám překlopili, abychom si měli kam sednout. Cesta trvala asi 25 minut. Nejprve jsme jeli tunelem, viděli krásnou stanici Museum, pak částečně nad zemí, tam jsme mohli sledovat okolí tratě.

Operu jsme zahlédli ještě z vlaku a po vystoupení k ní rovnou zamířili. Trochu jsme to kolem ní prochodili a pořídili spoustu fotek. Po schodech jsme vylezli nahoru, kde bylo vysvětleno, jakým způsobem vzniknul tvar jednotlivých „lastur“. Byla otevřená vstupní část s prodejem vstupenek, suvenýry a šatnami, tak jsme se zašli podívat i dovnitř. Zblízka je opera je docela ošklivá, hlavní stavba je betonová kostra a beton je vidět i v interiéru. A na střeše má opera dlaždičky, které z větší dálky připomínají šupiny… V suvenýrech jsme si koupili malou operu a dva pohledy, dohromady za 21,99 AUD.

Hned u opery začínají Royal Botanic Gardens, tedy Královské botanické zahrady, které v roce 2016 oslaví 200 let od svého založení. Po nábřeží okolo zátoky Farm Cove jsme od opery došli až na výběžek, odkud je na operu nejhezčí výhled. Je odtud vidět včetně mostu Harbour Bridge. Cestou jsme hodně fotili, takže nám to trvalo. Pořídili jsme i spoustu společných fotek. A ještě že tak, protože na samotném výběžku bylo tolik lidí, že se odtamtud v podstatě fotit nedalo.

Nakonec jediné zajímavé na tomto cípu poloostrova byly pískovcové skalní útvary u pobřežní promenády. Ještě jsme se podívali na Mrs Macquarie’s Chair. Lachlan Macquarie byl sydneyským guvernérem. Jeho manželka ráda sedávala na tomto místě, takže pro ní nechal ve skále vytesat tuto „židli“.

Pobavili se nad stánkem s občerstvením, který měl na prvním seznamu své nabídky baterie, a skrz botanickou zahradu se postupně vrátili k opeře, kterou jsme prve neobešli z druhé strany a rozhodli jsme se jí ještě blíže prozkoumat.

Okolo Circular Quay jsme došli k Cadman’s Cottage, což je aktuálně nejstarší dům v Sydney, a skrz uličky čtvrtě Rocks jsme došli ke schodům na Harbour Bridge. Po nich jsme vylezli nahoru na most. Původně jsme chtěli navštívit Pilon Lookout, tedy vyhlídku na pilíři mostu, ale přímo z mostu samotného bylo i přes různá hrazení a zábradlí na město i operu pěkně vidět, takže jsme ušetřili 13 AUD na osobu za vstup.

Podobnou cestou skrz různé uličky Rocks jsme se vrátili na Circular Quay, kde jsme vyhledali 2. molo. Za turnikety jsme byli osloveni, jestli jedeme do ZOO a jestli už máme vstup a že je možné si vstupenku koupit zde za stejnou cenu. Abychom to nemuseli řešit na místě, rozhodli jsme se nabídky využít a zaplatili za vstup 2× 46 AUD, dohromady tedy 92 AUD. Jako potvrzení jsme dostali jen vytištěnou účtenku.

Loď odjížděla za chvíli. Vylezli jsme na horní otevřenou palubu a vyčkávali, kterou stranou loď pojede dopředu, abychom se přesunuli na tu správnou stranu. Lodě jsou očividně nějaké oboustranné, takže se nemusí otáčet, zato my jsme museli přejít na druhý bok :-). Od vyplutí až po přistání byla vidět opera z různých úhlů, k tomu pochopitelně i město, Harbour Bridge a uprostřed zátoky také pevnost Fort Denison. Operu už jsme tedy viděli ze všech stran…

Po přistání jsme zamířili na kabinkovou lanovku, která je v rámci vstupného do ZOO v ceně, takže hned u začátku fronty se kontrolovaly vstupenky, respektive účtenky. Kabinka je od Pomy a vypadá docela staře. Cestou jsme z lanovky viděli několik zvířat a město.

U horní stanice lanovky je obchod se suvenýry, kde jsem si hned koupila slona do sbírky. Měli tam pár moc pěkných slonů, ale neúměrně drahých a do mé sbírky stačí něco obyčejného, takže jsem zvolila figurku, která se dá nasunout na tužku. Stála 4,95 AUD.

Hned za vstupem se nachází Koala House, kde jsme viděli asi tři koaly, dvě spaly, ale ta třetí seděla ve větvích, občas se hýbala, protahovala... a prostě byla strašně roztomilá :-). Roztomilejší je pochopitelně jen Kelly, ale bílý kiwi je určitě až za koalou. Měla jsem pocit, jak kdybych koalu viděla prvně, taková dětinská radost… :-) Postupně jsme prochodili horní část ZOO, hlavně oddělení Austrálie. Ptakopyska jsme zahlédli asi na vteřinu než zmizel do úkrytu a i když jsme dlouho čekali, nevylezl. Tasmánský čert spal v pelechu. Postupně jsme viděli jen nějaké klokany a pak různé místní hmyzáky. Nakonec nás stezka mezi australskými zvířaty zavedla zpátky ke koalům, takže jsme pochopitelně neodolali a zašli k nim znovu. Koalů nikdy není dost :-).

Bylo pekelné horko, na zchlazení jsme si za 6 AUD koupili Frozen Coca Cola, což je Cola zpracovaná jako ledová tříšť. Pak jsme zašli ke slonům, viděli jsme (zřejmě) jednu samici, odrostlé mládě, které si hrálo s pneumatikou, a dva samce. Mají tam i starý sloní pavilon s nádhernými zamřížovanými okny a původní podlahou.

Ukrutně mě bolely záda od batohu, ve kterém jsem vláčela notebook. A to se zdál lehoučký… Miki se uvolil, že si ho vezme k sobě, což neuvěřitelně pomohlo, většinu dne jsem si pak připadala lehoučká jako pírko. A on chudák mi to ani jednou nepřipomněl… :-)

Potom jsme prošli dolní část ZOO, která už nás tolik nezajímala. Zdrželi jsme se jen u dalších místních zvířat – u lachtanů a tučňáků.

Ze ZOO jsme se zase vrátili lodí na Circular Quay, odkud jsme zamířili na prohlídku dalších památek města. Po George Street jsme došli ke stromečku na Martin Place a k nákupní galerii Strand Arcade, která měla krásnou vánoční výzdobu. O kus dál se nachází Queen Victoria Building, ve které taktéž sídlí obchodní dům. Je mnohem rozlehlejší, ale není tak pěkný, i když budova je historická a zvenku moc pěkná. Trochu mi to připomnělo pražské Palladium. Hned vedle se nachází Town Hall (radnice) a St Andrew’s Cathedral. Obě budovy jsou moc pěkné, katedrála navíc byla otevřená, tak jsme si jí mohli prohlédnout i zevnitř. Zvenku mi přišla větší, uvnitř byla přeplněná lavicemi, takže jsem měla pocit, že je docela malá. Interiér má ale krásný, zdobený, vysoké sloupy... Zrovna tam probíhala nějaká pěvecká zkouška či co a znělo to tam opravdu pěkně, takže jsme se na chvíli posadili.

Od katedrály jsme pokračovali do přístavu Darling Harbour, kam se chtěl Miki podívat na pozůstatky monorailu, který tu kdysi jezdil. Zbyly z něj jen stanice. Přístav není nijak rozlehlý, zato je plný luxusních lodí. Na nábřeží se nachází spousta různých restaurací a obchodů.

Od přístavu jsme se nějak propletli na Market Street a došli až k věži Sydney Tower, na kterou jsme se ale rozhodli nejít. Není nijak extra vysoká, takže okolní stavby nepřevyšuje a výhled z ní nebude nijak oslňující, navíc vstupné by stálo nezanedbatelných 53 AUD. Místo toho jsme se prošli pod ní, ulicí Pitt Street, v níž jsme narazili na umělce, který měl u svých děl hromádky s kopiemi svých kreseb, které bylo možné si vzít zdarma. Bylo nám to hloupé, protože jsme neměli žádnou hotovost. Když nás tam viděl postávat, vybízel nás, ať si kresbu vezmeme, tak jsme mu to vysvětlovali a prý že to nemáme řešit. Vybrala jsem tedy obrázek koaly. Chtěl nám ho podepsat, tak se ptal na jméno, a jestli jsme z Německa, prohodili jsme pár slov a pokračovali do ulice King Street.

Postupně jsme okolo kostela St James Church a kolem Hyde Parku došli až ke katedrále St Mary’s Cathedral, od bočního vchodu nás ostraha vyhodila, že prý je tam mše, tak jsme si šli katedrálu prohlédnout z předního průčelí a zjistili, že je otevřená a žádná ostraha tu u vstupu není. A dovnitř tedy proudily davy věřících, tak jsme se v mísili a alespoň od vchodu si jí uvnitř prohlédli.

Trochu jsme se prošli Hyde Parkem, chvíli proseděli u Archibaldovy fontány a pak se rozhodli jít najíst. Zamířili jsme do Hungry Jack’s. První pobočka nebyla tam, kde být měla, ale druhou jsme našli. Dali jsme si 2× Aussie Burger, ve kterém byla mimo obvyklých ingrediencí třeba nakládaná řepa nebo vajíčko, a 1× Frozen Coca Cola. To celé za 15,40 AUD, což je vtipné, když v ZOO stála 6 AUD jen ta Cola :-).

Došli jsme na stanici metra Museum a po chvíli přemýšlení, kterým směrem máme jet, jsme se přesunuli na nástupiště. Stanici jsme obdivovali už ráno, teď jsme měli na prohlídku trochu víc času. Vlak přijel za chvíli, trochu nás zmátlo, že jel někam dál a o letišti se nikde nic nepsalo, ale v hlášení letiště zmiňovali, tak jsme nasedli – a kupodivu tedy správně :-)

Na letišti jsme byli asi za 20 minut. Hned po příjezdu jsme našli pultík s odletovými kartičkami, takže jsme je vyplnili a pokračovali na imigrační. Tam nás poslali ke smart gate, do které ve většině zemí s českým pasem nemůžeme. Brána funguje jako takový automatický imigrační úředník – naskenovala mi pas, pak chtěla z nabídky vybrat, na jaký let mířím, což tedy lidi přede mnou dělat nemuseli, a pustila mě dál. Někteří pak šli ještě ke klasickému imigračnímu úředníkovi, to tam filtroval jeden zaměstnanec asi podle toho, co mu to u jednotlivých lidí ukazovalo. Mě poslal rovnou ke krabičce, do které jsem vhodila svou odletovou kartičku a mohla pokračovat na bezpečnostní prohlídku. Ta byla blesková a bezproblémová. Zatímco ženy chodí klasickým scannerem, muži musí do toho celotělového, takže se mu Miki zase nevyhnul.

Zašli jsme na WC, kde jsme se zkulturnili a převlékli a chvíli dopisovali deník. Pak jsme se přesunuli na gate 57, která nám byla povědomá, zřejmě jsme z ní odlétali do Aucklandu. Chvíli jsme tam čekali, než začal nástup. Zase naší sekci volali mezi prvními, tak jsme se šli „zabydlet“ na svá místa.

Po startu jsem chvíli dopisovala deník a pak rozdávali jídlo. Z nabídky kuřecí s ústřicovou omáčkou, rýží a grilovanou zeleninou a hovězím v pálivé omáčce s kořeněnými bramborami a zeleninou jsem logicky zvolila to nepálivé, tedy kuře. Zatímco předkrm i dezert byly vynikající, hlavní jídlo mi moc nechutnalo. Omáčka na mě byla strašně slaná a přebilo to chuť všeho ostatního.

Po jídle jsem se uložila k spánku, tou dobou jsme ještě byli někde nad Austrálií. Občas jsem se probouzela, ale po změně polohy jsem zase usnula. Pořádně jsem se probudila, nebo spíš byla probuzena, až když rozdávali svačinu, kterou byla hovězí taštička a pití. Nicméně taštičku jsem nesnědla, ačkoli jsem měla hlad. Vzbudila jsem se pár vteřin od okamžiku, kdy mi letuška podávala tácek s jídlem, takže jsem moc nevnímala, postavila tácek na stoleček a zapomněla při tom, že je skloněný a všechno z něj sjíždí. Takže mi z něj tácek sjel do klína a taštička ladným obloučkem odletěla za sedačku, odkud jsem jí pak tak nějak vylovila, abych jí mohla zas vrátit :-). Letuška mi ještě nabízela novou, ale tu jsem z rozespalosti odmítla. A dřív, než odnesli tu první, jsem zase usnula :-).

Šipka Zpět na „Obsah“

7. 12. 2015 - Přelet ze Sydney do Dubaje, přílet z Dubaje do Prahy

Definitivně jsem se rozhodla nespat asi 2,5 hodiny před přistáním a pustila jsem si Sám doma. Vyrušilo mě z toho podávání snídaně, k níž jsem zvolila fritatu s fazolkami a bramborovými plackami, a pak neustálá hlášení před přistáním. A ještě jsem u něj trochu usínala :-). Film jsem dokoukala jen několik minut před přistáním, takže na přistání jsem si pustila kameru a sledovala jí spolu s výhledem z okénka. Nic moc vidět nebylo, bylo okolo 5:20, venku tma a i to osvícené jsme nepoznávali.

Po přistání jsme si došli na WC trochu se zkulturnit a pokračovali na „connections“ – museli jsme se z terminálu A dostat na terminál B, takže jsme museli popojet vlakem. Prošli jsme security, kde chtěli vyndat jen tekutiny, takže jsem vyndala svůj obvyklý sáček a zapomněla v batohu dvě krabičky s pitím, které jsem si vzala v letadle, že ho vypiju na letišti při čekání. Nikomu to nijak nevadilo… Pracovnici jsem ještě upozorňovala, že mám v batohu notebook, ale ten jí taky nezajímal.

Usadili jsme se rovnou u gate B15, ze které máme odlétat a čekali tam na nástup do letadla. Dojedla jsem keksíky, které s námi přicestovaly přes Austrálii až z Nového Zélandu, vypila oboje pití a dopsala deník. Po 6:30 se začalo rozednívat, ale v hale, i když do ní začalo svítit sluníčko, byla čím dál větší zima. Časem mi začalo připadat divné, že u B15 je pořád letadlo do New Yorku, že už by tam muselo být to naše, takže Miki vyrazil na výpravu a zjistil, že se asi překouknul a že odlétáme z B5. Přesunuli jsme se tam a čekali asi půl hodiny.

K letadlu jsme museli autobusem, který nás vozil po letišti snad 10 minut. A byla v něm strašná zima. A letadlo bylo při našem příjezdu zavřené, řidič, či kdo to byl, musel vylézt po schůdkách a zaklepat na dveře.

V letadle jsme se usadili a je to úleva sedět jen na dvojsedačce. Za mnou ale nakonec seděl nějaký postarší „čecháček“, který mi většinu cesty kopal a strkal do sedačky a pořád u něj někdo postával, opíral se mi o sedačku a hlasitě se vybavovali. Pořád jsem usínala, ale moc toho kvůli nim nenaspala. Alespoň jsem se mohla dívat z okýnka, v Íránu byly zasněžené hory, v Turecku taktéž, tam jsme dokonce viděli další letící letadlo Qataru a shora dvojitou kruhovou duhu. Ta by měla být viditelná pouze v situaci, kdy Slunce, naše oko a střed duhy leží na jedné přímce. druhá duha je pak způsobena opakovaným odrazem světla v kapce vody. Po opuštění Turecka sníh zmizel a už se neobjevil…

Jídla jsme během letu dostali dvě, kromě snídaně ještě oběd. K obědu jsem zvolila kuře s rýží a zeleninou. Druhou možností bylo jehněčí, na které jsem nějak neměla chuť.

V Praze bylo 9°C, žádný sníh, jen pošmourno. K imigračnímu jsme museli projít pěkný kus letiště a i u „smart gates“, tedy samoobslužných imigračních bran, jsme stáli frontu, protože lidi nebyli schopni zpracovat pokyny, které od systému dostávali.

I tak jsme ale na kufry čekali hrozně dlouho, můj dorazil až úplně na konci, Mikiho vůbec. Tak jsme vyrazili na reklamace, kde nám paní podle čísla zjistila, že kufr do letadla byl naložen a od kolegy se dozvěděla, že se jim jeden kufr někde zasekl a že to bude on a za chvíli vyjede. Vrátili jsme se tedy k pásu a opravdu, za chvíli dorazil a nevypadal ani o nic hůř, než ten můj.

Celníci si nás při průchodu bezcelní bránou důkladně prohlíželi, ale nezastavili nás. Vyrazili jsme na autobus, který nám zrovna ujížděl, takže jsme se vrátili do haly, aby si Miki z kufru vyndal bundu, a pak jsme se vrátili na zastávku. Autobus jel asi za 10 minut.

U Terminálu 2 do busu nastoupila spousta cizinců s obřími kufry. Málem ani nestihli nastoupit. Postávali i s kufry na naprosto nevhodných místech, hlavně mezi dveřmi, takže s nimi pořád měl někdo problém, včetně nás – když jsme se přes ně při výstupu z autobusu nemohli dostat, protože odmítali uhnout. Na chlápka jsem spustila pěkně česky a jemu to přišlo vtipné, mně tedy po bezmála dvou dnech na cestě už fakt ne. Vadí mi, když se cizinec v zemi, kterou navštíví, chová jako by byl doma a ani se nesnaží přizpůsobit. Na druhou stranu jinde po světě často jezdí i obyčejné městské autobusy, které obsluhují letiště, s takovými extra policemi na ukládání zavazadel, v Praze ty kufry v busu fakt není kam dát…

Přestoupili jsme na tramvaj, dojeli do práce, naložili se do auta a odvezli se domů. Cestou jsme vyzvedli u rodičů Kellyho, všichni to naštěstí nějak zvládli, rodiče si asi oddychli, že to mají za sebou. Jen já mám při pohledu na Kellyho pocit, že to horší nás teprve čeká…

Šipka Zpět na „Obsah“

Závěr

Cesta
Letecká společnost

Jako velice prozíravé se ukázalo nešetřit na letenkách a koupit dražší od Emirates. Jejich servis na palubě, možnost přespat v Dubaji na letišti i prostor v letadle byl na takovéhle cestě opravdu k nezaplacení. Naprosto si neumím představit, že to letím v nějakém, s prominutím, dobytčáku, kde není k hnutí. Ta A380 byla v tomhle naprosto luxusní!

Místa v letadle jsou vždycky kompromis. Okénko je lepší na spaní i na koukání ven, což se mi asi nikdy neomrzí, ulička je zas lepší kvůli přístupu k občerstvení a na WC. Pokud můžeme, volíme okénko, jako introvert oceňuji, že mám alespoň z jedné strany klid. Nicméně člověk si pak musí hlídat pitný režim, aby všechny ty lidi kolem sebe pořád nezvedal, a ošidí se tak o možnost jít si pro jídlo i mezi běžnou dobou podávání jídla.

Časový posun

V podstatě ze všech dřívějších cest mám zkušenost, že lety z východu na západ (v čase zpátky) mi nedělají větší problém, lety ze západu na východ (v čase dopředu) mi dokáží rozhodit režim i na 2 týdny. Upřímně jsem tedy byla zvědavá, co se mnou udělá dvanáctihodinový posun…

Výsledkem pozorování je, že se to naprosto nedá odhadnout :-). Podle výše uvedených zvyklostí mělo platit, že po příletu na Nový Zéland budu přinejmenším několik dní nepoužitelná, i z toho důvodu jsem původně hledala letenky na Zéland přes USA. Asi tomu napomohlo i přenocování v Dubaji, ale na Nový Zéland jsem dorazila sice unavená, ale aniž bych nějak extra takový časový posun pociťovala. Jen po obědě a v brzkém odpoledni, což odpovídalo času u nás někdy po půlnoci, jsem bývala trochu ospalá, spíš ale až časem, takže to lze přičíst i náročnému programu a brzkému vstávání.

Cestu zpátky jsem prospala. Pokud nejsem na pokraji smrti, v dopravním prostředku neusnu, ale u dovolených tohoto typu je to u mě už standard. V USA jsem po nějaké době běžně usínala v autě, to při cestování po Asii, Jižní Americe nebo Novém Zélandu sice ne, ale zato jsem ve všech případech prospala naprosto celý zpáteční let. A pak, že to nejde :-).

Doprava
True Travel a Apex Car Rentals

Ačkoli jsme zvyklí, vyrážíme-li po vlastní ose, zařizovat si všechno sami, nabídka půjčoven na Novém Zélandu byla tak rozsáhlá, všeobecné i pojistné podmínky všech půjčoven tak dlouhé a zjištění informací o převozu auta trajektem mezi ostrovy tak komplikované (mezinárodní autopůjčovny například převoz auta neumožňují a je potřeba v jednom přístavu auto vrátit a ve druhém zas půjčit), že jsme tentokrát ocenili pomoc cestovní kanceláře True Travel. Ta spolupracuje s největší novozélandskou autopůjčovnou Apex Car Rentals. Auto mají od půjčovny o 15 % levněji, než kdybychom si ho půjčovali sami, a těch 15 % vybírají jako zálohu a je to jejich provize, takže pro zákazníka v koncové ceně není vůbec žádný rozdíl. Výhodou je, že zákazník dostane všechny podklady, instrukce v češtině a telefonní číslo na zástupce cestovní kanceláře na Zélandu, na které se může obrátit, pokud se objeví nějaký problém.

Autoůjčovna Apex Car Rentals sice nemá tolik poboček, jako mezinárodní autopůjčovny, ale má pobočky na důležitých místech, umožňuje převoz auta a nemá problém i se zajištěním dodatečných služeb, například kajuty na trajektu. Vyzvednutí na letišti z jejich strany proběhlo bez nejmenších problémů, vyřízení formalit na místě taktéž. Za podstatný problém považuji, že jsme nedostali auto, které jsme si objednali. Kvůli pohodlí, spolehlivosti i spotřebě jsme měli rezervovanou novou Toyotu Yaris a původně dostali dost opotřebovaného Nissana Note, kterého jsme naštěstí vyhandlovali za Nissana Tiidu. Byl docela nový a měl málo najeto, takže jsme to dál neřešili, na dohadování nebyl čas. Během pobytu se žádný problém na autě neobjevil a při vracení auta nikdo nic neřešil.

Nicméně z tohoto pohledu určitě ráda dalším cestovatelům doporučím služby True Travel, ale s doporučením autopůjčovny Apex bych asi trochu váhala.

Auto

Nissan Tiida přezdívaný díky své registrační značce JKW350 „Džejk“ se ukázal jako fajn auto. Byl pohodlný, na rozdíl od zamluveného Yarise, kde bychom asi každé ráno v kufru hráli tetris :-), prostorný a měl nízkou spotřebu. Byl jen trochu línější, což se projevovalo ve velkých kopcích v horách, ale těch jsme naštěstí tolik zdolat nemuseli.

Jak se jezdí

V podstatě na celém Novém Zélandu je rychlost „omezena“ na 100 km/h. Často není žádné další omezení ani na průjezdech obcemi a tam, kde to berou vážně, je omezení na 80 nebo 70 a naprosto zřídka na 50 km/h.

Třeba před Wellingtonem je tříproudá „dálnice“, na níž je povolena rychlost 100 km/h, ale každých několik kilometrů je křižovatka řízená semafory, aniž by tam bylo jakékoli omezení rychlosti. Obdobně kdekoli jinde ať již je tam situace jakákoli – hory, zatáčky, nezpevněné úseky – většinou nikde žádné omezení rychlosti není. Před zatáčkami jsou jen značky s rychlostí doporučenou a platí, že zatáčka jde bezpečně projet rychlostí tak o 15 km/h vyšší.

Domorodcům očividně tenhle režim vyhovuje a jezdí podle značení, takže v podstatě všude, bez ohledu na situaci, jezdí tou povolenou stovkou. Před ostrou zatáčkou zlehka pošimrají brzdu a turista je z toho v šoku, protože jí projíždí poloviční rychlostí. Snad i proto zde platí, že pomalý je povinen pustit rychlého, po celém Zélandu jsou na to speciální „odstavné“ pruhy.

Největší problém Nového Zélandu a cestování po vlastní ose je údajně dodržování itineráře. Všude se o tom píše – na oficiálních novozélandských webech i v cestopisech různých turistů – že si máte vyhradit víc času. I z tohoto důvodu jsme slyšeli, že nemáme šanci náš itinerář stíhat. Ve skutečnosti to ovšem není problém a vina turistů, nýbrž právě toho zdejšího značení, plánovačů a autonavigací. Pokud je v podstatě po celém Zélandu povolena rychlost 100 km/h, navigace s touto rychlostí počítá. Nepočítá pochopitelně, že pojedete celou dobu 100 km/h, něco odečítá, takže počítá třeba s průměrnými 80 km/h, ale většina turistů prostě není schopna tu rychlost na novozélandských silnicích držet. K časům dojezdů, které uvádí Google, je na každou cca 1 hodinu cesty potřeba připočítat asi 10 minut navíc a to ještě za předpokladu, že budete jezdit jako místní, ne jako turisti. Pokud by Zélanďani optimalizovali dopravní značení, promítlo by se to do autonavigací a dojezdové časy by začaly odpovídat skutečnosti.

Ubytování

Spali jsme na 14 různých místech v cenových relacích od 40 NZD do 171 NZD za pokoj. Ubytování napříč celým Novým Zélandem je obdobné a v porovnání s ostatním světem standardní. Liší se jen několik věcí:

  • všechna ubytovací zařízení měla pod prostěradlem elektrické dečky a na některých místech bylo dost znát, že se mohou hodit,
  • spousta vodovodních kohoutků ze zvlášť na teplou a zvlášť na studenou vodu, takže jediný způsob, jak získat mix, je zašpuntovat a napustit umyvadlo,
  • každá elektrická zásuvka má svůj vlastní vypínač, který je většinou vypnutý a je potřeba ho zapnout, aby připojený spotřebič fungoval.

Nejluxusnější byl „letištní“ hotel v Christchurch, ten byl také nejdražší (171 NZD). Nejhezčí mi ovšem přišlo ubytování v Kauri Coast Top 10 Holiday Park (125 NZD) a v Sunset Cottage v Punakaiki (130 NZD). Suprová byla kajuta na trajektu, která byla za hubičku (40 NZD). Ostatní ubytování se až na výjimky pohybovalo mezi 80 a 90 NZD. Nejhorší byl určitě hotel v Balclutha (60 NZD), s čímž jsme ovšem počítali a byla to nutnost, v podstatě jsme neměli jinou možnost.

Nejotrávenější jsem z ubytování Ivory Towers ve vesničce Fox Glacier, které patřilo spíš k těm dražším (98 NZD) a ještě si do nás vzali zálohu za klíč od pokoje ve výši 5 NZD, kterou nám nevrátili. Nebylo totiž komu klíč vrátit, protože v době našeho odjezdu byla kancelář zavřená, ačkoli jsme měli odjezd na 7:00 nahlášený, nikdo nás neinformoval, že to nelze a ještě to Miki přímo na místě domlouval. Paní prý ovšem byla nepříjemná, takže... Ačkoli jsme je žádali, ať peníze vrátí na platební kartu, kterou jsme platili ubytování, dodnes nepřišly a nikdo se neozval. Dnes jsem to zaurgovala, ale tipla bych, že si to můžeme dát definitivně do nákladů :-).

Jídlo

Často jsme spali na místech, kde nebylo možné si někam na jídlo zajít, takže jsme se stravovali na ubytování. Pokud jsme neměli kuchyňku nebo aspoň mikrovlnku přímo na pokoji, byla k dispozici alespoň kuchyňka společná.

Z místního jsme ochutnali především hangi v Rotoruře, které bylo jedním slovem úžasné. Ve Fox Glacier jsem si dala „fish and chips“, taktéž naprostá bomba, byť bohužel nevím, co za rybu to bylo. Několikrát jsme se stavovali na různé hamburgery a to proto, že se zde vyrábějí z čistě novozélandských produktů – místního masa, zeleniny – a protože je máme rádi, ale v České republice si je nedáváme, protože jsou většinou fuj :-) a taky že jsme tu nálož kalorií během dovolené vždycky v pohodě zlikvidovali :-).

Jinak jsme ochutnali, na co jsme narazili – různé místní ovoce (jablka, jahody, kiwi, nektarinky) nebo sladkosti (TimTams, Jaffas, Pineapple Lumps, zmrzlinu Hokey Pokey). A pochopitelně nápoje – místní L&P (Lemon and Paeroa) v různých příchutích, Miki nějaké pivo…

Příroda

Ačkoli novozélandská města mají krásnou anglickou architekturu, hory na jižním ostrově jsou majestátní a sopečné a termální oblasti na severním ostrově až děsivě pestrobarevné, je možné je najít i na jiných místech naší planety. Hlavním důvodem pro cestu na Nový Zéland je nepochybně zdejší příroda, respektive zdejší fauna a flora.

Nový Zéland byl po oddělení od původního superkontinentu Gondwana/Pangea asi 80 milionů let v naprosté izolaci a zdejší flóra a fauna se vyvíjela nezávisle na okolním světě.

Pro Nový Zéland jsou především typické pralesy, stromové kapradiny, stromy kauri (damaroně) a pro Jižní ostrov pabukové lesy. Novozélanďani tomu všemu dohromady říkají prostě „buš“. Řada rostlin je endemických, což znamená, že se nevyskytují nikde jinde na naší planetě. Týká se to asi 80 % všech zdejších kapradin a stromů a asi 65 rodů je kompletně endemických. Nejznámější je zřejmě kahikatea (Dacrycarpus dacryoides, Bílá borovice), kāmahi (Weinmannia racemosa), katātā (jinak také kōrau, mamaku či pītau, Cyathea medullaris, Černá stromová kapradina), kauri (Agathis australis, Damaroň jižní), nikau (Rhopalostylis sapida, Palma nikau), pōhutukawa (Metrosideros excelsa, Železnec ztepilý), ponga (Cyathea dealbata, tzv. „silver fern“), rata (Metrosideros robusta), rewarewa (Knightia excelsa), rimu (Dacrydium cupressinum, Červená borovice) nebo totara (Podocarpus totara).

Je-li návštěvník fascinován flórou, kterou přeci jen není na Zélandu až takový problém spatřit, zůstane v úžasu při pohledu na zdejší faunu. V podstatě tu nežijí jedovatá zvířata a vůbec žádní hadi. Endemických je všech 60 druhů plazů, asi 90 % druhů hmyzu a mořských měkkýšů a 25% druhů ptáků. Z plazů je naprosto ojedinělá tuatara (Sphenodon punctatus, Haterie novozélandská, často přezdívaná „živoucí zkamenělina“).

Nový Zéland se od superkontinentu oddělil dříve, než se vyvinuli a rozšířili savci. Až do příchodu Evropanů byli jediní savci na Novém Zélandu ti, kteří sem mohli doplavat nebo doletět, takže pouze lachtani nebo netopýři. Jelikož ptáci neměli přirozené nepřátele, během vývoje jim zakrněla nebo zanikla křídla a řada ptáků je nelétavých. Po příchodu Polynésanů (Maorů) sloužili nelétaví ptáci jako hlavní zdroj obživy a udává se, že Maoři vyhubili 34 endemických druhů včetně známého ptáka moa (Dinornithiformes), který prý vážil až 250 kilogramů!

Mnoho endemických druhů ptáků však přežilo dodnes. Nejtypičtějším nelétavým je pták kiwi (Apteryx, kivi), dalšími například kākāpō (Strigops habroptila, Kakapo soví nebo Papoušek soví, největší papoušek světa) nebo takahe (Porphyrio hochstetteri, Slípka takahe). Z létajících ptáků stojí za zmínku Albatros královský (Diomeda ephomophora), kākā (Nestor meridionalis, Nestor kaka), kākāriki (Cyanoramphus auriceps s oranžovým čelem a Cyanoramphus novaezelandiae s červeným čelem), kea (Nestor notabilis, Nestor kea nebo Papoušek kea), kererū (Hemiphaga novaeseelandiae, Holub maorský), kōkako (severní Callaeas wilsoni a jižní Callaeas cinereus), korimako (Anthornis melanura, Medosavka novozélandská), pārekareka (Phalacrocorax punctatus, Kormorán) nebo tūī (Prosthemadera novaeseelandiae, Tui zpěvný). Řadu z nich jsme viděli i ve volné přírodě. Endemickým tučňákem je hōiho (Megadyptes antipodes, Tučňák žlutooký), trochu rozšířenější pak Kororā (Eudyptula minor, Tučňák nejmenší, jinak také Malý modrý tučňák).

Bohužel, jak už to tak bývá, zdejší lesy byly z velké části vykáceny a zbyly tu jen ty kouzelné neuvěřitelně zelené kopečky, které dnes slouží jako pastviny. Byla sem zavlečena řada hodně invazivních rostlin, které ničí ty původní, stejně jako predátoři (psi, lasičky, krysy), kteří ohrožují původní zvířata.

Počasí a oblečení

O novozélandském počasí jsem slyšela a četla v podstatě pouze to, že je deštivé. Vyvodila jsem z toho, že může propršet celý pobyt. Přijížděli jsme navíc na konci jara, očekávané počasí jsme odhadovali, že bude obdobné jako na přelomu našeho dubna a května, takže teploty jsme nečekali nijak vysoké. Pokud bylo pod mrakem, bylo trochu chladněji, nicméně většinu pobytu nám svítilo sluníčko a odpovídalo to spíš tomu úplně přesně o 6 měsíců obrácenému režimu, tedy přelomu května a června. A bylo teplo, často až moc, takže jsme provedli i nějaké neplánované koupání v oceánu. Bez opalovacího mléka ani krok! Večer a v noci je chladněji, na některých místech vyloženě zima.

Nejošklivější počasí jsme měli v den, kdy jsme měli absolvovat trek Tongariro Alpine Crossing. Hořká pachuť z nevydařeného vysněného výletu ve mně asi zůstane dlouho. Trochu nám pršelo i při výstupu na Key Summit v národním parku Fiordland a pak v Dunedinu a při cestě dál po pobřeží. Nikdy ale nebylo nějak extra zima, tričko a mikina/bunda byly dostačující. Ačkoli jsme počítali s nižšími teplotami, oblečení docela vyhovovalo, snad jen jednu mikinu jsem vezla víceméně zbytečně.

Lidé

Novozélanďani jsou jedni z nejmilejších lidí na světě. Jednak je to dané tím, že mluví anglicky :-). A jestli jsem se bála, že to bude angličtina divná a nesrozumitelná, tak ne. Kolonizátoři holt byli Britové a na rozdíl od Austrálie, tady to nebyli vězni…

Především však každý Novozélanďan disponuje neuvěřitelnou empatií. Co všude jinde ve světě nesnáším, když se mi na ulici lidi nabízí, že mi poradí cestu, když se mě v obchodě ptají, co si přeji, ještě dřív, než do obchodu vstoupím… Tady nic takového není, nikdo si vás nevšímá. Sotva ale požádáte o pomoc sami, mohou se přetrhnout, aby vám pomohli. Navíc vždy v dobré náladě, usměvaví a chápaví, že turista je prostě exot :-).

Délka pobytu

Často jsem slyšela či četla, že jet na Nový Zéland na 2 týdny je málo. Mnohokrát od lidí, kteří za svůj život neopustili Evropu a Zéland znají jen z obrázků. Málokdo si ale v dnešní době může dovolit odjet na delší dobu. Nemluvě o tom, že i kdybych mohla, tato délka dovolené se mi osvědčila.

Vydržet dva týdny v atypickém režimu, jaký taková dovolená vyžaduje, se dá ještě relativně v pohodě, ale zvládnout tento režim delší dobu už by bylo nad mé síly (což je ověřeno ze tří pobytů v USA, z nichž každý přesáhnul svou délkou jeden měsíc) a je pak potřeba zvolnit. Jediným výsledkem je, že to, co se dá stihnout například s menším omezením spánku nebo delšími jednorázovými přejezdy za 2 týdny, pak bude v „pohodovém dovolenkovém“ režimu trvat týdny tři. Jen vzrostou náklady, ale člověk toho zas o tolik víc neuvidí.

Navíc jako introvertovi, jehož potřeby okolí zpravidla nechápe, mi v podstatě vždycky, ať jedu s kýmkoli mimo Mikiho, spolucestující začnou po nějaké době lézt na nervy. Dva týdny je tak akorát, aby člověku ta „ponorková nemoc“ nezkazila dovolenou.

Pochopitelně – za dva týdny neuvidíte všechno. Ale to neuvidíte ani za měsíc, za dva… Určitě je lepší jet na 2 týdny na Nový Zéland než nejet vůbec nebo jet na Lipno :-).

Statistiky
Zdolali jsme letadlem…

Jak řekl Miki: „Zéland je daleko. Je tak daleko, až je skoro úplně nejvíc nejdál :-)“. Protilehlý bod k Praze leží v Jižním Pacifiku „pouhých“ 2.000 km od Zélandu, Madrid má svůj protějšek kousek od Wellingtonu. Uletěli jsme přibližně 37.345 kilometrů.

Zdolali jsme autem…
  • Počáteční stav tachometru: 49.640 km
  • Konečný stav tachometru: 54.918 km
  • Rozdíl – najeto: 5.278 km
Zdolali jsme pěšky…

Statistika je pochopitelně nepřesná, kratší úseky jsou vynechané úplně a i některé delší občas nikdo nezměřil. Počítám-li jen to, co jsme změřili, takže hlavně různé prohlídky měst, návštěvy zoologických zahrad, procházky přírodou (pralesem, termální oblastí) a delší treky, nachodili jsme přinejmenším 150 kilometrů.

Nafotili jsme…
  • Milka 12.044 fotek a videí (včetně mobilu)
  • Miki 3.718 fotek a videí (bez mobilu)
  • Celkem 15.762 fotek a videí
Utratili jsme…

Plánovaný rozpočet přesahoval 200.000 Kč a pesimistické předpovědi odhadovaly, že bychom se mohli dostat až někam k 250.000 Kč. Přes 10.000 Kč jsme ušetřili za zrušený let vrtulníkem a podle všeho jsme neodhadli cenu jídla, na kterém jsme ušetřili asi 20.000 Kč! Obecně jsme ale neměli na čem šetřit a ani jsme se šetřit nesnažili, spíš naopak, takže moc nechápu, jak je možné, že celkové náklady jsou minimálně o 50.000 Kč nižší, než jsme počítali.

Celkem nás to stálo 156.119,66 Kč

Z toho:

  • Letenky: 73.458,00 Kč
  • Ostatní doprava (bez benzínu): 20.859,66 Kč
  • Benzín: 10.232,69 Kč
  • Ubytování: 23.871,60 Kč
  • Jídlo: 7.476,84 Kč
  • Atrakce, vstupy: 15.216,72 Kč
  • Suvenýry: 1.908,16 Kč
  • Ostatní (pojištění, průvodce, atlas): 3.096,00 Kč

Aktualizace

18. 1. 2016

Pozitivní dozvuky dovolené se objevily ještě s odstupem času - po výměně několika e-mailů bylo dnes na můj účet připsáno 5 NZD, které jsme v v Ivory Towers platili jako zálohu za klíč a která nám nebyla vrácena v následující den ráno, když jsme odjížděli, jelikož nám jí jaksi neměl kdo vrátit, ačkoli to bylo domluvené. Nečekala jsem to, nevsadila bych na to ani dolar, o to víc mile mě to překvapilo...

28. 1. 2016

Minulý čtvrtek 21. ledna jsem reklamovala prasklinu na Ecco botách. Boty mám už 1 a ¾ roku, tak jsem se obávala výsledku, ale hned v pátek mi psali e-mail, že reklamaci znalec posoudil jako oprávněnou. Dnes jsem na prodejně dostala zpátky peníze.

14. 2. 2016

Kromě sopečné činnosti jsou pro Nový Zéland typická především četná zemětřesení. Nový Zéland totiž leží na rozhraní indoaustralské a pacifické litosférické desky, takže je jednou z tektonicky nejaktivnějších oblastí světa. Více než typická jsou zemětřesení pro Christchurch. Zrovna 22. února 2016 si město připomene 5. výročí zemětřesení, které sice nebylo extra silné, ale mělo ničivé následky a zabilo 185 lidí. Zemětřesení o síle více než 6 stupňů jsou ročně asi tři, pocítit se jich během roku dá asi 150, ve skutečnosti se tu ale země třese asi 14.000 krát ročně. Dnes ráno se k nám spíše náhodou dostala informace o jednom z nich, tak jsme schválně dohledali, jaká byla situace v době našeho pobytu – do Christchurch jsme přijeli 5. prosince 2015 okolo poledne a odlétli 6. prosince 2015 v 7:14.

Přehled zemětřesení v období od 1. do 10. prosince 2015:

Datum Čas Síla
2015-12-03 08:13:14 3.3845
2015-12-04 04:32:04 2.5414
2015-12-04 12:25:35 2.4108
2015-12-06 07:46:50 2.4747
2015-12-06 09:12:58 4.545
2015-12-06 13:47:52 2.7073
2015-12-06 14:44:12 2.9123
2015-12-06 17:09:27 4.5939
2015-12-07 04:25:04 3.5985
2015-12-07 10:55:51 2.7221
2015-12-07 18:48:55 4.5988
2015-12-09 16:22:11 4.0635