Hranická propast

Původní teorie vzniku Hranické propasti byla taková, že tekoucí voda vytvořila úzké pukliny, které se postupně rozšiřovaly na jeskynní prostory. Vzniklo několik pater takových jeskyní a když se stropy zřítily, vznikla propast. Takto by však propast nevznikla do hloubky, která je v současnosti prokázána. Hranická propast tedy pravděpodobně vznikla tak, že vyvěrající minerální prameny obohacené o kyselinu uhličitou rozpustily vápenec a jak pokračoval vývěr vzhůru, vznikla propast. Podle této teorie může hloubka propasti dosáhnout až mocnosti vápence.
Propast byla známá minimálně od 17. století. Jako první se o Propasti, jak se jí tehdy říkalo, zmiňoval roku 1580 Tomáš Jordán z Clauseburgu. Další zpráva pochází z roku 1586, kdy proběhly první potápěčské pokusy. Již tehdy se začala vyprávět pověst o tom, jak se zde propadla zem pod kočárem, který jel na křtiny, na nichž měl být kmotrem ďábel. Na jejím základě začali obyvatelé nazývat pověst Gevaterloch, tedy Kmotrova díra.
Roku 1627 zakreslil Propast na mapu Jan Ámos Komenský. Jedná se o první krasový útvar na našem území, který byl zanesený na mapu.
V 19. století proběhlo několik výzkumů propasti, ale žádný z nich nelze považovat za věrohodný.
Dne 25. dubna 1902 spustil hranický učitel Josef V. Šindel do propasti 36 sond a závaží, které dosáhlo hloubky 36 metrů. Byla také zjištěna velikost jezírka – jeho délka byla 104 metrů a šířka 34 metrů. Pak se o propast dlouho nikdo nezajímal. Roku 1961 podnikl Bohumír Kopecký první ponor s doma vyrobeným dýchacím přístrojem. Dosáhl hloubky 6 metrů. Níže není možné se s kyslíkem dostat, neboť ten se stává prudce jedovatým. Roku 1963 se o propast začali zajímat další potápěči. Nejprve M. Kostečka dosáhl hloubky 12,6 metru, pak následovalo několik dalších ponorů, až 18. srpna 1963 Bohumil Kvapil, Jiří Pogoda a Václav Šráček sestoupili do hloubky 42 metrů. Skončili tak na hranici 40 metrů, kde začíná silně působit dusík, který může způsobit takzvanou dusíkovou narkózu či dusíkové opojení. Dne 9. srpna 1964 se S. Huvar a V. Šráček potopil do hloubky 60 metrů. Roku 1965 byla zjištěna průměrná výška hladiny jezírka, která běžně kolísá asi o 1 metr. Průměrná nadmořská výška hladiny byla naměřena 245,5 metru. Jezírko bylo tehdy dlouhé 36 metrů a široké 18 metrů. Dne 13. března 1966 dosáhl I. Gregor a V. Kocián hloubky 82 metrů a 1. září 1968 V. Brenza a Š. Hany 88 metrů. Dne 19. července 1974 byla naměřena hloubka 136 metrů a o tři dny později dokonce 175 metrů. Spolu se suchou částí propasti tak hloubka dosáhla 244,5 metru, čímž se Hranická propast stále nejhlubší v tehdejším Československu. Dne 2. července 1977 byla Miroslavem Lukášem objevena suchá prostora Nebe II., dne 24. července 1978 byla Andrésem a Lukášem objevena Rotunda suchá a 4. listopadu 1978 objevil Lukáš a Travěnec suchou prostoru Nebe I. Dne 13. dubna 1980 Jiří Pogoda naměřil hloubku zatopené části 260 metrů, ale jelikož měření provedl beze svědků a této hloubky nebylo nikdy více dosaženo, je toto měření považováno za nerelevantní. V 80. letech 20. století byly zahájeny ponory s heliem, které umožňují ponoření až do hloubky 500 metrů. Dne 2. května 1981 proběhl první ponor s dýchací směsí Trimix. Lubomír Benýšek a Fraňo Travěnec tehdy dosáhli hloubky 110 metrů. Dne 8. srpna téhož roku se o ponor se vzduchem pokusil Antonín Ševčík. Jelikož však užil analgetika na bolest zubů, znásobily se jeho účinky s opojením z dusíku, upadl do bezvědomí kvůli rozpínal vzduchu v plicích neměl šanci přežít. Na jihovýchodním konci stěny se nachází pamětní deska. Dne 20. dubna 1985 se L. Černík potopil do hloubky 100 metrů, avšak pouze se vzduchem. Dne 23. dubna 1989 byla Milanem Slezákem objevena suchá prostora Monika. Dne 24. dubna 1992 sestoupil Belgičan Michel Pauwels do hloubky 134 metrů a den nato do hloubky 155 metrů. Opět využil dýchací směs Trimix. V roce 1995 byl zhotoven robot R.O.V. Hyball, který 18. září 1995 sestoupil do hloubky 180 metrů a při dalším pokusu až do 205 metrů. Dne 25. července 1998 dosáhl Marek Haša a David Skoumal za využití Trimixu hloubky 130 metrů.
Dne 17. prosince 2000 dosáhl polák Krzysztof Starnawski s využitím helia do 181 metrů, čímž dosáhl až skoro na dosud známé dno, které naměřil R.O.V. Hyball. Dne 27. dubna 2002 objevil Trdla a Votava prostor Céxiv. Dne 15. září 2005 se Pavel Říha s využitím helia potopil do hloubky 140 metrů a 23. listopadu 2005 sestoupil do hloubky 170 metrů. Poslední dosud dosažená hloubka byla zjištěna 23. června 2006 a zastavila se na číslici 220 metrů.
Kráter Hranické propasti je tvořen třemi svislými stěnami, které se svažují až k hladině jezírka. Hloubka této suché části je 69,5 metru. Spolu s nejvyšší dosud naměřenou hloubkou zatopené části 220 metrů dosáhneme hloubky 329,5 metru. Hranická propast je tak nejhlubší propastí ve střední Evropě. Dno propasti však dodnes nebylo nalezeno. Vzhledem k mocnosti vápenců by však propast mohla být hluboká až 900 metrů. Voda v propasti je minerální a obsahuje vysokou koncentraci oxidu uhličitého. Na hladině je její teplota 16,5°C, ale v hloubce 50 metrů je to již 19°C.
Hranická propast je součástí Národní přírodní rezervace Hůrka. V okolí propasti se nachází také mnoho takzvaných závrtů. V blízkosti propasti jsou zříceniny hradu Svrčov. Jeho zdi však byly v 18. století rozebrány na stavbu kostela v Hranicích a dodnes se z hradu dochovaly pouze základy.