Blaník

Území CHKO Blanicko se rozkládá na středním toku Blanice jižně od Vlašimi v blízkém okolí Velkého Blaníku. Výměra území je 4.100 ha. Toto území bylo vyhlášeno 29. 12. 1981 výnosem Ministerstva kultury ČSR. Mezi středočeskými CHKO zaujímá Blaník zvláštní postavení. Jednak je plošně nejmenší, jednak byl a dosud je považován především za území, kde se chrání určitý charakteristický typ krajiny dosud jen málo narušené negativními činiteli.
Ústřední dominantou kraje je památná hora Blaník. Ta je pozoruhodná z geologického hlediska, nehledě k zachovalým lesním porostům. Zhruba uprostřed území se vypíná Velký a Malý Blaník z odolné, mírně usměrněné ortoruly („žuloruly“), která vystupuje na bocích obou vrchů v podobě nápadných skalních výchozů – skalních hradeb – a tvoří mohutné balvanité sutě.
Původně pokrýval celé území les. Dnes je oblast více než z poloviny odlesněna a zbylé lesy přeměněné na jehličnaté kultury. Jedná se zejména o smrkové monokultury.
Krom běžné fauny středočeské kulturní krajiny žije v CHKO dosud řada vzácnějších nebo obecně ohrožených druhů. Ze savců je to vydra, netopýr černý a netopýr velký, z ptáků bramborníček hnědý, jestřáb lesní, moták pochop, potápka malá, sluka lesní a výr. Pozorován byl například orel křiklavý a orlovec říční, z plazů ještěrka živorodá, užovka hladká a podplamatá, z obojživelníků rosnička, skokan rašelinný a čolek horský. Ze silně ohrožených druhů zaslouží zmínky mihule potoční a sekavec písečný. Z bezobratlých například rak říční, motýlice lesklá, vážka jasnoskvrnná. Na Velkém Blaníku žije alpský plž zemoun, horský druh vrásenka pomezní a velmi vzácně i hrotice.
Poblíž 576 metru vysokého vrchu v rezervaci Malý Blaník se nalézají zříceniny poutní barokní kaple sv. Maří Magdaleny zbudované roku 1735. Následkem Josefínských reforem byla roku 1790 zrušena a začala chátrat.
Hora Blaník byla vždy spíše pokládána za kulturní objekt než za hodnotný přírodní celek, kterým nepochybně je a který v tomto směru nemá obdoby v širokém okolí. Podstatná je tradiční popularita Blaníka, jako významné české hory opředené starobylými pověstmi. Pověst o blanických rytířích praví: od smrti svatého Václava minuly celé věky, ale pokoje v naší vlasti nebylo, neboť kolikrát do Čech za tu dobu vtrhl nepřítel! České voje však nikdy nelenily a hrdinně bojovaly proti cizáckým vetřelcům. Ale co by bylo mnohdy platno, když nepřátel často bylo jako kobylek. Takovýto nerovný boj bylo postoupiti i českému pánu Zdeňkovi Zásmuckému, jenž měl svůj hrad nedaleko Louňovic. Místní lid vida, že je zle, uchýlil se se svými stády a majetkem do lesů. “Pane, neubráníme se!“ domlouvali mu i nejstatnější vojíni. „Slyšeli jste, že by Čech někdy z boje utíkal?“, odvětil jim pan Zdeněk a narychlo jal se svými opevňovati se na vrchu Blaníku. Rozpoutala se krvavá seč. Nepřátel už plno brzy leželo pod hradbami porubaných statečnými českými vojíny, kteří vyčepáni bojem a únavou div také neklesli. I potravy se již nedostávalo. “Nic jiného nám nezbývá, než prosekati se!“ Velel pan Zdeněk a již se hnal vpřed na svém oři a jeho věrní s ním. Ale neprosekal se. Padl jako pravý bohatýr, podlehnul i se svými chrabrými druhy. Avšak nepřátelé, místo kořisti ze svého vítězství, pojednou šíleně se dávali na útěk, neznámý strach je pudil a žene je dál a dále za české hranice. Když o tom zvěděli obyvatelé okolních vesniček, kteří uchýlili se do lesů, vrátili se do svých domovů a plni vděčnoti chtěli pochovati padlé české bojovníky. Ale nenalezli ani jediného. Teprve po několika dnech jim zvěstují pastýři, že viděli pana Zdeňka Sázmuckého a jeho chrabré vojsko, kterak vjíždí do Blaníka ve zlatém brnění a v drahocenné zbroji. A tu prý Blaník otevřel se otevřel ještě víc, že bylo lze nahlédnout do jeho nitra, kde spatřili nádherné komnaty, jejichž stěny se leskly jako by byly vykládány drahým kamením. A než se kdo nadál, objevili se na bujných ořích rytíři z vrchu, jakoby někoho očekávali. A dočkali se. Z nebe sjeli jiní rytíři, kteří srazili se v šik, před branou sestoupil bílí oblak a hle-sám svatý Václav z něho vyjel na koni. Korouhve zavláli vzduchem, bubny zavířily, hlahol trub zazníval, ale sotva ticho nastalo, promluvil svatý Václav k českým bojovníkům: „Pojďte, nesmrtelní, neboť nesmrtelnost jsem vám na bohu vyprosil za to, že jste za vlast bojovali a padli pro čest a slávu českého jména. Odedneška já budu vašim vůdcem a s vámi strážcem této drahé země mé a vaší otčiny!“ „A neopustíš nás nikdy víc?“, otázal se světce pan Zdeněk Zásmucký, jenž sestoupil z koně, aby na kolena klesl před svatým Václavem. „Nikdy víc, pokud Čechové budou moji ochrany potřebovati. Pouze v den svého svátku musím navštívit nebe, ale potom vždy se zase vrátím k vám“, promluvil svatý Václav a brána Blaníka se zavřela. Slyšeli tu řeč pastevci mnozí, a aby se přesvědčili, zda svatý Václav se v den svého svátku vrátí do nebe, přespávali celou noc přede dnem 28. září u paty blanické hory. A opravdu, ta o půlnoci se otevřela a zní vznesl se svatý Václav se svou korouhví přímo k nebi. Přejasná zář rozlila se kolem Blaníka, takže zvědavci si museli zaostřit oči. Ale co tyto oslněny neviděli slyšely jejich uši, neboť z nebe zazníval radostný hlahol – to svatí a světice tak vítali našeho velikého světce, jali se jej oslavovati i nadšenou písní „Svatý Václave, vévodo české země“. Avšak svatý kníže od zmíněných dob nikdy se v nebi nezdržel déle jak den a vždy se opět vracel do Blaníka k svým bohatýrům. Ti sice spí, avšak svatý Václav zřídka kdy k spánku se ukládá. A tu ještě se vždy ptá, jakmile procitne: „Je už čas?“ „Ještě ne!“, odpovídá mu anděl, strážný duch této země, jehož sám Bůh dal blanickým rytířům ku pomoci. Ale zvolá-li jednou: „Již je čas! Tisíce nepřátel, svatý vojvodo, zužuje tvé věrné Čechy!“, běda bude těm cizím vetřelcům, kteří odvážili se vniknouti do země svatováclavské. Blanické vojsko vytrhne do boje se svým svatým vůdcem v čele a potom krev těch, jenž chtěli sáhnout na svaté dědictví, poteče potokem a nepřátel ani jeden nevyjde živ ze země.