Lidice

První historickou zmínku o Lidicích najdeme v kronice zbraslavského opata Petra Žitavského. Ten uvádí, že vesnici držel kolem roku 1300 bohatý pražský měšťan Pavlík. V Lidicích prý původně byla tvrz, v níž byli roku 1309 vězněni pánové Jindřich z Lipé, Jan z Vartemberka aj.
V následujících dobách byly Lidice součástí buštěhradského panství a patřívaly Bezdružickým z Kolovrat. Od roku 1602 náležely Novohradským z Kolovrat a po nich sňatkem získal panství buštěhradské Julius František, kníže Saský. Po roce 1689, opět sňatkem, získal panství Gaston, velkovévoda Toskánský. Po tomto rodě náležely Lidice rakouskému císaři.
Bezpochyby nejstarší veřejnou budou byl farní kostel sv. Martina z roku 1352. Za husitských válek byl zničen, ale ještě v 16. století zde působili kněží podobojí. Podruhé byl kostel zničen za třicetileté války. Nový barokní chrám nechala v Lidicích postavit velkovévodkyně Marie Anna Toskánská. Kostel byl později mnohokrát upravován.
První zmínka o lidické škole pochází z roku 1713. Tehdy ji navštěvovalo 127 dětí. Měla jednoduché ústřední topení a byla pravděpodobně první tohoto druhu v Čechách. V roce 1824 byla postavena nová jednopatrová škola.
Po zrušení roboty roku 1848 nebyli již lidičtí závislí na držitelích buštěhradského panství. Obec čítala v tomto roce 33 domů a 270 obyvatel. Díky rozvoji průmyslových podniků v Kladně začala vesnice žít v 2. polovině 19. století rušným, ale zároveň těžkým životem horníků a hutníků. Oproti roku 1848 bydlelo v Lidicích v roce 1890 již 506 obyvatel v 50 domech. Roku 1930 měly Lidice 89 domů a 446 obyvatel. V tomto roce prý nebyl v obci žádný Němec, jen jeden obyvatel byl uveden jako „jiné národnosti“. Do roku 1942 se zvýšil počet domů na 112.
Tragickou změnu přinesla okupace Československa. Za účelem tvrdého potlačení vzrůstajícího protifašistického odboje byl v září 1941 jmenován do funkce zastupujícího říšského protektora šéf bezpečnostní policie a bezpečnostní služby SS-Obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich. Osudy lidí zamíchalo rozhodnutí československé vlády v Londýně, kdy byl sestaven plán atentátu na Reinharda Heydricha. Útok československých parašutistů, při němž byl Heydrich 27. května 1942 smrtelně zraněn, přinesl události, které vzrušily celý svět.
Nejasný dopis, který byl zaslán zaměstnankyni slánské továrny, zadržel spolumajitel F. Pála. Dopis vyvolal u kladenského gestapa podezření na spojitost atentátu s rodinou Horákových v Lidicích. Jejich syn totiž byl příslušníkem československého zahraničního vojska ve Velké Británii. Vyšetřováním ani prohlídkami nebyly nalezeny žádné kompromitující materiály. Němečtí pohlaváři však potřebovali vykonat akt pomsty za smrt „vynikajícího muže německého národa“. Tento brutální čin se rozhodli uskutečnit právě na obyvatelích obce Lidice.
Osud malé vesnice s 503 obyvateli se začal naplňovat 10. června 1942 několik hodin po půlnoci. Z rozkazu K. H. Franka bylo tohoto osudného dne 173 lidických mužů na zahradě Horákova statku zastřeleno. Ženy a děti byly převezeny do tělocvičny nynějšího kladenského gymnázia, kde však byly po třech dnech od sebe násilně odtrženy. Kromě dětí vybraných na poněmčení a dětí do jednoho roku byly všechny bez milosti otráveny výfukovými plyny ve speciálně upravených autech v polském vyhlazovacím táboře v Chelmnu nad Nerrem. Ženám byl přisouzen boj o život v koncentračním táboře v Ravensbrücku.
Nacisté přistoupili i k likvidaci obce jako takové. Domy byly vypáleny a poté ničeny plastickými trhavinami. Likvidační četa se nezastavila ani před destrukcí kostela sv. Martina, ani před likvidací místního hřbitova. Veškeré terénní úpravy byly dokončeny v roce 1943 a po živé obci zbyla jen holá mlčící pláň. Do konce války označovaly území Lidic jen vstup zakazující nápisy.
O událostech, které se zde tohoto letního dne odehrály, vypovídá dokumentární film natočený samotnými vykonavateli zločinu páchaného na nevinných lidech. Film je němý, ale dodnes mu rozumí všichni bez rozdílu barvy pleti a jazyka. Tento film sloužil jako dokument č. 379 při soudním procesu s hlavními německými pohlaváry v Norimberku v roce 1945.
Záměr nacistů o vymazání české vesnice z povrchu světa však nevyšel. Zpráva o zničení Lidic obletěla celý svět. Na počest Lidicím byla řada obcí po celém světě přejmenována. Jméno Lidice nesly v té době narozená děvčátka. O novém životě Lidic rozhodla po skončení války československá vláda veřejným vyhlášením na mírové manifestaci v Lidicích dne 10. června 1945. Oběťmi nacistického vraždění se stalo celkem 340 lidických občanů. Po ukončení války se zpět do vlasti vrátilo 143 lidických žen a po dvouletém pátrání také 17 dětí.
V létě 1947 byl 300 metrů od původní vesnice položen základní kámen nových Lidic. Stavba prvních lidických domů započala v květnu 1948. Postupně byla za velkého přispění dobrovolníků z celé republiky i zahraničí vybudována moderní vesnice o 150 domcích. Současně byly postaveny i budovy nynějšího obecního úřadu, pošty, kulturního domu a obchodního centra. Zároveň došlo k úpravě pietního území včetně společného hrobu lidických mužů, stavbě památníku a muzea. Mezi pietním územím a novou vesnicí byl 19. června 1955 slavnostně otevřen tzv. „Sad míru a přátelství“, kde byly vysázeny tisíce keřů růží z různých částí světa.
Iniciativa k založení růžového sadu vznikla v Anglii. Zde 10. června 1954 vystoupil s touto myšlenkou spolek „Lidice budou žít“, jehož předsedou byl Barnett Stross, poslanec britského parlamentu. Tato myšlenka se setkala s podporou v mnoha dalších zemích. Velká Británie darovala tomuto sadu největší a nejkrásnější sortiment růží. Definitivně byl sad založen v červnu 1955. Jeho vybudování bylo svěřeno akademickému architektu F. Markovi. S ním spolupracoval odborný poradce Doc. Dr. B. Kavka a kolektiv dalších odborných pracovníků. Sochařská výzdoba je dílem prof. Stefana a akademického sochaře Hladíka. Zahradnické práce vykonaly Komunální služby města Kladna za vedení zahradníka K. Stříbrného. V roce 1961 byl sad upravován, růže darované jednotlivými státy byly umístěny v jeho středu.
Sad je umístěn na území 3,5 hektaru v nadmořské výšce 340 metrů mezi dřívějšími a nově založenými Lidicemi a svažuje se k jihu ke společnému hrobu popravených lidických mužů.
Základem pro tvorbu sadu byly tzv. sadové barevné kompozice, podle nich byla upravována výsadba. Růže se vysazovaly v určitém uspořádání, při němž se přihlíželo k jejich tvaru, vzrůstu, barvě a době květů, ke kontrastu s pozadím apod. Vysazovaly se většinou ve skupinách na upravené záhony různého tvaru a velikosti. Některé byly umisťovány jako solitéry nebo v menších skupinách na zelený trávníkový koberec. Usilovalo se o vytvoření rozmanitosti nejen v barvě květů od nejjemnějších do velmi výrazných, ale i o dosažení působivého vzhledu keřů z dálky i zblízka.
V Lidickém sadu najdeme růže z Argentiny, Austrálie, Belgie, Brazílie, Bulharska, Československa, Číny, Dánska, Francie, Holandska, Izraele, Japonska, Kanady, Korey, Kuby, Lucemburska, Maďarska, Mexika, Německa, Norska, Nového Zélandu, Polska, Rakouska, Rumunska, Sovětského svazu, Švédska, Švýcarska, USA a Velké Británie.