Kopanina

Město Jilemnice vzniklo někdy na počátku 14. století jako hospodářské centrum rozsáhlého štěpanického panství drženého pány z Valdštejna. Nejstarší historii se pravděpodobně nikdy nepodaří přesně odhalit, protože historické prameny byly z velké většiny zničeny při požárech. Vzhledem ke své odlehlé poloze se Jilemnice rozvíjela pomaleji než poddanská města ve vnitrozemí. Pravděpodobně ji odlehlá poloha uchránila válečných pohrom.
Rozmach města byl výrazně omezen od roku 1492, kdy si Valdštejnové město i panství rozdělili na dvě samostatné části. Z 15. století však pocházejí první zmínky o jilemnických dolech.
Události třicetileté války zasáhly oblast až v roce 1634, kdy město vypálili Švédové. Přesto důsledky války pro město i okolí byly katastrofální. Jilemnice ztratila většinu svého hospodářského zázemí, obchodní svazky byly na léta zpřetrhány. Město zchudlo natolik, že stavba skromné dřevěné školy v roce 1638 a znovu v roce 1683 si vyžádala spolupráci obou částí rozdělené obce a odprodej části obecního majetku. Obchod váznul během celého 17. století, zdejší plátna se nedokázala prosadit na širším trhu. Také pokusy obnovit zdejší těžbu rud se minuly účinkem.
Pronikavý obrat k lepšímu nastal teprve rokem 1701, kdy se obě části panství spolu s městem opět sloučily pod rukou jediného majitele – hraběcího rodu Harrachů. Noví majitelé v prvé řadě pozvedli na světovou úroveň zdejší sklářství a plátenictví. Ze zahraničí nechali dovézt kvalitnější lněná semena a zároveň přizvali zkušené zahraniční odborníky, kteří naučili zdejší lid lepšímu zpracování lnu. Harrachové zakládali četná bělidla, která také poskytovala odpadní látky s úspěchem využívané v zemědělství jako první umělá hnojiva a přispěla tak nemalou měrou ke zvyšování úrovně polního hospodářství. Plátenická sláva města vyvrcholila ve druhé polovině 18. století, kdy se zde tkalo zboží špičkové kvality. Sláva zdejších výrobků daleko překročila hranice rakouské monarchie. Krkonošské muzeum v Jilemnici dodnes chová ukázky ruční příze z počátku 19. století. 296 metrů této příze váží pouze jediný gram! Dodnes se jedná o nejjemnější lněnou přízi na světě. Zvýšený stavební ruch spojený s rozvíjejícím se průmyslovým podnikáním měl však i své stinné stránky. Množily se zhoubné požáry a zvláště krutě postihly město v roce 1788. Tento požár byl největší v historii Jilemnice – popelem lehlo 114 domů a řada dalších v důsledku poškození musela být zbořena.
Roku 1803 a 1838 zasáhly Jilemnici další ničivé požáry, které přinutily obyvatele stavět z cihel a kamene. Během první poloviny 19. století plátenictví zvolna upadalo. Textilní podnikání stále více ovládala moderní tovární velkovýroba, v níž se Jilemnice nedokázala výrazněji prosadit a slibný rozvoj zahájený zvolna ustanul. Teprve ve druhé polovině století se ve městě opět začalo čileji podnikat. Jilemnice byla již od založení osídlená českým obyvatelstvem. Zejména po pádu Bachova absolutismu se Jilemnice stala centrem českých obyvatel Krkonoš.
Se zlepšujícími se dopravními podmínkami se začal rozvíjet turistický ruch. Učitel Jan Buchar si jako první uvědomil význam turistiky. Jilemnice se v té době začala měnit v příjemné východisko do západních Krkonoš. S jeho jménem je také neodmyslitelně spojeno lyžování. Lyže sem přivezl pro své lesní dělníky v roce 1892 hrabě Jan Harrach. Ačkoliv se nejednalo o první české lyže, lyžování se tady ujalo neobyčejně rychle, rozšířilo se do všech vrstev obyvatelstva a Jilemnice se stala nejvýznamnějším českým lyžařským centrem a jistě právem byla označována přídomkem „kolébka českého lyžování“. Ruku v ruce s praktickým využitím lyží se začalo rozvíjet i lyžování sportovní. Již v roce 1893 zdejší lyžaři uspořádali první lyžařský výlet a jen o rok později založili první samostatné lyžařské sdružení v českých zemích a na Slovensku „Český krkonošský spolek Ski“. Z Jilemnice vyšla řada vynikajících lyžařů. Jen zcela namátkou připomeňme tragicky zahynulého Bohumila Hanče, dále pak Jaroslava Cardala, Evu Paulusovou, Stanislava Henycha, Květu Jeriovou - Peckovou atd. Lyžařskou líhní zůstává Jilemnice dosud. Lyžařský dorost je mimo jiné vychováván ve specializovaných třídách místní základní školy a gymnázia.
Slibný rozvoj města pokračoval i v meziválečném období. Přibrzdily jej teprve mnichovské události, jež posunuly státní hranici až do těsného sousedství města a ochromily z velké části místní ekonomické vztahy a v neposlední řadě i turistický ruch. Po roce 1945 zaznamenalo město výrazné proměny. Změnila se především struktura průmyslu. Textilní závody byly zčásti nahrazeny průmyslem strojírenským a průmyslem potravinářským.