2025-08-23 - 2025-09-10 - Kyrgyzstán a Uzbekistán

Obsah

Úvod

Rekonstrukce budoucího bydlení je finančně i časově náročná, takže tohle pro cestování ne úplně příznivé období využíváme k návštěvě destinací, které z nějakého důvodu nemůžeme nebo nechceme navštívit sami a „musíme“ tedy vzít za vděk cestovní kanceláří.

Pro mnohé bývá překvapením, že důvodem pro cestu s cestovkou není ani tak bezpečnost cílové destinace, jako spíš místní logistika. Procestovat na vlastní pěst zrovna takový Kyrgyzstán znamená někde půjčit auto vhodné pro zdejší silnice a pak jen doufat, že se nic nestane. Protože pokud ano, rusky, natož kyrgyzsky, neumíme a s angličtinou bychom asi mimo Biškek nepochodili.

Nicméně Kyrgyzstán se letošním cestovatelským cílem stal spíš omylem. Mým dlouholetým přáním totiž byla návštěva Uzbekistánu. Tedy, abych byla přesná, ani tak ne Uzbekistánu, jak spíš Persie. A ano, Persie, to je Írán. Ten jsem měla v plánu navštívit. Jenže politicky příznivá situace pro cestu do Íránu byla v době, kdy jsme ještě neměli odvahu jet tam na vlastní pěst. A když už jsme odvahu měli, už to nebylo úplně vhodné. A situace se jen zhoršuje, aktuálně ministerstvo zahraničních věcí před cestami do Íránu výslovně varuje. Když vezmeme Persii v širším historicko-kulturním kontextu, tak ve středověku zasahovala Persie až do Afghánistánu, Tádžikistánu a částí Uzbekistánu a Turkmenistánu. Z nich mi nejpříznivěji zněl právě ten Uzbekistán, ve kterém leží překrásné město Samarkand, dřívější významné centrum perské říše.

Tak tedy Uzbekistán…

Přímo po Uzbekistánu bychom se hravě zvládli pohybovat samostatně, ale nechtělo se mi jet takovou dálku jen na týden, takže bylo potřeba spojit cestu do Uzbekistánu s některou ze sousedních zemí. A to už z výše uvedených důvodů diskvalifikovalo tuto cestu ze seznamu těch, které chceme absolvovat sami. Ty přesuny mimo Uzbekistán by byly nesmírně organizačně náročné…

Zájezdů do Uzbekistánu nepřekvapivě na trhu moc není, tedy hlavně těch, které míří tam, kam chci – tedy nejen do zmíněného Samarkandu, ale i do Taškentu, Buchary, Chivy a k břehům bývalého Aralského jezera. Příhodný zájezd má v nabídce CK Livingstone, která Uzbekistán spojuje se sousedním Kyrgyzstánem. A Kyrgyzstán, to jsou hory a jezera…

Zájezd jsme našli už loni a rozhodnutí zůstávalo otevřené. Ale protože tohle je část světa, kterou vlastně vůbec nemáme prozkoumanou, padla volba právě na Kyrgyzstán a Uzbekistán.

Rezervaci jsem poslala 12. února a ještě v témže týdnu jsme podepsali smlouvu. Po loňských zkušenostech s cestou do Laosu a Kambodži se mi tedy s cestovkou vůbec jet nechce, ale bude to (skoro) bez práce a starostí, nějaký čas věnuji jen tomu, abych si zanesla do mapy plánovanou trasu a zjistila, co je kde v okolí. A když na to přijde, prostě zase skupinu na čas opustíme :-).

Během léta jsme také doplnili nějaká očkování, zejména tedy proti břišnímu tyfu, protože kdo ví... Doktor nám tentokrát navrhnul použít tablety Vivotif, protože při opakovaném očkování klesá účinnost vakcín a jako prevence tohoto poklesu se právě doporučuje změna vakcíny.

Několik dní před odletem nám od cestovky přišly poslední instrukce a žádost o dodání informace o cestovním pojištění. Tak jsem jim požadované informace vrátila i s opakovaným dotazem na rezervační kód letenek nebo jejich čísla. Kupodivu je opravdu poslali.

Jenže se to ukázalo být v podstatě k ničemu. Protože když se 24 hodin před odletem otevřel check-in, šla místa změnit pouze za poplatek. A to přesto, že máme každý u Turkish Airlines 16.500 mil a za normálních okolností se ta změna sedačky dá zaplatit právě těmi mílemi. Jenže to u té skupinové rezervace nefungovalo, respektive po přihlášení do mého účtu se to nějak nespárovali a Miki se jen doklikal k žádosti o spárování, ale autentizační kód dorazil kamsi do cestovky…

Takže nám byla přidělena místa v letadle, každému v jiné řadě a vlastně vždy i na opačné straně letadla. V mezičase navíc zřejmě někdo z cestovky udělal hromadný online check-in, takže asi po půlhodince od otevření check-inu už se k výběru sedaček ani nedalo dostat vůbec. A jako bonus se mi zobrazil boarding pass, což je u Turkish definitivní stopka, protože v tu chvíli už místa online změnit nejdou. A jak jsem zjistila po hodině dobouchávání se na zákaznickou linku, tak ani tímhle způsobem. Prý jedině na letišti a samozřejmě za předpokladu, že budou volná místa. Já to létání s cestovkama fakt miluju…

Těch 24 hodin před odletem už jsme měli sbaleno. Sice jsem to měla v plánu tak o týden dřív, protože to znamenalo doma najít spoustu věcí, které jsme delší dobu nepoužili. A jak se svým způsobem blíží stěhování, tak už máme v některých oblastech chaos. Když věc není potřeba, „někam“ se uloží, protože přece do stěhování už nebude potřeba a pak se to všechno setřídí. No jo, jenže ono se to stěhování neblíží tak rychle, jak bychom si přáli, takže ty věci jsou potřeba dřív. A najednou ani jeden z nás neví, kde jsou. Takhle jsem značnou část čtvrtka strávila hledáním impregnačního spreje, který jsem kupovala na jaře. Dva jsem vypotřebovala, třetí tu někde je. Jenže kde…?

Obdobně jsem nějakou dobu přemýšlela, kde jsou safra ty dvě čelovky, když poslední zimu jsem s čelovkou neběhala. Impregnační sprej jsem nenašla, čelovky i všechno ostatní ano. Takže v pátek už jsme dali do kufříků jen drobnosti, zavřeli na zip a hotovo.

Během zbytku pátku jsem dodělala poslední resty a předala instrukce kolegovi, kterého poslední dva týdny naháním a ani jednou se mi neozval zpátky. Tak jsem zvědavá, jak velký průšvih to bude… Ale jsem ráda sama za sebe – je mi to jedno. Nehodlám se připojovat na internet víc, než bude nezbytné kvůli rekonstrukci, takže se o problémech ani nedozvím. A průšvihy si stejně budu muset pořešit po návratu sama.

Navečer jsme se ještě zašli podívat na stavbu, neb od včera už máme komplet základovou desku. Pak jsem doma vyjedla zbytky z lednice, uklidili jsme kuchyň, zalila jsem kytky a nakopírovala si do telefonu nějaké knihy a filmy, protože jestli mi zůstanou ta přiřazená místa v letadle, jakože předpokládám, že ano, tak mám na oba lety uličku a co bych dělala jiného, když nebudu moct koukat z okna?

2025-08-23 - Kyrgyzstán - Odlet z Prahy do Istanbulu, přelet z Istanbulu do Biškeku

Budíka jsem měla na 4:45. Bylo potřeba jen provést ranní hygienu, obléknout se, vzít věci a vyrazit na autobus.

Jízdenky jsme tentokrát koupili v automatu, ale ono je to jedno, protože žádný ze způsobů koupě jízdenek není v Praze spolehlivý. Tentokrát pro změnu nefungovaly označovače. Zkusila jsem dva různé a nic. Nakonec se to Mikimu povedlo v označování u řidiče, ale vytištěné je to tak slabě, že by nám to stejně revizor hodil na hlavu. Je mi záhadou, proč pokaždé, když jedu někam pražskou MHD, je nějaký takovýhle problém.

Autobus nám jel v 5:37 a cesta na letiště tentokrát nezahrnovala nic podobného únikové hře jako minule, takže jsme tam přijeli asi v 6:40.

Sraz jsme měli u východu F v 7:00. Usadili jsme se tam na lavičky a zabalili kufříky do fólií. Zpovzdálí jsme sledovali, jak se shromažďuje naše skupina. Nazvat to zájezdem domova důchodců by bylo přesnější, než že jde o poznávací zájezd. Všichni se tam hned začali družit a seznamovat, my se postavili opodál. Průvodkyně nám rozdala livingstoní šátky a když zavelela, ať se jdeme odbavit, vyrazili jsme v čele skupiny.

Fronta na check-inu byla krátká a docela ubývala. Check-in agentce jsem vysvětlila, že jsme se pokusili včera odbavit online, ale kvůli letenkám přes cestovku nám tam nešla změnit sedadla s platbou mílemi. Povedlo se jí posadit nás vedle sebe, ale Miki tím na letu do Biškeku přišel o místo u okna. Jeho kufr měl 9,2 kg, můj 9,9 kg. Za zmínku asi stojí, že ostatní ze skupiny mají pochopitelně zavazadla opět o dost větší, než my a už cestou na odbavení se podivovali, že máme tak malá. Opět nevím, co v tom vozí a taky pochybuji, že se vejdou do limitu 15 kg, který údajně máme na místních přeletech.

Jedna netradičnost ale toto odbavení provázela. Biškek se totiž dříve jmenoval Frunze a teprve před pár dny se změnil IATA kód letiště z FRU a BSZ. Takže jsme trochu vtipkovali a zároveň trochu víc hlídali, jestli my i kufry míříme na BSZ.

Když jsme byli odbavení, Miki průvodkyni Zuzanu informoval, že jdeme na snídani. Hned pochopila, že do salonku, takže jsme byli propuštěni. Trochu nás zdržela imigrační, kde jsem se zase postavila do špatné fronty, která nepostupovala. Pak jsme omrkli duty free, ceny mého oblíbeného Chanelu jsou o dost lepší, než dříve, ale na dubnovou akci to tentokrát nemělo.

Naše další kroky vedly do salonku Mastercard. Takhle ráno tam bylo málo lidí, což jsme dlouho nezažili. Kromě obvyklého jídla ale měli navíc vlastně jen sladkou snídani – při našem příchodu to byl štrúdl a když jsme odcházeli, tak brownies. Místo smažených řízečků byly různé cornflakes a jogurt, ale zbytek byl dost podobný běžné denní nabídce.

Usadili jsme ses výhledem na letadla a v mezičase jsme se také zašli podívat na venkovní terasu, která je teď po rekonstrukci salonku jeho součástí. U vstupu mají k dispozici deky, takže se dá sedět venku i v chladnějším počasí. Na druhou stranu terasa slouží také jako kuřárna, což ji zase obratem diskvalifikuje.

Když se přiblížila doba nástupu do letadla, tak jsme si odskočili na WC a zamířili k odletové bráně. Tam nás čekala bezpečnostní kontrola. Jak je to dlouho, co mě naposled kontrolovali na výbušniny? Upřímně, nevím, na jaře jsem prošla, ale protože je očividně potřeba se vrátit ke starým pořádkům, tak jsem opět byla, samozřejmě zcela náhodně, vybrána. Zajímalo by mě, co jim na mě na Ruzyni přijde tak zvláštního, tohle přece není normální…

Na gate jsme chvíli pozorovali letadla a pak byl zahájen nástup. Jelikož jsme stáli vlastně hned u přepážky, jen jsme se pootočili a stáli jsme ve frontě. Let TK1768, letadlo A321 Neo, registrace TC-LPI. Na internetu jsem našla, že je 1,1 roku staré.

Místo původně přidělených 19A a 20C jsme dostali 20E a 20F, tedy vedle sebe. Mikimu jsem jeho okno přenechala, sedla jsem si doprostřed. A vedle mě se usadil člen nějaké skupiny AdventureBike, takový klasický balík, který se po přistání v Istanbulu pochopitelně odpoutal jako první v celém letadle.

Během letu jsme dostali snídani, byla to nějaká vajíčková placka s rajčatovou omáčkou. A byl k tomu zeleninový salát, jogurt a navíc jsme dostali kousek čerstvě rozpečeného pečiva, ke kterému jsme měli marmeládu a máslo, které podle složení bylo máslo, ale chutnalo to jako margarín.

Když jsme se dostali z letadla, čekala nás kontrola palubních vstupenek. Což jsme se dozvěděli až ve chvíli, kdy jsme v podstatě vrazili do lidí jdoucích před námi, když je zastavila obsluha. Ta ale nejdřív nic neřekla, takže jsem nechápala, co chce, a pak mi trvalo, než jsem palubní vstupenku našla v batohu, protože mě ani náhodou nenapadlo, že ji teď budu potřebovat.

Informační tabule nezobrazovaly žádné relevantní informace, takže na internetu jsme zjistili, z jaké gate bychom měli odlétat a jaké máme možnosti salonků. Nakonec jsme prošli letištěm až do jeho centrální části, kde jsme našli IGA lounge. Je to ta, ve které už jsme byli minule.

Na recepci byla trochu fronta, ale postupovalo to rychle. Bála jsem se, aby nás neodmítli vpustit, že je tam hodně lidí a my máme jen Lounge Key, ale měli ho i všichni okolo nás. Vše proběhlo hladce a rychle, jen jsem nahlásila vstup na Lounge Key, dala k naskenování kód a ke kontrole palubní vstupenky. O dost pomalejší pak byla naše snaha se v salonku usadit, bylo tam dle očekávání docela plno. Miki ale nakonec dvě místa našel, i když jsme si tam nejdřív museli uklidit.

K jídlu jsem si dala jen zeleninový salát, ale pokus o zdravé stravování jsem nakonec zabila zdejšími zákusky. Nešlo odolat!

Pojedli jsme, popili, trochu dopsali deníky, odskočili si na WC a pak pomalu vyrazili ke gate. Cestou jsme to vzali přes duty free, kde měli Mikiho Ralph Lauren za velmi zajímavou cenu (69,90 EUR). A taky jsme narazili na Lego Store, kde měli některá docela pěkná lega za neméně pěkné peníze. Takže cestou zpátky nás možná čeká nákup :-).

Když jsme došli ke gate, nic se tam nedělo, i když za 2 minuty měl začínat nástup. Tak jsme se šli projít až na konec prstu F, pak jsme se vrátili a na chvíli posadili. Pro jistotu jsem si vzala své léky na ředění krve, let do Istanbulu byl sice krátký, ale tento Biškeku už je přes 5 hodin. Chvíli jsme sledovali letadla, z nichž největší byl A350.

K nástupu volali nejdřív business class a pak začali letadlo plnit odzadu. Což tedy dává smysl. Nicméně znamenalo to, že jsme nastupovali až mezi posledními, protože sedíme v řadě 15. Do té nás posadila check-in agentka místo našich původních 19C a 17F. Máme 15B a 15C. Let je TK346, letadlo znovu A321 Neo, registrace TC-LSM.

Sotva jsme se usadili a začali prozkoumávat zábavní systém, oslovila nás sympatická Asiatka sedící u okýnka. Česky. A jestli prý si nechceme přesednout, že ona asi bude během letu vstávat, tak ať nás nemusí zvedat. A tak jsme si přesedli, čímž jsem získala místo u okna, a začali si povídat. Holčina pochází z Kyrgyzstánu a u nás studovala na VŠE. Doporučovala nám, co v Kyrgyzstánu ochutnat, co vidět, že jih Issyk-kul je mnohem hezčí, než sever… Bylo to velmi milé setkání.

Během letu mě zaujalo i mimino, které mají na klíně rodiče sedící pres uličku. Je tak malé, že celý let prospalo, vyjma několika krátkých a nehlasitých projevů nespokojenosti.

Časem jsem se pustila do psaní deníku, z čehož mě vyrušilo podávání večeře. V naší řadě 15 se s rozdáváním začínalo, takže jsme měli bez problémů na výběr hovězí nebo těstoviny. Všichni tři v řadě jsme si vybrali hovězí, šlo o nějaké grilované placky, chuťově spíš odpovídaly skopovému. K tomu byla grilovaná zelenina a kroupy. Zvlášť byl zeleninový salát a výborný dezert, konzistencí pěna, chuťově kondenzované mléko.

Jen sesbírání táců jim trvalo. Tak jsme si užívali výhledů z okna, v podstatě jsme koukali do Ruska, letěli jsme podél pohoří Velkého Kavkazu a viděli jsme Elbrus. Během letu přes Gruzii a Ázerbajdžán se setmělo, takže z Baku jsme viděli pouze světla a z Kaspického moře už jen velmi nepatrné obrysy.

Když nám konečně odnesli tác, dopsala jsem si deník a během té doby přinesli další občerstvení – sendvič a pití. Sendvič jsme si vzali s sebou, v noci se bude hodit.

Před přistáním jsme si ještě popovídali se sousedkou. Přistáli jsme asi půl hodiny po půlnoci. Po výstupu z letadla jsme čekali na zbytek skupiny, ale průvodkyně Zuzana nás prý poslala dál, že se sejdeme u zavazadel, takže jsme pokračovali na imigrační.

Tam jsem ještě jednou oslovila naši kyrgyzskou sousedku z letadla a navrhla jí zkontaktovat se přes Instagram, takže si mě přidala a pak už jsme si šli všichni po svém.

Na imigračním nic nechtěli, jen nás vyfotit. Takže jsme v podstatě plynule pokračovali k výdeji zavazadel. Ta dorazila zanedlouho.

Společně jsme pak zamířili ven před letiště, kde jsme počkali na příjezd dvou mikrobusů, do kterých jsme se naložili a které nás odvezly do hotelu Crown. Cestou nám byl představen náš řidič Azamat a také jsme viděli prvních několik památek.

Na hotelové recepci se všichni při čekání na přidělení pokoje začali seznamovat, takže jsme si se všemi potykali. To je další úchylnost organizovaných zájezdů, že si všichni se všemi tykají. Je to divnější o to víc, že jsme většinou o generaci mladší...

V podstatě všichni dostali pokoj končící dvojčíslím 05, lišilo se jen první číslo, které udává podlaží, takže vlastně skoro všichni bydlíme nad sebou. My jsme dostali pokoj 605.

Na pokoji jsme si dali sprchu, přebalili si batohy, abychom byli připraveni na zítřejší prohlídku města, já si dopsala deník a snědla při tom sendvič z letadla.

Spát jsme šli asi ve 3:45 místního času. Doma bylo tou dobou 23:45.

2025-08-24 - Kyrgyzstán - Biškek

V noci jsem byla několikrát vzhůru. Měla jsem pocit, že jsem spíš nespala než spala, ale důvody mi nebyly jasné. Jet lag to až v takovém rozsahu být nemohl, časový posun je jen 4 hodiny a spát jsme šli v době, kdy už bychom doma byli v posteli. Takže spíš kombinace posunu času se změnou prostředí, brzkým vstáváním, manželskou postelí a kdo ví čím dalším.

Budíka jsme měli na 8:30 a po rozhrnutí závěsů v hotelovém pokoji nás Biškek uvítal famózním výhledem na nedaleké hory. Po ranních přípravách jsme na 9:00 vyrazili na snídani.

A ta byla doslova královská, kromě obvyklých toustů, palačinek či vajíček měli také pizzu, grilované maso, dorty či různé jednohubky s kaviárem.

U stolu si k nám přisedla Lenka s Edith. Jenže Edith je Švýcarka, takže neumí česky a komunikace u stolu probíhala v podstatě výhradně v češtině, což mi vůči ní nebylo úplně příjemné. Tohle ale v příštích dnech napravíme :-).

Po snídani jsme zamířili na střechu, kde je terasa. Užili jsme si dalších výhledů na hory, ale pak jsme se vrátili a zalehli do postele, ze které jsme měli na hory naprosto úžasný výhled. Vleže to pozorování hor bylo ještě mnohem lepší :-).

Před 11:00 jsme vyrazili na recepci. Všichni jsme se sešli venku, kde nás čekaly instrukce ohledně dnešního programu. Vyrážíme na prohlídku Biškeku. Ten má asi 1,2 milionu obyvatel, tedy jen o trochu méně, než Praha. Nejstarší osídlení souvisí s Hedvábnou stezkou, protože se v oblasti spojovala její východní větev s větví vedoucí přes pohoří Ťan-šan. Přímo v Biškeku se ale žádná takhle stará památka nedochovala.

Naložili jsme se do mikrobusů a zamířili do města. V centru byl docela provoz, takže nám cesta trvala. Využívali jsme toho k výuce cyrilice. Osazenstvo našeho mikrobusu to asi docela bavilo, protože všichni jsou starší a tedy rusky umí a my jsme hláskovali jednotlivá písmenka jak prvňáčci :-).

Vystoupili jsme u Osh bazaru. Nejdřív jsme šli vyměnit peníze. Nevím, kolik nám Zuzka doporučovala vyměnit, ale my se rozhodli vyměnit 200 EUR, za což jsme dostali 20.160 KGS, tedy kyrgyzských somů. Jeden som je asi 0,25 CZK, takže místní ceny budeme dělit čtyřmi.

Po výměně peněz jsme každý dal Zuzce 3.500 KGS na různé vstupy a společné jídlo. Zuzka samozřejmě neměla zpátky, takže jsme jí každá dvojice dali 10.000 KGS s tím, že nám pak 3.000 vrátí. Proč to nenechala až na později, až si všichni peníze rozměníme, to je mi záhadou. Na druhou stranu nás to navedlo na to vrátit se ke směnárníkovi a požádat o menší bankovky.

Přes ulici byl samotný Osh bazar. Dostali jsme krátký výklad, který jsem moc neposlouchala, protože jsme stáli na slunci. Zajímavější pak byla samotná návštěva tržiště. Měli tam tradiční pečivo, čerstvou i nakládanou zeleninu, maso a různé uzeniny včetně koňských klobás, mléčné výrobky, koření, sušené ovoce, oříšky v medu, sladkosti... Zaujaly nás svazky jalovce, který se tu používá k rituálním účelům při různých slavnostech a zapálený odhání zlé síly a nemoci. Z nabídky jsme ochutnali jen Maksym, což je fermentovaný nápoj z praženého ječmene, jde v podstatě o kyrgyzský národní nápoj, a Boza (či Bozo), který je naopak z prosa.

Zuzka šla řešit místní SIM kartu, takže my ostatní jsme šli s místním průvodcem Ermekem na protější trh, o kterém říkali, že je se suvenýry. Spíš bych ale říkala, že jde o trh s tradičními výrobky, protože prodávali sedla, uzdy, tradiční pokrývky hlavy, různé šátky nebo plstěné a dřevěné předměty.

Zalíbil se mi tam jeden kašmírový šátek, ale prodavačka za něj chtěla 500 KGS a když jsme chtěli smlouvat a nabídli jí 250 KGS, tak jen zavrtěla hlavou a začala šátek skládat. A to nám prosím průvodci kladli na srdce, že určitě smlouvat máme, a to i když je někde uvedena pevná cena. Přijde mi, že průvodci, zejména pak ti místní, tu situaci z pohledu turisty vůbec neznají a netuší, jak na nás prodejci reagují. Pokračovali jsme trhem dál, kde jsme narazili na další stánek se stejnými šátky. Prodavačka tam měla cenovky přímo u zboží a stál zase těch 500 KGS. Tak jsem si ho po nějakém váhání vzala, ono je to totiž asi 125 CZK, takže to smlouvání ani moc nemá smysl :-). Na šátku se píše, že je to 100% kašmírová vlna, čemuž bych tedy nevěřila, už jen s ohledem na cenu. Nicméně materiál je kvalitní, příjemný, takže jestli v tom ta vlna je nebo ne je mi za ty peníze vlastně docela jedno.

Nějakým zázrakem se nám pak povedlo vymotat se z tržiště ven, ani jsem nemusela použít nějakou mapu, stačila jen intuice. Na 13:15 jsme došli na místo srazu. Zuzka tam pomáhala Honzovi řešit místní SIM kartu, takže jsme na ně ještě museli čekat. A na slunci tedy bylo hrozné horko...

Popošli jsme kousek k mikrobusům, které nás přiblížily do ulice Orozbekov Abdykadyr. Zapadli jsme tam do restaurace na oběd, ale vevnitř se nám nelíbilo, byla hrozně turistická, takže jsme se v rychlosti se Zuzkou domluvili, že se setkáme v 15:00 v muzeu a z restaurace jsme vycouvali.

Od restaurace jsme zamířili k nedalekému náměstí Ala-Too, kterému dominuje velká kašna, obrovská kyrgyzská vlajka a socha Manase. Ta je z mého pohledu velmi unikátní v tom, že Manas je vlastně bájná postava. Jeho jméno nese i národní epos, který vypráví o něm a dalších osmi generacích, které sjednotily 40 kyrgyzských kmenů v boji za svobodu. Tento epos byl sepsán až v 19. Století, do té doby se předával pouze ústně. Písemná forma je nejdelším eposem na světě a je zapsán na seznamu UNESCO. Nicméně stavět sochu hrdinovi eposu mi přijde trochu zvláštní :-).

Stihli jsme konec střídání stráží ve 14:00 a potkali se tam se spolucestovatelkou Ditou, která se také rozhodla oběd vynechat. Takže jsme společně obešli Kyrgyzské státní historické muzeum a najisto zamířili k soše Lenina.

Když jsme si udělali dostatečné množství fotek, zamířili jsme do přilehlého Panfilovova parku, kde byly různé stánky a pouťové atrakce a také socha generála Panfilova, který byl vojenským komisařem v Biškeku, tehdejším Frunze.

Obešli jsme budovu Národního parlamentu a nahlédli do přilehlého parku, kde je památník Kyrgyzsko-Ruského přátelství a přešli jsme přes náměstí Ala-Too do Dubového parku. Tam už jsme se ale moc nezdržovali, protože se blížila 15. hodina. Zamířili jsme k muzeu s malou zastávkou v parčíku, ve kterém byly tradiční náhrobní kameny, zřejmě tedy jejich repliky.

Před 15:00 to ale pořád nevypadalo, že naši dorazí, takže jsme se šli podívat na další střídání stráží, které jsme tentokrát viděli skoro celé. Pak jsme šli čekat do muzea. Dita si rovnou koupila vstupenku, že jde dovnitř. Miki chtěl jít taky, ale mně se to nelíbilo, když jsme Zuzce slíbili, že se potkáme u vstupu. Během naší diskuze ale Zuzka dorazila, bylo asi 15:10.

Zuzka nám koupila vstupenky, jedna stála 200 KGS. Bohužel dle očekávání dostala pro celou skupinu jeden účet, takže je jasné, že kvůli hromadným nákupům nebudu mít žádné vstupenky na památku :-(.

V suterénu jsme si v šatně uložili batohy a vyrazili do expozic. Muzeum je opravdu bohaté, jsou zde kamenné předměty od pravěku, různé hliněné nádoby, zlato z hrobů, sochy včetně Buddhy. Ve druhém patře je pak expozice o migraci kmenů a oděvech a součástí je jurta. A konečně třetí patro je historie poměrně nedávná – Sověti a nezávislost.

V muzeu se nesmělo fotit foťákem, ale mobilní telefon byl povolený. Je to dost paradox, protože v tom špatném osvětlení, které tam bylo, dělal telefon určitě lepší fotky, než by dělal foťák.

Po prohlídce muzea jsme venku ve stínu sochy Manase dostali od Ermeka výklad. Společně jsme pak šli na střídání stráží, protože zbytek skupiny ho ještě neviděl. My už potřetí :-). A pokračovali jsme do Dubového parku. Prošli jsme venkovní galerií, kde vystavují své obrazy místní umělci. A některá díla jsou opravdu bizarní. V podstatě každý umělec tam má mezi krajinkami a zátišími taky Lenina.

V parku je spousta soch, ale skončili jsme zase u sochy Lenina, který byl tentokrát o dost lépe nasvícený sluncem. Průvodce nás zavedl dokonce i k nedalekému sousoší Marxe a Engelse.

Mikrobusem jsme se přesunuli k hlavní mešitě. Cestou jsem si uvázala hidžáb, i když tedy bez zrcadla mi to nešlo tak dobře, jako kdysi. U mešity jsme se rozdělili na muže a ženy. Zatímco muži mohli do hlavní části mešity, my ženy jsme měly k dispozici boční vchod a mohly jsme vystoupat nahoru do patra na takový balkon. Jen tedy shora bylo vidět, že ženy byly i dole, takže nevím, proč nás tam nepustili.

Tedy – tuším. Nahoře bylo i několik muslimek, které se tam modlily a na většinu z nás se nedívaly zrovna přátelsky. Zatímco já jsem si tam sedla na podlahu a byla jsem jediná oblečená podle pravidel v dlouhých kalhotách, s dlouhými rukávy a v hidžábu. Ostatní spolucestující tam začaly pobíhat, povídat si a fotit. Některé neměly zahalené vlasy, měly krátké rukávy nebo kraťasy jen pod kolena. Upřímně – já bych je nepustila ani sem do ženské části a je jasné, že takhle oblečené v žádném případě nemohou jít do hlavní části mešity. Místní ženy samozřejmě nic neřekly, ale rozdíly mezi námi očividně dělaly, protože když jsem pak osamoceně odcházela, všechny protijdoucí ženy mě s úsměvem pokývnutím hlavy zdravily.

Před mešitou jsme dostali instrukce ohledně zítřejšího programu a pak jsme mikrobusem zamířili k hotelu. Tam nás Ermek nasměroval, kde najdeme supermarket a restauraci Buhara Assorti, a rozloučili jsme se.

Olina s Honzou nás pozvali k sobě na jejich pokoj 405 na seznamovacího panáka slivovice, kterého jsem si tedy nedala a samozřejmě se to zase neobešlo bez přesvědčování, že mi to přece nic neudělá. Brzy jsme se rozloučili a, protože narozdíl od ostatních jsme neobědvali, šli jsme rovnou do nedaleké restaurace.

Dala jsem si rakytníkový čaj, jen jsem v tu chvíli tak nějak nevěděla, že je rakytníkový :-), Miki zvolil točené pivo Czech Quality, které v Kyrgyzstánu vyrábí společnost Abdysh-Ata. Miki si chtěl dát beshmarmak, ale neměli ho, takže nám nabídli dvě jiná tradiční jídla – já si dala naryn a Miki kazy-karta. A k tomu jsme si dali ještě jeden chleba.

Čaj byl výborný, pivo si Miki taky pochvaloval. Jídlo bylo oboje spíš podprůměrné, maso zřejmě koňské, k tomu i koňský salám, chuťově hodně výrazné, což by nevadilo, ale nějak tomu chybělo koření nebo něco, co by to ještě doladilo.

Celá naše útrata byla 1.766 KGS a Miki platil kartou, což se mu tedy povedlo kvůli nějakému problému až na opakovaný pokus a poté, co se přihlásil na wifi a vyřešil to přes aplikaci.

Když jsme odcházeli, narazili jsme u vedlejšího stolu na 4 naše spolucestující – Lenku, Edith, Janu a Honzu. Tak jsme prohodili několik slov a zamířili k nedalekému supermarketu Globus.

Nakoupili jsme pití na zítřek, nějaký chlebík s oříšky a sušeným ovocem, mango v čokoládě a taky sušené ovoce. Spoustu věcí prodávají v podstatě bezobalově, lopatkou do pytlíků si můžete nabrat co a kolik chcete. Sušené ovoce a oříšky jsme ale zapomněli zvážit, takže nám na pokladně naúčtovali jen to ostatní, což stálo 435,29 KGS. Miki to pak došel zvážit a doplatil 40 KGS.

Na hotel jsme šli trochu jinou cestou, ale bylo tam docela chabé osvětlení, tak nám ta cesta docela trvala.

Pobyt na hotelu jsem zahájila sprchou, která byla dost bláznivá, protože pořád tekla horká voda a nešlo mi ji naředit, chovalo se to, jako by přestala téct studená voda. Nedalo se tedy opláchnout a musela jsem čekat, naštěstí se to po chvíli samo srovnalo, asi roztál kus ledovce :-).

Pak jsem trochu přebalila kufr, protože dnes koupený šátek jsem chtěla dát dospod a taky bylo potřeba vyndat věci, které budeme potřebovat v dalších dnech. Zazálohovala jsem fotky, dopsala deník a ochutnala mango v čokoládě. Spát jsme šli asi ve 23:15.