2023-02-03 - 2023-02-25 - Brazílie, Argentina, Antarktida
Obsah
- Úvod
- 2023-02-03 - Odlet z Prahy do Amsterdamu
- 2023-02-04 - Přelet z Amsterdamu do Sao Paula
- 2023-02-05 - Brazílie - Sao Paulo
- 2023-02-06 - Brazílie a Argentina - Přelet ze Sao Paula přes Buenos Aires do Ushuaiy
- 2023-02-07 - Argentina - Cabo San Pablo, Lago Fagnano a Lago Escondido
- 2023-02-08 - Argentina - Ushuaia a Parque Nacional Tierra del Fuego
- 2023-02-09 - Argentina - Ushuaia, nalodění a Beagle Channel
- 2023-02-10 - Antarktida - Drake Passage
- 2023-02-11 - Antarktida - Drake Passage
- 2023-02-12 - Antarktida - Detaille Island a Gullet Channel
- 2023-02-13 - Antarktida - Horseshoe Island a Pourquoi Pas Island
- 2023-02-14 - Antarktida - Neny Fjord a Stonington Island
- 2023-02-15 - Antarktida - Lemaire Channel
- 2023-02-16 - Antarktida - Wiencke Island a Goudier Island
- 2023-02-17 - Antarktida - Rongé Island a Orne Harbour
- 2023-02-18 - Antarktida - Deception Island a Snow Island
- 2023-02-19 - Antarktida - Drake Passage
- 2023-02-20 - Antarktida a Argentina - Beagle Channel a Ushuaia
- 2023-02-21 - Argentina - Laguna de los Témpanos a Glaciar Viciguerra
- 2023-02-22 - Argentina - Laguna Esmeralda a Ushuaia
- 2023-02-23 - Argentina - Beagle Channel, Ushuaia a přelet z Ushuaiy do Buenos Aires
- 2023-02-24 - Brazílie - Přelet z Buenos Aires do Sao Paula, Sao Paulo
- 2023-02-25 - Brazílie, Argentina, Antarktida - Přelet ze Sao Paula do Amsterdamu, přílet z Amsterdamu do Prahy
- Závěr
Úvod
Kdysi dávno se mě někdo na Facebooku ptal, jestli existuje na zemi nějaké místo, které bych si přála navštívit, ale vím, že se tam nikdy nepodívám. Ten původní příspěvek už asi nikdy nedohledám, ale parafrázovala jsem ho v únoru 2016 na své facebookové stránce. Mojí odpovědí byl „vrchol Everestu“, a to přesto, že mi třeba návštěva Antarktidy přišla jen o něco méně nemožná.
Zmíněná Antarktida vždy byla na mém seznamu přání, stejně jako třeba Francouzská Polynésie. Jenže zatímco tu se nám podařilo navštívit v říjnu 2020, splnit si sen o Antarktidě jsem považovala za nemožné. Vy jste snad slyšeli někdy o někom, kdo tam byl?!?
Antarktida je daleko, možnosti jsou velmi omezené a potřebné finance ne zrovna malé. Jenže mě v únoru 2023 čeká oslava 40. narozenin. Bylo mi jasné, že narozeniny budu trávit někde v zahraničí. V tu dobu je na jižní polokouli léto za svou polovinou, a právě v téhle části roku se do Antarktidy jezdí. A v té souvislosti nás poprvé napadlo, že bychom mohli mých narozenin využít… Za 10 let už to totiž možná zrealizovat nepůjde, neb na Antarktidě se už nějakou dobu chystají omezení počtu turistů kvůli negativním dopadům turismu a kdo ví, jaké důsledky takové omezení počtu turistů bude mít.
Tím, že si dovolené plánujeme sami, jsme už dávno ušetřili statisíce. Neznamená to, že je musíme zákonitě utratit, tím spíš, když máme před sebou rekonstrukci bydlení. Jenže právě tu jsem dost špatně odhadla. Sousedka s naším stavebním záměrem nesouhlasila, takže jsem počítala s tím, že se rok až dva budeme dohadovat přes odvolání k různým institucím, a tedy tím získáváme čas dořešit a že si teď můžeme dovolit někam odjet.
Na přelomu července a srpna jsem začala hledat vhodné trasy. Zatím spíš nezávazně, ze zvědavosti. Nabídka byla obrovská, ale my jsme byli omezeni právě na únor 2023. Protože jestli to má být moje narozeninová cesta, prostě na ní nemůžeme vyrazit v březnu. A chtěli jsme i menší loď, což je sice nevýhoda v Drakově průlivu, ale výrazná výhoda pak v Antarktidě kvůli přísným omezením, kdo kde smí kotvit a přistávat na pevnině. Miki zkusil oslovit i CK VIVA Travel, ale když jim s nadšením neodsouhlasil hned první zaslaný itinerář a cenovou nabídku, byli skoro uražení, co bychom jako chtěli.
Postupně jsem našla několik použitelných itinerářů, ale ten nejlepší objevil Miki u kanadské společnosti „G Adventures“. „Quest for the Antarctic Circle“ má program na celých 14 dní, z čehož 13 dní je na lodi, 12 nocí a 11 dní čistého času. Přesný program samozřejmě s ohledem na proměnlivost počasí a možné nutné změny trasy nikdo negarantuje, ale v plánu jsou 2 dny v Jižních Shetlandách a 4 dny přímo na Antarktidě.
Několik dní jsme nad tím přemýšleli a 23. srpna jsme se definitivně rozhoupali a cestu zarezervovali. Nástup 8. února 2023 v argentinské Ushuaiy.
Všechno další pak řešil Miki s Garrym McManusem, Global Connection Officerem z „G Adventures“. Ten nám vysvětlil, jaké jsou podmínky platby s tím, že můžeme posílat menší částky až do doby splatnosti, takže žádný stres z nutnosti zaplatit to celé naráz. Museli jsme rezervovat kajutu „Category 4 Twin“, protože žádná levnější už nebyla volná.
Přesto se pak ukázalo, že mají nějaký nepořádek v rezervacích a nemají volnou dvoulůžkovou kajutu, protože jim jednotlivci blokují vždy celou kajutu, ačkoli správně mají kajuty sdílet. Garry tedy musel nejdřív zařídit nápravu a až pak nám potvrdil dostupnost. Na naši žádost přidal do rezervace ještě „2× Antarctica Camping“. A my jsme byli připraveni zaplatit zálohu 2.000 EUR a Garry nám pak poslal fakturu.
Po zaplacení zálohy jsme na webu zjistili, že po reorganizaci kajut se uvolnila levnější kajuta „Category 3 Twin“. Od té původní se liší tím, že má menší okno, a tedy je v ní vlastně o něco méně světla, ale kajuta je samozřejmě levnější. Miki tedy požádal Garryho, zda by bylo možné nás přesunout do této levnější kajuty.
Den po zaplacení zálohy, tedy 24. srpna, nám přišlo definitivní potvrzení. A pak jsme se sbalili a odletěli do Indonésie :-). A dostali stavební povolení…
Po návratu jsme pomalu začali řešit, jak zaplatit doplatek a když jsme měli doplacenou samotnou plavbu, bylo na čase koupit letenky. Z Prahy do Ushuaiy. Ideální by bylo letět přes Buenos Aires, ale letenky byly tak drahé, že se vyplatilo hledat lety jinam. Zkoušeli jsme Rio de Janeiro a Sao Paulo. Ceny byly srovnatelné, takže nakonec padla volba na druhé jmenované město, neb v Riu už jsme byli. Koupě letenek ale byla tentokrát taková otrava, že jsme to několik dní odkládali. Hlavně z toho důvodu, že jsem odmítala použít věčně stávkující Air France a Lufthansu, že se nám pod rukama měnily ceny a že nalezené letenky nešly koupit. Tolik k nenáviděným zprostředkovatelským portálům, tentokrát se vyznamenala kralovna.cz.
Nakonec jsme, jako vlastně vždy v minulosti, letenky koupili přímo na webu letecké společnosti. Volba padla na KLM a dvě zpáteční letenky do Sao Paulo vyšly na 47.142 CZK. A to se ještě vracíme o den dřív, protože letenky v původně plánovaný termín stály o dalších asi 6.000 CZK víc.
V podstatě obratem jsme se rozhodli koupit letenky ze Sao Paulo do Ushuaiy. O té se často říká, že leží na konci světa a že je nejjižněji položeným městem světa. Všechny jižněji ležící osady jsou totiž mnohem menší nebo neleží na pevnině. Ushuaia mě vždy lákala, je to vlastně součást Patagonie, která je jedním z takových mých malých snů, takže jsem si to naplánovala tak, abychom měli i ve městečku a okolí několik dní čas. Beztak je potřeba mít před plavbou i po plavbě dostatečný časový „polštář“ pro případ nenadálých problémů způsobených třeba špatným počasím.
Dostat se do Ushuaiy z Buenos Aires je asi hračka, létá několik letů denně, ale dostat se tam ze Sao Paula je přece jen o něco náročnější. Existuje v podstatě jen jedna jediná kombinace letů, pomocí kterých se dá ze Sao Paula do Ushuaiy dostat za jediný den. Na cestě zpátky už takové „štěstí“ nemáme a očividně nás čeká noc na letišti v Buenos Aires. Letenky máme od Aerolineas Argentinas a stály 1.102,04 EUR (26.821,23 CZK).
Průběžně jsme také vyplňovali „Good To Go“. Je to takový online formulář, do kterého musí každý cestující doplnit své údaje a až když to bude mít komplet, tak má nárok získat voucher na plavbu. Jsou tam letenky na cestu tam i zpět, informace o pojištění, odpovědnosti, ale třeba i velikost expediční bundy. Ta byla nakonec to poslední, co nám chybělo. A protože jsem v mezičase taky vyrobila itinerář pro dny, kdy nebudeme na lodi, poslal Miki Garrymu několik dotazů a požadavek, zda bychom mohli být ubytování na levoboku lodi, abychom, až začneme Antarktidu prozkoumávat, ji viděli z okýnka. Na základě toho nám přidělili kajutu č. 324.
Na té expediční bundě jsme se trochu zasekli. Garry nám sice poslal velikostní tabulku, ale i když jsme se přeměřovali několikrát, pořád nám vycházelo, že bychom měli mít nejmenší velikost. Nakonec mi dost pomohlo, že jsem si o Vánocích koupila novou lyžařskou bundu. Kvůli objemnému chrániči páteře a vrstvám oblečení mám obří velikost L, ačkoli moje běžná konfekční velikost je XS nebo S. Pod novou bundu jsem si zkusila nacpat i svojí péřovou bundu a když se vše vešlo, přeměřila jsem novou bundu, porovnala s velikostní tabulkou a poslali jsme rozměry Garrymu – XS pro Mikiho a 2XS pro mě. A hotovo, tím jsme „good to go“, tedy „dost dobří, abychom mohli jet“ :-D.
Pak už zbývalo jen doladit itinerář na zbytek cesty. Začátkem ledna jsem oslovila cestovní agenturu Tierra del Fuego Aventura v Ushuaiy, jestli by nám nezorganizovali místní výlety, které jsem měla vymyšlené. Až do začátku února se nikdo neozval. Tak dlouho jsem samozřejmě nečekala a v mezičase jsem to prostě vymyslela tak, abychom žádnou agenturu nepotřebovali.
Aerolieneas Argentinas nám postupně změnily 2 lety. Naštěstí to nebyly žádné fatální změny, jen posuny časů odletů a příletů a ve výsledku nám vlastně i pomohly.
Další zdánlivou katastrofu jsem spáchala já ve Francii. Na červené sjezdovce ve Val Thorens jsem spadla a s diagnózou přetrženého předního křížového vazu dolyžovala. Mega smutek mě za 2 dny přešel, to už jsem s ortézou chodila odhrabovat zasněžené auto a o den později jsem si udělala výlet lanovkou na hřebeny, když už mám tedy ten platný skipas… Po příjezdu domů jsem oběhala praktického lékaře, rehabilitační a ortopedii, abych si odnesla znatelně pozitivnější diagnózu, že je to jen natažené. Tou dobou už jsem fungovala bez otoku, téměř bez bolesti a kulhala jsem spíš proto, že mě omezovala ortéza. Jako bych si při výběru termínu lyžařské dovolené neříkala, že je potřeba, aby tam byly mezi návratem z hor a odletem aspoň ty 3 týdny, aby se případné zranění stihlo nějak zahojit…
Běhání po doktorech mi připomnělo nutnost doplnit lékárničku o něco na nevolnost – vzala jsem klasický Kinedryl, který sice uspává, ale ono možná nebude od věci ten Drakeův průliv prospat :-). Zaujaly mě ale i žvýkačky Travel Gum, tak jsem taky nějaké vzala. Uvidíme, jaké budou vlny, jak bude loď stabilní a jak to budeme zvládat. Po třídenním indonéském lodním výletu za komodskými varany se se mnou houpal celý svět ještě několik dní…
Zbývalo rezervovat 2 auta na obě části pobytu v Ushuaiy, ubytování v Sao Paulu i v Ushuaiy, naplánovat jednodenní výlet po Sao Paulu… V případě aut jsem naštěstí přišla k hotovému, vše zařídil Miki, včetně domluvy vyzvednutí auta až po zavírací době.
Ubytování jsem ale musela zajistit já. V Sao Paulu jsem vybrala hotel s bazénem (jaj!) a se shuttle přepravou z letiště. Chtěla jsem po hotelu informaci, jak je ta přeprava z letiště organizována, ale přes Agodu je kontaktovat nešlo a na e-mail nikdo neodpověděl. Takže to na letišti bude ještě trochu groteska…
V případě výletu to naštěstí taková hrůza nebyla. Na webu ToursByLocals.com jsem narazila na sympaťáka Denise Gonçalvese, se kterým jsem si potvrdila, že jsou možné nějaké změny v jeho itineráři a poté výlet zarezervovala. Ideálně bychom potřebovali ještě jeden výlet při cestě zpět, ale to se s ním zkusíme domluvit napřímo mimo zmiňovaný portál.
O posledním víkendu před odletem jsme začali dávat na hromadu věci, které potřebujeme zabalit. Indonésie proti tomu byla „piece of cake“, jen tričička a plavečky. Tady kromě těch tričiček a plaveček následují termo trička a podvlíkačky, lyžařské kalhoty a péřová bunda, pláštěnka na batoh i na člověka, nesmeky a trekové hole… Když jsem tu hromadu viděla, absolutně mi nebylo jasné, jak to mám narvat do svého maličkého kufříku. A jak tam sakra na cestu zpátky narvu tu bundu, kterou dostaneme?!?
V úterý 31. ledna vyrazil Miki sehnat nějaké dolary, ať máme pořádnou rezervu. Brazílie snad bude bez problémů, ale v Argentině je to prý s platebními kartami (a nejen jimi) dost divoké. Název článku „Inflace v Argentině v prosinci narostla na více než 94 procent“ ze 13. ledna 2023 zveřejněný na portálu byznysnoviny.cz říká vše. Ve směnárně tedy Miki vyměnil 600 USD, od táty si večer půjčil dalších 200 USD. V podstatě bychom ty peníze neměli potřebovat, ale za současné situace je asi lepší mít rezervu i v hotovosti…
2023-02-03 - Odlet z Prahy do Amsterdamu
Budíka jsme ráno měli jako do práce, tedy na 6:30. Přípravy nám trvaly, do práce jsme dorazili asi po 8:00. Miki měl skoro hotovo, já se pustila do práce.
Asi v 15:00 jsme zabalili kufry do folie. Kolegové postupně odešli, my odcházeli poslední. Poslala jsem přání sestřenici k narozeninám, naložili jsme se do auta a přesunuli do Ruzyně. Tam jsme zaparkovali a v docela silném dešti zamířili na autobusovou zastávku.
Autobus nám ujel před nosem, protože lehkou atletiku v podobě běhu se závažím (kufrem) zatím nezvládám. Aneb – hlavně aby koleno vydrželo.
Chvíli jsme tam mrzli, ale autobus přijel po několika minutách. Svezli jsme se k Terminálu 2 a došli k odbavovacím přepážkám. Bylo brzo, ale postavili jsme se do fronty.
Na odbavení nás vzali, jen nám zkontrolovali očkovací certifikáty. Kufry měly cca 17 (Mikiho) a 14 kg. Jsou odbavené až do Sao Paula.
Z odbavení jsme šli rovnou na bezpečnostní kontrolu. Ta mi docela trvala, musela jsem sundat ortézu. Však jsem si cíleně vzala tu Mikiho starší, která se snáz obléká.
Přesunuli jsme se ke klavíru, kde si Miki zkusil zahrát. Chvíli trvalo, než si zvyknul, ale nakonec fakt hrál! Nechápu to, klávesy má doma sotva pár týdnů!
Od klavíru jsme se přesunuli do salonku Erste Premier, kam mám vstup zdarma a Mikiho můžu vzít jako hosta na Lounge Key.
Nabídka v salonku je podobná nabídce v salonku Mastercard na Terminálu 1. Při našem příchodu bylo dost plno, ale brzy se uvolnila místa u několika stolů. Ochutnali jsme kuřecí řízečky i známé domácí pomazánky. K tomu jsem si dala popcorn a džus a Colu. Když dovolená, tak pořádně! :-)
Asi v 18:00 byl nástup do letadla. Sedíme až vzadu v řadě 30 a cestující za mnou má na klíně batole. Co za ignoranta na odbavení nechá rodinu táhnout se celým letadlem?!? Že prcek a jeho starší sestřička nebyli zrovna potichu, je asi taky jasné :-).
Startovali jsme se zpožděním a zcela nečekaně z dráhy 12/30. Už dávno byla tma a docela oblačnost, takže nebylo skoro nic vidět.
Během letu jsme dostali chleba a pití. Dala jsem si pomerančový a Miki rajčatový džus.
V Amsterdamu jsme si odskočili na WC a šli hledat nějaká použitelná místa, kde by se dalo vyspat. Rady z internetu nám moc nepomohly, letiště se totiž postupně předělává. Nakonec jsme objevili 4 lehátka u gate D87, byly po dvojicích a vždy jedno z dvojice obsazené. Než jsme vymysleli, co dál, jedno lehátko se uvolnilo a bylo po problému.
Já jsem si dopsala deník, Miki zkouknul nějaké video. A asi ve 22:30 jsme se uložili k spánku.
2023-02-04 - Přelet z Amsterdamu do Sao Paula
V noci jsem byla několikrát vzhůru, ale ráno jsem byla překvapivě docela slušně odpočatá. Po ranní hygieně jsme vyrazili na snídani do salonku. Nejdřív jsme došli do Aspire Lounge 26, ale na recepci nás nakonec odkázali na Lounge 41. Je totiž potřeba nejdřív projít pasovkou.
Automatické brány byly mimo provoz, takže jsme museli na přepážku, ale naštěstí tam nikdo nebyl. Miki pak proklouznul za zády nějakých zaměstnanců, zatímco mě odchytili a poslali na bezpečnostní kontrolu.
Na kontrole nikdo nebyl, ale stejně mi to trvalo, jelikož jsem nebyla připravena. Pásek jsem nesundala, tekutiny a elektroniku nevyndala… Miki se chtěl připojit dobrovolně, ale nechali ho být s tím, že ho neviděli a že prošel. Super bezpečnost…
Došli jsme až k Lounge 41, kde jsem na recepci požádala o 2 vstupy v rámci Lounge Key. Skoro nikdo v salonku nebyl, takže jsme zabrali místa u okna. Postupně jsme posnídali, absolutní závislostí se staly lívance se sirupem a cukrem, napili se a když se rozednilo, pozorovali jsme letadla Delty, která okupovala přilehlý terminál.
Chvíli po 9:00 jsme zamířili k naší gate F6, protože v 9:15 měl být zahájen nástup do letadla. Nakonec se tak stalo až asi o 15 minut později. Náš sektor byl navíc na řadě až jako předposlední, ačkoli sedíme až v předposlední řadě 62. Moc nechápu, proč to letadlo neplní odzadu, ubývalo by to přeci rychleji…
Místo vedle nás v uličce bylo při našem příchodu volné, ne však na dlouho. Zabral ho nějaký Brazilec, hned si začal hrát s telefonem, a to ho zaměstnalo natolik, že ho letuška musela napomínat, aby se před startem připoutal. Miki seděl jak přikovaný, že prý když se pohne, přijde o područku… No, počkejte si na to…
Brzy po startu jsme si oba pustili film Elvis. Je to biografie Elvise Presleyho a čekala jsem od toho něco jako Bohemian Rhapsody nebo aspoň Yesterday. Zmiňované filmy jsou ale plné hitů obou kapel, tenhle film na tom až tak moc nestojí. Možná to vnímám špatně, možná promarněný potenciál. Hodnotila bych ***.
Sledování filmu nám přerušilo podávání oběda. Na výběr byly masové kuličky nebo vegetariánské těstoviny. Maso je jasná volba :-). Byl k tomu těstovinovo-zeleninový salát a rozpečené pečivo se sýrem. To pečivo by se tedy od KL mohli učit i v Emirates. No a borec vedle nás je možná vegan nebo jen nejí sýr, takže ten svůj nabídnul Mikimu. A když paní přes uličku něco upadlo na zem a ona o tom nevěděla, zaklepal jí na rameno a upozornil ji. A tak Miki přišel o svou područku, neb debil už nebyl debilem. Aneb – nedejme na první dojem…
Film Elvis má 2 hodiny a 39 minut, také ze sledování nás vyrušilo ještě podávání „čaje o páté“, tedy čokoládového koláčku podobného portugalskému pasteis de nata a k tomu pití. Já si tedy dala ten čaj…
Jak oběd, tak svačinka byly překvapivě dobré. Na druhou stranu jsem byla ráda, že jsem po salonku dost nasnídaná, protože jinak bych zřejmě měla hlad. I po té vydatné snídani jsem to snědna všechno.
Když jsme dokoukali film, zbývalo do přistání ještě 8 hodin letu. Venku byl den, ale vidět nebylo nic, protože celou dobu byla oblačnost. A když už něco mohlo být vidět, byla pod námi jen voda.
Další čas jsem využila k dopsání deníku, což mi dost komplikovaly menší turbulence, takže mi to docela trvalo. Ejhle, už zbývá do přistání jen 7 hodin…
A když byl dopsaný i deník, pustila jsem se do učení a zpracování dalšího úkolu do mého studia. Turbulence mi aktivitu brzy přerušily, protože se v nich nedaly psát čitelné poznámky.
A tak jsem se oproti původnímu plánu pustila do koukání na další filmy. Nakonec jsem zdolala dva – Old *** a Tides **.
V mezičase jsme dostali plněný chleba podobný tomu na letu z Prahy. A taky brownies a pití. A když jsem si chtěla pustit třetí film v řadě, začalo se rozdávat další jídlo, asi brzká večeře.
Dostali jsme zeleninovo-těstovinový salát, jako hlavní jídlo zapečenou kapsu a jako dezert pěnu mousse s holandskými vaflemi. Tentokrát jsem to ani nedojedla, bylo toho nějak hodně. Ale Miki si dal :-).
Při přistání jsme si užili výhledů na okolní kopcovitou přírodu, hlavně prales. A těsně před přistáním taky na favely na okraji Sao Paula. Přistání bylo dost divoké. Asi foukalo, nevím, ale plápolali jsme po ranveji zprava doleva.
Letiště je od pohledu takové „provinční“, nijak extra vybavené, letadla hlavně Latam. Ale u mezinárodního terminálu stál i B747 (Jumbo) Lufthansy a A380 Emirates.
Trvalo dost dlouho, než jsme se dostali z letadla, však jsme to taky čekali, když sedíme až vzadu.
Na imigrační to bylo dost daleko a už tam byla slušná fronta, ale docela rychle to ubíhalo. Chtěli po nás jen pas, dostali jsme razítko a „Vítejte v Brazílii“. Očkovací certifikát nikoho nezajímal.
Kufry už na nás čekaly na pásu. Miki si pak odskočil na WC sundat přebytečné vrstvy. Je tu totiž „krásných“ 27 °C…
Pak jsme šli hledat autobusové nádraží. Přes Agodu hotel vůbec nekomunikuje, na e-mail neodpověděli. Takže info o svozu jsme měli jen z něčí recenze a Miki tvrdil, že to ani není anglicky. Moje angličtina je tomu asi docela blízko :-), chyběly tam nějaké předložky, takže autobusák u Terminálu 2 jsme nakonec našli. A tam i správné nástupiště, jak nám potvrdil jeden řidič. Autobus přijel za chviličku, stihli jsme ho tak akorát.
Z letiště to bylo kus cesty, i když na mapě to vypadalo docela blízko. Ono Sao Paulo není žádné malé město, má přes 12 milionů obyvatel, a to favely určitě nikdo nespočítal…
Cestou začalo pršet. Dokonce bych to nazvala tropickým slejvákem. Naštěstí jsme zaparkovali pod stříškou. Šli jsme rovnou na recepci, kufry vyložili hoteloví poslíčci. Šli jsme brzy na řadu, ale recepční to děsně trvalo. Měla jsem rezervovaný twin room, nekuřácký, tichý a ve vyšších patrech. Tak máme king-size postel, pokoj hned u výtahu a v 6. patře ze 14. Aspoň že je nekuřácký…
Na pokoji jsem rovnou zaplula do sprchy a pak do postele. Koleno už toho mělo dost, víc mě ale bolelo lýtko, jak jsem měla utaženou ortézu, tak jsem to chladila lahvemi z minibaru a v mezičase si dopsala deník. Měla jsem dost oteklé i oba kotníky a bolelo mě levé lýtko. Takže jsem pak jen připravila věci na zítřek a asi ve 22:00 místního času šla spát.
2023-02-05 - Brazílie - Sao Paulo
Budíka jsme měli na 5:15, ale chtělo se mi na záchod, takže jsem se probudila asi ve 4:45 a už neusnula. Vstali jsme ale až v těch 5:15. Připravili jsme se a asi v 5:30 jsme šli na snídani.
Snídaně odpovídá čtyřhvězdičkovému hotelu, v nabídce jsou salámy, sýry, teplé věci včetně vajíček nebo plantainu, spousta druhů pečiva, čerstvé ovoce včetně například papayi, samozřejmě müsli, džemy, káva…
V 6:30 jsme šli na recepci a téměř okamžitě nás tam odchytil Denis. Po úvodním seznámení jsme sedli do auta a vyrazili na náš domluvený a zaplacený 8hodinový výlet po Sao Paulu.
Nejdřív jsme jeli do centra, zvenku jsme omrkli budovy Museu de Arte Sacra, jejichž součástí je i konvent a kostel Nossa Senhora da Luz. O kus dál jsme si prohlédli budovu Pinacoteca do Estado de Sao Paulo, ve které sídlí muzeum umění. A přes ulici je nádraží Estacio da Luz. Že v oblasti není bezpečno a budovy si tedy prohlédneme jen z auta bylo jasné z prvního letmého pohledu. Všude se povalovala spousta bezdomovců. Prý se jejich počet během pandemie zdvojnásobil…
Od samého počátku nás Denis upozorňoval na různé graffiti v ulicích. Ve zdejším podání jsou to navíc doslova umělecká díla. Zdejší umělec Kobra má na svědomí desítky děl a má za sebou i výstavy v USA nebo Evropě.
Po hlavním tahu jsme pokračovali na jih do parku Ibirapuera. Část jsme ho prochodili, je to taková obdoba „Central Parku“, všude spousta běžců. A také pestrá flora a občas i zajímavá fauna.
Zastavili jsme se u památníku Bandeiras, kde jsme trochu zmokli, a projeli se uličkami čtvrti Praca Cora Coralina, kde jsou hezké koloniální budovy.
Po Avenida Brasil jsme pokračovali na severozápad do čtvrti Praca America, kde jsou ulice pojmenované po amerických státech. Zastavili jsme se obhlédnout kostel Nossa Senhora da Luz. Zrovna končila bohoslužba, takže jsme si ho uvnitř pořádně prošli. Je to tam krásně barevné a s absolutně úžasným malovaným stropem a kachličkovými dekoracemi na stěnách.
Pokračovali jsme skrz čtvrť Jardim Europa, kde jsou ulice pojmenované pro změnu po evropských státech. Česko mezi nimi očividně není, mapu jsem prohledala.
Po velké ulici Faria Lima jsme pokračovali na jih a nakonec jsme uhnuli k řece Pinheiros. Prošli jsme kus po promenádě podle řeky, která slouží hlavně jako cyklostezka Ciclovia do Rio Pinheiros, a prohlédli si most Ponte Estaida Octavio Frias de Olivera.
Přejeli jsme zpět na původní břeh a přes čtvrť Vila Olímpia se vrátili na ulici Faria Lima. Naším dalším cílem byla čtvrť Vila Madalena, která je plná umění. Nachází se tu Beco do Batman, což je ulice plná nejrůznějších graffiti. A to jsou v brazilském podání opravdová umělecká díla! Ulička slouží i jako taková prodejní galerie různých rukodělných výrobků. Zašli jsme se podívat i na přilehlý hřbitov Cemitério Sao Paulo. Není zde pohřben nikdo slavný, takže jsme se jen trochu prošli, abychom omrkli zase jinou část brazilského „života“. Někomu to možná přijde divné, ale i hřbitovy podle mého nabízejí zajímavý vhled do kultury dané země.
Pokračovali jsme k původnímu fotbalovému stadionu, ve kterém sídlí Museo do Futebol. Denis se nás ptal, jestli fotbalu říkáme soccer nebo football, takže jsme u vysvětlili, že jsme normální a samozřejmě fotbal, že se to přeci hraje nohou a míč má být kulatý. A že Američani jsou divní :-). Na chvíli nás zabavilo vtipkování na toto téma, ze kterého vylezlo, že by Američani měli svému „americkému fotbalu“ říkat handegg.
Do muzea jsme nešli, ač pocházím ze sparťanské rodiny, fotbal mě absolutně minul. Omrkli jsme jenom stadion, který je v rekonstrukci. Denis o tom nevěděl a dost ho to vyděsilo, hlavně když jsem začala vtipkovat na téma, zda jde o demolici nebo rekonstrukci. Vypadalo to na to první, zásah do stavby byl opravdu obrovský, ale Denis se doptal a pak jsem objevila i exhibici s představením projektu. Jde o rekonstrukci, vlastně přestavbu v multifunkční komplex, jehož součástí budou další sportoviště, obchodní dům a restaurace.
Přesunuli jsme se k hlavní ulici Avenida Paulista. Ta se v neděli uzavírá pro auta a slouží jako pěší zóna se spoustou stánků a pouličních umělců. Zaujali nás třeba provazochodci, jinak mi to přišlo jako divočina :-).
Vrátili jsme se k parku Ibirapuera a zastavili se u muzea umění Museu de Arte Contemporanea da Universidade de Sao Paulo. Na jeho střeše se nachází vyhlídková plošina, ze které je krásný výhled na město. Je to jen v 8. patře, ale v okolí nejsou žádné budovy, takže výhled je famózní.
A pak už jsme jeli zpět do centra do čtvrti Liberdade. To je japonská čtvrť, jsou pro ni typické pouliční lampy v takovém japanizujícím stylu. Denis chtěl původně pokračovat dál, ale nakonec jsme měli štěstí na parkovací místo. Prošli jsme několik uliček a došli až k trhu, který se tedy zdál být spíš čínský. Nakoukli jsme do dvou supermarketů – v prvním byla hrozná fronta, ve druhém nic moc výběr. A všude tedy dost vysoké ceny, tohle tedy není místo, kde bych si nakupovala spoustu matcha věcí...
Zakončili jsme to otestováním pouličního nákupu. Miki objevil kešu „ořechy“, respektive čerstvé plody prodávané jako ovoce, ne vyloupané ořechy. A protože my jsme oproti téhle zemi třetího světa 100 let za opicemi, dalo se to platit kartou. Na ulici u stánku…
Pokračovali jsme k Mercado Municipal de Sao Paulo. V dolním patře jsou stánky s ovocem, kořením, sýry, rybami. U jednoho ovocného jsme se zastavili, abychom omrkli nabídku, a prodejce nám udělal super ochutnávku všeho možného. Čerstvé, na stromě dozrálé, vynikající! A zadarmo, prý je to dárek a je to tak běžné. Jinak je tu ale ovoce podle Denise velmi drahé, sám nákup moc nedoporučoval. I když nám to bylo hloupé, pokračovali jsme bez nákupu. Ono taky co s tím, když zítra ráno odlétáme…
Ve druhém patře jsou restaurace. Vybrali jsme z nich Hocca Bar, kde jsme si dali s Mikim napůl sendvič plněný nějakým salámem, sýrem a hořčicí, chutnal podobně jako náš párek v rohlíku. Miki si k tomu dal pivo Sol, já něco jako domácí limonádu. Ceny jsou tu ale opravdu příšerné, stálo to skoro 95 BRL, takže asi 400 CZK.
Pak jsme se kus vrátili zpět k náměstí Praca de Sé, kde se nachází Sé, tedy zdejší katedrála. Přes náměstí plné stromů na ni bohužel není odnikud vidět. A jelikož jde o lokalitu, které se mají turisté obloukem vyhnout, bylo jasné, že zvenku si ji moc neprohlédneme. Denis zajel k bočnímu vchodu, zaparkoval hned u něj, předal instrukce na téma nevytahování foťáku a pak jsme provedli bleskový výsadek. Stačilo přejít ulici.
Katedrála je uvnitř málo zdobená, největší dekorací jsou dva velké mozaikové obrazy. Stavba je asi 100 let stará, takže ani historicky významná není.
Když jsme nasedli zpět do auta, Denis hned zamknul auto.
Okolo kláštera Mosteiro de Sao Bento, divadla Teatro Municipal, kostela Iglesia de Nossa Senhora do Rosario dos Homens Pretos a náměstí Praca Republica jsme zamířili zpět. Jeli jsme podle řeky Río Tieté a na protějším břehu viděli Recuo da Bateria, takový místní karnevalový Sambadrom. Mimochodem – karneval bude příští týden. Oproti tomu v Riu je ten zdejší prý klidnější, ne tak přelidněný, lépe organizovaný a levnější.
K hotelu jsme dorazili v 16:30, podle domluvy o dvě hodiny později. Za čas navíc jsme Denisovi zaplatili kartou (!) 60 USD, tedy 300 BRL. Domluvili jsme podrobnosti na příští výlet a rozloučili se.
Na pokoji jsme si dali kešu ovoce a Miki vyrazil do supermarketu. Večeři nepřinesl, ale spoustu pití ano. Nákup stál 55 BRL. Já zůstala na pokoji a chladila nohu, která mě dnes trochu omezovala, ale hlavně mi tu v tom horku otéká. Teploměr dneska ukazoval dokonce 33 °C! Koleno nebolí, lýtko ano.
Když se Miki vrátil, napili jsme se a šli hledat bazén. Je skoro střešní, ale výhled je omezený. Bazén je vyhřívaný, ale stejně mi začala být po čtvrthodině zima. Moc jsem se totiž nehýbala, nechtěla jsem nohu přetěžovat.
Na pokoji jsme si dali odchlorovací sprchu, Miki na recepci nahlásil ranní odjezd na letiště a problém s klimatizací. Déšť mu nedovolil sehnat večeři. Po opravě klimatizace a ustání deště došel na protější trh pro jídlo. Vybral jídlo costela v Old Truck BBQ. Šlo o pečená žebra s rýží a klobásou. Já jsem si v mezičase dopsala deník a asi ve 21:50 šla spát. Balit budu až ráno.
2023-02-06 - Brazílie a Argentina - Přelet ze Sao Paula přes Buenos Aires do Ushuaiy
Budíka jsme měli na 5:00. Po ranní hygieně jsme zabalili kufry a asi v 6:00 šli na snídani. Moc jsem toho nesnědla, takhle brzo ráno nemívám moc chuť. Nakonec jsem odešla trochu dřív než Miki, a na pokoji jsem se ještě natáhla. Noha je lepší, ale ideální to není.
Asi v 6:45 jsme se přesunuli z pokoje na recepci, kde Miki udělal check-out. Celé jim to zase hrozně trvalo, museli zkontrolovat, co chybí v minibaru a vypsat nám lístek na shuttle. Proč teď, když to Miki domlouval už včera…?
Pak jsme se naložili do mikrobusu a za chvíli byl odjezd. Pondělní ráno znamená, že byla dost hustá doprava, takže jsme část cesty jeli po vedlejší silnici.
Cesta ale utekla rychle. Na letišti jsme byli rovnou na správném terminálu, tak jsme našli naše odbavovací přepážky, já si odskočila na WC, zabalili jsme kufry do folie a postavili se do fronty na odbavení. Když jsem viděla, co za lidi chodí do fronty na prioritní odbavení, šla jsem se tam postavit taky. Proč já mám pořád na někoho brát ohled... Díky tomu jsme byli odbaveni dost rychle.
Rovnou jsme šli dál, tedy přes automatické brány. Napoprvé jsme byli špatně na „Domestic“, takže nás brána nepustila a museli jsme o pár metrů vedle k bránám označeným jako „International“. Letiště má totiž 3 terminály, ale zrovna náš Terminál 2 je mix vnitrostátních i mezinárodních letů. Mají to totiž rozdělené podle leteckých společností a třeba zrovna naše Aerolíneas Argentinas létá vnitrostátní i mezinárodní lety. Akorát je argentinská a my jsme v Brazílii, tak moc nevím, podle čeho to berou…
Ve frontě na bezpečnostní kontrolu jsme se postavili do té běžné, protože mi přišlo, že docela ubíhá. Aspoň jsme tím získali čas na dopití všeho, co včera Miki nakoupil. Kontrola byla rychlá a nijak důsledná, tekutiny nebo elektroniku jsem z batohu nevyndávala.
Následovala pasová kontrola, kde jsme dostali výstupní razítko a ulička nás zavedla do duty-free shopu. Mikiho Ralph Lauren stál 91 USD.
Pak jsme se posadili, využili zdejšího internetu zdarma, odskočili si na WC a přesunuli se ke gate. Tu správnou jsme si museli zjistit, protože z čísla 266, kam nás poslali na check-inu, odlétal jiný let. Sice taky do Buenos Aires, ale asi by nás nevzali :-).
Usadila jsem se tedy u gate, nohu položila nahoru a nehnula se, dokud všechny fronty nezmizely a nebyl už opravdu čas jít.
V letadle v naší řadě už bylo obsazené místo do uličky, let je zřejmě zase plný. Díky pozdnímu nástupu nám rychle uteklo čekání na odlet. Mimochodem – měli jsme odlétat v 10:30, ale došlo ke změně, na palubní vstupence jsme měli 10:15. No a stejně to vyšlo na těch 10:30…
Exot přede mnou si stáhnul sluneční clony ještě před startem a sedačku sklopil hned po něm. Koho zajímá, že se to nesmí? Chvíli po startu jsme si užívali výhledů, ale brzy jsme zmizeli v mracích. Oblačnost byla většinu cesty, ale občas nás potěšilo krátké polojasno, tak bylo i něco vidět.
Asi v 11:30 jsme dostali občerstvení – sendvič, cereální tyčinku a pití. Oba jsme si dali Coca Colu, Miki to umí moc krásně vykomunikovat španělsky :-).
Oblačnost držela pořád, ale mezerami mezi mraky bylo vidět. Před přistáním jsme tedy viděli uruguayskou Colónii del Sacramento. Přeletěli jsme přes Río de la Plata, kterou jsme před mnoha lety zdolali trajektem, zatočili vpravo a podle pobřeží pokračovali na letiště. V závěrečné části letu jsme měli super výhled na Buenos Aires.
Zaparkovali jsme kus od terminálu, takže nás čekal výstup po schodech na letištní plochu. Nejdřív se pokusili vyložit starého pána, kterého po letišti vozili na vozíčku, ale tady zřejmě netušili, co s ním. Docela dlouho jsme čekali, než jim dojde, že nás mají nechat vystoupit, když to tedy neumí vyřešit.
Venku bylo pekelné horko, asi hodina po poledni a nebe najednou jen s několika mráčky. Miki v autobuse zabral místa, já stihla několik fotek letadla a pak jsem se k němu přidala. Autobusem jsme popojeli asi 20 metrů a vyplivnul nás rovnou na imigrační.
Chtělo se mi na záchod, ale spousta lidí byla až za námi, tak jsme šli do fronty. Ta moc nepostupovala, protože každého fotili a brali mu otisk palce. Ale fronta za námi byla dlouhá, tak jsme vydrželi. Imigrační úředník po nás chtěl jméno hotelu. Očekávatelná otázka, ale kdo si to má pamatovat… A tak jsme zdržovali, neb jsme hledali…
Zatímco Miki lovil zavazadla, já šla na WC. Pak jsem hlídala kufry a šel Miki. Zbývalo všechno prohnat rentgenem na celnici a vypadli jsme ven. A to doslova, protože z mezinárodních příletů bylo nutné jít na vnitrostátní odlety venkem, kde bylo horko a spousta bezdomovců.
V odletové hale jsme našli odbavovací přepážky, abychom se zase zbavili zavazadel. Dostali jsme na ně další visačky a pro nás byly vytisknuty nové palubní vstupenky. Jsou logicky stejné, jako ty původní, takže smysl tohoto počínání mi není jasný…
Prošli jsme kontrolou palubních vstupenek a bezpečnostní kontrolou. Já se pak usadila u gate 5 a Miki se šel projít. Vrátil se s tím, že naše gate je 11, tak jsme se tam přesunuli a já si dopsala deník.
Mimochodem – Argentina deklaruje, že je tu všechno jako před COVIDem. A ano, nenosí se roušky, nikde není dezinfekce, zmizely cedule. Občas se objeví něco z toho jako takové memento, ale jinak jsme tu v respirátoru sami…
Měli jsme nastupovat z gate 11, ale ještě nedlouho předtím tam čekal na nástup let do Iguazú. Personál z toho byl občas zmatenější, než cestující, kteří se pořád snažili dopídit informací co jako bude. Kupodivu to ale někdo opravdu zorganizoval, poslali nás na prázdnou gate 9 a odtamtud jsme nastupovali. Sice chobotem, ale pak hezky po schodech dolů a do autobusu.
Díky změně gate jsme se dostali k té nové mezi prvními, takže ve frontě jsme byli úplně dopředu a i v letadle jsme byli mezi prvními.
Mysleli jsme, jak si během letu užijeme výhledů, takže jsme si oba při odbavení naklikali místa u okna – já 27F, Miki 26F. Fajn výhledy byly hlavně při startu, jen jsme dost brzy začali točit, abychom město obletěli.
Vedle mě seděla dvojice, které jsem si všimla už u gate. Oba totiž mají úplně nové pohorky. Nevypadali moc nadšeně z toho, že nemají okénko…
Během letu jsme dostali občerstvení – pytlíček mandlí, cereální tyčinku jako při minulém letu a pití. Zvládla jsem si španělsky objednat Coca Colu, uf…
Většinu letu byla oblačnost a letěli jsme nad vodou, tak jsem čas využila k odpočinku a dokonce jsem na chvíli usnula. Mí sousedi si při té příležitosti stáhli sluneční slonu, protože zapadající slunce bylo trochu otravné. Jenže letušky zvednutí před přistáním nenařídily a já to sama neudělala, takže clona zůstala stažená po celou dobu a mí sousedi tedy při přistání neviděli vůbec nic. Já měla „své“ druhé okénko, tamto jsem nepotřebovala. Ono tedy bylo mizerné počasí, dost oblačnost a pršelo, ale něco málo občas vidět bylo. A proč oni nic neřekli, to nevím.
Po přistání jsme museli dlouho čekat, než vystoupí celý předek letadla. Díky tomu jsme viděli vykládat naše kufry.
Letiště je zajímavé zvenku i zevnitř. Uvnitř je celé dřevěné. Jelikož šlo o vnitrostátní let, dostali jsme se rovnou k výdeji zavazadel. A ta naše už tam byla. Sice jsem si musela dvakrát prorazit cestu mezi blbečky, kteří se potřebují postavit úplně k pásu, ale odcházeli jsme mezi prvními.
V příletové „hale“, spíš tedy chodbě, jsme našli přepážku Avisu. Spíš to byl původně kumbál na úklidové prostředky :-). Aniž bychom vládli nějakým společným jazykem, podařilo se nám získat auto. Sice to byla chvílemi komedie, ale máme, co potřebujeme.
Venku jsme zaznamenali škody, našla jsem jen 2 malé odřeniny, zjistili jsme, co se do toho tankuje a zamířili jsme do hotelu.
WOW, Ushuaia!!! Těžko se nám věří, že jsme opravdu tady!
V hotelu se jazyková groteska opakovala. A to jsem výslovně rezervovala ubytování, které mělo uvedenou angličtinu… Situace se opakovala i v tom, že se podařilo ubytovat a pomocí Google překladače domluvit vše potřebné.
Hodili jsme na pokoj věci a hned jeli do Carrefouru. Miki šel do Western Union vybrat rezervované peníze, já šla do Carrefouru sehnat jídlo a pití k večeři a na zítřek. Oboje zavírá ve 22:00, takže jsme to tak akorát stihli. Nákup stál 4688 ARS.
Naše poslední cesta vedla zpět na ubytování, do sprchy a do postele. Jen jsem zazálohovala fotky a dopsala deník. Nakonec jen rychlá příprava věcí na zítřejší výlet a o půlnoci jsem šla spát. Miki už měl tou dobou doslova půlnoc.
2023-02-07 - Argentina - Cabo San Pablo, Lago Fagnano a Lago Escondido
Budíka jsme měli na 6:15 s plánovaným odjezdem v 6:45, ale hlava absolutně nepobírá, že je tak dlouho a brzo světlo, takže jsem se probudila asi v 5:30, došla si na WC a pak už v tom světle neusnula. A tak jsme si vše připravili a asi v 6:30 vyrazili směr Cabo San Pablo.
Zastávka na vyhlídce Mirador del Valle Carbajal moce nevyšla, neb vyhlídková plošina je zavřená. Tak jsme zastavili o kus dál aspoň u krajnice.
Další zastávka byla v průsmyku Paso Garibaldi. Stojí tam dvoupatrová vyhlídková plošina, tak jsme to tam omrkli a chtěli posnídat. Výhled ale nebyl nijak úžasný a na snídani tam byla dost zima. Zajímavé výhledy na jezero Escondido byly až o kus dál ze silnice.
Pokračovali jsme dál na Tolhuin a Río Grande. Kus za Tolhuinem jsme ale odbočili na Cabo San Pablo. Ani se nedá říct, že by to byla vesnice, tak skoro není v mapě.
Od odbočky byla silnice nezpevněná. Čekalo nás skoro 50 km jedním směrem. Maximální povolená rychlost byla 60 km/h, ale to jsme s tím naším prckem v podstatě jet nemohli.
Cestou jsme projížděli skrz různé farmy a kromě koní a krav pozorovali hlavně lamy. Jestli tu žijí volně nebo to byla chovná stáda, to netuším. Pozorování zvířat nás zdrželo, ale nebylo kam spěchat.
Naším cílem byla Desdemona, vrak lodi. Je tu už od roku 1985, kdy jí při plavbě vypověděly motory, silný proud ji zanesl sem a pak ji potkala další neštěstí včetně závěrečného požáru. Trochu moc smůly na jednu loď, ani si nepamatuji, co všechno ji potkalo.
Loď jsme si prohlédli z kopečku u silnice a pak jsme dojeli blíž k pláži. U pláže jsme potkali dvě odcházející hippiesačky, jinak jsme tam byli úplně sami. Omrkli jsme loď, nafotili a chvíli poseděli se svačinou. Pomalu pokračoval odliv, když jsme odcházeli, byl už velmi zřetelně vidět lodní šroub.
Autem jsme popojeli k začátku Sendero Faro San Pablo, tedy stezce k majáku. Trasa má 2,2 km jedním směrem s převýšením asi 100 metrů. Žádná hrůza, ale je fakt, že mojí noze se to moc nelíbilo. Koleno drží, ale lýtko bolí. A bylo překvapivé horko, to se zase nelíbilo mně.
Nahoře jsme si užili pohled na křivou loď a křivý maják. Shora je krásný výhled na Desdemonu uvízlou na mělčině. Na vrcholku pak stojí dva majáky – starý 4 metry vysoký, který sloužil jen několik let a byl vyřazen z provozu poté, co byl poškozen a nakloněn při zemětřesení roku 1949. Opodál stojí druhý, 6 metrů vysoký, kovový.
Když jsme se vynadívali, slezli jsme z kopce, sedli do auta a vyrazili zpět. Mikimu se chtělo spát, takže po jednom ne moc bezpečném manévru jsem si sedla za volant já, i když tedy nejsem v papírech. V téhle pustině potkáváme jedno auto za hodinu, tak to tu snad nikdo nezjistí. A Miki v podstatě okamžitě usnul, a to i přes „kvalitu“ nezpevněné silnice.
Auto jsem mu vrátila před návratem na hlavní asfaltovou silnici. Zamířili jsme do Tolhuinu, kde jsme se vymotali z jedné uzavírky silnice a dojeli k jezeru Fagnano. Tam jsme dojedli snídani, poseděli na pláži, otestovali špičkou prstu vodu a jeli dál.
Projeli jsme silničku podle jezera a potkali přitom psa argentinského, který vypadá trochu jako liška. Vůbec se nebál, takže jsme si ho z auta prohlédli a vyfotili. Zašli jsme si k Laguna del Indio. Jde o místo, kde dvě části jezera odděluje úzký poloostrov a každá část jezera má jinou barvu.
Další vyhlídky nás nezaujaly, tak jsme pokračovali k jezeru Escondido. Zase jsme zkusili silničku po břehu jezera, ale tahle byla pro naše auto neprůjezdná. Zkusili jsme tedy na jednom místě slézt k vodě a pokochali se výhledem od hladiny. A pak jsme zamířili zpět se zastávkou na jedné vyhlídce.
Cestou do Paso Garibaldi jsme ještě dvakrát stavěli, abychom si užili výhledů na jezero. Byly mnohem hezčí, než z průsmyku.
Pak už nás čekal návrat do Ushuaiy s poslední zastávkou, kterou byl lyžařský areál Cerro Castor. Únor a oni nemají sníh, to je úpadek :-). Letní provoz není žádný, v Evropě lze v létě aspoň vyjet nahoru a posedět v restauraci, případně jsou k dispozici různé letní aktivity, ale tady to tak nefunguje. Tak jsme aspoň omrkli malé „městečko“, které bylo věrnou malou kopií severoamerických areálů. Zkoukli jsme lanovky a jeli dál.
V Ushuaie byla naším cílem večeře. Takže jsme zaparkovali v centru, zkoukli lodě v přístavu a šli hledat restauraci, která už má otevřeno. Jinak se otevírá až tak v 19:00.
Jednu restauraci jsme našli nedaleko hotelu, kam se zítra přesouváme. Dali jsme si zdejší tradiční jehněčí, já minerálku a Miki pivo Beagle. I s couvertem a spropitným to vyšlo na 13.000 ARS.
Autem jsme se přesunuli na ubytování a já šla rovnou do postele položit nohu. Miki šel zaplatit za ubytování. Rozhodl se platit rovnou v dolarech a majitel mu oznámil, že v tom případě to místo 189 USD bude stát jen 120 USD. Nakonec tu na těch jejich čachrech s měnou ještě slušně vyděláme…
Nakonec šel Miki ještě do nedalekého supermarketu pro pití a snídani na zítřek. Já mezitím dopsala deník a asi ve 22:00 jsem šla spát. Balit se bude až ráno.
2023-02-08 - Argentina - Ushuaia a Parque Nacional Tierra del Fuego
Budíka jsme měli na 5:30, ale Miki vstával až v 6:00. Po ranní hygieně jsme dobalili, naložili se do auta a odhlásili z hotelu.
Jeli jsme k nápisu Ushuaia, kde jsme si udělali spoustu fotek. Byli jsme tam asi v 7:00, abychom se vyhnuli davům, které by se pokoušely o fotku. A super, měli jsme to tam sami pro sebe.
Pak jsme popojeli k hotelu Canal Beagle, kde Miki domluvil uložení zavazadel.
Měli jsme dost času, tak jsme se vrátili k náměstím u nápisu. Postupně jsme si prošli Plaza General José de San Martín, Plaza Gendermería Nacional a Plaza Islas Malvina. Obhlédli jsme tam spoustu památníků i historické fotky z boje o Falklandy roku 1986. Jak to s těmi Falklandami/Malvínami vlastně je, komu správně patří…?
Když se blížil správný čas, zamířili jsme do národního parku Tierra del Fuego. Hned za Ushuaiou začal nezpevněný úsek silnice, což bylo dost peklo, protože to prášilo a nám v autě nedrží zapnutá cirkulace vzduchu, pořád se přepíná zpět a je potřeba přepínač pořád držet. A jelikož klade slušný odpor, je to trochu peklo pro ruku :-).
U brány parku jsme byli v podstatě přesně v 8:00. Park byl otevřený, ale nikde nebyl nikdo, kdo by vybíral vstupné. Zaparkovali jsme a odpočítali za nás oba 11.000 pesos, ale když auto, které přijelo po nás, projelo a pokračovalo dál, odjeli jsme taky.
Nejdříve jsme jeli omrknout otevírací dobu zdejší pošty. Psali, že je otevřeno od 9:30 do 16:00, takže jsme sem se chtěli vrátit později a projít si i zdejší trek, malý okruh, který je součástí pobřežní stezky Sendera Costera. Když už jsme tam byli, usoudil Miki, že to projdeme hned a nebudeme ztrácet čas přejížděním.
Během „treku“ jsme měli štěstí na zvířata, asi je ještě nikdo před námi nevyplašil – 2 samičky a 1 samce datla magellanského a něco jako fretku. Později jsem zjistila, že to byl norek americký.
Část stezky byla uzavřená, tak jsme se museli vrátit stejnou cestou. Podle stezky byla spousta krásných malebných zátok a z mnoha míst byl krásný výhled na kanál Beagle. Když jsme se vrátili k autu, bylo 9:00, pošta měla otevírat za půl hodiny.
Rozhodli jsme se posedět a dát si snídani. Už tam bylo hrozně moc lidí, ale lavičky byly volné. Během snídaně jsme v dálce zahlédli dvojici při jasné žádosti o ruku. A jejich průvodkyně na ně v tu chvíli volala a divoce gestikulovala, že už je jako čas jet. Když se vrátili do busu, sklidili potlesk. A když se zase vše uklidnilo, já zjistila, že někdo vylezl z pošty. Šli jsme se tam podívat a už bylo otevřeno.
Pořídili jsme si 3 pohledy, pas na razítko, magnet na poličku a manuál na rozpoznávání zvěře a rostlin. K tomu jednu známku do Evropy a celé to stálo 6.400 ARS.
Pohled byl pro nás, občas si posíláme sami sobě, abychom měli suvenýr. Jen tedy ten z Everest Base Camp v Tibetu nikdy nepřišel… ;-(
Na poště jsme strávili asi 45 minut, což bylo trochu nad plánovaný limit :-), ale kam bychom se honili…
Pak jsme se autem přesunuli až na konec parku do oblasti Lapataia. Povedlo se nám vychytat chvíli bez lidí a vyfotit si ceduli a sebe s cedulí označující konec silnice RN3, což je fakticky i konec Panamericany.
Část stezek a vyhlídek byla zase zavřená. Došli jsme k vyhlídce u přístavu Puerto Arias, kde jsme si užili výhledy a sledovali jsme nějakého ptáka vykukujícího z trávy (Husice magellanská).
Nakonec se ukázalo, že máme dost času, takže jsme zkusili prozkoumat také stezku Senda de la Baliza. Byla zajímavá, tak jsme došli až kam to šlo – na pláž v poměrně vzdálené zátoce. Stezka tam byla přehrazená a dál to nešlo. Nám to nevadilo, ale skupinka dorazivší při našem odchodu vypadala rozladěně.
Když jsme se vrátili na parkoviště, zamířili jsme ještě na vyhlídku Lapataia. Byl odtamtud výhled na celou zátoku, ale trochu stíněný stormy. Takže to bylo zajímavé, ale nijak uchvacující.
Autem jsme popojeli ke stezce Senda Castorea. Vede k nedalekému jezeru, kde nás překvapila obrovská bobří hráz. Hladina jezera tak byla hodně vysoko nad okolním terénem a hráz vypadala jak postavená z větví. Byla to zajímavá podívaná, jen toho bobra jsme neviděli. Ale že v parku žijí bylo vidět na okousaných stromech už v Lapataii.
O kus dál jsme chtěli na krátký trek Senda Laguna Negra. Parkoviště u něj ale bylo zavřené, takže kam s autem? Parkovali jsme tedy u kempu a na začátek treku přešli po dřevěném mostě. Trek ale zavřený nebyl, po stezce chodilo dost lidí, potkali jsme jich několik, včetně dvou Čechů. To už jsou dnes druzí, ti první byli v Lapataii a zajímali se, kolik jsme dali za mikrobus. Paní se tvářila docela kysele, když jí Miki oznámil, že jsme tu vlastním autem.
Jako další jsme měli v plánu krátký trek na vyhlídku u stezky Senda Laguna Verde. I ta byla zavřená, ale už to bylo dnes poněkolikáté, tak jsme tam stejně vlezli. Beztak to bylo od silnice maximálně 30 metrů. Na vyhlídku jsme ale nešli, byla přehrazená a po bližším prozkoumání měla tolik prohnilých a propadlých prken, že jsme si vystačili s výhledem z pevné země.
Nakonec jsme zamířili k velkému jezeru Lago Roca (Acigami), které leží na řece Lapataia. Došli jsme se podívat asi 1 kilometr na rozcestí, kde se odpojuje strmá stezka na Cero Guanaco, a pak jsme se vrátili k autu a pokračovali k Visitor Center Alakush.
Letáčky a mapky neměli, v suvenýrech jsem si nevybrala, takže zbývalo projít zdejší malé muzeum. A pak už jsme jeli pryč.
Zastavili jsme se u konečné stanice slavného vlaku Fin del Mundo. Jedna lokomotiva by měla dorazit za víc jak hodinu. A tak jsme se přesunuli k hlavní stanici, neb vlaky vyráží odtamtud. Původně jsme se chtěli projet s tím, že zpátky se pak vrátíme pěšky. Jenže jednak pro jednoho stojí nejlevnější jízdenka skoro 38 USD (9.800 ARS) a taky je potřeba mít vstupenku do parku. A kdo ji nemá, musí si ji koupit. Nějak jsme nepočítali s tím, že bychom ji jaksi vůbec neměli, takže pořizovat ji až na konci dne jen proto, abychom se projeli vlakem, už nám přišlo zbytečné, celá ta legrace by vyšla na víc jak 3.500 CZK, což mi přišlo jako fakt moc…
Vlaky odjížděly nakonec hned 2. Podívali jsme se na odjezd toho prvního a než připravili k odjezdu druhý, šli jsme se podívat do nádražní budovy. Když jsme se podívali na odjezd druhého vlaku, vrátili jsme se do budovy a v suvenýrech koupili likér dulce de leche a suvenýrovou bonboniéru. Asi moje narozeninové dárky :-). Oboje za 3.900 ARS.
Pak už byl čas na návrat do Ushuaiy. Jak shrnout návštěvu parku? Park není moc velký a bohužel řada stezek je uzavřená, očividně dlouhodobě. Přesto jsme měli celý den co dělat, nenudili jsme se. Příroda je tu opravdu krásná, hlavně pobřeží. A obzvlášť mě potěšilo množství zvířat, které jsme viděli.
Cestou do Ushuaiy jsme zastavili u krajnice a nakoukli do kaňonu řeky Río Pipo. V Ushuaie jsme se zastavili u vyhlídky v rezervaci Bahía Encerrada ve stejnojmenné zátoce. Byl odtamtud hezký výhled na město.
Popojeli jsme k přístavu a došli do hotelu Albatros, kde jsme se podle pokynů z e-mailu měli mezi 16:00 a 20:00 zastavit kvůli nějakým formalitám. Na místě nikdo nebyl a na recepci jsme se dozvěděli, že sraz je až od 17:00, takže jsme měli čas.
Nad hotelem Albatros jsme objevili dvoje suvenýry. A v jedněch z nich super „deník“ pro cestu na Antarktidu, jen tedy za krvavých 7.200 ARS.
Šli jsme se ubytovat do hotelu Canal Beagle, ve kterém máme jednu noc v rámci ceny „zájezdu“. Dostali jsme pokoj 306 v nejvyšším patře v rohu s výhledem na přístav, byť dost stíněný stromy.
Já toho tedy už měla za dnešek dost, noha pořád pobolívá, tak jsem odpočívala. Miki vyklidil auto, na hotelu jsme nechali vše nepotřebné a přesunuli se k benzínce, kde jsme nechali natankovat. Vyšlo to na 27,365 litrů a umrněných 3.500 ARS. Neskutečné – na to, že jsme v autě strávili 2 dny…
Popojeli jsme kousíček k Avisu. Je to v prudkém kopci a Miki tam nechtěl couvat, tak zaparkoval „na prasáka“ a chlápka z půjčovny trochu vyděsil :-).
Znovu jsme došli do hotelu Albatros. Tentokrát už tam bylo hrozně moc lidí. Nejdřív nás poslali na COVID test. Byla tam dost fronta, ale postupovalo to, samotný test byl fofr. Antigen, jen tak zlehka, výsledek během několika vteřin. Spolehlivost neřeším, hlavně že jsou negativní.
Druhou frontu jsme museli vystát na recepci, abychom odevzdali naše zdravotní prohlášení a předložili doklady o očkování. Slečna pak každému jednotlivě dávala instrukce, které ale byly v obdržených pokynech. Tak jsme ji zarazili, že jsme to četli a že děkujeme. Docela jí to pobavilo, asi je zvyklá na leccos.
Pokračovali jsme hledáním lékárny. Stačilo tam ukázat platíčko Ibalginu s informací, že je v tom ibuprofen 400 mg a dostali jsme na výběr hned dva druhy. Vzala jsem klasické pilule velikostně podobné Ibalginu. Ibuprofen totiž působí protizánětlivě a logicky proti bolesti. Je údajně vhodný pro lidi s poruchou srážlivosti krve, takže i pro mě po léčbě trombózy. Snad tím nic nezkazím… Každopádně ranní Ibalgin mi očividně zafungoval, dnešek jsem zvládla dobře, a to toho chození bylo docela hodně. Usoudila jsem tedy, že je potřeba udělat si zásoby na cestu. Dvě balení Ibucleru po 10 ks stály 750 ARS. To mě překvapilo, léky bývají dost drahé.
Návštěvu muzea už jsme zavrhli, bylo dost hodin, asi 18:45. Vyrazili jsme tedy hledat něco k večeři. Šli jsme ke včera objevené steakárně, ale neměli venku jídelní lístek. Nakonec jsme zapadli do restaurace El Faro, kde měli steaky taky. Ono teda taky kde v Argentině steaky nemají, že…? :-). Dva steaky s hranolky a vajíčkem a pitím (ochucená voda (jablko) + pivo) vyšlo i spropitným na 8.500 ARS.
Venku se rozpršelo, tak jsme šli do hotelu. Podle CruiseMapperu se pomalu blížila G Expedition, tak jsme ji vyhlíželi z okna. A ve 20:21 se to stalo – vynořila se v dálce z mlhy. Naše loď…
2023-02-09 - Argentina - Ushuaia, nalodění a Beagle Channel
Budíka jsme měli na 6:30 a na 7:00 jsme šli na snídani. Zdaleka nebyla tak luxusní, jako v Bristolu v Sao Paulu, ale byla dobrá. A měli super čaje, zkusila jsem hned dva různé.
Po snídani jsme šli na pokoj zabalit kufry. Byla to dost groteska, protože jsme nechtěli nic nosit a dát všechno do kufrů byl tetris, zpočátku nereálný, ale nakonec jsem přebalila Mikiho kufr a bylo hotovo.
Kufry jsme asi v 9:00 dali na recepci. Už tam těch kufrů se štítky G Expedition byla spousta.
Přesunuli jsme se do sousedního hotelu Albatros, kde byla od 9:30 další schůzka, o které nám nikdo předem neřekl, až včera. Netuším, co by se dělo, kdybychom už měli do mluvený a zaplacený program.
Při čekání na recepci jsme rozjímali nad tím, jak by se to všechno dalo udělat jinak. Občas mi přijde, že je to jejich první plavba.
Když konečně v 9:30 někdo přišel, vystartovala jsem a bleskově se zařadila do vznikající fronty. Dostali jsme kartičky se jménem, které budeme používat při vylodění, nebo asi i při objednávkách nad rámec zaplaceného základu. Miki má na kartě kvůli diakritice špatně vytištěné jméno, amatéři…
Jakmile jsme měli kartičky, zamířili jsme do Museo Marítimo de Ushuaia. Je to poměrně obsáhlé muzeum zřízené ve staré věznici. Uvnitř je expozice o Antarktidě, která nám přišla nejdůležitější, takže jsme tam šli hned a strávili tam nejvíc času. V expozici jsou informace o objevování, ale i fauně.
Prošli jsme si také expozici námořní, historii Ushuaiy a expozici, kde byly zobrazeny různé věznice. Včetně české. Omrkli jsme také jedno křídlo věznice, které je ponechané v původním stavu, a to včetně umývárny a toalet.
Muzeum by zasloužilo modernizaci, ale je pestré, a plné zajímavých exponátů. K vidění jsou třeba výrobky vězňů – jak vyřezaný nábytek, tak nelegálně vyrobené zbraně.
Povídání o hasičském vozu bylo doplněno fotkou hasicího vozu, v pozadí jen tak mimochodem Concorde. Jak jsem později zjistila, fotka samozřejmě nebyla podvrh, Concorde opravdu v Ushuaie přistál. Stalo se to 8. prosince 1999 v rámci charterového letu se stovkou cestujících na palubě.
Zaujala nás také etymologie původu jména tučňáků. Latinské pinguis totiž znamená „tlustý“. Z toho už byl jen kousek ke slovu „penguin“. A české slovo „tučňák“ má v sobě toho tlouštíka taky, to mě (mile) překvapilo, že etymologicky čeština vlastně odpovídá.
Nakoukli jsme i do umělecké galerie s obrazy místních umělců, ale prohlídka za doprovodu a nevyžádaného výkladu samotného autora byla všechno, jen ne příjemná, ačkoli obrazy s lokální tematikou byly zajímavé. Pak už jsme byli tak unavení, že do křídla s muzeem umění jsme nešli. Nakonec jsme omrkli i několik venkovních exponátů, například repliku Majáku na konci světa nebo vlakovou soupravu, a asi ve 13:30 jsme odešli. Strávili jsme tam 3 a půl hodiny a v pohodě by se dalo pokračovat.
My jsme se přesunuli na nábřežní promenádu, abychom si prohlédli kotvící G Expedition a udělali si nějaké fotky. Okolo přístavu jsme pokračovali až k vraku St. Christopher, bývalé HMS Justice. Jak z muzea víme, není to vrak, je „jen“ opuštěná.
Okolo našeho hotelu jsme pokračovali zpět k přístavu. U hotelu jsme se naposled připojili na internet. Zprávy na rozloučenou, snad ne napořád :-), jsme poslali už ráno.
Pokračovali jsme na prostranství před hotelem, kde jsme objevili prodejní galerii místních umělců Feria de Artesanos. Vedle v infocentru jsem si dala do notýsku spoustu razítek, Miki se doptal na yerba maté a pak už jsme šli do přístavu.
Sraz byl v 15:30, ale už po 15:10 jsme zjistili, že se nastupuje do přistavených autobusů. Tak jsme nastoupili a pak tam seděli přes tři čtvrtě hodiny, než jsme vyrazili. Na co jsme čekali, to jsme se nikdy nedozvěděli. Asi v 16:07 jsme konečně vyrazili.
Cesta k lodi nám trvala asi 7 minut. Ze tří autobusů jsme tam dorazili až poslední. V autobuse jsme dostali instrukci, že budeme potřebovat kartičku, kterou jsme si vyzvedli dnes ráno, a pas. Vystoupili jsme, popošli k nástupnímu mostu a pak už nás požrala loď.
Uvnitř jsme se postavili do fronty, která vedla okolo naší kajuty. Před kajutou na nás čekaly připravené naše kufry. Měly na sobě křídou napsané číslo kajuty a někdo stojící u Mikiho kufru zkoušek křídu setřít. To by koukal, kdybychom ho pleskli přes prsty :-).
Při čekání jsme se dozvěděli, že pas potřebovat nebudeme. Takže to asi fakt dělají poprvé a ty 2 autobusu před námi taky neodbavili. Ostatní se tomu zasmáli, mně to celé přijde, no…, neprofesionální. Načetli nám kartu, pořídili fotku a to bylo vše. Pas nám nikdy nikdo nezkontroloval.
Pak jsme zapadli do kajuty 324, která bude na 2 týdny naším domovem. Je hezká, prostorná, dobře vybavená. Celkově mi přijde lepší, než jak vypadala na fotkách.
Dali jsme si dovnitř kufry a zjistili, že se tu nezamyká. Zajímavý koncept a že mi to nevadilo, to úplně říct nemůžu. Vyrazili jsme do lounge na malé občerstvení.
Asi jsme přišli mezi posledními, když jsme se mezi posledními naloďovali, takže jsme to ani nestihli sníst a vypít a už nás hnali do kajut pro záchranné vesty. Člověk by řekl, že dnes už lodě ke dnu neklesají, ale realita se od představy dost liší. Zrovna „naší“ společnosti G Adventures se 23. listopadu 2007 potopila loď MV Explorer. Kapitán byl prý nezkušený, údajně plul do Antarktidy v pozici kapitána poprvé, takže v noci oblastí s ledovci plul moc rychle a neodhadl jeden z ledovců (starý led je tvrdší, než mladý) a náraz do něj loď vážně poškodil. Všechny pasažéry se povedlo zachránit, i když k tomu prý zřejmě přispělo i velmi příznivé počasí. Není tedy od věci dozvědět se, jak si máme v antarktických vodách zachránit krk.
Když jsme se s vestami vrátili do lounge, dali nám přednášku, pustili video, ukázali, jak obléknout Survival Suit a vestu a my si pak oblečení vesty vyzkoušeli. A pak jsme se ve skupině přesunuli na 6. palubu, kde nám ukázali záchranné čluny, vysvětlili, co a jak a propustili nás. Byl čas vyplout…
Na vyplutí jsme se přesunuli nad takzvaný „bridge“, tedy můstek, což je prostor na horní palubě. Vyplutí docela trvalo, hlavně odrazit od mola byl očividně složitější manévr. Pak jsme se otočili směrem k Beagle Channel a vyrazili. Začalo foukat, takže jsem brzy vyrazila do kajuty pro bundu a Mikimu pro mikinu.
Když jsem se vrátila, stála vedle nás starší paní a ptala se, odkud jsme, že máme zajímavý přízvuk. Asi očekávala, že jsme z Ruska, tak to v poslední době všem zní a nedá se zrovna říct, že bychom z toho měli radost, ale dozvěděli jsme se od ní, že už s nějakým Čechem na palubě mluvila. Zanedlouho se objevil vedle nás, zaslechl češtinu, a tak jsme se seznámili s Jirkou. Z povídání nás vyrušila informace, že bude briefing. Jenže já chtěla vidět „Maják na konci světa“, takže chlapi šli sami a já se dívala. Jirka se po čase vrátil, tak jsme kecali a nakonec stihli i konec briefingu.
Odskočila jsem si na WC a pro lahev na vodu a už byl čas na večeři. Přicházela jsem mezi posledními, Miki už mě šel hledat.
Večeře byla výborná. Předkrm uzený losos se salátem, okurkou a avokádem. Rajčatová polévka. Jako hlavní jídlo jsem si vybrala hovězí v houbové omáčce s rösti. A jako dezert bylo cosi jako karamelová panna cotta s banánem.
Po večeři nás čekala „Parka Party“, kde se rozdávaly parky. Než jsme obhlédli velrybu, kterou kdosi v dálce objevil, a než jsem si došla pro péřovou bundu, abych parku zkusila přes ní, málem na mě velikost XS nezbyla, brala jsem poslední. Proč jsme to posílali předem? Na druhou stranu – stejně mám jinou velikost, než jakou jsme nahlásili, původně jsem hlásila XXS…
Mimochodem – ta velryba zřejmě nebyla velryba, na dnešek máme v přehledu viděné zvěře uvedeného mimo spousty ptáků jen delfína – Plískavici jižní (Lagenorhynchus australis).
A pak už to bylo konečně všechno. Však taky bylo už 21:15. U recepce jsme objevili obrazovku s aplikací OpenCPN, která zobrazuje mapu s aktuální polohou, tak jsme to omrkli a zapadli do kajuty.
Něco jsem vybalila, připravila si věci na pohyb po lodi a dopsala deník. Spát jsem šla zase až o půlnoci. Tou dobou už jsme byli z Beagle Channel venku a mířili do Drakeova průlivu. Začínalo to docela houpat, čekají nás 2 divoké dny.
2023-02-10 - Antarktida - Drake Passage
Během noci jsem byla mockrát vzhůru. Vlastně jsem spala jen od půlnoci do 1:30, pak jsem si musela odskočit na toaletu a až do rána nemohla pořádně spát. Začalo to dost houpat, takže jsme ráno vstali o dost dřív, než bylo v plánu, a šli jsme na horní palubu. Cesta byla zajímavá, udržet se na nohách dalo zabrat.
Po návratu do kajuty se mi začalo dělat špatně. Hned jsem snědla Kinedryl, ale asi bylo pozdě. O několik minut později už jsem hledala „blicí“ pytlík. Možná to bylo trochu i z hladu. Každopádně se mi pak udělalo lépe, takže jsem se šla nasnídat, protože to prý taky funguje – nemít prázdný žaludek.
Brzy po snídani měl John přednášku o delfínech a velrybách. Jen bohužel John je Američan, což mi značně komplikuje porozumění. Asi to byl i důvod, proč se mi začalo chtít spát, takže po přenášce jsem si dala v kajutě na pár minut šlofíka. Probudil mě rozhlas a v něm Heidi, která upozorňovala na další přednášku od 10:30.
Heidi je Kanaďanka žijící v Tasmánii a rozumím jí mnohem víc. Navíc jsem byla docela odpočatá. A překvapivě mi nebylo špatně, tak jsem si to užila.
Po přenášce jsme se skočili do kajuty převléknout do teplého a v 11:30 jsme se s Heidi a Johnem sešli na zádi 5. paluby kvůli sledování ptáků. Kromě několika albatrosů a/nebo buřňáků jsme ale nic neviděli.
Ve 12:00 jsme to rozpustili, zase se převlékli a šli na oběd. Obědy jsou podávané bufetovou formou, takže je možné si vybrat preferované jídlo. Po ranní nevolnosti jsem se nechtěla moc přejídat, pro jistotu, tak jsem volila spíš dietně.
Po obědě jsme se přesunuli do kajuty a já si dopsala deník. Podle GPS už máme za sebou třetinu Drakeova průlivu. Chvílemi je to tedy peklo, občas mi vlny přijdou opravdu velké. Ale prý to nic není, jde o velmi klidný Drakeův průliv – prostě „Drake lake“, nikoli extrémní „Drake shake“ :-). Jonathan to označil za stupeň dva z deseti. Pravda, nehoupe to nijak dramaticky, ale na nevolnost to stačí.
Jakmile jsem dopsala deník, nastavila jsem si budík a šla si lehnout. Samozřejmě jsem okamžitě usnula. Nevím z čeho, ale už jsem tak unavená, že mi to houpání ve spánku nevadí. A mimochodem – nevolnost je prý taky nejlepší zaspat.
Od 14:15 byla další přednáška od Marka, což je fotograf. Moc novinek jsem se nedozvěděla, ale bylo super si to všechno osvěžit.
Pokračovali jsme přednáškou Heidi, tentokrát o tučňácích. A jako poslední měla přednášku Katie o ochraně Antarktidy, respektive o Antarctic Treaty (Smlouva o Antarktidě). Dost nás překvapilo, že je v tom Česká republika zainteresovaná. Smlouva byla uzavřena 1. prosince 1959, v platnost vešla 23. června 1961 a Československo bylo od 14. června 1962 vedeno jako „Pozorovatel“. Od 1. dubna 2014 má Česká republika dokonce hlasovací právo. Odteď se považujeme za kontrolní delegaci :-).
Po poslední přednášce byl „recap“ – takové shrnutí dnešního dne a výhled na zítřek. Dozvěděli jsme se mimo jiného, že překročení jižního polárního kruhu se očekává zítra večer. Znamená to, že v neděli oslavím své 40. narozeniny za polárním kruhem!!!
Po shrnutí jsme si odskočili do kajuty a pokračovali na večeři. Jako předkrm byl krevetový koktejl. Mrkvová krémová polévka. Hlavní jídlo bylo buď jehněčí nebo losos. Dala jsem si lososa, Miki jehněčí a v půlce jsme si to vyměnili. Završili jsme to dezertem – roládou.
Osobně bych si tedy už šla lehnout, ale po večeři byl ještě povinný brífink pro kempaře – co smíme, co ne, jak to bude probíhat a taky demonstrace stavby stanu a vybalení „green bag“ se stanovými kolíky, karimatkou a hygienickou vložkou do spacáku. Museli jsme podepsat informovaný souhlas, v podstatě zbavení G Adventures odpovědnosti za cokoli – a to včetně jejich špatného rozhodnutí. Pro Čechy právní peklo, anglo-americký systém je ale zvyklý, ostatní nehnuli brvou. No je to až takhle jednoduché – podepiš, kempuješ, nepodepiš, nekempuješ…
A pak už jsme konečně mohli do kajuty. Dopsala jsem si deník a asi ve 22:15 šla spát.
2023-02-11 - Antarktida - Drake Passage
Budíka jsem měla na 7:30, ale poprvé jsem se vzbudila asi v 6:30. Pořád to ale bylo po nějakých 8 hodinách nepřetržitého (!) spánku naprosto luxusní.
Odskočila jsem si na WC, vrátila se do postele a asi v 7:00 definitivně vstala. Ani špatně od žaludku už mi dneska není. Jaký úžasný den!
Po snídani jsme v 9:15 měli povinný brífink k vyloďování na pevninu, protože je potřeba dodržovat spoustu pravidel, aby náš dopad na životní prostředí byl co nejmenší, takže nevyrušovat zvířata, držet si od nich odstup, nepoškozovat floru, neznečišťovat odpadem – ve větru prý lidem často něco odletí, když něco vytahují z kapsy. Následně jsme dostali instrukce jak se budeme vyloďovat, jak si nasadit záchrannou vestu, jak vystoupit ze zodiacu atd.
Pak jsme si šli připravit věci na biosecurity – všechno vnější oblečení, batohy, brašny na foťák, trekové hole, mačky. Volali nás po skupinách a na místě jsme se každý dostal k někomu z posádky, kdo nám pomohl vyčistit suché zipy, zkontrolovat případné zabahnění atd. V důsledku globálního oteplování totiž hrozí, že bude na Antarktidu zavlečena nějaká nepůvodní flora, která tu může být invazivní – stačí semínko zaklíněné v suchém zipu.
Potom nás poslali do „mud room“, kde jsme v dezinfekci vymáchali trekové hole, mačky a stativ. A Miki taky své pravěké tenisky, které měl už na 6 kontinentech a po domluvě si je prý může vzít i na Antarktidu.
Celé jsme to završili vyzkoušením bot „bog boots“. Vzala jsem si nejdřív velikost 38, byly mi trochu těsnější, ale vadila mi hlavně málo členitá podrážka, která by asi klouzala. Zkusila jsem jiné 38 s drsnější podrážkou, ale byly mi malé. Vzala jsem tedy 39 a druhé v pořadí mi byly dobře. Takže 4. pár v pořadí beru :-).
Boty jsme si dali na svá očíslovaná místa a vše ostatní jsme odnesli na pokoj. Uklízečka nám mezitím stihla uklidit a mně i ustlat. Miki měl na posteli moc věcí. Uklidili jsme všechny zkontrolované věci, já si dopsala deník a bylo krátce po 12:00, takže byl čas na oběd.
Dneska jsem začala výběrem sýrů s krekrem. Vždycky mi to přišlo jako hrozná snobárna, tak to musím vyzkoušet, když mám možnost :-). Pokračovala jsem nakládanými artyčoky a krevetovým salátem. Jako hlavní jídlo jsem si dala tuňákový steak s fazolkami. A konečně jako dezert byl koláč se směsí „berries“ a s pudinkovým přelivem.
Po obědě bylo dost času, protože přednáška začínala až ve 14:30, tak jsme se připojili k Heidi, která venku se skupinou pozorovala ptáky. Na volném moři toho zas tak moc k vidění není, ale viděli jsme spoustu albatrosů a „petrel“ (buřňáků), v 13:49 nějakou velrybu (prý Beaked whale nebo Souther bottlenose whale) a ve 13:55 prvního tučňáka (Tučňák uzdičkový, Chinstrap penguin).
Pak jsme šli na přednášku, ke které jsem si dala jasmínový čaj. Johnova přednáška byla o velrybách humpback (keporkak) a orca (kosatka). Po přednášce jsem se ptala, co za velrybu jsme to po obědě viděli, John z toho měl trochu těžkou hlavu :-).
Pak bylo na programu další pozorování zvěře, tentokrát oficiálně organizované. Docela se ale pokazilo počasí a zvířata nebyla vidět žádná, takže nás Heidi seznamovala s funkcemi dalekohledu a učila nás ho nastavovat. Když se blížil čas další přednášky, šli jsme se posadit do lounge. Tématem byla geologie a přednáška byla mega zajímavá. Bohužel jen víc odborná, takže nějaké věci mi unikly v překladu. Zaujalo mě, kolik Antarktidy, tedy pevninské části, je pod úrovní hladiny moře a tedy kdyby nebyly ledovce, jak malá by Antarktida najednou byla.
Po přednášce následoval „recap“, kde jsme si řekli, co nás, doufejme, čeká zítra – v noci překročení jižního polárního kruhu, asi mezi 6:00 a 7:00 připlutí k Detaille Island a pak vylodění.
Nemůžu uvěřit, že v den mých 40. narozenin opravdu překročíme polární kruh a postavíme se na pevninu!!! Tak jen doufejme v příznivé počasí…
Aktuálně totiž plujeme nižší rychlostí, protože venku je dost hustá mlha – a jak poznamenal Jonathan: „Z minulosti už víme, že mlha a ledovce nejsou dobrá kombinace“ :-).
Potom jsme si zrekapitulovali dnešek. To bylo super, měli na to připravenou novou prezentaci s dnešními fotkami (velryba od Heidi) nebo nákresy pro účely zodpovězení dotazů (malůvky od Keitha). Díky Heidině fotce velryby už víme, že to byla Southern Bottlenose Whale (Vorvaňovec plochočelý). V oblasti se jich prý vyskytuje spousta, ale jen zřídkakdy jsou vidět.
Hned po recapu byla večeře. Jako předkrm jsme měli prosciutto s melounem, poté květákovou polévku. Jako hlavní jídlo jsme zvolili hovězí s britským „pudinkem“, pečenou bramborou, chřestem a mrkví. Asi to byla první špatná volba, protože maso bylo dost tučné. Nakonec byl dezert připomínající větrník.
Po večeři měl přednášku Eric o svém lezení v Himálaji a Alpách. Bylo to trochu nevděčné, protože ráno se brzo vstává a dost lidí přednášku vynechalo. Taky jsme nad tím uvažovali, ale téma mě zajímalo, i když s Antarktidou nesouvisí.
Na pokoji jsem si dala sprchu, umyla si vlasy a dopsala deník. Připravila jsem si několik věcí na zítřejší vylodění a asi ve 22:30 šla spát.
2023-02-12 - Antarktida - Detaille Island a Gullet Channel
Budíka jsme měli na 6:00, ale copak se dá spát, když se v životě člověka děje tolik věcí?!?
V noci jsem byla si dvakrát vzhůru a definitivně se probudila asi v 5:00. Překročení jižního polárního kruhu jsem sice úplně neprospala, ale TEN okamžik jsem nezachytila, protože ho nemám zakreslený v mapě a tedy nebylo podle čeho to kontrolovat.
V 5:19 jsme z okýnka uviděli první velký ledovec. To nás definitivně vytáhlo z postelí, oblékli jsme se, Miki mi popřál k narozeninám a šli jsme na palubu, odkud jsme pozorovali ledovce a nakonec taky zvířata – v 5:46 jsme uviděli velrybu, kterou pak John identifikoval jako humpback whale (keporkak). Objevil se tam i Jirka a popřál mi k narozeninám.
Od 6:30 byla snídaně a pak jsme se pomalu začali připravovat na výsadek zodiacem. Jako první šla skupina Albatros a asi v 8:10 zavolali do mud room nás – skupinu Gentoo. Chvíli jsme čekali před mud room, než nás pustí dovnitř.
Došli jsme ke svým místům, nazuli boty, navlékli záchranné vesty, prošli dezinfekčním bazénkem a čekali na nalodění do zodiacu.
Z boku lodi máme spuštěné malé molo se schůdky, ze kterého se do zodiaců nastupuje. Byly ale dost vlny, takže zodiac „létal“ nahoru a dolů třeba o 2 metry a s nastupováním každému z nás pomáhali 3 lidi.
I jízda zodiacem byla docela dobrodružná, dost to ve vlnách házelo. Za několik minut už jsme ale připlouvali k Detaille Island.
Přirazili jsme ke břehu a Jonathan nám dal několik informací o tom, jak vystupovat a kam na ostrově smíme jít. A pak už přišel čas na ten VELKÝ okamžik!
Maličký krok pro lidstvo, ale OBROVSKÝ pro člověka. V 8:37 jsme přehodili nohy přes okraj zodiacu a sklouzli na pevninu. A je to tady, jsme definitivně v Antarktidě!
Památky: Antarktida - Detaille Island
Další členové týmu nám pak pomáhali vyhrabat se do strmého svahu, odkud už jsme samostatně pokračovali po stezce lemované vlaječkami. Když mi James pomáhal při výstupu, zeptal se mě, jestli náhodou nemám narozeniny. A když jsem mu to potvrdila, tak mi popřál. Jak to sakra ví, že jsem to já?!?
Nejdřív jsme došli k britské Station W. Ta byla v roce 1959 narychlo opuštěna, protože se k ostrovu nedostala zásobovací loď Biscoe. K evakuaci využili psy, které na stanici měli. Uvnitř budovy je to dodnes víceméně ve stavu, v jakém to zaměstnanci opustili, všude jsou oděvy, přikrývky, knihy, hry, zásoby jídla…
Překvapilo mě, že nás nechali chodit uvnitř samostatně. Jen jsme si museli venku pořádně očistit boty, abychom uvnitř nenašlapali a budovu nepoškodili.
Pak jsme došli po značené stezce na vrcholek ostrova, odkud byl krásný výhled na ledovce plující okolo.
Až zpětně mi došlo, že během pobytu na ostrově Detaille se stala jedna unikátní věc. Narodila jsem se ve 13:00. Tady je o 4 hodiny méně, takže to odpovídá času 9:00. V tu dobu jsme byli na ostrově. Jaká byla pravděpodobnost, že ten okamžik opravdu strávím „nohama na zemi“? Zpočátku ani nebylo jasné, jestli vůbec budeme v tento den u antarktické pevniny. Pak se ukázalo, že ano, že nás vítr žene vpřed rychleji. Další upřesnění přineslo informaci, že dnes ráno překročíme jižní polární kruh, takže jsem měla narozeniny oslavit za polárním kruhem. Následně jsme se dozvěděli, že nás čeká tolik očekávané první vylodění...
Na ostrově byli i nějací ptáci (Racek jižní), ale nic podstatného. Ještě jsme se zastavili na malé vyhlídce u Station W, odkud byl zase jiný výhled na ledovce a z dálky byli vidět i tuleni Weddellovy. A pak už byl pomalu čas se vrátit do zodiacu.
Čekala nás druhá část, a to plavba zodiacem po okolí. Před nástupem do zodiacu jsme viděli na břehu i ve vodě tuleně. Jen náš zodiac k nim pak bohužel nedoplul blíž.
Ze zodiacu jsme prozkoumali okolí ostrova, hlavně různé zajímavé ledovce. Na některé lidi při plavbě dost stříkala voda, na nás ne, ale stejně jsme byli dost mokří. Ještě to budeme muset na další výsadky vychytat.
Pak jsme se vrátili k lodi. Vystupování bylo podobně dobrodružné jako nastupování. V mud room jsme se přezuli, sundali vesty, odpípli si příchod a šli do kajuty převléknout se do suchého.
Pak byl chvíli čas, takže nadešel okamžik na mou malou soukromou oslavu 40. narozenin :-). Nafoukli jsme balonky, načnula jsem bonboniéru z Ushuaiy a Miki mi udělal nějaké fotky. Pokračování oslavy večer :-).
Oblékli jsme se a šli na chvíli ven. Byli jsme tam sami, docela hustě sněžilo. Sledovala jsem, jak loď rozráží kry, vždycky to byla dost slušná rána a jedna kra se rozlétla na malé kousíčky.
Ve 12:00 byl oběd. Zase jsem se přecpala, takže jsme si pak dali na pokoji menší siestu, během které jsme si dopsali deníky. Mířili jsme do Gullet Channel.
Když začala být vidět pevnina okolo nás, oblékli jsme se a šli na předek 4. paluby a sledovali jsme, jak proplouváme kanálem. Místy jsme se trochu prodírali ledovými poli. Když jsme zakotvili, šli jsme dovnitř.
V 15:15 měl být zahájen výsadek. Naše skupina Gentoo byla tentokrát první. Jenže jsme asi špatně rozuměli a volali nás asi ve 14:45. Museli jsme si bleskově odskočit na WC a obléknout se. Je s podivem, že jsem v tom fofru zapomněla jen šálu, a ta mi nakonec vůbec nechyběla.
V mud room jsme oblékli boty, vesty a postavili se do fronty. Katie to tam organizovala a když zjistila, že my Gentoo jsme vzadu, poslala nás dopředu k naší skupině. Nástup byl tentokrát mnohem pohodovější, protože v kanálu bylo celkově klidněji.
Památky: Antarktida - Gullet Channel
Naším řidičem a průvodcem byl Keith, takže jsme se cestou dozvěděli různé informace. Viděli jsme obrovské majestátní ledovce s dramatickými a děsivými trhlinami. Zvířat moc nebylo, ale viděli jsme aspoň lachtany antarktické.
Jako Gentoo jsme odplouvali mezi prvními, ale díky Keithovi jsme se rozhodně mezi prvními nevraceli. I když jsme se v Gullet Channel nedostali na pevninu, bylo to super. Vylodění na pevninu ani nebylo cílem, v plánu byl průzkum Gulletu ze zodiaců. Za tímto účelem taky byly výjimečně spuštěny všechny zodiacy.
Po vylodění jsme se převlékli do suchého a dali sušit mokré oblečení. Šli jsme na příď na 4. palubu a zůstali jsme tam až do ohlášeného „recap“ v 18:30. Byli jsme venku v podstatě sami, ostatní seděli v lounge. Kvůli tomu taky o dost přišli. Viděli jsme spoustu tučňáků, vlastně naše první, pokud nepočítám toho jednoho včera ve vodě, a taky lachtana antarktického (Antarctic fur seal). Ostatní vždycky zevnitř vyběhli ven, ale většinou nestihli nic. Ona ta loď sice pluje pomaličku, ale i tak blízké předměty loď míjejí docela rychle.
Dovnitř jsme šli až na 18:30, kdy byl „recap“. Dozvěděli jsme se optimistický program na zítřek a odpovědi na nějaké dotazy. V 19:15 „recap“ skončil a začala večeře. My se šli zase převléct do suchého.
Večeři jsem očekávala netradiční. Včera totiž někdo slavil narozeniny, takže díky tomu vím, že mě dnes při večeři čeká oslava. Však se mě ráno James určitě neptal jen tak pro nic za nic. U „našeho“ stolu už seděl Jirka a na mě tam čekala cedule. Jak věděli, že si zase sednu sem, když je tu „free seating“, to je otázka.
Na uvítanou nám nabídli šumivé víno, což já sice moc neocením, ale Miki s Jirkou tu lahev pokořili, já měla statečně jednu skleničku. Jako předkrm byl smažený sýr. Polévka co do ingrediencí neidentifikovatelná, ale moc dobrá. Jako hlavní jídlo jsme všichni zvolili lososa. No a pak následoval dort. Ve zdejším podání to znamená, že malý dortík se svíčkou přinese přidělený číšník v doprovodu všech ostatních. Samozřejmě u toho zazpívají obligátní „happy birthday“ a po sfouknutí svíčky oslavenci každý číšník pogratuluje.
Udělali nám společnou fotku a pak dort odnesli a přinesli ho nakrájený. Nikdo to celé nijak víc neřešil, takže i já jako introvert jsem to přežila bez úhony na psychickém zdraví :-). Sice mi bylo poněkud trapně, nerada jsem středem pozornosti, ale zpětně to hodnotím jako milé :-).
Chvíli jsme poseděli s Jirkou a pak zaveleli k odchodu. Cestou mi ještě popřál někdo z hostů, ale tím to definitivně skončilo. Nebo ne?
Došla jsem si udělat čaj, zkoukla nástěnku a zamířila do kajuty. Miki šel napřed.
V kajutě byla tma, na posteli na mě čekal dort z ručníků nasvícený LEDkami a ozdobený stuhami a tučňákem. Na zdi visel tučňáčí nápis „happy birthday“ pověšený přes moje obří číslicové balónky, které jsem tam pověsila v poledne. Luxus, tohle se jim opravdu povedlo :-).
Navlékla jsem na sebe pyžamo a plánovala si užít odpočinkový večer. Nicméně venku se schylovalo k zakotvení a okolní scenérie vypadaly působivě, tak jsem přes pyžamo oblékla další vrstvu a ještě jsme šli ven.
Scenérie už byly naštěstí neměnné, tak jsme o nic nepřišli. Všechno jsme obhlédli, vyfotili a vrátili se do kajuty dopsat deníky.
2023-02-13 - Antarktida - Horseshoe Island a Pourquoi Pas Island
Budíka jsme měli na 6:30, ale zase jsem se probudila dřív. Oblékla jsem se a šla ven, protože jsme pluli k Horseshoe Island. Bylo krásné počasí.
Když jsme zakotvili, byla od 7:00 snídaně. A po snídani nás čekal výsadek na pevninu. Skupina Gentoo byla tentokrát až poslední a přišlo mi, že naloďování nějak trvalo, takže na ostrov jsme se dostali až asi v 9:30.
Památky: Antarktida - Horseshoe Island
Dostali jsme na výběr, jestli chceme jít na trek, což je asi 300 výškových metrů, a tedy snad hezčí výhledy, nebo se chceme vylodit u britské Station Y. Kdo stihne trek rychle, toho pak odvezou ještě ke Station, ale opačně to nejde. A tak jsem vyslala tichý vzkaz svému kolenu a nechali jsme se odvézt na pláž, kde trek začínal.
Hned u pláže byl kousek od vyznačené cesty tučňák adélie (kroužkový), takže jsme si zapsali čas blízkého setkání v 9:37.
A pak už jsme vyrazili vzhůru. Díky trekovým holím to šlo poměrně snadno, ale kvůli početnému zastavování na focení také dost pomalu. Navíc jsem zase jednou špatně šlápla, ale koleno po chvilce přestalo bolet, takže asi dobré :-).
Nahoru jsme došli asi v 10:15, tedy po avizovaných 40 minutách. To zas není tak špatný čas, na to, že jsme se pořád rozhlíželi a fotili. Dole svítilo sluníčko, ale cestou se zatáhlo, takže výhledy nakonec nebyly až tak úžasné.
Svah byl pěkně kluzký, takže sestup byla trochu groteska. Taky se pod námi místy propadal sníh, přičemž podle instrukcí po sobě máme takovou díru zahrabat, protože pokud do ní spadne tučňák, neumí z ní vylézt.
Zpátky dole jsme byli asi v 11:00, takže jsme dodrželi časy, které nám orientačně dali průvodci. U břehu byl druhý tučňák, tentokrát o dost akčnější, tak jsme si ho při čekání na zodiac užili.
Na protějším břehu u Station Y jsme se vylodili v 11:15 s tím, že poslední zodiac odjíždí ve 12:00. prošli jsme si Station Y, což nám zabralo asi čtvrthodinku. Prý jsme na to měli 3 minuty :-). Během dalších 20 minut jsme prozkoumali přilehlou pevninu, užili si výhledů na ledovce a pořídili spoustu fotek.
V 11:50 jsme se s dalšími 4 lidmi nalodili na poslední zodiac a zamířili zpět. Jenže náš řidič Rex nás nemohl ochudit o Crabeater seal (Tuleň krabožravý). Ve vysílačce sice zazněl pokyn, že se zodiacy mají vrátit k lodi, ale on odpověděl, že se vrátíme, až si uděláme malou pauzu :-).
Pak už jsme ale opravdu jeli zpět. Ze zodiacu jsem vystupovala jako předposlední. Při výstupu se mi v zodiacu povedlo spadnout, protože zase byly dost vlny a houpalo to.
V mud room jsme očistili boty a šli se převléknout do suchého. Asi ve 12:30 jsme se konečně dostali do jídelny na oběd.
V mezičase jsme vytáhli kotvu a zamířili k Pourquoi Pas Island, kde jsme se pak vylodili pomocí zodiaců na Bongrain Point. Miki se mi vracel pro trekovou hůl, takže dorazil až o zodiac později.
Památky: Antarktida - Pourquoi Pas Island
Povalovali se tam lachtani antarktičtí. Průvodci nám vyznačili cestu ke kolonii tučňáků kroužkových (Adélie penguin), kde jsme pak strávili hrozného času. Kromě spousty živých tučňáků jsme jich viděli také několik v různých fázích rozkladu, stejně tak nějakého lachtana/tuleně. Příroda je tady opravdu nekompromisní.
Až když už všichni začali odcházet, šli jsme taky a zjistili, že je vyznačená slibovaná stezka na vrcholek, ze kterého je vidět ledovec. Tak jsme se tam vydrápali, i když stezka byla strmá a kluzká, kameny se sesouvaly. Cestou jsme viděli spoustu různých zajímavě zbarvených kamenů a lišejníky.
Když jsme pak čekali na pobřeží, až se sejdou i ti nejposlednější z nás, sledovali jsme tučňáky na pláži. Několik jich bylo ve vodě, někteří se snažili do vody dostat, jiní chtěli ven. Nakonec jsme se tam sešli všichni zbývající, ale trvalo opravdu dlouho, než nám zavolali poslední zodiac, protože jsme všichni pozorovali a fotili tučňáky.
Zodiacem jsme se vrátili na loď, očistili boty, dali sušit oblečení a nabít baterie. Zazálohovala jsem fotky, dopsala deník a šla na chvíli ven.
V 18:15 byl brífink na další den, takže venku jsem moc nepobyla. Brífink byla tentokrát rychlovka, neb nás čeká ještě jeden dost zásadní výsadek.
V 18:30 byla večeře, dnes podávaná bufetovou formou. A byla na jihoamerický způsob, takže plná lokálního jídla. Pomyslnou třešinkou na dortu byly churros.
V mezičase jsme se vrátili k Horseshoe Island, jen do zátoky Lystad Bay. Už tam kotvila nějaká „Developing Antarctic Project“. My zakotvili kus od ní a po večeři posádka vyrazila na průzkum.
Něco před 20:00 nás zavolali do mud room. Miki tradičně nebyl oblečen, takže nám to docela trvalo. Na 2. palubě jsme si vyzvedli spacáky a přesunuli se do mud room. Zbývalo vzít si boty, vestu a postavit se do fronty. U „check-outu“ si Keith podle seznamu zkontroloval, že máme výsadek zaplacený a pak už stačilo se „odpípnout“, že jsme pryč z lodi.
Nasedání do zodiacu bylo o něco vtipnější, než normálně. Všichni jsme táhli batohy s věcmi a ten obrovský spacák. Naštěstí moře bylo trochu klidnější, tak to s námi tak neházelo.
Brzy jsme přirazili ke břehu, dostali instrukce, že stan si máme postavit kdekoli v prostoru vyhrazeném vlajkami a dostali jsme stan a v zeleném dry bagu zbylé příslušenství – stanové kolíky, karimatky a vnitřní vložky do spacáku.
Postavení stanu pro nás byla hračka, problém jsme měli jen s jeho přesným natočením, abychom z něj měli hezký výhled. A trochu nám nešly upevnit stanové kolíky, ve sněhu to moc nedrželo.
Když byl stan postavený a věci uvnitř, porozhlédli jsme se po našem improvizovaném kempu. Dostali jsme instrukce, jak používat přenosnou toaletu a pak byla nějaká menší hudební produkce. Tu jsme vynechali a sledovali jsme, co dělají tuleni Weddellovy povalující se po okolí, malá skupinka tučňáků kroužkových a nějací ptáci (Buřňák obrovský).
Když to v tábořišti začalo řídnout, šla jsem do stanu, abych si to tam připravila a zahřála. Nakonec jsem ale usoudila, že nebudu riskovat noční cestu na WC a šla jsem ho použít hned. Soukromí se samozřejmě očekávat nedá, zadek jsem vystrčila na půlku kempu, ale aspoň ti posedávající po okolí se otočili.
Nedaleko postával i Miki s Jirkou, tak jsem se u nich pak zastavila. Sledovali jsme, jak se na nás valí mlha a během minutky začalo sněžit, takže jsme zapadli do stanu, ať nejsme celí mokří.
Ve stanu jsme vše dopřipravili a já si dopsala deník – celou tuhle stránku jsem psala ve stanu na Horseshoe Island! :-) Dopsala jsem ho asi ve 22:08, udělala poslední přípravy, nějaké fotky ze stanu a šla spát.
2023-02-14 - Antarktida - Neny Fjord a Stonington Island
Večer jsem usnula překvapivě bez problémů, ale v noci mě probudila zima, karimatka a spacák zespodu moc neizolovaly. Přioblékla jsem druhé podkolenky a bundu, přičemž jsem ve spacáku „ztratila“ rukavice, takže jsem pak po tmě dlouho hledala, kam mi zapadly. Pak jsem sice znovu usnula, ale stejně jsem nad ránem cítila zimu.
Probudili jsme se asi v 5:15 a pomalu začali balit – sebe i stan. Ostatní už byli dost napřed, takže jsme odjížděli až předposledním zodiacem. Venku byl poprašek sněhu a dál sněžilo.
Na lodi jsem si dala horkou sprchu, připravila si teplý čaj a v 7:00 začala snídaně.
Ze snídaně náš vyrušily orca/killer whales (kosatky). Takže jsem z restaurace seběhla na 4. palubu a vyběhla ven, kde jsem pak zůstala tak dlouho, jak to šlo. Měla jsem jen tričko a mikinu, ale v kapse rukavice, takže mi nic neuniklo. A bylo to naprosto úžasné!!!
Když nás kosatky opustily, vrátili jsme se k našim studeným snídaním. Postupně se trousili další a další, většina z nás s dost připitomělými výrazy :-).
A pak už jsme mířili do Neny Fjord. Chvíli jsem posedávala v kajutě a dopisovala deník. Myslela jsem, že se zahřeji, ale jak je mým zvykem, klepala jsem kosu dalších několik hodin.
Památky: Antarktida - Neny Fjord
Během dopoledne jsme dopluli do Neny Fjord, kde jsme zakotvili. Z lodi byly krásné výhledy a voda byla relativně klidná. Ideální příležitost na „polar plunge“.
Dobrovolníky čekal jeden významný skok. Poté, co průvodci vše ověřili a připravili, připravil se i fotograf Matt. A pak už zavolali lidi ze 2. paluby, ať přijdou do mud room. My jsme další dění sledovali oknem z kajuty. Brzy přišel na řadu první „dobrovolník“ a po něm zástupy dalších.
Když zavolali nás, dostavili jsme se v plavkách do mud room. Sundala jsem si tam svrchní oblečení a postavila se na konec fronty. Ta ale byla tak dlouhá, že mi doporučili se zase obléct, protože mi pořád byla hrozná zima.
Před dveřmi z lodi nám dali kolem pasu pás s lanem. Byl samozřejmě mokrý, takže jsem málem zmrzla. A když jsem udělala krok ke dveřím, foukal odtamtud příšerně ledový vítr. Ale pak už to naštěstí šlo naštěstí ráz na ráz – zapnout foťák, sejít schůdky, vyslechnout několik instrukcí, jako neskákat moc blízko a že vpravo je fotograf. A pak… skok.
Ve zlomku vteřiny jsem zapomněla, že se mám natočit k fotografovi a jen jsem výkřikem vyplašila zvířata až v Ushiaie. Po domluvě jsem ale směla udělat několik temp, takže jsem si nakonec i trochu zaplavala. Udělala jsem takové maličké kolečko, dohromady asi 15 temp.
Zvládla jsem doplavat zpátky k molu, ale byly trochu vlny. Ven mě vytáhli ani nevím jak, stačilo jim podat ruce a stoupnout na první schod. Odvázali mě z lana a uvnitř přese mě přehodili nahřátou osušku a sundali mi pás.
Z logiky věci mi pak mělo být teplo, ale mrzla jsem dál. Mikiho jsem skákat neviděla, to bych umrzla úplně. Taky vypadal, že mu není zrovna teplo :-). Zdrhal tak rychle, že ho museli volat zpátky kvůli sundání pásu.
Na zahřátí byly připravené nějaké panáky, ale to jsem si nedala. Možností byla i sauna, ale já se jen těšila do suchého. V kajutě jsem si tedy dala teplou sprchu, umyla si vlasy a vyfénovala. Pořád mi byla zima.
Na chvíli jsem šla ven, protože jsme zakotvili u Stonington Island. V okolí byly úžasné ledovce a udělalo se krásné počasí.
Ve 12:00 byl oběd a po něm už jsme čekali na ohlášení výsadku na Stonington Island. Naše skupina Gentoo je dnes druhá, tak jsem šla do kajuty vše připravit a v rámci čekání jsem si dopsala deník. Miki se tentokrát zvládnul připravit včas, takže v mud room jsme byli rychle a zodiacem odjížděli namixovaní s předchozí skupinou Albatros.
Památky: Antarktida - Stonington Island
Na Stonington Island jsme nejdřív došli k bývalé britské „Station E“. Cestou jsme viděli několik tučňáků. Základna je nepřístupná, takže jsme si ji prohlédli jen zvenku. Katie nám tam k ní předala několik informací.
Pak jsme vylezli na menší skalnatý vrcholek nad základnu. Byl odtamtud krásný výhled na ledovce v okolí ostrova a přilehlou pevninu.
Vrátili jsme se zpět k základně, obešli ji a po oblázkové pláži zamířili ke druhé základně „East Base“. Ta je americká, přišla mi trochu větší, ale zase byl v jejím okolí mnohem větší nepořádek.
Za budovami jsou dokonce zrezlé zbytky dvou tanků nebo nějakých pásových vozidel či co to je. Viděli jsme tučňáky i nějakého lachtana. Miki zaznamenal cosi o zastávce na pevnině, ale té „pevninské“, prostě „mainland“. Zatím jsme vždy byli „jen“ na ostrovech.
Došli jsme k místu na nakládku zodiaců, už tam byla dost fronta. A zodiac ne a ne přijet. Na začátku fronty se řešilo, proč to tak trvá, ale k nám se ta informace nedostala. Postávání ve frontě jsme si krátili sledováním okolních ledovců, viděli jsme dokonce odpadnout menší kus.
Když zodiacy dorazily, vešli jsme se až do druhého. Popojeli jsme kanálem mezi ostrovem a pevninou okolo spousty krásných ledovců a vylodili se na pevninu.
Podle instrukcí jsme tam měli strávit jen 5 minut, ale nakonec jsme tam strávili 30 minut. Vylodili jsme se v 16:07 a odpluli v 16:38. On to stejně nikdo nehlídá a většina lidí se nikde moc nezdržuje, takže se v tom počtu vždycky ztratíme. Faktem je, že expediční tým má v tomhle dost pochopení, však sami na začátku říkali, že chápou, že každý chceme venku strávit co nejvíc času. Spousta lidí to tak ale nemá, což mě překvapuje. Tím spíš ale mají průvodci pochopení pro ty z nás, kteří se snaží využít každou minutu.
Ono nejen, že jsme si chtěli udělat několik fotek, ale samozřejmě se i porozhlédnout. Když už jsme byli na odchodu, objevili jsme Weddell sealy, takže jsme se zase zdrželi. Bylo nádherné počasí, slunečno, klidná voda.
Se zodiacem nám zastavili u jedné kry, na které se povalovalo hned několik tuleňů. Zodiac se mohl přiblížit, tak jsme je měli doslova jako na dlani.
Pak už jsme se vrátili na loď. Dali sušit vše mokré a šli na přední palubu, protože bylo opravdu krásně. V 18:30 byl „recap“, fakticky ale brífink na zítřek.
Bohužel už nepokračujeme dál na jih. Původně zmiňovali, že to jeli v prosinci a nic tam není. Definitivním hřebíčkem do rakvičky je ale prý předpověď počasí, které má být v příštích 4 dnech špatné. Proto musíme pryč, víc na sever, za bouře bychom se odtud nemuseli dostat – Gullet je navigačně složitý i při dobrých podmínkách a vnější vody Adelaide Island jsou vlastně otevřený oceán. Našim zítřejším cílem je Lemaine Channel.
Pak jsme dostali info o tom, jak G Adventures přispívá na zdejší ochranu přírody. Když to vysvětlili, vyhlásili info o chystané aukci a tombole, přičemž výtěžek má jít na ochranu.
Následovala večeře. Po ní jsem zazálohovala fotky a „oslavili“ jsme dnešního Valentýna. Pak jsem si dala sprchu a oblékla pyžamo. Venku bylo krásně, tak jsme nakonec neodolali, a ještě si vyšli na 6. palubu koukat se na sluncem osvětlené hory a ledovce.
Nakonec jsem si dopsala deník, log book a asi ve 23:00 šla spát.
2023-02-15 - Antarktida - Lemaire Channel
Jelikož jsme dnes „at sea“, tedy na moři, a kvůli počasí se přesouváme na sever, byla snídaně až od 8:00. jenže my si včera zapomněli nařídit budíka a protože je volnější program, nebyl ani „wake-up“ call. Takže jsem se probudila až v 9:05 a Miki v 9:15. snídaně jsme zmeškali, naštěstí tu není problém sehnat něco i jídlu, a tak tak jsme stihl přednášku o „seals“, tedy tuleních a lachtanech.
Po přednášce jsme šli na chvíli ven a nakonec si užili spousty humpback whales (keporkaků) přímo v okolí lodi. Byl to úžasný zážitek!
V 11:00 byla přednáška od Katie na téma „Shacklton’s Endurance Expedition“. Bylo to zajímavé a napínavé a když Katie popisovala útrapy té skupinky nezdolných chlapů, bylo v sále hrobové ticho.
Od 12:00 byl oběd a po něm jsme zalehli do knihovny a pokoušeli se sestavit si tabulku „seals“, protože čeština ta zvířata rozlišuje úplně jinak – na tuleně, lachtany, ale i rypouše nebo lobodony.
Ve 13:00 začínala přednáška Makra na téma nastavování foťáku. Docházka byla dost žalostná, ale já nějaké jeho rady rovnou vyzkoušela.
Ve 14:15 jsme pokračovali přednáškou Heidi na téma „Krill“, což je česky prostě kril. Přišlo mi to, že je to něco jako plankton, ale spíš vypadá jako kreveta. A v Antarktidě kril slouží jako potrava téměř všem.
Asi v 15:00 se venku začínaly objevovat krásné scenérie a Heidina přednáška končila, tak jsme se v kajutě pořádně oblékli a následující 2 hodiny strávili na horní palubě. Původně plánovaná přednáška Keitha o klimatu byla zrušena, protože k Lemaire Channel jsme dorazili asi o hodinu dřív a všichni byli venku.
Památky: Antarktida - Lemaire Channel
Během těch dvou hodin, které jsme strávili venku, jsme propluli úzkým Lemaire Channel. Je lemovaný vysokými horami a samozřejmě spoustou ledovců. Občas to byly dechberoucí scenérie. Cestou jsme potkali v protisměru plující loď Fram společnosti Hurtigruten. A v rámci odpoledního občerstvení jsme měli horkou čokoládu s Bayleys a dortíky. Vychutnali jsme si je na palubě s tím úžasným výhledem. Taky jsme poprvé viděli Gentoo penguins (Tučňáky oslí), dokonce i ve vodě.
Asi půl hodinky jsem se zahřívala uvnitř a před 17:30 už jsem zase byla venku. Asi v 18:00 jsme potkali další velryby. Byly tak blízko!
Brífink a recap v 18:30 jsem stíhala tak tak. Zjistili jsme program na zítřek a v rámci recapu byly zodpovězeny různé dotazy.
Zase jsme proplouvali krásnými místy, takže večeře od 19:15 byla spíš na obtíž. Většinu času jsem strávila nalepená na okně.
Po večeři jsme šli zase ven. Asi ve 20:30 jsme se přesunuli do kajuty, ale asi za tři čtvrtě hodiny jsme byli zase venku. Z lodi byl totiž úžasný výhled na západ slunce a okolní nádherně nasvícené hory. Kotvíme na dohled od Damoy Point, kde se nachází britská stanice.
2023-02-16 - Antarktida - Wiencke Island a Goudier Island
Budíka jsme tentokrát měli nastaveného hned dvakrát, neb Gentoos jsou dnes první a tedy opravdu nechceme zaspat. Když byl v 7:00 wake-up call, už jsme byli na cestě na snídani, která byla také od 7:00.
Snídaně nám zabrala asi 20 minut, pak jsme se šli do kajuty připravit a na zavolání naší skupiny, ke kterému mělo dojít v 8:00, už jsme čekali před mud room, takže sotva Keith ohlásil Gentoo, vpadli jsme dovnitř :-).
Logicky jsme byli v prvním zodiacu a já dokonce nastupovala jako první.
Cestou k pláži jsme minuli několik ledovců a na břehu hnízdiště nějaký „tern“. Česká jména budu muset dohledat později… A pak jsme přistáli na Damoy Point.
Památky: Antarktida - Wiencke Island
Na pevnině jsme zase dostali brífink od Jonathana a mohli vyrazit. Nejdřív k chatě, což je britská stanice. Katie nám dala nějaké info, očistili jsme si boty a prošli se uvnitř. Chata vypadá narozdíl od těch předchozích nějak používaná, opravené a zvenku natřená nějakou světle oranžovou barvou. Dovnitř jsem vstupovala jako šestá. Prý jsme první návštěvníci od renovace.
Když jsme prozkoumali chatu, vyrazili jsme po vlaječkami značeném okruhu. Nejdřív jsme se vydrápali na nejvyšší bod, což byla v hlubokém sněhu docela makačka nahoře byla kolonie tučňáků a taky krásné výhledy. Na protisvahu byla vidět rovina, která sloužila jako letiště, respektive ranvej.
Pak jsme pokračovali k níže položené kolonii tučňáků. Naše stezka umožňovala omrknout dvě obydlená skaliska. Na obou hnízdili tučňáci, většinou už měli mláďata, ale Miki viděl i vajíčko. Ostatně – skořápky se povalovaly všude kolem.
Strávili jsme tam spoustu času, v podstatě co to šlo. Odcházeli jsme mezi posledními a celkově na ostrově strávili 2,5 hodiny.
Zodiacy, které odjížděly dřív, zastavovaly ještě u pobřeží, kde se váleli Leopart seals. My se bohužel zastavili jen u hnízdiště „terns“, tentokrát na delší dobu, ale mezi ledovce a k tuleňům jsme nejeli. Asi jsem je viděla z dálky, když jsme byli ještě u tučňáků, protože mě na ně upozornily zodiacy. Miki si jich ale nevšiml vůbec.
Na loď jsme se dostali asi v 11:20. dali jsme sušit mokré oblečení a já si v mezičase prohlédla fotky a trochu dopsala deník. Konečně jsme taky dopili likér Dulce de Leche koupený v Tierra del Fuego NP.
Ve 12:00 byl oběd. Mezitím jsme se přesunuli o kousíček vedle, v podstatě do vedlejší zátoky Port Lockroy, kde jsme zakotvili.
Po obědě jsme šli omrknout výhled z venkovní paluby, udělali jsme si pár fotek a zapadli dovnitř, ať nám neunikne hlášení o výsadku. Já se pomalu převlékla, ať si to oblečení vyhřeju a není mi pak zima. Dopoledne jsem docela promrzla. Dívali jsme se z okna, protože na všech okolních ostrovech byli tučňáci, a já si zase dopsala deník.
Podle hlášení bude ve 14:00 přednáška a ve 14:20 začne vyloďování. Naše skupina Gentoo je tentokrát až poslední, s tím budeme muset něco dělat, protože nákup nám zabere spoustu času…
Na palubu nám dorazila zaměstnankyně pošty a od 14:00 měla asi čtvrthodinovou přednášku o historii i současnosti. Spoustu jsem toho už věděla, ale i tak to bylo super – hlavně díky spoustě zajímavých fotek.
Když přednáška skončila, volali skupinu Humpback. Šli jsme se připravit a když bylo hotovo, zcela nefér jsme se přidali ke skupině Weddel. Nijak se to nekontroluje a čas strávený venku je tu k nezaplacení, takže prostě trochu podvádíme. Na druhou stranu – než jsme se vypravili, volali další skupinu. A nutno podotknout, že spousta lidí naopak svůj čas nevyužívá, z pevniny zpět se často ti, co dorazili až po nás, vrací dřív, než my – a to i když se držíme své skupiny.
Památky: Antarktida - Goudier Island (Port Lockroy)
Chvíli to tedy vypadalo, že pojedeme nejdřív na Jougla Point, protože na Goudier Island je plno. Na ostrov totiž smí naráz maximálně 60 lidí a dovnitř do budovy muzea a pošty maximálně 30 lidí. Někdo to ale poplet a naštěstí nás opravdu vysadili na Goudierověš ostrově. Trochu jsme se rozkoukali, omrkli zdejší tučňáky a po vyčištění bot jsme vstoupili do budovy Base A.
Nejdřív jsme si prošli muzeum, které zabírá většinu poměrně velké budovy. Ve zdejším „souvenir shopu“ jsme udělali slušný nákup. Mířili jsme tam s tím, že nic není moc drahé a koupíme si všechno, co budeme považovat za zajímavé. Bylo to dost odvážné odhodlání, ale jaká je šance, že se sem někdy vrátíme, že…?
Obchod je zaměřen hlavně na suvenýry z Port Lockroy než obecně z Antarktidy. Tak jsme vzali knihu o Port Lockroy, certifikát, dvě mapy, magnetku, dvě nášivky, háčkovanou vločku a pohled. Jde o britskou základnu, takže ceny jsou v librách. Po přepočtu na dolary to vyšlo na 125,66 USD. Většinou tu na konci sezóny mají problém s drobnými, takže jsme zaplatili 130 USD a zbytek jim nechali.
Pak jsme napsali pohled, společně ho hodili do zdejší poštovní schránky a šli ven. Byla tam spousta tučňáků. Miki uklidil věci do batohu, já fotila, pak jsme si udělali nějaké společné fotky a pozorovali tučňáky.
Na celou návštěvu ostrova jsme měli 45 minut, a protože jsme dorazili pozdě, strávili jsme tam jen 50 minut. Do zodiacu jsem nastupovala poslední. Zodiac nás pak převezl na nedaleký Jougla Point, kde žije spousta tučňáků a kormoránů Vysadili nás tam v 15:40 a odjížděli jsme tím posledním z posledních zodiaců asi v 17:20 poté, co už naši poslední skupinku průvodci vyzvali k odchodu. Nutno dodat, že ostatní už tou dobou byli na lodi, ale kdo chtěl, tomu tu průvodci poskytli opravdu hodně času. Troufám si tvrdit, že spousta lidí tráví venku možná jen polovinu času, co my. A přijde mi, že průvodci jsou nadšení, když je někdo nadšený, takže kde to jde, dají nám dost času. Takže my jsme dnes venku, respektive na pevnině, strávili asi 300 minut, tedy 5 hodin. Není to kdo ví jak moc, ale je to maximum, co se z toho dá „vytřískat“.
Na lodi jsme dlouho čistili boty, protože z Jougla Point jsme je měli od tučňáčího trusu neskutečně zaprasené :-). Pak jsme dali sušit mokré oblečení a než jsme se rozkoukali, bylo 18:15. V 18:30 byl recap.
Na recap jsem si vzala čaj. Při úvodním brífingu jsme se dozvěděli program na zítřek. Tak jsem zvědavá, jak se to povede, protože počasí zatím drží, prý „něco“ (asi tlak?) tu bouři drží nad oceánem, takže my tady máme hezky.
V rámci recapu došlo k zodpovězení několika dotazů a pak už byl pomalu čas na večeři.
Šli jsme do kajuty pořádně se obléknout, protože nás čeká barbeque na venkovní palubě. Jídlo bylo vynikající, ale v podstatě okamžitě studené. K pití jsme na uvítanou dostali svařák, ten jsem nechala Mikimu. A na stole byla obligátní voda, které se ale tentokrát nikdo ani nedotknul.
A jako dezert byla mimo jiného karamelová zmrzlina, tomu jsem navzdory té zimě, nebo snad právě díky ní, nemohla odolat. Jak trefně u stolu poznamenal jeden Američan – „This is the southernmost bargeque in the world“.
Miki tam dál seděl, já šla do kajuty. Hlásili poslední možnost nechat si dát do pasu místní razítko. Nechtěla jsem, nesmí se to. Celé odpoledne jsem odolávala a nechala si dát razítko jen do notýsku. Ale nakonec jsem čapla pas a budu doufat, že si toho nikdo nikdy nevšimne. Odteď mám totiž v pase tučňáka :-).
Pak jsem si došla do „computer room“ a na flashku si zkopírovala fotky z polar plunge a několik dalších. Většina, co ostatní sdílí, je ale spíš nepoužitelná.
Nakonec jsem navlékla pyžamo, abych si už v klidu dopsala deník. O chvíli později jsem přes pyžamo natahovala lyžařské kalhoty a upalovala na 7. palubu. Proplouvali jsme totiž skrz Neumeyer Channel. A i když byla nízká oblačnost, výhledy stály za to. Nebo možná právě proto.
Když se začalo stmívat, zapadli jsme do kajuty, zazálohovala jsem fotky, konečně dopsala deník a prohlédla si, konečně v klidu, koupené suvenýry.
2023-02-17 - Antarktida - Rongé Island a Orne Harbour
Budíka jsem měli zase na 6:30. V 7:00 byl wake-up call a snídaně. Ta nám zabrala asi 20 minut.
Počasí je dnes docela špatné, řekněme bouřlivé. Dost fouká vítr a jsou velké vlny. Až jsem se bála, aby nám dnes nezrušili vylodění. Ale nestalo se, „jen“ nás v hlášení upozornili, že kvůli vlnám se bude valit voda přes zodiacy a že budeme „completely wet“ a máme si vzít voděodolné oblečení. Prý to bude „exciting“ a čeká nás „tru antarctic experiance“ :-).
Pomalu jsme se připravili a když volali první skupinu, začali jsme se taky sbírat. Nabrali jsme co voděodolného šlo, hlavně tedy pláštěnky, které jsou dlouhé a tedy se na nich v zodiacu i sedí a nebudeme mít tedy mokrý zadek. Tolik :-).
Ostatním dneska vylodění dost trvalo, takže jsme asi nakonec spoustu lidí předběhli. Plavba na George’s Point na Rongé Island byla překvapivě klidná, čekala jsem divočinu, ale tu jsme si užili jen při nástupu.
Na George’s Point jsme měli vyznačené stezky v okolí skal, které byly plné tučňáků. Našli jsme mezi nimi i několik chinstrap penguins (tučňáků uzdičkových), které my jsme zatím neviděli.
Všude se taky povalovala spousta Fur Antarcti Seal (Lachtanů antarktických).
Zase jsme tam strávili spoustu času a to navzdory počasí. Foukal dost silný vítr a sněžilo. Z ostrova jsme ale i tak odjížděli až poslední a dokonce s několika členy posádky.
Zpáteční cesta už byla divoká, uhoupaná, uskákaná a ucákaná. A vůbec neubíhala. Ke konci už jsem měla co dělat, abych se udržela, protože jsem měla úplně mokrou rukavici a tedy i zmrzlou ruku.
Byla jsem docela ráda, že jsem zase na lodi. Rozmrzla jsem docela rychle, ale mokré rukavice podle mého neuschnou ani do zítra. Tu jednu, kterou jsem se držela, jsem musela vyždímat.
Ve 12:00 byl oběd, předtím jsem si jen udělala čaj. Asi ve 12:30 jsme se vrátili z oběda do kajuty a Miki se pokoušel sušit svoje rukavice. Já si dopsala deník a protože mi přišlo jako dobrý nápad nemáčet si další rukavice, snažila jsem se ty svoje usušit taky, abych je mohla použít na cestu zodiacem.
Počasí se naštěstí docela umoudřilo, takže se přesun na pevninu napodruhé dal absolvovat bez pláštěnek. Jako první volali do mud room „extended hikers“, což jsou ti, kteří se chystají k výstupu na Spigot Peak v Orne Harbor.
Ačkoli jsme byli připraveni a do mud room po zavolání dorazili docela rychle, odjížděli jsme až posledním zodiacem. Voda byla opravdu o dost klidnější.
Na pevninu jsme se dostali skoro poslední. Miki připravil trekové hůlky, já si nasadila mačky a vyrazili jsme vzhůru. Zbytek lidí, kteří přijeli předchozími zodiacy, už byl daleko před námi. Zastavili se až u kolonie chinstrap penguins, kde si fotili tučňáky a čekali na nás. My pak logicky moc času na tučňáky neměli.
Pak jsme sv hadovi stoupali vzhůru pěkně napříč svahem cik cak. Základ by byl super, ale strmý svah, hluboký sníh a hlavně gumové boty mi přišly jako absurdní kombinace.
Vydrápali jsme se do sedla pod Spigot Peak, kde byla možnost sestoupit na opačnou stranu hřebene do Orne Harbor. Myslím ale, že všichni pokračovali vzhůru. Výstup byl hodně strmý a kluzký, měli jsme s tím občas dost co dělat.
Shora ale byl krásný výhled na zátoku Orne Harbor plnou ledových ker. Z výšky jsme ve vodě viděli i nějaké velryby a ve svahu pod námi tučňáky. Výhled byl tedy super.
Jen jsme nemohli úplně na vrchol, protože byl kamenitý a bez sněhu a po kamenech kvůli ochraně mechů a lišejníků nemáme chodit.
Sestup byl místy dost masakr, ale přišlo mi, že jsem jediná, kdo s tím má nějaký problém. Samozřejmě jsem špatně šlápla a bolelo mě koleno. Zatímco jindy se při běžné chůzi během chviličky vzpamatuje, tady mě vinou setrvalé námahy bolelo celou cestu.
Při sestupu jsme si užívali výhledů na Orne Harbor. A taky jsme v sedle viděli tučňáka uzdičkového (chinstrap penguin).
Asi nebyl nejlepší nápad, abych s kolenem absolvovala trek v takovém terénu, ale byl to náš teprve druhý výsadek přímo na Antarctic Peninsula. A dlouhý, na rozdíl od toho prvního. No a taky poslední, protože tímto se loučíme se sněhem a ledovci a míříme na Shetlandy.
Z pevniny jsme odjížděli předposledním zodiacem. Ani nám to nedošlo, jinak bychom si mohli pobyt ještě o několik minut prodloužit. Na lodi jsme dali všechno sušit, spodní triko jsem měla od výstupu úplně propocené.
Dala jsem si rychlou sprchu a trochu vyfénovala mokré vlasy. Miki šel rovnou ven, protože jsme hned vypluli. Já se pak oblékla a vyrazila taky, ale časem mi začala být zima, tak jsem si šla dát čaj a venkovní scenérie jsem pozorovala oknem. Viděla jsem ve viděla seala a různé tučňáky.
V 18:30 byl brífink a recap. Dozvěděli jsme se program na zítřek a v rámci recapu při odpovídání na dotazy i národnosti, které jsou na palubě – samozřejmě Američani, Kanaďani, Australani, Zélanďani, Britové, Číňani, ale také Belgičani, Švýcaři nebo Japonci. A my. A to samozřejmě není vše.
V 19:00 byla večeře. Šli jsme si sednout na pravobok lodi, abychom si užili posledních výhledů na antarktickou pevninu. Přisedli si k nám dva Australani, takže hlavně Miki si trochu popovídal. Rozhodně to dává větší smysl, než jíst u jednoho stolu s Jirkou. Člověk se aspoň dozví něco o světě. Během večeře jsme viděli tři lodě a různá zvířata.
Po večeři jsem se šla pořádně obléknout a vyrazila na záď na 6. palubu, odkud byl výhled na Antarktidu, kterou jsme nechávali za námi.
Seděla jsem tam víc než hodinu, postupně zapadlo slunce a začalo se šeřit. Když už mi začala být opravdu zima, šla jsem do kajuty. Zazálohovala fotky a sedla si k oknu, kde jsem psala deník a koukala ven.
Jakmile jsme vyjeli zpoza zákrytu ostrovů, které lemují antarktický poloostrov, začalo to slušně houpat. Nárazově jsme měli rozkmit až 15 °. A po několika dnech v klidných vodách nám v kajutě popadalo několik věcí. Mikimu asi nebylo moc dobře, šel si po chvíli lehnout. A já šla chvíli po něm, asi ve 23:00.
2023-02-18 - Antarktida - Deception Island a Snow Island
Budíka jsme měli zase na 6:30, ale ani po 7,5 hodinách spánku jsem rozhodně nebyla vyspaná. Celou noc byly vlny a občas to dost houpalo, tak jsem byla každou chvíli vzhůru.
Před snídaní jsem ještě zaběhla na 7. palubu, ale byla mlha, tak nebylo moc vidět. V 7:00 jsme šli na snídani. Snědli jsme ji rychle, abychom byli co nejdřív zpět na palubě.
Asi v 7:30 nám kapitán udělal malou otočku z vnější strany Deception Island, odkud byly vidět strmé skály a tuleni/lachtani a tučňáci na břehu. Byly jich tisíce! Z lodi ale bylo vše dost z dálky. Pak už jsme zamířili k průplavu Neptune’s Bellows mezi oběma částmi ostrova a asi v čase 7:45 – 8:00 jsme průplavem propluli. Je opravdu úzký, ale nepřijde mi, že by byl navigačně až tak složitý, zas TAK úzký totiž není.
Zakotvili jsme ve Whaler’s Bay, která nese jméno po zdejším lovu velryb. Tou dobou už jsme ale byli v kajutě a připravovali se, protože jdeme první.
Byla jsem připravená rychle, takže do mud room jsem zamířila hned, jak nás zavolali. Miki tam dorazil až ve chvíli kdy už jsem byla připravená, tak mě poslal napřed. Ocitla jsem se tak druhá ve frontě na první zodiac. Nevím, jak to Miki stihnul, ale nastupoval jako poslední do prvního zodiacu.
Po přistání v 8:30 nám dal Jonathan instrukce a spolu s Heidi jsme vyrazili na kratší výšlap na nedaleký kopec Ronald Hill.
Šla jsem pomalu. Jednak mě po včerejšku trochu bolelo koleno, tak jsem potřebovala mít kontrolu nad tím, jak došlapuji, no a taky jsem se chtěla rozhlížet po okolí, což kvůli složitosti terénu za chůze nejde. Ostatní nahoru skoro vyběhli, do okolí se ani nepodívali, nahoře udělali několik fotek a běželi dolů. Přemýšlím, co z toho mají… My tam dorazili asi v 9:00.
Když jsme se dost vynadívali, zamířili jsme dolů a obhlédli zdejší budovy – například hangár, ve kterém prý ještě před 10 lety stálo letadlo! Dnes je v hangáru jen nepořádek a asi od vandalů česky (!) nastříkaný nápis odkazující na Československo.
Postupně jsme omrkli hangár, různé cisterny na velrybí tuk i palivo a také zbořené domy. Do všeho jsme směli nakouknout jen zvenku, protože to hrozí zřícením.
Na pláži byli tuleni/lachtani, nějak se tam prali a tři se „rozeběhli“ k jedné naší skupince, takže Katie musela naše lidi bleskově zahnat.
Když jsme si prohlédli všechny budovy a zvířata, pokračovali jsme po pláži plné sirných výparů. Místy skrz ně ani nebylo pořádně vidět. Přes pláž tekly pramínky teplé, místy až horké vody a dost teplá byla místy i mořská voda. Kdo by čekal v Antarktidě termální prameny…
Došli jsme až k velrybářským člunům, v jejichž okolí se povalovaly také velrybí kosti a pozůstatky nějakých dřevěných příbytků. Když jsme si to všechno prohlédli, vydali jsme se zpět k zodiacům.
Na pláži jsme pozorovali Gentoo Penguins a tuleně/lachtany. A pak nás vyzvali, že už musíme jet, takže jsme naplnili poslední zodiac a asi v 11:15 Deception Island opustili.
Na lodi následovalo obligátní sušení a převlékání. Ani jsme se pořádně nestihli podívat, jak znovu proplouváme skrz Neptune’s Bellows. Sice jsme stihli vyjít na zadní palubu, ale byla mlha a tedy nic moc vidět.
Mikiho jsem našla v baru, jak tam poslouchá někoho hrajícího na bicí. A já objevila šipky, tak jsem si chvíli házela.
Ve 12:00 byl oběd. Miki odnesl teplé věci do kajuty a připojil se ke mně v restauraci. Najedli jsme se docela rychle, už ve 12:30 jsme byli v kajutě. Venku nebylo nic vidět, takže jsem čas využila k zazálohování fotek a dopsání deníku.
Mířili jsme k poslední zastávce naší antarktické cesty – Snow Island. Podle plánu jsme tam měli dorazit asi ve 14:00, ale připluli jsme cca ve 14:15. Posádka okamžitě spustila schůdky a zodiacy. Přijdeme do pekla a karma nám to vrátí, ale prostě nebylo zbytí a trochu podvádíme a jedeme s předchozí skupinou. Přece jen - je to poslední výsadek v Antarktidě!
Byli jsme připraveni tak rychle, že jsme jeli hned prvním zodiacem a kupodivu ani nikoho nezdržovali a neblokovali, protože kdybychom nejeli, zodiac by musel čekat na své obsazení.
Díky tomuto úskoku, říkejme tomu správně podvod, jsme se na Snow Island dostali už ve 14:35, tedy minimálně o půlhodinu dříve, než jsme měli.
Hned jsme šli k Jonathanovi, který nám ukázal zdejší trávy, což jsou vlastně jediné rostliny, mimo mechů a lišejníků, které v Antarktidě rostou. Pak jsme šli po značené cestě po pláži a sledovali spoustu seals. Viděli jsme i několik chinstrap penguins a konečně měli dost času si je prohlédnout. Jonathan na průzkumném zodiacu pak objevil další zvířata ve vedlejší zátoce – samce elephant seals (rypoušů sloních) – takže jsme tam došli.
Kapitán avizoval zhoršení počasí, však taky po celou dobu naší návštěvy pršelo, takže jsme měli za úkol nalodit se brzo. Zase jsme odcházeli skoro poslední, odjížděli předposledním zodiacem asi v 16:30.
Byli jsme dost mokří, tak jsme se hned šli do kajuty sušit a tedy převléknout. Pak jsme se bleskově přesunuli do lounge na odpolední svačinu, kterou nám většinou ostatní snědí. Tentokrát jsme to stihli. Miki si tam odchytil Johna a trochu ho vyzpovídal, takže máme trochu jasněji v názvosloví tuleň/lachtan a vlastně i rypouš a lobodon, čeština to má prostě jinak. A taky že v Antarktidě umí růst i zavlečené rostliny, John nám dokonce došel pro knihu, ve které nám to ukazoval.
Chvíli jsme poseděli a přišlo hlášení z můstku, že se máme za 45 minut připravit na větší swell, což je jakési vzdmutí vody. Pro zjednodušenost jsou to prostě vlny, jen se chovají trochu jinak. A že prý si máme uklidit volně ložené věci v kajutách a máme si vzít léky na nevolnost. No bezva…
A tak jsem došla pro Kinedryl a rovnou si jeden vzala. Jeden nikdy neví, tak ať si ho zas neberu moc pozdě… Nějakou dobu jsme poseděli v knihovně a studovali knížky. Pak jsme si v computer room stáhli nějaké fotky od ostatních a na chvíli se uklidili do kajuty, kde jsem chvilku dopisovala deník.
Od 18:45 byl recap, jelikož není brífink na zítřek, bylo to rychlé a od 19:00 byla večeře.
S těmi vlnami to bylo mega vtipné. Jedna opravdu velká způsobila pád různých lahví ze stolů a rozlití skleniček. Jestli tohle bude další dva dny, tak potěš…
Po večeři jsme se na chvíli přesunuli do kajuty a čekali na začátek večerního programu – Antarctic Bluff. Akci moderoval John. Keith, Jonathan a Matt vždy vysvětlili nějaký pojem a my měli hádat, jestli je to pravda, respektive kdo z nich mluví pravdu. První odpověď jsme měli špatně, další tři ale už správně. U páté jsme se neshodli, Miki věřil Jonathanovi, já Mattovi, že FUD je „Femine Urinal Device“. Prostě shewee, které jsem měla s sebou třeba v Tibetu. Naše odpovědi se rozešly a já díky tomu měla 4 správné odpovědi. Stejně na tom byli dva další a všichni jsme vyhráli poukaz na láhev vína. Co já abstinent s tím zase budu dělat…
Když bluff skončil, stavili jsme se v gift shopu, kde jsem si za 18 USD pořídila tričko „I survived the Drake Shake Antarctica“. Dneska jsme se totiž konečně dozvěděli, jak to bude s platbou útraty na konci. Na spropitné placené hotově jsou na recepci připravené obálky a instrukce visely na nástěnce a byly nám doručeny i do kajut.
V kajutě jsme si dopsali deníky, zajistili volně ložené předměty a já šla asi ve 22:30 spát.
2023-02-19 - Antarktida - Drake Passage
V noci jsem pochopitelně byla několikrát vzhůru, protože loď se občas dost zhoupla. Logicky se mi ráno v 7:30 ani po nějakých 8,5 hodinách spánku vůbec nechtělo vstávat.
Snídaně byla od 8:00 a naštěstí nebyla tak divoká, jako včerejší večeře. Taky mi nebylo nijak špatně, tak jsem se mohla v klidu najíst.
V 9:15 měl Keith přednášku o antarktickém klimatu, takže jsme se dozvěděli o různých proudech atd. Jen se mi chtělo spát :-).
Potom byla přednáška „Phantom islands“ od Katie. Moc zajímavá a možná zbytečně krátká. Program skončil už v 11:00, takže jsem si odskočila na WC, dopsala deník a trochu si zdřímla :-). Ve 12:00 byl oběd a už ve 12:30 jsme byli zpět v kajutě. Nevím, co nám tu kdo dává do jídla :-), ale zase jsem si šla lehnout. Další přednáška byla až ve 14:30, takže jsem spala minimálně 1,5 hodiny! Dopoledne byla na přednáškách tak třetina lidí, z toho ještě půlka usínala.
Johnova přednáška byla ovšem opět moc zajímavá. Jen mě tedy trochu vzteká to české názvosloví, které je místy trochu mimo. Ale to vlastně angličtina taky :-).
V 15:45 jsme se měli sejít s Heidi a Johnem vzadu na 5 palubě. Byly tam doslova jednotky lidí a jeden pták – albatros.
Pak jsme se šli podívat ještě dopředu a zjistili jsme, že „bridge“ (můstek) je konečně otevřený. A tak jsme zaťukali a byli vpuštěni dovnitř. Na můstku byl v tu dobu „security manager“, který nám předal několik základních informací a nechal nás se porozhlédnout.
Objevili jsme výhled směrem dozadu, plány lodi včetně částí pro nás nepřístupných nebo navigační systém. Brzy po nás přišli další dva lidi, tak jsme chvíli poslouchali jejich otázky a odpovědi a když jsme se vynadívali, šli jsme si po svém.
Od 16:45 měl přednášku James, tak jsme si ji šli poslechnout. V 18:15 byl „recap“, už je to ale dost o ničem, takže jsem čas využila k úpravě fotek pro Marka.
Od 19:00 byla večeře. To je děsná velkovýkrmna tohle! Z večeře jsme pokračovali zpět do kajuty. Jelikož jsem ale měla u sebe flashku, zkopírovala jsem si další fotky, které někdo nasdílel. A v knihovně seděl Mark, tak jsem mu rovnou dala svých 5 fotek do prezentace. Docela jsme se nasmáli, když jsme zjistili, kolik máme v podstatě stejných záběrů. A mě to ješitně potěšilo, že se s profíkem liším „jen“ v technickém provedení. Holt ze svého foťáku bych o moc víc nedostala.
Na 20:30 byl svolán „final exam“ – Antarctic Quiz. Dostali jsme 30 otázek, 5 z nich bylo za 2 body, takže jsme mohli dosáhnout 40 bodů. Na každou otázku jsme museli napsat odpověď a pak si to podle oznámených správných odpovědí opravit a spočítat. Byly povolené libovolné materiály, díky čemuž jsme dohledali spoustu odpovědí. Jenže ve dvou jsme moc neměli šanci, hlavně když někteří měli internet… Spousta lidí to ale postupně vzdala, protože to bylo dost těžké. Přesto se prý letos někomu podařilo dosáhnout 38 bodů! A nejméně prý bylo 6 :-). My získali 23, což na cenu nestačilo. No, ještě že tak, další lahev vína opravdu nepotřebujeme.
Na pokoji jsme si dopsala deník, vyprala několik kousků oblečení, Miki si dal sprchu a uklidil některé věci – trekové hole nebo pláštěnky. Zítra nás čeká balení…
2023-02-20 - Antarktida a Argentina - Beagle Channel a Ushuaia
Budíka jsme měli zase na 7:30. Snídaně byla od 8:00 a Miki před ní ještě stihl dojít ven na palubu. Zrovna jsme totiž vplouvali do Beagle Channel. Já se po snídani šla taky podívat vn. Prý tu žijí velryby, ty jsme neviděli, ale viděli jsme alespoň nějaké lachtany.
Od 9:30 měl Keith přednášku o globálním oteplování. Hlavně srovnávací fotky ledovců byl dost masakr…
Pak jsme zašli do kajuty, dopsali deníky a na 11:15 šli zase do lounge, kde jsme měli brífink k zítřejšímu vylodění. Na brífinku jsme dostali přidělené barvy, na recepci jsme si pak vzali stuhy ve správných barvách. My nejedeme na letiště, jako skoro všichni ostatní, ale zůstáváme v Ushuayi. Naše „skupina“ nafasovala růžové stuhy a bude se vyloďovat jako poslední.
Na recepci jsme pak zkoumali možnosti výletů, protože od Jirky víme, že v Beagle Channel se dají pozorovat tučňáci královští. Takže bychom třeba přeorganizovali náš program a zkusili je někde vidět. Jenny nám pomohla zjistit, kde by se teoreticky mohli vyskytovat, tak to promyslíme.
Ve 12:00 byl oběd. Ani jsem neměla moc hlad, mám pocit, že na jídlo už chodím trochu ze setrvačnosti :-).
Ve 13:00 byla „Sleeping Bags Party“, což je jen neoficiální označení pro výpomoc při balení usušených spacáků z kempování. Stany už měla posádka sbalené. Pak jsme měli víc jak hodinu čas, tak jsem se pokusila si nějak připravit věci na zabalení.
Chvíli jsme taky byli venku. Byli tam hlavně ptáci a viděli jsme i několik lachtanů. Žádné velryby, což se tedy dalo čekat.
Ve 14:15 měl John zajímavou přednášku „Life under foot“ o lišejnících, mechách a nějaké titěrné havěti.
Opět jsme šli ven, sledovali okolní přírodu a do lounge se vrátili až na další přednášku od Katie na téma jak se stát antarktickým ambasadorem. Lidí, kteří Antarktidu navštíví, je totiž tak málo, že by ideálně každý z nás měl využít příležitosti a „vzdělávat“ ostatní nebo nějak pomáhat. Sama jsem zvědavá, jaké možnosti jsou v České republice.
Přednáška byla krátká, tak jsme zase šli ven a čekali na proplutí okolo ostrova Martillo, kde žije kolonie tučňáků a občas se mezi nimi vyskytuje i tučňák královský. Ostrov jsme viděli, tučňáky jen z dálky, jestli tam královský byl, nebyl na tu dálku vidět.
Když jsme minuli ostrov, zapadli jsme do lounge, kde už byla zahájena závěrečná dobročinná tombola. Pro Američany je dobročinnost tak trochu poselství, ale my k tomu asi nemáme až takový vztah a i ceny pro nás nebyly moc užitečné, takže lístky jsme si nekoupili. Z cen bych brala asi jedině šátek s tučňáky.
Po tombole následovala aukce, cílem opět bylo vybrat peníze pro nadaci. Dražily se fotky, osuška „I survived Polar Plunge“ a „highlightem“ byla expediční vlajka, která celou cestu vlála na přídi lodi. Tu bychom brali tak za 100 USD, což je samozřejmě málo. Vydražila se za krásných 300 USD.
A pak jsme zase byli venku. Svítilo sluníčko, ale bylo hrozně větrno. V 18:15 nás čekal závěrečný recap, takové rozloučení a děkovačka. Do stali jsme k tomu i něco na přípitek, já si vyžádala nealkoholickou verzi. V rámci recapu jsme měli také prezentaci fotek, kterou připravil Mark.
Po recapu následovala slavnostní večeře. Jenže jsme zrovna připlouvali do Ushuayi, takže místo na jídlo vyrazila řada lidí na palubu. Když jsme se vynadívali, ještě jsme si odskočili na WC a as asi čtvrthodinovým zpožděním dorazili na jídlo. Jirka nám tam chudák hájil „naše“ místa. Večeře byla super, jako předkrm sushi, žampionová polévka se skořicovou smetanou, jako hlavní jídlo jsme vybrali langustu a dezert byl zmrzlinový dort.
Po večeři na nás na dveřích kajuty čekalo vyúčtování – 18 USD za mé „Drake“ tričko. Miki o doběhnul zaplatit a pak jsme si vzali několik drobností – pas, kartičku, telefon a foťák – a vyrazili z přístavu.
Na lodi nás odpípli, že jsme pryč, ale jinak jsme nikoho nezajímali. U přístavu jsme omrkli možnosti lodního výletu po Beagle Channel, že bychom tím nahradili čtvrteční program.
Pak jsme došli k informacím, kde je zdarma wifi a po nějakých 11 dnech jsme se zase připojili. Jen jsme se ohlásili, že žijeme, zkoukli e-maily a zamířili zpět na loď.
Vyfotili jsme si nasvícenou loď i fotky pohledu zvenku do kajuty, kde v okně straší moje maličkost :-). A pak už byl čas zazálohovat fotky, zabalit a jít spát. Do postele jsem se dostala asi ve 23:00
2023-02-21 - Argentina - Laguna de los Témpanos a Glaciar Viciguerra
Budíka jsme měli na 6:00, což byli čas dnešního wake-up callu. Naskládali jsme zbylé věci do kufrů a před 6:15 je postavili na chodbu, aby nám je vyložili z lodi.
Asi na 6:30 jsme šli na snídani a po ní zpět do kajuty. Připravili jsme si zbylé věci do batohů a tašek a jen čekali, až dojde řada na naši růžovou skupinu v 8:00. povaloval jsem se v posteli a se zavřenýma očima si rekapitulovala, co vše jsme v uplynulých dnech zažili. Bylo toho tolik, vše bylo tak intenzivní, že si to prostě musíme nechat uležet…
Když v 8:00 konečně došlo na naši skupinu, nemohl Miki najít svou kartičku, aby si naposledy odpípnul odchod z lodi. Odcházeli jsme tedy mezi posledními. Američani se tam s každým srdceryvně loučili, my ostatní všem zamávali a s Jonathanem si před autobusem podali ruku. Kufry nám mezitím naložili do busu, my nastoupili a naposled zamávali. A je po všem…
Tedy pro nás. Ne tak pro osazenstvo lodi, které se teď na pár hodin může trochu nadechnout a po obědě začínají znovu…
Autobus nás vyklopil v přístavu na místě, kde jsme do něj 9. února nastupovali. Rozloučili jsme se s Jirkou, došli jsme k informacím na wifi a pak pokračovali k autopůjčovně AVIS.
U AVISu jsme byli asi v 8:30, otevírají v 9:00. tak jsme čekali venku, ale někdo přišel už v 8:52 a rovnou nás začal odbavovat. Dostali jsme trochu dobitého Chevroleta, ani na palubní desce nezobrazuje, kolik má najeto.
Když jsme se naložili, šel kolem nás Australan z naší lodi, tak mu Miki nabídl, že ho svezeme. Nakonec jsme to měli skoro cestou a jemu ušetřili několikakilometrový pochoďák se všemi věcmi. Když jsme ho vyložili, zamířili jsme na začátek treku k ledovci Viciguerra.
Když jsme všechno připravili, Miki zjistil, že mu nejde zamknout auto. Zámek u spolujezdce zlobil, takže nakonec nešly dveře ani zavřít. Celé to skončilo cestou zpět do půjčovny, kde pán „opravil“ dveře u spolujezdce a ukázal nám vychytávku, jak všechny dveře pozavírat. Ztratili jsme hodinu času kvůli absolutně nepoužitelné funkcionalitě. A proč nám to neukázali při vyzvedávání auta, to musí každý znát „vychytávky“ všech aut?!?
Zpět na parkovišti jsme byli něco po 10:00 a měli jsme dost štěstí, že zůstalo volné naše původní místo. Na trek totiž vyráželi desítky lidí. Většinu ale dovezly mikrobusy v doprovodu průvodců a ty ostatní taxíky. I pes množství lidí se nám podařilo špatně zahnout, protože málokdo věděl, kudy jít, a my šli nerozumně s davem. Pak už jsme si dávali pozor.
Na internetu někteří psali, že trasu zvládli za 4 hodiny, na cedulích bylo psáno 8 hodin. Měli jsme dost štěstí na počasí, dopoledne trochu sprcho, ale jinak bylo polojasno. Za dešťů je prý stezka vzhůru bahnitý tobogán. Upřímně – neumím si moc představit, že by to bylo ještě horší. Velká většina stezky byl opravdu bahnitý tobogán. Trekové hole byly poklad, dalo se v předstihu zjistit, kam lze stoupnout, místy byla vyloženě bažina, kam hůlka zmizela klidně v délce 30 cm. Výstup k laguně Témpanos a k ledovci Vinciguerra nám nakonec zabral asi 5 hodin. Dílem za to mohlo všudypřítomné kluzké bahno, dílem moje snaha nepřetěžovat koleno.
Extrémní výstup, kdy jsem trvale proklínala hloupé rozhodnutí, byl odměněn výhledem na lagunu i ledovec. Bylo polojasno, absolutně nádherné počasí. Podle předpovědi mělo pršet, ale pláštěnky jsme naštěstí táhli zbytečně.
Sestup byl o něco rychlejší, zabral nám asi 4 hodiny. Místy to bylo dost peklo a šli jsme extrémně pomalu. Miki se bohužel stejně nevyhnul pádu. Naštěstí to odnesla jen odřená ruka. Stát se to mně, tak si při mém štěstí ruku zlomím.
Poslední kilometr už jsem toho měla docela dost, však to taky bylo 12 km s převýšením cca 600 metrů a v dost extrémních podmínkách. Na koleno jsem dávala extra pozor, což nás v součtu určitě aspoň hodinu času stálo, ale musím to zaklepat, uhlídala jsem ho, nikde špatně nešlápla a nebolelo. To mě víc bolela lýtka od stoupání nebo ramena od trekových holí.
Pak jsme se autem přesunuli na ubytování. Nechali jsme tam věci, já si dala bleskovoui sprchu, převlékla se, od paní uklízečky jsme zjistili heslo na wi-fi a pak jsme sedli do auta a jeli do centra „ulovit“ něco k jídlu. Zaparkovali jsme u přístavu a poměrně rychle jsme zapadli do restaurace Moustachio.
Dost dlouho jsme čekali na usazení ke stolu a pak i na všechno ostatní. Asi jsme měli odejít hned na začátku, mělo nás to varovat, ale hledáním jiné restaurace bychom strávili taky dost času.
Miki si dal místní pivo Cape Horn, já Colu. K jídlu jsme si dali paellu pro dva. Obsluha si byla vědoma, že moc nestíhají, tak nám na konci neúčtovali couvert. Stálo to 11.100 pesos, se spropitným 12.000 pesos. A nutno podotknout, že to bylo opravdu dobré.
Jen mě na konci pobavil číšník, když z naší úhrady dal stranou 1.000 pesos do své kapsy a přidal k tomu stovku, takže do pokladny odnesl přesně těch 11.100 pesos.
Z restaurace jsme odcházeli asi ve 21:45. Pospíchali jsme k autu, neb ve 22:00 zavírají supermarkety. Zamířili jsme do Carrefouru, kam jsme dorazili ve 21:58. Proběhli jsme okolo ochranky, takže by neměla šanci, ani kdyby nás zkusila zastavit. Nezkusila :-).
Vzali jsme snídani, svačinu a pití a už nás vyhazovali. Nákup stál 1.816 pesos, ale na ty drobné se tu nehraje, takže 1.820.
Pak už jsme jeli na ubytování. Dopsala jsem deník, Miki si dal sprchu a ze zvědavosti jsme koukli, kde je G Expedition. Nemohli jsme tomu uvěřit, ale na konci Beagle Channel se otočila a pluje zpět do Ushuayi. Když jsem se asi v 0:30 konečně chystala spát, byla už za chillským Corrales Viejos. Co se asi muselo stát, že se vrací? Před lety měla loď problémy s motory, ale ty má komplet nové… A na extrémní podmínky v Drake Passage to taky nevypadá, nikdo jiný se nevrací…
2023-02-22 - Argentina - Laguna Esmeralda a Ushuaia
Spát jsem nakonec šla asi v 0:30 v očekávání krutého rána. V noci se mi navíc špatně spalo a brzo ráno bylo světlo, tak jsem se probudila a už nemohla usnout. Budík v 7:00 byl extrémně krutý a vůbec se mi nechtělo z postele.
Nakonec jsem se připravili a asi v 8:00 pomalu vyrazili. Na parkovišti na začátku treku jsme byli před 8:30. venku pršelo, tak jsme ještě v autě posnídali a pak se pořádně oblékli a vyrazili.
Stezka byla místy zase hodně rozbahněná, ale rozhodně ne tak hrozně, jako včera. Nebyla ani tak strmá, tak to nijak moc neklouzalo a podmáčená místa se dala přeskákat po kamenech. Trekové hole byly zase k nezaplacení.
Celou cestu pršelo, nakonec jsme navlékli i pláštěnky. I tak jsem si ale užívala výhledy, často vedla stezka v blízkosti říčky, která z laguny vytéká, tak jsme pozorovali tyrkysovou vodu. Jak jsme se blížili k cíli, přestávalo pršet. K laguně Esmeralda jsme dorazili asi v 10:50, tedy po cca 2 hodinách chůze.
Nahoře hodně foukalo a Miki by to asi nejradši hned otočil, ale nakonec jsme tam strávili asi hodinu, popošli kus podle laguny a posvačili sendviče. Mezitím vítr docela rozfoukal mraky a chvílemi krásně svítilo sluníčko.
Ne však na dlouho. Když jsme začali sestupovat, začalo sněžit. Byly to spíš takové drobné krupičky. Čím jsme byli níž, tím to bylo mokřejší. Dole zase regulérně pršelo.
Cestou jsme potkávali desítky lidí mířících vzhůru. V plátěných keckách nebo teniskách, v teplákách a mikinách… nám bylo v pláštěnkách a goretexových botách dobře, ale oni museli být absolutně promáčení.
Díky vybavení mi déšť nevadil a výlet jsem si užila, i když k autu jsem tedy dorazila dost unavená. Na parkoviště jsme dorazili asi ve 14:00.
Jeli jsme do Ushuayi. Po menším rozmýšlení jsme se rozhodli se nejdřív najíst. Většina podniků má přes den zavřeno, tak nám trvalo možná hodinu něco vybrat. Nakonec jsme zapadli do BRIX bar, kde i vaří. Miki si dal Brix Burger, já seafood s rýží. K tomu pomelové Levite a Miki pivo. Zase mu nedali to, co si objednal, pořád prý mu servírují nějaké místní speciály. Podle mě je to ale nejlepší, když je to úplně místní.
Když jsme se najedli, nadešla mise shánění suvenýrů. Jednak nám oproti předpokladům zbývá spousta hotovosti a taky jsme si chtěli dovézt nějaké antarktické suvenýry. V podstatě nic ale nebylo antarktické, vše místní, hlavně z Ushuayi. Nakonec jsem si vzala jen jednu knihu, kterou jsem měla vyhlédnutou už před odjezdem, a 2 dřevěné tučňáky pro přátele. Předcházelo tomu ale prochození většiny centra a všech suvenýrových obchodů, které jsme našli. Hodinu a půl jsme tím ztratili! V mezičase jsem si jen odskočila do infocentra na WC.
Když jsme tedy měli nakoupeno, definitivně jsme se rozhodli zkusit na zítřek domluvit lodní výlet po Beagle Channel. Přemýšleli jsme nad tím od včerejška, kdy jsme zjišťovali možnosti a dnes jsme to tam taky znovu prolezli. Nejlépe vypadal pěší výlet po Martillo Islandu, kde žije kolonie tučňáků, ale společnost Piratours to pořádá až v sobotu.
Zapadli jsme tedy do stánku společnosti Terramar. Prý se neví, jestli se zítra pojede, možná bude moc větrno. Výlet jsme ale rezervovali a za oba zaplatili 38.000 pesos, z toho 15.000 hotově. Původně to bylo na ty suvenýry…
Ráno uvidíme. Ono se nám na ten výlet zas tak moc nechce, protože nevíme, co od toho čekat. Tak to rozhodně Osud, jestli máme jet nebo ne.
Kromě voucheru jsme dostali poukázku na dvě horké čokolády ve Smechén. Na místě jsme kromě toho dostali jako ochutnávku i kousek tabulkové čokolády. To všechno, co měli v nabídce, vypadalo tak hrozně lákavě! Jen tedy ty ceny byly úměrné luxusnímu podniku.
Ze Smechén už jsme pokračovali rovnou k autu a přesunuli jsme se k supermarketu, který máme nedaleko ubytování. Vzali jsme něco k zítřejší snídani a svačině, Miki si vzal pivo a domů balení yerba maté a řezné kotouče do flexy :-), které tu mají extra levné. Zajímavý suvenýr…
Supermarket jsme opustili po 19:00. Popojeli jsme na ubytování, kde jsme vyklidili auto, já vyprala zabahněné kalhoty a umyla boty, dala si sprchu a dopsala deník. A najednou bylo 21:30…
Pak už jsem si jen začala připravovat věci na ranní balení. To bude ostatně trochu groteska – ještě nás čeká den v Ushuayi, večerní odlet, noc na letišti, ranní přelet do Sao Paula, program v horkém Sao Paulu a pak přes Amsterdam domů, do mrazu. A když nic jiného, tak to budou 2 noci bez postele…
2023-02-23 - Argentina - Beagle Channel, Ushuaia a přelet z Ushuaiy do Buenos Aires
Budíka jsme měli na 6:00. A vůbec se mi nechtělo vstávat. Potřebovali jsme ale hodně času na zabalení kufrů, hlavně pro případ, že by bylo nutné je přebalovat. To naštěstí potřeba nebylo, takže zbyl čas i na snídani a odpočinek.
Před 8:00 jsme vše odnosili do auta a v 8:04 vyrazili do přístavu. Tam jsme zaparkovali a asi v 8:18 vpadli do stánku Terramar Turismo, kde nám vyměnili poukázku za dvě jízdenky, se kterými jsme pak směli do přístavu.
U vstupu do přístavu nás nikdo nekontroloval. Nalodili jsme se, do vyplutí zbývala asi půlhodina. Místa k sezení nahoře už byla obsazená, tak jsme zůstali venku.
Vypluli jsme krátce po 9:00 a zamířili k prvnímu ostrovům, které byly obydlené ptáky a lachtany (sea lions). Zjistili jsme, že po vyplutí se smí na dolní palubu dopředu, což bylo lepší, než naše současná pozice na horní palubě, odkud bylo vidět jen do stran. Takže jsme se přesunuli dopředu a nakonec jsme na tom dost vydělali. Ostrovy jsou totiž skalnaté, takže se strmě svažují do vody a kapitán se toho opravdu nebál, najel přídí dobře dva metry od skal a my měli vepředu naprosto luxusní výhled.
Totéž se opakovalo o chvíli později u „Majáku na konci světa“. Kapitán sice loď vždy trochu pootočil, aby bylo vidět i z boků, ale my měli super výhled i tak.
Venku byla navíc dost zima, hodně foukalo. Měla jsem tričko, mikinu, péřovou bundu, expediční parku, lyžařské kalhoty i lyžařské rukavice a bylo to trochu na hraně venku vydržet. Ostatní si ale vždy udělali několik fotek a šli si sednout dovnitř. Já se tam šla jen na chvíli ohřát a pak jsem se zase vrátila ven. Vydělala jsem na tom super místo s širokým výhledem. Viděla jsem spoustu ptáků – kormorány a albatrosy, několik sea lions ve vodě a taky cosi podobného delfínům. Ti tu žijí, ale ploutve se vynořily jen dvakrát, tak jsem nestihla identifikaci. Ostatní jen sledovali, kam se dívám a co fotím, protože sami neviděli žádné zvíře.
Blízké přistání se konalo i na Martillo Islandu u tučňáků, kapitán přídí najel přímo na břeh. Z mého místa mě vyhodila fotografka, která mimochodem fotila dost strašně, že prý „potřebuje moje místo“. Žádná prosba, poděkování… Kyselou poznámku jsem si odpustila, protože ze svého místa už jsem měla vše prohlédnuté i vyfocené. A hlavně – loď tentokrát přistála trochu křivě a na „mé“ straně lodi byli hlavně kormoráni. Procpala jsem se tedy davem přes příď na pravobok, odkud byli vidět tučňáci mnohem lépe. A to nejen magellanští, které jsme viděli poprvé, ale hlavně o dost větší gentoo, které jsem tu nečekala. Jirka tu před dvěma týdny viděl ještě nějakého většího, zřejmě tučňáka patagonského, který je po císařském druhým největším tučňákem. Na toho jsme bohužel štěstí neměli.
Tučňáci byli z lodi vidět docela z dálky, ale jako doplněk nám to stačilo. A ostatní taky vypadali spokojeně – očividně nebyli v Antarktidě… :-). U ostrova jsme byli dost dlouho, tak jsme se docela vynadívali. Jakmile to ale kapitán stočil zpět do Ushuayi, začalo strašně foukat a na přídi se nedalo vydržet. Docela se taky zvětšily vlny, tak by mě zajímalo, jak lidem bylo. Přece jen to celkově bylo 5 hodin na lodi. Spousta cestujících postupně usnula.
Protože tímto úsekem Beagle Channel jsme pluli už třikrát a venku byla opravdu zima, šli jsme si sednout dovnitř. Přisedli jsme si ke Slovákovi a jeho české partnerce, kteří projížděli na motorkách Patagonii. Při vší úctě, fotky měli dechberoucí, však ne nadarmo se tam někdy chystáme, ale Antarktida to není…
Když jsme se vylodili, rozloučili jsme se a zamířili na WC do infocentra a pak k autu. Naším dalším cílem byl malý lyžařský areál pod ledovcem Matial.
Lanovka byla asi rozebraná, nikde nebyla vidět a všude se povalovaly součástky. Trochu jsme si to tam prošli a pak autem sjeli o něco níž na vyhlídku, ze které byl docela obstojný výhled na Ushuaiyu.
Vrátili jsme se do centra, kde jsme za 2000 pesos dotankovali 11 litrů a popojeli na parkoviště, kde jsme se převlékli a já vše přebytečné nacpala do kufrů. Naštěstí lyžařské kalhoty i expediční parky jsou hodně objemné a naducané, ale po zmáčknutí dost ztratí na objemu. Byl to tedy velký boj s oběma kufry, ale vítězný. V nouzi bychom si ty parky museli vzít na sebe, což by znamenalo, že by nám všude mezi Ushuaiou a Prahou jen překážely.
Když bylo vše hotovo, zamířili jsme na letiště, kde jsme zaparkovali na vyhrazeném místě Avisu a v příletové hale na přepážce auto vrátili. Miki šel zpátky na parkoviště s Avisákem na kontrolu a pak jsme se přesunuli na odlety. Zvážili jsme kufry a ten Mikiho měl maličko přes váhu, takže jsem přendala stativ do svého kufru a bylo vyřešeno :-). Miki ten svůj ještě převážil a pak znovu na letištní váze a když bylo vše OK, zabalili jsme oba do folie. Ona asi ničemu nepomůže, hlavně Mikiho kufr už drží pohromadě jen silou vůle a díky extra popruhu, kterým ho přepásáváme, ale už jsme si zvykli to tak dělat, máme pak lepší pocit…
Miki si ještě trochu přebalil batoh a šli jsme na odbavení. Hmotnost byla opravdu v pořádku, check-in agentka se jen podivovala, že nesedíme vedle sebe, tak jsme ji uklidňovali, že je to v pořádku a nemusí si s tím dělat hlavu. To tak, aby nás ještě chtěla přesadit, dvě místa u okýnek jsme si nevybírali jen tak náhodou :-).
Po odbavení jsme omrkli duty free obchod, ostatní obchody (už) byly zavřené. Nic zajímavého neměli, tak jsme šli dál, což znamenalo kontrolu palubní vstupenky a pasu a bezpečnostní kontrolu. Měli jsme spoustu pít, každý plné ikeácké „vemeno“, celé pivo a dobrý litr sladkého pití ve dvoulitrové lahvi. Miki se snažil zjistit, jestli je to OK, rukama nohama zjistil, že ano. Na bezpečnostní kontrole řešili jen pásky a hodinky. Zapomněla jsem sundat ortézu, tak jsem pípala. Měla bych ji sundat a projít znovu, ale jen to zkontrolovali ručně a prý OK. Tak já bych řekla, taky OK, přes tuhle kontrolu bych pronesla i mačetu :).
V hale jsme dali dobít telefony, Miki šel pozdravit Australany, se kterými jsme jeden večer na lodi seděli u stolu a kteří letí s námi. Paní chytla na lodi COVID a celého Drakea prý strávili v kajutě. My s nimi večeřeli poslední den u antarktické pevniny, abychom měli ještě naposled výhled na Antarktický poloostrov, tak to asi bylo naše vůbec nejbližší setkání s COVIDem. Jsem zvědavá, co na to řekne naše imunita. Od chvíle, co to vím, mám samozřejmě pocit, že na mě něco leze. Na letišti byla wifi, tak jsme udělali check-in na lety s KLM. Let ze Sao Paula je neuvěřitelně plný, není volná žádná „dvousedačka“ u okna.
Něco po 18:30 byl zahájen nástup. Sedíme vepředu, tak jsme nastupovali až v poslední skupině. Miki má 6A, já 7A.
Byla docela oblačnost, ale vzlet byl i tak dechberoucí, hory kam se podíváš, ledovce, občas tyrkysová laguna. Jen foťák mi při startu zakřičel, že je plná paměťová karta a Mikimu se vybila baterie. Zatímco já mám vše po ruce a karty jsem bleskově vyměnila, Miki měl smůlu a nakonec jsem mu stejně půjčovala svojí baterii.
Když jsme vystoupali nad mraky a nebylo nic vidět, pustila jsem se do dopsání deníku. Vyrušilo mě jen občerstvení – buráky, cereální tyčinka a k pití jsem si dala Colu. Když jsem deník dopsala, všechno jsem si uklidila a zkusila si trochu zdřímnout. Nakonec jsem s několika probuzeními spala až do přistání.
Před přistáním jsme si užili výhledů na noční Buenos Aires. Z letadla jsme zase vystupovali na plochu a pokračovali autobusem. U výdeje zavazadel jsme si radši počkali, jestli naše kufry náhodou nedorazí. Prý si je vyzvedneme až v Sao Paulu, ale při letu do Ushuayi bylo nutné si je vyzvednout a znovu odbavit, tak nás překvapilo, že teď je to jinak.
Kufry nedorazily. Super, máme o starost méně. Mohli jsme se tedy přesunout na mezinárodní odlety. Vypili jsme nějaké pití, ale zbytek jsme bez sebemenších problémů pronesli, a to včetně půl litru čaje ve vemeni :-).
Následovalo imigrační. Nějak to trvalo, asi se jí nelíbilo, že letíme až za dlouho, ale nakonec nás pustila.
V podstatě rovnou jsme se ocitli u Outback Steakhouse, kam jsme chtěli jít na pozdní večeři v rámci Lounge Key. Když se obsluze opakovaně nedařilo načíst mojí kartu, chtěli to zkusit přes QR kód. A v tu chvíli si servírka vzpomněla, že vlastně mají zavřenou kuchyni a zapomněla nám to říct. Tak jsme poděkovali a odešli.
Usadili jsme se u dobíjecí stanice, dobili mobily i baterky do foťáku, o které měl Miki dnes pořád nouzi. A něco po 1:00 jsem usoudila, že si zkusím na několik hodin zdřímnout.
2023-02-24 - Brazílie - Přelet z Buenos Aires do Sao Paula, Sao PauloPřekvapivě jsem s malými přestávkami spala až do 5:00, ale zrovna odpočatá jsem tedy nebyla. Přesunuli jsme se k naší gate 19, kde byl asi za hodinu zahájen nástup. Čekání jsem taky prospala.
V letadle máme zase místa vepředu, tentokrát 5E a 5F. při vzletu byl krásný výhled na Buenos Aires. Často s láskou vzpomínám na tamní úžasné steaky :-). Okamžitě po vzletu jsme začali točit na sever a nad Uruguayí vlétli do mraků. Tím bylo po výhledu. Navíc začalo svítit sluníčko, tak jsem zatáhla sluneční clonu a let nakonec zase prospala.
Probudila jsem se jen na občerstvení, tentokrát to byl muffin a buráky, k pití jsem si dala Sprite, ačkoli jsem vteřinu předtím řekla, že si dám Colu. Tohle byla moje vůbec nejrychlejší změna názoru :-).
Z letadla jsem díky našim místům byli rychle a díky tomu jsme se vyhnuli frontě na imigračním. Jen tedy brazilský imigrační úředník se celou dobu tvářil, že ho obtěžujeme a proč by nás měl pouštět do země, když tu budeme tak krátce. No, razítka vydal, názor si může nechat pro sebe :-).
Po imigračním jsme si vyzvedli kufry u pásu 219. Přijely trochu dobité, ale zatím zvládají držet pohromadě :-). Zatím jsme ale počtem letišť na cestě domů teprve v polovině…
S kufry jsme se usadili na lavičky u výdeje zavazadel. Nechtěli jsme opouštět neveřejnou část letiště, kde bychom museli věci mnohem víc hlídat. Provedli jsme ranní hygienu, já si dala nabít telefon a při nabíjení jsem si dopsala deník.
Když jsme se zase usadili a já si odložila nohu na kufr, přišel k nám nějaký zaměstnanec letiště a jestli prý může vidět naše pasy. Pak nám začal vysvětlovat, že tam nemůžeme tak dlouho čekat, že musíme projít přec „custom“, ale že udělají výjimku. Nechápu, o co mu šlo. Buď nás měl poslat pryč rovnou a nebo to nechat být.
Každopádně v plánu bylo připojit se k lidem z jiného letu, ale za celé dopoledne po nás nic nepřistálo. Když jsme se tedy v 11:15 sebrali, že půjdeme na jídlo, trochu si na nás smlsnuli. Prostě když děláte něco jinak, jste automaticky podezřelý. Chtěli tedy vidět pasy, museli jsme znovu projít bezpečnostní kontrolou, zrentgenovali nám všechna zavazadla a Mikiho kufr chtěli vidět.
Podle všeho se jim nelíbilo půlkilové balení yerba maté a pytlík kávy. Maté prohlédli, převážili a že můžeme jít, vše OK! Tak hlavně že si pánové zahráli na důležité.
Venku jsme zamířili na Terminál 3, kde jsme měli sraz s Denisem. Ještě že jsme vyrazili včas, s tou kontrolou bychom jinak pomalu ani nestíhali. Na Terminálu 3 jsme si vybrali Bob’s, kde jsme si dali dva burgery, hranolky a pití. Byl to průměr, dost přesolené a stálo to 70 RS, tedy něco přes 300 CZK.
Když jsme dojedli, šli jsme čekat ven na stanoviště Uberu, kde nás měl Denis nabrat. Hlásil příjezd ve 12:30, ale nakonec měl asi čtvrt hodiny zpoždění, prý je hrozná doprava.
Denis se rozloučil s lidmi, které přivezl, nám pomohl se naložit a dal nám svačinu. Pak už jsme vyrazili směr Parque da Cantareira. Poslední úsek silnice do parku byl po nedávných vydatných deštích v hrozném stavu, ale Denis je připraven a silnici jsme projeli. Na bráně za nás zaplatil vstup 30 RS za každého.
Když jsme zaparkovali, přezuli jsme se do trekových bot, když už tedy máme ten Mikiho kufr rozbalený, a já mám boty v jeho kufru. Byl to dobrý nápad, cesta byla bahnitá a kluzká. Šli jsme asi 4 km dlouhý okruh. Na trase byly tři vodopády. V jezírku pod tím třetím jsme se chtěli vykoupat, ale voda byla hrozně studená, tak jsme se jen trochu smočili.
Cestou jsme pozorovali různé rostliny, ochutnali jsme kořen i květ divokého zázvoru, viděli spoustu hmyzu a velkých barevných motýlů. Naštěstí jsme neviděli žádného hada, ale kromě kolibříka bohužel ani žádného ptáka, natož savce. Spoustu jsme toho našli sami – housenky motýlů, nějakou pijavici i toho kolibříka. Denis vypadal docela překvapeně kolik toho vidíme. Holt už máme trochu oko :-).
U třetího vodopádu jsme si po osvěžení dali malý piknik z Denisova občerstvení. Měli jsme od něj vodu, jablko a různé sušenky a oříšky. Ne vše jsme snědli, něco nám zbylo na „horší časy“.
V parku se mi nejvíc líbila původní zpracovna vody, divokost pralesa a těch několik zvířat, která jsme viděli. Z parku jsme odjížděli dvě minuty před zavírací dobou.
Cesta na letiště dost trvala, byly zácpy. Měli jsme ale dost času, tak vše probíhalo v klidu bez stresu. Na letišti nás Denis vyklopil tam, kde nás nabral a za dnešní půlden si vzal 200 USD. Na to, jak levné tu mají pohonné hmoty, je to dost masakr.
Na letišti jsme vrátili do kufru trekové boty, vyndali problémové maté a místo něj tam nacpali mokré plavky. Kufr jsme zabalili za vlezlého nevyžádaného komentáře proč to děláme, když je tam na to služba. No proč… Ze zvyku a kvůli ceně, nás to vyjde na cca 40 Kč za oba kufry. Ten rozdíl radši projím :-).
Zkusili jsme si vytisknout palubní vstupenky a lístky na kufry, ale první terminál vůbec nefungoval a druh vyhodil chybu. Tak jsme si stoupli do fronty na odbavení, která ubývala jen pomalu.
S palubní vstupenkou jsme pokračovali rovnou na bezpečnostní kontrolu a imigrační. Fronty moc nepostupovaly, neb lidi nedávají pozor, neposlouchají a hrají si s mobilem. Na imigračním jsem musela na mobilní slepici zavolat, když na imigračního úředníka opakovaně nereagovala. My se navíc dostali k někomu, kdo se zaučoval, tak to extra trvalo.
Přes duty free shop jsme pokračovali k naší gate 308. chvíli jsme tam poseděli, já si přebalila batoh a pak už volali naši zónu 4, tak jsme nastupovali.
Zbyla na nás dvě místa na prostřední čtyřsedačce, horší už to asi být nemůže. Místo vedle nás navíc nezůstalo prázdné, letadlo je v podstatě plné. Moc jsme se tam nezdržovali a poměrně bry nás auto vystrkalo ze stojánky.
Vzlet byl dlouhý, ale bezproblémový.
Když nám konečně dali sluchátka, pustili jsme si čučňáky. Pardon, tučňáky :-). Penguins of Madagascar. Moc mě to ale nebavilo.
K jídlu bylo kuře nebo vegetariánské těstoviny. Dali jsme si kuře, ale moc mi nechutnalo. Mikimu ano, tak ho rád dojedl. K tomu byl zeleninový salát s ořechy, pečivo se sýrem a dezert jablečný koláč. Dala jsem si pomerančový džus, Miki pivo.
Pak jsme dokoukali tučňáky, já si dopsala deník a uložila se k spánku. Bylo 23:18 místního času.
2023-02-25 - Brazílie, Argentina, Antarktida - Přelet ze Sao Paula do Amsterdamu, přílet z Amsterdamu do Prahy
S nepatrnými přestávkami jsem prospala celý let. Tím, že jsme neseděli u okna, jsem spala opravdu až téměř do přistání. Mimochodem – už dávno jsem se zamýšlela nad tím, že mě překvapuje, že to nevadí, protože pokud by se něco stalo, tak rozespalý člověk rozhodně nebude reagovat na pokyny.
Asi hodinu před přistáním jsme dostali snídani, takovou bagetku s vajíčkem, k tomu ovocný salát a jogurt.
Na letišti v Amsterdamu nás na tranzitu chodby zavedly až k bezpečnostní kontrole. Rozhodně jedné z nejdůkladnějších, jaké jsem zažila. Vadil jim i kapesník v kapse kalhot. Trochu paradox, na to, že jsme zrovna přistáli…
Nějakou dobu jsme poseděli na letišti. Já si k tomu tedy lehla a celé to prospala. Pak jsme šli do Aspire Lounge. Zase jsme si vybrali špatnou, že prý musíme nejdřív projít přes pasovou kontrolu.
S evropským pasem to byla formalita, vzali jsme to přes automatické brány. A pak už po paměti zamířili do druhé Aspire Lounge.
Na recepci jsem jim dala rovnou QR kód z aplikace Lounge Key, protože s kartou mají leckde problém. Díky tomu to proběhlo hladce, jen obsluze nešlo naskenovat můj boarding pas.
Od COVIDu se salonky dost zhoršily. Kromě polévky neměli nic teplého. Ale hlad jsem neměla, tak mi to tolik nevadilo. Zato jsem vypila 4 skleničky Coca Coly :-).
Chvíli před zahájením nástupu jsme šli k naší gate D61 a stejně jsme tam museli čekat, protože letadlo z Helsinek přiletělo pozdě a nestihli ho připravit.
Nástup začal až po čase plánovaného odletu. Ale byl docela rychlý, takže jsme startovali se zpožděním asi 25 minut.
V letadle jsme dostali občerstvení, ale jen jsem vypila Colu, chleba bude asi k večeři :-). Po návštěvě salonku jsem vůbec neměla hlad.
Závěr
Po návratu ze zahraničí jsem zvyklá sepisovat s odstupem času závěr. Nějakou rekapitulaci, kdy „hodím na papír“ všechno, co mě v souvislosti s cestou napadlo. Většinou to sám tak nějak pocitově vyplyne ten okamžik, kdy už jsem připravená to sepsat. Obvykle takovým shrnutím cestu formálně uzavřu a dál už si na ní sama pro sebe přemýšlím tak nějak volněji, aniž bych se snažila z myšlenek vyvodit nějaký závěr. Už si to prostě jen užívám.
S Antarktidou mám velký problém. Bylo to něco tak neuvěřitelného, že si ani teď, začátkem srpna, kdy závěr píši, nezvládám utřídit myšlenky. K psaní závěru se nutím, rozhodně to tentokrát nijak nevyplynulo. Těch zážitků a dojmů bylo prostě tolik, že jsem to ani po těch několika měsících nezvládla zpracovat!
Doprava
Protože jsme byli dost vázání termínem vyplutí lodi, nemohli jsme si zas až tak vyskakovat. Věděli jsme, že chceme dorazit několik dní předem, pro jistotu. Takže odlet v pátek 3. 2. se přímo nabízel. Datum návratu pak vyplynulo z cen letenek, protože ty víkendové byly (logicky) znatelně dražší.
Z letecké společnosti KLM nejsem nijak nadšená, ale z mého pohledu v Evropě moc možností není, když se Air France a Lufthansa samy diskvalifikují neustálými stávkami. KLM nás každopádně dopravilo kam mělo a v čase, kdy mělo, což byl jediný požadavek, který jsme na ně měli :-). Docela slušné jídlo na palubě už byl „jen“ takový příjemný bonus.
S Aerolíneas Argentinas to bylo o poznání horší. Časy letů několikrát změnili, naštěstí nikdy tak zásadně, že by nám to zamíchalo s programem. Co mě osobně vůbec nepotěšilo, bylo nečekané nasazení Boeingu 737 MAX na let do Ushuaiy. Od dvou inkriminovaných leteckých nehod už sice uplynula řádka let, problém je údajně odstraněný a letadla už nějakou dobu létají, jenže za COVIDu toho z mého pohledu moc nenalétala a já z jejich vrácení o provozu prostě nemám úplně dobrý pocit. Na Maťa myslím i normálně, natož když pak musím letět letadlem stejného typu…
Jak je patrné, letadlo se nezřítilo a já samozřejmě vnímám, že mnohem rizikovější jsou všechny ty asijské letecké společnosti, z nichž řada kvůli špatné bezpečnosti vůbec nesmí do Evropy.
Obě auta v Ushuaie jsme měli od Avisu. Většinou se těmhle řetězcovým půjčovnám vyhýbáme, ale tady měli docela fajn cenu, a hlavně se u nich dala objednat použitelná pojistka, ne jak v těch malých bezejmenných půjčovnách. Druhé auto nás sice trochu „potrápilo“ svými vychytávkami, ale odvezlo nás kam bylo potřeba.
A loď? To by vydalo na samotnou kapitolu. Je to stará loď, takže vypadá jako loď. Ne jak ta moderní plavidla, která mi připomínají spíš vesmírnou raketu. Má úžasné barvy, což se extra ukázalo na fotkách z Antarktidy. Je prostě fotogenická.
Na palubě je vše, co by mohlo být potřeba. Třeba i fitko, které jsem kvůli svému zraněnému koleni nakonec vůbec nenavštívila. Restaurace pro plný počet cestujících, lounge na přednášky taktéž pro všechny pasažéry.
A kajuta, která naprosto předčila naše očekávání. Jsem nadšená, že jsme si připlatili za lepší kajutu s větším oknem, protože na Antarktidu prostě chcete pořádně vidět, když už tam jste! Vlastní malá koupelnička, dvě pohodlné postele, stůj se židlí, kde jsem si poctivě psala deník…
Počasí
Letět přes Buenos Aires, nebo vlastně i jakékoli jiné město v Jižní Americe, pro mě bylo dost za trest. Vypadnout z mrazivé Prahy a přistát v tropickém Sao Paulu není nic pro milovníka zimy. Navíc jsme v Sao Paulu den zůstávali, to pro případ, že by byl nějaký problém s naším letem z Evropy, tak abychom nezmeškali lety na jih. Největším problémem se nakonec ukázala tamní teplota. Sao Paulo jsem prostě ve své narozeninové cestě mít nechtěla :-).
Ushuaia nás přivítala klimatem mnohem příjemnějším. Na sluníčku bylo skoro až moc teplo, ve stínu zase chladno. Na výlety značka ideál a déšť mi nakonec taky nijak nevadil, nejsem přece z cukru :-).
Hodně mě překvapilo počasí v Antarktidě. Očekávala jsem zimu, takže jsem běžně nosila triko s dlouhým rukávem, fleecovou mikinu, péřovou bundu a přes to nepromokavou parku. Podvlíkačky a lyžařské kalhoty. Čepici, rukavice, většinou lyžařské, a občas šálu. Třeba na Stonington Island, kde bylo krásné počasí a svítilo sluníčko, mi v tom všem bylo vyloženě horko. Při ostatních výsadcích mi bylo teplo. Jenže součástí programu jsou nejen přesuny na zodiacích, kde fouká a může opravdu hodně cákat voda, ale hodně času jsme trávili na lodi. A tam fouká občas tolik, že je problém se udržet na nohách, takže tohle oblečení bylo chvílemi až málo.
Rozhodně to chce oblečení funkční, teplé a nepromokavé. A pozor na to, že voda je slaná, takže goretexovou membránu tím nejspíš zničíte.
Lidé a bezpečnost
Tohle je oblast, o které po každé cestě píši, ale v tomhle případě je to hodnocení dost na pováženou. Sao Paulo totiž za bezpečné nepovažuji, a protože jsme sami nechtěli riskovat, prohlédli jsme si ho s využitím místního průvodce. Díky tomu, že byla neděle a on nás vozil vlastním autem, jsme ušetřili spoustu času a stihli toho opravdu hodně. Včetně míst, kam bychom se sami na vlastní pěst nevydali a třeba u hlavní katedrály byly jeho instrukce dost jasné – všechno schovejte a jděte dovnitř co nejrychleji.
V Buenos Aires jsme tentokrát byli jen na letišti. Město už známe, takže kdyby byl čas, určitě bychom do města vyrazili.
Oproti tomu Ushuaia je údajně jedno z nejbezpečnějších míst na zemi. Ono je to městečko celé takové poklidné, žije tam ani ne 60.000 obyvatel a v sezóně k nim přibývají tisíce turistů. Domorodci se očividně špatně nemají, nikde nepotkáte bezdomovce, žebráky, nic takového. Nikdo ne nesnaží vás obrat, cena je vždy předem daná a jasná.
Turisti se shlukují v centru města, jen menší počty baťůžkářů bydlí na jeho okrajích. A tam chcípl pes a bezpečnost vyhodnocuji až tak, že by se tam dalo v pohodě spát třeba pod širákem. Kdyby na to bylo počasí :-)
A na lodi? Tak tam se ani nezamykají kajuty a v kajutách není trezor. Tady se prostě očividně nemůže nic stát. V Antarktidě lze potkat jedině tak vědce a zaměstnance, v našem případě to byli dva vědci z Damoy Hut a čtyři zaměstnankyně z Port Lockroy. Jinak jen osazenstvo naší lodi. Několik dalších lodí jsme pak viděli v severnějších částech antarktického poloostrova.
Největším nebezpečím tak jsou divoká zvířata. Těm tu člověk neubližuje, takže se ho nebojí. Vy se ke zvířatům přibližovat nesmíte, ale pro ně limity neplatí. Není neobvyklé, že si vás tučňák přijde prohlédnout z opravdu bezprostřední blízkosti. O dost horší to je, když se k blízké interakci rozhodne nějaký tuleň, který není zrovna nejmenší a má pěknou řádku zubů. To pak mají průvodci na chvíli o zábavu postaráno.
Příroda
Kvůli saopaulskému pralesu jsme na tuhle cestu nevyráželi. Bujná vegetace a široká škála roztodivné fauny mě sice zaujala, ale pamatuji si spíš tamní horko a vlhko.
O moc zajímavější je příroda v okolí Ushuaiy. Zdejší hory jsou součástí slavné Patagonie a i když ledovce či laguny zdaleka nedosahují rozměrů a krásy slavného národního parku Los Glaciales, jsou zdejší scenérie i tak dechberoucí.
Jestli ale něco absolutně nemá obdoby, je to právě Antarktida. Víte, že je tam sníh a led, víte, že tam budou ledovce, kry. Očekáváte, že uvidíte spoustu tučňáků, tuleňů a velryb. Ale je to jedno z mála míst, možná jediné místo, které absolutně předčilo moje očekávání. Těch ledovců je tolik a jsou tak obrovské! Všude plavou obrovské kry, na nich se povalují tuleni nebo tučňáci.
Zvířata vidíte z neuvěřitelné blízkosti. Zatímco všude jinde po světě nezřídka vidíte jen „zadky“ zvířat utíkajících před člověkem (na safari v Africe tolik známé „Back of Africa“), v Antarktidě se na vás ta zvířata přijdou nebo připlavou zblízka podívat. Je libo kosatky přímo u lodi, takže máte pocit, že stačí natáhnout ruku a můžete se jich dotknout?
Pořídili jsme…
- Milka 12.278 fotek a videí
- Miki 7.036 fotek a videí (včetně printscreenů obrazovek)
- Celkem 19.314 fotek a videí
Zajímavosti
Termín, který odjížděl po nás, tedy v den, kdy my jsme se vyloďovali, měl mít stejný itinerář, jako my. Samozřejmě s ohledem na expediční charakter. Jak už jsem psala v deníku 21. února, večer před spaním jsme zaznamenali, že se loď vrací do Ushuaiy. Jak jsme později zjistili, důvodem byly zdravotní komplikace někoho z pasažérů. Zbylé osazenstvo lodi tím přišlo o den v Antarktidě, konkrétně o Jižní Shetlandy. A to měli štěstí v neštěstí, protože platí, že v případě vážných zdravotních komplikací některého z pasažérů se v podstatě musí expedice ukončit a vrátit se do Ushuaiy. V Antarktidě totiž nic jako záchranný vrtulník, který vás vytáhne z průšvihu, není. Stát se to třeba třetí den, tak by Antarktidu neviděli vlastně vůbec, protože by nemělo smysl přeplouvat Drakeův průliv tam a zpět dvakrát. Takže přišli JEN o jeden den.
Co mě hodně zaujalo byla částka, za kterou se vydražila expediční vlajka. Já jsem si do deníku napsala: „Vydražila se za krásných 300 USD.“ Dvojice, která absolvovala ten termín po nás, má v cestopise napsáno: „Vlajka naší expedice se vydražila za 1010 dolarů“.