Egypt - Káhira

Káhira je hlavní město Egypta, největší africké město a také duchovní centrum celého arabského světa. V současnosti je Káhira hektické a hlučné město. Postupem času pohltila další miliónová města Gízu a Šubrá al-Chajma i řadu dalších předměstí. Kolik lidí zde skutečně žije, neví nikdo. Údajně má přibližně 15 milionů obyvatel, přesný počet obyvatel se však prakticky nedá určit – oficiálně se udává okolo 8 milionů, reálný odhad se pohybuje mezi 15 a 20 miliony. Kvůli vysoké porodnosti a migraci obyvatel z venkova se počet Káhiřanů zvětšuje každoročně o půl milionu. Následkem je hustota obyvatel, kdy se v chudších čtvrtích tísní na 1 kilometru čtverečním více než 100.000 lidí.
Výhodná geopolitická poloha na rozhraní mezi Deltou a Nilským údolím způsobila, že v blízkosti dnešní Káhiry leželo již první hlavní město staré egyptské říše. Rezidence faraonů v Memfidě na západním břehu Nilu byla nejdůležitější předchůdkyní Káhiry. Kolem roku 30 př. n. l bylo císařem Augustem zřízeno řecké sídliště Babylon. Po 4. století bydleli v egyptském Babylónu převážně křesťané, kteří uvnitř římských obranných hradeb postavili nádherné církevní stavby. Na místě, kde stávala pevnost Babylon, byla fátimovským vojevůdcem roku 969 n. l. založena Káhira. Své jméno „Vítězná“ dostala dle planety Mars – arabsky Al-Qáhir), která v té době byla nejvýraznější planetou na nebi. Tak se zrodila „Matka všech měst“, jeden ze symbolů z Knihy pohádek tisíce a jedné noci.
Největší slávy se Káhiře dostalo za vlády Mamlúků v letech 1250 – 1517, kdy Káhira oplývala bohatstvím a nádherou. Sultáni milovali nádheru a mohli si ji dovolit, protože jim obchod s Asií přinášel pohádkové zisky. Město bylo vyšperkováno okázalými stavbami. Klasické káhirské panorama se stovkami kupolí a minaretů vzniklo však v době, která byla jinak plná odříkání a utrpení.
Po vpádu tureckých Osmanovců roku 1517 se z Káhiry stalo téměř bezvýznamné město. Turecká nadvláda zanechala v městské architektuře sice četné, ale nedůležité architektonické stopy.
Svého opětovného vzkříšení se Káhira dočkala až za vlády Muhammada Alího v letech 1805 – 1848. Jeho alabastrová mešita na citadele byla pouze počátkem rozsáhlé stavební činnosti. Tvář Káhiry potom zcela změnila stavba Suezského průplavu. V roce 1898 vyrostly nové městské čtvrti v závratném tempu a v evropském stylu. Jeden z nových, širokých bulvárů směřoval ke Gíze a k pyramidám okolo hotelu Palast Metropol, druhý protínal staré město směrem k citadele.
Byla také postavena budova opery, ke světové premiéře Verdiho opery Aidy. Verdi toto dílo komponoval na objednávku pro káhirské slavnosti. Nestačil však operu dokončit v termínu, a tak byl Suezský průplav nakonec otevřen představením opery Rigoletto. Roku 1917 Káhirská opera vyhořela.
Architekturu potom již zcela určoval evropský styl. Nejkrásnější evropskou čtvrť v koloniálním indo-saracénském stylu postavili před branami Káhiry v Héliopoli Belgičané. Poloha čtvrtí Zamálik, Dokkí (Duqqí) a Garden City ukazuje, které části města si Evropané oblíbili k bydlení. Nejpopulárnější jsou dodnes domy a byty na ostrově al-Gazíra a na obou březích Nilu. Stejné oblasti zvolil prezident Násir ke stavbě reprezentačních sídel státních institucí mladé Arabské republiky Egypt. Symbolem její architektury se stala 187 metrů vysoká Káhirská věž. V roce 1969 oslavila Káhira tisící výročí svého založení, což je však velice skromný odhad stáří.
Na jihu města, proti nilskému ostrovu ar-Róda, leží stará Káhira. Je to historické jádro městského osídlení. Hradby římského Babylónu se částečně dochovaly a obepínají koptskou čtvrť. Za severní bránou stojí řecko-ortodoxní kostela sv. Jiří z 19. století, k němuž patří i vedle stojící klášter. Jižní věž pevnosti je z části zničena. Obě mohutné věže mají zdi o síle tří metrů, byly dvacet metrů vysoké a měly průměr 33 metrů. Napravo od jižní věže se nachází hlavní vchod do prvního ze dvou nejstarších káhirských kostelů. Kostel Sv. Panny Marie je lidově nazýván al-Mu'allaka – „Visutý kostel“, protože byl původně připojen k římské jihozápadní bráně. Z doby založení ve 4. století se nezachovaly žádné stavební zbytky. Kostel dostal dnešní podobu roku 1775. V muzejní zahradě jsou vystavena umělecká díla, okouzlující je rámoví a žebroví kamenného okna ze 6. století se scénou slona a gazely. Do muzejní zahrady ústí vpravo od pokladny ulička vedoucí přímo do středu koptské čtvrti. Zde se nachází druhý kostel Abú Serga, který je zasvěcen Sergiovi a Bakchovi. Dnešní stavba vznikla v 10. a 11. století za Fátimovců, ale základy pocházejí pravděpodobně již z 5. století. Za kostelem Abú Serga se dáme napravo a dojdeme ke kostelu sv. Barbory, jehož stavba pochází také z 10. – 11. století. Dále vpravo se nachází k synagoga Ben-Ezry. Původní kostel vznikl v 7. století, ale byl v 11. století za chalífy al-Hákima zničen. Ve 12. století ho Židé obnovili a přeměnili na synagogu. V roce 1894 zde došlo k nálezu asi 200.000 fragmentů pergamenů, popsaných hebrejskými, aramejskými a arabskými texty! Na Koptskou čtvrť přiléhá na severovýchodě Fustát. Z původní metropole se zachovalo málo. Sahala kdysi od břehů Nilu až k pahorkům Džabal al-Mukattam. Fustát byl založen roku 641 a po velkém požáru roku 750 byl obnoven v ještě větší rozloze a kráse. Když však roku 1168 vyhořel podruhé, obyvatelé postavili jen přístavní čtvrť. Jedinou stavbou dokumentující slávu Fustátu, je mešita Amr Ibn al-Áse, kterou nechal postavit roku 641 dobyvatel Egypta. Svůj konečný vzhled dostala tato nejstarší káhirská islámská stavba po mnoha úpravách až roku 1798.
Nejnavštěvovanějším místem Káhiry je Egyptské muzeum. Bylo založeno roku 1900 Augustem Mariettem. V jeho archivech se nachází více než 120.000 exponátů, z nichž většina je vystavena. Ve více než 50 místnostech jsou k vidění nádherné kolosální sochy (mezi nimi i slavná trůní socha faraóna Rachefa), různé sfingy, sarkofágy a rakve nebo za zvláštní příplatek mumie faraónů. Dále také šperky, nábytek, nádoby, zbraně a samozřejmě poklady z Tutanchamonova hrobu, včetně jeho zlaté rakve a posmrtné masky. Za povšimnutí stojí i nádherný park patřící k muzeu, ve kterém je rozmístěna řada zajímavých soch. Zároveň je to jedno ze dvou míst v celém Egyptě, kde můžete volně spatřit rostoucí papyrus a mimo jiné i sochu a sarkofág zakladatele Egyptského muzea a slavného archeologa Augusta Marietteho. Budova Káhirského muzea je postavena v neo-klasicistním stylu a jejím autorem je francouzský architekt Marcel Dourgnon.
V ostrovní čtvrti Al-Gazíra se nachází kruhové náměstí Majdán al-Gazíra se sochou Sa'da Zaghlúla. V parku na jihu ostrova stojí Muchtárovo muzeum. Charakteristickým znakem ostrova je stylizovaný 187 metrů vysoký lotosový květ, tzv. Káhirská věž. Pod věží se nalézá faraonská zahrada, malý park se sochami ze staroegyptského období. Nedaleko této zahrady se na břehu Nilu zvedá obelisk Ramesse II., na jeho jižní straně začíná andalúzská zahrada založená v maurském stylu. Také západní břeh Nilu byl připojen k městskému území dnešní Káhiry teprve v 19. století. Dnes se zde do dálky táhnou obytné čtvrti Agúza, Imbúba a Dokkí. V blízkosti náměstí al-Gíza nalezneme botanickou zahradu a zoologickou zahradu. Jižně od káhirské univerzity leží hranice mezi městy Káhirou a Gízou.
Káhirská citadela představuje zbytky imposantní pevnosti postavené ve 12. století hrdinou muslimů, přemožitelem křižáckých výprav Saladinem. Při výstavbě pevnosti byly převzaty některé prvky křižáckých hradů. Široké ochranné zdi, bašty a strategicky rozmístěné ochranné věže činily pevnost nedobytnou. K pevnosti byl veden rovněž v té době postavený aquadukt, který je v některých průvodcích mylně připomínán a připisován Římanům. Citadela byla po 700 let sídlem egyptských panovníků. Mohamed Ali dal za svého života strhnout zbytky hlavního paláce pevnosti a na jeho místě postavil podle vzoru známé istanbulské mešity nádhernou alabastrovou mešitu, nesoucí dnes jeho jméno. Mešita svou kopulovitou věží a dvěmi charakteristickými jehlovými minarety tvoří dominantu staré Káhiry. Na pravé straně za vchodem do mešity je hrobka Mohameda Aliho.
Chán al Chalílí je nejslavnějším bazarem, ovšem zdaleka ne bazarem jediným. Hned v sousedství se nalézá Súk an-nahhásín, tržiště mědikovců. Celý nákupní ráj se nalézá v labyrintu uliček po obou stranách hlavní dopravní tepny al-Azhar. Samotný bazar Chán al-Chalílí začíná naproti mešitě al-Azhar na Majdán Husajn. Oslávě a lesku fátimovské Káhiry svědčí jen několik staveb. Jednou z z nich je mešita al-Azhar. Byla založena roku 970 generálem Džauharem jako páteční mešita nového sídelního města al-Qáhira.
Nejkrásnější stavby v srdci bazarové čtvrti leží všechny na ulici chalífy Mu'izz Lindínilláha, kdysi skoro patnáct metrů široké tepně fátimovského palácového města. Tržišti s kořením vévodí Madrása sultána Barsbáje z roku 1425 na křižovatce ulic Muskí a Mu'izz Lindínilláh. O kus dále se nachází mohutný komplex budov se třemi kopulemi a minarety. První výraznou stavbou je mauzoleum sultána Kalá'úna. Ten ho nechal postavit spolu s madrásou a s nemocnicí v letech 1284 – 1285. Za monumentální šedou fasádou, se skrývá jedna z nejhonosnějších budov Káhiry. Bezprostředně přiléhající mešita byla postavena sultánem Muhammadem an-Násirem, synem Kala'únovým v roce 1304. Hned vedle leží hrobní mešita sultána Barkúka. Nedaleko paláce se nachází studnice Abd ar-Rahmán Kaskúda z roku 1744. Jedná se o takzvaný Sabíl al-Kuttáb, tedy o kombinaci veřejně přístupné studny v přízemí se školou koránu v prvním poschodí. Podobně kombinované stavby byly v osmanské době velmi oblíbenou formou náboženských zařízení. Prostor studnice je uvnitř vyložen modrými syrskými dlaždicemi a je zde zobrazena Velká mešita v Mekce s černou „kostkou“ Ka'ba ve středu vykládaného obrazu. V druhé boční ulici lze spatřit přímo vpravo fasádu mešity al-Akmar z roku 1125. Tato mešita hraje klíčovou úlohu v islámském umění. Ve třetí boční ulici vpravo uvidíme jeden z nejhezčích káhirských soukromých domů z osmanské doby. Můžeme si prohlédnout Bajt as-Suhamí ze 17. století. Obytné prostory jsou zde ještě částečně zařízeny původním nábytkem. Za vidění stojí zvláště skvostné přijímací sály, harémové místnosti a dále koupelny.
Madrása sultána Hasana, mešita Ar-Rifá'ího K dalším památkám patří Madrása al Ghúrího a mauzoleum sultána al-Ghúrího, který vládl v letech 1500 – 1516. Charakteristickým znakem madrásy (školy) je šedesát pět metrů vysoký minaret s pěti malými kupolemi.
Dále po hlavní ulici můžeme vidět vpravo před sebou výrazné minarety mešity al-Hákima, založené roku 1013. Malé žebrované kupole byly oblíbené a přispěly k tomu, že dnes Káhiřané dali této mešitě trefnou přezdívku „fátimovská pepřenka“.
V roce 1087 nechal vezír Badr al-Gamálí obehnat starou městskou zástavbu al-Qáhira novou, větší hradbou a tato se stala nejstarší monumentální stavbou z kamene v dějinách islámského Egypta. Zde na severu městské zástavby se z ní dochovaly dva komplexy bran Báb al-Futúh a Báb an-Nasr, které spojuje šest set metrů dlouhá obranná stěna. V jižní části města je Báb az-Zuwajla jedinou branou, která se dochovala z původně šedesáti různých vstupů do staré Káhiry. Na konci ulice Mu'izz Lindínillách je vidět zdálky bránu Báb az-Zuwajla, kterou z obou stran doplňují minarety mešity al-Mu'ajjada. Výstup na minarety a městskou hradbu se vyplatí. Staré káhirské město lze spatřit v širokém, panoramatickém pohledu.
Ze tří pohádkových měst islámského Orientu – z Káhiry, Damašku a Bagdádu – zůstala pouze Káhira ušetřena zničujících nájezdů Mongolů. Mešity a paláce islámské Káhiry jsou stále nádherné, přesto jim na mnoha místech hrozí zkáza. Stavby byly po desetiletí zanedbávány, velké škody napáchalo také ničivé zemětřesení v říjnu roku 1992, přičemž hustě osídlené islámské Staré město patřilo k nejvíce postiženým čtvrtím. Dalším problémem je stoupající hladina spodní vody, která ohrožuje mnoho vzácných historických budov a památek v celé zemi po dokončení nové Asuánské přehradní nádrže. Centry nejdůležitějších pamětihodností jsou v oblasti fátimovské Káhiry bazar al-Chalílí, mešita al-Azhar a mešity mezi branami Báb al-Futúh a Báb az-Zuwajla, dále potom okolí citadely a Město mrtvých.
Na úpatí pahorku al-Mukattam se na jihu a na západě od citadely rozkládá v délce asi šesti kilometrů jeden z největších hřbitovů celého islámského světa. Nad nádhernými hrobkami sultánů a vysokých hodnostářů se zvedají stovky kupolí a minaretů. Jednodušší hrobky tvoří potom nízké stavby a zděné sarkofágy. Když pojedeme kolem hřbitova velkou dopravní spojnicí po ulici Saláh Sálim, zjistíme, že toto město mrtvých je velmi živoucím místem. Ulicemi v bezprostřední blízkosti hrobů projíždějí linkové autobusy a četná auta, uvidíme i oslíky s vozíky naloženými odpadky. Ulice mají rozvod elektřiny, spatříme dokonce i televizní antény. Na hřbitov vstoupil život dvacátého století. Mnohé hroby jsou již dlouho obydleny. Není to nic nového. Již ve středověku se zde nacházely ubytovny poutníků a domy strážců a správců velkých mauzoleí. Ve 20. letech minulého století byla Káhira poprvé konfrontována s problémem nedostatku bytů. Ze hřbitova se stala chudinská čtvrť. Dnes zde v důsledku migrace z vesnic žije asi tři sta tisíc lidí. Mají své obchůdky a dílny. Rozlehlé části hřbitova byly již napojeny na rozvod elektřiny a vody.
Jižně od citadely leží starší, zanedbaná část hřbitova, takzvané hroby Mamlúků. Dobře zachované a v průběhu staletí stále znovu restaurované je mauzoleum Imáma aš-Šáfi'ího z roku 1211.
Několik kilometrů dále na sever, přibližně na úrovni mešity al-Azhar, se tyčí hroby chalífů. Takto nazvali nádherné hrobní mešity v severní části hřbitova již cestovatelé Orientem 18. století. K památkám této části hřbitova patří mešita sultána Barkúka z roku 1411.
Nejkrásnější stavbou Města mrtvých je nedaleko stojící Kátbájova mešita, která současně představuje jeden z vrcholů islámské architektury v Káhiře. Mešita byla původně součástí obrovského komplexu, kam patřil i klášter dervišů včetně ubytoven pro příslušníky sekty a pro personál.