2022-09-09 - 2022-09-28 - Indonésie

Obsah

Úvod

Letošní dovolenou jsem plánovala dost na poslední chvíli. Na jaře jsme odbavili bleskovou návštěvu USA a až po návratu jsme začali uvažovat nad tím, co tedy bude letos ta hlavní dovolená.

Ve virtuálním šuplíku nám sice leží spousta plánů, připravených itinerářů a seznam dlouhodobých plánů, který mám na webu, je také docela dlouhý. Jenže – čtyřicítka na krku, trochu přehodnocuji některé plány. Vybírám teď spíš destinace, ve kterých je potřeba nějaká fyzická zdatnost. Protože do těch „lážo-plážo“ můžu jet skoro kdykoli. A tak nakonec padla volba na Indonésii.

Letenky jsme kupovali každý svou vlastní. Emirates nám totiž po celou dobu COVIDu hrnuly před sebou nasbírané míle, které správně měly dávno vyexpirovat. Míle jsme měli ale každý na svém účtu, protože od počátku jsme neměli společný rodinný účet, ten jsme zakládali až později. Takže jsme se rozhodli teď míle vyčerpat, a to tak, že jsme si každý koupil vlastní letenku. Částečná platba mílemi znamenala, že jsme na každé letence ušetřili asi 3.000 Kč. A budeme doufat, že se nic nepokazí a nebudeme muset případné problémy řešit dvojmo :-).

Nějakou dobu jsem uvažovala, jestli cestu vůbec zvládneme sami, protože v Indonésii se turistům důrazně nedoporučuje půjčovat auto a kdo jsem já, abych odporovala. Zkusila jsem poptat aspoň nějaké agentury, že by nám zajistili část programu, výlety, ale Češi se tím odmítli zabývat a Indonésani fňukali, že budou chudáci řidiči unavení. Přitom mi nepřišlo, že by náš program byl nějak atypický – brzké ranní vstávání, odjezd klidně v 5:30, ale návrat okolo 17:00, takže jsme řidiče potřebovali na nějakých 12 hodin, přičemž čistý čas řízení byl jen zlomek té doby, jelikož když my budeme prozkoumávat památky, on si klidně může zdřímnout nebo dojít na jídlo…

Neustálé vytáčky a vysvětlování proč něco nejde mě otrávily hned v počátku. Takže jsem sedla a rozhodla se to prostě celé nějak naplánovat. Samo o sobě to byla docela dobrodružná aktivita. Normálně bychom koupili letenky, zajistili ubytování, půjčili auto a víc nemuseli zařizovat. Když si ale auto půjčovat nemáme, jak se dostaneme z letiště na ubytování? Když chceme jet na výlet, jak se tam dostaneme? Jediným štěstím je, že Indonésie je poměrně levná, takže i organizované výlety se daly sehnat za relativně přijatelné peníze. Jenže bylo potřeba to všechno zařídit, takže to, co by mi normálně trvalo dva dny, tím jsem se zkoušela prokousat od půlky července, a tak nějak hotovo bylo až na přelomu srpna a září. Tou dobou už jsem za sebou měla instalaci dávno smazaného WhatsAppu a mraky zpráv a e-mailů.

Ani zajištění ubytování, což bývá obvykle hračka, tady nebylo úplně jednoduché. V poslední době vznikla spousta ubytovacích zařízení, která dokonce ani nejsou na Google StreetView. Podle fotek vypadala úžasně a stála třeba 200 Kč na noc včetně snídaně. Pro oba. Jenže podle recenzí to je všechno postavené Patem a Matem a bydlet na pokoji, kde vám do postele kape voda z klimatizace umístěné nad postelí nebo voda ze sprchy vyteče z koupelny až k posteli, fakt nechcete.

Týden před odletem jsme běželi Prague Birell Grand Prix na 10 kilometrů. V mokrém tričku jsem pak po závodě prochladla a následujících pár dní marodila. Miki to samozřejmě chytil ode mě…

Nebyl čas ztrácet čas a v rozporu s obvyklým pravidlem, že lékům se snažím vyhnout, jsem střídala Paralen se Strepfenem.

Čtvrtek, 8. září 2022

Až se vás jednou bude někdo ptát, co jste dělali, když tento svět opustila noblesní dáma, která dovedla Británii do 21. století, Její Veličenstvo královna Alžběta II., co odpovíte? Já jsem balila svůj kufr do Indonésie. Bože, to je tak hloupé, že jsem si to musela zapsat…

Mikinu bylo dnes špatně, z práce jsme šli trochu dřív a on doma rovnou usnul. Když se probral, došel k tátovi vyměnit nějaké menší dolarové bankovky za stodolarovky, protože za ty je v Indonésii lepší kurz.

Oba jsme pak tak nějak zabalili, což byla tentokrát obzvlášť výzva. Čeká nás trek na sopku, kde je prý stezka vyloženě špatná a teploty klesají k nule, takže táhneme rukavice. A čeká nás koupání a šnorchlování na rozličných místech, takže táhneme masku, šnorchl a ploutve…

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-09 - Odlet z Prahy do Dubaje

Budík na 6:10 mi vyšel tak akorát, abych byla v 7:00 připravená. Mikimu to ale trvalo trochu déle, přeci jen pár věcí kvůli nemoci dodělával až dnes ráno.

V práci jsme pořešili posledních pár věcí, odevzdala jsem jednu nabídku do výběrového řízení, která se později ukázala být vítěznou, rozdala úkoly a po menším obědě jsme zabalili kufry do folie. Po zabalení prvního kufru mi došlo, že nemáme zámečky na kufry. Na tu jednu cestu to je jedno, ale pak je budeme je muset někde koupit.

Tramvají ve 12:18 jsme zamířili na letiště. Dorazili jsme tam asi ve 12:45 a i když informace o odbavení na cedulích zatím nebyla, zamířili jsme i po těch letech po paměti ke správným přepážkám. Už tam spousta lidí stála a k našemu štěstí se většina lidí z fronty online odbavených odebrala do fronty neodbavených. Tím jsme se dost posunuli kupředu a fronta i pak dost rychle utíkala.

U přepážky jsme odevzdali kufry, Mikiho měl 14,5, můj 13,2 kg. Limit u Emirates máme luxusních 25 kg, zpátky dokonce 30 kg, ale na místních přeletech jen 15 kg, což bude trochu výzva. Při odevzdávání zavazadel nám check-in agentka Jana zkontrolovala očkovací certifikát a nainstalovanou indonéskou aplikaci pro trasování. Očividně byla začátečnice, byla totiž dost důsledná.

Zašli jsme do Billy mrknout, jestli nemají zámečky, ale doplňkový prodej mají dost zredukovaný. A tak jsem prošli automatickou imigrační bránou a zapadli do Duty Free Shopu. Ceny parfémů vyskočily závratně. Obsluha nabízela pomoc, tak jsem se schválně zeptala na čistý parfém Chanelu a že prý ho nikdy neměli. A mám to zkusit v Dubaji, neb sortiment na světě se liší.

Zamířili jsme tedy do salonku Mastercard. Odbavení na recepci bylo rychlé, i když tedy obsluha tentokrát nijak extra příjemná nebyla. Jídlo v salonku sice stále není na „předcovidové“ úrovni, ale už je o dost lepší, než bylo právě za COVIDu. Můj oblíbený croissant s uzeným lososem sice pořád nemají, ale měli spoustu druhů pečiva a k němu domácí pomazánky. A taky pizzu, polévku, těstoviny, masové kuličky s bramborem a něco sladkého. Já zůstala u těch pomazánek, byly skvělé.

Povedlo se nám usadit se na místech s výhledem na letištní plochu, takže jsme volný čas trávili pozorováním dění venku.

Když zbývalo asi 20 minut do zahájení nástupu, odskočili jsme si na WC a vyrazili k bráně. Na tabulích už svítil „last call“, přitom nástup do letadla ještě ani nebyl zahájen.

U brány byla fronta na bezpečnostní kontrolu. Odskočila jsem si vyfotit letadlo a postavili jsme se do fronty. Ubývala rychle, jen se kontrole nelíbilo klubko kabelů a nabíječek, které jsem měla v batohu.

Prošli jsme kontrolou palubních vstupenek, v pítku jsme si do lahve nepustili vodu a po prohlídce a vyfocení amerického vojenského Boeingu C-17A Globemaster III jsme zamířili rovnou do našeho letadla. Má registraci A6-EBX.

Máme super místa 47J a 47K, což jsou dvousedačky v zadní části letadla, kde už se trup zužuje a nevešla by se trojsedačka. Díky tomu máme mezi sedačkou a oknem spoustu místa. Letadlo je nicméně víc jak 16,5 roku staré, a i když prošlo teď v létě změnou konfigurace, neznamenalo to výměnu sedaček.

Včasné hlášení „last call“ zřejmě způsobilo, že jsme byli nastoupeni včas, a tedy připraveni i na odlet na čas. Dle hlášení kapitána jsme měli i náklad naložený, ale v důsledku nějakých problémů s vyhrazeným slotem prý letiště na nějakou dobu preferovalo přílety a měli jsme nahlášený odlet až za 50 minut. Kapitán slíbil s tím něco udělat, což si představuji asi jako pravidelné dotazování věže stylem: „Hele, chlapi, my tu pořád stojíme.“ nebo „Nezapomněli jste na nás?“. Nevím, jakou taktiku kapitán zvolil, ale zpoždění na odletu byla nakonec „jen“ půlhodina.

Ob jedno letadlo před námi startoval ten americký vojenský Boeing. Bohužel jsme seděli na opačné straně letadla, takže přímo při rozjíždění na ranveji jsme ho neviděli.

Při startu bylo na kameře vidět, jak je ranvej křivá. Plynulého rozjezdu jsme se také nedočkali, připomínalo to spíš jízdu po D1. To je asi i daň za ta místa v zadní části letadla. Hned po startu jsme začali točit nalevo, takže jsme toho ani moc neviděli. A zanedlouho jsme vlétli do mraků a nebylo nic vidět…

Užili jsme si trochu turbulencí a časem se začalo rozdávat jídlo. Na výběr byl hovězí guláš s těstovinami a fazolkami, který jsem si dala já, a kuřecí v nějaké omáčce s bramborami a špenátem, které si dal Miki. K tomu obvyklý předkrm, tentokrát v podobě bulgurového salátu, k tomu houska, máslo, krekry, sýr, jako dezert kompot s krémem, sušenka a čokoládka. Ani jsem to nesnědla a část si nechala na horší časy.

Pak jsem si pustila Zápisník lásky. Mám ten film moc ráda pro tu trvanlivost jejich lásky. Ale je fakt, že v angličtině jsem si to až tak neužila. Konec filmu mi vyšel nedlouho před podáváním menšího občerstvení. Takže jsem se pak pustila do psaní deníku a v mezičase jsme dostali pití a popcorn. Miki popcorn odmítl a na tajňačku dostal čokoládovou tyčinku. Když jsem deník dopsala, zbývala do přistání asi 1:15.

Po přistání jsme atypicky nejeli k terminálu, ale z letadla nás vyhnali na letištní plochu a do autobusů a pak jsme minimálně čtvrt hodiny jezdili po letišti.

Prošli jsme bezpečnostní kontrolou na „connecting flights“ (navazující lety) a zamířili k bránám C, odkud budeme odlétat. Tam jsme ale zjistili, ze zdejší Marhaba Lounge je v rekonstrukci a museli jsme se vrátit stejnou cestou zpět k salonku u bran B.

Tam už nás naštěstí do druhé Marhaba Lounge pustili bez problémů, i když venku se tvořila malá fronta. U vstupu nás tedy jen upozornili, že je salonek „busy“ a asi nenajdeme místo. Trochu jsme to tam prolezli a stolek s křesílky si našli.

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-10 - Přelet z Dubaje do Jakarty a Jáva, Jakarta

Do salonku jsme si šli spíš odpočinout a napít se. Hlad jsme neměli, v letadle to bylo jak velkovýkrmna. Ve veřejné části letiště je ale vždycky hrozný frmol, v saloncích je větší klid. A taky to pití :-). Nakonec jsem si ale dala i nějaké sendviče a malé zákusky a dva jsem si pro zkrácení chvíle i naskicovala.

Asi ve 3:00 jsme vyrazili na dalekou cestu k bránám C. Když jsme přišli k naší C20, ještě se nenastupovalo, tak jsme si odskočili na WC a chvíli poseděli. Sedíme vepředu, takže jsme nastupovali mezi posledními. Letadlo má registraci A6-EPC a je 7 let staré. Oproti letu z Prahy docela rozdíl…

Naše místa budou super na výstup, ale samozřejmě mají podstatnou nevýhodu – přímo před námi sedí 2 malé děti. Sice Asiati, ty mívají děti vychované, ale stejně jsem brzy vyndala špunty do uší.

Hned po vzletu nám nařídili stáhnout sluneční clony, venku ale stejně nebylo vůbec nic vidět. Většinu letu jsem prospala, vzbudila mě brzká snídaně, jejíž součástí byla zapečená kapsa z listového těsta plněná malinami. Podruhé mě probudily turbulence nad Indií a potřetí oběd.

Na výběr bylo zase hovězí nebo kuřecí, zvolila jsem tedy kuře. Ještě že tak, hovězí bylo dost pikantní. Byl k tomu zase předkrm v podobě zeleninového salátu, houska, krekry, čokoláda. Ale hlavně – jako dezert tři plněné kuličky z odpalovaného těsta.

Ačkoli jsme letěli nad Sumatrou, nebyla vidět. Přiblížení k letišti v pak bylo ze severu nad vodou, a protože jsme seděli na pravé straně letadla, neviděli jsme při přistání ani Jakartu, ale jen nějaké spíš průmyslové předměstí.

Z letadla jsme opravdu byli venku bleskově. Hned po výstupu v chodbě po nás chtěli naskenovat tu jejich zdravotní aplikaci PeduliLindung, která nám ale samozřejmě nefungovala. Cedule nás tedy nasměrovaly na přepážku. Tam chtěli jen pas, boarding pass a doklad o očkování. Na palubní vstupenku jsme dostali razítko a pokračovali na přepážku „visa on arrival“. Po chvíli nám došlo, že nejdřív musíme víza zaplatit, takže jsme frontu opustili, došli na jinou přepážku, zaplatili 70 USD za 2 „visa on arrival“, dostali 2 potvrzení a vrátili se do původní fronty.

Imigrační úředník se nás jen ptal jak dlouho v Indonésii budeme a kam jedeme. Mikiho pas odbavil rychle, s mým byl nějaký problém, tak to trvalo, ale nakonec se zadařilo.

Pak jsme si ještě odskočili na WC a po další kontrole pasu prostor imigračního opustili. Trvalo to ani ne 25 minut od výstupu z letadla. Jenže pak jsme skoro hodinu čekali na kufry. Ten můj nějak dorazil, ale Mikiho ne a ne přijet.

Miki mě posílal ven, ať zkusím zařídit tu SIM kartu, ale znamenalo to projít celnicí a vylézt ven mezi rozzuřené davy. Průchod celnicí byl nakonec jen o jednom naskenovaném QR kódu, který ale nikdo neměl, takže formulář vyplňovali až na místě. My jsme vzorňasové, takže jsme ho měli připravený. Venku Miki brzy zjistil, že SIM karty jsou tu předražené. To bych bývala já asi nepoznala, i když drahé mi to přišlo…

Nakonec jsme našli jeden stánek, který měl odlišné ceny, ale zase se to tam vůbec nehýbalo, tak jsme šli na vlak.

V 17:26 jsme vyrazili takovým monorailem, dost pomalým, na vlakovou stanici. Tam jsme za 60.000 IDR (100,70 CZK) koupili dvě jízdenky na vlak. Jedna jízdenka má správně stát 70.000 IDR, ale asi jsme trefili jeden z těch levnějších vlaků nebo co.

Vlak jel asi za půl hodiny, tak jsme poseděli v čekárně. Když přijel, nejdřív nechali vystoupit ty, kteří přijeli, pak asi vlak uklidili a pustili nás. Usadili jsme se na dvojsedačce, která mi prostorem dost připomínala japonský šinkansen. V pohodě se nám pod nohy vešly i kufry.

Cesta trvala necelou hodinku, ale výhledy jsme si neužili, protože už byla tma. Domky chudého obyvatelstva nalepené na betonové oplocení železniční trati ale přesto byly snadno identifikovatelné.

Mezi posledními stanicemi jsme jeli pozpátku, protože vlak vyjížděl ze stanice stejným směrem, odkud přijel. Vystoupili jsme ve stanici BNI City, kde jsme museli znovu naskenovat jízdenky.

Bez internetu se mi nechtěla chytit GPS, takže z nádraží jsme vylezli „po čuchu“ severním východem, obešli blok ohrazeného prostoru u nádraží a přitom prošli i tím oploceným úsekem, což znamenalo prosmýknout se okolo závory. Zahnuli jsme vpravo a za chvíli už jsme byli u našeho ubytování Studio One.

Za noc jsme zaplatili kartou 275.000 IDR a zálohu na kartu 50.000 IDR v hotovosti, což nám prý zítra při check-outu vrátí. Dostali jsme pokoj 504, ale i když je od výtahu hezký výhled na Jakartu, z pokoje koukáme do zdi. No co, cílem je se tu stejně jen vyspat.

Z kufru jsem vyndala oblečení na převlečení, z Mikiho kufru malý batoh. Vzali jsme si jen pár věcí a vyrazili zase „po čuchu“ směr nákupní centrum Grand Indonesia. Směr jsme nabrali správný a došli tam, aniž bychom potřebovali mapu.

Domorodci si nás moc nevšímali, stejně tak zvířata – od koček až po potkany, o kterých nebylo pochyb, že se někde ve tmě schovávají. Cestou jsme potkávali nezakrytou kanalizaci nebo betonové zátarasy oddělené ostnatým drátem, takže jsme museli celou dobu dávat pozor, kam šlapeme.

V okolí Grand Indonesia to bylo nějaké rozkopané, dovnitř jsme šli po „obchozí trase“ přes garáže. Nejdřív jsme zamířili do směnárny, kde jsme chtěli vyměnit 1.200 USD, ale obsluha dala stranou tři bankovky, že dvě jsou přehnuté a jedna zašpiněná a nabídli nám za ty tři o dost horší kurz. Vyměnili jsme tedy jen 900 USD a dostali za ně 13.275.000 IDR. Jsme milionáři! Otázka je, na jak dlouho :-).

Pak jsme v mallu hledali stánek mobilního operátora, u kterého bychom mohli koupit SIM kartu, ale vůbec se nám ho nepodařilo najít. Nakonec jsme tedy zakotvili v Uji Matcha, což byl jediný povinný bod dnešního programu. Dala jsem si dlouho očekávaný palačinkový matcha dort „Arashiyama Matcha Millecrepes“ a k pití „Pure Uji Matcha Drink“. Dort bylo „nebe v hubě“, takovou dobrotu jsem si neuměla ani představit. Oproti tomu Matcha Drink jsem zvolila čistý, nedoslazovaný, a tedy i na mě to byla síla. A protože jejich nabídka byla neskutečně obsáhlá, doobjednali jsme ještě misku se zmrzlinou „Shiramata Matchalato Bowl“. Byly to dva kopečky výtečné matcha zmrzliny, k tomu rýžové kuličky, fazolová pasta a matcha želé. Celé to stálo 144.000 IDR (242,55 CZK).

Miki mě pak nechal v Uji Matcha to všechno dojíst a šel do supermarketu, kde ulovil spoustu sladkostí včetně matcha věcí, které se mi budou hodit jako snídaně. Ty sice máme často v ceně ubytování, ale otázka je, kde je budeme stíhat, neb zjistit dopředu od kolika se snídaně servíruj se jaksi nedá… K pití vzal jen dvě plechovky bylo mezi nimi i nějaké pivo. Celé to stálo 157.000 IDR (264,80 CZK).

Pak jsme se pokoušeli trefit ten východ přes garáže, což se nám povedlo až napotřetí. A zamířili jsme k hotelu. Jakarta je díky křivolakým úzkým uličkám zkouška orientačního smyslu pro pokročilé, ale bez mapy jsem to dala v pohodě až zpět k ubytování.

Na pokoji jsem si dala sprchu, připravila věci na zítřek, zazálohovala fotky, dopsala deník a před 23:00 místního času šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-11 - Jáva, Jakarta a přelet z Jakarty do Yogyakarty

Probudila jsem se krátce po půlnoci a pak dvě hodiny nemohla usnout. Když se mi to konečně povedlo, zvonil ve 4:30 budík.

Připravili jsme se a před 5:00 jsme pokoj opustili. Na recepci jsme si do lahvi doplnili pitnou vodu a vyrazili na vlak. Došli jsme tam asi v 5:00 a u okýnka za 60.000 IDR (101,07 CZK) koupili dvě jízdenky na vlak do stanice Juanda. Nahráli nám je na takové karty, část celé částky je za samotnou kartu, ze zbytku se pak strhává částka za samotné jízdné. Karta se dá samozřejmě dobít, akorát je jinak k ničemu, protože se nedá použít třeba na koupi jízdenky na vlak na letiště. Přitom Jakarta takovou multifunkční kartu má, akorát ta se tak trochu nedá sehnat…

Vlak přijel na čas v 5:20, i když jsem v 5:10 začala plašit, že má zpoždění. To jsem si jen špatně nastudovala svůj vlastní itinerář, v 5:10 jsme teprve měli kupovat jízdenky. Vlakem jsme popojeli dvě stanice do zastávky Manggarai a tam přestoupili na vlak směr Jakarta Kota. Jeli jsme další 3 stanice, cestou už se rozednívalo, tak bylo z vlaku vidět ranní na město.

Stanici Gambir jsme projeli, prý byla tak frekventovaná, že tam teď většina vlaků nestaví. A vystoupili jsme ve stanici Juanada. Mapa se mi pořád bez internetu nechce chytit, tak jsem zamířila po paměti směr mešita Istiqlal. Všude byla spousta lidí a zdálo se, že se v areálu koná nějaká akce. Když jsme došli ke vstupu, ostraha nás nechtěla pustit dál, ale my se neptali, tak nám nakonec odsouhlasili aspoň nějaké fotky z hlavní přístupové cesty. Mešita je obrovská, prý jde o největší mešitu v jihovýchodní Asii, která je určená až pro 120.000 věřících.

Hned přes ulici se nachází Gereja Katedral, oficiálně Gereja Santa Perawan Maria Diangkat ke Surga, anglicky The Church of Our Lady of the Assumption, prostě Katedrála Nanebevzetí Panny Marie. Je sídlem jakartského římskokatolického biskupa. Na to, že je to katedrála, nejde o nijak velkou ani honosnou stavbu. Interiér byl navíc nepřístupný, i když od 6:00 mělo být otevřeno. Miki dokonce zkusil vzít za klidu. Ostraha si nás nevšímala, tak jsme prolezli aspoň okolí. V zahradě byla taková improvizovaná modlitebna, sedělo tam několik lidí a modlilo se.

Nedaleko se u rušné křižovatky nacházel Pintu Barat Lapangan Banteng a ikonický nápis „Jakarta“.

Pokračovali jsme k protestantskému kostelu GPIB Immanuel. Vstup do zahrad zase hlídala ostraha, tak jsme opatrně vlezli dovnitř a on se nám pokusil vysvětlit, že do kostela nemůžeme. Tak jsme ho vysvobodili, naznačili, že se projdeme jen kolem v zahradě, a to ho uspokojilo a pustil nás. Na opačné straně ale byly pootevřené dveře, tak jsme přesto opatrně nakoukli dovnitř a zjistili, že je tam nějaká bohoslužba či co.

Popošli jsme kousek dál, kde stojí krásná koloniální budova Gedung Pancasila. Je součástí ministerstva zahraničních věcí, takže blíž než z ulice, jsme ji bohužel neměli možnost vidět.

Hlavní misí bylo dostat se na náměstí Monas. Je totiž celé oplocené a vede do něj vstup jen v několika místech, v podstatě asi jen v rozích. Uvnitř ale byla spousta lidí, tak jsem se odmítla vzdát. Nakonec jsme našli bránu v jihovýchodním rohu. Strážník se nás zeptal odkud jsme a když jsme řekli, že z České republiky, se širokým úsměvem nás pustil dál. Přemýšlela jsem, jestli na tu otázku existuje nějaká špatná odpověď, jestli třeba některé národy mají vstup zapovězený, protože strážník třeba ty dané země nemá rád :-).

Uprostřed náměstí stojí památník Monas. Je dokonce zpřístupněný, akorát až od 8:00 a my dorazili teprve okolo 7:00. Sluníčko už ale slušně pálilo a i ve stínu bylo pekelně. U památníku se chystala nějaká akce, vypadalo to jako cíl nějakého běžeckého či cyklistického závodu. Běžců i cyklistů v jednotných dresech byla všude spousta. A pro zpestření tam pochodovaly nějaké organizované skupinky v různých kostýmech, které si vždy něco prozpěvovaly. Jak nějaká přehlídka.

Severovýchodním rohem jsme Monas opustili a zamířili na západ k prezidentskému paláci. Dostat se k němu ale nedá. Myslela jsem, že bude vidět aspoň z dálky, od plotu, třeba jako Bílý dům, ale do prostoru před plot se vůbec nesmí. Aspoň jsme tedy celý blok domů obešli v těsné blízkosti, kam nás zábrany pustily, ale palác samotný jsme zřejmě vůbec neviděli. Nevadí, viděli jsme maximum toho, co zřejmě běžný smrtelník vidět může :-).

Podél západní strany Monasu jsme pokračovali na jih. Cestou jsme minuli Indonéské rádio, před kterým byla nastoupená spousta lidí, stáli v pozoru a zřejmě poslouchali státní hymnu. O kus dál stojí národní muzeum. Sídlí v krásné budově, ale i na jeho návštěvu bylo ještě brzy.

Různými uličkami jsme se propletli až k poslední zastávce, kterou byl supermarket Papaya Fresh Gallery. Abychom nevyšli ze cviku, bylo 8:00 a oni otevírají až v 9:00. Takže jsme popili vodu z vlastních zásob a vrátili se mezi davy lidí na hlavní ulici Jl. M.H. Thamrin.

Cestou jsme potkali stánek Telcomselu, kde jsme za 25.000 IDR (41,19 CZK) koupili SIM kartu se 7 GB dat. Dost rozdíl oproti nabídce na letišti, kde to stálo víc jak desetkrát tolik. Akorát musíme najít nějaké místo, kde zaregistrujeme IMEI telefonu, abychom mohli SIMku začít používat. Od stánku nás posílali do blízkého obchodního domu, ale tam byly obchody ještě zavřené.

S davem lidi jsme pokračovali na jih. Minuli jsme stanici metra, nákupní centrum Plaza Indonesia i sousední Grand Indonesia, kde jsme byli včera.

Zanedlouho jsme došli až k odbočce do naší ulice a tam brzy našli i hotel. Bylo teprve něco po 9:00. Snídaně, kterou máme zaplacenou, už se ale nepodávala. Časy podávání snídaně se tak nějak nikdo nenamáhal nám sdělit. Stejně jako heslo na wifi. Tak jsme se aspoň pořádně napili, dopustili si lahve a vyjeli výtahem do posledního, 7. patra. Okoukli jsme výhled na obě strany, na které to šlo, a po schodech sešli do našeho 5. patra.

Na pokoji jsme objevili velkou kaluž od kapající klimatizace. Spíš zázrakem nám to nikam nenateklo. Dala jsem si sprchu, připravila věci do batohu i do kufru, snědla něco málo k snídani, zazálohovala fotky a dopsala deník. Miki si v mezičase zdřímnul, vstával až v 10:15, protože si nenastavil budíka, že prý jsem ho měla vzbudit... Přípravy mu pak docela trvaly, museli jsme se ještě odhlásit z ubytování, za kartu nám vrátili zálohu 50.000 IDR.

Došli jsme na nádraží, Miki za 60.000 IDR (101,07 CZK) zase koupil dvě jízdenky a přesunuli jsme se na nástupiště. Vlak přijel asi za minutku, takže jsme to stihli tak akorát. Ve vlaku bohužel byla všechna obstojná místa obsazená.

Ze zastávky BNI City jsme jeli po směru jízdy, takže ze zastávky Duri jsme to až na letiště měli pozpátku. Sledovali jsme domky podle tratě, hromady odpadků, sušící se prádlo, železniční přejezdy se stovkami čekajících skútrů i políčka za městem.

Air Trainem jsme pak jeli na Terminál 3, kde Miki ve stánku Telcomselu zařídil aktivaci koupené SIM karty. Strašně jim to trvalo. Předem avizovali nějakých 15 minut a rozhodně to nebylo přehnané, spíš to trvalo ještě déle. Miki měl uvnitř klimatizaci, ale já se venku při hlídání kufrů málem roztekla… V mezičase se mi aspoň povedlo zjistit, že se pak musíme vrátit na Terminál 2.

Když Miki konečně získal funkční SIM kartu, vrátili jsme se na Air Train, jel hned za minutu. Přesunuli jsme se tedy na vnitrostátní Terminál 2. Tam jsme hned u vstupu dali zavazadla do rentgenů s pak konečně mohli kufry zabalit do fólie. Miki šel hledat naše odbavovací přepážky a já mezitím skoro stihla zabalit první kufr.

Když byly kufry zabalené, došli jsme na odbavení. Skoro nikdo tam nebyl, takže palubní vstupenky jsme měli rychle. Máme stejnou řadu, ale každý máme jedno středové místo. Důsledek absence internetu a tedy i online odbavení…

Pak jsme trochu prošli letiště, které připomínalo spíš nádraží. Poseděli jsme, snědli nějaké sušenky, vypili nadbytečnou vodu a po návštěvě toalety jsme šli na bezpečnostní kontrolu.

Na palubní vstupence jsme měli nástupní bránu D3, ale na obrazovkách byla D6. Obsluha nám potvrdila, že jsme tam správně. V době našeho odletu jsme ovšem pořád seděli u brány. Začalo se nastupovat až po 14:30, což byl náš plánovaný čas odletu. Až v 15:04 kapitán konečně zahlásil zavření dveří a cross-check. Na odletu jsme měli zpoždění asi 50 minut.

Startovali jsme na sever a po vzletu jsme točili vpravo. V podstatě jsme obkroužili Jakartu. Jelikož jsem seděla na prostřední sedačce, fotky nemám. Výhled byl přesto parádní, viděla jsem třeba starý přístav Sunda Kelapa.

Během letu jsme dostali malé občerstvení – nějaký plněný bochánek a vodu. Trochu jsem si četla v průvodci a pak už jsme přistávali. Let totiž trvá asi hodinu.

Letiště je úplně nové. Otevřeli ho před COVIDem a zanedlouho kvůli COVIDu zase zavřeli, takže je v provozu sotva několik měsíců. Infrastruktura je ale tragická. Travelátory nefungují, chodby zejí prázdnotou, chybí lavičky i odpadkové koše. Je to obrovské bludiště chodeb, v kterém jsme nepotkali jediného zaměstnance.

Výdej zavazadel byl z pásu číslo 3 a nejvíc mě zaujaly dvě live kamery z třídírny zavazadel, na kterých bylo vidět, jak přijel vozík se zavazadly, jak zřízenci obsah vykládali na pás a jakou dobu pak trvalo, než zavazadla dorazila k nám. Někde při odbavení se asi začala rozbalovat folie, ve které jsme měli zabalené kufry, takže mi na její konec nalepili roztomilou samolepku :-).

Vlak nám ujel o 4 minuty, ale než jsme různými nadchody došli k nádraží, než jsme koupili jízdenky, stejně bychom ho nestihli… Mimochodem, dvě jízdenky stály 40.000 IDR (65,90 CZK) a jediná nevýhoda byla, že nešlo platit kartou. Uháněla nás ale spousta taxikářů, kteří tvrdili, jak je vlak drahý nebo že jede až v sedm večer. Nechci jim do toho kecat, ale tou dobou budeme už na ubytování a za zlomek, minimálně pětinu, jejich ceny.

Na nádraží do Yogyakarty jsme dorazili na čas v 18:29. Zaměstnanci nás ale nechtěli pustit z nádraží jiným východem, než tím jedním vybraným, takže byl problém se z nádraží vůbec dostat. Celý vlak se totiž pokoušel o totéž. Cestu nám to zbytečně protáhlo, navíc u východu neprobíhala ani žádná kontrola jízdenek, takže to celé bylo indonésky zbytečné cvičení.

K rezervovanému guesthousu jsme došli bez problémů. Je to neskutečně zapadlé ubytování, přístupová cesta je úzká tmavá ulička. Ale je tu čisto a relativní klid. Platili jsme hotově 526.500 IDR (867,38 CZK). Napoprvé jsme dostali pokoj s manželskou postelí, ale pán si to včas uvědomil a pokoje nám ještě vyměnil.

Jen jsem si vzala menší batoh, dala do něj pár věcí a šli jsme k nedalekému nákupnímu centru Malioboro Mall. Chtěli jsme koupit zámečky na kufry, Miki chtěl cibetkovou kávu a v samotném supermarketu jsme chtěli koupit něco k pití a jídlu. Moc úspěšní jsme nebyli a navíc v supermarketu se nám povedlo zaplatit až třetí kartou. Nákup stál 92.600 IDR (158,38 CZK).

Venku jsme se pak u jednoho ze stánků stavili na večeři. Já jsem si dala Magelangan a Miki Nasi Goreng Ayam. Oboje to dohromady stálo 30.000 IDR (49,42 CZK) a ještě jsme si popovídali s domorodci. Ti nám hned uvolňovali plastové židličky, abychom se měli kam posadit. Měli to s výhledem na turistickou restauraci na střeše domu na opačné straně ulice. Kolikpak tam asi stojí jedno jídlo?

Pak jsme naší úzkou uličkou došli ke guesthousu, na pokoji si dali sprchu, já si zas dopsala deník a zazálohovala fotky. Miki zkusil zjistit, co je za problém s platební kartou a jak je to s ranním odjezdem na výlet a asi ve 21:15 jsme šli spát…

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-12 - Jáva, Yogyakarta, Prambanan, Candi Plaosan, Taman Tebing Breksi

Dnešek byla extrémní divočina. Vstávali jsme ve 3:00, abychom ve 3:30 stáli u silnice u hotelu Malioboro Prime Hotel, tedy na místě, které jsme včera nahlásili agentovi jako místo k vyzvednutí. V domluvený čas 3:30 se ale nikdo neukázal a nepřijel ani během následující hodiny. Psali jsme mu zprávu přes WhatsApp, zkoušeli mu volat a nikdo telefon nezvedal. V mezičase už jsem si psala s Dannym z Ijen Landscape Tours, který slíbil, že nám zkusí zajistit náhradního řidiče.

Po hodině jsme se vrátili na ubytování. Výlet byl rezervovaný a placený přes portál Viator, což bylo docela štěstí, protože Miki rovnou požádal o refund z důvodu, že se nikdo neukázal. A pak zalezl do postele, že jde znovu spát, já jsem zjišťovala možnosti, protože Borobuduru se odmítám vzdát, je to památka UNESCO, jedna z nejvýznamnějších v Indonésii.

Oslovila jsem nějaké agentury, ale řidiče se podařilo sehnat až díky Dannymu. Poslal nám kontakt a že se s ním máme domluvit. A tak jsme se předběžně domluvili na 11:00, čímž se nám uvolnilo dopoledne. Rozhodli jsme se tedy dnešní programy prohodit a dopoledne si projít Yogyakartu. Mimochodem – správně česky je to Jogdžakarta, ale to mi fakt nejde napsat ani vyslovit.

Po ulici Il. Malioboro, kde jsme byli včera v obchodním domě, jsme pokračovali na jih. Nakoukli jsme na tržnici Beringharjo, která ale otevírala oficiálně až skoro za 2 hodiny. Nějaké stánky už byly otevřené, takže ale ještě byla zavřená. Představu jsme si ale udělat dokázali, za provozu to musí být masakr. Spíš mě překvapilo, že jde o budovu a uvnitř jsou zřejmě hlavně stánky s oblečením. Jde totiž o nejstarší trh v yogyakartském Kratonu a obchoduje se tu nepřetržitě od roku 1758, tak jsem čekala spíš zeleninu a tak...

Okolo bývalé koloniální pevnosti Benteng Vredeburg, ve které dnes sídlí muzeum indonéského boje za nezávislost, jsme došli až na křižovatku ulic Jl. Malioboro a Jl. KH. Ahmad Dahlan. Chvíli jsme tam pozorovali dění u památníku v areálu muzea Benteng Vredeburg, okoukli jsme zdejší prezidentský palác Gedung Agung, který stojí na opačné straně ulice, a chvíli pozorovali rušnou křižovatku.

Pokračovali jsme ke Keratonu, což je palácový komplex a sídlo vládnoucího sultána z Yogyakarty. Otevírá se ale až v 8:30, takže jsme měli asi hodinu čas. Ještě jsme tedy chodili po okolí, omrkli stánky v okolních uličkách, potkali nějaké potkany a oklikou jsme se vrátili k prezidentskému paláci, kde jsme posvačili ovoce – salaku (snake fruit) a mangostan.

Když se zdálo, že je vhodný čas, vyrazili jsme zase ke Keratonu. Cestou jsme potkali dva bílé turisty, asi zrovna přijeli. On měl krosnu, ona velký kufr. A on vypadal dost otráveně, že jí musí s kufrem pořád pomáhat. Já jsem sice tým kufr, ale ten můj má rozměr příručního zavazadla, takže si s ním poradím sama. Nechat někoho, ať se tahá s mými věcmi, to by mě musela „hanba fackovat“.

Spletitými uličkami jsme podle cedulí prošli ke Keratonu. Nějaký „rikšák“ nás cestou navigoval. Když jsme došli na náměstíčko před vstupem, dozvěděli jsme se, že Keraton je dnes zavřený. Stejně jako Borobudur. Prý máme jít do královské zahrady Taman Sari a přijít zítra. No, tou dobou už budeme jaksi z Yogyakarty pryč...

Následně se k nám přitočil onen rikšák, že prý nás k Taman Sari odveze, což jsme pochopitelně odmítli. Tak proto se tak snažil být nápomocný… Nebyla to nijak hrozná cesta, byli jsme tam za chvíli a ještě se u toho hezky prošli. Dokonce jsme tam dorazili tak brzy, že bylo ještě oficiálně zavřeno.

Prošli jsme si přilehlý trh, kde si Miki koupil trs banánů „Pisang Ambon“ za 15.000 IDR (24,71 CZK). Součástí tržnice byl i takzvaný „wet market“. To je v podstatě prodej masa s jeho zpracováním přímo na místě. Předpokládám, že na nějakém takovém tržišti Číňani „vyrobili“ COVID :-)…

Ještě jsme si na chvíli sedli, napsali řidičovi, aby věděl, že s ním počítáme, a pokračovali jsme do Taman Sari. Nejdřív jsme došli k podzemní mešitě Masjid Bawahtanah, která je ale dlouhodobě uzavřená. Dokonce jsme našli vstup, o kterém se na internetu píše, že prý bez domorodců se najít nedá. Tak jsme si to tam aspoň obešli okolo a dovnitř nakoukli okny.

Díky průvodci, který zde prováděl skupinku čtyř turistů, jsme se ale nakonec do podzemí dostali, i když do jiné části. Dokonce nás nechal projít částí, která byla v době našeho příchodu uzamčená zámkem.

Bludištěm úzkých uliček jsme došli až ke vstupu do Taman Sari. Zaplatili jsme vstupné, dvě vstupenky byly za 30.000 IDR a další 3.000 IDR bylo za moje focení (celkem 54,37 CZK). Miki se rozhodl nefotit. V mezičase nám napsal řidič, že je u Taman Sari a když se dozvěděl, že jsme zrovna vlezli dovnitř, psal nám, že prý žádné obavy, že počká.

A tak jsme si celou zahradu prošli. Prostor je docela malý, sestává z jakési „předzahrádky“ a několika budov, z nichž jedna rozděluje zdejší lázeňský komplex na dvě části. Díky obsluze jsme se dokonce dostali až do druhého patra, kam lidi běžně nechodili, protože přístupové schody byly schované a strmé. A když jsme se dostatečně vynadívali, vyrazili jsme ven.

Tam jsme se podle fotky bleskově našli s řidičem Rohmadem. Ten nám bohužel potvrdil informaci, která k nám probublala v Keratonu, tedy že Borobudur je dnes zavřený. Navrhnul navštívit Prambanan. Ten jsme měli na programu na zítřek, ale pokud dnešní návštěvou získáme zítra víc času, tak nemá cenu otálet a odsouhlasili jsme navržený program.

Cestou k Prambananu jsme si trochu popovídali, dozvěděli jsme se třeba, že ženy po porodu jsou s dětmi doma většinou jen 3 měsíce, že angličtina se učí spíš sporadicky nebo že se zde ve školách platí školné.

Rohmad nás vysadil u hlavního vstupu do Prambananu s tím, že tam na nás někde počká. U vstupu nám zkontrolovali batohy, protože dovnitř se nesmí vnášet jídlo. Kontrola byla tak důkladná, že si jídla nikdo nevšiml a Mikimu prošel i ten koupený trs banánů. Ptejte se, proč ho táhl s sebou…

V hlavní vstupní budovy nás nasměrovali k pokladnám pro turisty. Zatímco domorodci mají normální okýnka přístupná zvenku a platí za osobu 100.000 IDR, nás nahnali do klimatizované budovy na opačné straně, tam nám prodali dvě vstupenky po 25 USD, za obě jsme platili 725.000 IDR (1.201,39 CZK) a dokonce nám na vstupenku vytiskli naši aktuální fotku, kterou na místě pořídili.

Postupně jsme si prošli celý areál – jak samotný Prambanan, tak přilehlé chrámy Candi Lumbung, Candi Bubrah a Candi Sewu. Prambanan byl samozřejmě nejhonosnější a také nejrozlehlejší. Výhodou Candi Sewu zase bylo, že takhle daleko už skoro nikdo nedošel, takže tam bylo minimum lidí.

Prošli jsme si muzeum, ve kterém se platil extra poplatek 25.000 IDR za focení, což jsem zaplatit odmítla, i když je to asi 40 Kč. V muzeu navíc nebyl jediný popisek v angličtině, takže jsme ho prošli dost rychle. Od památky zařazené na seznam UNESCO bych tedy očekávala něco jiného… A ještě za ty peníze, které jsme platili za vstupné…

U výběhu jelenů jsme pozorovali zvířata. Snad se nám to jen zdálo, že trpí hladem. Vyloženě pohublá nebyla. Ale jeden jelen se mohl utlouct po květech stromu, které jsem mu k výběhu kopla, a on se k nim dostal skrz mříže. Nebo kasuáři, z nichž jeden žral své exkrementy. Pochopila bych to v takové zemi, jako je Indonésie, v nějakém zapadlém místě, ale rozhodně ne v areálu památky zařazené na seznam UNESCO…

Řidiče jsme na parkovišti našli snadno podle registrační značky auta, kterou jsem stihla při vystupování přečíst a nadiktovat Mikimu. Rohmad navrhnul jet k dalšímu nedalekému chrámu, kterým byl Candi Plaosan. Taky jsem ho měla na svém seznamu. Překvapilo mě dražší vstupné, obě vstupenky stály 100.000 IDR (164,74 CZK), přitom areál je docela malý. Nakonec jsme tam ale strávili poměrně dost času.

Rohmadův další tip byl Candi Sambisari, který se ale zařadil k dalším dnes zavřeným. Byla to škoda, protože to vypadalo na „tajný tip“. O chrámu jsem totiž nikdy neslyšela a zpoza plotu vypadal zajímavě. Je umístěn asi 6 metrů pod úrovní okolního terénu, takže prý byl dlouho zasypaný popelem z nedaleké sopky Merapi, díky čemuž je abnormálně zachovalý.

Zastavili jsme se v supermarketu Indomaret pro pití. Původně jen pro vodu, ale měli i zajímavé a hlavně studené ochucené, takže jsme toho vzali víc a stálo to 36.000 IDR (59,31 CZK).

Pořád jsem čekala, že Rohmad navrhne zajet na Ratu Boko. Když už to „konečně“ vypadalo, že míří tím směrem, zajel k Taman Tebing Breksi. Jde o vápencový skalní útvar, ze kterého je krásný výhled na sopku Merapi. Ta sice byla v podstatě celá v mracích, ale výhledů jsme si i tak dost užili. A pak jsme si trochu prochodili i okolí a přilehlé zahrady s různými vodními plochami. Vstupné sem stálo 40.000 IDR pro oba a dalších 5.000 IDR za parkování (dohromady 74,14 CZK).

Pak jsme zkusili popojet kousek výš k nedalekému malému chrámu Candi Ijo, ale i ten byl zavřený. Domluvili jsme se, že se vrátíme do Yogyakarty, bylo už po 15:00.

Rohmad nás cestou poučoval o jídle, takže jsme se dozvěděli o tradičních jídlech. Nakonec jsme tedy zajeli na pozdní oběd do jím doporučené restaurace „Mie Ayam & Bakso Idolaku Pak Tikno“. Miki si na Rohmadovo doporučení dal Mie Ayam Bakso, Rohmad si dal totéž a mně zvolil Bakso Komplit. K pití jsme měli všichni totéž – Es Dawet. Každé jídlo stálo 17.000 IDR, pití pak 4.000 IDR, dohromady tedy za všechny 63.000 IDR. Rohmad to za nás zaplatil, asi si to přičte k dnešním službám :-)

Pak už jsme jeli zpět do hotelu, nezdálo se to, ale bylo už po 16:00. Rohmad nás vyhodil přímo u průchodu k našemu ubytování. Za dnešek si vzal 500.000 IDR (823,72 CZK). V ceně byla všechna doprava, parkování, oběd a jeho pseudoprůvodcování, které vlastně jako řidič ani nemá v popisu práce.

Na ubytování jsem si dala sprchu, hodila na sebe jiné oblečení a šli jsme zase do Malioboro Mall do supermarketu. Tam jsme nakoupili především nejrůznější pití, něco málo matchového a taky dvě zmrzliny. Miki durianovou a já matchovou. Nákup stál 158.500 IDR (260,66 CZK).

Se zmrzlinou jsme si sedli venku na lavičku. Po chvíli nás začal otravovat nějaký naháněč. Nejdřív nám nutil nějaký balet či co, na to jsem mu řekla, že vstáváme ve tři, a tudíž teď jdeme do postele a ne na balet. Pak nám nutil výlet na Bromo a Kawah Ijen a vůbec nechápal, že mu říkáme, že už máme takový výlet dávno zařízený. Pochopil to až po třetím dost důrazném a nevybíravém oznámení a řekla bych, že spíš z intonace než ze slov samotných. Až pak nám konečně dal pokoj.

Po dojedení zmrzliny, ta moje, mimochodem, nebyla v podstatě vůbec matchová, jsme se vrátili na ubytování. Dali jsme si sprchu, já zase zazálohovala fotky, dopsala deník a připravila se na zítřejší přejezd.

A jak to dopadlo s Borobudurem? Během dne se s Dannym, se kterým zítra pokračujeme v putování Jávou, podařil domluvit improvizovaný itinerář. Takže ráno ve 3:30 si dáme repete a vyrážíme s Rohmadem na Borobudur. S sebou bereme všechny věci, protože asi v 9:00 bychom měli být zpět v Yogyakartě, Rohmad nás odveze někam k Prambananu, kde se přeskládáme do druhého auta k jinému řidiči, který díky tomu bude mít víc času si před cestou odpočinout, a vyrazíme směr Bromo. Sice stejně přijdeme o menší chrámy Bukit Rhema/Gereja Ayam, který jsem opravdu chtěla vidět, Candi Pawon a Candi Mendut, ale nemůžeme mít všechno, buďme rádi, že se snad Borobudur napodruhé podaří.

Na ubytování jsme se také po té spoustě dnešních špatných zpráv dozvěděli dvě pozitivní novinky. Jednak Viator schválil naši žádost o refund, takže na tom nezrealizovaném výletu tratíme maximálně kurzový rozdíl, což nás snad nezruinuje.

No a ze zcela jiného soudku – od referentky ze stavebního úřadu jsem se dověděla, že sousedka žádné odvolání proti vydanému rozhodnutí nepodala a že tedy rozhodnutí o našem stavebním povolení nabylo dne 8. září 2022 právní moci. Ani v nejmenším jsem s tím nepočítala, myslela jsem, že budeme další rok až dva řešit odvolání, takže nemáme ani stavební firmu. Ale máme papíry, a to je nejdůležitější…

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-13 - Jáva, Borobudur a přejezd do NP Bromo Tengger Semeru

Budík zvonil ve 2:50, budu z toho mít smrt :-). Připravili jsme se, dobalili a asi ve 3:25 sešli na recepci. Jen jsme odevzdali klíč a s věcmi došli k Malioboro Prime Hotel.

Rohmad psal, jestli jsme vzhůru, tak jsem mu to potvrdila a napsala mu, že čekáme tam, co nás včera vysadil. Měl závratné asi 3 minuty zpoždění, ale hlavní bylo, že přijel :-).

Naložili jsme se do auta a vyrazili směr Borobudur. Cesta trvala necelou hoodnu. Dojeli jsme na parkoviště Punthuk Setumbu, kde jsme zaplatili 50.000 IDR na osobu (dohromady 164,87 CZK) vstup a odtud jsme vystoupali nahoru na vyhlídku.

Zpočátku mi nebylo úplně jasné, jakým směrem by měl Borobudur vlastně být. Nakonec výjimečně pomohl Miki a usadili jsme se na dvou barových stoličkách. Byl tam dokonce stoleček, na který jsem si mohla postavit stativ.

Zkusila jsem si udělat nějaké noční fotky stejně jako fotky chrámu Bukit Rhema – Gereja Ayam, u kterého jsme se poměrně nečekaně ocitli. Původně jsem totiž čekala, že na východ slunce pojedeme jinam, což možná způsobilo i mé počáteční zmatky v orientaci. Obvyklá a taky dražší verze je hotel Manohara, který stojí v podstatě přímo v areálu Borobuduru a těží ze své pozice tak, že za 35 USD pouští do areálu už od 4:30, zatímco běžná otevírací doba je od 6:00. To celé se děje nejen s vědomím, ale i souhlasem borobudurských úředníků. Běžné vstupné stojí „jen“ 25 USD, takže rozdíl je zřejmě výpalné pro hotel.

Opatrně se začalo rozednívat asi tři čtvrtě hodiny před východem slunce, který byl dnes v 5:33. Na vyhlídce jsme seděli víc jak hodinu. Ačkoli se v mezičase rozednilo, ale mraky v údolí se válely pořád. Až pak, krátce po 6:00 z mraků vykoukla stúpa. Podle Rohmada dnes Borobudur neotevírá v 6:00, ale až v 6:30. Chvíli jsme tam tedy ještě pobyli, ale nezdálo se, že by se měla viditelnost nějak výrazně zlepšit, takže jsme brzy vyrazili zpět na parkoviště. Když kvůli nám všichni zúčastnění upravili program, tak ať aspoň zbytečně nezdržujeme…

Sestup k parkovišti byl mokrý, takže stezka trochu klouzala. A v mezičase ožily přilehlé stánky, kde nám pořád někdo něco nabízel. Dole pod kopcem jsme rádi zapadli do auta.

Během asi čtvrthodiny jsme se přesunuli přímo do areálu Borobuduru. Vjezdem jsme projížděli v 6:31, takže akorát na čas, pokud je pravda, že dnes areál otevírá v 6:30.

Před námi už tam byly dvě dvojice turistů a vypadaly dost otráveně až vztekle. Tak jsme čekali, co na nás kdo vybalí. Jedni si koupili vstupenky, druzí odešli s poznámkou, že je to „ridiculous“, tedy směšné. U pokladny jsme se dozvěděli, že se v areálu koná nějaká akce při příležitosti konání summitu G20 a že můžeme jen na konec přístupové cesty 25 metrů od památky, ale jinam ne. A že případně můžeme přijet zítra. Zítra, zítra, kolikrát jsme to jen včera slyšeli…

Miki je kliďas, asi by to taky otočil. Ale když už jsme se sem konečně dostali, chtěla jsem tu pitomou stúpu aspoň vidět. Ale dotazy typu proč tu akci neudělali včera, když měli zavřeno, proč nám nedají vstupné se slevou nebo proč o tom nemají nic na webu, jsem si neodpustila. Té paní, která to turistům oznamovala, dnešní den opravdu nezávidím, tak jsem jí to řekla, že jí čeká opravdu špatný den. Omlouvala se nám, přitom za to nemůže. Ale od spousty turistů to dnes nepochybně schytá. Byli jsme v ten den teprve třetí. O hodinu později už bude sepisovat výpověď...

No nic, slušně vzteklí jsme zaplatili strašných 725.000 IDR (1.194,81 CZK) a po kontrole zavazadel, při které hledali dron, asi abychom neviděli něco, za co jsme si dnes nezaplatili, jsme byli vpuštěni do areálu.

Šli jsme rovnou k chrámu, díky čemuž jsme předešli tu první dvojici a na hlavní cestě ke stúpě jsme byli první, a tedy chvilku sami. Dokonce jsme si stihli udělat společnou fotku. Nějakou dobu jsme tam pobyli a snažili se prohlédnout si aspoň to, co bylo z našeho místa vidět. Dvojice, která nakonec přišla po nás, udělala několik fotek a zase odešla.

Protože nám ale vůbec nebyl jasný důvod uzavření areálu, žádná akce se aktuálně nekonala a vzhledem k tomu, že výstavba různých stanů a podií teprve probíhala, bylo dost jasné, že se ani v brzké době konat nebude. A tak jsme nasadili výraz „zkuste nás zastavit“ a sebejistě se rozhodli prošmejdit všechny prostory, do kterých jsme se byli schopni dostat. Jiní turisté v tu chvíli v celém areálu očividně nebyli. Hlídači, zahradníci nebo pořadatelé té akce si nás v podstatě nevšímali, takže jsme se prostě ztratili. Sice jsme se tím nedostali na žádné místo, ze kterého by bylo na stúpu lépe vidět, ale docela slušně jsme jim to tam i přes zákaz prolezli.

Došli jsme až pod vrcholek Bukit Dagi. Inteligentně jsme si odvodili, že by z něj mohlo být na stúpu vidět, takže Miki prozkoumal internet a vyhodnotili jsme, že přes vysoké stromy shora nemůže být nic vidět. Nechtěli jsme naše řidiče zdržovat, tak jsme se rozhodli toto zjištění neověřovat. Bohužel až doma jsem zjistila, že na vrcholu je vyhlídka a že ty stromy jsou borovice a palmy s vysokými kmeny, takže bychom asi bývali shora opravdu něco viděli. Samozřejmě mě to trochu mrzí, na druhou stranu v danou chvíli jsme pro průzkum areálu udělali maximum, zpětně s dostupnými informacemi se samozřejmě mnohem snadněji hodnotí, že se člověk rozhodl špatně.

Šipky směřující k východu nás dovedly k uzavřené výstupní bráně, takže jsme se museli vracet až ke vstupu, kterým jsme do areálu vešli. A obejít to pak venkem, protože Rohmad na nás čekal na parkovišti B u toho správného východu, kterým jsme za normálních okolností měli vylézt ven...

Sedli jsme do auta, Rohmad u výjezdu zaplatil parkovné a popojeli jsme k nedalekému chrámu Candi Pawon. Jeli jsme tam kvůli kavárně Pawon Luwak Coffee, která ale ještě měla zavřeno. Chrám Candi Pawon jsem ale původně měla na svém itineráři, takže jsme ho obešli dokola, což trvalo asi 30 vteřin :-). Když jsme si ho dostatečně prohlédli, vrátili se ke kavárně.

Pawon Coffe Luwak je kavárna nabízející cibetkovou kávu. Venku jsme viděli různé typy zrn – od exkrementů až po vyčištěná zrna. V zadní zahradě jsme viděli dokonce spící cibetku. Mají ji tu jako mazlíčka, jinak se tu ale cibetky nechovají. Narozdíl od mnoha jiných kaváren, kde zvířata chovají v zajetí a vykrmují je, tady chodí exkrementy sbírat do nedalekého pralesa.

Miki si pak objednal šálek kávy arabica za 25.000 IDR. Byla málo hořká, nijak extra výrazná, příjemně jemná. Jelikož ale kávu nepiju, nepoznala bych oproti jakékoli jiné kávě žádný rozdíl. Nakonec jsme k tomu za, i na zdejší poměry, dost hrozných 400.000 IDR přidali i sáček pražených zrn s sebou (oboje 425.000 IDR, 700,16 CZK). U nás se sice dá cibetková káva bez problémů koupit, ale za stejné peníze je jí poloviční množství a jak jsem zjistila, je v podstatě nemožné zjistit původ kávových zrn, a tedy životní podmínky cibetek.

Pak už jsme definitivně sedli do auta a vyrazili zpět směr Yogyakarta. Rohmad se domluvil s Dannym na místě přesednutí z jednoho auta do druhého auta. Naplánovali to tak, abychom mohli rovnou z bankomatu vybrat peníze. Bankomaty tam byly tři, takže jsme je vyzkoušeli všechny. Nejdřív se Mikimu podařilo vybrat 2.000.000 IDR v jednom bankomatu. Druhý mi psal nějakou chybu, ze třetího se mi ale podařilo vybrat 2.500.000 IDR. Takže máme zásobu hotovosti na další dny. Rohmad s Dannym mezitím přeskládali věci z auta do auta.

A pak už jsme vyrazili na cestu. Nejdřív městečky a vesnicemi, kde byla hustá doprava a moc jsme se neposouvali, ale u Surakarty jsme najeli na placenou dálnici a cesta začala pěkně ubíhat. Dálnice tu prý stojí asi 4 roky a ještě není dokončená v celé délce. A překvapivě ani není v kdo ví jakém skvělém stavu. Ale cesta z Yogyakarty k Bromu teď trvá asi 7 hodin, dřív to prý bylo 12 hodin.

Cestou jsme si udělali nějaké logistické zastávky. Na té první jsme si odskočili, Miki Dannymu zaplatil domluvených 8.000.000 IDR (13.179,54 CZK) a Danny natankoval. Na druhé jsme se zastavili na odpočívadle, kde byly kromě benzínky i stánky a benzinkový supermarket. Tam jsme za 111.500 IDR (183,69 CZK) vzali zase něco k pití, místní varianty chipsů a konečně taky dva zámečky na kufry.

Potřetí jsme stavěli na odpočívadle za Surabayou, spíš u takového přízemního mallu. Byla tam spousta obchodů a restauraci. Spolu s Dannym jsme zapadli do Bakso Kota Cak Man Malang Sejak 1980. Co si dal on, to neumím identifikovat. My jsme si dali několik smažených plněných věcí, zalili nám to polévkou a posypali sušenou zeleninou. Za obě porce jsme zaplatili 48.000 IDR (79,08 CZK).

Pak už jsme pokračovali nonstop až do cíle. Jakmile jsme uhnuli z hlavní silnice, začali jsme stoupat do hornatého vnitrozemí. Okolí bylo zelené, porostlé různou vegetací, místy byly krásné výhledy do údolí i na okolní vrcholky.

Na ubytování jsme dorazili asi v 16:00. Danny nám pomohl vyložit věci z auta a zařídil nám pokoj. Zdejší zaměstnanec nás pak měl k pokoji odvést, asi kdybychom netrefili sami. A tentokrát možná na první dobrou opravdu netrefili, takové bludiště jsem nezažila. Na druhou stranu – stačilo by doplnit směrovky… Kufry i přes jeho odpor odnesl Miki, takže ani tenhle klučina za navigaci ke správným dveřím nic nedostal.

Na pokoji jsem se převlékla do teplého oblečení, neb výjezdem vzhůru nám klesla teplota o dobrých 10 °C a to ještě nezapadlo slunce. V podstatě od hladiny moře jsme se dnes přemístili do výšky cca 2.200 metrů nad mořem.

V 16:30 jsme se sešli s Dannym na recepci a vyrazili na nedalekou vyhlídku na západ slunce. Už když jsme tam přicházeli, byla vidět ikonická sopka Batok. Danny se nás zeptal, která ze sopek je Bromo a i když jsem to věděla, neb jsem to doma samozřejmě četla, nechala jsem se nachytat na vlastních úvahách.

Z vyhlídky jsme si udělali spoustu fotek, nějaká videa, taky pár selfíček, protože co kdyby zítra byly mraky… Připomíná mi to kauzu z Keni, kde se ráno na snídani průvodce ptal lidí, jestli si cestou na snídani vyfotili Kilimandžáro a když řekli, že ne, tak je poslal ven, protože se prý může stát, že cestou ze snídaně už žádné Kilimandžáro vidět nebude…

Na vyhlídce jsme potkali dva postarší Čechy, kteří řešili, kde přesně bude slunce zapadat. Chtěla jsem být nápomocná, ale kompas mám připnutý na druhém batohu. Podivili se, že konečně potkali Čechy, prý po Indonésii cestují už dva týdny a my jsme první, které potkali.

Dannymu asi časem začala být zima, nějak si na tričko nic nevzal a žabky nepřezul, takže se s námi rozloučil. My tam ještě chvíli seděli a když se obloha začala odbarvovat, vyrazili jsme na ubytování. Dannyho jsme ovšem potkali u stánku, kterak se cpe kuřecími špízy a rýží. Samozřejmě jsme nemohli odolat a dali si taky. Jen kvůli pozdnímu obědu jsme neměli tolik hlad, takže jsme si dali každý jen 10 špízů bez rýže. Byl to mix všemožného masa včetně kůží, zalité nějakou omáčkou, zřejmě z vnitřností. Na to, že já takové věci nikdy nejedla musím zkonstatovat, že špatné to rozhodně nebylo. Jen když jsme u Dannyho sondovali, co máme zaplatit, tak nám oznámil, že je to zaplacené.

Takže jsme mu poděkovali, prodavači taky, a rozloučili jsme se s tím, že se uvidíme zítra. Vrátili jsme se na pokoj, kde jsem začala tím, že jsem se převlékla do pyžama, ať si ho zahřeju. Na to, že jsme se ještě před dvěma hodinami koupali ve vlastním nálevu, je tu tedy obstojná zima. Pak jsem si připravila všechny věci, které budu potřebovat na zítřek. Od trekových bot přes bundu až po rukavice. Stejně mám špatný pocit, že ráno zmrznu. Miki dokonce vyhrabal koupací tričko, které má dlouhý rukáv. To zní jako plán… :-)

Pak jsem tradičně zazálohovala fotky, dopsala deník a šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-14 - Jáva, NP Bromo Tengger Semeru a přejezd do Belambangan Biosphere Reserve

Další kruté vstávání. Budík znovu na 2:50, rychlá příprava spočívala především v oblečení si všeho aspoň trochu teplého, Miki použil i pyžamo :-). Je to dost atypické ve zdejším tropickém podnebí. Ve 3:00 nás přišel vzbudit náš řidič.

Asi ve 3:25 jsme vylezli před hostel, řidič tam na nás celou dobu čekal.

Nasedli jsme do červeného džípu s registrační značkou N1032NE. To je náhodou moc důležitý údaj, řidič nás dokonce vybízel, ať si značku vyfotíme. Těch džípů totiž budou dnes stovky a kdo má mezi nimi hledat ten správný…

Z vesničky Cemoro Lawang jsme sjeli na dno kráteru Tengger a za tmy přejeli přes takzvané Písečné moře (Sandsea) až k úzké asfaltce vedoucí na vrchol Genung Penanjakan. Silnička se klikatila, některé úseky a serpentiny mi přišly autem neodolatelné. No, vyjeli jsme to, stejně jako všichni ostatní.

Pod vrchol jsme dorazili asi ve 4:10. Chvíli jsme řešili, ke které vyhlídce chceme dojet, ale řidič sice anglicky informace poskytnout uměl, ale nerozuměl, takže vysvětlovat mu, že chceme na Penanjakan i King Kong Hill nemělo valný smysl.

Pro východ slunce jsme jako hlavní vyhlídku zvolili Penanjakan, ale řidič pro nás vybral takový „předvrchol“, který hlavnímu vrcholu při výhledu trochu stojí v cestě. Zdá se, že by odtud měl být lepší výhled, už jen proto, že je to o něco blíž.

Řidič nám vysvětlil, že můžeme počkat v autě, že nahoře bude velká zima, ale my se rozhodli vyrazit. Tak nás doprovodil na vyhlídku, asi abychom se neztratili nebo někam nespadli. Cesta byla částečně osvětlená, na zbytek jsem měla čelovku. Řidič nás pak zanechal na vyhlídce a odešel. Nějakou dobu jsme tam pak byli úplně sami.

Do východu slunce zbývalo hodně času, ještě asi hodina a čtvrt, ale protože byl před několika dny úplněk a byla jasná obloha, panorama vulkanického komplexu Tengger bylo vidět po celou dobu.

Časem se obloha na východě začala zbavovat do oranžova a sluneční paprsky vytvářely zajímavé úkazy. Na sluníčko jsme se výjimečně těšili. I když můj teploměr ukazoval 14 °C, asi „trochu kecal“. Navíc foukal takový vítr, že nám byla zima i v pěti vrstvách a v rukavicích. Miki si na obranu proti větru obléknul i pláštěnku.

Po východu slunce v 5:30 jsme začali trochu rozmrzat. Scenérie před námi se vlivem slunce dost měnila, tak jsme tam postávali docela dlouho, až tam s námi zase zůstalo jen několik lidí. Ze tmy a šera jsme se přes růžové nasvícení jarními paprsky dostali až do plného nasvícení sluncem.

Nakonec jsme se rozhodli nejít na vrchol, ale naopak sejít trochu níž na druhou vyhlídku King Kong Hill. Museli jsme to vzít po silnici. První džípy už byly pryč a další odjížděly.

Cesta na King Kong Hill byla lemovaná prodejci a stánky. My ale šli v protisměru, než všichni ostatní, což prodejci moc nepobírali.

Užili jsme si výhled z jedné vyhlídky a Miki vypadal, že už by šel, ať řidič nečeká. Já jsem naopak tušila, že z další vyhlídku by mohl být výhled „za roh“, takže jsem zavelela tam jít. A opravdu byl vidět další velký kus Písečného moře.

Na poslední vyhlídce jsme strávili hodně času, protože jsem čekala na další erupci popela, který chrlí Gunung Semeru. Intervaly se daly poznat podle vzdálenosti tmavých obláčků, které se povalovaly po obloze, mělo by to být plus mínus 20 minut. Bývala bych tam na erupci počkala, už musela přijít každou vteřinou, ale Miki se vydal na cestu zpět k autu.

Prodejci už to balili, stánky se zavíraly. Při výstupu po silnici jsme samozřejmě na obloze viděli nový obláček popela. Miki mi ho ještě ukazoval, trochu nevím, co čekal…

Řidič se divil, že jsme přišli z druhé strany, než kam jsme ráno odešli, tak mu to Miki vysvětloval. Teď už od nás nebude čekat nic obvyklého :-).

Naložili jme se do džípu a po několika ujetých metrech se řidič zeptal, jestli někdo nechceme dopředu. A tak jsem si tam přes středovou područku přelezla. Cestou jsme se zasekli v zácpě kvůli nějakému porouchanému džípu. Ten náš to nebyl, ačkoli ráno nešel nastartovat :-).

Když jsme sjeli dolů na Písečné moře, které tvoří dno komplexu Tengger, řidič se nabídl, že nám zastaví. To jsme pochopitelně neodmítli a on byl navíc nakolik uvědomělý, že nám zastavil úplně stranou od ostatních aut.

Když jsme se tam dost vynadívali, zase jsme nasedli a popojeli na takové parkoviště pod planinou u sopky Batok. Tam nás řidič vysadil a dál jsme pokračovali po svých k úpatí sopky Bromo.

Planina je široká, osluněná a mírně stoupá k úpatí sopky. Své služby tam nabízejí majitelé koňů, na kterých vás mohou vyvézt až pod závěrečný strmý úsek. Toho jsme pochopitelně nevyužili i když už začínám mít pocit, že i k takovému masňáctví jednou dojdu, ta lenost je tak silná… :-)

Na úpatí přechází planina v rozeklaná údolíčka vytvarovaná, co já vím, možná erupcí, možná erozí… Jedním z nich jsme stoupali vzhůru. Jen už jsme se museli o prostor dělit s koňmi a bylo tam dost prašno, takže jsme pak šli trochu bokem vlastně po takovém malém hřebeni.

Na sluníčku bylo samozřejmě dost horko, tak jsem nakonec sundala 3 vrstvy oblečení a nechala si jen dvě trička. Závěrečné schody byly fuška, ale také příslib, že to máme za sebou. Mimochodem – schodů je 244, nikoli 253, jak uvádí Lonely Planet :-).

Nahoře dost foukalo, takže kromě dusivého zápachu síry nás mořil ještě zvířený prach. Popošli jsme ale po hraně kráteru, čímž jsme se vyhnuli davům lidí a byli jsme po větru, takže ubylo i ostatních problémů. Nakonec jsme se vyhrabali až na nejvyšší bod na východní straně sopky. Skoro nikdo tam nebyl a nakonec jsme tam docela dlouho byli úplně sami.

Čas odjezdu se blížil. Od auta jsme vyráželi v 7:00 a zpět jsme dle instrukcí měli být v 8:30. To jsme úplně nestíhali, ale řidiče naše zpoždění nezajímalo. Našli jsme ho, jak podřimuje v autě.

Nakonec jsme zamířili na ubytování, kam jsme dorazili před 9:00. Turisti už tam byli, většinou dokonce už i po snídani. Potkali jsme se tam s Dannym, který nás poslal na jídlo a že se pak sejdeme na recepci, až budeme připraveni.

K snídani toho na nás moc nezbylo, nikdo jídlo nedoplňoval. Posbírali jsme tedy nějaké zbytky a nějak se najedli. Džus jsem si musela natočit do hrnečku, protože skleničky taky došly…

Na pokoji jsme se částečně převlékli, zabalili věci do kufrů a došli na recepci, kde už čekal Dany. Naložili jsme se do auta a vyrazili.

Cesta z národního parku do nižších poloh byla ještě docela pohodová, ale když jsme se pak napojili na „hlavní“ silnici, moc to neubývalo, většina silnice byla beznaděje zasekaná. Asi ve 12:30 jsme zastavili u benzínky. Danny potřeboval oraz, občerstvení a natankovat, my jsme si došli do supermarketu, kde jsme za 110.000 IDR (181,22 CZK) nakoupili různé neidentifikovatelné barevné věci, převážně asi sladkosti. Uvidíme, co to vlastně bude :-).

Venku jsme se posadili do stínu na zídku a hned jednu věc načali. Podle Dannyho, který nás tam po chvíli objevil a přisednul si, je to místní tradiční kokosová sladkost. Je to v podstatě sušený kokos tří různých příchutí. A taky barev. Tak jsme se pobavili, jak by se to kvůli barvivům určitě v Evropě nesmělo prodávat.

Pak jsme sedli do auta, dotankovali a pokračovali dál. Cestou zmizely plantáže cukrové třtiny a objevily se plantáže tabáku. Pomalu jsme zase začali trochu stoupat do hor. Nakonec jsme dojeli do městečka Bondowoso, kde jsme zakotvili v Ijen View Hotel & Resort.

Danny nám pomohl vyndat věci z auta a vypomohl při ubytování. Dostali jsme možnost si nadiktovat snídaňový balíček, oba jsme si vybrali smažená vejce, já džus a Miki kávu. Pak nás Danny odvedl na pokoj a rozloučili jsme se s tím, že se uvidíme o půlnoci.

My jsme trochu obhlédli bazén, na pokoji na sebe navlékli plavky a rovnou šli bazén vyzkoušet. Byl teplý, ale stejně mi časem začala být zima…

Na pokoji jsme si pak dali sprchu, dopsala jsem deník, napsala našemu zítřejšímu balijskému řidiči a připravila vše na zítřek, ať v noci nemusíme nic moc řešit. Něco před 18:30 jsme šli spát. Zas je docela výhoda tohle vstávání, když je to hned po příletu, kdy jsme se ještě nevypřádali s časovým posunem, a navíc několik dní po sobě, takže si pomalu zvykáme. A logicky jsme trochu unavení, takže nemáme problém usnout brzo. Sice se mi vůbec spát nechtělo, ale usnula jsem okamžitě.

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-15 - Jáva a Bali, Belambangan Biosphere Reserve (Kawah Ijen), přejezd na Bali, Pura Taman Ayun a Ubud

Budík nastavený na 23:30 fakticky pořád patří do předchozího dne. Ale tuhle noc už se spát nebude. Oblékli jsme se, pobrali svoje věci a o půlnoci se sešli s Dannym na recepci.

Miki udělal check-out, Danny nám pomohl naložit kufry do auta, naše snídaně už byla naložená. Asi v 0:04 jsme vyrazili na téměř dvouhodinovou cestu.

Jakmile jsme opustili Bondowoso, najeli jsme na úzkou silničku lemovanou po obou stranách několik metrů vysokou vegetací. Vysadit mě tu z auta, tak spustím hnědý poplach. Jinak se ale od naší silnice 3. třídy lišila jen namalovanou středovou čarou.

Uprostřed území nikoho jsme projeli vesničku Sempol. Domorodci jsou asi odpůrci aut nebo co. Jinak si totiž ty „ležící policajty“ každých 10 metrů vysvětlit neumím. Za Sempolem jsme projeli nějakou závoru, za jejíž zvednutí Danny zaplatil výpalné v neznámé výši.

Zastavili jsme na ploše, které by se při troše štěstí dalo říkat parkoviště. Do otevření brány národního parku ve 2:00 zbývalo asi 20 minut času, takže jsme se přesunuli do stánku, takové improvizované kavárny, která mi hrozně připomínala Tibet, kde jsme si dali teplé pití – já čaj a Miki kávu. Když jsme dopili a sháněli se po placení tak že to prý nemáme řešit…

Pak jsme ještě v autě vyzvedli Mikiho zapomenutý svetr, rozloučili se s Dannym a s průvodcem vyrazili vzhůru. Průvodce na bráně ukázal naše vstupenky a byli jsme vpuštěni dál. Stoupali jsme s davem lidí, bylo to doslova jak na Václaváku.

Průvodce s Mikim vystřelili jak rakety, což jsem odmítla akceptovat, takže jsem se vlekla svým tempem. Nakonec jim nezbylo nic jiného, než se mi přizpůsobit. Zpočátku byla cesta mírná, ale brzy začala strmě stoupat. Ačkoli jsem měla dojem, že pořád zastavuji, průběžně jsme postupně jednotlivé skupinky předcházeli. Na konci se cesta zase zmírnila a už to byla pohoda. Celkově moc nechápu, co to psali lidi na internetu za nesmysly, že je výstup moc náročný a kdeže cože. Jako za hubičku to samozřejmě není, ale s jinými výstupy, které už máme historicky za sebou, se to nedá srovnat…

Ze hřebene už jsme trochu viděli Modrý oheň, zdejší slavný „Blue Fire“. Pomalu jsme začali sestupovat do kráteru. Cesta místy rozhodně cestu nepřipomínala. Vůbec jsem nechápala, jak se tam pohybují mezi těmi kameny horníci, kteří na dně kráteru těží síru. Prý toho naráz nesou až 90 kg a jsou placeni právě od kilogramu – dostávají 1.200 IDR za kilo, tedy asi 1,90 CZK.

Od jednoho z horníků jsme si koupili kytičku vyřezanou ze síry. Ani nevím, jestli se to smí dovážet, ale byla to spíš taková dobročinnost. Stála 30.000 IDR (49,42 CZK). Tak snad se nám na letišti neprodraží…

Dole v kráteru jsme nasadili respirátory. Na ty jsme teď možná po pandemii docela zvyklí, ale tohle jsou fakt masky s filtrem. A s nimi jsme se pak přesunuli ke slavnému „Blue Fire“, tedy „Modrému ohni“. Jde o síru, která zde hoří. A díky chemické reakci opravdu modrým plamenem. Některé sirné plyny kondenzují v kapalnou síru, stékají po svahu dolů a dále hoří, což vytváří úžasné tekoucí efekty.

Z hořících plynů také vzniká síra, která se zde těží. Těžařská společnost na průduch dokonce nainstalovala trubky, které svádějí sirné plyny dolů. Když se plyny ochladí, zkondenzují v kapalnou síru, která z trubek vyteče a ztuhne. Po vychladnutí ji horníci rozbijí a vynesou z kráteru.

Výjimečně jsme měli štěstí na počasí a viděli co jsme chtěli. I oheň prý často vyhasne, ačkoli horníci mu prý v hoření pomáhají, neb z turistů taky mají peníze…

Pak jsme si sedli do přístřešku, protože jsme se rozhodli počkat na východ slunce, respektive na rozednění, abychom viděli kráter za světla. Mezitím začalo mrholit. Domorodci uvnitř kouřili, tak jsem šla ven a nakonec už tam zůstala, navlékla pláštěnku a po domluvě s průvodcem jsem se vrátila k Modrému ohni.

Tentokrát jsem ale drze vyšplhala po svahu výš, takže jsem byla blíž. Pozorovala jsem oheň, zkusila udělat nějaké fotky a videa a sledovala jsem horníka, který těžil síru a nakládal si ji do košů, aby ji později vynesl z kráteru.

Pomalu se začalo rozednívat, tak jsem si užívala i výhledy na kráterové jezero. Počasí se postupně zhoršovalo až do našeho obvyklého stavu. Kdo čte moje cestovní deníky pravidelně, ten ví, že kdykoli se pokusíme kráterové jezírko vidět, tak jsou mraky a/nebo prší. Průvodci jsme o tom říkali už při výstupu a chválili ho, že jeho přítomnost asi kletbu prolomila. Tak nikoli :-). Vypadal z toho počasí trochu otrávený, ale my si náladu zkazit nenechali, my jsme na tenhle stav zvyklí.

Jezírko navíc bylo i přes ten nečas docela dobře vidět, takže jsem si to fakt užila. Jezero má zelenomodrou, respektive tyrkysovou barvu, jelikož je plné kyseliny chlorovodíkové (HCl). Jezero vzniklo smícháním plynného chlorovodíku, který tryskal ze sopky, a vody a je největším chlorovodíkovým jezerem na světě. Jeho pH je pouze 0,5 a umí způsobit poleptání, takže k jezeru jsme se přibližovali s respektem.

Ony ani samotné sirné páry nejsou žádná hitparáda a ty plynové masky jsme neměli pro nic za nic. Osobně bych k nim přidala ještě nějaké neprodyšné brýle, třeba potápěčskou masku. Plyn je totiž silně dráždivý, ani ty plynové masky to nedokázaly úplně odfiltrovat. A samozřejmě způsobuje slzení očí. Nedá se tomu úplně vyhnout, protože v kráteru se točí vítr a páry tak každou chvíli stoupají jiným směrem. Takže turisti neustále pokašlávají, otírají si oči a když se otočí vítr, průvodci na ně jen pokřikují „don’t panic“. V podstatě to chce zůstat stát, zavřít oči a jen opatrně dýchat.

A když jsem měla pocit, že už jsem viděla všechno, zaveleli jsme k návratu. Jestli jsme dolů dorazili mezi prvními, nahoru jsme vyráželi naopak mezi posledními. Dobrá práce! A chudák průvodce :-).

Během výstupu jsem opakovaně zastavovala a kochala se výhledem, protože na jezírko překvapivě bylo i přes déšť pořád vidět. Při výstupu jsme taky občas míjeli horníky. Upřímně řečeno, i s tím nákladem stoupali vzhůru stejně rychle, jako já…

Nahoře hodně foukalo, takže pršelo v podstatě vodorovně, pláštěnka se nadzvedávala a hned jsem mokré celé kalhoty. Pak jsme ale zahájili sestup, kde už zase „jen“ normálně pršelo. Z cesty se místy stal bahenní tobogán, místy řeka. Ale kde to šlo, snažili jsme se jít rychle. Průvodce si čas od času s někým povídal a asi ani nezaznamenal, že jsme mu utekli. Byli jsme asi v půlce, ale už jsme se rozhodli to dojít a případně řešit s Dannym. Tak hlavně že jsme cestou vtipkovali, aby se nám neztratil…

Dolů jsme dorazili absolutně mokří. Danny byl v autě, takže jsem se rovnou pustila do převlékání do suchého. Průvodce se časem objevil, tak jsme mu vrátili respirátory, čelovku a baterku a dali mu 50.000 IDR (82,37 CZK) spropitného. V autě jsme si pak dali snídani, kterou nám připravili v noci v hotelu, a po 7:00 vyrazili na cestu.

Byla nám docela zima, díky čemuž jsme zjistili na zdejší poměry logickou, přesto ale překvapivou věc – místní auta mají klimatizaci, ale nikoli topení.

Nějak okolo 8:15 jsme dorazili do přístavu. Danny nám šel koupit jízdenky a my jsme mezitím přebalili kufry, abychom nějak převezli na Bali všechny věci. A taky jsme se potřebovali přezout do suchých bot. Pak jsme Dannymu dali 300.000 IDR (494,23 CZK) spropitného. Je to hodně, nebo málo? Otravovala jsem ho s věcmi, které nebyly jeho povinností a bez něj bychom neměli Rohmada, a tedy ani program v okolí Yogyakarty.

Danny nás pak provedl terminálem až k turniketům, kde jsme naskenovali QR kódy a definitivně se rozloučili.

Byli jsme posláni na molo 4, kde už probíhalo naloďování. Molo bylo dřevěné, shnilé, nic jiného jsem necekala :-). Do moře jsme se nepropadli a zdárně stanuli na trajektu, kde jsme byli posláni do části pro pasažéry, což znamenalo dvě patra po úzkých kovových schodech připomínajících spíš žebřík.

Bylo domluveno, že náš řidič Gede na nás bude čekat v přístavu u výstupu z haly. Když jsme vylezli na horní palubu a usadili se tam, napsala jsem mu podle naší domluvy, že už jsme na lodi. Potvrdil mi, že už na nás čeká.

Při odjezdu trajektu jsem sledovala zdejší „atrakci“. Mladí kluci skáčou z lodě či mola do vody a osazenstvo trajektu jim pak hází mince, pro které oni se potápějí. Že jsou přitom v blízkosti lodi, a tedy i lodních šroubů, tady nikdo neřeší.

Přejezd trajektem trval hroznou dobu. Přístavy totiž mají nedostatek mol, takže každý trajekt musí vždy počkat, až mu ten předchozí uvolní místo. Polovinu doby „plavby“ jsme tedy strávili vyčkáváním na místě.

Z trajektu jsme vystupovali mezi posledními, protože jsme museli po schodech snést kufry. Před námi šla skupinka čtyř holek, které tradičně baťůžkářsky táhly krosny a sportovní tašky. Rychlejší, než my, tedy rozhodně nebyly, spíš naopak. A jako bonus ucpaly schodiště, protože ta jejich zavazadla byla oproti našim kufrům obrovská a neforemná.

V příjezdové hale nám zkontrolovali očkovací certifikáty a pustili nás ven. Tam už na nás čekal Gede. Chtěl přijet s autem, ale bylo to asi 10 metrů, to jsme fakt mohli ujít :-). Není to poprvé, takže přemýšlím, co sem jezdí za lidi, že jsou řidiči zvyklí jim přistavovat auto až pod nos…

Naložili jsme se, každý jsme dostal lahev vody a vyrazili jsme. Cestou jsme si povídali o všem možném a časem zase začalo pršet. Byl to tedy pořádně intenzivní tropický slejvák, který ne a ne přestat. Měli jsme plánovanou zastávku v chrámu Bunut Bolong a museli jsme ji zrušit. Gede nám ale nabídnul alternativy, z nichž jsme si nakonec vybrali jiný chrám Taman Ayum.

Vstupné pro oba stálo 60.000 IDR (98,85 CZK). Dovnitř nás pustili bez nutnosti si půjčovat sarong, tak uvidíme, jak to bude v následujících dnech…

Chrám by krásný, hlavně v něm bylo minimum lidí. Asi v půlce prohlídky nás ovšem zastihl další tropický slejvák. Přežili jsme ho pod přístřeškem, kde bylo aspoň trochu sucho. Když se hlavní déšť přehnal, prošli jsme za mrholení zbytek chrámu.

Gede nám k nabídnul, jestli nechceme na oběd, což jsme mu odkývali. Vzal nás na tradiční balijské jídlo Babi Guling, což jsou různé části mladého prasátka. Za tři porce a jedno pivo jsme platili 95.000 IDR (156,51 CZK). Účet jsme zaplatili my, čímž jsme se zbavili „povinnosti“ platit spropitné.

Do Ubudu jsme dorazili asi v 15:30. Na silnicích byla zácpa, tak trvalo, než jsme se procpali až k ubytování. Tam nás Gede vyložil, my mu zaplatili smluvených 60 USD (1.425,17 CZK) a rozloučili jsme se. Mimochodem – těch 60 USD mi původně přišlo na indonéské poměry jako příšerná částka. Jenže na jedné straně vah stojí naše původně plánovaná možnost jet autobusem, který bude sice extrémně levný, ale budeme muset čekat, až se bus naplní a odveze nás je na hlavní nádraží do Denpasaru, kde pak budeme muset řešit, jak se dostat do Ubudu. A na druhé straně vah pak stálo auto s řidičem, fakticky vlastně námi nenáviděný taxík. Jenže řidič musel ráno vyrazit z Denpasaru, aby byl v Gilimanuku včas a pak jel zase stejnou cestu s námi zpět. Zabil tou akcí celý den a když započítám náklady, přemýšlím, co z té částky komu zbyde…

Na ubytování Khrisna House byla jen manželka majitele, která neuměla pořádně anglicky. Když jsme dorazili, asi hned volala manželovi a zřejmě na základě jeho instrukcí nám dala na výběr pokoj. Měli jsme objednaný „Double Room se dvěma oddělenými postelemi“, takže vlastně klasický Twin Room, ale ona nám začala aktivně nabízet pokoj v přízemi, který byl ale Double Room s manželskou postelí. Má terasu, která je volně přístupná, takže se na ní nedá nic nechat sušit, ale taky má díky tomu v podstatě přímý přístup k bazénu a my můžeme sedět venku na vlastní terase a nemusíme využívat erární bazénová lehátka.

Dali jsme sušit promáčené věci, vzali si pár věcí a vyrazili prozkoumat Ubud. Naše první kroky vedly do Puri Saren Agung, který je známý spíš jako Ubud Palace. Vstupné bylo zdarma, což je na indonéské poměry docela zázrak. A v Ubud Palace se nachází několik krásných zákoutí.

Pak jsme hledali Pura Taman Saraswati. Myslela jsem, že je přístupný z boční ulice, takže jsme tam zahnuli. Nacházel se tam Ubud Market, tak jsme se vykašlali na chrám, stejně měl zavírat až za hodinu, a prošli se trhem. Prodávali různé tradiční oblečení a doplňky – kabelky, šátky, náramky…

Když jsme se stejnou cestou vrátili zpět, našli jsme konečně i Pura Taman Saraswati. Vstup se ani zde neplatil, tak jsme se šli podívat. Hlavní část tvoří chrámu rozlehlá lotosová zahrada.

Nakonec jsme se vrátili na Ubud Market, kde nám jedna prodejkyně nabízela sarong za 25. Miki odvodil, že 25 tisíc rupií, já čekala spíš 25 dolarů. I když se nám nechtělo, smlouvání přímo nesnáším, šli jsme se tam ještě jednou podívat. Sarongy bychom totiž docela potřebovali, protože do hinduistických chrámů jsou povinné a někde se jejich půjčování stalo tak trochu pastí na peněženky turistů.

Za ty nejkrásnější sarongy chtějí asi 250.000 IDR, jaká je skutečná prodejní cena pro místní, to netuším. My jsme se nakonec dobrali k tomu, že nám nabídla ty nejlevnější. Chtěla za něj 150.000 IDR a aniž bychom během celého smlouvání nabídli jakoukoli jinou cenu, postupně se sama usmlouvala na 50.000 IDR. Tak jí nakonec Miki nabídnul 80.000 IDR za dva a po její proti nabídce na 95.000 IDR jsme skončili na 90.000 IDR (148,27 CZK). Upřímně, za ty peníze se u nás nedá koupit ani stejně velký kus látky. Nicméně čekala bych cenu ještě nižší, ale prodejkyni už se fakt nechtělo. Každopádně máme dva sarongy, takže pokud do nějakého chrámu nebudou stačit naše běžné kalhoty, můžeme přes ně uvázat sarong a nemusíme se s nikým dohadovat.

Cestou do Khrisna House jsme se ještě zastavili v supermarketu pro snídani. Máme tu sice snídaně zaplacené, ale zjistili jsme, že snídaně se podává až od 8:00 a my na všechny výlety odjíždíme v 7:30. S manželkou majitele nebylo možné se kvůli jazykové bariéře domluvit, jestli by nám připravili nějaké balíčky. Dokonce jsme jí ani neplatili za pokoj. Každopádně zatím jsme stihli ze všech zaplacených snídaní jen jednu, tu u Broma :-(.

V supermarketu jsme si tedy koupili snídani a dvě chlazená ochucená pití. Celé to stálo 30.900 IDR (50,91 CZK). A pak už jsme šli na ubytování. Díky pozdnímu obědu jsme neměli hlad, takže jsem si jen dala „k večeři“ Lapis Legit. Je to taková nadýchaná buchta poskládaná z mnoha vrstev těsta.

Dali jsme si sprchu, sušili jsme všechno mokré oblečení, já jsem si zazálohovala fotky, dopsala deník a šli jsme brzy spát. Konečně nám po tom všem vražedném ranním vstávání začíná fáze dovolené, kdy budeme vstávat v nějakou normální dobu.

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-16 - Bali, Gunung Kawi Sebatu, Gunung Kawi, Uma Ceking, Kintamani, Pura Besakih, Monumen Puputan Klungkung, Kerta Gosa, Pura Goa Gajah, Pura Tirta Empul a Ubud

Budíka jsme měli na 6:45, takže jsem vstávala po nějakých 11 hodinách. Konečně jsem se od příletu vyspala. Na 7:30 jsme měli domluveného řidiče. Když jsme vylezli z pokoje, už tam na nás čekal. Jmenuje se Putu a hned na začátku jsme si potvrdili itinerář, přičemž on navrhnul změnu pořadí, kterou jsme mu odsouhlasili s tím, že bychom jen rádi ráno jeli do chrámu Gunung Kawi, který jsem já osobně vyhodnotila jako nejhezčí, a tedy ho chci navštívit brzy, aby tam bylo málo lidí a abych na něm měla tolik času, kolik budu chtít.

Nejprve jsme jeli k chrámu Gunung Kawi Sebatu, který je jednou ze dvou částí chrámu Gunung Kawi. Byl krásný hlavně díky tomu, že byl úplně prázdný. Ale je to škoda, že sem nikdo nejezdí. Mimochodem – ani já jsem nevěděla, že Gunung Kawi má dvě části.

Vstupné stálo pro oba 60.000 IDR (98,85 CZK), což je na zdejší poměry málo. Jen účtenku ani vstupenky jsme vůbec nedostali. Výše vstupného je zřejmě daná i tím, že sem nejezdí turisté. V chrámu byl božský klid a Putu šel s námi a dal nám výklad. Pravda, občas trochu vyrušoval, ale dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí.

Pak jsme se autem přesunuli k části Gunung Kawi, kterou jsem znala z fotek a kterou jsem tak moc chtěla vidět. Vstupné stálo pro oba 100.000 IDR (164,74 CZK). Od hlavního vstupu bylo potřeba sejít po spoustě schodů k malé říčce, na jejíchž dvou březích jsou do skály vytesané svatyně. Když jsme přišli, bylo tam málo lidí a prohlídku místa jsem si moc užila. Dokonce jsme si zvládli udělat nějakou společnou fotku.

Výstup po schodech zpět byl výživný. A to bylo vlastně pořád ještě ráno… Cestou skoro nebyl stín, stály tam jen stánky se suvenýry. Nutno podotknut, že hezkými suvenýry. Třeba lucernami vyřezanými z kokosových ořechů.

Pak nám Putu zařadil na program rýžové terasy. Původně jsme měli na programu Tegalalang, v agentuře mi je vyměnili za méně komerční Bukit Jambul. Putu nás nakonec vzal na Uma Ceking. Osobně mi to bylo úplně jedno, my jsme se jako bývalí agronomové :-) prostě jen chtěli projít mezi tradičními políčky rýže.

Komerční to bylo taky, na začátku nám nabízeli balíček zahrnující vstup, nějaké houpačky a další atrakce. Každý „instagramer“ si totiž prostě musí z Bali přivést fotku, jak se houpe na houpačce nad rýžovými políčky, jinak očividně vůbec na Bali nebyl. My jsme si zaplatili jen vstupné, takže jsme dostali žluté náramky pro póvl. I tak to pro oba stálo 100.000 IDR (164,74 CZK).

Měli jsme štěstí, že tam v tu dobu ještě bylo málo lidí, takže jsme si to tam mohli projít v klidu a udělat si i nějaké hezké fotky. Brzdila nás jen skupinka rusky mluvících turistů, kteří se sem očividně přijeli fotit právě pro efekt na Instagram.

Jak jsem se pořád rozhlížela po okolí, jednou jsem šlápla trochu stranou a povolil pode mnou okraj políčka, takže jsem šlápla do bahna a nabrala si do boty. Dřív by mi to otrávilo celý den, teď jsem nad tím mávla rukou. Však to časem uschne :-).

Z rýžových teras jsme pokračovali k vyhlídce na sopku Batur a stejnojmenné jezero. Za vjezd do městečka se platilo výpalné, pro nás oba 100.000 IDR (164,74 CZK). To mě tedy trochu vzteklo, jako bychom ty peníze snad tiskli. Na druhou stranu Putu platí za parkovné všude, snad i tam, kde jen přibrzdí.

Nejdřív nám zastavil u restaurace Batur Sari, která má několik teras a je z nich krásný výhled. Poslal nás dovnitř, že se máme podívat, tak jsme šli, ale obsluha nám samozřejmě okamžitě začala nabízet stůl. A tak jsme nakonec jen udělali několik fotek z jedné vyhlídku a vypadli odtamtud.

Putu nakonec našel další dvě vyhlídky. Z jedné byl vidět jen vrcholek sopky, ale ze druhé bylo vidět všechno. Jen to bylo normálně ve městě, takže ve výhledu trochu bránily dráty.

Bohužel na téhle vyhlídce se vyhrotily mé občasné problémy s foťákem, který při vypnutí definitivně odmítnul zasunout objektiv.

Chvíli jsem se tedy snažila to vyřešit, protože v minulosti se to vždy nějak povedlo, ale tentokrát nezabralo nic. V mezičase nás tam otravovala nějaká prodejkyně, ale ani nevím, co nabízela, jak jsem ji ignorovala.

Vrátili jsme se k autu, že tedy budeme pokračovat dál. Miki se obětoval a dal mi svůj foťák, on bude fotit mobilem nebo si pak vezme outdoorový kompakt, který máme na ubytování.

Když jsem si zkoušela jeho foťák nastavit pro své potřeby a chtěla jsem zkontrolovat nastavení času, zeptala jsem se Mikiho, kolik je hodin. Když mi odpověděl, nějak se mi to nezdálo a čas jsem zkontrolovala s telefonem, ve kterém máme indonéskou SIM kartu. A opravdu, na telefonu bylo o hodinu víc. Tak jsme zkontrolovali oba zbylé telefony a zjistili, že čas na nich nesedí. A když se Miki obrátil na Putua, ten nám potvrdil, že jsme ráno přišli o hodinu později. Tak to je mazec… Místní telefon si podle přihlášení do sítě dokázal automaticky zaktualizovat čas, ale telefony na roamingu to nezvládly. Přitom jsem včera kvůli tomu svůj telefon dokonce restartovala, abych ho donutila si ze sítě dotáhnout data. Nechtěla jsem čas měnit manuálně, abych to nemusela při příští změně času zase přenastavovat. Jenže po restartu už jsem to nezkontrolovala. Takže odteď už jsme snad ve správném časovém pásmu… Jen mě to naštvalo, protože jsme ráno ztratili hodinku času, kterou jsme mohli využít, než se udělá horko a než na památky dorazí turisti.

Okolo sopky Anung jsme pokračovali k chrámu Besakih. Měli jsme štěstí, okolo sopky v podstatě nebyl ani mráček, takže jsme si mohli užít výhledů.

Z návštěvy chrámu jsem oproti tomu moc radost neměla, spíš obavy. Chrám je totiž plný turistických pastí, které se dějí s vědomím i pomocí místních. Na internetu jsou příspěvky spousty lidí, kteří popisovali nejrůznější situace. Pro turisty je například určené pouze spodní parkoviště, ze kterého je nutné projít k chrámu uličkou lemovanou obchůdky se suvenýry s údajně extrémně dotěrnými prodejci. Přímo na pokladně, kde se kupují vstupenky, prý některým turistům po zaplacení vstupného odmítli vstupenky vydat, dokud nezaplatí další „donation“, tedy „dobrovolný“ příspěvek. A prý mají nějakou knihu, ve které si evidují výši příspěvků předchozích turistů a částky jsou to naprosto absurdní, takže je zřejmé, že se tím snaží z turistů vytáhnout peníze. Když to někdo odmítl zaplatit, nechtěli mu dát do ruky zakoupené vstupenky. Součástí ceny vstupného je také zapůjčení sarongu a k dispozici má být zdarma průvodce. Že za půjčení sarongu chtějí další výpalné, asi netřeba zmiňovat. Stejně jako průvodci samozřejmě po prohlídce chtějí spropitné a v podstatě s žádnou výší nejsou spokojeni. A konečně – po chrámu se pohybují strážci, kteří tvrdí, že turisté někam nesmí, což je sice pravda, ale oni zároveň nabízejí, že za výpalné už se tam smí. Na tyhle pasti upozorňuje dost nevybíravě i průvodce Lonely Planet. Tomu všemu jsme se snažili předejít, ale co přesně nás čeká, to jsme tušit nemohli.

Nicméně i místní řidiči o situaci vědí a očividně se snaží turistům pomoct, někteří vozí pro turisty v autě sarongy nebo jim pomáhají s koupí vstupenek. Putu zaparkoval na horním parkovišti, kde správně parkovat nemáme. Ušetřil nás tím od „suvenýrové uličky“. Došel s námi k pokladně a dohlédnul na koupi lístků a s prodejcem prohodil pár slov. Když jsem platila požadovaných 120.000 IDR (197,69 CZK) bankovkami v hodnotě 150.000 IDR, bylo mi korektně vráceno 30.000 IDR a podány dvě vstupenky. Putu se tam sice s námi rozloučil, i když jsme si mysleli, že půjde dál s námi, ale nakonec to moc nevadilo. Sarongy jsme měli vlastní a nabídku průvodce jsme odmítli s tím, že máme vlastního. A místní průvodce nás v rozporu se všemi informacemi z internetu nepronásledoval a do ničeho nenutil. V samotném chrámu už po nás pak kupodivu také nikdo nic nechtěl, takže jsme si ho prošli úplně bez problémů a dost jsme si ho užili, je opravdu krásný. Však je to taky největší balijský chrám. Takže takhle – kdo je připraven, není překvapen.

Pura Beskih je nejvýznamnější balijská památka. Jde o největší hinduistický chrámový komplex na Bali. Často se mu přezdívá „Matka všech chrámů“. Jeho rozlehlost ale není moc patrná, takže mě až tak moc neuchvátil.

Cesta k další zastávce byla delší. Pokračovali jsme totiž ke Kerta Gosa, takže jsme museli sjet z hor. U chrámu jsme platili tradičních 100.000 IDR (164,74 CZK) za dvě vstupenky. Prošli jsme si Monumen Puputan Klungkung, ve kterém je vysvětlena historie Indonésie, a pak jsme se prošli na opačné straně po samotném chrámu. Jde o krásný palácový komplex. Pod střechami budov jsou zajímavé malby, které znázorňují indonéskou historii.

Spoučástí areálu je dokonce malé muzeum s různými indonéskými předměty – rituálními, náboženskými…

Ne moc daleko se pak nacházel další chrám Pura Goa Gajah. Vstupné stálo opět 100.000 IDR (164,74 CZK). Je netradiční hlavně svou svatyní umístěnou v jeskyni. Tam se nachází výklenky vytesané ve skále, v nichž jsou umístěny různé sochy. Mezi nimi Ganéša i falické symboly.

V okolí se pak v pralese nachází další části chrámu, tak jsme si to tam pořádně prochodili. Našli jsme vodopád, různé mosty přes potůčky, velký strom s odhalenými kořeny i různá mechová zákoutí.

U východu jsme pak mlčky prošli okolo české rodinky, paní tam předčítala něco o tom, že chrám byl v roce 1994 zapsán na seznam UNESCO. O tomhle mlčely všechny moje zdroje, takže jsem si to později ověřila. Něco málo na toto téma jsem na internetu našla, ale na oficiálním webu o tom není žádná zmínka. V roce 1994 na seznam UNESCO nepřibyla žádná indonéská památka.

Naší poslední zastávkou byl chrám Tirta Empul, česky Chrám vodního očištění. Jde o posvátný pramen obklopený chrámem. Posvátná voda je svedena do několika výpustí, které ústí do bazénků a slouží k očištění těla i duše.

Proč jsme sem jeli až na konci dne, to je mi záhadou, protože Gunung Kawi, kde jsme byli ráno, je odtud jen kousek. Po silnici je to necelých 5 kilometrů. Dokonce jsme jeli částečně stejnou cestou a viděli odbočku. Mohli jsme si ušetřit spoustu času…

Vstupné už nepřekvapilo, stálo 100.000 IDR (164,74 CZK). Vypadá to na slušnou díru do rozpočtu, se kterou jsme nepočítali. Aktuální ceny vstupného se totiž předem moc najít nedaly, v průvodci Lonely Planet jsou neaktuální a zcela neodpovídající realitě, a tedy příliš nízké. Chrám jsme si každopádně prochodili, ale vyjma centrální části s očistným bazénem nás zaujal už jen nějaký další bazén, ve kterém ze dna vyvěrala voda.

Pak už jsme jeli zpět do Ubudu. Putu to vzal po nějakých maličkých silničkách, asi aby se vyhnul ucpané hlavní silnici. K ubytování jsme dorazili oproti itineráři skoro přesně s tím hodinovým zpožděním, které jsme ráno nevědomky nabrali.

Zaplatili jsme mu domluvených 600.000 IDR a Miki mu v tom fofru dal dalších 50.000 IDR za hodinu navíc (dohromady 1.070384 CZK), ačkoli jsme se předtím domlouvali, že uvidíme, jestli si o ně Putu řekne. A dalších 50.000 IDR (82,37 CZK) dostal jako spropitné. Takže jsme rovnou o dalších 700.000 IDR lehčí, což je tedy masakr.

Na pokoji jsme jen odložili věci a odebrali jsme se hledat večeři. Ve vyhlédnuté měli obsazeno, dokonce se u vstupu čekala fronta, takže jsme pokračovali dál. Nakonec jsme našli Waroeng Adji Ubud, kde měli k dispozici dokonce i jídelní lístek s cenami. A protože ty byly docela přijatelné, zapadli jsme tam.

Já jsem si dala Ayam Gorang Lada Hitam a Miki měl Ayam Goren Mentega. Moje bylo v menu s rýží a pitím za 35.000 IDR, Mikiho stálo 25.000 IDR, ale rýže byla za dalších 5.000 IDR a k pití si dal avokádový džus za dalších 20.000 IDR. Celková útrata tedy byla 85.000 IDR (140,03 CZK).

Byli jsme nedaleko jednoho velkého supermarketu, takže jsme tam rovnou zašli. Koupili jsme nějaké pití, sladkosti, další cibetkovou kávu a taky 5 trsů banánů, každý jiný. Máme banány Ambon, Kepok, Mas, Raja a Susu. Ještě měli Cavendish, ale to jsou ty, které se prodávají i u nás. Nákup nakonec stál 308.582 IDR (512,50 CZK) a naštěstí se dalo platit kartou.

Vrátili jsme se na ubytování a udělali si banánovou ochutnávku. Já snědla i koupené matcha mochi. Dopsala jsem deník a zazálohovala fotky. Po dnešních problémech s foťákem jsem pro jistotu udělala zálohu i Mikiho paměťové karty. A najednou bylo 23:00…

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-17 - Bali, Goa Lawah a Tirta Ganga a Pura Lempuyang a Taman Ujung Sukasada a Blue Lagoon Beach a Ubud

Budík zvonil v 6:45, tentokrát ale opravdu. Všechno jsme připravili a před 7:30 vylezli z pokoje. Putu už tam na nás čekal. Naložili jsme se do auta a v 7:29 vyrazili.

Naší první zastávkou byl chrám Goa Lawah Temple, který jsme měli na programu až jako úplně polední zastávku dne, ale Putu očividně usoudil, že když jedeme kolem, je dobrý nápad tam zastavit. Docela mě to otrávilo, protože sestavováním itineráře jsem strávila spoustu času, domlouvala to pak s agenturou, aby to bylo podle mých představ a abychom na důležitá místa dorazili brzy ráno.

Takhle jsme za 50.000 IDR (82,37 CZK) koupili dvě vstupenky do chrámu, který jsme měli na seznamu až úplně na konci, protože byl z celého dnešního programu nejméně důležitý. Přes vlastní sarong jsme dostali ještě šátek „sash“ a nějaká prodejkyně suvenýrů nám tam v tom chaosu oběma dala na krk náhrdelníky. Že prý jsou zdarma. Tak určitě.

Chrámem jsme z pochopitelných důvodů spíš jen proběhli, protože jsem chtěla na ta důležitá místa. Hlavní atrakcí je tu jeskyně plná netopýrů. A když píšu plná, myslím plná. Na stropě nebyl centimetr čtvereční volný. Chvíli jsme je pozorovali, to za ten čas stálo.

U východu jsme odevzdali šátek. Chlápek, kterému jsme je vraceli, se nás zeptal: „Do you want to buy netopýr?“. I když nás to pobavilo, odmítli jsme. Prodejkyni suvenýrů vrátili náhrdelníky, které dle jejího tvrzení nadále zůstávaly zdarma. Jen jsme si prý měli koupit náramky :-).

Pak jsme sedli do auta a jeli k Tirta Ganga. Jde o bývalý královský palác, v jehož zahradách se nachází spousta vodních nádrží a prvků. Vstupné stálo obvyklých 100.000 IDR (164,74 CZK). V chrámu už bohužel bylo dost lidí, ale přesto jsme si to užili. Dokonce máme několik fotek bez lidí – protože kdo si počká, ten se dočká. Všichni turisti byli u hlavní části, kde jsou ve vodním prvku nášlapy, na kterých se všichni fotí při krmení ryb. Zbytek chrámu jsme měli v podstatě pro sebe. Vyblbli jsme se na houpačce a prošli cestičky okrajovými částmi areálu.

Když jsme si Tirta Ganga dostatečně prochodili, vrátili jsme se zpět k východu, kde postával Putu. S ním jsme došli zpět k autu a pokračovali k jednomu z 9 hlavních balijských chrámů – Pura Lempuyang. Víc než o duševní zážitek tu jde o těžký konzum. Zaparkovali jsme na záchytném parkovišti, odkud dál pokračoval shuttle, za který jsme dohromady zaplatili 90.000 IDR (148,27 CZK). Při nákupu jízdenky jsme navíc dostali instrukce, co se v chrámu nemá dělat, slečna se mě dokonce zeptala, jestli nemám menstruaci, neb menstruující ženy do chrámů nesmí. Jako – zajímalo by mě, jak to turistky dodržují…

Výjezd k chrámu byl dlouhý a strmý, takže turista nakonec ocení, že to nemusí šlapat po svých. Nahoře jsme si museli koupit vstupenku do chrámu, obě stály 110.000 IDR (181,22 CZK). Proč to hned dole neprodávají jako jednu vstupenku, v jejíž ceně by byl shuttle i vstup, nebo proč se dole na parkovišti nedají rovnou koupit obě vstupenky, to nechápu.

Dominantou zdejšího chrámu je Gate of Heaven, Brána nebes. Je specifická tím, že je skrz ni krásně vidět na sopku Agung. Každý se tu chce vyfotit, je to taková typická instagramová balijská fotka, kterou nemůžete nemít. OK, tak my ji nemáme... Jednak celá ta fotka je podvrh. Efekt zrcadlení fotograf vytváří přiložením mobilního telefonu, před bránou není žádný vodní prvek. No a protože fotku chce mít každý, ke vstupenkám se vydává číselný pořadník. Měli jsme číslo 256, přičemž když jsme do chrámu přišli, volali nějaké číslo mezi 120-130. A když jsme odcházeli, tak bylo na řadě zřejmě 137. Takže za tu půlhodinu zvládli odbavit třeba 10 skupinek. Pokud by na svou fotku čekala všechna čísla před námi, přišli bychom na řadu za nějakých 6 hodin. Organizace možná dobrá, ale vůbec to neodsýpá, každý pózuje jak modelka, místo aby udělali dvě tři fotky a hotovo. A upřímně – proč? Kvůli fotce něčeho, co ve skutečnosti vůbec neexistuje…?

Mně se povedlo vyfotit si bránu bez lidí i se sopkou v pozadí, takže jsem byla spokojená. Zbytek jsme odbavili nějakými „selfíčky“. Prochodili jsme zbytek chrámu, ten je ale maličký. Takže jsme asi po půlhodině zaveleli k odchodu.

Venku mi Miki za 20.000 IDR (32,95 CZK) koupil avokádový džus, protože ten včerejší byl famózní. A pak jsme došli k pokladně, kde jsme nastoupili do shuttlu a nechali se odvézt zpět na parkoviště. Putu nás takhle brzo očividně nečekal, ale když jsme mu vysvětlili, jak neubývala fronta na fotku, snad pochopil. Osobně bych tam byla ochotná na tu fotku čekat tak 15 minut, maximálně 30. A to za předpokladu, že bych si v mezičase prochodila chrám a přišla tam v podstatě na čas.

V autě přišla řeč na avokádový džus, který Miki okomentoval tím, že ho měl na svém ochutnávacím seznamu se dvouma vykřičníkama. Tak jsem kontrolovala: „Hm, tak si tam jeden dopiš.“

Naše další cesta vedla k paláci Taman Ujung Sukasada. Tohle místo jsem původně vůbec na seznamu neměla, do itineráře ho doplnila agentura. Vůbec jsme nevěděli, co čekat, a tedy jsme očekávali něco jako „tajný tip“. Nachází se zde dvě stavby postavené uprostřed vodních nádrží obklopené rozlehlými terasovitými zahradami.

V jednom místě jsme objevili vodní nádrž s nášlapy jako byly ráno na Tirta Ganga. Zde je to sice mnohem menší, ale samozřejmě tu nikdo nebyl, tak jsme toho využili pro focení. Areál byl krásný, jedinou vadou bylo vstupné. Pro oba stálo 150.000 IDR (247,12 CZK).

Naše poslední zastávka byla Blue Lagoon Beach. Putu potřeboval odnavigovat místním průvodcem, takže nás na malé parkoviště doprovodil klučina na skútru. A Putu mu za to dal 10.000 IDR. Tady se platí fakt za všechno. Na místě platil samozřejmě i za parkovné.

Putu nás doprovodil na pláž, kde se k nám přidal nějaký místní průvodce a dal nám informace o tom, že je odliv, občas velké vlny a silné proudy a že máme být ve vodě opatrní. Došli jsme tedy na pláž, odložili věci a šli do vody.

Voda byla docela studená a ty vlny a proudy byly opravdu dost silné a stály za houby. Nedaleko od nás ale šnorchlovali tři lidé, takže jsme se vrátili na pláž pro věci na šnorchlování a zase vlezli do vody.

Zdejší korálový útes je hezký, bohatý, členitý. Viděli jsme spoustu rybiček, které známe z Francouzské Polynésie – klipky, trubkotlamku… Jedinou nevýhodou byla trochu horší viditelnost právě kvůli těm silným proudům. A pravdou je, že vlny přinesly i různé odpadky, takže to žádná hitparáda nebyla.

Poměrně brzy nám začala být zima a když se nám povedlo zdolat všechny silné proudy a vylézt z vody, zjistili jsme, že máme po sobě rozprostřené černé tečky nějaké ropy či oleje. Takže jsme to začali čistit. Z kůže to šlo naštěstí docela dobře dolů, ale jedna z teček se dostala na osušku a tam už asi zůstane napořád. Později jsme je samozřejmě objevili i jinde, snad s tím půjde něco dělat.

Bylo jasné, že do vody už se nevrátíme a nějak nebyl důvod na pláži dál zůstávat. I když Putu nás navigoval, že máme zůstat, že máme dost času, my už jsme se začali převlékat a balit.

A tak jsme nasedli do auta vydali se na cestu zpět do Ubudu. Putu se cestou rozpovídal, takže jsme tam měli veselo. Vyprávěl třeba jak vozil nějakou skotskou rodinku a vůbec jim nerozuměl :-). Jinak nám ale taky předal pár zajímavých informací o Bali. Jediná nevýhoda byla v tom, že když Putu mluví, tak jezdí pomaleji, takže nám cesta dost trvala.

U Krisna House jsme mu zaplatili domluvených 600.000 IDR (988,47 CZK), dalších 50.000 IDR (82,37 CZK) jako spropitné a rozloučili jsme se s tím, že se uvidíme zase zítra.

Na recepci byl konečně „pan domácí“, takže jsme ho odchytili, že bychom rádi zaplatili. Za platbu kartou nebyla žádná přirážka, takže Miki 810.000 IDR (1355,50 CZK) zaplatil kartou.

A když už byla příležitost, zeptali jsme se, jestli je bezpečné kupovat vstupenky na kecak [kečak] u prodejců okolo Ubud Palace. Prý ano a cena je stejná, tak jsme mu poděkovali a odebrali se na pokoj.

Tam jsme nahodili plavky a vlezli do bazénu. Ten je umístěn na takovém centrálním dvorku, obklopen bujnou zelení, právě kvůli tomuhle krásnému prostoru jsem zdejší ubytování rezervovala. Bohužel nemáme moc času si to tu užít a taky voda v bazénu byla docela studená. Takže jsme ze sebe trochu smyli sůl, písek i ropu a když nám začalo být chladno, zapadli jsme na pokoj.

Dali jsme si teplou sprchu, vyprali plavky, oblékli se a asi v 19:00 vyrazili na večeři. Zastavili jsme se ve warungu Rumah Makan Padang Sumber Hidup, který nám doporučoval Putu. Jídlo tam bylo docela drahé, protože jsme si nadiktovali různá jídla – kuře, rybu, lilek, bramboru… A Miki měl k pití Temulawak. Celé to stálo 109.000 IDR. Chlápek neměl zpátky 1.000 IDR, takže jsme mu nechali 110.000 IDR (181,22 CZK).

Pak už jsme pokračovali k Ubud Palace, kde jsme sehnali chlápka, který prodával představení na kecak do chrámu Pura Dalem Taman Kaja. Pospíchali jsme, protože jsem v itineráři měla napsáno, že tam máme být v 19:00. Ze vstupenky jsme se ale dozvěděli to, co jsem tušila – že představení začíná až v 19:30, ale já si zapsala 19:00, abychom zabrali dobrá místa.

Dvě vstupenky stály 200.000 IDR (329,11 CZK). Jakmile jsme měli vstupenky, zamířili jsme k chrámu. Všichni prodejci vstupenek, kteří na ulicích postávali, jakmile viděli, že máme vstupenky, navigovali nás, kudy máme jít. Dokonce i ti, kteří prodávali vstupenky na konkurenční představení.

V Pura Dalem Taman Kaja jsme byli s víc jak půlhodinovým předstihem, ale už se pouštělo dovnitř. A nám se tak povedlo zabrat místa v první řadě na čelní straně mezi ruským a zřejmě holandským párem. Během čekání na začátek představení jsem si dopisovala deník. V 19:30 představení začalo, ale ještě dost dlouho se trousili další diváci. A bohužel zpočátku docela kazili výhled.

Kecak je typický tím, že nepoužívá žádné hudební nástroje, takže rytmus udávali někteří z vystupujících mužů. Před námi se odehrával příběh, který jsem ale na první dobrou moc nepochopila. Nicméně bylo to přinejmenším dost efektní.

Tanec vychází z příběhu prince Ramy a princezny Sity. Tu unese obr Rawana a Rama se musí spojit s opičím králem Hanumanem, aby princeznu zachránili.

Druhá část představení byla jakási ohnivá show. Zapálili hromadu kokosů a chlápek ji opakovaně rozkopával bosýma nohama a pochodoval po žhavých uhlících.

Když představení skončilo, vyrazili jsme zpět ke Krisna House. Zastavili jsme se v supermarketu, kde jsme si jen koupili nějaká ochucená pití za 23.500 IDR (38,67 CZK).

Na pokoji stačilo se převléknout do pyžama, ale já jsem si chtěla ještě zazálohovat fotky a dopsat deník, takže jsem šla spát až po 22:00. A tedy s tím, že připravovat na výlet se budu až ráno…

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-18 - Bali, Pura Beji Sangsit, Pura Dalem Segara Madhu Jagaraga, Monumen Perang Jagaraga, Ulun Danau Beratan, Kebun Raya Bali, Tanah Lot, Ubud

Budík byl nastavený na tradičních 6:45. V rámci ranních příprav jsem si vyprala tři trička a před 7:30 už na nás zase čekal Putu.

Vyrazili jsme na sever Bali, v podstatě až k pobřeží. Užili jsme si výhledy na sopky Batur a Agung, projeli jsme hornaté vnitrozemí s bujnou vegetací a tradičními vesničkami.

Naší první zastávkou byl chrám Pura Beji Sangsit, někde označovaný jako Cagar Budaya & Pura Umum. Jde o jeden z nejstarších chrámů na Bali. A nikdo tam nebyl, turisti tam prý nejezdí. Možná proto jsme tam byli dost atrakce, v chrámu se na nás navěsily dvě děti a po chvilce otálení začaly žebrat. Stačilo jedno důrazné „no“ a byly v trapu. Z jejich chování bylo dost vidět, že se jim do žádné interakce s turisty nechce, jako by je za námi poslali rodiče…

Vstupné pro oba každopádně stálo 20.000 IDR (32,91 CZK), což je po těch statisícových částkách víc než příjemné. Chrám je docela malý, ale mnohem zdobenější, než jsou chrámy v centrální části Bali. Tím, že jsme tam byli sami, vlastně jen s jednou starou žebračkou, jsme tam strávili docela dost času. Dokonce se dalo vylézt zadními vrátky, kdybychom chtěli, mohli jsme pokračovat mezi rýžová pole a banánovníky.

Pak jsme popojeli k nedalekému Pura Dalem Segara Madhu Jagaraga, který je často označován jen jako Pura Dalem Jagaraga. Vstupné bylo stále příjemných 30.000 IDR (49,42 CZK). Sami jsme tam ale nebyli, byla tam s námi dvojice bílých a uvnitř poslouchali výklad další čtyři. Zdobení chrámu bylo dost podobné, jen chrám byl o něco zachovalejší, ale zase mnohem menší než Pura Beji Sangsit.

Přes ulici od chrámu se nachází ještě památník Monumen Perang Jagaraga, takže jsme tam zamířili. Putu v autě nám byl v patách. Doslova.

Areál jsme si trochu prošli, nic moc tam není, jen několik zajímavých soch. Miki použil alespoň tamní toalety.

Pomalu jsme vyrazili na cestu zpět. Naše další zastávka byla ve vnitrozemí na břehu jezera Danau Beratan. Zde se nachází chrám Ulun Danau Beratan. Vstupné už nebylo vůbec příjemné, stálo hrozných 150.000 IDR (246,83 CZK) a asi jako bolestné jsme každý dostal malou lahev vody. Zrovna tady, kde je díky nadmořské výšce oproti celému zbytku Bali víc než příjemně. Navíc bylo zataženo, pro mě skoro ideální počasí.

Chrám je každopádně moc pěkný, a i když v něm bylo dost lidí, našli jsme si spoustu klidných zákoutí. V jedné odlehlé části jsme našli warung Sambal and Bakso, který měl kupodivu dost příznivé ceny, takže jsme se tam zastavili na jídlo. Díky chladnějšímu klimatu nám vyhládlo, jinak přes den v horku vůbec nemáme chuť. Dali jsme si společně tři různá jídla – chicken meatball (kuřecí masové kuličky), fried meatball (smažené masové kuličky) a plecing kangkung, což je pikantní salát z „vodního špenátu“, česky Povíjnice vodní. Vše jsme měli bez přílohy, ale Miki si k tomu dal k pití pomerančový Pulpy. Daň 10 % připočítávali zvlášť, přesto to celé stálo jen 77.000 IDR (126,71 CZK).

Putu na nás tradičně čekal na parkovišti. Popojeli jsme jen kousek ke Kebun Raya Bali, jinak také Eka Karya Bali Botanic Garden. Vstupné stálo 60.000 IDR (98,73 CZK). Půjčení nějakého přepravního zařízení se zdálo nemožné, nikde nebyly uvedené ceny a zjevně jich ani neměli dost. Tak jsme vyrazili po svých. Nejdřív pralesem podle chrámů, pak jsme prozkoumali kapradinovou, bambusovou a růžovou zahradu. Budovy a skleníky byly zavřené. O nějakých uzavírkách se psalo na internetu, ale nic konkrétního se najít nedalo. A tak jsme zamířili na parkoviště.

Nedalekou komerční The Blooms Garden (Taman Bunga Ulun Danau Beratan) jsme se rozhodli vynechat, ačkoli Putu ji doporučoval jako tu hezčí. Esteticky asi ano, ale je to takový malý Disneyland, květiny stylizované do různých ornamentů a tvarů. To radši klasickou botanickou zahradu…

Mířili jsme na jih ostrova k chrámu Tanah Lot. Vstupné se platilo hned u vjezdové brány, takže jsem platila 125.000 IDR (205,69 CZK), tedy nejen dva vstupy ve výši 120.000 IDR, ale i parkovné 5.000 IDR, které máme mít v ceně výletu. Vzhledem k tomu, že 6.000 IDR je necelá desetikoruna, nemá smysl to řešit, utrácíme tu mnohem větší peníze. Třeba za ty vstupy, které jsou opravdu nesmyslně drahé.

Prochodili jsme si okolí po stezce na vrcholku útesu a nakonec jsme zamířili k hlavní části chrámu. Byl odliv, tak se na ostrov, kde chrám stojí, dalo dojít mělkou vodou. Zuli jsme boty a přebrodili mělčinu. V jeskyni jsme přijali požehnání svatou vodou (Holy Spring Water) a nechali donation 5.000 IDR (8,23 CZK). Když jsme se dost vynadívali a vše si vyfotili, šli jsme k parkovišti.

Putu na nás čekal na půli cesty a od nějakých známých tam pro nás vzal mandarinku a mučenku. Při odchodu jsem zaznamenala, že v jednom stánku prodávají zelenou zmrzlinu. Na matcha to nevypadalo, tak jsme šli dál, ale nedalo nám to a vrátili jsme se. Po dotazu jsme zjistili, že je avokádová, to jsme museli zkusit. Byly toho dva kopečky a stály 15.000 IDR (24,68 CZK).

Pak už jsme ale definitivně sedli do auta a vyrazili na cestu do Ubudu. Zrovna zapadalo slunce a nás čekala ještě docela daleká cesta do Ubudu. Dorazili jsme tam asi až v 19:15. Ačkoli dnešní itinerář byl potvrzený agenturou, očividně vůbec není stihnutelný. Možná jedině s nějakým svižnějším řidičem…

Na pokoji jsme jen odložili věci a šli hledat něco k večeři. V naší vytipované restauraci se zase čekala fronta na uvolnění stolu, takže jsme opět pokračovali jinam. Nakonec padla volba na ACK, které nám doporučoval Putu jako místní obdobu KFC. Dali jsme si tam nějaká dvě menu, vždy to bylo kuře s rýží, já k tomu navíc měla zeleninu. Pikantní… A oba jsme měli pití. Celé to stálo 36.500 IDR (60,06 CZK).

Pak jsme se vrátili na pokoj, zazálohovala jsem fotky, dala si sprchu, dopsala deník a pořešila pár organizačních věcí na zítřek.

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-19 - Bali a Flores, Denpasar, Uluwatu Temple aa přelet z Denpasaru do Labuan Bajo

Budíka jsme tentokrát měli na 6:00, protože bylo potřeba nechat do poslední chvíle schnout vlhké věci a balit až ráno. Hotovo jsme měli už v 7:00, tak jsem si dala k snídani pandánový koláč, Miki dojedl banány a před 7:30 jsme opustili pokoj. Na recepci jsme odevzdali klíč a naložili se do auta, neb Putu už na nás samozřejmě čekal.

Cestou navrhnul zastavit se nejdříve v Denpasaru na Renon Square. V jeho středu stojí památník Monumen Bajra Sandhi. Putu tam zaparkoval u nějakého supermarketu a nás poslal na ohlídku. Památník byl zřejmě ještě zavřený, takže se dal obejít jen z dálky parkem, kam si chodili domorodci zaběhat, a tím jsme nechtěli ztrácet čas.

Pak jsme měli pokračovat na Lapangan Puputan Badung, což je památník hromadné sebevraždy, která se udála roku 1906. Obě náměstí a památníky jsou jen kousek od sebe, v podstatě v docházkové vzdálenosti, ale o něco později se mi nezdál směr, kterým jsme jeli a v mapě jsem zjistila, že jedeme na jih. Putu nám to potvrdil, když se Miki zeptal. Že prý nás čeká dlouhá cesta a nestihl by nás dostat na letiště včas…

Ale trochu se pokusil nám to vynahradit. Nejdřív zastavil v Indomaretu a obstaral tam nějakou kartu, kterou se platí mýto. A pak nás vzal na v podstatě jediný usek dálnice, který na Bali mají. Je to asi 24 kilometrů dlouhý most spojující Denpasar s Nusa Dua.

Cestou jsme viděli nějakou velkou sochu a Putu nás informoval, že jde o velkou sochu Garudy. Aby se vyhnul dopravě, vzal to po menších silničkách a zastavil nám na jedné vyhlídce, ze které je na sochu vidět.

Pak už jsme pokračovali rovnou k chrámu Uluwatu. Putu nás tradičně vysadil na parkovišti přímo u pokladny, abychom nemuseli těch několik metrů od auta absolvovat pěšky. Tak jsme uvázali sarongy a zaplatili tradičních 100.000 IDR (164,55 CZK) za vstupenky. U vstupu nám nabízeli průvodce a taky nás opakovaně varovali před opicemi, že prý kradou sluneční brýle.

Chrám stojí na útesu nad oceánem a jsou z něj krásné výhledy na oceán i samotné útesy. Po vrcholku útesu vede stezka, tu jsme postupně prošli celou. Výhledy z některých míst jsou opravdu úžasné.

V jednom místě na nás gestikulovala skupinka lidí a jak jsme brzy zjistili, za jedním pilířem oplocení se schovávala opice. Bohužel nebyla jediná. Jednu jsme viděli, druhou ne. Zaútočila na Mikiho sluneční brýle, ten má ale rychlé reakce, takže brýle zachránil. Opice pak cenila zuby a do „akce“ se zapojila i ta druhá. Miki bleskově vytáhl stativ, protože místní průvodci nosili proutky. Tomuhle signálu očividně opice rozumí, dál už jsme pokračovali bez úhony.

Na sluníčku bylo pekelné horko, takže jsme během návštěvy chrámu vypili všechnu vodu, kterou jsme měli.

Pak už jsme sedli do auta a zamířili na letiště. Cestou jsme dokonce minuli opuštěné letadlo Boeing 737, které stojí u jedné z hlavních cest a slouží jako turistická atrakce.

Místy byla doprava docela hustá, ale většinu cesty bezproblémová, takže jme na letiště dorazili asi o půl hodiny dřív. Škoda. Chápu, že zdejší doprava se nedá predikovat, ale mohli jsme ten čas využít jinak. Nebo ráno vyrazit dřív, stačilo říct…

Na letišti jsme si v kiosku vytiskli palubní vstupenky, přendali do kufrů vše nepotřebné a kufry zabalili do folie. Lístky na kufry nám ale kiosek nevytisknul, takže jsme se ve 12:10 postavili do dlouhé fronty na odevzdání zavazadel. Zbavili jsme se jich až ve 12:40.

Pak jsme prošli dvojí kontrolou palubních vstupenek, vypili každý půl litru vody před bezpečnostní kontrolou a tou prošli bez zádrhelu, i když jsme v batozích nechali úplně všechny věci. Trochu jsme se pak prošli po letišti a já okoukla suvenýry, které byly levnější, než co u nás stojí samotný materiál. Nakonec jsem si za 25.000 IDR (41,14 CZK) koupila balení tří náramků a až poletíme přes Denpasar naposledy, budu toho muset využít k většímu nákupu.

Odskočili jsme si na WC a čekali u avizované nástupní brány 1B, dokud nezačali mezi sedačkami pobíhat s cedulí, že nástupní brána je č. 4. Tak jsme se přesunuli a zase čekali. Nástup začal asi ve 14:00, do plánovaného odletu zbývalo 15 minut.

K letadlu jsme jeli autobusem, který nebyl klimatizovaný, ale cesta byla naštěstí krátká. V mé řadě už byly dvě sedačky obsazené. Dámy nevypadaly nadšeně, že mají společnost, tím spíš, že jim zabírám místo u okna. Když jsem si sedla a začala hledat svůj pás, začaly dělat totéž. Tak nevím, jestli letěly poprvé…

Asi hodinu jsme pak seděli v letadle a odlétali s víc jak hodinovým zpožděním. Startovali jsme na východ, takže ze sedadla A jsem měla super výhled na Denpasar, pobřeží Bali, sopku Agung vykukující z mraků nebo ostrovy Gili. Zbytek letu ale byla vidět v podstatě jen voda, zatímco na opačné straně měli výhled na různé ostrovy včetně samotného Komoda. Díky přistání od vody bylo celé přiblížení rychlé a nějaké výhledy jsme si užili až při přistání.

Z letadla jsme byli venku docela rychle, vystupovali jsme zadem po schodech na letištní plochu, odkud jsme šli do příletové haly pěšky. Dost rychlá byla i vykládka zavazadel, akorát ta naše dorazila až mezi posledními.

Venku už na nás čekal domluvený řidič. Přistavil auto a pomohl s nakládkou. Cesta na ubytování trvala tak 5 minut. A když nám pomohl s věcmi, zkásnul svých 100.000 IDR (164,55 CZK) a zmizel.

Na takové pseudorecepci jsme s jedním chlápkem provedli check-in. Ubytování bylo rezervované za 266,892 IDR, ale platili jsme 267.000 IDR (439,36 CZK) a druhý kluk nás odvedl na pokoj. Asi čekal spropitné, ale tohle není pětihvězdičkový hotel a fakt nebydlíme v hostelu, abychom platili každému samozvanému pomahači, pardon…

Marii Fatimě, která nám organizuje zdejší výlet, jsem napsala, že jsme na ubytování a může se zastavit, abychom dořešili formality, hlavně platbu. Potvrdila mi to a pak přestala reagovat, přes hodinu jsme na ni čekali na recepci. Pak už jsme měli hlad, tak jsme to rozčísli tím, že jdeme shánět večeři a najednou se ozvala, že se zastaví v 19:30.

Stihli jsme letmo omrknout rybí trh, který máme přes ulici, a začalo pršet. Z deště byl brzy slušný tropický slejvák. Chvíli jsme rozjímali, co s tím a rozhodli se zkusit si jídlo objednat. Gojek nemá v lokalitě rozvoz, zkusili jsme tedy Grab. Mně aplikace našla stáhnout, ale Mikimu se to povedlo, a tak jsme v náhodné restauraci naklikali tři náhodná jídla – Nasi Goreng Siput, Nasi Goreng Cumi Tinta Hitam a Ayam Goreng Negri + Nasi. Jídlo stálo 95.000 IDR, doručení 17.000 IDR, poplatky 2.000 IDR, dohromady 114.000 IDR, platili jsme 115.000 IDR (189,24 CZK).

Řidič volal, když dorazil. Z Mikiho angličtiny byl možná překvapený, ale komunikace byla bez problémů. Jen chudák musel čekat v dešti, než Miki pro jídlo doběhnul.

Jídlo jsme si dali na pokoji a bylo výborné. Porce tu obecně mají menší, což byl důvod, proč jsme brali tři jídla. Ale tentokrát toho bylo hodně. Miki měl ale zřejmě dost hlad, takže jsme to docela v pohodě snědli. Maria Fatima se mezitím omluvila, že prší a že se uvidíme ráno…

Po jídle se Miki sebral a šel do supermarketu pro pití a do bankomatu pro peníze na doplacení výletu. Přinesl dvě lahve vody, ale peníze ne. Jeden bankomat byl mimo provoz, druhý neměl peníze.

Nezbylo nám, než prozkoumat bezpečnost Transfer Wise, který Maria Fatima preferovala. Že prý přes PayPal jsou moc vysoké poplatky. Transfer Wise vypadal bezpečně, tak to Miki zkusil. Napoprvé neúspěšně, napodruhé se podařilo požadované 3.821.000 IDR (6344,47 CZK) poslat. Akorát na poplatcích jsme my zaplatili 85 CZK :-(.

Pak jsem zazálohovala fotky, dopsala deník a zabalili jsme věci na výlet. Asi ve 22:30 jsme šli spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-20 - Flores, Pulau Kelor a Majarite Beach a Pulau Koabe

V noci mě několikrát vzbudili sousedi nebo lidi venku, ale na to, jaký pokoj máme, jsem se překvapivě dobře vyspala.

Budíka jsme měli až na 7:30. Po ranních přípravách jsme vyrazili na nákup snídaně, neb v hostelu chtěli 85.000 IDR za snídani pro jednoho. Podél cesty ženy prodávaly čerstvě ulovené ryby a na náměstíčku byl trh. V supermarketu jsem si koupila dva „koláče“ a chlazený čaj. Miki si vzal jeden „koláč“ a něco k pití. Plus jsme vzali něco na chuť, kdyby byl hlad. Celé to stálo 46.500 IDR (76,52 CZK).

Na trhu se pak Miki pokusil o nákup nějakých pečených a smažených věcí, přičemž se brzy ukázalo, že trhovkyně umí minimálně číslovky anglicky. Bylo toho asi 8 kousků a stálo to 10.000 IDR (16,46 CZK).

Pak jsme se vrátili na hostel a sedli si do altánu v zahradě, kde jsme posnídali. Nakonec jsme si ještě odskočili na pokoj, na WC, posbírali všechny věci, přesunuli se na „recepci“ a uložili kufry do úschovy.

V 9:30 nás tam vyzvedl maník a odvezl nás do přístavu, kde už čekali čtyři bílí. Čekali jsme ještě na šest dalších. Čtyři byli Holanďani, dva Italové, dva Slováci.

Pak jsme se s prvními čtyřmi nalodili a přesunuli se k lodi. Dostali jsme kajutu číslo 5, která se později ukázala být přímo u motoru, což bylo dost výživné, smrdělo to tam výfukovými plyny, kravál, že by to vzbudilo i mrtvého... Že my musíme mít vždycky něco extra…

Když dorazila i druhá šestice a prozkoumali jsme loď, sešli jsme se pod přístřeškem u stolu a průvodce Aris nás uvítal a představil nám program. Mimo jiného jsme se dozvěděli, že Komodo byl původně jeden ostrov a odtržením tektonických desek se rozdělil na tři části.

Asi v 10:30 jsme vypluli. Řekla bych „sláva“, neb z dvoudenního výletu máme pomalu půlden v tahu. Naší první zastávkou byl ostrov Kelor. Bylo tam dost lidí, ale docela se rozprostřeli. Nejdřív jsme se vyhrabali strmým svahem po vyšlapané pěšině na vyhlídku, ale výhled nebyl nijak dokonalý. Přesto jsme si udělali nějaké fotky a trochu se porozhlédli.

Pak jsme slezli z kopce dolů, svlékli vrchní oblečení, vzali věci na šnorchlování a vyrazili prozkoumávat podmořský život. Viděli jsme spoustu rybiček, nějaké klipky i něco většího. Všechno už jsme to znali z Francouzské Polynésie.

Pak jsme trochu oschli a vrátili se na loď, kde už na nás čekal připravený oběd. Kuře, krevety, tempeh, zelenina, rýže a jako dezert meloun. Bylo to výborné.

Během oběda jsme se přesunuli k pláži Manjerite. Po obědě jsme si dali siestu, všichni se povalovali po lodi, my si sedli na balkónek, který máme u kajuty. Miki si s sebou vzal poobědovou kávu. Pak jsme začali zjišťovat, co se bude dít. Miki si trochu postěžoval Arisovi na smrad z motoru v kajutě, ale když s tím pak chlapi zkoušeli něco dělat, nepřišlo mi, že by se po nastartování něco změnilo.

V 15:00 jsme zahájili výsadek skokem z lodi, odkud jsme doplavali k útesu u pláže Manjerite. Strávili jsme tam asi hodinku a viděli spoustu hvězdic, barevných rybiček jako například klipky nebo čtverzubce.

Doplavali jsme k lodi, odhodili věci na šnorchlování a ještě se vrátili do vody, protože několik lidí ještě šnorchlovalo. Pak mi začala být zima, tak jsem vylezla a dala si odsolovací sprchu.

V mezičase jsme se přesunuli k ostrovu Kalong, kde jsme zakotvili a čekali na západ slunce. Ten nebyl nijak dechberoucí, ale taky nebyl hlavním důvodem, proč se tu zdržujeme. Tím jsou tisíce netopýrů, kteří při západu slunce přelétají z ostrova.

Nejdřív jsme je viděli jen v dálce, ale časem začali létat naším směrem. Bylo to něco neuvěřitelného. Někteří létali dost nízko a když kapitán rozsvítil, byly vidět i detaily, chlupatá bříška, textura křídel. Nádhera!

Celý zážitek kazilo hlavně osazenstvo lodi, průvodce pouštěl na plné pecky nějaké příšerné karaoke. Člověk jede do přírody pozorovat floru a faunu a oni z toho dělají diskotéku :-(. Nicméně jsme očividně byli jediní, kdo s tím měl problém.

Pak jsme si sedli ke stolu na spodní palubu a pozorovali život ve vodě, který přilákalo rozsvícené světlo. Viděli jme hejna malých ryb, trubkotlamky, a to i dost velké, něco žlutého placatého, co plavalo u hladiny, skákavé ryby, které zdolaly nad hladinou dobrých 5 metrů a dokonce želvu.

Postupně nám připravovali večeři. Doběhla jsem si do kajuty dát nabíjet outdoorový foťák a než jsem se vrátila, bylo u stolu plno a Miki byl obesazen ostatními. Holanďani se zvedli a pustili mě, i když jsem hlásila, že je to v pohodě.

K večeři byly pečené ryby, zelenina, tofu placky, mořské plody v omáčce a samozřejmě rýže. Vše vynikající. Chvíli jsme tam po jídle poseděli a pak se lidi postupně začali trousit do kajut, tak jsme šli taky.

Tradičně jsem zazálohovala fotky, dopsala deník a po 21:00 jsem šla spát. Miki v mezičase stihnul usnout.

Jestli jsem si myslela, že mám před sebou nějakých 7,5 hodiny spánku, dost jsem se mýlila. Ve 22:00 mě probudilo nahození motoru, který máme přímo pod postelí, která je kvůli tomu dokonce vyvýšená. Očividně jsme mířili k ostrovu Padar. Miki šel hledat Arise, aby mu oznámil, že se v tom nedá spát, což je věc víc než zřejmá a trochu jsem nechápala, co čekal, že by se změnilo. Hluk naměřený v kajutě byl 75 dB… Arise nenašel, ani mě to nepřekvapuje. Aby toho nebylo málo, byly slušné vlny, takže k tomu nesnesitelnému hluku, ze kterého mě za hodinu začala bolet hlava, se přidalo ještě slušné houpání. Můj indonéský přístup „nějak to dopadne“ vzal tentokrát rychle za své a budík na 4:30 jsem vypnula, stejně nevíme jistě, jestli ranní vstávání platí. Kdo vymýšlel program tohohle výletu, zasloužil by ránu mezi oči…

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-21 - Flores, Pulau Padar a Pulau Komodo a Pink Beach a Manta Point

Asi v 0:45 už jsem měla dojem, že snad konečně zakotvíme, ale minimálně další půlhodinu s námi kapitán jezdil zátokou. Je mi záhadou, podle čeho vybral kotviště, neb tam byly docela vlny, ale když konečně vypnul motor, odhadem okolo 1:30, byla jsem už tak vyřízená, že jsem okamžitě usnula. Konečně.

Ve 4:45 mě probudil hluk, zřejmě tedy byl budíček ve 4:30, jen nám to jaksi večer nikdo nepotvrdil. Kdyby mě neprobudili, spala bych dál. Jelikož už jsme ale byli vzhůru, oblékli jsme se a když jsme byli hotoví, vykoukli jsme ven. Zbylých 10 lidí už sedělo ve člunu a čekali na nás. Tak jsme nastoupili, nebylo si tam ani kam sednout, protože jsme jeli všichni naráz.

Kotvili jsme hrozně daleko a s plně naloženým člunem se nedalo plout rychle, takže jsme se tam mačkali jak sardinky. Zakotvili jsme u mola ostrova Padar, vylodili se a u nějaké budky se zapsali do nějakého seznamu – křestní jméno, národnost a odškrtli jsme nějakou kolonku.

Pak nás čekalo převýšení asi 200 metrů abychom vylezli na vyhlídku. Výstup byl docela namáhavý, bylo vlhko, dělalo se horko. Kvůli rychlému opuštění lodi jsme s sebou neměli ani vodu.

Čekala jsem aspoň nějaký krásný výhled, ale nic moc. To zajímavé bylo v protisvětle vycházejícího slunce, zbývala akorát úžina samotného ostrova Pradar. Když jsme pak ale sešli níž, byly vidět hromady odpadků na pláži.

Když jsme se sešli všichni, zase jsme nasedli na člun a přesunuli se zpět na loď. V kajutě jsme odložili věci, oblékli kraťasy místo dlouhých kalhot a přesunuli se ke stolu, kde už byla připravená snídaně. Ochucená rýže, pečené brambory, smažené nugety, vajíčka, krekry, okurka, meloun. Objevila jsem toustový chleba, ten to ještě vylepšil, ačkoli byl regulérně sladký. Miki si dal kávu.

Během snídaně už jsme mířili směr ostrov Komodo. Byly docela vlny. Nic drastického, ale snídaně byla o to vtipnější. Po jídle jsme se vrátili do naší rámusácké kajuty, sedli si do stínu na balkónek a kochali se výhledem na ostrůvky, které jsme míjeli.

Na ostrov jsme se vylodili pomocí člunu. Po molu jsme šli první s průvodcem, tak jsme si vyjasňovali, co to jako mělo v noci znamenat. Že prý jsme večer čekali na lepší vítr a příznivější vlny nebo co. Že se v dolních kajutách nedalo spát, natož v té naší, to je prostě smůla. Já si tedy myslím, že o riziku, že něco takového může nastat, mají informovat předem. Kdybych to věděla, nikdy bych na takový výlet nejela. Čumět místo spánku několik hodin do stropu a vstávat po nějakých třech hodinách ne zrovna kvalitního spánku…

Na ostrově už na nás čekali průvodci. Ostatní ze skupiny neměli v ceně výletu vstupenky na ostrov, takže si je museli jít koupit. My jsme zatím postávali ve stínu v přítomnosti průvodců, tak se jich Miki zeptal, jestli jim něco říká jméno Aranka. Nevěděli, ale zajímali se, tak jsme jim vysvětlili, že Aranka byla obyvatelkou pražské zoologické zahrady a je držitelkou rekordu. Odchovala 48 mláďat, což je nejvíc mimo Indonésii. Jednoho z průvodců to zaujalo tak, že si to začal hledat na mobilu.

Když se všichni sešli, dostali jsme od průvodce základní info. Že nejdelší trasu jít nemůžeme, protože kvůli COVIDu nejsou lidi a nikdo to tam neuklidil. Že se máme držet u sebe, jeden průvodce půjde vepředu, druhý vzadu. A že než vyrazíme na trek, zavedou nás ke dvěma varanům, o kterých od kolegů vědí.

Jeden byl u pláže, druhý na pláži. Ten první jen polehávaval, tak byl prostor si ho vyfotit a průvodci dokonce vyfotili nás s varanem. To už je ale trochu Disneyland :-(. Ono se ostatně v různých internetových diskuzích spekuluje o tom, že je tu průvodci krmí, protože prý „čirou náhodou“ vždy v okolí vstupu a rangerské stanice nějaký varan je.

Ten druhý varan byl větší a akčnější, chodil po pláži, tak jsme chodili s ním. Bylo mi ho dost líto, jak byl většinu času obklopen lidmi. Průvodci dokonce do písku odkládali různé kamery a natáčeli tak efektní záběry typu „průchod varana“. Ať už byla situace jakákoli, varan samotný byl krásný.

Po treku jsme byli odesláni do suvenýrů, kterým jsme se umně vyhnuli, došli na pláž, omrkli výhled a pak objevili malého varana, tak jsme si započítali třetího. Nikdo u něj nebyl, možná o něm nevěděli ani někteří průvodci. Nakonec jsme se usadili na lavičku a sledovali cvrkot v okolí. Otravovali nás tam malí kluci prodávající suvenýry, slušné odmítnutí nemělo žádný efekt, dali pokoj až když jsem na ně rázně vyštěkla česky. Chjo, přemýšlím o tom, jaká budoucnost tyhle děti čeká…

Pak jsme se zase člunem přesunuli zpět na loď a zamířili na nedalekou Pink Beach. Zdejší písek je zbarvený do růžova, protože jsou v něm přimíchané úlomky červených korálů. Vylezli jsme na malou vyhlídku, odkud bylo na pláž hezky vidět, a pak jsme si na pláži našli “své místo“, kde jsme odložili věci a zamířili do vody.

Když nadešel čas, Aris nás všechny nahnal zpátky na loď, kde už jsme měli připravený oběd. Tentokrát to bylo kuře, oliheň, zelenina, výborný smažený lilek a rýže. Po obědě jsme tam posedávali a mně se chtělo strašně spát, takže když postupně všichni odešli, natáhla jsem se do stínu na lavici a trochu si zdřímla.

Mezitím jsme se přiblížili k Manta Point, kde jsme měli šnorchlovat z lodi. Nějakou dobu jsme vyčkávali, protože kapitánovi pomocníci se snažili zahlédnout nějakou mantu, a když Aris zavelel, naskákali jsme do vody a následovali ho. Snažila jsem se držet u něj, abych měla šanci, že něco uvidím. Plaval strašně rychle a vždycky, když jsme narazili na nějaké zvíře, tak mě to zdrželo a pak jsem ho musela neustále dohánět. Ale viděli jsme tři želvy a dvě manty. Někdo dokonce tvrdil, že i manty byly tři. Ti, co nezvládli plavat tak rychle, podle mého vůbec nic neviděli. A Slováci se vrátili na loď ve člunu…

Na lodi jsme vrátili ploutve a rovnou zapadli do sprchy. Tušila jsem, že by mohla dojít voda a taky že ano – zrovna když bylo potřeba se opláchnout od šamponu. Po chvíli ale zase začala téct. Dali jsme sušit mokré věci, trochu jsme pobalili to, co šlo, já si pak zazálohovala fotky a šla hledat Mikiho, který kamsi odešel.

Holanďani mě upozornili na snack, byly to lívance s kokosem a asi se sýrem. Když jsem dva snědla, našla jsem Mikiho, ať si dá taky. Ten pak ještě objevil melounový koktejl. Seděli jsme na prostřední palubě v lehátkách a užívali si klidu. Motor byl slyšet jen z dálky a místo něj jsme slyšeli šplouchání vody. Neuvěřitelné…

Hranice mezi výletem na prd a výletem skvělým byla v tomhle případě poměrně tenká. Kajuty o patro výš byly očividně přiměřeně tiché a tedy jejich osazenstvo se ráno probudilo v rámci možností odpočaté. Na rozdíl od nás…

Pevnina se přibližovala jen pomalu, dorazili jsme tam až za tmy. Pak jsme se postupně naložili do člunu, Holanďani mávali jak zběsilí. Byli jsme odvezeni na břeh k dřevěnému molu. Bylo na tak malý člun docela vysoko a ještě mu chyběla nějaká prkna.

Řešili jsme, jak se dostaneme na ubytování, jestli nás zase někdo odveze, ale když jsme po molu došli na pevninu, zjistili jsme, že jsme v podstatě u hostelu. Tam jsme tedy došli po svých za minutku.

Na recepci seděl pan domácí, takže jsme se hned ubytovali. Ptal se nás jaký byl výlet a jestli jsme viděli varany a manty. Výlet jsme vychválili, jen jsme si postěžovali na kajutu a prohlásili, že jdeme rovnou do postele. Platba kartou nebyla možná, terminál pořád nefunguje, takže 270.000 IDR (444,30 CZK) jsme platili hotově. V kanceláři jsme si převzali odložené kufry a majitel nás odvedl do pokoje 5. Popřál nám dobrou noc a odešel.

Nějakou dobu jsem rozjímala co a jak přebalit, nakonec jsem jen dala sušit vlhké věci, zazálohovala zbylé fotky a šlo se spát s tím, že balení se pořeší ráno. Byla jsem strašně unavená.

Miki ještě zkontroloval zítřejší odlet a na recepci domluvil na 7:00 odvoz na letiště.

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-22 - Flores a Lombok, přelet z Labuan Bajo přes Denpasar na Lombok

Budíka jsme měli na 5:45, abychom to všechno stihli. Po ranní hygieně jsme se pustili do balení. Všechny těžké věci přišly do batohu, kufry musely mít pod 15 kg. Nakonec se to povedlo, i když jsme několik věcí z Mikiho kufru museli přebalit jinam.

Před 7:00 jsme šli na recepci, ale nikdo tam nebyl, tak jsem klíč odnesla zpět na pokoj a nechala ho ve dveřích. V mezičase dorazil náš řidič, takže jsme se naložili do auta a on nás odvezl na letiště. Cesta mi přišla trochu delší, než po příletu, kvůli jednosměrkám jsme jeli jinudy, i tak je ale 100.000 IDR (164,55 CZK) dost neúměrná částka, adekvátní by byla tak polovina.

Na letišti jsme zabalili kufry do folie. Kufry už začínají být dost dobité, tak snad je to pomůže udržet pohromadě. Rovnou jsme šli na odbavení, kde nám dali palubní vstupenky a zvážili a označili kufry. Potkali jsme se tam s partou Holanďanů z výletu, ale jen jsme se pozdravili. Byli dost zaneprázdnění snahou zabalit batohy do nějakých ochranných obalů.

Pak jsme vyjeli o patro výš a šlo to ráz na ráz. Kontrola palubních vstupenek a hned za tím bezpečnostní kontrola. Zapomněla jsem si sundat ledvinku, ve které mám flashky se zálohami fotek, takže jsem neprošla, i když při odletu z Bali jsem udělala totéž a prošlo to. Když jsem ale ledvinku sundala, bylo už vše v pořádku.

Následovala odletová hala, stánky ale byly ještě zavřené. Tak jsme si tam sedli a dali si snídani v podobě kokosovo-pandánových cereálních polštářků. Na FlightRadaru jsem časem zjistila, že se blíží naše letadlo, tak jsem ho chvilku před přistáním šla vyhlížet.

Následně jsme si odskočili na WC a došli k odletové bráně, kde už byl zahájen nástup. A to ačkoli na cedulích o tom zatím nic nebyla ani zmínka. Počkali jsme, až přijde na řadu naše zóna a začali taky nastupovat. Zóna 2 znamenala, že jsme museli na rozpálenou letištní plochu a nastoupit zadními schody.

Měli jsme sedadla B a C, místo u okna zůstávalo dlouho prázdné, ale neobsazené samozřejmě nezůstalo, let do Labuan Bajo i zpět byl možná úplně plný. Naší sousedkou byla nějaká Španělka s rouškou pod nosem, kterou výhledy z okna zajímaly méně, než křížovky, kterým se věnovala celou cestu. Se sundanou rouškou. Já jsem nicméně většinu letu prospala.

Jestli při startu jsme díky otočce vlevo viděli aspoň trochu pobřeží a okolních ostrůvků lemovaných tyrkysovou vodou, při přistání na Bali byla taková oblačnost, že nebylo vidět nic skoro až do poslední chvíle.

Přistání bylo překvapivě hladké a vystupovat z letadla se začalo taky vcelku rychle. Jen to trochu trvalo, než došla řada i na nás. Španělka si mezitím škvírou mezi sedadly povídala s kamarádkou sedící za ní, což znamenalo, že se bez roušky otočila ke mně a začala mluvit. Tak jsem na ní česky vyprskla, jestli to myslí vážně, v tu ránu měla roušku ukázkově nasazenou a ještě se omlouvala. Já fakt nevím, proč se lidi někam cpou, když v sobě nemají špetku ohleduplnosti.

Odskočili jsme si na WC a počkali na kufry. Dorazily asi v polovině, ale nebylo kam spěchat. Vyšli jsme ven a z vnitrostátních příletů zamířili na vnitrostátní odlety. Tam nám u vstupu zase zkontrolovali rezervaci letu a vpustili nás dovnitř.

U kiosku jsme si vytiskli palubní vstupenky a pak zamířili k přepážce Wings Air. Bylo tam jen minimum lidí a podle cedule se zatím neodbavovalo, ale Miki se zkusil zeptat a v pohodě si od nás kufry vzali. Získali jsme tím spoustu času.

Prošli jsme automatickými bránami na kontrolu palubních vstupenek, aby nám je záhy zkontrolovali ještě ručně. Nutno podotknout, že po nás chtěli sundat respirátor a kontrolovali i fotku v pase, tak to asi nebylo úplně duplicitní.

Ještě zbývalo projít bezpečnostní kontrolou. Miki mě upozornil na ledvinku, díky čemuž jsem tentokrát pošla bez problémů. Z batohů jsme nic nevyndávali, takže je docela jasné, že je ani nemohli pořádně zkontrolovat, elektronika, tekutiny, nikoho to nezajímalo.

A tím už jsme byli v prostoru letiště a mohli zamířit přímo do salonku. Do odletu sice zbývaly ještě asi 4 hodiny, ale na celé naší cestě letištěm to nikdo neřešil, že jsme tu brzo. A tak jsme zapadli do salonku a po vyhledání místa v blízkosti zásuvky jsme vyrazili pro jídlo.

Miki pak zjistil, že zásuvka nefunguje, takže jsme se o něco později přesunuli jinam, kde byla zásuvka funkční.

Jídlo bylo vynikající – polévka kuřecí, Tipat Kaples Bali a sladká Bubur Kacang Hijau, rýže bílá i ochucená, nudle, kuře, nějaké smažené věci, krekry Kerupik, pečený batát Rebusan, ovoce, zeleninové i ovocné saláty, například Es cincau, což je meloun s želé v nějakém nálevu a taky želé Agar-agar. K pití 4 druhy čajů, káva včetně místní balijské nebo různé postmixové nápoje včetně třeba guavy.

Jen nám v salonku nefungovala místní wifi, neb jsme neměli heslo. Když si ho Miki na recepci vyžádal, bylo mu sděleno, že má použít letištní wifi. Jenže ta v salonku nemá signál. Tak jsem si dopsala aspoň deník, to mě na chvíli zaměstnalo a mezitím mě začala zase honit mlsná, tak jsem zase něco pojedla.

Ve 14:50 měl být zahájen nástup, takže jsme si ještě odskočili na WC a vyrazili k naší nástupní bráně č. 2, což obnášelo jen přejít přes chodbu. Nástup nicméně zatím neprobíhal, tak jsme si na chviličku sedli. Wings Abadi Airlines nicméně překvapily, nástup byl zahájen zanedlouho.

Od nástupní brány jsme museli sejít po schodech na letištní plochu a odtud k letadlu. Po všech těch Airbusech a Boeingách přišlo na řadu ATR, neb prostě na Lombok asi ani nic jiného nelétá, nevím. Každopádně když jsme potřebovali, aby nám lety aspoň trochu navazovaly, moc na výběr nebylo. Letadlem ATR-72 jsme každopádně prolétali celou Francouzskou Polynésii.

Máme místa vepředu, 5A a 5C, přičemž písmeno B chybí, protože ATR-72 má na každé straně uličky jen dvě sedadla. Překvapivě nedocházelo k žádným prodlevám a brzy nás vytlačili ze stojánky.

V dálce jsme viděli velkou sochu Garudy, u kterého jsme byli před několika dny a taky jsme viděli přistávat a startovat několik letadel, než přišla řada na nás. Rámus od motorů jsem si pamatovala naprosto přesně, je to opravdu rachot. Miki to změřil na 95 dB. Na druhou stranu po startu hlučnost klesla, zřejmě jak klesly otáčky, takže měření ukázalo jen 80 dB. Píšu si to hlavně z toho důvodu, abych připomněla naši kajutu na lodi, kde jsme nad motorem měli 75 dB…

Při vzletu bylo vidět hlavně letiště a zátoka jižně od Denpasaru, samotný Denpasar už ale byl docela v oparu. Brzy jsme přeletěli nad ostrovem Penida, pak chvíli letěli nad vodou a začali klesat. Lombok byl od pohledu méně zelený a kopcovitý, ale mělo by to být dané hlavně tím, že byl ostrov v mracích a oparu, takže toho nebylo moc vidět.

Přistání bylo takové typické pro vrtulové letadlo, kdy jsem pozorovala obvyklé změny v otáčkách motoru i pocitově znatelné zvýšení rychlosti či změnu úhlu klesání. U proudových letadel tohle není znát, možná i z toho důvodu, že jsou větší.

Z letadla jsme zase museli vystupovat zadem, neb ATR-72 nemá přední východ, jen nouzový. Do příletové haly jsme zase šli pěkně po letištní ploše. Miki si odskočil na WC, já si udělala nějaké fotky a brzy pustili pás na zavazadla. Měl naprosto šnečí rychlost a ještě zdržoval personál letiště, který každý kufr ručně kontroloval. Očividně hledali nějaká konkrétní zavazadla.

Když jsme se dostali ke kufrům, zamířili jsme k východu. Já jsem ale nakonec ještě odběhla na WC, protože u výdeje zavazadel byly dámské toalety jen provizorní, ty hlavní byly zavřené, a nechtěla jsem tam čekat frontu.

A pak už jsme se letištním bludištěm, u kterého jsem přemýšlela, na kolik lidí to dimenzoval ten, kdo to navrhoval, propletli úplně ven. Museli jsme zdolat hradbu nahánějících taxikářů abychom se dostali k našemu řidiči, který tam na nás čekal s cedulí.

Jmenuje se Rajab, uvítal nás na Lomboku a odvedl k zaparkovanému autu. Máme k dispozici vodu, bonbóny, kapesníčky. Prostě luxus. A taky s námi cestovali dva komáři, ty jsem postupně oba uhubila.

Rajab se před jízdou pomodlil a pak jsme vyrazili. Cesta měla trvat asi hodinku a dvacet minut. Cestou nám poskytl výklad, trochu jsme si povídali. A užívali jsme si výhledy, půlku cesty jsme jeli po pobřeží a užívali si barev zapadajícího slunce.

U Cozy Cottages Lombok nám Rajab pomohl s věcmi, dostal domluvených 250.000 IDR (411,39 CZK) a rozloučil se. Na recepci jsme dostali na uvítanou výborný ledový čaj, jen jsem podepsala jeden papír a hned jsme šli na pokoj. Ubytování už je totiž zaplacené.

Máme pokoj číslo 3 přímo u bazénu obklopeném zelení, výhled do zahrady přímo z postele. A krásnou koupelnu s hlavovou sprchou a podlahou vyloženou oblázky a kamenným umyvadlem. Trocha levného luxusu na závěr neuškodí :-). Klimatizace tu samozřejmě funguje bez problémů a teplá, co teplá, přímo horká, voda teče okamžitě.

Jen jsme si vzali pár věcí a došli na hlavní ulici do supermarketu AlfaMart. Cestou nás zdravili místní, děti i dospělí. A vyjma jednoho prodejce na hlavní ulici po nás nikdo nic nechtěl, nic nám nenabízel… V supermarketu jsme si koupili něco k pití a na zobání. Ze salonku jsme totiž obstojně najezení, takže to chce jen něco malého. Nákup stál 60.800 IDR, platili jsme 61.000 IDR (100,38 CZK).

Vrátili jsme se na pokoj, dali si sprchu, já jsem si zase dopsala deník a připravili jsme si věci na zítřek.

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-23 - Lombok

Budíka jsme měli na 7:00, což bylo docela předčasné, protože odjezd byl plánován až na 9:00. Zase jsme ale konečně měli chvilku pohodu a žádnou honičku :-). Připravili jsme se a došli si na recepci objednat snídani. Během čekání na její přípravu jsem si zalezla do hamaky k bazénu. To by šlo :-).

Miki si dal ovocný talíř, který sestával z ananasu, melounu a papayi, já jsem si dala palačinku s banánem a medem. Oboje vypadalo úžasně a ještě lépe to chutnalo, akorát Mikiho porce přece jen byla docela malá. Snídani nám naservírovali na terasu bungalovu, takže jsme si užili nerušené ráno stranou od ostatních hostů a s výhledem do zahrady a na bazén. Mimochodem – bungalovů je tu pět, každý tipuji jako dvoulůžkový, takže maximálně 10 lidí. A ráno se zdálo, že jsou obsazené všechny.

Nějak v 8:45 jsme se začali sbírat a v 8:50 jsme vyrazili na recepci. Wayan, náš řidič a průvodce v jedné osobě už tam na nás čekal. Prý Mikimu psal, že bychom mohli vyrazit dřív, ale jak se ukázalo, psal mu na WhatsApp, který nepoužíváme, takže Miki si přijaté zprávy nevšiml. Škoda, mohli jsme vyšetřit trochu času.

V autě nám průvodce vysvětlil, kudy pojedeme, a pak jsme vyrazili na cestu. Zanedlouho nám zastavil na vyhlídce do zátoky Senggigi. Včera navečer tu bylo hrozných lidí, teď ráno v podstatě nikdo.

Když jsme se vynadívali, pokračovali jsme dál. Minuli jsme obrovský čínský hřbitov, na který jsem se nechápavě dívala už včera. Prý tu žije početná čínská komunita.

Na programu jsme měli trh v Masbagiku, ale protože jsme vyráželi pozdě, nestihli bychom ho, takže průvodce navrhnul zastavit se místo toho v Mataramu. Nám to bylo jedno, kvůli tržišti jsme na tenhle výlet nejeli, takže jsme změnu odsouhlasili a v jeho doprovodu si prošli zdejší trh. Prodává se zde především zelenina a ovoce, taky hodně ryb, občas kuřecí maso. Průvodce nám ukázal spoustu věcí, občas vysvětlil použití… Byla to zajímavá exkurze, i když jsem tedy z domorodců zrovna neměla dojem, že nás tam rádi vidí. Tím spíš, když mě průvodce pobízel, ať si něco vyfotím.

Samotná cesta autem mě taky dost bavila. V okolí trhů byly koňské povozy a směrem do centrálního Lomboku byl za Mataramem opuštěný celý obchodní dům.

Naší první větší zastávkou byl chrám Narmada, tedy Pura Narmada. Vstupné nám platil průvodce, ale pro vstup jsme dostali druhého, místního průvodce, a ten náš zůstal v autě. Místní průvodce nás provedl areálem vodního paláce, který byl postaven roku 1805 pro balijského krále. Na konci prohlídky dostal spropitné 10.000 IDR (16,46 CZK) a spokojeně nevypadal.

Pokračovali jsme k sopce Rinjani a do údolí Sembulun. Cestou se dost měnila vegetace i osázení políček. Z rýže jsme se přesunuli ke kukuřici a tabáku. Řidič nám dokonce udělal zajížďku k tabákové plantáži. Sice už byla sklizená, ale pořád bylo možné prozkoumat tabákové listy a plody, ze kterých jsou pak semena. Listy jsou neskutečně lepkavé, Miki si po jejich prozkoumání musel jít otřít ruce. A semen jsou v každé tobolce tisíce…

Vzhůru do průsmyku jsme jeli úzkou horskou silničkou lemovanou pralesem. Příjemně se ochladilo, takže jsme vypnuli klimatizaci a pootevřeli okénka. Podél silnice posedávaly opice, které se snažily ukořistit něco k jídlu. Občas se rozeběhly dokonce proti jedoucímu autu, tak jsem si okénko přivřela, protože ty bestie jsou schopné na něj skočit.

Nahoře v průsmyku jsme si užili výhled do údolí Sembalun. Průvodce tam za nás zaplatil výpalné u vstupu na vyhlídku. Budu se opakovat, ale tady se platí opravdu za všechno…

Údolí odtud bylo ještě docela daleko a navíc nás tam otravovala jedna opice. Miki už po zkušenosti z balijského chrámu Uluwatu vyndal stativ a tenhle symbol opice rychle pochopila a držela se dál. Sice nás pořád pronásledovala, ale na víc si netroufla. Tím spíš, když jsem vyndala ještě selfie tyčku, abychom se vyfotili.

Pak jsme sjeli do údolí Sembalun, kde jsme projeli vesničkou k tradičním obydlím a vyhlídce. Průvodce tam za nás zase zaplatil vstupné, Miki nás zapsal do nějaké knihy a šli jsme se podívat k tradičním domům. Jsou v podstatě nově postavené, jeden byl dokonce zrovna ve výstavbě, tak jsme se mohli podívat, jak stavba probíhá. Vesnička je obklopená bambusy, které jsou obehnané bambusovými ploty. Prý proti krávám, aby je neokusovaly.

Nakonec jsme si šli užít výhled do údolí. Právě odtud pocházejí všechny ty instagramové fotky, kterých je plný internet. Výhled je opravdu krásný, dno údolí se rozprostírá přímo pod vyhlídkou a je plné políček s různou zeleninou. Atmosféru dotvářely mraky obklopující vrcholky okolních hor.

Měli jsme v plánu vylézt na výše položenou vyhlídku, ale přístupová cesta byla uzavřená. Jak se nahoru dostala dvojice turistů, která se tam fotila, jsme nezjistili. Tak jsme sedli do auta a pokračovali dál.

Silnici lemovaly spousty stánků, ve kterých se podle sezóny prodává ovoce či zelenina. Měli jsme docela hlad, takže jsme průvodci odkývali zastávku na oběd. Na dotaz, zda chceme restauraci nebo warung byla odpověď jasná – warung.

U jednoho zastavil za malou chvilku. Dali jsme si rýži a k tomu si nabrali různé „hlavní chody“ – kuře, krevety, tempeh, zeleninu. Některé směsi dost pálily, tempeh jsem nakonec vůbec nedojedla. Miki si dal ještě vodu v kelímku, prý pro ten zážitek :-). Celé to stálo 39.000 IDR, paní neměla zpátky, takže jsme platili 40.000 IDR (65,82 CZK).

Průvodce zřejmě zaujal náš zájem o to, co tu všechno roste, takže nám ukazoval podle silnice rostoucí ovoce – mango, papayu, avokádo. Extra nás zaujaly kešu ořechy, u kterých nám dokonce zastavil, takže jsme plody prozkoumali zblízka. A když jsme se vraceli k autu, všimli jsme si banánového trsu a dozvěděli se, že je to ambon, tedy ten původní banán. Tak jsme si ho pořádně zdokumentovali. Samozřejmě vypadá jako všechny ostatní banánovníky.

Naší další zastávkou byly vodopády Sendang Gile a Tiu Kelep. Na parkovišti jsme zase nafasovali místního průvodce. Přístup k Sendang Gile byl pohodový, po schodech dolů. A vodopád byl krásný, tekl z převisu a ani pod ním nebylo tradiční jezero, takže se dal obejít dokola. Jen ne suchou nohou, takže jsme ho sledovali jen z dálky.

Horší už to bylo s vodopádem Tiu Kelep, ke kterému vedla cesta necesta. V jednom místě jsme museli zout boty a třikrát přebrodit řeku. Jaká pohoda by to byla, kdybychom o tom věděli dřív, mohli jsme si vzít boty do vody. Někteří turisté o tom očividně věděli předem, takže jsme to buď podcenili my, nebo to podcenili organizátoři výletu. Takhle jsme mokré nohy sušili papírovými kapesníky…

Velká část cesty také vedla po gabionové zídce. Bylo vidět, že je zpevněná bambusovými tyčemi a na mnoha místech už byly gabiony poškozené. Ve zdejším vlhkém klimatu jim dávám maximálně několik let. Na jednom místě už byl dokonce zřícený, zřejmě vlivem silného proudu při období dešťů. Když jsme se vrátili k autu, dali jsme průvodci spropitné 20.000 IDR (32,91 CZK). Netvářil se nijak nadšeně, takže asi čekal víc. A tedy na rozdíl od ostatních opravdu čekal, protože spousta jiných průvodců či řidičů dávala najevo, že spropitné neočekávala.

Od vodopádů jsme popojeli ještě výš, k tradiční vesnici Senaru. Nacházejí se tu zdejší typická obydlí, takže jsme jim to tam trochu prochodili a prozkoumali.

U silnice jsme objevili další plodiny, tentokrát takzvaný „Cotton Tree“. Bavlník to samozřejmě není, ale strom produkuje nějaké chomáče podobné bavlně.

Postupně začínalo zapadat slunce. V dálce byl proti zapadajícímu slunci vidět balijský Gunung Agung, takže jsme na několika místech přibrzdili, abychom si mohli udělat nějaké fotky.

Cesta moc neubíhala, pobřežní silnička se strašně klikatila, vedla nahoru a dolů. Indonéští řidiči se sice umí proplétat zdejší dopravou, ale řídit neumí. Nejsou schopni přišlápnout plyn, aby do kopce neztratili rychlost, neposlouchají motor, takže si neumí včas podřadit…

Každopádně dnešní výlet byl akční a náš řidič a průvodce v jedné osobě udělal hodně práce, takže si zasloužil i slušné spropitné. Dostal 100.000 IDR (164,55 CZK).

Na naše přání nás vysadil u supermarketu AlfaMart, kde jsme si koupili něco menšího k večeři. Já jsem si vzala instantní nudle, pytlík chipsů s mořskými řasami a banánovo čokoládové roti. K tomu tři lahve ochuceného pití – jedno kokosové a dva zelené čaje. Celé to stálo 82.600 IDR (135,92 CZK).

Miki pak ještě sháněl pivo. V sousedním obchodě neuspěl, ale podařilo se mu ho koupit v sousední restauraci za 30.000 IDR (49,37 CZK).

Na ubytování jsme se převlékli do plavek a vlezli do bazénu. Nikdo nás nevyhodil, tak to asi ani přes pokročilou hodinu nebylo zakázané. Bylo asi 19:30. Já tam moc dlouho nevydržela, byla mi zima. Dala jsem si sprchu a udělala si k večeři nudle. Oproti tomu Miki se cachtal a cachtal a když přišel, stěžoval si, že by tam ještě zůstal…

Tak jsme povečeřeli nudle, chipsy a roti, já jsem si zazálohovala fotky, dopsala deník, připravila nějaké věci na zítřek a asi ve 22:00 jsme šli spát. Ráno vyrážíme v 8:00.

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-24 - Lombok, Pantai Telon, Gili Petelu, Gili Temeak, Pantai Pink, Tanjung Ringgit, Pantai Temeak a Pulau Pasir

Budíka jsme měli pro jistotu už na 6:50, protože jsme nevěděli, kolik času si vyhradit na snídani. Takže jsme udělali základní přípravy a Miki pak vyrazil na recepci objednat dvakrát vajíčka s toustem.

Než nám připravili snídani, dokončili jsme my své přípravy na výlet. Snídani nám na naše přání připravili zase na terasu. Než jsme tam ale stihli dojít, ptáček Mikimu oždíbal toust :-).

Asi v 7:50 jsme vyrazili na recepci a za chviličku jsme slyšeli auto. Dorazil řidič i průvodce, neb řidič neumí anglicky. Průvodce se nám představil jako Rido Romance, nastínil dnešní program a vyrazili jsme na asi 2 hodiny trvající cestu do přístavu Telong Elong.

Cestou jsme probrali spoustu věcí, od místního zemědělství, přes zdravotní péči, hudbu až po válku na Ukrajině. Na tu se ostatně ptá spousta lidí, jestli prý je Česká republika blízko k Ukrajině. Většinou je zaujme, že čeština zní podobně jako ruština. Jinak se zdá, že se k ruské agresi staví docela laxně, ale tak aby ne, když jsou od toho tak daleko. Čechy taky nějaká vzdálená válka v Afghánistánu nezajímala… Ale když se od nás dozvídají, co se děje, nebo co tehdejší Sovětský svaz prováděl v roce 1968 v Československu, zřejmě jim to trochu upravuje nahlížení na celý problém.

U letiště jsme se zastavili u bankomatu. Průvodce totiž zmínil možnost si odchytit humra za 150.000 – 200.000 IDR, v restauraci nám ho pak prý upečou. Měli jsme s tím trochu morální problém, že si budeme lovit své vlastní jídlo. Já jsem totiž přesvědčením spíš vegetarián, ale dokud se maso prodává v supermarketech v plastových vaničkách a já to zvíře nevidím umírat, alibisticky zůstávám masožravcem. Jelikož ale nějaká ta zvířata kvůli mně budou umírat i nadále, rozhodli jsme se jednoho chudáka zbavit života.

Cestou jsme viděli skupinu žáků, kteří chodili hromadně po ulici. Prý že zdravotní procházka, Indonésani údajně vůbec nejsou zvyklí chodit a i několik set metrů jedou radši na skútru. V té souvislosti průvodce zmiňoval, že mají spoustu čerstvé zeleniny a ovoce, ale Indonésani to nejedí. Často se prý ovoce nosí nemocným do nemocnic, ostatně jako u nás, ale nikdo to nejí.

Obdobná tragikomedie nastává v případě kouření. Když někdo dělá osvětu o jeho škodlivosti, obvykle prý v ruce drží cigaretu. Průvodce vtipkoval, že nemohou přestat kouřit, protože jsou solidární a musí podporovat zemědělce pěstující tabák. Ostatně políček s tabákem jsme viděli na jihovýchodě Lomboku spoustu.

Cestou nám průvodce pouštěl hudbu z mobilu. A protože předem vyzvěděl, co se nám líbí, pouštěl Queen, Alphaville, Aerosmith nebo Eda Sheerana.

Do přístavu jsme dojeli po opravdu malé silničce. V jedné zátoce se navíc konaly nějaké závody na lodích, tak tam bylo hrozných lidí. Všichni ale stáli ukázkově mimo silnici.

V přístavu jsme si vzali své věci a přesunuli se na loď, kde už na nás čekal kapitán a jeho pomocník. Zanedlouho jsme dopluli k takovým sádkám plovoucím na vodě, kde se Miki pokusil vylovit nějakého trochu většího humra. Asi třikrát za sebou vylovil spíš trochu menší kousky, takže nám tam pak zalovil někdo jiný a vytáhnul jednoho trochu většího. Přesto ale stál pouhých 150.000 IDR.

Jak jsem později vyzkoumala, nebyl to humr, nýbrž langusta. Stejně jako loni v Kostarice. Takže buď to domorodci nerozlišují a nevědí, že jsou to dvě různá zvířata nebo záměrně klamou turisty. Na druhou stranu langusty jsou mnohokrát dražší než humři, takže to až tak moc nevadí. Humra už jsme kdysi měli, jen bohužel nebyl čerstvý, ale rozmražený. Dokonce i Kelly měl tehdy možnost ho ochutnat, ale nechtěl :-).

Nebohou langustu položili na dno lodi a dál cestovala s námi. První zastávkou byla pláž Telone, takzvaná Pink Beach 3, která původně nebyla v programu. Jen jsme se tam trochu prošli a brzy pokračovali dál.

Další zastávkou bylo šnorchlování, a to hned na dvou místech. Na tom prvním jsme dostali do vody toustový chleba na krmení rybiček. Tohle je prostě úplně špatně, divoká zvířata se takhle krmit nemají, jenže vysvětlujte domorodcům, že zvířata si zvyknou, odnaučí se lovit a až to krmení nedostanou, tak třeba i pomřou… Kdybychom si toustový chleba nevzali do vody na krmení my, naházeli by to do vody z lodi. Což ostatně stejně dělali…

Pak jsme se přesunuli na šnorchlování ke korálovému útesu. Nebyl nijak dokonalý, místy byl dost poškozený, zřejmě od nějaké bouře, ale narazili jsme na různé ryby i hvězdice.

Pokračovali jsme na Růžovou pláž, Pink Beach 1. Měli jsme asi tři čtvrtě hodiny až hodinu čas než nám připraví oběd. Tak jsme se v mezičase prošli po pláži, která moc růžová nebyla. Rozhodně ne tolik, jako ta na Komodu.

Nakoukli do kuchyně, kde už se na ohni pekla naše nebohá langusta, a vydrápali jsme se na útes, ze kterého byl výhled na Růžovou pláž, na pláž na opačnou stranu i na skalní most.

K obědu jsme kromě langusty měli ještě běžné jídlo, které bylo v ceně výletu. Dostali jsme kraba, dvě pečené ryby, oliheň připravenou jako tempuru, zeleninu, která ale byla moc pikantní, a k tom rýži a vodu. Miki koupil za 20.000 IDR (32,91 CZK) ještě zelený kokos, který byl plný kokosové vody a po jídle jsme ho vydlabali.

Po obědě nám přistavili skútr a motorku. Původně se tvářili, že budeme řídit sami, ale když viděli naše nadšení, bylo rozhodnuto, že se svezeme s nimi. Takže průvodce se chopil skútru a já skočila k němu, neb skútr je pomalejší, na sedadle má držátko a k zemi je z něj blíž :-). Na Mikiho tím pádem zbyl řidič a terénní motorka.

U pláže jsme projížděli pískem, ve kterém to pekelně klouzalo, následoval výjezd do strmého kopce plný výmolů, tak trochu rovná asfaltka, na které to chlapi rozjeli a pak cesta odpovídající úzké pěšině ve skalnatém terénu. Průvodce se mě během jízdy asi 10krát ptal, jestli je vše OK, což jsem mu sice pokaždé odsouhlasila, protože se mi fakticky nic nedělo, nic to ale neměnilo na tom, že bych cíle dosáhla radši, co já vím, třeba na hřbetě koně :-).

Dojeli jsme k majáku na Tanjung Ringgit, kus za ním se nachází staré zrezlé dělo ze 2. světové války, které tu na obranu postavili Japonci. Když jsme si ho prohlédli, přesunuli jsme se k útesu, z jehož okraje jsme sledovali jeho strmé stěny i vlny tříštící se o kamenný břeh hluboko pod námi.

Když už jsme se pomalu chystali k odchodu, Miki zaznamenal ve vodě želvu. Z té dálku to byla spíš taková tečka, ale byla u hladiny, a tím pádem krásně vidět. Když se potopila, zaveleli jsme k návratu.

Cesta zpátky už mi tak hrozná nepřišla. U pláže jsme se vrátili k lodi, nalodili se a pokračovali k pláži Temeak, přezdívané Pink Beach 2. Ze všech tří mi přišla nejméně růžová a navíc na ní bylo asi nejvíc lidí. Trochu bokem jsem našla malou plážičku, kterou jsem obsadila, ale nebylo tam nikde nic zajímavého, tak jsme se prošli po hlavní pláži, trochu se vykoupali, já se zhoupla na houpačce a brzy byl čas na návrat… Chlapi sice vypadali, že nikam nespěchají, ale asi taky všichni čtyři chtějí někdy domů.

Ještě nás čekala jedna zastávka, a to takzvaná „Sand Beach“ na ostrově Pasir. Jde o písečnou kosu, která se objevuje jen při odlivu. Podle itineráře byla na programu ráno, ale to byl příliv a žádná pláž by tu nebyla. Spíš než po pláži jsme se prošli po přilehlé mělčině, kde jsme narazili na „hady“, různé hvězdice, jakési živočichy v krunýřích s reliéfem hvězdice, nebo mušle. Udělali jsme si i společnou fotku, v tu chvíli už jsme totiž byli na místě sami, ostatní lodě odpluly.

Nakonec jsme se nalodili i my a vyrazili zpět do přístavu. Cestou jsem zaznamenala, že jsem si trošičku přismahla stehna. A to jsem se mazala podruhé i během dne.

V přístavu jsme klukům z lodi zaplatili domluvených 150.000 IDR (259,07 CZK) za langustu a nějak v tom chaosu zapomněli na spropitné. Nevím, jestli ho čekali, spíš asi ano.

Asi v 16:30 jsme se naložili do auta a vyrazili zpět na ubytování. Cesta mi tentokrát nepřišla ta dlouhá, možná proto, že už jsem cestou poznávala různá místa a mohla odhadovat, kolik času nám zbývá do cíle.

Cestou jsme zjistili, že Air Asia Indonesia už podruhé změnila náš let. Původně jsme měli odlétat v 15:00, pak to změnili na 14:00 a teď, dokonce na 13:00. Původně jsme měli na přestup luxusních 5:30 právě z toho důvodu, abychom byli připraveni na případné změny či zpoždění. Nakonec nám tedy zbývalo jen 3:30. Ale domorodci prý chodí na letiště klidně jen hodinku předem, takže i po změnách máme spoustu času.

Miki chtěl jít někam na večeři, ale doprava z ubytování do centra městečka by vyšla minimálně na 150.000 IDR, což mi přišlo dost. Za tyhle peníze se můžeme najíst i v nějaké lokální restauraci. Nechali jsme se tedy vysadit zase u AlfaMartu. Chlapi dostali spropitné 50.000 IDR průvodce a 20.000 IDR řidič (dohromady 120,90 CZK).

V AlfaMartu jsem nakoupila hlavně já – nudle, sýrové roti, řasy, nějaké sladkosti a pití. Celé to stálo 75.200 IDR (129,88 ZCK).

Miki pak zašel ještě do druhého sousedního supermarketu, kde si koupil něco k jídlu. Na ubytování jsme došli pěšky a v podstatě obratem vlezli do bazénu. Strávila jsem tam asi 20 minut, desetkrát přeplavala bazén a pak mi začalo být chladno.

Na pokoji jsem si dala sprchu, k večeři nudle, zazálohovala jsem fotky a dopsala deník. Asi ve 21.30 jsem šla spát.

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-25 - Lombok, Gili Air, Gili Meno, Gili Trawangan a Malaka Hill

Budík zvonil zase v 6:50. Miki opět po 7:00 vyrazil na recepci objednat snídani, tentokrát jsme si oba dali palačinky s banánem a medem. Já ji měla už předevčírem a byla tak skvělá, že jsem si dala opáčko. Během čekání na jídlo jsme si vše připravili, takže po jídle jsme jen posbírali věci a v 7:50 se přesunuli na recepci. Rovnou jsme vykoukli ven a už tam stálo auto, tak jsme začali popocházet okolo a objevil se náš průvodce Rido.

Po úvodním seznámení jsme se naskládali do auta a vyrazili do přístavu Pelabuhan Teluk Nare. Cestou nás upozornil na různá místa, jeden luxusní hotel s infinity bazénem přímo na útesu nad mořem a různé vyhlídky.

Když jsme dojeli do přístavu, chvíli zjišťoval, odkud vlastně máme odplouvat. Lodě kotví kde se dá, respektive kde je místo, takže nikdy není předem jasné, kde se jim podaří místo najít a zakotvit.

V přístavu jsme chvíli počkali, než Rido vše domluvil, a pak jsme se nalodili na takovou bárku, spíš bych snad řekla, že rybářskou. Ale nikoli, je turistická, měla dokonce i slibovaný skleněný průhled ve dně lodi. Tím ale stejně nebylo nic moc vidět, většinou byla taková hloubka, že jsme se dívali hlavně do tmy.

V přístavu jsme ještě řešili, jestli by nám s sebou mohli vzít větší ploutve. Mikiho velikost 45 měli, ale mojí 38 nebyli schopni sehnat, nejmenší dohledali 38-40, což mi bylo větší a navíc ploutve byly jen o málo větší, než ty moje vlastní. Nicméně vzala jsem si je, když bude nejhůř, použiju svoje. Spíš mě překvapilo, že nemají k dispozici tak typickou velikost. A kdybych měla velikost 36 a neměla vlastní ploutve, tak nešnorchluju vůbec.

Tak jsme se rozmístili po lodi a vypluli. Kromě průvodce tam s námi byli ještě tři další chlápci, z toho jeden kapitán. Cílem první části plavby byl ostrov Gili Air, kde jsme měli v plánu šnorchlovat.

Plavba docela utekla, ostrov není daleko od pevniny, takže jsme posbírali věci na šnorchlování a naskákali z lodi do vody. Už tím jsme asi dali najevo, že nejsme žádná „ořezáváka“. A když jsme se po pár metrech potopili ke dnu a prozkoumali korálový útes zblízka, bylo zřejmě po pochybách, že bychom měli s plaváním problém. A tak jsme tam zase dovezeným chlebem nakrmili hejna rybiček a prozkoumali korálový útes. Ve vodě tam byla potopená spousta různých konstrukcí, možná nějaká zbořená mola nebo co. I přes ty nepřírodní prvky bylo šnorchlování super a kazila ho jediná, zato dost podstatná věc. Maličké medúzky, kterých tam byly stovky a neustále nás žahaly. Bylo to vždy jen malé štípnutí a já měla tričko s dlouhým rukávem a kraťasy, takže jsem měla trochu požahané jen nohy. Miki měl aspoň tričko s krátkým rukávem a kraťasy, ale jeden z kluků, který s námi byl ve vodě, měl jen kraťasy a většinu doby se snažil si chránit si rukama trup až nakonec zavelel k ústupu.

Nalezli jsme na loď, kde jsme prozkoumali škody. Klasické žahnutí jsem měla jen jako malou růžovou tečku a všechno to časem zmizelo. Jediné větší jsem měla na kotníku a byl to vlastně takový škrábanec.

Přesunuli jsme se tedy k sousednímu ostrovu Gili Meno, kde jsme znovu šnorchlovali. Tentokrát už bez medúz. Jelikož jsme u Gili Air strávili kvůli medúzám méně času, vzali nás chlapi k vraku lodi, který nebyl na programu. Byly tam větší vlny, tak se nás průvodce ptal, jestli nechceme vesty a Miki osazenstvo lodi pobavil hláškou, že fakt ne, že nejsme Číňani :-).

Do vody s námi šel tentokrát někdo jiný. Vrak lodi je dost hluboko, takže se k němu potápí s přístrojem, ale je vidět i při šnorchlování. A protože jsme chlapům ukázali, že se umíme potopit, tak jsme se těch pár metrů k lodi potopili. Nikdo jiný tam nešnorchloval, ostatní byli potápěči s přístrojem. Při jednom potopení jsme jen koukali, jak plaveme ve stejné hloubce, jako trojice potápěčů, asi začátečníků. Správně se nemá potápět 2 dny před letem letadlem, tak jsme toho radši nechali :-). Miki si ale dělal legraci, jak by se asi potápěči tvářili, kdyby k nim připlaval, dýchnul si od nich z octopusu a zase odplaval :-).

Pak jsme se lodí přesunuli o kousek vedle, k takzvanému „The Nest“, tedy Hnízdu. Zakotvili jsme o kus dál a k Hnízdu měli doplavat. Jde o sousoší postav seřazených do kruhu, které leží v hloubce několika metrů. Byla tam neuvěřitelná spousta lidí, ale nakonec jsme tam strávili čtvrt hodiny. Lidi totiž vždy připluli a po dvou minutách zase zmizeli, takže v mezičase tam vždy bylo lidí méně. Párkrát jsme se k sochám potopili a průvodce nám k tomu zase dal i chleba pro rybičky. Těžko se tomu brání, když vám ten tousťák narvou přímo do ruky… :-/

Potom jsme zakotvili u břehu a došli kousek ke zdejšímu slanému jezeru, tedy „Saltwater Lake“. Molo, které vede po jeho obvodu, už mělo to nejlepší za sebou, občas chybělo nějaké prkno. V těsné blízkosti se navíc staví zřejmě nějaký hotelový komplex, takže jsme tam moc dlouho nezůstali.

Nakonec jsme se zase nalodili a přesunuli se k „Turtle Sanctuary“ u ostrova Gili Trawangan, kde bývají k vidění želvy. Měli jsme štěstí, jedna tam byla. Tak jsme zase vlezli do vody a další půlhodinu strávili šnorchlováním se želvou. Platí jediné pravidlo, že na želvu se nesahá. Chvílemi u ní bylo tolik lidí, že se v podstatě nedalo hnout. Jak se ale lidi objevili, tak zase časem zmizeli. Želvě to celé navíc bylo jedno, i když proud vody často způsobil, že do želvy někdo dokonce vrazil, vůbec jí to nevyvedlo z míry a u dna ožírala nějaké chaluhy. Průvodci je dokonce trhali, motali z nich takové válečky a želvě je pak nabízeli a uhýbali před ní, takže ona plavala za nimi. Aspoň že jí necpali ten chleba… Z jejich počínání jsem tedy byla spíš otrávená, ale želva měla zpravidla dost prostoru a kdyby jí cokoli vadilo, mohla prostě odplavat. Pravda, můj mozek moc nepobírá, proč to neudělala :-).

No a pak už jsme se definitivně nalodili a přesunuli se na ostrov Gili Trawangan. Průvodce nám tam dal na výběr ze dvou „menu“, jedno bylo za 110.000 IDR pro dva a druhé za 130.000 IDR pro dva. Oběd jsme měli v ceně, tak jsme vzali to dražší, protože v něm byla pečená ryba a krevety. Kromě toho ještě sate ayam (kuřecí špíz v arašídové omáčce), nudle, tempeh, zelenina a samozřejmě rýže. Jen jsme se na začátku špatně pochopili, takže jsme to menu nedostali celé, protože průvodce si myslel, že o to nemáme zájem, takže nám zbytek přinesli až když jsme se zeptali. Měli jsme k tomu ještě meloun, nějaký čaj a minerálku. Seděli jsme tam dost dlouho, měli jsme výhled na průliv mezi Gili Trawangan a Gili Meno.

Po jídle jsme se šli projít. Byli jsme na opačné straně ostrova než jsou objekty, které by mě zajímaly. Na západní straně je totiž vyvýšenina, na které by měl být nějakých chrám a bunkr. A samozřejmě vyhlídka. My jsme ale kotvili na východní straně ostrova a dostat se na západ by znamenalo dost chůze nebo půjčení kola. Takže jsme se vydali jen do okolí a naším cílem bylo najít avokádový džus. Skoro nikde ho neměli a kde jsme ho na nápojovém lístku našli, tak nám řekli, že není sezóna. Na Bali asi sezóna byla :-).

Pomalu jsme se vrátili zpět, ale chlápci na nás gestikulovali, že máme čas a máme pokračovat dál, takže jsme vyrazili na průzkum na opačnou stranu. Tam jsme nakonec na avokádový džus opravdu narazili. Takže Miki si dal mangový a každý jsme si dal ještě avokádový. Za všechny tři jsme platili 55.000 IDR (90,51 CZK). Avokádo mám moc ráda, takže džus mi chutnal, ale nebyl stejný, jako dělali na Bali. Bedlivě jsem sledovala přípravu, abych to mohla zkusit doma, byl ze čtvrtky avokáda, trochy vody a nadrceného ledu. Na Bali tam očividně přidávají ještě něco dalšího, protože ten balijský byl vlastně sladký.

S nápoji jsme se vrátili zpět k restauraci. Rido se ptal, jestli ještě chceme jet šnorchlovat nebo se vrátit. Šnorchlování už jsme si dnes užili dost, takže jsme se rozhodli vrátit. Chlápci se postupně posbírali po okolí, přitáhli loď ke břehu a všichni jsme se nalodili.

Vyrazili jsme na pevninu zpět do přístavu Pelabuhan Teluk Nare. Cestou byly docela velké vlny. Tedy velké na naši loď. Házelo to s námi, jak kdybychom byli ve ždímačce. Dokud jsme jeli proti vlnám a loď se kývala dopředu a dozadu, bylo to docela v pohodě, ale pak jsme asi nabrali jiný kurz nebo vlny změnily směr a my na ně najížděli víc bokem, takže se loď kývala do boku. Nikdy nepochopím, že jsme se nepřevrátili. Jednou už jsem byla přesvědčená, že fakt půjdeme ke dnu, loď se naklonila tolik, že se Miki dokonce neudržel a sklouznul z lavice. Dřív uvolněné výrazy osazenstva lodi byly teď spíš vážné a kapitán vypadal maximálně soustředěně. Bojím se málokdy, spíš mívám z věcí respekt, ale tady jsem regulérně přemýšlela, jak se z té potopené lodi potom dostanu…

Fakt jsem byla ráda, když jsme konečně vylezli z lodi na pevnou zem. Chlápci pak okolo lodi dělali různé věci a celé se to seběhlo tak rychle, že nikdo z nich nedostal spropitné, i když by si ho celá posádka zasloužila. Druhou věcí je, že jich je prostě moc. Dát každému 10 nebo 20 tisíc rupií je nespasí a dávat každému víc, to bychom dopadli…

V doprovodu Rida jsme tedy sedli do auta a vyrazili zpět na ubytování. Cestou jsme měli na programu ještě jeden bod, a to zastávku na Malaka Hill. Je to vyhlídka u silnice, ze které je vidět do obou okolních zátok. Strašně tam foukalo, takže výhledy jsme si nijak extra neužívali, ale Rido navrhnul se projít po skalním ostrohu, který tu vybíhá do moře. Nejen že tam vůbec nikdo nebyl, ale navíc tam kupodivu foukalo znatelně méně a i výhledy byly lepší.

Když jsme se vynadívali, vrátili jsme se do auta a zamířili na ubytování, tentokrát už definitivně. Rido nás tam vysadil asi v 16:30 hodin. Rozloučili jsme se, dali mu spropitné symbolických 20.000 IDR (32,91 CZK) – tentokrát méně, než ostatním v předchozích dnech, protože faktem je, že Rido toho moc neudělal a hlavní práci dnes odvedli chlápci z lodi.

Na ubytování jsme vyprali nasolené věci a dali je sušit. Pak jsme si vzali jen outdoorový foťák, nějaké peníze a klíč od pokoje a vyrazili jsme na zdejší pláž Mangsit. Šli jsme cestou, kterou jsme ještě neznali, tedy od ubytování vlevo k mešitě a tam znovu doleva k silnici a odtud přímo kolmo až na pláž.

Pláž nás nijak nenadchla. Miki měl z půjčených ploutví puchýře na prstech a nohy se mu rozedíraly pískem v botách do vody. Já si ještě chtěla zaplavat, ale byl odliv, takže bylo málo vody a kde jí bylo více, byly zase velké vlny.

Omrkli jsme plážový warung, který zase sliboval avokádový džus. A zase stejný důvod – není sezóna. Tak jsme vyrazili zpět na ubytování. Vzali jsme to přes MiniMart u benzínky, kde si Miki za 36.500 IDR koupil pivo Draft Beer Lager. Obsluha asi neměla drobné, takže platil 38.000 IDR (62,53 CZK).

A protože já jsem si tam nevybrala, došli jsme až do „našeho“ AlfaMartu, kde jsem koupila něco k snídani, zelený čaj a matcha zmrzlinu. U pokladny byla strašná fronta, protože domorodci vyrážejí na pláž pozorovat západ slunce a pořizují si k tomu chipsy, pivo a další věci. Tak jsem se zařadila do fronty a zaplatila 38.000 IDR (62,53 CZK), tedy stejně, jako platil Miki za pivo.

Zmrzlinu jsem hned načnula, na ubytování bych s ní asi nedošla. A skoro jsem jí cestou stihla sníst.

Na pokoji jsme jen odložili věci a zapadli do bazénu. Strávili jsme tam asi půl hodiny, ale zase nás vyhnala zima. Nad okolními horami se povalovaly šedé mraky a docela foukal vítr, takže bylo i v relativně teplé vodě chladněji.

Na pokoji jsme si dali teplou sprchu, vyprali plavky, já jsem si zase zazálohovala fotky a dopsala deník. Spát jsem šla asi ve 22:00, balit budeme ráno.

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-26 - Lombok a Jáva, přelet z Lomboku přes Bali do Jakarty, Jakarta

Budíka jsme měli už na 4:40, abychom měli časovou rezervu, kdyby se nepodařilo zabalit kufry napoprvé. Na let Wings Abadi Air totiž máme jen 15 kg odbavené zavazadlo. Několik drobností bylo potřeba přendat do mého kufru, jinak se ale podařilo zabalit bez problémů a měli jsme i časovou rezervu.

Před 6:00 jsme opustili pokoj, na recepci odevzdali klíč a na řidiče Wayana šli čekat ven. Přijel za chviličku, pomohl nám naložit kufry a vyrazili jsme. Cestou měl v autě puštěný super playlist, jako by vykradl můj. Jinak ale bylo v autě většinu času ticho, po včerejšku a relativně krátké noci jsem byla docela unavená. Tak jsem se většinou jen tiše dívala z okna. Viděli jsme třeba rybí trh.

Na letiště jsme dorazili asi v 7:15, cesta tedy trvala asi hodinku a čtvrt. Řidiči jsme zaplatili domluvených 250.000 IDR (411,39 CZK) a rozloučili se.

V odletové hale jsme zabalili kufry do folie, Miki v kiosku vytisknul palubní vstupenky a postavili jsme se do fronty k přepážce číslo 29, abychom odevzdali kufry. Většina lidí doplácela za nadváhu, takže fronta postupovala pomalu. Hmotnost obou našich kufrů na váze přeskakovala mezi 29 a 30 kg, takže my jsme to vychytali přesně. Stejně i naše odbavení dost trvalo.

Pak jsme vyjeli o patro výš, vypili jedno pití a s dvěma dalšími půllitrovými lahvemi jsme v pohodě prošli kontrolou. Samozřejmě aniž bychom tekutiny nebo elektroniku z batohů vyndávali. Nakoukli jsme do několika obchůdků a pak si sedli a posnídali. Odskočili jsme si na toaletu, prošli letiště, což zabralo asi 2 minuty a sedli si k naší nástupní bráně číslo 3.

Na FlightRadaru jsem si našla naše letadlo, které mířilo na přistání. Pak to byl docela fofr, asi v 8:30 byl zahájen nástup do letadla a v čase plánovaného odletu 8:50 to vypadalo, že jsme připraveni vyrazit. Nakonec nás začali vytlačovat asi s desetiminutovým zpožděním.

Měla jsem trochu problém se zorientovat, pořád mi nedocházelo, že odletová hala je jižně od ranveje, takže jsem měla dojem, že startujeme na opačnou stranu, tedy na východ. Místa na levé straně jsme totiž vybírali kvůli výhledu na sopku Rinjani. Vychytala jsem to přesně, sopka měla být na naší straně. Jenž viditelnost byla tak bídná, že nebylo nic vidět. Celá sopka totiž byla kompletně v mracích.

Když jsme opustili Lombok, měli jsme výhled jen na oceán. Při přistání jsme nalétali jižně od Denpasaru a pak udělali přibližovací otočku zpět na východ. Nic moc ale z letadla vidět nebylo. Přistáli jsme v 9:38, tedy asi jen s desetiminutovým zpožděním.

Z letadla lidi nevystupovali řadu po řadě, někteří zůstávali sedět, tak jsme se rozhodli připojit k ostatním a začít vystupovat, ačkoli jsme seděli úplně vepředu, místa 4A a 4C a z ATR-72 se vystupuje zadem. Došli jsme k terminálu a dovnitř vstoupili bránou, která je tak typická pro balijské hinduistické chrámy.

Výdej zavazadel byl z pásu číslo 5. Čekala jsem, že to bude chvilku trvat, tak jsem si odskočila, ale když jsem se vrátila, už tam čekal Miki s oběma kufry. Opustili jsme budovu letiště, venkem došli na vnitrostátní odlety a po ukázání potvrzení letu jsme zase vlezli do letištní budovy.

V kiosku nám nešly palubní vstupenky vytisknout, tak jsme šli k odbavovacím přepážkám. Byla tam nějaká větší skupina, která zřejmě šla k jedné přepážce, takže nás odnavigovali rovnou k odbavovací přepážce a všechny jsme je vlastně předběhli. Dostali jsme palubní vstupenky a zase se zbavili kufrů. Že to nakonec celé proběhne takhle hladce, to jsem nečekala.

Prošli jsme automatickou vstupní bránou, následnou ruční kontrolou palubní vstupenky a pasu a došli k bezpečnostní kontrole. Zase jsem nic nevyndávala, voda nikoho nezajímala. Byla jsem u krajního rentgenu, u kterého vůbec nikdo nebyl. Tentokrát jsem na nic nezapomněla, takže jsem prošla bez problémů a pracovník mě pochválil, že prý „good job“. Pak jsme tam stáli bok po boku a já čekala na svůj batoh, který procházel kontrolou, tak se mě ptal, jaké bylo Bali. Tak jsem ho pochválila, že super, ale že teď neletíme z Bali, ale z Lomboku a že předtím jsme byli na Komodu, respektive Flores. Nevypadal, že by mi rozuměl nebo mě pochopil. Mezitím z rentgenu vyjel můj batoh, tak jsem si posbírala věci a rozloučila se.

A pak jsme šli „shopit“, tedy nakupovat. Ceny suvenýrů jsou tu sice vyšší, než na tržištích, ale zase si ušetřím otravné smlouvání a ceny jsou i tak spíš směšné. Nejdřív jsem proběhla jednotlivé obchody, abych zmapovala terén. Miki si rovnou v jednom z nich za 40.000 IDR (65,82 CZK) koupil sušený jackfruit.

Pak jsem se vrátila do prvního obchodu a vybírala krajkovou halenku. Prodavačka mi pomohla s výběrem velikosti a nabídla možnost vyzkoušení, což jsem přijala. Indonéská velikost M mi padla, čekala jsem, že mi to bude velké, doma mívám XS nebo S. Nakonec jsem si vzala dvě barvy, měli na to 17% slevu, takže obě stály 298.800 IDR (509,27 CZK).

Pak jsem se vrátila do obchodu, kde si Miki koupil jackfruit a vybrala tam tři malé dárkové sady s olejíčky s vůní „Frangipani“, což je plumérie. Přidala jsem k tomu čistý esenciální olej a dva lapače snů. Celé to stálo směšných 160.000 IDR (272,58 CZK).

Hned za rohem byl salonek Concordia Lounge. Byla u něj trochu fronta a já navíc potřebovala zkontrolovat, kterou kartu mám použít, tak nás ještě dva lidi předběhli. Když už jsme ale byli skoro na řadě, vyběhnul chlápek zpoza pultíku i s terminálem a zprocesil nás dřív, než jsme se k pultíku dostali.

Jídlo v salonku bylo stejné, jako minule. Z toho jsme sice nebyli nadšení, ale špatné to nebylo, takže jsme se najedli a napili. Já jsem si pak ještě dopsala deník, dobili jsme mobily a čekali, až se bude blížit čas našeho odletu.

Asi ve 12:10 jsme vyrazili k naší odletové bráně 1C. Nástup byl zahájen brzy, ve 12:34. Do fronty jsme se šli postavit taky brzy, neb nám algoritmus přidělil místa u okna 18F a 19F.

Ve 13:00 byl ukončen nástup do letadla a zanedlouho už jsme byli ve vzduchu. Startovali jsme směrem na východ a hned udělali otočku nalevo nad pevninu. Brzy jsem začala tušit, že se v Jakartě zase bude přistávat od severu, neb jsme nabrali směr sever Jávy. Z letadla by býval byl vidět Ijen, Bromo a další sopky, při přistání pak i Jakarta, ale to bychom museli sedět na levé straně letadla.

Přistáli jsme u Terminálu 1, čímž jsme zkompletovali použití všech jakartských letištních terminálů. Kufry jsme si vyzvedli na pásu číslo 5, ten můj přijel zase předposlední. V mezičase jsme si odskočili na toaletu a sledovali kameru z třídírny zavazadel.

Došli jsme na SkyTrain a popojeli do vlakové stanice. Miki tam v automatu koupil dvě jízdenky, tentokrát obě stály 140.000 IDR (237,42 CZK), protože je to nějaký premium vlak. Čím se liší od toho normálního, to netuším, jde o úplně stejnou vlakovou soupravu.

Cesta docela utekla, tentokrát jsme to jeli za světla, takže jsme si užívali výhledů. Užívání je tedy trochu přehnaný pojem, protože podle trati jsou v podstatě chudinské čtvrti, boudy sestavené z vlnitého plechu, všude odpadky.

Z nádraží jsme už po paměti došli k našemu ubytování StudioOne. Na recepci byly dvě holky, rezervaci z Bookingu chvíli nechápavě koukaly, ale pak asi našly moje jméno a nějak zvládly check-in zprocesit. Ubytování platil Miki platební kartou, stálo 275.000 IDR (466,42 CZK). Za kartu od pokoje se platí vratný depozit 50.000 IDR, tak jsme se jim snažili vysvětlit, že bychom jim místo toho dali 5 USD, abychom ty rupie mohli utratit, ale že prý jim tam tedy mám nechat jako zálohu pas, to se asi uhodily do hlavy, když je mohla napadnout taková kravina. Tak holt dostaly rupie a zítra je budeme muset utratit na letišti, nebo nevím.

Na pokoji jsme jen odložili věci, vzali nákupní tašky a vyrazili do mallu Grand Indonesia, kde jsme byli už minule. Najisto jsme zamířili do Uji Matcha, kde jsem si dala Matcha Ice Cream Latte, zmrzlinu Uji Matcha Jelly Soft Serve Story a dort Matcha Roll Cake. Celé to stálo 155.000 IDR (263,19 CZK) a zase to platil Miki kartou.

Když jsem měla matchy plné břicho, bylo na čase matchou naplnit i kufry. Takže jsme zašli do supermarketu The Foothall Grand Indonesia. Miki si tam koupil piva za 75.000 IDR (127,65 CZK). A to všechno ostatní byly především různé matcha věci a stálo to 577.523 IDR (983,45 CZK).

Došli jsme zpět na ubytování, zvládla jsem to po paměti, mapu jsem použila jen pro kontrolu, když mi Miki tvrdil, že jdeme na opačnou stranu. Nejdeme :-). Na pokoji jsme vyložili nákup a vyrazili na druhý, tentokrát do mallu CityWalk Sudirman, kde se nachází supermarket Papaya Fresh Gallery. Ten se specializuje na japonské speciality, neb v Indonésii žije početná japonská komunita.

Spoustu věcí už jsem měla z Grand Indonesia, takže jsme vzali jen nějaké věci, které jsem ještě neměla a nákup stál 142.900 IDR. Z toho jsme 70.000 IDR (115,19 CZK¨) zaplatili hotově, abychom se těch peněz zbavili, a zbytek (124,10 CZK) Miki doplatil kartou.

Z Papaya Fresh Gallery jsme došli na metro do stanice Setiabudi Astra. Chtěli jsme se projet metrem, na ubytování to máme jednu zastávku. Jenže když jsme ve stanici prošli kontrolou teploty a zavazadla poslali do rentgenu, zjistili jsme u automatu na jízdenky, že se nedá koupit jednotlivé jízdné, které by mělo stát na tu jednu zastávku 3.000 IDR, ale je na to potřeba nějaká karta a vyšlo by to na 35.000 IDR. A tak jsme ze zastávky zase vycouvali a i zpátky to vzali pěšky.

Na pokoji jsem si dala sprchu a snědli jsme různé ovoce, které jsme nakoupili – jackfruit, banány nana a půlku papayi. Pak jsem vybalila oba kufry a zase je zabalila, Naskládala jsem do nich všechny ty matcha věci, suvenýry, Mikiho pivo, spoustu sušených řas. Ono se to skoro všechno u nás dá koupit, ale cena je minimálně dvojnásobná :-(.

Můj kufr jsem naplnila těžkými věcmi a jen to vycpala něčím měkkým. Všechny objemnější věci přijdou do Mikiho kufru a ten se bude dobalovat až zítra. Když jsem konečně měla zabalené kufry, zazálohovala jsem fotky a dopsala deník. Spát jsme šli asi ve 21:30. Ráno bude zase docela kruté…

Mimochodem – Miki se dnes díval, jak to bylo s tím zemětřesením na Lomboku. Měli tam v roce 2018 v rozmezí necelého měsíce 5 poměrně silných zemětřesení, dokonce dvoumetrovou tsunami a asi 500 mrtvých. A taky našel, že prý včera 25. září asi ve 3.30 bylo zemětřesení o síle 4,9 Magnitude 149 kilometrů jižně od Bali. Takové zemětřesení je hodnoceno jako „slabé“ a obdobných jsou po celém světě každý rok tisíce. Na Lomboku to asi muselo být nepatrně cítit, ale my to zaspali. Tedy – ne, že by mi to vadilo :-)

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-27 - Jáva, Jakarta a přelet z Jakarty do Dubaje

Budíka jsme měli na 4:30, ale Miki šel nad ránem na toaletu, vzbudil mě a já už neusnula. Vstávala jsem ale až po zazvonění budíku. Díky tomu, že už jsem byla vzhůru, byly ranní přípravy rychlejší.

Asi v 5:00 jsme vyrazili na nádraží na vlak v 5:20, kterým jsme jeli už minule. Je neuvěřitelné, že v zemi, kde je takový chaos na silnicích a vlastně docela chaos i na letištích, vlaky jezdí na čas. Ten náš přijel přesně.

Jeli jsme jen dvě stanice do zastávky Manggarai, kde jsme přestoupili na jiný vlak směr Jakarta Kota. Minule jsme to jeli v neděli a doprava byla o dost plynulejší a rychlejší, tentokrát je ale všední den, takže cesta trvala, každou chvíli jsme někde stáli, nejdéle až před cílovou stanicí, kterou odhaduji, že má na ranní špičku málo kolejí. Celá cesta nám nakonec trvala skoro hodinu.

Z nádraží jsme došli na náměstí Fatahillah, kde v podstatě nikdo nebyl. Tak jsme si to tam prohlédli, vyfotili si ho a také Café Batavia. Jde o restauraci, která sídlí ve druhé nejstarší koloniální budově u náměstí Fatahillah.

Z náměstí jsme zamířili do starého přístavu Sunda Kelapa. Přístupovou cestu mezi náměstím a přístavem lemovaly stánky, v jednom místě byl dokonce rybí trh. Potkávali jsme docela divné lidi, ale nikdo si nás nevšímal. Největší problém tak bylo u přístavu přejít přes rušnou silnici.

U přístavu měli ceník vjezdů a vstupů, vstup pro pěšího měl být 2.500 IDR, tedy pro dva 5.000 IDR, což je mimochodem směšných 8,50 CZK. Ve vstupní budce ale nikdo nebyl a někdo okolo jdoucí na nás mávnul, že máme jít dál. Tak jsme šli.

Čekala jsem, jak nebude v přístavu rušno, protože i tento starý přístav se stále používá, ale buď to s tím používáním nepřehánějí, nebo tam dnes rušno už bylo. Tedy mnohem dřív, než my jsme přišli. Pár chlápků tam posedávalo, sledovali nás, ale taky si nás nevšímali. Došli jsme k ceduli, která říkala, že dál je potřeba mít helmu a další vybavení. Vím, že turisti se nějak pohybují po celém přístavu, ale nechtěla jsem provokovat, co jsme chtěli, to jsme viděli, navíc bez placení vstupného, tak jsme to otočili.

Zamířili jsme zpět k náměstí Fatahillah a vzali jsme to stejnou cestou, je totiž zdaleka nejkratší. Náměstí jsme ale jen minuli a mířili do čínské čtvrti. Prošli jsme klasickým čínským tržištěm, kromě zeleniny tam prodávali samozřejmě všechno možné, vařené, sušené, mrtvé i živé, ryby, kuřata, ptáky. Miki si tam koupil 2 plody hřebíčkovce malackého (Syzygium malaccense) za 5.000 IDR (8,64 CZK).

Naším cílem byl chrám Vihara Dharma Bhakti jinak označované také jako Jin De Yuan. Jeden vstup vedl z tržiště úzkou uličkou, tak jsme ho cíleně minuli a šli dál. Za rohem byl hlavní vstup, u něj seděla ochranka, ale nikdo si nás nevšímal, takže jsme šli dál. V chrámu bylo několik svatyní se soškami, květinovou výzdobou, vonnými tyčinkami a svíčkami.

Když jsme chrám prolezli, vyrazili jsme zpět k náměstí Fatahillah. Šli jsme jinou cestou a Miki si u jednoho stánku koupil za 6.000 IDR (9,87 CZK) nějaké plněné smažené kuličky. Na promenádě Il. Lada mezi nádražím a náměstím jsme se usadili na lavičku s tím, že si dáme snídani. Bylo totiž teprve 8:00 a muzea na náměstí otevírají až v 9:00.

Posnídali jsme co jsme měli – pandánovou buchtu, ananasové koláčky, hřebíčkovec i ty smažené kuličky, které byly plněné něčím slaným. Chvíli nás tam otravovala nějaká baba, tak jsem dělala, že neumím anglicky, časem jí to přestalo bavit a odešla. A taky přijel kropicí vůz a začali zalévat přilehlé záhonky, tak jsme čekali, jestli dostaneme sprchu. Ustáli jsme to v suchu.

V mapě se mi objevilo, že jedno muzeum otevírá už v 8:00 a bylo asi 8:15, tak jsme se rozhodli to jít pro jistotu prozkoumat. Samozřejmě u vstupu měli psáno, že se otevírá až v 9:00, takže jsme se vrátili na náměstí Fatahillah a chvíli pozorovali dění. Obsluha tam totiž přivezla barevná kola, která jsou zdejší atrakcí. Turisté přijdou, půjčí si kolo, dostanou k tomu dámský či pánský klobouk a jezdí dokola po náměstí. A samozřejmě se u toho fotí, což je zřejmě jediný smysl této aktivity.

Když jsme viděli, že se náměstí začalo plnit školáky, šli jsme si stoupnout ke vstupu do Sejarah Jakarta Museum, tedy Muzea jakartské historie. Cílem bylo předběhnout ty školáky aspoň při nákupu vstupenek. V pomyslné frontě jsme byli první, brzy po nás ale dorazila jedna z učitelek a postupně se tam různě střídali a taky si s námi povídali. Aspoň se o to snažili, z protější kavárny se totiž linula hlasitá hudba, takže jsem prd slyšela.

Muzeum otevřelo asi v 9:00 a učitelka nás předběhla. Naštěstí nás záhy odbavili u vedlejší pokladny. Vstupné stálo pro oba 10.000 IDR, tedy těžko uvěřitelných 16,46 CZK. Muzeum je ve staré koloniální budově, která dříve sloužila jako radnice. Je to docela bludiště, takže jsme nebyli schopni projít místnosti ve správném pořadí, ačkoli v každé místnosti byli minimálně 2 zaměstnanci, kteří hlídali a případně navigovali, kam jít dál.

Venku byly dva přístupné sklepy, ve kterých byly uskladněné dělové koule, a v improvizovaném stanu byla expozice o jakartské tramvaji, která tu kdysi jezdila a kterou prezident Soekarno zrušil, protože to podle něj byl koloniální výmysl…

Prohlídka muzea nám zabrala necelou hodinku, takže jsme se pak odebrali do sousedního muzea Wayang, což je muzeum loutek. Vstupné stálo opět 10.000 IDR (16,46 CZK). Mají tam spoustu různých druhů, od klasických tak jak je známe, až po různé ploché, v podstatě neovladatelné, nebo vyrobené ze slámy. V jedné vitríně jsme našli také Českého Honzu. Velkou nevýhodou bylo, že velká většina exponátů neměla žádný anglický popisek, takže prohlídka byla docela rychlá.

Z muzea jsme šli rovnou na nádraží, měli jsme super čas. Jenže vstupní turniket nás nepustil a na informacích jsme zjistili, že 4.000 IDR, které na kartě máme, jsou málo, že prý minimální zůstatek je 5.000 IDR. Nejmenší částka, která jde dobít, je ovšem 10.000 IDR. A karta samozřejmě nejde sdílet. A aby toho nebylo málo, platit za dobití v automatu lze pouze hotově. My už ale měli jen 12.000 IDR, takže jsme zvládli nabít jen jednu kartu částkou 10.000 IDR (16,46 CZK). Museli jsme tedy najít bankomat, kde jsme vybrali 20.000 IDR (34,02 CZK), méně totiž nešlo. Ale ještě že tak, že minimum nebylo třeba 100.000 IDR… Pak jsme v supermarketu za 6.000 IDR (10,20 CZK) koupili pití, čímž jsme bankovku rozměnili na menší. Na kartu se totiž dobíjí přesně ta částka, která je formou jedné bankovky vložena do automatu. Sláva, povedlo se dobít i druhou kartu částkou 10.000 IDR (17,01 CK) a oba jsme úspěšně prošli turniketem. Jediné štěstí tohohle cvičení je, že se sice bavíme o tisících, ale reálně jde o desetikoruny.

Podle tabule měl jet vlak za několik minut, jen bylo potřeba se zorientovat, který je ten správný. Stanice Jakarta Kota je sice konečná, ale vlaky z ní míří do různých směrů. Ten správný jsme identifikovali, nastoupili a za několik minut byl odjezd.

Cesta zpátky byla rychlá, bez zbytečného zastavování, asi za 20 minut jsme byli v přestupní stanici Manggarai. Navazující vlak měl jet asi za 2 minuty, což jsem považovala za nereálné stihnout. Klíčovým směrem se ale valila spousta lidí. Když jsme sestupovali po schodech na nástupiště, vlak zrovna přijížděl do stanice. Seběhli jsme to tedy výstupovou polovinou schodů, Miki si na nástupišti u obsluhy ověřil, že vlak jede na BNI City a bleskově jsme nastoupili.

Ve vlaku nám sice hlásili něco o zastávce Cikini, účelem asi mělo být zmatení turistů. Ale my se nedáme, zkontrolovali jsme mapu, směr byl správný a vystoupili jsme dle plánu druhou zastávku na BNI City.

Odtud jsme došli do hotelu, na pokoji si dali sprchu a já jsem dobalila několik posledních věcí. Asi ve 12:10 nám na pokoji zazvonil telefon, volali z recepce kvůli check-outu. Ten je sice do 12:00, ale dole na recepci psali, že do 12:30 je zdarma, takže jsme toho využívali.

Na recepci jsme dorazili asi ve 12:15, vrátili kartu a dostali zpět svých 50.000 IDR. Jelikož jsme opět neměli snídani, napustili jsme si na recepci aspoň z barelu vodu do lahví a vyrazili jsme na vlak.

Ve stanici jsme bohužel zjistili, že jízdenky nejdou platit hotově. To je nějaký speciální sport tohle, že jednu jízdenku nejde koupit jinak, než za hotové, a jinou zase nejde platit jinak, než platební kartou.

Vlak byl opět ten dražší, dvě jízdenky stály 140.000 IDR (238,40 CZK) a měl odjíždět asi za 20 minut. Protože na nástupišti je vedro k padnutí, zůstali jsme v klimatizované čekárně. V mezičase jsme snědli jedno balení ochucených řas. Na nástupiště vyrazili asi 5 minut před odjezdem vlaku. Ten tradičně přijel včas a taky na čas odjížděl.

Cestou jsem stále s nepochopením sledovala nuzné poměry lidí bydlících podél trati. A snědla svou malou matcha tyčinku, která dost možná stála víc, než oni mají na jídlo na celý den…

Na nádraží jsme přestoupili z vlaku na SkyTrain a přesunuli se na Terminál 3. Na něm jsou mezinárodní i vnitrostátní odlety, tak jsme si museli dát pozor, kam jdeme. Vstupy do odletové haly byly očíslované a Emirates byly značené u „Gate 2“. Tak jsme zamířili dovnitř a sekuriťák nás vyhodil, že prý Emirates jsou „Gate 3“. Došli jsme tam a nejen, že na vstupní bezpečnostní kontrole byla fronta, což na dvojce nebylo, ale ještě jsme se museli vracet, protože odbavovací přepážky Emirates byly zcela nečekaně přesně na úrovni Gate 2. Tohle jsou chvíle, kdy mám naprosto v rozporu se svým „keep calm“ přesvědčením nutkání se za tím člověkem vrátit a vynadat mu, že je debil a že pokud ho ta práce nenaplňuje, má jít dělat něco jiného.

V odletové hale jsme zabalili kufry a šli se postavit do fronty na odbavení. Sice se ještě neodbavovalo, ale fronta už se tvořila docela slušná. Postavili jsme se do fronty těch online odbavených, což tam kontrolovala nějaká letuška. I když odbavit tuhle frontu by měla být rychlovka, když odbavovací přepážky otevřeli, fronta moc rychle nepostupovala.

Když jsme se konečně dostali k přepážce, dostali jsme své palubní vstupenky, kufry dostaly své lístky a my pokračovali rovnou k bezpečnostní kontrole. Nejdřív nám zkontrolovali palubní vstupenky a pasy, pak nás pustili na kontrolu. Některé kontroly měli vybavené celotělovými rentgeny, nás poslali zrovna tam, ale kontrola byla i tak rychlá.

Za bezpečnostní kontrolou následovala imigrační. Ačkoli imigrační pracovníci seděli asi na 5 přepážkách, reálně vždy fungovaly tak tři přepážky. Z přepážek totiž pořád někdo odcházel, takže fronty vůbec nepostupovaly. Korunu tomu nasadila dvojice, která se nacpala do naší fronty s tím, že mají last call a jestli je pustíme před sebe. Jasně, že pustíme.

Jenže hned po nich přišli další tři. Zas takovou velkorysost jsme projevovat nechtěli a taky jsme se jim snažili vysvětlit, že když půjde každý k jedné přepážce, budou odbaveni mnohem rychleji, než když půjdou všichni k jedné přepážce. Očividně vůbec nechápali, co jim říkáme.

Jak jsem později zjistila, letiště je tak rozlehlé, nástupní brány jsou tak daleko od sebe, že bych si tipla, že jim to stejně uletělo. Nemluvě tedy o tom, že ten, kdo dorazí na letiště na svůj mezinárodní let v takovém čase, že dobíhá letadlo na last call, je docela střelec a možná si ani nic jiného nezaslouží. Ale tak jasně, nevíme, co se jim stalo…

Naší hlavní misí bylo utratit zbývajících 57.700 IDR, které nám zůstaly kvůli hloupému systému záloh za kartu od pokoje na ubytování. Miki chtěl točené pivo, ale chtěli za něj takové peníze, že jsme si nakonec koupili pití v podstatě v trafice – Miki plechovku piva, které ještě neměl, a já čaj, který jsem taky ještě neměla. Oboje to stálo 68.000 IDR (113,77 CZK).

Jak jsme v mezičase zjistili, salonek Lounge Key není na mezinárodních odletech, ale na vnitrostátních. Takže z naší představy, že se najíme a napijeme, rychle sešlo. Zkontrolovali jsme jeden salonek, který na terminálu byl, ale měli tam výslovně uvedeno, že Lounge Key neakceptují.

Pak jsem ale objevila „Reading Corner“, takže jsem tam zalezla a prozkoumala zdejší knihovnu. Bohužel většina knih byla v indonéštině, takže jsem si moc nepočetla. Ale objevila jsem korán, měli tam knihu o místních látkách a vzorech, tak jsem prohlédla aspoň obrázky, a našla jsem takový cestovatelský slovník od Berlitzu mezi indonéštinou, angličtinou a japonštinou. Zkusila jsem si na internetu najít česko-anglicko-japonskou verzi, ale očividně kniha nevyšla.

Miki se mezitím usadil na místech, kde si mohl dobít telefon, takže po prohlédnutí knih jsem se k němu přesunula a dopsala kus deníku. Ze svých míst jsme měli super výhled na odlétající letadla, ale jinak to bylo peklo, na terminálu fungovala klimatizace jen minimálně, můj teploměr ukazoval 27 stupňů.

Asi v 17:00 zahlásili nástup do letadla, tak jsme si ještě odskočili na toaletu a pak se šli postavit do fronty. Půlka lidí nechápala, jaké je pravidlo pro nastupování podle zón, takže zrovna holku, která celou dobu z fronty vedla videohovor a vůbec neposlouchala instrukce, od přepážky poslali z fronty pryč.

V letadle máme místa 48J a 48K, což znamenalo projít celé letadlo. Jde o místa ve třetí řadě od konce. Je to ale dvousedačka, což je pohodlné. Letadlo se už v těchto místech zužuje a trojsedačka by se sem nevešla. Sedačky jsou navíc odsazené od okna, takže mezi sedačkou a oknem je možná 20 cm místa, já se můžu vyvalit k oknu a Miki má pro sebe tím pádem taky mnohem víc místa.

Startovali jsme s malým zpožděním a bohužel už skoro za tmy, takže nebylo nic moc vidět. Spousta lidí v našem okolí neměla nasazenou žádnou roušku v podstatě od nástupu do letadla a pak po celou dobu. Jedna z letušek chodila taky s vystrčeným nosem, takže těžko někomu vysvětlovat, že nemá být bezohledný.

Když zhasnul symbol pro připoutání, dopsala jsem si deník a pustila si český film Modelář, který je na palubě v zábavním systému k dispozici v češtině s anglickými titulky. Vyhodnotila jsem to jako obstojnou kravinu a jestli tohle nabízejí jako ukázku české kinematografie cizincům na palubě letadla, tak potěš koště.

V mezičase se začalo roznášet jídlo. Chlápek přede mnou si sklopil sedačku, asi aby se mu lépe jedlo :-). K jídlu bylo na výběr kuře nebo nasi goreng. Původně jsem plánovala kuře, ale byla to poslední šance dát si něco indonéského, takže jsme se rozhodli pro nasi goreng. V řadě před námi ale začala letuška hlásit, že se moc omlouvá, ale nasi goreng už nemá. Když ale obsloužila řadu před námi, jiná letuška přinesla tři vaničky nasi goreng, takže jsme si hned dvě z toho zabrali pro sebe.

Jídlo bylo pikantní, kdyby mi to dali před třemi týdny, tak bych ho asi ani nedojedla. Oproti Mikimu jsem ale měla nějakou bonusovou porci a měla jsem tam minimálně dvakrát tolik krevet, co on. Snědla jsem mu olivu z předkrmu a dostal místo toho dvě krevety :-). Jinak byl k jídlu ještě skvělý čokoládový pěnový dezert, obligátní bagetka s máslem a taky čokoládová tyčinka.

Po jídle jsem se uložila k spánku a spala v podstatě celý let jen s občasnými změnami polohy. Dokonce jsem se poskládala tak trochu do polohy ležmo, takže jsem se moc nebudila. Vzbudilo mě až jídlo, které jsem identifikovala jako snídani. Pořád byl ale večer, fakticky ještě nebyla půlnoc. Na výběr byl buď kuřecí nebo vajíčkový toust, oba jsme zvolili vajíčkový. K tomu nějaký muffin, ovoce, a slané BBQ krekry.

Šipka Zpět na „Obsah“

2022-09-28 - Přelet z Jakarty do Dubaje, přílet z Dubaje do Prahy

Po jídle jsem zase spala, a to včetně přiblížení k letišti, probudila jsem se dost na poslední chvíli abych si udělala z letadla aspoň nějaké video a byli jsme na zemi. Cesta k naší bráně docela trvala, aspoň jsme si užili výhledy na všechny ty A380, kterými nepoletíme :-).

Dorazili jsme k bráně C, ale do salonku jsme museli jít do terminálu, kde jsou brány B, protože Marhaba Lounge na C je pořád zavřená. Cestou jsme se dívali po oficiálních suvenýrech Emirates, dříve tu býval přímo malý obchůdek, ve kterém měli různé emirátí věci, od modelů letadýlek, přes hračky až po oblečení. Obchod jsme ale nenašli, takže jsme zapadli do Marhaba Lounge.

Vstup je na 3 hodiny, takže nám na palubní vstupenku vyznačili čas 3:15, do kdy nám platí vstup. V salonku bylo tentokrát mnohem méně lidí, než minule, dorazili jsme totiž dřív. Našli jsme si místa s lavicemi, kde se dalo lehnout. Dali jsme si něco malého k pití a jídlu a zalehli.

Časem nás tedy vzbudila obsluha, protože se salonek plnil a oni chtěli, aby zbylá dvě místa u našeho stolu byla k dispozici, ale i když si tam někdo dal batoh, nikdo si tam nesednul.

Miki se probudil dřív a že prý mě vyvolávali, že se mám dostavit na recepci. Já to zaspala. A zaspala jsem i čas, kdy jsme měli salonek opustit. Když jsem se probudila, salonek jsme po partyzánsku opustili.

Nějakou dobu jsme strávili tím, že jsme hledali ty emirátí suvenýry, ale nakonec jsme našli jen samotné poličky v Duty Free Shopu, kde neměli skoro nic. A tak jsme došli do Ahlan Lounge, která je skoro naproti Marhaba Lounge.

Na recepci jsme zjistili podmínky a jelikož s Lounge Key se může dovnitř bez omezení, využili jsme možnosti se uklidit na zbytek čekání do kultivovaného prostředí. V salonku měli výborné jídlo, různé listové koláčky, dortíky, saláty, i teplý bufet, kde byla v podstatě Full Englisth Breakfast, ale i spring rolls a další.

Okolo 5:30 se salonek začal docela plnit, nakonec byla obsazená všechna křesílka a většina klasických stolků se židlemi. Asi hodinku poté jsme salonek opustili a zamířili k naší gate. Čekala nás totiž docela dlouhá cesta až k bránám C.

Dorazili jsme tam asi za 15 minut. Nějakou dobu jsme museli počkat, než byl zahájen nástup. Odlétali jsme nakonec asi v 8:00.

Z letadla jsme viděli Katar, velký most přes záliv, poušť, hory… Nakonec mě ale koukání z okénka zmohlo a usnula jsem. U nás byla trochu oblačnost a pršelo. Oboje slibovalo vystoupení do příjemného klima. Už jsem se po těch vedrech nemohla dočkat.

Z letiště jsme se autobusem přesunuli k práci, kde jsme přesedlali do auta a přesunuli se domů.

Šipka Zpět na „Obsah“

Závěr

Doprava

Po COVIDu jsou letenky drahé, až to není hezké. Díky mílím u Emirates, které nám z nepochopitelného důvodu neexpirovaly, jsme dokázali cenu dvou zpátečních letenek srazit o nějakých 6.000 Kč. Jen jsme tedy každý měl svou letenku. V případě Emirates jsem se toho ale zas až tak moc nebála.

Ceny letenek mezi ostrovy byly také příšerné. COVID spoje podstatně zredukoval. K rušení či změnám letů dochází neustále. V důsledku těchto změn je těch letů tak akorát, aby pokryly poptávku. Lety jsou plné a letenky drahé, protože logicky neexistuje žádná snaha o zaplnění letadla.

V Indonésii se turistům nedoporučuje si půjčovat auto. Ve skutečnosti je dost problém vůbec najít půjčovnu, kde by turistovi auto půjčili. A když už, na turistu čeká tolik pastí, že je opravdu lepší se tomu vyhnout. Oproti tomu zcela běžné je půjčovat si auto s řidičem. S ním se domluví itinerář a on pak prostě turisty vozí. Turista se tím sice zbavuje rizik, ale také určité dávky volnosti. Záleží samozřejmě i na řidiči, jak moc je ochoten akceptovat turistovy výstřelky. Pravdou je, že cenově není půjčení auta s řidičem žádná díra do rozpočtu. Za celý den se platí v přepočtu asi tisícovka a v našem případě bylo v ceně všechno s autem spojené, tedy i poplatky za parkování. Kdybychom si půjčili auto sami, asi by to stálo méně, ale nepochybně bychom dost utratili právě na těch službách navíc. Zatímco domorodci platí za parkování 5.000 IDR, pochybuji, že po nás by nikdo nechtěl víc. A když je těch různých plateb 10 za den, nasčítá se to…

Pravdou také je, že na některých místech není indonéská doprava nic, čeho by se evropský řidič chtěl osobně účastnit. Představovala jsem si to tedy ještě mnohem horší, třeba v Thajsku byla ta anarchie o dost větší, v Indonésii se aspoň nejezdí v protisměru… Na druhou stranu v Indonésii jezdí mnohem víc skútrů a jejich řidiči jsou opravdoví „střelci“. Obstojný chaos panuje hlavně ve městech, kde se skútry neustále proplétají mezi auty. Na okreskách mezi městečky a vesničkami je ale doprava docela pohodová, jezdí se pomalu…

Počasí

Indonésie leží na rovníku, má tedy klasické tropické klima. Celoročně teploty běžně stoupají ke 30 °C, ale s nadmořskou výškou teplota dost klesá, takže zatímco při čekání na rozednění v Bromu jsme na sobě měli 3 vrstvy oblečení a rukavice, o několik hodin později jsme se dole v nížině koupali v hotelovém bazénu. Spíš než zimou jsme samozřejmě trpěli horkem, které je ve spojení s vysokou vlhkostí občas opravdu vražedné.

Vlhkost je zřejmě také vysoká celoročně a na situaci pravděpodobně nemá vliv, zda je období sucha (duben-říjen) nebo období dešťů (listopad-březen). Ačkoli jsme cestu podnikli v září, v období sucha, během našeho pobytu nás potkal jeden opravdu deštivý den. Ano, byl to ten, kdy jsme se (vy)drápali na sopku Ijen.

Lidé a bezpečnost

Bali není Indonésie. Hinduistické Bali je vlastně enklávou v muslimské Indonésii. Zatímco Indonésie je plošně muslimská, k islámu se hlásí asi 81 % obyvatel, dalších asi 9 % ke křesťanství a přibližně 3 % k hinduismu, na Bali se přes 90 % obyvatel hlásí k balijskému hinduismu. Tato skutečnost se dost podstatně odráží v životním stylu i chování obyvatel. Bali je prostě uvolněné a vřelé a předpokládám, že to je důvod, proč tam jezdí tolik turistů.

Právě kvůli množství turistů jsem se chtěla Bali skoro až vyhnout. Chtěla jsem poznat tu pravou, turismem tolik neovlivněnou Indonésii. Jenže ostatní ostrovy jsou výrazně jiné, a to včetně Lomboku, od kterého jsme si slibovala, že bude podobný Bali, jen klidnější. Nikoli, Lombok má pouze asi 14 % obyvatel, kteří se hlásí k hinduismu.

Na první problém jsem narazila už při plánování. Zatímco na Lomboku jsem měla na seznamu jen několik míst, která jsem chtěla navštívit, na Bali jsem nevěděla, které místo vynechat. Takže když jsme díky změnám letů mezi ostrovy získali na Bali vlastně 4 dny, nebyl problém je využít.

Ačkoli obvykle to tak nemívám a nejvíc se mi líbí tam, kam turistova noha nezavítá, v případě Bali měním názor a potvrzuji, že ze všech navštívených ostrovů se mi líbil nejvíc.

Příroda

Indonéská příroda je dechberoucí. A to si troufám tvrdit i přesto, že jsme z Indonésie viděli jen malou část. Panorama ostrovů často utvářejí rozličné sopky, které jsou také častým cílem návštěvníků. Kde není vyprahlá sopečná krajina, tam najdeme lesy, v nížinách pralesy, tropické květiny.

A samozřejmě krásné pláže. Budu se opakovat, kvalit těch polynéských nedosahují, ale na pobřeží se dají najít opravdu krásná místa.

Pro mě byl lákadlem spíš podmořský život než pláže samotné. Ani ve vodě jsme neviděli nic, co bychom už neznali z Polynésie, ale šnorchlování bylo výborné, na spoustě míst jsme byli dokonce sami. Výjimkou byly přelidněné ostrovy Gili, kde jsme si ale zase užili potopené lodi, sousoší i flegmatické želvy.

Samotnou kapitolou jsou komodští varani. V přírodě vypadají ještě větší, než jak je znám z pražské ZOO. Bohužel vyloženě v přírodě jsme žádné neviděli. Ačkoli jsme měli to štěstí vidět dva velké a jednoho malého, všichni byli v blízkosti rangerské stanice. Na internetu se spekuluje, že pokud je zde přímo nekrmí, tak zde mají varani přinejmenším snadný přístup k potravě, kvůli kterému se tu zdržují.

Jídlo

Často říkám, že se projím světem. Protože jídlo, to je takové okno do kultury každé země. A indonéské jídlo bylo něco úžasného. Pravda, na mě občas až moc pálivé, ale když se mi podařilo najít to méně pálivé, bylo to famózní! Ať již to byly grilované ryby, langusta, mořské plody, různě upravené kuřecí maso, zelenina, smažený lilek nebo banán.

A totéž platí o různých džusech a smoothies vytvořených až na základě objednávky z čerstvého ovoce.

Finance a náklady

Některé menší organizace, například turistické kluby, kvůli drahým letenkám dokonce naplánované cesty rušily. I nám letenky cestu dost prodražily, tvoří víc jak polovinu veškerých nákladů...

Letenky 81.002,38 CZK
Doprava (auta, vlaky…) 9.098,99 CZK
Ubytování 7.147,74 CZK
Jídlo a pití 6.624,60 CZK
Výlety (3denní Bromo-Ijen, 2denní Komodo a 3jednodenní na Lomboku) 30.964,48 CZK
Vstupné 6.254,97 CZK
Spropitné 1.084,40 CZK
Suvenýry 1.086,50 CZK
Různé (víza, poplatky, SIM karta) 1.740,23 CZK
CELKEM 145.004,30 CZK
Pořídili jsme…
  • Milka 10.917 fotek a videí
  • Miki 602 fotek a videí (pak mi „musel“ svěřit svůj foťák místo mého) + fotky pořízené mobilem
  • Celkem 11.519 fotek a videí + Mikiho fotky pořízené mobilem.