2018-07-04 - 2018-07-08 - Švýcarsko

Obsah

Úvod, přípravy

Na začátku března už jsme měli dovolenou do Japonska naplánovanou, takže jsme začali uvažovat, co dalšího během roku podnikneme. Dovolené nemáme nazbyt, vlastně jí od doby, kdy nás opustil Kelly, máme spíš nedostatek. Takže otázkou bylo, jak využijeme 4 volné červencové dny tvořené dvěma svátky a víkendem.

Během zimy jsme čekali, že se třeba objeví nějaké zajímavé letenky. Bylo nám jedno kam. Jenže na daný termín nebylo vůbec nic. A tak jsem rozhodla, že tedy zůstaneme nohama na zemi a zrealizujeme další část toho, co jsme měli už před lety v plánu – vlakový výlet do Švýcarska.

A tak jsem začala tím, že jsem 19. března zarezervovala ubytování v Zermattu. Byla tam možnost ho bez sankcí zrušit, tak bylo lepší si ten pokoj držet.

A když jsme se pak vrátili z Japonska, tak jsem hned 13. dubna koupila jízdenky na Glacier Express právě do Zermattu.

V e-shopu českých drah jsem se moc neorientovala, hlavně tedy v tom, jak je to s kupé, lůžky, místenkami… Pořád mi to nutilo třílůžková kupé dělená podle pohlaví. Nakonec jsem se tím ale zvládla nějak prokousat a rezervovat pro nás společné dvoulůžkové kupé z Prahy do Švýcarska. Současně s tím jsem samozřejmě koupila jízdenky na vlak z Prahy až do Svatého Mořice. Takže 17. dubna byla pořešena i cesta tam.

No jo, ale jak zpátky? Vyhledávače mi pořád nutily autobus, to tedy ani zadarmo, vlaků si užijeme dost a strávit celou neděli ve vlaku se nám taky nechtělo, takže volba nakonec přeci jen padla na letadlo. Protože SWISS!

Nejlevnější letenky nám pochopitelně zmizely pod rukama, takže místo plánovaného odletu z Curychu do Prahy nás čeká nejprve cesta z Curychu do Ženevy a pak let z Ženevy do Curychu a odtud do Prahy, přičemž to vychází levněji, než ta samotná letenka přímo z Curychu do Prahy. A já si užiju víc SWISSu! :-)

Samotný nákup letenek se taky neobešel bez komplikací. Museli jsme je kupovat zvlášť, protože potřebujeme jedno odbavené zavazadlo, ale na jednu letenku nešlo nakombinovat dva tarify a vzít 2 nejlevnější letenky plus to zavazadlo bylo dražší, než koupit jednu letenku v nejlevnějším tarifu a jednu v tom vyšším, kde už zavazadlo je. A při platbě se to taky zadrhlo a jednu letenku se nepovedlo zaplatit, Miki musel volat do banky co jako s tím, výsledkem bylo, že jsem to celé musela rezervovat znovu. Ale nakonec i toto jsme 19. dubna zkompletovali.

Když už jsme měli letenky, bylo potřeba dořešit i zbytek dopravy po Švýcarsku. Miki postupně koupil jízdenky na vlak z Churu do Curychu (á 12,40 CHF) a z Curychu do Ženevy (á 26,40 CHF).

U druhých jmenovaných jízdenek špatně zadal mé datum narození, a když se to pokoušel řešit, tak zjistil, že jedinou možností je koupě nové jízdenky. Jenže systém mu povolil koupit jízdenky dříve, než měly jít do prodeje a ten konkrétní vlak prý vůbec nepojede nebo co, takže to komplet stornovali a on mohl koupit nové na jiný spoj.

Já jsem v mezičase vymýšlela program na volný den v Zermattu. Vyloženě se nabízelo lyžování, na které jsem se moc těšila, ale moc nám to nevycházelo časově, především tedy časy vyzvednutí lyží v půjčovně a jejich vrácení, a také se mi úplně nelíbila odhadovaná cena za půjčení výbavy plus skipas v sumě cca 267 CHF!

Alternativou byl spodní úsek via ferraty Schweifine, což by znamenalo vzít s sebou vybavení, nebo vysokohorský trek z Randy do Täsche, případně až do Zermattu. A nebo spousta takových menších aktivit – návštěva Zermatlantis (Matterhorn Museum), soutěsky „Gorner“ (tedy Gornerschlucht) nebo ledovcové zahrady „Dossen“ (Dossen Glacier Garden).

Obdobně vypršela možnost bez poplatku stornovat ubytování, takže mi v mezičase, konkrétně 19. června, z účtu odešlo 235 CHF za 2 noci ubytování, konkrétně 5.378,55 CZK.

Asi týden před odjezdem jsem se pustila do kontroly dokladů, protože mi pořád přišlo, že je něco špatně. Nakonec jsem velmi rychle přišla na to, v čem je problém – na Glacier Express máme koupené pouze místenky, protože jsme je pořizovali tak moc v předstihu, že jízdenky se ještě nedaly koupit – ty jdou pořídit asi 2 měsíce předem. Takže bylo potřeba ještě dokoupit jízdenky na cestu tam a zpátky. Pořizovali jsme je 28. června a vyšly na krásných 280 CHF :-). Zajímalo by mě, kolik lidí tohle musí řešit až ve vlaku…Ale nejlepší na tom celém není cena, ale skutečnost, že ta jízdenka za 70 CHF je celodenní, takže teď máme na některé trasy vlastně 2 jízdenky. Miki se chystá je na některém nádraží vrátit, to jsem tedy zvědavá…

Spočítali jsme, kolik přibližně budeme potřebovat hotovosti a v pátek 29. června jsem koupila symbolických 30 CHF.

A několik dní před odjezdem, konkrétně 1. července, se ozval Simon, aby nám předal instrukce, jak se dostat k apartmánu a udělat self check-in. Tak jsem mu odepsala, poděkovala a zeptala se, jak máme doplatit městskou taxu, která zatím není zaplacená, a jak případně udělat self check-out. Odpověděl obratem, taxa se strhne z karty a klíč prostě jen vrátíme tam, kde byl :-).

V mezičase jsme taky zavrhli lyžování – s ohledem na to, jaká je cena a že v té souvislosti nevíme, co za to dostaneme, tedy co bude reálně v provozu, a co sice oficiálně otevřené, ale ve skutečnosti uzavřené např. pro trénink. Toto rozhodnutí mi ale moc dlouho nevydrželo a za několik dní jsem usoudila, že bych přece jen lyžovat měla, copak si to můžu nechat ujít?! Miki vypadal, že jako ne, ale že prý se tam zabaví i jinak. Na trekové hole bude potřeba větší kufr, takže se do něj vejdou i přezkáče, tím se ušetří sympatických 17 CHF.

Když jsem si pak na webu půjčovny vybírala lyže, zjistila jsem, že ty, které by vyhovovaly Mikimu, by vyšly asi na 500 Kč (necelých 24 CHF), takže je otázka, jak to s tím jeho lyžováním vlastně bude… Plánovala jsem zkusit zabalit oboje přezkáče, helmy, lyžařské oblečení, trekové boty a hole a počkat, co z toho se do kufru nevejde :-), ale Miki to drama ukončil tím, že se definitivně rozhodl nelyžovat.

Večer jsem se pustila do přípravy jídla na cestu, protože na přestupech nemáme v podstatě žádný čas, abychom si koupili něco cestou. Třeba v Sargans máme na přestup jen 4 minuty, což bylo dost na hraně i v Japonsku a Švýcarům tedy až tak moc nevěřím, tím spíš, když ten vlak předtím projíždí půlku Evropy…

Miki v mezičase připravil věci, které je potřeba zabalit – moje přezkáče, helmu, trekové hole… Pak jsem připravila ten zbytek a zkusila to zabalit, ale je toho tedy nějak moc, to lyžařské oblečení je neskutečně neskladné, takže třeba trekové hole nakonec zůstávají doma. Beztak jsme stejně většinou chodili bez nich…

Kufr jsme spíš pro zajímavost převážili a má asi 17,5 kg, což je sice s přehledem ve SWISS limitu na odbavené zavazadlo, ale kdo se s tím bude celou tu dobu tahat… No, já bych věděla kdo ;-).

4. 7. 2018 - Odjezd z Prahy do Sargans

Ráno jsme se připravili, „dobalili“ pár drobností, například, na základě předpovědi počasí, jsme přibrali šálu :-), posbírali jsme všechno připravené jídlo a vyrazili do práce.

Během dne jsem v mezičase dořešila poslední „drobnosti“. Napsal Simon, že přes Booking nejde strhnout pobytová taxa z karty a jestli bychom to tedy mohli zaplatit v hotovosti. Takže jsem se s ním domluvila, jak to uděláme.

Taky jsem si zarezervovala lyže. Nakonec jsem si vzala z vyšší kategorie, a tedy dražší, ale Atomic Cloud ať si nechají, chci něco širšího pod vázáním. Takže bych měla mít K2 Luv Struck 80 a fakt doufám, že je budou mít a nedají mi místo nich něco jiného. Přihodila jsem si k tomu i pojištění na poškození/zničení a krádež, byť tedy u krádeže to pokrývá jen 75% škody. Celková částka nakonec byla 36,10 CHF.

A rovnou jsem si koupila i skipas, bude jednodušší na místě složit jen depozit 5 CHF a skipas vyzvednout, než až na místě řešit, který skipas potřebuji a třeba i odmítnutou platbu kartou, což už jsme taky zažili. Cena za skipas je skoro vražedná – 84 CHF. Každopádně takhle si dokonce zřejmě budu moct skipas vyzvednout už zítra po příjezdu a v pátek ráno naklusat rovnou k lanovce. Jen uvažuji, jak moc v předstihu tam mám být, ta první ranní jízda bude mít jen omezenou kapacitu a já odmítám akceptovat, že se tam nevejdu :-).

Asi v 16:00 jsme se začali sbírat, trochu jsme pokecali s kolegou a sedli do auta. Dojeli jsme na Dědinu, kde jsme ještě koupili nějaké další Tatranky pro Krizoně, Mikimu pití a hlavně folii na zabalení kufru na cestu zpět, protože Mikiho kufr, který je teď na pár dní vlastně můj, se začíná trochu rozpadat.

Pak jsme přeparkovali, došli na bus 119 a dojeli na Veleslavín na metro. Já to seběhla a sjela po schodech, Miki to vzal s kufrem výtahem. Neb eskalátory sice do této nyní důležité přestupní stanice dodělány byly, ale jezdí jenom nahoru.

V metru byla řada příznivců všeho možného – Rolling Stones (dnes mají v Letňanech koncert), Sokolů (Všesokolský slet), ale i Harleyů.

Na Hlavní nádraží jsme dorazili asi v 17:25. Náš vlak už sice byl na tabulích, ale bez nástupiště. Takže jsem se tam postavila se všemi věcmi a Miki šel prozkoumat nádraží. Vrátil se chvíli před tím, než se na cedulích objevilo 5 min zpoždění. Může mi někdo vysvětlit, kde sakra ten vlak nabral zpoždění, když vyjíždí z Holešovic?

Zanedlouho se na tabulích objevilo nástupiště FJ. Co je to sakra to „J“? Davy se daly do pohybu, tak jsme šli s nimi. Vylezli jsme na 5. nástupiště a trochu se tam rozprostřeli.

Čekali jsme tam dalších asi 10 minut, dokonce mi přišla SMS, že vlak má 10 minut zpoždění. Mám se ptát, kde sakra nabral 10 minut na té trase z Holešovic?

Když konečně přijel vlak, všichni se k němu nahrnuli, ale náš vagón tam nebyl. Pracovník ČD před lidmi zalezl do vlaku, na tabulích nic nebylo, lidi s visačkami ČD nic nevěděli…

Pak někdo zahlédnul k nástupišti přijíždět další vlak, tak se davy daly znovu do pohybu. Ono u tamtoho vlaku beztak nebylo o co stát, byl narvaný k prasknutí. U toho druhého vlaku už alespoň bylo info, kam to jede, hurá. Zbývalo najít náš vagón 374.

U dveří jsme byli zkontrolováni, odesláni do oddílu 9 a že prý pán za námi za chvíli přijde. Hurá!

Teda, po nedávném cestování Japonskem v podstatě výhradně pomocí vlaků je tohle totální tragikomedie. Ale poté, co člověk procestuje kus planety a vyhodnotí to jako nejhorší vlakový zážitek ever, to už by zasloužilo snad i metál!

Ale vlak i kupé jsou super. Luxusní, čisté. V kupé máme připravená 2 lůžka, kromě klasiky typu osvětlení (smích :-)) tu je třeba i zásuvka, ale hlavně malé umyvadlo s tekoucí vodou. A každý jsme dostal pantofle na přezutí i nějakou základní kosmetiku (kartáček, pasta…) a půllitrovou láhev vody. Průvodčí nám tu ukázal spoustu věcí, zeptal se, v kolik chceme před Sargans vzbudit a co si dáme k snídani – Miki kafe, já čaj.

Pak jsme se v kupé zavřeli, já se pustila do psaní deníku a dali jsme si k tomu masové kuličky. Miki jako surikata koukal z okna.

Udělali jsme „brief stop“ v Táboře, kam jsme si dovezli to zpoždění 10 min., byť tedy z Prahy jsme určitě vyráželi s větším.

Před 20:00 jsem si odskočila na WC a pak se na chvíli usadila u okna. V chodbičce dělaly bordel 3 děti, pravděpodobně cestující osamoceně, neb je neměl kdo zklidnit (ha ha, ono to není vtipné…), tak jsem je seřvala já. Očekávala jsem účinek v řádu vteřin, ale asi tu někde rodiče jsou, neb děcka už ani nepípla. Tak!

Trochu jsem se opláchla v umyvadýlku, vzala si věci na spaní, vyndala z kufru oblečení na zítřek a ještě si dopsala deník. Měla jsem hlad, tak jsem se ještě trochu najedla a uložila se k spánku.

Spát mi samozřejmě moc nešlo a to ani poté, co se Miki přesunul nahoru na palandu. Nakonec jsem tu noc tak nějak střídavě prospala, ale taky jsem třeba zvládala vyměňovat baterie v nabíječce, takže jsem byla vzhůru docela často.

Myslela jsem, že se prospím při čekání v Linci, ale pořád s námi posunovali. Navíc v tu dobu ani nefungovaly zásuvky. Tak jsem aspoň posvačila a pokračovala v parodii na spaní.

5. 7. 2018 - Ze Sargans do Sv. Mořice a Glacier Expressem ze Sv. Mořice do Zermattu

Když se začalo rozednívat, vyrazila jsem na WC a jelikož bylo brzo, vzala jsem si s sebou i ručník a dala si sprchu. Miki už byl vzhůru, tak jsme postupně spáchali hygienu, oblékli se, já trochu posnídala a dopsala deník.

Chvíli jsem poležela a asi v 6:50 nám zazvonil vlakový budík a dostali jsme snídani. Každý 2 kaiserky, máslo, džem, paštiku, džus a teplé pití – já černý čaj a Miki kafe.

Pak už byl pomalu čas se připravit na výstup. Ke dveřím jsme se postavili o několik minut dříve. Přijeli jsme na 4. kolej a naštěstí na čas. Od vlaku jsme to vzali poklusem a ještě že Miki předem zjistil, že budeme odjíždět z nástupiště č. 6, jinak bychom to nestihli.

Do vlaku jsme doběhli zadýchaní a zpocení a sotva jsme se trošku vydýchali, dal se vlak do pohybu.

Ze Sargans do Churu to bylo jen 20 minut, ale i tak jsme šli do horního patra. Výhledy byly super! Do Churu jsme také, jak jinak, dorazili na čas. Na přestup jsme měli 10 minut, ale ani to není moc, takže jsme šli rovnou k vlaku.

Už tam stál, tak jsme šli kus kolem něj až do posledního vagónu 2. třídy, abychom před sebou měli co nejdelší část vlaku kvůli Landwasser Viaduktu.

Usadili jsme se u okének na pravé straně vlaku, protože už dávno víme, že je to ta správná strana kvůli Landwasser Viaduktu. Máme místa 75 a 76, ale kvůli zavazadlům jsme zabrali celou čtyřku.

Hned na nádraží jsem se pustila do psaní deníku, abych pak cestou mohla co nejvíc koukat ven.

Brzy nás zkontroloval průvodčí, QR kód mu asi nešel načíst, ale zkouknul cílovou stanici Sv. Mořic a prohlásil, že je to OK.

A pak nás čekala dvouhodinová cesta z Churu do Sv. Mořice plná nejrůznějších stavebních divností Rhétské dráhy.

Ačkoli už jsme v minulosti tuto trasu 2× jeli, bavila nás znovu. Fotit se z vlaku moc nedá, ale výhledy jsou parádní!

Do Sv. Mořice jsme dorazili před 10:00 a měli asi 20 minut čas. U nádražní budovy nebylo nic k vidění, tak jsme zamířili k vlaku na 3. nástupiště. V podchodu nás ale zaujaly mozaikové obrazy. Takže jsme podchodem došli až na jeho konec. A tam, za silnicí, bylo jezero a šikmo přes něj byl vidět Sv. Mořic. Trochu jsme to tam omrkli a pak už definitivně došli k vlaku.

Udělali jsme si nějaké fotky, vyfotili se s ním a našli ten správný vagón – č. 34.

Nastoupili jsme a naše místa byla tentokrát po levé straně, což je, jelikož jedeme opačně, zase správně :-). A jak to bude v úseku za Churem už je asi i docela jedno.

Miki uložil kufr a usadili jsme se na našich místech č. 15 a 16. Vedle něj zůstalo místo volné, vedle mě se usadila japonská průvodkyně.

Na cestu jsme samozřejmě vyrazili přesně na čas. A já toto „opakování“ v mezičase využila pro další zápisky do deníku. A hlavně jsme si užívali výhledů, Miki tentokrát koukal mým směrem a já jeho, tak byly scenerie zase trochu jiné.

Cestou se začaly podávat obědy a samozřejmě nápoje. Z menu mě nic nezaujalo už doma, tak jsme využili naší připravenou sváču.

Zpět do Churu jsme dorazili asi ve 12:20. Turistům nástup strašně trval, tak jsme na odjezdu měli 2 minuty zpoždění. Nějaká paní doběhla na nástupiště na poslední chvíli, ale hledala svůj vagon a nakonec narazila na už zamčené dveře. Smůla…

V Churu nám otočili lokomotivu na druhou stranu a dali nám tu správnou červenou, pravděpodobně ozubnicovou.

Na naší čtyřsedačce seděl s námi nějaký dědula pravděpodobně s vnučkou. Seděl šikmo naproti mně a neustále na mě civěl. Ať jsem udělala cokoli, třeba když jsem vyndávala jídlo z tašky, tak zítra pod stůl, když jsem fotila, koukal na displej, co fotím…

Cesta tedy nijak výrazně neubývala, ale viděli jsme Rýnskou soutěsku přezdívanou Grand Canyon, Disentis, Oberalppass, Andermatt, Brig a logicky Zermatt.

Počasí bylo cestou proměnlivé, místy sluníčko, místy déšť, vysoké hory v mracích. Ale ve výhledech nám to nijak nebránilo a ze sucha vlaku to bylo naopak spíš zajímavé.

Do Zermattu jsme dorazili po úchvatné, ale trochu únavné cestě. Vlastně jsme cestou strávili téměř rovných 24 hodin!

V Zermattu jsme se rozprchli – Miki šel do kanceláře pro certifikáty potvrzující, že jsme absolvovali příslušnou jízdu Glacier Expressem, já do kanceláře Matterhorn Zermatt Bergbahnen pro skipas.

Zatímco Miki uspěl, já jsem kancelář nenašla. Došla jsem tedy do informací, kde jsem se dozvěděla jen to, že si ho mám vyzvednout ráno u lanovky, pokud se bude lyžovat. Dnes se totiž kvůli počasí nelyžovalo. Sakra!

Vyvstala tedy otázka, co dělat – skipas i lyže jsou zaplacené. Rozhodla jsem se lyže vyzvednout, protože jsem předpokládala, že peníze by mi nevrátili tak jako tak. Na místě se sice ukázalo, že ano, pokud bych přišla až ráno, ale otvírají až v 8:00, to už hodlám být na kopci.

Takže jsem z mokrého kufru vytáhla jednu botu a šla se s obsluhou domluvit na lyžích a seřízení vázání. Ty mnou vybrané lyže neměli, prý jsou moc staré :-). Řešili jsme délku a já mu vysvětlila, že hlavně trochu širší pod vázáním. Mám o něco delší a širší, než bych si představovala a nejsou dámské, ale jsou lehoučké a prý úplně nový model! Pán mi seřídil vázání, hůlky nabízel 115 cm, řekla jsem si o 120 cm a nakonec potvrdil, že jsou OK. Mezitím jsme si i trochu popovídali a pak už nic nechtěl, tak jsem šla.

Na ubytování jsem došla po paměti, stejně tak ke dveřím do domu i apartmánu. Ze sejfíku jsem taktéž po paměti vyndala klíč a bydlíme.

Apartmán je krásný. Prostorný, čistý, voňavý, vše perfektní a promyšlené. Plně vybavená kuchyň, luxusní mnohavrstvý toaleťák, v kuchyni i koupelně dokonce „spotřební“ věci typu čaj nebo v koupelně tampóny! Může to vypadat směšně, ale nic z toho není samozřejmost. Dokonce tu na nás čekal uvítací pohled a čokoláda!

Převlékla jsem se do nepromokavého a to mokré dala sušit. Venku už naštěstí skoro nepršelo, tak jsme Simonovi hodili do schránky obálku s 12 CHF za pobytovou taxu a vyrazili do Zermattu.

Omrkli jsme kostel i hřbitov horolezců, ale za ty roky se tu nic nezměnilo. Skrz Bahnhofstrasse jsme došli až k nádraží a tam našli COOP.

v něm byly doslova šílené a sortiment taky žádná sláva, tak jsme vzali jen několik nezbytností za 12,25 CHF. Procházkou k dolní stanici lanovky jsme se vrátili na ubytování.

Dala jsem si sprchu, zbylé toasty k večeři, trochu se napila a hlavně dopsala deník. Při sezení u stolu se se mnou z těch všech vlaků houpal celý svět!

Asi ve 22:00 jsem šla spát s vírou, že ráno bude to (skoro) azurro slibované předpovědí…