2007 - Do Okoře bez oře
Jelikož loňský pochod na Okoř rozhodně nebyl špatný, rozhodli jsme se letos si tuto akci zopakovat - dokonce včetně loňského doprovodu. V letošním roce jsme však trošku změnili taktiku. Opět jsme vyrazili rovnou z domova, ale oproti loňsku jsme šli rovnou do Podhoří na přívoz, který loni nejezdil buď proto, že byla hodně zvýšená hladina Vltavy, nebo proto, že prostě ještě v té době nebyl zřízen.
Dále jsme stoupali silnicí na Lysolaje a odtud okolo Houslí k silnici vedoucí na Horoměřice. Tu jsme přešli a pokračovali menší silničkou až k zelené turistické značce, která nás po prohlídce fialkových plantáží zavedla až do Horoměřic. Zde jsme se napojili na červenou značku, kterou jsme sledovali až na Okoř.
Nejprve jsme prošli mezi poli, zašli do lesa a došli ke kapličce sv. Juliána, kde jsme poseděli a pořádně odlehčili batohy. Zdrželi jsme se o něco déle, jelikož nad hlavou nám přelítala letadla z Ruzyně. A co hůř, dokonce také stíhačky, které zpočátku zněly z dálky jako traktor. Jejich zvuk s námi ale zůstal ještě několik minut poté, co zmizely z dohledu.
Dále jsme pokračovali na Tuchoměřice a stále po červené až na Malé Číčovice. Odtud to byl již jen malý kousek na louku u hradu Okoř. Zde jsme se po 19 zdolaných kilometrech zaplacením startovného přihlásili k pochodu a obdrželi zasloužený diplom.
Trochu jsme poseděli a já už se těšila na autobus. Leč bylo rozhodnuto, že jdeme dál, kvůli čemuž jsme se trochu nepohodli. Z Okoře jsme tedy vyrazili dále po červené a nakonec se stočili na Noutonice. Tam jsme se napojili na modrou značku, po které jsme pokračovali k Velkým Přílepům. Zde jsme modrou opustili a zašli do centra obce, abychom mohli dále pokračovat přes Úholičky až k Vltavě. Cestou už mě tak ukrutně bolelo pravé koleno, že se mi občas bolestí podlamovala noha. Takže jsem nakonec uvítala, když jsem uviděla železniční most a začala tušit nádraží.
Spletli jste se, pokud jste si pomysleli, že naším dalším úkonem bylo zakoupení jízdenek na vlak. Po stručné diskuzi, kdy jsem víceméně já přesvědčila zbylou pánskou část naší skupiny, jsme pokračovali dál. Obešli jsme celý oblouk Vltavy podél vody a došli až k přívozu v Roztokách. Tam už jsem toho měla docela po krk, takže když jsme přejeli lodí na druhý břeh, něco málo jsme v občerstvení pojedli a popili.
Zmobilizovali jsme síly a podél Vltavy jsme po červené pokračovali až do Zámků a odtamtud jsme silnicí vystoupali Bohnickým údolím zpět do místa startu. Celková délka dosáhla 32 kilometrů.