2025-04-30 - 2025-05-11 - Hong Kong, Macao a Taiwan

Obsah

Úvod

V prosinci 2024 se zaměstnavatel dopočítal, že dát nám prémie ho vyjde finančně o dost hůř, než zřídit FKSP, což je honosná zkratka pro cosi, co se dost příšerně nazývá Fond kulturních a sociálních potřeb. Peníze z fondu se dají využít na spoření na stáří, zdravotní pomůcky, očkování, sportovní vybavení, vzdělávací kurzy, vstupenky do divadla, nákup knih… nebo na dovolenou. A protože určenou částku bylo potřeba vyčerpat do konce roku 2024, sáhli jsme do šuplíku pro jeden starší a dlouho odkládaný plán – necelé 2 týdny v Hong Kongu, Macau a na Taiwanu.

Než jsme si v práci vyjasnili, co k tomu bude účetní potřebovat, byl konec prosince. A tak jsme 30. prosince s firemní platební kartou v ruce a šéfem na telefonu na několikátý pokus bleskově koupili zpáteční letenky do Hong Kongu. Pak už jsme si jen od Emirates vyžádali fakturu, tu jsme dodali účetní a letenky máme vlastně zdarma. No co, klasické prémie bychom bývali využili stejně na cestování, tak je to jedno.

Pro cestu jsme vybrali období květnových svátků, díky kterým můžeme vyrazit na 11 dní a čerpat jen 5 dní dovolené.

V lednu jsme ale byli na horách, takže rámcové rysy dostal itinerář až v únoru. Začátkem března jsme koupili letenky mezi Hong Kongem a Taiwanem, zarezervovali dvě hlavní ubytování a pak postupně itinerář dolaďovali. Nakonec tedy až do poslední chvíle, protože během dubna jsem přebírala dva projekty od kolegy, který ke 30. 4. končí a ukázalo se, že té práce je najednou víc, než se dá v běžné pracovní době stihnout. Poslední víkend před odjezdem jsem navíc měla plánovaně taky trochu pracovní a v kombinaci s povinnostmi okolo rekonstrukce bydlení se potvrdilo, že teď prostě na cesty na vlastní pěst není úplně vhodná doba.

Nicméně o posledním víkendu jsme vše stihli doplánovat a taky zabalit.

Asi dva týdny před odletem mě začalo bolet na pravé straně mezi žebry a během asi dvou dnů se to zhoršilo natolik, že jsem skončila u praktické lékařky. Z krve zjistili zvýšené CRP a z rentgenu plic bakteriální zánět, respektive zápal plic. A tak jsem dostala na týden antibiotika a následující pracovní den jsem úřadovala z postele z pololehu, což byla jediná pozice, ve které jsem mohla tak nějak dýchat. Tehdy jsem byla přesvědčená, že na Velký pátek skončím na pohotovosti. Přes Velikonoce už mi ale bylo mnohem lépe a když jsem pak šla na kontrolu, další léky už jsem nedostala. Jen žádanku na kontrolní rentgen plic.

Poslední dva pracovní dny bych nazvala peklem, ale naštěstí už si tu práci umím dobře rozvrhnout, takže jsem měla na oba dny připravený seznam úkolů a i když běžná pracovní doba mi na jejich odbavení nestačila, obešlo se to bez závažných problémů. A nedůležité věci jsem nechala svému květnovému „já“.

V pondělí odpoledne nás Miki odbavil na oba lety. Dostali jsme naprosto příšerná místa v první řadě, kde nejsou pořádné stolečky, obrazovky, není kam dát zavazadla... Přesadili jsme se jinam, ale nikde u okna nebyla dvě místa vedle sebe, takže jsme si sedli oba k oknu na místa za sebou. Postupně se ale uvolnila luxusní místa na horní palubě na letu z Prahy a dvojsedačka v zadní části letadla na letu z Dubaje do Hong Kongu.

V pondělí jsem si ještě odskočila na kontrolní rentgen plic a v úterý na kontrolu k doktorce. Rentgen ukázal jen malé zlepšení, prý mám pořád vodu na plicích a měla bych odpočívat, šetřit se, nesportovat a necestovat. Ehm...

Večer jsme ještě dobalili posledních pár maličkostí, já zalila kytky, Miki uklidil kuchyň a byli jsme připraveni.

2025-04-30 - Odlet z Prahy do Dubaje

Probudila jsem se asi v 6:30, chvíli se povalovala, pak si dala sprchu, snídani, odbavila posledních pár pracovních věcí a přesně ve 12:00 jsme vyrazili na letiště.

První autobus nám ujel, protože prostě jel o minutu dřív a my neměli koupenou jízdenku. To se od té doby, co jsou všechny zastávky na znamení, děje docela často, autobusy prostě nedodržují jízdní řády…

Hned jel další, tak jsme se rozhodli koupit jízdenky v terminálu v autobuse. Jenže ten nefungoval, Mikimu se během jízdy do příští zastávky nepovedlo jízdenky koupit, takže jsme museli na další zastávce vystoupit.

Za dvě minuty měl jet další autobus, opět se nám nepovedlo koupit jízdenku, tentokrát přes aplikaci PID lítačka. Nejprve to nešlo zaplatit Mikimu, který má potvrzení přes rozpoznávání obličeje, pak to zas nešlo zaplatit mně, protože mě to odhlásilo z aplikace a tedy jsem neměla uloženou platební kartu, ze které to platím, a u sebe jsem jí neměla…

Dali jsme si tedy v aplikaci vyhledat další spoje a další autobus měl jet asi až za 15 minut. A tak jsme konečně v klidu na další pokus zvládli koupit jízdenku s aktivací přímo na ten spoj. Což je další „vychytávka“, jízdenka není platná od okamžiku nákupu, ale buď až po minutě nebo dvou, a nebo se dá aktivovat na konkrétní spoj.

Sedli jsme si na zastávku a po chvíli jsme ze zastávky za rohem viděli odjíždět jiný autobus, kterým jsme mohli jet. Jenže aplikace nám ho vůbec neukázala... V době, kdy jsme měli přestupovat na metro, jsme stále čekali na autobus…

Až se bude někdo ptát, proč jezdím po Praze autem a nepoužívám MHD, tak proto. Vždycky jsem byla velkým zastáncem MHD, zejména té pražské. Čistá, rychlá, spolehlivá. Jenže pak otevřeli tunelový komplex Blanka a cesta do práce autem trvala polovinu času, co cesta MHD. Takže jsme z MHD přesedlali do auta a hromadnou dopravou po Praze vlastně nejezdíme.

Když jsme jeli na letiště naposled loni v listopadu, trvala nám cesta o skoro půl hodiny déle kvůli výlukám. A když jsem před dvěma týdny jela v jeden den na dvě pracovní schůzky, přišla jsem na obě pozdě. Při té dopolední prostě nepřijel autobus, který přijet měl, při odpolední pak autobus uvíznul v zácpě. Takže pražskou MHD už dneska hodnotím spíš negativně...

Na letišti jsme si odskočili na toaletu, zabalili jsme kufříky do fólií a šli si vystát frontu na odevzdání zavazadel. Moje má 9 kg, Mikiho 8,6 kg. A když jsme konečně dostali palubní vstupenky, prošli jsme přes automatické brány, okoukli duty free a zamířili do nového salonku Mastercard.

Ani nevím, jak dlouho byl zavřený, ale myslím, že v náhradních prostorách jsme byli dvakrát, takže možná rok? Upřímně – moc netuším, co se rekonstrukcí změnilo. Prostory jsou pořád stejně velké, míst k sezení mi přijde, že je také pořád stejně. Maličko se změnilo rozložení stolů u výdeje jídel, asi je jiný nábytek, ale jinak žádné změny nepozoruji.

Nicméně když jsme přicházeli, zrovna odcházel pán ze dvou křesílek u okna, takže jsme měli aspoň pěkná místa s výhledem.

Miki řešil jeden pracovní problém, takže já jsem nám oběma postupně donesla nejdřív pití a pak i jídlo. To je tedy bohužel taky pořád stejné, smutně vzpomínám na ty famózní croissanty z předcovidového období...

Když se na tabuli objevila informace, že je zahájen nástup, dojedla jsem dezert, dopila pití a ještě jsme šli do duty free, abych si stříkla trošku mého oblíbeného parfému Chanel na svůj nový letecký šátek :-). Parfém stál nějakých 3.849 CZK, což je na Prahu velmi slušná cena. V červenci 2023 přitom stál ve stejném duty free 3.919 CZK, a to už byl tehdy se slevou 681 CZK, takže původní cena byla 4.600 CZK. Ráno jsem se dívala na Notino, kde ho měli za 5.100 CZK a to ještě po těch kauzách ani není jistota, že to není padělek.

No a pak k nám přistoupila obsluha a oznámila nám, že dnes mají 20% slevu při nákupu nad 3.000 CZK. Paní říkala, že to tam nemůžeme nechat. A jako... To bylo mínus 770 CZK, takže celková cena 3.079 CZK. A to byl tedy na Prahu naprostý luxus!!! A tak se nám ta dovolená hned na začátku nepatrně prodražuje :-). Miki se na to sice moc netvářil a taky byl nervózní, že už se nastupuje do letadla, ale obsluha měla pravdu – to tam nemůžu nechat!

Pak už jsme šli svižným krokem rovnou ke gate, ale tohle moje plíce po zápalu plic moc nezvládají, takže když jsme byli asi v půlce cesty a pořád nehlásili last call, tak jsem přešla do vycházkového tempa. Dávno totiž víme, že poslední výzva, tedy last call, se v Praze u letů Emirates vyhlašuje klidně v čase zahájení nástupu. Kdysi nás to tak vyděsilo, že jsme přes celé letiště běželi a když jsme doběhli na gate, nikdo tam nebyl. Ještě...

Takže tentokrát jsme dorazili pomalým krokem, cestou jsme si vyfotili letadlo a pak jsme se postavili do fronty na bezpečnostní kontrolu. Miki byl hotový dřív, ale kontrola na výbušniny tentokrát postihla jeho, nikoli mě, jak je běžné. Myslela jsem, že pokračoval dál na gate, tak jsem šla taky, ale nakonec se ukázalo, že ho tam ještě zdrželi kvůli další kontrole.

Na gate jsme si na chviličku sedli, protože co? Protože ještě ani nebyl zahájen nástup. Respektive asi byl, ale jen pro business class.

A protože sedíme na horní palubě, nastupujeme vlastním mostem a tedy jsme to měli bez sebemenší fronty. A ta místa jsou fakt paráda, jak je letadlo zaoblené, tak sedačky jsou dál od oken a pod okny jsou úložné boxy, takže je tu fakt spousta místa.

Naše letadlo má registraci A6-EUY, ještě jsme s ním neletěli. Startovali jsme s menším zpožděním v 16:29. Opravují se pojížděcí dráhy u hlavní ranveje, takže je celý provoz na několik měsíců přesměrován na vedlejší dráhu. Startovali jsme na sever, směrem od Prahy. A po startu jsme točili... vpravo! A díky tomu jsme si aspoň užili výhled třeba na Lidice a také na letiště, které jsme díky tomu vlastně obkroužili. Přitom byla mnohem větší pravděpodobnost, že budeme točit doleva a nebo dokonce startovat úplně na opačnou stranu. A to bychom toho z našich míst moc neviděli.

Brzy po startu se mi začala motat hlava a bylo mi horko, seděla jsem na sluníčku. Naštěstí jsme se brzy otočili a já se na chvíli zklidnila a bylo zase dobře. Holt cestovat týden po dobrání antibiotik má svá negativa...

Na jídlo, a tedy hlavně na pití, jsme po startu čekali dost dlouho. Ale aspoň jsme měli českou obsluhu, stevarda Radka. Dala jsem si mangový džus, vodu a hovězí rolku, ke které byly spätzle a zelí, těstovinový salát a čokoládovo-karamelový dezert. Jako... U Emirates už jsem měla mnohem lepší jídla. Ale Miki měl úplně totéž a pochvaloval si to, tak nevím :-).

A po jídle jsme neskutečně dlouho čekali, než nám odnesli tácy. Když na to konečně došlo, zbývalo do přistání 3:31. Od přinesení tácu do jeho odnesení utekla skoro přesně hodina. Já jsem tou dobou už měla tácek odložený pod oknem na úložném prostoru a dopisovala jsem si deník.

V průběhu letu jsme ještě dostali vanilkovou zmrzlinu a pití.

Před přistáním v Dubaji jsme vyčkávali na povolení k přistání, takže jsme udělali jednu 360° otočku. A pak už následovalo klasické přiblížení s výhledem na letiště. Přistáli jsme asi 2 minuty po půlnoci.

2025-05-01 - Přelet z Dubaje do Hong Kongu a Hong Kong

Výstup z letadla docela trval, museli jsme počkat, než vystoupí celá business class. Když jsme se konečně dostali ven, byla už celá spodní paluba prázdná.

V terminálu jsme rovnou zamířili na „connections“, kde nás čekala obligátní bezpečnostní kontrola, při které nikdo nic nechce. Naštěstí Dubaj jako jedna z mála je na ten nápor cestujících, které chrlí všechny ty A380, připravená, takže fronta nikde nebyla.

Na přestupu jsme měli docela málo času, jen asi 3 hodiny. A nástup do letadla byl už za 2,5 hodiny. Navíc jsme byli dost najedení. Než jsme vylezli z letadla a absolvovali všechny přestupové procedury, nějaký čas sice utekl, ale nevyhládlo nám, takže nemělo smysl chodit do salonku. Jen jsme okoukli letiště, podívali se do jednoho obchodu se suvenýry Emirates a šli se podívat k naší gate. Do nástupu do letadla zbývala asi hodina. Tak jsme šli hledat pítko. A protože jsem byla nějaká unavená, však taky byly 2 hodiny v noci místního času, rovnou jsem si tam sedla a Miki pak v courání po terminálu pokračoval sám.

Ve 2:15 jsme vyrazili ke gate. Nebylo si tam kde sednout, naštěstí už nás pustili dál. Tahle gate ovšem nemá nástupní mosty, ale vede dolů k letištní ploše a k autobusu. Ten přistavili za chvilku a my do něj nastupovali mezi prvními. Dokonce se mi podařilo si v busu sednout, byť jsem se tedy musela vcucnout mezi dva roztahující se chlápky.

Po letišti nás autobusem docela povozili, skončili jsme vlastně až u plotu. A protože jsem seděla skoro hned u dveří, z autobusu jsem taky byla venku mezi prvními a tím pádem i v letadle samotném. A protože sedíme až vzadu, všichni, kteří nastoupili přede mnou postupně zapadli na svá místa a já do zadní části letadla dorazila jako první.

Při startu jsme si trochu užili výhled na Dubaj, ale brzy jsme se dostali nad vodu a pak už byla všude jenom tma. Při čekání na jídlo jsem si pustila film „Muž, který stál v cestě“. Vypráví o trochu opomíjeném Františku Krieglovi a událostech 21. srpna 1968. Jenže je to natočené takovým tím obvyklým českým stylem, kdy film se svou ponurostí a vybledlými barvami snaží působit, jako by byl natočen v době, o které vypráví. Začalo to asi někde u Koljy a postupně se to přeneslo až třeba mezi svatební fotografy. Ty nepřirozené barvy mě nudí, navíc tady byl trochu problém i s titulky, protože film byl v češtině, ale některé dialogy v ruštině a oboje mělo anglické titulky, což mě vždycky trochu zaskočilo. Nakonec jsem to nedokoukala.

V zábavním systému byly třeba ještě Vlny, na které se naopak díval Miki, já už je viděla. Upřímně – nevím, jestli zrovna tyhle dva filmy patří na palubu letadla mířícího do Hong Kongu. Ten byl historicky čínský, ale nějakých 150 let byl britskou kolonií a Čína ho chce, i přes podepsané dohody, zase převzít. Vidím tam trochu paralelu s chováním Ruska a nepřijde mi na místě takhle „provokovat“.

Pak jsme dostali zapečený sendvič s krůtím a sýrem a brownie, a to pro mě bylo znamení, že se mám najít a jít spát.

A prospala jsem celý zbytek letu, probudilo mě až podávání jídla asi 1,5 hodiny před přistáním. Než jsem se probrala, Miki mi objednal yakisobu. Chtěl ji taky, ale další už nezbyla, takže jsem mu půlku nechala a čekala, jestli ještě nějaké porce někde najdou nebo on dostane omeletu. Miki zaslechl, že prý jen 30 % jídel na palubě byla yakisoba. Když sedíme vzadu, není se čemu divit, že došla. Naštěstí ale ještě nějaké porce našli, takže Miki ji pak dostal taky a já tu svou mohla dojíst.

Po jídle jsem si odskočila na toaletu, dopsala deník a do přistání zbývalo 23 minut. Venku bylo oblačno, dokonce byla nízká oblačnost, takže nulová viditelnost. Přiblížení na hongkongské letiště bylo trochu netradiční, takže jsme navíc celý Hong Kong obletěli, a přesto jsme přistáli s asi dvacetiminutovým předstihem.

Než se celé letadlo vyprázdnilo, bylo pořád dost času si ještě jednou odskočit na WC. Pak už byl výstup z letadla plynulý a personál letiště nás navedl na imigrační.

Tam byla sice trochu fronta, ale postupovalo to docela rychle. Obsluha nás poslala do jedné fronty, my se postavili do vedlejší, která byla kratší a samozřejmě se to zaseklo. Kdybychom bývali zůstali v té původní, byli bychom pryč mnohem dřív. Klasika, vždycky to tak skončí…

Pak už zbývalo jen vyzvednout zavazadla a zamířit ven z letiště. Tam jsme dostali obraznou ránu mezi oči, zdejší horko a vlhko bylo i přes vysokou oblačnost nesnesitelné. Jak to sakra vypadá, když svítí sluníčko?!?

Podle cedulí jsme bez problémů pokračovali k autobusovým zastávkám. Fronta na autobus A21 byla dlouhá, postavila jsem se na konec a Miki šel zkontrolovat, že je to opravdu fronta na náš autobus. V mezičase se za mě postavily dvě turistky, které se mě ptaly, jestli je to fronta na A21. No co já vím, snad ano :-).

Když se ukázalo, že stojíme správně, začala postupovat fronta. Do autobusu, který stál ve stanici, se nastupovalo. Odbavil všechny před námi, my byli první, kteří se nevešli. Další ale přijel za několik minut, takže jsme o moc času nepřišli.

Při nástupu Miki zaplatil jednu jízdenku, ale další mu zaplatit nešla a řidič gestikuloval, že může platit jen jednu. Jenže já s tím nepočítala, takže nás řidič nakonec odmávnul, že máme jít. Ušetřili jsme tím skoro stovku, konkrétně 34 HKD (98,80 CZK).

Tím, že jsme nastupovali první, se nám podařilo zabrat nejlepší místa v autobuse – přední dvousedačku ve 2. patře. Když byli všichni naloženi, mířili jsme do části Mong Kok. Cesta trvala skoro hodinu. Vystoupili jsme ve stanici Hung Hom a odtamtud na jisto zamířili k budově, ve které je hostel.

Tam jsme si vystáli frontu na výtah a vyjeli do 11. patra, kde jsme podle šipek hostel našli. A tam zvonek, na který jsme zazvonili. Přiběhla paní, která si jen ověřila jméno rezervace, předala nám klíče a papír s číslem kódového zámku na vstupních dveřích.

Pokoj je miniaturní, jen dvě postele, noční stolek, malý stůl se židlí a v koupelně se dá pohodlně sprchovat při sezení na WC :-). Lednice, ve kterou jsem trochu věřila, bohužel chybí. No, žehličku, fén a konvici jsem taky nenašla :-).

Dala jsem si bleskovou sprchu, převlékla se do čistého trička a přidala si do svého Google Pay platební kartu Revolutu. A pak už jsme mohli vyrazit.

Došli jsme na metro a popojeli do stanice Lok Fu. Trochu jsem měla problém s platbou telefonem, ale nakonec to vždycky nějak prošlo.

Od metra jsme šli pěšky ke Kowloon Walled City Park. Původně tu stála čínská vojenská pevnost, kterou po 2. světové válce nahradilo hustě zastavěné sídliště Kowloon Walled City, kde na ploše 2,6 hektaru žilo asi 50 tisíc lidí. Vysoká kriminalita vyústila v demolici města a v roce 1995 v otevření parku. Je to poklidné místo obklopené rušným městem a kromě mnoha malebných zákoutí tu najdeme i model původního sídliště a pozůstatky původní vstupní brány do opevněného města.

Když jsme si park prochodili, zamířili jsme do přilehlého obchodního centra, ve kterém se nachází „AEON Kowloon City Store“. Je to japonský řetězec, takže od návštěvy jsme si slibovali možnost koupit japonské produkty. A protože nebylo jisté, jestli se v Hong Kongu do AEONu ještě dostaneme, nakonec jsme opravdu nakoupili. V nákupním košíku skončila velká krabice sushi a spousta matcha sladkostí, celkem to vyšlo na 367 HKD (1043,94 CZK).

Se sushi jsme si sedli na lavičku v nákupním centru a snědli jsme ho. Bylo výborné, čerstvé, na jak ty naše supermarketové prefabrikáty.

Pak jsme se přesunuli do McDonald’s, kde si Miki dal nějaký burger „GCB“ a k tomu banánovou taštičku. Oboje dohromady za 38,50 HKD (109,46).

A protože už byl večer, byl čas zamířit do postele. Znamenalo to nejdřív dojít na metro, což bylo do kopce a mě se tedy docela špatně dýchalo, tak nám to trvalo déle, než obvykle.

Metrem jsme se vrátili na Mong Kok a už po paměti došli do hostelu. Rychlá sprcha, sníst chlazené matchové dezerty, dopsat deník vzít si léky a před 22:00 už jsem byla v posteli.

2025-05-02 - Hong Kong

Probudila jsem se v 0:30 a pak jako obvykle dlouho nemoha usnout. Nakonec jsem přece jen usnula ale v 6:30 jsem se zase probudila. Budík byl nastaven na 6:45…

Takže následovala hygiena, obléknout, připravit si věci a v 7:15 jsme vyrazili z hostelu na metro.

V metru už se mi nějak dařilo projít turnikety pomocí karty uložené v Google Peněžence. Metrem jsme pak jeli 3 stanice a vystoupili jsme v zastávce Tsim Sha Tsui.

Z metra jsme vylezli u bývalého velitelství námořní policie. Je to komplex budov, kterému vévodí půlkruhová terasovitá budova, vizuálně nepochybně pozůstatek britské nadvlády.

Od metra to byl jen kousek k molu trajektu Star Ferry. Tam Miki v automatu koupil po 5 HDK (28,57 CZK) dvě jízdenky, se kterými jsme prošli přes turniket a rovnou nastoupili na zakotvený trajekt.

Během plavby přes Victoria Harbour jsme si užili výhledů na panoramata obou břehů. Plavba byla poklidná a relativně krátká. Na opačném břehu na nás čekaly krásné budovy stojící na molech a okolo nich.

Od pobřeží jsme pěšky zamířili po mnohých nadchodech do hloubi ostrova. Naším cílem byla dolní stanice lanovky Peak Tram. Nevyhnuli jsme se ani stoupání do kopce, které mě dost zadýchalo. V půli cesty jsme ale narazili na katedrálu sv. Jana, do které jsme si dovolili nahlédnout.

Jízdenky na Peak Tram jsme měli koupené v rámci „combo“ tiketu. Bezproblémově jsme tedy prošli turniketem a pokračovali k soupravě stojící ve stanici. Nastoupili jsme, ale volná místa k sezení byla jen na levé straně soupravy, takže jsme zase vystoupil a rozhodli se počkat na další.

Čekání nebylo nijak dlouhé a v dalším voze se nám podařilo sednout si na pravou stranu. Trochu jsme viděli dopředu a okolo trasy byly k vidění nepoužívané zastávky a starý vlak. Nicméně výhledy, kvůli kterým jsme chtěli sedět na pravé straně, nebyly nijak valné.

Nahoru jsme dorazili asi v 8:45, takže volný čas jsme využili k prohlídce okolí, prozkoumání několika vyhlídek a k posezení nad donesenou snídaní, což v mém podání byly matcha sušenky a matcha Ramune.

Miki s v 7-Eleven koupil za 14 HDK (39,99 CZK) kávu a asi v 9:40 jsme se šli postavit do fronty na vstup na střechu Sky Terrace 428.

Dovnitř začali pouštět asi o 15 minut dřív. Fronta už v tu dobu byla poměrně dlouhá a i výjezd po eskalátorech až do posledního patra byl zdlouhavý. Tam nás ještě čekalo naskenování QR kódů a následně jsme konečně byli vpuštěni na poslední eskalátor, který nás dopravil na střechu.

Shora nebylo vidět nic navíc, co jsme neviděli už z předchozích volně přístupných vyhlídek. Celá budova a tedy i plošina je postavena trochu v úhlu a hlavní výhled na celý Hong Kong je vlastně jen z jednoho rohu. Spoustu potenciálně zajímavých výhledů pak blokují i různé prvky typu zábradlí, mobilní přístřešky pro obsluhu a nakonec i návštěvníci sami. Nicméně kombinovaná vstupenka pro jednoho stála 136 HDK, takže za sebe určitě mohu říct, že to jako celek stojí za to.

Při odchodu jsme se na chvilku pozastavili u zátiší zasvěcené Bubba Gump Shrimp, které asi můžete nejlépe znát z filmu Forest Gump. A čas, který jsme ušetřili tím, že jsme si výhledů užili už před otevřením hlavní vyhlídkové plošiny, jsme strávili ve výstavě miniatur. Šlo o různá hongkongská místa a miniatury byly naprosto úžasné svou detailností. Daly by se tam strávit hodiny hledáním různých zákoutí.

Pak nás čekala nejhorší část dnešního poznávání. S ohledem na svůj zdravotní stav jsem velmi uvažovala, jak si ji usnadnit, ale nakonec jsme se vydali pěšky vzhůru na sousední kopec k zahradám Victoria Gardens.

Na slunci bylo nesnesitelné vedro, ale větší části cesty byly ve stínu, takže se to dalo. Cestu nám zpestřovala i příroda podél cesty.

Na druhou stranu horko způsobovalo i abnormální zátěž na nohy. Zřejmě šlo o kombinaci různých otoků, tření, tlačení, pocení…

Oblast Victoria Gardens jsme si prochodili a zdaleka největším zážitkem byli pestrobarevní motýli, které jsme potkávali na každém kroku. Výhledy byly, nicméně nijak dechberoucí, takže jsme radši věnovali trochu času preventivnímu oblepení kritických míst nohou.

Čekal nás totiž ne úplně krátký sestup z vrcholu z výšky nějakých 540 metrů nad mořem až na pobřeží. Cesta vedla částečně lesem a stínem, částečně po slunci. Místy byla zpevněná, místy jsme přelézali kameny. Svahy hory jsou různými stezkami protkané, některé odbočky jsou velmi nenápadné, takže jsme na jedné z křižovatek špatně uhnuli. Setup byl kvůli tomu o něco delší, i tak jsme ale vyšetřili asi půlhodinku.

Výlet to byl krásný, nicméně ve zdejším klimatu docela náročný. Skoro z té cesty nemám fotky. Návrat do civilizace jsme uvítali a oslavili okamžitou návštěvou 7-Eleven (67 CZK) a pořízením studeného pití. O kus dál jsme navštívili místní supermarket Wellcome, kde jsem si za 57 HKD (162,45 CZK) koupila matchovou zmrzlinu a do zásoby krabičku náplastí.

Zamířili jsme do Catchick Street Garden s vizí shlédnout Victoria Harbour, nicméně zmrzlina mi tála tak rychle, že jsem jí nestíhala konzumovat, v parku bylo neskutečné množství lidí a výhled byl jedině přes silnici, která odděluje park od pobřeží.

Tohle celé nám nakonec zabralo tak málo času, že jsme vyšetřili další hodinu. Přesunuli jsme se tedy na tramvajovou zastávku. Zatímco jinde lidi tvoří dokonalé fronty, tady byl chaos a lidi předbíhali. A protože každá tramvaj, která měla přijet, byla vidět, ale kvůli příjezdu do zastávky musela nejdřív objet blok, tak jsme tu první nechali ujet, neb záhy přijela další, prázdná. A my jsme si tak pohodlně zabrali nejlepší místa ve druhém patře v přední řadě.

Tyhle tramvaje jsou takovou hongkongskou atrakcí za pár korun. Kromě toho, že jsou dvoupatrové, přezdívá se jim „ding ding“ podle jakéhosi zvonku, který zřejmě řidič občas používá.

Čekala nás docela dlouhá cesta. Původně měla být ještě delší, až na konečnou. Miki to ale ještě před odjezdem přeplánoval. Nakonec jsme přece jen jeli asi o stanici nebo dvě dál a vystoupili jsme v Sheung Wan.

Chvíli jsme hledali vytipovanou směnárnu, u které ale byla fronta a kurz v podstatě stejný, jako všude jinde. A tak jsme místo toho zamířili do nedalekého Central Market. Prošli jsme to tam jen velmi zlehka a já využila příležitosti a v 7-Eleven si za 36,50 HDK (103,80 CZK) pořídila pozdní oběd.

Po občerstvení jsme pokračovali směrem k začátku Central-Mid-Levels Escalators. Je to soustava mnoha eskalátorů a nadchodů, které spojují spodní čtvrť Central s rezidenční čtvrtí Mid-Levels a usnadňují tak překonat velký výškový rozdíl mezi oběma oblastmi. Ráno jezdí eskalátory dolů, aby obyvatelé mohli sjet do práce, po zbytek dne pak jezdí směrem vzhůru.

V jednom z „mezipater“ se Miki zastavil v 7-Eleven pro další pití (41,26 CZK). Nakonec jsme eskalátory zdolali v celé délce až na ulici Conduit Road. Po ní jsme pokračovali důmyslnou a občas i trochu vtipnou soustavou různých podchodů, nadchodů a chodníků až k Hong Kong Zoological and Botanical Gardens. Vstupné je zdarma, což moje očekávání nijak nemírnilo. Naopak, od Hong Kongu jsem očekávala moderní výběhy.

První zvíře, které jsme viděli, byl volně žijící kakadu žlutolící. Měla jsem za to, že je to jeden ze šťastlivců, kterým se ze zajetí podařilo utéct. Až později jsem se z Wikipedie dozvěděla, že je to zavlečená populace, zřejmě vzniklá roku 1941, kdy tehdejší guvernér nechal vypustit chované ptáky. Kakadu patří mezi ohrožené druhy, takže honkongská populace asi 200 kakaduů prý představuje asi 10 % z celosvětové populace...

Ta oficiální část zoologické zahrady byla ale víc než zklamání. Zvířata v robustních klecích, letargická… Smutná a depresivní podívaná. Trochu jsme se zdrželi ve skleníku s tropickými rostlinami, ty tak zuboženě nevypadaly, odskočili jsme si na toaletu, nakoukli do bambusové zahrady a zamířili pryč.

Následně nás čekala pěší cesta do nedalekého Hong Kong Park. Bylo potřeba projít okolo dolní stanice Peak Tram, kterou jsme ráno mířili na Victoria Peak. Celý přilehlý prostor byl vyplněný improvizovanou frontou a podle cedulí mělo být čekání asi na 2 hodiny. My ráno přišli a kdybychom nechtěli sedět vpravo, tak jsme také mohli rovnou jet vzhůru…

Fronta nám nicméně trochu zavařila, protože prostorem vůbec nešlo projít a celá oblast je plná větších silnic, nadjezdů, takže nešlo ani improvizovat. Nakonec to skončilo přelézáním zábradlí…

V Hong Kong Parku se ukázalo, proč je dobře, že se nám podařilo vyšetřit tolik času navíc. Nejdřív jsme totiž zamířili do voliéry s ptáky. Znamenalo to vydrápat se do schodů ke vstupu, ale pak nás čekal vyvýšený dřevěný chodník skrz voliéru plnou různých exotických ptáků.

Prohlédli jsme si i skleník, okoukli jezírko s vodopádem, chvíli pozorovali želvy, jedna z nich přepadla přes malý vodopád.

Dalším cílem byl Flagstaff House, ve kterém nyní sídlí muzeum čajového nádobí. Prostory jsou sice docela rozlehlé, ale v každé místnosti je jen několik málo vitrín, takže jsme si to tam prošli docela rychle. Hlavně tedy ale bylo muzeum klimatizované, což po téměř celém dni v tom pekelném vedru a vlhku působilo jako živá voda.

Nejen vstup do parku, ale i vstupy do všech zdejších budov, jsou zdarma. Tedy námi navštívená voliéra, skleník i muzeum čajového nádobí. Často o tom na cestách přemýšlím, jak v některých zemích mají pro cizince klidně mnohonásobně vyšší vstupné a v některých destinacích je pro všechny vše zdarma. Rozumím tomu, že provoz jakékoli takové „atrakce“ je finančně nákladný, nicméně často mi přijde, že kulturní a zejména přírodní dědictví, by měla být dostupná zdarma. Aspoň pro místní obyvatelstvo, ať se může, zejména mladší generace, vzdělávat bez ohledu na své finanční možnosti. I jako turista jsem ale ty pochopitelně zdejší bezplatné vstupy uvítala.

Venku jsme chviličku poseděli, prohlédli si hodinovou věž, vodní prvek a zamířili k Pacific Place Shopping Mall. Ten jsme jen prošli, našim cílem totiž byla restaurace Café de Coral.

Klimatizované prostory a možnost si sednou byly velmi vítané. Z nabídky jsem si vybrala nudlovou polévku s kachnou a kuřetem a k tomu ledový zelený čaj. A Miki zvolil vepřové s rýží a čaj s mlékem. Celé jsme si to mohli naklikat na samoobslužném terminálu v angličtině, takže jsme měli dost času si nabídku prohlédnout a v klidu si vybrat. Jen tedy ta cena – celková útrata se vyšplhala na 94 HKD (267,30 CZK).

Nakonec nás čekala cesta metrem do stanice Tai Koo. Při výstupu mě nechtěl pustit turniket, takže jsme to museli řešit s obsluhou ve stanici. Položili telefon na nějakou krabičku a pak už to šlo. Podle výpisu se zdálo, že se mi započítal výstup, ale turniket mě nepustil, takže mi tam přidali nějakou fiktivní cestu a pak už to šlo.

Našim cílem byla Hoi Shan Building, takzvaná „Monster Building“. Myslela jsem, že se tam půjde dostat venkem, ale propojovací chodníčky ze silnice byly zatarasené. Nakonec jsme našli průchod přímo z hlavní ulice a místo bylo tak frekventované, že se ani nikdo nepozastavoval nad tím, kam jdeme.

Budova byla postavena v 60. letech a je to taková ukázka zoufalosti bydlení běžného hongkongského obyvatelstva. Budova má 18 pater a podle Wikipedie v ní je 2.243 bytů. Řekla bych, že spíš bytečků. Nejmenší byty tu prý mají asi 17 metrů čtverečních, ale i ty větší byly v minulosti různě rozděleny, takže tu lidi žijí klidně jen na 7 metrech čtverečních… Cena takové „bytové jednotky“ se přitom pohybuje okolo 5.000 HKD, tedy asi 600 USD, což aktuálně odpovídá víc jak 13.000 CZK. O kvalitě takového bydlení, ventilaci, požárních předpisech, hygieně, spolubydlících, a to i těch vícenohých, radši nemluvím. Pravdou je, že zvenku tahle budova vypadá podobně, jako stovky dalších hongkongských činžáků a nedělám si iluze, i poměry uvnitř těch domů budou asi dost podobné. Náš pokoj v hostelu je velmi stíněný a přesto asi mnohem prostornější, než spousta hongkongských bytů.

Po prohlídce Monster Building jsme se rozhodli nejet zpět metrem, ale tramvají. Ta je mnohem levnější, podle typu karty, kterou se platí, vyjde jedna jízda ani ne na 6 CZK. A také je pomalejší. A my měli spoustu času nazbyt. Jen tedy bohužel tramvaj byla dost plná a po celodenním chození jsem byla zralá si sednout na zem. Nakonec se uvolnilo jedno místo, kam jsem se s radostí svalila…

Vystoupili jsme ve stanici Tonnochy Road a zamířili k pobřeží směr Golden Bauhinia Square. Cestou jsme se zastavili v 7-Eleven pro chlazené pití za 51 HKD (144,99 CZK) a přesunuli jsme se na nábřeží, kde jsme museli ještě asi 20 minut čekat.

Ve 20:00 začala „show“ zvaná Symphony of Lights. Čekala jsem nějakou víceméně velkolepou laserovou show nad celým Victoria Harbour, vizuálně sladěnou s hudebním doprovodem. Právě z toho důvodu jsme měli tuhle show na programu na každý den v Hong Kongu, vždy před návratem na ubytování.

Leč světel bylo málo, ty na protějším břehu byly jen velmi špatně viditelné a synchronizaci s hudbou jsem tedy vůbec nevnímala. Vydrželi jsme až do konce, což je asi 10 minut. Jsem ráda, že jsme si to nenechali ujít, protože jinak bych měla pocit, že jsme o něco přišli. Ale je jasné, že v další dny už tuhle kratochvíli oželíme.

Když bylo po všem, zamířili jsme s davem na metro, popojeli jednu stanici na Admiralty, tam přestoupili a dojeli na Mong Kok.

Miki se chtěl podívat na „night markets“, ale oba už byly zavřené. Buď tedy nejsou noční nebo nepřežily covid…

Nakonec jsme si na rohu u hostelu v 7-Eleven koupili něco málo na večer (189,40 CZK). Já toust, pití a dva matchové dezerty.

Mým výsledkem dnešního chození ve vedru po rozpáleném asfaltu jsou 3 pěkné puchýře. Dala jsem si sprchu a zkusila je trochu ošetřit, abych mohla v dalších dnech nějak fungovat. K tomu celému mě docela intenzivně bolí plosky nohou, asi z chůze po tvrdé povrchu.

Zbytek dne jsem strávila v pololeže odpočinkem, večeří a dopisováním deníku. Mikiho zaměstnala oprava popruhu batohu, který se, potvora, začal trhat.

2025-05-03 - Hong Kong

Dnes jsem se probudila v 1:00. Odskočila jsem si na WC a pak měla zase problém usnout. Co jen bych dala za to, kdyby ty lety na východ byly stejně pohodové, jako lety na západ…

Nakonec jsem se vzbudila v 6:00, i když budík byl až na 6:45. Tak jsem se chvíli povalovala, nakonec se pustila do ranních příprav a završili jsme to převedením 50 HKD z Mikiho účtu na můj, abych měla jak platit za metro, protože je sobota a směna přímo z CZK by byla dražší. A ano, ptejte se mě, proč jsem si nesměnila peníze včera…

Na metro jsme vyrazili trochu dřív, než bylo v plánu. Vybrali jsme 100 HKD z bankomatu, ať máme s sebou nějakou hotovost.

A pak jsme jeli metrem až na konečnou do stanice Tung Chung. Byli jsme tam asi hodinu předem. Čas jsme využili na návštěvu 7-Eleven, kde si Miki koupil kávu k snídani.

Pak jsme došli pod stanici lanovky a postavili se do fronty pod eskalátory. V mezičase jsem si odskočila na WC a časem nás obsluha poslala ke vzdálenějším eskalátorům s tím, že je prý otevřou dřív, než tyhle. A tak jsme se tam přesunuli, postavili se pod eskalátory a tím začali tvořit frontu.

Lanovka jezdí od 9:00, ale na eskalátory nás pustili asi v 8:45. K pokladnám jsme dorazili jako první a koupili jsme si dvě jednosměrné jízdenky do standard cabin dohromady za 390 HKD. Další variantou je takzvaná „crystal cabin“, která má prosklené dno, ale jak jsem správně vytušila, nic moc navíc by díky tomu vidět nebylo.

Pak jsme pokračovali do fronty k lanovce, kde jsme čekali na 9:00. Kabinky jsou pro 10 lidí, nás jelo 7 – my a 5 prodejců s taškami.

Cestou z lanovky jsme si užívali výhledů. Nejdřív na celou oblast Tung Chung a mrakodrapy v zálivu. Pak jsme si užívali přírody, krásných zalesněných kopců, přes které lanovka vede. A nakonec jsme v dálce viděli i buddhu Tian Tan.

Do vesnice Ngong Ping jsme dorazili asi v 9:20. Přímo na budovu lanovky navazovala nákupní ulička. Obchody teprve pomalu otvíraly, ale já si tam připadala jak v Disneylandu. Takové umělé a skoro až dokonalé to tam bylo…

Šli jsme podle hlavní silnice přímo pod schody vedoucí k buddhovi Tian Tan. Vstupné je zdarma, platí se jen za případné obětiny. Tak jsme prošli okolo okna a zamířili k dlouhému schodišti vedoucímu vzhůru k soše.

Schodiště mi tedy dalo docela zabrat, tak jsem si ho dávkovala po kouskách. Navíc, i když bylo zataženo, bylo zase dost vedro. Nakonec jsem ale nahoru vylezla. Socha vypadá z dálky mnohem větší. Obešli jsme jí po směru hodinových ručiček, nakoukli jsme do podstavce a prohlédli jsme si sochy stojící po obvodu.

Chvíli jsme tam poseděli, snědli snídani a vyrazili k chrámu Po Lin, který leží na úpatí pod velkým buddhou. Chrám je docela malý, takže projít se po areálu okolo budov byla rychlovka. Nakoukli jsme i do hlavní budovy, kde byla zrovna nějaká bohoslužba.

Když jsme si vše prohlédli, pomalu jsme zamířili pryč. Pod průchodem vytvořeným z lampionů jsme strávili dost času, protože tam byl stín. Vylezlo sluníčko a zase se hrozně oteplovalo.

Vrátili jsme se do nákupní uličky, kde už byly otevřené obchody. Nakoukli jsme do obchodu se suvenýry, odskočili si na WC a došli na autobusové nádraží. V zastávce našeho autobusu stál autobus s číslem 23 a byla tam fronta. Nicméně podle vývěsního štítu jsme identifikovali, že stojíme správně.

Nastupování do autobusu koordinovala obsluha a když jsme přišli na řadu, sdělila nám, že můžeme platit jedině hotově. Tak jsme vyndali 100 HKD, které jsme vybrali ráno z bankomatu, abychom se následně dozvěděli, že se musí platit přesně a že se nevrací. Někdo ve frontě nás poslal zpátky do nákupní uličky, že prý nám tam rozmění. Pokusil se nás nasměrovat na nějaké konkrétní místo, ale když jsme do uličky přišli, nebylo nám jasné, kam nás posílá. Tak jsme zapadli do 7-Eleven, kde jsme si za 8 HKD koupili pití. Obsluha byla docela nepříjemná, ale na naši žádost nám aspoň vrátili menší bankovky.

Pak jsme se vrátili na zastávku, kde už mezitím byla pěkná fronta. Tak jsme se holt postavili na konec. Autobus 21 přijel za chviličku. Jízdné má stát 7,90 HKD, takže hotově berou 8 HKD. My jsme tedy 16 HKD neměli, platili jsme to dvacetidolarovkou.

V autobusu na nás jen těsně nezbyla místa k sezení. Silnice byla samá zatáčka, z kopce dolů, řidič jel dost divoce, ale batohy jsme si dali do přihrádek nad sedačky a protože jsme nikde nestavěli, místo nějakých 20 minut trvala cesta jen čtvrt hodinky.

V rybářské vesničce Tai O jsme vystoupili asi v 11:35. I když jsme byli u vody, bylo tam až nesnesitelné horko. Cílem ale bylo si vesničku trochu prochodit, tak jsme vyrazili.

V jednu chvíli se mi docela začala motat hlava a dost intenzivně mě bolely nohy, tak jsme si na chvíli sedli. Pak jsme ještě vybrali z bankomatu dalších 100 HKD, protože je pravděpodobné, že když nešel kartou platit autobus, nepůjde ani trajekt. No a potom už nás čekala ta plánovaná procházka po vesničce.

Miki si pak za 23 HKD koupil Gai Dan Jai, anglicky tomu říkají Egg Puffs. Jsou to takové wafle ve tvaru malých kouliček, těsto je z vajec, cukru, mouky a kondenzovaného mléka. Kupodivu to bylo docela dobré. Jen nikde nebyly lavičky, všechny parky a hřiště byly zavřené takže jsme si museli sednout na zídku u přístavu.

A protože jsme z toho chození byli dost zničení a neskutečně nás bolely nohy, tak jsme pokračovali rovnou na molo. Tam jsme si sedli na lavičku a čekali. Do odjezdu trajektu zbývala asi hodina, takže jsem využila čas a dopsala si deník.

Když přijížděl trajekt, šli jsme se postavit do fronty. Trajekt ale nebyl náš, tak jsme čekali na ten správný.

Platilo se při nástupu na loď, my jsme museli platit hotově. Bylo to 27 HKD na osobou, protože bohužel zrovna tenhle byl ten „lepší“. Ještě jezdí jeden levnější, ale v jízdním řádu to bohužel nejde poznat.

Trajekt byl docela plný, zabrali jsme poslední volná místa u okna na levé straně. Okna ale byla zastříkaná tak moc, že z nich nebylo moc vidět.

Celou plavbu jsem se ale stejně dívala z okna, protože v oblasti žijí delfíni indočínští (Sousa chinensis). Žijí ve vodách u západního a severozápadního pobřeží ostrova Lantau. Přesně jak jsem očekávala, žádného jsme neviděli.

Nakonec jsme podpluli most Hong Kong-Zhuhai-Macao, zastavili u jednoho mola cestou a dál pluli jižně od letiště do přístavu v Tung Chung.

Tam jsme vystoupili, došli pěšky na metro a zamířili metrem do stanice Kowloon. Tahle zastávka přímo navazuje na obří nákupní centrum plné luxusních značek. Chtěli jsme se dostat ven na ulici a zkusit si koupit něco k jídlu a pití, ale docela těžko se nám tam orientovalo a použitelný východ jsme nenašli. Nakonec jsme se vrátili na nádraží do 7-Eleven, kde jsme si každý vybrali jedno onigiri a pití.

Hned jsme to snědli, vypili a pak už pokračovali podle šipek ke Sky100. V automatu jsme si vyzvedli vstupenky, které pak stačilo naskenovat a byli jsme vpuštěni.

Výtah směrem vzhůru jsme měli sami pro sebe. Počasí nebyla žádná sláva, byla docela oblačnost, takže do dálky jsme neviděli, ale výhledy na město a okolní mrakodrapy byly úžasné. Vše se zdálo tak blízko. Strávili jsme tam asi hodinu, ale postupně se horšila viditelnost.

Když jsme sjeli výtahem dolů, zamířili jsme k nějakému východu. Až tam jsme se zorientovali, kupodivu jsme byli i na správné straně budovy. Čekala nás cesta pěšky k Victoria Harbour. Z chození po rozpáleném asfaltu nás neskutečně bolely nohy, pálila chodidla, lopatky, k tomu otlaky od bot… Běžně takové problémy nemívám, Miki už vůbec ne, takže to fakt musí souviset s něčím, co je v Hong Kongu jinak…

Nakonec jsme tedy vynechali i Kowloon Park, protože je na kopci a my nenašli snadno dostupný vstup. Miki si chtěl někde v okolí dát jídlo, ale v itineráři žádná zastávka nebyla, jen supermarket, takže jsem ani nevěděla, že bychom měli jít ještě někam. Pokračovali jsme tedy ulicí Canton Road dál na jih na nábřeží.

Nejdřív jsme si prošli pobřežní promenádu Tsim Sha Tsui. Bylo tam neskutečných lidí, ale taky pěkné výhledy na ostrov Hong Kong. Tak jsme tu tlačenici chvíli vydrželi.

Pokračovali jsme i navazující Avenue of Stars, což je vlastně část promenády, která je vysunutá nad vodu. Na zábradlí jsou plakety významných osob, mezi nimi třeba Jackieho Chana nebo Bruce Leea. Bruce Lee má na promenádě i sochu, u které jsme se v rychlosti zastavili a pokračovali jsme do parku Tsim Sha Tsui East Waterfront Podium Garden, kde jsme se na chvíli posadili, abychom nabrali síly.

Pak chviličku navigoval Miki, což znamenalo, že jsme zamířili trochu jiným směrem, ale ne moc, tak jsme si zašli jen maličko. Cílem byl další AEON mall, kde jsem si vybrala sushi za 143 HKD. Miki tam měl sice nějaký morální problém s platbou, protože mu asi docházely převedené HKD. Je to i důvod, proč neznáme přesné ceny dnešní útraty, protože se peníze nepřevádí z CZK na HKD až při platbě, ale platby se strhávají z dříve nakoupených HKD. Každopádně po kratší diskuzi jsem já ukořistila své sushi k večeři a Miki zamířil ještě do dalšího patra, odkud si přinesl jen něco k pití za 11,90 HKD.

A protože neměl nic k jídlu, padla domluva, že já zamířím do hostelu, neb jsem toho fakt měla dost, takhle zničená jsem po chození po městě snad nikdy nebyla, a Miki si půjde sehnat večeři.

Na metro to bylo kousek, turniketem jsem prošla bez problémů a popojela jsem asi 3 stanice metrem. K hostelu už trefím po paměti a výtahem jsem tentokrát jela úplně sama, což byl naprostý úkaz, normálně se na něj stojí slušné fronty. V recenzích hostelu je toho na toto téma napsáno dost a dost, naší výhodou ovšem je, že odcházíme brzo a vracíme se docela pozdě.

Na pokoji jsem si dala sprchu a pustila se do svého sushi. Mezitím dorazil i Miki, jak jsem pochopila, tak večeři neukořistil…

Zbývalo ošetřit trochu nohy, připravit se na zítra a v rychlosti dopsat deník. Spát jsem šla asi ve 22:00.

2025-05-04 - Macao

Probudila jsem se zase asi v 1:30 a opět nemohla usnout. Budík na 5:20 byl tentokrát extra krutý. Ranní přípravy jsme stihli v obvyklém čase a asi v 6:00 jsme hostel opustili.

Zamířili jsme rovnou na metro, kterým jsme se s jedním přestupem přesunuli do stanice Sheung Wan. Mimochodem – tahle stanice metra je na mapy.cz chybně označena jako Sheung Shui. Jenže stanice tohoto jména leží jinde. Já si toho při plánování vůbec nevšimla, Miki naštěstí ano, takže špatným směrem jsme nejeli.

Ani jsme z metra nevylezli ven a rovnou nás směrovky navedly skrz obchodní centrum a různé chodby až k terminálu trajektů. Cestou se nás různá obsluha pořád snažila nasměrovat někam, kam jsme nechtěli. Jízdenky už jsme totiž měli koupené, chtěli jsme jít rovnou do fronty.

Když se nám konečně podařilo probojovat na správné místo, zařadili jsme se na konec fronty a čekali. Pak nám jen naskenovali QR kódy z vytištěných voucherů a vytiskli nám každému jakousi účtenku s novým QR kódem. Po eskalátorech jsme sjeli o patro níž a plynule pokračovali k další přepážce, kde jsme lístky předložili a obsluha nám na ně bez slova v rychlosti plácla označení našich míst – 26A a 26B.

Pak jsme se posadili do čekárny a čekali na zahájení nástupu. Lidi začali tvořit frontu ve velkém předstihu – jako bychom neměl ty místenky… My jsme místo toho poseděli a posnídali.

Nástup byl zahájen až v 7:30, kdy jsme měli odplouvat. Moc jsem to pak nesledovala, ale odplouvali jsme minimálně o 20 minut později.

Máme místa u okna, ale je na nich z venku nějaká fólie, asi reklama, takže není moc vidět. Pár fotek se mi udělat povedlo a delfíny jsme zase neviděli.

Cestou jsem posnídala a pak jsem usnula. Plavba trvala ale jen necelou hodinku, takže jsem toho moc nenaspala. Z lodi jsme zamířili rovnou na imigrační. Tam se tvořila trochu fronta, ale ubíhala, nikdo skoro po nikom nic nechtěl.

Z terminálu jsme vyrazili pěšky, nejdřív přes různé nadchody, pak po silnici. Často jsme naráželi na místa, která byla různě přehrazená a nešla pěšky projít, takže jsme se museli vracet. A do toho začalo docela silně pršet, takže jsem se musela přezout do svých nepohodlných goretexových bot, které mi chudák Miki nesl v batohu. Nicméně dostal místo nich skladné a pohodlné látkové tenisky, to asi ocenil. Býval by se mu ale hodil i deštník, který si nevzal…

Nakonec jsme se trefili na nadchod, který nás zavedl k ústí „Túnel Pedonal da Colina da Guia“, což je tunel pod kopcem Guia. Je určen pro pěší a protože je skloněný, vedou v něm travelátory. A v půlce tunelu jsou výtahy, pomocí kterých jsme vyjeli na povrh. Měla jsem obavy, jak se nahoru dostaneme, moc se mi nechtělo věřit, že tam opravdu vede výtah, ale když jsem ho uviděla, měla jsem z něj fakt radost, dost nám ušetřil síly.

Pršelo pořád, ale nedá se nic dělat, jdeme dál. Po místních silnicích, pěšinách a schodištích jsme vylezli až do nejvýše položeného místa k Fortaleza da Guia. Mimochodem – proč ty portugalské názvy? Macao je bývalá portugalská kolonie, která je teprve od roku 1999 zvláštní správní oblastí Číny.

Na vrcholu kopce je tvrz a její součástí je i maják a kaple. To vše je součástí historického jádra města, které bylo v roce 2005 zapsáno na seznam UNESCO. Chvíli jsme se rozhlíželi po okolí, v dálce byly vidět obrovské budovy kasín. A pak jsme zjistili, že za několik minut otevírají kapli, tak jsme počkali. Je v ní menší oltář, socha a v boční kapli nějaké fresky.

Na chvíli přestalo pršet, ale to jen proto, aby se záhy přihnal silný déšť. Schovávali jsme se pod stromem pod mým deštníkem a když déšť zeslábl, došli jsme pod přístřešek, kde už postávala spousta domorodců se skútry.

Když bylo zase možné pokračovat dál, narazili jsme na 7-Eleven. Bohužel u pokladny jsme zjistili, že platba je možná jen v hotovosti. Tak jsme vše zase vrátili a pokračovali dál. Cestou jsem přemýšlela, co to pro nás znamená, jestli tu vůbec mají bankomaty na „zápaďácké“ karty? Což o to, pití máme…

Různými uličkami jsme mířili k Fortaleza de Nossa Senhora do Monte de São Paulo. Na trase nás čekalo strmé stoupání do kopce a při výstupu do prostor pevnosti i schody. Nahoře byla spousta lidí, ale výhledy stály za to. Jen holt na ta nejlepší místa se stála fronta. Masový turismus očividně dorazil i sem. No ano, uvědomuji si, že jsem toho součástí…

Nakoukli jsme do vestibulu muzea, kde byla klimatizace. Čas jsem využila k tomu, že jsem si do notýsku dala razítka, která tu měli připravená.

Naše další kroky vedly pod pevnost na úpatí kopce, kde jsou ruiny kostela sv. Pavla. Kostel byl postaven v 1. polovině 17. století a stal se jedním z největších katolických kostelů v Asii. Během tajfunu 26. ledna 1835 byl ale zničen při požáru. Dodnes se z něj zachovalo pouze průčelí, které je zezadu vydatně podepřené podpůrnou konstrukcí.

Jestli nahoře na pevnosti bylo hodně lidí, tak to, co se odehrávalo tady, bylo čiré inferno. Tolik lidí na jednom místě jsem viděla naposled snad kdysi v mládí při oslavách nového roku na Václavském náměstí! Pokusili jsme se udělat si společnou fotku, k čemuž jsme využili silnici. Po té sice normálně turisté taky chodili, ale vždy, když projelo auto, zůstala na nějakou dobu prázdná. To nám zajistilo, že nám hned za zády nebudou chodit lidi.

Ruiny jsme si prohlédli zblízka, dochovaly se i základy. A zřejmě i nějaká krypta, na kterou se ale zase stála příšerná fronta.

O pár metrů vedle se nachází chrám Na Tcha. I když to vypadalo, že se tam připravuje nějaká akce, nebyla tam vlastně ani noha. Stejně tak v přilehlé maličké výstavní místnosti, kde byly zase vidět pozůstatky nějakých základů.

Venku jsme ještě trochu obhlédli zbytky staré městské zdi a pak už bylo na čase pokusit se z toho masového turismu aspoň na chvíli vymanit. Znamenalo to ovšem projít podél parku, který se nachází před kostelem a skrz který vede hlavní přístupové schodiště. Chtěla jsem se tam podívat, ale když jsem viděla to množství lidí, bleskově mě přešla chuť.

Nějaká obsluha mi vrazila do ruky letáček na matchovou zmrzlinu. Jo, tak tu bych si dala, kdyby… brali karty… :-( Ještě totiž trochu sprchlo, ale v mezičase už vylézalo sluníčko, které hřálo přímo pekelně.

Chvíli jsme se trošku motali v blízkém okolí, mezi domy mě totiž trochu zradila GPSka. Nejdřív jsme zašli ke kosteku Igreja de Sao Domingo z roku 1587. Další místa jsme pak navštívili v trochu jiném pořadí, než bylo v plánu. Nejdřív jsme zašli ke kostelu Igreja da Sé, plným názvem Sé Catedral da Natividade de Nossa Senhora. Visela tam vzpomínka na papeže Františka. Nakonec jsme zašli k domu Lou Kau, který byl významným čínským obchodníkem. V domě jsme nahlédli do přízemích prostor.

Pokračovali jsme na náměstí Senado, které je obklopené koloniálními budovami. Mají krásné fasády a vyniká mezi nimi hlavně Santa Casa da Misericórdia, v podstatě dřívější nemocnice.

Uprostřed náměstí je malý park s fontánou, která nahradila dřívější bronzovou sochu. Na jedné z laviček ve stínu jsme si na chvíli sedli, už zase mě hrozně bolely nohy. To by mě zajímalo, jak ten zbytek dne zvládnu…

Pěšky jsme pokračovali ke kasinům a zapadli jsme do kasína Grand Lisboa. U vstupu jsme dostali výherní losy, ale výhry jsme vyhodnotili jako nepoužitelné, šlo jen o slevy na nákup. Když jsme pak v hráčské zóně okukovali dění u jednotlivých stolů, dostala jsem ještě colu s ledem.

Od kasín jsme zamířili k dalším koloniálním budovám. Jako první jsme si prohlédli divadlo Dom Pedro V z roku 1860. Bylo otevřené a možné nahlédnout i dovnitř, do hlediště i shora z balkónu. Zajímavostí je, že za 2. světové války divadlo sloužilo jako útočiště pro uprchlíky.

Hned vedle stojí kostel Igreja de Santo Agostinho, do kterého jsme se podívali jen v rychlosti a pak jsme zašli do budovy knihovny Sira Roberta Ho Tunga. Je to stavba kombinující koloniální budovu s moderní přístavbou. V zahradě měli automat na vodu a papírové kalíšky, tak jsme toho využili a trochu vylepšili svůj pitný režim.

Vedlejší kostel a seminář Igreja e Seminário de São José se ukázal být veřejnosti nepřístupný, tak jsme nahlédli jen od vstupní brány a pomalu pokračovali dál.

Co mě hodně překvapilo, že na spoustě míst jsou volně k dispozici razítka. Identifikovala jsem, že je má zřejmě každá památka, která má před vstupem takový informační sloupek. A tak se mi můj notýsek začal docela plnit.

U kostela Igreja de S. Lourenço jsme se zašli podívat k nedalekému 7-Eleven, ale jen jsme si potvrdili, že bez hotovosti se tu nenajíme. Dobrá tedy, další zastávkou byl Casa do Mandarim & Casa da Cheang. Je to rozlehlý dům postavený v kantonském stylu. Měli jsme možnost ho celý prochodit, tak jsme toho využili. Taky jsme se na chvíli posadili, nejdřív abychom dali odpočinout unaveným nohám, podruhé abychom počkali, než přestane pršet.

Okolo historických kasáren, které jsou asi veřejnosti nepřístupné, jsme pokračovali na jihozápadní konec poloostrova. Cestou se ale zase rozpršelo a to tak intenzivně, že jsme zapadli do nějakého výklenku. Miki se tam opřel o zábradlí a ušpinil si ruce, takže pak využil čas k tomu, aby se očistil.

Když se zdálo, že přestává pršet, pokračovali jsme k nedalekému chámu A-Ma. Jenže tam se zase rozpršelo. Návštěvy chrámu jsem se odmítla vzdát, takže jsem se svým věrným parťákem deštníkem celý chrám prochodila. Je umístěný ve strmém svahu, takže se v podstatě rozprostírá na terasách, které jsou propojené schodišti a cestičkami. Všude jsou zajímavé skalní útvary „ozdobené“ čínskými nápisy a v nejvyšším místě se nachází hlavní budova. Miki na mě čekal pod stříškou na jedné z teras a v mezičase zjistil, že máme chybu v itineráři a chybí nám asi půlhodina času.

Zdejší metro je asi jediné místo v celém Macau, kde lze platit platební kartou. Tedy tou vydanou mimo Čínu. Dobře, karty braly i luxusní obchody. Ale v metru jsem se dost obávala. Měli jsme štěstí, jinak bychom asi začali mít zásadní problém. Za zaplacených 20 MOP (55,67 CZK) jsme dostali dva tokeny. Ty stačilo pípnout na turniketu a byli jsme vpuštěni do placené zóny.

Metrem jsme jeli do stanice Union Hospital. První část cesty vedla tunelem, protože bylo nutné překonat vodu mezi poloostrovem Macao a ostrovem Cotai. Zajímavostí je, že tento ostrov vznikl spojením původně dvou ostrovů Taipa a Coalone.

Na ostrově Cotai už jsme jeli po povrchu, takže jsme si mohli užít výhledů po okolí. Při výstupu jen stačilo vhodit token do turniketu a byli jsme volní. Tedy, jak se to vezme, protože výlez z metra byl jen jeden na místě, odkud se námi požadovaným směrem v podstatě nedalo dostat.

Po chodníku jsme došli ke kruhovému objezdu, kde jsme našli podchod. Nejen zcela liduprázdný, ale taky docela děsivý. Znamenalo to nejen slézt kamsi do podzemí, ale ještě projít těžkými, asi proti požárními dveřmi. Chodba tak dlouhá, že skoro nebylo vidět na konec, celá vykachlíčkovaná, pod stropem nějaká přiznaná vzduchotechnika. Čisto tam nebylo, ale smrad tam nebyl. Jako celek to ale bylo jak z nějakého hororu…

Pak jsme pokračovali podél hlavní ulice Estrada do Istmo směrem na sever. Po levé a později i po pravé straně stála megalomanská luxusní kasína. Vše samozřejmě doplněné o spoustu bizarností – obdoba ruského kola zvaná Golden Reel ve Studio City, zmenšenina Eiffelovky, Big Benu nebo Zvonice svatého Marka a různé mosty v benátském stylu.

Do kasína Venetian jsme se také šli podívat. Prý je to největší kasíno na světě a vlastně se tomu ani nedivím. Jde o obrovskou budovu, několik pater a všude jsou stovky a stovky stolů. V loňském roce prý hráči v Macau prohráli téměř 227 miliard pataků (MOP), což bylo v přepočtu asi 28 miliard amerických dolarů!

K přemostění Cotai Strip, které spojuje kasína Parisian a Ventian, jsme už nešli. Moc času nezbývalo a nebylo jasné, jak často a jak dlouho ty autobusy jezdí. Chvíli jsme tedy hledali, kde je nástupiště, až nás nasměrovala obsluha. Kasína ty autobusy provozují zdarma, navíc je to zdaleka nejsnazší a nejrychlejší způsob, jak se odtud dostat k trajektu.

Na nástupišti nás ještě obsluha nasměrovala ke správnému autobusu a ten za chviličku přijel. Netušili jsme, jak dlouho to tomu autobusu trvá, ale byla to fakt rychlovka, protože jsme nikde nestavěli. Bála jsem se, že budeme u trajektu moc brzy, ale nakonec jsme dorazili asi hodinku a čtvrt před plánovaným odplutím trajektu.

Jelikož v Macau berou hongkongskou hotovost, využili jsme toho, že máme nějaké zbytky a Miki si za 8 HKD koupil pitíčko v krabičce.

Před naším trajektem odplouval ještě jeden dřívější, ale pustili nás dál do čekárny. Zase to znamenalo naskenovat QR kód s předem zakoupených jízdenek a zase nám k tomu vytiskli lístky s novými QR kódy.

Pak hned následovala imigrační, to byla rychlovka, nikdo nic nechtěl. Za imigračním se nás obsluha pokoušela nasměrovat k trajektu a odmítala pochopit, že plujeme až tím dalším a že máme jít do jiné čekárny. Naštěstí jsme si prosadili svou :-).

Obsluha nám zase na jízdenky plácla samolepky označující místa. Při čekání jsme chytali Pokémony a čas nám trochu zkrátila i slečna s nějakou anketou pro turisty. Co z toho vypadlo? Že jsme prolezli celé město a neutratili při tom kromě metra ani patak, protože nikde nejde platit kartou :-).

I na trajektu fungovala wi-fi, takže Miki udělal check-in na zítřejší let. A pak už jsme jen odpočívali, protože venku nebylo na co koukat. Konečně jsem si po celém dni trochu usušila boty a ponožky :-).

V Hong Kongu jsme zamířili rovnou na metro. Cestou jsme ale potkali KFC, kde si Miki koupil dvě Pastels de nata – jak tu klasickou portugalskou, tak durianovou. Vyřízení objednávky jim trvalo hrozně dlouho a pak jsme ještě museli čekat, než to vychladne… A já teda měla po celém dni už fakt hlad…

Když to Miki dojedl, konečně jsme zapadli do metra a přesunuli se na naši stanici Mong Kok. Miki chtěl „fish balls“, takže jsme obešli pár podniků a hledali v jídelním lístku. U jednoho nás odchytila obsluha, odkývala, že fish balls mají a odsouhlasila i že berou platební karty. Tak si Miki objednal kuličky a k pití čaj s mlékem a já jsem si vybrala Wan Tun známý také pod označením wonton.

Obsluha byla rychlá a jídlo bylo dobré. Jenže při platbě 90 HKD se ukázalo, že prý platební karty neberou. No bezva… Tak jsem vysypala co jsem v hotovosti měla, bylo to 83,50 HKD. Kupodivu nehnuli brvou a ještě nám poděkovali…

No, jenže to byla hotovost na zítřejší autobus, takže jsme se pak vrátili zpět do metra a vybrali z bankomatu dalších 100 HKD. A odtamtud jsme pro změnu pokračovali do 7-Eleven koupit pití a nějaký dezert na večeř. Platili jsme to hotově, abychom měli na ten autobus menší bankovky.

Pak už zbývalo se jen pořádně se napít, dát si sprchu, zabalit a sníst chlazený matcha dezert. Nakonec jsme jen promysleli, jak to ráno uděláme, v kolik vstaneme a jak zkusíme zaplatit ten autobus. A šli jsme spát.

2025-05-05 - Přelet z Hong Kongu na Taiwan a Taipei

V noci jsem se konečně probudila tak, že jsem se jen otočila na druhý bok a v podstatě hned jsem usnula. Ano, potvrzuje to obecně známé pravidlo, že na srovnání 1 hodiny jet lagu je potřeba jeden den pobytu v cílové destinaci. O to krutější byl budík ve 3:30.

Vše jsme měli naštěstí připraveno od včera, takže zbývala jen běžná hygiena, obléknout se a dobalit poslední drobnosti. Trochu nás zdržel Miki, který nemohl najít svůj oblíbený a zcestovalý hřeben. V pokoji ale neměl kde zůstat, tak asi bude někde pečlivě zabalený

Klíč od pokoje jsme nechali na posteli, protože takhle brzo ráno nikde nikdo nebyl. Z hostelu jsme odešli asi ve 4:00. Zamířili jsme rovnou na nedalekou autobusovou zastávku autobusu NA21.

Dohledat předem jízdní řád autobusu byl dost problém. Někde jsme našli, že by snad měl odjíždět ve 4:27, ale přímo na totemu na zastávce byly informace spíš obecné a zdálo se, že uvedené časy jsou časy odjezdu autobusu z konečné. A tak jsme tam byli asi o 20 minut dřív. Pozitivem bylo, že ve frontě před námi stáli další lidi s kufrem.

Já se obávala placení, protože při placení v metru mi fungovala platební karta, ale už moc ne Google Pay. Měla jsem tedy vymyšleno, že v autobuse nejdřív zkusím platební kartu, pak Google Pay a pak případně v nouzi hotovost. Jenže jakmile autobus přijel, neměla jsem připravený telefon a když platební terminál nevzal mojí kartu, prostě jsem neměla 2 volné ruce na vyndání telefonu, odemykání a spouštění aplikace, jen jsem zvládla do kapsy strčit kartu a vytáhnout hotovost. No co už, však jsme si včera kvůli tomu těch 40 HKD nechali. Miki platil přes Apple Pay a strhlo mu to 112,18 CZK.

A pak nás čekala asi půlhodinová cesta na letiště. Tam jsme zabalili kufry a došli je k přepážce odevzdat. Odbaveni už jsme byli, ale využili jsme toho k vyzvednutí papírových palubních vstupenek. Čekali jsme nějakou frontu, ale u odbavovacích přepážek nikdo nebyl.

Do neveřejné části jsme se dostali přes automatickou bránu, která nás pustila na základě face recognition. Pak následovala bezpečnostní a následně i imigrační kontrola. Vše bez zádrhelu, takže jsme pak rovnou zamířili do salonku Plaza Premium Lounge.

Značení na letišti bylo ne úplně přesné, takže směr, který jsme nabrali, byl špatný a museli jsme se vrátit. Salonek ale za to bloudění stál, měli spoustu výborných jídel. Nejvíc mě zaujala polévka s fish balls, nudle, knedlíčky, fazole edamame a taky měl výborný pomerančový džus.

Asi v 6:40 jsme ze salonku odešli, strávili jsme tam odhadem necelou třičtvrtěhodinku. Jenže nás ještě čekal přesun 2 zastávky vlakem do jiné části terminálu. Ten byl naštěstí značený dobře, takže jsme tentokrát nebloudili.

Odskočili jsme s na WC a prošli se do terminálu na jeho konec, odkud byl docela pěkný výhled na letadla. Byla tam taky venkovní vyhlídka, ale tu okupovali kuřáci a už od pohledu tam byl dost hustý vzduch :-).

Pak jsme došli k naší gate 215 a na chvíli si sedli. Jen nás překvapilo, že tam zase nikdo nebyl. Když nás zavolali k nástupu, ve frontě jsem napočítala 14 lidí včetně nás. Jakože cože?!?

Nástup byl pochopitelně velmi rychlý a letadlo zůstalo fakt téměř prázdné. Když jsem později za letu šla na WC, dopočítala jsem se asi na 35 cestujících. Hned po nástupu jsme dostali příletové kartičky, tak jsme je rovnou vyplnili.

Vzlétali jsme směrem na severovýchod, což slibovalo výhled na Hong Kong. Jenže bylo zase oblačno, takže jsme neviděli skoro nic, jen občas probleskl nějaký výhled mezi mraky. Když jsme se dostali nad vodu, oblačnost se trochu protrhala, ale zase byla všude jen voda, tak jsem se rozhodla trochu prospat.

Během letu jsme k pití dostali tibetskou vodu. Přemýšlela jsem, jestli je to nějaká speciální forma provokace nebo co.

Na Taiwanu bylo zase oblačno. Ale bylo to docela jedno, protože jsme trochu netradičně nalétali na přiblížení ze severu a tedy bychom na naší straně stejně nic neviděli. Díky počtu cestujících jsme byli venku naprosto bleskově.

Čekala nás biosecurity, nicméně nic zakázaného jsme nevezli, takže to byla jen formalita a pokračovali jsme na imigrační. Všude byly QR kódy na vyplnění příjezdové karty, takže Miki rozhodl, že to musíme vyplnit. Sice jsem nechápala proč, bývala bych šla k přepážce s lístkem, který jsme vyplnili v letadle, ale byl dost odhodlaný, tak jsme to vyplnili. Na konci celého procesu ale nebyl žádný QR kód, který bychom na imigračním předložili, ale vygenerovaný soubor v Excelu.

Když jsme měli konečně hotovo, postavili jsme se do fronty na imigrační. Ta moc neubíhala, kdybychom to tušili, mohli jsme aspoň ten formulář vyplňovat během čekání. Imigrační ale byla spíš formalita, nikdo nic nechtěl. A asi nikoho nepřekvapí, že ta vyplněná příletová karta nám zůstala…

Venku jsme byli asi o 45 minut dřív, než jsme původně počítali. Miki šel vyzvednout naše EasyCard a já jsem v mezičase snědla svůj matcha cheesecake. Byl zpátky v podstatě okamžitě, protože obsluha obcházela lidi ve frontě a těm, kteří měli karty předplacené, je rovnou vydala a frontu dál stáli jen ti, kteří chtěli SIM kartu. A pak už byl čas přesunout se na vlakové nástupiště. První měl přijet pomalejší vlak, který staví ve všech zastávkách. Ten jsme nechali ujet a počkali jsme na rychlejší, který některé zastávky projíždí. Obvykle to bývá tak, že pomalejší vlak je levnější, ale tady je cena stejná, tak proč ztrácet čas.

Našim cílem byla Taipei Main Station. Tam jsme rychle zjistili, že bude nejlepší a nejrychlejší nejít po povrchu, ale podchodem a že máme vylézt až výletem Y17. Zajímavé označení, těch výlezů jsou tu totiž desítky! Dole v podchodu bylo příjemně, ale jak jsme vylezli na povrch, udeřilo na nás obrovské vedro.

K hotelu to je ze stanice docela kus cesty, ale díky podchodu už jsme byli tak v polovině. Hotel je v příšerné budově a kdybychom to nevěděli dopředu, asi by se mi dovnitř ani nechtělo. Jenže stačilo vyjet do 4F a čekala na nás oáza klidu. Moderní, čistý, klimatizovaný tříhvězdičkový hotel. Pokoj ještě nebyl připravený, ani jsme s tím nepočítali. Bylo teprve asi půl dvanácté. Nicméně check-in jsme udělat mohli a Miki zaplatil 6.048 TWD (4.498,06 CZK). Přendali jsme si věci z batohů do kufrů, na společné toaletě jsme se trochu zkulturnili a na recepci si uložili zavazadla.

To zkulturňováni bylo tedy naprosto zbytečné, protože zpocená jsem byla, než jsem od hotelu přešla do Family Martu na protější straně ulice. Tam jsme si koupili za 55 TWD (40,88 CZK) pití a zamířili zpět k podchodu do metra. Podchodem jsme pak pokračovali k vlakové stanici a dál až na úplně opačný konec. V podchodu je spousta obchodů a stánků s gatchapony, připadala jsem si tam jak v Japonsku. První dojmy z Taiwanu bylo tedy naprosté nadšení!

Když jsme došli až na opačný konec celé podzemní soustavy, nezbylo než výlezem M1 vylézt na povrch. Vedro k padnutí! Hned od křižovatky jsme viděli v dálce Taipei 101 a na křižovatce dvě významné budovy Executive Yuan, Control Yuan a o kus dál Legislative Yuan. Název evokuje čínskou měnu, ale jde o označení 3 z celkových 5 hlavních orgánů taiwanského politického systému. Executive je moc výkonná, tedy vláda a pemiér, Control je moc kontrolní a Legislative je moc zákonodárná. Zbylé dvě jsou Jurisdical, tedy moc soudní, a Examination, tedy správa státních služeb. Tyhle dvě budovy se ale nachází v jiných částech města.

Okolo presbyteriánského kostela Che-lâm jsme pokračovali k bočnímu vstupu do budovy budově Legislative Yuan, v jehož vnitrobloku se nachází krásný park. Bohužel jsme nepřišli na to, jak se dovnitř legálně dostat, tak jsme to vzdali.

Protože bylo horko a z předchozích dnů jsme měli dost zničené nohy, rozhodli jsme se vynechat místa, která jsou dnes zavřená a která bychom tedy mohli vidět jen zvenku. To se týkalo například buddhistického chrámu Shandao. Ušetřili jsme si nějaký ten kilometr a využili jsme toho ke změně trasy.

Našim dalším cílem se tedy stal 228 Peace Memorial Park, který původně na programu neby, ale od kterého jsme si slibovali stín a příjemnější klima, než v rozpálených ulicích. Jako jo a ne. Vedro k padnutí tam bylo taky. Ale park je pěkný, tak jsme si ho rádi prošli. Jako 228, častěji spíš 2/28 se označuje významná historická novodobá událost Taiwanu – 28. února 1947 bylo Kuonmintangem násilně potlačeno protivládní postání. V parku je památník této události, vzpomínkový zvon, japonské jezírko a několikapatrový chrám.

Pak jsme došli do Taiwan Democracy Memorial Park, což ani tak není park jako spíš náměstí. Zásadní část je totiž vydlážděná a představuje Liberty Square (Náměstí svobody) a Democracy Boulevard (Bulvár demokracie). Po stranách Liberty Square stojí dvě budovy, jedna je Národní koncertní hala a druhá Národní divadlo. Na východním konci se nachází monumentální Chiang Kai-shek Memorial Hall. Česky ho známe spíš jako Čankajška. Dost mě překvapilo, že se tu nachází nějaká upomínka na něj nachází, protože byl vůdcem Kuonmintangu a byl to právě on, kdo na Taiwanu potlačil povstání z 28. února 1947. A asi je jasné, že to nebylo to jediné, co měl on a jeho vláda na svědomí.

Po hlavní třídě Aiguo West Road jsme okolo původní Jižní městské brány pokračovali směrem na západ. Nohy bolely, tak jsme si cestou udělali zastávku v Carrefouru s cílem pořídit něco k jídlu nebo pití. Jenže nás nic nezaujalo, jen pivo Budvar :-). Nákup nakonec stál jen 16 TWD (11,87 CZK) za pití.

Zbytek jsme pořídili o kus dál v 7-Eleven, kde jsem si za 129 TWD (129,70 CZK) koupila sushi a pití. Jako každý slušně vychovaný 7-Eleven, i tenhle měl stolečky se židlemi, takže jsme si na chvíli sedli a já to snědla v klidu a trochu jsme si odpočali.

Naším cílem byl chrám Bangka Lunghan. Je to jeden z nejstarších chrámů v Taipei a v minulosti byl přestavěn v japonském stylu. Zároveň byl ale roku 1945 zasažen americkou bombou, takže je otázka, co je vlastně původní.

Chrám není příliš rozlehlý, ale je v něm několik krásných zákoutí, třeba umělý vodopád nebo jezírko. Taky se tam ale konala nějaká akce při příležitosti oslav Buddhových narozenin, což je vlastně něco jako státní svátek. Nechtěla jsem se tam věřícím moc motat, takže jsme si chrám prošli a pokračovali.

Jen o kousek dál je chrám Qingshui. Tam naopak během naší návštěvy byly jen jednotky věřících. Chrám je ale maličký, tak nebyl důvod se tam nějak dlouho zdržovat.

Další zastávkou byla Cathay United Bank, ve které jsme z bankomatu vybrali 4.300 TWD (3.196,16 CZK). Ne vše totiž půjde platit kartou, tak ať jsme připraveni.

Prošli jsme si čtvrť Ximending a zastavili jsme se v japonském supermarketu Don Don Doki. Objevila jsem tam pár matchových sladkostí, které jsem neznala, takže útrata byla 277 TWD.

Z Ximendingu jsme pokračovali na sever okolo Severní městské brány, u které se nachází malý park s vystavenými železničními artefakty.

Cílem byl chrám Xia Hai, plným názvem Dadaocheng Xiahai-Chenghuang Temple. I do něj dnes očividně chodilo větší množství věřících, ale v době naší návštěvy tam skoro nikdo nebyl.

Předposlední pomyslnou zastávkou na naší dnešní „procházce“ městem bylo přístaviště Dadaocheng na břehu řeky Tamsui. Tam jsme chvíli poseděli a nasbírali síly na poslední dnešní zastávku, a tou byl Ningxia Night Market. Miki si od toho asi sliboval, že tam povečeří, ale nakonec si dal jen Sticky tofu za 65 TWD.

Cestou do hotelu jsme to vzali přes Family Mart, kde jsem si koupila toust, matcha pancake dort a pití. Celé to stálo 173 TWD. Miki si pak ještě koupil nějaké pivo za 68 TWD.

A pak už zbývalo se jen vrátit do hotelu. Recepční nás odvedl na pokoj, kam nám dokonce připravili kufry. Nastavil nám klimatizaci a nechal nás o samotě. Oproti hongkongskému hostelu je tohle luxusní pokoj, obrovský, jen koupelnu asi máme větší, než jsme měli v Hong Kongu celý pokoj :-).

Relaxačně jsem se naložila do vany a pak si sprchovala nohy chladnou vodou. Nakonec jsem povečeřela, dopsala deník, připravila si věci na zítra a si ve 22:00 jsem šla spát.

2025-05-06 - Taipei

Protože jet lag, brzké vstávání, pozdní usínání, neustálé probouzení uprostřed noci a do toho chození po městech je dost náročné, rozhodli jsme se si ráno přispat a z ranního programu jsme vypustili chrám Songshan Chyou a most Rainbow Bridge.

U hotelu jsme si v 7-Eleven za 101 TWD (76,70 CZK) a ve Family Martu za 119 TWD (90,44 CZK) koupili snídaně a pak jsme zamířili na metro na Taipei Main Station. Pořád nám to přišlo hodně daleko a vůbec to neubíhalo, protože obchody v podchodech byly ještě zavřené. Ale protože podchody jsou klimatizované, usadili jsme se tam na lavičku a dali si snídani.

Metrem k Dr. Sun Yat-Sen Memorial Hall, tedy k památníku Dr. Sun Yat-sena, česky Sunjatsena. Podle Wikipedie „byl hlavou čínských revolučních demokratů, politický vůdce a je považován za otce-zakladatele moderní Číny jako republiky, a to jak v kontinentální Číně, tak na Tchajwanu“ Což je očividně jedna z mála věcí, na které se Číňané a Tchajwanci shodnou…

Z přilehlého parku byl krásný výhled na Taipei 101, takže jsme si udělali spoustu fotek a protože jsme pořád měli dost času, park Zhongshan jsme si prochodili. Jsou v něm různá jezírka, altány a nenápadná zákoutí.

Cestou z parku jsme minuli budovu městské rady i radnice. Mířili jsme rovnou k Taipei 101. Nakonec jsme tam byli o něco dřív a museli jsme počkat venku, protože budova se otevírala až v 10:00. Ostraha vpustila dovnitř nějakou skupinu, tak jsme chtěli jít taky a že prý ne, že až v 10. A pak vylezl ven znovu a ptal se, jestli jdeme na observatoř. No jasně, kam jinam… Tak nás pustil taky a ve výtahu jsme jeli s částí té skupiny.

Společně jsme vyjeli do 4F a eskalátorem popojeli do 5F. Na přepážce bylo potřeba vyměnit QR kód za skutečné vstupenky, ke kterým jsme dostali různé slevové vouchery a pytlíček bonbónů. Měli tam ceduli, že 101. patro je pro dnešek vyprodáno…

Pak už jsme byli vpuštěni dál. Znamenalo to postavit se do fronty na fotku. Kdyby to aspoň na těch atrakcích fotili na skutečném místě a ne před zeleným pozadím… Na jedné takové fotce pořízené kdesi v USA vypadám jako vodník, protože mám z půlky zelené vlasy. Protože bylo jasné, že žádnou fejkovou fotku si pořizovat nebudeme, podlezli jsme zábradlí, čímž jsme frontu obešli a došli rovnou k výtahu.

Výtah nás vyvezl do 89F, kde jsme strávili asi hodinu. Předmětem našeho zájmu byly samozřejmě hlavně výhledy na město, ale zaujala nás i spousta dalších věcí. Měli tam třeba automat, ve kterém bylo možné si vytisknut personalizovanou etiketu na Coca-Colu. Tradiční automaty na lisované mince tu mají nahrazené lisováním na „tokeny“, které se musí kupovat, což nás nenadchlo, ale v suvenýrech měli lahve s vodou ve tvaru věže Taipei 101. Ty o trošku dražší měly dokonce na hrdle navlečený pytlík, ve kterém byla plastová špička, která se má nalepit na víčko. Takové nápadité suvenýry mě baví, byli jsme z nich nadšení!

V centrální části stavby se nachází „damper“, což je vlastně takový tlumič, který napomáhá stabilitě stavby při zemětřeseních. Pouštěli tam dokonce video, které zaznamenala zdejší kamera. Prostupuje skrz několik pater, takže odtud na něj bylo vidět shora.

V 89. patře jsme strávili asi hodinu. Měli jsme ale i vstupenky do 101. patra, které otevírá až v 11:00. Když se blížil čas, šli jsme se postavit ke vstupu, takže nás pak vpustili jako první a výtahem vzhůru jsme jeli jen s trojicí Japonců. Nahoře jsme tedy měli chvilku skoro sami pro sebe.

Výhledy ze 101. patra byly srovnatelné s těmi z patra 89, možná maličko horší. Ale bylo to tam komornější a s výzdobou z umělých květin, kvůli které tomu přezdívají „Nejvýše položené zahrady šangri-la na světě“, doslova „World's Tallest Shangri-La Gardens“. Dalo se tam posedět přímo u oken, byly tam různé fotokoutky a taky záchody vybavené japonskými toaletami Toto, takže jsme si oba odskočili.

Strávili jsme tam jen něco přes půl hodiny. Nebyl důvod se tam víc zdržovat, když odtamtud nebylo vidět nic nového. Výtahem jsme se vrátili do 89. patra a v suvenýrech jsme si za 240 TWD (176,40 CZK) koupili dvě vody v lahvi ve tvaru Taipei 101. Miki se rozhodl v MikSha uplatnit slevový voucher, který jsme dostali ke vstupenkám, a dal si bubble tea. Byl o 30 TWD levnější, takže stál 110 TWD (80,98 TWD).

Pak nás čekalo prozkoumání dalších pater. Pěšky jsme vystoupali do 91. patra, kde se dá vyjít ven. Foukal tam silný vítr a nebylo odtamtud skoro nic vidět. Tak jsme zase zalezli dovnitř, kde byla malá expozice.

Pokračovali jsme do 88F, kde jsme byli na úrovni damperu. Ten jsme si tedy prohlédli i z dalších úhlů a pak už skrz místnost, ve které byly vystaveny různé skici Taipei 101, pokračovali k výtahu.

Sjeli jsme dolů na pevnou zem a rovnou zamířili do metra a zamířili do stanice Yuanshan. Jeli jsme z konečné, takže jsme si mohli sednout, což se docela hodilo, cesta trvala víc jak 20 minut.

Ve stanici Yuanshan jsme si vyfotili metro a zamířili ke Confucius Temple. Takové chrámy slouží k uctívání Konfucia a filozofů konfucianismu. Areál chrámu je opravdu velký a v různých jeho prostorách byly zajímavé expozice. Skoro v každé místnosti navíc byla k dispozici razítka, takže jsem si dost doplnila svůj notýsek.

Hned vedle se nachází chrám Dalongdong Baoan, který je zapsán na seznamu UNESCO. Je také hodně rozlehlý, plný pestrobarevných svatyní a líbil se mi víc, než sousední Konfuciův chrám.

A protože nás v mezičase přepadnul hlad, vyrazili jsme do 7-Eleven. Tam jsem si vzala nějaké maso s rýží, které mi obsluha ohřála v mikrovlnce, sushi a pití. Miki si mimo jiného vzal vajíčko natvrdo. Celkem to vyšlo na 182,59 CZK.

Stolky a židle v klimatizovaném prostoru 7-Eleven byly velmi lákavé, ale nakonec jsme jídlo posbírali a vyrazili do Yuanshan Park.

Park v minulosti hostil různé květinové festivaly, ale jinak toho v něm moc není. Našli jsme si tedy lavičku ve stínu a pustili se do jídla. Měli jsme to s krásným výhledem na Taipei 101 a přímo nad hlavou nám přelétala letadla startující z letiště Songšan. Leží opravdu velmi blízko centra a z věže Taipei 101 jsme na něj měli dopoledne pěkný výhled. Letiště je nejen vojenské, ale i civilní a slouží nejen pro vnitrostátní lety v rámci Taiwanu, ale i jako mezinárodní letiště pro lety do Koreji, Japonska a Číny.

Vrátili jsme se zpět na metro a popojeli jsme do stanice Shilin. Tam jsme došli k autobusovým zastávkám a chvíli hledali nějakou, odkud odjíždí „náš“ autobus. Na totemech to bylo dobře popsané anglicky a do cílové stanice jela spousta autobusů. Jako první z nich dorazilo číslo 255.

Vystoupili jsme v zastávce National Palace Museum odkud jsme centrálním prostorem došli až k budově muzea. Dorazili jsme tam asi v 15:30 a zavírá se v 17:00, takže jsme si v automatu rychle koupili vstupenky, jedna stála 350 TWD, dohromady 700 TWD (513,07 CZK). A se vstupenkami jsme prošli skrz turnikety a když jsme se chtěli na hodinku a půl ponořit do zdejších expozic, zastavila mě ostraha, že nesmím mít pití a poslali mě odložit věci do skříněk. Vzteklo mě to, protože o tom samozřejmě předem nikde nikdo nepsal a jen nás tím zdržují.

Jenže co teď – hodinu a půl se nebudu moct napít, takže to problematické pití jsem nakonec vypila. Z batohu jsem si vzala jen pár věcí, ale šátek to nebyl. Věci jsem uložila do skříňky a 157 a zamířili jsme znovu ke vstupu.

Z expozic jsem měla vytipovanou kaligrafii, knihy a dokumenty, buddhistické sochy a keramiku. Expozice se mi moc nelíbily, přišlo mi to jako blíže neuspořádaná sbírka předmětů roztříděná pouze podle typu. Vše sice mělo popisky, ale jinak mi to přišlo zmatečné. Třeba sochy Buddhů z Tibetu byly smíchané se sochami z jiných oblastí a jestli v tom byl systém, nepřišla jsem na to jaký…

Na druhou stranu to, že mi vše přišlo trochu chaotické, prohlídku muzea docela zrychlilo. Původně jsem se obávala, že nám ta hodina a půl vůbec nemůže stačit, protože expozice zabírají 3 celá patra. Nakonec jsme tam ale strávili asi hodinu a čtvrt. Definitivně mě vyhnala zima, když šátek zůstal v batohu ve skříňce…

Asi v 16:45 jsme se přesunuli do přilehlé Zhishan Garden. Ta také zavírá v 17:00, ale v plánu bylo ji jen projít shora dolů, protože jeden z východů je dole u autobusové zastávky. Zahrada je zajímavá, svažuje se od muzea dolů k silnici, a přesto jsou v ní i ne úplně malá jezera.

V 17:00 jsme zahradu opustili a do autobusové zastávky zrovna přijížděl autobus číslo 304. Po rychlé kontrole, že jede kam potřebujeme, jsme nastoupili, usadili se a za chvíli už vystupoval u metra Shilin.

V metru jsme si každý na EC kartu dobil 100 TWD, obhlédli jsme matcha obchody a pěšky zamířili k Shilin Night Market. Trhy začínají obvykle v 18:00, tak jsme měli něco přes půl hodiny k dobru. Nějakou dobu ale trvalo, než jsme tam došli skrz nákupní ulici lemovanou spoustou obchodů a stánků.

Na první pouliční stánky s jídlem jsme narazili kousek před hlavní budovou, ale pokračovali jsme až ke Shilin Night Market, kde jsme v suterénu našli něco jako „food court“. Osobně jsem preferovala spíš jídlo na ulici u stánků, ale Miki objevil knedlíčky, ústřicovou omletu a nějaké vepřové s rýží.

Než to objednal, obsluha připravila a on přinesl, tak já jsem s využitím zdejší wifi vyřídila dvě pracovní drobnosti a pochytala pár Pokémonů. Jídlo zrovna málo nebylo, takže se Miki velkoryse podělil se mnou :-).

Prostory ale byly vydatně klimatizované, takže nejen že bleskově vychladlo jídlo, ale promrzla jsem i já. Takže jsme odtamtud bleskově zmizeli a vrátili se k pouličním stánkům, kde si Miki koupil ještě nějaké bramborové koule a já za 140 TWD 5 různých špízů. Bokem jsme to tam snědli, špízy byly výborné, tomu říkám pravý „street food“.

Naše další kroky už ale vedly na metro, kterým jsme se přesunuli do stanice Zhishan. Tam jsme každému dobili 300 TWD na EC karty, abychom měli na kartách dost na zítřek.

Pak už zbývalo jen dojít do hotelu, dát si sprchu, dopsat deník a jít spát.