2023-02-03 - 2023-02-25 - Brazílie, Argentina, Antarktida

Obsah

Úvod

Kdysi dávno se mě někdo na Facebooku ptal, jestli existuje na zemi nějaké místo, které bych si přála navštívit, ale vím, že se tam nikdy nepodívám. Ten původní příspěvek už asi nikdy nedohledám, ale parafrázovala jsem ho v únoru 2016 na své facebookové stránce. Mojí odpovědí byl „vrchol Everestu“, a to přesto, že mi třeba návštěva Antarktidy přišla jen o něco méně nemožná.

Zmíněná Antarktida vždy byla na mém seznamu přání, stejně jako třeba Francouzská Polynésie. Jenže zatímco tu se nám podařilo navštívit v říjnu 2020, splnit si sen o Antarktidě jsem považovala za nemožné. Vy jste snad slyšeli někdy o někom, kdo tam byl?!?

Antarktida je daleko, možnosti jsou velmi omezené a potřebné finance ne zrovna malé. Jenže mě v únoru 2023 čeká oslava 40. narozenin. Bylo mi jasné, že narozeniny budu trávit někde v zahraničí. V tu dobu je na jižní polokouli léto za svou polovinou, a právě v téhle části roku se do Antarktidy jezdí. A v té souvislosti nás poprvé napadlo, že bychom mohli mých narozenin využít… Za 10 let už to totiž možná zrealizovat nepůjde, neb na Antarktidě se už nějakou dobu chystají omezení počtu turistů kvůli negativním dopadům turismu a kdo ví, jaké důsledky takové omezení počtu turistů bude mít.

Tím, že si dovolené plánujeme sami, jsme už dávno ušetřili statisíce. Neznamená to, že je musíme zákonitě utratit, tím spíš, když máme před sebou rekonstrukci bydlení. Jenže právě tu jsem dost špatně odhadla. Sousedka s naším stavebním záměrem nesouhlasila, takže jsem počítala s tím, že se rok až dva budeme dohadovat přes odvolání k různým institucím, a tedy tím získáváme čas dořešit a že si teď můžeme dovolit někam odjet.

Na přelomu července a srpna jsem začala hledat vhodné trasy. Zatím spíš nezávazně, ze zvědavosti. Nabídka byla obrovská, ale my jsme byli omezeni právě na únor 2023. Protože jestli to má být moje narozeninová cesta, prostě na ní nemůžeme vyrazit v březnu. A chtěli jsme i menší loď, což je sice nevýhoda v Drakově průlivu, ale výrazná výhoda pak v Antarktidě kvůli přísným omezením, kdo kde smí kotvit a přistávat na pevnině. Miki zkusil oslovit i CK VIVA Travel, ale když jim s nadšením neodsouhlasil hned první zaslaný itinerář a cenovou nabídku, byli skoro uražení, co bychom jako chtěli.

Postupně jsem našla několik použitelných itinerářů, ale ten nejlepší objevil Miki u kanadské společnosti „G Adventures“. „Quest for the Antarctic Circle“ má program na celých 14 dní, z čehož 13 dní je na lodi, 12 nocí a 11 dní čistého času. Přesný program samozřejmě s ohledem na proměnlivost počasí a možné nutné změny trasy nikdo negarantuje, ale v plánu jsou 2 dny v Jižních Shetlandách a 4 dny přímo na Antarktidě.

Několik dní jsme nad tím přemýšleli a 23. srpna jsme se definitivně rozhoupali a cestu zarezervovali. Nástup 8. února 2023 v argentinské Ushuaiy.

Všechno další pak řešil Miki s Garrym McManusem, Global Connection Officerem z „G Adventures“. Ten nám vysvětlil, jaké jsou podmínky platby s tím, že můžeme posílat menší částky až do doby splatnosti, takže žádný stres z nutnosti zaplatit to celé naráz. Museli jsme rezervovat kajutu „Category 4 Twin“, protože žádná levnější už nebyla volná.

Přesto se pak ukázalo, že mají nějaký nepořádek v rezervacích a nemají volnou dvoulůžkovou kajutu, protože jim jednotlivci blokují vždy celou kajutu, ačkoli správně mají kajuty sdílet. Garry tedy musel nejdřív zařídit nápravu a až pak nám potvrdil dostupnost. Na naši žádost přidal do rezervace ještě „2× Antarctica Camping“. A my jsme byli připraveni zaplatit zálohu 2.000 EUR a Garry nám pak poslal fakturu.

Po zaplacení zálohy jsme na webu zjistili, že po reorganizaci kajut se uvolnila levnější kajuta „Category 3 Twin“. Od té původní se liší tím, že má menší okno, a tedy je v ní vlastně o něco méně světla, ale kajuta je samozřejmě levnější. Miki tedy požádal Garryho, zda by bylo možné nás přesunout do této levnější kajuty.

Den po zaplacení zálohy, tedy 24. srpna, nám přišlo definitivní potvrzení. A pak jsme se sbalili a odletěli do Indonésie :-). A dostali stavební povolení…

Po návratu jsme pomalu začali řešit, jak zaplatit doplatek a když jsme měli doplacenou samotnou plavbu, bylo na čase koupit letenky. Z Prahy do Ushuaiy. Ideální by bylo letět přes Buenos Aires, ale letenky byly tak drahé, že se vyplatilo hledat lety jinam. Zkoušeli jsme Rio de Janeiro a Sao Paulo. Ceny byly srovnatelné, takže nakonec padla volba na druhé jmenované město, neb v Riu už jsme byli. Koupě letenek ale byla tentokrát taková otrava, že jsme to několik dní odkládali. Hlavně z toho důvodu, že jsem odmítala použít věčně stávkující Air France a Lufthansu, že se nám pod rukama měnily ceny a že nalezené letenky nešly koupit. Tolik k nenáviděným zprostředkovatelským portálům, tentokrát se vyznamenala kralovna.cz.

Nakonec jsme, jako vlastně vždy v minulosti, letenky koupili přímo na webu letecké společnosti. Volba padla na KLM a dvě zpáteční letenky do Sao Paulo vyšly na 47.142 CZK. A to se ještě vracíme o den dřív, protože letenky v původně plánovaný termín stály o dalších asi 6.000 CZK víc.

V podstatě obratem jsme se rozhodli koupit letenky ze Sao Paulo do Ushuaiy. O té se často říká, že leží na konci světa a že je nejjižněji položeným městem světa. Všechny jižněji ležící osady jsou totiž mnohem menší nebo neleží na pevnině. Ushuaia mě vždy lákala, je to vlastně součást Patagonie, která je jedním z takových mých malých snů, takže jsem si to naplánovala tak, abychom měli i ve městečku a okolí několik dní čas. Beztak je potřeba mít před plavbou i po plavbě dostatečný časový „polštář“ pro případ nenadálých problémů způsobených třeba špatným počasím.

Dostat se do Ushuaiy z Buenos Aires je asi hračka, létá několik letů denně, ale dostat se tam ze Sao Paula je přece jen o něco náročnější. Existuje v podstatě jen jedna jediná kombinace letů, pomocí kterých se dá ze Sao Paula do Ushuaiy dostat za jediný den. Na cestě zpátky už takové „štěstí“ nemáme a očividně nás čeká noc na letišti v Buenos Aires. Letenky máme od Aerolineas Argentinas a stály 1.102,04 EUR (26.821,23 CZK).

Průběžně jsme také vyplňovali „Good To Go“. Je to takový online formulář, do kterého musí každý cestující doplnit své údaje a až když to bude mít komplet, tak má nárok získat voucher na plavbu. Jsou tam letenky na cestu tam i zpět, informace o pojištění, odpovědnosti, ale třeba i velikost expediční bundy. Ta byla nakonec to poslední, co nám chybělo. A protože jsem v mezičase taky vyrobila itinerář pro dny, kdy nebudeme na lodi, poslal Miki Garrymu několik dotazů a požadavek, zda bychom mohli být ubytování na levoboku lodi, abychom, až začneme Antarktidu prozkoumávat, ji viděli z okýnka. Na základě toho nám přidělili kajutu č. 324.

Na té expediční bundě jsme se trochu zasekli. Garry nám sice poslal velikostní tabulku, ale i když jsme se přeměřovali několikrát, pořád nám vycházelo, že bychom měli mít nejmenší velikost. Nakonec mi dost pomohlo, že jsem si o Vánocích koupila novou lyžařskou bundu. Kvůli objemnému chrániči páteře a vrstvám oblečení mám obří velikost L, ačkoli moje běžná konfekční velikost je XS nebo S. Pod novou bundu jsem si zkusila nacpat i svojí péřovou bundu a když se vše vešlo, přeměřila jsem novou bundu, porovnala s velikostní tabulkou a poslali jsme rozměry Garrymu – XS pro Mikiho a 2XS pro mě. A hotovo, tím jsme „good to go“, tedy „dost dobří, abychom mohli jet“ :-D.

Pak už zbývalo jen doladit itinerář na zbytek cesty. Začátkem ledna jsem oslovila cestovní agenturu Tierra del Fuego Aventura v Ushuaiy, jestli by nám nezorganizovali místní výlety, které jsem měla vymyšlené. Až do začátku února se nikdo neozval. Tak dlouho jsem samozřejmě nečekala a v mezičase jsem to prostě vymyslela tak, abychom žádnou agenturu nepotřebovali.

Aerolieneas Argentinas nám postupně změnily 2 lety. Naštěstí to nebyly žádné fatální změny, jen posuny časů odletů a příletů a ve výsledku nám vlastně i pomohly.

Další zdánlivou katastrofu jsem spáchala já ve Francii. Na červené sjezdovce ve Val Thorens jsem spadla a s diagnózou přetrženého předního křížového vazu dolyžovala. Mega smutek mě za 2 dny přešel, to už jsem s ortézou chodila odhrabovat zasněžené auto a o den později jsem si udělala výlet lanovkou na hřebeny, když už mám tedy ten platný skipas… Po příjezdu domů jsem oběhala praktického lékaře, rehabilitační a ortopedii, abych si odnesla znatelně pozitivnější diagnózu, že je to jen natažené. Tou dobou už jsem fungovala bez otoku, téměř bez bolesti a kulhala jsem spíš proto, že mě omezovala ortéza. Jako bych si při výběru termínu lyžařské dovolené neříkala, že je potřeba, aby tam byly mezi návratem z hor a odletem aspoň ty 3 týdny, aby se případné zranění stihlo nějak zahojit…

Běhání po doktorech mi připomnělo nutnost doplnit lékárničku o něco na nevolnost – vzala jsem klasický Kinedryl, který sice uspává, ale ono možná nebude od věci ten Drakeův průliv prospat :-). Zaujaly mě ale i žvýkačky Travel Gum, tak jsem taky nějaké vzala. Uvidíme, jaké budou vlny, jak bude loď stabilní a jak to budeme zvládat. Po třídenním indonéském lodním výletu za komodskými varany se se mnou houpal celý svět ještě několik dní…

Zbývalo rezervovat 2 auta na obě části pobytu v Ushuaiy, ubytování v Sao Paulu i v Ushuaiy, naplánovat jednodenní výlet po Sao Paulu… V případě aut jsem naštěstí přišla k hotovému, vše zařídil Miki, včetně domluvy vyzvednutí auta až po zavírací době.

Ubytování jsem ale musela zajistit já. V Sao Paulu jsem vybrala hotel s bazénem (jaj!) a se shuttle přepravou z letiště. Chtěla jsem po hotelu informaci, jak je ta přeprava z letiště organizována, ale přes Agodu je kontaktovat nešlo a na e-mail nikdo neodpověděl. Takže to na letišti bude ještě trochu groteska…

V případě výletu to naštěstí taková hrůza nebyla. Na webu ToursByLocals.com jsem narazila na sympaťáka Denise Gonçalvese, se kterým jsem si potvrdila, že jsou možné nějaké změny v jeho itineráři a poté výlet zarezervovala. Ideálně bychom potřebovali ještě jeden výlet při cestě zpět, ale to se s ním zkusíme domluvit napřímo mimo zmiňovaný portál.

O posledním víkendu před odletem jsme začali dávat na hromadu věci, které potřebujeme zabalit. Indonésie proti tomu byla „piece of cake“, jen tričička a plavečky. Tady kromě těch tričiček a plaveček následují termo trička a podvlíkačky, lyžařské kalhoty a péřová bunda, pláštěnka na batoh i na člověka, nesmeky a trekové hole… Když jsem tu hromadu viděla, absolutně mi nebylo jasné, jak to mám narvat do svého maličkého kufříku. A jak tam sakra na cestu zpátky narvu tu bundu, kterou dostaneme?!?

V úterý 31. ledna vyrazil Miki sehnat nějaké dolary, ať máme pořádnou rezervu. Brazílie snad bude bez problémů, ale v Argentině je to prý s platebními kartami (a nejen jimi) dost divoké. Název článku „Inflace v Argentině v prosinci narostla na více než 94 procent“ ze 13. ledna 2023 zveřejněný na portálu byznysnoviny.cz říká vše. Ve směnárně tedy Miki vyměnil 600 USD, od táty si večer půjčil dalších 200 USD. V podstatě bychom ty peníze neměli potřebovat, ale za současné situace je asi lepší mít rezervu i v hotovosti…

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-02-03 - Odlet z Prahy do Amsterdamu

Budíka jsme ráno měli jako do práce, tedy na 6:30. Přípravy nám trvaly, do práce jsme dorazili asi po 8:00. Miki měl skoro hotovo, já se pustila do práce.

Asi v 15:00 jsme zabalili kufry do folie. Kolegové postupně odešli, my odcházeli poslední. Poslala jsem přání sestřenici k narozeninám, naložili jsme se do auta a přesunuli do Ruzyně. Tam jsme zaparkovali a v docela silném dešti zamířili na autobusovou zastávku.

Autobus nám ujel před nosem, protože lehkou atletiku v podobě běhu se závažím (kufrem) zatím nezvládám. Aneb – hlavně aby koleno vydrželo.

Chvíli jsme tam mrzli, ale autobus přijel po několika minutách. Svezli jsme se k Terminálu 2 a došli k odbavovacím přepážkám. Bylo brzo, ale postavili jsme se do fronty.

Na odbavení nás vzali, jen nám zkontrolovali očkovací certifikáty. Kufry měly cca 17 (Mikiho) a 14 kg. Jsou odbavené až do Sao Paula.

Z odbavení jsme šli rovnou na bezpečnostní kontrolu. Ta mi docela trvala, musela jsem sundat ortézu. Však jsem si cíleně vzala tu Mikiho starší, která se snáz obléká.

Přesunuli jsme se ke klavíru, kde si Miki zkusil zahrát. Chvíli trvalo, než si zvyknul, ale nakonec fakt hrál! Nechápu to, klávesy má doma sotva pár týdnů!

Od klavíru jsme se přesunuli do salonku Erste Premier, kam mám vstup zdarma a Mikiho můžu vzít jako hosta na Lounge Key.

Nabídka v salonku je podobná nabídce v salonku Mastercard na Terminálu 1. Při našem příchodu bylo dost plno, ale brzy se uvolnila místa u několika stolů. Ochutnali jsme kuřecí řízečky i známé domácí pomazánky. K tomu jsem si dala popcorn a džus a Colu. Když dovolená, tak pořádně! :-)

Asi v 18:00 byl nástup do letadla. Sedíme až vzadu v řadě 30 a cestující za mnou má na klíně batole. Co za ignoranta na odbavení nechá rodinu táhnout se celým letadlem?!? ‚Ze prcek a jeho starší sestřička nebyli zrovna potichu, je asi taky jasné :-).

Startovali jsme se zpožděním a zcela nečekaně z dráhy 12/30. Už dávno byla tma a docela oblačnost, takže nebylo skoro nic vidět.

Během letu jsme dostali chleba a pití. Dala jsem si pomerančový a Miki rajčatový džus.

V Amsterdamu jsme si odskočili na WC a šli hledat nějaká použitelná místa, kde by se dalo vyspat. Rady z internetu nám moc nepomohly, letiště se totiž postupně předělává. Nakonec jsme objevili 4 lehátka u gate D87, byly po dvojicích a vždy jedno z dvojice obsazené. Než jsme vymysleli, co dál, jedno lehátko se uvolnilo a bylo po problému.

Já jsem si dopsala deník, Miki zkouknul nějaké video. A asi ve 22:30 jsme se uložili k spánku.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-02-04 - Přelet z Amsterdamu do Sao Paula

V noci jsem byla několikrát vzhůru, ale ráno jsem byla překvapivě docela slušně odpočatá. Po ranní hygieně jsme vyrazili na snídani do salonku. Nejdřív jsme došli do Aspire Lounge 26, ale na recepci nás nakonec odkázali na Lounge 41. Je totiž potřeba nejdřív projít pasovkou.

Automatické brány byly mimo provoz, takže jsme museli na přepážku, ale naštěstí tam nikdo nebyl. Miki pak proklouznul za zády nějakých zaměstnanců, zatímco mě odchytili a poslali na bezpečnostní kontrolu.

Na kontrole nikdo nebyl, ale stejně mi to trvalo, jelikož jsem nebyla připravena. Pásek jsem nesundala, tekutiny a elektroniku nevyndala… Miki se chtěl připojit dobrovolně, ale nechali ho být s tím, že ho neviděli a že prošel. Super bezpečnost…

Došli jsme až k Lounge 41, kde jsem na recepci požádala o 2 vstupy v rámci Lounge Key. Skoro nikdo v salonku nebyl, takže jsme zabrali místa u okna. Postupně jsme posnídali, absolutní závislostí se staly lívance se sirupem a cukrem, napili se a když se rozednilo, pozorovali jsme letadla Delty, která okupovala přilehlý terminál.

Chvíli po 9:00 jsme zamířili k naší gate F6, protože v 9:15 měl být zahájen nástup do letadla. Nakonec se tak stalo až asi o 15 minut později. Náš sektor byl navíc na řadě až jako předposlední, ačkoli sedíme až v předposlední řadě 62. Moc nechápu, proč to letadlo neplní odzadu, ubývalo by to přeci rychleji…

Místo vedle nás v uličce bylo při našem příchodu volné, ne však na dlouho. Zabral ho nějaký Brazilec, hned si začal hrát s telefonem, a to ho zaměstnalo natolik, že ho letuška musela napomínat, aby se před startem připoutal. Miki seděl jak přikovaný, že prý když se pohne, přijde o područku… No, počkejte si na to…

Brzy po startu jsme si oba pustili film Elvis. Je to biografie Elvise Presleyho a čekala jsem od toho něco jako Bohemian Rhapsody nebo aspoň Yesterday. Zmiňované filmy jsou ale plné hitů obou kapel, tenhle film na tom až tak moc nestojí. Možná to vnímám špatně, možná promarněný potenciál. Hodnotila bych ***.

Sledování filmu nám přerušilo podávání oběda. Na výběr byly masové kuličky nebo vegetariánské těstoviny. Maso je jasná volba :-). Byl k tomu těstovinovo-zeleninový salát a rozpečené pečivo se sýrem. To pečivo by se tedy od KL mohli učit i v Emirates. No a borec vedle nás je možná vegan nebo jen nejí sýr, takže ten svůj nabídnul Mikimu. A když paní přes uličku něco upadlo na zem a ona o tom nevěděla, zaklepal jí na rameno a upozornil ji. A tak Miki přišel o svou područku, neb debil už nebyl debilem. Aneb – nedejme na první dojem…

Film Elvis má 2 hodiny a 39 minut, také ze sledování nás vyrušilo ještě podávání „čaje o páté“, tedy čokoládového koláčku podobného portugalskému pasteis de nata a k tomu pití. Já si tedy dala ten čaj…

Jak oběd, tak svačinka byly překvapivě dobré. Na druhou stranu jsem byla ráda, že jsem po salonku dost nasnídaná, protože jinak bych zřejmě měla hlad. I po té vydatné snídani jsem to snědna všechno.

Když jsme dokoukali film, zbývalo do přistání ještě 8 hodin letu. Venku byl den, ale vidět nebylo nic, protože celou dobu byla oblačnost. A když už něco mohlo být vidět, byla pod námi jen voda.

Další čas jsem využila k dopsání deníku, což mi dost komplikovaly menší turbulence, takže mi to docela trvalo. Ejhle, už zbývá do přistání jen 7 hodin…

A když byl dopsaný i deník, pustila jsem se do učení a zpracování dalšího úkolu do mého studia. Turbulence mi aktivitu brzy přerušily, protože se v nich nedaly psát čitelné poznámky.

A tak jsem se oproti původnímu plánu pustila do koukání na další filmy. Nakonec jsem zdolala dva – Old *** a Tides **.

V mezičase jsme dostali plněný chleba podobný tomu na letu z Prahy. A taky brownies a pití. A když jsem si chtěla pustit třetí film v řadě, začalo se rozdávat další jídlo, asi brzká večeře.

Dostali jsme zeleninovo-těstovinový salát, jako hlavní jídlo zapečenou kapsu a jako dezert pěnu mousse s holandskými vaflemi. Tentokrát jsem to ani nedojedla, bylo toho nějak hodně. Ale Miki si dal :-).

Při přistání jsme si užili výhledů na okolní kopcovitou přírodu, hlavně prales. A těsně před přistáním taky na favely na okraji Sao Paula. Přistání bylo dost divoké. Asi foukalo, nevím, ale plápolali jsme po ranveji zprava doleva.

Letiště je od pohledu takové „provinční“, nijak extra vybavené, letadla hlavně Latam. Ale u mezinárodního terminálu stál i B747 (Jumbo) Lufthansy a A380 Emirates.

Trvalo dost dlouho, než jsme se dostali z letadla, však jsme to taky čekali, když sedíme až vzadu.

Na imigrační to bylo dost daleko a už tam byla slušná fronta, ale docela rychle to ubíhalo. Chtěli po nás jen pas, dostali jsme razítko a „Vítejte v Brazílii“. Očkovací certifikát nikoho nezajímal.

Kufry už na nás čekaly na pásu. Miki si pak odskočil na WC sundat přebytečné vrstvy. Je tu totiž „krásných“ 27 °C…

Pak jsme šli hledat autobusové nádraží. Přes Agodu hotel vůbec nekomunikuje, na e-mail neodpověděli. Takže info o svozu jsme měli jen z něčí recenze a Miki tvrdil, že to ani není anglicky. Moje angličtina je tomu asi docela blízko :-), chyběly tam nějaké předložky, takže autobusák u Terminálu 2 jsme nakonec našli. A tam i správné nástupiště, jak nám potvrdil jeden řidič. Autobus přijel za chviličku, stihli jsme ho tak akorát.

Z letiště to bylo kus cesty, i když na mapě to vypadalo docela blízko. Ono Sao Paulo není žádné malé město, má přes 12 milionů obyvatel, a to favely určitě nikdo nespočítal…

Cestou začalo pršet. Dokonce bych to nazvala tropickým slejvákem. Naštěstí jsme zaparkovali pod stříškou. Šli jsme rovnou na recepci, kufry vyložili hoteloví poslíčci. Šli jsme brzy na řadu, ale recepční to děsně trvalo. Měla jsem rezervovaný twin room, nekuřácký, tichý a ve vyšších patrech. Tak máme king-size postel, pokoj hned u výtahu a v 6. patře ze 14. Aspoň že je nekuřácký…

Na pokoji jsem rovnou zaplula do sprchy a pak do postele. Koleno už toho mělo dost, víc mě ale bolelo lýtko, jak jsem měla utaženou ortézu, tak jsem to chladila lahvemi z minibaru a v mezičase si dopsala deník. Měla jsem dost oteklé i oba kotníky a bolelo mě levé lýtko. Takže jsem pak jen připravila věci na zítřek a asi ve 22:00 místního času šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2023-02-05 - Sao Paulo

Budíka jsme měli na 5:15, ale chtělo se mi na záchod, takže jsem se probudila asi ve 4:45 a už neusnula. Vstali jsme ale až v těch 5:15. Připravili jsme se a asi v 5:30 jsme šli na snídani.

Snídaně odpovídá čtyřhvězdičkovému hotelu, v nabídce jsou salámy, sýry, teplé věci včetně vajíček nebo plantainu, spousta druhů pečiva, čerstvé ovoce včetně například papayi, samozřejmě müsli, džemy, káva…

V 6:30 jsme šli na recepci a téměř okamžitě nás tam odchytil Denis. Po úvodním seznámení jsme sedli do auta a vyrazili na náš domluvený a zaplacený 8hodinový výlet po Sao Paulu.

Nejdřív jsme jeli do centra, zvenku jsme omrkli budovy Museu de Arte Sacra, jejichž součástí je i konvent a kostel Nossa Senhora da Luz. O kus dál jsme si prohlédli budovu Pinacoteca do Estado de Sao Paulo, ve které sídlí muzeum umění. A přes ulici je nádraží Estacio da Luz. Že v oblasti není bezpečno a budovy si tedy prohlédneme jen z auta bylo jasné z prvního letmého pohledu. Všude se povalovala spousta bezdomovců. Prý se jejich počet během pandemie zdvojnásobil…

Od samého počátku nás Denis upozorňoval na různé graffiti v ulicích. Ve zdejším podání jsou to navíc doslova umělecká díla. Zdejší umělec Kobra má na svědomí desítky děl a má za sebou i výstavy v USA nebo Evropě.

Po hlavním tahu jsme pokračovali na jih do parku Ibirapuera. Část jsme ho prochodili, je to taková obdoba „Central Parku“, všude spousta běžců. A také pestrá flora a občas i zajímavá fauna.

Zastavili jsme se u památníku Bandeiras, kde jsme trochu zmokli, a projeli se uličkami čtvrti Praca Cora Coralina, kde jsou hezké koloniální budovy.

Po Avenida Brasil jsme pokračovali na severozápad do čtvrti Praca America, kde jsou ulice pojmenované po amerických státech. Zastavili jsme se obhlédnout kostel Nossa Senhora da Luz. Zrovna končila bohoslužba, takže jsme si ho uvnitř pořádně prošli. Je to tam krásně barevné a s absolutně úžasným malovaným stropem a kachličkovými dekoracemi na stěnách.

Pokračovali jsme skrz čtvrť Jardim Europa, kde jsou ulice pojmenované pro změnu po evropských státech. Česko mezi nimi očividně není, mapu jsem prohledala.

Po velké ulici Faria Lima jsme pokračovali na jih a nakonec jsme uhnuli k řece Pinheiros. Prošli jsme kus po promenádě podle řeky, která slouží hlavně jako cyklostezka Ciclovia do Rio Pinheiros, a prohlédli si most Ponte Estaida Octavio Frias de Olivera.

Přejeli jsme zpět na původní břeh a přes čtvrť Vila Olímpia se vrátili na ulici Faria Lima. Naším dalším cílem byla čtvrť Vila Madalena, která je plná umění. Nachází se tu Beco do Batman, což je ulice plná nejrůznějších graffiti. A to jsou v brazilském podání opravdová umělecká díla! Ulička slouží i jako taková prodejní galerie různých rukodělných výrobků. Zašli jsme se podívat i na přilehlý hřbitov Cemitério Sao Paulo. Není zde pohřben nikdo slavný, takže jsme se jen trochu prošli, abychom omrkli zase jinou část brazilského „života“. Někomu to možná přijde divné, ale i hřbitovy podle mého nabízejí zajímavý vhled do kultury dané země.

Pokračovali jsme k původnímu fotbalovému stadionu, ve kterém sídlí Museo do Futebol. Denis se nás ptal, jestli fotbalu říkáme soccer nebo football, takže jsme u vysvětlili, že jsme normální a samozřejmě fotbal, že se to přeci hraje nohou a míč má být kulatý. A že Američani jsou divní :-). Na chvíli nás zabavilo vtipkování na toto téma, ze kterého vylezlo, že by Američani měli svému „americkému fotbalu“ říkat handegg.

Do muzea jsme nešli, ač pocházím ze sparťanské rodiny, fotbal mě absolutně minul. Omrkli jsme jenom stadion, který je v rekonstrukci. Denis o tom nevěděl a dost ho to vyděsilo, hlavně když jsem začala vtipkovat na téma, zda jde o demolici nebo rekonstrukci. Vypadalo to na to první, zásah do stavby byl opravdu obrovský, ale Denis se doptal a pak jsem objevila i exhibici s představením projektu. Jde o rekonstrukci, vlastně přestavbu v multifunkční komplex, jehož součástí budou další sportoviště, obchodní dům a restaurace.

Přesunuli jsme se k hlavní ulici Avenida Paulista. Ta se v neděli uzavírá pro auta a slouží jako pěší zóna se spoustou stánků a pouličních umělců. Zaujali nás třeba provazochodci, jinak mi to přišlo jako divočina :-).

Vrátili jsme se k parku Ibirapuera a zastavili se u muzea umění Museu de Arte Contemporanea da Universidade de Sao Paulo. Na jeho střeše se nachází vyhlídková plošina, ze které je krásný výhled na město. Je to jen v 8. patře, ale v okolí nejsou žádné budovy, takže výhled je famózní.

A pak už jsme jeli zpět do centra do čtvrti Liberdade. To je japonská čtvrť, jsou pro ni typické pouliční lampy v takovém japanizujícím stylu. Denis chtěl původně pokračovat dál, ale nakonec jsme měli štěstí na parkovací místo. Prošli jsme několik uliček a došli až k trhu, který se tedy zdál být spíš čínský. Nakoukli jsme do dvou supermarketů – v prvním byla hrozná fronta, ve druhém nic moc výběr. A všude tedy dost vysoké ceny, tohle tedy není místo, kde bych si nakupovala spoustu matcha věcí...

Zakončili jsme to otestováním pouličního nákupu. Miki objevil kešu „ořechy“, respektive čerstvé plody prodávané jako ovoce, ne vyloupané ořechy. A protože my jsme oproti téhle zemi třetího světa 100 let za opicemi, dalo se to platit kartou. Na ulici u stánku…

Pokračovali jsme k Mercado Municipal de Sao Paulo. V dolním patře jsou stánky s ovocem, kořením, sýry, rybami. U jednoho ovocného jsme se zastavili, abychom omrkli nabídku, a prodejce nám udělal super ochutnávku všeho možného. Čerstvé, na stromě dozrálé, vynikající! A zadarmo, prý je to dárek a je to tak běžné. Jinak je tu ale ovoce podle Denise velmi drahé, sám nákup moc nedoporučoval. I když nám to bylo hloupé, pokračovali jsme bez nákupu. Ono taky co s tím, když zítra ráno odlétáme…

Ve druhém patře jsou restaurace. Vybrali jsme z nich Hocca Bar, kde jsme si dali s Mikim napůl sendvič plněný nějakým salámem, sýrem a hořčicí, chutnal podobně jako náš párek v rohlíku. Miki si k tomu dal pivo Sol, já něco jako domácí limonádu. Ceny jsou tu ale opravdu příšerné, stálo to skoro 95 BRL, takže asi 400 CZK.

Pak jsme se kus vrátili zpět k náměstí Praca de Sé, kde se nachází Sé, tedy zdejší katedrála. Přes náměstí plné stromů na ni bohužel není odnikud vidět. A jelikož jde o lokalitu, které se mají turisté obloukem vyhnout, bylo jasné, že zvenku si ji moc neprohlédneme. Denis zajel k bočnímu vchodu, zaparkoval hned u něj, předal instrukce na téma nevytahování foťáku a pak jsme provedli bleskový výsadek. Stačilo přejít ulici.

Katedrála je uvnitř málo zdobená, největší dekorací jsou dva velké mozaikové obrazy. Stavba je asi 100 let stará, takže ani historicky významná není.

Když jsme nasedli zpět do auta, Denis hned zamknul auto.

Okolo kláštera Mosteiro de Sao Bento, divadla Teatro Municipal, kostela Iglesia de Nossa Senhora do Rosario dos Homens Pretos a náměstí Praca Republica jsme zamířili zpět. Jeli jsme podle řeky Río Tieté a na protějším břehu viděli Recuo da Bateria, takový místní karnevalový Sambadrom. Mimochodem – karneval bude příští týden. Oproti tomu v Riu je ten zdejší prý klidnější, ne tak přelidněný, lépe organizovaný a levnější.

K hotelu jsme dorazili v 16:30, podle domluvy o dvě hodiny později. Za čas navíc jsme Denisovi zaplatili kartou (!) 60 USD, tedy 300 BRL. Domluvili jsme podrobnosti na příští výlet a rozloučili se.

Na pokoji jsme si dali kešu ovoce a Miki vyrazil do supermarketu. Večeři nepřinesl, ale spoustu pití ano. Nákup stál 55 BRL. Já zůstala na pokoji a chladila nohu, která mě dnes trochu omezovala, ale hlavně mi tu v tom horku otéká. Teploměr dneska ukazoval dokonce 33 °C! Koleno nebolí, lýtko ano.

Když se Miki vrátil, napili jsme se a šli hledat bazén. Je skoro střešní, ale výhled je omezený. Bazén je vyhřívaný, ale stejně mi začala být po čtvrthodině zima. Moc jsem se totiž nehýbala, nechtěla jsem nohu přetěžovat.

Na pokoji jsme si dali odchlorovací sprchu, Miki na recepci nahlásil ranní odjezd na letiště a problém s klimatizací. Déšť mu nedovolil sehnat večeři. Po opravě klimatizace a ustání deště došel na protější trh pro jídlo. Vybral jídlo costela v Old Truck BBQ. Šlo o pečená žebra s rýží a klobásou. Já jsem si v mezičase dopsala deník a asi ve 21:50 šla spát. Balit budu až ráno.

Šipka Zpět na „Obsah“