2025-04-30 - 2025-05-11 - Hong Kong, Macao a Taiwan

Obsah

Úvod

V prosinci 2024 se zaměstnavatel dopočítal, že dát nám prémie ho vyjde finančně o dost hůř, než zřídit FKSP, což je honosná zkratka pro cosi, co se dost příšerně nazývá Fond kulturních a sociálních potřeb. Peníze z fondu se dají využít na spoření na stáří, zdravotní pomůcky, očkování, sportovní vybavení, vzdělávací kurzy, vstupenky do divadla, nákup knih… nebo na dovolenou. A protože určenou částku bylo potřeba vyčerpat do konce roku 2024, sáhli jsme do šuplíku pro jeden starší a dlouho odkládaný plán – necelé 2 týdny v Hong Kongu, Macau a na Taiwanu.

Než jsme si v práci vyjasnili, co k tomu bude účetní potřebovat, byl konec prosince. A tak jsme 30. prosince s firemní platební kartou v ruce a šéfem na telefonu na několikátý pokus bleskově koupili zpáteční letenky do Hong Kongu. Pak už jsme si jen od Emirates vyžádali fakturu, tu jsme dodali účetní a letenky máme vlastně zdarma. No co, klasické prémie bychom bývali využili stejně na cestování, tak je to jedno.

Pro cestu jsme vybrali období květnových svátků, díky kterým můžeme vyrazit na 11 dní a čerpat jen 5 dní dovolené.

V lednu jsme ale byli na horách, takže rámcové rysy dostal itinerář až v únoru. Začátkem března jsme koupili letenky mezi Hong Kongem a Taiwanem, zarezervovali dvě hlavní ubytování a pak postupně itinerář dolaďovali. Nakonec tedy až do poslední chvíle, protože během dubna jsem přebírala dva projekty od kolegy, který ke 30. 4. končí a ukázalo se, že té práce je najednou víc, než se dá v běžné pracovní době stihnout. Poslední víkend před odjezdem jsem navíc měla plánovaně taky trochu pracovní a v kombinaci s povinnostmi okolo rekonstrukce bydlení se potvrdilo, že teď prostě na cesty na vlastní pěst není úplně vhodná doba.

Nicméně o posledním víkendu jsme vše stihli doplánovat a taky zabalit.

Asi dva týdny před odletem mě začalo bolet na pravé straně mezi žebry a během asi dvou dnů se to zhoršilo natolik, že jsem skončila u praktické lékařky. Z krve zjistili zvýšené CRP a z rentgenu plic bakteriální zánět, respektive zápal plic. A tak jsem dostala na týden antibiotika a následující pracovní den jsem úřadovala z postele z pololehu, což byla jediná pozice, ve které jsem mohla tak nějak dýchat. Tehdy jsem byla přesvědčená, že na Velký pátek skončím na pohotovosti. Přes Velikonoce už mi ale bylo mnohem lépe a když jsem pak šla na kontrolu, další léky už jsem nedostala. Jen žádanku na kontrolní rentgen plic.

Poslední dva pracovní dny bych nazvala peklem, ale naštěstí už si tu práci umím dobře rozvrhnout, takže jsem měla na oba dny připravený seznam úkolů a i když běžná pracovní doba mi na jejich odbavení nestačila, obešlo se to bez závažných problémů. A nedůležité věci jsem nechala svému květnovému „já“.

V pondělí odpoledne nás Miki odbavil na oba lety. Dostali jsme naprosto příšerná místa v první řadě, kde nejsou pořádné stolečky, obrazovky, není kam dát zavazadla... Přesadili jsme se jinam, ale nikde u okna nebyla dvě místa vedle sebe, takže jsme si sedli oba k oknu na místa za sebou. Postupně se ale uvolnila luxusní místa na horní palubě na letu z Prahy a dvojsedačka v zadní části letadla na letu z Dubaje do Hong Kongu.

V pondělí jsem si ještě odskočila na kontrolní rentgen plic a v úterý na kontrolu k doktorce. Rentgen ukázal jen malé zlepšení, prý mám pořád vodu na plicích a měla bych odpočívat, šetřit se, nesportovat a necestovat. Ehm...

Večer jsme ještě dobalili posledních pár maličkostí, já zalila kytky, Miki uklidil kuchyň a byli jsme připraveni.

2025-04-30 - Odlet z Prahy do Dubaje

Probudila jsem se asi v 6:30, chvíli se povalovala, pak si dala sprchu, snídani, odbavila posledních pár pracovních věcí a přesně ve 12:00 jsme vyrazili na letiště.

První autobus nám ujel, protože prostě jel o minutu dřív a my neměli koupenou jízdenku. To se od té doby, co jsou všechny zastávky na znamení, děje docela často, autobusy prostě nedodržují jízdní řády…

Hned jel další, tak jsme se rozhodli koupit jízdenky v terminálu v autobuse. Jenže ten nefungoval, Mikimu se během jízdy do příští zastávky nepovedlo jízdenky koupit, takže jsme museli na další zastávce vystoupit.

Za dvě minuty měl jet další autobus, opět se nám nepovedlo koupit jízdenku, tentokrát přes aplikaci PID lítačka. Nejprve to nešlo zaplatit Mikimu, který má potvrzení přes rozpoznávání obličeje, pak to zas nešlo zaplatit mně, protože mě to odhlásilo z aplikace a tedy jsem neměla uloženou platební kartu, ze které to platím, a u sebe jsem jí neměla…

Dali jsme si tedy v aplikaci vyhledat další spoje a další autobus měl jet asi až za 15 minut. A tak jsme konečně v klidu na další pokus zvládli koupit jízdenku s aktivací přímo na ten spoj. Což je další „vychytávka“, jízdenka není platná od okamžiku nákupu, ale buď až po minutě nebo dvou, a nebo se dá aktivovat na konkrétní spoj.

Sedli jsme si na zastávku a po chvíli jsme ze zastávky za rohem viděli odjíždět jiný autobus, kterým jsme mohli jet. Jenže aplikace nám ho vůbec neukázala... V době, kdy jsme měli přestupovat na metro, jsme stále čekali na autobus…

Až se bude někdo ptát, proč jezdím po Praze autem a nepoužívám MHD, tak proto. Vždycky jsem byla velkým zastáncem MHD, zejména té pražské. Čistá, rychlá, spolehlivá. Jenže pak otevřeli tunelový komplex Blanka a cesta do práce autem trvala polovinu času, co cesta MHD. Takže jsme z MHD přesedlali do auta a hromadnou dopravou po Praze vlastně nejezdíme.

Když jsme jeli na letiště naposled loni v listopadu, trvala nám cesta o skoro půl hodiny déle kvůli výlukám. A když jsem před dvěma týdny jela v jeden den na dvě pracovní schůzky, přišla jsem na obě pozdě. Při té dopolední prostě nepřijel autobus, který přijet měl, při odpolední pak autobus uvíznul v zácpě. Takže pražskou MHD už dneska hodnotím spíš negativně...

Na letišti jsme si odskočili na toaletu, zabalili jsme kufříky do fólií a šli si vystát frontu na odevzdání zavazadel. Moje má 9 kg, Mikiho 8,6 kg. A když jsme konečně dostali palubní vstupenky, prošli jsme přes automatické brány, okoukli duty free a zamířili do nového salonku Mastercard.

Ani nevím, jak dlouho byl zavřený, ale myslím, že v náhradních prostorách jsme byli dvakrát, takže možná rok? Upřímně – moc netuším, co se rekonstrukcí změnilo. Prostory jsou pořád stejně velké, míst k sezení mi přijde, že je také pořád stejně. Maličko se změnilo rozložení stolů u výdeje jídel, asi je jiný nábytek, ale jinak žádné změny nepozoruji.

Nicméně když jsme přicházeli, zrovna odcházel pán ze dvou křesílek u okna, takže jsme měli aspoň pěkná místa s výhledem.

Miki řešil jeden pracovní problém, takže já jsem nám oběma postupně donesla nejdřív pití a pak i jídlo. To je tedy bohužel taky pořád stejné, smutně vzpomínám na ty famózní croissanty z předcovidového období...

Když se na tabuli objevila informace, že je zahájen nástup, dojedla jsem dezert, dopila pití a ještě jsme šli do duty free, abych si stříkla trošku mého oblíbeného parfému Chanel na svůj nový letecký šátek :-). Parfém stál nějakých 3.849 CZK, což je na Prahu velmi slušná cena. V červenci 2023 přitom stál ve stejném duty free 3.919 CZK, a to už byl tehdy se slevou 681 CZK, takže původní cena byla 4.600 CZK. Ráno jsem se dívala na Notino, kde ho měli za 5.100 CZK a to ještě po těch kauzách ani není jistota, že to není padělek.

No a pak k nám přistoupila obsluha a oznámila nám, že dnes mají 20% slevu při nákupu nad 3.000 CZK. Paní říkala, že to tam nemůžeme nechat. A jako... To bylo mínus 770 CZK, takže celková cena 3.079 CZK. A to byl tedy na Prahu naprostý luxus!!! A tak se nám ta dovolená hned na začátku nepatrně prodražuje :-). Miki se na to sice moc netvářil a taky byl nervózní, že už se nastupuje do letadla, ale obsluha měla pravdu – to tam nemůžu nechat!

Pak už jsme šli svižným krokem rovnou ke gate, ale tohle moje plíce po zápalu plic moc nezvládají, takže když jsme byli asi v půlce cesty a pořád nehlásili last call, tak jsem přešla do vycházkového tempa. Dávno totiž víme, že poslední výzva, tedy last call, se v Praze u letů Emirates vyhlašuje klidně v čase zahájení nástupu. Kdysi nás to tak vyděsilo, že jsme přes celé letiště běželi a když jsme doběhli na gate, nikdo tam nebyl. Ještě...

Takže tentokrát jsme dorazili pomalým krokem, cestou jsme si vyfotili letadlo a pak jsme se postavili do fronty na bezpečnostní kontrolu. Miki byl hotový dřív, ale kontrola na výbušniny tentokrát postihla jeho, nikoli mě, jak je běžné. Myslela jsem, že pokračoval dál na gate, tak jsem šla taky, ale nakonec se ukázalo, že ho tam ještě zdrželi kvůli další kontrole.

Na gate jsme si na chviličku sedli, protože co? Protože ještě ani nebyl zahájen nástup. Respektive asi byl, ale jen pro business class.

A protože sedíme na horní palubě, nastupujeme vlastním mostem a tedy jsme to měli bez sebemenší fronty. A ta místa jsou fakt paráda, jak je letadlo zaoblené, tak sedačky jsou dál od oken a pod okny jsou úložné boxy, takže je tu fakt spousta místa.

Naše letadlo má registraci A6-EUY, ještě jsme s ním neletěli. Startovali jsme s menším zpožděním v 16:29. Opravují se pojížděcí dráhy u hlavní ranveje, takže je celý provoz na několik měsíců přesměrován na vedlejší dráhu. Startovali jsme na sever, směrem od Prahy. A po startu jsme točili... vpravo! A díky tomu jsme si aspoň užili výhled třeba na Lidice a také na letiště, které jsme díky tomu vlastně obkroužili. Přitom byla mnohem větší pravděpodobnost, že budeme točit doleva a nebo dokonce startovat úplně na opačnou stranu. A to bychom toho z našich míst moc neviděli.

Brzy po startu se mi začala motat hlava a bylo mi horko, seděla jsem na sluníčku. Naštěstí jsme se brzy otočili a já se na chvíli zklidnila a bylo zase dobře. Holt cestovat týden po dobrání antibiotik má svá negativa...

Na jídlo, a tedy hlavně na pití, jsme po startu čekali dost dlouho. Ale aspoň jsme měli českou obsluhu, stevarda Radka. Dala jsem si mangový džus, vodu a hovězí rolku, ke které byly spätzle a zelí, těstovinový salát a čokoládovo-karamelový dezert. Jako... U Emirates už jsem měla mnohem lepší jídla. Ale Miki měl úplně totéž a pochvaloval si to, tak nevím :-).

A po jídle jsme neskutečně dlouho čekali, než nám odnesli tácy. Když na to konečně došlo, zbývalo do přistání 3:31. Od přinesení tácu do jeho odnesení utekla skoro přesně hodina. Já jsem tou dobou už měla tácek odložený pod oknem na úložném prostoru a dopisovala jsem si deník.

V průběhu letu jsme ještě dostali vanilkovou zmrzlinu a pití.

Před přistáním v Dubaji jsme vyčkávali na povolení k přistání, takže jsme udělali jednu 360° otočku. A pak už následovalo klasické přiblížení s výhledem na letiště. Přistáli jsme asi 2 minuty po půlnoci.

2025-05-01 - Přelet z Dubaje do Hong Kongu a Hong Kong

Výstup z letadla docela trval, museli jsme počkat, než vystoupí celá business class. Když jsme se konečně dostali ven, byla už celá spodní paluba prázdná.

V terminálu jsme rovnou zamířili na „connections“, kde nás čekala obligátní bezpečnostní kontrola, při které nikdo nic nechce. Naštěstí Dubaj jako jedna z mála je na ten nápor cestujících, které chrlí všechny ty A380, připravená, takže fronta nikde nebyla.

Na přestupu jsme měli docela málo času, jen asi 3 hodiny. A nástup do letadla byl už za 2,5 hodiny. Navíc jsme byli dost najedení. Než jsme vylezli z letadla a absolvovali všechny přestupové procedury, nějaký čas sice utekl, ale nevyhládlo nám, takže nemělo smysl chodit do salonku. Jen jsme okoukli letiště, podívali se do jednoho obchodu se suvenýry Emirates a šli se podívat k naší gate. Do nástupu do letadla zbývala asi hodina. Tak jsme šli hledat pítko. A protože jsem byla nějaká unavená, však taky byly 2 hodiny v noci místního času, rovnou jsem si tam sedla a Miki pak v courání po terminálu pokračoval sám.

Ve 2:15 jsme vyrazili ke gate. Nebylo si tam kde sednout, naštěstí už nás pustili dál. Tahle gate ovšem nemá nástupní mosty, ale vede dolů k letištní ploše a k autobusu. Ten přistavili za chvilku a my do něj nastupovali mezi prvními. Dokonce se mi podařilo si v busu sednout, byť jsem se tedy musela vcucnout mezi dva roztahující se chlápky.

Po letišti nás autobusem docela povozili, skončili jsme vlastně až u plotu. A protože jsem seděla skoro hned u dveří, z autobusu jsem taky byla venku mezi prvními a tím pádem i v letadle samotném. A protože sedíme až vzadu, všichni, kteří nastoupili přede mnou postupně zapadli na svá místa a já do zadní části letadla dorazila jako první.

Při startu jsme si trochu užili výhled na Dubaj, ale brzy jsme se dostali nad vodu a pak už byla všude jenom tma. Při čekání na jídlo jsem si pustila film „Muž, který stál v cestě“. Vypráví o trochu opomíjeném Františku Krieglovi a událostech 21. srpna 1968. Jenže je to natočené takovým tím obvyklým českým stylem, kdy film se svou ponurostí a vybledlými barvami snaží působit, jako by byl natočen v době, o které vypráví. Začalo to asi někde u Koljy a postupně se to přeneslo až třeba mezi svatební fotografy. Ty nepřirozené barvy mě nudí, navíc tady byl trochu problém i s titulky, protože film byl v češtině, ale některé dialogy v ruštině a oboje mělo anglické titulky, což mě vždycky trochu zaskočilo. Nakonec jsem to nedokoukala.

V zábavním systému byly třeba ještě Vlny, na které se naopak díval Miki, já už je viděla. Upřímně – nevím, jestli zrovna tyhle dva filmy patří na palubu letadla mířícího do Hong Kongu. Ten byl historicky čínský, ale nějakých 150 let byl britskou kolonií a Čína ho chce, i přes podepsané dohody, zase převzít. Vidím tam trochu paralelu s chováním Ruska a nepřijde mi na místě takhle „provokovat“.

Pak jsme dostali zapečený sendvič s krůtím a sýrem a brownie, a to pro mě bylo znamení, že se mám najít a jít spát.

A prospala jsem celý zbytek letu, probudilo mě až podávání jídla asi 1,5 hodiny před přistáním. Než jsem se probrala, Miki mi objednal yakisobu. Chtěl ji taky, ale další už nezbyla, takže jsem mu půlku nechala a čekala, jestli ještě nějaké porce někde najdou nebo on dostane omeletu. Miki zaslechl, že prý jen 30 % jídel na palubě byla yakisoba. Když sedíme vzadu, není se čemu divit, že došla. Naštěstí ale ještě nějaké porce našli, takže Miki ji pak dostal taky a já tu svou mohla dojíst.

Po jídle jsem si odskočila na toaletu, dopsala deník a do přistání zbývalo 23 minut. Venku bylo oblačno, dokonce byla nízká oblačnost, takže nulová viditelnost. Přiblížení na hongkongské letiště bylo trochu netradiční, takže jsme navíc celý Hong Kong obletěli, a přesto jsme přistáli s asi dvacetiminutovým předstihem.

Než se celé letadlo vyprázdnilo, bylo pořád dost času si ještě jednou odskočit na WC. Pak už byl výstup z letadla plynulý a personál letiště nás navedl na imigrační.

Tam byla sice trochu fronta, ale postupovalo to docela rychle. Obsluha nás poslala do jedné fronty, my se postavili do vedlejší, která byla kratší a samozřejmě se to zaseklo. Kdybychom bývali zůstali v té původní, byli bychom pryč mnohem dřív. Klasika, vždycky to tak skončí…

Pak už zbývalo jen vyzvednout zavazadla a zamířit ven z letiště. Tam jsme dostali obraznou ránu mezi oči, zdejší horko a vlhko bylo i přes vysokou oblačnost nesnesitelné. Jak to sakra vypadá, když svítí sluníčko?!?

Podle cedulí jsme bez problémů pokračovali k autobusovým zastávkám. Fronta na autobus A21 byla dlouhá, postavila jsem se na konec a Miki šel zkontrolovat, že je to opravdu fronta na náš autobus. V mezičase se za mě postavily dvě turistky, které se mě ptaly, jestli je to fronta na A21. No co já vím, snad ano :-).

Když se ukázalo, že stojíme správně, začala postupovat fronta. Do autobusu, který stál ve stanici, se nastupovalo. Odbavil všechny před námi, my byli první, kteří se nevešli. Další ale přijel za několik minut, takže jsme o moc času nepřišli.

Při nástupu Miki zaplatil jednu jízdenku, ale další mu zaplatit nešla a řidič gestikuloval, že může platit jen jednu. Jenže já s tím nepočítala, takže nás řidič nakonec odmávnul, že máme jít. Ušetřili jsme tím skoro stovku, konkrétně 34 HKD (98,80 CZK).

Tím, že jsme nastupovali první, se nám podařilo zabrat nejlepší místa v autobuse – přední dvousedačku ve 2. patře. Když byli všichni naloženi, mířili jsme do části Mong Kok. Cesta trvala skoro hodinu. Vystoupili jsme ve stanici Hung Hom a odtamtud na jisto zamířili k budově, ve které je hostel.

Tam jsme si vystáli frontu na výtah a vyjeli do 11. patra, kde jsme podle šipek hostel našli. A tam zvonek, na který jsme zazvonili. Přiběhla paní, která si jen ověřila jméno rezervace, předala nám klíče a papír s číslem kódového zámku na vstupních dveřích.

Pokoj je miniaturní, jen dvě postele, noční stolek, malý stůl se židlí a v koupelně se dá pohodlně sprchovat při sezení na WC :-). Lednice, ve kterou jsem trochu věřila, bohužel chybí. No, žehličku, fén a konvici jsem taky nenašla :-).

Dala jsem si bleskovou sprchu, převlékla se do čistého trička a přidala si do svého Google Pay platební kartu Revolutu. A pak už jsme mohli vyrazit.

Došli jsme na metro a popojeli do stanice Lok Fu. Trochu jsem měla problém s platbou telefonem, ale nakonec to vždycky nějak prošlo.

Od metra jsme šli pěšky ke Kowloon Walled City Park. Původně tu stála čínská vojenská pevnost, kterou po 2. světové válce nahradilo hustě zastavěné sídliště Kowloon Walled City, kde na ploše 2,6 hektaru žilo asi 50 tisíc lidí. Vysoká kriminalita vyústila v demolici města a v roce 1995 v otevření parku. Je to poklidné místo obklopené rušným městem a kromě mnoha malebných zákoutí tu najdeme i model původního sídliště a pozůstatky původní vstupní brány do opevněného města.

Když jsme si park prochodili, zamířili jsme do přilehlého obchodního centra, ve kterém se nachází „AEON Kowloon City Store“. Je to japonský řetězec, takže od návštěvy jsme si slibovali možnost koupit japonské produkty. A protože nebylo jisté, jestli se v Hong Kongu do AEONu ještě dostaneme, nakonec jsme opravdu nakoupili. V nákupním košíku skončila velká krabice sushi a spousta matcha sladkostí, celkem to vyšlo na 367 HKD (1043,94 CZK).

Se sushi jsme si sedli na lavičku v nákupním centru a snědli jsme ho. Bylo výborné, čerstvé, na jak ty naše supermarketové prefabrikáty.

Pak jsme se přesunuli do McDonald’s, kde si Miki dal nějaký burger „GCB“ a k tomu banánovou taštičku. Oboje dohromady za 38,50 HKD (109,46).

A protože už byl večer, byl čas zamířit do postele. Znamenalo to nejdřív dojít na metro, což bylo do kopce a mě se tedy docela špatně dýchalo, tak nám to trvalo déle, než obvykle.

Metrem jsme se vrátili na Mong Kok a už po paměti došli do hostelu. Rychlá sprcha, sníst chlazené matchové dezerty, dopsat deník vzít si léky a před 22:00 už jsem byla v posteli.

2025-05-02 - Hong Kong

Probudila jsem se v 0:30 a pak jako obvykle dlouho nemoha usnout. Nakonec jsem přece jen usnula ale v 6:30 jsem se zase probudila. Budík byl nastaven na 6:45…

Takže následovala hygiena, obléknout, připravit si věci a v 7:15 jsme vyrazili z hostelu na metro.

V metru už se mi nějak dařilo projít turnikety pomocí karty uložené v Google Peněžence. Metrem jsme pak jeli 3 stanice a vystoupili jsme v zastávce Tsim Sha Tsui.

Z metra jsme vylezli u bývalého velitelství námořní policie. Je to komplex budov, kterému vévodí půlkruhová terasovitá budova, vizuálně nepochybně pozůstatek britské nadvlády.

Od metra to byl jen kousek k molu trajektu Star Ferry. Tam Miki v automatu koupil po 5 HDK (28,57 CZK) dvě jízdenky, se kterými jsme prošli přes turniket a rovnou nastoupili na zakotvený trajekt.

Během plavby přes Victoria Harbour jsme si užili výhledů na panoramata obou břehů. Plavba byla poklidná a relativně krátká. Na opačném břehu na nás čekaly krásné budovy stojící na molech a okolo nich.

Od pobřeží jsme pěšky zamířili po mnohých nadchodech do hloubi ostrova. Naším cílem byla dolní stanice lanovky Peak Tram. Nevyhnuli jsme se ani stoupání do kopce, které mě dost zadýchalo. V půli cesty jsme ale narazili na katedrálu sv. Jana, do které jsme si dovolili nahlédnout.

Jízdenky na Peak Tram jsme měli koupené v rámci „combo“ tiketu. Bezproblémově jsme tedy prošli turniketem a pokračovali k soupravě stojící ve stanici. Nastoupili jsme, ale volná místa k sezení byla jen na levé straně soupravy, takže jsme zase vystoupil a rozhodli se počkat na další.

Čekání nebylo nijak dlouhé a v dalším voze se nám podařilo sednout si na pravou stranu. Trochu jsme viděli dopředu a okolo trasy byly k vidění nepoužívané zastávky a starý vlak. Nicméně výhledy, kvůli kterým jsme chtěli sedět na pravé straně, nebyly nijak valné.

Nahoru jsme dorazili asi v 8:45, takže volný čas jsme využili k prohlídce okolí, prozkoumání několika vyhlídek a k posezení nad donesenou snídaní, což v mém podání byly matcha sušenky a matcha Ramune.

Miki s v 7-Eleven koupil za 14 HDK (39,99 CZK) kávu a asi v 9:40 jsme se šli postavit do fronty na vstup na střechu Sky Terrace 428.

Dovnitř začali pouštět asi o 15 minut dřív. Fronta už v tu dobu byla poměrně dlouhá a i výjezd po eskalátorech až do posledního patra byl zdlouhavý. Tam nás ještě čekalo naskenování QR kódů a následně jsme konečně byli vpuštěni na poslední eskalátor, který nás dopravil na střechu.

Shora nebylo vidět nic navíc, co jsme neviděli už z předchozích volně přístupných vyhlídek. Celá budova a tedy i plošina je postavena trochu v úhlu a hlavní výhled na celý Hong Kong je vlastně jen z jednoho rohu. Spoustu potenciálně zajímavých výhledů pak blokují i různé prvky typu zábradlí, mobilní přístřešky pro obsluhu a nakonec i návštěvníci sami. Nicméně kombinovaná vstupenka pro jednoho stála 136 HDK, takže za sebe určitě mohu říct, že to jako celek stojí za to.

Při odchodu jsme se na chvilku pozastavili u zátiší zasvěcené Bubba Gump Shrimp, které asi můžete nejlépe znát z filmu Forest Gump. A čas, který jsme ušetřili tím, že jsme si výhledů užili už před otevřením hlavní vyhlídkové plošiny, jsme strávili ve výstavě miniatur. Šlo o různá hongkongská místa a miniatury byly naprosto úžasné svou detailností. Daly by se tam strávit hodiny hledáním různých zákoutí.

Pak nás čekala nejhorší část dnešního poznávání. S ohledem na svůj zdravotní stav jsem velmi uvažovala, jak si ji usnadnit, ale nakonec jsme se vydali pěšky vzhůru na sousední kopec k zahradám Victoria Gardens.

Na slunci bylo nesnesitelné vedro, ale větší části cesty byly ve stínu, takže se to dalo. Cestu nám zpestřovala i příroda podél cesty.

Na druhou stranu horko způsobovalo i abnormální zátěž na nohy. Zřejmě šlo o kombinaci různých otoků, tření, tlačení, pocení…

Oblast Victoria Gardens jsme si prochodili a zdaleka největším zážitkem byli pestrobarevní motýli, které jsme potkávali na každém kroku. Výhledy byly, nicméně nijak dechberoucí, takže jsme radši věnovali trochu času preventivnímu oblepení kritických míst nohou.

Čekal nás totiž ne úplně krátký sestup z vrcholu z výšky nějakých 540 metrů nad mořem až na pobřeží. Cesta vedla částečně lesem a stínem, částečně po slunci. Místy byla zpevněná, místy jsme přelézali kameny. Svahy hory jsou různými stezkami protkané, některé odbočky jsou velmi nenápadné, takže jsme na jedné z křižovatek špatně uhnuli. Setup byl kvůli tomu o něco delší, i tak jsme ale vyšetřili asi půlhodinku.

Výlet to byl krásný, nicméně ve zdejším klimatu docela náročný. Skoro z té cesty nemám fotky. Návrat do civilizace jsme uvítali a oslavili okamžitou návštěvou 7-Eleven (67 CZK) a pořízením studeného pití. O kus dál jsme navštívili místní supermarket Wellcome, kde jsem si za 57 HKD (162,45 CZK) koupila matchovou zmrzlinu a do zásoby krabičku náplastí.

Zamířili jsme do Catchick Street Garden s vizí shlédnout Victoria Harbour, nicméně zmrzlina mi tála tak rychle, že jsem jí nestíhala konzumovat, v parku bylo neskutečné množství lidí a výhled byl jedině přes silnici, která odděluje park od pobřeží.

Tohle celé nám nakonec zabralo tak málo času, že jsme vyšetřili další hodinu. Přesunuli jsme se tedy na tramvajovou zastávku. Zatímco jinde lidi tvoří dokonalé fronty, tady byl chaos a lidi předbíhali. A protože každá tramvaj, která měla přijet, byla vidět, ale kvůli příjezdu do zastávky musela nejdřív objet blok, tak jsme tu první nechali ujet, neb záhy přijela další, prázdná. A my jsme si tak pohodlně zabrali nejlepší místa ve druhém patře v přední řadě.

Tyhle tramvaje jsou takovou hongkongskou atrakcí za pár korun. Kromě toho, že jsou dvoupatrové, přezdívá se jim „ding ding“ podle jakéhosi zvonku, který zřejmě řidič občas používá.

Čekala nás docela dlouhá cesta. Původně měla být ještě delší, až na konečnou. Miki to ale ještě před odjezdem přeplánoval. Nakonec jsme přece jen jeli asi o stanici nebo dvě dál a vystoupili jsme v Sheung Wan.

Chvíli jsme hledali vytipovanou směnárnu, u které ale byla fronta a kurz v podstatě stejný, jako všude jinde. A tak jsme místo toho zamířili do nedalekého Central Market. Prošli jsme to tam jen velmi zlehka a já využila příležitosti a v 7-Eleven si za 36,50 HDK (103,80 CZK) pořídila pozdní oběd.

Po občerstvení jsme pokračovali směrem k začátku Central-Mid-Levels Escalators. Je to soustava mnoha eskalátorů a nadchodů, které spojují spodní čtvrť Central s rezidenční čtvrtí Mid-Levels a usnadňují tak překonat velký výškový rozdíl mezi oběma oblastmi. Ráno jezdí eskalátory dolů, aby obyvatelé mohli sjet do práce, po zbytek dne pak jezdí směrem vzhůru.

V jednom z „mezipater“ se Miki zastavil v 7-Eleven pro další pití (41,26 CZK). Nakonec jsme eskalátory zdolali v celé délce až na ulici Conduit Road. Po ní jsme pokračovali důmyslnou a občas i trochu vtipnou soustavou různých podchodů, nadchodů a chodníků až k Hong Kong Zoological and Botanical Gardens. Vstupné je zdarma, což moje očekávání nijak nemírnilo. Naopak, od Hong Kongu jsem očekávala moderní výběhy.

První zvíře, které jsme viděli, byl volně žijící kakadu žlutolící. Měla jsem za to, že je to jeden ze šťastlivců, kterým se ze zajetí podařilo utéct. Až později jsem se z Wikipedie dozvěděla, že je to zavlečená populace, zřejmě vzniklá roku 1941, kdy tehdejší guvernér nechal vypustit chované ptáky. Kakadu patří mezi ohrožené druhy, takže honkongská populace asi 200 kakaduů prý představuje asi 10 % z celosvětové populace...

Ta oficiální část zoologické zahrady byla ale víc než zklamání. Zvířata v robustních klecích, letargická… Smutná a depresivní podívaná. Trochu jsme se zdrželi ve skleníku s tropickými rostlinami, ty tak zuboženě nevypadaly, odskočili jsme si na toaletu, nakoukli do bambusové zahrady a zamířili pryč.

Následně nás čekala pěší cesta do nedalekého Hong Kong Park. Bylo potřeba projít okolo dolní stanice Peak Tram, kterou jsme ráno mířili na Victoria Peak. Celý přilehlý prostor byl vyplněný improvizovanou frontou a podle cedulí mělo být čekání asi na 2 hodiny. My ráno přišli a kdybychom nechtěli sedět vpravo, tak jsme také mohli rovnou jet vzhůru…

Fronta nám nicméně trochu zavařila, protože prostorem vůbec nešlo projít a celá oblast je plná větších silnic, nadjezdů, takže nešlo ani improvizovat. Nakonec to skončilo přelézáním zábradlí…

V Hong Kong Parku se ukázalo, proč je dobře, že se nám podařilo vyšetřit tolik času navíc. Nejdřív jsme totiž zamířili do voliéry s ptáky. Znamenalo to vydrápat se do schodů ke vstupu, ale pak nás čekal vyvýšený dřevěný chodník skrz voliéru plnou různých exotických ptáků.

Prohlédli jsme si i skleník, okoukli jezírko s vodopádem, chvíli pozorovali želvy, jedna z nich přepadla přes malý vodopád.

Dalším cílem byl Flagstaff House, ve kterém nyní sídlí muzeum čajového nádobí. Prostory jsou sice docela rozlehlé, ale v každé místnosti je jen několik málo vitrín, takže jsme si to tam prošli docela rychle. Hlavně tedy ale bylo muzeum klimatizované, což po téměř celém dni v tom pekelném vedru a vlhku působilo jako živá voda.

Nejen vstup do parku, ale i vstupy do všech zdejších budov, jsou zdarma. Tedy námi navštívená voliéra, skleník i muzeum čajového nádobí. Často o tom na cestách přemýšlím, jak v některých zemích mají pro cizince klidně mnohonásobně vyšší vstupné a v některých destinacích je pro všechny vše zdarma. Rozumím tomu, že provoz jakékoli takové „atrakce“ je finančně nákladný, nicméně často mi přijde, že kulturní a zejména přírodní dědictví, by měla být dostupná zdarma. Aspoň pro místní obyvatelstvo, ať se může, zejména mladší generace, vzdělávat bez ohledu na své finanční možnosti. I jako turista jsem ale ty pochopitelně zdejší bezplatné vstupy uvítala.

Venku jsme chviličku poseděli, prohlédli si hodinovou věž, vodní prvek a zamířili k Pacific Place Shopping Mall. Ten jsme jen prošli, našim cílem totiž byla restaurace Café de Coral.

Klimatizované prostory a možnost si sednou byly velmi vítané. Z nabídky jsem si vybrala nudlovou polévku s kachnou a kuřetem a k tomu ledový zelený čaj. A Miki zvolil vepřové s rýží a čaj s mlékem. Celé jsme si to mohli naklikat na samoobslužném terminálu v angličtině, takže jsme měli dost času si nabídku prohlédnout a v klidu si vybrat. Jen tedy ta cena – celková útrata se vyšplhala na 94 HKD (267,30 CZK).

Nakonec nás čekala cesta metrem do stanice Tai Koo. Při výstupu mě nechtěl pustit turniket, takže jsme to museli řešit s obsluhou ve stanici. Položili telefon na nějakou krabičku a pak už to šlo. Podle výpisu se zdálo, že se mi započítal výstup, ale turniket mě nepustil, takže mi tam přidali nějakou fiktivní cestu a pak už to šlo.

Našim cílem byla Hoi Shan Building, takzvaná „Monster Building“. Myslela jsem, že se tam půjde dostat venkem, ale propojovací chodníčky ze silnice byly zatarasené. Nakonec jsme našli průchod přímo z hlavní ulice a místo bylo tak frekventované, že se ani nikdo nepozastavoval nad tím, kam jdeme.

Budova byla postavena v 60. letech a je to taková ukázka zoufalosti bydlení běžného hongkongského obyvatelstva. Budova má 18 pater a podle Wikipedie v ní je 2.243 bytů. Řekla bych, že spíš bytečků. Nejmenší byty tu prý mají asi 17 metrů čtverečních, ale i ty větší byly v minulosti různě rozděleny, takže tu lidi žijí klidně jen na 7 metrech čtverečních… Cena takové „bytové jednotky“ se přitom pohybuje okolo 5.000 HKD, tedy asi 600 USD, což aktuálně odpovídá víc jak 13.000 CZK. O kvalitě takového bydlení, ventilaci, požárních předpisech, hygieně, spolubydlících, a to i těch vícenohých, radši nemluvím. Pravdou je, že zvenku tahle budova vypadá podobně, jako stovky dalších hongkongských činžáků a nedělám si iluze, i poměry uvnitř těch domů budou asi dost podobné. Náš pokoj v hostelu je velmi stíněný a přesto asi mnohem prostornější, než spousta hongkongských bytů.

Po prohlídce Monster Building jsme se rozhodli nejet zpět metrem, ale tramvají. Ta je mnohem levnější, podle typu karty, kterou se platí, vyjde jedna jízda ani ne na 6 CZK. A také je pomalejší. A my měli spoustu času nazbyt. Jen tedy bohužel tramvaj byla dost plná a po celodenním chození jsem byla zralá si sednout na zem. Nakonec se uvolnilo jedno místo, kam jsem se s radostí svalila…

Vystoupili jsme ve stanici Tonnochy Road a zamířili k pobřeží směr Golden Bauhinia Square. Cestou jsme se zastavili v 7-Eleven pro chlazené pití za 51 HKD (144,99 CZK) a přesunuli jsme se na nábřeží, kde jsme museli ještě asi 20 minut čekat.

Ve 20:00 začala „show“ zvaná Symphony of Lights. Čekala jsem nějakou víceméně velkolepou laserovou show nad celým Victoria Harbour, vizuálně sladěnou s hudebním doprovodem. Právě z toho důvodu jsme měli tuhle show na programu na každý den v Hong Kongu, vždy před návratem na ubytování.

Leč světel bylo málo, ty na protějším břehu byly jen velmi špatně viditelné a synchronizaci s hudbou jsem tedy vůbec nevnímala. Vydrželi jsme až do konce, což je asi 10 minut. Jsem ráda, že jsme si to nenechali ujít, protože jinak bych měla pocit, že jsme o něco přišli. Ale je jasné, že v další dny už tuhle kratochvíli oželíme.

Když bylo po všem, zamířili jsme s davem na metro, popojeli jednu stanici na Admiralty, tam přestoupili a dojeli na Mong Kok.

Miki se chtěl podívat na „night markets“, ale oba už byly zavřené. Buď tedy nejsou noční nebo nepřežily covid…

Nakonec jsme si na rohu u hostelu v 7-Eleven koupili něco málo na večer (189,40 CZK). Já toust, pití a dva matchové dezerty.

Mým výsledkem dnešního chození ve vedru po rozpáleném asfaltu jsou 3 pěkné puchýře. Dala jsem si sprchu a zkusila je trochu ošetřit, abych mohla v dalších dnech nějak fungovat. K tomu celému mě docela intenzivně bolí plosky nohou, asi z chůze po tvrdé povrchu.

Zbytek dne jsem strávila v pololeže odpočinkem, večeří a dopisováním deníku. Mikiho zaměstnala oprava popruhu batohu, který se, potvora, začal trhat.

2025-05-03 - Hong Kong

Dnes jsem se probudila v 1:00. Odskočila jsem si na WC a pak měla zase problém usnout. Co jen bych dala za to, kdyby ty lety na východ byly stejně pohodové, jako lety na západ…

Nakonec jsem se vzbudila v 6:00, i když budík byl až na 6:45. Tak jsem se chvíli povalovala, nakonec se pustila do ranních příprav a završili jsme to převedením 50 HKD z Mikiho účtu na můj, abych měla jak platit za metro, protože je sobota a směna přímo z CZK by byla dražší. A ano, ptejte se mě, proč jsem si nesměnila peníze včera…

Na metro jsme vyrazili trochu dřív, než bylo v plánu. Vybrali jsme 100 HKD z bankomatu, ať máme s sebou nějakou hotovost.

A pak jsme jeli metrem až na konečnou do stanice Tung Chung. Byli jsme tam asi hodinu předem. Čas jsme využili na návštěvu 7-Eleven, kde si Miki koupil kávu k snídani.

Pak jsme došli pod stanici lanovky a postavili se do fronty pod eskalátory. V mezičase jsem si odskočila na WC a časem nás obsluha poslala ke vzdálenějším eskalátorům s tím, že je prý otevřou dřív, než tyhle. A tak jsme se tam přesunuli, postavili se pod eskalátory a tím začali tvořit frontu.

Lanovka jezdí od 9:00, ale na eskalátory nás pustili asi v 8:45. K pokladnám jsme dorazili jako první a koupili jsme si dvě jednosměrné jízdenky do standard cabin dohromady za 390 HKD. Další variantou je takzvaná „crystal cabin“, která má prosklené dno, ale jak jsem správně vytušila, nic moc navíc by díky tomu vidět nebylo.

Pak jsme pokračovali do fronty k lanovce, kde jsme čekali na 9:00. Kabinky jsou pro 10 lidí, nás jelo 7 – my a 5 prodejců s taškami.

Cestou z lanovky jsme si užívali výhledů. Nejdřív na celou oblast Tung Chung a mrakodrapy v zálivu. Pak jsme si užívali přírody, krásných zalesněných kopců, přes které lanovka vede. A nakonec jsme v dálce viděli i buddhu Tian Tan.

Do vesnice Ngong Ping jsme dorazili asi v 9:20. Přímo na budovu lanovky navazovala nákupní ulička. Obchody teprve pomalu otvíraly, ale já si tam připadala jak v Disneylandu. Takové umělé a skoro až dokonalé to tam bylo…

Šli jsme podle hlavní silnice přímo pod schody vedoucí k buddhovi Tian Tan. Vstupné je zdarma, platí se jen za případné obětiny. Tak jsme prošli okolo okna a zamířili k dlouhému schodišti vedoucímu vzhůru k soše.

Schodiště mi tedy dalo docela zabrat, tak jsem si ho dávkovala po kouskách. Navíc, i když bylo zataženo, bylo zase dost vedro. Nakonec jsem ale nahoru vylezla. Socha vypadá z dálky mnohem větší. Obešli jsme jí po směru hodinových ručiček, nakoukli jsme do podstavce a prohlédli jsme si sochy stojící po obvodu.

Chvíli jsme tam poseděli, snědli snídani a vyrazili k chrámu Po Lin, který leží na úpatí pod velkým buddhou. Chrám je docela malý, takže projít se po areálu okolo budov byla rychlovka. Nakoukli jsme i do hlavní budovy, kde byla zrovna nějaká bohoslužba.

Když jsme si vše prohlédli, pomalu jsme zamířili pryč. Pod průchodem vytvořeným z lampionů jsme strávili dost času, protože tam byl stín. Vylezlo sluníčko a zase se hrozně oteplovalo.

Vrátili jsme se do nákupní uličky, kde už byly otevřené obchody. Nakoukli jsme do obchodu se suvenýry, odskočili si na WC a došli na autobusové nádraží. V zastávce našeho autobusu stál autobus s číslem 23 a byla tam fronta. Nicméně podle vývěsního štítu jsme identifikovali, že stojíme správně.

Nastupování do autobusu koordinovala obsluha a když jsme přišli na řadu, sdělila nám, že můžeme platit jedině hotově. Tak jsme vyndali 100 HKD, které jsme vybrali ráno z bankomatu, abychom se následně dozvěděli, že se musí platit přesně a že se nevrací. Někdo ve frontě nás poslal zpátky do nákupní uličky, že prý nám tam rozmění. Pokusil se nás nasměrovat na nějaké konkrétní místo, ale když jsme do uličky přišli, nebylo nám jasné, kam nás posílá. Tak jsme zapadli do 7-Eleven, kde jsme si za 8 HKD koupili pití. Obsluha byla docela nepříjemná, ale na naši žádost nám aspoň vrátili menší bankovky.

Pak jsme se vrátili na zastávku, kde už mezitím byla pěkná fronta. Tak jsme se holt postavili na konec. Autobus 21 přijel za chviličku. Jízdné má stát 7,90 HKD, takže hotově berou 8 HKD. My jsme tedy 16 HKD neměli, platili jsme to dvacetidolarovkou.

V autobusu na nás jen těsně nezbyla místa k sezení. Silnice byla samá zatáčka, z kopce dolů, řidič jel dost divoce, ale batohy jsme si dali do přihrádek nad sedačky a protože jsme nikde nestavěli, místo nějakých 20 minut trvala cesta jen čtvrt hodinky.

V rybářské vesničce Tai O jsme vystoupili asi v 11:35. I když jsme byli u vody, bylo tam až nesnesitelné horko. Cílem ale bylo si vesničku trochu prochodit, tak jsme vyrazili.

V jednu chvíli se mi docela začala motat hlava a dost intenzivně mě bolely nohy, tak jsme si na chvíli sedli. Pak jsme ještě vybrali z bankomatu dalších 100 HKD, protože je pravděpodobné, že když nešel kartou platit autobus, nepůjde ani trajekt. No a potom už nás čekala ta plánovaná procházka po vesničce.

Miki si pak za 23 HKD koupil Gai Dan Jai, anglicky tomu říkají Egg Puffs. Jsou to takové wafle ve tvaru malých kouliček, těsto je z vajec, cukru, mouky a kondenzovaného mléka. Kupodivu to bylo docela dobré. Jen nikde nebyly lavičky, všechny parky a hřiště byly zavřené takže jsme si museli sednout na zídku u přístavu.

A protože jsme z toho chození byli dost zničení a neskutečně nás bolely nohy, tak jsme pokračovali rovnou na molo. Tam jsme si sedli na lavičku a čekali. Do odjezdu trajektu zbývala asi hodina, takže jsem využila čas a dopsala si deník.

Když přijížděl trajekt, šli jsme se postavit do fronty. Trajekt ale nebyl náš, tak jsme čekali na ten správný.

Platilo se při nástupu na loď, my jsme museli platit hotově. Bylo to 27 HKD na osobou, protože bohužel zrovna tenhle byl ten „lepší“. Ještě jezdí jeden levnější, ale v jízdním řádu to bohužel nejde poznat.

Trajekt byl docela plný, zabrali jsme poslední volná místa u okna na levé straně. Okna ale byla zastříkaná tak moc, že z nich nebylo moc vidět.

Celou plavbu jsem se ale stejně dívala z okna, protože v oblasti žijí delfíni indočínští (Sousa chinensis). Žijí ve vodách u západního a severozápadního pobřeží ostrova Lantau. Přesně jak jsem očekávala, žádného jsme neviděli.

Nakonec jsme podpluli most Hong Kong-Zhuhai-Macao, zastavili u jednoho mola cestou a dál pluli jižně od letiště do přístavu v Tung Chung.

Tam jsme vystoupili, došli pěšky na metro a zamířili metrem do stanice Kowloon. Tahle zastávka přímo navazuje na obří nákupní centrum plné luxusních značek. Chtěli jsme se dostat ven na ulici a zkusit si koupit něco k jídlu a pití, ale docela těžko se nám tam orientovalo a použitelný východ jsme nenašli. Nakonec jsme se vrátili na nádraží do 7-Eleven, kde jsme si každý vybrali jedno onigiri a pití.

Hned jsme to snědli, vypili a pak už pokračovali podle šipek ke Sky100. V automatu jsme si vyzvedli vstupenky, které pak stačilo naskenovat a byli jsme vpuštěni.

Výtah směrem vzhůru jsme měli sami pro sebe. Počasí nebyla žádná sláva, byla docela oblačnost, takže do dálky jsme neviděli, ale výhledy na město a okolní mrakodrapy byly úžasné. Vše se zdálo tak blízko. Strávili jsme tam asi hodinu, ale postupně se horšila viditelnost.

Když jsme sjeli výtahem dolů, zamířili jsme k nějakému východu. Až tam jsme se zorientovali, kupodivu jsme byli i na správné straně budovy. Čekala nás cesta pěšky k Victoria Harbour. Z chození po rozpáleném asfaltu nás neskutečně bolely nohy, pálila chodidla, lopatky, k tomu otlaky od bot… Běžně takové problémy nemívám, Miki už vůbec ne, takže to fakt musí souviset s něčím, co je v Hong Kongu jinak…

Nakonec jsme tedy vynechali i Kowloon Park, protože je na kopci a my nenašli snadno dostupný vstup. Miki si chtěl někde v okolí dát jídlo, ale v itineráři žádná zastávka nebyla, jen supermarket, takže jsem ani nevěděla, že bychom měli jít ještě někam. Pokračovali jsme tedy ulicí Canton Road dál na jih na nábřeží.

Nejdřív jsme si prošli pobřežní promenádu Tsim Sha Tsui. Bylo tam neskutečných lidí, ale taky pěkné výhledy na ostrov Hong Kong. Tak jsme tu tlačenici chvíli vydrželi.

Pokračovali jsme i navazující Avenue of Stars, což je vlastně část promenády, která je vysunutá nad vodu. Na zábradlí jsou plakety významných osob, mezi nimi třeba Jackieho Chana nebo Bruce Leea. Bruce Lee má na promenádě i sochu, u které jsme se v rychlosti zastavili a pokračovali jsme do parku Tsim Sha Tsui East Waterfront Podium Garden, kde jsme se na chvíli posadili, abychom nabrali síly.

Pak chviličku navigoval Miki, což znamenalo, že jsme zamířili trochu jiným směrem, ale ne moc, tak jsme si zašli jen maličko. Cílem byl další AEON mall, kde jsem si vybrala sushi za 143 HKD. Miki tam měl sice nějaký morální problém s platbou, protože mu asi docházely převedené HKD. Je to i důvod, proč neznáme přesné ceny dnešní útraty, protože se peníze nepřevádí z CZK na HKD až při platbě, ale platby se strhávají z dříve nakoupených HKD. Každopádně po kratší diskuzi jsem já ukořistila své sushi k večeři a Miki zamířil ještě do dalšího patra, odkud si přinesl jen něco k pití za 11,90 HKD.

A protože neměl nic k jídlu, padla domluva, že já zamířím do hostelu, neb jsem toho fakt měla dost, takhle zničená jsem po chození po městě snad nikdy nebyla, a Miki si půjde sehnat večeři.

Na metro to bylo kousek, turniketem jsem prošla bez problémů a popojela jsem asi 3 stanice metrem. K hostelu už trefím po paměti a výtahem jsem tentokrát jela úplně sama, což byl naprostý úkaz, normálně se na něj stojí slušné fronty. V recenzích hostelu je toho na toto téma napsáno dost a dost, naší výhodou ovšem je, že odcházíme brzo a vracíme se docela pozdě.

Na pokoji jsem si dala sprchu a pustila se do svého sushi. Mezitím dorazil i Miki, jak jsem pochopila, tak večeři neukořistil…

Zbývalo ošetřit trochu nohy, připravit se na zítra a v rychlosti dopsat deník. Spát jsem šla asi ve 22:00.