2025-04-30 - 2025-05-11 - Hong Kong, Macao a Taiwan
Obsah
Úvod
V prosinci 2024 se zaměstnavatel dopočítal, že dát nám prémie ho vyjde finančně o dost hůř, než zřídit FKSP, což je honosná zkratka pro cosi, co se dost příšerně nazývá Fond kulturních a sociálních potřeb. Peníze z fondu se dají využít na spoření na stáří, zdravotní pomůcky, očkování, sportovní vybavení, vzdělávací kurzy, vstupenky do divadla, nákup knih… nebo na dovolenou. A protože určenou částku bylo potřeba vyčerpat do konce roku 2024, sáhli jsme do šuplíku pro jeden starší a dlouho odkládaný plán – necelé 2 týdny v Hong Kongu, Macau a na Taiwanu.
Než jsme si v práci vyjasnili, co k tomu bude účetní potřebovat, byl konec prosince. A tak jsme 30. prosince s firemní platební kartou v ruce a šéfem na telefonu na několikátý pokus bleskově koupili zpáteční letenky do Hong Kongu. Pak už jsme si jen od Emirates vyžádali fakturu, tu jsme dodali účetní a letenky máme vlastně zdarma. No co, klasické prémie bychom bývali využili stejně na cestování, tak je to jedno.
Pro cestu jsme vybrali období květnových svátků, díky kterým můžeme vyrazit na 11 dní a čerpat jen 5 dní dovolené.
V lednu jsme ale byli na horách, takže rámcové rysy dostal itinerář až v únoru. Začátkem března jsme koupili letenky mezi Hong Kongem a Taiwanem, zarezervovali dvě hlavní ubytování a pak postupně itinerář dolaďovali. Nakonec tedy až do poslední chvíle, protože během dubna jsem přebírala dva projekty od kolegy, který ke 30. 4. končí a ukázalo se, že té práce je najednou víc, než se dá v běžné pracovní době stihnout. Poslední víkend před odjezdem jsem navíc měla plánovaně taky trochu pracovní a v kombinaci s povinnostmi okolo rekonstrukce bydlení se potvrdilo, že teď prostě na cesty na vlastní pěst není úplně vhodná doba.
Nicméně o posledním víkendu jsme vše stihli doplánovat a taky zabalit.
Asi dva týdny před odletem mě začalo bolet na pravé straně mezi žebry a během asi dvou dnů se to zhoršilo natolik, že jsem skončila u praktické lékařky. Z krve zjistili zvýšené CRP a z rentgenu plic bakteriální zánět, respektive zápal plic. A tak jsem dostala na týden antibiotika a následující pracovní den jsem úřadovala z postele z pololehu, což byla jediná pozice, ve které jsem mohla tak nějak dýchat. Tehdy jsem byla přesvědčená, že na Velký pátek skončím na pohotovosti. Přes Velikonoce už mi ale bylo mnohem lépe a když jsem pak šla na kontrolu, další léky už jsem nedostala. Jen žádanku na kontrolní rentgen plic.
Poslední dva pracovní dny bych nazvala peklem, ale naštěstí už si tu práci umím dobře rozvrhnout, takže jsem měla na oba dny připravený seznam úkolů a i když běžná pracovní doba mi na jejich odbavení nestačila, obešlo se to bez závažných problémů. A nedůležité věci jsem nechala svému květnovému „já“.
V pondělí odpoledne nás Miki odbavil na oba lety. Dostali jsme naprosto příšerná místa v první řadě, kde nejsou pořádné stolečky, obrazovky, není kam dát zavazadla... Přesadili jsme se jinam, ale nikde u okna nebyla dvě místa vedle sebe, takže jsme si sedli oba k oknu na místa za sebou. Postupně se ale uvolnila luxusní místa na horní palubě na letu z Prahy a dvojsedačka v zadní části letadla na letu z Dubaje do Hong Kongu.
V pondělí jsem si ještě odskočila na kontrolní rentgen plic a v úterý na kontrolu k doktorce. Rentgen ukázal jen malé zlepšení, prý mám pořád vodu na plicích a měla bych odpočívat, šetřit se, nesportovat a necestovat. Ehm...
Večer jsme ještě dobalili posledních pár maličkostí, já zalila kytky, Miki uklidil kuchyň a byli jsme připraveni.
2025-04-30 - Odlet z Prahy do Dubaje
Probudila jsem se asi v 6:30, chvíli se povalovala, pak si dala sprchu, snídani, odbavila posledních pár pracovních věcí a přesně ve 12:00 jsme vyrazili na letiště.
První autobus nám ujel, protože prostě jel o minutu dřív a my neměli koupenou jízdenku. To se od té doby, co jsou všechny zastávky na znamení, děje docela často, autobusy prostě nedodržují jízdní řády…
Hned jel další, tak jsme se rozhodli koupit jízdenky v terminálu v autobuse. Jenže ten nefungoval, Mikimu se během jízdy do příští zastávky nepovedlo jízdenky koupit, takže jsme museli na další zastávce vystoupit.
Za dvě minuty měl jet další autobus, opět se nám nepovedlo koupit jízdenku, tentokrát přes aplikaci PID lítačka. Nejprve to nešlo zaplatit Mikimu, který má potvrzení přes rozpoznávání obličeje, pak to zas nešlo zaplatit mně, protože mě to odhlásilo z aplikace a tedy jsem neměla uloženou platební kartu, ze které to platím, a u sebe jsem jí neměla…
Dali jsme si tedy v aplikaci vyhledat další spoje a další autobus měl jet asi až za 15 minut. A tak jsme konečně v klidu na další pokus zvládli koupit jízdenku s aktivací přímo na ten spoj. Což je další „vychytávka“, jízdenka není platná od okamžiku nákupu, ale buď až po minutě nebo dvou, a nebo se dá aktivovat na konkrétní spoj.
Sedli jsme si na zastávku a po chvíli jsme ze zastávky za rohem viděli odjíždět jiný autobus, kterým jsme mohli jet. Jenže aplikace nám ho vůbec neukázala... V době, kdy jsme měli přestupovat na metro, jsme stále čekali na autobus…
Až se bude někdo ptát, proč jezdím po Praze autem a nepoužívám MHD, tak proto. Vždycky jsem byla velkým zastáncem MHD, zejména té pražské. Čistá, rychlá, spolehlivá. Jenže pak otevřeli tunelový komplex Blanka a cesta do práce autem trvala polovinu času, co cesta MHD. Takže jsme z MHD přesedlali do auta a hromadnou dopravou po Praze vlastně nejezdíme.
Když jsme jeli na letiště naposled loni v listopadu, trvala nám cesta o skoro půl hodiny déle kvůli výlukám. A když jsem před dvěma týdny jela v jeden den na dvě pracovní schůzky, přišla jsem na obě pozdě. Při té dopolední prostě nepřijel autobus, který přijet měl, při odpolední pak autobus uvíznul v zácpě. Takže pražskou MHD už dneska hodnotím spíš negativně...
Na letišti jsme si odskočili na toaletu, zabalili jsme kufříky do fólií a šli si vystát frontu na odevzdání zavazadel. Moje má 9 kg, Mikiho 8,6 kg. A když jsme konečně dostali palubní vstupenky, prošli jsme přes automatické brány, okoukli duty free a zamířili do nového salonku Mastercard.
Ani nevím, jak dlouho byl zavřený, ale myslím, že v náhradních prostorách jsme byli dvakrát, takže možná rok? Upřímně – moc netuším, co se rekonstrukcí změnilo. Prostory jsou pořád stejně velké, míst k sezení mi přijde, že je také pořád stejně. Maličko se změnilo rozložení stolů u výdeje jídel, asi je jiný nábytek, ale jinak žádné změny nepozoruji.
Nicméně když jsme přicházeli, zrovna odcházel pán ze dvou křesílek u okna, takže jsme měli aspoň pěkná místa s výhledem.
Miki řešil jeden pracovní problém, takže já jsem nám oběma postupně donesla nejdřív pití a pak i jídlo. To je tedy bohužel taky pořád stejné, smutně vzpomínám na ty famózní croissanty z předcovidového období...
Když se na tabuli objevila informace, že je zahájen nástup, dojedla jsem dezert, dopila pití a ještě jsme šli do duty free, abych si stříkla trošku mého oblíbeného parfému Chanel na svůj nový letecký šátek :-). Parfém stál nějakých 3.849 CZK, což je na Prahu velmi slušná cena. V červenci 2023 přitom stál ve stejném duty free 3.919 CZK, a to už byl tehdy se slevou 681 CZK, takže původní cena byla 4.600 CZK. Ráno jsem se dívala na Notino, kde ho měli za 5.100 CZK a to ještě po těch kauzách ani není jistota, že to není padělek.
No a pak k nám přistoupila obsluha a oznámila nám, že dnes mají 20% slevu při nákupu nad 3.000 CZK. Paní říkala, že to tam nemůžeme nechat. A jako... To bylo mínus 770 CZK, takže celková cena 3.079 CZK. A to byl tedy na Prahu naprostý luxus!!! A tak se nám ta dovolená hned na začátku nepatrně prodražuje :-). Miki se na to sice moc netvářil a taky byl nervózní, že už se nastupuje do letadla, ale obsluha měla pravdu – to tam nemůžu nechat!
Pak už jsme šli svižným krokem rovnou ke gate, ale tohle moje plíce po zápalu plic moc nezvládají, takže když jsme byli asi v půlce cesty a pořád nehlásili last call, tak jsem přešla do vycházkového tempa. Dávno totiž víme, že poslední výzva, tedy last call, se v Praze u letů Emirates vyhlašuje klidně v čase zahájení nástupu. Kdysi nás to tak vyděsilo, že jsme přes celé letiště běželi a když jsme doběhli na gate, nikdo tam nebyl. Ještě...
Takže tentokrát jsme dorazili pomalým krokem, cestou jsme si vyfotili letadlo a pak jsme se postavili do fronty na bezpečnostní kontrolu. Miki byl hotový dřív, ale kontrola na výbušniny tentokrát postihla jeho, nikoli mě, jak je běžné. Myslela jsem, že pokračoval dál na gate, tak jsem šla taky, ale nakonec se ukázalo, že ho tam ještě zdrželi kvůli další kontrole.
Na gate jsme si na chviličku sedli, protože co? Protože ještě ani nebyl zahájen nástup. Respektive asi byl, ale jen pro business class.
A protože sedíme na horní palubě, nastupujeme vlastním mostem a tedy jsme to měli bez sebemenší fronty. A ta místa jsou fakt paráda, jak je letadlo zaoblené, tak sedačky jsou dál od oken a pod okny jsou úložné boxy, takže je tu fakt spousta místa.
Naše letadlo má registraci A6-EUY, ještě jsme s ním neletěli. Startovali jsme s menším zpožděním v 16:29. Opravují se pojížděcí dráhy u hlavní ranveje, takže je celý provoz na několik měsíců přesměrován na vedlejší dráhu. Startovali jsme na sever, směrem od Prahy. A po startu jsme točili... vpravo! A díky tomu jsme si aspoň užili výhled třeba na Lidice a také na letiště, které jsme díky tomu vlastně obkroužili. Přitom byla mnohem větší pravděpodobnost, že budeme točit doleva a nebo dokonce startovat úplně na opačnou stranu. A to bychom toho z našich míst moc neviděli.
Brzy po startu se mi začala motat hlava a bylo mi horko, seděla jsem na sluníčku. Naštěstí jsme se brzy otočili a já se na chvíli zklidnila a bylo zase dobře. Holt cestovat týden po dobrání antibiotik má svá negativa...
Na jídlo, a tedy hlavně na pití, jsme po startu čekali dost dlouho. Ale aspoň jsme měli českou obsluhu, stevarda Radka. Dala jsem si mangový džus, vodu a hovězí rolku, ke které byly spätzle a zelí, těstovinový salát a čokoládovo-karamelový dezert. Jako... U Emirates už jsem měla mnohem lepší jídla. Ale Miki měl úplně totéž a pochvaloval si to, tak nevím :-).
A po jídle jsme neskutečně dlouho čekali, než nám odnesli tácy. Když na to konečně došlo, zbývalo do přistání 3:31. Od přinesení tácu do jeho odnesení utekla skoro přesně hodina. Já jsem tou dobou už měla tácek odložený pod oknem na úložném prostoru a dopisovala jsem si deník.
V průběhu letu jsme ještě dostali vanilkovou zmrzlinu a pití.
Před přistáním v Dubaji jsme vyčkávali na povolení k přistání, takže jsme udělali jednu 360° otočku. A pak už následovalo klasické přiblížení s výhledem na letiště. Přistáli jsme asi 2 minuty po půlnoci.