Terezín

Císař Karla VI. neměl mužské potomky, proto po jeho smrti roku 1740 z jeho rozhodnutí na trůn usedla jeho nejstarší dcera Marie Terezie. Mnozí panovníci s touto situací nesouhlasili a někteří začali s panovnicí válčit. Jelikož obranný systém Rakouských severních hranic byl nedostačující, Marie Terezie a její syn Josef II. rozhodli o postavení pevnosti na soutoku Labe a Ohře. Základní kámen města položil císař Josef II. 6. října 1780. Roku 1782 byl Terezín prohlášen svobodným královským městem, ačkoli jeho stavba trvala až do roku 1791. Na počest Marie Terezie bylo město pojmenováno Theresienstadt. Komplex se skládal ze tří částí, kterými byla hlavní pevnost, malá pevnost a dolní a horní retranchement. Jádro, tedy hlavní pevnost, tvoří protáhlá osmiboká hvězdice s osmi pětibokými bastiony, které jsou spojené vnitřním valem. Kolem celé linie se nacházel hlavní vodní příkop, který bylo možné částečně nebo celý zaplavit vodou. Hradby z vnitřní části lemovala takzvaná krytá cesta postavená po obvodu opevnění. Ostatní ulice byly postaveny zcela rovné a pravoúhlé, ve směru světových stran. V centrální části se nacházelo obdélné náměstí. Budovy mohly být nejvíce dvoupatrové s výškou okolo 14 metrů. Podzemí bylo protkáno spletí minových a naslouchacích chodeb. Malá pevnost měla tvar nepravidelného obdélníku se čtyřmi bastiony. Vnitřní val byl v hlavním příkopu chráněn zdmi sevřenými v tupém úhlu a také přesunutou pevnůstkou sloužící dělostřeleckému postavení. V ose pevnosti byl postaven výběžek, takzvaný šíp, který sloužil k obraně předpolí. Vnější val pevnosti chránila krytá cesta. Horní a dolní retrachement byl tvořen hliněnými valy s vodním příkopem, který byl z vnější strany vyzděn do výšky 2,6 metru. Celý prostor měl sloužit jako tábořiště vojsk v případě válečných tažení a v případě potřeby bylo možné ho zaplavit vodou. Na vnější straně příkopu dolního retrachementu vedla krytá cesta. Celá pevnost byla velkým uzavřeným celkem a přístupná byla pouze šesti branami s padacími mosty.

Delší dobu ve městě pobývali především řemeslníci, kteří udržovali pevnost. Roku 1830 byla v Terezíně zřízena civilní správa. Pevnost nikdy nesplnila svůj účel, protože po vypuknutí francouzské revoluce spory mezi Rakouskem a Pruskem ustoupily do pozadí. Ani když se v letech 1848 – 1849 spory obnovily, nebyl Terezín obléhán. Roku 1879 byla podepsána dvojspolková dohoda mezi Rakouskem a Německem a roku 1882 byla pevnostní funkce Terezína ukončena. Některé prostory sloužily alespoň jako vězení pro revolucionáře.

Po okupaci českých zemí v březnu 1939 se rychle zaplnily existující věznice, proto pražské gestapo převzalo 10. června 1940 Malou pevnost, ve které se rozhodlo zde zřídit věznici. V říjnu 1941 však byl Terezín vybrán pro zřízení koncentračního tábora – židovského ghetta. Již v létě následujícího roku kapacity budov nestačily a obyvatelé města se museli vystěhovat. Roku 1943 byly v Malé pevnosti zahájeny popravy. Během 2. světové války prošlo Terezínem okolo 150.000 lidí. Mnozí odtud pokračovali do vyhlazovacích táborů a asi čtvrtina vězněných zde zemřela. Ještě na samém konci války do Terezína přijížděli vězni. Ti sem zanesli epidemii skvrnitého tyfu, která si i po osvobození vyžádala stovky obětí. Těsně před koncem války 2. května 1945 proběhla v Malé pevnosti největší poprava. Dne 5. května 1945 dozorci opustili věznici a v podvečer 8. května projela Terezínem první sovětská bojová vozidla. V září téhož roku byl zřízen Národní hřbitov. V letech 1945 – 1948 pak sloužila Malá pevnost jako středisko pro odsun Němců. V roce 1946 byl velitel Malé pevnosti Heinrich Jöckel za hrůzné činy odsouzen a následně popraven. Roku 1947 bylo rozhodnuto o zřízení Památníku Terezín. Konec 20. století přinesl zvýšený zájem veřejnosti o historii a Terezín se dočkal rekonstrukce.

V srpnu 2002 postihla republiku tisíciletá povodeň. Dne 15. srpna 2002 přišla od asi 5 kilometrů vzdáleného Labe proti proudu Ohře mohutná záplavová vlna, která celé město zaplavila místy až do výše dvou metrů.