2025-08-23 - 2025-09-10 - Kyrgyzstán a Uzbekistán

Obsah

Úvod

Rekonstrukce budoucího bydlení je finančně i časově náročná, takže tohle pro cestování ne úplně příznivé období využíváme k návštěvě destinací, které z nějakého důvodu nemůžeme nebo nechceme navštívit sami a „musíme“ tedy vzít za vděk cestovní kanceláří.

Pro mnohé bývá překvapením, že důvodem pro cestu s cestovkou není ani tak bezpečnost cílové destinace, jako spíš místní logistika. Procestovat na vlastní pěst zrovna takový Kyrgyzstán znamená někde půjčit auto vhodné pro zdejší silnice a pak jen doufat, že se nic nestane. Protože pokud ano, rusky, natož kyrgyzsky, neumíme a s angličtinou bychom asi mimo Biškek nepochodili.

Nicméně Kyrgyzstán se letošním cestovatelským cílem stal spíš omylem. Mým dlouholetým přáním totiž byla návštěva Uzbekistánu. Tedy, abych byla přesná, ani tak ne Uzbekistánu, jak spíš Persie. A ano, Persie, to je Írán. Ten jsem měla v plánu navštívit. Jenže politicky příznivá situace pro cestu do Íránu byla v době, kdy jsme ještě neměli odvahu jet tam na vlastní pěst. A když už jsme odvahu měli, už to nebylo úplně vhodné. A situace se jen zhoršuje, aktuálně ministerstvo zahraničních věcí před cestami do Íránu výslovně varuje. Když vezmeme Persii v širším historicko-kulturním kontextu, tak ve středověku zasahovala Persie až do Afghánistánu, Tádžikistánu a částí Uzbekistánu a Turkmenistánu. Z nich mi nejpříznivěji zněl právě ten Uzbekistán, ve kterém leží překrásné město Samarkand, dřívější významné centrum perské říše.

Tak tedy Uzbekistán…

Přímo po Uzbekistánu bychom se hravě zvládli pohybovat samostatně, ale nechtělo se mi jet takovou dálku jen na týden, takže bylo potřeba spojit cestu do Uzbekistánu s některou ze sousedních zemí. A to už z výše uvedených důvodů diskvalifikovalo tuto cestu ze seznamu těch, které chceme absolvovat sami. Ty přesuny mimo Uzbekistán by byly nesmírně organizačně náročné…

Zájezdů do Uzbekistánu nepřekvapivě na trhu moc není, tedy hlavně těch, které míří tam, kam chci – tedy nejen do zmíněného Samarkandu, ale i do Taškentu, Buchary, Chivy a k břehům bývalého Aralského jezera. Příhodný zájezd má v nabídce CK Livingstone, která Uzbekistán spojuje se sousedním Kyrgyzstánem. A Kyrgyzstán, to jsou hory a jezera…

Zájezd jsme našli už loni a rozhodnutí zůstávalo otevřené. Ale protože tohle je část světa, kterou vlastně vůbec nemáme prozkoumanou, padla volba právě na Kyrgyzstán a Uzbekistán.

Rezervaci jsem poslala 12. února a ještě v témže týdnu jsme podepsali smlouvu. Po loňských zkušenostech s cestou do Laosu a Kambodži se mi tedy s cestovkou vůbec jet nechce, ale bude to (skoro) bez práce a starostí, nějaký čas věnuji jen tomu, abych si zanesla do mapy plánovanou trasu a zjistila, co je kde v okolí. A když na to přijde, prostě zase skupinu na čas opustíme :-).

Během léta jsme také doplnili nějaká očkování, zejména tedy proti břišnímu tyfu, protože kdo ví... Doktor nám tentokrát navrhnul použít tablety Vivotif, protože při opakovaném očkování klesá účinnost vakcín a jako prevence tohoto poklesu se právě doporučuje změna vakcíny.

Několik dní před odletem nám od cestovky přišly poslední instrukce a žádost o dodání informace o cestovním pojištění. Tak jsem jim požadované informace vrátila i s opakovaným dotazem na rezervační kód letenek nebo jejich čísla. Kupodivu je opravdu poslali.

Jenže se to ukázalo být v podstatě k ničemu. Protože když se 24 hodin před odletem otevřel check-in, šla místa změnit pouze za poplatek. A to přesto, že máme každý u Turkish Airlines 16.500 mil a za normálních okolností se ta změna sedačky dá zaplatit právě těmi mílemi. Jenže to u té skupinové rezervace nefungovalo, respektive po přihlášení do mého účtu se to nějak nespárovali a Miki se jen doklikal k žádosti o spárování, ale autentizační kód dorazil kamsi do cestovky…

Takže nám byla přidělena místa v letadle, každému v jiné řadě a vlastně vždy i na opačné straně letadla. V mezičase navíc zřejmě někdo z cestovky udělal hromadný online check-in, takže asi po půlhodince od otevření check-inu už se k výběru sedaček ani nedalo dostat vůbec. A jako bonus se mi zobrazil boarding pass, což je u Turkish definitivní stopka, protože v tu chvíli už místa online změnit nejdou. A jak jsem zjistila po hodině dobouchávání se na zákaznickou linku, tak ani tímhle způsobem. Prý jedině na letišti a samozřejmě za předpokladu, že budou volná místa. Já to létání s cestovkama fakt miluju…

Těch 24 hodin před odletem už jsme měli sbaleno. Sice jsem to měla v plánu tak o týden dřív, protože to znamenalo doma najít spoustu věcí, které jsme delší dobu nepoužili. A jak se svým způsobem blíží stěhování, tak už máme v některých oblastech chaos. Když věc není potřeba, „někam“ se uloží, protože přece do stěhování už nebude potřeba a pak se to všechno setřídí. No jo, jenže ono se to stěhování neblíží tak rychle, jak bychom si přáli, takže ty věci jsou potřeba dřív. A najednou ani jeden z nás neví, kde jsou. Takhle jsem značnou část čtvrtka strávila hledáním impregnačního spreje, který jsem kupovala na jaře. Dva jsem vypotřebovala, třetí tu někde je. Jenže kde…?

Obdobně jsem nějakou dobu přemýšlela, kde jsou safra ty dvě čelovky, když poslední zimu jsem s čelovkou neběhala. Impregnační sprej jsem nenašla, čelovky i všechno ostatní ano. Takže v pátek už jsme dali do kufříků jen drobnosti, zavřeli na zip a hotovo.

Během zbytku pátku jsem dodělala poslední resty a předala instrukce kolegovi, kterého poslední dva týdny naháním a ani jednou se mi neozval zpátky. Tak jsem zvědavá, jak velký průšvih to bude… Ale jsem ráda sama za sebe – je mi to jedno. Nehodlám se připojovat na internet víc, než bude nezbytné kvůli rekonstrukci, takže se o problémech ani nedozvím. A průšvihy si stejně budu muset pořešit po návratu sama.

Navečer jsme se ještě zašli podívat na stavbu, neb od včera už máme komplet základovou desku. Pak jsem doma vyjedla zbytky z lednice, uklidili jsme kuchyň, zalila jsem kytky a nakopírovala si do telefonu nějaké knihy a filmy, protože jestli mi zůstanou ta přiřazená místa v letadle, jakože předpokládám, že ano, tak mám na oba lety uličku a co bych dělala jiného, když nebudu moct koukat z okna?

2025-08-23 - Kyrgyzstán - Odlet z Prahy do Istanbulu, přelet z Istanbulu do Biškeku

Budíka jsem měla na 4:45. Bylo potřeba jen provést ranní hygienu, obléknout se, vzít věci a vyrazit na autobus.

Jízdenky jsme tentokrát koupili v automatu, ale ono je to jedno, protože žádný ze způsobů koupě jízdenek není v Praze spolehlivý. Tentokrát pro změnu nefungovaly označovače. Zkusila jsem dva různé a nic. Nakonec se to Mikimu povedlo v označování u řidiče, ale vytištěné je to tak slabě, že by nám to stejně revizor hodil na hlavu. Je mi záhadou, proč pokaždé, když jedu někam pražskou MHD, je nějaký takovýhle problém.

Autobus nám jel v 5:37 a cesta na letiště tentokrát nezahrnovala nic podobného únikové hře jako minule, takže jsme tam přijeli asi v 6:40.

Sraz jsme měli u východu F v 7:00. Usadili jsme se tam na lavičky a zabalili kufříky do fólií. Zpovzdálí jsme sledovali, jak se shromažďuje naše skupina. Nazvat to zájezdem domova důchodců by bylo přesnější, než že jde o poznávací zájezd. Všichni se tam hned začali družit a seznamovat, my se postavili opodál. Průvodkyně nám rozdala livingstoní šátky a když zavelela, ať se jdeme odbavit, vyrazili jsme v čele skupiny.

Fronta na check-inu byla krátká a docela ubývala. Check-in agentce jsem vysvětlila, že jsme se pokusili včera odbavit online, ale kvůli letenkám přes cestovku nám tam nešla změnit sedadla s platbou mílemi. Povedlo se jí posadit nás vedle sebe, ale Miki tím na letu do Biškeku přišel o místo u okna. Jeho kufr měl 9,2 kg, můj 9,9 kg. Za zmínku asi stojí, že ostatní ze skupiny mají pochopitelně zavazadla opět o dost větší, než my a už cestou na odbavení se podivovali, že máme tak malá. Opět nevím, co v tom vozí a taky pochybuji, že se vejdou do limitu 15 kg, který údajně máme na místních přeletech.

Jedna netradičnost ale toto odbavení provázela. Biškek se totiž dříve jmenoval Frunze a teprve před pár dny se změnil IATA kód letiště z FRU a BSZ. Takže jsme trochu vtipkovali a zároveň trochu víc hlídali, jestli my i kufry míříme na BSZ.

Když jsme byli odbavení, Miki průvodkyni Zuzanu informoval, že jdeme na snídani. Hned pochopila, že do salonku, takže jsme byli propuštěni. Trochu nás zdržela imigrační, kde jsem se zase postavila do špatné fronty, která nepostupovala. Pak jsme omrkli duty free, ceny mého oblíbeného Chanelu jsou o dost lepší, než dříve, ale na dubnovou akci to tentokrát nemělo.

Naše další kroky vedly do salonku Mastercard. Takhle ráno tam bylo málo lidí, což jsme dlouho nezažili. Kromě obvyklého jídla ale měli navíc vlastně jen sladkou snídani – při našem příchodu to byl štrúdl a když jsme odcházeli, tak brownies. Místo smažených řízečků byly různé cornflakes a jogurt, ale zbytek byl dost podobný běžné denní nabídce.

Usadili jsme ses výhledem na letadla a v mezičase jsme se také zašli podívat na venkovní terasu, která je teď po rekonstrukci salonku jeho součástí. U vstupu mají k dispozici deky, takže se dá sedět venku i v chladnějším počasí. Na druhou stranu terasa slouží také jako kuřárna, což ji zase obratem diskvalifikuje.

Když se přiblížila doba nástupu do letadla, tak jsme si odskočili na WC a zamířili k odletové bráně. Tam nás čekala bezpečnostní kontrola. Jak je to dlouho, co mě naposled kontrolovali na výbušniny? Upřímně, nevím, na jaře jsem prošla, ale protože je očividně potřeba se vrátit ke starým pořádkům, tak jsem opět byla, samozřejmě zcela náhodně, vybrána. Zajímalo by mě, co jim na mě na Ruzyni přijde tak zvláštního, tohle přece není normální…

Na gate jsme chvíli pozorovali letadla a pak byl zahájen nástup. Jelikož jsme stáli vlastně hned u přepážky, jen jsme se pootočili a stáli jsme ve frontě. Let TK1768, letadlo A321 Neo, registrace TC-LPI. Na internetu jsem našla, že je 1,1 roku staré.

Místo původně přidělených 19A a 20C jsme dostali 20E a 20F, tedy vedle sebe. Mikimu jsem jeho okno přenechala, sedla jsem si doprostřed. A vedle mě se usadil člen nějaké skupiny AdventureBike, takový klasický balík, který se po přistání v Istanbulu pochopitelně odpoutal jako první v celém letadle.

Během letu jsme dostali snídani, byla to nějaká vajíčková placka s rajčatovou omáčkou. A byl k tomu zeleninový salát, jogurt a navíc jsme dostali kousek čerstvě rozpečeného pečiva, ke kterému jsme měli marmeládu a máslo, které podle složení bylo máslo, ale chutnalo to jako margarín.

Když jsme se dostali z letadla, čekala nás kontrola palubních vstupenek. Což jsme se dozvěděli až ve chvíli, kdy jsme v podstatě vrazili do lidí jdoucích před námi, když je zastavila obsluha. Ta ale nejdřív nic neřekla, takže jsem nechápala, co chce, a pak mi trvalo, než jsem palubní vstupenku našla v batohu, protože mě ani náhodou nenapadlo, že ji teď budu potřebovat.

Informační tabule nezobrazovaly žádné relevantní informace, takže na internetu jsme zjistili, z jaké gate bychom měli odlétat a jaké máme možnosti salonků. Nakonec jsme prošli letištěm až do jeho centrální části, kde jsme našli IGA lounge. Je to ta, ve které už jsme byli minule.

Na recepci byla trochu fronta, ale postupovalo to rychle. Bála jsem se, aby nás neodmítli vpustit, že je tam hodně lidí a my máme jen Lounge Key, ale měli ho i všichni okolo nás. Vše proběhlo hladce a rychle, jen jsem nahlásila vstup na Lounge Key, dala k naskenování kód a ke kontrole palubní vstupenky. O dost pomalejší pak byla naše snaha se v salonku usadit, bylo tam dle očekávání docela plno. Miki ale nakonec dvě místa našel, i když jsme si tam nejdřív museli uklidit.

K jídlu jsem si dala jen zeleninový salát, ale pokus o zdravé stravování jsem nakonec zabila zdejšími zákusky. Nešlo odolat!

Pojedli jsme, popili, trochu dopsali deníky, odskočili si na WC a pak pomalu vyrazili ke gate. Cestou jsme to vzali přes duty free, kde měli Mikiho Ralph Lauren za velmi zajímavou cenu (69,90 EUR). A taky jsme narazili na Lego Store, kde měli některá docela pěkná lega za neméně pěkné peníze. Takže cestou zpátky nás možná čeká nákup :-).

Když jsme došli ke gate, nic se tam nedělo, i když za 2 minuty měl začínat nástup. Tak jsme se šli projít až na konec prstu F, pak jsme se vrátili a na chvíli posadili. Pro jistotu jsem si vzala své léky na ředění krve, let do Istanbulu byl sice krátký, ale tento Biškeku už je přes 5 hodin. Chvíli jsme sledovali letadla, z nichž největší byl A350.

K nástupu volali nejdřív business class a pak začali letadlo plnit odzadu. Což tedy dává smysl. Nicméně znamenalo to, že jsme nastupovali až mezi posledními, protože sedíme v řadě 15. Do té nás posadila check-in agentka místo našich původních 19C a 17F. Máme 15B a 15C. Let je TK346, letadlo znovu A321 Neo, registrace TC-LSM.

Sotva jsme se usadili a začali prozkoumávat zábavní systém, oslovila nás sympatická Asiatka sedící u okýnka. Česky. A jestli prý si nechceme přesednout, že ona asi bude během letu vstávat, tak ať nás nemusí zvedat. A tak jsme si přesedli, čímž jsem získala místo u okna, a začali si povídat. Holčina pochází z Kyrgyzstánu a u nás studovala na VŠE. Doporučovala nám, co v Kyrgyzstánu ochutnat, co vidět, že jih Issyk-kul je mnohem hezčí, než sever… Bylo to velmi milé setkání.

Během letu mě zaujalo i mimino, které mají na klíně rodiče sedící pres uličku. Je tak malé, že celý let prospalo, vyjma několika krátkých a nehlasitých projevů nespokojenosti.

Časem jsem se pustila do psaní deníku, z čehož mě vyrušilo podávání večeře. V naší řadě 15 se s rozdáváním začínalo, takže jsme měli bez problémů na výběr hovězí nebo těstoviny. Všichni tři v řadě jsme si vybrali hovězí, šlo o nějaké grilované placky, chuťově spíš odpovídaly skopovému. K tomu byla grilovaná zelenina a kroupy. Zvlášť byl zeleninový salát a výborný dezert, konzistencí pěna, chuťově kondenzované mléko.

Jen sesbírání táců jim trvalo. Tak jsme si užívali výhledů z okna, v podstatě jsme koukali do Ruska, letěli jsme podél pohoří Velkého Kavkazu a viděli jsme Elbrus. Během letu přes Gruzii a Ázerbajdžán se setmělo, takže z Baku jsme viděli pouze světla a z Kaspického moře už jen velmi nepatrné obrysy.

Když nám konečně odnesli tác, dopsala jsem si deník a během té doby přinesli další občerstvení – sendvič a pití. Sendvič jsme si vzali s sebou, v noci se bude hodit.

Před přistáním jsme si ještě popovídali se sousedkou. Přistáli jsme asi půl hodiny po půlnoci. Po výstupu z letadla jsme čekali na zbytek skupiny, ale průvodkyně Zuzana nás prý poslala dál, že se sejdeme u zavazadel, takže jsme pokračovali na imigrační.

Tam jsem ještě jednou oslovila naši kyrgyzskou sousedku z letadla a navrhla jí zkontaktovat se přes Instagram, takže si mě přidala a pak už jsme si šli všichni po svém.

Na imigračním nic nechtěli, jen nás vyfotit. Takže jsme v podstatě plynule pokračovali k výdeji zavazadel. Ta dorazila zanedlouho.

Společně jsme pak zamířili ven před letiště, kde jsme počkali na příjezd dvou mikrobusů, do kterých jsme se naložili a které nás odvezly do hotelu Crown. Cestou nám byl představen náš řidič Azamat a také jsme viděli prvních několik památek.

Na hotelové recepci se všichni při čekání na přidělení pokoje začali seznamovat, takže jsme si se všemi potykali. To je další úchylnost organizovaných zájezdů, že si všichni se všemi tykají. Je to divnější o to víc, že jsme většinou o generaci mladší...

V podstatě všichni dostali pokoj končící dvojčíslím 05, lišilo se jen první číslo, které udává podlaží, takže vlastně skoro všichni bydlíme nad sebou. My jsme dostali pokoj 605.

Na pokoji jsme si dali sprchu, přebalili si batohy, abychom byli připraveni na zítřejší prohlídku města, já si dopsala deník a snědla při tom sendvič z letadla.

Spát jsme šli asi ve 3:45 místního času. Doma bylo tou dobou 23:45.

2025-08-24 - Kyrgyzstán - Biškek

V noci jsem byla několikrát vzhůru. Měla jsem pocit, že jsem spíš nespala než spala, ale důvody mi nebyly jasné. Jet lag to až v takovém rozsahu být nemohl, časový posun je jen 4 hodiny a spát jsme šli v době, kdy už bychom doma byli v posteli. Takže spíš kombinace posunu času se změnou prostředí, brzkým vstáváním, manželskou postelí a kdo ví čím dalším.

Budíka jsme měli na 8:30 a po rozhrnutí závěsů v hotelovém pokoji nás Biškek uvítal famózním výhledem na nedaleké hory. Po ranních přípravách jsme na 9:00 vyrazili na snídani.

A ta byla doslova královská, kromě obvyklých toustů, palačinek či vajíček měli také pizzu, grilované maso, dorty či různé jednohubky s kaviárem.

U stolu si k nám přisedla Lenka s Edith. Jenže Edith je Švýcarka, takže neumí česky a komunikace u stolu probíhala v podstatě výhradně v češtině, což mi vůči ní nebylo úplně příjemné. Tohle ale v příštích dnech napravíme :-).

Po snídani jsme zamířili na střechu, kde je terasa. Užili jsme si dalších výhledů na hory, ale pak jsme se vrátili a zalehli do postele, ze které jsme měli na hory naprosto úžasný výhled. Vleže to pozorování hor bylo ještě mnohem lepší :-).

Před 11:00 jsme vyrazili na recepci. Všichni jsme se sešli venku, kde nás čekaly instrukce ohledně dnešního programu. Vyrážíme na prohlídku Biškeku. Ten má asi 1,2 milionu obyvatel, tedy jen o trochu méně, než Praha. Nejstarší osídlení souvisí s Hedvábnou stezkou, protože se v oblasti spojovala její východní větev s větví vedoucí přes pohoří Ťan-šan. Přímo v Biškeku se ale žádná takhle stará památka nedochovala.

Naložili jsme se do mikrobusů a zamířili do města. V centru byl docela provoz, takže nám cesta trvala. Využívali jsme toho k výuce cyrilice. Osazenstvo našeho mikrobusu to asi docela bavilo, protože všichni jsou starší a tedy rusky umí a my jsme hláskovali jednotlivá písmenka jak prvňáčci :-).

Vystoupili jsme u Osh bazaru. Nejdřív jsme šli vyměnit peníze. Nevím, kolik nám Zuzka doporučovala vyměnit, ale my se rozhodli vyměnit 200 EUR, za což jsme dostali 20.160 KGS, tedy kyrgyzských somů. Jeden som je asi 0,25 CZK, takže místní ceny budeme dělit čtyřmi.

Po výměně peněz jsme každý dal Zuzce 3.500 KGS na různé vstupy a společné jídlo. Zuzka samozřejmě neměla zpátky, takže jsme jí každá dvojice dali 10.000 KGS s tím, že nám pak 3.000 vrátí. Proč to nenechala až na později, až si všichni peníze rozměníme, to je mi záhadou. Na druhou stranu nás to navedlo na to vrátit se ke směnárníkovi a požádat o menší bankovky.

Přes ulici byl samotný Osh bazar. Dostali jsme krátký výklad, který jsem moc neposlouchala, protože jsme stáli na slunci. Zajímavější pak byla samotná návštěva tržiště. Měli tam tradiční pečivo, čerstvou i nakládanou zeleninu, maso a různé uzeniny včetně koňských klobás, mléčné výrobky, koření, sušené ovoce, oříšky v medu, sladkosti... Zaujaly nás svazky jalovce, který se tu používá k rituálním účelům při různých slavnostech a zapálený odhání zlé síly a nemoci. Z nabídky jsme ochutnali jen Maksym, což je fermentovaný nápoj z praženého ječmene, jde v podstatě o kyrgyzský národní nápoj, a Boza (či Bozo), který je naopak z prosa.

Zuzka šla řešit místní SIM kartu, takže my ostatní jsme šli s místním průvodcem Ermekem na protější trh, o kterém říkali, že je se suvenýry. Spíš bych ale říkala, že jde o trh s tradičními výrobky, protože prodávali sedla, uzdy, tradiční pokrývky hlavy, různé šátky nebo plstěné a dřevěné předměty.

Zalíbil se mi tam jeden kašmírový šátek, ale prodavačka za něj chtěla 500 KGS a když jsme chtěli smlouvat a nabídli jí 250 KGS, tak jen zavrtěla hlavou a začala šátek skládat. A to nám prosím průvodci kladli na srdce, že určitě smlouvat máme, a to i když je někde uvedena pevná cena. Přijde mi, že průvodci, zejména pak ti místní, tu situaci z pohledu turisty vůbec neznají a netuší, jak na nás prodejci reagují. Pokračovali jsme trhem dál, kde jsme narazili na další stánek se stejnými šátky. Prodavačka tam měla cenovky přímo u zboží a stál zase těch 500 KGS. Tak jsem si ho po nějakém váhání vzala, ono je to totiž asi 125 CZK, takže to smlouvání ani moc nemá smysl :-). Na šátku se píše, že je to 100% kašmírová vlna, čemuž bych tedy nevěřila, už jen s ohledem na cenu. Nicméně materiál je kvalitní, příjemný, takže jestli v tom ta vlna je nebo ne je mi za ty peníze vlastně docela jedno.

Nějakým zázrakem se nám pak povedlo vymotat se z tržiště ven, ani jsem nemusela použít nějakou mapu, stačila jen intuice. Na 13:15 jsme došli na místo srazu. Zuzka tam pomáhala Honzovi řešit místní SIM kartu, takže jsme na ně ještě museli čekat. A na slunci tedy bylo hrozné horko...

Popošli jsme kousek k mikrobusům, které nás přiblížily do ulice Orozbekov Abdykadyr. Zapadli jsme tam do restaurace na oběd, ale vevnitř se nám nelíbilo, byla hrozně turistická, takže jsme se v rychlosti se Zuzkou domluvili, že se setkáme v 15:00 v muzeu a z restaurace jsme vycouvali.

Od restaurace jsme zamířili k nedalekému náměstí Ala-Too, kterému dominuje velká kašna, obrovská kyrgyzská vlajka a socha Manase. Ta je z mého pohledu velmi unikátní v tom, že Manas je vlastně bájná postava. Jeho jméno nese i národní epos, který vypráví o něm a dalších osmi generacích, které sjednotily 40 kyrgyzských kmenů v boji za svobodu. Tento epos byl sepsán až v 19. Století, do té doby se předával pouze ústně. Písemná forma je nejdelším eposem na světě a je zapsán na seznamu UNESCO. Nicméně stavět sochu hrdinovi eposu mi přijde trochu zvláštní :-).

Stihli jsme konec střídání stráží ve 14:00 a potkali se tam se spolucestovatelkou Ditou, která se také rozhodla oběd vynechat. Takže jsme společně obešli Kyrgyzské státní historické muzeum a najisto zamířili k soše Lenina.

Když jsme si udělali dostatečné množství fotek, zamířili jsme do přilehlého Panfilovova parku, kde byly různé stánky a pouťové atrakce a také socha generála Panfilova, který byl vojenským komisařem v Biškeku, tehdejším Frunze.

Obešli jsme budovu Národního parlamentu a nahlédli do přilehlého parku, kde je památník Kyrgyzsko-Ruského přátelství a přešli jsme přes náměstí Ala-Too do Dubového parku. Tam už jsme se ale moc nezdržovali, protože se blížila 15. hodina. Zamířili jsme k muzeu s malou zastávkou v parčíku, ve kterém byly tradiční náhrobní kameny, zřejmě tedy jejich repliky.

Před 15:00 to ale pořád nevypadalo, že naši dorazí, takže jsme se šli podívat na další střídání stráží, které jsme tentokrát viděli skoro celé. Pak jsme šli čekat do muzea. Dita si rovnou koupila vstupenku, že jde dovnitř. Miki chtěl jít taky, ale mně se to nelíbilo, když jsme Zuzce slíbili, že se potkáme u vstupu. Během naší diskuze ale Zuzka dorazila, bylo asi 15:10.

Zuzka nám koupila vstupenky, jedna stála 200 KGS. Bohužel dle očekávání dostala pro celou skupinu jeden účet, takže je jasné, že kvůli hromadným nákupům nebudu mít žádné vstupenky na památku :-(.

V suterénu jsme si v šatně uložili batohy a vyrazili do expozic. Muzeum je opravdu bohaté, jsou zde kamenné předměty od pravěku, různé hliněné nádoby, zlato z hrobů, sochy včetně Buddhy. Ve druhém patře je pak expozice o migraci kmenů a oděvech a součástí je jurta. A konečně třetí patro je historie poměrně nedávná – Sověti a nezávislost.

V muzeu se nesmělo fotit foťákem, ale mobilní telefon byl povolený. Je to dost paradox, protože v tom špatném osvětlení, které tam bylo, dělal telefon určitě lepší fotky, než by dělal foťák.

Po prohlídce muzea jsme venku ve stínu sochy Manase dostali od Ermeka výklad. Společně jsme pak šli na střídání stráží, protože zbytek skupiny ho ještě neviděl. My už potřetí :-). A pokračovali jsme do Dubového parku. Prošli jsme venkovní galerií, kde vystavují své obrazy místní umělci. A některá díla jsou opravdu bizarní. V podstatě každý umělec tam má mezi krajinkami a zátišími taky Lenina.

V parku je spousta soch, ale skončili jsme zase u sochy Lenina, který byl tentokrát o dost lépe nasvícený sluncem. Průvodce nás zavedl dokonce i k nedalekému sousoší Marxe a Engelse.

Mikrobusem jsme se přesunuli k hlavní mešitě. Cestou jsem si uvázala hidžáb, i když tedy bez zrcadla mi to nešlo tak dobře, jako kdysi. U mešity jsme se rozdělili na muže a ženy. Zatímco muži mohli do hlavní části mešity, my ženy jsme měly k dispozici boční vchod a mohly jsme vystoupat nahoru do patra na takový balkon. Jen tedy shora bylo vidět, že ženy byly i dole, takže nevím, proč nás tam nepustili.

Tedy – tuším. Nahoře bylo i několik muslimek, které se tam modlily a na většinu z nás se nedívaly zrovna přátelsky. Zatímco já jsem si tam sedla na podlahu a byla jsem jediná oblečená podle pravidel v dlouhých kalhotách, s dlouhými rukávy a v hidžábu. Ostatní spolucestující tam začaly pobíhat, povídat si a fotit. Některé neměly zahalené vlasy, měly krátké rukávy nebo kraťasy jen pod kolena. Upřímně – já bych je nepustila ani sem do ženské části a je jasné, že takhle oblečené v žádném případě nemohou jít do hlavní části mešity. Místní ženy samozřejmě nic neřekly, ale rozdíly mezi námi očividně dělaly, protože když jsem pak osamoceně odcházela, všechny protijdoucí ženy mě s úsměvem pokývnutím hlavy zdravily.

Před mešitou jsme dostali instrukce ohledně zítřejšího programu a pak jsme mikrobusem zamířili k hotelu. Tam nás Ermek nasměroval, kde najdeme supermarket a restauraci Buhara Assorti, a rozloučili jsme se.

Olina s Honzou nás pozvali k sobě na jejich pokoj 405 na seznamovacího panáka slivovice, kterého jsem si tedy nedala a samozřejmě se to zase neobešlo bez přesvědčování, že mi to přece nic neudělá. Brzy jsme se rozloučili a, protože narozdíl od ostatních jsme neobědvali, šli jsme rovnou do nedaleké restaurace.

Dala jsem si rakytníkový čaj, jen jsem v tu chvíli tak nějak nevěděla, že je rakytníkový :-), Miki zvolil točené pivo Czech Quality, které v Kyrgyzstánu vyrábí společnost Abdysh-Ata. Miki si chtěl dát beshmarmak, ale neměli ho, takže nám nabídli dvě jiná tradiční jídla – já si dala naryn a Miki kazy-karta. A k tomu jsme si dali ještě jeden chleba.

Čaj byl výborný, pivo si Miki taky pochvaloval. Jídlo bylo oboje spíš podprůměrné, maso zřejmě koňské, k tomu i koňský salám, chuťově hodně výrazné, což by nevadilo, ale nějak tomu chybělo koření nebo něco, co by to ještě doladilo.

Celá naše útrata byla 1.766 KGS a Miki platil kartou, což se mu tedy povedlo kvůli nějakému problému až na opakovaný pokus a poté, co se přihlásil na wifi a vyřešil to přes aplikaci.

Když jsme odcházeli, narazili jsme u vedlejšího stolu na 4 naše spolucestující – Lenku, Edith, Janu a Honzu. Tak jsme prohodili několik slov a zamířili k nedalekému supermarketu Globus.

Nakoupili jsme pití na zítřek, nějaký chlebík s oříšky a sušeným ovocem, mango v čokoládě a taky sušené ovoce. Spoustu věcí prodávají v podstatě bezobalově, lopatkou do pytlíků si můžete nabrat co a kolik chcete. Sušené ovoce a oříšky jsme ale zapomněli zvážit, takže nám na pokladně naúčtovali jen to ostatní, což stálo 435,29 KGS. Miki to pak došel zvážit a doplatil 40 KGS.

Na hotel jsme šli trochu jinou cestou, ale bylo tam docela chabé osvětlení, tak nám ta cesta docela trvala.

Pobyt na hotelu jsem zahájila sprchou, která byla dost bláznivá, protože pořád tekla horká voda a nešlo mi ji naředit, chovalo se to, jako by přestala téct studená voda. Nedalo se tedy opláchnout a musela jsem čekat, naštěstí se to po chvíli samo srovnalo, asi roztál kus ledovce :-).

Pak jsem trochu přebalila kufr, protože dnes koupený šátek jsem chtěla dát dospod a taky bylo potřeba vyndat věci, které budeme potřebovat v dalších dnech. Zazálohovala jsem fotky, dopsala deník a ochutnala mango v čokoládě. Spát jsme šli asi ve 23:15.

2025-08-25 - Kyrgyzstán - Balasagun a Cholpon-Ata

Probudila jsem se v 6:45, ale budík byl nastaven až na 7:30, takže jsem si jen odskočila na WC a zbylé ranní přípravy odložila na později. Po ranní hygieně jsme zamířili na snídani. Ta byla hodně podobná té včerejší, ale stejná nebyla.

Po snídani jsme jen dobalili pár drobností a na 9:00 zamířili na recepci. Vyrážíme totiž na cestu Kyrgyzstánem. Do mikrobusů jsme se tentokrát rozdělili i s věcmi a mikrobus jsme si vybrali cíleně podle toho, který měl včera zapnutou klimatizaci. Zuzka si sedla k nám a hned během opouštění Biškeku nám něco málo povyprávěla. Vyprávěla spíš zajímavosti, něco o politice, úplatcích, diskriminaci. Když se jí v reakci na vyprávění někdo ze spolucestujících zeptal: „Kdybys jako průvodkyně napsala stížnost a dvojí ceny, co by se stalo?“, odpověděla: „Zmizela bych“. Zrovna tohle vyprávění se sice týkalo Uzbekistánu, ale v Kyrgyzstánu je prý situace totožná.

Hned zpočátku se toho o Kyrgyzstánu dá říct opravdu hodně zajímavého. Třeba že je víc jak dvakrát tak velký jako Česká republika, ale obyvatel má „jen“ něco přes 7 milionů. A třetina z nich je mladší 15 let, takže se dá říct, že by se Kyrgyzstán z pozice rozvojové země mohl v budoucnu trochu „vyšvihnout“. Kromě kyrgyzštiny je úředním jazykem také ruština a, i když to není moc patrné, tak 90 % obyvatel se hlásí k islámu.

Co se týká geografie, tak Kyrgyzstán je nejvzdálenějším státem od moře. K tomu nejbližšímu to prý mají asi 1.500 kilometrů. A zajímavý je také rozptyl nadmořských výšek – nejníže položené místo je u řeky Oš jen 132 metrů nad mořem, ale nejvýše položený je s výškou 7.439 metrů nad mořem Džengiš Čokusu známý také jako Tömür nebo Pik Pobědy (Štít vítězství). Je to nejvyšší hora Kyrgyzstánu i celého pohoří Ťan-Šan.

A poslední zajímavost nebudu tlumočit, ale dovolím si ji zkopírovat přímo z české Wikipedie: „Kyrgyzština se až do dvacátého století zapisovala arabským písmem. V roce 1928 byla na Stalinův příkaz zavedena a přijata latinka, která byla následně v roce 1941 nahrazena cyrilicí. V dubnu 2023 Rusko pozastavilo vývoz mléčných výrobků do Kyrgyzstánu poté, co předseda kyrgyzské Národní komise pro státní jazyk a jazykovou politiku Kanybek Osmonaliev navrhl změnit oficiální písmo z cyrilice na latinku, aby se země vyrovnala ostatním turkicky mluvícím národům. Osmonalijev byl pokárán prezidentem

Sadyrem Žaparovem, který poté upřesnil, že Kyrgyzstán nemá v plánu cyrilici nahradit.“

Ale vraťme se zpět na cestu pryč z Biškeku. Řidiči totiž po domluvě zamířili do naší první zastávky nikoli po hlavní silnici, která je prý ucpaná, ale oklikou. Místo z Biškeku na sever jsme tedy jeli na jih a dál směrem na východ podhůřím Ťan-Šanu. Díky to mu jsme viděli krásné hory a jejich zasněžené vrcholky, pastviny s koňmi i odlehlé vesničky.

Cestou jsme se zastavili na jedné vyhlídce na okolní hory i do údolí. Byly tam zajímavé kvetoucí keříky, takže když si všichni výhled vyfotili, vyrazila jsem ze svahu je obhlédnout. A stejně jsem dostala od poslední příchozí Edith tak trošku vynadáno, že překážím. Myslela to v legraci, ale je jasné, že nás čekají těžké dny, protože trpělivost jednotlivců, i moje, se bude zmenšovat.

Dole pod námi se klikatila malá říčka, v jejíž blízkosti byly stromy, pastviny i políčka. Jakmile pohled sklouznul trochu dál od vody a do vyšších nadmořských výšek, zeleň se vytrácela a zůstávalo jen sucho a pusto. Je jasné, že i v Kyrgyzstánu to bude stejně, jako v mnoha jiných zemích světa – voda tu znamená život. Není moc zemí jako je ta naše, které jsou tak úrodné. Zatímco Česká republika má z celkové rozlohy asi 53 % orné půdy, Kyrgyzstán pouze 7 %! Podobně lesů máme asi 34 %, Kyrgyzstán jen 4 %. Zato mají 44 % plochy tvořenou pastvinami...

Hned vedle vyhlídky byla taková prohlubeň a ta byla plná pytlů s plasty. Je k nevíře, že Kyrgyzstánci odpad roztřídí, ale stejně ho pak odvezou do přírody... Průvodci se v mikrobusech prohodili, takže k nám přistoupil Ermek a s ním další dva lidi z vedlejšího mikrobusu. Proč zrovna oni, to je mi záhadou, protože Soňa neumí anglicky vůbec a Rosťa asi jen základy. Nicméně museli jsme se kvůli tomu v mikrobusu přeskládat, protože v mezičase už jsme se samozřejmě rozesadili tak, že každý měl svou vlastní dvousedačku.

Za necelou hodinu už jsme byli v prvním cíli naší cesty, u minaretu Burana. Nejdřív jsme si odskočili na toaletu a pak zamířili ke vstupu, kde nám všem Zuzka koupila vstupenky, všechny dohromady stály 2.600 KGS. Ty měly podobu poštovních známek a byly tak zároveň moc pěkným suvenýrem. Naštěstí nám je tedy rozdala a protože jí zbyly, tak jsme pak dostali ještě další. Zuzka si rychle zapamatovala, kdo tady shromažďuje všechny papíry :-). Takže nejdřív jsme dostali dvě stejné s věží Burana a napodruhé znovu jednu s věží a druhou jinou.

Ve stínu stromu jsme pak dostali výklad. Je to trochu nepohodlné, protože výklad dává místní průvodce a Zuzka to jen tak nějak překládá, takže nejen že to trvá dvakrát tak dlouho, ale ještě značnou část slyšíme dvakrát.

Původně se tu nacházelo starověké město Balasagun, které leželo v dosahu Hedvábné stezky. Čilý obchod tu zřejmě existoval už ve 2. století před naším letopočtem. Několik zemětřesení ale dovedla město k zániku a od 14. století tu byly jen ruiny. Z nich se dochoval v podstatě jen minaret Burana, který byl původně postaven v 11. století na ruinách původního města. Původně měřil 45 metrů, ale zemětřesení měla samozřejmě vliv i na něj a to v 15. století ho snížilo na 25 metrů. Současná podoba pochází z rekonstrukce v 70. letech 20. století a mám-li být upřímná, když se nedochovalo nic z jejího okolí, tyčí se tu ze země trochu nepatřičně. Nicméně údajně je to jedna z nejstarších staveb ve Střední Asii.

Když jsme dostali rozchod, zamířili jsme s Mikim ke zdejším kamenům zvaným balbaly. Jsou to originály, ale sem na místo byly dovezeny. Většinou jde o náhrobní kameny, přičemž každý balbal zobrazoval buď zemřelého nebo jeho nepřítele, kterého zemřelý zabil a který byl pak povinen mu sloužit v posmrtném životě. Dohledala jsem i nepodložené informace o tom, že prý to může být i podoba vraha v případě násilné smrti.

U balbalů už tam byla Dita a samozřejmě jsem ji měla v záběru. Naštěstí ostatní zůstali za námi a tu jednu postavu se mi docela dařilo zamaskovat. Pak jsme si to tam pořádně prošli a kameny si prohlédli. Některé měly reliéfy poměrně detailně propracované. Vylezli jsme i na malý kopeček, ze kterého byl docela pěkný výhled na celý areál.

Cestou zpět jsme se vydrápali na kopeček o něco větší. Byl blíž samotnému minaretu, takže z něj byl pěkný výhled – na minaret i na Ditu, která zase byla v záběru. Tady pro změnu stačilo chvilku počkat, než odejde.

Když jsme si udělali fotky a věž si trochu prohlédli, opatrně jsme slezli z kopečku dolů a zamířili k samotnému minaretu. Na ten se dá vylézt, což nám tedy Zuzka kvůli strmému schodišti nedoporučila. Rozhodli jsme se tam aspoň nakouknout a když jsme zjistili, že chodbička je sice extrémně úzká a strmá, ale taky tam nikdo není, začali jsme se drápat nahoru.

Výhled shora ale nebyl nijak uchvacující, přece jen výška 25 metrů zas tak velký rozhled neudělá. Hlavně tam ale otravoval někdo s dronem a moc nedbal ani na jasné výrazy, že nás to obtěžuje. Když konečně vypadl, měli jsme chvilku času na to, abychom se v klidu rozhlédli.

Cesta dolů byla trochu dobrodružnější, než vzhůru. Zuzka měla pravdu v tom, že by stačilo uklouznout či zakopnout a pád až dolů by byl nevyhnutelný. Pokud by se tam tedy člověk nezaseknul v nějaké neřešitelné poloze. Dolů jsem šla radši pozpátku, abych se mohla aspoň rukama přidržovat schodů. Nakonec to nebyla taková hrůza, největší strach jsem měla z toho, že někdo vyrazí v protisměru a budeme muset řešit, jak se tam vyhnout nebo kdo komu uhne. Takže z toho průchodu nahoru ani dolů nemám ani jednu fotku, neb jsem se radši držela schodů a snažila se odtamtud rychle vypadnout.

Naše poslední kroky vedly do muzea. Je maličké a vlastně všechno, co v něm bylo, jsme viděli už včera v muzeu v Biškeku. A tady se nesmělo fotit. Jen tedy bylo muzeum klimatizované, což bylo velmi příjemné zpestření.

Vedle muzea se nachází dvě jurty, takže jsme nahlédli i do nich. Nakonec jsme měli ještě trochu času, tak jsme se vrátili k minaretu, trochu jsem si ho prohlédla víc zblízka a prošla se po jeho okolí.

Pak už jsme zamířili k hlavní přístupové cesta, u které se nachází zbytky mauzolea, a pokračovali jsme k autobusu. Dvojice se vrátila do svého původního mikrobusu, takže jsme se zase rozesadili a mohli vyrazit na cestu. Ta byla sama o sobě zážitek, protože už jsme byli v trase Hedvábné stezky.

První zastávkou bylo tržiště u silnice, kde jsme sice původně nic kupovat nechtěli, ale nakonec jsme si vzali nějaké blumy, asi 3 druhy vždy po dvou kusech, a 2 hrušky. Stálo to 135 KGS, což tedy zas tak málo není. Ale přijde mi, že tu toho zase tak moc neroste, nížiny jsou poušť, vysoké hory zase ledovce, tak kdo ví, kde ti trhovci to zboží berou. A také mě zaujalo, že jsme v tu chvíli byli ani ne 800 metrů od kazašských hranic.

Další zastávka byla asi ve 13:30 na oběd. Už jsem tou dobou měla dost hlad, protože snídani jsem měla v podobnou dobu, jako doma, ale touhle dobou už doma koukám spíš po svačině než po obědu :-). Ermek nás vzal do místní jídelny, kde dělají tradiční placky kattama, které se podávají se smetanou. A k tomu jsme měli čaj, buď normální nebo s mlékem. Útratu platila Zuzka ze společných peněz, protože jsme měli všichni totéž, celkem to bylo za 2.700 KGS.

Pak si někteří z nás chtěli odskočit na WC, které ale bylo placené. To bylo dost rozčarování, protože jsem si chtěla odskočit jen preventivně, platit jsem za to nechtěla a navíc jsme neměli drobné. Ale měla je Zuzka, která mi dala 16 KGS, ať prý jdu. V kabince jsem pak 3 KGS našla, jen jsem je musela pečlivě dezinfikovat :-).

Mikrobusem jsme pokračovali dál a hlouběji do hor. Nejdřív jsme míjeli menší kopec, na jehož svahu byly z kamenů vyskládané nějaké nápisy a obrazce, pak jsme se dostali do kaňonu řeky a pokračovali jsme podél ní. Až se nakonec údolí zase rozšířilo a stočilo směrem na východ. Jak jsme se blížili k jezeru Issyk-Kul, postupně přibývaly stánky s prodejem sušených ryb. Vesničky, které jsme projížděli, byly plné malých venkovských domečků. Působilo to malebně, ale nebudu si nalhávat, že je tu život jednoduchý...

V každé trochu větší vesničce byla mešita a ideálně také nějaký památník. Jednou je to socha vojevůdce Shabdana Baatyra, jindy socha Sayakbaye Karalaeva, vypravěče a recitátora Manasu. A jako v mnohých jiných zemích – kolik infrastruktury se dalo vybudovat, kdyby se peníze místo do soch investovaly do rozvoje...

A míjeli jsme i spoustu hřbitovů s krásnými zděnými či kamennými náhrobky. V dávné historii prý byly náhrobky jedinými zděnými stavbami v Kyrgyzstánu. A když pak přišli Rusové a začali si stavět zděné domy, Kyrgyzové se jim smáli, že si staví vlastní hroby.

K samotnému Issyk-Kulu jsme se pořádně přiblížili až před 15:30. Čekala nás ale ještě as hodinová cesta podél jeho břehu až do Cholpon-Ata. Jde o letovisko rozprostírající se na břehu jezera, je tu řada hotelů, pláží a plážových aktivit. Severně od Issyk-Kulu se rozprostírají hory, jejichž vrcholky přesahují výšku 4.000 metrů nad mořem. Po hřebeni vede státní hranice a kdesi za horami leží kazašské město Almaty.

Naše ubytování se jmenuje Tri Korony a opravdu hodně mi připomíná klasické rekreační středisko tak, jak ho známe i od nás. Větší či menší domečky jsou rozprostřené v parku a u hlavní cesty stojí jídelna. Navíc jsme dostali náramky, asi abychom pocítili i trochu závanu luxusu :-).

Pokoje jsme si tentokrát mohli rozebrat a nikdo nechtěl double, tedy ten s manželskou postelí. Stáli jsme trochu opodál a čekali do poslední chvíle. Díky tomu nakonec nebydlíme v třípatrové budově jako ostatní, ale v bungalovu. V pokoji vedle nás bydlí Lenka s Edith.

S kufry tam pomáhali portýři, což je služba, kterou nepotřebuji a tedy ani nemám ráda. Přijde mi totiž velmi úsměvné, že já jsem ten kufr musela odvláčet z domova přes letiště a další dopravní prostředky až k hotelu a těch posledních pár metrů na pokoj mi to chce někdo odvézt a ještě za to očekává spropitné. Je to o to vtipnější, když se jede výtahem a můj kufr nemá ani 10 kilo :-). V posledních letech mi navíc přijdou ti mladí klučinové v honu za spropitným čím dál agresivnější, což se ukázalo i tady. Jeden z nich mi i přes mé odmítnutí kufr tahal z ruky. Člověk by řekl, že když už má nebo chce mít hotel takovou úroveň, že má i portýry, tak že je taky řádně proškolí.

Bungalov jsme dostali s oddělenými postelemi, ale Miki zaregistroval, že Lenka s Edit vedle řeší nějaký problém, tak jsem tam běžela, jestli náhodou nemáme prohozené pokoje. Ale protože postel není v celku, ale jde o dvě sražené k sobě, tak jim to jen obsluha odtáhla od sebe a bylo po problému.

Převlékli jsme se do plavek a šli na pláž. Cesta vedla skrz zahradu s japonským nádechem – potůček, klenutý most, nějaká ta soška, ve zdejším podání tedy trochu kýčovitá. Ale bylo to příjemně zelené zátiší v té zdejší pustině.

Pláž je písčitá a plná lehátek a slunečníků. Voda má být slaná, ale nepřišla mi. Takže jsem pak zjistila, že je v ní jen 6 gramů soli na litr vody, přičemž v moři je to běžně okolo 35 gramů. Taky je to druhé největší horské jezero a 5. nejhlubší jezero na světě. Má desítky přítoků, ale prý je aktuálně bezodtoké.

Název Issyk-Kul znamená v překladu „teplé jezero“. V zimě jezero nezamrzá, ačkoli je obklopené čtyřtisícovými vrcholy. Právě ty vytvářejí příznivé mikroklima – spolu s velkou hloubkou, objemem vody, mírnou salinitou, ale hlavně přítomností termálních pramenů. Voda ale teplá rozhodně není. Naopak – byla na mé poměry dost studená. Ale sluníčko pálilo tak moc, že i když jsme ve vodě delší dobu stáli a při povídání si s Olgou a Honzou sbírali odvahu, tak nám nezačala být zima. Nakonec jsme se tedy opravdu ponořili a trochu si zaplavali.

Když už jsme byli ve vodě, udělali jsme si i nějaké fotky, podešli jsme molo a pozorovali hřeben na jižním břehu Issyk-Kulu. Vrcholky hor byly pokryté sněhem. Když nám začala být zima, vylezli jsme ven. A na břehu mi tedy byla zima ještě větší pořád, ale bylo potřeba trochu oschnout. Čas jsem využila na focení, to mě zaměstnalo a zahřálo.

U pláže jsme pod hadicí omyli nohy a nakoukli jsme k bazénu. Ten byl opocený a platil se tam vstup, což se nás údajně netýká, protože bazén je součástí rezortu. Nakonec jsme to ale nezkoušeli, protože v bazénu byli lidi a nebyl tak velký, abychom tam měli klid.

Došli jsme na pokoj, kde jsme si dali teplou sprchu a oblékli se do suchého. Čekala nás tak napůl společná večeře, která byla sice svolaná, ale nebylo jasné, kdo vlastně přijde a kdy. Já si vzala dlouhé kalhoty a přes tričko taky svetr. Miki chtěl jít jen v tričku, ale hned venku se otočil a došel si pro bundu.

Na pláž jsme dorazili podle domluvy v 19:00. Potkali jsme se se Zuzkou, ostatní přicházeli postupně. Bohužel si v plážovém baru nešlo sednout ke společnému stolu, tak jsme se postupně poskládali ke dvěma sousedním.

Miki si dal k pití točené pivo Velvet. Já chtěla matcha bubble tea, ale jak jsem očekávala, neměli ho, takže jsem si nedala nic, protože nic jiného studeného jsem nebyla ochotná pít. K jídlu jsme si dali hovězí manti, což jsou plněné knedlíčky, a hovězí laghman, tedy nudle s masem. Oboje bylo výborné, zejména tedy laghman.

Nakonec jsme v baru strávili asi 1,5 hodiny a kromě Dity postupně přišli všichni. Byl to fajn večer, jen tedy většině přítomných bylo asi docela chladno. Jak večer zapadlo slunce, dost zásadně se ochladilo. Nakonec jsme tedy posezení postupně rozpustili. Dvě jídla a pivo i s 15% spropitným stálo 1.173 KGS, platili jsme 1.180 KGS.

Na pokoji jsme chvíli koukali na televizi a učili se cyrilici. Postupně mi ale došlo, že to nemá smysl, protože na naučení bych tak ten týden potřebovala a v horách už to za pár dní potřebovat nebudu. Místo toho jsem se tedy pustila do dopsání deníku a zazálohování fotek. A jako dezert po večeři jsme si dali některé dnes koupené blumy, aby neshnily.

V ložnici jsem objevila zrcadlo s odmlžovacím ohřevem, tak jsem ho zapnula a zavřela dveře. Mohlo by to tu ložnici příjemně přihřát, protože hádám, že v těch bungalovech bude ráno trochu chladno. Spát jsme šli asi ve 22:30.

2025-08-26 - Kyrgyzstán - Cholpon-Ata a Karakol

Budík jsem měla na 7:00, ale vzhůru jsem byla od 6:45. Původně jsme ještě chtěli jít k Issyk-Kulu, ale chtěli jsme nejdřív zabalit všechno, co se přes noc sušilo a pak se ukázalo, že už nezbývá moc času.

Na 8:00 jsme šli na snídani. Cestou jsem strávila trochu času pozorováním zdejší flory, našla jsem nějaký kaštan, rostlinu připomínající proso a zahrada je plná voňavých růží.

Před restaurací jsme se sešli všichni, ale zřejmě moc brzo, tak jsme museli čekat. Když nás konečně pustili, postavili jsme se do fronty vedoucí k prvnímu stolu, kde jsme si mohli vzít nějaké tousty a závitky. Pak nás nasměrovali ke stolům, kde jsme dostali zbytek – vajíčka, nějaký párek, trochu zeleniny. Kdybych chtěla dodržovat svou cholesterolovou dietu, asi bych tu chroupala jen tu zeleninu. Aspoň jsem si k tomu dala dva hrnečky čaje.

Budova samotná i její vybavení byl návrat do minulosti, vypadalo to tam jak v rekreačním areálu, ve kterém jsme v 90. letech byli na škole v přírodě.

Po snídani zbyl ještě čas dojít na pláž, trochu se projít po molu nad vodou a užít si výhled na zasněžené vrcholky na jižním břehu jezera. Pak jsme jen došli do bungalovu, vzali věci, zkontrolovali, že máme vše, a na 9:00 zamířili k mikrobusům. Bylo úsměvné, že dneska, když jsme to měli do kopce a do schodů, nám s kufry nikdo pomáhat nepřišel :-).

Zamířili jsme se do přístavu. Cestou jsme sundali hotelová náramky. Tak nějak nevím, k čemu nám byly. Nejen, že je nikdo nekontroloval, ale ani nikde nebyli zaměstnanci, kteří by je kontrolovat mohli. Zejména tedy u vstupu do areálu. Snad jen na té snídani...

V přístavu nás čekal fakultativní výlet lodí po jezeře Issyk-Kul, který za nás Zuzka zaplatila z předplacených peněz. Pro nás všechny stála plavba 9.000 KGS. Jelikož má jezero na délku 178 a na šířku 60 kilometrů, byla jsem zvědavá, kam nás během té plavby vezmou. Tipovala jsem, že jen pár kilometrů podle pobřeží. Bylo to ještě horší, vyvezli nás kolmo k pobřeží asi 3 kilometry na otevřenou vodu, tam dostali zájemci možnost se vykoupat, čehož využil jen Honza a Ermek, a pak jsme zamířili zpátky. Celé to trvalo asi hodinu a popravdě, neviděli jsme z té lodi vůbec nic zajímavého.

V přístavu někdo zorganizoval společné focení i s českou vlajkou, tak jsem usoudila, že poprvé a naposled bych se mohla přidat. Víc mě zajímaly zdejší toalety, ale byly placené.

Pak jsme se přesunuli k nedalekým petroglyfům. Vstupenky zase kupovala Zuzka, všechny dohromady byly za 1.040 KGS.

Areál má 42 hektarů a je tu údajně víc jak tisíc kamenů se skalními rytinami. Společně ve skupině a s výkladem jsme prošli to hlavní. Stáří petroglyfů je často uváděno velkým rozptylem, ale ty nejstarší pocházejí podle všeho z období okolo roku 800 př. n. l.

Na hlavním kameni je vyobrazen lov se sněžnými leopardy. Obecně jsou na kamenech vyobrazena divoká i domácí zvířata a lovecké scény. Hlavní výjevy byly popsaní i v angličtině. Víc mě ale bavilo hledat rytiny na nepopsaných kamenech, což se mi ovšem nedařilo, takže trochu pochybuji o tom počtu kamenů s rytinami. Skupina se na konci prohlídky zase společně fotila, já tedy čas využila radši prozkoumáním dalších zákoutí.

Poslední zastávkou byl dostihový areál. Ermek nám ale tvrdil, že je zavřeno. Jenže to by odtamtud nesměla vycházet skupina lidí a my bychom nesměli vidět, že na stadionu jsou koně. Takže Zuzka udělala rychlé hlasování, kdo chce dovnitř, a za celkových 490 KGS nám všem koupila vstupenku. Přes velké prostranství jsme došli ke stadionu a zůstali na hlavním schodišti.

Na stadionu, který je v mapách označen jako hipodrom, zrovna probíhal trénink na hru buzkaši, což se dá přeložit jako „braní si kozy“, kozlobraní. Středobodem celé hry je mrtvý kozel bez hlavy a občas bez nohou. Proti sobě hrají dvě skupiny jezdců na koních, jejichž cílem je dát gól, tedy umístit kozla do kotle, který je zastoupen často jen kruhem vyznačeným na zemi.

Když jsme se dost vynadívali, pokračovali jsme podél břehu jezera dál na východ. Cestou jsme se zastavili u benzínky na WC a já si tam v obchodě koupila rakytníkový krém a pití za 361 KGS.

Silnice okolo jezera byla v podstatě komplet nezpevněná, místy velmi prašná, ale ve vesničkách jezdily kropicí vozy. Podle průběžně rozkopaných úseků a různě rozmístěných pracovních strojů se zdá, že je silnice ve výstavbě.

Podle silnice byla pole, zřejmě jde tedy o jakž takž úrodnou půdu. Domečky ve vesničkách sice působily malebně, ale podstatná část z nich by potřebovala dost zásadní opravy. Ale nějaká ta důležitá socha nebo památník se samozřejmě v každé vesničce našly :-).

Další zastávkou byl oběd. Byla vybrána místní jídelna, ve které nám všem objednala Zuzka totéž, aby to bylo rychle hotové a také měla kontrolu nad čerstvostí. Takže jsme dostali párek v těstíčku, studenou, mírně pikantní a dost mastnou polévku s nudlemi a čaj. Zuzka za to platila 2.600 KGS.

Byli jsme najedení brzo, takže jsme spolu s dalšími 4 lidmi vyrazili na maličkou obhlídku okolí. Neplánovaně to skončilo v supermarketu, kde jsem našla různé sušenky na váhu, takže jsem si nějaké nabrala. Stály 83 KGS. Nachytala nás tam Zuzka, která nám všem samozřejmě právem vynadala, že bez ohlášení se vzdalovat nesmíme. Na druhou stranu – my jsme ohlášeni byli, jen jsme se nehlásili Zuzce :-).

Pak jsme si ještě dali cestou jednu zastávku na WC, 20 som za použití platila Zuzka. Měli tam i nějaké letáčky s aktivitami v okolí, zaujalo mě tam zejména lyžování. Ve zdejších horách je ale pochopitelně možné pouze ve volném terénu.

Cílem cesty bylo městečko Karakol. Nedaleko něj leží muzeum Převalského, které bylo naší první zastávkou. V areálu jsme nejdřív došli k památníku a hrobu, byl odtamtud taky trochu výhled na Issyk-Kul.

A pak už jsme šli do muzea, kde nám Ermek u obrovské mapy s vyznačenými cestami dal výklad o cestách Převalského. Podle vyobrazení byl pan Převalský pěkně nesympatický a taky ho prý z náboženských důvodů 2× nevpustili do Lhasy. Takže jsme vlastně byli ve Lhase víckrát, než on :-). Celkem ty expedice podniknul čtyři a koně, který dnes nese jeho jméno, objevil při té čtvrté do oblasti severního Tibetu a Mongolska v letech 1879–1880.

Pak jsme si samostatně muzeum prochodili. Je maličké, ale jsou tam k vidění různé artefakty z Převalského cest, zejména vycpaná zvířata, různé zápisky, dopisy, skici...

Když jsme z muzea odešli, dohnala mě urgentní potřeba návštěvy toalety. Zdejší strava mi asi úplně nesvědčí. Průvodce mě nasměroval na toalety, ale bylo potřeba dojít na pokladnu u vstupu, zaplatit za použití toalety a vyzvednout si tam klíč. Místo toho jsem v parku zapadla na boční cestičku, tam zašla mezi keře a problém byl vyřešen dřív, než bych bývala vyzvedla klíč.

Od areálu muzea jsme pak pokračovali do centra města k místní mešitě. Jako obvykle mi stačilo uvázat si šátek a byla jsem vpuštěna. Ostatní ženy a někteří muži dostali pláště připomínající župan. Většina z nich se ani nenamáhala si ho zavázat, takže stejně měli holé nohy. Pojednání, že takové turisty bez špetky respektu by neměli do areálu vůbec pustit, jsem sepsala už včera, tak si to dnes odpustím.

Zdejší dunganská mešita byla dokončena roku 1910 komunitou Dungaů, což jsou čínsští muslimové, kteří v 80. letech 19. století utekli před pronásledováním. Mešita je dřevěná, údajně postavená bez hřebíků a má spoustu čínských prvků, které odkazují i na předislámskou buddhistickou minulost Dunganů. Mešita nemá ani tradiční minaret, místo něj má hranatou věž. Moc času jsme tam nestrávili, ale naše skupina si zase stihla udělat společnou fotku...

Pak jsme popojeli na parkoviště k supermarketu. Ermek nás nejdřív zavedl do obchodu s tradičními suvenýry. Protože ale šlo převážně o výrobky vyráběné ručně a z kvalitních materiálů, odradily mě ceny. Hlavně když jsem zjistila, že rakytníkový krém tu mají o dost dražší.

Takže jsme se odpojili a pokračovali do nedalekého supermarketu Globus. Tam jsme si vzali různé pití, něco k večeři, protože dneska se nám nikam jít nchce, a také nějaké sladkosti. Nákup jsme dali do látkové tašky, která tu stojí pakatel. Celý nákup stál 624 KGS a Miki ho platil kartou. Miki pak šel ještě do vedlejšího supermarketu Aziya, ale koupil tam jen pití Kvas za 96 KGS.

Dlouho jsme čekali, až budeme všichni. Sraz byl v 18:10, maximálně v 18:15 pro opozdilce, ale poslední Vojta dorazil až v 18:28. Kdyby se rovnou řekl volnější čas, nemuseli se ani ostatní honit...

Od supermarketů jsme jeli rovnou do hotelu Karagat. Opět se řešilo rozdělování pokojů a Zuzka nám oznámila, že prý máme pokoj s manželskou postelí objednaný. Tak jsem na to reagovala, že jsme si ho určitě neobjednávali, ale že očividně nemáme na výběr. S posledními instrukcemi ohledně zítřka jsme zamířili k výtahu.

Tentokrát jde aspoň o luxusní king size postel, jenže k čemu je to platné, když máme jednu společnou deku přesně ve velikosti postele, takže se o ni budeme přetahovat. Nicméně logiku cestovky nechápu – v letadle nám místa vedle sebe nezajistí, ale pokoj nám objednávají s manželskou postelí. Máme za sebou teprve tři dny cesty a upřímně, už se fakt těším na všechny příští cesty bez cestovek.

S Ditou, Janou a Honzou jsme byli domluveni, že se půjdeme ještě projít k pravoslavnému kostelu. Společný odchod byl výrazně zdržen problémem se zamykáním pokoje, Zuzka to šla vykomunikovat a my všichni pak museli na recepci s kartami. Recepční s nimi něco udělala, ale nemyslím, že to zabralo, protože Vojtovi se mezitím podařilo přijít na kombinaci, po které se mu podařilo pokoj zamknout.

Pak jsme tedy vyrazili do města. Jana s Honzou se zdrželi, my nechtěli čekat, protože pomalu zapadalo slunce, takže jsme šli napřed. Nakonec jsme se stejně sešli u kostela, který měl ale otevřeno jen do 17:00. Chvíli jsme tam postávali a kostel si prohlíželi přes plot. Když přišel Honza, prostě proklouznul dovnitř, dal se tam do řeči s nějakou starou paní a pak na nás mávnul, že máme jít taky. Díky tomu jsme se tedy dostali do areálu obklopujícího kostel. A ten je opravdu nádherný, zdobený vyřezávanými ornamenty. A byl krásně nasvícený sluncem, přesně jak jsem předpokládala.

Jana s Honzou dostali od stařenky obrázek snad s panenkou Marií a dali jí za to 100 KGS, my pak taky 100 KGS jako poděkování, že nás pustila, a stejně tak Dita.

Pak jsme vyrazili na obhlídku původních, prý ruských domků v okolí. Jde o dřevěné domky s krásnými dřevěnými okenicemi. Hned u prvního domu, který slouží jako muzeum, jsme se rozdělili, protože Honzu zaujala nedaleká Tatarská mešita a zamířil tím směrem. My jsme prozkoumali zřejmě původní dlažbu před muzeem a pak pokračovali v původně plánované trase. Domky, které jsem měla předem vytipované, jsme stihli obejít tak akorát za světla. Cestou už se začala rozsvěcet pouliční osvětlení. A taky se začalo výrazně ochlazovat.

V hotelu jsme se rozloučili s Ditou a zapadli na pokoj. Rovnou jsem zamířila do sprchy, pak jsem zazálohovala fotky a k dopsání deníku jsem si vzala sendvič a čokoládu koupené v Globusu.

Miki po sprše vyrazil na recepci požádat o druhou deku. Recepční prý řekla jen „Oukej“ a začala mluvit do vysílačky, takže se Miki vrátil na pokoj, kam nám za chvíli přinesli druhou obrovskou deku.

Nakonec jsme si připravili věci na zítra a asi ve 22:40 jsem šla spát.

2025-08-27 - Kyrgyzstán - Altyn-Arashan

Budíka jsme měli na 7:30, ale zase jsem se probudila dřív. Mikiho jsem našla spát na gauči. Rovnou jsem se začala připravovat a na 8:00 jsme šli na snídani.

Byla tam spousta Asiatů v oblecích. Jeden z nich tam rozlil kávu hned za zády jiného, který o tom nevěděl. Tak jsem ho upozornila. Je to maličkost, která by nestála za zmínku, ale sama oslovit cizího člověka v cizí zemi cizím jazykem je pro mě docela velké vystoupení z mé bubliny.

U stolu jsme seděli se Zuzkou, která se neprozřetelně zeptala, jak jsme se vyspali. Tak jí Miki povyprávěl, kterak strávil noc na gauči. Myslela jsem, že se aspoň dozvím, proč se přesunul na gauč, ale vysvětlení, že na tvrdé posteli mě při každé otočení probudí, mě moc neuspokojilo :-).

Před 9:00 jsme se sešli na recepci a vyrazili k našemu dopravnímu prostředku. Ten bude sám o sobě atrakcí. Jak jsem dohledala, je to starý vojenský autobus, zřejmě PAZ-3205 zvaný vachtovka, na podvozku GAZ-66. Vzadu je 13 plnohodnotných míst k sezení, pak jsou nějaké sedačky v protisměru a taky se dá sedět vepředu u řidiče.

Z Karakolu jsme vyrazili nejdřív po asfaltce, ale trvalo vlastně jen chvíli, než jsme sjeli na nezpevněnou cestu. Cesta vzhůru do hor měla z Karakolu trvat asi 2,5 hodiny. Z Karakolu je to asi 30 kilometrů, z čehož přibližně 10 km byla silnice nebo pohodová nezpevněná cesta. Až k takzvanému checkpointu, což je v podstatě vstup do oblasti, pak byla bezproblémová nezpevněná cesta.

Na checkpointu bylo potřeba zaplatit vstupné do Altyn Arasan, což bylo v režii Zuzky. Pro všechny stálo 3.160 KGS, nicméně zajímavostí je hlavně to, že zatímco cizinec platí 220 KGS, tak domorodec směšných 20 KGS. Vždycky jsem tyhle dvojí ceny nenáviděla a měla jsem za to, že je to výsada několika málo zemí světa, ale čím víc zemí jsem navštívila, tím víc zjišťuji, že Evropa je až moc vstřícná a že ty dvojí ceny jsou běžné skoro všude...

Zastávku na checkpointu část z nás využila k toaletě. Bohužel tam nebylo ani kam zalézt, takže jsem se schovala dozadu za auto. No samozřejmě, že než jsem si stihla zpátky natáhnout kalhoty, tak přijelo další auto :-).

Odpověď, proč jedeme zrovna tímhle autem, jsme dostali až za checkpointem. Jeli jsme údolím podle řeky a postupně jsme stoupali vzhůru horskými loukami. Cesta, po které jsme jeli, připomínala cestu jen velmi vzdáleně. Byla plná obrovských kamenů, děr, kaluží plných vody a bahna.

Cestou jsme také potkávali spoustu jezdců na koních. Většinou šlo o turisty v doprovodu průvodců. Kůň určitě nebude v tomhle terénu rychlejší, než auto, ale svým způsobem to může být pohodlnější. Jen tedy ty prašné úseky musí být peklo... Několik koní, které jsem viděla, bylo neosedlaných, ale nepovedlo se mi identifikovat, jestli se tu prostě volně pasou nebo jsou dokonce úplně divocí?

Nejzajímavější ale bylo sledovat přírodu v okolí. Okolní svahy byly pokryté loukami plnými kvetoucích rostlin. Hlavně ve vyšších polohách nás obklopovaly strmé svahy porostlé štíhlými vysokými ťanšanskými jedlemi.

V horách je nejlépe patrná tradiční minulost Kyrgyzů. Ti totiž byli dříve polokočovnými pastevci a žili v tradičních jurtách. Základem jejich života a obživy byli koně, jaci, ovce a také různá řemesla, třeba plstění nebo tkaní.

Během cesty jsme si udělali několik zastávek přímo u divoké řeky nebo naopak vysoko v horách, odkud byl výhled do okolí.

Cesta nám nakonec, asi kvůli zastávkám, trvala déle, do osady podle mapy nazvané zřejmě podle soutěsky také Altyn Arashan, což znamená Zlaté lázně, jsme dorazili až po 12:00. Na místě se rozjela diskuze o změně programu, Ermek nás tlačil do kratšího treku, že ve 13:30 budou horké koupele a oběd až po nich ve 14:00, protože se nedoporučuje horká koupel po obědě. V podstatě to znamenalo, že trek bude maximálně na hodinu a tedy se budeme muset po nějaké půlhodině otočit. Původně chtěli do koupele všichni kromě nás, ale taky sem všichni chtěli hlavně kvůli horám, takže po téhle úpravě programu tam nakonec spousta lidí nešla a radši se prošli po horách.

Vojta vyrazil napřed sám a my se nakonec po domluvě se Zuzkou také ve třech spolu s Ditou odpojili a vyrazili jsme vpřed rychleji. Ostatní zůstali někde vzadu za námi. Cesta vedla podle řeky, byla plná kamenů a místy i bahna.

Celou dobu se před námi v dálce tyčil zasněžený vrchol hory Palatka. Bohužel jsme od něj byli pořád dost daleko a navíc v údolí, tak jsme se lepšího výhledu nedočkali.

Došli jsme až k mostu, kde jsme potkali vracejícího se Vojtu, který pospíchal, protože chtěl stihnout i koupele. My jsme si tam udělali nějaké fotky, chvíli se rozhlíželi po okolních svazích, kde se pásla různá stáda, a otočili jsme to zpět. Podle mapy měla vést cesta dál od řeky, tak jsme se jí zkusili držet. Byla tam, ale že by byla schůdnější, než ta podle řeky, to se říct nedá. Byla plná velkých kamenů, některé bylo nutné doslova přelézat.

Cestou jsme potkávali spoustu barevných květů a také divoký jalovec, který se v Kyrgyzstánu používá k rituálním účelům. V oblasti prý žijí také medvědi a sněžní levharti. Levharta bych sice moc chtěla vidět, ale pravdou je, že asi bylo dobře, že jsme žádného medvěda ani levharta nepotkali.

Dita chodila dost pomalu, což nás zdržovalo, ale ke konci, když už bylo jasné, že se nemá jak ztratit, jsme zrychlili a zpět jsme přišli naprosto přesně ve 14:00. Dita dorazila pár minut po nás.

Oběd jsme měli objednaný jeden do dvojice. Bylo to totiž v podstatě menu sestávající z nudlové polévky a masem a hlavního jídla, což byla rýže s masem a zeleninou. Sama bych to ani náhodou nesnědla, ale do dvojice mi to přišlo akorát. Taky stálo 800 KGS, což mi tedy na zdejší poměry přijde opravdu hodně, ale zase je potřeba si uvědomit, že je zřejmě všechno potřeba sem dovézt z Karakolu.

Z oběda jsme si odnesli i menší proviant. Na každém stole totiž byly oříšky a bonbóny. Začala jsem se v nich přehrabovat a Zuzka se zmínila, že si je klidně můžeme vzít s sebou. Akorát asi nečekala, že jich budu mít plnou kapsu, protože jsem je chtěla ochutnat a to znamenalo si vzít od každého druhu jeden :-).

Miki se pak chtěl natáhnout a zdřímnout si, takže jsem na poobědovou procházku vyrazila s Ditou, Janou a Honzou. Jana se odpojila jako první, časem i Dita, tak jsme pokračovali jen s Honzou a cestou si povídali o cestování. Stezka byla dost bahnitá, takže jsme šli pomalu a podmáčené části přeskakovali přes kameny Došli jsme tedy jen k soutoku řek.

V 15:30 jsme měli sraz u auta a vyrazili jsme na zpáteční cestu. Zájemci se mohli střídat vepředu u řidiče, takže jako druhý tam šel Miki. Chtěla jsem jít taky, ale když jsem se dozvěděla, že tam řidič kouří, tak jsem to zavrhla. Nakonec Mikiho vystřídala Lidka.

V jednom úseku byla doslova zácpa, takže jsme museli zastavit a pustit protijedoucí auta. Pauza byla tak dlouhá, že jsme si i vystoupili, trochu se protáhli a trochu užasle sledovali, co vlastně obnáší řízení v takovém terénu.

Na hlavní silnici nás pak zase zdrželo obrovské stádo ovcí. Hnát ho po silnici totiž domorodci považují za nejlepší nápad.

Asi v 18:00 jsme dorazili zpět na hotel. Miki si šel na chvíli lehnout a já ho pak musela budit. Na 19:00 totiž byla domluvená společná večeře. Protože to bylo jen kousek, sešli jsme se v 18:50 na recepci a odvezly nás mikrobusy.

Večeře byla dunganská a sestávala z 12 různých jídel. Byly to různé masové i zeleninové směsi, knedlíčky, jako příloha rýže nebo nudle a všechno to bylo naprosto výborné. K pití jsme dostali bylinkový čaj nebo vodu. Obsluhoval nás chlap, ale pak se přišla ukázat i kuchařka, zřejmě paní domu, jeho manželka.

Zuzka jí nechala, ať nám trochu povypráví o dunganské kuchyni a zvycích. Protože ale většina rusky rozuměla, v podstatě nám to nepřekládala, takže vím jen letmo, o čem byla řeč. Když byl prostor pro pokládání otázek, dotázala jsem se, co za zeleninu je v jednom z jídel a Zuzka to prostě přešla a kuchařky se nezeptala. S identifikací mi pomohla Jana, asi to bude mladá cuketa.

Večeře stála 1.500 KGS na osobu, což je tedy podle mého na kyrgyzské poměry velká částka. Kromě toho, že jídlo bylo výborné ho také bylo hodně, což mi dost vadilo. Odhaduji, že tak čtvrtina jídla tam zůstala.

Asi ve 20:30 jsme zamířili zpět na hotel. Tam jsem si dala sprchu, umyla si vlasy a když jsem čekala, než mi trochu uschnou, zazálohovala jsem fotky, dopsala deník a napsala do cestovky prosbu, ať mi aspoň vysvětlí, proč máme objednané manželské postele, když někteří ostatní to tak nemají, ačkoli si je výslovně neobjednávali. Tak jsem zvědavá... Mikimu jsme připravili spaní z matrací z gauče, které jsme obalili do jednoho z prostěradel. Spát jsme šli asi ve 21:50.

2025-08-28 - Kyrgyzstán - Karakol a Djety-Oguz

Budíka jsem měla na 7:00 a poprvé za cestu mě opravdu probudil. Maličko jsme přebalili kufry a na 8:00 šli na snídani.

U snídaně měli mimo jiného čerstvé maliny, nabrala jsem si jich celou misku. U stolu jsme seděli s Lenkou a Edith. Kvůli Edith jsme se snažili konverzovat anglicky, ale ona se stejně moc nezapojovala.

Po snídani jsme si chvíli odpočali na pokoji a před 9:00 jsme zamířili na recepci. Naskládali jsme se do mikrobusů a popojeli jsme k místnímu pravoslavnému kostelu. I když jsme u něj byli předevčírem, tentokrát nás čekala oficiální návštěva v doprovodu průvodce.

Kostel Nejsvětější Trojice pochází z konce 19. století a je postavený ze dřeva. Dřevěné kostely se totiž začaly stavět kvůli jejich větší odolnosti při zemětřeseních, kterému padl za oběť cihlový předchůdce tohoto kostela. Zajímavostí je, že kostel leží nejen ve vyšší nadmořské výšce, než dosahuje Sněžka, ale také že po své výstavbě byl kostel nejvyšší stavbou v Karakolu. V průběhu 20. století ale sloužil také jako divadlo, škola, sportovní hala i sklad uhlí. Až s rozpadem Sovětského svazu byl zrekonstruován a vrácen pravoslavné církvi.

V kostele se nachází různé sochy a obrazy. Nejvýznamnější z nich je obraz Bohorodičky Tichvinské. Uvnitř kostela by se nemělo fotit, ale jak se ukázalo, vlastně nikdo to nedodržuje a domorodcům to bylo jedno. Těch asi bylo uvnitř víc než obvykle, protože tam bylo vystaveno tělo včera zemřelého Sergia Vasilieviche Čuvyčkina.

Od kostela jsme popojeli k nedalekému supermarketu, kde jsme si za 669,42 KGS koupili jídlo k obědu na piknik – dva sýry, kumys s medem a Miki si vzal pivo. Kumys jsme hned otevřeli, odlili si do malé lahve a ochutnali. Nakonec jsme toho vypili docela dost. Ale protože lahev byla obrovská, zbytek jsme předali Zuzce, ať podělí případné další zájemce o ochutnání.

Když měli všichni nakoupeno, zamířili jsme pryč z Karakolu. Čekala nás asi třičtvrtěhodinová cesta do kaňonu Djety-Oguz. Tam jsme si nejdřív dali zastávku na vyhlídce na skalní útvar Zlomené srdce, kterou jsem využila k rychlé toaletě v křoví.

O kus dál nás pak čekal výstup na kopec na vyhlídku na všechny okolní červené hory, mezi nimi samozřejmě i Zlomené srdce a Sedm býků ležící na protější straně údolí. Bylo fascinující, jak sytě červené byly skály v ostrém slunečním světle.

Měli jsme tam chvíli čas, takže když jsme si užili výhled a udělali si fotky, vyrazili jsme vyšlapanou pěšinkou dál po planině. Došli jsme až na okraj, ale výhled odtamtud nebyl. Aspoň jsme pozorovali motýly, byli mezi nimi i nějací otakárci.

Ve 12:00 jsme měli sraz a pokračovali jsme údolím Djety-Oguz dál až k jurtovému kempu. Původně jsme měli mít tři jurty, v jedné měly být dva manželské páry, které se prý domluvily už včera, ve zbylých dvou rozděleni muži a ženy. Jenže na místě se ukázalo, že je těch jurt víc, takže Zuzka s Ermekem to rozdělili tak, že ty dvě dvojice dostaly svou, Dita taky, Lenka s Edith další, Zuzka měla být s Lidkou a zbytek se měl rozdělit na muže a ženy, takže já měla být se Soňou a Miki s Rosťou a Vojtou. Naprosto to nedávalo smysl, protože jurt bylo dost na to, aby se žádná dvojice nemusela rozdělovat, takže jsem to začala přeorganizovávat a prostě jsme se přestěhovali, do jedné jurty já s Mikim, Soňou a Rosťou, do druhé Lidka s Vojtou a Zuzka zůstala sama.

Když jsme se se ubytovali, poseděli jsme venku a snědli u toho oběd. Pozorovali jsme skupinku místních, jak rozebírají jurtu. Když sundávali vrchní konstrukci, ten, který ji držel, měl na hlavě helmu.

Ve 14:00 jsme vyrazili k vodopádu – bez Dity, Lidky a Soni. Kousek nás popovezly mikrobusy, které na noc odjížděly pryč. Nás pak čekalo stoupání do strmého kopce. Velká část cesty byla na slunci, kde bylo pekelné vedro. Zuzka nám opakovala, že cesta je cíl. Pravda je, že výhledy byly krásné, temná zelená barva lesů, svěží zelné odstíny pastvin a blankytné nebe s drobnými mráčky. Vodopád na konci naší cesty byl spíš průměrný.

Velkou část cesty zpět jsem šla s Lenkou, která mi vyprávěla, jaké to kdysi bylo, když se seznámila se svým švýcarským manželem, a i když se kvůli vzdálenosti a politické situaci skoro neznali, rozhodli se vzít. A co to znamenalo získat doklady a mít možnost nejen legálně vycestovat, ale taky se pak do Československa vrátit...

Zpět jsme dorazili asi v 16:30. Svítilo sluníčko, bylo teplo, takže jsem si chtěla dát sprchu. Zuzka totiž říkala, že tu večerní nám nedoporučuje. Jenže mně bylo vedro a byla jsem zpocená. V kempu jsem zjistila, že sprchy jsou zamčené, protože se ohřívá voda, která bude až v 18:00. Jenže to už právě bude slunce zapadat a ochladí se. Takže jsem prohlásila, že studená voda a svítící sluníčko je lepší než pak večer teplá voda a zima venku. Nakonec mi tedy jednu sprchu odemkli. Sprchy stojí na slunci a voda už asi byla předehřátá, takže tekla vlažná a bylo to velmi příjemné.

Pár lidí vyrazilo na projížďku na koních, Miki se šel projít a já si sedla k řece, kde jsem pozorovala divokou vodu, dopsala jsem si deník a nakonec jsem si došla do jurty pro skicák.

V 18:45 jsem se přioblékla a na 19:00 jsme šli na večeři. V jurtě bylo docela chladno. Na stolech zase byly misky s oříšky a bonbóny a dostali jsme meloun. Ten jsem si nevzala, protože jsem se bála, že mi pak bude zima. Ale dostali jsme čočkovou polévku, která byla dobrá a teplá, a potom maso s pečenou paprikou a kaší.

Večeře byla první opravdu společná, takže ji Zuzka pojala jako seznamovací. Šestý den na cestě už mi to tedy přišlo trochu mimo, lidi už se dávno seznámili. Ale Zuzka chtěla, abychom se každý představil, řekl co děláme a třeba taky proč jsme tady. Upřímně – vyprávění ostatních mě moc nezajímalo a sama jsem jim taky nic říkat nechtěla. Proč taky, vždyť jsou to cizí lidi a u většiny z nich mám pochybnosti, že budeme po návratu do svých domovů udržovat jakýkoli kontakt...

Po večeři jsme se odebrali do jurt, kde jsme se převlékli do spacího. Soňa si brala je noční košili, já tedy dlouhé kalhoty, tričko a přes to svetr. Myslím, že nad ránem bude zima. Pak jsme zalezli do postelí a nějakou dobu jsme si povídali. Trochu v rozporu s mým předchozím tvrzením to bylo fajn, připadala jsem si jak na škole v přírodě :-).

Trochu nás také zabavila malá myš, která nám vlezla do jurty a snažila se dostat do odpadkového koše, do kterého jsem po obědě odhodila zbytek nasoleného sýru, o kterém jsem si byla jistá, že už ho nikdo jíst nebude. Tak někdo přeci...

Skončilo to tak, že jsem koš odnesla ven před jurtu. Nakonec jsme si ještě odskočili na WC a šli spát. Ani nevím, kolik bylo hodin...

2025-08-29 - Kyrgyzstán - Skazka a Kyzyl-tu

V noci jsem byla několikrát vzhůru, protože mi bylo chladno. Soňa s Rosťou taky uprostřed noci vyrazili na WC, tak jsem vyrazila s nimi, když už jsem byla vzhůru.

Budík jsme měli na 6:30, probudila jsem se v 6:28. Oblečení jsem si natahala do postele a po vzoru převlékání ve spacáku v Tibetu jsem se z pyžama převlékla v posteli. A z postele jsem vylezla až pak, takže mi ani nebyla zima.

Na ranní hygienu nám v podstatě a akorát navázala snídaně, která byla od 7:00. Večer jsme si nahlásili, kdo chceme vajíčka a kdo kaši, ale když se Miki ráno po kaši sháněl, bylo mu jen řečeno „kaše nět“.

Po snídani jsme zabalili těch pár věcí, které jsme od včera potřebovali a pak pozorovali stáda ovcí na protějším svahu. A taky jsme objevili vyšlapané cestičky od myší, které nám ukázaly, kudy se nám myš dostala večer do jurty.

Na 8:00 jsme se šli naložit do mikrobusů. Jenže náš bus měl zpoždění, takže jsme u silnice nechali vyskládané kufry a naložili jsme se do jednoho busu. Cestou jsme náš mikrobus potkali v protisměru, takže dojel pro zavazadla a pak nás dohnal. Tak jsme si na pokyn Ermeka přesedli a řidiči přendali půlku zavazadel.

Kaňonem Djety-Oguz jsme jeli podle řeky, která nám tekla okolo jurtového kempu. Měli jsme ještě možnost užít si její divokost i kontrast s okolními horami různých barev. A vlastně i kontrast s různými porosty, protože zatímco ve vyšších výškách byly všude jehličnany, v nižších částech údolí pak spousta rakytníkových keřů.

Čekala nás dlouhá, bezmála tříhodinová, cesta do kaňonu Skazka. Cestou jsme si udělali zastávku na břehu Issyk-Kul, kde jsem si odskočila na toaletu za hromadu kamení a pak se zaujetím pozorovala hlavně zdejší floru.

Druhá zastávka byla u nějakého infocentra. Toalety tam byly zpoplatněné a tak jsme návštěvu využili hlavně k tomu, že jsme si vzali brožurku o Kyzgyzstánu.

Do kaňonu jsme dorazili asi v 11:00. Venku bylo vedro na padnutí a moje první myšlenky mířily k tomu, že kdybychom cestovali na vlastní pěst, bývali bychom sem určitě dorazili brzy ráno. Do kaňonu se platí vstupné, za nás všechny to bylo 600 KGS.

Kus cesty kaňonem jsme šli ve skupině a v doprovodu průvodce. Protože ale průvodce šel pořád po hlavní cestě dnem kaňonu a všude do okolí vedly pěšinky do menších bočních kaňonů, ohlásili jsme se a od skupiny se odpojili. Tím, že jsme byli v kaňonu přes pravé poledne, nedalo se schovat ani za skály, stín prostě nebyl nikde. V jednu chvíli už jsem se zoufale krčila i pod poloprůhledným keříčkem. Naštěstí nám proti slunci hodně pomohl deštník, v tomto případě přebírající roli slunečníku.

V některých místech bylo té zeleně docela hodně, ale pestrost dost chyběla. Ten keřík, který jsme použili jako malý úkryt, byl jedna z mála rostlin, která v kaňonu rostla. Fauna také nebyla příliš bohatá, kromě hmyzu jsme viděli hlavně nějaké ještěrky.

Prochodili jsme všechny dobře přístupné části, do těch odlehlých, kam bylo potřeba jít po strmých stezkách, jsme radši nešli. Ono se totiž ukázalo, že je pak docela problém se odtamtud dostat, protože stezky jsou plné drobných uvolněných kamínků a štěrku a strašně to klouže.

V celé oblasti kaňonu Skazka nejsou žádné stánky s občerstvením, toalety, ale hlavně žádné směrovky. Občas jsem měla pocit, že jsme trochu ztraceni, ale matně jsme tušili, odkud jsme přišli a pro krajní případ jsme měli zapnutého Stopaře, díky čemuž jsme mohli zjistit, kde je výchozí bod. Lidi bez orientačního smyslu nebo bez schopnosti číst v mapě se tu ale nepochybně mohou velmi snadno ztratit.

Zpět na parkoviště jsme zamířili podle intuice a moc přesně jsme se netrefili. Nicméně na to, že jsme se nedívali do mapy bych tu svojí intuici dost pochválila. Sraz jsme měli ve 12:50 a dorazili jsme o maličko dřív. Byla to taková několikaminutová rezerva, kdybychom se fakt ztratili.

Mikrobusy nás pak popovezly k hlavní silnici k sokolníkům. Tam nás čekala demonstrace výcviku sokolů, jejichž zásah nám ukázali v různých situacích. Taky jsme měli možnost si sokola podržet a vyfotit se s ním. Jen nám tedy sokolníci ukazovali, co máme dělat, aby měl sokol na fotce roztažená křídla – v podstatě to obnáší nějaké pokusy o destabilizování sokola tím, že se kýve s rukou, na které sedí. A to už mi přišlo, že ty chudáky spíš týráme.

Taky nám ukázali střelbu z luku a dali nám možnost si ji vyzkoušet. Tomu jsme tedy neodolali. Hned první ránou jsem si tětivou způsobila obrovskou modřinu na předloktí, což mě tedy aspoň naučilo luk lépe držet :-). Každý jsme měli k dispozici tři šípy, přičemž, sílu jsem zvládala v pohodě, směr ale nikoli, takže jsem terč opakovaně přestřelila. Asi jsem ale vypadala nadějně, protože nakonec jsem dostala ještě čtvrtý šíp a tím jsem se do terče trefila naprosto bez problémů. Zuzka za nás všechny platila 7.000 KGS.

Popojeli jsme kousek na oběd do restaurace na břehu Issyk-kul. Seděli jsme venku pod přístřeškem na takové vyhlídce na jezero, byly tam i různé houpačky, takže když jsme si objednali, vyrazili jsme to tam trochu obhlédnout.

K pití jsme měli čaj, k jídlu pak kuurdak a beshbarmak. Kuurdak byl výborný, jsou to kořeněné kusy masa s pečenými bramborami. Oproti tomu beshbarmak bylo jedno z nejhorších jídel, jaké jsem tu měla. Nudle v divném vývaru s tučnými kousky masa. Dohromady to stálo 890 KGS, k čemuž nám samozřejmě přičetli 15% servisní poplatek, takže finální útrata byla 1.023,50 KGS.

Následoval asi 1,5 hodiny trvající přejezd. Cestou jsme projeli vesničkou Bokonbaev (Bokonbajevo), ve které jsme měli podle itineráře spát. Našim cílem ale byla vesnička Kyzyl-Tuu. Zde jsme měli na programu stavbu jurty, což ale většina skupiny odmítla. Takže nám postupně ukazovali, jak se připravují jednotlivé díly. Při výkladu nás „rušilo“ malé kotě, které se okolo nás motalo :-). Nakonec došlo na samotnou stavbu, k čemuž jsme se tedy připojili. Stavěli jsme asi v pěti lidech a jurta byla hotová asi za 20-25 minut. A to nám každý krok ukazovali a vysvětlovali... Prodávali tam také suvenýry, takže jsme si za 150 KGS koupili maličkou jurtu na naši suvenýrovou poličku.

A pak jsme jeli dál. Našim cílem byl Kochrok (Kočkor). Z 1,5 hodiny trvající cesty nakonec byly 2 hodinky, protože na trase byla uzavírka kvůli stavbě železnice. Silnici měli otevřít v 19:00, takže před námi bylo 25 minut čekání. Předpokládala jsem ale, že čekání bude ve skutečnosti mnohem delší, takže mě velmi překvapilo, že silnici otevřeli asi s pětiminutovým předstihem.

Za zmínku ale určitě stojí, v jakém stavu jsou zdejší silnice. V podstatě po celém obvodu jezera Issyk-kul se staví. Ptali jsme se Ermeka, jak to vlastně s tou silnicí je. Předně tedy nejde o rekonstrukci, ale opravdu o stavbu. Což je tedy dost zřejmé, protože kde není nový asfalt, tam je jasně vidět, že tam asfalt nikdy nebyl. Okolo celého jezera jsou hotová různá potrubí, která mají vést pod silnicí, takže jsou všude vidět obrovské výkopy a v nich uložené neméně obrovské betonové skruže. Do jezera údajně ústí víc jak 50 řek, takže je jasné, kolik tak rozkopaných míst je. No a každé takové místo se musí objíždět po provizorní nezpevněné cestě, která je samozřejmě v mnohem horším stavu, než ta hlavní nezpevněná cesta, která je docela rovná, uježděná a víceméně bez problémů sjízdná.

V Kochkoru jsme bydleli v Mira Guest House. Zuzka nám už cestou říkala, že prý máme domluvený twin room a opravdu, na místě jsme dostali pokoj s oddělenými postelemi. Pokoj by sice zasloužil menší rekonstrukci, vlastně spíš dodělávku, protože mi přišlo, že některé obkladačské práce prostě nebyly dokončeny, ale ty oddělené postele přebily všechny případné nedostatky.

Na pokoj jsme si jen odložili věci a v podstatě hned jsme šli na večeři. U stolu jsme seděli s Lenkou a Edith, tak jsme přepnuli komunikaci do angličtiny. Dostali jsme chleba, zeleninový salát, misku vývaru s nudlemi, zeleninou a kousky masa, k hlavnímu jídlu maso s bramborami a zeleninou a nakonec misku zmrzliny. Množství přímo královské a chuťově to také nebylo špatné. Jediným zpestřením večeře byl výpadek elektřiny, který je tu ale očividně běžný, takže nám obsluha bleskově přinesla zapálenou svíčku.

Na pokoji jsem dala zálohovat fotky a zamířila do sprchy. Pak jsme si připravili věci na zítra, dopsala jsem si deník a něco před 22:30 jsme šli spát.

2025-08-30 - Kyrgyzstán - Cesta z Kochkoru k jezeru Song-Köl

Budík nám tentokrát zvonil v 7:00. Možná to bylo zbytečně brzo, snídaně byla až od 8:00. Ale kdo by vyspával, když venku bylo krásné a zatím ne horké ráno.

Cestou na snídani jsme oba uklouzli na schodech a jen zázrakem jsme ani jeden nespadli a moje kolena to také zvládla. Ukázalo se, že je tam mokro, takže Miki na ty schody vyskládal erární gumové pantofle, aby neuklouznul ještě někdo další. A na snídani jsme přes Ermeka info předali majitelů.

K snídani jsme dostali vajíčka se zeleninou a také výbornou kaši. U stolu jsme zase seděli s Lenkou a Edith. Včera u večeře jsme se bavili o pivech, takže Edith přinesla Mikimu na lístečku napsaný název nealkoholického švýcarského piva. Jinak mi ale přijde, že už nám trochu dochází témata, o čem bychom si mohli u stolu povídat. To ale nemění nic na tom, že jsem si je obě opravdu oblíbila. Obdivuji jejich nadšení, elán, obě jsou vždycky dobře naladěné.

Když jsme se vraceli na pokoj, pantofle byly pořád na svých místech a schody nikdo neutřel. Ne, že bych čekala něco jiného. Ale až si tam někdo zlomí nohu, budou mít majitelé o zábavu postaráno. Vypadá to totiž, že tam kape z nějakých rozvodů, možná od klimatizace, takže to určitě není nic neobvyklého.

Zbytek času do odjezdu jsme strávili odpočinkem na pokoji. Odjezd byl naplánován zase až na 9:00.

První zastávkou byl supermarket Globus, kde jsme měli za úkol si obstarat něco k obědu. Koupili jsme si hlavně pití, 2 kazašské čokolády a koňak jako dárek pro Zuzku za vykomunikování těch oddělených postelí. Nákup stál 929,58 KGS.

Řidiči jeli mezitím natankovat, to je taky při cestování oblíbená kratochvíle, že se tankuje zásadně v době, kdy se mají převážet turisti. Snad jsem nezažila řidiče, který by s natankovaným autem ráno už přijel... Takže jsme tam pak museli na řidiče čekat. A už začínalo být dost horko.

Náš mikrobus jezdí zásadně jako druhý, takže si většinu cesty užíváme prach, který oni zvířili. Celou dobu jsme si mysleli, že je to proto, že náš řidič nezná cestu. Jenže tentokrát ten první mikrobus zamířil na jakousi polní silničku, u které se po několika stech metrů ukázalo, že opravdu neprojedeme. Takže se řidiči museli na té úzké cestě otáčet. Proč se o takovou divnou zkratku vůbec pokoušeli, to nechápu. Kochkor totiž leží u hlavní silnice, v podstatě má i obchvat města, což je na zdejší poměry dost neobvyklé.

Cestou jsme řešili puštěnou klimatizaci, protože těm, co se děli ve stínu, byla zima, ale nám na slunci horko. Chvíli tedy byla klima vypnutá a řidič otevřel okénko. Jenže dozadu nedofoukl ani závan a navíc brzy skončila asfaltka, takže stejně musel kvůli prachu okno zavřít a znovu pustit klimatizaci.

Stoupání po horské nezpevněné silničce kupodivu nebylo vůbec adrenalinové a naopak se nám na mnoha místech otevíraly krásné výhledy do údolí i na okolní hory. Viděli jsme stáda pasoucích se krav i jaků, kteří byli pro některé spolucestující asi docela exotičtí, takže nám řidiči museli zastavit, aby si je všichni mohli vyfotit a natočit. Já tedy jen při pohledu na jačí stádo vzpomínala na jačí steak a jačí burger :-).

V Kochkoru jsme nocovali asi v nadmořské výšce 1.800 metrů. Naše dnešní cesta do hor nás ale dostala až do výšky 3.446 metrů nad mořem, kde jsme si udělali zastávku v průsmyku Kalma-Ashuu. Byl odtamtud krásný výhled do údolí. A taky tam byla dost zima, na což jsem úplně nebyla připravená. To ale nikdo, takže jsme tam moc času nestrávili.

Cestou k jezeru Song-Kul (Son-kol) jsme si něco po 12:30 udělali zastávku u mostu přes řeku Sonkol. Docela tam foukalo, tak jsem prostřednictvím Zuzky poprosila řidiče, že bych si potřebovala z kufru vyndat bundu. Naštěstí byla na vrchu, takže to celé byla otázka doslova několika vteřin.

Poposedali jsme si na březích řeky a užili si piknik ze zásob koupených při ranní návštěvě Globusu. Bylo tam krásně a konečně jsem měla pocit, že nikam nepospíchám, že mi nic neuteče.

Když se náš piknik blížil ke konci, přišel malý chlapeček. Byl jen zvědavý, spíš si nás přišel prohlédnout, ale někdo ze skupiny mu hned nacpal nějaké sladké pití a sušenky. A přesně takhle se děti v rozvojových zemích učí žebrat... :-(

K jezeru Song-kul jsme dorazili dost brzo, asi ve 13:20 hodin. Protože v jurtovém kempu by nás ještě neubytovali, Zuzka nám vymyslela výlet na blízký kopec, na jehož vrcholku jsou skály s petroglyfy.

Bylo zvláštní počasí, na slunci bylo opravdu horko, ale vysoká nadmořská výška zase způsobovala, že vítr byl chladný. Dost těžko se v takovém počasí udržovala termoregulace.

Nahoře jsem si za jednu skálu odskočila na malou a jak se později ukázalo, tak přímo pod jeden z petroglyfů. Petroglyfy byly pěkné, docela výrazné a i když vlastně nebyly nijak označené, nebyl problém je najít. Když je tedy člověk hledal :-). Shora byl krásný výhled i na jezero a za ním se tyčící hory.

Svahy kopců byly porostlé různými trávami a půdokryvnými rostlinami, z nichž některé měly neuvěřitelně hebké listy. Mezi tou vší zelení jen zřídkakdy něco kvetlo. Nejrozšířenější byly protěže, které ale už byly odkvetlé.

Když jsme z kopce sestoupili zpět k silničce, mikrobusy nás popovezly do kempu. Tam nás vzali k jurtám a jak jsme okolo jurt postupně procházeli, ukazovali nám, které jsou určené pro nás a vždy jedna dvojice do nich zapadla. My jsme si vzali jurtu číslo 10. Jak se později ukázalo, nejen že se tu nezamyká, ale ani nám nedržely zavřené dveře, což mohl být ve zdejším větru trochu problém. Mimochodem – dveře plastové, což je tedy ve zdejší panenské krajině a na jurtě postavené v podstatě výhradně z různých tradičních materiálů docela hnus.

Jurta je obrovská. Uvnitř jsou kromě dvou postelí a kamen také různé stolky, další vybavení byste ale hledali marně. Pokud se chcete posadit, tak buď na postel nebo do křesílka, které je ale očividně primárně určené pro venkovní posezení. Na postelích máme připravené teplé přehozy, spacáky, pantofle a v igelitových pytlích také čisté ručníky a osušky. Na stolku stojí džbánek s vodou z artézské studny z regionu Naryn, kde se právě nacházíme.

Volný čas jsem strávila kresbou do skicáku a sledováním hor na opačném břehu jezera i dění v kempu. Čas docela utekl a na 15:45 jsme šli na místo srazu. Společně jsme pak zamířili na koňské hry.

Podle instrukcí jsme si poposedali na trávu na vyhrazená místa. Průvodci jsme dali malé bankovky a celé představení začalo tím, že jezdci bankovky a mince sbírali ze země za jízdy na koni. Jak to sakra udělali, že dosáhli na zem a nespadli z koně?!?

Následoval wrestling, což je zřejmě název pro kyrgyzský zápas Er Enish. To je zápas jezdců na koních, kdy se jezdci navzájem snaží shodit ze sedla a používají při tom různé chvaty. A vlastně nejen na lidského soupeře, ale i na koně. Právě i na koních bylo vidět, jak jsou na boj zvykl a že jsou vlastně dost bojovní.

Poslední a nejvíc očekávanou částí bylo buzkaši. Prý má dvě varianty Kok-boru a Oglak Tartis, ale jaký je v nich rozdíl mi moc jasné není, takže se držím toho obecnějšího názvu. Nicméně ze Zuzčiných poznámek vím, že tohle byl kok-boru.

Trénink už jsme viděli před pár dny v Cholpon-Ata, ale tohle byl vlastně regulérní zápas. Týmy rozdělené do barevných dresů na zelené domácí a červené hosty. Jednotlivé potyčky byly zajímavé samy o sobě, ale zjistit, jestli opravdu někdo dal gól, nebylo úplně snadné. Ermek nám naštěstí průběžně hlásil stav, tak jsme aspoň většinou tleskali v tu správnou chvíli :-). Zápas skončil 5:1 pro hosty a na jezdcích bylo vidět, že to ho mají dost.

Po skončení zápasu si chtěli někteří toho umělého kozla potěžkat, takže nám ho ještě na chvíli půjčili. Měl na sobě napsáno, že váží 25 kilo a určitě bych to nerozporovala. Zvedat ho ze země při jízdě na koni, bojovat o něj a pak se snažit to vhodit do branky musí být nesmírně fyzicky náročné.

Když jsme si všichni potěžkali kozla a prohlédli branku, vyrazili jsme zpět. U jurty jsme zjistili, že nám sousedi z vedlejší jurty sebrali naše venkovní křesílko. Naštěstí měli dost soudnosti a to, kterým jsme měli zašprajcovaná dvířka, aby se neotevřela, nám tam nechali. Jeden by čekal, že když přijdeme, aspoň se zeptají, jestli nám to nevadí, ale to bychom chtěli moc...

Sedět se nám tam ale stejně nechtělo, tak jsme se s Mikim vydali na břeh jezera Son-kol. Nezdálo se to, ale bylo to docela daleko, hlavně s ohledem na nerovný terén a vysokou nadmořskou výšku se nám nešlo nijak dobře.

Břeh jezera je travnatý, plážička oblázková a voda studená. Nic jiného jsem ani nečekala :-). Bylo tam krásně, člověk by si na chvíli sednul, ale dost tam foukalo, tak jsme si udělali pár fotek a zamířili zpátky.

Do večeře zbývala necelá třičtvrtěhodinka, takže jsme si připravili večerní spaní, já si odskočila na WC a na 19:00 jsme šli na jídlo. Večeře byla formou švédských stolů, ale protože kemp byl plný západních turistů s dětmi, které si jídlo nabíraly samy, byl to docela očistec. Největší problém jsem ale způsobila já sama, když jsem při snaze usadit se u stolu na lavici, kterou jsem musela překročit, vylila misku s borščem. Naštěstí spíš na zem než na sebe nebo někoho jiného.

Boršč byl výborný. Kromě něj měli ještě další polévku, rýži, nějaké teplé směsi včetně masové, zřejmě i kuurdak. Také zeleninové saláty, ovoce a dezerty.

Když jsem zaregistrovala, že zapadá slunce, vyrazila jsem si západ vyfotit. Při té příležitosti jsem zašla na toaletu vyprat si rukáv svetru, který jsem vymáchala v boršči. A pak jsem zašla do jurty, abych ho dala sušit. Už tam bylo zatopeno a nesnesitelné horko.

Vrátila jsem se na večeři, někteří už tam nebyli. Já si ale dala další dezert a čaj a s Lidkou jsme si povídaly o Tibetu. Něco po 20:00 jsme se rozloučili a zalezli do svých jurt.

V jurtě bylo hrozné horko, ale dávalo mi smysl se spíš svléknout než větrat, jako to dělali někteří jiní. Narozdíl od nich totiž nemáme objednané noční zatopení, přijde mi dost divné, aby k nám do jurty uprostřed noci někdo lezl a topil nám v kamnech...

Svetr visící u kamen mi krásně schnul a horko se postupně trochu vyvětralo, takže jsem si pak mohla zalézt pod všechny připravené vrstvy spacáků a dek. Spát jsme šli asi ve 22:00.

2025-08-31 - Kyrgyzstán - Cesta od Song-Köl do Biškeku

V noci jsem byla několikrát vzhůru, protože mi pořád sklouzával na zem spacák a přehoz, takže mě vlastně budila zima. Jednou mě pak probudila potřeba si odskočit, ale protože na toalety to bylo dost daleko a venku zima, odmítla jsem riskovat, že prochladnu a vyřešila jsem to PET lahví :-).

Ráno mě probudil budík nastavený na 7:30. V jurtě byla dost zima, teploměr ukazoval asi 9 °C. Opět jsem odmítla odpustit aspoň relativní teplo, takže jsem se dooblékla pod dekami a i zuby jsem si vyčistila v jurtě.

Na 8:00 jsme šli na snídani. Opět byla formou švédských stolů a turisti opět nechali děti, ať se obsluhují sami. Asi bych neměla nic proti, kdyby se na jídlo nestála dlouhá fronta a kdyby s těmi dětmi prostě počkali, až ten hlavní nápor opadne. Dala jsem si pečivo, párek, vajíčko a vajíčkovou roládu, trochu nakládané zeleniny a jeden sladký plněný šáteček. K dispozici byly ale i různé sušenky, čerstvá zelenina a ovoce, müsli, které se dalo smíchat s mlékem či jogurtem, s oříšky, sušeným ovocem či marmeládou...

Po snídani jsme si v jurtě zabalili věci, které jsme od včera z kufrů vyndali. Trochu času jsem pak věnovala sebepéči. Z předchozích dní jsem totiž měla zatejpované koleno a holeň pod tejpou mě svědila a tejp se mi odlepoval. Takže jsem to opatrně odlepila, abych zjistila, že se se mi pod tím udělaly puchýře, ty na holeni tedy dost velké. Použila jsem obyčejné tejpy z Lidlu, protože na nenáročné aktivity mi stačí, ale asi byla vůbec chyba takové levné tejpy kupovat a zdá se, že v lepidle je nějaká složka, která způsobuje podráždění. Nezbylo než to přelepit obyčejnou náplastí a doufat, že si ty puchýře nestrhnu.

Asi v 9:30 jsme sami ve dvou vyrazili na výlet. Rozhlíželi jsme se po někom ze skupiny, abychom informovali, kam jdeme, ale jako naschvál nikde nikdo nebyl. Nebyl čas se zdržovat, takže jsme vyrazili.

Našim cílem byl 3.160 metrů vysoký Peak Connewitz. Měli jsme na to celé asi jen 1,5 hodiny. Čekalo nás převýšení asi 130 metrů, což není moc, ale vyšší nadmořská výška i celková únava z cesty z nás síly vysávala nějak rychleji. Pro cestu vzhůru jsme si vybrali nejstrmější část svahu s vírou, že to aspoň budeme mít rychle za sebou. Nahoru na kopec to byly z kempu asi 2,5 kilometru a cesta nám trvala asi 40 minut. Cestou dost foukalo, kvůli čemuž jsem celou dobu včetně nejprudšího stoupání vydržela zabalená v šátku a s bundou zapnutou až ke krku.

Nahoře byly postavené mohyly z menších kamenů a různé skály. Na jedné z nich jsme našli jeden petroglyf. Hledali jsme i další, protože jsme ze včerejšího výletu věděli, že jich tu má být víc, ale další jsme bohužel nenašli.

Víc nebylo, proč se tam zdržovat, takže jsme zamířili zpět. Dolů jsme to vzali mírnější částí svahu a i tak jsem se trochu bála, aby mi to na trávě neuklouzlo. Nic takového se ale nestalo a kolena to taky zvládla bez úhony. Asi už bych si měla začít zvykat, že se s těmi koleny nic závažného neděje a že se bojím zbytečně...

Zpět do kempu nám to šlo rychleji, protože celá cesta byla z kopce. Dorazili jsme tam asi v 10:45. Zatímco Miki zamířil na WC, já šla dobalit poslední drobnosti. Ostatní už tou dobou postávali u mikrobusů i s věcmi, které jim tam odvezla obsluha. To my jako poslední příchozí jsme si tam museli věci odnést sami. Ještě jsem si v rychlosti odskočila na WC a v 11:00 jsme jurtový kemp na břehu jezera opustili.

Našim cílem byla nedaleká kamenná uskupení. Stejně jako spoustu dalších objektů na území Kyrgyzstánu, i tyhle kruhy očividně archeologové nebo vědci až tak moc neprozkoumali. Jakákoli cedule s informacemi zde tedy chybí. Můžeme se jen domnívat, že jde o kamenná rituální ohniště zvaná tash-tulga. Údajně byly orientovány podle slunce nebo světových stran, takže sloužily i k astronomickým účelům nebo k orientaci. Jedna z teorií kameny označuje také za pohřební mohyly kurgany, které vymezovaly hrobové místo. Podobná kamenná uskupení se prý nacházejí také pohoří Altaj a v Mongolsku.

Nachází se tu celkem 9 kruhů a každý z nich se skládá z 8 kamenů. Na internetu se dá dohledat, že pocházejí z 1. století před naším letopočtem. Zaujalo mě, že v okolí se nenachází vůbec žádné další kameny, takže sem musely být dopraveny z větší dálky. Podle internetu jsou prý pečlivě seřazeny v severo-jižní orientaci a zřejmě nějakým způsobem souvisely s náboženskými přesvědčeními nomádů. Místní prý věří, že v okolí kamenů působí nějaká tajemná energie, a mystičnost místa posiloval i pták, který nám kroužil nad hlavou.

Jediné, co na nás působilo, byl dost silný vítr :-). Většina skupiny vyrazila dost nalehko, takže na nich brzo bylo vidět, že je jim zima, nakonec jednotlivci zamířili k mikrobusu.

Protože jsme ale měli dost času, využili jsme toho a když Ermek zakončil svůj výklad, začali jsme se ho doptávat na další věci, protože později už nějak nebude kdy. Zajímalo nás školství, zdravotnictví, sociální systém... Zaujalo mě, že lidé povinně z výplaty odvádí peníze na penze, ale ta částka je rozdělená, část peněz jde na stávající seniory a část jde do fondu na budoucí důchody současných pracujících. V podstatě takový povinný náš takzvaný druhý pilíř. Jestli to bude funkční to asi nikdo neví, rozhodně mi ale přijde, že jsou díky tomu s důchodovou reformou v Kyrgyzstánu o dost dál, než my.

Následovala dlouhá cesta zpět do Biškeku. Vzdušnou čarou je to nějakých 130 kilometrů, ale po silnici o nějakých 200 kilometrů víc. Museli jsme jet stejnou cestou, jako jsme jeli sem. Sjezd z hor byl podobně dechberoucí, jako příjezd, jen mi to celé přišlo trochu smutné, když celá naše cesta Kyrgyzstánem vlastně pomalu končí. Zuzka cestou využila čas, aby spočítala útratu a zřejmě i zkontrolovala náš zítřejší přelet, já jsem toho zase využila k získání kontaktů na ostatní spolucestující. Dozvěděla jsem se tak, že nejstarší je tu Edith, která je ročník narození 1943... A ty kopce v horách vyběhla oproti mě jak kamzík!

Cestou jsme dělali vlastně jenom zastávky na WC, jednu krátkou u jaků a pak jednu větší na oběd v údolí u říčky Chu v takové obdobě motorestu zvané Food Zone. Dali jsme si masovou směs, plněný piroh a jako dezert cupcake. Celková útrata byla 480 KGS.

Do Biškeku jsme přijížděli od východu od městečka Tokmok. Dlouhou dobu jsme jeli podle hranic z Kazachstánem, který byl v některých místech hned za řekou vlastně několik desítek metrů od nás a minuli jsme i hraniční přechod. Uvědomila jsem si, že jsem nikdy nebyla tak blízko vstupu do země, ve které jsem ještě nebyla, aniž bych do ní skutečně vstoupila.

Před Biškekem navíc byla kolona. Určitě se to dalo objet po vedlejších cestách, ale naši řidiči se o to začali pokoušet až příliš pozdě, takže jsme stejně skončili v zácpě. Cesta přes Biškek nám tedy trvala dost dlouho. Řidič nám aspoň pustil nějakou kyrgyzskou hudbu. Sice moderní, sama bych si představovala spíš něco tradičního, ale bylo to docela melodické a poslouchatelné.

Našim cílem byl opět hotel Crown. Na recepci jsme dostali instrukce na zítřek a Zuzka začala rozdávat dárky od Ermeka – ženy dostaly krásné šátky, chlapi ne moc použitelné tradiční klobouky. Zuzce jsme chtěli dát koupený koňak, ale odmítla si ho vzít s tím, že ho máme dát Ermekovi. A ten nám řekl, že alkohol nepije a máme ho dát řidičům. Ti ale dostanou dost královské spropitné, ostatně jako Ermek, takže jsme se rozhodli si koňak nechat.

Lidka s Vojtou nás pozvali na střechu na rozlučkovou párty, protože zítra naši skupinu opouštějí a letí domů. My ale měli jiné plány. Nejdřív jsme tedy zamířili na pokoj. Vzali jsme to po schodech, jsme hned ve 2. patře v pokoji číslo 202. Tentokrát jsme dostali twin room, který byl znatelně větší, jen tedy s výhledem do zdi. Nevadí, výhledu na hory jsme si minule užili dost.

Na pokoji jsme jen odložili nepotřebné věci a zamířili pěšky do centra. Kyrgyzstán totiž 31. srpna 1991 vyhlásil nezávislost na Sovětském svazu a následně byla ustavena demokratická vláda. V centru města se tedy dnes konaly oslavy nezávislosti.

Bylo to docela daleko, dál, než jsem čekala, asi 4 kilometry. Bylo ale zajímavé podívat se také do odlehlejších částí Biškeku. Cestou mě zaujalo, že si nás na ulici vlastně nikdo nevšímá, běžně na nás jako na turisty totiž místní dost zírají. Až časem mi došlo, že si myslí, že jsem Ruska a to bych tu byla stejně doma, jako oni.

Prostor náměstí Ala-Too byl oplocený a u vstupu probíhala kontrola. Protože s sebou ale nic nemáme, všechno se nám vešlo do kapes, nebyl problém projít. Jen Mikiho se ptali, jestli nemá zapalovač. Na náměstí byl v podstatě obrovský koncert, takže postavené pódium, na kterém vystupovali různí umělci a za nimi byl na velkých obrazovkách buď přímý přenos z pódia nebo různé animace. Písnička od Britney Spears v kyrgyzštině zněla, při vší úctě, spíš jako parodie :-).

Přemýšlela jsem, jak moc paradoxní je, že Kyrgyzstán oslavuje nezávislost. Sice jsou oficiálně a formálně samostatná a demokratická země, ale reálně jsou na Rusku neskutečně závislí a bez svolení Ruska nesmí... třeba změnit cyrilici na latinku. Asi 4 % obyvatel Kyrgyzstánu a 6 % turistů přijíždějících do Kyrgyzstánu jsou Rusové. V Rusku pracuje prý až 1 milion Kyrgyzů a peníze, které z Ruska zpět do Kyrgyzstánu posílají tvoří prý asi 30 % HDP. Přímé zahraniční investice Ruska v Kyrgyzstánu dosáhly v letech 2017-2024 asi 1 miliardy dolarů. Když nám Ermek dneska povídal o školství, zmiňoval, že když chcete studovat, nezbývá vám, než studovat v ruštině. Protože nejen, že v kyrgyzštině nejsou učebnice a učitelé, ale kyrgyzština prý pro odborné pojmy ani nemá svůj vlastní výraz! Opravdu se tu tedy slaví nezávislost?

Zpět jsme to vzali jinudy, přes nadchod nad nádražím a prošli jsme nějakou rezidenční čtvrtí s domy dost podobnými našim panelákům.

Měli jsme hlad, takže jsme se zastavili v Globusu, kde jsme si koupili k večeři pití, bagety, já navíc onigiri. Stálo to 485 KGS. Miki platil hotově, chtěl se zbavit drobných, což ale pokladní nepochopila, takže naopak spoustu drobných dostal.

Na pokoji jsem si vyprala kalhoty, které dostaly při po pobytu v horách dost zabrat, dala jsem si sprchu a pak mě čekalo opečování puchýřů od tejpů. Na jeden z puchýřů se mi přilepila náplast a samozřejmě jsem si ho strhla. Fuj.

Nakonec jsem zazálohovala fotky, dopsala deník a snědla u toho svou večeři. Nějak mi nebylo moc dobře, takže jsem si na noc radši vzala Paralen. Spát jsem šla asi ve 22:50.

2025-09-01 - Kyrgyzstán a Uzbekistán - Ala-Archa a přelet z Biškeku do Taškentu

Budík nám tentokrát zvonil v 6:45. Vyspala jsem se dobře, ale stejně jsem si radši vzala další Paralen. Na 7:15 jsme šli na snídani, na kterou jsme se hodně těšili. A právem, zase jsem měla k snídani kaviár, krevety a sushi.

Na pokoji jsme zabalili tak, abychom neměli v batozích nic zakázaného a před 9:00 jsme zamířili na recepci. Sešli jsme se tam tentokrát už bez Lidky a Vojty, kteří s námi dál nepokračují.

Naložili jsme se do mikrobusů a zamířili do přírodního parku Ala-Archa. Cestou z Biškeku jsme viděli výstavbu velké mešity. Na svazích kousek od silnice se rýsovaly sjezdovky lyžařského areálu Kashka Suu. Jak jsem později zjistila, právě do tohoto areálu se měla v letošním roce přesunout stará čtyřsedačková lanovka z Tanvaldského Špičáku. Ta lanovka, která byla vůbec první lyžařskou lanovkou, kterou jsem kdy jela. Do té doby jsem se „uměla“ vzhůru dostat jen vlekem nebo po svých. Bohužel ani skoro 3 měsíce po návratu z Kyrgyzstánu jsem k tomu přesunu lanovky nenašla žádné další informace.

Mikrobusy nás vyklopily u vstupu. Tam nám všem Zuzka koupila vstupenky, vstupné bylo 22 KGS na osobu, platila za ně 2.200 KGS. Pak jsme museli nastoupit do místních mikrobusů, které nás měly popovést dál. Člověk by čekal, že kvůli ekologii to budou třeba elektroautíčka, ale ne – obdobně, jako třeba v Laosu, jsou to normální busíky se spalovacím motorem.

Cesta údolím byla krásná, i z busu byly vidět okolní hory a na různých místech se otevíraly pěkné výhledy do okolí. Mikrobus nás vyklopil na místě, kde bylo prostorné parkoviště a dál už pokračovala jen úzká, spíš horská silnička. Hned vedle ní zrovna probíhala výstavba kabinkové lanovky. Podle Ermeka bude dopravovat hosty do ubytovacích zařízení výš v horách.

Po silničce jsme pokračovali dál údolím podél řeky Ala-Archa. Cestou jsme si dělali zastávky na různých místech na jejím břehu i na výhledech směrem k ledovci Aksai. Hřeben je tvořen několika vrcholy, které dosahují výšky okolo 4.800 metrů a některé z nich nesou docela zajímavé názvy – Korona nebo Svobodnaya Korea.

Okolní svahy pokrývaly lesy pomalu se zbarvující do podzimních barev. A cestu lemovala spousta cedulí, které zobrazovaly zvířata, která v parku žijí. Údajně tu žije sněžný leopard. Asi netřeba zmiňovat, že jsme ho neviděli. Ze savců vlastně jen veverky, jinak nějaké ptáky.

U soutoku s říčkou Ak-Say jsme si dali kratší rozchod, prý za účelem odpočinku. Zatímco ostatní poseděli a případně posvačili, my jsme si trochu i prochodili okolí.

Pak jsme společně pokračovali dál údolím. Cesta už byla nezpevněná a svahem stoupala mírně vzhůru. Na slunci bylo horko, takže se mi šlo dost špatně. Myslela jsem, že dojdeme aspoň na nějakou vyhlídku, ale prostě jsme zastavili v půlce kopce, udělali si nějaké fotky a zamířili zpátky.

Došli jsme tedy k parkovišti a odtamtud se nechali odvézt k našim mikrobusům. A těmi jsme zamířili do Biškeku. Cestou jsem pozorovala všudypřítomné žluté potrubí, prý plynové.

Naší příští zastávkou byla restaurace, kam ostatní zamířili na oběd. My jsme neměli hlad, navíc byl v plánu letištní salonek. Zanedlouho jsme našli lavičku ve vnitrobloku, kde řidiči zaparkovali naše mikrobusy a tam jsme se usadili a trochu rekapitulovali cestu Kyrgyzstánem.

Když byli všichni najedení a sešli se u nás, vybrala od nás Zuzka spropitné pro průvodce a řidiče. Chtěla po nás 30 EUR na osobu, ale my nemáme menší bankovky, takže muselo stačit zbylých asi 5.000 KGS. Nicméně podle instrukcí, které jsme před zájezdem dostali, mělo být 30 EUR na osobu na celý zájezd. Bylo nás 13, což vychází dohromady na 390 EUR. Podle toho, co nám Ermek včera říkal není průměrná mzda v Kyrgyzstánu ani 250 EUR! Takže pokud Zuzka těch 390 EUR rozdělila tak, že půlku dala Ermekovi a zbytek rozdělila půl na půl mezi řidiče, ta Ermek dostal jen na spropitném skoro 200 EUR. Vadí mi tenhle typ byznysu podporovat a ještě víc mi vadí, že nás k tomu cestovka v podstatě nutí. Tak snad jsme za ten zájezd zaplatili cestovce mimo jiného i proto, aby oni zaplatili místní cestovce a ta zaplatila průvodci a řidiči, ne...?

Naše poslední cesta vedla na letiště, kde Zuzka rozdala naše spropitné a rozdala nám letenky. Postavili jsme se do fronty na vstupní rentgen zavazadel, abychom později zjistili, že stojíme ve špatné frontě. Jinak ale nic nechtěli, takže jsme se hromadně přesunuli do horního patra, kde se skupina postavila do fronty a my si sedli, abychom zabalili kufry do folie.

Do fronty za ně se vlastně nikdo nepostavil, takže když jsme měli zabaleno, byli jsme skoro na řadě. I ta malá fronta postupovala docela rychle, ačkoli součástí odbavení bylo i pořízení fotografie. Dostali jsme palubní vstupenky s místy 23E a 23F.

Pokračovali jsme do procesu několika na sebe navazujících kontrol. Nejdřív to byla automatická brána, která nás pustila dál na základě fotky pořízené při odbavení. Následoval další rentgen, který jsme ale minuli, nikdo po nás nic nechtěl. Zbytek skupiny se tam ale zdržel, protože měli za to, že jde o povinnou kontrolu. Nakonec jsme skončili ve frontě na imigrační a následně klasickou bezpečnostní kontrolu.

Celým tím procesem jsme prošli poměrně rychle a potkali jsme se tam jen s Olinou a Honzou. Nechtěli jsme čekat na ostatní, tak jsme jim jen řekli, že se jdeme projít a přijdeme pak na gate. Zamířili jsme rovnou do salonku. Letiště je maličké a salonek je tu jen jeden a velikostí pochopitelně neohromil.

A nenadchnul ani nabídkou, zřejmě by se dal označit za nejhorší salonek, v jakém jsme kdy byli. Nabídka byla malá, k jídlu jsem si dala jen misku polévky a nějaké salámy a zeleninu s pečivem. Nakonec malý věneček jako dezert. Naprosto skvělá ale byla čokoládová fontána, ke které bylo připravené čerstvé ovoce.

Nástup do letadla na náš let HY778 byl z gate 5. Fronta ke gate vedla prostředkem celé haly, protože tam na to nebyla připravena žádná infrastruktura, vyhrazené fronty, nic...

V letadle za námi seděla Soňa s Rosťou, přes uličku pak Zuzka, Olina a Honza. Při pojíždění jsme sledovali letištní provoz. Úplně obvyklá letadla ani letecké společnosti tu samozřejmě nebyly. Za námi byl na start připraven Aeroflot do Moskvy...

Startovali jsme s 12minutovým zpožděním a směrem na západ, takže Biškek i hory byly vlevo, na opačné straně a u nás nebylo nic k vidění. Ale bylo vidět skrz letadlo, takže jsme trochu nakukovali aspoň tím protějším okénkem.

Přiblížení na letiště v Taškentu bylo dost zvláštní. Vypadalo to, jak kdyby řízení letového provozu na poslední chvíli otočilo provoz. Nejsem si ale jistá, jestli na to nemá vliv i okolní terén, protože východně od Taškentu jsou docela vysoké hory a my jsme klesali údolím nad městem Angren a ve chvíli, kdy jsme z údolí vylétli, jsme udělali ostrou pravotočivou zatáčku na sever a tam znovu ostrou levotočivou zatáčku k letišti. Při přistání jsme viděli něco málo z Taškentu, zejména televizní věž.

V Uzbekistánu je o hodinu méně. Let trval necelé dvě hodinky, takže jsme nejen dohnali úvodní 12minutové zpožděn, ale ještě jsme přistáli o dalších 12 minut dřív, v 17:58. Z letadla jsme byli venku hodně brzo, nastoupili do busu a ten nás odvezl k terminálu.

Hned za vstupem bylo imigrační a pak nás Zuzka poslala vyměnit si peníze. S Mikim jsme se domluvili na 300 EUR, což si vzal na starost Miki, já šla ke kufrům. Tam se ale nic nedělo, takže jsem spíš se zájmem sledovala, jak jednu ze směnáren zavřeli a všichni běželi přes celou halu na opačnou stranu ke druhé směnárně. Miki se to podle všeho dozvěděl nějak v předstihu, protože už u ní byl. Za 300 EUR dostal 14.300 UZS. Ale to, že jsme všechny formality odbavili rychle, ničemu moc nepomohlo, na kufry jsme čekali fakt dlouho.

Když jsme po asi hodině a čtvrt vylezli ven z letiště, čekala tam strašná spousta lidí. Měla jsem pocit, že na každého cestujícího tam čeká aspoň 5 vítačů. Mezi čekajícími byl i náš průvodce Mirzabek, prý mu máme říkat Mirza.

Venku už byla tma. Tenhle pozdní přílet mimo jiného způsobil, že jsme přišli o celý jeden den v Uzbekistánu, konkrétně o prohlídku Taškentu. Návštěva Ala-Archa byla sice zajímavá, ale rozhodně bych ji nevyměnila za prohlídku Taškentu. Zuzka sice tvrdila, že jsme mohli odjíždět od Son-kolu dřív a letět o den dříve, ale že jí to přišlo škoda a že i takhle všechen program stihneme poslední den. Osobně bych to tedy udělala jinak a že budeme mít poslední den dost času, tomu vůbec nevěřím...

Když Mirzabek dostal info, že je náš autobus připraven, museli jsme k němu dojít. A pak nás čekala asi 20minutová cesta do hotelu Anvar. Tam jsme dostali pokoj číslo 306, zase twin room, to mi fakt dělá radost. Od chvíle, co máme oddělené postele, se mi tak krásně spí...

Dala jsem si horkou sprchu, uvařila si čaj a dala si Paralen. Miki mezitím vyrazil na nákup. Ze supermarketu Korzinka přinesl 2 samsy a nějaké pití, dohromady to stálo 34.040 UZS – 10.000 sumů je nějakých 17 korun. Samsy jsme snědli a já si zazálohovala fotky a dopsala deník.

Za zmínku pak stojí, že zatímco včera jsme přijížděli do Biškeku za oslav dne nezávislosti, dnes jsme přiletěli do Taškentu za oslav dne nezávislosti. Kvůli pozdnímu příjezdu jsme z nich ale nic neviděli. Historie je docela podobná jako v sousedním Kyrgyzstánu. Roku 1924 vznikla Uzbecká sovětská socialistická republika jako součást Sovětského svazu. Když 20. června 1990 vyhlásil Uzbekistán svou suverenitu, vlastně se nic nezměnilo. To až o víc jak rok později, když mezi 19. a 21. srpnem proběhl pokus o puč v Moskvě. I když puč nebyl úspěšný, vyhlásil 31. srpna 1991 Uzbekistán nezávislost, kterou 1. září 1991 potvrdilo všelidové referendum.

2025-09-02 - Uzbekistán - Přejezd z Taškentu do Samarkandu a Samarkand

Důvod, proč jsme včerejší večer nemohli využít k návštěvě žádné památky v Taškentu byl zejména dnešní budík. Ten jsme totiž měli nastavený na 4:45...

Naštěstí vlastně nebylo co balit, takže na po rychlých ranních přípravách jsme na 5:15 zamířili na recepci. Všichni už tam byli, dokonce nastoupeni v autobusu. Tak jsme si naložili kufry a nastoupili si taky. Při nástupu jsme si vzali snídaňový balíček a pak nás čekalo seznamování s novými spolucestujícími Janou a Tomášem, kteří nahradili Lidku a Vojtu.

Všichni jsme přišli včas a na nádraží zamířili už před 5:30. Byli jsme tam za chviličku, byly to tak 3 kilometry. Zrovna se rozednívalo.

U vstupu na nádraží byl rentgen, ale naštěstí narozdíl třeba od Laosu vlastně nic neřešili. V podstatě rovnou jsme šli na nástupiště, ale tam byl ještě předchozí vlak. Čas jsme využili k focení, takže jsem hned zjistila, že nová Jana fotí zrcadlovkou. Zaradovala jsem se, že je mezi námi další fotograf, který posílí existující symbiózu, kterou máme s Honzou. Jenže zatímco o Honzovi už vím, že i když má zrcadlovku, moc dobře fotit neumí, ale fotí s respektem a ohleduplně vůči ostatním, Jana se v podstatě hned předvedla jako bezohledná ignorantka. Takže symbiózu sice posílila, ale bohužel tu špatnou – přidala se k Ditě, Olině či dalšímu Honzovi, kteří naprosto nerespektují své okolí a neustále někomu lezou do záběru.

Když konečně dorazil náš vlak, byl zahájen nástup. Mělo se nastupovat podle seznamu, který četli, já jsem nastupovala jako druhá, Miki třetí. Průvodce Mirzabek nám ve vlaku rozděloval místa a protože místenky jsme přidělené neměli, poprosila jsem ho o místa po směru jízdy. Díky tomu jsme získali sedačky na pravé straně vlaku, takže budeme během cesty aspoň sedět ve stínu.

Odjížděli jsme s asi 15minutovým zpožděním a před námi byla několikadenní cesta Uzbekistánem. Ten je spolu s Lichtenštejnskem jediným takzvaně „dvojnásobně vnitrozemským státem“. To jsou takové státy, které jsou obklopené pouze státy, které jsou také vnitrozemské.

Další zajímavostí Uzbekistánu je zdejší náboženství – asi 88 % obyvatel vyznává sunnitský islám pouze asi 9 % obyvatel se hlásí k pravoslaví. V poslední době navzdory zdánlivé otevřenosti Uzbekistánu velmi zpřísňují nařízení směrovaná proti muslimům. Od začátku roku 2025 údajně policie provádí razie v mešitách, kde vyhledávají muže s plnovousem a nutí je se oholit. Pokud tak neučiní, jsou označeni za extrémisty a teroristy.

Taškent jsme opustili poměrně rychle a pak už nebylo z vlaku vidět nic moc zajímavého. Od obsluhy vlaku jsme dostali občerstvení – sáček s tajným obsahem a kelímek s čajem. A pak jsme vytáhli ještě snídaňové balíčky z hotelu. Byly takové typicky uzbecké – sendvič z toustového chleba, vajíčko natvrdo, nějaký kousek pečiva s marmeládou, jogurt a do toho všeho vysypaná hrst oříšků. Nebyl prostor na hrdinství, takže jsme to postupně snědli.

Místy jsme jeli až 200 kilometrů za hodinu, většinou ale o dost pomaleji. Příroda venku byla docela nudná, místy skoro až vyprahlá poušť, různé kopce a skály, místy aspoň okolo kolejí něco rostlo. U Dashtobodu jsme se tak na vzdálenost 300 metrů přiblížili k Tádžické hranici.

Do Samarkandu jsme dorazili asi v 8:45. Samarkand je jednou z pěti zdejších kulturních památek zařazených na seznam UNESCO. Na seznam byl zapsán jako čtvrtý v pořadí v roce 2001.

Společně jsme došli k autobusu, do kterého jsme se naložili a vyrazili jsme do centra města. Nádraží leží docela na okraji města, na silnicích byl provoz a ještě mezi tím popojížděly tramvaje. Ty mají navíc koleje v běžném pruhu pro auta, takže o rychlosti místní hromadné dopravy určitě nemůže být řeč.

Cestou jsme minuli takzvanou Pub Street. Plným názvem Davlatobod ko’chasi je známá především pro větší množství barů a restaurací. V nich se čepuje nebo prodává místní pivo Pulsar. To by nás mělo zajímat zejména z toho důvodu, že se v ulici nachází i stejnojmenný pivovar, který od roku 1995 provozuje český sládek. Údajně dovážejí chmel z České republiky a mají od nás dovezené i nějaké stroje.

Naší první zastávkou a tedy první „perskou“ památkou bylo mauzoleum Amira Temura. Geograficky to samozřejmě ta pravá Persie není, protože Samarkand do Perské říše patřil někdy v 6.-4. století před naším letopočtem, zatímco mauzoleum bylo postaveno vlastně až o 2.000 let později, někdy počátkem 15. století. Kulturně a stylově to ale perským památkám odpovídá.

Za vstup jsme zaplatili 150.000 UZS a celý komplex v doprovodu průvodce prozkoumali. Hlavní budovou byla medresa, z té se ale moc nedochovalo. Nepoškozený je jen vstupní portál a hrobka. V rozích nádvoří se dochovaly pozůstatky minaretů a během prohlídky nás průvodce asi dvakrát upozornil na zbytky starých dřevěných trámů.

To hlavní, co tu stojí za návštěvu, je hrobka samotného Timura. Mauzoleum je zvenku bohatě zdobeno glazovanými modrými kachličkami, některé motivy jsou fascinující. Celé stavbě dominuje obrovská kopule. Uvnitř ale kromě přítmí najdete modro-zlatou výzdobu a křišťálový lustr. Dveře jsou dřevěné a nepochybně ručně vyřezávané. Vše honosné a dechberoucí. Hrobka samotného Timura je pak z černého mramoru.

Autobus nás pak popovezl o kousek dál k Registánu. K areálu jsme se přiblížili přes takovou vyhlídku, u které je velký nápis. Bohužel první letmý pohled ukázal, že se tu konala akce, zřejmě při příležitosti včerejšího dne nezávislosti, takže na náměstí stály různé kovové konstrukce a prostor mezi vyhlídkou a Registánem vyplňovaly stovky židlí.

Na starých fotografiích je přitom náměstí mezi medresami plné zeleně, stromů a zřejmě tam byla i fontána. Dnes je to jen velké rozpálené zpevněné prostranství.

Došli jsme ke vstupu, který je trochu bokem v parku, a tam jsme zaplatili 200.000 UZS za vstup. Společně jsme pak pokračovali do mešity, která je součástí centrální medresy Tillаkori. Uvnitř je malé muzeum, které doplňují početní prodejci řemeslných výrobků. Trochu jsme se tam zapovídali i s průvodcem. Měla jsem totiž uvázaný hidžáb, takže ho zajímalo, jestli jsem muslimka. Vysvětlili jsme si, že ne, ale to při návštěvě mešity považuji za projev úcty. Poděkoval mi za ten přístup.

Pak jsme dostali rozchod, takže jsme si samostatně prošli i dvě další medresy – Sherdor a Ulug'bek. Jsou si hodně podobné. Jejich dvory jsou plné stromů. Některé místnosti by se daly označit za miniaturní muzeum, většinou ale prostory slouží jako prodejny řemeslných výrobků. Je to sice zvláštní, ale často šlo o pěkné výrobky a velmi jsem ocenila, že prodejci byli většinou nevtíraví.

Největší zajímavostí byly zdejší minarety. Jsou křivé a každý nakloněný jinak. Jeden důvod je praktický – aby v případě, že se minaret zřítí, nespadnul na metresu. Částečně je to i úmysl architektů, kteří se snažili dosáhnout optické iluze, že minarety stojí rovně. Museli je tedy postavit trochu nakloněné ven, aby při pohledu zdola vypadaly, že jsou rovné. A pak přišli Sověti, kteří sice věděli, že minarety mají být nakloněné, ale ignorovali, na kterou stranu. Takže třeba Ulug’bekova mešita má pravý přední minaret nakloněný dovnitř. Vyfotit rovně by se to nedalo, ani kdyby to postavili správně :-).

Před odchodem jsme si šli udělat ještě nějaké fotky a oslovila nás tam obsluha, že prý by nám mohli nabídnout vstup nahoru na minaret. Ukazovali nám fotky, vypadalo to zajímavě, ale když jsem pak viděla jiné fotky, jak to vypadá ve skutečnosti, byla jsem vlastně ráda, že na to nebyl čas.

Sraz jsme měli ve 12:00 a na místě srazu jsme byli přesně na čas. Asi 15 minut jsme tam posedávali a čekali, než se všichni sejdou. Přes park Islama Karimova jsme pak zamířili k mešitě Bibi Xonim (Bibi-Khanym). Tam jsme dostali rozchod až do 14:30.

Cílem nebyla mešita, ale přilehlý trh Siyob Bozori. Prochodili jsme ho, zejména s cílem koupit nějaký suvenýr na naši poličku. Jenže smlouvat se nám tak hrozně nechtělo… Všude byla spousta krásné ručně malované keramiky, obrovské pytle plné pestrobarevného a voňavého koření a stejně velké pytle s čajovými směsmi úžasných vůní.

Nakonec jsme zašli do restaurace, kde jsme potkali Janu s Tomášem. K jídlu jsme si dali společný plov, půlku chleba a Miki to místní české pivo Pulsar. Jídlo bylo dost mastné, ale výborné a bylo toho tak akorát. Stálo to 90.000 UZS.

Pořád jsme měli dost času, tak jsme znovu chodili tržištěm, až jsme u jednoho stánku narazili na docela sympatickou prodavačku, se kterou jsme se vůbec nemuseli dohadovat. Vybrala jsem si talířek za 85.000 UZS a Miki se jí prostě zeptal, jestli by nám nedala slevu. Velmi snadno se shodli na 70.000 UZS a bylo nakoupeno.

Mimochodem – na trhu mají cenovky, ale ačkoli v jiných zemích platí, že když je cenovka, tak se nesmlouvá, tady to tak prý není. Takže částka na cenovce bývá údajně tak o 1/3 vyšší, než by měla být správná prodejní cena. Správná cena by tedy měla být necelých 60.000 UZS. Jenže je nutné připomenout, že 10.000 UZS není ani 20 Kč, takže ten ručně malovaný talířek vyšel asi na 120 CZK…

Pořád jsme měli dost času, ale už nebylo kam jít a co kupovat. Teda – koření a čaje bych nakoupila. A nakoupila bych jich tolik, že bych to neodvezla. Takže jsem z trhu prostě utekla :-). Šli jsme k mešitě Bibi Xonim a sedli jsme si tam ve stínu na schod.

Když se začali scházet všichni ostatní, šel nám Miki koupit vstupenky. Stály 150.000 UZS. Když jsme pak hromadně šli dovnitř, už nás nákup vstupenek nezdržoval.

Mirzabek nám tam dával výklad. Mešita pochází z 15. století a svého času šlo o jednu z největších mešit. Jenže monumentálnost stavby a rychlost výstavby přinesly řadu statických problémů a v podstatě od počátku probíhaly pokusy o různé zpevnění stavby. Na konci 16. století byly pokusy o záchranu stavby zastaveny, mešita chátrala a zkázu dokonalo zemětřesení v roce 1897. Sověti ale v roce 1974 zahájili rekonstrukci, obnovili výzdobu i nápis se súrou z Koránu.

Mirzabek nám ukazoval různá poškození a upozorňoval nás i na trávu, která roste na kopulích na severní straně. Ostatní to ale očividně nezajímalo, protože hned po úvodním výkladu se rozprchli a my tak měli svého osobního průvodce.

Část areálu jsme si prošli sami a trochu jsme se zdrželi také u jednoho umělce, který přímo na místě maloval malé obrázky na keramiku. Uprostřed náměstí jsme narazili na velký kamenný stojan na neméně velký Korán.

Když jsme si mešitu prohlédli, pokračovali jsme společně k silnici, kde nás měl vyzvednout autobus. Bylo pekelné vedro, za deštník vytvářející stín jsem byla ráda. Cestou jsme viděli komplex Hazrati Xizr. Ten ale nebyl naším cílem, zřejmě proto, že byl postaven v polovině 19. století. Místo toho jsme mířili k Ulug'bekově observatoři.

Od parkoviště jsme museli vystoupat po schodech na vrchol malého kopce. Přilehlá výsadba byla pod závlahou, tak jsem zbytky vody stříkající na schodiště využívala k ochlazení. Nahoře na schodišti jsme zaplatili 150.000 UZS a nejdřív jsme si šli prohlédnout observatoř.

Ta pochází zřejmě z 20. let 15. století. Byla postavena z cihel, které nejsou tak odolné, takže přibližně polovina stavby je pod úrovní terénu. I tak má ale stavba docela úctyhodné rozměry, výška je až 35 metrů a délka víc než 40 metrů.

Pak jsme pokračovali do přilehlého muzea, ve kterém je popsáno fungování observatoře, je zde vystavený její model, různé knihy i keramika…

Naší poslední zastávkou bylo mauzoleum Kusam-ibn-Abbas. Vstupné stálo 100.000 UZS. Zase jsme museli vystoupat po schodech a pak projít uličkou mezi mnoha mauzolei až na konec, kde se nachází mimo jiného i mešita. Těch mauzoleí je tu tolik, že návštěva komplexu byla opravdu dechberoucí. Jednotlivé stavby se mezi sebou liší výzdobou, bavilo mě hledat různé zajímavé detaily. Z dálky ale působí jako jednolitý celek.

Zajímavostí také je, že za vstupy jsme dnes zaplatili 750.000 UZS. Zdejší vstupy patří k těm nejdražším, takže v přepočtu jsme dnes zaplatili něco přes 1.300 CZK. Jsem moc zvědavá, na kolik nás ty vstupenky nakonec vyjdou, protože na první dobrou to vypadá, že to, co chtěla cestovka, byl klidně dvojnásobek skutečné ceny.

Před mauzoleem jsme ještě omrkli vykopávky, počkali, až se všichni sejdou a pak společně autobusem pokračovali k hotelu Asia Samarkand. Na recepci jsme na uvítanou dostali ananasový džus. A nafasovali jsme pokoj 232. Ten je až na úplném konci dlouhé chodby.

Ve vnitrobloku je bazén, takže jsme se oblékli do plavek, vzali si župany a vyrazili ven. Na místě jsme trochu překvapili skupinku tří muslimek, které si tam povídaly. Byla to ale rychlá akce, protože bazén byl tak studený, že mi vůbec nestálo za to do něj zkoušet vlézt. Místo toho jsme se vrátili na pokoj, kde jsem si dala sprchu, zazálohovala fotky a dopsala deník.

Asi v 19:30 jsme vyrazili k Registánu. Ten byl nasvícený a nasvícení se měnilo. Růžovo-modrá světla mi přišla vhodná spíš na diskotéku, ale umírněnější nasvícení bylo krásné. Takže jsme poseděli, postávali, prohlíželi, fotili… A prohodili pár slov s některými našimi spolucestujícími.

Měli jsme trochu hlad, takže jsme vyrazili na obhlídku okolních supermarketů. Šlo spíš o malé večerky, ve kterých nás nic nezaujalo, tak jsme to vzdali a asi ve 20:40 jsme se vrátili k Registánu.

Spekulovalo se o nějaké večerní laserové show. Odhadovali jsme, že dnes nic takového nebude, protože většina lešení už sice byla rozebrána, ale pořád ještě jeho zbytky překážely ve výhledu. Zabrali jsme si místa a čekali.

Když bylo definitivně jasné, že žádná show nebude, šli jsme se podívat do dalšího supermarketu. Tam ale měli zavřeno. A protože jsem toho měla po celém dni už fakt dost, tak jsme se vrátili na hotel a šli spát.

2025-09-03 - Uzbekistán - Samarkand přejezd ze Samarkandu do Buchary a Buchara

V noci jsem byla několikrát vzhůru, protože jsem měla moc vysoký polštář, na kterém se mi špatně leželo. Definitivně jsem se probudila asi v 6:15, i když budík byl nastavený až na 6:30.

Po rychlých ranních přípravách jsme vyrazili k Registánu. Cestou jsme potkali Janu s Tomášem, ale rychle jsme se zase rozdělili. To tak, aby mi zas všude lezli do záběrů...

Registán už byl skoro vyklizený. Byla jsem za to ráda, že aspoň takhle z dálky máme možnost si ho konečně užít bez lešení. Využili jsme toho i pro pořízení spousty fotek, bez toho to samozřejmě nešlo :-).

Vrátili jsme se do hotelu tak akorát, abychom rovnou od vstupu zamířili do jídelny. Snídaně byla pestrá a dost bohatá, jen obsluha a tedy i doplňování chybějícího jídla a pití, docela vázlo. Po snídani jsme zamířili na pokoj, kde jsme si připravili věci na odjezd a chvíli odpočívali. Po čase nás vyrušilo nějaké klepání na dveře, asi pokojská.

Na 9:15 jsme zamířili na recepci. Před pokojem na nás čekal portýr, že nám odnese zavazadla. To už mi přišlo opravdu absurdní. Copak mohl vědět, v kolik budeme z pokoje odcházet? Takže kdo ví, jak dlouho tam čekal... Pochopitelně jsme ho poslali do háje.

Na recepci jsme každý dal Zuzce 200.000 UZS na útratu a ostatní jí navíc dávali eura nebo dolary na předplacené vstupy. Bylo to myslím 74 EUR na osobu. Sama jsem zvědavá, na kolik nás nakonec ty vstupy vyjdou.

Když měli všichni zaplaceno a Zuzka spočítáno, vyrazili jsme pěšky k autobusu. O to absurdnější mi vždycky přijdou ti portýři – po hotelu, kde je klimatizace, by mi kufr nosili, ale venku na slunci si ho musím k autobusu odvláčet sama :-).

Autobusem jsme zamířili na nádraží. Cestou jsme zase viděli Pub Street. Byl docela provoz, ale na nádraží jsme stejně byli moc brzo. Trochu jsme si ho prohlédli a došla jsem si na WC. Za použití se jako obvykle platí, ale nebyl tam nikdo, kdo by poplatek vybral. Ostatní využili čas a nakupovali suvenýry.

Zuzka nám rozdala jízdenky, protože jsme ve vlaku rozházení do tří různých vagónů. Já, Miki, Edit a Jana jsme měli vagón číslo 3. Jana sedalo 1, Miki 2, Edith 4 a já 6, takže jsem seděla před Mikim. Byly jsme s Janou domluvené na výměně místa, že bych mohla sedět vedle Mikiho. Jenže pak se obsadilo místo vedle mě a místo vedle Edith a ukázalo se, že ti dva patří k sobě a v podstatě mě přesadili. Přitom nikoho nezajímalo, že já na opačnou stranu vlaku nechci, protože ta místa jsou na slunci.

Takže jsem skončila vede Edith a kromě slunce to taky znamenalo další víc jak hodinu konverzace v angličtině. Pokaždé, když došlo k tak trochu trapné pauze jsem přemýšlela, o čem si sakra máme tak dlouho povídat, ještě s mojí limitovanou angličtinou. Když jsme vyčerpaly témata, dopsala jsem si deník. Občerstvení jsme tentokrát nedostali.

Z vlaku cestou nebylo vidět nic moc zajímavého. Jen nějaká továrna, asi rafinérie. A pak občas nějaká zeleň. Cestou jsme stavěli v městečku Navoiy a naše stanice v Buchaře byla konečná.

Nádraží neleží ve městě, takže jsme se museli autobusem přesunout do centra. Bylo dost hodin, takže jsme mířili rovnou do hotelu Rangrez. Na recepci nás čekalo královské uvítání – víno, čaj, sladkosti a oříšky.

Rozdělení pokojů trvalo dost dlouho. Dostali jsme pokoj 110 a portýr se nám tentokrát vnutil, že prý nenajdeme cestu. No, ukázat směr je jedna věc, tahat násilím kufr z ruky je věc druhá. Takže nám sice kufry odnesl, ale protože s žádným placením jsme nepočítali a peníze byly v tu chvíli uklizené kdo ví kde, ani nic nedostal.

Náš pokoj je do ulice, takže dost hlučný. A nejdou mu zamknout balkónové dveře. Chtěla jsem to řešit, ale Miki nad tím mávnul rukou.

Ve 14:00 jsme vyrazili na jídlo. Na recepci jsme potkali další 4 lidi, se kterými jsme zamířili hledat něco k jídlu. Jenže v okolí byla jen italská a francouzská restaurace, a to rozhodně nebylo to, co jsme hledali. V té italské jsme se zkoušeli doptat na uzbeckou, ale obsluha neuměla pořádně anglicky a už vůbec se neorientovala v mapě, takže nás ani nemohla nasměrovat. Ostatní 4 tam nakonec na jídlo šli, my se vrátili do hotelu, kde jsme potkali další 3 členy naší skupiny.

Ukázalo se, že všechny uzbecké restaurace jsou zřejmě moc daleko. Venku bylo vedro, nechtělo se mi nikam chodit. Miki tedy nakonec zamířil do asi kilometr vzdáleného supermarketu a já šla na pokoj vyprat trička.

Miki ze supermarketu přinesl nějaké pití a chleba za 79.887 UZS. A cestou ještě u stánku za 5.000 UZS koupil nějakou plněnou kapsu. Takže jsme se najedli, napili a odpočívali.

V 16:30 jsme se všichni sešli na recepci a zamířili společně do centra. Průvodce nás vedl různými bočními uličkami, takže jsme měli možnost si prohlédnout tradiční hliněné fasády a Mirza nám ukázal i tradiční uzbecký smuteční symbol.

Nejdřív jsme došli k medrese Chor Minor. Je to krásná malá budova a u ní něco jako parčík s nádrží na vodu. Ostatní se většinou ani nenamáhali k ní po těch několika schodech sestoupit.

U medresy nás zaujalo hlavně vetešnictví, které bylo plné různých sovětských artefaktů. Přijde mi, že kdybychom měli dost času, mnozí by si odtamtud odnesli nějaké suvenýry...

Došli jsme na náměstí Lyabi Khause. Dali jsme si sraz v 17:50 a někteří z nás vyrazili na obhlídku okolí. Mirzabek nás při ní trochu zorientoval, abychom věděli, co je kterým směrem. Když jsme došli na místo srazu, zamířili někteří na WC. A my ostatní šli rovnou dovnitř do medresy Nodir-Devon-Begi. Díky tomu jsme si zabrali skvělá místa. Ostatní z toho pak byli dost kyselí.

Před námi bylo asi hodinové kulturní představení. Platili jsme 150.000 UZS na osobu. Měly to být uzbecké tance, ale byly pouze 4. Čas mezi tanci byl vždy vyplněný módní přehlídkou. Všechno se to samozřejmě dalo koupit.

Po skončení představení část lidí zamířila kamsi a 6 nás pokračovalo se Zuzkou dál centrem. Bylo to super, pomalu se stmívalo a ochlazovalo. Prošli jsme různými uličkami, bránami, vše postupně začínalo být krásně nasvícené. Jestli hledáte město jako z Pohádek tisíce a jedné noci, tak to asi bude Buchara.

Společně jsme došli k minaretu Kalyan u mešity Kalon jom`e (Kalon). Minaret při našem příchodu nasvícený nebyl, jenže Zuzka moc dobře věděla, co dělá. Protože během chviličky, co jsme tam byli, ho rozsvítili. Vyvolalo to užaslý vzdech, protože nasvícené to mělo neskutečnou atmosféru.

Zuzka se pak s námi rozloučila a my ostatní pak pokračovali uličkami starého města dál. Nebo vlastně zpět na hotel. Cestou jsme našli uzbeckou restauraci. V poledne stačilo ujít vlastně jen pár kroků navíc, abychom ji našli...

Zastavili jsme se v supermarketu, kde jsme si za 25.000 UZS koupili nějaké chlazené pití a Miki pivo. A pak už jsme zapadli do hotelu.

Dali jsme si sprchu, trochu vymáchali propocená trička, já jsem zazálohovala fotky, dopsala deník a odbavila jednu věc pracovní a jednu týkající se stavby. Po 22:45 jsme šli spát.

2025-09-04 - Uzbekistán - Buchara

Budíka jsem měla nastaveného už na 6:30, protože od 7:00 byla snídaně. A protože hotel je velký a restaurace malá, chtěli jsme tam být brzo. Po snídani jsme se na chvíli vrátili na pokoj a na 8:00 jsme zamířili na recepci.

Venku na nás kromě autobusu čekal také zbrusu nový přechod pro chodce, který tam ještě včera nebyl. Nasedli jsme do autobusu a oklikou okolo centra zamířili na prohlídku Buchary. Ta je od roku 1993 na seznamu UNESCO.

Minuli jsme dvě staré městské brány – Samarqand Qal`a darvozasi a Imom Qal`a darvozasi. Okolo krásné mešity Boloi Havz jom`e jsme dojeli až k medrese Abdullaxon a mešitě Boloi Havz jom`e. Tam jsme na chvíli vystoupili a dostali krátký výklad, během kterého jsem stihla nakouknout do medresy.

Popojeli jsme k mauzoleu Ismaila Samaniho, kde jsme se pro dnešek s autobusem rozloučili. Mirzabek nám v parku rozdal hroznové víno, ukázal albízii, což je krásný voňavý strom, a jedny falešné „ruské olivy“, zřejmě by to měla být hlošina. Plody se prý používají proti průjmu. Mnozí by je asi rádi použili, ale nebyly zralé :-).

Vstupné do mauzolea stálo pro oba 30.000 UZS. Dostali jsme tam krátký výklad, ze kterého si nepamatuju ani slovo. Uvnitř byla jen hrobka a oproti jiným mauzoleím, medresám a mešitám byl interiér dost chudý, nezdobený.

Venku byl stánek s knihami o Uzbekistánu, z nichž jsme si nakonec jednu vybrali. Stála 100.000 UZS. Prodejce nám tvrdil, že je autor, tak Mikiho napadlo si nechat knihu podepsat. Působil dost věrohodně, tak jsem zvědavá, co zjistím, až si to doma zkusím ověřit.

Parkem okolo vodního kanálu jsme mířili k vodnímu muzeu. Cestou jsme si udělali zastávku u obchodu se suvenýry, de nám Mirzabek ukázal tradiční dětské postýlky

Muzeum sídlí v mauzoleu Chashmai Ayyub. Za vstup jsme zaplatili 40.000 UZS. Uvnitř to bylo maličké, ale viděli jsme zajímavé výkresy a modely vodních cisteren.

Pokračovali jsme pěšky ke krásné mešitě Boloi Havz. Viděli jsme ji jen zvenku, některé prvky jsou tradičně z kachliček, ale je částečně dřevěná se spoustou nádherných vyřezávaných detailů. Vedle minaretu stojí menší minaret Bolohovuz, který je zdobený krásnými vzory.

V přilehlém parku jsou vodní nádrže a skupina tam taky narazila na stánkaře, který lisoval šťávu z granátových jablek, kterou si někteří zakoupili. Nepřišlo mi to rozumné, protože plody měl uložené v nádobě s vodou, odkud jablko vždy vyndal, dal do lisu a vymačkal. Šťáva kvůli tomu ale určitě musí být kontaminovaná i tou vodou, ve které jablko předtím máčel.

Na okraji parku stojí vodárenská věž Shuxov, která slouží jako vyhlídková. Její návštěva ale nebyla na programu, pokračovali jsme tedy rovnou k Buxoro arki, tedy bucharské pevnosti. Před vstupem jsme dostali krátký výklad a nějaké instrukce. U vstupu jsme si koupili vstupenky za 120.000 UZS a pak společně pokračovali do nejvyšší části pevnosti k vykopávkám.

Dorazili jsme tam asi v 10:20 a už bylo vedro k padnutí. Venku nebyl ani kousek stínu, takže nás zachránil deštník, který posloužil jako slunečník. Společně jsme se pak vrátili do pevnosti, kde jsme dostali na 45 minut rozchod.

Nejdřív jsme si prochodili muzeum, které je rozprostřené v různých prostorách centrální části. Zvládli jsme to asi za půl hodiny, ale sneslo by to mnohem víc času, určitě přes hodinu. Takhle jsme popisky stíhali číst jen v letu.

Ještě jsme se ale chtěli vrátit k vykopávkám, takže jsme muzeum nechali muzeem a vyrazili do sluneční výhně. Nicméně celé vykopávky jsme zvládli obejít dokola a užili jsme si i trochu výhledu na město.

Když jsme šli zpět, potkali jsme další z naší skupiny, kteří pomalu mířili na místo srazu. Šli jako že mají dost času, protože jsme přeci za nimi, jenže my okolo nich proběhli a na místo srazu jsme dorazili úplně přesně a navíc tedy zdaleka ne poslední :-).

Zuzka s Mirzabekem nám domluvili golfové vozíky, že si díky nim ušetříme kus chůze pěšky. Reálně nám zkrátily cestu tak o 500 metrů a protože jely dost rychle, blízko podle hradeb pevnosti a ještě se musely na jednom místě otočit, aby sjely z obrubníku, nic moc jsme z těch hradeb neviděli. Zuzka to platila ze společných peněz, které od nás vybrala a osobně bych tedy pro ty peníze našla lepší využití, třeba něco studeného k pití.

To naštěstí vnímal i Mirzabek, takže nám u jednoho ze stánků všem koupil vodu. Studenou. Bodla.

Došli jsme k minaretu Kalyan a mešitě Kalon jom`e, kde jsme byli už včera večer. Výklad jsme tam dostali na slunci, i když jsme se všichni snažili najít stín a Mirzovi muselo být jasné, že to není zrovna rozumné. Když nám jeho výklad Zuzka překládala, oslovili ho tam zřejmě místní a nabízeli mu provizi, když nás někam odvede – zřejmě do výrobny koberců. Pokud jsme správně zaznamenali, tak na něj mluvili anglicky, což nás překvapilo. Každopádně Mirzabek je odmítnul, že tohle on nedělá.

Pěkně jsme se zahalili a společně zamířili do mešity. Za vstup jsme platili 30.000 UZS. Postupně jsme si mešitu prošli a našli jsme spoustu zajímavých zákoutí.

Janě s začalo dělat špatně, chtěla jsem jí nějak pomoct, ale odmítla mě. Prý má zažívací potíže a rozhodla se vrátit do hotelu. Ostatním asi taky nebylo úplně dobře, takže nás Mirzabek nakonec přece jen vzal do Bukhara Silk Carpets, neb tam měli klimatizaci.

Nejdřív nám ukázali výrobku, kde ženy ručně vázaly koberce. Už je to spoustu let, co jsem to viděla naživo naposledy a znovu jsem byla uchvácena, jak moc titěrná a zdlouhavá práce to je. Pak nás usadili na lavici, nabídli čaj a sladkost a začali s výkladem. Ukázali nám různé druhy koberců z různě tlustých vláken a vázané různými způsoby. Nejvíc nás uchvátil oboustranný „Magic Carpet“. Ty dražší koberce vycházejí na statisíce a odhaduji, že ty úplně nejdražší půjdou do milionů.

Společně jsme pokračovali dál v prohlídce Buchary. Zašli jsme ke dvěma medresám Abdulazizxon a Ulug'bek. Troufám si tvrdit, že výklad v tom horku nikdo neposlouchal. Osobně mě zaujala obvyklá krásná výzdoba, která nesla jen malé známky poškození. A nejvíc pozornosti jsem asi věnovala kočce, která se válela před medresou Abdulazizxon. Zaujalo mě, že zatímco u nás se kočky běžně vyhřívají na slunci, tahle ležela v relativně chladném stínu.

Přes bazaar Toqi Telpakfurushon plný stánků s řemeslnými výrobky jsme mířili k náměstí Labi Hovuz. Minuli jsme malou mešitu Mag‘oki Attori. Je zajímavá nejen tím, že nemá žádnou výzdobu z kachliček, ale hlavně je využívána i jako židovská synagoga.

Bránou Toqi Sarrofon jsme došli na náměstí Labi Hovuz, kde se odpojila Soňa s Rosťou a zamířili po vlastní ose na hotel. Docela jsem s nimi soucítila, vedro bylo fakt pekelné...

My ostatní jsme pokračovali do výrobny loutek. Tam nám ukázali, jakými kroky vzniká hlava, ruce a jak se to celé kompletuje. Nejvíc se jim podobají naši maňásci, zásadní rozdíl je v ovládání hlavy. Zatímco maňásek tak, jak ho znám, má uvnitř otvor v hlavě i v rukách a je na tři prsty jedné ruky, zdejší loutka má jako hlavní kostru tyč, na které je nasazená hlava, takže k ovládání se většinou používají dvě ruce.

Pokračovali jsme k synagoze, která ale byla zavřená, a dál do židovské čtvrti. Zastavili jsme se u tradičních dveří, kde nám Mirzabek vysvětlil, že dveře mají klepadla dvou velikostí – menší pro ženy a větší pro muže. Zvuk klepadel byl odlišný, takže obyvatelé domu hned věděli, kdo stojí venku. Pokud byl za dveřmi muž, šel také muž otevřít, pokud tam byla žena, mohla jít otevřít žena. Jak jsem pochopila, cílem bylo nejen zamezit nežádoucímu kontaktu mezi muži a ženami, ale obecně chránit soukromí obyvatel domu. Primárně jde samozřejmě o muslimský zvyk, ale bukharští židé žili po staletí v těsném sousedství muslimských obyvatel, takže jejich zvyky převzali.

Jednu ze zastávek jsme si udělali i před židovskou školou, ale Mirzabek nám tam ani nestihl dát výklad, pokud to měl v plánu, protože Tomáše nenapadlo nic jiného, než jít dovnitř. A to přesto, že to jediné, co nám Mirza stihnul říct, bylo, že nemáme chodit dovnitř. Nad uvažováním některých jednotlivců mi zůstává rozum stát...

Nakonec jsme se zastavili v malé kavárně umístěné v částečně krytém dvoře a křížené s uměleckou galerií. Takhle nějak si představuji orientální karavanseráj, což byly víceméně opevněné budovy s nádvořím, které sloužily pro ubytování lidí i zvířat, i k obchodu a kultuře. Prodejní galerie byla maličká, ale měli tam krásné obrázky zejména zdejších tradičních dřevěných dveří. A v kavárně měli nádhernou přítulnou kočku :-).

Ještě jsme společně nakoukli do butiku na náměstí a obhlédli jsme tam oblečení, hlavně mě zajímaly různé materiály a motivy, které byly nejen tištěné, ale některé i ručně malované.

Mirzabek se s námi rozloučil a my s Olinou a Honzou vyrazili do restaurace Chinar na oběd. Brzy dorazila ještě Jana s Tomášem a Zuzka s Lenkou a Edith. Miki si chtěl dát plov, ale neměli ho. Chtěli jsme pečené brambory, neměli je. Nakonec jsme si tedy dali oba jehněčí šašlik a k tomu hranolky. K pití jsem měla čaj a Miki si dal točené pivo. Útrata byla 170.000 UZS + 15 % za servis, takže 195.500 UZS, platili jsme 195.000 UZS.

Spolu s Olinou a Honzou jsme ještě zašli do malého supermarketu, ale nic jsme nekoupili. Došli jsme společně až do hotelu, kde jsme se rozloučili. Bylo asi 15:30.

Na pokoji jsem si dala sprchu a natáhla se na postel. Odpočinek v klimatizovaném pokoji byl velmi osvěžující. Čas jsem pak ještě využila k dopsání deníku a taky jsem si nakreslila jednu skicu Samarkandu.

Asi v 18:30 jsme znovu vyrazili do města. Horko bylo pořád, ale ještě jsme měli v Buchaře nějaké resty. Nejdřív jsme šli k židovské synagoze, která tentokrát byla otevřená, takže jsme nahlédli i dovnitř.

Různými odlehlými uličkami jsme došli až k pevnosti, kterou jsem si chtěla prohlédnout zvenku, což jsem dnes při společné návštěvě, respektive rychlojízdě golfovými vozítky, nestihla. Ark má zajímavé zdi, takže jsme si ho celý obešli dokola. Pomalu se začínalo stmívat a začínalo být trochu příjemněji.

Cestou k mešitě Kalon jom`e a minaretu Kalyan jsem si za 10.000 UZS koupila vařenou kukuřici. Oběd jsme měli dost pozdě, tak jsem si ji chtěla dát k večeři. Byla ale tak horká, že jsem si ji musela vzít s sebou a měla jsem problém ji vůbec nějak dobře nést, aby nepálila.

Na náměstí Lyabi Khause byly před historickou budovou Nodir devonbegi xonaqohi nějaké tance a hudební představení. Chvilku jsme tam pobyli a pak pokračovali na hotel. Přišli jsme tam chvíli před 20:30.

Moje první kroky vedly znovu do sprchy. Pak jsem si dopsala chybějící kousek deníku a snědla kukuřici. Se skicákem jsem zapadla do postele a dojedla u toho čokoládu. Když jsem dokončila skicu Buchary, šla jsem spát. Bylo asi 22:30.