Božídarské rašeliniště

Božídarské rašeliniště je Národní přírodní rezervace rozkládající se mezi Božím darem a Rýžovnou. Rezervace byla vyhlášena výnosem ministerstva školství a kultury ze dne 24. září 1965. Božídarské rašeliniště je největší přírodní rezervace v Karlovarském kraji o celkové rozloze 929,57 ha.
Jedná se o komplex rašelinišť, které přecházejí do smrkových porostů a horských rašelinných luk. Celému území dominuje 1.115 metrů vysoký vrch Špičák.
Na náměstí v Božím Daru se nachází začátek naučné trasy Božídarské Rašeliniště. Stezka je dlouhá 3,2 kilometru a její prohlídka trvá cca 1,5 hodiny. Na okruhu najdeme 12 zastávek, které jsou zaměřené na historii geologie, ekologie, hornictví, lesnictví, botaniky i zoologie. Trasa je přístupná pouze pěšky, případně v zimním období na běžkách. Celá trasa je sjízdná také pro vozíčkáře. Stezka vede v bahnitých místech po povalovém chodníku.
Na zdejším území jsou odpradávna velmi bohaté srážky. Voda se vsakuje a poté vyvěrá na povrch v četných pramenech, kolem kterých vznikají močály a jezírka. V tomto stadiu na území rostou zde hlavně sítiny, ostřice a rákos.
Později se mokřad mění v rašeliniště a na celém území se začínají rozrůstat především rašeliníky. Ty dole odumírají, ale v horní části neustále přirůstají. Tímto procesem se celé rašeliniště bochníkovitě vyklenuje.
Rašeliníků je mnoho druhů a všechny jsou si navzájem velmi podobné. Barevně často reagují na množství světla – mohou být zelené, nažloutlé i načervenalé. Na území Božídarského rašeliniště je jich 24 druhů.
V biotopu rašeliniště se zachovávají celé kusy stromů, i drobné části – například pylová zrnka. Stáří dřeva lze snadno určit na zachovaném dřevě pomocí letokruhů. Pylová zrna podávají informaci o prostředí v samotném rašeliništi i celém okolí.
Rašelina samotná je často označována jako nejmladší uhlí. V minulosti se často těžila, občas se tak děje ještě nyní. Na území Božídarského rašeliniště se začala těžit již v 18. století. Rašeliniště bylo postupně odlesňováno. K odvodnění rašeliniště sloužila pravoúhlá síť odvodňovacích kanálů a poté byla voda odváděna hlavním příkopem. Kvádry rašeliny, tzv. borky, se získávaly ručním rýpáním a rašelina byla poté vtlačována do zvláštních forem. Definitivní konec těžby rašeliny nastal v průběhu 2. světové války. V současnosti jsou některá místa, kde v minulosti docházelo k těžbě, zatopena.
Božídarské rašeliniště postupně zarůstá klečí a různými nízkými keříčky – vřesem, borůvkou, brusinkou atd. Hojný výskyt těchto klečí dokazuje, že zdejší rašeliniště již se nachází v posledním stadiu vývoje a postupně dochází k jeho degradaci.
Kleč byla na rašeliniště zatlačena z východnějších míst. Roste velice pomalu, potřebuje dostatek světla, snáší kyselé půdy s minimálním množstvím živin, které mohou být jak zamokřené, tak suché.
Typickou rostlinou severské tundry je bříza zakrslá, která je pozůstatkem z doby ledové. Na našem území přežila pouze v místech, odkud ji nevytlačily jiné rostliny. Roste převážně na okraji míst, kde se v minulosti těžila rašelina, protože zde pravděpodobně našla nejvhodnější podmínky. Největší jedinci dorůstají výšky jednoho metru. Má drobné, zaokrouhlené, na okrajích pilovité listy a zpočátku plstnaté a později lysé větévky. V květnu také vykvé-tá v seskupených kratičkých jehnědách. Roste jak samostatně, tak vytváří souvislé porosty několik metrů čtverečních.
Další památka na dobu ledovou je hraboš mokřadní. Jedná se o drobného hlodavce, který se na rašeliništích hojně vyskytuje.