2022-05-06 - 2022-05-15 - Spojené státy americké
Obsah
- Úvod
- 2022-05-06 - Odlet a cesta do Irvingtonu
- 2022-05-07 - Cesta z Irvingtonu do Monroe
- 2022-05-08 - Monroe a okolí
- 2022-05-09 - Cesta z Monroe do Ronks
- 2022-05-10 - Cesta z Ronks do Toms River
- 2022-05-11 - Toms River
- 2022-05-12 - Cesta z Toms River do New York City, New York City
- 2022-05-13 - New York City
- 2022-05-14 - New York City a přílet
- 2022-05-15 - Přílet
- Závěr
Úvod
Když USA rozvolnilo koronavirová opatření, vznesl Miki přání letět navštívit rodinu. Původní plán byl podzim 2021, jenže letenky byly drahé a COVID se u nás zase rozjížděl, takže na nic dalšího už nedošlo. Byla jsem vlastně spokojená, moc se mi tam nechtělo…
Letos se ale začaly objevovat letenky za dost zajímavé peníze, ale protože se mi pořád nikam nechtělo, Mikimu jsem radši nic neříkala :-). Když na mě ale 18. února vykoukla zpáteční letenka za 4.337 CZK, vyměkla jsem, protože za takové směšné peníze jsem zpáteční letenku do USA ještě neviděla.
Odlet je z Prahy přes Dublin na JFK, návrat stejnou cestou jen s příletem do Berlína. Takže cenu letenky pak ještě zvedne nějaká doprava z Berlína do Prahy.
Miki se hned pustil do plánování, a protože mně bylo vlastně úplně jedno, co tam budeme dělat, o nic jsem se nestarala. Je to fajn zase někam jet a nemuset nic plánovat :-). Stále platilo, že se mi do USA nechce. Není tam nic, co bych toužila vidět (mimo Aljašky a Havaje, což je teď bezpředmětné) a americké angličtině prd rozumím, takže návštěva rodiny je pro mě jen stres.
Nějaká pozitiva ta cesta přece jen má. Předně – poprvé pojedeme do USA sami a budeme nezávislí. Při první návštěvě jsme kvůli nízkému věku vlastně ani nemohli řídit, podruhé a potřetí už jsme s sebou měli Mikiho staršího bráchu. Ten se sice osvědčil jako řidič, ale neshod bylo tolik, že jsem se zařekla, že už víckrát fakt ne. Porušila jsem to pak už jen jednou s přáteli, které jsme vzdali s sebou do Japonska, a i když jsou to zlatíčka, taky to bylo místy o nervy. Prostě – čím víc lidí, tím víc přání, představ, kompromisů… Tohle na dovolených nemám zapotřebí…
Druhé pozitivum bylo to výše zmíněné, že už v USA nepotřebuji nic vidět. Takže bude super nehlídat itinerář nebo čas a prostě jít nebo jet, zastavit kde to zrovna vyjde, nakupovat kde a kdy budu chtít. A do třetice – už dávno jsem měla slíbené, že i při návštěvě u příbuzných budeme spát v motelu. Američan vás sice strašně rád ubytuje u sebe doma, čehož jsme v minulosti hlavně s ohledem na omezené studentské finance využívali, rozhodně ale nemohu říct, že jsem byla kdo ví jak ráda. Jeden nemá chvíli soukromí, nemůže jít spát, kdy chce…
No, všechny plány se mi změnily 11. března, když Miki neprozřetelně před svým tátou zmínil, kam se chystáme. A hned prý jestli bychom nemohli vzít s sebou Mikiho mladšího bráchu Adama. Být u toho přítomna, jakýkoli další vývoj bych utnula hned v začátku. Miki místo toho bráchu informoval a ten samozřejmě souhlasil. Takže než se mě někdo vůbec zeptal, jestli by mi to nevadilo, a než někdo vymyslel, jak to jako teda proběhne, měl třetí člen výpravy koupenou letenku. No bezva…
Z představy, že konečně pojedeme do USA sami, sešlo. Že nebudeme muset nic plánovat taky padlo. Miki sice tvrdil, že brácha bude jen ocásek, na který se nemusíme ohlížet, ale lhal si do kapsy, protože s jeho přítomností samozřejmě bude souviset spousta plánování předem, ale i na místě. Už jen se neustále s někým domlouvat v kolik a kde se sejdeme, pokud se náhodou někde rozdělíme. Čekat, když se někdo zpozdí, bude potřebovat na toaletu, koupit si jídlo, cokoli…
Miki se nakonec rozhodl informovat o našem záměru i tetu, pro kterou to původně mělo být překvapení. Čekali byste něco jiného než pozvání, že budeme samozřejmě bydlet u ní? Mikiho pochopitelně nenapadlo nic lepšího než to potvrdit. A já mlátím hlavou do zdi…
Myšlenka spočívala zřejmě v tom, že Mikiho mladší brácha Adam necestuje a jeho táta chce, ať se taky podívá do světa. Nechápu, proč ho za celé ty roky někam nevzal sám. Nebo proč on sám někam nejel, dávno je plnoletý. S Mikim jsme v USA nebyli víc jak 10 let a za tu dobu tam z rodiny nejel nikdo. A kdybychom teď nekoupili letenky, tak by tam dál nikdo nejel. Ono ani tak nejde o něj samotného, jak čistě o princip.
Víte, proč nemám ráda dárky? Protože většině lidí to nestojí ani za to, aby si dali na výběru dárku záležet, zohlednili zvyklosti či přání obdarovaného. Že alkohol nepiju! Že krása řezaných květin je pomíjivá, a tedy se bez nich obejdu. Že čokoládu ráda, ale prosím kvalitní a bez palmáče. Že knížku ano, ale ideálně cestovatelskou tematiku… Z čehokoli matcha nebo japonského nebo švýcarského budu nadšená. Pro někoho jsem vybíravá, sama to vnímám spíš tak, že vím, co chci. A upřímně – očekávala bych, že lidi, kteří mě dobře znají, vědí, co mám ráda… Dárky naštěstí většinou nedostávám, ale když už, tak bohužel proto, že „je to slušnost“ a „abych se neurazila“. Proč to píšu… Úplně stejně se cítím ohledně setkávání lidí. Jako introvert mám ráda svůj klid. Většina lidí je ale tak zaměstnaná sama sebou, že si nevšímají, jestli o jejich iniciativu týkající se třeba organizace narozeninových oslav nebo firemních večírků vůbec stojím(e). Když se scházet nechceme, neustále nás někdo přemlouvá, navrhuje tisíc variant ve víře, že nám snad nějaká bude vyhovovat. Ne, fakt – když jste introvert, tak prostě chcete mít od lidí klid. Volný čas trávit sami. Na dovolenou jezdit sami. Svatba proběhla na opačném konci planety v podstatě jen proto, abychom tam byli, nečekaně, sami. Táhne mi na 40 a stejně má pořád někdo potřebu mi organizovat život…
Dostala jsem se tedy do stavu, kdy bych ideálně nikam nejela. Nicméně letenky byly vlivem extrémně nízké ceny v podstatě nevratné, zrušitelné jen se storno poplatkem, a to ještě jen v případě konkrétních důvodů, přičemž i tak by byla otázka, jestli by peníze vůbec vracela letecká společnost nebo by se to muselo řešit jako storno z cestovního pojištění se spoluúčastí. Napadá někoho jiná možnost, jak se z toho vyvléknout, než ten hloupý koronavirus koncem dubna konečně chytit?!?
Ostatně – aktuálně USA vyžadují test ne starší 24 hodin před odletem. Trochu očekávám, že do odletu se podmínky zmírní, protože se postupně uvolňují opatření po celém světě. Mikiho představa, že společné cestování autem bude bezpečné, protože budeme mít všichni negativní testy, je tím pádem trochu lichá. V respirátorech tam asi taky sedět nebudeme, ačkoli na palubě letadla ho budu ještě nějakou dobu nosit bez ohledu na případnou povinnost…
Miki postupně doplánoval itinerář, vyplnil ESTA (28 USD, 633,65 CZK) zarezervovali jsme si termín na PCR testy a nakoupili různé dárky, hlavně ochutnávku sladkostí pro Ellu. A taky Dášeňku v angličtině, něco s Krtečkem, fotoknihy, piva…
Ve středu 4. 5. jsme si připravili hlavní věci na zabalení, hlavně všechny ty dárky bylo potřeba do něčeho zabalit…
Ve čtvrtek 5. 5. jsme jeli na Zličín na rezervované PCR testy. Dělají je ve stanu formou drive-in a výsledek garantují do 12 hodin od odběru. Jenže naše vláda jen několik hodin předtím zrušila pandemickou pohotovost a vtipně včetně testů hrazených ze zdravotního pojištění. Takže ačkoli jsme je měli rezervované minimálně 2 týdny předem, najednou že prý je máme zaplatit. Takže jsme se vybodli na drahé PCR a nechali udělat jen antigenní. Nutno podotknout, že obsluha na odběrovém místě z toho taky byla otrávená. Čekala jsem, že se Fialova vláda bude chovat uvědoměle, ne tak chaoticky jako ta bláznivá Babišova, místo toho se náš současný ministr zdravotnictví chová, jako že žádný COVID není a lidi už na něj neumírají… Takže testovat už se nebude vůbec, protože na pojišťovnu to lze jen se žádankou od lékaře. A už vidím, jak každý nachlazený nahání svého lékaře. Dřív stačilo rezervovat termín a prostě si na ten test hrazený pojišťovnou zajít, takhle se testovat nebude, bude se chodit s COVIDem do práce a zase se nám to hezky rozjede. No nic…
Večer jsme dobalili pár věcí, Miki odvezl zaparkovat auto, neb u nás bude všude příští týden čištění ulic, zalila jsem kytky, nakopírovala věci do telefonu a šla spát.
2022-05-06 - Odlet a cesta do Irvingtonu
Budíka jsem měla na obvyklých 5:30, ale jak je světlo, vzbudila jsem se dřív. Tak jsem běhat taky vyrazila dřív. Doma jsem si pak dala sprchu, oblékla se, zkontrolovala poslední věci a posnídala.
Z domova jsme vyrazili asi v 8:15. Výjimečně MHD, protože se nevracíme do Ruzyně. Museli jsme koupit jízdenky v automatu (80 CZK) a skoro nám ujel autobus. Pak už nám ale všechno přijíždělo přímo pod nos. Občas jsme museli trochu popoběhnout, díky čemuž jsme byli na letišti výjimečně docela brzo a zřejmě jsme trhnuli rekord v rychlosti cesty na letiště veřejnou dopravou.
Když jsme dorazili na letiště, odbavení už kupodivu probíhalo. Tak jsme zabalili kufry do folie a postavili se do fronty. Byly otevřené jen dvě přepážky – 117 a 118. Nejdřív to docela postupovalo, i když tam očividně probíhalo nějaké zaučování, takže svižné to nebylo. Navíc zaučování na přepážkách neprobíhá, check-in agenti mají poměrně obsáhlá školení, každá větší letecká společnost si navíc školí své lidi a do provozu jdou už jako „hotoví zaměstnanci“, takže jsem moc nepochopila, co se to tam dělo… Pak se objevila nějaká Američanka s obrovskými kufry a celé to ucpala. Nakonec ji poslali na přepážku Menzies asi doplatit za nadváhu. Dokonce otevřeli třetí přepážku, díky čemuž se konečně fronta trochu rozhýbala.
Když jsme se konečně dostali k přepážce, chtěli po nás jen pas a negativní COVID test. Zavazadla nám sice odbavili až do New Yorku, ale palubní vstupenku jsme dostali jen na let do Dublinu, že prý tam máme jít na transferovou přepážku… Když jsme přepážku opuštěli, check-in agent utrousil něco jako že takhle by to mělo vypadat. Aneb – šprti na cestách :-).
Mimochodem – oba kufry měly téměř shodně cca 12 kg. Dobrá statistika – na to, že jsme táhli několik velkých lahví tradičního českého pití, samozřejmě pivo, taky slivovici… Dobré zjištění, kolik se nám toho do kufrů vejde na zpáteční cestu :-)
Po odbavení jsme prošli přes automatickou pasovou kontrolu a zamířili rovnou do salonku. Místa u okna byla tentokrát beznadějně obsazená, takže jsme to měli bez výhledu na letištní plochu. Jeden ze stolečků okupovali dva pánové, jeden z nich do telefonu zmiňoval cosi o předsednictví v EU, ale podle obličeje jsem si je nikam nezařadila.
Času na salonek jsme měli docela málo, ale stihli jsme se najíst, napít, odskočit si, vyfotit letadla a já s paní na recepci zkusila vyřešit svůj problém s ověřením karty v aplikaci LoungeKey. Zkusila kartu v terminálu a prý jí to ukazuje v pohodě 4 vstupy, jinak by to prý vůbec nešlo. Tak uvidíme v Dublinu, pokud ten salonek vůbec stihneme...
Ze salonku jsme to měli na gate jenom kousek, tak jsme vyráželi až v okamžiku otevření nástupu. Na bezpečnostní kontrole skoro nikdo nebyl, všichni cestující už seděli za ní. Proběhla tedy rychle a tentokrát bez sebemenšího zádrhelu.
Chvíli jsme tam postáli, odpověděla jsem bleskově na jeden pracovní e-mail, kolegové jsou ale už dávno vytrénovaní, takže bylo jasné, že dál si poradí sami, a byl nástup. Stáli jsme blízko, tak jsme se rovnou postavili do fronty a v letadle jsme tak byli mezi prvními. Letadlo má registraci EI-DVM a má nějaké retro livery. A my máme místa 23E a 23F, kousek za křídlem.
Nástup byla zase groteska. Aer Lingus má na palubě povinné roušky, ale někteří v té roušce nedošli ani ke svému místu. Prostředek letadla zablokoval nějaký dědula, který měl sedět ve 4. řadě, jenže došel až do půlky letadla, kde to zjistil a začal se cpát zpátky, až ho letuška musela usměrňovat…
Letadlo bylo poloprázdné, prý je nás jen 120… Třetí místo na naší trojsedačce tak zůstalo prázdné.
Při bezpečnostní instruktáži mě zaujal stevard, který si kyslíkovou masku nasadil na hlavu. Letušky to totiž kvůli účesu nedělají.
Kvůli opravě hlavní ranveje se používá ta vedlejší, na které jsme v červenci 2020 běželi RunwayRun. Bohužel se startovalo na sever, takže Prahu jsme neviděli, ale i kdybychom startovali na jih, nepomohlo by to, sedíme totiž na pravé straně letadla.
Let byl docela rychlý a klidný, cestou nás potkaly jen nějaké drobné turbulence. Jen mě překvapilo, že servis byl placený, na letence se o tom nic nepsalo. Na druhou stranu se to dalo čekat.
Nad Německem jsem zaregistrovala kondenzační čáry a následně objevila pod námi A380 Emirates. V Nizozemsku mě zaujala početná pestrobarevná pole, asi kvetoucí tulipány. Nad Irským mořem začala být velká oblačnost, tak jsem si odskočila na toaletu. Z oblačnosti jsme vylétli až těsně před Dublinem.
Přistáli jsme asi ve 13:40 hod a pěkně tvrdě. Ranvej totiž byla hodně mokrá, skoro na ní stála voda. Než jsme se dostali ke stojánce, docela to trvalo, dokonce jsme asi 10 minut čekali ve frontě. Celé letiště bylo hodně „bussy“, všude někdo na něco čekal.
Z letadla jsme se snažili dostat rychle, ale seděli jsme dost vzadu, tak byly možnosti jen omezené. Pak jsme to ale vzali co nejrychleji, lidi jedoucí na eskalátoru jsme předběhli po schodech a do fronty u tranzitní přepážky se nám podařilo dorazit docela brzo. Fronta moc neubývala, spousta lidí neměla vše připravené a něco vyplňovali až na místě, ale po čase se to naštěstí rozhýbalo.
Miki připravil všechny papíry, které byly potřeba, takže jsme to tam jen vyskládali na přepážku – pas, očkování, test a další dva extra dokumenty – „Attachment A: Combined Passenger Disclosure and Attestation to the United States of America“ a „US CDC Contact Tracing Confirmation“. Ptal se nás taky na nějakou adresu v USA, tak dostal hotel v New Yorku. Dřív, než si Miki vzpomněl, že má chtít místa u okna, jsme dostali palubní vstupenky s místy 25D a 25E.
Prošli jsme automatickou bránou na kontrolu palubní vstupenky a pokračovali na pasovou kontrolu, kterou jsme asi vstoupili na území Irska nebo co. Na cedulích jsme zjistili, že do zahájení nástupu do letadla má zbývat asi 40 minut, ačkoli do odletu zbývaly ještě skoro 2,5 hodiny. Jenže jsme netušili, jak moc velké fronty nás čekají na „U.S. Preclearence“, některé informace na internetu spíš připomínaly horor, takže jsme se rozhodli oželet salonek a jít rovnou ke gate.
U vstupu k „U.S. Preclearence“ nám chlápek na vozíčku znovu zkontroloval palubní vstupenky a letištním bludištěm jsme se dostali k bezpečnostní kontrole. Všude kolem už visela spousta amerických vlajek jako bychom se přesunuli v čase rovnou do USA.
Na bezpečnostní kontrole jsme se sice museli zout, na což jsme měli „fujponožky“, ale sundat pásek nebo hodinky nebylo potřeba, neprocházeli jsme žádným rentgenem, tak mi není jasné, v čem ta kontrola spočívala. Fronta tam každopádně nebyla žádná.
Nakonec nás čekala imigrační. Klasické otázky – kam jedete, máte něco k proclení? Miki málem vše zatloukl, protože zpravidla nic nevozíme, ale nakonec zmínil alkohol pro strejdu, který ale byl svým množstvím v limitu. Imigrační úředník byl sice, výjimečně, běloch, ale stejně jsem mu prd rozuměla :-(. Kromě vyfocení a naskenování otisků prstů nic dalšího, žádná avizovaná kontrola odbaveného zavazadla podle fotky či co… Dostali jsme razítko, pobyt povolený do 3. srpna 2022 a bylo po všem.
Hlavní problém toho všeho ovšem byl, že se nikde nečekalo. Celou tou procedurou jsme prošli neskutečně rychle a najednou jsme se ocitli v oddělené části určené pro lety do USA, kde na odlet postupně čekalo osazenstvo pěti různých letadel – Dallas, Chicago, Philadelpia, JFK a Boston. Do salonku, který byl v této oddělené části, jsme vstup neměli a do odletu zbývala spousta času. Nakonec jsem si z nouze za 6,95 EUR (173 CZK) koupila sendvič. Takový ten, který běžně stojí padesát korun. Díky tomu, že jsem tam dlouho postávala aspoň v mezičase přinesli úplně čerstvé… Půlku sendviče jsem snědla, druhou jsem si nechala na horší časy.
Pak jsme chvíli poseděli u gate a poslouchali hlášení. Zatímco Miki se bavil různými přízvuky, já se snažila z každé věty pochytit aspoň víc jak jedno dvě slova. Zatracený americký přízvuk… Časem jsem to trochu naposlouchala a dost mě překvapilo, že v hlášení nejdřív zmínili informace a až na konci uvedli identifikaci letu. Znamenalo to, že je potřeba poslouchat každé hlášení, protože nikdy nebylo předem jisté, které se bude týkat našeho letu.
Asi v 16:00 nás zavolali k nástupu. Zpočátku se udělala velká fronta, ale rychle postupovala, tak jsme se nakonec postavili na její konec, protože nám přišlo lepší chvíli stát než pořád sedět.
Naše letadlo mělo registraci EI-EIM. Jde o A330, který má uspořádání 2-4-2, my nafasovali místa na prostřední čtyřce. Jenže zatímco u okýnek bylo obsazeno, střed tak z poloviny a obě místa vedle nás nakonec zůstala volná. Mít pro sebe ve dvou čtyři sedačky rozhodně není k zahození…
Na start jsme zase čekali, letiště se ani za těch několik hodin nevyprázdnilo a na odlet čekala řada letadel.
Brzy po vzletu jsme dostali pytlíček výborných preclíků a pití. Dala jsem si pomerančový džus a vodu. Zanedlouho jsme dostali i hlavní jídlo. Byly na výběr těstoviny s hovězím nebo kuře, zkusila jsem to první. Označila jsem to jako „rozložené lasagne“, maso tomu chuťově docela odpovídalo, ale rozhodně bych o tom jídle neřekla, že bylo dobré. Jako příloha byl k hlavnímu jídlu ještě studený těstovinový salát, pečivo s máslem a jako dezert jahodová pěna. Jako takhle – Emirates nebo Air Tahiti Nui to není, ale člověk může být na takovém extrémně levném letu rád, že nebude hlady, že…?
Letuškám všechno hrozně trvalo. Po nabídce kávy nebo čaje byla taková prodleva, že půlka letadla usnula. Po jídle sbíraly letušky tácy taky až kdo ví kdy, lidem to mezitím ze stolečků padalo všude možně, Miki to vyklopil skoro celé, jak se snažil spát… Zabral si pro sebe nicméně jen jednu krajní sedačku, kterou si sklopil a když usnul, tak jsem si zabrala ostatní volné sedačky pro sebe a pokusila se o spánek. To bylo asi v 19:30 našeho času.
Nakonec jsem na etapy prospala skoro celý let. Asi hodinu před přistáním jsme dostali snack v podobě tortilly a čokoládové tyčinky, ještě jsem si k tomu dala čaj. Na první dobrou jsme rozdávání jídla zaspali a Miki nám o jídlo musel říct dodatečně.
Kvůli špatnému počasí byla i špatná viditelnost, ale New York byl při přistání stejně trochu vidět, a to i z mého téměř středového sedadla. Přistáli jsme asi v 18:50 a díky „U.S. Preclearance“ jsme skončili na terminálu vnitrostátních letů a z letadla vystoupili rovnou na území USA bez jakéhokoli dalšího papírování.
Došli jsme tedy rovnou k výdeji zavazadel, kde jsme museli u pásu č. 3 ještě docela dlouho čekat. Když jsme se konečně dočkali, čekala nás dlouhá cesta terminálem a různými propojovacími chodbami na vlak AirTrain.
Vlak jel za chvilku a jelikož je bezobslužný, mohli jsme se postavit do prvního vagonu a dívat se čelním oknem přímo dopředu. Bohužel docela dost pršelo, a přední stěrač nefungoval, i tak to ale bylo super.
Vystoupili jsme na zastávce Federal Circle, kde už na nás čekal Adam. Pobočka Budgetu byla hned naproti stanici, bylo to asi 10 kroků. Uvnitř nikdo nebyl, takže jsme šli hned na řadu. Bohužel, jak jsme později zjistili, naše obsluha byla dost žalostná.
Šlo o černocha, který měl všechno na háku. Navíc se podle všeho zaučoval… Nutil nám větší auto, prý „normální“, že naše vybraná Kia Rio z kategorie „economy“ je pro tři lidi malá. To jsme odmítli, tak nakonec stejně udělal upgrade, za který jsme ale samozřejmě neplatili. Mimochodem – Kia Rio je samozřejmě úplně normální osobní auto s 5 místy k sezení, to jen každý Američan potřebuje mít sám pro sebe SUV... Museli jsme vyřešit přidání Adama jako 2. řidiče, platbu případného mýta a taky platbu za samotné půjčení, takže to celé trvalo věčnost. Auto nakonec vyšlo na 301,10 USD a plné pojištění (LDW) na 70 USD. Na vedlejších přepážkách mezitím oba zbylí pracovníci odbavili několik zákazníků.
Když jsme konečně dostali klíče, došli jsme k parkovišti, kde jsme s Adamem počkali pod stříškou a Miki došel pro auto, abychom netahali věci v dešti. Dostali jsme Mitsubishi Outlander Sport s oklahomskou registrační značkou. Po nastartování mělo auto dojezd jen 230 mil, ačkoli byla skoro plná nádrž, takže jsme chvíli rozjímali, že jim ten jejich slavný upgrade z Economy na SUV hodíme na hlavu, protože to poslední, co potřebujeme je auto, které žere jak nezřízené nebo které má malou nádrž. Oboje by znamenalo, že budeme pořád tankovat. A jestli jsem si myslela, že nás čeká pohodová dovolená s možností si kdykoli kdekoli zastavit, tak Miki naplánoval takový itinerář, že budeme muset začít víc běhat, abychom to stihli. Nakonec ale zvítězila lenost, únava a rezignace, protože představa dalšího dohadování s tím nešikovným černochem rozhodně prohrála s touhou dostat se co nejdřív do postele.
Adam si sednul na přední sedačku a zamířili jsme na jídlo k fastfoodu White Castle. Bohužel navigace se asi trochu zbláznila a v kombinaci s lidským faktorem jsme skončili úplně jinde. Nakonec nás těch špatných odbočení potkalo hned několik… :-/
K původní pobočce White Castle už nemělo cenu se vracet, navigovali jsme tedy menší oklikou na ubytování. Cestou jsme našli jiný White Castle, kam Miki doběhl pěšky, protože do drive-in se z našeho směru nedalo odbočit. Vzal 12 burgerů, což není žádná hrůza, protože jsou maličké, každý tak na 3 kousnutí, k tomu 20 kuřecích kroužků a hranolky. Stálo to 18,50 USD. Jen příprava trvala docela dlouho, očividně preferovali drive-in, tak jsme si počkali.
Něco jsme snědli na místě a pak pokračovali k Brooklyn Bridge. Přesunula jsem se dopředu, abych navigovala, takže Brooklynem jsme se k mostu trefili napoprvé a užili si přejezd mostu, který jsem ze svého místa i zdokumentovala.
Bez ztráty kytičky jsme projeli i přes Manhattan do Holland Tunnelu. Ten je úzký, má dva pruhy a nesmí se mezi nimi přejíždět. Když jsme vyjeli ven, zase jsme se ztratili, protože nás navigace posílala po všech čertech. Odbočili jsme podle ní správně, ale ta odbočka byla špatně. Takhle zoufalé problémy s navigací jsem nikdy neměla a nejsem na ně zvyklá, jestli s něčím nemám problém, je to orientace a navigace, takže jsem byla pěkně vzteklá :-(.
Pak už jsme zamířili rovnou k letišti Newark, u kterého jsme měli rezervované ubytování v Red Carpet Inn. Stálo asi 66,10 USD (1.429,67 CZK).
Na pokoji jsme jen připravila dárky do dárkových tašek, napsala mámě zprávu a asi ve 23:30 šla spát. Doma bylo tou dobou už 5:30…
2022-05-07 - Cesta z Irvingtonu do Monroe
Probudila jsem se ve 2:15 a samozřejmě nemohla spát. Odskočila jsem si na toaletu a pak se dlouho převalovala a nemohla usnout. Nakonec se mi to povedlo asi až ve 4:30, jenže na 5:15 jsme už měli budíka…
Vstávalo se mi překvapivě dobře, asi že jsem vlastně už byla dávno vzhůru :-). Dala jsem si sprchu, proběhla rychlá příprava, zabalení pár věcí a hlavně dárků. V 5:45 už jsme byli na recepci, Adam už tam na nás čekal, jak jsme vláčeli všechny ty dárkové tašky, tak jsme se nějak nezvládali vypakovat z pokoje na čas.
Zase dost pršelo, takže Miki přivezl auto pod střechu. Chvíli jsme bojovali s odemknutím auta, pak jsme se naložili a vyrazili. Zastávku na snídani jsme vynechali a namířili si to až na tu další, která byla až za 2 hodiny. Chyba, měla jsem hlad. Správně jsme to měli koupit hned a vzít s sebou.
Pak jsme pokračovali dál na jih směr Philadelphia. Bohužel nás zase navigace odvedla špatně a i když jsme měli vypnuté placené úseky, tak jsme skončili u placeného mostu. Chvíli jsme hledali v navigaci, jestli to jde objet, až u nás zastavilo policejní auto. Policista se zeptal, s čím nám může pomoct, tak jsme mu vysvětlili, že jsme hledali „no-toll road“ a když nám vysvětlil, že všechny mosty jsou placené, vyrazili jsme dál. Bohužel jsme zas nevěděli, jak funguje kartička, na kterou se dá projet bránou bez placení hotovostí, takže se nám průjezd nezapočítal, brána si nás vyfotila a budeme to muset nějak doplatit později. Navíc se správním poplatkem 6 USD za každý den používání. Kdyby policie nebyla tak snaživá, zaplatili bychom to hotově, což by vyšlo na 4 USD namísto 9 USD (3 USD za most + 6 USD poplatek) a vlastně by to bylo bez problému. Později jsme navíc zjistili, že jsme většinu cesty jeli správně a navigace nás špatně odvedla až těsně před tím mostem.
Když jsme se snažili vyfotit panorama města, Miki najel do krajního pruhu, abychom měli možnost udělat lepší fotky, omylem jsme tak sjeli na dálnici vedoucí městem. Takže jsme se trochu projeli po městě, protože bylo potřeba se na dalším výjezdu otočit do protisměru a zase se vrátit na původní dálnici…
Do Krispy Kreme jsme dorazili asi až v 8:15. Dali jsme si „dozen“, tedy 12 koblih, každý jsme měli čtyři. A Miki si k tomu dal černou kávu. Celé to stálo 15,98 USD. Koblihy byly neskutečně sladké, ale pro jednou jsem to přežila :-).
Časem nám navigace zase zavařila. V jednom místě nás nechala sjet z dálnice a hned zase najet zpět. Jenže nájezd zpátky jsme minuli, takže jsme se tam chvíli motali, jak jsme se snažili otočit. Fakt tragédie… Odteď tedy musíme kontrolovat každý avizovaný sjezd, jestli to zas není nějaká habaďůra.
Udělali jsme si zastávku v Delaware u městečka Bear u divného dálničního přemostění zvaného „Diverging Diamond Interchange“, kde je doprava svedena do protisměru, aby se usnadnil průjezd ve frekventovaných směrech, respektive na sjezdech z dálnice.
Projeli jsme taky Washington D.C. Byla to taková rychlá drive-in projížďka centrem okolo hlavních památek, neb Adam na rozdíl od nás v D.C. nikdy nebyl.
Adam měl žízeň, takže jsem se zastavili ve Family Dollar, kde si kluci koupili za 3,84 USD nějaké pití. Při té příležitosti jsme viděli u letiště vrak letadla, který vypadal jako čerstvý. Když jsme se otočili a projeli kolem něj znovu, ukázalo se, že jde o reklamu na jakýsi zábavní park Frightland.
Cestou se nám dost měnilo počasí, ale většinu doby jsme se potýkali s deštěm různé intenzity. Až jak jsme se postupně posouvali na jih, chvílemi dokonce vykukovalo sluníčko.
Asi ve 14:30 jsme se zastavili na oběd. Mířili jsme do A&W Restaurant v Colonial Heights, ale byla zrušena a na jejím místě byla jiná restaurace, takže jsme nakonec zajeli na druhou stranu silnice k Hardee’s na burgery. Měla jsem č. 6 Western Bacon Cheeseburger, Miki č. 3 Original Six Dollar Thickburger. I s tím Adamovým to stálo 19,45 USD, naše dva byly za 12,78 USD.
Dál řídil Adam. Na začátku byl docela zmatený, takže když Miki dojedl svůj burger a zamířili jsme k benzínce, došlo zase na střídání.
Nejdřív nám nešlo natankovat, až po dotazu jsme zjistili, že se benzín musí přeplatit buď kartou nebo hotově. Adam pak zaplatil 100 USD s tím, že nám zbytek obsluha vrátí, takže jsme natankovali 14,88 galonu za 60,99 USD a Adam si pak došel pro zbytek peněz k obsluze.
Miki dojel k Markovi, který nám v uplynulých letech dělal takový styčný bod s Amerikou. Chtěli jsme mu předat „pivo“ IPA, ale bohužel nebyl doma. Miki sice opakovaně zvonil, ale moc jistý adresou si nebyl, takže sousedy jsme nezkoušeli a lahev na místě taky nenechávali, místo toho ji holt dostane strejda.
Dál řídil Adam. Začátek mu zase moc nešel, ale na dálnici už vypadal jistější. Cestou nám přišla na mobil výstraha kvůli povodním, a nakonec nám nějakou výstrahu zobrazovalo dokonce i auto. Aprílové počasí jsme ostatně zaznamenávali i nadále, chvílemi pršelo opravdu hodně, před 19:00 nakonec i pořádně svítilo sluníčko…
Asi ve 20:00 jsme dojeli ke Kiře. Jako první k nám vystartovala Ella, ačkoli nás nikdy neviděla a vlastně nás neznala. Malé Američance očividně stačí informace, že jsme příbuzní, a tak nás prostě má ráda. Po bouřlivém přivítání s omladinou následovalo přivítání se strejdou, kterého jsme opravdu rádi viděli. A nakonec se objevila i Kira.
Když jsme absolvovali „povinné“ objímací kolečko, přesunuli jsme se do domu a rozdali dárky. Elle knížku o Dášeňce, batůžek s Krtečkem i „evropské“ Kinder vajíčko. Strejdovi všechny ty plechovky a lahve alkoholu, které nepochybně budou mít blahodárný vliv na jeho nemocné srdce :-). Kiře bezlepkové sladkosti a českou kšiltovku. A taky obrovskou tašku se spoustou tradičních českých sladkostí na ochutnání. Až když to člověk vidí takhle pohromadě, tak mu dojde, kolik se toho u nás vyrábí. České pití Miki zapomněl v kufru.
Když byly rozdané dárky, povídali jsme si. Asi jsem si to do deníku nikdy nezaznamenala, ale vždycky mě fascinovalo, jak Američani po bouřlivém přivítání, lhostejno po jaké době odloučení, dokáží okamžitě najet na běžný režim a bavit se vámi o věcech, jako byste se v posledních letech vídali aspoň jednou týdně. Žádné zběsilé vyptávání, co rodiče, sourozenci, co je nového doma, v Praze, v České republice. Jasně, zeptají se, ale tak nějak mezi vyprávěním, že Ella bude mít graduation a že zítra ráno jdou do kostela…
Na druhou stranu jsem byla sama překvapená, že povyprávět, vysvětlit, zeptat se na něco mi vlastně vůbec nedělalo problémy. Horší už byla moje snaha porozumět reakci protistrany, zatímco strejdovi i Kiře ještě tak nějak rozumím, asi že už jsem na ně zvyklá, zbytek si domyslím a snad si z toho vezmu správný závěr, Elle nerozumím doslova ani slovo. Pořád piští a vříská, neřekne jedinou větu normálně, to se fakt nedá… Mikiho si ale oblíbila a Adam od ní dostal obrázek, takže zlá teta budu jen já :-).
A protože už jsme po té dlouhé cestě přerušené jedním krátkým přenocováním v Irvingtonu byli fakt utahaní, asi ve 21:30 jsme se rozloučili a zamířili do motelu Quality Inn.
Byl tam nějaký problém s platbou kartou, takže Adamův pokoj se Mikimu podařilo zaplatit Revolutem bez problémů (171,63 USD), ale při platbě našeho pokoje dvě různé karty od Revolutu neprošly, podařilo se až FIO s o dost horším kurzem (193,63 USD, 4.688,48 CZK). Akorát mi tedy hlava nebere, proč si Adam svůj pokoj nezaplatil sám. Pokoje máme v patře vedle sebe a svému jménu motel moc reklamu nedělá. Je tak nějak klasicky zašlý, zásuvky nedrží, smrdí cigaretami, i když je nekuřácký…
Miki chvíli koukal na televizi, já si uvařila čaj, snědla Reese’s, které jsme dostali od Kiry. Zazálohovala jsem fotky, dopsala deník a asi ve 23:30 šla spát s nadějí, že se snad aspoň trochu vyspím.
2022-05-08 - Monroe a okolí
Budíka jsme měli na 6:45, ale definitivně jsem se vzbudila asi ve 5:15 a pak nemohla usnout. Nakonec jsme šli na snídani hned, jak to bylo možné – v 6:30. Byla to ta klasická americká motelová snídaně s waflemi a Froot Loops. Těmi americkými, které se do Evropy nesmí dovážet, protože bychom tu měli z toho cukru a barviv hyperaktivní děti :-). Takhle čekala hyperaktivita Mikiho. Já si dala wafle, měli dokonce dva druhy těsta, jedno obyčejné a druhé se skořicí. K pití jsem měla horkou čokoládu.
Po snídani jsme zamířili do Wallmartu. Koupili jsme tam hlavně jídlo, pár věcí na zub a ochutnání, krabičku tradičních voskovek Crayollas a taky novou nákupní tašku. Jelikož původně domluvené plány se trochu měnily, dorazil tam za námi i Adam. Celý nákup stál 32,95 USD a platil ho Adam hotově. Většina nákupu byla naše.
Pak jsme počkali na Kiru, která přijela i se strejdou a Ellou a odjeli jsme do kostela First Baptist Church v Indian Trail. Strejda se u kostela odpojil s komentářem, že kdyby šel dovnitř, kostel by shořel. Ellu Kira „odevzdala“ a ta šla s kamarádkou, dcerou Janelle, do své třídy. A my si šli sednout do horního patra kostela na bohoslužbu. Předně tedy interiér kostela vypadal spíš jak divadlo nebo malá koncertní hala. Na stěnách byly velkoplošné obrazovky, na pódiu připravené hudební nástroje…
Celá bohoslužba pak opravdu začala v podstatě koncertem, kdy se zpívaly různé písně. Sice s náboženským textem, ale nebyly to žádné nudné žalmy. Zpěváci i sbor byli přenášeni na obrazovky, kde byl zároveň i text písně. Celé to trvalo asi půl hodiny a osobně jsem si to opravdu užila. Když si odmyslíte toho boha, texty písní si klidně vztáhnete na svou situaci, je to celé spíš filozofické, než náboženské, a pak to dává smysl i ateistovi s otevřenější myslí.
Ve druhé půlce byla bohoslužba. Promlouval k nám pastor, ale i když mluvil o Bohu a jeho kázání už bylo opravdu kázáním, pořád byl tak nějak současný a zněl docela liberálně. Několikrát zavtipkoval tak, že se smál celý kostel. S klasickou bohoslužbou, jakou známe z našich kostelů, to nemělo vůbec nic společného.
Ella měla hlad, takže jsme pak rovnou jeli do restaurace Golden Corral, kam nás Kira pozvala a všem nám zaplatila oběd. Jde o bufetovou restauraci ve stylu all-you-can-eat aneb sněz co můžeš. Sice bylo ještě brzo, takže měli i pozůstatky snídaňového menu, ale stejně nebyl problém si vybrat. Hlavní jídlo, které jsem zvolila, mi přišlo trochu průměrné, ale dezerty byly fajn. Hlavním rušivým elementem byla Ella, která pořád po někom něco chtěla – ať jí něco podá, ať něco udělá, ať s ní někam dojde. Dostalo mě, že s naprostou samozřejmostí komandovala i personál restaurace, jedné paní skoro vynadala, že nefunguje přístroj na čokoládovou polevu na zmrzlinu.
Naše další cesta vedla do Lidlu, který tu své pobočky otevřel v podstatě teprve nedávno. Chtěli jsme porovnat sortiment, ale skoro nic nemají tak, jak to známe z Evropy. Hlavně mají ode všeho obrovská rodinná balení…
V Lidlu jsem objevila extra levnou japonskou panko strouhanku. Poměrně velké balení ani ne za 2 USD. Když si Kira vyslechla, co to stojí u nás (cca 4 USD za menší balení), dala mi k jednomu balení, které už jsem měla v jejím košíku, ještě tři další. Zaplatit si to celé pochopitelně nenechala…
V letáku jsem objevila asijské speciality, které mívají i u nás. Jen tedy za trochu jiné ceny. A taky měli k dispozici časopis s různými recepty, tak budu mít doma co studovat…
Nakonec jsme pokračovali do Joann, tedy obchodu s potřebami na tvoření. Chtěla jsem se tam podívat na tlustou vlnu, ale takové obrovské žinylkové klubko o návinu 66 metrů stálo 24 USD a další, které bylo v akci, pak 14 USD, což pořád bylo docela dost. Nakonec jsem objevila oddělení scrapbooku, kde jsem si nabrala akční papíry, velká balení byla se slevou 40 %. Nákup tak stál 32,17 USD (772,33 CZK), což je sice docela velká částka, ale v porovnání s tím, co by to stálo u nás, je to cena směšná.
Miki se tam asi snažil zabavit Ellu, takže s ní blbnul, vzal jí na koníčka. Jen si počkejte na ty následky…
Nakonec jsme pokračovali ke Kiře. Už jsem se docela těšila, protože Ella celý den jezdila v autě s námi a mně už z ní začínala pukat hlava. Je fajn, o tom žádná, ale je to klasická malá americká extrovertka, což je prostě pro českého introverta zápřah :-). Co mě extra překvapilo, při těch všech omezeních a soudních sporech pro Ameriku tak typických, děti v autě nemusí mít autosedačku.
Kira mi dala svou krabici na velké scrapbookové papíry, kterou už prý nebude potřebovat. Jinak jsme ale u Kiry žádné volno neměli, strejda nás poctivě provedl po své zahradě, kde má vysázené jabloně, hrušně, broskvoně, fíky, moruše a spoustu hroznového vína. Ochutnali jsme také chřest utržený přímo ze záhonku, utrhli si pár dozrálých jahod…
Po prohlídce rozdělal strejda oheň, na kterém jsme si opekli marshmallow a dali ho mezi grahamové krekry a čokoládu. Říkají tomu „toasted marshmallows“. (Edit: Byla jsem upozorněna, že „toasted marshmallow“ je opravdu jen to opečené marshmallow. S čokoládou a v krekru se tomu říká „s'more“, což je zkrácenina „some more“, tedy „něco navíc“.) Nějak takhle podobně vypadá tyčinka 3bit. Potom strejda přinesl meloun, který koupili v Lidlu, a nakonec se pustil do grilování, takže jsme měli nejdřív hotdog a pak domácí hamburger. Ella pohodové posezení trochu kazila neustálou tvorbou hluku a čas od času začala někoho z nás úkolovat a trochu komandovat, ale očividně jsem byla jediná, kdo to zaznamenal :-).
Ačkoli v uplynulých dnech byly v Severní Karolíně teploty přes 30 stupňů, dnes byla docela velká zima, Kira a strejda nám dokonce půjčovali oblečení. Po jídle jsme se přesunuli dovnitř, kde jsme si povídali a strejdovi ukázali fotky ze stavby naší opěrné zdi. S angličtinou pořád bojuji, dlouhý „monolog“ v pohodě zvládnu, pokud mám k věci co říct a mám na to čas. Horší už je rozumět případným dotazům. Absolutně bez šance byla právě Ella, takže prostě ani nešlo si k ní nějak najít cestu. Ačkoli se ukázalo, že umí mluvit i normálně a je jí dobře rozumět, většinu času jen vřískala a já jí rozuměla odhadem tak každé 30. slovo. Takže nic, vzdala jsem to...
V domě se k všudypřítomné Elle přidal ještě pes. Asi ve 21:00 jsme se sebrali a vrátili zpět do motelu. Byl to fajn den s rodinou, o tom žádná, ale byla jsem ráda, že je kolem mě konečně klid a ticho. Dala jsem si sprchu, zatřídila věci, dopsala deník, zaktualizovala svůj web a asi ve 23:00 šla spát.
2022-05-09 - Cesta z Monroe do Ronks
Původně jsem chtěla jít na snídani na 6:00, pak na 6:30, ale Kira trochu přeorganizovala ranní program. Budíka jsem tedy měla až na 6:15, protože Kira s Ellou a strejdou měli dorazit po 7:00. Jenže po hygieně, oblečení a zabalení napsala Kira, že už jsou v motelu. Takže místo snídaně jsme stáli u motelu a povídali si. Venku byla slušná zima, dost jsem bojovala s touhou utéct někam do tepla.
Když jme se definitivně rozloučili, dali jsme věci do auta a šli na snídani. Takže z motelu jsme nakonec vyráželi až po 8:00.
Po chvíli jsme se zastavili v Jack in the Box, kde Miki koupil tacos a jeden burger za 5,85 USD. Vrátil se pak za volant a Adamovi předal řízení až časem, aby ochutnal to, co si nakoupil. Adam pak dojel až k benzínce, kde jsme natankovali 14,882 galonu za 61 USD. Na místo řidiče se zase usadil Miki, protože se mu nelíbilo, že Adam jezdí podle předpisů. Prý na to nemáme čas :-). Pravda, času jsme měli málo, cesta byla dlouhá. Navigace nás navíc zase vzala jinudy, takže jsme ztratili asi půlhodinu návratem na správnou trasu.
Jeli jsme podél národního parku Shenandoah po takové trochu vyhlídkové dálnici. Byla hodně zvlněná, taková „rollercoaster highway“. Mířili jsme k Washingtonu D.C., kde jsme se nejdřív zastavili v Panda Express a koupili si 3 misky jídla – kluci orange chicken a nudle chow mein, já chef’s chicken (honey sesame) se smaženou rýži. Celé to stálo 22,58 USD.
Pak jsme popojeli kousek dál do Chantilly k muzeu „National Air and Space Museum – Steven F. Udvar-Hazy Center“. Před bránou jsme počkali asi 2 minuty na 16:01, protože od 16:00 je parkování zdarma, jinak se platí 15 USD. Jelikož muzeum patří pod Smithsonian Institution, je vstup do muzea zdarma. Muzeum jsme během následující asi hodiny prochodili. Sice se to mohlo jevit jako rychlovka, ale i tak jsme ho prolezli docela důkladně. Zaujal mě hlavně Concorde, raketoplán Discovery a testovací Boeing 707.
Asi v 17:00 jsme vyrazili dál. Nejdřív do městečka Frederick, kde si Miki v North Market Pop Shop vyzvednul láhev pití Nehi Grape. Dál pak řídil Adam. Zajeli jsme do Gettysburgu, které ale původně nebylo v plánu, takže jsme se nezdržovali, městečko jen projeli a pokračovali dál na ubytování do Ronks.
Celou cestu řídil Adam, který se také dostal do zatím nejsložitější dopravní situace. Nějaký chytrák z levého pruhu se na poslední chvíli rozhodl sjet vpravo a při manévru v podstatě vytlačil auto jedoucí v pravém pruhu až do krajnice do pruhu pro sjezd. Tenhle manévr jsme sledovali zpovzdálí, ale Adam už nepředvídal, co by mohlo následovat, takže preventivně nebrzdil. Když se vytlačený nebožák vzpamatoval, rozhodl se vrátit do svého pravého pruhu, zřejmě bez pořádného rozhlédnutí. Protože mezitím jsme se k němu dost přiblížili my a skoro ho při tom jeho manévru z boku nabourali. Při následném vyšetřování by sice jeho vina byla nepopiratelná, ačkoli k tomu on sám přišel „jak slepý k houslím“, ale nic by to neměnilo na tom, že by nám to způsobilo dost problémů.
V závěru dnešní cesty jsme bedlivě pozorovali okolní dění. V oblasti žijí amišové, kteří díky oblečení vypadají, jak kdyby přišli z 19. století. Jejich hlavním poznávacím znamením je zákaz používat techniku, takže po silnici jezdí s koňským povozem, pole orají pomocí koní, samozřejmě nepoužívají elektřinu, telefon… Na druhou stranu jsme dnes rodinku amišů potkali v muzeu, což mě dost zaujalo, přemýšlela jsem, co je k tomu vede, když mají k technice takový přístup…
K „Red Caboose Motel“ jsme dojeli asi ve 20:10, přičemž nutný byl příjezd do 21:00, pak zavírají recepci. S Adamem jsme až na místě pochopili, co si na nás Miki vymyslel. Red Caboose Motel je totiž areál poskládaný z železničních vagónů. Moje prvotní nadšení dost schladila skutečnost, že máme postel typu „double bed“, kterou považuji za luxusní pro jednoho, ale zcela nepoužitelnou pro dva. Celý den jsem se těšila, že se konečně vyspím, už se zdá, že jsem se časovým posunem srovnala, ale pořádný spánek bohužel ani tentokrát nehrozí. A u tety v následujících dnech asi taky ne... Zajímavá zkušenost to ale určitě bude, o tom žádná :-). Mimochodem – noc stála dost strašných 100 USD.
Trochu jsme se prošli po areálu a udělali nějaké fotky. Protože kdo ví, jak bude ráno a v kolik se probudíme. Pak jsme si odnesli věci do vagónu, já si dala sprchu ve sprchovém koutu, který byl tak nějak trochu nakloněný jako celý náš vagón, dopsala deník, snědla Mikimu 2 balíčky Little Bites (Chocolate Chip Muffin) a vcucla se na postel ke zdi do toho výše položeného místa s tím, že až se budu kutálet po posteli, tak se zaseknu o Mikiho, případně spadnu do uličky na něj :-). Spát jsem šla asi ve 22:00.
2022-05-10 - Cesta z Ronks do Toms River
V noci jsem se překvapivě budila jen minimálně. Večer už jsem byla dost unavená, takže ani ta nakloněná malá postel mě nakonec nerozházela. Budík zvonil v 5:30 a opravdu mě vzbudil. Po přípravách jsme si znovu prošli areál motelu a prohlédli si ho trochu víc za světla.
Pak jsme se přesunuli k nedalekému muzeu Railroad Museum of Pennsylvania, kde jsme si prohlédli venkovní exponáty, různé lokomotivy a vagóny, a pokračovali jsme dál.
Naše první zastávka byla v Ihop, kam jsme dorazili asi v 7:25. Servírka Nancy byla zpočátku trochu odměřená, ale když jsme si objednávali a já chtěla „Breakfast Sampler“, musel mi Miki vysvětlit možnosti, jak mi mohou udělat vajíčka. Tak Nancy zjistila, že jsme cizinci a začala se vyptávat odkud jsme a tak. Narazili jsme až na téma Ukrajiny, byla první, kdo se nás ptal. Tři snídaně s nápoji stály 41,81 USD, se spropitným 50 USD.
Pak jsme se zastavili ve Walmartu a koupili si tam nějaké pití, hlavně na pobyt v New Yorku. Stálo to 19,88 USD.
Další zastávky byly v Hobby Lobby a Michaels, kam jsem naběhla okouknout scrapbookové papíry. Nic zajímavého jsem nenašla, ceny byly dost vysoké.
Přesunuli jsme se do Lidlu, kde se Miki jen podíval na nabídku piv a zjistil, že v Pennsylvánii už se pivo v supermarketech neprodává. Pak už jsme mířili směr New Jersey. Na interstate jsme skončili v zácpě, ale rozhodli jsme se dojet natankovat, už to začínalo být potřeba, takže jsme se části zácpy vyhnuli. Tankovali jsme ale na předměstí Philadelphie u benzínky ve čtvrti, která vypadala jako chudinská, viděli jsme i hodně žebráků. Toalety na benzínce byly mimo provoz, tak jsme jen do auta nalili benzín za 30 USD (6,304 galonu) a rychle zmizeli.
Projeli jsme po dálnici skrz Philadelphii a pokračovali dál na New Jersey. Naše další zastávka byl Jersey Shore Premium Outlet, kde jsme chtěli omrknout Nike Store. Ceny byly absolutně příšerné, běžecké boty Pegasus klidně za 120 USD a to už po nějaké slevě. U nás stojí stejně, ty poslední se mi povedlo koupit dokonce o dost levněji.
Takže jsme zamířili na Seaside Heights. Chtěli jsme se zastavit na jídlo v Boston Market, ale byla to další restaurace, která byla zavřená. Dojeli jsme tedy na Seaside Heights, projeli jsme kus podél pobřeží a cestou sledovali domy nově postavené po hurikánu Sandy. Jsou na pilotech, některé jsou jen trochu vyvýšené, některé ale mají obytné patro až na úrovni 2. nadzemního podlaží. Pod některými domy je aspoň garáž nebo něco. Myslím, že Sandy způsobila na pobřeží „pouze“ ničivé záplavy, ale nepřišlo mi, že tohle opatření by zajistilo, že domy zůstanou stát, pokud by se situace opakovala…
Zaparkovali jsme u boardwalku za 2 USD na hodinu. Místo jsme našli hravě, není sezóna a všude bylo málo lidí. Došli jsme na pláž, kde jsem si užila vítr ve vlasech, nabrala písek, vyzkoušela slanost vody a při následném společném focení jsme si s Mikim nabrali do bot. Já teda fakt pořádně :-). Nicméně zaznamenávám u sebe zajímavý posun, dřív bych stresovala, co jako budu dělat, když mám rybník v botách teď jsem si udělala nějaké dokumentační fotky a prostě šla dál, však to uschne :-).
Pak jsme se trochu prošli po boardwalku a podívali se k atrakcím na Casino Pier. Vstup na molo s atrakcemi byl ale zavřený. Tak jsme to pomalu otočili zpět k autu.
Zamířili jsme znovu do restaurace Boston Market, tentokrát do jiné pobočky. Tady měli naštěstí otevřeno. Po dlouhém rozjímání jsme si nechali poradit od obsluhy, která nám doporučila půlku kuřete a k tomu různé přílohy – smetanový špenát, batátové pyré a bramborovou kaši. Celé to stálo 17,15 USD.
Po jídle jsme nabrali směr Toms River. Udělali jsme si rychlou zastávku v Marshall’s a pak v Ocean County Mall. Trochu jsme ho prošli, nakoukli do Build-a-Bear-Workshop, kde si můžete vycpat a obléknout vlastního plyšáka, JC Penny a Macy’s. A pak jsme sedli do auta a zamířili k tetě. Dojeli jsme tam krátce po 16:00.
Přivítání bylo vřelé, o něco víc než v Severní Karolíně. Snad proto, že teta žije sama jen se třemi psy… Chvíli jsme si povídali, dali si pití – výborný zelený čaj z Wawa a s Mikim jsme dostali od tety přání ke svatbě. Uvnitř bylo 200 USD…
Pak jsme vyrazili na nákupy. Protože teta je prostě „master of shopping“ a toho se musí využít :-). Miki sháněl bonbóny s příchutí Root Beeru, tak jsme postupně projezdili několik obchodů. V Dollar General jsem si za 1 USD koupila lékořicové bonbóny, u nás by ten pytlík stál víc. Adam si tam koupil za 3 USD Slim Jima na ochutnání, nikdy předtím ho neměl.
Cestou jsme sledovali početnou místní židovskou komunitu, která tu před lety ještě nežila. Teta si stěžovala, že se strašně „roztahují“, že skupují nemovitosti a staví spoustu nových domů, jeden žid jí prý nedávno naboural a oprava stála 7.000 USD, přičemž on měl pojistné krytí jen do 5.000 USD, takže zbytek musel jít z tetiny pojistky… A musím bohužel zkonstatovat, že okolo domů a ulic byl v téhle oblasti nevídaný nepořádek, což mě dost překvapilo, protože podle vzhledu vypadali poměrně ortodoxně, tak bych čekala, že se budou chovat „slušně“. Osobně bych navíc řekla, že mám k židům spíš blízko, takže tahle situace mě docela překvapila.
Zastavili jsme se znovu v Hobby Lobby, ale tetě se nepovedlo najít použitelnou slevu, našla totéž, co já. Tak jsme si zajeli na večeři do Sonicu. Bohužel ještě není sezóna, takže venku neobsluhují, což je škoda, protože jsme chtěli, aby Adam viděl, jak obsluha přiveze objednávku na kolečkových bruslích a tác s objednávkou zahákne za řidičovo okénko.
Ze Sonicu jsme jeli do Michael‘s, kde už jsme dneska taky byli. Tentokrát jsem ale objevila ve slevě balík papírů za 10 USD, přičemž těch papírů je v balení příšerných 180 kusů. A na další menší balení, které nebylo ve slevě, jsem uplatnila kupón na slevu 25 %, takže bylo jen za 6 USD. Dohromady s daní a Mikiho balením rootbeerových bonbónů, které jsme objevili úplnou náhodou, to stálo 22,05 USD.
Pak jsme se vrátili k tetě a seděli v obýváku a povídali si. Teta si znovu prohlédla album, které jsme jí přivezli, tak jsme probrali rodinu, její psy, naši rekonstrukci domu a zahrady i různé početné vzpomínky na předchozí návštěvy. Zabalili jsme to asi ve 23:00, ale než jsem dopsala deník a všechno zatřídila, byla půlnoc…
2022-05-11 - Toms River
Probudila jsem se asi v 6:00, ale ještě asi na tři čtvrtě hodiny jsem usnula. Miki mezitím slyšel tetu, že už je vzhůru, tak vstal. Já pak spáchala hygienu a oblékla se, oni mezitím dojeli do Wawa pro kávu. Když se vrátili, připojila jsem se k nim.
K snídani jsme si dali bagely s pomazánkovým a arašídovým máslem, já k tomu měla studený zelený čaj z Wawa. A využila jsem příležitosti a zkoordinovala pořízení společné fotky.
Čekali jsme do 9:00 než otevřou obchody a pak jsme vyrazili na nákupy. Kluci šli jinam, já s tetou do Joann. Těšila jsem se, že budu mít konečně klid na nákup a po boku spřízněnou chápavou duši, ale jak jsme najednou byly samy, teta se rozpovídala a začaly jsme řešit všechny ty věci, u kterých asi někdo neměl být – proč se máma kluků rozhodla tak, jak se rozhodla, proč Adam za celou tu dobu nikdy nepřijel na návštěvu… Hlavně jsem ale byla ráda, že máme chvíli pro sebe, ať už jsme se bavily o čemkoli. Do běžných rozhovorů se zapojuji, ale dá to práci, protože než já vymyslím jednu větu, oni už jsou o větu dál. Když jsme ale byly samy, měla jsem prostoru dostatek.
Když kluci přišli, tetu zabavili a já tam pak strávila asi třičtvrtěhodinu hrabáním ve slevách. U pokladny nás obsluhovala milá pokladní Joann. Teta jí vysvětlovala, odkud jsme a kolik to všechno u nás stojí, pokladní se ptala, jestli přijímáme uprchlíky z Ukrajiny a když jsme jí potvrdili, že už jich jsou u nás statisíce a ukázala jsem jí svůj náramek na podporu Ukrajiny, opakovaně nám za to děkovala.
Všechny věci jsem měla ve slevě, takže nešel uplatnit kupón, ale teta přesto dostala 15% slevu, však jsem říkala, že je „master of shopping“, takže nákup stál jen 25,37 USD.
Pak jsme popojeli do Market Place, kde je Christmas Tree Shops. Neprodává vánoční stromečky, ale nejrůznější dekorace. Vzali jsme něco na ozdobu, pěnové polštářky na nohy židlí, několik sladkostí. I přes naše protesty teta celý nákup zaplatila, stálo to 69,24 USD, přičemž naše část byla za 25,61 USD včetně daně.
Zastavili jsme se ve Wine Academy Superstore, abychom se podívali na nabídku piva, především toho českého, ale neměli žádné. Miki se tedy rychle podíval ještě do Wawa, ale tam byla situace stejná. Teta mi dala svojí látkovou nákupní tašku Wawa, prý ji nebude potřebovat.
Následně jsme se přesunuli do Flaming Grill & Buffet, což je restaurace typu all-you-can-eat. Američani říkají, že je to čínský bufet, ale mají velký výběr sushi, takže jsem v podstatě nejedla nic jiného. Jen jsem si nalila sójovku u pultíku abych pak zjistila, že přímo na stole nám stojí lahvička Kikkomanu. Rozdíl v chuti byl zásadní. K pití jsem měla Colu, tentokrát bez ledu, ale přesto pořád chutnala divně, jak kdyby to bylo z nějakého koncentrátu. Sushi ale bylo moc dobré, dezerty taky. Čtyři obědy s pitím ovšem stály 56,64 USD, spropitné dalších 5 USD.
Pak jsme se ještě zastavili ve Walmartu, protože Miki pořád sháněl své rootbeerové bonbóny. Přidali jsme k tomu ještě něco k jídlu na den odletu, takže jsme platili 14,55 USD.
Pak jsme zamířili zpět k tetě. Cestou jsme potkali school bus, ve kterém teta dělá asistentku. Po návratu jsme chvíli odpočívali v obýváku. Pak jsme se sebrali a na chvíli nechali tetu o samotě a šli se projít po okolí. Viděli jsme borovice porostlé a skoro uhubené popínavou vistárií, nějaký památník veteránů a school bus, který zrovna vysazoval děti u domů. Až v tu chvíli mi došlo, že moje představa o tom, jak děti ráno čekají na autobus někde na rohu ulic u nějaké hlavní silnice a na témže místě je autobus odpoledne vysadí, je lichá. Autobus zajíždí mezi domy a děti vysazuje přímo před vchodem do jejich domova. Docela dlouho jsem se pak zaobírala myšlenkou, jak dlouho tedy vlastně trvá taková cesta do školy nebo ze školy, pokud je v autobuse třeba 30 dětí…
Po návratu jsme nasedli do auta a vyrazili do Dairy Queen na zmrzlinu. Objednala jsem si „mini“ Scout Thin Mint, ale Miki mi to zupgradoval na velikost „small“ s tím, že bude chtít taky. Zmrzlina se servíruje takzvaně „upside down“, tedy vzhůru nohama. V podstatě to znamená, že obsluha přímo před vámi kelímek otočí dnem vzhůru a až pak před vás zmrzlinu postaví. A pokud ne, tak další zmrzlina je zdarma. Po Mikiho zásahu jsem každopádně dostala kelímek dost zásadních rozměrů a konzumace obsahu mi dala docela zabrat. Miki měl zmrzlinu Butterfinger, Adam taky, teta měla jen v kornoutku Twist. Všechny čtyři stály 18,30 USD.
Zastavili jsme se v nedalekém Super ShopRite. Vlastně jsme ho měli jen projít, ale Miki si tam koupil zmrzlinu Klondike za 3,99 USD.
Jeli jsme naším půjčeným autem, abychom cestou natankovali. Takže jsme zajeli k Wawa. Za tankování platila teta. Myslela jsem, že má nějakou lepší cenu, ale Miki tvrdil, že ne. Benzín stál 56,08 USD, bylo ho 12.576 galonu.
Vrátili jsme se k tetě a pustili se do balení. Zpočátku to vypadlo, že nemáme šanci se do obou kufrů vejít, ale protože hrát tetris mi jde :-), nakonec se ukázalo, že máme ještě obstojné rezervy a ani jsme nepotřebovali použít rozšíření kufru. Můj kufr měl 18,5 kg, Mikiho 16 kg. Trochu nám nakynuly :-).
Pak jsme se zase sešli v obýváku, kam jsem vpadla do diskuze, kterou Miki zaškatulkoval jako vysvětlování Adamovi, že má taky někdy přijet za tetou na návštěvu. Z původního popichování vzešla ostrá debata mezi mnou a jím na téma kde že prý měl vzít během studií peníze, že měl oproti nám náročnější studium, zdravotní problémy… Kdo mě zná, ví, že se držím tvrzení, že kdo chce, hledá způsoby a kdo nechce, hledá důvody. Nejdřív jsem se mu pokusila vysvětlit, že my s Mikim jsme cestovali do zahraničí už na střední škole a do Států jsme poprvé sami letěli, když nám bylo 23, tehdy v podstatě na celé léto. Kde prý jsme na to brali – no, z brigád, že… A na letenky přispěla rodina, jemu by ale taky třeba táta přispěl. Člověk sice při studiu tolik nevydělá, ale volného času má spoustu a je největší škoda toho nevyužít. Tím spíš, když člověka trápí život, nejlepší lék je prostě vypadnout. Ale když mi bylo oznámeno, že naše škola nebyla tak náročná, vyhodnotila jsem, že jakákoli další diskuze na toto téma je zbytečná a utnula jsem to, načež Adam se mnou po zbytek večera nepromluvil. Vlastně nepromluvil s nikým, ačkoli Miki ani teta mu nic neřekli, Miki u toho v podstatě nebyl a teta asi ani nechápala, o čem je řeč. A já si akorát potvrdila, že prostě fakt nebyl dobrý nápad, aby jel s námi. Naopak mně ale došlo, že jestli se zase někdy objeví takhle levné letenky, dáme si opáčko. Teta nás vždycky ráda uvidí a její dům v New Jersey je ideální zázemí.
Během večera jsem dopsala deník a jinak jsme se s tetou dívali na televizi na různé show.
2022-05-12 - Cesta z Toms River do New York City, New York City
Budíka jsme měli na 5:20. Po ranních přípravách jsme dobalili, Miki s tetou řešil svůj rodokmen a čekali jsme na Sue, která přijela k tetě se „svým“ malým školním autobusem, aby si ho Miki mohl prohlédnout, mohl do něj nastoupit, posadit se… Sue dorazila těsně před 6:30 a byla moc milá, takže to byl sice kraťoučký, ale super zážitek. A asi trochu nelegální – nevím, jestli se jako turisti smí procházet o school busu :-).
Ještě za její přítomnosti jsme se s tetou rozloučili a zamířili směr New York. Cesta docela ubíhala, i když místy byl dost hustý provoz. K New Yorku jsme se přiblížili před 8:00. Cestou jsme sledovali panorama Manhattanu, ačkoli fotit bohužel moc nešlo.
Miki měl od rána v kelímku od kafe zmrzlinu Klondike, kterou nechával rozpustit, že ji pak vypije. Moc se jí do toho nechtělo, pořád docela držela tvar :-).
Mířili jsme na George Washington Bridge. Brána nás ale na E-ZPass nepustila, což už byl jen důsledek těch všech problémů, které jsme s tou kartou měli. Obsluha nám řekla, že karta není aktivována („E-ZPass not registered, bill it instead“).
Na Manhattanu jsme zamířili k Riverside Church, což je obrovská a honosná stavba. Tak velká, že se zvenku ani nedá pořádně vyfotit, není odkud. Protože jsme ale měli pořád auto, nemohli jsme jít dovnitř. Beztak se tedy zdálo, že je zavřeno. Interiér podle fotek vypadá vyloženě monumentálně.
O kus dál ale stejně Miki auto odstavil, nechal nám v něm sedět a odběhl směr Columbia University.
Pak jsme projeli Manhattan. Našim cílem byl hotel Belnord, kde máme rezervované ubytování na 2 noci. Na recepci jsme jen domluvili uložení zavazadel, navázali na ně lístky, útržky si schovali, zavazadla uložili do místnosti a hotel opustili.
Dojeli jsme k 79. ulici a zamířili k Central parku, přes který vede zapuštěná silnice 79th St Transverse. Ulicemi Manhattanu jsme se dostali až ke Queensboro Bridge, kterým jsme Manhattan opustili. Viděli jsme visutou kabinu vedoucí na Roosevelt Island a užili si konstrukci klasického ocelového mostu stejně jako přilehlých konstrukcí metra.
Cestou jsme minuli Brooklyn Bridge a zastavili se u Manhattan Bridge, skrz jehož pilíř je vidět na Empire State Building. Nedalo se tam zastavit, takže poprvé jsme jen projeli kolem a podruhé nás tam Miki vyklopil že to objede ještě jednou, takže jsme se tam pak pořádně nemohli najít.
Ze silnice vedoucí po pobřeží jsme viděli i sochu svobody. U Verrazzano Narrows Bridge jsme si udělali krátkou zastávku na vyhlídce, kromě mostu samotného odtud ale nic vidět nebylo. Takže jsme pokračovali rovnou na Coney Island.
Miki tam zaběhl do Nathan’s Fanous pro hotdogy, stály 11,52 USD a pak do Popeyes' Louisiana Kitchen pro burgery – Popeyes' Spicy Chicken Sandwich. Ty byly za 9,78 USD. A nakonec se od nás odpojil Adam, který tu zamířil na metro směr svůj hotel.
My jsme pokračovali do autopůjčovny. Cestou jsme za 21,89 USD natankovali a pak už jeli rovnou do Budgetu. Na letiště to byly jen 4 míle, koncový stav tachometru byl 33.579 mil. Vrácení auta proběhlo úplně bez problémů, akorát si zkontrolovali, že jsme natankovali. Na přepážce jsme chtěli řešit ty problémy s mýtem, ale bylo tam tolik lidí, že jsme si jen odskočili na WC a zmizeli.
Přesunuli jsme se ke stanici metra, kde jsme postupně dobili Metro kartu 26 USD a 38,50 USD. A pak jsme na jedno metro sedli a pokračovali až na 53th Steet. Metro jelo většinu času po povrchu, což sice nabízí výhledy do okolí, ale tak nějak mi to nepřijde jako to správné newyorkské metro. To je pro mě charakteristické podzemními stanicemi plnými sloupů mezi několika kolejišti, zdmi obloženými různými obkladačkami a spletitými bludišti chodeb.
Zvenku jsme okoukli budovu MoMA (The Museum of Modern Art) a pak jsme zapadli do kostela St. Thomas Church Fifth Avenue. U vstupu nám zkontrolovali očkovací certifikáty a pak už jsme byli vpuštěni do oázy klidu uprostřed toho newyorského chaosu. Tohle mě na těch svatostáncích v takhle velkých městech fascinuje nejvíc, že stačí vstoupit dovnitř a rázem se ocitnete v jiném časoprostoru.
V kostele jsme zapálili svíčku. U kasičky chyběla cena, takže do ní hodili čtvrťák, což se později ukázalo jako žalostně málo. No ale co už, mají tam tu cenu napsat…
Naproti přes ulici byl Microsoft Experience Center. Vlezli jsme dovnitř, nikdo tam nebyl. Obsluha nás je uvítala a popřála fajn pobyt. Miki v patře objevil HoloLens s možností vyzkoušení, takže si vystál tu jedinou „frontu“, protože je zrovna kalibrovali pro jiného zákazníka.
Naše další kroky vedly k St. Patrick's Cathedral. Je obrovská a času nebylo nazbyt, ale protože byla otevřená, bylo by dost nerozumné nevyužít možnosti nahlédnout dovnitř. Nakonec jsme ji poměrně podrobně prozkoumali. U jedné z kapliček s výzvou k přispění na pomoc Ukrajině jsem zanechala svůj ukrajinský kamínek.
Naproti přes ulici je LEGO Store Fifth Avenue. Měli tam žlutého taxíka v podstatě v reálné velikosti, sochu svobody, pestrobarevnou sadu „Everyone is awesome“ (Každý je úžasný), květiny, mapu světa nebo globus. Miki si tam koupil magnet ve tvaru sochy svobody za 6,52 USD.
Hned vedle je Rockefeller Center. Chvíli jsme poseděli ve stínu v místním parku The Channel Gardens, kde jsme se trochu občerstvili z vlastních zásob, a pokračovali jsme okolo prostoru, kde v zimě bývá kluziště až k hračkářství FAO Schwarz Toy Store. Prodavač tam poletoval s dronem, který byl z měkkého materiálu, takže skoro nezničitelný. A v patře jsme objevili velké klávesy, na kterých se hrálo nohama.
Okolo Radio City Music Hall jsme došli na Times Square. To byla teprve ta pravá newyorská divočina. Chvíli jsme poseděli na schodech a sledovali okolní cvrkot a taky tu slavnou kouli, tentokrát s letopočtem 2022. Kolikrát už jsme ji vlastně viděli…?
V rychlosti jsme omrkli Disney Store, nakoukli k hotelu Carter, který leží v podstatě přímo na Times Square a ve kterém jsme kdysi bydleli. Byl otevřen v roce 1930, měl 25 pater, 700 pokojů a bezpočet štěnic. Jeho pověst byla nevalná, Wikipedia je plná pestrých příběhů včetně bezpočtu úmrtí. Hotel zavřeli v roce 2014…
Kolem hotelu Knickerbocker a malého parku Three Bryant Park jsme došli až k hlavnímu parku Bryant Park, ve kterém stojí New York Public Library. U vstupu nám sice zkontrolovali zavazadla, ale zásoby pití nikomu nevadily, takže nás bez problémů pustili dovnitř. Trochu jsme jim to tam prochodili, párkrát bylo různými průhledy vidět třeba do studoven, ale protože nebylo moc jasné kam vlastně veřejnost smí jít, drželi jsme se jen na chodbách. U východu nám pak zase zkontrolovali batohy, jestli jim náhodou neodnášíme nějaký výtisk.
Pomaličku se blížil čas večeře, takže jsme se zastavili v 2 Bros Pizza, kde si Miki za 1,50 USD dal kousek sýrové pizzy.
Pomalu jsme to stočili směrem k hotelu. Šli jsme po 5th Avenue a oproti předchozím návštěvám jsem se dívala nejen vzhůru na mrakodrapy, ale také k zemi na záhonky. Za ty roky si dali Newyorčani tu práci a osázeli ty malé obdélníčky zeminy, která zůstala v okolí vysazených stromů nebo na jiných místech. Sice často živelně, očividně se to nedělo nijak organizovaně, ale i tak bylo potěšující, že už to není jen toaleta pro psy. Těch je sice v New Yorku minimum, restrikce jsou totiž dost přísné, záhonky ani tak nejsou návštěv psů ušetřeny, ale rostliny přežívají a výsledky psího snažení aspoň nejsou tolik vidět. Na Páté Avenue navíc byly i různé nadzemní květináče a do těch se psi nedostanou.
Minuli jsme Waldorf Astoria a St. Bartholomew's Church a došli k Citycorp Building dnes nazývaném Citygroup Building. Je to jedna z nejvyšších budov v New Yorku, má 59 pater. Zajímavosí je, že základnu tvoří pouze 4 sloupy, takže pod budovou je prostorné náměstí a také Saint Peter's Church.
Prošli jsme okolo Central Synagogue a nakoukli jsme do Trump Tower. Bylo tam v podstatě všechno zavřené, ale díky tomu nás nechali jít dovnitř a nic neřešili.
Na rohu Central Parku jsme zapadli do Apple Fifth Avenue. Oproti komornímu Microsoftu tady bylo opravdu narváno. A protože „applí“ produkty mě moc nezajímají a té mánii nerozumím, jen jsem udělala Mikimu ocásek.
Kus jsme šli okolo Central parku až jsme zahnuli k Carnegie Hall. Ta je aktuálně v rekonstrukci, takže jsme toho z ní moc neviděli.
Přes Columbus Circle na jihozápadním rohu Central Parku jsme pokračovali k Metropolitan Opera House.
Nakonec jsme zapadli do Central Parku. Prošli jsme místem, kde je vždy umístěn cíl newyorského maratonu, okoukli jsme sochy Hanse Christiana Andersena nebo Alenky v říši divů a prošmejdili jsme různá zapadlá místa Central Parku, přešli přes most, obdivovali housata… Skončili jsme až na Strawberry Fields, kde je památník věnovaný Johnu Lennonovi. Ten žil jen kousek odtud, Dakota stojí v podstatě přes ulici.
Poslední zastávkou byl Gray's Papaya, kde Miki za 6,45 USD koupil dva hotdogy a pití. Cestu do hotelu jsme si prodloužili o pár zacházek k filmovým lokacím do bočních ulic.
K hotelu Belnord jsme dorazili asi ve 20:10, už se dost stmívalo. Nachodili jsme 17,7 kilometru. Udělali jsme check-in, vyzvedli svá zavazadla a přesunuli se na pokoj. Jen jsem si dala sprchu, udělala si poznámky k deníku, zazálohovala fotky a šla spát. Bylo 22:30.
2022-05-13 - New York City
Budík zvonil v 5:30, což je v Praze můj běžný čas vstávání, když jdu běhat. A tak jsme se oblékli do běžeckého a zamířili k Central Parku, který jsme měli jen 2 bloky od hotelu. Od hotelu jsme vybíhali v 5:56 a k Central Parku dorazili vlastně přesně na 6:00, což je čas, kdy se oficiálně Central Park otevírá. Tedy on se asi na noc ve skutečnosti nezavírá, ale tak nějak oficiálně je tam zákaz vstupu. Prostě – má nějaké otvírací hodiny :-).
V Central Parku v tu chvíli v podstatě nikdo nebyl. Proběhli jsme kousek v protisměru hodinových ručiček, což je zde nařízený směr kvůli šířce stezky, podle jižní strany Reservoiru (Jacqueline Kennedy Onassis Reservoir) a napojili se na hlavní asfaltovou cestu vedoucí celým Central Parkem. Tam jsou vyznačené obousměrné pruhy pro běžce, respektive chodce a vedle jednosměrná cesta pro cyklisty a případná auta. Tam už jsme potkávali hodně lidí, především tedy běžce. I když cesta je tu obousměrná, tak 3/4 běžců běžely proti nám. Všichni měli super styl, běželi dost rychle, drželi tempo... Zdaleka to nebylo jak u nás, kde se většinou všichni couráme a taháme za sebou nohy. Viděla jsem dokonce někoho ve finisherském tričku newyorského maratonu. To byl taky hlavní důvod, proč jsme zvolili běh po směru hodinových ručiček, protože v téhle trase se Newyorský maraton běží. A jestli něco fakt vím(e), tak to je skutečnost, že „TCS New York City Marathon“ fakt nikdy nepoběžíme :-), takže proč si ten průběh cílem neužít aspoň takhle. V okamžiku, kdy jsme tím místem probíhali, už jsem si ale připadala, jak kdybych ten maraton měla fakt za sebou. Cesta, časový posun, nedostatek spánku i aktivity posledních dní způsobily, že jsem byla docela unavená. Navíc Central Park je pěkně zvlněný, místy vyloženě kopcovitý, kdo by to čekal…
Naše celá běžecká trasa byla nakonec dlouhá asi 10 kilometrů a trvala nám 1:07. To je podezřele dobrý čas na to, že jsme se cestou kochali, fotili a vlastně se dost courali…
K hotelu jsme tedy dorazili jen několik minut po 7:00, ačkoli podle Mikiho itineráře jsme měli dorazit asi v 7:25. Asi je to poprvé a zároveň naposled, co jsme předstihli itinerář :-). Miki ovšem nepočítal s tím, že si vlasy po umytí musím taky vyfénovat, nebo venku zmrznu, takže nahnaný čas jsme zase ztratili a z hotelu vyráželi v podstatě přesně podle itineráře v 8:00.
Včerejší obuv se moc neosvědčila, takže jsme si na dnešek nechali běžecké boty, které by měly být pohodlnější. Tak uvidíme. V mezičase jsme taky trochu posnídali bagel, který jsme si včera přivezli od tety.
Naše další kroky vedly… do Central Parku. Prošli jsme hlavně severní částí v oblasti říčky The Loch a došli ke Conservatory Garden. Ta je částečně v rekonstrukci, takže jsme prohlídku vzali trochu „hopem“. Po východní straně Central Parku jsme pak pokračovali na jih. Minuli jsme Guggenheim Museum, což je vlastně galerie moderního umění, která ale sídlí v docela atypické budově. Došli jsme až ke slavnému Metropolitan Museum of Art, kam jsme ovšem ani tentokrát nešli. Místo toho jsme zahnuli zase do Central Parku, který jsme v okolí 78th Street Transverse, po které jsme včera projížděli, prošli napříč. Cestou jsme si udělali zastávku u Belvedere Castle, odkud byl docela hezký výhled na přilehlý Turtle Pond.Došli jsme American Museum of Natural History kde jsme zalezli do metra. Následoval přesun až do Downtownu na Ground Zero. Měli jsme ještě docela čas, takže jsme jen trochu prošli park okolo „památníku jižní věže“ (Memorial South Pool), což je obrovská fontána nacházející se v prostoru, kde stála jižní věž Světového obchodního centra. Na o obvodu byla napsána jména všech obětí a u spousty jmen byla bílá růže na znamení, že dotyčný by měl narozeniny.
Budova One World Trade Center, v jejíž horních patrech se nachází vyhlídka One World Observatory, byla v mracích.
Zamířili jsme k nedalekému Oculusu, což je takový dopravní uzel spojující příměstskou železnici PATH s manhattanskou dopravou – metrem, trajekty na Hudsonu i povrchovou dopravou. Dominantou stavby je střecha tvořená v podstatě vytaženými krokvemi. Celý vnitřní prostor je otevřený a slouží mimo jiného také jako nákupní centrum.
Popošli jsme k blízkému Saint Paul‘s Chapel, u kterého se nachází pobočka Chick-fil-A. Měli jsme ještě asi 20 minut čas, takže jsme si koupili spoustu jídla – Original Chicken Sandwich, k tomu Waffle Fries, Chickend Nuggets a k pití Root Beer. Venku na lavičce jsme posvačili. Možná to byl spíš brzký oběd. Ono se to nezdá, ale bylo už skoro 10:45…
Pak jsme se přesunuli k National September 11 Memorial and Museum, kam jsme měli na 11:00 zaplacený vstup. Adam už tam na nás čekal.
Jde o rozsáhlý komplex nacházející se v podzemí v oblasti bezprostředně přiléhající k oběma věžím zříceného WTC. Jde převážně o muzeum, takže jsme se měli možnost dozvědět o historii, konstrukci budov, ale samozřejmě také o samotných teroristických útocích, které poslaly obě věže k zemi. Viděli jsme autentické základy obou věží stejně jako různě zdeformované konstrukce.
V muzeu je řada autentických fotografií pořízených při útocích i po nich, v oddělené části jsou fotografie všech obětí, v dalším rozlehlém prostoru pak různé dochované artefakty, předměty nalezené na místě. Součástí muzea je kus letadla, poškozené hasičské auto nebo kus antény z jižní věže.
Na to, jak je prostor obrovský má ale spoustu úzkých hrdel. Některá schodiště jsou úzká a pro hůře chodící nevhodná, některé průchody, cesty jsou také poměrně úzké, stejně tak průchody expozicemi. Hodně malé jsou také cedule s popisky, takže je potřeba stát u nich blízko, aby byl text čitelný. A v tom počtu lidí, které dovnitř pouští, je u cedulí opravdu nával…
Na muzeum jsme měli vyhrazené 2 hodiny, ale nakonec jsme tam strávili ještě asi o 20 minut víc času, protože původně plánovaná pauza na jídlo nebyla nutná, když jsme se najedli předtím. Vzhledem k expozicím a množství lidí by se tam ale klidně dal strávit celý den. Celou návštěvu jsme završili nákupem knihy za 27,16 USD, ve které je spousta věcí o historii a o muzeu.
Pak jsme se přesunuli k One World Trade Center, kam jsme pro změnu měli vstupenky na 13:30. Zkontrolovali nám vstupenky, prošli jsme bezpečnostní kontrolou a vyjeli výtahem do 102. patra. Tam nás srovnali do řady podle zábradlí a na zeď před námi promítali dění z ulic New Yorku. V podstatě jako by to promítali na oponu, kterou pak zvedli a my viděli rovnou ven.
Další cesta ale vedla o patro níž, kde nás vyfotili. Bez toho se nedá v USA jít skoro ani na toaletu, z minulých návštěv různých míst máme těch fotek spousty. Tuhle jsme si ale nechali ujít, vlastně jsem ji ani neviděla…
Nakonec jsme se dostali ještě o patro níž, do 100. patra, kde už konečně byla vyhlídka na všechny strany. Tradičně mě nejvíc zaujal výhled směr Uptown, tedy na Empire State Building a další, nově postavené budovy. Viděli jsme ale i Brooklynský most, Sochu svobody nebo nádraží, u kterého jsme kdysi se strejdou parkovali, když nás poprvé bral k Soše svobody…
Na konci jsme si užili show City Pulse. Byla pojatá klasickým americkým způsobem, tedy spočívala ve snaze zaujmout za každou cenu. Ačkoli prostor a možnosti měl moderátor omezené a odkázaný byl v podstatě hlavně sám na sebe a projekci, byla to trochu divočina. Docela jsem mu i rozuměla a bohužel musím jako na potvoru zkonstatovat, že jsem se nedozvěděla nic moc nového. Jedinou opravdovou novinkou pro mě byla informace o zpřístupnění ruky, respektive pochodně Sochy svobody. Prý se do ní smělo až do roku 1916, kdy na ostrově Black Tom vyhodili Němci do vzduchu muniční sklad. Úlomky poškodily i sochu, která je vzdušnou čarou vzdálená jen několik set metrů. Vstup do ruky byl pak uzavřen a ruka prý už nikdy nebude zpřístupněna. Mimochodem – přemýšlela jsem, kolikrát jsem vlastně byla u Sochy svobody, a dopočítala jsem se tří návštěv. Poprvé v létě 2006 jsme byli jen na ostrově u sochy, podruhé v létě 2008 už jsme byli i v podstavci a potřetí koncem roku 2010 jsme byli i uvnitř sochy, až v koruně. Čtvrtá návštěva by logicky musela být pochodeň, a to prý nehrozí…
Vyhlídku ve One World Trade Center jsme opouštěli oproti itineráři s podstatným zpožděním. Řekněme tak trochu na úkor prohlídky památníku na Ground Zero, který jsme si ale prošli před návštěvou muzea a pak když jsme šli z muzea na vyhlídku. V podstatě jsme se tedy drželi itineráře.
Od One World Trade Center jsme prošli přes památník k Liberty parku, kde stojí dochovaná socha The World Trade Center Sphere. Od roku 1971 stála mezi věžemi Světového obchodního centra. Zřícení budov přežila, byť samozřejmě ne bez šrámů, a byla později umístěna do parku.
Pokračovali jsme k Trinity Church, který byl otevřený a přístupný. Stačilo ukázat potvrzení o očkování a vzít si roušku. Takže jsme zašli i dovnitř. Někde tady se začal celý Mikiho itinerář ukrutně sypat. Zatímco já si vždycky zjistím délku i čas plánované trasy, zaokrouhlím nahoru a pro každý bod na trase si přičtu čas navíc, Miki očividně s časem trasy vůbec nepočítal, rozpustil ho do jednotlivých zastávek a už to bylo…
Došli jsme k soše „Charging Bull“ (Zuřící býk). Původně byla nainstalována načerno před newyorskou burzu, město ji nechalo odstranit a Newyorčani si vynutili její navrácení. Stojí sice trochu jinde, ale stal se, pro mě trochu nepochopitelně, neskutečnou atrakcí. Na fotku se sochou se stojí dlouhé fronty, lidi sochu oblézají ze všech stran, fotí se s býkovým zadkem a koulemi, tohle jsem fakt nepochopila. Nevím, jdeme dál…
Okolo National Museum of the Native American pokračujeme vlevo do ulice Beaver Street a potkáváme Starbucks. Miki se rozhodl vyzkoušet „secret recipe“. Obsluha nehnula brvou, a i když jim nadiktoval přesné ingredience, ještě si ověřovali, jak přesně by chtěl nějakou ingredienci, a prostě mu to kafe udělali. A já jsem zjistila, že mají v menu „Iced Matcha Tea Latte“ a to jsem tam prostě nemohla nechat. Obě kávy stály 12,19 USD a moje matcha latte bylo famózní!
Pokračovali jsme k NY Stock Exchange, před kterou stojí malá socha „Fearless Girl“ (Nebojácná dívka), která bývá na některých fotkách umístěná proti Charging Bull. Každý se tam s ní snažil vyfotit, tak jsme pokračovali dál. Přilehlá budova Federal Hall je v rekonstrukci a není na ni vidět, před budovou stojí pouze socha George Washingtona.
Když jsme místo opouštěli, bylo v podstatě přesně 16:00. Oproti itineráři jsme za tu chvilku měli 35 minut zpoždění… Aby toho nebylo málo, zapadli jsme do Wendy's pro něco k jídlu. Miki si vybral Dave's Single za 6,41 USD. Cena nic moc, ale byl opravdu dobrý. Adam si taky kupoval jídlo a ještě si odskočil na toaletu, takže vlastně ukázkově vyplnil tu mojí předodjezdovou předtuchu o tom, jak každý další člověk zdržuje. Jako takhle – můj itinerář to není, mně to může být jedno, akorát pak budu doma poslouchat, co jsme nestihli… :-)
Hned za rohem byl Chick-fil-A, kde jsme byli dopoledne. Pokračovali jsme rovně k New York City Hall. Bohužel radnice byla celá za plotem, blíž se k ní dostat nedalo, takže jsme jen prošli kolem a zamířili na Brooklyn Bridge. Uprostřed mostu vede Brookly Bridge Promenade a bylo na ní lidí jako smetí. Naštěstí jsme po několika desítkách metrů seběhli dolů po schodišti na Park Row.
Schodiště vypadalo jak ten nejtemnější podchod, které bývaly třeba v Praze v okolí metra Vltavská. A ani pod mostem samotným to nebylo o nic lepší. Naštěstí tam aspoň nebyli lidi, akorát zase začalo pršet. Silnější déšť ale vydržel jen chviličku a nic nebránilo tomu, abychom pokračovali dál.
Ulice Park Row nás dovedla až do China Town. V Mott Street jsem objevila čajovnu TenRen's Tea, u které inzerovali Matcha Bubble Tea. Abych toho matcha neměla málo, Miki mi za 6,50 USD jeden koupil. Následnou procházku uličkami China Town jsem absolvovala spokojeně s kelímkem v ruce :-).
Prošli jsme Little Italy, zahnuli do Broome Street a rázem jsme se ocitli v SoHo. Okoukli jsme nějaká místa, kde se natáčel film Duch a prošli Greene Street, kde stojí domy zvané „King and Queen of Greene Street“. Že by mezi okolími domy nějak vynikaly, to mi zrovna nepřišlo.
Na konci Green Street se nám naskytl výhled na One World Trade Center. Vrcholek mrakodrapu už byl zase v mracích. S ohledem na počasí to sice nebylo nic překvapivého, ale ilustruje to, jaké jsme měli štěstí.
Ještě jsme si trochu prošli Tribecu, zastavili se u hasičské stanice Hook & Ladder, která byla základnou krotitelů duchů ve stejnojmenném filmu. Celé jsme to završili průchodem svéráznou uličkou Cortlandt Alley, ve které se natáčí temné scény do filmů, a za rohem zapadli do metra. Zpoždění 23 minut, což v podstatě odpovídalo době jízdy metrem…
Dojeli jsme na Grand Central Station a chvíli strávili ve stanici, je to krásná budova. Přes MetLife Building jsme vylezli ven. Docela se rozpršelo. Došli jsme na křižovatku, odkud byl pěkný výhled na Chrysler Building, podařilo se nám tam postavit se pod lešení, a tak nebyl problém udělat si i několik fotek. Pak jsme došli v podstatě až pod mrakodrap.
Nebyl čas ztrácet čas, zapadli jsme do obchodu Katagi Grand Central. Je to nejstarší obchod s japonskými potravinami v USA. Byla jsem odhodlaná si tu koupit večeři a taky spoustu matcha věcí. Oboje se nakonec podařilo, nákup stál 26,69 USD, ačkoli místo 20 minut mi to trvalo 30. Drobnou redukcí míst, která už jsme v minulosti navštívili a kam tedy znovu nemusíme jsme se ovšem dostali v podstatě do souladu s itinerářem.
Pokračovali jsme po East 41st Street směrem k New York Public Library. V chodníku byly zapuštěné plakety, takzvaný „Library Walk“ s citáty z knih různých autorů. Objevila jsem mezi nimi i citát Bohumila Hrabala z knihy Příliš hlučná samota: „…protože já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbón, jako bych popíjel skleničku likéru, tak dlouho až ta myšlenka se ve mně rozplývá, tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév.“ Osobně Hrabala moc nemusím, ale česká stopa mě potěšila.
Došli jsme až na Times Square. A protože se začínalo stmívat, všude už svítily spousty reklam. Adam si šel po svém a my pokračovali dál. Minuli jsme poklidnou demonstraci za svobodu Palestiny, japonský obchodní dům Muji, který vyniká svým minimalistickým zbožím, a zapadli jsme do Taco Bell, což byla pro změnu Mikiho večeře. Dal si Beef Burrito, Crunchy Taco, pečené brambory a pití, které bylo v konceptu „free refill“, to celé za 7,61 USD.
Nakonec jsme došli z 7. Avenue na metro a svezli se k hotelu. Matcha čaj, matcha sušenky a dvě balení matcha tyčinek si vezmu domů. Matcha Latte a matcha baum mám k snídani. A konečně – onigiri, sushi a matcha dango jsem měla k večeři.
2022-05-14 - New York City a přílet
Budíka jsme měli na 5:15. Kromě obvyklých ranních příprav bylo potřeba také zabalit, abychom po návratu na hotel už nemuseli nic dělat a mohli jen vzít kufry a vypadnout.
Z hotelu jsme odešli po 6:00 a zamířili rovnou na metro. Jeli jsme směr Downtown, ale vystoupili „už“ na stanici 34 St Penn Station.
Měli jsme čas, v plánu bylo dojít si na snídani do Dunkin' Donuts, ale když jsme tam přišli, vyhodil nás zevnitř policista s tím, že prý mají zavřeno… Tak jsme se vrátili na autobusovou zastávku a čekali na příjezd autobusu číslo 34. Jeli jsme tím podle původního plánu, takže asi v 6:57. Autobusem jsme dojeli až ke křižovatce 34th Street a 12th Avenue, kde má autobus konečnou.
Přímo u zastávky autobusu se nachází vstup do parku High Line. Jde o bývalé vyvýšené železniční kolejiště z roku 1934. Původní trať sloužila až do 80. let k obsluze továren a byla dlouhá 21 kilometrů. Její 2,3 kilometru dlouhý pozůstatek byl někdy v letech 2003–2014 postupně přebudován na park. Naprosto mě nadchnul, architekti se vyřádili, každý prvek má nějaký zajímavý detail, lavičky plynule přechází v zem, v dlažbě jsou mezery pro prorůstání trvalek… V oblasti, která byla otevřena už před delší dobou jsou už vzrostlé dřeviny, které poskytují stín, pod nimi je spousta laviček i skrytých zákoutí. A to vše doplňují důmyslné vyhlídky do okolních ulic. Takhle si představuji moderní (zahradní) architekturu. Zpřístupněnou trasu jsme prošli skoro celou, až mě překvapilo, že tomu byl Miki ochoten věnovat tolik času.
Odskočili jsme si akorát k ikonické restauraci Empire Diner a zase se vrátili. Během procházky jsem si také dala Matcha Latte, které jsem si včera koupila, takže moje mentální já bylo v úrovni absolutního blaha. O to horší byl někde na úrovni 10. ulice návrat do reality.
Prošli jsme skrz Chelsea Market. Bylo tam skoro všechno zavřené, zase jsme si to tam ale mohli lépe prohlédnout. Nejvíc času jsme strávili u takových automatů, které napodobovaly staré počítače.
Prošli jsme na 9th Avenue, kde se nacházel Google Store. Ten nám po Microsoftu a Applu vyloženě chyběl :-). A jen o ulici vedle byl Dunkin' Donuts, kam jsme konečně asi v 8:20 zapadli na snídani. Dala jsem si tradičně Double Chocolate, Miki zvolil Boston Cream a kávu, celé to stálo 7,36 USD.
Následovala obsáhlá procházka ulicemi West Village a Greenwich Village, která zahrnovala bezpočet filmových lokací z filmů a seriálů, které jsem nikdy neviděla… Takže co jsem z procházky zaznamenala já je si docela irelevantní – zajímavé sousoší ve Christopher Park, titěrný trojúhelníkový pozemek patřící rodině Hess, kteří nikdy neodsouhlasili jeho používání pro veřejné účely, ačkoli je to prostě součást chodníku, různě, spíše však nevhodně, řešenou výsadbu stromů v ulicích a nějaké ty ukrajinské vlajky.
Došli jsme až do Washington Square Park, kde se fotila spousta absolventů z nějaké školy. Já si odskočila na zdejší veřejné a volně přístupné toalety, kde mi ze zadní kapsy kalhot spadl do záchodové mísy telefon. Neptejte se… No, telefon je voděodolný, tak jsem ho pořádně umyla pod tekoucí vodou a jedeme dál… Zbytek asi radši – no comment :-).
Okolo krásného kostela Grace Church jsme po Broadwayi došli až na Union Square. Bylo u něj farmářské tržiště, tak jsme to tam trochu okoukli a pokračovali na Flatiron Public Plaza. Počasí se trochu vylepšilo a když se chvílemi rozestoupily mraky, byla vrcholek Empire State Building vidět celý.
Došli jsme k Arby's, abychom zjistili, že mají zavřeno. Přes Madison Square Park jsme se tedy zase vrátili na Broadway a hned o ulici dál úplnou náhodou narazili na čajovnu Cha Cha Matcha. Kdo jsem já abych se tvářila, že tu záplavu zelené nevidím? Jakmile jsem měla v ruce své Matcha Latte za 4,75 USD, přestal pro mě okolní svět existovat :-). O mém matchovém zatmění svědčí i to, že jsem až do návratu na hotel udělala pouhé tři fotky.
Došli jsme k další pobočce Arby's u autobusového nádraží. Taky byla zavřená, ale měla otevírat za 25 minut, v 11:00. U vstupu stál nějaký černoch a divně nás pozoroval, ale koho by napadlo, že bude časem zdrojem konfliktu…
Miki se rozhodl, že počká na otevření burgrárny a já pojedu na hotel. Takže mě doprovodil na metro, aby si ode mě vzal Metro Card a já sama pokračovala metrem na 86. ulici a do hotelu.
Na pokoji jsem se pořádně napila, bylo potřeba se zbavit lahví, odhaduji to tak na 0,75 litru. Takže jsem si zadělala na budoucí problém. Dala jsem si sprchu, dobalila, mezitím dorazil Miki a přivezl mi na ochutnání Arby's Classic Beef 'n Cheddar. Miki z něj nadšený nebyl, mně chutnal.
Nejdřív mi Miki odvyprávěl, kterak ten černoch u Arby's začal být agresivní, když po 11:00 chtěl jít dovnitř. A jak se s ním vybavoval, což ho akorát provokovalo a čemuž tedy opravdu nerozumím. Naštěstí posbíral dost rozumu a odešel a když se po chvíli vrátil, černoch už byl pryč.
Pak si dal Miki sprchu, já pobalila pár věcí a opustili jsme pokoj. Ano, moudří tuší – bez návštěvy toalety. Byla jsem přesvědčená o tom, že jsem si odskočila, ale čím víc jsem o tom později přemýšlela, a že času jsem na to měla spoustu, tím víc jsem sama sebe ujišťovala, že nikoli.
Těsně před 12:00 jsme udělali v hotelu check-out a zamířili k Central Parku na metro. Už tam se mi začalo trošku chtít na záchod.
Sedli jsme na metro C, které ale mělo změněnou trasu kvůli opravám světel či signalizace. V každé zastávce jsme poslouchali hlášení, že jedeme v trase oranžových linek a informaci o tom, kudy bude souprava dál pokračovat.
Dojeli jsme do zastávky Hoyt-Schermerhorn Street, která se používá jako filmová lokace. Že prý je taková typická, má víc kolejí, a přitom je málo frekventovaná. Přestoupili jsme na linku A a pokračovali na Broadway Junction. Tam jsme měli přestoupit na linku J. Stanice je velká, Miki sázel na to, že tam někde budou toalety, ale žádné jsme nepotkali. Začínalo mi být jasné, že je to průšvih. Cestou se mi samozřejmě chce na záchod čím dál víc a graduje to do situace, kdy už začínám panikařit a uvažuju o tom, že v kufru mám přece náhradní kalhoty tak o co jde…
V náhodné zastávce 75 St-Elderts Lane nakonec velím k výstupu s odhodláním si odskočit naprosto kdekoli. Seběhla jsem z nástupiště, problém vysvětlila obsluze ve stanici, pán mě poslal dolů, že prý jsou tam restaurace. Tam ale všechny vypadaly jako „to go“ bez možnosti si sednout, a tedy i bez zázemí pro zákazníky v podobě toalet. Nebyl čas se zdržovat vyptáváním u pultíků. Proběhla jsem tedy jeden blok po Jamaica Ave, zahnula první ulici vpravo a z nouze nakonec po bleskové kontrole přítomnosti kamer zadřepla mezi zaparkovaná auta. Naštěstí byla ulice liduprázdná. Později jsem ulici identifikovala jako 76th Street a pohled do mapy mi napověděl, že jsem měla dost štěstí, protože v ulici jsou nějaké haly, zatímco všude jinde řadové rodinné domky, tam bych asi měla větší problém. A ano, technicky to už to byl Queens, hranice mezi Brooklynem a Queensem je v Eldert Street, takže 75. ulice, kde jsem vypadla z metra, a zmíněná 76. ulice už jsou v Queensu.
Pak jsem se už v pohodě, ale trochu ve spěchu vrátila na metro. Nechtěla jsem nechat ujet další soupravu. Pán ve stanici se mě ptal, jestli jsem v pořádku a jestli nepotřebuju vodu, ale byla jsem tak zmatená, že jsem mu jen řekla, že jo, že ne a koukala zmizet. Zpátky na nástupiště mě pustil bez nutnosti znovu platit za jízdenku.
Pak už jsme v klidu dojeli na Jamaicu a dál AirTrainem na letiště. Cestou jsme u výtahů do terminálu zabalili kufry do folie. Chudáci už toho mají tolik za sebou, že se obávám, že se jednou rozpadnou… Pokračovali jsme rovnou na odbavení, v podstatě nikdo tam nebyl. Check-in agentka ani nevěděla, co všechno po nás má chtít, tak jí Miki musel vysvětlit, že jako „EU citizens“, nemusíme mít pro návrat do EU vůbec nic. Tak nám aspoň zkontrolovala očkování :-). A jen jsme se dozvěděli, že prý je plné letadlo.
Po odbavení jsme zamířili do TWA hotelu, který dříve sloužil jako takzvané „1962 TWA Flight Center“. Historicky šlo o Terminál 5, který časem přestal vyhovovat a po delším rozvažování nad budoucností budovy zde byl začátkem roku 2019 otevřen hotel. Slavnostně otevřen byl 15. května 2019, takže jsme tam nakoukli jen jeden den před jeho 3. výročím.
Pak už jsme pokračovali na pasovou a bezpečnostní kontrolu. Tam se všichni zouvali, ale já neměla svoje fujponožky a přes to nejede vlak. Takže jsem se tvářila jako že o žádných botách nic nevím a, světe div se, nikdo to neřešil.
Z terminálu je naproti gate 28 přístupný venkovní prostor na střeše. Má jít o vyhlídkovou plošinu zvanou The Rooftop, ale reálně odtud nebylo nic vidět, rozhodně ne letadla. Možná to bylo tím, že většina prostoru byla uzavřená, těžko tedy říct, co je vidět z jiných míst. Moc bychom toho ale neprozkoumali ani kdyby nás do dalších prostor pustili, protože začalo docela slušně pršet.
Vrátili jsme se tedy do terminálu, napustili si vodu do lahve a došli k naší gate 11. Tam jsem konečně z batohu vylovila svůj Matcha Baum. Byl dobrý, ne moc sladký, ale bohužel ani matcha nebyla moc výrazná.
Měli jsme místa 25D a 25E na prostřední čtyřsedačce, kde už na místech 25F a 25G seděly dvě ženy. Ta uprostřed vedle Mikiho se docela roztahovala. A podle všeho to byla Češka, protože když jsem Mikiho upozornila, že si musí vydobýt své místo, sama si věci odsunula.
Jenže dvousedačka 24A a 24C zůstala i po ukončení boardingu neobsazená, takže jsme si po domluvě s letuškou přesedli. Lidem v okolí to očividně moc po vůli nebylo, rádi by si víc prostoru ukořistili sami pro sebe. Hlavně dvojice před námi na 23A a 23C měla očividně zálusk na to mít dvousedačku každý sám pro sebe, holka tam pak dělal psí kusy, aby dala najevo, jak jsou jim ta dvě místa těsná.
Při předstartovní kontrole naším směrem neměla letuška jako k jediným žádnou připomínku. Šprti se zase vyznamenali :-).
Startovali jsme asi v 17:50. Při startu bychom sice bývali asi měli šanci vidět panorama Manhattanu, ale to by nesmělo tak hrozně pršet. Skrz mraky jsme viděli vlastně jen pobřeží pod námi.
Nějakou dobu jsem hrála hry a pak se si v 19:00 začala rozdávat večeře. Tentokrát jsem zvolila kuře se zeleninou a nějakým bramborovým pyré. Byl k tomu salát s rajčetem a mozzarellou, pečivo a také dezert v podobě čokoládové pěny.
Po večeři jsem se uložila k spánku a s přestávkami prospala v podstatě celý let.
2022-05-15 - Přílet
Ačkoli poskládat se na dvousedačce byl trochu problém, nějak se mi povedlo se vyspat. Probudil mě až Miki při rozdávání snídaně. Snídani jsme totiž prospali a Miki nám o ní musel říct. Na tohle mívali v Emirates takové super samolepky, které jste si mohli lípnout na sedačku a obsluha podle toho poznala, jestli vás mají budit. K snídani byl muffin a pomerančový džus. Nenadchne, ale neurazí. Hlavně tedy množstvím, chuťově to bylo dobré.
Přistávali jsme před 5:00. Dosednutí opět nepatřilo k něm „měkčím“, ačkoli tentokrát byla ranvej suchá. Po výstupu nás čekala pasová kontrola na vstupu do EU, ale jakožto od obyvatel EU od nás nikdo nic nechtěl.
Pak jsme hledali salonek. Měli jsme mít vstup do salonku T2, který je, jak název napovídá, na terminálu 2. Chvíli jsme bloudili až nás ukazatele navedly na salonek T1 u bezpečnostní kontroly. Otevírá v 5:30, přišli jsme tam v 5:21 a před vstupem už byla slušná fronta. Když ale otevřeli, na recepci to odsýpalo docela rychle. Někoho odmítli vpustit, tak tam dotyční seděli bokem a snažili se vzniklý problém vyřešit. Očekávala jsem něco podobného, protože jsem chtěla pro použít svou kartu ČSOB, na které se mi nedařilo aktivovat LoungeKey v aplikaci ani na počítači. Vstup ale proběhl bez problémů.
V salonku jsme strávili necelou půlhodinku. K snídani jsem si dala různé koláče a horkou čokoládu a na probuzení Coca Colu. Odskočili jsme si na toaletu a asi v 6:00 ze salonku zamířili na gate.
U gate jsme chviličku poseděli, pak byl zahájen nástup. Místo do letadla nás ale nahnali do autobusu, kterým nás vtipně popovezli na jiný terminál, tam jsme znovu prošli gate a pak takovým zastřešeným koridorem k letadlu (registrace EI-DEM).
Letadlo bylo poloprázdné, ale naše trojsedačka byla obsazená celá. My měli místa 8E a 8F, ale obsazené bylo i místo v uličce 8D. Ačkoli jsme měli místa u okna, byla špatná viditelnost a koukat ven nebylo na co, takže jsem většinu letu prospala.
Přistání zase nebylo úplně hladké. Díky místům v přední části letadla byl ale náš výstup rychlý. Zaregistrovali jsme, že si naše spolucestující v uličce zapomněla na sedadle pas, ale potřebovala jsem na toaletu, takže jsem to nechtěla nijak řešit, však ho najdou letušky.
Pasovou kontrolu jsme vynechali jako EU citizens a došli jsme k výdeji zavazadel, kde jsem Mikiho nechala čekat a odskočila si. A pak ještě jednou, což bych svedla na nějakou majonézu v burgeru nebo něco. Každopádně tím byl problém vyřešen, nic jiného mi nebylo, takže když jsme se dočkali zavazadel, vylezli jsme ven do veřejné části letiště a vydali se na jeho průzkum.
Letiště Berlín – Brandenburg je totiž úplně nové, otevřené v říjnu 2020. Interiér je zajímavý, ale nepřijde mi moc přehledný a nějak extra vstřícný pro cestující. Letiště bylo poloprázdné, ale na bezpečnostní kontrole byly slušné fronty...
V horní části letiště se nachází vyhlídková terasa, ale když jsme tam došli, zjistili jsme, že vstup je placený pomocí automatu. Jakože cože?!?
Výtahem jsme se tedy přesunuli na vlakové nádraží, zabrali jsme si lavičku, na kterou jsme se natáhli, nastavila jsem si budíka a zkusila trochu spát. Byla mi tam ale dost zima, takže z pokusu o spánek brzy sešlo.
Vlak IC 2177 byl naprosto narvaný, nedalo se ani projít uličkou. Nastoupili jsme sice rovnou do správného vagónu, ale opačnými dveřmi, než byla naše prozíravě zarezervovaná místa. Když jsme se k nim konečně procpali a ověřili si, že jde o místa uvedená na místence, museli jsme požádat o jejich uvolnění, neb samozřejmě byla obsazená. Němka to okomentovala prostým: „Schade“. Trochu nechápu, co si ty lidi myslí. Je jim líto upustit pár eur, ale chtějí sedět…? Trochu naděje jí asi přinesla průvodčí, která nám zanedlouho přišla zkontrolovat jízdenky. Ona ta kontrola sice podle informace na jízdence vůbec být neměla, ale nám nijak nevadila a nakvašenou Němku akorát ujistila, že sedíme na svých místech.
V Drážďanech jsme přestupovali. Chtěla jsem si tam odskočit na toaletu, ale když jsem ji konečně našla, objevila jsem i automat určený na platbu. A protože jsem neměla ani euro a na rozdíl od včerejší cesty z Manhattanu na letiště zdaleka nešlo o urgentní záležitost, vrátila jsem se na nástupiště.
Vlak Českých drah přijel paradoxně docela na čas. Sice jsme do něj neměli nastupovat, asi kvůli úklidu či co, ale lidi se brzy začali hrnout dovnitř, tak jsme šli taky. Proč postávat na nástupišti, když můžeme sedět v kupé.
Uklizeno ve vlaku samozřejmě nebylo, v našem kupé se povalovaly prázdné plechovky a nebylo je kam dát. Brzy si k nám přisedl mladý pár, očividně pro ně byl největším cestovatelským zážitkem vlakový výlet do Berlína, holka nezavřela pusu celou cestu. Časem se připojil ještě tatík se synem, ti si oba mlčky hráli s mobilem.
Já jsem nejdřív sledovala cestu, protože vlak jede přes Rathen Bad Schandau a CHKO Labské pískovce, resp. České Švýcarsko a tam je rozhodně na co se dívat. Z původního plánu pozorovat i cestu lemující Labe nakonec trochu sešlo, protože jsem na etapy pospávala.
Výsadek z vlaku jsme zahájili někde v Podbabě, protože vlak zastavuje v Holešovicích a pak pokračuje na Hlavní nádraží a bez přípravy bychom se asi z vlaku nestihli rychle dostat. Sundat kufry z horních polic byl Mikiho úkol a očividně s tím měl dost starostí. Pak jsme chvilku postávali v uličce, de posedávalo několik lidí pro které už nezbyla místa v kupé.
V Holešovicích jsme tedy vystoupili z vlaku, přestoupili na metro, které jelo v podstatě okamžitě, a následně jsme se autobusem dopravili domů. Od opuštění hotelu Belnord do příchodu domů uteklo v podstatě přesně 24 hodin.
Závěr
Doprava
Letenku do Států za necelých 4.400 nejde nekoupit. To platí i do budoucna, že extrémně levné letenky do USA klidně koupím(e) znovu, ačkoli mě osobně návštěva USA až tak neláká. Ale kamkoli jinam než z/do Prahy, už neletím. Jsem ráda, že jsme si to vyzkoušeli, protože baťůžkáři pořád prosazují používání blízkých letišť (Drážďany, Katowice, Berlín, Vídeň), odkud jsou letenky o dost levnější. Ale ten čas strávený ve vlaku nebo autobusu je úplně ztracený a zadarmo to taky není. Takže příště letenku radši o nějakou tu stovku dražší, ale pěkně do Prahy, odkud jsem za necelou hodinku doma.
Počasí
Z dávných návštěv USA si pamatuji jen příšerné horko venku a strašnou zimu uvnitř. Všude jsem tahala svetr a v klimatizovaných prostorách mi stejně byla zima. Začátek května se ukázal jako fajn termín. Venku ještě není to hrozné horko, které mám uložené ve vzpomínkách, takže ani klimatizaci nikdo nepouští na plno. Za mě super.
V New Yorku nám trochu pršelo. Kdyby tak bylo celý den, bylo by to přinejmenším mrzuté. V tom množství a v čase, kdy to přišlo, to ale vůbec ničemu nevadilo.
Lidé a bezpečnost
Nic moc se nezměnilo. Američani jsou pořád takoví vysmátí a přátelští a pořád to vnímám jako přetvářku. Na druhou stranu v New Yorku se prý bezpečnostní situace postupně zhoršuje a mně přijde, že běloši odtamtud pomalu mizí, v metru jich je naprosté minimum, jezdí spíš taxíkem.
Finance a náklady
Amerika pro našince nikdy nebyla a nebude levná. Nic na tom nezmění ani extrémně levné letenky.
Blacklist
Miki je Amerikou, mírně řečeno, fascinován. Jelikož mi místy přijde, že je téměř zaslepen, začala jsem mu sepisovat seznam toho, co je ve Státech na prd. Nakonec mi začal seznam sám rozšiřovat. Takže tady ho máte:
- Měrné jednotky – míle, stopy, unce, libry, teplota, spotřeba. Jako – to je fakt hrůza! Tenhle samotný bod by stačil!
- Formát papíru – místo A4 formát 8½ × 11 palců, tzv. Letter…
- Vodovodní kohoutky – tisíc verzí napříč USA a většina směřuje k tomu, že se opaříte nebo ochladíte.
- Dřevěné baráky – hlavně nemlátit dveřmi!
- Nulový ohled na ekologii – klimatizace všude, vyhřívané příjezdové cesty, protože sníh a náledí…
- Hurikány…
- Nadzemní vedení náchylné na poškození při hurikánu. A asi nejen ty dráty…
- Chybí chodníky. Vyjma větších měst úplně všude. I když bydlíte v motelu naproti Walmartu, tak nějak se počítá, že si tam zajedete autem.
- Bez auta ani ránu – to s tím tak nějak souvisí.
- Předjíždí se ze všech stran. Kdekoli, klidně na dálnici. Je to „trochu“ zmatek.
- Půlka řidičů svítí v noci dálkovými světly. Důvod neznámý.
- Dopravní předpisy se liší v různých státech. Takže je to taková obdoba Schengenu.
- Věkové limity na řízení. Zatímco Američan může za určitých okolností řidit auto už od 16 let, jako cizincovi vám v autopůjčovně auto až do 26 let půjčí jedině s příšernou přirážkou. To byl vlastně důvod, proč jsme při naší první návštěvě v USA vůbec neřídili…
- Odbočky k čerpacím stanicím či obchodům nenavazují plynule na silnici, rozhraní sinice a nájezdu je vždycky vyvýšené jako by tam byl obrubník. Občas musíte dávat fakt pozor.
- Ceny se uvádějí bez daně. U pokladny se občas budete dost divit.
- Daní je mnoho druhů a ještě se liší v různých státech. Budete se divit ještě víc.
- Mince nejsou velikostně seřazené podle hodnoty – jednocent („penny“) i pěticent („nickel“) jsou větší než deseticent („dime“). A padesáticent („half“) je větší než dolarová mince.
- Dolarovka je v oběhu jako bankovka i mince. Proč propána… My to taky měli tuším u dvacetikoruny a padesátikoruny, ale jen po přechodnou dobu.
Lingvistické okénko
- Boyfriend = přítel, romantický vztah
- Male friend = mužský kamarád