2021-08-14 - 2021-08-31 - Panama a Kostarika

Obsah

Úvod

Nedlouho po našem návratu z Francouzské Polynésie jsem začala se zájmem sledovat koronavirové dění ve světě. Česká republika tou dobou byla, slušně řečeno, v háji. Zase. Počty hospitalizovaných i zemřelých narůstaly závratnou rychlostí a očkování bylo v nedohlednu. Však ještě na jaře 2021 mi vycházel optimistický termín očkování na jaro následujícího roku.

Jak se situace zhoršovala u nás, zhoršovala se vlastně i jinde ve světě. Destinací, které zůstaly otevřené, bylo pomálu. I ta vstřícná Francouzská Polynésie přitvrdila. Jednou z mála zemí, které zůstaly otevřené turistům, a to už od srpna 2020, byla Kostarika. Tedy, že by mě lákalo letět zrovna tam…

Jenže člověk míní a život mění. Ani na jaře 2021 se možnosti moc nerozšiřovaly a situace se nezlepšila ani s příchodem letních prázdnin, které přinesly možnost cestovat tak maximálně do „tradičních“ destinací. Prostě „k moři“.

S přáteli jsme se nakonec dohodli, že bychom do Kostariky jeli společně, jejich podmínkou ale byl česky mluvící průvodce. Poptala jsem takový zájezd u CK Livingstone, se kterými už jsme byli ve světě opakovaně a o kterých víme, že by nám to připravili i na míru. Jenže cena byla dost strašná – z logiky věci, bylo nutné zaplatit toho průvodce, ale nejen jeho čas, ale i ubytování atd. Koncem května jsem poslala poptávku i do ČambiTour, ale definitivní rozhodnutí nepadlo.

V mezičase jsem zkusila i další možnosti – CK Kudrna ale zájezd do Indonésie zrušil tamnímu lockdownu. CK Adventura měla poznávací Seychely dost předražené a zájezd do Tádžikistánu a Kyrgyzstánu uzavřeli dřív, než jsem vyhodnotila, jestli by to pro nás bylo zajímavé. A z CK SEN ani na druhý e-mail nikdo nereagoval. Ti tedy asi mají zákazníků dost…

Nakonec jsem se tedy 22. 7. domluvila s ČambiTour, že jim pošlu náš itinerář a že prý: „… my na to mrkneme, zda lze splnit, zda lze ještě kde bydlet apod. Pokud to splnit půjde, vybereme vratnou zálohu a vrhneme se na to!“ Bohužel to byl začátek konce, protože nejdřív jsme dostali zprostředkované info, že Kostarika ve spojení s Panamou nelze, respektive že jim to tak místní partner nesestaví. Pak mi nabídli jiné lety, než jsme měli vybrané, i když tedy na mou žádost nakonec ověřili, že jdou i ty námi vybrané. Tohle je jedna z věcí, které moc nerozumím, protože pokud já vidím ty letenky v systému k prodeji, tak by je přeci měli vidět i zprostředkovatelé.

Jenže pak bohužel nepřišla informace, jestli tedy lze naše požadavky splnit. Jsem metodik, držím se pravidel, čekala jsem tedy buď na zamítnutí, v lepším případě potvrzení a výzvu k zaplacení zálohy. Takže když mi 29. 7. v e-mailu rovnou přistála nabídka s itinerářem, byla jsem, mírně řečeno, zmatená.

A taky dost rozčarovaná. Cena 69.300 Kč za osobu byla bohužel neakceptovatelná, protože to byla částka jen za letenku, půjčení auta a ubytování. Hlavní problém byl navržený itinerář, který mi evokoval nějaký hotový balíček vytvořený místní cestovkou, protože úplně vynechával některá místa, která jsme v našem itineráři měli. Asi místní partner vyhodnotil, že to není stihnutelné, tohle nám ale ostatně vždy a všude říká spousta lidí, a přitom my tím, že vstáváme klidně v 5:00 a využíváme celý den, toho stíháme opravdu hodně a přitom nikdy nemáme pocit, že bychom něco ošidili.

Jako bonus nám bylo naceněno ubytování v dost luxusních lodgích a hotelích, žádné z ubytování nebylo pod 80 USD na noc. Vše navíc bylo se snídaní, ačkoli jsem poptávala: „hotýlky, penziony, hostely (vždy soukromý pokoj ideálně s vlastním sociálním zařízením), tradičně vše bez snídaně, protože rádi vyrážíme brzy ráno, na druhou stranu když někde zpomalíme, klidně si užijeme třeba na 1 den i luxusnější hotel, jen musí být čas si ho užít :-)“. Mít ubytování se snídaní, tak opravdu náš plánovaný itinerář nestihneme, to bychom se každý den vyhrabali nejdřív v 9:00 :-) a to je doba, kdy my už se vlastně z některých míst vracíme a v protisměru potkáváme překvapené turisty.

Loni jsme přesně takhle navštívili Tři vodopády na ostrově Raiatea. Pod tím nejvýše položeným byla krásná laguna, z internetu jsem věděla, že vhodná ke koupání. Jenže jsem si nějak zapomněla vzít plavky… Díky tomu, že jsme měli minimálně hodinu náskok před očekávanými prvními turisty to nebylo nic, co by mě od koupání odradilo :-).

Ve světle toho všeho jsme byli ze zaslané nabídky dost rozpačití a bylo hned jasné, že ji opravdu nevyužijeme… Jenže co teď. Připomínky jsem k tomu poslala a taky naše osobní údaje, aby nám aspoň zarezervovali ty námi požadované letenky. V těch jsme sice ještě v mezičase udělali drobnou změnu, ale nebylo to nic, co by mělo rezervaci a následné koupi letenek bránit.

Jenže rezervaci letenek nám v ČambiTour neudělali, do plánovaného odletu zbývalo asi 10 dní, cena letenek rostla a k zařízení toho zbývala ještě spousta. Z ČambiTour dorazil návrh možností, z nichž nejvhodněji se jevila možnost cestu odložit na podzim, získat tím víc času. Jenže my už jsme nějak nebyli přesvědčeni, že v tom celém chceme pokračovat a že se ta nabídka, kterou jsme dostali, dá vůbec přetransformovat v něco, co odpovídá našim představám.

V tom duchu jsem to taky do ČambiTour napsala, majitelka to vzala sportovně. Uvědomuji si, že je to stálo nějaký čas (ostatně – pomyslná „ztráta času“ byla vzájemná, ale je jasné, že u nich čas jsou peníze), přesto mi „odpustili“ platbu zálohy. Těžko říct, jestli to sami vyhodnotili tak, že naše požadavky tedy nelze splnit, nevím…

Nakonec to ale vzalo rychlejší spád, než jsme čekali a my se prostě rozhodli, že když už jsem nad tím strávila tolik času, tak prostě pojedeme. Sami.

Den, dva koukání na letenky, trocha šíbování s termíny kvůli výsledné ceně, až jsme letenky koupili. Obratem jsem zaplatila i pojištění – lékařské výlohy včetně COVIDu a taky storno. Moc se to neví, ale storno si lze pojistit i při cestě plánované na vlastní pěst, jen má trochu specifické podmínky a musí se kupovat v ten samý den jako cestovní služba. Letenky byly koupeny jako nezrušitelné, ale přebookovatelné – strašné slovo, prostě „změnitelné“ – takže předmětem případného storna by byla právě jejich cena. Paradoxem je, že po zakoupení letenek se v systému u posledního segmentu letu objevilo, že jsou nezrušitelné a nezměnitelné. Průběh rezervace, resp. koupě letenek mám uložený a je tam explicitně uvedeno něco jiného. Nehas, co tě nepálí, takže to budeme případně řešit až ve chvíli, kdy nás to pálit bude.

Nakonec jsem přece jen asi udělala chybu. Chtěla jsem být férová a ČambiTour jsem přiznala, že pojedeme sami v původně plánovaném termínu a jejich návrh na realizaci v podzimním termínu tím pádem padá. Majitelku to očividně naštvalo a v e-mailu mi obratem přistála faktura za jejich služby. Neměla bych problém fakturu zaplatit, pokud by bývala aspoň nabídka byla podle našeho zadání – však jsem taky s platbou zálohy od začátku počítala. Navíc – pokud by dodrželi postup a nabídku mi poslali až po zaplacení zálohy, tak by se to celé vyvíjelo jinak. Jelikož nám ale připravili a nacenili něco, co jsme nepoptali, neviděla jsem důvod za takovou službu platit. Chápala jsem, že se majitelka naštvala a měla pocit, že jsme je využili, možná ten jejich postup měl i svůj důvod (náš brzký termín odletu), ale platit za něco jen proto, aby z toho protistrana špatný pocit neměla, to mi nepřijde jako dostatečný důvod…

Cítila jsem se zaujatá, tak jsem se ptala dalších lidí, jak by postupovali. Převládal údiv, že chce někdo za nacenění zájezdu zaplatit a tím pádem i názor, že když to ani nebylo podle zadání, tak to platit nemám. Jednou jsem zaznamenala názor, že bychom s majitelkou měly najít kompromis a já bych zaplatila třeba polovinu. To jsem chtěla udělat, proto jsem taky chtěla, aby nám aspoň koupili letenky, že z nich budou mít provizi, jenže prý provize z letenek je moc malá…

Přiznám se bez mučení, že poslední e-mail od majitelky už jsem nečetla. Bylo mi jasné, že bych jí chtěla odpovědět, nějak to urovnat a zároveň tu zálohu neplatit, domluvit se na nějaké spolupráci v budoucnu, prostě něco udělat. Jenže mě – vlastně dodnes, a to už je září – nenapadla žádná cesta. Zatímco ona asi cítí křivdu, já spíš lítost. Mrzí mě, že jsme spolupráci ukončily tímto způsobem. Na sociálních sítích je sleduji už dlouhé roky, vím, že jednají férově, to už se dneska hlavně v cestovním ruchu opravdu nevidí. Původně jsem byla přesvědčená, že jejich služeb využijeme aspoň někdy v budoucnu, ale myslím, že majitelka už o nás nebude chtít nikdy slyšet a já nebudu mít odvahu se ozvat… Jedno je jisté – cokoli organizovaného už očividně není pro nás a v budoucnu bude mít smysl o něčem takovém uvažovat pouze v případě, že půjde o destinaci, kam si sami jet netroufneme nebo to nepůjde.

Konec stesků, vraťme se k naší cestě… Od okamžiku koupení letenek jsem měla 10 dní na to, abych torzo našeho itineráře rozpracovala do úrovně pro nás obvyklé. Jako bonus jsme v té době ještě odjížděli na víkend z Prahy a řešili věci okolo domu, které závisely na dalších lidech, takže se čas výrazně smrsknul. Díky tomu se ale ukázalo, v jak rekordním čase by vlastně šla cesta naplánovat. Jen nedostatky zjistíme až na místě, na opakované kontroly tentokrát nebyl čas :-).

Klíčové věci jsem naštěstí zařídit zvládla. Šlo logicky především o všechny příletové formality. Na ráno 12. srpna jsme byli objednaní na COVID testy. Miki si pak dojel do banky požádat o kreditní kartu, kterou mu ale logicky nestihnou vydat. Za 26.160 Kč koupil 1.200 USD a v Cestovatelském obchodě vyzvednul objednaný repelent a pláštěnky (729 Kč). Večer jsme pro jistotu něco málo zabalili.

V pátek už zbývalo jen doladit věci v práci, zkontrolovat vstupní formality do cílové destinace a dobalit. Spát jsme šli asi ve 21:00 a měli před sebou pouhých 5 hodin spánku…

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-08-14 - Panama a Kostarika, odlet

Budík na 2:00 byl hoden označení sebevražedný. Koho to sakra napadlo koupit letenky s odletem v 6 ráno :-)?!? Do kufru jsem přihodila už jen kosmetickou taštičku, kufr definitivně zamkla a byla připravena k odchodu. Miki se rozhodl vyčistit sprchový kout :-). Kvůli smradu čistícího přípravku se to ukázalo jako dost blbý nápad, takže zase pustit vodu, opláchnout to, zavřít vodu…

Do auta jsme tedy nasedali ve 2:53 s tím, že tramvaj od práce nám odjíždí za 20 minut. Ano, cesta mimo špičku trvá necelou čtvrthodinu, ale luxusní náskok jsme tedy neměli. Naštěstí nás opravdu cestou nic nezdrželo a tramvaj jsme stihli. Byla pěkně narvaná a cesta na Divokou Šárku byla všechno jiné, jen ne komfortní.

Na letiště jsme dorazili včas, tedy ve 3:49. Ale proč KLM požaduje, abychom přijeli 3 hodiny předem je mi záhadou. Odbavovací přepážky totiž byly ještě uzavřené, přitom do odletu zbývalo jen něco málo přes 2 hodiny.

Čas jsme tedy využili k zabalení kufrů. Mezitím byly odbavovací přepážky otevřeny a okamžitě se u nich vytvořila pěkně dlouhá fronta, tak jsme se do ní také postavili. Do odletu zbývaly asi 2 hodiny, přičemž hodinu z toho času jsme nakonec prostáli právě ve frontě.

Při odbavení se nás sice check-in agentka zeptala, kam letíme, ale kromě negativního COVID testu nám nic nekontrolovala. Přitom správně by nás neměla pustit na palubu, pokud si není jista, že nás cílová destinace přijme, takže měla zkontrolovat i panamský příjezdový formulář.

Než jsme prošli přes bezpečnostní kontrolu a našli správnou gate, byl už pomalu čas nástupu do letadla. Pěkně to tentokrát uteklo…

Letadlo KLM mělo registraci PH-BGH. A bylo plné do posledního místa, očividně COVID už minimálně teď v létě lidi doma nedrží… My měli místa 22A a 22B.

Startovali jsme s maličkým zpožděním, asi v 6:10. Počasí nám moc nepřálo, v podstatě od vzletu byla oblačnost a špatná viditelnost. Něco málo bylo vidět jen když se na chviličku mraky protrhaly. Přelet nad německé území jsme poznali podle větrných elektráren, Nizozemsko pak podle všudypřítomné vody.

K jídlu jsme cestou dostali banánový chlebíček, moc dobrý. Já si k němu dala pomerančový džus, Miki kávu.

Kapitán s námi při přistání v Amsterdamu pěkně třísknul o ranvej. Tak jsem si neodpustila kyselou poznámku, že největší leteckou katastrofu historie zavinil jeden z nejzkušenějších pilotů KLM :-).

Letiště Shiphol bylo smutné. Prochodili jsme ho, co to šlo, ale nic většího, než B777 jsme neviděli. Podle Flightradaru sice do Amsterdamu v tu dobu mířili Emirates, Etihad, Qatar nebo Kuwait, ale všichni jen B777 nebo Dreamlinerem… Víc než letadla mě zaujala třeba kabelka ve tvaru květu tulipánu. Co lidi nevymyslí…

Chvíli jsem taky řešila nezbytnou byrokracii – předně změnu hotelu v Panamá, protože ten původní, hotel Marbella, prostě NEMĚL STŘEŠNÍ BAZÉN, chápete :-). Z hotelu mi poslali formulář pro objednání dopravy z letiště, takže jsem ho vyplnila. Chtěli i podrobnosti jako je číslo letu, očekávala jsem tedy, že na nás bude na letišti čekat nějaký taxík. Nakonec jsem jméno hotelu doplnila i k rezervovaným výletům, snad nám tedy jejich organizátoři ještě nějak zpátky potvrdí čas vyzvednutí.

Když se konečně přiblížil čas vstupu do salonku, kam můžeme z nějakého podivného důvodu až 3 hodiny před odletem, pomalu jsme k němu zamířili. Pravda, přišli jsme brzy, asi v 9:35, vstup jsme měli mít až od 10:00, ale za pokus nic nedáš, že? Jenže nám bylo na recepci sděleno, že salonek je plný a máme přijít za hodinu. Miki se šel ještě projít po letišti, já se rozhodla posedět a dopsat deník.

Asi v 10:20 jsme to šli zkusit znovu, tentokrát už jsme byli úspěšní. Výběr jídel žádná sláva, měli mít nějaké hotové nabalíčkované jídlo, tak jsem očekávala nějaké sendviče, bagetky, ale místo toho byly snídaně klasicky bufetovým způsobem, COVID neCOVID. Když si vzpomenu, jak to řešili loni v salonku na Tahiti, vše za plexisklem, servírované na žádost, jaká tam byla omezení… Je pravda, že ani roušky se v Amsterdamu nijak důsledně nenosí, i personál to má dost „na háku“.

Jídlo jsme si každopádně užili, měli úžasné croissanty a čokoládové „šneky“. Brzy se taky uvolnila místa u okna, tak jsme se přesunuli a pozdní snídani si užili s výhledem na letištní plochu. Ale bohužel – nadále žádná velká letadla.

Po návštěvě toalety jsme se asi ve 12:10 odebrali směrem k naší gate. Byla až na úplném konci prstu E, takže jsme se „pěkně“ prošli. U gatu už seděla spousta lidí, ale ne taková spousta, jakou jsme čekali. Zrovna hlásili zahájení nástupu během 5 minut, tak jsme si radši ještě jednou odskočili, ať nemusíme v letadle zvedat spolucestujícího, a po návratu jsme se v podstatě plynule zařadili na konec vzniklé fronty.

Palubní vstupenky kontroloval personál z takových improvizovaných průhledných budek, které mi trochu připomínaly budky telefonní. Uznávám, některá opatření proti COVIDu jsou přinejmenším úsměvná.

Nástup do B777 registrace PH-BVW byl rychlý, ale celou naši uličku ucpala paní s dcerou, které nebyly schopné se se všemi svými věcmi do uličky vejít a zdolat každou řadu znamenalo omlátit kufrem a batohem vše okolo. Když jsme konečně dorazili až do té nejzadnější části letadla, zjistili jsme, že zatímco Miki má 60B ze svého online check-inu, já mám 59A.

Usadili jsme se na „svá místa“ a Miki šel sondovat k letušce, jestli si pak můžeme nějak přesednout. Prý že se to pak nějak vyřeší. OK, čekali jsme, čekali, brzy přišlo hlášení „boarding completed“ a časem i letuška, jestli prý jsme se svými místy spokojeni. Když nás ujistila, že nehodlají obsazovat zbylá místa v naší řadě, tak jsme ji pro změnu my ujistili, že jsme spokojeni úplně maximálně :-). Miki měl v 60. řadě volnou opravdu celou řadu všech 9 sedaček. Zato nějaký pán o pár řad před námi, kde seděla obsazená celá trojsedačka, se rozčiloval nad nedodržováním „social distancing“ a požadoval svého 1,5 metru :-). Letušky ho uklidnily, že po vzletu se to vyřeší a pak už o něm nevím, asi ho uklidily do zavazadlového prostoru :-).

Vzlétali jsme s asi 20minutovým zpožděním kvůli nějak zdržené nakládce zavazadel. Bohužel byla dost oblačnost, takže výhledy z okénka za moc nestály, ale mezi mraky jsme mohli – spíš vytušit, než pořádně zahlédnout – Londýn a Southhampton, přes vodu pak Dunkirk nebo Calais.

Brzy po vzletu jsme dostali ubrousky a lahev vody, časem pak i jídlo. Z „chicken or pasta“ jsem vybrala kuře, ale takovýhle prefabrikát jsem tedy dlouho nejedla. Salát i dezert byl spíš slabší průměr. Jak loni Air Tahiti Nui velmi (!) mile překvapily, tohle vlastně nepřekvapilo vůbec… Ke kuřeti s brambory a zeleninou byl ještě salát mango curry a jako dezert jablečný koláč.

Přes uličku jsem nafasovala alternativní spolucestující, která měla objednané vegetariánské jídlo a v podstatě celou dobu měla roušku pod bradou, vrcholem bylo její přetažení přes pusu a to jen když na ni významně hleděla letuška. Čekala bych, že sledování filmu v zábavním systému jí bude způsobovat nějakou špatnou auru :-), ale nikoli, visela na displeji celý let.

Poté, co jsem dopsala deník, jsem se zabalila do deky a rozhodla se plnohodnotně využít svou trojsedačku :-) Hezky jsem se na ni poskládala do polohy ležmo a asi na půl hodiny usnula. Paradoxně se mi ale vůbec spát nechtělo, takže jsem pak zkoukla filmy Yesterday, ten už jsem znala, tak to byla trochu sázka na jistotu, a také Running Against The Wind a It Chapter Two. Bohužel musím zkonstatovat, že kultovní To druhým dílem docela zazdili…

Miki během letu vyplnil celní prohlášení. Asi hodinu a půl před přistáním jsme dostali druhé jídlo. Tentokrát všichni stejné, tedy Panini Margherita. K tomu jako salát těstoviny a jako dezert mrkvový koláč.

Při příletu jsme si měli možnost z ptačí perspektivy prohlédnout skrz mraky Panamu. Viděli jsme ostrovy Bocas del Toro, některé z ostrůvků byly zastavěné do posledního metru. Viděli jsme meandry řeky Bayano a díky otočce nad Pacifikem, kterou jsme udělali před přistáním, jsme měli možnost vidět ostrov Taboga a měli jsme úžasný výhled na Panamský průplav i celé město. Super, už jsme viděli všechno a můžeme pokračovat dál :-).

Přistáli jsme s asi 20minutovým zpožděním a nějaké jsme ještě nabrali při výstupu ze zadní části letadla. Hned ve výstupním mostu nás sestřelilo příšerné vedro a vlhko. Tohle tedy bude výživné. Tím spíš, že roušky se tu nosí všude, i venku na ulicích.

Hned u výstupu z letadla nám kontrolovali pasy. Asi to měla být snaha nás roztřídit do front na imigrační, ale samozřejmě jsme byli poslání blbě a z první fronty jsme byli poslání jinam. Zase jsme si ale díky tomu trošku prošli letiště, zhodnotili jsme ho jako takovou špinavější Prahu :-).

Před imigračním bylo umístěných několik improvizovaných stolečků, kde nám zkontrolovali pasy, naskenovali QR kódy příjezdových formulářů, které jim v jejich čtečce krásně zezelenaly, což už jsme ale vyzkoušeli sami doma při zjišťování, co je v kódu zašifrováno, a zkontrolovali negativní COVID test. Tam se paní zasekla nejvíc, protože máme tři verze potvrzení téhož testu, na všech je totéž, ale pokaždé trochu jinak – něco je česky, něco anglicky, někde číslo pasu je, někde není... Paradoxně si vše potřebné vyčetla z české verze, v podstatě takové lékařské zprávy.

Pak následovalo klasické imigrační a klasické zmatky. Pas, číslo letu, jméno hotelu, vyfotit, naskenovat otisky. Všechno to trvalo a imigrační úřednici nebylo přes plexisklo rozumět. Pozitivem je snad jen skutečnost, že stejný problém řešili úplně všichni a pořvávali tam po sobě jak na tržišti.

Do třetice nás čekala ještě celní prohlídka, kde jen zkoukli naše vyplněné prohlášení, dotazem ověřili, že elektronika není nová, naskenovali zavazadla a byli jsme venku.

Měl tam na nás čekat odvoz z hotelu. Asi poprvé v životě. No, nebudu vás napínat něčím, co si bylo docela zjevné – nikdo tam nebyl. Chvilku jsme tam postávali, hledali, nakonec jsme skončili u klasických taxikářů, kde jeden zavolal přes WhatsApp do hotelu, předal nám recepční k telefonu, ale ta zas neuměla pořádně anglicky, takže se spojení nakonec záhadně přerušilo, recepční to podle všeho položila. Bože, to bude daň za ten střešní bazén :-).

S taxikářem jsme se nakonec dohodli na stejné ceně, jakou jsme měli platit za hotelový odvoz, ale ani tady není potřeba s odhalením zápletky čekat až na příjezd do hotelu, protože před hotelem byla samozřejmě cena o 5 USD vyšší než na letišti, takže 40 USD místo 35. Čekala jsem to, už když jsem ty taxikáře viděla na letišti, jak jsou jak kobylky, takže mě to ani nepřekvapilo a pořád je to o 10 USD levnější, než za kolik se mi dařilo najít jiné taxíky, takže jsme nad 5 USD mávli rukou, snad si je Héctor pořádně užije. Člověk si jen chtě nechtě uvědomí, jak krásné je cestování v zemích, kde domluvené platí a kde nemusíte být pořád ve střehu.

Trochu paradox je, že kdyby se býval choval korektně, mohl nás zítra vzít na Panama Viejo a ve středu zase zpátky na letiště. Jak se normálně taxíkům vyhýbáme jak čert kříži, po Ciudad de Panamá se turistům moc nedoporučuje pohybovat se samostatně, protože město je prošpikované chudinskými čtvrtěmi, které jsou hned v bezprostřední blízkosti památek. Usoudili jsme, že máme být rádi, že se nám podařilo vypadnout z Evropy a nebudeme to pokoušet, i když na všechna místa by se dalo dostat dopravou – metrem, autobusem… Pobyt v Panamě pokryjeme organizovanými výlety a zbytek případně taxíkem. Jen Héctor to nebude, seženeme někoho jiného.

Pro zajímavost – platba za taxíka v dolarech nebyla nijak atypická. Panama v podstatě nemá vlastní měnu vyjma nějakých mincí. Místní měna se nazývá panamská balboa (PAB) a dá se říct, že se nepoužívá. Zcela běžně se tu všechno platí v dolarech a americký dolar je uveden i jako oficiální měna… Trochu kuriozní je, že pokud by se panamská balboa použila, její kurz vůči dolaru je téměř 1:1, přesněji 1 USD se pohybuje okolo 0,99 PAB.

V hotelu o nás naštěstí aspoň věděli, takže si jen naskenovali pasy, podepsala jsem fakturu a zaplatila za 4 noci 147,43 USD (3209,09 CZK). Hotel má sice střešní bazén, což byl spolu s klimatizací a ledničkou jediný požadavek, ale jinak už má své nejlepší roky za sebou. Nadále u nás ale platí, že se do hotelu chodíme jen vyspat, takže už od pokoje očekáváme jen přítomnost postele a ideálně koupelny :-).

Na pokoj jsme odložili věci a vyrazili do nedalekého supermarketu Rey, který jsme trochu prochodili, a hlavně tam za 6,90 USD (150,20 CZK) nakoupili zásoby pití. Neb zítra přes den tady zemřu, je tu příšerné horko. A je paradox, že tu v tomhle doslova pekelném počasí lidi nosí roušky i venku na ulici a u nás je to problém i v klimatizovaných uzavřených prostorách.

Panama má už docela dlouho různé formy lockdownu, mimo jiného například něco jako noční zákaz vycházeni, který ale připadá na časy, kdy stejně venku nikdo normální není :-). Některé regiony ale třeba mají úplný zákaz vycházení. V neděli :-).

Po návratu na hotel jsme si dali sprchu, napsala jsem Tonymu, se kterým jedeme zítra na výlet, potvrdil mi čas vyzvednutí v hotelu, připravila jsem si věci a dopsala jsem si deník. Bylo krátce po 21:00 a i když už se mi pomalu začínalo chtít spát, rozum říkal ještě vydržet, jinak budeme tradičně strašit už od tří.

2021-08-15 - Panama, Miraflores a Ciudad de Panamá

Trochu jsem to podcenila, nebyla jsem vzhůru od tří, ale až od čtyř. Naštěstí to, kupodivu, nebyla žádná hrůza, odskočila jsem si na WC, zalezla zpátky do postele a ještě trochu spala. Definitivně jsem se vzbudila asi v 5:30 a už jsem neusnula, i když budík byl nařízený až na 6:45.

Asi v 6:00 jsem si vzala plavky a vyrazila do bazénu. Bohužel nikde nevisí cedule s provozní dobou, takže jsem docela očekávaně narazila na zamčenou mříž. Vrátila jsem se na pokoj, chvíli brouzdala po internetu a když se probudil definitivně i Miki, pustili jsme si Cimrmana a výstavbu Panamského průplavu.

Posnídali jsme makový závin, který Miki odtáhnul přes půlku světa, protože včera ráno v Praze na něj nebyla chuť a pak už na něj nedošlo. Po základní hygieně jsme se oblékli a připravili, nic moc nebylo potřeba.

V 7:30 nás na hotelové recepci vyzvednul Tony a zamířili jsme k Miraflores Locks. Cestou nám vyprávěl o Panamě a protože jsme měli čas, zajeli jsme do Ciudad del Saber, které je předměstím Ciudad de Panamá. Jde o ucelený areál, v podstatě celý je přestavěný ze starých armádních budov. Dnes je to luxusní bydlení v blízkosti hlavního města.

Cestou ke zdymadlům jsme přejížděli přes most jedno rameno něčeho, co by se snad dalo nazvat řekou. Poklidně si tam plaval krokodýl :-).

U zdymadel Miraflores jsme byli v podstatě první. Tony nás doprovodil k návštěvnickému centru, nahlásil naši rezervaci, počkal, až nám změří teplotu a koupíme si vstupenky – obě stály 20 USD (435,30 CZK), i když to je obvyklá částka jen za jednu osobu. Asi sleva kvůli COVIDovému omezení provozu nebo co... A pak nás svěřil do rukou místním zaměstnancům a sám se vrátil do auta.

Prošli jsme takovou improvizovanou bezpečnostní prohlídkou, u které nás začal fotit nějaký fotograf a pak s námi absolvoval celou prohlídku. Po kontrole vstupenek jsme dostali takové malé koláčky s logem Panamského průplavu a dozvěděli jsme se, že se dnes slaví 107. výročí otevření průplavu. Proto asi i ten doprovod fotografa.

Pak jsme ve skupině s dalšími 6 lidmi absolvovali prohlídku zdejšího návštěvnického centra, které je tvořené muzeem. Měli jsme s sebou průvodce, kteří se po patrech střídali, ale čas na prohlídku byl vždy vymezen v podstatě jen jejich výkladem. Na druhou stranu v muzeu nejsou žádné dobové artefakty, je tam v podstatě jen vysvětleno, co a jak bylo postaveno a jak to funguje.

Nejvíc mě asi zaujal takový improvizovaný řídící pult. Nacházely se tu obrazovky podobné těm z letišť s vyobrazenými přílety a odlety. Tady ale bylo těch informací mnohem víc a většinu jsem jich i přes největší snahu nedokázala rozklíčovat. Že něco z toho možná bude název lodě, parametry lodě, jméno kapitána nebo čas v plutí do zdymadla, jsem si jen domýšlela.

Zajímavé byly i obrazovky s aplikací oficiálního průplavového úřadu, která zobrazovala mapy s polohou lodí. Trochu kuriozní bylo, že to celé běží na Windows XP, jejichž podpora byla ukončena v roce 2014. Tak jen tiše doufám, že tohle je neoficiální verze pro turisty a že v reálu to v nějaké „řídící věži“ běží na něčem podporovaném :-).

Horní patro návštěvnické budovy tvoří vyhlídková terasa, ze které jsou výhledy na všechny možné části kanálu. Paradoxně ani na tomto otevřeném prostranství jsme se nemohli pohybovat samostatně, ale vždy jen celá skupina, samozřejmě ale v rámci skupiny s příslušným bezpečným odstupem, takže jsem si připadala jak šachová figurka, kterou posunují z jedné COVIDové značky označující místo, kde mám stát, na druhé.

Přímo pod vyhlídkovou terasou byl starý kanál, zatímco na obzoru jsme viděli kanál nový, který je větší. Během našeho pobytu na terase propluly novější částí kanálu dvě lodě. Jsou to ohromné kolosy, každý má na palubě i v podpalubí stovky přepravních kontejnerů. Překvapilo mě, jak pomalu lodě plují. Proplutí celého kanálu prý lodím trvá 8 až 12 hodin, vlakem se ta vzdálenost dá zdolat za hodinu.

Nakonec nás ještě chtěli fotit u slavobrány na oslavu výročí, tak jsme se v rámci možností vypařili :-). V dolní části budovy nás pak pustili ven na vyhlídkovou terasu ve vyvýšeném přízemí, odkud se dalo vystoupat ještě o patro výš, takže jsme nějaký čas strávili i tam. Při vstupu na terasu jsme dostali malé panamské vlaječky, které jsou pro nás super jako panamský suvenýr, takže návštěvu obchodu se suvenýry jsme pojali jen jako průzkumnou akci.

Tony na nás čekal v autě a v mezičase si asi pěkně zdřímnul. Po domluvě nás odvezl na úpatí kopce Ancón, odkud jsme pak sami pokračovali na jeho vrchol. Cesta byla pekelná, ačkoli bylo ještě dopoledne, i ve stínu bylo hrozné horko a vlhko. Naštěstí nám tu hrůzu zpříjemnili aspoň dva tukani, naši první! A taky další ptáci, motýli a konečně i výhledy na město.

Shora moc dobrý výhled nebyl ale to, co vidět bylo, bylo moc pěkné. Na jednu stranu bylo mezi stromy vidět historické centrum města Casco Viejo, trochu bokem pak na všechny panamské mrakodrapy. Na opačnou stranu pak byl výhled na Panamský kanál, zdymadla Miraflores a Pedro Miguel a také překladiště plné kontejnerů. Trochu jsme si vrcholek obešli, omrkli sochu panamské poetičky Amelie Denis de Icaza, chvíli pozorovali různá zvířata – ptáky, motýly, pavouky – a pak pospíchali zpátky. Domluvené vyzvednutí v 10:30 jsme nestihli, náhradu v 10:45 už ano.

Pokračovali jsme na Calzada de Amador (Amador Causeway), což je uměle vytvořená hráz se silnicí, která spojuje několik ostrovů vzdálených jen kus od pevniny. Je to vlastně taková dlouhá promenáda. Celou cestu byl v každém směru jeden pruh silnice uzavřený pro auta a Tony nám vysvětlil, že se to tak dělá každou neděli na podporu rekreační cyklistiky. Zní mi to jako super nápad.

Dojeli jsme po Calzada de Amador až na ostrov Flamenco. Tam jsme se trochu porozhlédli, udělali si fotky u nápisu Panamá a pomalu jsme pokračovali do historického centra města. Směrem tam i zpět jsme jeli okolo budovy Biomuseo, které se zaměřuje na přírodní historii Panamy. Jde o stavbu, slušně řečeno, divokou :-). Jejím architektem byl Frank Gehry, který byl jedním ze spoluautorů návrhu pražského Tančícího domu.

Tony nás vzal přes místní slum, takže jsme měli možnost vidět, jak se žije jen pár kroků od historické památky UNESCO. Že tudy pojedeme jsem věděla dopředu z internetových recenzí, které mi občas přišly trochu vyděšené, zároveň ale všichni Tonyho chválili. Abychom to uvedli na pravou míru – ono se do historického centra v podstatě jinak, než přes slum, dostat nedá.

Celá čtvrť Huerta Sandoval je typicky středoamericky barevná a je na ní vidět snaha zjednat tu nové pořádky. Ulice jsou ale spíš vylidněné, lidé jen posedávají na prazích svých domů, a zrakům skrytá zákoutí vypovídají o realitě. Volné zdi jsou výmluvně pomalované a kromě klasických dětských motivů (Mickey Mouse) se tvůrci nevyhýbali ani těm politickým, takže jedna celá budova nese poselství o americké invazi na Panamu, ke které došlo 20. prosince 1989 pod názvem Operace Just Cause. Tehdejší panamský diktátor byl sesazen, zvolen nový prezident a Američané se zase stáhli. Některým obyvatelům Panamy ale tehdejší události dodnes leží v žaludku, malba nevypadá jako 30 let stará. Někdo přes ni nastříkal nápis „ni olvido ni perdón“ – „nezapomenout neodpustit“…

Při příjezdu o historické čtvrtě Casco Viejo jsme se zastavili u Iglesia de San José. Interiér kostela je krásný, ale konala se tam nějaká uzavřená akce, podle cedule oslava 15. narozenin jisté Cristal Alexandry, takže jsme tam nakoukli jen od vchodu, i když nás Tony posílal dál.

Jen šikmo přes ulici se nachází Iglesia de la Companía de Jesús. To už je ale jen zřícenina kostela, který doplatil na rozsáhlý požár. Zřícenin jsme ostatně cestou potkali obrovské množství, ale vždy šlo o staré domy, převážně koloniální. Z řady z nich zůstaly zachované jen obvodové zdi, uvnitř nich se místo místností nachází slušně vzrostlé náletové dřeviny…

Autem jsme dojeli až na Plaza de Francia, kde je francouzská ambasáda. Tony nás tam vysadil, abychom si tenhle cíp města prošli. Sám jel mezitím zaparkovat. Omrkli jsme náměstí se sochou prvního kandidáta na panamského prezidenta Pabla Arosemeny, památník Panamského kanálu (Monumento al Canal de Panamá) a užili jsme si výhledy z vyvýšené promenády Paseo de Las Bóvedas.

Když jsme se zase sešli, vyrazili jsme pěšky na procházku městem. Vzali jsme to postupně okolo nejvýznamnějších památek. První zastávka byla zřícenina kláštera – Convento de Santo Domingo. I on padl za oběť požárům, rovnou dvěma. Zachované zůstaly jen obvodové zdi, některé klenby a dá se říct, že i oblouk Arco Chato, který napomáhal akustice chóru. Po zemětřesení roku 2003 se sice zřítil, ale údajně byl znovu postaven z původního materiálu.

U stánku se suvenýry nám Tony ukázal několik tradičních panamských předmětů. Samozřejmě ručně vyráběných. Ceny byly v dolarech, přičemž částka odpovídá počtu hodin strávených výrobou. Snadné počty – dolar za hodinu… Ve světle těchto skutečností jsou všechny ceny pro turisty z úplně jiného světa.

Okolo národního divadla (Teatro Nacional), Iglesia San Francisco de Asís, který stojí na náměstí Plaza Simón Bolívar, a Palacio Bolívar (Ministerio de Relaciones Exteriores, Ministerstvo zahraničních věcí) jsme úzkými uličkami pokračovali k prezidentskému paláci (, Palacio de Las Garzas). Ten stojí na nejsevernějším okraji města v zapadlé uličce. Kvůli střeženému prostoru v jeho okolí se do jeho blízkosti vůbec nedá dostat. Už při pohledu z větší vzdálenosti je to ale v porovnání s jinými zdejšími stavbami jen chudý příbuzný.

Poslední zastávkou byla Catedral Basílica Metropolitana Santa María La Antigua na náměstí Plaza De La Independencia. Tony nám tam zase nechal čas na prohlídku katedrály a vyrazil pro auto. U vstupu nám zkontrolovali teplotu a vydezinfikovali ruce a pak už jsme si mohli interiér katedrály sami prohlédnout. Je jednoduchý, málo zdobený, přesto katedrála působí honosně. Na druhou stranu mě mírně vztekala nesymetričnost exteriéru i interiéru. Katedrála má dvě hlavní věže, které na první pohled vypadají stejně, ale nejsou. Takže jsem tam stála s hlavou zvrácenou vzad a hledala rozdíly… Obdobně v interiéru, kde byla mozaiková černo-bílá dlažba. Dlaždice se střídaly pravidelně, ještě že tak, ale vzor zřejmě nebyl vycentrovaný ke středu hlavní lodě nebo lavice nebyly postavené symetricky, nicméně výsledkem bylo, že hlavní katedrální ulička neměla tu dlažbu vycentrovanou. Z toho mi málem prdla cévka :-). Venku jsem ale objevila ještě jeden zajímavý detail – perleťovými škeblemi vykládanou střechu a fasádu v horní části věží.

Na náměstí před katedrálou jsem objevila sochu zakladatele republiky a prvního panamského prezidenta Manuela Amadora Guerrera.

Nakonec nám dal Tony na výběr, jestli chceme jít společně na oběd nebo odvézt do hotelu. Tak jsme se mu svěřili s naším plánem navštívit odpoledne Panamá Viejo a jestli nás nechce za úplatu doprovodit. Omluvil se kvůli dětem, ale nabídl, že nás tam aspoň odveze, a dal nám pár dobrých rad. Jako že nemáme pak nikam v okolí chodit, ale rovnou u vstupu si chytit taxíka zpátky do centra, protože celá památka je obehnaná slumem. O tom jsme věděli už předem, ale jelikož jde o památku zapsanou na seznam UNESCO, nechtěli jsme si ji nechat utéct.

U Panamá Viejo jsme dali Tonymu 20 USD jako spropitné a taky za odvoz. A u pokladny jsme se pak rovnou dozvěděli, že prý dnes je vstupné zdarma a pokud chceme, můžeme si jen zaplatit 1 USD za odvoz autobusem. Takže jsme rovnou ušetřili sympatických 30 USD. To potěší :-).

Na druhou stranu ale daní za odpuštění vstupného bylo množství lidí. V následujících dvou a půl hodinách jsme si to tam nějak prochodili, na hlavní atrakci, věž, která je pozůstatkem katedrály, jsme si dokonce vystáli frontu. Úcta k památce a historii veškerá žádná, lidi lezli po zdech jak opice. Naštěstí v okrajových částech celého areálu nebyla ani noha, tam jsem svůj vztek uklidnila procházku si užila.

Druhá fronta nás čekala na jídlo, kde se Mikimu s pomocí asi 3 španělských slovíček podařilo za 6 USD koupit jídlo – pět kusů kuřete, nějakou smaženou placku a něco jako batáty. Bylo to překvapivě moc dobré, porce kupodivu pro nás oba dostačující, a i cena dost vstřícná.

Nakonec nás čekala třetí fronta – do muzea. Dovnitř totiž pouštěli po menších skupinkách. Domorodci ale muzeem proběhli, jak kdyby měli omezený čas na jeho návštěvu, takže fronta docela postupovala. My ho tedy prolezli dokonale. I když je docela malé, strávili jsme tam přes půl hodiny. A z muzea už jsme zamířili mírnou oklikou k východu.

Před areálem jsme chvíli přemýšleli, kam se nejlépe postavit, přešli jsme na opačnou stranu ulice, že je to ve směru do centra, ale pak jsme si vzpomněli na Tonyho, který nám říkal, ať nikam nechodíme. Tak jsme se vrátili zpátky před vstup a nakonec přímo tam zastavili první taxík, který byl prázdný. K hotelu byl ochoten nás odvézt za 5 USD, to jsme vzali.

Cesta do hotelu utekla rychle a následné převlečení do plavek taky. Zamířili jsme ke střešnímu bazénu, ze kterého si domorodci udělali takový improvizovaný bar. Bazén byl na ochlazení akorát, jen domorodci mi lezli krkem a záhy nás také oslovil nějaký Jihoafričan, který měl dost podivné názory na svět, všechno mu přišlo zvláštní, všemu se divil…

Když mi začala být zima, vylezla jsem ven a poté, co jsem udělala několik fotek a trochu oschla, jsem se vydala na pokoj. Miki v bazénu s tím exotem zůstal, moc nechápu, o čem a proč si povídali... Já si mezitím na pokoji dala sprchu a když konečně přišel i Miki, vyrazili jsme do supermarketu Rey.

Koupili jsme tam hlavně spoustu pití a taky pár sladkostí a něco málo k večeři. Po pozdně odpoledním jídle jsme totiž vůbec neměli hlad, takže z plánované večeře v nějaké blízké restauraci sešlo. Celý nákup stál 22,66 USD (488,47 CZK).

Na hotelu jsme snědli takovou obdobu hamburgeru plněného rybím salátem, plněné taštičky empanada a duhový dort. Doplnili jsme tekutiny, já dopsala deník a Miki mezitím mockrát usnul. Zkoušela jsem ho budit, jinak se zase ráno vzbudí brzy a bude tu strašit. Já jsem šla spát něco po 21:00, Miki už tou dobou v podstatě spal.

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-08-16 - Panama, Agua Clara, San Lorenzo, Gatún, Colón, Portobelo

Budík jsem dnes měla na 6:10 a bylo to tak akorát, protože jsem potřebovala ještě rozvěsit věci na sušení. Na 7:00 jsme šli na recepci, kde už na nás čekal náš řidič Edgar a průvodce Armando. Zase jsme jeli sami dva.

Kousek za městem jsme uvízli v dopravní zácpě, která byla způsobena objížďkou asfaltového úseku a taky dopravní nehodou, kterou v místě uzavírky způsobil řidič nějakého mikrobusu, který zřejmě přehlédl zábrany a naboural do jednoho betonového bloku.

K dálnici jsme pak jeli kus cesty po takové obdobě okresní silnice, která nás provedla zdejšími přírodními rezervacemi a po okraji národních parků Camino de Cruces a Soberanía. Bohužel, zvířata jsme neviděli žádná, ale příroda tam byla krásná. Pak už jsme najeli na dálnici a po ní pokračovali až k městu Colón.

Cestou ke zdymadlům jsme si udělali malou zastávku v místě, odkud bylo vidět na zdymadla i nedaleký most Puente Atlántico. Když jsme popojeli na parkoviště ke zdymadlům Agua Clara, zjistili jsme, že mají zavřeno. I když průvodce se snažil situaci vyřešit a nějak se s nimi domluvit, ke zdymadlům nás nepustili. Jak jsme zjistili, v pondělí mají oficiálně zavřeno – a to by snad cestovka pořádající výlet i průvodce měli vědět, ne…? Navíc i v ostatní dny je nutná nějaká předchozí rezervace, kterou ale pořádající cestovka neudělala.

Byli jsme z toho dost otrávení, ale co se dalo dělat. Aspoň jsme se šli podívat do přilehlého pralesa, kde jsme poprvé pořádně viděli krásné velké modré motýly a také našeho už třetího tukana. Bylo na něj hezky vidět a docela dlouho posedával na větvi, ale byl docela daleko. Takže jsme si ho spíš prohlíželi, než fotili.

U zdymadel jsme si pak ještě prohlédli vystavený starý nákladní vagón, který sem byl dovezen během francouzského období výstavby kanálu. U auta jsme dostali vychlazenou vodu a zamířili dál.

Od zdymadel jsme jeli k obrovskému mostu Puente Atlántico, přes který jsme přejeli na druhý břeh a po maličkých silničkách, očividně teprve nedávno zpevněných, protože v jednom místě asfaltování teprve probíhalo, jsme pokračovali k pevnosti San. Lorenzo. Cestou jsme projeli Fuerte Sherman, což je bývalá základna americké armády.

U pevnosti byli přesně 2 turisté, zřejmě Američani, se svým průvodcem. U vstupu nám změřili teplotu, vydezinfikovali ruce a pustili asi šestiminutový film o historii pevnosti. Pak jsme si pevnost v doprovodu průvodce prošli. Celá je v rekonstrukci, různá místa jsou pod lešením a dokonce plachtou, na některá místa se ani nedalo jít. Chvílemi mi přišlo, že spíš tu pevnost znovu staví, než rekonstruují :-). Víc než samotnou pevnost jsme si tedy užili výhled na řeku Chagres a taky Atlantik, do kterého se tu řeka vlévá.

Pozornost jsme věnovali i seznamování s místní florou a faunou. Viděli jsme ovocný strom Mombín žlutý (Spondias mombin), prý se mu občas říká prasečí švestka :-), ze zvířat velké mravence, různé ptáky, třeba kondory havranovité, a taky obrovské vosí hnízdo.

Průvodce s řidičem asi celou dobu přemýšleli, jak využít zbytek dne. Řidiče napadlo, že bychom mohli jet do městečka Portobelo, kde jsou další 2 španělské pevnosti, a i samotné městečko má koloniální architekturu a je moc hezké. Původně jsem do něj chtěla jet, ale bohužel řada výletů byla zrušená a asi nikdo nenabízel kombinaci zdymadel Agua Clara a právě Portobela.

Chlapi se fakt snažili, abychom si ten den užili, i přes ta zavřená zdymadla. Cestou z pevnosti nám tedy zastavili ve Fuerte Sherman, kde jsme, možná ne úplně legálně, došli mezi zchátralými stavbami na pobřeží. Bylo u něj několik částečně potopených lodí, které nás zaujaly. Stejně jako zdejší pláž – zřejmě Playita en Aeronaval San Cristobal –, která byla opravdu krásná. Škoda, že Panamci nechali areál po odchodu Američanů zchátrat, podle mého by jim turisti za tuhle pláž líbali ruce…

Pak jsme jeli znovu ke zdymadlům, tentokrát ale z jejich druhé strany, tedy ke zdymadlům Gatún. Na zdymadla bylo obstojně vidět aspoň z veřejně přístupné silnice a taky za vyhlídky u silnice, kde nám řidič na chvíli zastavil. Cestou jsme taky viděli našeho prvního lenochoda – placatého na silnici :-(.

A nakonec jsme cestou zpět zastavili uprostřed mostu Puente Atlántico. Vystoupit jsme sice nemohli, protože tam zrovna probíhala nějaká údržba, takže na zdymadla přes zábradlí nebylo moc dobře vidět, ale i tak to bylo zajímavé.

Přes město Colón jsme tedy zamířili do Portobela, které je vzdálené asi 35 kilometrů. Colón patří mezi města, kde rozhodně není bezpečno, ale z auta to tak strašně nevypadalo. Průvodce nám dokonce říkal, že z Colónu pochází a nelíčil ho nijak dramaticky. Naopak se naoko „rozčiloval“, že co v Colónu v jeho mládí stálo 30 centů, stálo pak po jeho příchodu do Panamá klidně 2 dolary.

Cestou jsme se zastavili na oběd v malé místní restauraci Los Cañones. Zase nám u vstupu změřili teplotu a vydezinfikovali ruce. Průvodce jsme poprosili o objednání něčeho místního, lhostejno co to bude :-). Vypadal docela potěšeně a objednal nám rybu, každému jinou. Bohužel nevím, co byla zač ta moje, ale Miki měl chňapala červeného. U nás by to byla „okrasná“ ryba do akvária nebo jezírka… K tomu jsme měli rýži s kokosovým mlékem a také smažené placky z plantainů, takzvaných zeleninových banánů.

Při čekání na jídlo jsme si trochu prošli přilehlou zahradu. Viděli jsme nějakou ještěrku, na pláži kraby, ve vodě nějakého úhoře či co to bylo. U cestičky pak krokodýla. Ten byl, naštěstí, jen dřevěný… :-)

Oběd jsme měli v ceně výletu, takže placení jsme neřešili. Pak jsme popojeli kousek do městečka Portobelo, kde jsme si prošli pozůstatky zdejší pevnosti Santiago. Zrovna se tam připravovala nějaká akce, byla tam postavená improvizovaná šibenice a vlivem toho tam všude byla spousta různých beden a vlastně i lidí…

Z pevnosti jsme pěšky došli do centra městečka. Ulice je lemovaná pestrobarevnými koloniálními domky, v parku jsou barevné lavičky… Prostě – bílá není barva :-). Objevili jsme sochu portorikánského hudebního skladatele Ismaela Rivery, který tu dlouho pobýval jako poutník Černého Krista a dokonce na toto téma napsal píseň El Nazareno.

Na náměstí v centru zrovna z bílých laviček dělali pestrobarevné :-). My přes náměstí zamířili k druhé portobelské pevnosti San Jerónimo. Ze všech tří navštívených pevností byla nejlepší – ani v rekonstrukci, ani se spoustou lidí. Ve skutečnosti tu nebyla ani noha, mimo těch našich :-). Podél obranné zdi byla naaranžovaná děla a z ostrohu byl pěkný výhled na zátoku. Ta byla doslova plná vraků lodí, napočítala jsem jich 7 a to byly jen ty, které byly z daného místa vidět.

Za zmínku asi stojí, že všechny navštívené pevnosti jsou jakožto obranný systém karibské strany Panamy od roku 1980 pod označením „Portobelo-San Lorenzo“ zapsány na seznam světového dědictví UNESCO. Od roku 2012 jsou ale zapsány na seznamu památek „v nebezpečí“ – údajně kvůli nekontrolovatelnému rozvoji měst, nedostatku údržby a z environmentálních důvodů. A je pravda, že třeba zrovna k téhle pevnosti zvenku domky místních opravdu těsně přiléhají…

Procházku jsme zakončili v místním Iglesia de San Felipe, tedy kostelu sv. Filipa. Nachází se zde dřevěná socha Cristo Negro – černého Krista. Průvodce nám tvrdil, že socha Krista se dívá na návštěvníka, ať se nachází v jakékoli části kostela. Tenhle trik už jsem zažila :-) a bohužel, tady opravdu nefungoval…

Před kostelem jsme obdivovali dva zaparkované El Diablo Rojo. Jsou to místní autobusy, většinou vyřazené ty známé americké žluté školní. Jsou často bláznivě pomalované a řidičův průhled se scvrknul na úzkou škvíru v čelním skle. El Diablo Rojo – Rudý ďábel…

Sotva jsme zapadli do auta, začalo pršet. Brzy pršelo opravdu vydatně a déšť ustal asi až v půlce cesty. Zpět do Panamá jsme jeli po dálnici, takže cesta rychleji utekla, je to asi 80 kilometrů. Jen v Panamá jsme zase skončili v dopravní zácpě, ale nebyla to žádná hrůza, pořád jsme byli tak nějak v pohybu.

Před hotelem jsme každému z našeho doprovodu dali 20 USD. Za snahu si to chlapi rozhodně zasloužili, i když tedy v žádném případě nejsem příznivcem dávání spropitného za služby, za které už zákazník zaplatil. Natož v takovéhle výši, což je „zvyk“, který tu vybudovali Američani a místní si na to rychle a samozřejmě i rádi zvykli.

Po příchodu na pokoj jsme si vzali plavky a rovnou se přesunuli do bazénu, kde dneska nikdo nebyl. Kvůli dešti se ale ochladilo a voda v bazénu taky nemá teplotu kávy, takže mi docela brzo začala být zima a vrátili jsme se na pokoj.

Po sprše jsem vyplnila příjezdové formuláře do Kostariky a dopsala deník za dnešní den. Nakonec jsem připravila všechny věci, které budeme potřebovat na zítřejší výlet.

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-08-17 - Panama, San Blas

V noci někdo dělal v hotelu hrozný kravál, přestali asi ve 2:00. A my měli budíka už na 4:30… To ranní nutkání probudit v tu nekřesťanskou hodinu celý hotel, to vám povím, bylo fakt velké…

Po hygieně jsme se namazali opalovacím mlékem, oblékli plavky a připravili posledních pár věcí. Na WhatsApp jsem našla zprávu z pozdního večera, kde mi psal náš dnešní řidič, že přijede v 5:20, tak jsme museli ráno trochu pohnout, počítali jsme s odjezdem v 5:30. A s Tonym jsem se přes Whats App domluvila na zítřejším odvozu na letiště.

Řidič dorazil v podstatě na čas. Anglicky uměl jen základy, ale úplně to stačilo. Ještě jsme v jednom hotelu vyzvedli třetí do party, Španělku Annu. Ta mluvila plynule anglicky, takže nám povyprávěla spoustu věcí, a nakonec nám taky trochu dělala trochu tlumočníka. Dopravu okomentovala jako že je „like a videogame“ (jako videohra). Jsem přesvědčená, že mluvila o kostarické dopravě, Miki ale tvrdí, že o panamské. Ono je to ale asi jedno, předpokládám, že to bude dost podobné.

Mimo jiného se Anna hrozně divila, že jsme se předevčírem dostali na zdymadla Miraflores, že prý tam byla v pátek a bylo zavřeno. Tak nás možná ten včerejší nezdar v Colónu nemusí tolik mrzet…

Z Ciudad de Panamá jsme zamířili na východ směrem na město Chepo, kam vede kus dálnice. A vlastně je to úsek slavné Panamericany, která ale končí na jihovýchodě Panamy ve městečku Yaviza a dál do Kolumbie nepokračuje. Oficiální úsek Panamericany vede z amerického San Antonia do argentinského Buenos Aires a právě úsek mezi městečky Yaviza a kolumbijským Turbo je jediné přerušení na trase, takzvaný „Darian Gap“. Mimochodem – neoficiálně začíná Panamericana na Aljašce v Prudhoe Bay a končí na najjižnějším jihoamerickém cípu v městečku Ushuaia.

Cestou jsme se zastavili u supermarketu na nákup občerstvení a nápojů na celý den, neb v ceně výletu je jen oběd. Podle mého jde o úplně zbytečnou zastávku a čas jsme mohli využít jinak, vždyť snad jídlo a pití si mohli vzít všichni s sebou… My jsme to tak udělali, a tedy jsme nic koupit nepotřebovali. Ze zajímavosti jsme se šli podívat na sortiment. Ztratili jsme tím možná skoro půl hodiny, aspoň se ale pomalu začalo rozednívat.

Zanedlouho jsme navíc ještě stavěli v El Llano na benzínce na toaletu. Uvažovala jsem, jestli to není takhle naplánované, aby se druhá polovina cesty nejela za tmy. Čekal nás totiž, slovy řidiče, „mountain rollercoaster“, prostě „horská horská dráha“ :-). Úzká, zatočená a kopcovitá silnička přes pohoří. Často s výmoly, přes které řidič přes všechnu snahu musel jet krokem. Ale jinak v pohodě sjízdná i za tmy.

Počasí během cesty nebyla žádná sláva, po kopcích se válela nízká oblačnost, takže jsme dokonce velkou část cesty byli v mlze.

Na půli cesty byla pasová kontrola na vstupu na území Guna Yala. Můj pas, respektive razítka v něm, si zdejší pracovníci prohlíželi celou věčnost. Pak nás každého zkasírovali o 20 USD a měli jsme volnou cestu. Celé je to trochu fraška za účelem vytahat peníze z turistů. Počátkem 20. století se sice zdejší obyvatelé bouřili proti obsazování jejich půdy bílými osadníky a v roce 1925 dokonce vyhlásili nezávislost na Panamě, ale jejich povstání bylo potlačeno. Takže i když se zdejší uniformovaní pánové tváří, že přísně střeží nějaké hranice, oblast Guna Yala je pouze autonomní správní jednotka, a zmínění pánové si fakticky jen hrají na vojáčky…

Kromě pasu a peněz je v současné době potřeba ještě COVID test. Ještě z domova jsem se dotazovala, jaký test to má vlastně být, protože nikde nebyly uvedeny podrobné informace. Jenže v tu dobu ještě nikdo nic nevěděl, protože podle mých informací byly ostrovy turistům kvůli COVIDu nepřístupné a zpřístupnily se až 14. srpna, tedy v den, kdy jsme odlétali z ČR. Pro jistotu jsem se tedy rozhodla se vybavit, vzala jsem s sebou self-testy a taky potvrzení o testech, které jsme si nechávali dělat před odletem. A protože jsem nevěděla, jak to bude v Panamě s internetem a s komunikací s agenturou, udělala jsem z těch platných ještě kopie s upraveným datem odběru… Internet na hotelu byl a agentura komunikovala, ale informace o tom, co za test vlastně musíme před cestou podstoupit a jaké potvrzení poslat, se opakovaně měnily. A protože po nás chtěli poslat potvrzení v předstihu, tak já, poctivka, jsem nad tím celým nakonec mávla rukou a rozhodla se ušetřit nějakých 200 USD, které by nás testy v Panamě stály, a prostě jsem jim poslala ty z domova s upraveným datem… Asi nikoho nepřekvapí, že prošly bez problémů, i když termínově to bylo na hraně. A pak už je nikdo vidět nechtěl… COVIDová opatření pak stejně měli všichni celý den na háku…

Cestou jsme si udělali jednu zastávku a vyšplhali na vyhlídku, ze které byl pěkný pohled přes kopce na Atlantik, respektive Karibik, respektive záliv Guna Yala. Bohužel nám výhled maličko kazila přetrvávající oblačnost. Řidič nám nahoře udělal nějaké fotky, ale jakmile nás vyfotil naším foťákem, začal si nás fotit vlastním mobilem. Že by se třeba zeptal… A dalším bonusem téhle zastávky byl sestup zpět k silnici, který byl příšerně kluzký.

Těsně před příjezdem do přístavu jsme museli zaplatit další 2 USD na osobu. Čert ví za co, ale Anna tvrdila, že se tu platí za všechno. Nejdřív jsme odvezli nějaký náklad, který jsme měli v autě a pak jsme dojeli do přístavu, kde se jen potvrdilo, že Anna má pravdu. Za toalety tu chtěli 0,25 USD. Přesto ale Anna tvrdí, že je to ráj a už sem jede potřetí. Tak uvidíme…

Podle rozpisu agentury jsme měli do přístavu dorazit v 8:30, ale přijeli jsme až těsně před 9:00. Čekal tam na nás anglicky mluvící místní průvodce, ale ta jeho angličtina tedy buď nebyla žádná hitparáda nebo byl skoupý na slovo. Dalších asi 20 minut jsme čekali na další lidi. Čas jsem si trávila pozorováním domorodců, hlavně tradičních krojů zdejších žen.

Pak jsme konečně mohli nastoupit do lodi. Při nastupování Miki zaregistroval přítomnost čtyř dalších Čechů, zřejmě manželé s dcerou a synem. Kromě prohlášení pána na naši adresu: „Hele, krajani“ jsme si vyměnili jen frázi, že ještě prý Čechy ještě nepotkali, my odpověděli, že taky ne – aby ne, když jsme uplynulé dva dny strávili o samotě jen s našimi průvodci :-) –, a tím to skončilo.

Přístav jsme opustili v podstatě přesně v 9:20 a následovala přesně půlhodinová cesta na ostrov Yansailadup, na ostrově ho měli označení jako Yuni. Dorazili jsme tam v 10:00 a dostali asi 15 minut na převlečení do plavek, což v mém podání znamenalo sundat tričko a sukni, takže jsem čas strávila na houpačce a v hamace :-).

Když byli všichni připraveni, což místo 15 minut trvalo 25, popojeli jsme k nedaleké mělčině. Říkají tomu Natural Pool, protože je to mělčina, kde máte vodu ani ne do pasu. Dá se tu příjemně šnorchlovat a ve vodě bylo několik krásných velkých hvězdic. Měli jsme tam mít čas asi hodinu, ale tak dlouho tam nebylo moc co dělat, protože kromě hvězdic jsme viděli jen jednoho čtverzubce a pak různé menší ryby. Ale tu hodinku nám to nakonec skoro asi trvalo, jen tedy spíš i s cestou.

Šnorchlování v Natural Pool jsme završili výlezem do lodi, která neměla žebřík. Dostat se do lodi, která má boky ve výšce vašich prsou je poněkud… vtipné. Označila bych za malý zázrak, že jsem se tam dokázala vydrápat vlastními silami. Ego jásá, ostatní ženy tahali na palubu jak čerstvě vylovené ryby :-).

Vrátili jsme se zpět na ostrov, kde už na nás čekalo připravené jídlo – v našem případě ryba s rýží a zeleninou. K tomu jsme dostali každý malou lahev vody a ještě talíř melounu. Ryba byla dobrá, ale rozhodně ne lepší, než ta včerejší, nepřišla mi tak čerstvá. Však i Anna si už cestou stěžovala, že místo aby ráno vylovili z moře čerstvé ryby, tak jezdí do přístavu a tam je kupují od rybářů…

Po obědě měla být dle průvodce 20 minut „siesta“, která se protáhla na hodinu. Místo relaxu to byla spíš nuda a když jsme to přiznali průvodci, přišlo mu to vtipné. V tu chvíli už bylo víc než jasné, že rozhodně neabsolvujeme výlet, který jsme si zaplatili. Měli jsme totiž koupený výlet na tři různé ostrovy – Perro, kde je u pláže potopená vojenská bitevní loď, Yansailadup a Chichime, plus tedy zmiňovaný Natural Pool. Na ostrovech jsme měli strávit 5 hodin čistého času, k tomu psali 40 minut na Natural Pool a další čas na přesuny. S odjezdem z přístavu v 9:20 by to bývalo beztak vůbec nebylo realizovatelné.

Když všichni ukončili „siestu“, rozprostřeli jsme se do dvou lodí a přesunuli jsme se k nedalekému korálovému útesu. Pro někoho, kdo byl loni ve Francouzské Polynésii to byla, při vší úctě, naprostá nuda. Pár rybiček, kněžík, klipka. Nic moc dalšího, bohužel…

Po návratu na ostrov jsme se převlékli zpět do civilu a asi v 15:00 jsme vyrazili zpět na pevninu. Cestou jsme viděli spoustu úžasných „robinsonových“ ostrovů a zahlédli jsme delfíny, bohužel kapitánovi už se nepodařilo je znovu najít.

V přístavu na nás čekal řidič, od kterého jsme se dozvěděli, že Anna s námi nejede neb zůstává na ostrově přes noc. A tak jsme se na zpáteční cestu vydali jen ve třech. Počasí se vylepšilo, a ačkoli odpoledne dokonce sprchlo, cestou zpět už svítilo sluníčko, takže jsme si užívali výhledy.

Řidič Adrian nasbíral spoustu plusových bodů za lenochoda. Náš první, tentokrát už živý, lenochod!

Kousek před koncem „mountain rollercoasteru“ jsme zastavili na vyhlídce, ze které bylo poměrně hezky vidět Ciudad de Panamá. Vzdálené nějakých 60 kilometrů! Takže jsme asi měli docela štěstí na viditelnost. A u vyhlídky byl další tukan, jen darebák moc dlouho neposeděl…

Cesta z přístavu zpět do hlavního města nám i s těmi zastávkami trvala nějaké 3 hodiny. Na ubytování jsme tedy dorazili asi v 18:30, už bylo po západu slunce. Na pokoji jsem si dala sprchu a pustila se do přebalování kufrů, abychom ze dvou udělali jen jeden a platili zítra jen jedno odbavené zavazadlo. Když to KLM neumí zařídit jinak…

K večeři jsme dojedli co jsme našli, ať to zítra netáhneme s sebou, a taky jsem si pak samozřejmě dopsala deník.

Jak ten výlet shrnout… Že kdyby byl předem známý dnešní program výletu, vůbec bychom na výlet nejeli. Rozhodně ne za 328 USD, které jsme za nás dva zaplatili. Počítejte dalších 44 USD placených na místě a za obvyklé situace ještě cenu COVID testu, orientačně nějakých 200 USD. Ostatní s programem očividně problém neměli, takže možná výlet s tímhle programem měli koupený, těžko říct. Ze San Blas jsme toho neviděli tolik, kolik jsem očekávala. Na kráse tohoto souostroví to sice nic moc nemění, navštívený ostrov byl hezký a z lodi jsme viděli několik vyloženě úžasných, ale s článkem nazvaným „Nejhezčí ostrovy na světě: San Blas v Panamě“ zveřejněným na webu Cestujlevne souhlasit nemohu, byť věřím, že při bližším prozkoumání bych názor poupravila. Mimochodem – článek se ukázal být reklamou nějaké cestovky, takže… :-) Určitou nevýhodou pro nás byla také naše loňská dovolená ve Francouzské Polynésii. Protože té z mého pohledu San Blas sahá asi tak po ty pověstné kotníky…

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-08-18 - Panama a Kostarika, přelet

Budíka jsem měla na 6:20, protože Miki už na ten čas měl nějaký z dřívějška nastavený. Probudila jsem se ale asi o půl hodiny dřív, protože venku byla pořádná bouřka.

Postupně jsem tedy vše připravila, hlavně dobalila bábuškový kufr 2v1. Zbytek přišel do tašky, která bude příruční, což je asi poprvé, co s sebou potáhneme takhle velké příruční zavazadlo. Kufr jsme zabalili do folie a měli vše hotové asi půl hodiny před domluveným odvozem na letiště.

Tony mi chvilku předem psal, že nám posílá řidiče Benjamina, poslal fotku auta, řidiče, cenu za odvoz… Super servis, škoda, že to takhle nejde vždycky.

Po 8:00 jsme se přesunuli na recepci, řidič už tam čekal. Tak jsme jen vrátili klíč, ovladač ke klimatizaci i televizi a naložili jsme se do auta.

Kousek jsme projeli centrem a když řidič viděl Mikiho, jak se snaží vyfotit spirálový mrakodrap F&F Tower, u nájezdu na dálnici nám zastavil, abychom si mohli udělat pár fotek a vyfotil i nás spolu. Akorát bylo tak vlhko, že se okamžitě zamlžil objektiv, a z fotek bude stejně úplné prd. F&F Tower je 9. nejvyšší budovou v Panamě a 10. nejvyšší spirálový mrakodrap na světě. Drží rekord v „zatočenosti, kdy každé jeho patro je posunuté oproti tomu předchozímu o 5,943 stupně a aktuálně má také největší celkovou rotaci – 315°. V Saudské Arábii je ale ve výstavbě mrakodrap Diamond Tower, který F&F Tower překoná.

Cesta na letiště byla mnohem rychlejší, než jsem čekala. Vstupovali jsme tam asi v 8:40. Do odletu zabývaly 3 hodiny, tak jsme šli rovnou na odbavení. Bohužel se nám nepodařilo odbavit se online, navíc jsme museli dokoupit to jedno (!) odbavené zavazadlo, tak jsme si museli vystát dost dlouhou frontu, která vůbec nepostupovala. No bohužel, v dnešní do

Na přepážce chtěli pas a QR kód pro vstup do Kostariky. Za to odbavené zavazadlo, včetně nějakých daní nebo čeho, chtěli 32,10 USD. Na stovku nám 67 USD vrátili v pohodě, ale zbylé centy jsme dostali v panamských balboa. Vracet někomu na dolary v místní měně dvě hodiny před odletem považuji za takový zdvižený prostředníček… Navíc se všude v celé Panamě používají výhradně dolary a ani nevím, že bych kde viděla cenovku uvedenou právě v balboa, takže těžko říct, jaká je běžná možnost se té jejich místní měny zbavit.

Pak jsme dopili zbytky pití, odskočili si na WC a došli na pasovou kontrolu. Tam si nás sice odškrtli, že Panamu opouštíme, ale výstupní razítko do pasu nám nedali. Přitom je to jediný důkaz, že jsme zemi legálně opustili. Nechápu, proč je v tolika zemích světa problém prásknout do pasu dvě razítka…

Hned za imigračním následovala bezpečnostní kontrola. Zout boty, sundat roušky, proč…? I když jsem u sebe neměla vůbec nic, stejně jim to zase pípalo a následovala podrobnější kontrola. V batohu jsem navíc zapomněla starý zavírací nožík. Jediná jeho výhoda spočívala v tom, že ho Miki před cestou nabrousil, jinak si ani nevzpomínám, že bych ho kdy použila. Každopádně je to neúmyslné ověření, že nože do délky čepele 8 cm fakt neprojdou, jak se neustále někteří chytráci snaží tvrdit v internetových diskuzích.

Trochu jsme se pak prošli po letišti. Zaujala mě hlavně tabule s odlety, protože Panama je docela obstojný „hub“, zároveň se odtud ale létá do destinací, o kterých jeden občas ani neví, kde leží. To máte Bogotu, Guayaquil, Cancún, Punta Cana, Guatemala City, Quito, Cali, Caracas, Tegucigalpa, Managua, San Pedro Sula, Pereira, Ft. Lauderdale, Medellin, Porto Alegre, Belo Horizonte nebo Asuncion. Až na výjimky naprosto netuším ani směr, natož zemi :-).

Tahat tašku s věcmi byla otrava, tak jsme šli na gate, kde jsem si sedla a Miki šel na průzkum. Fungovala tam na 30 minut zdarma wifi, tak mi to čekání rychle uteklo.

Nástup do letadla dávkovali podle sektorů, ale lidi to docela ignorovali. Letadlo B737-800 netypické registrace HP-1848CMP. Letadlo bylo plné skoro do posledního místa. Startovali jsme s asi 10minutovým zpožděním, ale plánovaný přílet zůstal pořád nějakých 11:45.

Přiblížení na letiště v San José bylo přes úplné centrum města. Tady se s tím tedy nikdo nemaže… Navíc kapitán s námi pěkně třísknul o zem. V Evropě by letadlo po takovém přistání šlo na servis :-). Každopádně přistáli jsme opravdu na čas.

Výstup z letadla byl organizovaný po skupinách po řadách, to jsem nikdy nezažila. Po výstupu nás třídili do fronty na imigrační. Když jsme 15 minut po přistání opouštěli letadlo, nemohli jsme tušit, že na letišti strávíme další dvě hodiny ve frontě na imigrační. Myslela jsem si, že je to kvůli COVIDu, že budou chtít vidět originály dokumentů, které jsme přiložili při vyplňování příjezdového formuláře elektronicky, tedy hlavně doklad o očkování. Nic takového. Když jsme se po těch 2 hodinách konečně dostali k imigračnímu úředníkovi, ptal se nás, jak dlouho budeme v Kostarice, kam se chystáme nebo kde budeme bydlet. Byla by to standardní imigrační procedura, kdybychom bývali všechny tyto otázky nezodpověděli při vyplňování COVIDového příjezdového formuláře... Po jeho vyplnění se navíc vygeneruje QR kód, který si imigrační úředník hned na začátku naskenoval. Tak k čemu všemu celá ta zdlouhavá imigrační procedura? Pro kontrolu?

Kufr byl jeden z posledních, který tam ještě čekal na svého majitele. Hned u výdeje zavazadel u pásu číslo 2 měl být obchod mobilního operátora Kölbi, kde jsme si chtěli koupit SIM kartu, leč obchod byl zrušen. A když jsme vylezli ven, už tam na nás čekal chlápek z autopůjčovny, kterého jsme průběžně informovali o vývoji fronty na imigračním, takže nebyl ani prostor dojít si na odlety do banky, kde by měl být lepší kurz pro výměnu dolarů. Jak jsme se dozvěděli, i ta banka prý byla zrušena, navíc funguje jen pro odlety, ne v případě příletu.

Odvezl nás do autopůjčovny Mapache, kde nám nejdřív ukázal auto a prošel s námi nějaká poškození. Měl to dost na háku a drobné závady vůbec nezapisoval, že prý je neřeší. To bych chtěla vidět hlavně při vracení… :-/

Pak jsme se přesunuli do kanceláře, kde jsme vyřešili papíry. Zaplatila jsem 1.289,33 USD za půjčení a pojištění a dalších 500 USD zablokovali jako zálohu pro případ škod. Důvod depozitu je mi neznámý, protože lepší pojistku, než jsme zaplatili, už ani mít nelze. Bylo nám ale vysvětleno, že pojišťovna nám případnou škodu proplatí jen pokud dodáme všechny papíry a pokud bychom to neudělali, škoda by byla na vrub majitele auta, takže on se takhle chrání.

V autě jsme nechali věci, vzali jsme si nákupní tašky a došli do vedlejšího mallu. Tam Miki v pobočce Kölbi pořídil za 6.000 CRC (211,63 CZK) SIM kartu a v bance jsme vybrali z bankomatu 10 lenochodů :-). Tedy 100.000 CRC – kostarických colónů. Odpovídá to 3.529,19 CZK

Pak jsme pěšky pokračovali do kilometr vzdáleného Walmartu, kde jsme nakoupili nějaké pití a jídlo. Nákup nám dost trval, neb Miki tradičně sháněl věci, které chtěl ochutnat, pro což se snažím mít normálně pochopení, a i když ráda ochutnávám lokální věci, nakupování a hlavně hledání konkrétního produktu v obchodech mě dost nudí a trpělivost mi rychle dochází. Tentokrát jsme navíc byli dost na štíru s časem, tak bych bývala radši takový detailní nákup nechala na později. Nákup nakonec stál 25.775 CRC (909,41 CZK).

Já jsem pak počkala před Walmartem a Miki se vrátil pro auto s věcmi a dojel k Walmartu. Bylo to bezpečnostní opatření, abychom u obchodu nenechávali auto s věcmi, protože kufr samozřejmě nemá dekl.

Během čekání mě tam anglicky oslovil nějaký chlápek v doprovodu manželky a dcery. Jak jsem střežila svůj nákup :-) a další věci, vůbec jsem nezaznamenala, že se mě na něco ptá, takže jsem automaticky odpověděla, že nevím. Vzápětí mi sice došlo, že se ptá, kde je vchod, ale už jsem to dál neřešila. Korunu tomu nasadila jeho dcera, která se ho česky zeptala: „Tati, co říkala?“

Naložili jsme se do auta a vyrazili směr La Fortuna. Na výjezdu ze San José byla zácpa, takže jsme se docela vlekli. A za San Ramónem jsme poslechli navigaci, která, jak se později ukázalo, nás směrovala na uzavřenou, zřejmě budoucí, dálnici. Takže se nám záhy dojezdový čas prodloužil o hodinu. Dost dlouho jsem se pak snažila se dostat na internet, abych napsala na ubytování, že se zdržíme, ale trvalo mi to určitě půl hodiny, protože většinu cesty nebyl signál a když už, tak než se to poslalo, zase bylo po signálu.

Cestou navíc začalo silně pršet, přihnala se bouřka. Do La Fortuny k ubytování jsme nakonec dorazili asi v 19:15. Na recepci nikdo nebyl, takže jsme museli zavolat na uvedené telefonní číslo, ale paní přišla obratem. Miki v autě (asi) usnul, takže jsem s ní check-in vyřešila já. Za pokoj na 2 noci jsem zaplatila 50,85 USD (1108,32 CZK). To je trochu jiný rozpočet, než co jsme měli v té cenové nabídce z Čambi Tour. A pokoj je to podle mého luxusní – pěkný, čistý, s vlastní koupelnou, čisté povlečení i ručníky, klimatizace, venku je společná kuchyně, lednička, ledovač…

Odnosili jsme věci z auta, já přeházela věci mezi kufry, takže už každý máme zase zpátky svůj kufr. Pak jsem si připravila věci na zítřek, zarezervovala vstup na Mistico Arenal Hanging Bridges (54,08 USD, 1.179,34 CZK) a dopsala jsem si deník. Spát jsem šla asi ve 21:30.

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-08-19 - Kostarika, NP Volcán Arenal

Budíka jsme měli na 6:00, ale nějaký kohout mě probudil asi o půl hodiny dřív. Tak jsem po obvyklých ranních přípravách potvrdila příjezd na další ubytování a v 6:30 jsme vyrazili.

Naše první cesta vedla na Arenal Volcano Lookout, což ale bohužel není klasická vyhlídka, ale nějaký soukromý prostor za závorou. Nikdo tam nikde nebyl, tak jsme zaparkovali a závoru obešli. V kotvící lodi jsme nakonec někoho objevili, ale vůbec si nás nevšímal, takže jsme si užili výhledů na Arenal a udělali pár fotek. Sice to bylo proti rannímu slunci, ale bylo dost velké riziko, že se bude zhoršovat počasí a sopka skončí v mracích. Ostatně – první mraky už se okolo vrcholku honily…

Pak jsme se pomalu přesunuli k Mistico Arenal Hanging Bridges. U závory nám změřili teplotu a pustili nás na parkoviště. Prozkoumali jsme výhledy, z parkoviště totiž bylo na sopku Arenal taky moc hezky vidět.

Než jsme byli vpuštěni k pokladnám, museli jsme si umýt ruce. Aspoň že nás tu nenutí používat všude dezinfekci, ale zatím všude mají umyvadla s vodou, mýdlem a papírovými utěrkami. U pokladny jsme zjistili, že mojí pozdní včerejší rezervaci nemají v systému. Opisují to totiž do Google Docs ručně, propána… Takže chlápkovi trvalo, než tu naši rezervaci našel a než to zaznamenal do oficiálního dokumentu. Jen jsme se dozvěděli, že zaplacených 54,08 USD (1179,34 CZK) je jen za vstup bez průvodce. Trochu jsem to čekala, protože ten rezervační systém byl na mobilu docela nepřehledný, ale při té částce jsem tak trochu doufala, že to není jen cena vstupného…

Absolvování celé trasy o délce cca 3,2 km nám zabralo něco přes 2 hodiny. Užívali jsme si výhledů a hledali zvířata. Bohužel, lenochoda ani tukana jsme neviděli žádného. Jen pár ne moc zajímavých ptáků, spoustu ještěrek a motýlů. A také spoustu zajímavých rostlin.

Ze zavěšených mostů byl ale celkově moc krásný výhled na prales, ten mi tu absenci zvířat docela vynahradil. Z některých měl být výhled i na Arenal, který byl ale tou dobou už v mracích. Mosty měly navíc slušnou délku i výšku, takže věřím, že pro někoho to může být i dost adrenalinový zážitek. Ten první byl takový maličký, 8 m dlouhý, 3,5 m vysoký, ale postupně „přituhovalo“ – 20/8 m, 18/10 m až na 75/45 m. Některé další mosty byly maličké (5/1 m), jiné zase docela majestátní (53/21 m nebo 92/45 m). Pro ty, kterým se dělají závratě, je vlastně pozitivní zprávou, že se délky a výšky mostů střídají, takže po tom nejdelším hned následuje malý 10/3 m, pak zas velký 87/28 m, malý 15/14 m, velký 48/24 m, malý 17/8 m, menší 11/8 m a nejmenší 8/1,5 m.

Nedaleko konce návštěvního okruhu jsme si také odskočili k místnímu vodopádu. Ten byl zajímavý tím, že se stáčel v úhlu 45°, ale výškou ani průtokem nezaujal.

Naše další cesta už vedla rovnou do národního parku do oblasti Arenal 1968. Jde o lokalitu, kde začíná turistická stezka k lávovému poli z roku 1968, které vzniklo v daném roce. Při výbuchu sopky tehdy zahynulo 78 lidí. Vstupné do oblasti stojí krvavých 18 USD na osobu.

Prošli jsme si obě zdejší stezky. Podle správce/prodejce vstupenek je celý okruh dlouhý 6 km, ale mapy.cz tvrdí, že 4,7, přičemž tuto hodnotu mají i na informační mapě u vstupu, ale na tabuli mají těch 6 km. A taky tam mají obrovský plastický model sopky a jejího okolí, ve které mají obě stezky zakreslené.

Podle cedulí nám to mělo trvat 2,5 hodiny, ale zvládli jsme to asi za 2 hodiny. A to jsme dlouho sledovali různé ptáky, ještěrky, viděli jsme i nějakou veverku. Cestou jsme si užívali výhledy na Arenal, protože oblačnost se občas roztrhala a sopka byla vidět v podstatě celá. Na vyhlídce jsme trošku posvačili.

Z vyhlídky už jsme pokračovali po druhé části okruhu a zamířili k jezeru Los Patos, které při erupci v roce 1968 vzniklo. Ačkoli jsme ho celé obešli, skoro na něj přes hustý porost nebylo vidět.

Když jsme se vraceli na parkoviště, už docela dost hřmělo a v dálce byl vidět silný déšť. Ještě jsme se stihli zastavit na vyhlídce u malého rybníčku, v jehož neklidné hladině se zrcadlil Arenal, toho času zrovna skoro bez mraků. K autu jsme to stihli přesně, pršet začalo v podstatě ve chvíli, kdy jsme parkoviště opustili.

Ve skutečnosti šlo o pořádný „slejvák“. Projeli jsme si aspoň další část národního parku, ale déšť byl tak silný, že už se nedalo provozovat nic zajímavého. I viditelnost z auta byla na prd, takže jsme radši ani neodbočili na nezpevněnou silnici další částí parku. Nakonec jsme to tedy otočili a dojeli do La Fortuny, kde nás zaujala restaurace La Típica nabídkou tradičních kostarických jídel. Měli casado, já si dala kuřecí, Miki rybí. Jde o mix různých jídel – masa, rýže, zeleniny, fazolí, plantainu a nějaké směsi. K pití jsme měli čerstvý melounový džus s mlékem. Celé to stálo 11.650 CRC, se spropitným pak 12.000 CRC (423,50 CZK).

Po jídle jsme se vrátili na ubytování, abychom tam nechali všechny nepodstatné věci. Vzali jsme si jen plavky, boty do vody, koupací trička, já sukni. K tomu outdoorový foťák, platební kartu, nějaké dolary, pasy, řidičák a do igelitky jsme přibalili pantofle a osušku.

Sedli jsme do auta a dojeli na Catarata Río Fortuna, tedy k místnímu slavnému vodopádu. Dorazili jsme tam hodinu před zavíračkou a zaplatili každý 18 USD, dohromady 36 USD (784,80 CZK). Ty ceny jsou tu fakt příšerné…

Vodopád jsme nejprve obhlédli z vyhlídky a pak jsme k němu sešli po schodech a chodníčkách. Z vyhlídkové plošiny pod vodopádem byl úžasný výhled, ta masa vody byla obrovská a barva jezírka fascinující. Když jsme se dost vynadívali, zkusili jsme teplotu vody – fuj, ledová! Přesunuli jsme s tedy trochu stranou k řece, která odvádí od vodopádu vodu dál, pod menšími peřejemi je další laguna s tyrkysovou vodou.

Miki mi tam nejdřív udělal pár fotek, ale nakonec jsem sundala sukni a koupací tričko a do laguny vlezla. Přece se nevzdám, když jsem za ten vstup zaplatila tolik peněz :-). No a když už jsem byla mokrá, tak jsem se vrátila pod vodopád a svých 10 temp jsem si odplavala i tam. Jak jsem byla mokrá, voda už mi tak strašně studená nepřišla. Jen byly v laguně od dopadající vody dost silné vlny a koupat, natož plavat, se v tom stejně nedalo, takže to nakonec bylo jen takové symbolické.

Vyšlo to akorát. Když zbývalo asi 20 minut do zavírací doby parku, vyrazili jsme po schodech vzhůru. Trochu mi to připomínalo závěrečný výstup v soutěži Po stopách Xapatanu – znáte? Ale bylo chladno a nikde nikdo nebyl, takže výstup pěkně ubýval a nahoře jsme byli dost brzy na to, abychom se podívali na Orchidejovou stezku a znovu mrkli na vodopád z vyhlídky.

Nakonec jsme popojeli k Baldi Hot Springs. U vstupu jsme zaplatili 74 USD za dva vstupy a dalších 7 USD za pronájem uzamykatelné skříňky, takže 1.765,820 CZK. Nechali jsme si jen klíček od skříňky, foťák a pantofle. Ve zdejších termálních bazénech jsme v pohodě strávili nějaké 2 hodiny a dost jsme si to užili. Sjeli jsme si jeden tobogán, viděli kolibříka… Bazénů je zde celá řada, jsou různě tvarované, některé mají pod vodou lavičky nebo zaintegrovaný třeba bar. Víceméně platilo, že čím výš bazén je, tím teplejší voda v něm je. Ten úplně první, který je nejníž, je sprostě studený. Ten nejvýš ze všech byl naopak tak teplý, že se do něj vůbec nedalo ponořit. Nicméně i ty pouhé 2 hodiny zdánlivého lenošení byly dost únavné, nějak se to nezdá… Součástí areálu je i wellness, sauna, jacuzzi a další služby, často ale samozřejmě za další příplatek.

Zpět na ubytování jsme dorazili asi v 19:30. Dali jsme si sprchu a já jsem dopsala deník.

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-08-20 - Kostarika, Playa Sámara a Playa Carillo

Budíka jsem měla na 5:30, v plánu bylo vyrazit v 6:00. Jenže Miki se poměrně dlouho snažil zjistit, jak naplánovat ve Waze trasu dopředu, abychom pak nepotřebovali internet, takže jsem nakonec musela pobalit všechny věci sama a místo zdržení v podobě akademické čtvrthodinky z toho nakonec byla třičtvrtěhodina. Takže jsme vyráželi až v 6:45.

Cesta do Cañas byla moc hezká, převážně okolo jezera Laguna de Arenal. Minuli jsme pár zajímavých míst, třeba betonovou „sochu“ vlaku nebo pravou švýcarskou horskou chatu.

Navigace nás občas chtěla protáhnout „zajímavými“ místy a jednou se úplně ztratila, protože jsme podle ní sjeli z trasy. Je potřeba tu být neustále ve střehu, člověk nikdy neví, co si pro něj navigace vymyslí za vychytávku a zdaleka ne vždy je rozumné ji poslouchat.

Ani silnice nebyla žádná hitparáda. Na několika místech byla podemletá a částečně utržená. Řidič nikdy neví, co ho čeká za zatáčkou…

Do Cañas jsme dorazili až asi v 9:00. Dojeli jsme k hotelu, kde jsme měli domluvené uložení zavazadel, abychom je nebrali s sebou na pláž. Miki to šel po příjezdu domluvit a místo toho po zaplacení 23.200 CRC (833,39 CZK) rovnou dostal pokoj č. 228. Tak jsme tam ta zavazadla odnesli, vzali si jen to nejnutnější, zase sedli do auta a vyrazili směr Sámara.

Z Cañas jsme jeli po Interamercaně, známé jako Panamericana, která tady dálnici nepřipomíná ani náhodou. Jde o obyčejnou okresku, která je ale kvůli stavbě paralelní dálnice na některých místech v žalostném stavu. A provoz zde odpovídá stavu silnic i množství nákladních aut. Doprava se podstatně zlepšila, když jsme odbočili na silnici vedoucí na poloostrov Nicoya. Minuli jsme několik menších národních parků a přejeli přes most Puente Tempisque Puente de La Amistad con Taiwán, někde označovaný podle jména řeky jako Puente Tempisque. Byl postaven roku 2003 a cestu ze San José do Sámary zkrátil asi o 2 hodiny. Je dlouhý 780 metrů a díky 80 metrů vysokým věžím je nejvyšší stavbou v Kostarice.

Na poloostrově Nicoya nás navigace odtáhla na nezpevněnou cestu a moc to nevypadalo, že by to šlo projet jinudy po asfaltu, i když Mikimu se zvolená trasa nelíbila. Nakonec jsme ještě skončili v zácpě způsobené bagrem, který se snažil opravit vodou vymletý svah. Aspoň jsme díky téhle zajížďce viděli nějakého leguána.

Cestou se spustil pořádný slejvák, ale do Sámary jsme dojížděli už jen za mírného deště. V Cañas Google cestu odhadoval asi na 2:20, reálně jsme ale do cíle dorazili až ve 12:00, tedy po skoro 3 hodinách cesty.

V Sámaře jsme začali hledáním parkovacího místa u pláže, ale vytipovaná místa byla nepoužitelná. Nakonec jsme tedy zaparkovali na ulici v centru městečka hned u pláže, pár věcí poschovávali po autě a zbytek si vzali s sebou.

Pláž nás na první pohled moc nenadchla. Sice byla docela čistá, v podstatě bez lidí a s pěknou kulisou kokosových palem. Jsou pro ni ale typické velké vlny, které mě ke koupání vůbec nelákaly a voda byla plná surfařů.

Překvapila nás ale teplá voda, takže Miki nakonec neodolal, převlékl se do plavek a šel si odplavat svých 10 temp. A když si u mě ověřil, že je jedno, jak dlouho bude ve vodě, tak se tam ještě vrátil a vydržel docela dlouho. Jen ho proud unášel podle pobřeží, takže jsem se s těmi věcmi, které mi na břehu zůstaly, chodila po pláži jak mula :-).

Čas jsem trávila hlavně sledováním surfařů. Většinou se ale jen učili. Někteří návštěvníci pláže ale dělali divné věci. Třeba stojky :-).

Když se dost vykoupal, trochu se nechal osprchovat vytrvalým deštěm, osušil se a převlékl zpět do oblečení, šli jsme hledat něco k jídlu. Chtěla jsem něco z moře vytaženého, prostě něčeho, co u nás buď vůbec není nebo to není čerstvé. Prošli jsme dvě hlavní ulice a nakonec se vrátili k jedné restauraci, kterou jsme viděli hned na začátku – Frank´s. Oba jsme si dali „Seafood with rice“, já se salátem, Miki s hranolky. Každé bylo za 4.750 CRC, k tomu voda 1.250 CRC, plus 13 % daň a dalších 10 % spropitné je „krásných“ 13.222,50. A ještě je slušnost nechat dalších 10 %, to už jsme tedy nerozdýchali a jen to zaokrouhlili na 14.000 CRC. Nicméně jídlo bylo skvělé, porce obrovská a i přes trochu vyšší cenu to stálo za to.

Ze Sámary jsme pokračovali k vedlejší Playa Carillo. Ta sice byla špinavější od přírodních naplavenin, ale lemovaná pásem kokosových palem a nebyla tu ani noha. Nezažít loni Francouzskou Polynésii, byl by to ráj… Protože se nám ale nelíbilo místo, kde jsme parkovali a stále mírně pršelo, moc dlouho jsme se nezdrželi.

Pak jsme už zamířili zpět. Poměrně rychle se ukázalo, že měřák paliva neukazuje rovnoměrně a zatímco ještě při příjezdu k plážím ukazoval skoro půlku nádrže, najednou byla prázdná. Jak kdyby nám z ní pár litrů zmizelo, což ale bylo dost nepravděpodobné, s ohledem na to, kde jsme parkovali.

Nejkratší možnou cestou jsme tedy mířili k benzínce do města Hojancha. Navigace Sygic nás navíc zase vedla blbě, takže jsem nakonec navigovala podle Maps.me. Nejkratší cesta byla nezpevněná a tím pádem dost zdlouhavá. Nezbývalo, než doufat, že tam opravdu avizovaná benzínka bude…

Bez dalšího napínání – byla. Natankovali jsme za 30.000 CRC, tedy 1.077,61 CZK. Dojezd byl jen 531,8 km, nádrž je tedy jen něco přes 40 litrů, protože jsme tankovali 41,267 litru. To si asi ještě s tankováním užijeme…

Z Hojanchy už jsme pokračovali až do Cañas v podstatě stejnou cestou, jakou jsme dopoledne jeli v protisměru. Maps.me i docela dobře odhadla dobu dojezdu. Kvůli rozkopané Panamericaně, jsme dojeli asi s 10minutovým zpožděním.

Odnesli jsme všechny věci na pokoj, vzali jen mobil kvůli navigaci, peníze, platební kartu a tašku a vyrazili autem do nedalekého supermarketu Maxi Pali. Za 5.935 CRC (213,09 CZK) jsme koupili 3 pití a něco málo k snídani.

Na ubytování jsme dorazili už po setmění asi v 18:30, dali jsme si sprchu, já zazálohovala fotky, dopsala deník a před spaním jsem se pustila do rezervování aktivit na další dny. Tahle část programu mi v předcovidových dobách tedy nechyběla, ale za současné situace si nedovolím nic rezervovat a platit ve větším předstihu.

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-08-21 - Kostarika, NP Rincón de la Vieja

Budíka jsme měli na 5:15 a po ranních přípravách a zabalení zavazadel se Miki šel domluvit na recepci, kam je můžeme uložit. Kluk prý v podstatě neuměl anglicky, ale nějak se domluvili přes překladač. Skončilo to tak, že nám nechali klíč od pokoje, abychom si tam nechali věci.

V 6:00 jsme zamířili směr národní park Rincón de la Vieja. Panamericana byla úplně prázdná a vypadala dokonce jako dálnice. Jen nejvyšší povolená rychlost bylo 90 km/h a to ještě jen v několika krátkých úsecích.

Kousek za městem Liberia, kterému se prý máme radši vyhnout, jsme zahnuli směr vesnička Curubandé. Cestou jsme projeli závoru, která ohrazuje soukromou silnici, takže za průjezd jsme museli zaplatit 700 CRC na osobu. Při průjezdu tímto úsekem silnice jsme navíc potkávali desítky běžců se startovními čísly, podle cedulí to byla nějaká Costa Rica Challenge. Cesta měla trvat 1:37, takže jsme počítali se 2 hodinami, ale dorazili jsme tam už za asi 1:30.

Miki v autě posnídal, trochu jsme si odpočinuli a chvíli před 8:00 jsme zamířili ke stanici správců parku. Tam jsme se dozvěděli, že výstup na vrchol Rincón de la Vieja je z důvodu sopečné aktivity uzavřený. Mohli jsme si tedy vybrat jen ze dvou zbývajících stezek, přičemž tu první, něco přes 4 km dlouhou Sendero Las Pailas, jsem měla v plánu tak jako tak.

Vstupné bylo možné zaplatit jen kartou, hotovost nebrali. Pro cizince je to „krásných“ 16,95 USD (370,485 CZK, za oba jsme platili 740,97 CZK), zatímco domorodci to mají za 1.130 CRC (v našem kurzu 39,88 CZK). Slušně to okomentovat neumím, takže jen zmíním, že nás dokázali otrávit dost rychle a že tohle je hlavní důvod, proč už mě v téhle zemi nikdy nikdo neuvidí…

Sendero Las Pailas je okružní stezka s několika odbočkami k různým oblastem s projevy termální aktivity – vroucí voda (Laguna Fumarólica, Kouřící laguna nebo Pailas de agua, Vodní hrnce), bublající bahno (Pailas de barro, Bahenní hrnce), různé kouřící otvory (Volcancito, Malý vulkán nebo Fumarolas, Fumaroly) – ale i k vodopádu (Catarata Estacional, Sezónní vodopád).

Kvůli četným zastávkám, sledování rostlin a pokusům o hledání zvířat nám trasa zabrala v podstatě přesně 2 hodiny. Cestou jsme viděli nějakého běžícího ptáka podobného krocanovi, pekari, nějaké další ptáky, ještěrky, spoustu motýlů a hmyzu. A slyšeli jsme opice.

Zpět u stanice správců parku jsme byli něco po 10:00 a v 10:10 jsme tedy vyrazili i na druhou stezku k vodopádům Escondida a La Cangreja. Trasa se ve své druhé polovině větví, ale je zpáteční, dlouhá 10 km. Cestou jsme viděli uzavřenou stezku na vulkán. A vypadá, že je uzavřená už pěkně dlouho… Užili jsme si přírody, pralesa a viděli jsme spoustu motýlů a také opice.

Ze obou vodopádů jsme zvolili Escondida. V závěrečné fázi vyžaduje skoro až šplhání po skále. Zase ale nabízí výhledy do krajiny, vlastně až k Pacifiku.

Stezka vede k horní hraně vodopádu, takže samotný vodopád není v podstatě vidět. Hlavní dominantou je jezírko nad vodopádem s naprosto průzračnou vodou. Jen se v něm nesmí koupat. Ani to nevadilo, protože voda byla opravdu ledová. Ale kdybychom chtěli, koupání by nic nebránilo. Poslední návštěvníci odešli, když jsme přišli a za námi už nikdo nešel.

Tím, že park otevírá v 8:00, zavírá v 15:00 a zpáteční cesta trvá 4 hodiny, bylo dost jasné, že když jsme vyráželi v 10:00 a vrátili se ve 14:00, potkali jsme všechny, kteří tento trek dnes absolvovali. Bylo nás 6.

Cesta zpět nám pěkně utíkala, po zdolání nejprudší a nejtěžší části už to šlo opravdu rychle. Popoháněla nás blížící se bouřka. Naopak nás zdržela odbočka k dalšímu vodopádu, který padal do jeskyně, a různá zvířata. Viděli jsme především motýly, ale také kolibříka.

Když jsme se vraceli, stezka už byla přehrazená lanem se zákazem vstupu. V podstatě ve chvíli, kdy jsme lano překračovali, začalo pořádně pršet. A přesně v tu chvíli se nás nějaká Američanka jdoucí ze Sendero Las Pailas začala vyptávat, jestli jsme byli u vodopádů a jaké to bylo. Zdrhla jsem na toaletu.

Mezitím se rozpršelo, takže na parkoviště jsme to vzali poklusem. Pršelo celou zpáteční cestu do Caňas, kde jsme si v hotelu vyzvedli kufry a konečně tedy udělali oficiální check-out. Hotelový pokoj byl v mezičase uklizen.

Z hotelové wifi jsem podle instrukcí, které mi přišly přes Messenger, poslala e-mail do rezervace Monteverde, kde se mi nepodařilo včera zarezervovat vstup s průvodcem. A pak jsme vyrazili na cestu, která měla teoreticky podle Googlu trvat asi 1:30, ale navigace to vidí jinak a reálně to byly asi 2 hodiny.

Silnička byla sice asfaltová, ale úzká, zatočená a plná výmolů, takže se vůbec nedalo jet nějakou použitelnou rychlostí. Na ubytování jsme dorazili něco po 17:20. Hned jsme dostali klíč od pokoje, kam jsme z auta vyložili věci a Miki popojel zaparkovat. Já mezitím na recepci zaplatila 62 USD (1.545,40 CZK) za 2 noci a dostala instrukce co kde najdu a jak to tu funguje.

Ve sprše tekla jen studená voda, takže jsem se opláchla jen symbolicky, kašlu na to :-). Wifi ale funguje skvěle, takže poté, co jsem zazálohovala fotky a dopsala deník jsem se pustila do rezervování různých vstupenek.

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-08-22 - Kostarika, Monteverde

Ani dnes jsme si moc nepřispali, protože na 7:00 jsme potřebovali být na parkovišti před Reserva Biológica Bosque Nuboso Monteverde, abychom stihli objednanou tour s průvodcem v 7:30. Miki tradičně čas v itineráři nepovažoval za závazný :-), takže jsme trochu nestíhali.

Na parkoviště u hotelu Selina jsme dorazili asi v 7:02, byli jsme druzí. Dostali jsme nějaké instrukce a parkovací lístek, který jsme měli dle instrukcí zaplatit na recepci. Po zaparkování jsme tam tedy došli, ale chlápek na recepci vypadal překvapeně a tvrdil, že parkování je zdarma. Tak jsme se na to vykašlali, vrátili jsme se na parkoviště a počkali na odjezd shuttlu, který nás přiblížil o dalšího 1,5 km ke vstupu do rezervace.

Tam jsme se zaregistrovali na recepci a zaplatili 89,99 USD (1.967,05 CZK) za vstup a průvodce, protože přes web mi to z nějakého divného důvodu opakovaně zaplatit nešlo. A taky jsme zaplatili těch 5 USD za parkovné...

Pak jsme byli usazeni do „čekárny“, kde jsme počkali na našeho průvodce, se kterým jsme měli absolvovat objednanou Natural History Walk. Když průvodce Elvis přišel, oznámil nám, že nás mělo být 9, ale přišli jsme jen my a že tedy jdeme :-).

Ještě před vstupem se snažil nám ukázat nějaké žáby, které se chodí napít vody, která se drží v broméliích. A když se zajímal, vyklopili jsme mu, že jsme v Kostarice ještě neviděli lenochoda. Snažil se nám vysvětlit, že občas se nepoštěstí, ale tou dobou už musel vědět, jaká je situace.

Sotva jsme totiž prošli turniketem, ušli jsme asi 10 metrů a začal ukazovat kamsi do koruny stromu. Postavil nám tam dalekohled, vzal si ode mě telefon a prostřednictvím dalekohledu udělal několik fotek a video lenochoda, který visel v koruně nad námi. Byl sice vysoko, ale krásně vidět, takže jsme tam postávali, dokud nezalezl víc mezi listy a už tak dobře vidět nebyl.

Pak jsme vyrazili po Sendero Quebrada Cuecha k vodopádu. Cestou nám průvodce ukazoval co kde viděl – od květin, lián, přes nejrůznější hmyz až po ptáky. Nic většího jsme ale neviděli, poměrně logicky ani kvesala, který je téměř ohrožený, a navíc není úplně jeho sezóna. Docela dlouho jsme hledali hada, kterého jsme měli na daném místě hlášeného, ale nebyli jsme úspěšní.

Viděli jsme ale třeba nějakou „houbu“, co umí napadnout hmyz, dokonce třeba i většího pavouka a převzít nad ním kontrolu. Vznikají tím vlastně hmyzí zombie. Donutí svého hostitele přesunout se na místo, které je pro to „cosi“ vhodné, postupně hostitele zahubit, takže se z něj stane taková mumie a „cosi“ se může dál šířit. Poněkud děsivé, řekla bych…

Na závěr nás průvodce vzal do obchodu se suvenýry, kde nám ukázal tradiční výrobky. A následně se s námi rozloučil, přičemž dostal spropitné 10 USD. V obchodě jsme za 18 USD (392,40 CZK) koupili brožurku, která nám usnadní rozpoznávat místní faunu a floru, a vrátili se zpět do rezervace.

Po stezce Sendero Camino jsme došli až na vyhlídku na kontinentální rozvodí. Jedním směrem byl docela hezký výhled, ale směrem k rozvodí byla v podstatě nulová viditelnost, oblačnost tak nízká, že jsme viděli jen na pár metrů. Po Sendero Bosque Nuboso jsme se pak vrátili zpět. Mělo nám to trvat 2 hodiny, ale zvládli jsme to asi za 1:30, ačkoli stezka použitá pro návrat byla dost členitá a kopcovitá.

Ještě jsme se vrátili podívat ke hnízdu s ptákem (drozd šedohřbetý) a přesunuli se k hlavní správcovské stanici, kde jsme počkali na shuttle zpět na parkoviště. Dopoledne strávené v rezervaci bylo super, a i když zvířat jsme moc neviděli, rostlin jsme viděli spoustu. Jen se obávám, že už nikdy nezjistím, co jsou ty květiny zač… :-)

U nástupu do shuttlu nám zkontrolovali zaplacené parkovné, u výstupu z něj nám pak lístky definitivně sebrali. Že jsem lístek měla vždy někde uklizený a bylo nutné ho nejdřív najít, asi netřeba zmiňovat :-).

Sedli jsme tedy do auta a vyrazili směr Selvatura. Cesta měla trvat asi půl hodiny a docela utíkala, až na posledních asi 5 km, které byly nezpevněné a místy do strašného kopce.

Na parkoviště jsme dorazili asi půl hodiny před objednaným vstupem, tedy cca ve 12:30. Ale po kontrole teploty a umytí rukou nám na recepci jen dali kartičky jako vstupenky a pustili nás dál, bez ohledu na rezervovaný čas. Vstupné jsem zaplatila kartou už včera a stálo strašných 85,80 USD (1.894,21 CZK).

Na projití stezky Hanging Bridges jsme tak získali asi o půl hodiny víc času. Zavěšených mostů je tu celkem 8, ten nejdelší má 157 metrů. Některé mosty vedou v korunách stromů, některé až nad nimi. Na prales je z nich tedy krásný výhled. Zvířata jsme bohužel opět skoro neviděli, jen nějaké ptáky, hmyz, motýly, ale zase jsme viděli různé květiny včetně orchidejí.

Na samém konci stezky nás cizí průvodce upozornil, že na stromě je lenochod. Víc nám neřekl, což nám přijde strašně fajn – že když ho neplatíme, tak nám dá jen takovou udičku :-). Lenochod byl pěkně schovaný, prevít jeden :-), takže nám dalo dost zabrat ho najít. Byla z něj vidět v podstatě jen přední tlapka, kterou se drbal :-).

V 15:00 jsme sedli do auta a vyrazili k Don Juan Tours, kde jsme měli za 70 USD (1.545,40 CZK) zaplacenou Coffe, Chocolate and Sugar Cane Tour. U hlavní silnice byla budova recepce, kde jsem nás odbavila, dostali jsme označovací samolepky a vyrazili pěšky dál na farmu. Po čase se Miki vrátil zpět pro auto, protože se ukázalo, že je to ještě docela daleko, ale než se vrátil a dohnal mě, já tam skoro došla pěšky.

V hlavní budově jsme rovnou ochutnali zdejší kávu a počkali na našeho anglicky mluvícího průvodce. Vyráželi jsme jen ve čtyřech, naši skupinu doplnili ještě 2 Švýcaři. Průvodce nám ukázal a vysvětlil zpracování kávy završené ochutnávkou, zpracování cukrové třtiny završené ochutnávkou a zpracování kakaa završené ochutnávkou :-). Bylo to rychlé, ale výstižné, zábavné a dobré :-).

Výklad průvodce byl vždy doplněn i o různé informační tabule. Některé mě pobavily – například cyklus růstu kávy. Ze semena je výhonek, pěstování pokračuje ve školce, pak dojde k přesunu na plantáž, počká se na kvetení a cyklus končí produkcí kávy. Kdo by to byl řekl… :-). Zajímavější už bylo třeba schéma kávového zrna – uvnitř je semeno obalené stříbrnou slupkou, jakýmsi „pergamenem“ a slizem, to celé je pak v dužině a ve slupce.

Proces samotného zpracování kávy je dost náročný a od čerstvě utrženého zrna je k šálku kávy dlouhá cesta. Zrna se obvykle „měří“, následuje mokré zpracování (praní) a poté sušení. Usušená zrna se vymlátí, čímž se získá zelené kávové zrno, které se upraží a namele. Doba pražení závisí na požadovaném výsledku – světle pražená se praží 22 minut, střední 24 minut a tmavá 26 minut.

Hodně mě překvapila tabulka 10 největších konzumentů kávy – celý svět převálcovali seveřani. Nejvíce kávy zkonzumují Finové (12 kg na osobu, což prý odpovídá 4,7 šálku denně), následují Norové (9,9 kg), Islanďani (9 kg), Dánové (8,7 kg), Nizozemci (8,4 kg) a Švédové (8,2 kg). Sedmí jsou Švýcaři (7,9 kg) následovaní Belgičany (6,8 kg), Kanaďany (6,5 kg) a Bosnou a Hercegovinou (6,2 kg). Takové spojené státy jsou pětadvacáté (4,2 kg) a samotná Kostarika dvaatřicátá (3,8 kg).

Zpracování cukrové třtiny bylo neméně zajímavé, i když jednodušší. To se prostě to tlusté „stéblo“ vezme, nacpe do lisu a z něj vyteče šťáva. Nebo se stvol oloupe a může se kousat jen tak.

Nakonec jsme okoukli zpracování kakaa. Plod kakaovníku obsahuje velké množství zrn obalených v dužině. Ta se dá konzumovat i syrová, stejně tak zrno samotné. Jinak se zrna zpracovávají fermentováním, aby se odstranily zbytky dužiny a zamezilo se klíčení, a následným sušením a pražením. Následuje mletí nebo lisování s cílem uvolnit kakaové máslo a získat kakaový prášek.

Na závěr jsme v hlavní budově dostali na ochutnání ještě kávu a kávový likér. Tour končila asi v 17:45, takže po té náloži kávy asi v noci nebudeme spát, já tedy jako nekafař určitě ne :-). Pak se s námi průvodce rozloučil. Švýcaři mu nedali žádné spropitné, tak jsme se tím nechali strhnout a připravených 10 USD jsme mu taky nedali, neb nevypadal, že by s tím počítal…

A v suvenýrech jsme ty peníze rovnou utratili, koupili jsme tři malé sáčky mleté kávy a k tomu dopravní značku s lenochodem, kterou jsme viděli v Sámaře :-). Nákup stál 20,01 USD, platili jsme 20 USD (436 CZK).

Naše poslední cesta vedla k benzínce, ať zítra zas neřešíme, že nám dochází benzín. Tankování stálo 17.700 CRC (627,98 CZK). Na ubytování jsme dorazili těsně po 18:00.

Dala jsem nabíjet co šlo. Teplá voda tradičně netekla, tak jsem se jen symbolicky opláchla, sprcha bude muset počkat do zítřka :-). Tohle byl očividně ten okamžik, kvůli kterému jsme měli v té nabídce od agentury naceněná ta luxusní drahá ubytování. Je tu docela chladno, takže teplá sprcha by se možná i hodila, pokud bychom třeba promokli, což se ale nestalo. Takhle musím jen zkonstatovat, že dvě noci v obdržené nabídce byly za 170 USD, zatímco my tady zaplatili 61,02 USD. Obě ubytování byla včetně snídaně, kterou jsme s ohledem na brzký ranní odjezd nevyužili. Rozdíl 108,98 USD byl tedy asi za tu teplou sprchu :-).

Nakonec jsem dopsala deník a koupila vstupy do národního parku Manuel Antonio na zítřek a do národního parku Irazú.

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-08-23 - Kostarika, NP Carara a NP Manuel Antonio

Budíka jsme měli na 5:00, ale včera jsme šli dost brzo spát, takže se vstávalo úplně bez problémů. Připraveni jsme taky byli dost rychle a už v 5:35 jsme seděli v autě. Čekala nás skoro dvouhodinová cesta do NP Carara.

Když jsme sjížděli z kopců do nížiny, užili jsme si krásných výhledů. Všude pod námi se válely mraky, často ještě hezky nasvícené vycházejícím sluncem.

Cestou jsme dokonce platili mýto – pouhých 210 CRC (asi 7,40 CZK). Konečně nějaká místní cenovka… Doba dojezdu udaná navigací v podstatě odpovídala, k parku jsme bezpečně dorazili ještě před otvíračkou, tedy před 8:00. Takže trochu nechápu, co to předevčírem vyhrožovali na ubytování, že nám to bude trvat, kolik že, 4 hodiny…?

Brána do parku byla ještě zavřená, tak jsme nějakou dobu čekali venku. Bezprostředně po nás přijel správce parku, který si bránu odemkl, projel a zase zamkl. Za chvíli přijeli další dva, kteří ale zaparkovali venku vedle nás. Když nás viděli čekat, jeden z nich k nám přišel a dal nám základní informace. A potvrdil, že když budeme parkovat uvnitř, tak můžeme věci v autě bezpečně nechat.

V 8:00 přišla bránu otevřít další zaměstnankyně, tak jsme projeli dovnitř a zaparkovali na prvním místě u správcovské stanice, ať mají naše auto pod dohledem.

Přezuli jsme si boty, vzali do batohů pití a vyrazili pro vstupenky. Stály 10 USD na osobu, k tomu navíc daň, takže dohromady 22,60 USD (492,07 CZK).

Pak nám obsluha zkontrolovala batohy a zakázala vnášet jednorázové plasty, takže jsme dostali za úkol nechat pití v PETkách v autě. Že nemáme žádnou jinou lahev, a tedy si nemáme v čem vzít do parku pití, nikoho nezajímalo. Stejně tak, že ty PETky používáme opakovaně. V autě jsme tedy jednu lahev odložili, druhou prostě v batohu nechali. Pití jsme sice paradoxně za celou dobu pobytu v parku nevyndali, protože vůbec nebyl čas a většinou ani vhodné místo, kde by se dalo pohodlně zastavit, protože lavičky v parku nebyly a cesty byly bahnité. Nicméně napila bych se, o tom žádná.

Moc jsem nepochopila, o co přesně jim jde. Jestli o to, že návštěvníci odhazují odpadky, tak by asi bylo záhodno vymyslet nějaký použitelný způsob, rozhodně mi nedává smysl lidem vnášení lahví zakazovat a vlastně je tak nutit chodit několik hodin po parku bez pití. Zamyslela bych se třeba nad umístěním odpadkových košů – v parku totiž není ani jeden. A jestli jim jde o ekologii, tak to nechápu taky, protože třeba pod jedním starým mostem se v kraji řeky válel starý sud. Tam bych možná s ekologickou zátěží začala…

Každopádně návštěvu parku jsme si užili. Viděli jsme hlavně spoustu pralesniček batikových, které už jsou kvůli jejich klesajícím počtům zařazeny v CITES, jako málo dotčené pak i v IUCN. Prý dokáže jednou dávkou jedu zabít až 1.500 lidí, tak jsme se s nimi moc nedružili :-). Jinak jsme viděli nějaké motýly a další hmyz, menší ptáky a kapybaru. Bohužel jsme ale neviděli ani jednu jedinou aru, které zde údajně žijí… :-(

Prochodili jsme tak hlavní část parku. Trochu bokem je ještě stezka Laguna Meanrica k meandrům řeky Grande de Tárcoles, bohužel tam není „hlídané“ parkoviště, takže jsme tam s autem nemohli, když jsme v něm tentokrát měli všechny věci…

K autu jsme se vrátili s maličkým zpožděním a na další cestu tak vyráželi asi v 10:10. Kvůli náklaďákům, které byl problém předjet, nám nakonec cesta trvala o trochu déle, než ukazovala navigace. Před cílem nás navíc zdržovali vlezlí naháněči, kteří neváhali nás zastavit pod dojmem oficiálního zaměstnance a nutit nás zaparkovat nebo si najmout průvodce, jinak prý neuvidíme žádné zvíře.

K hotelu jsme tedy dorazili asi v 11:50, přičemž od 12:00 jsme měli zaplacený vstup do národního parku Manuel Antonio. Dvě vstupenky stály 22.522,26 CRC (797,58 CZK).

Bohužel, než jsme došli z hotelového parkoviště na recepci, naběhla tam skupina lidí, kteří přijeli mikrobusem hned po nás a na dalších 20 minut recepci obsazenou jen jednou zaměstnankyní totálně ucpali. Přitom my jsme jen potřebovali odložit zavazadla, měli jsme to domluvené a příjezd nahlášený před 12:00, přesto jsme tam museli čekat. Když jsem se konečně proboxovala k pultíku, byla jsem požádána, ať počkáme. Odmítla jsem se hnout s tím, že nepotřebujeme pokoj, jen uložit ta zavazadla a že se vrátíme později. Asi napotřetí už to recepční pochopila, hurá…

K hlavnímu vstupu do národního parku to bylo jen několik málo minut chůze. Nejdřív jsme se postavili do špatné fronty, ale brzy jsme se rozkoukali. U vstupu nám zase zkontrolovali batohy, PETky tentokrát nevadily, jídlo a dron ano. Ani jedno jsme neměli, takže už jen stačilo naskenovat elektronickou vstupenku a mohli jsme pokračovat.

Park jsme prochodili co to šlo. Všude byla spousta červených mangrovových krabů. Viděli jsme i nějakou srnku, zřejmě to byl mazamu červený. Mířili jsme rovnou k vyhlídce nad pláží Puerto Escondido. Cestou k jsme si „užili“ bezprostřední blízkosti malp kapucínských, což jsou zdejší opice. Seděly na zábradlí, Miki sice tvrdil, že se nás bojí, ale mně přišly spíš agresivní. Schody k této první vyhlídce byly v dost špatném stavu, tak jsem nevěděla, jestli mám radši sledovat případné útoky opic nebo koukat pod nohy kam šlapu.

Z vyhlídky byl jen omezený výhled na zátoku a poloostrov pod námi. Pláž vidět nebyla. Víc jsme si tedy užili přítomnosti velkého leguána, který se rozvaloval hned vedle vyhlídkové plošiny.

Měli jsme v plánu prochodit celý zbytek parku, což se nakonec ukázalo jako menší problém. Jak jsme zjišťovali na dalších stezkách, řada odboček a vyhlídek byla z důvodu jejich špatného stavu uzavřená. A to až tak, že vyhlídky byly vyjma té první uzavřené snad všechny. A za tohle chtěli 15 USD za osobu za vstup... Podle počtu lidí v parku jsme pochopili, že nezavírá v 15:00, ale až v16:00, takže jsme toho nakonec stihli i přes úvodní zdržení opravdu hodně.

Sešli jsme k pláži Gemelas, vylezli na dřevěnou vyhlídkovou věž mezi plážemi Manuel Antonio a Espadilla Sur a obešli poloostrov Punta Catedral. Na zavřené vyhlídky jsem vlezla, ne že ne.

Z parku nás v podstatě vyhnal déšť, ke konci už tak silný, že i obyčejná pláštěnka to vzdala. K hotelu jsme došli dost promáčení, díky čemuž už ale nebylo poznat, jak strašně zpocení jsme z toho zdejšího vlhka původně byli :-).

Na recepci si moje polední otravování asi nepamatovali a komunikace byla v pohodě. Chtěli jen pas a číslo auta. Zaplaceno 90,40 USD (1.995,66 CZK) už bylo. Dva podpisy jsem vyměnila za klíč od pokoje, trezoru, dálkový ovladač ke klimatizaci a k televizi. Máme pokoj č. 18, ve 2. patře s krásným výhledem na moře.

Na pokoji jsme dali sušit mokré věci, vzali si plavky, outdoorový foťák, klíč od pokoje (bez přívěsku) a šli na pláž. Je to doslova několik metrů, jen přes ulici. Užili jsme si trochu rozbouřeného moře v bouřce, ale vlny byly velké, tak jsme to zanedlouho vzdali.

Na pokoji jsme si dali odsolovací a odpískovací sprchu, zase jsme se oblékli, vzali pláštěnky a vyrazili do deště sehnat něco k jídlu. Hotelovou restauraci jsme zavrhli, o kus dál na rohu byly další dvě, v jedné z nich příšerně dotěrná obsluha, která nás nenechala si ani přečíst jídelní lístek a pak na nás pořvávala přes ulici, ve druhé zas vysoké ceny. Popošli jsme ještě dál a našli Baldi´s Fresh. Ceny měli taky docela vysoké, ale v jídelním lístku měli spoustu dobrot, tak jsme tam zapadli.

Miki si původně chtěl dát burger, ale já jsem vyškemrala mix mořských plodů, které měli jen v porci pro 2 osoby. K tomu jsem si dala banánový koktejl a Miki pivo. Konečný účet včetně daně 13 % a spropitného 10 % byl 34.563 CRC (1.217,49 CZK). V předchozích dnech jsme ale neměli večer hlad, takže jsme nakonec večeři vynechali, tak jsme si to dneska mohli pořádně vynahradit.

Pak jsme se zase deštěm přesunuli zpět do hotelu, kde jsem dopsala deník, promyslela zítřek a asi ve 22:00 šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-08-24 - Kostarika, NP Manuel Antonio, Cartago a údolí Orosí

Budíka jsem měla na 5:15, ale probudil mě až v 5:45. Opakovaně jsem to pak kontrolovala a netuším, v čem byl problém. Je fakt, že jsem se vyspala královsky, ale že bych ho půl hodiny ignorovala?!?

Po probuzení jsme si jen vyčistili zuby, oblékli plavky a šli na pláž. Po včerejší bouřce a silném dešti v podstatě nikde nebylo ani stopy, zbylo jen pár kaluží. Pacifik se zdál být na první pocit studený, ale jakmile jsme tam vlezli, bylo to kafe. Bohužel se ale od včerejška moc neuklidnily vlny a přeskakování vln mě za nějakou dobu přestalo bavit.

Vrátili jsme se na pokoj, dali si odsolovací a odpískovací sprchu, vše zabalili a sedli si na balkon se snídaní, abychom si konečně pořádně užili ten náš zaplacený výhled na oceán z balkónu. Itinerář sice říkal, že už jsme dávno měli být na cestě, ale neužít si tohle místo by byla vyloženě škoda a zpomalit i neplánovaně nám taky občas neuškodí :-).

Pak jsme vše naložili do auta, z hotelu se odhlásili, což tedy obnášelo vrátit všechny ty věci, které nám včera navalili, a vyrazili na cestu do Cartaga. Původní plán byl vyhnout se San José a přijet tam v podstatě od jihu, ale cesta po „okreskách“ dlouhá pouhých 129 kilometrů měla trvat 3:43. Takže Miki zvolil cestu po hlavních silnicích, která byla o dost delší, ale měla být také podstatně rychlejší.

Velkým mínusem bylo, že jsme jeli zpátky stejnou cestou, jakou jsme sem přijížděli, takže jsme cestou neviděli nic nového. Cesta měla být rychlejší z toho důvodu, že vedla po větších silnicích, za což jsme ale platili několikrát mýto – postupně to bylo 830 CRC, 630 CRC, 630 CRC, 410 CRC a 75 CRC (dohromady asi 90,88 CZK). Ačkoli zaplacení mýta by mohlo evokovat, že jsme najeli na pořádnou silnici, nestalo se tak. Šlo často jen o obyčejné silnice odpovídající našim silnicím 1. třídy. Provoz na nich byl silný a kvůli kamionům to často vůbec nejelo. Hlavně do kopců, kde sice většinou byly dva pruhy, ale ten prostřední z nepochopitelného důvodu uzavřený…

Obrovským plusem ale bylo, že jsme se vraceli okolo národního parku Carara, kde jsme byli včera. A zatímco včera jsme měli smůlu, dneska jsem první fotku toho, co jsem si moc přála vidět, pořídila ještě dřív, než jsem si druhým pohledem ověřila, že je to opravdu ono. Šlo o překrásné ary arakangy.

Opakovaná safari v Africe mě naučila, že minimálně v oblastech, kde by mohlo být něco k vidění, sedím v autě se zapnutým foťákem nastaveným na automatický režim a jen se rozhlížím. Jakmile zaregistruji cokoli zajímavého, okamžitě tím směrem fotím. Takže první fotku ary jsem pořídila ještě dřív, než jsem se na oblohu pořádně zadívala a ověřila, že vidím správně. Miki už ale tou dobou brzdil a odstavoval auto na krajnici :-).

Po pár pohledech a chvilce váhání jsme vylezli z auta a pak tam dlouho stáli, fotili, točili, rozhlíželi se. Ary létaly nad námi, přelétaly mezi stromy, hašteřily se mezi sebou. Byly dost daleko a dost rychlé na to, aby se dala pořídit použitelná fotka, ale my jsme byli spokojení. Strávili jsme tam celou čtvrthodinu a svým nadšením jsme nakazili i nějaké domorodce, protože zastavili za námi a taky si ary fotili.

Když se letový provoz uklidnil, sedli jsme do auta a pokračovali dál. Výsledkem je, že tahle podle mého totálně blbě zvolená cesta do Cartaga se stala nezapomenutelnou :-).

Do Cartaga na ubytování jsme dojeli asi v 11:45. Podle souřadnic jsme ubytování našli poměrně snadno, majitelce jsme zavolali přes WhatsApp, rovnou udělali check-in, jen pokoj nebyl ještě připravený, tak jsme odložili zavazadla a ověřili si u ní, že navštívit centrum Cartaga je pro nás bezpečné. Potvrdila, že teď přes den je to v pořádku, takže jsme rovnou zamířili do centra města.

Zaparkovali jsme za 1.000 CRC (35,29 CZK), které jsme zaplatili takovému pouličnímu výběrčímu, rovnou na náměstí Plaza Mayor sotva pár kroků od Ruinas de la Iglesia de Santiago Apóstol, známých jako Las Ruinas, což jsou zbytky kostela De la Parroquía, který byl zničený roku 1910 silným zemětřesením. Dochovaly se z něj jen obvodové zdi, mezi nimiž a okolo nich se teď nacházejí krásné zahrady. Vnitřní prostory jsou asi dlouhodobě veřejnosti nepřístupné, ale vlastně je to dobře, protože si umím snadno domyslet, jak by to tam vypadalo, kdyby dovnitř mohli lidé. Takhle jsme si užili klidu i krás různých zákoutí.

Pak jsme popošli o několik bloků dál k Basílica de Nuestra Seňora de Los Ángeles. Je to majestátní stavba v byzantském stylu, která se sem ale vůbec nehodí. Má honosný exteriér i interiér. Ale když se návštěvník oprostí od toho, kde bazilika stojí, je vlastně krásná.

Nějakou dobu nám zabralo najít sošku La Negrita jinak zvané také Reina de Cartago, která je zpodobněním Panny Marie z Los Ángeles. Nenachází se totiž v bazilice, ale v krytých venkovních prostorách. Někde také měly být tradiční stříbrné náboženské sochy ex votos, ty jsme ale nenašli vůbec. Část baziliky ale byla ohrazená a z důvodu COVIDu zde byl usměrňovaný provoz návštěvníků, tak možná do těch prostor vůbec nepouštějí.

Pak jsme se uličkami vrátili k autu, cestou obdivovali zdejší koloniální domy i různé malůvky na zdech.

Autem jsme pak pokračovali do vesničky Ujarrás, kde se nachází pozůstatky Iglesia de Nuestra Seňora de la Limpia Conceptión. U vstupu nám sekuriťák zkontroloval batohy, druhý si opsal z pasu naše údaje, a aniž by po nás někdo chtěl nějaké vstupné, vpustili nás do areálu. Ten slouží jako park, jsou v něm piknikové stoly, dětské hřiště i toalety. A samozřejmě samotné ruiny kostela. Ten nebyl zničen zemětřesením, překvapivě, ale povodní.

Areál jsme si trochu prochodili, není nijak rozlehlý. A užili jsme si také hojné společnosti amazoňanů zelenolících, kteří okolo nás poletovali. A taky slušně pořvávali :-).

Oskočili jsme si na toaletu a vrátili se k autu. Okolo vodní nádrže Lago de Cachí jsme pokračovali po silnici nejprve k její hrázi. Tam jsme auto odstavili na krajnici a šli si hráz prohlédnout. Silnice zde kupodivu nevede po koruně hráze, ale po mostě před hrází, díky čemuž je z mostu na hráz pěkný výhled. Bohužel ale kvůli tomu není vidět na vodní hladinu.

A pak jsme objeli jsme zbylou část Lago de Cachí. Cestou jsme si užívali různých výhledů na kávové plantáže. Na jedné z nich jsme měli na dnešek rezervaci, ale protože domluva s nimi byla dost vágní, ani cenu za exkurzi mi nesdělili, nakonec jsme to nechali být a jeli rovnou do města Orosí. Tam jsme konečně od opuštění Cartaga viděli otevřenou restauraci, tak jsme do ní rovnou zapadli.

Jídelní lístek byl naštěstí i v angličtině, ale obsluha mluvila jen španělsky, takže jsme museli využít Mikiho skromné pozůstatky vysokoškolské výuky. Já jsem si dala rýži s mořskými plody a Miki ten dříve plánovaný burger. K pití jsme oba měli mléčné nápoje, které jsou pro Kostariku typické, ale moje volba čokoládové příchutě v teplé verzi znamenala, že jsem vlastně dostala kakao. Naštěstí dneska bylo díky nadmořské výšce poměrně chladno, takže teplý nápoj vůbec nevadil.

Celé to stálo směšných 8.500 CRC, i se spropitným jsme platili rovných 10.000 CRC (352,92 CZK). Někdo mi tvrdil, že prý jídlo je v Kostarice drahé, ale porovnání včerejšího a dnešního jídla jasně ukazuje, jakými způsoby se to dá dělat.

Hned přes ulici byla benzínka, takže jsme popojeli asi 10 metrů a nakrmili i Víťu. Tady už byla ta potrava o něco dražší, tankování stálo 20.000 CRC (704,48 CZK).

Popojeli jsme do centra Orosí, kde jsme si prohlédli starý kostel Iglesia San José de Orosí, který je nejstarším dodnes používaným kostelem v Kostarice. Už od pohledu jde o prostou stavbu, interiér je dřevěný s velmi skromnou výzdobou a krásnou dlážděnou podlahou. Moc se mi tam líbilo. Za kostelem byl navíc hřbitov, v zahradě rostla káva a všude kolem létaly a dováděly spousty amazoňanů.

Naše poslední cesta vedla zpět do Cartaga, do supermarketu Mas X Menos, kde jsme koupili zásoby pití a taky nějaké chipsy s sebou domů. Protože chipsy z juky nebo plantainu u nás opravdu koupit neumím… Nákup stál 15.743 CRC (554,72 CZK).

Úplně poslední zastávkou byl přilehlý McDonald´s, kde se Miki sháněl po jukových hranolkách, ale bohužel, když mu byla sehnána anglicky mluvící obsluha, zjistil, že je nemají. Tak si aspoň koupil plněnou taštičku, ta mi přišla, že je snad s nějakým tropickým ovocem. Stála 880 CRC, tedy 31 CZK.

Na ubytování jsme dorazili v podstatě přesně se západem slunce a byl nejvyšší čas. V ulicích už se očividně všechno připravovalo na tmu, co šlo, tak se zavíralo, z brlohů začala vylézat divná individua, žebráci…

V podstatě všechny domy jsou tu obehnané mohutnými ploty zakončenými žiletkovými dráty, všude jsou mříže, zamřížované jsou i verandy, na kterých domorodci nezřídka parkují i auto, i když tedy vůbec nechápu, jak se na ty menší s tím autem dostanou. Jelikož jsme dnes ubytování v soukromí, spíme taky za takovými mřížemi a auto máme na takové kryté chráněné verandě.

Po příchodu na pokoj jsme chvíli poseděli venku, ale bylo docela chladno, takže jsem brzy zalezla dovnitř. Zabili jsme pár komárů a zjistili, že v umyvadle neteče voda, jen ve sprše. Majitelka nám to odpoledne jen tak mimochodem napsala přes WhatsApp, takže zuby jsme si čistili ve sprše… :-) Aspoň že ubytování tu stálo jen 20,34 USD (443,40 CZK). Tak jsem si zazálohovala fotky, dopsala deník a promyslela zítřejší program. Spát jsem šla asi ve 21:00 a Miki už tou dobou spal.

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-08-25 - Kostarika, NP Irazú a Guayabo

Budíka jsme měli na 5:45, ale zase jsem se probudila o něco dřív. Z kufrů jsme v podstatě nic nevyndali, takže ani nebylo co balit. Připraveni jsme tedy byli asi za půl hodiny. Ale nemělo cenu vyrážet o tolik dřív, takže jsme ještě odpočívali na pokoji.

Nejdřív jsme museli vyjet s autem, já si zkontrolovala, že je všude odemčeno, zavřeli jsme garáž, já klíče i ovladač ke garáži odnesla na pokoj a pak za sebou všude jen zabouchla.

Vyrazili jsme směr národní park Irazú, kam jsme měli na 8:00 zaplacenou rezervaci. Maps.me nás odtáhlo na nějakou nezpevněnou zkratku, což nás dost zdrželo, a nakonec jsem cíl nastavila ve Waze, jinak bychom se na tu sopku snad ani nedostali. Paradoxní je, že až nahoru vede krásná asfaltová silnice, o které jsme navíc věděli. Jen se na ni trefit…

Kus pod vrcholem byla zavřená brána a před ní už stálo jedno auto. Zastavili jsme za ním a čekali. Čas jsme využili ke snědení snídaně v podobě krabice listových Bocadillo Dulce. V mezičase bránou projel personál parku, ale zase za sebou zavřeli.

Pro návštěvníky bránu otevřeli až po 8:00 a nechali nás popojet k samotnému vstupu, kde nám zkontrolovali vstupenky. Čárový kód si nenačetli čtečkou, ale opisovali do počítače ručně. Já padnu… :-) Pasy, jejichž čísla jsme museli zadat při nákupu vstupenek, nám ale nikdo nekontroloval. Mimochodem – vstupné stálo 21.114,32 CRC, tedy 747,56 CZK.

Jako bonus jsme dostali parkovací lístek, který jsme měli zaplatit v obchodu se suvenýry. Na parkovišti na konci silnice jsme dle instrukcí obsluhy zaparkovali, Miki si odskočil, takže já jsem v mezičase v suvenýrech zaplatila 1.900 CRC (67 CZK) za parkování. Pak jsme vyrazili na nedalekou vyhlídku do kráterů.

Národní park je pojmenován podle 3.427 metrů vysokého vulkánu Irazú. S ohledem na nadmořskou výšku byla na vrcholku i adekvátní zima, podle teploměru asi 6 °C. A někteří návštěvníci to očividně nečekali…

Okolo vulkánu se honily mraky, tak jsme si co nejrychleji užili výhledy nejprve do mělkého kráteru Diego de la Haya, který má hloubku 90 metrů a průměr 500 metrů, a hlavně do přilehlého hlubšího Principal, který je hluboký asi 270 metrů a má průměr 750 metrů. Na dno hlavního kráteru nebylo přes hranu moc dobře vidět. V minulosti se na dně kráteru nacházelo zelené jezírko zbarvené sedimenty z okolních stěn. Bohužel, po suché zimě roku 2013 jezírko vyschlo. Sice jsem to věděla dopředu, ale stejně musím na tomto místě suše zkonstatovat, že je to další kráterové jezírko, které jsem neviděla… :-)

Udělali jsme taky nějaké fotky a videa a přes hranu vulkánu se pomalu začaly valit mraky. Bylo to působivé, ale taky to znamenalo, že je po výhledech. Viditelnost se pak už opravdu jen zhoršovala, přesto jsme se okolo hrany kráteru Principal prošli po Playa Hermosa, protože se pořád bylo na co dívat.

Na konci Playa Hermosa je hrazení a spousta zákazových cedulí. Internet je sice plný fotek ze „zakázané oblasti“, ale když vidím, jaké škody páchají turisté třeba na Sněžce, nenapadlo by mě ničit obdobným způsobem krajinu ani jinde. Kvůli fotce, že…

Pomalu jsme se tedy stejnou cestou vrátili zpátky, ještě naposled nakoukli do obou kráterů a šli se podívat k vyhlídce nad Playa Hermosa. Stezka na vyhlídku ale byla zavřená, takže jsme popojeli autem po nezpevněné cestě až k vysílači a vyhlídce. Trochu jsme tam řešili parkování, protože jsme měli v autě věci a na auto jsme z vyhlídky neviděli. Navíc mraky už se nerozestoupily, i když na vrcholu na ten okamžik čekalo asi 10 lidí. Přidali jsme se mezi čekající, ale nevypadalo to nadějně, takže jsme nakonec sedli do auta a vyrazili pryč. Zanedlouho navíc začalo pršet…

U výjezdu nám zkontrolovali orazítkovanou parkovací kartičku a takovým pravěkým mechanismem spustili řetěz, abychom mohli projet.

Naším dalším cílem bylo Guayabo. Waze nám vybral vhodnou cestu, přičemž minimálně polovina byla nezpevněná a velká část dokonce v dost strašném stavu s utrženými krajnicemi mizícími kdesi v hloubce pod námi, s hlubokými vymletými koryty a samozřejmě obrovskými výmoly. Velký kus jsme se vlekli za nějakou místní obsluhou, která převážela Hiluxem nějaký materiál, a kromě podhuštěných pneumatik bylo docela vidět, že auto s tím nákladem má dost co dělat.

Silnice vedla po svazích další sopky Turrialba, která je ale kvůli sopečné aktivitě aktuálně nepřístupná. K poslední erupci došlo v roce 2017…

Guayabo je archeologická lokalita. Možná jediná, rozhodně však nejvýznamnější v Kostarice. Turisté sem nejezdí, protože, jak jsme vyzkoušeli, přístupové silnice jsou v katastrofálním stavu. Guayabo tedy na turisty zrovna připravené není. Parkování je dost omezené. Nějak jsme se sice vešli, ale důvěru v nás to místo zrovna nevzbuzovalo. V autě jsme měli všechny věci a nezbylo nám nic jiného než se spolehnout, že zdejší obsluha to má pod kontrolou.

Chlápek v pokladně nemluvil anglicky, takže domluva byla na Mikim, který si i tentokrát s těmi svými několika slovíčky vystačil. Vstupné platil kartou 7.054,03 CRC (247,71 CZK), což odpovídá avizovaným 10 USD.

Pak jsme si postupně sami prochodili celý areál. Všude byly informační cedule. Angličtina sice stručná, ale přítomná, takže aspoň něco… Nejdřív jsme viděli monolity aligátora a jaguára, později různé hrobky, přešli jsme po mostě přes řeku La Chanchera a vylezli na vyhlídku, kde zrovna údržbář Roundupem likvidoval rostliny v okolí cesty. Z vyhlídky byly krásně vidět různé mohyly i dlážděná cesta.

Když jsme z vyhlídky sestoupali dolů, narazili jsme na spletitý akvadukt doplněný o různé nádrže. Systém je prý dokonce dodnes funkční a napájený ze dvou pramenů. U centrální mohyly bylo hlavní náměstí a také hrobky, které otevřel Anastásio Alfaro. Nakonec jsme si prohlédli další mohyly a dlouhou dlážděnou cestu. Jen jsme se při návštěvě areálu museli držet COVIDových nařízení, takže na všech křižovatkách zatáčet vlevo, vlivem čehož jsme neviděli tzv. Nebeský kámen.

Při odchodu z archeologického naleziště jsme potkali skupinu žen v nějakých krojích. Odskočili jsme si na toaletu a při návratu je všechny našli srocené okolo našeho auta. Někdo by se vyděsil, ale prostým pohledem stejným směrem, jakým se všichni dívali, jsem objevila zavěšeného lenochoda. Takže další čtvrthodinu jsme strávili jeho sledováním a focením.

Odjeli jsme až ve chvíli, kdy se lenochod odebral do vyšších stromových pater. A pak už nás čekala jen dlouhá cesta do Cahuity. Nejdřív po úzké asfaltové horské silničce, která se postupně zvětšovala, až jsme se napojili na hlavní tah směr Puerto Limón. Cestou jsme pozorovali banánové plantáže a obrovské množství kamionů s klimatizovanými kontejnery, které očividně slouží právě na přepravu banánů. Chiquita, Dole, Del Monte…

Puerto Limón je město, kterému se turisti mají obloukem vyhnout a pokud musí třeba přestoupit na jiný autobus, v žádném případě nemají opouštět autobusové nádraží. Naše navigace jako by to věděla a odvedla nás oklikou okolo města. Ačkoli Limón je obrovský přístav, je to zároveň nejchudší město v Kostarice. Kvůli přístavu a tím přímému spojení s Nikaraguou tu čile bují obchod s drogami, působí tu mafie, vraždy jsou, řekněme, ne neobvyklé. Oficiální zdroje stručně uvádějí, že policie ztratila nad městem kontrolu…

Někteří turisté tyto skutečnosti bud ignorují nebo, v tom horším případě, o nich vůbec nevědí. My jsme okolo Limónu jen prosvištěli a nabrali směr jihovýchod do národního parku Cahuita.

Zarezervované bydlení jsme našli až na druhý pokus, protože sestává ze dvou lokalit a my samozřejmě dojeli k té špatné. Ta správná ale byla asi jen o 100 metrů dál, jen obsluha tam už neuměla anglicky. Naštěstí ale používala jen základní slova, takže se Miki v pohodě zorientoval. Za ubytování zaplatil kartou 56.200 CRC (1.983,40 CZK). Za 3 noci docela sympatická částka…

Pokojík je malý, vejde se sem jen postel, stůl a dvě židle. Ale taky vlastní koupelna a pozor – s teplou vodou! Což tu není zrovna moc potřeba, protože při našem příjezdu ukazoval teploměr 28 stupňů. A protože je mimo sezónu a tedy podle místních měřítek žádné horko, nedostali jsme ovladač ke klimatizaci, máme jen stropní větrák.

Jakmile jsme dali věci na pokoj a zaparkovali sem auto, převlékli jsme se do letního a vyrazili na jídlo. Zakotvili jsme v restauraci Coco’s Bar, kde jsem si dala casado a Miki chifrijo. K tomu shake, já banánový, Miki mangový, přičemž mně místo banánu přinesli meloun a Mikiho mango bylo slušně ředěné. Jídlo ale bylo na rozdíl od nápojů dobré a bylo toho hodně.

Okolo stolu obcházel mazlivý zrzavý kocour, tak ode mě dostal zbytky ryby, hlavně kůži, občas v tom byla i nějaká kost, ale nevadilo mu to. Když jsme zaplatili 10.558 CRC, se spropitným asi 11.000 CRC (388,21 CZK) a odcházeli, číšník říkal, že si ho máme vzít s sebou. Aby ses nedivil, neříkej dvakrát… :-)

Pak jsme se vrátili na ubytování a řešili program na zítřek. Máme zaplacený výlet, ale nedostali jsme instrukce k vyzvednutí ani pokyny, kam a kdy se máme dostavit. Miki nakonec zjistil, že mají pobočku jen nedaleko a šel se tam podívat. Bylo ale už skoro 19:00 a logicky tam tedy nikdo nebyl…

Po sprše jsem zazálohovala fotky, dopsala deník a šla brzo spát, asi ve 21:00. Už jsme na cestách nějakých 10 dní a začínám být docela unavená.

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-08-26 - Kostarika, Puerto Viejo de Talamanca a Manzanillo

Budíka jsem měla na 6:30 jen tak pro fazónu, bylo dost jasné, že se probudím dřív. Vzbudila jsem se asi v 6:00.

Nějakou dobu jsem se ještě převalovala, pak jsme se rozhodli se připravit a těsně před sedmou na naše zprávy odpověděli z Cahuita Tours. Včera byl prý výlet zrušen kvůli počasí a špatné viditelnosti u útesu, dnes tedy musel kapitán vyrazit na místo ověřit stav. A nakonec nám asi v 7:45 napsali, že podmínky nedovolují výlet uskutečnit. Nabídli zkusit to zítra, což jsme potvrdili, a rozhodli se dnes zrealizovat zítřejší program.

Nejdřív jsme šli omrknout, kde bychom si mohli dát klasickou kostarickou snídani, ale v okolí jsme nebyli úspěšní. Tak jsme sedli do auta a vyrazili směr Manzanillo.

První zastávku jsme si udělali v Puerto Viejo de Talamanca, kde se nacházejí vraky dvou lodí. První vrak leží u Playa Negra, která je, jak název napovídá, s tmavým pískem. Parkovali jsme u krajnice a byli tam jediní, což se nám moc nelíbilo, navíc jsme museli k vraku kousek dojít po pláži. Tam nikdo nebyl, tak jsme se mohli pěkně projít. Když jsme se vraceli k autu, prý tam za námi běžel nějaký domorodec a mával na nás, ale odjeli jsme dřív, než nás dostihl. Osobně jsem ho vůbec neviděla a když mi o něm Miki řekl, cíleně jsem se tím směrem nedívala, ale Miki vypadal trochu znepokojeně.

Druhý vrak byl jen kousek od restaurace Salsa Brava Rasta Bar. Dalo se tam pohodlně parkovat a v okolí se pohybovalo dost lidí, kteří si nás nevšímali. Miki šel zjistit, jak je to s avizovanou snídaní, a já se šla po pobřeží podívat k vraku lodi. Domorodci na mě tedy taky nekoukali zrovna s nadšením a pochopením. Co jim to tu přelítlo přes nos…?

V restauraci měli v nabídce v podstatě tu správnou tradiční kostarickou snídani, po které jsme se dívali. Sice nebyla úplně levná, dvě snídaně, káva a voda byly za 10.340 CRC (364,92 CZK) včetně spropitného, ale jídlo bylo vynikající a posezení přímo na pláži se taky počítá :-).

Pak už jsme jeli rovnou do městečka Manzanillo. Dojeli jsme kam až to šlo, což bylo parkoviště u vstupu do přírodní rezervace. Tam jsme se otočili a cestou zpátky zaparkovali na místě, které se nám líbilo. Bylo to doslova jen několik metrů od vody, takže jsme mohli všechno nechat v autě a užít si koupání.

Při našem příjezdu byly vlny malé, ale postupně se zvedal vítr a vlny se zvětšovaly. Strávili jsme tam asi dvě hodiny. Miki spíš ve vodě, já spíš na pláži. Byl to super relax, jen sedět, nic nedělat, rozhlížet se po pláži i po dalekém obzoru.

Když nás přestalo koupání bavit, převlékli jsme se do civilu a popojeli přímo do vesničky Manzanillo, kde jsme zaparkovali u velkého nápisu a došli na přilehlou pláž, kde je další vrak lodi. Miki se musel vrátit zpět do auta pro zapomenuté věci, já kus pokračovala sama a hned se tam se mnou chtěl bavit nějaký venčič psa, tipla bych ho na domestikovaného Američana. Zajímalo by mě, kde chlapi napříč světem získávají tu jistotu, že osamocená žena má zájem se s nimi jakkoli družit.

Na seznamu jsem měla ještě návštěvu dalších pláží, které podle internetu vypadaly zajímavě – Punta Uva nebo Chiquita. Omrkli jsme je a také nějaké další. Bohužel buď tam bylo na naše představy moc lidí nebo se tam dalo blbě parkovat. Beztak jsme neměli tolik času, že by stálo za to se převlékat zase do plavek…

Asi ve 13:15 jsme dorazili ke Caribeans Coffee Chocolate Farm, kde Miki zaplatil 38.000 CRC (1.335,09 CZK) za Chocolate Tour. Pak jsme si odskočili na toaletu a usadili se, abychom počkali na začátek ve 14:00.

Nakonec se nás tam sešlo 12, z toho 5 poněkud extravagantních Švýcarů a 3 ne o moc usedlejší Američani z Floridy. Zbylí dva vypadali normálně, myslím, že šlo o Rakušany. Znáte to – všichni jsou divní, jenom já jsem letadlo!

Ve 14:00 jsme společně vyrazili do pralesa po cestě, která vede na kakaovou farmu. Cestou jsme viděli velké pavouky nefily, červené a černo-zelené žáby pralesničky, velké mravence a taky 4 lenochody. Obzvlášť jeden z nich byl krásně vidět.

Cestou jsme ochutnali čerstvý plod kakaovníku. Když jsme vylezli strmou stezkou na farmu, dozvěděli jsme se, jak se zde kakao zpracovává – fermentace, sušení, pražení v přístroji, kterému tu říkají Frankie :-), mletí a třídění. Ukázali nám, jak se vyrábí tekutá čokoláda, ze které se pak dělají čokolády. Tekutou jsme ochutnali – jak surovou, tak dochucovanou.

Nakonec jsme ochutnali různé druhy čokolády. Nejdřív 3 stejné druhy z různých oblastí jako demonstraci, jaký vliv má klima a lokalita. A pak 10 různých příchutí, které se tu vyrábí – kávová, limetková, mátová a další. Nejlepší byla rozhodně skořicová.

Po návratu z farmy jsme za 5.085 CRC (178,59 CZK) koupili pytlík pražených kakaových zrn, která se dají jíst jak jsou nebo umlít na kakao. Uvidíme, jestli se nám to vůbec namlít podaří, v nejhorším je můžeme použít třeba do smothies.

Návrat na ubytování nám dost trval kvůli husté dopravě způsobené částečnou uzavírkou silnice kvůli kácení stromů. Přijeli jsme asi až v 16:30 a návštěvu národního parku Cahuita už jsme tedy nestíhali. Po zaparkování a odložení věcí jsme se ke vstupu aspoň vydali na výzvědy, měli jsme to jen pár set metrů, ale docela se rozpršelo a cestou zpátky jsme pěkně zmokli.

Na pokoji jsme tedy vše dali sušit, dali jsme si sprchu, oblékli se do čistého a vyrazili hledat něco k jídlu. Neměla jsem hlad, ale nakonec jsme po městečku nachodili asi 4 kilometry, takže mi vyhládlo. Došli jsme dokonce k vyhlášené a všude doporučované restauraci Sobre las Olas, která nás ale nezaujala, protože v nabídce měli sushi, ramen nebo korejská jídla. Tohle opravdu v Kostarice jíst nechceme...

Nakonec jsme zapadli do restaurace El Palenque Luisa, kde měli mít humra za dost slušné peníze, venku ho inzerovali. Bohužel až po objednání pití při objednávání jídla se ukázalo, že ho nemají… Tak jsme si objednali aspoň seafood pro dva, i tam měl být humr, samozřejmě nebyl. Slevu na jídlo jsme samozřejmě nedostali a porce byla tak akorát, tentokrát jsme se opravdu nepřejedli jako tomu bylo v Manuel Antonio. K pití jsem měla banánový mléčný shake, Miki zvolil příchuť piňa. Celé to stálo 23.504 CRC (825,90 CZK).

Vrátili jsme se na pokoj, já si dopsala deník a tradičně zazálohovala fotky. Pak jsem přemýšlela, co budeme dělat zítra, pokud zase nebude možné jet šnorchlovat…

Šipka Zpět na „Obsah“

2021-08-27 - Kostarika, NP Cahuita

Budíka jsem měla na 6:00, protože bylo v plánu jít se podívat na hlavní pláž národního parku Cahuita, který otvírá právě v 6:00. Miki ale prohlašoval, že se válí, neb je na dovolené, takže jsem se k válení přidala a asi za hodinku začala řešit, jak to tedy bude s naším dnešním výletem.

Z Cahuita Tours mi napsali až krátce před 8:00, že dnes vypadají podmínku oproti včerejšku lépe a výlet se uskuteční. A že tedy máme být v 9:20 u nich v kanceláři.

A tak jsme si dali snídani, pováleli se v hamace… Všichni z okolních pokojů už byli pryč, když jsme krátce po 9:00 vyrazili směr kancelář Cahuita Tours. Byli jsme tam moc brzo, ale dostali jsme nějaké instrukce a chvíli tam poseděli.

Při čekání nám venku průvodce Alan ukázal na stromě lenochoda, takže jsme veškerý čas strávili jeho pozorováním. V kanceláři se postupně vystřídalo několik dalších lidí, zřejmě vyráželi na jiné výlety. My čekali na 8 dalších účastníků, z čehož byli 2 Němci mluvící anglicky, ostatních 6 mluvilo anglicky. Když jsme konečně byli všichni, vyrazili jsme do blízkého přístavu.

Tam jsme se museli všichni zapsat do nějaké knihy, načež jsme byli vyzvání k donation. Vstup do parku má být dobrovolný, předpokládala jsem ale, že v přístavu se buď neplatí nebo je nějaká symbolická částka v ceně výletu. Nikoli… Že si ale o příspěvek rovnou drze řeknou, to mě dostalo… Takže jsme jim dali jen 3.000 CRC, protože jsme neměli žádnou vhodnou částku připravenou.

Pak jsme se konečně nalodili a vyrazili směr korálový útes. Všechno to strašně trvalo, nechápu proč. Z kanceláře jsme vyráželi až po 9:45, na loď nasedli asi v 10:05, k útesu jsme dorazili v 10:22 a s jedním přesunem lodí pak šnorchlovali ani ne do 12:00, přičemž šnorchlování mělo být na 2 hodiny.

Ve vodě byla horší viditelnost kvůli deštím v předchozích dnech. Některé koráli ale byli tak blízko k hladině, že to moc nevadilo. Jinak ale byly ve vodě spíš samé nezajímavé ryby, z těch barevných vlastně jen několik klipek. Oproti Francouzské Polynésii doslova nuda. Na Kostariku ale prý to nejlepší, co je tu pod vodou k vidění…

I když barevných rybiček bylo málo, ve větší hloubce jsem viděla i několik větších ryb a dokonce žraloka, toho ostatní neviděli. Ha!

Po šnorchlování jsme se přesunuli k pláži, kde jsme se převlékli z mokrých plavek, přezuli se do pořádných bot, já si vzala trekové, protože jiné „spolehlivé“ s sebou vůbec nemám. K obědu jsme pojedli trochu čerstvého ananasu, který nám tam připravil průvodce, a když byli všichni připravení, vyrazili jsme pěšky pralesem zpět do Cahuity. V ceně výletu měla být lahvová voda, ale žádnou jsme nedostali. A sami jsme s sebou měli jen 0,5 litru ochuceného čaje...

Jak ve vodě, tak potom v pralese jsem se snažila držet spíš blíž u průvodce, protože se tím zvětšuje šance, že uvidím zvíře dřív, než se stihne schovat. Průvodce nám toho v pralese ukázal opravdu hodně, viděli jsme několik lenochodů, už jsme je přestali počítat. Viděli jsme i opice, různé ptáky, ještěrky a dokonce hada. Propána!

Ke konci už jsem byla dost unavená, protože jsme ze šnorchlování nesli všechny věci, trekové boty jsem nakonec kvůli nutnosti přebrodit řeku musela nést taky v tašce... Výlet to byl super, ale organizačně slabota.

Po opuštění parku jsme hromadně zašli do restaurace Coco´s, kde jsme si mohli vybrat ze tří různých casados. Bála jsem se, že to bude zase obří porce, ale pro potřeby organizovaných výletů mají očividně nějakou méně bohatou verzi. Po předchozích pokusech jsem tentokrát zkusila kuřecí verzi.

Miki se v mezičase zeptal obsluhy, jestli mají humra a když mu obsluha potvrdila, že ano a že za 7.000 CRC, tak nám na večer 2 objednal.

Oběd byl v ceně výletu, takže když všichni dojedli a začali se sbírat a nastupovat do mikrobusu, rozloučili jsme se a došli na ubytování. Tam jsme se převlékli do plavek, trochu přioblékli a vyrazili na Playa Negra.

Bylo to asi 1 kilometr, ale v botách do vody se nešlo moc pohodlně. Na pláži bylo překvapivě docela dost lidí, všechno domorodci. Odložili jsme si tam oblečení a šli se vykoupat. Foťák a klíč od pokoje jsme si vzali do vody.

Chvílemi byly dost vysoké vlny, z toho jsem moc radost neměla. Navíc po obědě, na mě tedy dost pozdním, jsem byla z koupání nějaká unavená. Během koupání už se začalo stmívat, tak jsme pomalu vyrazili zpět.

Na ubytování jsme si dali sprchu, mokré věci jsme dali sušit a vrátili jsme se do Coco´s. Dali jsme si mléčný banánový shake, tentokrát to nepopletli a byl luxusní. A k tomu dva humry, na které se Miki dotazoval odpoledne. Při kontrolním dotazu při objednání nám ale najednou obsluha tvrdila, že je jeden za 17.000 CRC. Chlápek ani nepopíral, že odpoledne lhal. Ono i těch 17.000 CRC za jednoho je cena víc než luxusní a byl by hřích si ho nedat, ale z pricnipu jsme asi měli odejít. Však už při první návštěvě jsme nebyli spokojeni, nedostala jsem, co jsem si objednala…

Humry jsme dostali rozkrojené, neb jsme asi vypadali dost zoufale, ale dostali jsme k nim vodu na omytí rukou i louskáček na ořechy. Humr byl dost výrazně ochucený, naštěstí se ale nějaký ten přeliv nedostal dovnitř k masu. Z klepet se nám toho moc vydolovat nepodařilo, takže zbylo tělo. Jako příloha k tomu byla zelenina a plantainové placky. K pití jsme měli vodu a celé jsme to pak završili druhou várkou banánového shaku.

Celá útrata byla na české poměry směšná – 49.003 CRC, tedy 1.710,20 CZK. Na druhou stranu nám naúčtovali nekřesťanské peníze za dvě sklenice vody, ale protože karma je zdarma, tak nám zapomněli započítat druhou rundu banánových shaků.

Nakonec jsme ještě zaskočili do supermarketu, kde jsme za 1.400 CRC (49,40 CZK) koupili k pití ochucený čaj a vrátili jsme se na pokoj. Tam jsem jen zazálohovala fotky, v mezičase dopsala deník a mírně se vztekla kvůli sousedům kouřícím nám u okna. Není tu klimatizace, větrat se dá jen oknem a ten ignorant si zapálí ani ne 2 metry od našeho okna. Ráno ho čeká nemilé probuzení :-), neb já šla spát asi ve 21:30 a Miki už měl tou dobou ovečky spočítané :-).

Šipka Zpět na „Obsah“