2022-05-06 - 2022-05-15 - Spojené státy americké

Obsah

Úvod

Když USA rozvolnilo koronavirová opatření, vznesl Miki přání letět navštívit rodinu. Původní plán byl podzim 2021, jenže letenky byly drahé a COVID se u nás zase rozjížděl, takže na nic dalšího už nedošlo. Byla jsem vlastně spokojená, moc se mi tam nechtělo…

Letos se ale začaly objevovat letenky za dost zajímavé peníze, ale protože se mi pořád nikam nechtělo, Mikimu jsem radši nic neříkala :-). Když na mě ale 18. února vykoukla zpáteční letenka za 4.337 CZK, vyměkla jsem, protože za takové směšné peníze jsem zpáteční letenku do USA ještě neviděla.

Odlet je z Prahy přes Dublin na JFK, návrat stejnou cestou jen s příletem do Berlína. Takže cenu letenky pak ještě zvedne nějaká doprava z Berlína do Prahy.

Miki se hned pustil do plánování, a protože mně bylo vlastně úplně jedno, co tam budeme dělat, o nic jsem se nestarala. Je to fajn zase někam jet a nemuset nic plánovat :-). Stále platilo, že se mi do USA nechce. Není tam nic, co bych toužila vidět (mimo Aljašky a Havaje, což je teď bezpředmětné) a americké angličtině prd rozumím, takže návštěva rodiny je pro mě jen stres.

Nějaká pozitiva ta cesta přece jen má. Předně – poprvé pojedeme do USA sami a budeme nezávislí. Při první návštěvě jsme kvůli nízkému věku vlastně ani nemohli řídit, podruhé a potřetí už jsme s sebou měli Mikiho staršího bráchu. Ten se sice osvědčil jako řidič, ale neshod bylo tolik, že jsem se zařekla, že už víckrát fakt ne. Porušila jsem to pak už jen jednou s přáteli, které jsme vzdali s sebou do Japonska, a i když jsou to zlatíčka, taky to bylo místy o nervy. Prostě – čím víc lidí, tím víc přání, představ, kompromisů… Tohle na dovolených nemám zapotřebí…

Druhé pozitivum bylo to výše zmíněné, že už v USA nepotřebuji nic vidět. Takže bude super nehlídat itinerář nebo čas a prostě jít nebo jet, zastavit kde to zrovna vyjde, nakupovat kde a kdy budu chtít. A do třetice – už dávno jsem měla slíbené, že i při návštěvě u příbuzných budeme spát v motelu. Američan vás sice strašně rád ubytuje u sebe doma, čehož jsme v minulosti hlavně s ohledem na omezené studentské finance využívali, rozhodně ale nemohu říct, že jsem byla kdo ví jak ráda. Jeden nemá chvíli soukromí, nemůže jít spát, kdy chce…

No, všechny plány se mi změnily 11. března, když Miki neprozřetelně před svým tátou zmínil, kam se chystáme. A hned prý jestli bychom nemohli vzít s sebou Mikiho mladšího bráchu Adama. Být u toho přítomna, jakýkoli další vývoj bych utnula hned v začátku. Miki místo toho bráchu informoval a ten samozřejmě souhlasil. Takže než se mě někdo vůbec zeptal, jestli by mi to nevadilo, a než někdo vymyslel, jak to jako teda proběhne, měl třetí člen výpravy koupenou letenku. No bezva…

Z představy, že konečně pojedeme do USA sami, sešlo. Že nebudeme muset nic plánovat taky padlo. Miki sice tvrdil, že brácha bude jen ocásek, na který se nemusíme ohlížet, ale lhal si do kapsy, protože s jeho přítomností samozřejmě bude souviset spousta plánování předem, ale i na místě. Už jen se neustále s někým domlouvat v kolik a kde se sejdeme, pokud se náhodou někde rozdělíme. Čekat, když se někdo zpozdí, bude potřebovat na toaletu, koupit si jídlo, cokoli…

Miki se nakonec rozhodl informovat o našem záměru i tetu, pro kterou to původně mělo být překvapení. Čekali byste něco jiného než pozvání, že budeme samozřejmě bydlet u ní? Mikiho pochopitelně nenapadlo nic lepšího než to potvrdit. A já mlátím hlavou do zdi…

Myšlenka spočívala zřejmě v tom, že Mikiho mladší brácha Adam necestuje a jeho táta chce, ať se taky podívá do světa. Nechápu, proč ho za celé ty roky někam nevzal sám. Nebo proč on sám někam nejel, dávno je plnoletý. S Mikim jsme v USA nebyli víc jak 10 let a za tu dobu tam z rodiny nejel nikdo. A kdybychom teď nekoupili letenky, tak by tam dál nikdo nejel. Ono ani tak nejde o něj samotného, jak čistě o princip.

Víte, proč nemám ráda dárky? Protože většině lidí to nestojí ani za to, aby si dali na výběru dárku záležet, zohlednili zvyklosti či přání obdarovaného. Že alkohol nepiju! Že krása řezaných květin je pomíjivá, a tedy se bez nich obejdu. Že čokoládu ráda, ale prosím kvalitní a bez palmáče. Že knížku ano, ale ideálně cestovatelskou tematiku… Z čehokoli matcha nebo japonského nebo švýcarského budu nadšená. Pro někoho jsem vybíravá, sama to vnímám spíš tak, že vím, co chci. A upřímně – očekávala bych, že lidi, kteří mě dobře znají, vědí, co mám ráda… Dárky naštěstí většinou nedostávám, ale když už, tak bohužel proto, že „je to slušnost“ a „abych se neurazila“. Proč to píšu… Úplně stejně se cítím ohledně setkávání lidí. Jako introvert mám ráda svůj klid. Většina lidí je ale tak zaměstnaná sama sebou, že si nevšímají, jestli o jejich iniciativu týkající se třeba organizace narozeninových oslav nebo firemních večírků vůbec stojím(e). Když se scházet nechceme, neustále nás někdo přemlouvá, navrhuje tisíc variant ve víře, že nám snad nějaká bude vyhovovat. Ne, fakt – když jste introvert, tak prostě chcete mít od lidí klid. Volný čas trávit sami. Na dovolenou jezdit sami. Svatba proběhla na opačném konci planety v podstatě jen proto, abychom tam byli, nečekaně, sami. Táhne mi na 40 a stejně má pořád někdo potřebu mi organizovat život…

Dostala jsem se tedy do stavu, kdy bych ideálně nikam nejela. Nicméně letenky byly vlivem extrémně nízké ceny v podstatě nevratné, zrušitelné jen se storno poplatkem, a to ještě jen v případě konkrétních důvodů, přičemž i tak by byla otázka, jestli by peníze vůbec vracela letecká společnost nebo by se to muselo řešit jako storno z cestovního pojištění se spoluúčastí. Napadá někoho jiná možnost, jak se z toho vyvléknout, než ten hloupý koronavirus koncem dubna konečně chytit?!?

Ostatně – aktuálně USA vyžadují test ne starší 24 hodin před odletem. Trochu očekávám, že do odletu se podmínky zmírní, protože se postupně uvolňují opatření po celém světě. Mikiho představa, že společné cestování autem bude bezpečné, protože budeme mít všichni negativní testy, je tím pádem trochu lichá. V respirátorech tam asi taky sedět nebudeme, ačkoli na palubě letadla ho budu ještě nějakou dobu nosit bez ohledu na případnou povinnost…

Miki postupně doplánoval itinerář, vyplnil ESTA (28 USD, 633,65 CZK) zarezervovali jsme si termín na PCR testy a nakoupili různé dárky, hlavně ochutnávku sladkostí pro Ellu. A taky Dášeňku v angličtině, něco s Krtečkem, fotoknihy, piva…

Ve středu 4. 5. jsme si připravili hlavní věci na zabalení, hlavně všechny ty dárky bylo potřeba do něčeho zabalit…

Ve čtvrtek 5. 5. jsme jeli na Zličín na rezervované PCR testy. Dělají je ve stanu formou drive-in a výsledek garantují do 12 hodin od odběru. Jenže naše vláda jen několik hodin předtím zrušila pandemickou pohotovost a vtipně včetně testů hrazených ze zdravotního pojištění. Takže ačkoli jsme je měli rezervované minimálně 2 týdny předem, najednou že prý je máme zaplatit. Takže jsme se vybodli na drahé PCR a nechali udělat jen antigenní. Nutno podotknout, že obsluha na odběrovém místě z toho taky byla otrávená. Čekala jsem, že se Fialova vláda bude chovat uvědoměle, ne tak chaoticky jako ta bláznivá Babišova, místo toho se náš současný ministr zdravotnictví chová, jako že žádný COVID není a lidi už na něj neumírají… Takže testovat už se nebude vůbec, protože na pojišťovnu to lze jen se žádankou od lékaře. A už vidím, jak každý nachlazený nahání svého lékaře. Dřív stačilo rezervovat termín a prostě si na ten test hrazený pojišťovnou zajít, takhle se testovat nebude, bude se chodit s COVIDem do práce a zase se nám to hezky rozjede. No nic…

Večer jsme dobalili pár věcí, Miki odvezl zaparkovat auto, neb u nás bude všude příští týden čištění ulic, zalila jsem kytky, nakopírovala věci do telefonu a šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-05-06 - Odlet a cesta do Irvingtonu

Budíka jsem měla na obvyklých 5:30, ale jak je světlo, vzbudila jsem se dřív. Tak jsem běhat taky vyrazila dřív. Doma jsem si pak dala sprchu, oblékla se, zkontrolovala poslední věci a posnídala.

Z domova jsme vyrazili asi v 8:15. Výjimečně MHD, protože se nevracíme do Ruzyně. Museli jsme koupit jízdenky v automatu (80 CZK) a skoro nám ujel autobus. Pak už nám ale všechno přijíždělo přímo pod nos. Občas jsme museli trochu popoběhnout, díky čemuž jsme byli na letišti výjimečně docela brzo a zřejmě jsme trhnuli rekord v rychlosti cesty na letiště veřejnou dopravou.

Když jsme dorazili na letiště, odbavení už kupodivu probíhalo. Tak jsme zabalili kufry do folie a postavili se do fronty. Byly otevřené jen dvě přepážky – 117 a 118. Nejdřív to docela postupovalo, i když tam očividně probíhalo nějaké zaučování, takže svižné to nebylo. Navíc zaučování na přepážkách neprobíhá, check-in agenti mají poměrně obsáhlá školení, každá větší letecká společnost si navíc školí své lidi a do provozu jdou už jako „hotoví zaměstnanci“, takže jsem moc nepochopila, co se to tam dělo… Pak se objevila nějaká Američanka s obrovskými kufry a celé to ucpala. Nakonec ji poslali na přepážku Menzies asi doplatit za nadváhu. Dokonce otevřeli třetí přepážku, díky čemuž se konečně fronta trochu rozhýbala.

Když jsme se konečně dostali k přepážce, chtěli po nás jen pas a negativní COVID test. Zavazadla nám sice odbavili až do New Yorku, ale palubní vstupenku jsme dostali jen na let do Dublinu, že prý tam máme jít na transferovou přepážku… Když jsme přepážku opuštěli, check-in agent utrousil něco jako že takhle by to mělo vypadat. Aneb – šprti na cestách :-).

Mimochodem – oba kufry měly téměř shodně cca 12 kg. Dobrá statistika – na to, že jsme táhli několik velkých lahví tradičního českého pití, samozřejmě pivo, taky slivovici… Dobré zjištění, kolik se nám toho do kufrů vejde na zpáteční cestu :-)

Po odbavení jsme prošli přes automatickou pasovou kontrolu a zamířili rovnou do salonku. Místa u okna byla tentokrát beznadějně obsazená, takže jsme to měli bez výhledu na letištní plochu. Jeden ze stolečků okupovali dva pánové, jeden z nich do telefonu zmiňoval cosi o předsednictví v EU, ale podle obličeje jsem si je nikam nezařadila.

Času na salonek jsme měli docela málo, ale stihli jsme se najíst, napít, odskočit si, vyfotit letadla a já s paní na recepci zkusila vyřešit svůj problém s ověřením karty v aplikaci LoungeKey. Zkusila kartu v terminálu a prý jí to ukazuje v pohodě 4 vstupy, jinak by to prý vůbec nešlo. Tak uvidíme v Dublinu, pokud ten salonek vůbec stihneme...

Ze salonku jsme to měli na gate jenom kousek, tak jsme vyráželi až v okamžiku otevření nástupu. Na bezpečnostní kontrole skoro nikdo nebyl, všichni cestující už seděli za ní. Proběhla tedy rychle a tentokrát bez sebemenšího zádrhelu.

Chvíli jsme tam postáli, odpověděla jsem bleskově na jeden pracovní e-mail, kolegové jsou ale už dávno vytrénovaní, takže bylo jasné, že dál si poradí sami, a byl nástup. Stáli jsme blízko, tak jsme se rovnou postavili do fronty a v letadle jsme tak byli mezi prvními. Letadlo má registraci EI-DVM a má nějaké retro livery. A my máme místa 23E a 23F, kousek za křídlem.

Nástup byla zase groteska. Aer Lingus má na palubě povinné roušky, ale někteří v té roušce nedošli ani ke svému místu. Prostředek letadla zablokoval nějaký dědula, který měl sedět ve 4. řadě, jenže došel až do půlky letadla, kde to zjistil a začal se cpát zpátky, až ho letuška musela usměrňovat…

Letadlo bylo poloprázdné, prý je nás jen 120… Třetí místo na naší trojsedačce tak zůstalo prázdné.

Při bezpečnostní instruktáži mě zaujal stevard, který si kyslíkovou masku nasadil na hlavu. Letušky to totiž kvůli účesu nedělají.

Kvůli opravě hlavní ranveje se používá ta vedlejší, na které jsme v červenci 2020 běželi RunwayRun. Bohužel se startovalo na sever, takže Prahu jsme neviděli, ale i kdybychom startovali na jih, nepomohlo by to, sedíme totiž na pravé straně letadla.

Let byl docela rychlý a klidný, cestou nás potkaly jen nějaké drobné turbulence. Jen mě překvapilo, že servis byl placený, na letence se o tom nic nepsalo. Na druhou stranu se to dalo čekat.

Nad Německem jsem zaregistrovala kondenzační čáry a následně objevila pod námi A380 Emirates. V Nizozemsku mě zaujala početná pestrobarevná pole, asi kvetoucí tulipány. Nad Irským mořem začala být velká oblačnost, tak jsem si odskočila na toaletu. Z oblačnosti jsme vylétli až těsně před Dublinem.

Přistáli jsme asi ve 13:40 hod a pěkně tvrdě. Ranvej totiž byla hodně mokrá, skoro na ní stála voda. Než jsme se dostali ke stojánce, docela to trvalo, dokonce jsme asi 10 minut čekali ve frontě. Celé letiště bylo hodně „bussy“, všude někdo na něco čekal.

Z letadla jsme se snažili dostat rychle, ale seděli jsme dost vzadu, tak byly možnosti jen omezené. Pak jsme to ale vzali co nejrychleji, lidi jedoucí na eskalátoru jsme předběhli po schodech a do fronty u tranzitní přepážky se nám podařilo dorazit docela brzo. Fronta moc neubývala, spousta lidí neměla vše připravené a něco vyplňovali až na místě, ale po čase se to naštěstí rozhýbalo.

Miki připravil všechny papíry, které byly potřeba, takže jsme to tam jen vyskládali na přepážku – pas, očkování, test a další dva extra dokumenty – „Attachment A: Combined Passenger Disclosure and Attestation to the United States of America“ a „US CDC Contact Tracing Confirmation“. Ptal se nás taky na nějakou adresu v USA, tak dostal hotel v New Yorku. Dřív, než si Miki vzpomněl, že má chtít místa u okna, jsme dostali palubní vstupenky s místy 25D a 25E.

Prošli jsme automatickou bránou na kontrolu palubní vstupenky a pokračovali na pasovou kontrolu, kterou jsme asi vstoupili na území Irska nebo co. Na cedulích jsme zjistili, že do zahájení nástupu do letadla má zbývat asi 40 minut, ačkoli do odletu zbývaly ještě skoro 2,5 hodiny. Jenže jsme netušili, jak moc velké fronty nás čekají na „U.S. Preclearence“, některé informace na internetu spíš připomínaly horor, takže jsme se rozhodli oželet salonek a jít rovnou ke gate.

U vstupu k „U.S. Preclearence“ nám chlápek na vozíčku znovu zkontroloval palubní vstupenky a letištním bludištěm jsme se dostali k bezpečnostní kontrole. Všude kolem už visela spousta amerických vlajek jako bychom se přesunuli v čase rovnou do USA.

Na bezpečnostní kontrole jsme se sice museli zout, na což jsme měli „fujponožky“, ale sundat pásek nebo hodinky nebylo potřeba, neprocházeli jsme žádným rentgenem, tak mi není jasné, v čem ta kontrola spočívala. Fronta tam každopádně nebyla žádná.

Nakonec nás čekala imigrační. Klasické otázky – kam jedete, máte něco k proclení? Miki málem vše zatloukl, protože zpravidla nic nevozíme, ale nakonec zmínil alkohol pro strejdu, který ale byl svým množstvím v limitu. Imigrační úředník byl sice, výjimečně, běloch, ale stejně jsem mu prd rozuměla :-(. Kromě vyfocení a naskenování otisků prstů nic dalšího, žádná avizovaná kontrola odbaveného zavazadla podle fotky či co… Dostali jsme razítko, pobyt povolený do 3. srpna 2022 a bylo po všem.

Hlavní problém toho všeho ovšem byl, že se nikde nečekalo. Celou tou procedurou jsme prošli neskutečně rychle a najednou jsme se ocitli v oddělené části určené pro lety do USA, kde na odlet postupně čekalo osazenstvo pěti různých letadel – Dallas, Chicago, Philadelpia, JFK a Boston. Do salonku, který byl v této oddělené části, jsme vstup neměli a do odletu zbývala spousta času. Nakonec jsem si z nouze za 6,95 EUR (173 CZK) koupila sendvič. Takový ten, který běžně stojí padesát korun. Díky tomu, že jsem tam dlouho postávala aspoň v mezičase přinesli úplně čerstvé… Půlku sendviče jsem snědla, druhou jsem si nechala na horší časy.

Pak jsme chvíli poseděli u gate a poslouchali hlášení. Zatímco Miki se bavil různými přízvuky, já se snažila z každé věty pochytit aspoň víc jak jedno dvě slova. Zatracený americký přízvuk… Časem jsem to trochu naposlouchala a dost mě překvapilo, že v hlášení nejdřív zmínili informace a až na konci uvedli identifikaci letu. Znamenalo to, že je potřeba poslouchat každé hlášení, protože nikdy nebylo předem jisté, které se bude týkat našeho letu.

Asi v 16:00 nás zavolali k nástupu. Zpočátku se udělala velká fronta, ale rychle postupovala, tak jsme se nakonec postavili na její konec, protože nám přišlo lepší chvíli stát než pořád sedět.

Naše letadlo mělo registraci EI-EIM. Jde o A330, který má uspořádání 2-4-2, my nafasovali místa na prostřední čtyřce. Jenže zatímco u okýnek bylo obsazeno, střed tak z poloviny a obě místa vedle nás nakonec zůstala volná. Mít pro sebe ve dvou čtyři sedačky rozhodně není k zahození…

Na start jsme zase čekali, letiště se ani za těch několik hodin nevyprázdnilo a na odlet čekala řada letadel.

Brzy po vzletu jsme dostali pytlíček výborných preclíků a pití. Dala jsem si pomerančový džus a vodu. Zanedlouho jsme dostali i hlavní jídlo. Byly na výběr těstoviny s hovězím nebo kuře, zkusila jsem to první. Označila jsem to jako „rozložené lasagne“, maso tomu chuťově docela odpovídalo, ale rozhodně bych o tom jídle neřekla, že bylo dobré. Jako příloha byl k hlavnímu jídlu ještě studený těstovinový salát, pečivo s máslem a jako dezert jahodová pěna. Jako takhle – Emirates nebo Air Tahiti Nui to není, ale člověk může být na takovém extrémně levném letu rád, že nebude hlady, že…?

Letuškám všechno hrozně trvalo. Po nabídce kávy nebo čaje byla taková prodleva, že půlka letadla usnula. Po jídle sbíraly letušky tácy taky až kdo ví kdy, lidem to mezitím ze stolečků padalo všude možně, Miki to vyklopil skoro celé, jak se snažil spát… Zabral si pro sebe nicméně jen jednu krajní sedačku, kterou si sklopil a když usnul, tak jsem si zabrala ostatní volné sedačky pro sebe a pokusila se o spánek. To bylo asi v 19:30 našeho času.

Nakonec jsem na etapy prospala skoro celý let. Asi hodinu před přistáním jsme dostali snack v podobě tortilly a čokoládové tyčinky, ještě jsem si k tomu dala čaj. Na první dobrou jsme rozdávání jídla zaspali a Miki nám o jídlo musel říct dodatečně.

Kvůli špatnému počasí byla i špatná viditelnost, ale New York byl při přistání stejně trochu vidět, a to i z mého téměř středového sedadla. Přistáli jsme asi v 18:50 a díky „U.S. Preclearance“ jsme skončili na terminálu vnitrostátních letů a z letadla vystoupili rovnou na území USA bez jakéhokoli dalšího papírování.

Došli jsme tedy rovnou k výdeji zavazadel, kde jsme museli u pásu č. 3 ještě docela dlouho čekat. Když jsme se konečně dočkali, čekala nás dlouhá cesta terminálem a různými propojovacími chodbami na vlak AirTrain.

Vlak jel za chvilku a jelikož je bezobslužný, mohli jsme se postavit do prvního vagonu a dívat se čelním oknem přímo dopředu. Bohužel docela dost pršelo, a přední stěrač nefungoval, i tak to ale bylo super.

Vystoupili jsme na zastávce Federal Circle, kde už na nás čekal Adam. Pobočka Budgetu byla hned naproti stanici, bylo to asi 10 kroků. Uvnitř nikdo nebyl, takže jsme šli hned na řadu. Bohužel, jak jsme později zjistili, naše obsluha byla dost žalostná.

Šlo o černocha, který měl všechno na háku. Navíc se podle všeho zaučoval… Nutil nám větší auto, prý „normální“, že naše vybraná Kia Rio z kategorie „economy“ je pro tři lidi malá. To jsme odmítli, tak nakonec stejně udělal upgrade, za který jsme ale samozřejmě neplatili. Mimochodem – Kia Rio je samozřejmě úplně normální osobní auto s 5 místy k sezení, to jen každý Američan potřebuje mít sám pro sebe SUV... Museli jsme vyřešit přidání Adama jako 2. řidiče, platbu případného mýta a taky platbu za samotné půjčení, takže to celé trvalo věčnost. Auto nakonec vyšlo na 301,10 USD a plné pojištění (LDW) na 70 USD. Na vedlejších přepážkách mezitím oba zbylí pracovníci odbavili několik zákazníků.

Když jsme konečně dostali klíče, došli jsme k parkovišti, kde jsme s Adamem počkali pod stříškou a Miki došel pro auto, abychom netahali věci v dešti. Dostali jsme Mitsubishi Outlander Sport s oklahomskou registrační značkou. Po nastartování mělo auto dojezd jen 230 mil, ačkoli byla skoro plná nádrž, takže jsme chvíli rozjímali, že jim ten jejich slavný upgrade z Economy na SUV hodíme na hlavu, protože to poslední, co potřebujeme je auto, které žere jak nezřízené nebo které má malou nádrž. Oboje by znamenalo, že budeme pořád tankovat. A jestli jsem si myslela, že nás čeká pohodová dovolená s možností si kdykoli kdekoli zastavit, tak Miki naplánoval takový itinerář, že budeme muset začít víc běhat, abychom to stihli. Nakonec ale zvítězila lenost, únava a rezignace, protože představa dalšího dohadování s tím nešikovným černochem rozhodně prohrála s touhou dostat se co nejdřív do postele.

Adam si sednul na přední sedačku a zamířili jsme na jídlo k fastfoodu White Castle. Bohužel navigace se asi trochu zbláznila a v kombinaci s lidským faktorem jsme skončili úplně jinde. Nakonec nás těch špatných odbočení potkalo hned několik… :-/

K původní pobočce White Castle už nemělo cenu se vracet, navigovali jsme tedy menší oklikou na ubytování. Cestou jsme našli jiný White Castle, kam Miki doběhl pěšky, protože do drive-in se z našeho směru nedalo odbočit. Vzal 12 burgerů, což není žádná hrůza, protože jsou maličké, každý tak na 3 kousnutí, k tomu 20 kuřecích kroužků a hranolky. Stálo to 18,50 USD. Jen příprava trvala docela dlouho, očividně preferovali drive-in, tak jsme si počkali.

Něco jsme snědli na místě a pak pokračovali k Brooklyn Bridge. Přesunula jsem se dopředu, abych navigovala, takže Brooklynem jsme se k mostu trefili napoprvé a užili si přejezd mostu, který jsem ze svého místa i zdokumentovala.

Bez ztráty kytičky jsme projeli i přes Manhattan do Holland Tunnelu. Ten je úzký, má dva pruhy a nesmí se mezi nimi přejíždět. Když jsme vyjeli ven, zase jsme se ztratili, protože nás navigace posílala po všech čertech. Odbočili jsme podle ní správně, ale ta odbočka byla špatně. Takhle zoufalé problémy s navigací jsem nikdy neměla a nejsem na ně zvyklá, jestli s něčím nemám problém, je to orientace a navigace, takže jsem byla pěkně vzteklá :-(.

Pak už jsme zamířili rovnou k letišti Newark, u kterého jsme měli rezervované ubytování v Red Carpet Inn. Stálo asi 66,10 USD (1.429,67 CZK).

Na pokoji jsme jen připravila dárky do dárkových tašek, napsala mámě zprávu a asi ve 23:30 šla spát. Doma bylo tou dobou už 5:30…

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-05-07 - Cesta z Irvingtonu do Monroe

Probudila jsem se ve 2:15 a samozřejmě nemohla spát. Odskočila jsem si na toaletu a pak se dlouho převalovala a nemohla usnout. Nakonec se mi to povedlo asi až ve 4:30, jenže na 5:15 jsme už měli budíka…

Vstávalo se mi překvapivě dobře, asi že jsem vlastně už byla dávno vzhůru :-). Dala jsem si sprchu, proběhla rychlá příprava, zabalení pár věcí a hlavně dárků. V 5:45 už jsme byli na recepci, Adam už tam na nás čekal, jak jsme vláčeli všechny ty dárkové tašky, tak jsme se nějak nezvládali vypakovat z pokoje na čas.

Zase dost pršelo, takže Miki přivezl auto pod střechu. Chvíli jsme bojovali s odemknutím auta, pak jsme se naložili a vyrazili. Zastávku na snídani jsme vynechali a namířili si to až na tu další, která byla až za 2 hodiny. Chyba, měla jsem hlad. Správně jsme to měli koupit hned a vzít s sebou.

Pak jsme pokračovali dál na jih směr Philadelphia. Bohužel nás zase navigace odvedla špatně a i když jsme měli vypnuté placené úseky, tak jsme skončili u placeného mostu. Chvíli jsme hledali v navigaci, jestli to jde objet, až u nás zastavilo policejní auto. Policista se zeptal, s čím nám může pomoct, tak jsme mu vysvětlili, že jsme hledali „no-toll road“ a když nám vysvětlil, že všechny mosty jsou placené, vyrazili jsme dál. Bohužel jsme zas nevěděli, jak funguje kartička, na kterou se dá projet bránou bez placení hotovostí, takže se nám průjezd nezapočítal, brána si nás vyfotila a budeme to muset nějak doplatit později. Navíc se správním poplatkem 6 USD za každý den používání. Kdyby policie nebyla tak snaživá, zaplatili bychom to hotově, což by vyšlo na 4 USD namísto 9 USD (3 USD za most + 6 USD poplatek) a vlastně by to bylo bez problému. Později jsme navíc zjistili, že jsme většinu cesty jeli správně a navigace nás špatně odvedla až těsně před tím mostem.

Když jsme se snažili vyfotit panorama města, Miki najel do krajního pruhu, abychom měli možnost udělat lepší fotky, omylem jsme tak sjeli na dálnici vedoucí městem. Takže jsme se trochu projeli po městě, protože bylo potřeba se na dalším výjezdu otočit do protisměru a zase se vrátit na původní dálnici…

Do Krispy Kreme jsme dorazili asi až v 8:15. Dali jsme si „dozen“, tedy 12 koblih, každý jsme měli čtyři. A Miki si k tomu dal černou kávu. Celé to stálo 15,98 USD. Koblihy byly neskutečně sladké, ale pro jednou jsem to přežila :-).

Časem nám navigace zase zavařila. V jednom místě nás nechala sjet z dálnice a hned zase najet zpět. Jenže nájezd zpátky jsme minuli, takže jsme se tam chvíli motali, jak jsme se snažili otočit. Fakt tragédie… Odteď tedy musíme kontrolovat každý avizovaný sjezd, jestli to zas není nějaká habaďůra.

Udělali jsme si zastávku v Delaware u městečka Bear u divného dálničního přemostění zvaného „Diverging Diamond Interchange“, kde je doprava svedena do protisměru, aby se usnadnil průjezd ve frekventovaných směrech, respektive na sjezdech z dálnice.

Projeli jsme taky Washington D.C. Byla to taková rychlá drive-in projížďka centrem okolo hlavních památek, neb Adam na rozdíl od nás v D.C. nikdy nebyl.

Adam měl žízeň, takže jsem se zastavili ve Family Dollar, kde si kluci koupili za 3,84 USD nějaké pití. Při té příležitosti jsme viděli u letiště vrak letadla, který vypadal jako čerstvý. Když jsme se otočili a projeli kolem něj znovu, ukázalo se, že jde o reklamu na jakýsi zábavní park Frightland.

Cestou se nám dost měnilo počasí, ale většinu doby jsme se potýkali s deštěm různé intenzity. Až jak jsme se postupně posouvali na jih, chvílemi dokonce vykukovalo sluníčko.

Asi ve 14:30 jsme se zastavili na oběd. Mířili jsme do A&W Restaurant v Colonial Heights, ale byla zrušena a na jejím místě byla jiná restaurace, takže jsme nakonec zajeli na druhou stranu silnice k Hardee’s na burgery. Měla jsem č. 6 Western Bacon Cheeseburger, Miki č. 3 Original Six Dollar Thickburger. I s tím Adamovým to stálo 19,45 USD, naše dva byly za 12,78 USD.

Dál řídil Adam. Na začátku byl docela zmatený, takže když Miki dojedl svůj burger a zamířili jsme k benzínce, došlo zase na střídání.

Nejdřív nám nešlo natankovat, až po dotazu jsme zjistili, že se benzín musí přeplatit buď kartou nebo hotově. Adam pak zaplatil 100 USD s tím, že nám zbytek obsluha vrátí, takže jsme natankovali 14,88 galonu za 60,99 USD a Adam si pak došel pro zbytek peněz k obsluze.

Miki dojel k Markovi, který nám v uplynulých letech dělal takový styčný bod s Amerikou. Chtěli jsme mu předat „pivo“ IPA, ale bohužel nebyl doma. Miki sice opakovaně zvonil, ale moc jistý adresou si nebyl, takže sousedy jsme nezkoušeli a lahev na místě taky nenechávali, místo toho ji holt dostane strejda.

Dál řídil Adam. Začátek mu zase moc nešel, ale na dálnici už vypadal jistější. Cestou nám přišla na mobil výstraha kvůli povodním, a nakonec nám nějakou výstrahu zobrazovalo dokonce i auto. Aprílové počasí jsme ostatně zaznamenávali i nadále, chvílemi pršelo opravdu hodně, před 19:00 nakonec i pořádně svítilo sluníčko…

Asi ve 20:00 jsme dojeli ke Kiře. Jako první k nám vystartovala Ella, ačkoli nás nikdy neviděla a vlastně nás neznala. Malé Američance očividně stačí informace, že jsme příbuzní, a tak nás prostě má ráda. Po bouřlivém přivítání s omladinou následovalo přivítání se strejdou, kterého jsme opravdu rádi viděli. A nakonec se objevila i Kira.

Když jsme absolvovali „povinné“ objímací kolečko, přesunuli jsme se do domu a rozdali dárky. Elle knížku o Dášeňce, batůžek s Krtečkem i „evropské“ Kinder vajíčko. Strejdovi všechny ty plechovky a lahve alkoholu, které nepochybně budou mít blahodárný vliv na jeho nemocné srdce :-). Kiře bezlepkové sladkosti a českou kšiltovku. A taky obrovskou tašku se spoustou tradičních českých sladkostí na ochutnání. Až když to člověk vidí takhle pohromadě, tak mu dojde, kolik se toho u nás vyrábí. České pití Miki zapomněl v kufru.

Když byly rozdané dárky, povídali jsme si. Asi jsem si to do deníku nikdy nezaznamenala, ale vždycky mě fascinovalo, jak Američani po bouřlivém přivítání, lhostejno po jaké době odloučení, dokáží okamžitě najet na běžný režim a bavit se vámi o věcech, jako byste se v posledních letech vídali aspoň jednou týdně. Žádné zběsilé vyptávání, co rodiče, sourozenci, co je nového doma, v Praze, v České republice. Jasně, zeptají se, ale tak nějak mezi vyprávěním, že Ella bude mít graduation a že zítra ráno jdou do kostela…

Na druhou stranu jsem byla sama překvapená, že povyprávět, vysvětlit, zeptat se na něco mi vlastně vůbec nedělalo problémy. Horší už byla moje snaha porozumět reakci protistrany, zatímco strejdovi i Kiře ještě tak nějak rozumím, asi že už jsem na ně zvyklá, zbytek si domyslím a snad si z toho vezmu správný závěr, Elle nerozumím doslova ani slovo. Pořád piští a vříská, neřekne jedinou větu normálně, to se fakt nedá… Mikiho si ale oblíbila a Adam od ní dostal obrázek, takže zlá teta budu jen já :-).

A protože už jsme po té dlouhé cestě přerušené jedním krátkým přenocováním v Irvingtonu byli fakt utahaní, asi ve 21:30 jsme se rozloučili a zamířili do motelu Quality Inn.

Byl tam nějaký problém s platbou kartou, takže Adamův pokoj se Mikimu podařilo zaplatit Revolutem bez problémů (171,63 USD), ale při platbě našeho pokoje dvě různé karty od Revolutu neprošly, podařilo se až FIO s o dost horším kurzem (193,63 USD, 4.688,48 CZK). Akorát mi tedy hlava nebere, proč si Adam svůj pokoj nezaplatil sám. Pokoje máme v patře vedle sebe a svému jménu motel moc reklamu nedělá. Je tak nějak klasicky zašlý, zásuvky nedrží, smrdí cigaretami, i když je nekuřácký…

Miki chvíli koukal na televizi, já si uvařila čaj, snědla Reese’s, které jsme dostali od Kiry. Zazálohovala jsem fotky, dopsala deník a asi ve 23:30 šla spát s nadějí, že se snad aspoň trochu vyspím.

Šipka Zpět na „Obsah“